ČERVEN 2011

 
Ročník XVII., číslo 6.                                                                                                                                            červen 2011
 
VE SLUŽBÁCH KRÁLOVNY
(Bl.Sadok, 2/6)
Dusi-dus,dusi-dus,dusi-dus! – Otřásalo se ovzduší tak pronikavě, že se oči otce Sadoka odtrhly na chvíli od krucifixu na zdi, aby vyhlédly hradním oknem v Budě, a pak odlétly stranou až k obloze. To se kolem přehnal stín a dusot se koňských kopyt se znovu vzdaloval. Vzápětí se to však ozývalo nanovo. Oči pak přece jen vyhlédly a –
Vytřeštěné oči podkreslené tenkými špičatými kníry dodávaly hlavě s plstěnou čapkou do špičky zlověstného vzezření. Kaftan na koni se blížil nezadržitelně jako bájný pegas. Další z jezdců potratil někde za letu mongolskou čapku, a tak mu zbývala jenom na slunci se blýskající vyholená lebka, které z temene vlál hustý cop. Jezdecké umění předváděné na přilehlém kolbišti připomínalo atletiku minojského borce přeskakujícího na délku býka. Tento však za prudkého trysku učinil bleskový obrat, takže rázem seděl na svém oři zády dopředu a v mžiku vystřelil z luku kvílející šíp, srážející vybranou šišku se smrku.
Oči krále Bély IV. užasle přecházely od jednoho z bojovníků ke druhému. Zato oči těchto skoro se vznášejících jezdců po něm louply pohledem sebevědomých akrobatů, těkavě přeletujících světem jako mihotavé jepice.
Tatar! Kde se tu bere na dvoře krále Bély? – Zašeptal vyděšený otec Jindřich, který sem zavítal z Moravy.
Jsou to Tataři a nejsou to Tataři. Říkáme jim Tataři podle slova tartarus, tedy peklo, podsvětí.
Kdo to tedy je?
Kumáni.
O jejich obrácení na pravou víru snil už otec Dominik. Vlastně je to taková směs vybraných tatarských zabijáků, které chán postavil do čela svého vojska, ale oni z chánova vojska zběhli. Někteří jsou vlastní Kumáni, odvolávající se na svou dávnou vlast na horním toku řeky Chuang-che. Pak jsou mezi nimi sibiřští Kypčakové a konečně Šarijci, dlouholebí plavovlasí lukostřelci.
Plavci či Polovci – Řekl Jindřich jedním dechem: Viděl jsem je už ve vojsku Přemysla Otakara.
Ano, tak je to. Naši králové s křesťanským pláštíkem najímají do svých vojsk tyto vybrané zabijáky z čela chánova vojska. Ti jsou si vědomi své válečné dovednosti a pohotově přebíhají k nepříteli.
Tak to dělá i Béla IV., když těm sběhům – pokud okázale přijmou křest svatý - ochotně nabídl útočiště v uherských nížinách za to, že mu poskytnou ochranu proti nájezdům chánova vojska. Platí jim slušný žold. Dokonce jim povolil kupovat si a vlastnit otroky, často také křesťanského vyznání.
Od koho si mohou tihle Kumáni koupit v křesťanském světě takové otroky?
Od koho asi? Prostě od kupců, zvláště z Moravy a z Čech. Zadlužili se a tak je kupci prodali. Těm zlaťáky nesmrdí, ať už pocházejí z jakýchkoli zdrojů. Není snad Praha od časů Přemysla Otakara proslulým veletržištěm s otroky? Kdepak se Přemysl Otakar dostal k označení Zlatý, když ne právě z tohoto kupčení s otroky?
Nájezdy chánova vojska jsou pak vedeny částečně jako trestné výpravy proti sběhům a těm, kdo jim poskytují útočiště. Ve skutečnosti odmítají tihle polovičatě na víru obrácení Kumáni sloužit nejen chánovi, ale i novým pánům, a přes noc je zrazují. Tak už v minulém století chtěl kumánský chán Könček založit vlastní říši na západ od Rusi, ale chán Batu mu to překazil svým výbojem. Tak nezbylo Könčekovu následovníkovi chánu Kötenovi schovat se do Uher.
Ano, mnozí zchytralí vládcové, kteří navenek přijali křest svatý, jsou spoluzodpovědní za to, že na křesťanstvo přivolali celou tu pohromu od Batu chána. Tak i král Béla IV. sám přivolal na sebe pohromu chánova vojska, když poskytl na území Kunság útočiště Kumánům a jiným sběhům z vojska chána Batu. Kronikář Gesta Hungarorum zaznamenává dokonce rodokmen, který vede od Attily až k Arpádovcům. To je takové politické chytračení, které se zle vyplatí těm, kdo se k němu uchylují. Nakonec se Béla IV. zachránil jen útěkem až do Dalmácie.
Jak se jmenuješ? - Zeptal se otec Sadok jednoho z těch chlapíků s jiskrnýma očima a hbitýma rukama.
Kemenče.
Co je to za jméno?
Znamená Malý luk. A tady je můj bratr Arbuze, neboli Meloun z kmene Čertan, to znamená Dravá ryba.
My ovšem máme své představy o Batu chánově hordě. Jsou ve stínu hrozných událostí, řekl Sadokovi později otec Hyacint, vracející se do Uher.
Jakých?
Děsivě kvílející šípy lučištníků.
Ach, to jsou ty střely s píšťalkami, aby každého poděsily pištěním za letu. Ještě dřív než někoho zasáhnou, způsobí, že každému běhá mráz po zádech, jako by mu tam lezl brouk.
A potom jsou tu ty hrozné zvěsti, které zaznamenal náš kronikář Dlugoš: Mongolové vyzvedli na tyči do výšky dračí hlavu, která chrlila na polské vojsko oheň, dým a smrad...
Zase jedna Batu chánova novinka z Číny. Výbušný prach, prskající oheň a čpavý zápach, jako když se alchymistovi převrátí polovička kádinek a křivulí.
To se jim tedy povedlo. Vyděsili naše rytíře, že ztvrdli jako převařené vejce. Zatímco tam rytíři ochromeně zírali, Mongolové je snadno porazili. A k tomu všemu nastalo zatmění slunce jako by tento mongolský nájezd měl znamenat konec světa. Možná, že o tom byl Batu chán předem zpraven čínskými astronomy a bitvu podle toho načasoval.
Naštěstí pro nás všechny přišla léta Páně 1242 zpráva o smrti chána Ögödeje. Batu chán stáhnul celý chvost svého vojska a ukončil tažení, jako když utne. Rychle se vrátil domů, aby mu při volbě nového chána něco neuteklo. Obojetní Kumáni to pokládali za své vítězství. Tehdy se tito zrádci svého mongolského chána, odtrhli od svých nových pánů, protože kdo jednou zradí, je náchylný zradit znovu. Jako utržení z řetězu začali Kumáni drancovat křesťanská města a vesnice. Právě oni jsou odpovědni za další pohanské nájezdy, ničící svatyně a kláštery, a nikoli původní Batu chánovi Tataři, kteří kláštery vypalovali jen zřídka. Už Čingis chán jim ve své Jasse uložil zákon ctít všechny bohy, a to i cizí a jim neznámé. Ničení svatyň a klášterů měli pak na svědomí hlavně Kumáni. Těm bylo všechno jedno a po ukončení Batu chánova tažení se naplno rozletěli křesťanským světem k vraždění, pálení a drancování jako vyvrcholení svého vítězství a svobody.
A jak to dopadá s vlastní vírou Kumánů?
Navenek křesťané, ale při bližším zkoumání se projevují jako nestoriáni.
Nestor hlásal blud o Kristu, majícím jednu osobu lidskou a jednu božskou, a odmítal Matku Páně jako Bohorodičku.
Takový blud byl odsouzen už na efezském sněmu.
To Kumáni neznají. Vozí si všude sebou šamany, kteří jim vyvolávají duchy mrtvých předků, kterým stavějí mohyly.
Musíme se věnovat jejich obrácení na pravou víru. Vždyť jinak přece naši bratři dominikáni slaví v Uhrech úspěch, nebo ne?
Úspěch? – Vrtěl hlavou otec Sadok.
Jak by ne. Král Béla IV. tvému poselství od otce Dominika přece vyhověl. Nechal zřídit při svém hradě v Budě klášter pro bratry dominikány.
Hm, několika bratrům dal střechu nad hlavou a biskup Bartoloměj to vše posvětil k poctě svatého Mikuláše.
To je přece úspěch. A co víc, založil ve Veszpremu klášter dominikánských mnišek, zasvěcený biskupem svaté mučednici Kateřině.
Nevím, jestli se mám z toho radovat nebo nad tím zaplakat. Král se děsí všech těch dnešních pohrom, ohrožujících jeho vratký trůn, a tak se jako tonoucí chytá každého stébla. Zkrátka tenhle Béla, jako všichni mocní lidé světa, na víru sice moc nedá, ale zato hodně chytračí. Je ochoten k velkým obětem, ale teprve tehdy, až mu teče do bot.
Pohromy?
Myslím na Tatary. Vyvázl z celého toho mumraje jen tak-tak, s odřenýma ušima.
Jak to?
Zaslíbil Bohu svou dceru Markétu, když se podaří celou mongolskou vlnu zarazit, ale jestli to někdy splní, to ví jen Bůh.
Bratři v Sandoměři by potřebovali tvou pomoc, Sadoku. Je to tam od loňského roku všechno poničené. Těžko říct, kdo je víc vinen vypálením Sandoměře, Krakov, Vratislavi a dalších měst. Někde to všechno zdupala tatarská kopyta, jinde sami naši krajané zapálili celá stavení podle taktiky spálené země.
Ano. – Uznával otec Sadok: - Vím, že naše hlavní poslání od otce Dominika je Polsko. S těžkým srdcem nechávám naše sestřičky a bratry v Uhrách.
Neboj se, Sadoku, ujistil ho Hyacint. - Bůh se už postará, aby z toho sémě vzešlo v Uhrách hojné ovoce.
Jantarová cesta, neustále dusaná kopyty koňských a volských potahů, obtížených bohatými náklady kupců, zakusila zase jednou pěší výpravu černobílých poutníků s tlumokem Písma a kapsami hladově zejícími prázdnotou.
Z Krakova už je to pár dní cesty, anebo loďkou po Visle. Díky Visle se tudy kupci snadno dostanou od Bavor až k Rusi.
Už vidím na obzoru Opatovskou bránu města Sandoměř, rozkládajícího se na několika kopcích.
Kdysi to tady obývali Ledzicové, ale teď tu sídlí kníže Lešek.
Záhy se před nimi vynořila mohutná románská stavba z červených cihel. Velkolepý červený portál. Vstoupili dovnitř, a už je svatý Jakub, jemuž byl chrám zasvěcen, vtahoval trojlodní bazilikou s železnými lustry k oltáři. Tam se rozložilo množství černobílých rouch, jako by hodlalo pokrýt celou podlahu.
Už to tady patnáct let budujeme, řekli bratři.
A budeme v novém slohu pokračovat dál, když Pán Bůh dá, odpověděl jim otec Sadok, přivádějící z Uher skupinu dalších bratří.
Sotva dozněl zpěv Salve Regina a dobzučel kompletář, rozptýlila se bílá roucha do svých cel.
Pokojné oddechování zakoušelo úlevu po tolikadenní cestě, ovšem ne nadlouho . . .
Klep – klep – klep! - Klep – klep – klep! – Oči zíraly do nočním temnoty, přerývané rušitelem.
Rušíš mě v mém pokojném díle! – Řekl rozhodně otec Sadok.
Co tady chceš dělat s takovými dětmi, ty blázínku? – Namítl mu potměšilý duch světa a ukázal na mladé nováčky.
Právě s takovými dětmi vnesu řád do tohoto království temnoty a získám mnoho duší Bohu.
To, co se dalo spočítat na prstech jedné ruky, přeskočilo rychle na tucet. Osmnáct let Sadokova blahodárného působení se přehnalo rychleji než voda Visly. Tucet dětí, otáčejících se kolem převora nyní už staršího, nabyl čtyřnásobku. Otec Sadok se šedesátkou na krku se mezi nimi milerád ztrácel.
Jestli se někomu zdá, že je v klášterech nuda, ten je právě zralý na to, aby se připoutal ke kříži a bytostně se ztotožnil s Kristem, potícím se krví v Getsemanské zahradě, bičovaným u kůlu, trním korunovaným, nesoucím kříž, ukřižovaným a položeným bezvládně s tělem docela umrtveným do hrobu. Ostatním se stačí modlit a pak rozhlédnout po vykonaném díle, plném sebezáporu a obětí. Okrouhlé klenby svatojakubského kostela i kláštera se vznesly k výši do zalomených oblouků, aby se s nich snesly s výše nově vykuté železné lustry s množstvím zářivých svící.
Toho dne uvidělo čisté srdce při svém rozhlédnutí se po znamení doby ve čtení o mučednících nápis zlatými písmeny.
Zítra bude v Sandoměři čtyřicetdevět mučedníků.
Pokojně to předčítá přede všemi. Kupodivu se nikdo z nich neděsí, ale každý zůstává při svých chválách Boha a následném díle. Den se přehoupne a slunce ustupuje ze své vlády.
Večerní zpěv Salve Regina svěřuje všechny pod ochranu Královny řádu bratří Kazatelů.
Sotva se snese mrazivá noc, kaftany mongolských stejnokrojů se na všech stranách kláštera neslyšně napínají a s koní sestupují temné postavy, uvyklé pohybovat se bez nejmenšího šelestu a podobné sibiřskému džulbarsu šavlozubému.
Budou muset zdolat překážku – vysoká zeď? Vůbec ne. Klášterní vrata jsou dokořán. S kinžalem pevně sevřeným v ruce s naběhlými šlachami procházejí postavy jednu celu po druhé – prázdné a zase prázdné.
Kde mohou být?
Nakonec vtrhli do kostela. V mihotavém svitu věčného světla se před oltářem rozkládal jeden hábit vedle druhého, jako by hodlaly pokrýt dlažbu celého chrámu. Nezáleželo na tom, že tu byli otcové, jáhni, sestry a bratři z kajícího voje řádu ve světě, protože tady už nebyl nikdo mužem ani ženou, bratrem či sestrou, židem či pohanem, ale všichni tvořili jakousi živou hradbu kolem svatostánku a obrazu Panny Marie. S chladnou krutostí se na ně vrhly bytosti z temnot, aby jednoho po druhém odpoutávaly od tíže tohoto světa a tělesného břemene. Stupně oltáře se barvily temnou červení. Nikdo se nebránil, ani neprotestoval. Kterýsi z bratrů, jenž se zprvu ustrašeně uchýlil na kúr, shledával s výše, jak ho ostatní předbíhají do nebeského království.
Tak to tedy ne. Nenechám vás odejít z tohoto světa samotné. – Načež spěšně seběhl po schodech, aby tiše a ochotně přiklekl k zástupu, připravenému k největší oběti.
Do krutého díla zazníval pouze sborový zpěv Saáalvééé Reeeegííína, a zvolna slábl, až utichl -
Sluneční paprsek prokázal značnou míru nezávislosti, když se odhodlal posvítit ranním ptáčatům na celý výjev.
Kdo to spáchal? A kdo vydrancoval kostel- ? Kdo zapálil městské sýpky - ?
Tataři! – Naskočila každému husí kůže.
Těžce zraněná mniška však sípavě svědčila -
Kdo myslel s úzkostí na mongolsky protažená obočí, uvízl v zajetí své temnoty. Batu chán byl tou dobou už pět let pod kytičkama a mladý Kublaj chán byl zaujat svými čínskými intrikami. Kdo však s obavami myslel na posly temnot a pekel, byl pravdě blíž než zkušený pozorovatel.
Jen lesk očí odrážející věčné světlo totiž nazdvihl cíp noci, aby odhalil jepicovitě se komíhající plavovlasé bestie s kníry do špičky a vyholenými hlavami s copem splývajícím s temene.
Tak bylo křesťanstvo zaplaveno nánosem zmateně přebíhajících obojetných Kumánů a jiných sběhů, kteří odmítali sloužit komukoli a kdekoli.
Už pětatřicet let poté stanovil papež Bonifác VIII. památku otce Sadoka a ostatních osmačtyřiceti mučedníků na 2. červen. Papež Pius VII. potvrdil tuto úctu léta Páně 1807.
+++
PŘÍSLIB VEČERA SEVŘE VES
a tma už sbírá poslední zbylce
pod hřebeny polí dole u potoka nad kostelem
krájí dálku a nebe
usedlo na dvorku chvíli
do mezery dvou kroků k domu
před večeří a prostřeným stolem
až obzor rozlomí pečetě zvonů
a čas jakoby rostl v té strouze podél cesty
+++
DNO MUSÍ BÝT KŘEHKÉ
jen tak snese tíhu hlubin
a pouze kam nejsou stopy
jsme překročili práh
a jen místo kde oko bez slzy nedohlédne
můžeme vidět
a je cosi mezi každým probuzením
když andělé kolem obcházejí
a času něco chybí
a tehdy žijeme blízko
blízko odkud?
Jan Prachař
+++
LESK A BÍDA RENESANCE
(bl. Jan Dominici, 10/6)
V krajích, kde sladký zefýr zdvíhá hlavu,
že stromy nové listy otvírají,
jimiž je Evropa zas v novém hávu,
poblíže míst, kam vlny dotírají,
kde slunce běh svůj dlouhý zakončuje
a potom lidským pohledům se ztají,
svůj šťastný osud Calaroga snuje,
velkému štítu dána do ochrany,
na němž lev podléhá i podmaňuje.
Tam milenec byl zrozen rozkochaný
křesťanství, borec svatý, jehož síla
svým nesla blaho, odpůrcům zlé rány.
T-t-t-to je D-D-Dante!
Pššt! Ticho, Jendo! - Okřikovalo ho celé okolí.
Byl Dominikem nazván, já však tady
ho rolníkem zvu, jejž si vybral Kristus
za pomocníka v péči o své sady.
B-B-B-Božská k-k-k –
Ovšem, Jeníku, Božská komedie. Ale teď už buď zticha.
Už mlčí vítr, nebesa i zem
a všechna zvěř i ptactvo dřímá v hloží,
už krouží tmou a noc s hvězdným kočárem
a moře bez vln odpočívá v loži,
a já bdím, hořím, štkám a před sebou
mám stále ji, své sladké sužování,
válka mě ničí, hněv a žal mě rvou
a mír mi dá jen pomyšlení na ni.
Tak z téže jasné studny pramení
sladkost i hořkost, kterou polykám,
táž dlaň mě hojí a hned raní zase.
A nemá konec to mé trápení,
tisíckrát za den hynu, ožívám,
protože mám tak daleko k své spáse.
P-P-P-Petrrrarrrka – vychrlil chlapec dřív, než ho mohl kdokoli zarazit.
Inu, máš to těžké synku, ale – hm – jen se uč trpělivosti, - mínil jeho otec, zdatný Florenťan Bacchini, jehož dům byl stále otevřen vanutí nového, lidsky procítěnějšího a svobodomyslného ducha: – Podle všeho ti doba nepřeje. Víš, synku, jak se jmenuje dnešek? - a podíval se na chlapce.
Ten zavrtěl nechápavě hlavou.
Dante Alighieri - Francesco Petrarca - Giovanni Boccaccio – tak se jmenuje dnešek. Kdo se nedovede lehce ohánět s vytříbenou řečí, ať už je to latina, nebo naše toskánština, ten je odepsán.
Dětské oči se zalily slzami.
Hm, zdá se, synku, že v této nové době nebudeš mít zrovna na růžích ustláno.
Třebaže Janova ústa byla uzamčena na sedm západů, jeho svobodomyslné srdce zpívalo s celou Florencií tak jako Petrarca, že štěstí je sen, jen bolest je skutečná:
Jedenadvacet let jsem plápolal
a blah byl v žáru, doufání měl v bolu;
když Paní má s mým srdcem se pak spolu
na nebe vznesly, deset let jsem lkal…
A on napodiv žije dál
odsouzen toliko k bolesti,
stejně jako jeho loutna…
O lásce sladké dozpíváno jest,
vyprahl pramen známých melodií.
A loutnu svou mám už jen pro bolest.
Jaký je život zamřížovaného mlčení uprostřed velkohubého krasořečnění svobodomyslné Florencie, strádající válkami a církevními zmatky?
O tom chtěl svědčit mladý Jan, když bušil na dveře dominikánského kláštera:
P-P-Prosím o p-p-přijetí - -
Litujeme, mladý muži, ale jsme kazatelský řád. Tady není uplatnění pro nikoho s vadou řeči.
Ž-ž-že ne? – Vyšlo skrz zatnuté zuby.
Jak se vypořádat s domácím nepřítelem? Není to jen jazyk, nýbrž celé tělo! – Jedině přibít ho ke kříži spolu s Ukřižovaným! Tvrdé kající pobožnosti, nabízející vlastní násilně pokořované tělo za oběť.
Z-Z-Znám zp-p-paměti B-B-Bibli!
Opravdu, ovládá ji, - uznával převor, když se Jan objevil ve fortně kláštera Santa Maria Novella následujícího roku: – Hm, konečně, nemusí jen kázat. Může také psát.
Konečně se mu dveře kláštera naplno otevřely.
Budeš se jmenovat Jan Dominici.
Po zklamání tělem a světem však přišlo další zklamání.
Cože? Tohle že má být klášter? Kam se vytratila kázeń? Na společnou modlitbu do chóru chodí jen sem tam někdo. Kam se poděla kajícnost a umrtvování těla? – Nechápavé kroucení hlavou spolubratrů.
Nestarej se, co je kolem tebe, bratře Jene, domlouval mu otec Rajmund. – Mlč a studuj.
A už je tu Pisa. Nejen místo vzdělávání, ale také místo důležitého setkání.
J-J-Jan D-D-Dominici.
Tak vy máte být jednou naším budoucím otcem, vydechla dojatě sestra Kateřina. – Pojďte do kaple.
Následoval ji až tam, kde spolu poklekli před křížem.
Pane, požehnej bratru Janovi, a udělala mu pravou rukou kříž na ústech.
Potom se vzduch naplnil bzukotem růžence.
Když bzukot utichl, ozval se Kateřinin hlas: Čeká vás, mnoho práce, bratře Jane.
To mi povídejte, sestro Kateřino, - Rázem tu přibyla jakási socha strážného anděla. Po chvíli vyhrkl: Já mluvím, docela bez zadrhování a bez zábran. Bohu díky! – Načež rozvázaná ústa dovolila rozvázat i srdce:
Ano, mnoho práce a obětí. Strašné poměry v církvi – papežský rozkol. I v klášteře – kázeň je ta tam - duch Dominikovy kajícnosti je pryč. Každý náznak tvrdé kajícnosti se považuje za nehorázný fanatismus, odporující lidskosti. A co teprve naše vlast rozervaná válkami městských států! Vypjatý důraz svobodomyslných měšťanů na člověka - jeden se odtahuje od druhého. Snad nikde nejsou rozdíly vymezeny tak ostře jako mezi těmi, kdo si vydělávají na živobytí hříšným způsobem. Lichvář pohrdá těmi, kdo kradou docela bez skrupulí a mezi otevřenými darebáky se snad nejvýše honosí dravci s jemně vytříbenou květomluvou, lupič se povyšuje nad kapsáře, a ten zase pohrdá pouličním násilníkem, který cítí být povznesen nad sprostého zloděje sudů na víno.
Kateřina mlčela, svírala oběma rukama kříž a tekly jí slzy. Po chvíli se ozvala: Modlitba a pokání.
Jan pozdvihl pás a růženec: Tohle je odkaz k upevnění kázně.
Už svou oběť přinášíte, bratře. O další pokoření se vám postarají rodáci ve Florencii.
Rozvázaná ústa mu otevřela cestu na pařížskou univerzitu a později jako vpravdě pomazanému k veřejnému vystoupení. Nic nejde samo sebou. Napřed přichází otec Rajmund z Kapue, ale sám by to neprosadil.
Bože, zapal srdce, které to dotáhne do důsledků.
Obnovte v benátském klášteře kázeň! – Vyzývá otec Jan.
Nic příjemného, ani mu to nepřidá na vážnosti. Spíše se za všech stran ozývá: Fanatiku! Blázne!!
Jako když opravujete starou rozvrzanou a rozeschlou loď, tak namáhavě, krok za krokem se obnovuje kázeň v klášterech,
Ještě horší to je tam, kde se původní duch Dominikův střetá s rozbujelými dvorskými a měšťanskými způsoby, poznamenanými zálibou ve smyslovosti. Boccaccio odhaluje hřích a neřest na každém kroku, ale nedovede s tím pohnout.
Vezmi kříž a následuj mne! – Volá Pán.
Nezbývá, - volá otec Jan z kazatelny, - než vzít kříž docela bez skrupulí a demonstrativně a hned se přidá celý zástup. Pozvedněme Dominikův odkaz k upevnění kázně. Doba, která v křižáckých válkách a dvorských turnajích a měšťanských rozbrojích učí každého oceňovat hrdinství obrácené navenek, směrem k násilnému činu, vyžaduje hrdinství obrácené dovnitř a násilí obrácené proti vlastnímu tělu, hrdinství askeze a dobrodružství pokory.
Chceš zvítězit nad hříchem světa? Musíš bojovat jinými prostředky, než užívá svět. Svět bojuje akčními prostředky, činností obrácenou navenek k násilí. Tvůj životní příběh Božího dítěte není akčním příběhem. Je to příběh síly obrácené dovnitř, k vnitřnímu životu z Božské Lásky. Pokorná láska je strašná síla, která ti koneckonců dává do rukou moc ovládnout s pomocí Páně všechno soptění lidského hříchu.
Viděli jste to? – Děsí se zpychlí Florenťané, protože zahnilé stojaté vody veřejného mínění se bouřlivě rozvlní. Spěchají na radnici: Pomoc! Ulicemi se valí zástup bílých následovníků otce Jana a dalších fanatiků.
Rozbíjejí něco? Rabují? Kradou?
Vůbec ne. Oni se sami bičují.
Strašné! Bigotní flagelanti! - Fanatici! - Suchaři! - Nemáte vztah ke kráse života. Hanba vám!!
Už žádné takové procesí bílých kajícníků! Vykazujeme vás z Florencie do vyhnanství! - Rozkazují radní. Tak totiž začíná každé slavné dílo obnovy - od ponížení k povýšení.
Pět let vyhnanství mimo rodné město otevírá otci Janovi nové možnosti. Pod kopřivami rostou jahody. Tak se rozvíjí konvent bratří dominikánů ve Fiesole.
Co takhle, bratře Angelico, postavit proti dvorským a měšťanským způsobům, svádějícím k hříchu, krásu osvíceného lidství? – Podněcoval ho otec Jan Dominici.
Nechápavé vrtění hlavou.
Zkus používat při malbě víc tu kresbu, která ti jde tak dobře. A všechno to povznes jasem a svěžestí, jaké znáš z domova. A nech stranou všechnu pochmurnost světa násilí a válek. Pochmurný pozemský svět je jen bledým odleskem vyššího světa, nebeského království.
Zanedlouho se fra Angelico vydal na krásné tažení k ovládnutí ducha nové doby lidskosti a svobodomyslnosti.
Reformujte naše kláštery! – Volá otec Jan Dominici. Jde to kupředu se šnekovitou pomalostí: Benátky, Chioggia, Ciotta di Castello, Cortona, Lucca, Fabriano. Ani mnišky nezůstávají stranou Janova zájmu: Obnovte kajícného ducha a kázeň! Také kající voj bratří a sester řádu svatého Dominika ve světě zakouší obnovu: Vzhůru k Dominikovu duchu kajícnosti!
Modlím se za vás, vzkazuje sestra Kateřina ze Sieny.
Jste naše velká naděje, otče Jene, ozývá se sestra Klára Gambacorta.
Jednoho krásného dne zaklepe na vrata fiesolského kláštera posel s listem s papežskou pečetí:
Pojďte mi na pomoc, otče Jene, s řešením dvojpapežství, prosí Řehoř XII.
Jak bych vám mohl pomoci, Svatý Otče? - Diví se otec Jan.
Právě vy můžete. Jmenuji vás arcibiskupem z Ragusy: - Už jste mi nejednou pomohl diplomaticky řešit nesnáze.
Ach, to je kříž, povzdechl si otec Jan a ochotně nastavil svá bedra.
Církevní rozkol se musí konečně vyřešit, i kdybych se měl vzdát úřadu, řekl papež, - ale už to nedokážu sám provést. Neobejdu se bez vaší pomoci. Svolejte koncil do Kostnice. Vyjednejte moje podrobení se koncilu tak, aby nebyla narušena práva papežství.
Netrvalo dlouho a otec Jan mohl jako papežský legát přečíst na sněmu list Řehoře XII.:
Vzdávám se papežského úřadu.
A co protipapež Benedikt XIII.?
Otec Vincenc Ferrerský mu radil:  Vzdejte se úřadu, otče.
To tak! – Zatvrgzuje se protipapež.
Nezbývá než zahájit s ním proces. - Na jeho konci je rozsudek s výrokem: Sesazen z úřadu jako křivopřísežník a rozkolník. Rozkol je překonán.
Nový papež Martin V. vyslechl mlčky zprávu o tom, co se událo na koncilu: - Na radu císaře Zikmunda se pak otcové usnesli: Povolejme k synodu ještě Jana a Jeronýma, dva nejučenější z českého království a vůdcové českého lidu a původci nepokojů. Následovalo slyšení v zasedání otců.
Vyberme otce, doktory práva božského i lidského ze všech národů, aby rozmlouvali s oběma Čechy a ukázali jim, že jejich učení nesouhlasí se zákonem Božím, ani neprospívá dobrým mravům.
Stalo se. Učené hlavy potom všechno promýšlely, přesvědčovaly a nakonec i prosily:
Prosíme vás, nechtějte být moudřejší než církev. Buďte, prosíme, střízlivě rozumní, a zanechejte cizí víry, a neposkvrňujte svá nadání, která jsou jistě skvělá, viklifským bláznovstvím.
Duch obou Čechů setrval tvrdošíjně na svém předsevzetí a po přemožení rozumnými důvody, se zdráhal uznat poznanou pravdu.
Shnilé údy církve nemohou být zachráněny, - krčili rameny představitelé sněmu: - Tím potvrdily, že se sami odsekly od církve.
Byly předány světskému soudu císaře Zikmunda. Ten ovšem znal jen jeden trest - upálení.
Nato papež vyhlásil: Pověřuji vás, otče Jene, naším nunciem pro české a uherské země. Vyšetřete nám tam příčiny a okolnosti celého toho zmatku.
Osobní zkušenost s českým králem Václavem se dá těžko získat, psal do Říma otec Jan, protože se mi ho během celého pobytu v Praze nepodařilo nikdy zastihnout střízlivého. Jako by na něm Arnošt z Pardubic a Jan Očko z Vlašimi nezanechali žádné výchovné stopy.
Svatý Otče, král sleduje všechno to hnutí s nenávistí, nicméně lenivostí schvácený a zahálkou zmalátnělý nechává kacíře beztrestně se bouřit. Arcibiskup Zbyněk se utekl k Zikmundovi, uherskému králi, kterého zaklínal a zapřísahal:
Napravte, výsosti, bratrovu nedbalost a nedovolte viklat svátostmi pravé víry.
Nebojte se, ujišťoval Zikmund, - brzy se odeberu do Čech a postarám se o církev. Mezitím Zbyněk umřel v Prešpurku v Uhrách, a po něm nastoupil Albík, rodem Čech, uměním lékař a milý Zikmundovi, pravá to propast nejkrajnější lakoty. Ten by nesvěřil klíče od vinného sklepa nikomu jinému než sobě. Kdysi byl otázán, který zvuk ze všech velmi nerad slyší, a odpověděl: Zvuk čelistí kousajících kosti. Opravdu biskup vhodný k tomu, aby ještě více roznítil počínající blud.
Nelze předstírat, že by pražský vašnosta Václav přijal papežského legáta zdvořile, a že by ho nějak zdržoval, ledaže by někdo pokládal za zdvořilost probodnutí baziliščím pohledem a pojmenování „zatraceným vyděračem“.
Výsosti, je třeba něco podniknout proti těm husitským bandám. – Připomínal legát Jan: - Vždyť jste nikoho z nich nepotrestal ani po těch nedávných protižidovských pogromech, které husité rozpoutali v Praze. Během dvou hodin povraždili na tři tisíce Židů. Copak jsou jenom Židé za všechno odpovědní?
Eééé, - Zdvihla se od džbánu s medovinou zarostlá tvář s kalným zrakem, podlitým krví. – Co sem strkáš ten svůj inkvizitorský čenich?
I nedbalý pozorovatel by snadno poznal, že král Václav není jedním z těch, kdo chovají otce Jana Dominici v lásce a přátelské úctě. Změřil si legáta pohledem hrobaře, beroucího zesnulému míru na rakev. Otec Jan nabyl jistoty, že podle králova názoru je rána pěstí do inkvizitorského obličeje něčím, k čemu by mělo docházet co nejčastěji. Přesto pokračoval:
Od té doby, co bylo v Čechách zvěstováno, co se stalo s Janem a Jeronýmem v Kostnici, husité si zasvětili jejich památku a ustanovili, aby byla každoročně slavena. Potom si od vás, českého krále, vymohli vydání některých kostelů, aby si mohli libovolně kázat a přisluhovat svátostmi. A tím ještě nespokojení vyvrátili dominikánský klášter v Klatovech. A když jim to beztrestně prošlo, rozběhli se pálit a rabovat kostely a kláštery na všechny strany. Nemůžete nechat českou zemi v bezvládí.
Eééé – Ať mi všichni vlezou na záda! – Zavrčela korunovaná ctihodnost.
Mezitím ozbrojení vzbouřenci nesli Nejsvětější Svátost ulicemi do chrámu svatého Štěpána. Tam vydrancovali faru a s pokřikem se zuřívě hnali k radnici. Jedenáct zděšených radních se zachránilo útěkem, sedm zbylých a s nimi někteří jiní měšťané, byli chyceni, vyhozeni z oken na náměstí, a nabodnuti na kopí rozlíceného davu.
Hrozné divadlo. Královský komoří, který přichvátal s jezdci k utišení bouře, obrátil před zuřícím davem koně a vyrazil se na útěk, aby o tom zpravil krále.
Bylo obecně známo, že pražský hrad je solidně postaven, bez nějakých sklonů kymácet se v základech. Nyní však nabyl král Václav dojmu, že se stavba začala před jeho očima chovat jako břišní stěna tanečnice. Tentýž nezdrženlivě třaslavý pohyb. Teprve později se dozvěděl, že byl raněn mrtvicí a zůstal ležet zhroucený pod stolem. Osmnáct dní se potácel mezi životem a smrti a sípavě diktoval písaři:
Zapiš jména vzbouřenců, které nařizuji popravit! – Blouznil: - Zikmunde! - Bratře! - Kde jsi? - Nenechávej mě v té bryndě samotného!
Po smrti bylo bezduché tělo odneseno na Zbraslav a tam uloženo v hrobce, kterou si vladař zvolil. Když byl však klášter drancován od husitů a hroby králů byly rozbíjeny a mrtvoly vyhazovány, jakýsi Moucha, který svého času prodával Václavovi rybičky, sebral tajně královo tělo a ukryl je doma. Po čase, když se poměry zlepšily a Václavovo tělo bylo hledáno, vrátil je za dvacet zlatých, a pak bylo dle zvyku provedeno nošení těla po chrámech a králi vystrojen slušný pohřeb.
Svatý Otče, ne že bych se v českém království někoho bál, třebaže tu jako kněz a biskup nevím dne ani hodiny, kdy mě vzbouřenci upálí, ale opravdu tady už není nikdo, s kým by se dalo jednat. Bezvládí. Václavův bratr Zikmund se musí co nejrychleji chopit vlády. Odjíždím za svým posláním do Uher.
Tělo oslabené posty a tvrdými kajícími skutky, obětovanými za spásu hříšníků, se však nedokázalo ubránit horečnaté nákaze, válející se v mlhách uherských nížin. Tak dodýchal Jan Dominici v Budě dne 10. června léta Páně 1419. Jeho kult byl potvrzen papežem Řehořem XVI. léta Páně 1832.
+++
KAŽDÁ ŘEKA MÁ JINÝ SPÁD
někdy skoro neteče jen blíží se k ústí
to vzpomínáme místa
kde jsme nikdy nebyli   místa s oloupanými barvami
místa ne právě nízká
pod hlavou kameny     spát  jako Jákob u žebříku
na týchž místech    řeč se chvěje mlčením
u toho co nemůžeme hledat
a proto musíme najít
+++
A CHTĚLI SPOČINOUT
zůstat v nelistí
každý v jiných dveřích ale u jednoho stolu
u kávy upíjet čas
podat si ruce nedotčením
chvílí tisknutou čtyřmi stěnami
byli moc blízko a příliš daleko
a čehosi ještě
+++
KLÍČE POLOŽENÉ NA STOLE
kde až nikdy nebyl
a proto mohl jen
mlčet a čekat
někoho kdo uslyší
a odemkne ty dveře před ním
+++
DŮM TRÁMY SHAZUJE
déšť a rozbité stěny padají v nahou zem
osamoceny
tam co zbylo
kdysi jako nesklizené obilí
zázvuky kroků rozléhají
místa v nichž sfouknut hlas
o zpověď kohosi prosí
Jan Prachař
+++
BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, MUČEDNÍKA OSVĚTIMSKÉHO
DOKONALOST A STAV DOKONALOSTI
 
Když usiluješ o dokonalost, tak si připomeň dvě závažné věci: předně láska je tak těsně spjata s posvěcující milostí, že bez ní nemůže existovat, a za druhé, že milost sama o sobě nestačí, nýbrž vyžaduje zapojení lásky. Jinak by to bylo jako znamenitý elektrický obvod, ale bez elektřiny. Láska je nadpřirozená ctnost, a proto je-li smrtelným hříchem ve tvé duši zničeno pouto, které tě váže ke Mně, takže všechno zhasne a zkratově vypukne stav temnoty - přesněji nemilosti, může být v této duši víra i naděje, ale nemůže v ní být opravdu účinná. Nadpřirozená vlitá ctnost lásky předpokládá stav milosti. Kdybys měl víru, takže bys přenášel hory, avšak postrádal lásku, nejsi nic. Bez Mé lásky, tedy bez milosti, jsi duchovně mrtvý.
Třebaže stav milosti bez účinné lásky je životaschopný, většinou je smutný, ubohý a velmi ohrožený tím, že ho ztratíš, protože chybějí skutky lásky. Mnoho Mých dětí je ve stavu posvěcující milosti, a přesto živoří ve většině tupě si počínajícího stáda, když se nepřičiňují o své zdokonalení, ba naopak často upadají do vlažnosti a duchovní lenosti, v které jen přežívají. K tomu, aby ses udržel ve stavu milosti, nestačí pouze nehřešit.
Tím, že nebojuješ o ovládnutí vášní, a že se nevyhýbáš lehkým hříchům nebo že se nesnažíš získat potřebné ctnosti, neztrácíš ještě stav milosti, ale tato neovládanost vášní, tento trvalý stav lehkého hříchu, tato strnulost duše vedou k popření dokonalosti. Je pouze otázka času, kdy upadneš do úplné zchátralosti.
Mnohý hodný křesťan, který žije ve stavu milosti a spořádaně jako slušný občan, který neporušuje Můj zákon ani zákon církevní, neboť plní své povinnosti, není kvůli tomu ani zdaleka dokonalý. Zrovna tak není dokonalý ten, kdo se vyvarovat těžkého hříchu, a co je nadto, považuje za zbytečné.
Dokonalost Mého dítěte se nedá měřit trojrozměrnými měřítky, protože od tebe žádám takovou lásku, že větší nejsi schopen – chci, abys Mne miloval z celého srdce, ze všech sil, celou myslí. Nestačí ti proto pouhý stav milosti, ani slušný a bezúhonný občanský život. Potřebuješ se maximálně zapojit láskou, odpovídající tomuto životu. Stav milosti tě činí Mým dítětem, ale skutky se připodobňuješ ke Mně nebeskému v ¨Mé činnosti. Proto ti stav milosti uděluje pouze dokonalost k zahájení stavby hradu tvého nitra, kdy láska a s ní ostatní ctnosti budovat dokonalost v řádu činnosti.
 K tomu, aby mohl někoho nazvat dokonalým, nestačí, že žije ve stavu posvěcující milosti a koná nějaké úkony lásky. Dokonalost je víc než souhrn občasných dobrých skutků, nýbrž je to stav. Potřebuješ ochotu a pohotovost, zběhlost v konání ctností, abys byl v nich utvrzen, aby tvoje účast a zapojenost nebyla jen něčím příležitostným, nýbrž aby to, trvale ustálené uzpůsobení počínat si vždy tak, jak se Mi líbí. Odtud vychází ona radostnost z každého dobrého jednání, jasná mysl za všech i těch nejsložitějších zkoušek, které mohu na tebe dopustit.
Jaký význam má zběhlost v konání dobra ve tvém mystickém životě? Nezískáš ji jen chtěním nebo jedním či dvěma skutky. Vyžaduje to stálé a vytrvalé úsilí i v těch nejjednodušších a nejnepatrnějších záležitostech. Důležitá je zde věrností v malém.
Význam a důležitost lásky v mystickém životě plyne ještě z jisté přednosti, jakou má činnost vůle nad rozumem. Uznáváš se svatým Tomášem, že rozum je mohutnost vyšší než vůle, protože předmět rozumu - bytí, je jednodušší, všeobecnější než předmět vůle - dobro, které je jen jistým způsobem bytí. Jako dobro předpokládá bytí, tak vůle předpokládá rozum, který ji vede. — Tak tomu je i ve věčném nazírání, ve věčné blaženosti, kde rozum nazírá na Mou bytost a vůle pak spočine svou láskou v tomto dobru, takže blaživá láska bude jen nutným následkem blaženého poznání.
Ovšem v pozemských poměrech se tvoje poznání Mne uskutečňuje pouze vírou, což je velmi nedokonalé. Proces poznávací vyžaduje, aby poznávaný předmět byl nějakým způsobem ve tvém rozumu. Když Mne poznáváš, tak se Mě snažíš poněkud přiblížit sobě, vtěsnat Mě do omezených možností svého rozumu a těsných hranic svých pojmů. Proto přitom používáš jen analogii. Tvůj rozum nemůže přímo proniknout k Mému nekonečnému bytí.
Dokonalejším způsobem se ke Mně můžeš povznést pomocí lásky. Láska tě unáší k milované bytosti, ztotožňuje tě s ní tak, jak je sama v sobě. Moje láska nehledí na tvou slabost a povznáší tě ke Mně a spojuje tě se Mnou. Proto je v pozemských poměrech láska ke Mně dokonalejší než tvoje poznávání Mne.
Teprve až bude tvůj rozum nazírat na Mou tvář, ustoupí tvoje víra — tedy temné poznání Mne, jaké máš ve víře v pozemských poměrech, a také naděje ustoupí, protože cíl tvého doufání bude dosažen, — ale láska zůstane. Jasně však vynikne větší, jasnější září. Tvoje pozemské poznávání je jen zprostředkované, zatímco láska je přímá, bezprostřední.  Pouze láskou Mne obsáhneš tak, jak je sám v sobě. Tvoje poznání vystupuje od tvorů ke Mně, kdežto láska sestupuje ode Mne k tvorům. Když miluješ Mne, miluješ také Moje tvory, kteří jsou Moji, tak jako rozum, když poznává tvory, poznává v nich Mne jako příčinu. Tak je láska je svorníkem dokonalosti. Poutá tě nejen ke Mně, nýbrž spojuje tě také s ostatními Mými věrnými přáteli navzájem ve Mně jako v prvku jednotícím a jednotném.
 
+++
TICHO BUDILO
svou ozvěnou
asi zapomněl zavřít
dveře nebo otevřít okno
a podívat se ven
ještě do noci zda už nesvítá
nebo to zase skřípe
židle
anebo jen práh se modlí v kroky hosta
Jan Prachař

 
Zprávy: Každé pondělí v 19,00 hod. CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA, Brno, sv.Michal.
+++

Pro přehlednější úpravu sekce lze obsah rozdělit do textových "bloků". Bloky lze libovolně vytvářet, přesouvat a mazat. Jejich úpravu zahájíte dvojitým poklepáním tlačítkem myši. Textový editor se vždy spustí pouze pro vybraný blok. Jak editor pracuje naleznete ve videoukázce.

Základní tipy:

  • Používejte často nové bloky.
  • ENTER = nový odstavec.
  • SHIFT+ENTER = nový řádek.
  • Obrázek je nejprve třeba nahrát na server přes Vložit obrázek a Správce souborů.
  • Obsah z Wordu vždy přenášejte přes Vložit z Wordu.
  • NEpoužívejte mezerník pro zarovnávání objektů.
Listování umožňuje dynamicky zobrazovat a skrývat obsahy vybraných bloků:
  • Stiskněte tlačítko listování.
  • U bloků, které mají být skryty, vyplňte nově zobrazené textové pole.
  • Všechny bloky s vyplněným listováním budou na stránkách skryty, kromě prvního v pořadí.
  • Tlačítko přidat odkazy vytvoří nový blok se zástupcem, který bude na stránkách nahrazen odkazy. Tyto odkazy budou shodné s vyplněnými nadpisy u listování a budou přepínat příslušné bloky.
  • Ze všech bloků, které mají vyplněné listování, bude zobrazen vždy pouze jeden. Bloky, které nemají vyplněné listování vůbec, budou zobrazeny vždy.
  • Pokud chcete skrývat i první blok listování, vytvořte na jeho místo nový prázdný blok a použijte pro jeho nadpis výraz: %empty%

Webová stránka byla vytvořena pomocí on-line webgenerátoru WebSnadno.cz

TOPlist