KVĚTEN 2011

 
Ročník XVII., číslo 5.                                                                                                                     květen 2011
Obsah: Brněnská akademie duch.života ct.Patrika Kužely
 
RUCE MARIINY
Než slov mých výheň vychladne,
než střela donese se k cíli,
o vás, ó ruce
pokojné, zpívati budu v moudrou chvíli.

Zatím co v pošetilostech
běží dny naše lehkovážné,
vám svěřuje se dětský dech,
všech bezbranných vy moci
strážné, vy dlaně k plodům
pozdvižené, vy prsty lehce zamoučněné,
když těsto sudby mísíte.

Vy drsné ruce pradlenek,
jež při všech březích máchají
obvazy válek zkrvavené,
šaty neřestí potřísněné,
vy ruce trochu mokré vždy,
vy ruce ženy při brodu,
jež hříchy světa v slzách pere.

Bez vás by padly bašty měst,
bez vás by osiřely jehly,
bez vás by více noci k dním
večery měkce nepřilehly.

Hvězdami hořce otřásáte,
vy ruce, které sílu máte
větší než nozdry vichřice.
Z vás vlahost bere mrak a lícha,
laskáte, jak když mramor dýchá,
ráj střežíte, vy meče jasné - -
Dopsána báseň, lampa hasne,
v sen sestupuješ po hvězdách.
Jan Zahradníček
+++
POŽEHNANÁ VŠEDNOST
(Bl.Albert z Bergama 7/5)
Klik-klik – klik-klik – cvakala bezzubými čelistmi elektronická myš, zatímco se před zvědavými zraky otevírala jedna možnost za druhou, a tak odkrývala obzory až kamsi na druhém konci světa.
Jakkoli přinášela hravému dítěti velké vnitřní uspokojení z pocitu nebývalé svobody, přesto všechny ty vymoženosti techniky světové informace, přesahující všechny modravé obzory lesklým okrajem, byly součástí jedné velké iluze. Všechny ty krkolomné přemety a obchvaty pouze chladným a tvrdošíjným způsobem napodobovaly lidskou svobodu, jako by chtěly vystopovat a uchvátit celé tajemství svobody tvora, rozhodujícího se mezi dvěma možnostmi. Celá ta blýskající se světová bublina, nadouvající se do všech stran a zdánlivě i vzhůru k nebesům, spočívala pouze na dvojkové soustavě – buď-anebo. Tak se na prahu třetího tisíciletí nabízelo zástupům zdání velkého umocnění a rozšíření jejich svobody. Záludný temný kejklíř světa předhazoval člověku novou hračku, dávající mu nebývale svůdnou iluzi, že je tu skoro k nahmátnutí fata morgána, aby při jejím dosahování mohl zakusit opojení z moci nad celým světem. Každé další klikavé cvaknutí myší bylo novým zrcadlícím rozhodnutím, otevírajícím iluzi velké cesty k netušeným obzorům, a přitom takové rozhodování zjevně nebylo obtíženo žádnou velkou odpovědností. Kdykoli bylo možno dalším novým kliknutím zbourat celou tu závratně vyšroubovanou kudrnatou stavbu z karet. A přesto nedokázal zdivočelý kašpar noci obsáhnout celé tajemství lidské svobody, i když se tvářil, jako by právě on náramně rozuměl všemu, nebo snad byl svrchovaným dárcem svobody. Každopádně mnoho duší mu naletělo, když takto iluzorně znovu každému na potkání sliboval: Dám ti celý svět, když přede mnou padneš, a budeš se mi klanět.
Takové smělé přísliby vzmachu k nebesům a rozletu do světa se opovažoval vládce světa nabízet třeba i prostřednictvím císaře Bedřicha II. Zaskočený tragickým vystoupením dětí, toužících osvobodit Boží hrob ze spárů vzedmuté vlny pouštních útočníků, rozpoutal pátou křižáckou výpravu jako svůj soukromý podnik. A už se otvírají nové obzory - obchod se protáhl do zámoří. Velmoži vytáhli paty z hradních slují a vrhli se do dobrodružství. Slova o tom, že kdo s mečem zachází, s mečem schází, upadla v zapomenutí a pod záminkou kříže byl pozdvižen meč.
Ze země vyrůstají hrady, kde zlověstně se otevírají střílny.
S očima dokořán se rozhlíží malý Albert z lombardské vesničky Ogna, když odjíždí na otcově voze s nákladem obilí k mlynáři.
Vida, hrad Rocca Scaligera v italském Sirmione, veronská pevnost Castelvecchio,
Otcův pluh, odedávna hluboko se zakusující do země, se ztrácí v mihotavém stínu lopatek větrného mlýnu a klapotu hamrů.
Ještě musíme na trh s pomletou moukou.
Města zakoušejí dobu své velké přitažlivosti, jako by ve městě bylo blíže k Bohu než od rozmáchnuté kosy sedláka. Široké lány s klátícími se ztěžklými obilními klasy jsou jakoby přebíjeny úchvatným náměstím Piazza dell Municipio s Palazzo Pretorio v Castell´arquato, bergamskou Torre del Comuno se zvonem vyzvánějícím do daleka, aby se všichni dostavili na soudní dvůr Palazzo della Ragione. K tomu všemu se ve městech tyčí mohutně vzhůru k nebi vzmáchnuté katedrály, tady Florencie, tam Cremona, zde pruhovaný dóm veronský či mozaikovaná bazilika San Vitale v Ravenně. Zdálo se, že se Bůh odstěhoval z venkova do města, a že vše, co děje pod ztvrdlou rukou rolníka, je bezvýznamné a druhořadé.
A přece . . ,
Ostatně ani později, když se svět opájel iluzí o své internetové všeobjímavosti, se ukazovalo, že lidská mysl běžně používá zdaleka nejen dvojkovou soustavu, nýbrž soustavu desítkovou, to nebylo tak jisté. Kdyby tak založil zběsilý kašpar noci celou tu elektronickou bublinu na desítkové soustavě, to by se pak mnohým nadšencům z toho úplně zatočila hlava a letěli by rovnýma nohama do příkopu. A co víc, kdyby se do té věci zavedl ještě k trojrozměrnému myšlení, jakým se obírá mysl, opírající se o smysly, ještě další čtvrtý rozměr času, zůstala by většina lidí se svými rozumy docela v koncích, až by vyhlížela jako čerstvě vyoraná myš.
Na každou takovou vyoranou myš se však usmál Albertův otec:
Vždyť je to taky Boží tvor.
Cha, cha, chá! – Rozesmál se Albert na otce a prohrábl rukou úrodnou půdu.
Když se poslední obilní snop přenesl před širokou plec sedláka, aby se usadil na bezpečném místě žebřiňáku, přiklekl maličký Albert po boku otce, aby vzdali Bohu chválu za přehnanou úrodu:
Díky, Bože všemohoucí za veliké dary, kterými jsi požehnal dílu našich rukou!
Nedej, Bože, abychom se dali příliš strhnout úžasnými zjevy světa. Vždyť ty, náš Pane, od nás nechceš nic jiného, než abychom zaplatili drobnou mincí svého všedního života, svých drobných úkonů. Náš všední život na poli má být klíčem k nebi. A nerozhoduje, jestli to bude pšenice, oves, žito nebo ječmen, protože Ty jsi dárcem a Pánem všeho. Náš život nemá jiný smysl, než aby byl službou Tobě, abychom Ti tak prokázali věrnost a lásku.
Chceš, synku, dokázat Bohu svou lásku?
Albert přikývl.
Tak přijímej vše, jak to Bůh dává, zůstávej zapomenutý a nepatrný před světem. Jen podle toho, jak jsi blízký Bohu, jak se podobáš Otci nejdokonalejšímu, jedině podle toho máš cenu před Bohem. Tak nabývá služba tvého všedního života na té naší rodné hroudě nesmírné ceny. Celá jeho krása spočívá i v nejposlednější podrobnosti. Právě ty patříš do tohoto plánu. Tvůj život na poli naplňuje tu veškerou krásu Božího plánu.
Malý Albert pokyvoval hlavou, ale otec pokračoval: Jenže poslední dobou sleduji, že jsi nějak zeslábl. Jsi dítě a nechci od tebe žádnou těžkou práci, ale abys neuzdvihl vidlemi snop slámy, to bys mě zklamal. Vloni jsi to už dokázal. Co se s tebou děje, synku? Nejsi nemocný?
Chlapec zavrtěl hlavou.
Tak musíš pořádně jíst, abys zesílil.
Jenže jsou tu chudáci, kteří mají ještě větší hlad.
Takže ty rozdáváš své jídlo žebrákům?
Ano, třikrát týdně se postím - pípl kuřecí hlásek.
Tohle musí skončit. Jinak bys jednou nedokázal obdělávat pole. Kdo hladoví, ať nám pomůže na poli, a nasytíme ho, ale kdo nechce pracovat, ať nejí!
Albert poslechl, ovšem kdykoli se naskytla příležitost k nasycení žebráků z vlastní kapsy, nikdy ji nepromarnil.
Stárnoucí sedlák si proto jednoho dne nemohl odpustit:
Víš, synu, ubývá mi sil, a jak tě tak sleduji, jaké jsi za dobrotisko, že bys kvůli chudým zapomněl na vlastní grunt, myslím, že bude třeba pomýšlet na tvou ženitbu. Nechci tě honit do ženění, ale rád bych viděl vedle tebe ženu, která se o tebe postará, když ty sám na sebe tuze rád zapomínáš.
Slovo dalo slovo, a našla se přičinlivá bytost. Tak se vzápětí nesly bergamským chrámem jejich ohlášky. Svatba na sebe nechala dlouho čekat. Dokud byli dva chlapi v chalupě, vypadalo všechno slibně. Sotva však tchán dodýchal, vynořila se pod střechou jejich stavení neznámá bytost s nebývale velkým kvokajícím zobákem:
Proč se tolik modlíš, Alberte? – To je zahálka! Raději pracuj! Hajdy na pole! – Cože? Už jsi zase obdaroval žebráky? Ach, Alberte, ty mě tou svou rozmařilostí přivedeš do hrobu. - Nemáš rozum! Marnotratný blázne! Hlavně nepůjčuj nic příbuzným! Okradou tě. – Strašné! Tys jim půjčil a bez záruky! Oškubou tě jako slepici! Uvidíš.
Uviděl, co vychytralá ženuška předvídala, ale snažil se ji povzbudit:
Neboj se, moje milá, mám ještě větší poklad v nebi.
Blázne! – Vykřikla posledním dechem a udělala z něho vdovce.
Bergamští příbuzní se sběhli na pohřeb jeho výřečné polovičky a utěšovali ho tak dlouho, dokud ho nepřipravili o většinu jeho statku.
Co si počneš, Alberte? Mohl bys pracovat na svém bývalém poli a statku za stravu a střechu nad hlavou, - nabízel mu jeden příbuzný: – No, chop se toho! Tohle je přece znamenitá nabídka.
Albert se usmíval jako měsíček. Někdo by řekl, že se usmíval bláznovsky a že snad neví, čemu, ale on věděl. Chamtiví příbuzní mu jeho ožebračením právě odvázali zatěžující břemeno od nohy a dali mu křídla, aby se rozmáchl nebývale svobodným rozletem.
Odcházím do Cremony, řekl, když dal vale rodné vísce Ogni a stejně i bergamské kupecké osadě, těžící spíš z obchodu v alpském podhůří na konci jantarové stezky, než z namáhavé práce na poli.
Co si tam počneš? – Kroutily se příbuzenské hlavy stejně jako hlavy známých kupců a lichvářů.
Albert nevěděl, ale jeho nebeští přímluvci to věděli. Třebaže nevěděl, kudy kam, šel přímo k cíli, dokud před ním nevytanula zvonice Torrazzo, tyčící se k nebi. Cremonská katedrála Nanebevzetí Panny Marie. Z oltáře mu v ústrety kynuly postavy svatých Archelaua a Irneria.
Ukaž, co umíš, - řekl mu sedlák na předměstí. Sotva se Albertova kosa zakousla do vlnících se zlatých lánů, přilepily se na něj oči závistníků. Kosa ukusovala z pšeničného lánu taková sousta, že všichni ostatní sekáči zůstaly daleko za ním.
Krade nám práci! Nováček musí dostat lekci.
A už se před ním sypaly do obilního pole železné zbytky od kováře. Albertova kosa se jim nemohla vyhnout. Zablesklo se a zajiskřilo, když kosa prosekla železné nástrahy jako by projela máslem, ale jiskry nic na poli nezapálily.
Pomáhají mu všichni čerti a ďábli! - Prskali závistivci, marně soupeřící s Vesuvem. Přehlédli to, co zaslepenému srdci připadá jako nepatřičná zbytečnost, že na začátku i na konci sekáčova díla opsala jeho pravice objímavé znamení kříže, a už přibíhal anděl strážce na pomoc.
Máte tady u kláštera pořádný kus půdy, která leží ladem, řekl Albert na fortně kláštera bílých bratří.
Máme poslání modlit se a hlásat Krista. - Ozvalo se z bílé kápy.
Dovedl bych to obdělávat, takže by bratři Kazatelé měli ovoce a zeleninu pro sebe i pro chudé, - nabídl se statný čtyřicátník s ošlehanou tváří bodného venkovana.
Zkuste to, bratře.
Zanedlouho se klášter stal vyhledávaným místem, protože se tam sklidilo dost úrody i pro chudé z Cremony a okolí.
To však už Albert chodil v bílém rouchu Kajícího voje bratří a sester řádu Kazatelů, protože se pro něho našlo ještě další uplatnění u oltáře.
Cesty na východ i na západ, lépe prošlápnuté křižáky a kupci, otevřely nové možnosti k tomu, aby se objevilo jeho bílé roucho osmkrát u hrobu svatého Jakuba v Compostele a samozřejmě také devětkrát u hrobu svatého Petra v Římě.
Musím navštívit ještě Svatý hrob v Jeruzalémě, řekl a vydal se na Východ s kapsami děravými a ústy plnými Boží chvály. Některé věci ho však vyvedly z míry.
Otřesné! – Vytřeštil oči Albert: - Strašně zubožený stav nadšených poutníků, směřujících do Svaté země.
Hm. A co s tím?
Založit špitál pro nemocné, zraněné a vyčerpané poutníky, - řekl rozhodně Albert a sám se vrhl do služby nemocným a raněným. A už tam rostl lazaret pro poutníky.
Alberte! Alberte!
Tady jsem, Pane.
Alberte, pojď, očekávám tě!
Postříbřená hlava pětašedesátníka se pokojně skláněla před takovým pozváním, a ústa jen zašeptala:
Prosím o svátostnou posilu na cestu.
Chvíle čekání se protáhla málem na celou věčnost. Žádný kněz na obzoru. Nikdo z otců dominikánů neměl na bratra Alberta čas. Touha však byla čím dál tím žhavější. Pak se náhle rozletěla okenice v místnosti a dovnitř vlétla bílá holubice, aby předala shůry udělenou očekávanou posilu. Ve tváři se duhovitě rozhostil pokoj a mír. Sotva dodýchal, vzduch se rozechvěl zvony a celým městem letěla zvěst. Najednou byla celá Cremona na nohou a ze všech stran se tlačili mladí a staří, bohatí a chudí, urození i prostí:
Bratr Albert nás opustil! Kéž se za nás přimlouvá v nebi!
Je to laický bratr z kajícího Voje bratří a sester řádu svatého Dominika, takže nemůže být pochován v našem klášteře, rozhodl tvrdě převor. A tak se máry hnuly z kláštera, aby našly tělu místo venku za zdí.
Buch! Buch! – Udeřily motyky a krompáče do země, ale – ouha!
Hrob za zdí se nikde nedá vykopat.
Vezměte na to rýč!
Země se skálopevně zatvrdila a potáhla tvrdou kůrou.
Hm, často se modlíval v kostele svatého Matouše, rozpomínali se pamětníci. – Ostatně je tam přece ještě jedna hrobka prázdná.
A tak máry putovaly do hrobky u chrámu svatého Matouše. Tam od nynějška proudily zástupy poutníků a prosebníků z okolí, a zázraky pršely.
Léta Páně 1748 papež Benedikt XIV. oslavil Alberta z Bergamu a roku1903 byly ostatky přeneseny do farního kostela ve Villa d´Ogna.
+++
A PROTO ZPÍVÁM
Co lidí tajně vešlo
do zahrady duše mé
a mnozí brali víc
než dávali mi sebe
tak často ruka cizí
na srdce mé klepe
jehlami očí chtivých
bodají mou tvář
když z pódia se dívám
/opuštěný samotář/
však radostí svou kapku po kapkách
jim z duše bolest vyháním a strach
a léčím nedokrevné štěstí
A proto zpívám že mám je rád
pokrmem písní sytím jejich hlad
tak jako nástroj láskou naladěný
radostí svojí kapku po kapkách
jim z duše nejistotu vysávám a strach
před cestou přímou
k horám nedostupným
Josef Veselý
+++
BOHOSLUŽBOU KE KRALOVÁNÍ
(sv. Antonín Florentský 10/5)
Inu, dnešní svět už není takový, jako býval, když se člověk obracel jenom k Pánubohu. Dneska je tu hlavním činitelem člověk! - Opakoval hrdě Mikuláš Pierozzi svému jedinému synovi. Sám byl hrdý na svou kariéru florentského notáře.
Hm, pokyvoval hlavou Antonín, ale otci se zdálo, že jeho syn je málo mluvný, nebo spíš hotový nemluva. Proto mu to nejednou vytýkal:
Musíš mít trochu víc proříznutou pusu, jinak se neprosadíš. Podívej se na Cosimu Medicejského. Jste oba stejně staří, ale ten se, panečku, dovede jinak ohánět.
Copak Cosimo, řekla maminka Tomasina, - ten má vyřídilku po svém otci Janu Medicejském. Ovšem Jan, ten se – na rozdíl od tebe – drahý muži, vůbec neplete do veřejných věcí, ledaže by šlo o jeho banku.
To máš pravdu, Tomasino. To je o něm známo. Však už ho několikrát zvali městští radní, aby se účastnil vlády, ale kdepak Jan. Raději zaplatí pokutu, než by zamíchal do florentské rady. Ačkoli si vzpomínám, že jedno období přece jenom sloužil jako korouhevník.
Antonín by se měl učit řečnictví a právu, aby se naučil v tom lépe chodit, mínila paní Tomasina.
Jenže všechno mělo být jinak. Když si Cosimo hrál s ostatními a byl zamíchán do kdejaké rošťárny, Antonín u toho nebyl. Kdepak mu byl konec? Klekátko před křížem v kostele svatého Michala by mohlo vypravovat o svých útrapách, když mu mládenec nedopřál ani chvíli odpočinku. Když Cosimo proháněl florentské sukně, Antonín byl pryč. Kam se poděl? Neztratil se. Spíše naopak. Kostelník od svatého Michala si vůbec nestěžoval, když mu každou chvíli vyleštil návštěvník svými koleny mramorovou podlahu před oltářem Panny Marie v kapli. Pokud netrápil klekátko, zůstával celým tělem tváří k podlaze rozprostřen před Ukřižovaným a zakoušel na chladivém mramoru úlevu od slunečného žáru a posilu z kříže.
Proč se, Tondo, pořád tolik modlíš? – Dobíral si ho Cosimo.
Bez Boží pomoci bych nedokázal splnit otcovo přání a naučit se řečnictví a právu.
Pchá! – Ulevil si Cosimo: - S tím na mě nechoď!
Je to otcovo přání.
Podívej se kolem sebe, Tondo! Dneska je jiná doba. Petrarca, Boccacio! To jsou hlasy naší doby. Celým světem hýbe svobodomyslný člověk. Tak se podle toho zařiď! Sleduj hlas svého srdce.
Hlas Tondova srdce ho vedl stranou Florencie, do Fiesole.
Klep-Klep! – Zaznělo klepátko u brány, a když se otevřela, byl malý návštěvník uveden do hovorny. Po chvíli přešlapování a nejistého přecházení se před ním vynořil mohutný padesátník v bílém oděvu. Změřil si pohledem drobného kloučka a řekl:
Jsem otec Jan Dominici, a kdo jsi ty?
Antonín Pierozzi.
Co by sis přál, Antoníne?
Prosím, abyste mne přijali do řádu svatého Dominika.
A kolik je ti roků?
Čtrnáct.
Mnich si ho nedůvěřivě přeměřil a za sebe vyloudil:
Hm, vypadáš tak na dvanáct. A co jinak děláš?
Podle přání mého otce, florentského notáře, se učím se právu a řečnictví.
Slyšel jsi už o Gracianových dekretálkách?
Ano. Je to veliká sbírka církevních zákonů.
Víš co, Antoníne, přijď, až budeš znát Gratianovy dekretálky zpaměti.
Panenky v Antonínových očích se mrštně zatočily jako by chtěly zatančit sicilskou tarantelu. Také obrysy věcí v hovorně vyskočily ze svých míst, aby se připojily k tomuto divokému reji, takže se musel oběma rukama přidržet lavice, aby nenásledoval výzvu pozemské gravitace. Vrávoravě se vypotácel z kláštera a ubíral se domů.
Tati, máme doma Graciánovy dekretálky?
Samozřejmě.
Umíš je, tati, nazpaměť?
Cha-cha-cha! Copak je to možné, synku? Vždyť je to celý tento regál, a ukázal na horu rukopisů.
Tak tedy nazpaměť, opakoval si v duchu Antonín. Okamžitě začal dřít jako poslední nádeník, četl a opakoval, srovnával a hledal vysvětlení. Tolikrát mu klimbaly oči únavou a tělo se lenivě až štítivě odtahovalo od rukopisů. S veškerou rozhodností popadl jezdecký bičík a zacházel se sebou hůř než s tvrdohlavým mezkem.
Rok se sešel s rokem a brána fiesolského kláštera utrpěla několik důrazných ran, jaké by probudily nejospalejšího spáče. Oživlá špehýrka dostala oči, přeměřující si neodbytného hosta.
Co si přeješ?
Vyzkoušejte mě, otče Jene, z Gracianových dekretálek.
Ach, to jsi ty, chlapče. Už si vzpomínám. No, pojď do hovorny.
Otázka stíhala otázku, a odpověď nezůstala nic dlužná. Najednou si otec Dominici přestal všímat drobného vzrůstu zájemce o řád. Už to nebyl žádný střízlík, ale někdo, kdo ovládal známý zákoník nazpaměť, ale co víc – dovedl ho také vysvětlit a zdůvodnit. Přijetí do řádu nenechalo na sebe dlouho čekat.
Otevřel se před ním život v černobílém provedení a přece tak plný barev a odstínů. Nebyl to jen Antonínův spolunovic Guido di Pietro, řádovým jménem Jan, řečený fra Angelico, který se o tu pestrost přičiňoval svým štětcem. Byla to rozmanitost zakoušených skutečností, která působí, že když se někdo naplno otevře vyššímu životu z milosti, brzy shledá, že jeho život, vyhlížející doposud jako potrhlá černobílá groteska, nabude nesmírné barvitosti a prokreslenosti.
Úžasné, bratře Jene, jak to dokážeš namalovat, aby se z té radosti dovedlo potěšit oko učeného i prostého, a aby to povznášelo každého daleko za obzor všedního dne. Je skvělé, jak dokážeš neotřele a stále novým pelem okrášlit radostnou zvěst evangelia.
No, to víš, Antoníne, kresba bývala dřív leda k nějakému tomu náčrtku. Mně ale kresba slouží k vypracování skutečnosti pro vylepšení obrazu. Chci tu všechno pravdivě vkloubit do prostorově ustupující skutečnosti.
Letitým studiem práva v Bologni a jinde protřelý Antonín se stále rozplýval před krásným fra Angelicovým podáním Božích tajemství. Nyní však už jako dominikánský kněz o tom uvažoval také prakticky:
Můj vrstevník Cosimo Medicejský je sice hodně v zajetí touhy po moci, ale přesto je to velký milovník krásy a umění. Jistě by nám mohl hmotně pomoci a podpořít nás jako mecenáš umění, abychom vyzdobili Boží dům.
Uznalá tvář přes noc vyrostlého zbohatlíka a ctižádostivého mocnáře opravdu dávala najevo, že takové dílo podpoří, třebaže za vším probleskovala Cosimova touha představit tím světu především sám sebe jako nejvyššího dobrodince Církve a mecenáše umění:
To víš, my, Medicejští, na to máme. Od začátku rozkolu sázel můj otec na římského papeže, a teď, když se karta obrací, římský papež nechává velké zakázky pro naši rodinu. Už jsme dostali právo na kamenolomy a smíme přitom diktovat i daně.
A co takhle vybudovat dominikánský klášter ve Florencii?
Rád vás podpořím, slíbil Cosimo, a nezůstal jen při slibech. Tak začal ve Florencii vyrůstat klášter svatého Marka. O jeho výzdobu se přičinil fra Angelico.
To už poznali Antonínovy schopnosti bratři dominikáni, kteří si ho ochotně volili za převora hned v Cortoně, hned ve Fiesole, pak Gaetě, Neapoli, Sieně, ale i v klášteře Santa Maria Sopra Minerva v Římě. Posléze byl zvolen i převorem v klášteře svatého Marka ve Florencii.
Na cestě životem však nejde všechno jako po másle, i když máte tu a tam nějakého známého.
Cosimo, ty chceš užít svých peněz jen dosažení moci nad florentskými občany, vytýkal mu otec Antonín.
A proč by ne?
Protože vládnout můžeš jedině tehdy, když sloužíš Bohu.
Však přece sloužím Bohu. Podpořil jsem hmotně váš klášter a mnohé kostely. Tak dosahuji vlády.
Tak to není, Cosimo. Přiznej si to! Ty chceš sloužit jen sobě a všechna podpora stavebnictví i umění v Církvi slouží k tvému vyvyšování a k posilování tvé moci nad lidmi, zejména nad chudými!
No tak, Tondo, vždyť se přece známe od dětství!
Ne, Cosimo. Už to přeháníš.
Ale vždyť se jenom bráním. Florentská rada, ovládaná příznivci rodu Albizzi, mne, Cosimu Medicejského i mého mladšího bratra Lorenza, poslala do vyhnanství. Myslíš si snad, že Albizzi vládnou Florencii lépe než my, Medicejští? Vždyť i papež Evžen IV. uznal příkoří, které se dělo nám, Medicejským a podpořil nás, abychom se mohli vrátit do Florencie.
Jenže teď ovládáte město tak, že ho držíte úplně v kleštích.
Co to povídáš, Antoníne? Ty snad nevíš, co mluvíš, Zachovali jsme Florencii republikánské zřízení, signorii. Takže obyvatelé Florencie vládnou Florencii, a ne my, Medicejští. Vždyť nejsem ani v signorii. Starám se hlavně o obchod. Založil jsem a hmotně podpořil Platónskou akademii. Kdo platil mistra Brunelleschiho? Aha! A kdo mu posílal kámen na stavbu kostela San Lorenzo?
Jenom se moc nevytahuj, Cosimo. Postavili jste si hlavně palác pro sebe. A když jde o republikánské zřízení města, dobře víš, jaký je to všechno podvod. Je to jenom republikánská kulisa, za kterou vládneš sám celé Florencii. Pomocí peněz taháš za nitky všemi představiteli signorie jako by to byly nějaké loutky. Podporuješ stavbu nevěstinců a ovládáš hazard, který se teď pěstuje ve tvých hernách!
V těch dnech vystoupil otec Antonín na kazatelnu a hřímal proti Medicejským:
Jste odpovědní za zbídačování obyvatel města! Následkem politických zmatků bylo mnoho rodin ožebračeno. Musíme pomoci všem nespravedlivě ožebračeným.
Proto dnešního dne zakládáme spolu s dvanácti zbožnými Florenťany spolek „Dobrodinci svatého Martina“. Budeme vyhledávat všechny zchudlé rodiny a pečovat o to, aby se jim dostalo všeho potřebného k slušnému živobytí. Jejich bída je příčinou mnoha neřestí, hráčství a krádeží. Tihle lidé, kteří si zvykli na nějakou dosaženou životní úroveň a nyní byli nespravedlivě připraveni o majetek, jsou zahořklí a pomstychtiví.
Najednou poznala florentská radnice sílu Antonínova slova. Srdce Cosima Medicejského se tím veřejným kázáním dvakrát nerozjařilo. Naopak, už od snídaně, kdy mu přinesli jeho špehové zprávy z města, měl skelný pohled a rozbouřenou mysl. Neklidně pobíhal jako šelma v zajetí mezi mramorovým sloupovím svého paláce, honosícím se kopulemi a klenbami, a vyšperkovaným sgrafitem. Všude samé portály, arkády a tympanony. Jeho nová rezidence skýtala všechny druhy renesančního umění a přírodních krás. Mohl pohlédnout vlevo a spatřit honosný park, a mohl pohlédnout vpravo, aby uviděl skvělé výtvory řeckých sochařů, ale také díla Donatellova a Ghibertiho. Prostě tam nebyla nouze o vyhlídku. Nicméně Cosimo teď neviděl zhola nic, nic nepozoroval, a jestli něco viděl, byla to temnota jeho hříšné duše. Jeho mysl se upínala k zítřku. Co asi přinese? Žárlivě jen střílel očima po otci Antonínovi, kterému kdekdo říkal Otec chudých, zatímco jemu, Cosimovi Medicejskému říkali jen prostě Starej. Připadal si nespravedlivě osočovaný, a v duchu si drmolil:
Co si myslí ten skrček Pierozzi? Copak nejsem oddaným stoupencem humanistických ideálů? Copak se každý půst neuchyluji do svého oblíbeného kláštera svatého Marka? Copak jsme neposkytli dominikánům tolik darů? Nevděčník jeden! Vždyť jsme to my, Medicejští, kdo jsme pozvedli Florencii na zářivé ohnisko nové kultury! Jedině součinnost našeho kapitálu s prací těch venkovských balíků změnila celý náš toskánský kraj v kvetoucí zahradu!
Jenže jste tu také posílili nenávist mnohých jiných rodů, jako Pazzi, Salviati, Albizzi a mnozí jiní. S pěstmi nenávistně zaťatými hledí na celé to vaše medicejské peněžní ovládání lidí! – Vmetl mu kdykoli do tváře otec Antonín.
Kdyby byli Pazzi, Salviati, Albizzi na místě nás, Medicejských, copak by byli lepší? Mnohem horší by byli.
Ale malý velký muž se nedal: Samé výmluvy! Chvíli držíš všechny v šachu peněžním ovládáním voleb a chvíli vládneš tvrdým klíčem zdanění. A všechno to farizejsky vykládáš jako svou dobročinnost. Místo učení Páně hlásáš Platonovo nebo Aristotelovo učení, jak se o to s oblibou stará váš dvorní lékař Marsilius Ficini.
Co kdybychom tomu fráteříčkovi trochu nějak - - ? - Navrhoval Lorenzo, a seknutím pravé dlaně do boku cosi strašného naznačil.
Než se však rozhoupali k nějakému zásahu, přišla do toho rána, která dost překazila jejich zákeřné plány, jak jen ostouzet a veřejně hanobit otce Antonína za jeho spravedlivé obhajování chudých.
Jmenuji vás florentským arcibiskupem, vyhlásil papež Evžen IV.
Tak on si jmenuje Antonína arcibiskupem a ještě mu říká Antonín-rádce. – Rozzlobil se Cosimo a supěl: A přitom jsme to byli přece my, kdo jsme umožnili papežovi uspořádat sněm ve Florencii, když jinde řádil mor!
Zapomněl však uvést, že se tam otec Antonín nejvíc zasadil o posílení jednoty západní Církve s východní.
Místo toho se u Medicejských spřádaly intriky a kuly pikle:
Papež Evžen prý trpí božskou nemocí.
Myslíš tu, co měl Julius Caesar?
Právě tu. Čas od času se zhroutí a zůstane na hromadě, a jen v zubech svírá dřevěnou kuželku. Schovává se s tím neduhem kdesi na Sardínii
Už aby byl pryč!
Je ochoten přijmout jedině Antonína.
Do tvých rukou svěřuji svého ducha, zašeptal papež Evžen IV. jednoho dne slova Páně, poté, co ulevil svému svědomí ve svátosti smíření, a arcibiskup Jan jen zaopatřil všemi svátostmi.
Z bílého kouře konkláve se vynořil papež Mikuláš V.
Jistě bude více nakloněn novému směru ve stavebnictví a umění, mnuli si ruce Cosimo s Lorenzem. – Potom se to prosadí i v Římě. Cha, chá! Na tom můžeme jedině vydělat.
Ach, ti nadutí Medicejští! Ve své pýše se nadouvají jako pávi, že prý jsou nositeli lidštější kultury. Jenže skutek-utek, smál se otec Antonín, protože duchovní podhoubí osvícené Florencie je úplně jiné.
Jaké?
Naši dominikánští terciáři, žijící ve světě, tvoří kající voj řádu svatého Dominika. Odedávna si bedlivě všímám, že některé z terciářek – a není jich málo – žijí bez rodiny rozmanitě opravdu řeholním životem jako snoubenky našeho Pána. Tak je shromažďuji do jednoho sdružení a uvádím je do opuštěného kláštera Panny Marie Sněžné. Papež mi ho k tomu ochotně přenechává. A tady vyrůstají duchovní kořeny kulturního povznesení a slávy Florencie a celého Toskánska.
Běh věcí se ovšem neubírá po hladce namazaných kolejích. Naopak, všechno se sune kupředu skřípavě, vrzavě a s velikým sténáním, jako když se vleče mohutný kus mramoru z lomu. Tak se léta Páně 1448 přihnala velká vlna, zanechávající za sebou spoušť. Černá smrt vylidňuje Florencii. Morová rána vymetla skoro všechny dominikány od svatého Marka a od kláštera Zvěstování Panny Marie, ba i z Fiesole. Opuštěné kláštery však nezůstaly dlouho pusté. Zanedlouho se v nich objevili bratři z Lombardie a život se znovu nadechl k dalšímu duchovnímu rozmachu.
Jenže pět let na to otřásá městem zemětřesení a kámen nezůstane na kameni.
Bratři, sestry, chlácholil všechny arcibiskup Antonín z kazatelny: - žádné zemětřesení nám nemůže ohrozit vnitřní pokoj, když si v srdci zachováváme místo, kam ruch a otřesy světa nemají přístup.
Většina užitečných věcí a krásného vybavení v arcibiskupském paláci dostává nohy. Sám arcibiskup jim otevírá dveře, aby tak aspoň trochu zmírnil tu bídu.
Nedivte se, - objasňoval arcibiskup každému na potkání: - co mám, to nepatří mně, ale Ježíši Kristu a chudým.
A potom zaskřípe psací náčiní, aby se vynořil dopis pro římského papeže:
Svatý Otče, pomozte trpícím Florenťanům.
A už se valí vozy s nákladem. Sotva se zastaví, ujímá se díla sám arcibiskup, aby při rozdělování neskončilo nic nazmar vlivem mazaných spekulantů.
Sotva se Florencie nadechuje k novému životu, už se prodírají k veslu Medicejští, doprovázení dalšími dravci:
Musíme zavést lepší zpracování vlny, lnu a jiných látek.
Městem se prodírá příšera v podobě manufaktury. Nasává do sebe kdejakého venkovského jelimánka, spěchajícího za slávou do Florencie. Chudák, často ani nepostřehne, jak snadno se dostává do chomoutu.
Lidská práce? – K smíchu! Jde jen o zboží na prodej -
Dělník? – Jenom síla, rovnocenná volské nebo koňské, a ani takovou cenu na trhu nemá.
Tehdy se kazatelna arcibiskupského chrámu stala nositelem boje:
Spíš projde velbloud uchem jehly, než boháč do Božího království. Hola, vy bohatci, zanechte honby za ziskem a přestaňte zbídačovat dělný lid!
K smíchu, ulevoval si Lorenzo a posměšně se nadouval: - Copak potřebuje tento lid? Stačí mu chléb a hry.
Tak za úsilím Medicejských rostly nejen Donatellovy sochy, ale také krčmy, herny a nevěstince, kde hra v kostky byla tím nejchamtivějším žroutem času a peněz. Jak opojné je pokoušet kostkami štěstěnu, aby přinesla rychlý a bezpracný zisk!
Otec Antonín brojil z kazatelny proti hráčství jako jedné z neřestí: - Prchavý zážitek štěstí z hazardní hry, kde se bohatství zdá být na dosah ruky, a kde jedině může chuďas bez Boha zažít iluzi svobody, do rána vystřídá věčná temnota hříchu a zoufalstvím, ožebračená rodina, a zoufalé sáhnutí si na život.
Po třinácti létech vyčerpávající služby dodýchal Antonín, sloužící do úmoru na arcibiskupském stolci. Papež Hadrián IV. ho vyzdvihl na oltář k obecné úctě léta Páně 1523.
+++
ZASVÍTÁVÁ
V hodině kam člověk neví
je-li živ či mrtev
na zemi zůstává mezera po chybějícím listí
svátém v hodině
kde čas trval dlouho     než byl zapomenut
v hodině mlčení
svíce dohořela hvězdy
tenká ozvěna přechází pole
stárnou až naše stopy
hodina rozvázaného anděla
Jan Prachař
+++
TIMETE DEUM, ET DATE ILLI HONOREM!
( sv.Vincenc Ferrerský, 5.května)
Tiše plyne řeka Turia, udávající pokojný rytmus života Valencie.
Kolik vody už tudy proteklo, povzdechl si notář Vilém Ferrer, když se probudil uprostřed oné lednové noci 1350 a vyhlédl ze svého okna do temných vod. V mysli mu vězel tajemně prozářený sen: Bílý dominikán na něho mával, a když se problížil, stále jen opakoval: Tvůj syn, Viléme, jednou vstoupí do rádu bratří kazatelů a bude šířit jeho slávu po celém světě!
Notář Ferrer se zatím příliš neznepokojoval se stavem své lepší polovičky. A nyní si pomyslel: Pravdaže, Konstancie je v požehnaném stavu, ale moje žena je přece dobrá rodička. Vždyť už čeká čtvrté dítě, a že by to byl po dvou děvčatech a jednom chlapci další syn? Hm, vzhlédl od vody k temnému kříži na stěně a tiše vydechl: Můj Spasiteli, drž ochrannou ruku nad Konstancií a pak šeptal modlitbu: Otče náš.
Konstancie zatím spala docela pokojně, mnohem klidněji, než jak to prožívala před narozením ostatních svých dětí. Navíc ji blažila událost, která se jí vryla do paměti od loňského Štědrého dne. Když udělila hojnou almužnu slepé žebračce u kostela svatého Štěpána, zvolala tato chudinka:  Ó, požehnaná matko, která nosíš pod srdcem anděla, neboť se mi jednou z jeho rukou dostane milosti, abych vlastníma očima viděla!
Přijala to s úsměvem, protože její stav byl proti jejímu očekávání docela příjemný, tak příjemný, že se jí zdálo, že tento požehnaný mateřský stav jde jaksi mimo ni, aniž by ji poznamenával jakoukoli nevolností.
Udělovat soucitně almužnu chudým, je závazek k milosrdenství nás, které Pán obdařil bohatstvím, říkávala vždy Konstancie, a vždy dodávala: - ale ještě větší milosrdenství je hlásat jim Boží slovo. To má větší cenu než všechny floriny.
Očekávání šťastných rodičů bylo tak bezstarostné a pokojné, že si ani nevšimli, když se přiblížil čas rodičky. Teprve porodní bába je k tomu přivedla vzrušeným pokřikem: Vždyť už je čas! - Už je to tady! Je to chlapec!
Cože? – Divila se maminka, když jí rodička podávala do náruče dítě. Ani jsem si nevšimla, že jsem rodila.
Zanedlouho se kněz v chrámu svatého Štěpána dotazoval:
Jak se bude váš chlapec jmenovat?
Rodiče na sebe rozpačitě vzhlédli.
Což takhle jméno svatého mučedníka Vincence? Je to patron Valencie. - Navrhl kněz.
Bude se jmenovat Vincenc, řekli dvojhlasně rodiče.
Chlapec se jenom smál, když ho polévala křestní voda. A se stejným úsměvem snadno a radostně přijímal dalších sedmnáct let blahodárný duchovní vliv rodiny.
Buch! Buch! – Ozývaly se rány na vrata fortny. Ve špehýrce zamrkala očka. Nejprve se zúžila se podezřením, ale pak se roztáhla a zvídavě omrkla návštěvníka. Byl to mládenec střední postavy s vysokým čelem. V očích mu sídlil zasněný, vzdálený pohled, upnutý kamsi k veličinám z jiného světa.
Co bys rád, synku?
Bude mi osmnáct a chci být jako Dominik Guzmán.
Jako Otec Dominik? – Usmál se mnich.
Zrovna takový, ozvalo se rozhodně a sebejistě.
Rozhodně se domáhal vstupu. Přesto působit jakýmsi povzneseným dojmem. Bratru na fortně se zdálo, když se setkal s  pohledem příchozího, že snad ani nezanechává žádný obraz na jeho sítnici, jako by byl netělesný přízrak.
Nepochybně byl průbojný. Měl svou hrdost a neměl rád, když s ním někdo chtěl zacházet jako bezvýznamným červem, který vylezl z ostění.
Jak ti říkají?
Vincenc. - A hned dodával: - Znám zpaměti Písmo svaté. Zeptejte se mne, na co chcete.
Bledá tvář nasvědčovala hlubokému studijnímu zaujetí hrdého Katalánce. S hrdostí a sebejistotou se tam tyčil jako urostlý platan, sotva se ocitl v bílém rouchu.
Je zajímavé, že dokud jste ponořeni ve světě, ďábel si vás skoro nevšímá a nevěnuje vám nijak zvláštní pozornost, až snadno nabýváte iluze, že snad ani vůbec neexistuje. Pročpak by se ovšem namáhal, když vás má chycené na vařené nudli nabídek tohoto světa? Něco jiného je, když světu ukážete záda a vydáte se někde v ústraní na cestu dokonalosti. Potom ta zchytralá velmoc světa sebere všechny síly a hned vám s opičí napodobivostí pošle jakousi imitaci vašeho osobního anděla strážce v podobě vašeho osobního anděla pokušitele. Najednou tu ze všech stran nakukuje do vašeho soukromí takový dýchavičný a kulhavý zjev, který je vám teď pořád v patách - prostě dobrá kopa. Stále opakuje, že to s vámi dobře myslí a má po ruce vždycky habaděj košilatých vtipů a chlapáckých rad. Kdysi se falešný duch světa přiodíval do roucha přesvatého poustevníka. Dnes by si vzal do ruky místo poustevnické hole nějakou tu deklaraci lidských práv a tvářil by se jako zasloužilý ombudsman.
Jenom to moc nepřeháněj s tou přísností v mravech a kajícností života, Vincenci.
Kdo to mluví?
Zkušený poustevník.
Poustevník?
Ovšemže. Doposud jsem žil jenom v samotě, ale nyní se mi tě zželelo, jak se dřeš a namáháš. Co máš vůbec ze života? - A ty přece máš tak rád život – koupání v moři a veselení se z jídla a pití a společnosti milých dívek. Však už tohoto přece hodně víš a znáš z Písma svatého. Tak si dopřej trochu odpočinku a pohodlí. Užívej si trochu života, dokud jsi mlád. Na pokání budeš mít dost času na stará kolena.
Tohle asi sám nerozhodnu, uznával bezradně Vincenc. Načež se přesunul ke svatostánku. Ukázalo se, že ke svatostánku ho žádný poustevník nedoprovodil. Obrysy svatostánku se rozplynuly a ani kříž na něm nezůstal na svém místě.
Ubohý Vincenci, chtěls dobýt nebe jediným útokem. Chtěls zdolat hradby tělesnosti jediným náporem. Chtěls jediným skokem překročit všechny stupně, jež vedou k svatosti.
Vzápětí se mu jinak bledá tvář znovu rozzářila hrdě, jako tomu, kdo našel svůj hrad nitra v ruinách, ale ví, že je pozván mezi silné, neochvějné hrdiny. Rázem tu stál někdo zdatnější než dávný El Cid, který se i při smrtelném zranění hrdě tyčil na koni. Vyhlásil totiž s pomocí Boží boj na život a na smrt tělu, světu i ďáblu. Začít takový běh na dlouhé trati s překážkami je jedna věc, ale vydržet je něco jiného. Byl na to tak soustředěný, že ani nepostřehl, jak se na něj navěšují tituly a hodnosti, hned v Leridě, hned ve Valencii, hned v Barceloně.
Zanedlouho ho bývalo slyšet s kazatelny: Kdo chce prospívat ve vědomostech, ať hledá spíše u Boha než v knihách!  Učenost je především Boží dar a teprve pak plodem píle a rozumu.
To nebyl jen nějaký řečnický obrat mladého kazatele, ale vlastní zkušenost.
A už je tu nová zkušenost, ještě více a dalekosáhle proměňující celou bytost než jen nějaké vědomosti. Na výzvu se zvedal z chladivé dlažby, aby ucítil jemný dotek rukou, pouze nahládlé pomazání. Načež k němu dolehla polohlasná slova předepsané formule. Pak místo nadaného studenta a přísného k sobě i k ostatním v barcelonské katedrále zjevil zvláštní jasný anděl v lidské kůži, a tak se jevil mnohým napořád.
Sám však zakoušel ještě docela jinou zkušenost. Něco s ním prudce smýklo na jednu stranu a málem ho to povalilo. Sotva se pokusil dostat na vlastní nohy, tvrdě ho to zasáhlo z druhé strany a moc nescházelo a byl by se rozplácl o zem. Musel sebrat všechny síly, aby vytrval uprostřed okolních náporů. Tohle nebyly lopatky větrných mlýnů, protože opravdu nebojoval s žádnými větrnými mlýny. Spíše se zdálo, že se dostal přímo do mlýnice. Strašnou silou byl trhán a cloumán mlýnskými kameny. Kolem něho se zmítali další a další lidé…
Bože, pomoz mi! – Vykřikl.
Tohle ho vytrhlo z dopuštění a postavilo na nohy. Kolem se válely hromady mrtvol se začernalými boulemi. Městem se vznášel odporný puch. Kláštery zely prázdnotou. Dlažbou se kodrcal žebřiňák naložený halabala mrtvolami. Před hradbami planulys dne v noci ohně z přikládaných látek a lidských těl.
ČERNÁ SMRT! A právě si vybírala daň. Smetla dvě třetiny obyvatelstva. Obilní mlýny přestaly klapat, lisy na olivy osiřely stejně jako ty vinařské. HLADOMOR!
KONEC SVĚTA! POSLEDNÍ SOUD! – Vykřikovaly davy, potloukající se zmateně městem jako krajinou.
Oči povalečů, chtivě vyhlížející skryté zásoby obilí, horečně těkaly z místa na místo. Pak ulpěly na místní krčmě nebo příbytku lichváře.
Židé! Ti za to můžou! – Vykřikl někdo z davu a jiné hlas přidávaly: - Židé na nás přivolali kletbu. Pořád se modlí proklínací žalmy. Vydělávají na nás a teď se skrývají v domech. Tam jsou ještě zásoby!–  Pojďme si vzít, co nám patří!
Do zfanatizovaných chamtivců zazněl důrazný hlas:
Prach jsi a v prach se obrátíš! – Čiňte pokání a věřte evangeliu!
Ohlédli se za tím hlasem. Otec Vincenc do vysoka pozdvihující mohutný kříž volal: Pokořte se před křížem a Kristus vás zachrání!
Jenže Židé odmítají Krista. Židé proklínají Krista. Ukřižovali Mesiáše a čekají na Antikrista! Jedině Židé můžou za tuhle mizérii!
Lidi, mějte rozum! To jsou pověry! – Volal Vincenc k zástupům: Už není Řek a Žid, obřezaný a neobřezaný, barbar, divoch, otrok a svobodný - ale všechno a ve všech je Kristus. Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní. Oblečte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost. Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy. Především mějte lásku, která je svorník dokonalosti.
A kdo může za hladomor? – U Boha není nic náhodou. Židé na nás přivolali Poslední soud! - Ozývaly se hlasy lidí.:
Obraťte se a budete spaseni! – Volal mohutným hlasem Vincenc: Všichni jednou zemřeme, ale můžeme jít do radostné věčnosti s Bohem. Přijměte křest ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.
Vezmeme si, co nám patří! – Mával kdosi sukovicí.
Cestu k synagoze jim zahradil Vincenc, zvedl kříž a volal: Neopovažujte se drancovat synagógu. Jsou tam vaši bratři v Kristu! Právě přijali všichni židé i rabín křest svatý!
Dav se zarazil před vztyčeným křížem. Avšak zdaleka ne všude dopadlo vše tak dobře, jako tam, kde se vyskytoval otec Vincenc. Zfanatizované davy vydrancovaly mnoho židovských domů a prolily mnoho krve dětí Abrahámových.
V těchto dobách se dalo účinně působit jedině s okázalým znamením kříže a ve jménu Ukřižovaného. Hůř se dařilo, kdykoli kázal prostě jen jménem Církve svaté, protože právě teď se na její tváři zračila ošklivá rána. Vlci v beránčím rouchu se sbíhali ze všech stran, aby drásali a rvali nesešívané roucho Páně. Záplava lidského hříchu nasadila Církvi Kristově masku obludy, která neměla už jen jednu, nýbrž dvě viditelné hlavy, totiž dva papeže, soupeřící o vládu nad Církví.
Samozřejmě, že právoplatný papež může být jen jeden, kdežto druhý je rozkolnický, řekl aragonský kardinál Pedro de Luna otci Vincenci.
Jenže, já, eminence, nevím – Zakoktal Vincenc: Kde je v tomto sporu pravda? 
Kardinál prudce zaúpěl jako týraná duše, které jiná týraná duše šlápla na kuří oko. Otázka ho zasáhla málem na obnažený nerv.
Přijal jste ode mne, Otče Vincenci, kněžské svěcení a slíbil jste mi poslušnost. Nařizuji vám postavit se na stranu avignonského papeže Klementa VII. Nyní jděte a hlásejte jednotu Církve v čele s avignonským papežem!
Kardinálova rozhodnost na něho působila jako schodiště, po kterém sestupujete potmě a na spodním konci shledáte, že je tam o schod víc, než jste předpokládali.
Vincenc si připadal jako by kromě celého toho mumraje kolem sebe chodil se zavřenýma očima. Věděl však jedno: Neposlechnout představeného znamená upadnout do církevního trestu, zejména odseknutí se od tajemného Těla Páně.
Francie, Lombardie i severní Itálie se stala svědkem něčeho strhujícího. Úchvatná kázání, třebaže tříhodinová, byla v té době strašně rozsáhlého pobloudění neméně strašlivě přísným, až děsivě apokalyptickým hřímáním. Jezdil z místa na místo na oslu jako Pán Ježíš. Přesto si Vincence mnozí pamatovali jako kazatele s plameny nad hlavou a křídly anděla z Janova Zjevení na zádech.
Smiřte se! – Volal Vincenc k oběma znesvářeným hlavám přesvaté obludy: - Vzdejte se osobní ctižádostivosti! Smiřte se! Vraťte Církvi její vnější jednotu!
Později si kazatel oddechl: Ještě že má Pán Bůh rozum.
Povolal si jednoho z obou papežů před soudnou stolici, takže zbyl jenom jediný - římský. Jenže vzápětí se na uprázdněný avignonský stolec prodírá kardinál Pedro de Luna.
Povolávám tě, Otče Vincenci, za svého zpovědníka, uváděl dopis z Avignonu, opatřený pečetí Benedikta XIII.
Tři roky působnosti na avignonském dvoře se podepsalo interesantním stříbrem na skráních dominikána. Potom hlava ztěžkla natolik, že nebýt pevného úchopu obouruč, byla by se snad někam zakutálela. Oči však uletěly ke kříži na stěně a dlouhodobě se tam usadily jako dvě dobře zaklíněné kotvy. Konečně se přiblížila chvíle, kdy zkoušené svědomí už nesneslo další nápor vyznání hříšníka.
Kdo neustále vykřikuje své námitky a že takzvané důkazy ostatních nejsou nic jiného než zasukované předivo lží a výmyslů, nemůže kráčet životem, aniž by to na něm nenechalo stopy. Změní mu to povahu, bubří a nabubřuje, až je z něho nabubřelec každým coulem. Benedikt XIII. byl jedním z těch, kdo pociťují jako útok na svou osobu každou narážku na možnost neúspěchu v jakémkoli díle, k němuž se rozhodli přiložit ruku.
Nemohu vám dát rozhřešení, Svatý Otče, řekl toho dne Vincenc.
Kardinál se ropuchovitě nafoukl a jeho dosud rozměklý pohled zocelovatěl do jakosti damašské šavle.
Ale ty mi přece musíš dát rozhřešení!  To by bylo proti zásadě podřízenosti.
Hlava v černobílé kapuci se zavrtěla: Tady zásada obedience neplatí. Nemohu vás rozhřešit.
Nesmíš však s nikým mluvit o žádném mém hříchu. Jsi vázán zpovědním tajemstvím.
Samozřejmě, že to nesmím prozradit, a také nic neprozrazuji o žádném z vašich hříchů. Jenom se ode dneška otevřeně stavím jako kněz a dominikán za římského papeže.
Vzdoropapež strnul jako oběť tetanu. Uvázl docela pohřben v ruinách svých bláhových snů. Když se zpovědník odebral z papežského paláce, Benedikt XIII. se zhroutil do svého trůnu. Vypadal jako zbytek omítky, zapomenutý zednáři. Při bližším ohledání vyhlížel jako starý šlechtic v laciném melodramatu, když mu lichvář oznámil, že záruky propadly a zadlužené rodové sídlo se ocitlo v cizích rukou. V barokně přezrálém těle nebylo mnoho svalové hmoty, a co jí tam bylo, všechno se otřáslo. Papež se zachvěl až do morku kostí jako vychladlá bujabéza na talíři zamyšleného hosta.
Ještě před odchodem se vynořil Vincenc na kazatelně avignonského chrámu a zahřímal své tříhodinové kázání.
Každý, kdo ho slyšel, si připomněl jedno zásadní: nestačí jen lomit rukama nad okolní spouští. Těm, kdo se odvraceli, běhal po zádech mráz a zima úzkosti z Božích trestů a pohrom. Mnoho vlažných zahořelo, řada Židů a muslimů přijala křest ochotně a s láskou udílený. Díky tomu se pak říkávalo o Vincenci: Z kazatelny samý jed, v zpovědnici jako med. Prostě žádný suchar, který by uznával jen bílé světce a zatracoval černé hříšníky. Když káže o hříchu, hned barvitě vystupuje do popředí křiklavý případ a současně vychází jasně najevo lahodnost ctnosti a přitažlivost svatosti. Otcovsky laskavý. Zástupy obrácených kajícníků blaží pastýře u srdce. Právě tím dostává ujištění, že Ježíš nechce hříšníka potrestat, ale zachránit.
Čiňte pokání a věřte evangeliu! – Volal kajícník, vlekoucí kříž.
Zástupy se upnuly k Ukřižovanému a konaly pokání. Když se ohlédl, skoro mu to vyrazilo dech. Do daleka se vinul dlouhý chvost kajícníků, okázale konajících pokání. Zástup flagelantů se táhl za kazatelem.
Buch! Buch! Buch!
Snesla se na ně sprcha kamení, shnilých jablek a vajec. Vzduch vibroval posměšným pokřikem z avignonských hradeb:
FUJ! HANBA ZRÁDCŮM AVIGNONU!
Bohu díky za to pokořování! ˇ- Radoval se Vincenc, když na něj doléhala potupa a nactiutrhání.
Žehnám vám, můj synu, a uděluji vám plnou moc pro další hlásání pokání a usmíření s Bohem i se Svatým Otcem, řekl papež Martin V. Vincencovi krátce po svém zvolení na kostnickém sněmu.
Křížem krážem Bretaní a Normandií se pak po tři roky hloubila brázda hluboké orby na duši Božího lidu.
Divocí flagelanti! Jaký nerozum bičovat sám sebe nebo se nechat bičovat! – Ozývaly se z mnoha stran hlasy přemoudřelých hlav: - Jak to můžete schvalovat?
Hm, prostě kajícníci, - pokrčil rameny Otec Vincenc: Konají veřejně pokání. Ručím za to, že žádný z těch flagelantů nevezme život sám sobě ani jiným. Hm. Někoho pohoršuje jejich veřejné pokání? A co veřejné hříchy? Ty nikoho nepohoršují? Možná, že tím okázalým drastickým pokáním strhnou k obrácení další hříšníky. Určitě spíš než masy tupých zvědavců, přechytralých mudráků nebo davy, kterým je prostě všechno jedno.
Starý utrmácený osel by mohl vypovídat o svém nákladu, pozůstávajícím z jednoho muže a odřeného kříže, kdyby dokázal víc než své hýkavé Iááá! Iááá!
Nejprve ochraptěl, pak zchroml, takže se už jen opíral o kříž a vlekl nohu za sebou, až dodýchal s usměvem na tváři. S pokojem v srdci sledoval, že hrozný západní rozkol v Církvi je zažehnán.
Ctnosti Otce Vincence byly opravdu hrdinské! - uznal papež Kalixt III., třebaže býval stoupencem dvou rozkolnických papežů. V té nepřehledné době stál na jejich straně nejen na podnět představeného, ale především s pevnou vírou, že zastává dobrou věc. Tohle má největší cenu, že se to děje s čistým úmyslem, neporušeným a nezkaženým vlastním osobním zájmem ani ze zaslepené vášně. Proto vždy kladu na srdce věřícím BOJTE SE BOHA A VZDÁVEJTE MU NÁLEŽITOU ÚCTU!
+++
Až ze skořápek
bolesti a smutku
vyklubáme se
ke zrození
života nového
ať naplno zazní

ALLELUJA

Potemnělé komůrky
srdcí našich
kéž prozáří
tvé světlo Pane
a do duše vstoupí
čistá radost
provázená nadějí
láskou a vděčností
za to
že křížem svým
svět
jsi vykoupil.

P. Josef Veselý
+++
BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, MUČEDNÍKA OSVĚTIMSKÉHO
CO JE DUCHOVNÍ ŽIVOT?
 
Mezi běžným životem Mých dětí a úsilím Mých dětí o dokonalost není tu podstatný rozdíl, protože se liší jen stupněm. Život Mých dětí je podstatně nadpřirozený. Vychází z posvěcující milosti, která má stále růst. Takto chápaný život Mého dítěte je základem, východiskem mystického života, který předpokládá nadpřirozenou budovu duše. Rostou-li ctnosti úměrně s milostí, z níž vycházejí, roste celá nadpřirozená stavba duše, a roste úměrně. Jednotlivé ctnosti se vyvíjejí stejnoměrně, takže mohutní všechny pod vedením lásky, která je jejich vůdkyní.
Cílem života Mých dětí, a tedy i mystického, který je jeho zdokonalením, je život ve Mně ve věčném patření. Tohoto života se ti dostává v zárodku už zde na zemi posvěcující milostí.
Dokonalost Mých dětí spočívá podstatně v lásce a případně v ostatních ctnostech, pokud tyto ctnosti náležejí k celkové skladbě duchovního života a pokud tvoří s láskou jednotu, budovanou na základě posvěcující milosti. Ostatní ctnosti vytvářejí s láskou jednotný celek, avšak láska je ovládá, vede, dává jim život a sílu.
Nikdo z lidí kromě Panny Marie ti neukazuje tak dokonale velikost lásky jako apoštol Pavel. Oblékni se jako Můj vyvolený, svatý a milý, v srdečné milosrdenství, snášej ostatní a odpouštěj jim, když na tebe žalují, ke každému měj lásku, která je svorníkem dokonalosti (Kol, 3,14.).
To odpovídá Mé výzvě, abys Mne miloval z celého srdce a bližního jako sebe sama (Lk 10, 27; 1Kor 13).
Kdybys mluvil jazyky lidskými i andělskými, lásky však kdybys neměl, byl bys jako kov zvučící a zvonec znějící. Kdybys učinil všechno, co je v lidské moci, kdybys vynaložil pro Mne a pro bližního vše, ale neměl přitom lásku, je to marné.
Právě proto ti svatý Pavel tolik připomíná prázdnotu tvého života bez lásky, aby ti naproti tomu ukázal, jaké štěstí a pokoj přináší Moje láska tvému žití. Jako bez lásky nejsi nic a tvůj život je stále prázdný, tak s láskou se vše naplňuje smysluplností. Láska je totiž podle Pavlových slov trpělivá, dobrotivá, nezávidí, nechlubí se, nenafukuje se, není ctižádostivá, nevydává jen svůj prospěchu, neroztrpčuje se, nemyslí o zlém, všechno snáší, všechno strpí. Zkrátka když máš lásku, zdobí tě všechny ctnosti.
Tak se snaž sledovat všechno z hlediska lásky. Právě ona tě přibližuje ke Mně. Dává ti nahlédnout co nejhlouběji, pokud je to v pozemských poměrech možné, do tajemství Mého života tím, že tě připodobňuje vůči Mně. Můj Duch, který se láskou rozhosťuje v duši Mého dítěte, vede ho cestou tohoto poznání. Vždyť jsem sám láska. Kdo miluje podle Mne, kdo vyhledává stejný předmět pro svou lásku, jaký mám sám, a takto se Mi připodobňuje, ten zůstává ve Mně, abych mohl zůstávat v něm (1 Jan 4,16). Láska je životem tvé nesmrtelné duše, neboť kdo miluje, uniká smrti. To proto, že má v sobě Můj život, že miluje Mnou, který jsem láska. Moje láska se liší od lidské přelétavosti a od prchavosti lidských citů, protože Moje láska trvá věčně, neboť jsem jejím životem a nikdy neumírám.
Na těchto základech Písma svatého buduje svatý Tomáš svou nauku, když ukazuje, že duchovní život spočívá podstatně v lásce. Nemohl ani říci nic jiného, chtěl-li zachovat nauku Písma a další návaznost Mého vykoupeného lidu, vyjádřené Tomášovým oblíbeným učitelem duchovního života Kassiánem: „Posty, bdění, rozjímání Písma, oproštěnost, odříkání se všech statků, to není ještě dokonalost, nýbrž prostředky  dokonalosti; neboť v těchto věcech nespočívá cíl, nýbrž jejich prostřednictvím dospěješ k cíli. Po těchto stupních usiluješ o dosažení dokonalé lásky.“
Svatý Tomáš to vše filozoficky zdůvodňuje. Každá věc je dokonalá, a tedy i život Mého dítěte bude dokonalý, když dosáhne svého cíle, jímž nemůže být nic jiného než Moje maličkost. A poněvadž tě láska sjednocuje se Mnou, nemůžeš nikde jinde najít
 svou dokonalost než v lásce, která činí milujícího jedno s milovanou bytostí. „Kdo zůstává v lásce, zůstává ve Mně a zůstávám v něm (1 Jan 4,16). Proto tvoje dokonalost spočívá podstatně v Mé lásce, která spojuje tebe milujícího se Mnou milovaným.
Současně však dodej, že tvoje dokonalost jako Mého dítěte druhotně spočívá v lásce k bližnímu, která je neodlučitelná od Mé lásky. Láska má podle svatého Bernarda dvě ramena, jedním objímá Mne, druhým bližního. Dodej však, že láska k bližnímu neobjímá bližního mimo Mne, nýbrž ve Mně, protože blíženská láska směřuje k tomu, aby se i bližnímu dostalo věčné blaženosti ve Mně.
Láska spojuje, sjednocuje. Nejdříve tebe se Mnou a pak tebe s ostatními bližními ve Mně. To proto, že ty i tvoji bližní jste Moji. Všechno dobré a krásné patří Mně, a zde na zemi jsi především ty předmětem Mé lásky. Jsem svrchovaná Láska, neznám nenávist. Tak i ty, pokud Mne doopravdy miluješ, neznáš nenávist. Potom tě tak dokonale proniká láska ke Mně, že všechno dobré a krásné nalézáš a miluješ ve Mně. Láska tě sjednocuje se Mnou, a proto miluješ všechno, co sám miluji, a miluješ to už nikoli tvou slabou lidskou láskou, nýbrž Mou svrchovanou Láskou, protože jsem sám Láska. Tvé srdce se rozšiřuje v Mém Srdci Nejsvětějším. Všude vyhledáváš Moje potřeby a Moje zájmy se stávají tvými zájmy. Celý tvůj život je pod vládou této lásky, která určuje veškeré tvé zaměření ke Mně. Celá tvoje činnost je proniknuta láskou. Tak se stáváš živým výrazem Mé modlitby: Přijď království tvé... Konečně lépe chápeš Augustinovu výzvu: Miluj a konej, co chceš? Prostě tam, kde vládne láska, tam není obavy, že duchovní život nějak vykolejí. Moje láska ve tvém srdci, tak jak se projevuje od chvíle Mého Vtělení, je poutem dokonalosti, je svorníkem všech ostatních ctností. Proto miluj Mou láskou a dělej, co chceš. Miluj Mou láskou a nemůžeš dělat nic jiného než dobro.

 
+++
A VIDĚL ŽE JE TO DOBRÉ
a zlomilo se nebe
jako se láme chléb
když rosa zem smáčí
a víno protne krev a
zlomilo se nebe
to anděl tiše krvácel
Jan Prachař
+++

 


 

Zprávy: + Každé pondělí CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA, kostel sv.Michala, Brno Dominikánská, 19,00 hod.

Webová stránka byla vytvořena pomocí on-line webgenerátoru WebSnadno.cz

TOPlist