ÚNOR 2011


Ročník XVII., číslo 2.                                                                                                                             únor 2011
 

ANDALUSKÝ PES PÁNĚ

 

(Bl. Alvarez z Kordóby 19/2)

Bídáku! Byl jsi mi nevěrný!
Achchch! – Vyjekla hříšná ústa, když ostří dýky projelo hrudí.
Sluncem vypalovaná země kastilského království ještě více zrudla krví. Mohutné hradby uchránily víc než dvě desítky zamorských kostelů před arabskými nájezdníky, ale ukázaly se chatrné při ochraně proti vlastním vášním. Opevněné město na skalnatém kopci se snadno ubránilo. Mělo vlastní vodu, a to nejen z řeky Duero, která ostatně mohla být nepřáteli otrávena. Docela bezmocné však zůstalo proti výbojům vášní uvnitř hradeb.
Copak nestačila ta řeka krve, jejíž stavidla povolila saracénská zvůle? – Povzdechl si chlapec.
Vetřelci, vzešlí z pouště a Mohammedova běsnění, zanechávali jizvy po celém Pyrenejském poloostrově – spáleniště, morové rány, zástupy zmrzačených hladovců, těkajících očima po snadné obživě. Krajem se táhla teskná píseň o tom, že bída z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad, ale jen čisté srdce poznávalo, že to zdaleka nebyla jen bída tělesná, nýbrž bída ducha. Otupené zástupy zmateně těkaly z místa na místo.
Co hledáte?
Nevíme.
Musíte být jako oliva. Oheň ji sice ožehne, ale z pahýlů vyrazí výhonky, a to nejlepší ze sebe vydá tehdy, když po ní všichni šlapou a drtí ji.
Pchá! - Ušklíbl se potulný hledač štěstí, pyšnící se vlastní bídou, ale byla to z nouze ctnost, falešná odříkavost, když si odříkal, co stejně postrádal.
A co chcete dosáhnout svým hledáním něčeho mimo církev?
Všude jen válka, nemoci, jedna pohroma stíhá druhou. Nic se nedá dělat, odpověděl zhnuseně jeden z těch, co se pokládali za čisté a dokonalé. - Všechno je úplně zbytečné.
Když je svět na tom tak bídně, hříšníci hřeší, morové rány nás deptají, a saracénské nájezdy soutěží s křižáky, zbývá jediná cesta - v řádu svatého Dominika, který pro záchranu hříšníků a posvěcení světa a oslavu Boží může něco udělat a vytrpět, mínil mladý Alvarez.
Cha, cha, chá! – Smáli se přečistí tuláci: – Kdepak je ten řád? Ukaž nám ho! Zkoušeli jsme to po všech klášterech kastilského království a pokaždé jsme tam našli větší neřád než kdekoli jinde ve světě.
Asi jste tam hledali řád mimo sebe, jako by řád měl zvenčí něco zařizovat ve vás, a zatím jste měli v řádu sami sobě nasadit tvrdě ostruhy jako rytíř svému koni.
Prázdné tlachy! – Nemluv, a ukaž nám to!
Když to nenajdu v Kastilii, tak to zkusím třeba až v Andalusii.
A tak se mohutná zamorská brána svatého Ondřeje záhy ukázala menší a pak ještě menší, až se zcela ztratila, aby se po dvoutýdenním putování vynořil před užaslými zraky mládence římský most, šněrující svými oblouky cestu přes řeku Guadalquivir přímo do Kordóby.
Co hledáš, bratře? - Ptal se ho dominikán u brány kláštera svatého Pavla.
Klášter s řádem svatého Dominika.
To je u nás.
Zůstal tam, třebaže ho řádový život bratří poněkud zklamal, ale neodradil, nýbrž právě tím víc povzbudil.
Kdepak! My se nechodíme společně modlit do chóru. - Říkali mu bratří jeden po druhém. – Musím studovat. - Cestuji. Mám své úkoly u nemocných. - Sloužím u sester. – Víš, my máme každý svou jedinečnou cestu.
Sejdete se aspoň u stolu Páně?
Jistě, až bude jednou čas. Většinou chodíme na mši svatou každý jinam.
A kdy chodíte žebrat? - Žebrat? Zbláznil ses, Alvarezi? – Kdepak. To už není zapotřebí. Klášter je hmotně dobře zajištěn díky značnému majetku, který jsme získali…
Jako při zakládání řádu, tak i při jeho chátrání a živoření, se otevírá každému upřímnému pokračovateli cesty svatého Zakladatele, úžasná příležitost k poustevnictví.
To je dobré. - Chválil Alvareze zpovědník: - Poustevnictví se ti při studiu v Salamance hodí. Zbytečná přátelství a společné podniky ruší řádný duchovní život i studium.
Poustevnictví však může být příležitostí k postavení vlastní věže ze slonoviny, kde se mnich a kazatel změní na vzdělance rozumu, scholastika či akademika. - Mínil Alvarez, kterému to pomohlo ke vzdělávání vůle ctnostmi a kajícími pobožnostmi v celičce vlastního srdce, na těle odíraném žíněným rouchem pod bílým hábitem.
Prodejte mi čtyři lokty řetězu, řekl toledskému kováři, a když si kus řetězu pevně omotal kolem obnaženého pasu, dodal:
A teď mi ho zakovejte.
Kovář už viděl kdejaké zvláštnosti a tak mu vyhověl.
Od té doby bílý hábit, tající žíněné roucho, poněkud cinkal řetězovými články. Znělo to jako zvuk ostruh rytíře, anebo spíše vězně v okovech či zvonek malomocného.
Novopečený magistr teologie a navíc novokněz, to je křižovatka.
Můžeš učit ostatní, anebo přejít k prostému kázání mezi lidem. Vyzkoušej si to.
Akademická půda byla příliš nastrojená a honosná pro podivně cinkající hábit, takže se brzy dal slyšet:
Jsem jen prostý kazatel.
A pak už následovala šňůra misijních kázání, proplétající se Andalusií, až na místě bezduchých arabesek vyrůstal nový štěp tajemného stromu života, nesoucího to nejlepší ovoce.
Co to má být, otče Alvarezi?
Místo odpovědi jenom nechápavé vrtění hlavy.
Co je to - ?
Možná to lépe poznám u hrobu svatého Petra, nebo snad u prázdného hrobu Páně v Jeruzalémě.
Vydej se tam, bratře, řekl mu převor.
A tak se cinkající hábit přesunul napříč Itálií, a pak se usadil v jedné lodi, odplouvající do Svaté země. Když se posléze vracel, neplul, ani nešel, nýbrž málem letěl. Ač byl obtížený nebývalým břemenem, neslo ho takovou silou, že cítil, že se jen stěží dotýká země. Tak dostávala zemská gravitace zásah do černého.
Saracéni vystrkují rohy! Napadají naše hraniční hrady! Zachraň se, kdo můžeš!
Svolávám kastilský sněm do Toleda! – Rozhodl král Jindřich II., ale sotva vystoupil na sněmu, unavený panovník klesl vyčerpaně na lůžko, z něhož už nevstal.
Kdo se ujme vlády? Následník trůnu je příliš mladý.
Kdo nás povede proti muslimským nájezdníkům? – Ptala se regentka královna Kateřina. Mezi velmoži se nenašel žádný dost zdatný vůdce, který by dovedl vést ostatní. Ke všemu zrovna vymřela barcelonská dynastie na aragonském trůně a rozhořel se boj o trůn.
Pomohu vám, nabídl se král Ferdinand I., který léta Páně 1412 založil aragonskou linii trastámarské dynastie. – Martin I., sicilský nám přijde na pomoc.
Lákavá nabídka, osmělila se regentka Kateřina.
To by ohrozilo samostatnost kastilského království! – Vyskočili zuřivě hrdí Kastilci.
Co si mám počít? – Obrátila se vyděšená regentka Kateřina na otce Alvareze.
Tady je řešení, ozvalo z bílého hábitu a před tváři jí vytanul kříž v dominikánově pravici.
Kkkříž - ? – Vykoktala nechápavě.
Ano, výsosti. Celý královský dvůr se musí modlit ke svatému kříži.
A jak?
Tak jako se modlíme bolestný svatý růženec, a další cestu nám ukáže sám Pán.
Vznešená nádhera kastilská se snesla do prachu před svatý kříž, a k ní se připojila všechna šlechta, až všichni srostli s modlitbou otce Alvareze. Celé Španělsko se sjednotilo kolem kříže.
Záchrana! Jan I. Portugalský dobyl přístav Ceuta, odkud proti naší vlasti vyráželi saracéni!
Ujměte se, otče Alvarezi, duchovního vedení následníka trůnu Juana II., prosila ho regentka Kateřina.
Vyhověl, ale nádhera královského dvora mu připadala dost cizí.
Hlavně tu musí být vztyčen kříž, aby se všichni semkli v modlitbě.
Ano, souhlasila regentka.
Nestačí se však jen modlit.
Co ještě?
Je třeba také Ukřižovaného doprovázet, aby nebyl ve svém utrpení kvůli našim hříchům opuštěn, ozývalo se rozhodně z cinkajícího hábitu, tajícího řetěz, který, nejenže něco vážil, ale ani trochu nelechtal: Pokořte se před Ukřižovaným!
I na kajícníka doléhá pokušení. Jaké? Pokušení hrbaté pokory. Pokušení sebepokořování bez lásky, bez srdce otevřeného k chápání živého kříže, kříže nemocných, kříže nemilovaných, kříže opuštěných.
Chřřřřř! – Ozývalo se tehdy drásavě celým vykoupeným Božím lidem, jako když rve uši, ale také srdce. A nejvíc – nesešívané roucho Ježíšovo.
Papežský rozkol! Dvojpapežství! – Trojpapežství! - Kdo se v tom má vyznat? Kdo vidí do zákulisních pletich? Kdo rozezná správnou stranu od nepravé? Kdo rozezná v této bujabéze všedních dnů, kdo a jak ji uvařil?
Uznejte právě mne, můj synu, jako pravého papeže, - rozkázal také otci Alvarezovi jeho biskup de Luna.
Alvarez pokorně sklonil svou hlavu před autoritou v církvi. Nesměl si počínat jinak, pokud se nechtěl příčit uznávané církevní autoritě, zvláště když nevěděl zhola nic o žádném z těch, kdo se prodírali na Petrův stolec. Jinak by se vydával v nebezpečí vlastní exkomunikace.
Kam až vede poslušnost v církvi, totiž poslušnost kněze vůči biskupovi, poslušnost podřízeného vůči úředně vyhlášené autoritě? Rozhodně ne tam, kam došli nacisté, když se v Norimberku zpovídali z masových zločinů a omlouvali se, že jen plnili příkazy představených. Ani zásada obedience v církvi nezavazuje nikoho k slepé poslušnosti bez lásky. Jedině k Ukřižovanému je možno přistupovat s bezvýhradnou a slepou poslušností a doprovázet ho na jeho bolestné cestě vlastním utrpením, sebepokořováním a modlitbou. Bolestného doprovázení trpícího Ježíše není v dobách poživačnosti, rozmařilosti a hříchu nikdy dost.
Horskou stezkou se sunul bílý hábit s černým pláštěm za stálého kovového cinkotu řetězu, o kterém jediném měl jeho nositel jistotu, že mu ho žádní lupiči neukradnou. Jedna vesnice po druhé se probouzela z hrozného snu, nalomené třtiny se napřímily, doutnající knoty znovu zazářily.
Cosi se zablesklo na horské samotě. Seník na pilotách pro pastýře na seně a bečící stádečko pod ním. A k tomu - obraz nebývalé krásy.
Tota pulchra – Maria, vydechl otec Alvarez: - Ty víš, co chceš, Matko Boží! Udělám pro tebe všechno jako tvůj poslední otrok.
Krokem zdatného horala přecházel Kordóbou: Prosím, prosím, poskytněte almužnu na stavbu.
Co to budujete, otče?
Scala coeli – schody do nebe.
Prsteny sklouzávaly s rukou, ženské náušnice a drahé ozdoby padaly do nastavených rukou, jen aby Královna nebeská byla co nejlépe oslavena.
A co je s tebou, bratře? – Sklonil se otec Alvarez k bezdomovci, ležícímu v prachu a špíně jedné zapadlé Kordóbské uličky. Shodil vlastní plášť a zabalil chudáka. Pak ho vzal do náručí a namáhavě ho vlekl z města do Scala coeli.
Co to nesete, otče? – Ptali se bratři.
Nějakého chudáka z města. Musíme ho ošetřit a postarat se o něj.
Rozbalili černou kápu a strnuli – kříž s Ukřižovaným.
Zavěste jen do svatyně.
BIM – BAM! BIM – BAM! – Rozezvučel se zvon, rozléhající se z horských výšin do širého okolí, ale hlavně k rušnému lidskému mraveništi v Kordóbě.
Ráda bych vám, otče Alvarezi, také něco poskytla na stavbu té vaší horské svatyně, řekla regentka Kateřina, - i když jste prosil o milodary jen chudé.
Není to moje svatyně, výsosti. Je poctě naší Královny nebeské, a vedou k ní strmé schody. Na každém stupni se modlíme křížovou cestu našeho Pána.
Křížovou cestu? Neznáme tu žádnou takovou modlitbu, divila se regentka.
My se ji modlíme. Přijďte, vaše královská výsosti, a uvidíte sama.
Ráda přijmu poznání, ale přijměte také náš královský dar na stavbu.
Záhy vyrostla nedaleko Kordóby svatyně a s ní klášter bílých bratří, strážců a služebníků Královny řádu bratří Kazatelů.
Ještě víc než královské dary pomohla sama Královna andělů. Tehdy se rozjasnila temná noc, snášející se nad iberským poloostrovem, a zapůsobili sami andělé. Mohutné kamenné bloky a těžké dřevěné trámy, se kterými se ve dne nedovedly poradit ani silné paže zdatných nosičů, se uprostřed noci hnuly z místa a do rána se přesunuly přímo k svatyni.
Tou dobou již srdce cinkajícího hábitu poznávalo vzdoropapeže Benedikta XIII. po jeho shnilém ovoci. Už se k tomu nedalo mlčet. Celou Andalusií zazníval důrazný hlas:
Modleme se za římského nástupce svatého Petra! Modleme se za odstoupení vzdoropapeže Benedikta XIII.! Konejme pokání a snášejme bolestné utrpení pro obnovu církevní jednoty!
Táhlo mu už na sedmdesátku, když si pokojně oddechl:
Konečně je Kristovo nesešívané roucho sceleno.
Tehdy také kastilský král vyhlásil: Uznáváme právoplatnost nového papeže Martina V. a vypovídáme poslušnost vzdoropapeži!
Rozedraný a prošoupaný hábit vlál v poryvech brízy a zdálo se, že jen cinkající řetěz ho udrží, aby neuletěl s nebeských schodů. Konečně spočinul před Královnou nebeskou a rozprostřel se na vyleštěné kamenné podlaze.
Bratři už jsou v refektáři, otče Alvarezi, - šeptal za ním skromný hlásek novice, ale pak ještě tišeji dodával: - Máme ovšem pro všechny všeho všudy jednu hlávku salátu.
Počkejte, bratři, pomodlíme se, ozvalo se z cinkajícího hábitu.
Když doznělo – ale zbav nás od zlého, amen, - naklonil se otec Alvarez k novicovi se slovy:
Koukni se, synku, ke klášterním vratům.
Vzápětí se přihnalo rozjařené mládí: Honem! Pojďte mi někdo pomoci! Je tam mezek s nákladem chleba, ryb a měchy vína.
Smích se rozezněl celým klášterem Scala coeli, třebaže smutek netrápil dominikány ani v dobách největší nouze.
Když se otec Alvarez rozloučil s tímto světem, zůstal u nohou milované Královny řádu bratří Kazatelů v kryptě Scala coeli. Král Juan chtěl nechat přenést ostatky světce na honosnější místo do Kordóby, ale Královna nebeská ho nepustila. Pokaždé se strhla prudká vichřice, takže se nosiči museli vrátit do Scala coeli.
Papež Benedikt XIV. potvrdil úctu k bl. Alvarezovi léta Páně 1741.
+++
BL.HYACINT MARIA CORMIER OP (2)
2. Správce víry
Otec Alessandro Vincenzo Jandel, generál Řádu byl v polovině minulého století vyvolen Prozřetelností, aby pokračoval v díle obnovy, započaté P.Angelem Domenicem Ancaranim k překonání strašlivé krize, do níž revoluční bouře uvrhla dominikánský Řád.
Ve většině zemí byl Řád, kdysi tak silný, pohřben nebo legálně zrušen ve jménu nové svobody. Pod vlivem různě závažných okolností, které však vždy byly škodlivé, zeslábl vnitřně i navenek, živořil, když nemohl v Církvi plnit vznešenou úlohu, která je mu vlastní a tvoří důvod k jeho existenci.
 Tu či onde se vyskytovaly oázy, v nichž dominikánský život prýštil hojně jako průzračná voda a svlažoval velkomyslné duše, které vytrvaly v bouři a přes oheň a železo byly Prozřetelností dovedeny do zdravého ovzduší obnoveného hnízda. Takový byl konvikt v Chieri, který se vzpamatoval jako první; konvent v Bosco, kterému se od Otce Lacordaira dostalo toho nejkrásnějšího svědectví, kterého se může dostat řeholní komunitě: „To je poprvé, co se cítím opravdu jako v Řádu.“
 Ani jinde nescházela velkorysá snaha, přicházeli neméně horlivý věrní služebníci Páně, jinak by Otec Ancarani nemohl udělat to, co učinil.
 Bylo však nutné začít dílo šíření obnovy, vytvořit nová střediska, otevřít nové cesty komunikace, aby bylo možné shromáždit rozptýlené členy a učinit z Řádu opět zdravý a kvetoucí organismus.
 Otec Alexander Jandel byl iniciátorem toho všeho. Pohnut horlivostí pro slávu Božího domu, podporován Svatým stolcem se neúnavně pustil do díla: opakovaně navštěvoval různé země, zakládal nové provincie, zaváděl řádnou disciplínu v těch konventech, kde to bylo zapotřebí, aby byla věrně zachovávána svaté Konstituce.
Dominikánský duch tak rozšiřoval postupně své panství, organismus jím oživovaný nabýval stále pevnější konzistence a rozrůstal se, aby mohl přinášet onen blahodárný plod, bez nějž by neměl právo na existenci, totiž apoštolskou činnost pro spásu duší.
 V této svízelné situaci byl Otec Cormier mimořádným sekretářem Otce generála, byl tedy velmi vtažen do jeho plánů a úmyslů; Je to známkou toho, že Otec Cormier požíval obrovské důvěry nejvyššího představeného Řádu. Provázel ho na jeho dlouhých a namáhavých cestách při kanonických vizitacích rozličných konventů v různých provinciích. Tak se mohl osobně seznámit se stavem Řádu v různých zemích. Nelze ani vyjádřit jak důležitá byla tato dlouhodobá zkušenost pro budoucnost. Stal se svědkem všech nových založení, která ruka moudrého zahradníka Otce Jandela zasadila do zahrady sv. Otce Dominika. Znal přesně minulost i nedostatky jednotlivých provincií. Mnohé z nich vyděl vstát z mrtvých, byl svědkem jejich opětovného rozkvětu, a proto později dokázal jejich činnost lépe než kdokoli jiný, kdo měl před očima pouze daný okamžik rozvoje života daných konventů.
 Tato důvěra, které Otec Cormier v mládí požíval, byla jistě v plánu Boží prozřetelnosti, příprava na jeho budoucí úřad Maestro generale celého Řádu.
Po dvouletém zastávání úřadu novicmistra v konventu u sv. Sabiny, který zastával k nejvyšší spokojenosti představených a s mimořádným přínosem pro novice, byl Otec Cormier zvolen priorem konventu v Corbara na Korsice.
 V té době se francouzská provincie, založená Otcem Lacordairem, zesílila natolik, že bylo možné pomýšlet na její rozdělení nebo spíš na obnovení starých francouzských provincií, zrušených za Velké revoluce. Takto byly sjednoceny konventy v jižní Francii a vytvořily Toulouskou /tulúskou/ provincii. Otec Jandel jmenoval prvním provinciálem Otce Cormiera, ač mladého věkem, velmi bohatého na zkušenosti. Tento úřad zastával osm let, až do roku 1874. Pak byl převorem v Marsiglia /marsilja/, nato od r. 1878 opět v čele Toulouské provincie.
 Po skončení svého třetího funkčního období v úřadu provinciála byl zvolen priorem (převor) konventu v Toulouse; Roku 1888 mu bylo svěřeno založení nového konventu a stavba kostela v Biarritz a v roce 1890 se stal převorem hlavního konventu jeho provincie u sv. Maxima.
 Otec Cormier byl coby představený pro své moudré vedení opravdovým požehnáním pro své spolubratry. Tento velkolepý model, který později jako Magister generalis vykreslil v převorovi konventu, jednom ze svých děl, ve skutečnosti nebyl ničím jiným než jeho věrnou podobou.
Snažil se podporovat co nejvěrnější zachovávání svatých Konstitucí a evangelních rad, dokonalé uskutečňování řeholních slibů, nejen svým vlastním příkladem, ale také všemi prostředky které nabízí dominikánská řehole. Jeho prostý a umrtvený způsob života přemáhal každou výmluvu a vytáčky, téměř mimo běžné limity. Byl mírný, ne však k nedostatkům, ale k chybujícím lidem, ne že by jim schválil zůstat ve svých nedostatcích, ale aby jim usnadnil poznání jejich bídy a nápravu.
 Z toho je velmi dobře pochopitelné, že jeho podřízení k němu měli plnou důvěru. Pro vznešenost svého ducha a bezúhonnost života měl skutečně velký vliv na své spolubratry, kteří se dobrovolně, plni úcty, podřizovali jeho příkazům.
 Neúnavně pracoval pro dobro své provincie, která i dnes zaujímá čelné místo v Řádu, ať po stránce ducha zbožnosti, tak důsledného zachovávání dominikánských Konstitucí, především jejich aplikaci v posvátných vědách, zejména učení sv. Tomáše, tak v apoštolské činnosti v úzkém smyslu slova. Při tomto úsilí se nenechal dezorientovat nebo zmást lidskými tužbami.
Jeho pověst už dávno překročila hranice jeho provincie a jeho země. Po smrti Maestra generale Jandela (+ 11. 12. 1874) nejistá politická situace nedovolila svolat generální kapitulu, proto Otec Sanvito, provinciál Římské provincie řídil Řád s titulem Vikáře. Svatý stolec nakonec, aby opatřil Řádu generálního představeného, vybral tři kandidáty a nechal o nich hlasovat jednotlivé provincie, které své hlasy měly poslat přímo Svatému stolci. Mezi těmito třemi kandidáty byl i Otec Cormier. Svatý stolec jmenoval generálním představeným Španěla Otce José Maria Larroca, který řídil loď sv. Dominika s jasnou vizí a pevnou rukou téměř dvanáct let (+ 8. 1. 1891). Na volební kapitule v Lyonu, která se sešla 19. září 1891, se zúčastnil i Otec Cormier jako definitor své provincie. Za nástupce Otce Larroca byl zvolen Otec Andrea Früwirth, tehdejší provinciál Rakousko-Uherské provincie, který se stal 75. generálním Magistrem Řádu Dominikánů.
 Nový generál znal vynikající kvality Otce Cormiera a jmenoval ho svým sociem (rádcem) s titulem provinciála Svaté země a také mu udělil gradus Magistra posvátné teologie.
 Tak se skromnému bývalému provinciálovi z Toulouse otevřelo nové pole působnosti. Řím pro něj nebyl nový. V mládí, jak jsme viděli, strávil ve věčném městě řadu let, kde se naučil velmi dobře italsky. Také později měl možnost se do Říma vracet a pobývat nějaký čas v centru křesťanstva, ať už jako poutník nebo při návštěvách spojených s povinnostmi jeho úřadu. Do Říma přišel s nejčistším úmyslem dát všechny své síly do služeb Řádu, po boku generálního magistra. Neúnavně pracoval a nelitoval žádné oběti, aby uspokojil své představené. Otec Frühwirth uměl ocenit mimořádné hřivny svého socia a 27. května 1896 ho jmenoval generálním prokurátorem Řádem, úkol mimořádné důležitosti, protože prokurátor oficiální prostředník mezi dominikánskou rodinou a Svatým stolcem.
 Otec Cormier, ať jako socius, stejně jako generální prokurátor, byl nestranným rádcem a spolehlivým asistentem Otce generála, který mohl využívat jeho moudré rady a spolehnout se na něj za všech okolností. Otec Cormier měl na mysli pouze dobro Řádu a nástupce sv. Dominika miloval jako svého Otce a zůstal mu věrný ve všem, co souviselo s jeho těžkým úřadem.
 Jak velkou reputaci měl Otec Cormier, vytrvalý a skrytý dělník, u Lva XIII, je možné odhalit z jeho jmenování členem (konzultorem) Posvátné Kongregace pro čistotu víry a mravů, tedy Svatého Oficia. Tento úřad zastával tak schopně, že si získal takovou důvěru Lva XIII, jenž ho využíval k nejchoulostivějším úkolům a roku 1899 ho chtěl jmenovat kardinálem. Jeho nominace už byla zveřejněna na oficiálním seznamu kandidátů. Všeobecně se tvrdí, že jeho jmenování na poslední chvíli zabránila francouzská vláda, jež nemohla snést, aby se kardinál patřící k nějaké řeholi zastával na Kúrii zájmy Francie. Místo něj dostal purpur arcibiskup z Toulouse, Mons. Mathieu.
 Z této nečekané změny nebyl nikdo více šťastný než pokorný generální prokurátor Dominikánů, který s dokonalým klidem dál neúnavně pracoval po boku generálního magistra.
 Bůh ho však chtěl postavit na svícen. (Sadok Szabó, pokr.)¨
+++
DOKONALÁ DUCHOVNÍ ZBROJ
Zdá se, že kdykoli si poměry žádají něco nového, nebývá výsledek jen záležitostí nějakého nadaného podnikavce, nýbrž se spontánně ruka k ruce vine a skládá, jakoby splétala vánočku, až se s Boží pomocí dílo podaří. Třeba zrovna nápad na trvalé spojení chudobného způsobu života s kazatelským úřadem se vylíhl v hlavě Otce Dominika, ale předcházel ho biskup Diego z Osmy, a následoval ho Reginald. Jako kapitulní děkan v Orleans měl jednoho krásného dne plné zuby dosavadní úředničiny a poklonkování podlézavých patolízalů. Najednou si s úzkostí připadal jako celník Levi, sedící s úzkostí nad hromadou peněz. Něco mu napovídalo:
Reginalde, takhle to dál nejde! Sestup s oblaků, plašíš tam leda ptáky v povětří! - Svět je takový, jaký je, a otřes číhá téměř za každým rohem s pytlíkem písku, aby tě jím bacil přes hlavu.
Když vyrazil cestou této inspirace, celý se roztetelil vzrušením. Rázem mu spadly šupiny z očí, viděl teď jasně, kde se docela zřejmě dopouštěl po celá léta omylu. Třebaže tuto cestu tak hluboce miloval, teprve teď mu došlo, že o tom pořád jen filozofoval, ale teď že musí konečně jednat. Jeho trudomyslnost vzala za své. Před nedávnem byste ho byli nejspíš považovali za mrtvolu, která si pár dní hověla ve vodě. Po dnešním ránu na něj působily nové výhledy jako plachta na obzoru na ztroskotaného námořníka. Načež ho zaplavila posilující vlna rozhodnosti.
Hola hej! - Vykřikl hlasem honáka svolávajícího dobytek a volal: Peníze jsou jen smetí, a čím dřív si to vtlučete do kokosu, tím budete šťastnější! Ale to je jen začátek.
Odložil své honosné děkanské roucho. Navlékl si staré ošuntělé hadry a s nenápadností vandráka vyrazil z kapituly svatého Aniána. To nebyla žádná póza, která by se líbila hipíkovi. To byl výraz jeho vnitřní touhy po Kristu chudém a sloužícím. Zakoušel, že se v jeho životě udělalo krásné ráno, přinášející vůni fíkovníků. V jeho žilách proudila bujná jarní míza. Vlnil se jako arabeska v paláci granadského emíra a cítil se znamenitě. Nechybělo mnoho a byl by se pustil do bujarého tance zvaného sarabanda, a kdyby byl měl s sebou růže, je víc než pravděpodobné, že by je z kapuce sypal na cestu.
Rázoval si to napříč do Říma, a hned k hrobům apoštolů. Při modlitbách se u něho vyvrbil jakýsi biskup.
Kampak, můj synu, kampak?
Do Svaté země. Musím vykonat v chudobě velké pokání.
Ták.
Ano, ctihodnosti, a pak vydat lepší svědectví o našem Pánu.
Chudoba a kazatelství?
Tak nějak.
Hm. - Zrovna byl založen takový řád.
Slovo dalo slovo, a Reginald věděl, co potřeboval. Pospíchal k svaté Sabině.
Tam si ho změřily dvě oči hábitu, načež jejich pronikavost umocnil úsměv, který se pod nimi roztáhl. Záplaty hábity se rozzářily otcovským úsměvem, takovým radostným úsměvem, jakým se nepochybně usmívali obyvatelé Gentu na muže, kteří přinesli tomuto městu dobré zprávy z Cách. V takové chvíli může živé slovo hodně změnit. Reginaldovi se protáhly uši o pár centimetrů, jak tu chytal každé slovo. Samozřejmě, že při každém lidském podnikání musí být za příslušnými operacemi vyšší řídící inteligence, má-li se dosáhnout úspěchu.
Nestává se příliš často, že byste v tomhle světě našli celou skupinu šťastných bližních. Ovšem řád se stal příkladem, že to možné je. Všichni byli v povznesené náladě a zdánlivě všechno hned od začátku báječně klapalo.
Cha, chá! Snadno získané duše! - Vykřikoval jakýsi mnich.
Ve skutečnosti to vůbec není snadné dílo. Musíš opustit rodnou hroudu, svou chalupu a přijmout nějakou zatuchlou, smradlavou díru v jakémsi opuštěném, zahnisaném údolí věčných trestů. Každou chvíli se musíš vecpávat mezi sebranku, která si myslí, že se náramně baví, když každý nadělá rámusu za šest a vypije toho víc než za deset. Kdo má všech pět pohromadě, tomu se tahle úchylnost světa hnusí. A vůbec by se k němu ani nepřiblížil, kdyby se čas od času nemusel s někým sejít. Svět je stižen morem. Má morální delirium tremens. Už to s ním není k vydržení. Z pouhého pomyšlení, že by měl ve světě strávit víc než jeden den, se každému dělá nanic. A do toho někdo řekne, že jsou to snadno získané duše.
Hned by vám bylo jako Lotovým přátelům, když zašli k Lotovi na pokojný dýchánek a jejich roztomilý hostitel začal kritizovat města na pláni.
Po prvním setkání zazněla z látaného hábitu prostá otázka:
Co žádáte? - A jako ozvěna přišla Reginaldova odpověď:
Milosrdenství Boží a vaše.
Kéž Pán dovrší dobré dílo, které v tobě započalo!
Tak byl přijat do řádu. Zdánlivě prosté a jednoduché. Jenže čert má svoje kopyto všude, kde se jedná o vážné věci. Najednou tu před Dominikem ležel místo nadějného bratra Lazar se smrtí na jazyku.
Otočila se tam pěkná řádka felčarů a poslední z nich, prý nejlepší, pokrčil rameny, moudře pokýval hlavou, ale ústa měl škeblovitě zavřená na sedm západů jako dveře od věznice. Jen obočí se mu proměnilo ve dva otazníky.
Pane, neber mi, prosím, syna, který byl právě počat, ale snad ještě není ani zrozen! - Ozývalo se celou noc žalostné hořekování ze starého hábitu, až jeho slzami provlhlé záplaty plandaly jako uši kokršpaněla. Zatímco podlaha u chrámového oltáře zaznamenala zvlhčení slaným přívalem, doprovázejícím jeho kajícné divucviky, těžce nemocný Reginald zakoušel na svém lůžku překvapující setkání. Nejprve zkoprněl, když se temná komnata kolem něho rozzářila jako v pravé poledne. Poněkud zrudl, popřípadě zfialověl, oči mu povystouply z důlků až byly na vypadnutí. Události epické důležitosti mívají ochromující účinek. Všechno kolem znehybnělo. Svět na okamžik strnul. Nemocný vydával neartikulované bublání horské bystřiny. Teprve po chvíli vyjeknul:
Maminko!
Potom se mu vracel klid a mír do duše, a okurkově prodloužená tvář mu kulatila jako vyzrávající vodní meloun. To když se v nastalém jasu vynořila postava půvabné paní, doprovázené dvěma dalšími dívkami nevýslovné krásy. Od samého počátku těchto událostí věděl s jistotou jedno: Matka Boží. Potom ho oslovila líbezným hlasem:
Žádej ode mne, co chceš, a dám ti to.
Když přemýšlel, o co by žádal, jedna z jejích průvodkyň si dala prst na ústa, aby mu naznačila: Raději mlč a oddej se vůli naší Paní. To mu při jeho bolestech nebylo zatěžko. Matka Boží vztáhla svou přečistou ruku a dotkla se jeho očí. Pocítil v nich velkou úlevu. Potom přišly na řadu jeho uši, nos, ústa, ruce, bedra a nohy. Když se jich dotýkala, cítil líbeznou vůni léčivého balzámu. Pronášela přitom neznámá slova. Když se dotkla jeho beder, pravila: Budiž tvá bedra zahalena pásem čistoty! Spatřil jasný pás látky, upomínající nesešívané roucho, oblékající se přes hlavu a volně splývající vpředu i vzadu jako ochranný štít. Při dotknutí se nohou, zaslechl slova: Pomazávám ti nohy, abys hlásal radostnou zvěst pokoje. Pak mu ukázala nový oděv bratří Kazatelů se slovy: Tady máš oděv tvého řádu. Načež se odmlčela a dodala: Přijdu zas. Pak zmizela. Reginald okamžitě pocítil velkou úlevu od bolestí. K svému překvapení mohl snadno vstát. Byl úplně zdráv. Oblékl se a odebral do chrámu, kde nalezl záplatovaný hábit u oltáře při jednom z jeho modlitebních prostocviků.
Ukázal se mu v novém rouchu bratří Kazatelů a zašeptal:
Dokonalá výzbroj duchovního rytíře –růžencový meč a bělostný štít škapulíře.
První mezi rovnými zíral na nové roucho, a chtěl něco, říci, ale Reginald ukázal rukou k obrazu Bohorodičky a pak si dal prst na ústa. Tak zůstali v tichém díkůvzdání ještě dlouho, dlouho -
Od té doby změnil představený bratrům dosavadní roucho. Místo bílé rochety se objevilo úzké vlněné roucho, které s ramenou splývá vpřed i vzad až pod kolena, řečené škapulíř. Dlouho zachovával mlčení o příčině změny. Teprve po Reginaldově smrti to vyšlo najevo.
Od té doby, kdykoli někdo skládal řeholní sliby, přijímal od představeného posvěcený škapulíř se slovy: Přijmi škapulíř našeho řádu, který je hlavní částí našeho oděvu a zárukou mateřské lásky blahoslavené Panny Marie k nám.
Poslyš, Reginalde, nepřipadne ti život v chudém klášteře bratří Kazatelů pro tebe jako někdejšího blahobytného kanovníkování u svatého Aniána, strašně těžký? – Dobíral si ho jeden bratr.
Hm, nejspíš nemám v tomto řádu asi nijak velkou zásluhu, protože v něm mám od začátku příliš velké zalíbení.
Nicméně ani v klášteře v Bologni není každý den posvícení. Naopak, nejednou doléhají chvíle skleslosti.
Otče převore, prosíme vás o dovolení, abychom směli odejít z řádu. Prostě už to tady oba nemůžeme vydržet.
Co se vám, bratři, nelíbí?
Spustili jeden přes druhého:
Podívejte se, my jsme vstoupili do řádu, protože nás uchvátil a nadchl Otec Dominik.
Tak jsme zahořeli pro cestu apoštolské chudoby a hlásání. Jenže poměry se změnily.
Otec Dominik je pořád někde pryč a místo něho tady v řádu zakopáváme o takové jakési zakyslé příšery.
Polovička je zabedněných a polovička – hanba mluvit -
No, nechceme se nad nikoho vyvyšovat, protože ani my nejsme žádné hvězdy, ale co je moc, to je příliš.
A kam byste chtěli jít, bratři? - Zeptal se jich převor.
Třeba k cisterciákům. Ti by nás přijali.
Je-li to vaše přání, nebudu vás držet. – Říkal převor ztichlým hlasem, na konci jaksi zajíkavě podlomeným.
Už-už se chystali odejít pryč, když najednou se jejich úsilí jaksi zpomalilo, neřku-li zadrhlo. Co to bylo? Že by proto, že to šlo tak snadno? A takovým jemným způsobem? Nikdo jim neříkal povýšeneckým hlasem: Ať si jdou, když chtějí! - Anebo snad proto, že se klášterem ze všech stran ozývá najednou smutný pláč opouštěných bratří?
Řink-řínk! – Rozezní se zvonek u fortny.
Doprostřed kajících modliteb přichází jakási honorace. Skutečná celebrita akademického světa. Otec Roland z Cremony, profesor na univerzitě v Bologni.
Co tu chce taková veličina?
Přicházím pokorně poprosit o přijetí do řádu, - koktá rozechvělý a nejistý hlas.
Oba bratři na odchodu, shazují s ramen tlumoky, vracejí dovnitř a padají na kolena:
Odpusťte, otče převore –
Nenechal je ani domluvit. Padli si do náručí.
Bůh ví, jak se to děje, že se uprostřed té učenosti najednou projevuje láska, že člověk říká: "Konečně jsem tu našel domov". Všichni si utírají slzy. S novou horlivostí se dávají do díla. Nikdo už nemyslí na odchod. Přesto i pak občas proniká radostnou horlivostí závan nejistoty a zaváhání.
Posílám tě, bratře Reginalde, do Paříže, rozhoduje Dominik po svém příchodu do Bologně, a pokračuje: - Víš, potřebuji tě tam k jednání s pařížskými kanovníky.
To tě hned zase mám, otče Dominiku, opustit? Ó jé, co jen si s nimi počnu? Copak s těmi kanovníky něco pořídím? - Koulí očima Reginald.
Jenže ouha, jaké požehnání! Vždyť tu oslovuji bratry Jordána z Borgberge a Jindřicha z Kolína! Když vidím jejich svaté nadšení pro Krista, snadno všechno zvládám.
Sotva proletí reginaldovský vítr v hábitu Evropou, už je zpět v domovském přístavu. Tentokrát už natrvalo, když Pán volá a světec ochotně zavírá za sebou vrátka, aby mohl ještě víc pomáhat z vyšších sfér.
+++
POČESTNĚ ŽÍT, UČIT SE A UČIT
Vzdělání, hm, vzdělání - , vzdychal student.
Co se ti pořád nezamlouvá? – Divil se jeho spolužák.
Něco mi pořád chybí.
Nebuď nevděčný Pánu.
Nevděčný?
Podívej, kolik ti dal darů! Urozený pan z Borherge! Máš urozený původ. Teď jsi tu v Paříži získal vzdělání jako málokdo. Tak co si stýskáš?
Jsem Bohu vděčný, ale pořád si myslím, že všechno to, co mám, - ať už urozený původ nebo učenost, není jen tak pro nic za nic.
Kdo více dostal, je zavázán k větší službě.
Toužím po větší ušlechtilosti.
Nejsi tak trochu snílek, Jordáne? Ale prosím. Jen jdi a hledej draka, kterého bys zahubil, abys vysvobodil princeznu.
V tom to není. Jde mi o šlechtictví ducha.
Šlechtictví ducha? – Podivil se bratr Jindřich.
Chci dosáhnout dokonalosti.
Tak ti dává náš Pán jasný plán. Jdi, prodej co máš, rozdej to chudým a následuj Pána Ježíše.
Ehm. Právě to mě fascinuje. Ach ti valdenští!
Co je s nimi, Jordáne?
Jsem z nich celý pryč. Taková rozhodná vytrženost ze stávajících prohnilých poměrů. Nezůstávají u slov, ale rozhodně jednají. To je aspoň vůle k činu! Opravdu čímani!
Jenom, abyste se nedivili, mládenci. – Vmísil se do jejich rozmluvy kdosi zezadu.
Ohlédli se. Prošedivělý muž v černobílém rouchu se představil:
Jsem bratr Reginald z řádu bratří Kazatelů.
Vy máte, otče, nějaké jiné zkušenosti s valdenskými?
To bych řekl. Přijďte si poslechnout. Budu o tom kázat.
Přišli a poslechli si. A nezůstali při tom. Přicházeli znovu a zas. Ve všech lidských plánech se čas od času vyskytne nepatrný zádrhel, takové nějaká malá zakuklená  skrčka, krteré posléze všechno zvrátí. Brzy bylo jasné, že se ten háček zaťal do jejich blouznění. Najednou objevovali, že nejde jen o to vytrhnout se ze stávajících zatuchlých poměrů, ale jeden přitom nesmí ztratit spojení se zdrojem věčného života v Kristu svátostném.
Jordána z těch nových objevů jímala závrať. Duchovní akrobacie mívá otřásající účinek a mladému muži je možno prominout, zakouší-li cosi závratného, když pojednou a bez předběžného varování musí přeorat a překopat všechny své názory, které si předtím namáhavě utvářel o daném předmětu. Naplněný až k prasknutí těmito úvahami zamířil do kostela, před svatostánek.
Na jeho hlavu se snesla snůška popela z loňských kočiček a v uších mu znělo: Jsi prach a v prach se obrátíš!
Pojďme odtud, zasykl po mši do ucha spolužákovi.
Jindřich ho bez hlesnutí následoval z chrámu, a teprve venku se zmohl na otázku:
Kam jdeme?
Do konventu svatého Jakuba.
Ehm, řekl Jindřich, protože věděl svoje.
Jordána nenafukovala přemíra nějakých vědomostí. Povznášelo ho něco osvěžujícího a povzbuzujícího více, než by mohla přivodit studená koupel. Bylo skutečností, že když protíral před svatostánkem oči, dospěl náhle k rozhodnutí.
Ještě dnes požádám otce Reginalda o milost přijetí do řádu.
Já taky, kývl hlavou jeho druh.
Už nechci podrobovat svůj život žádné zkoušce, že bych si říkal: hop, nebo trop, že buď zvítězím, nebo ztratím všechno. Chci se vzdát všeho, abych získal všechno s Kristem.
Letmý pohled prozradil otci Reginaldovi, že nejen student Jordán, ale i jeho druh Jindřich Kolínský pro novou věc zrovna hoří: Vzhůru k apoštolskému hlásání radostné zvěsti!
Jordán se tvářil výbojně a furiantsky. Vyhlížel jako někdo, který se vykoupal v ledové lázni, ačkoliv si mohl stejně tak dobře dopřát horkou koupel. Cítil se nesmírně silný a nabitý jako schránka úmluvy naplněná obsahem víc než radioaktivním.
Klášterní kaplí u svatého Jakuba se nesla antifona chórového zpěvu: IMMUTEMUR HABITU! ZMĚNMĚ SVÁ ROUCHA! - OBLEČME NOVÉHO ČLOVĚKA …
Přihnali se jako vichr, který strhal se stromů zapomenuté listí, až odlétlo kamsi do ztracena. Tamtéž odlétly s¨vehementním švihem jejich kabátce.
Tak, dobrá, řekl Otec Reginald: Co žádáte?
Dvojí odpověď: Milosrdenství Boží a vaše, přivodila sice nějaké ty závazky, ale nekonečně větší zisky.
Bílé roucho s duchovní zbrojí – růžencovým mečem za pasem a bělostným štítem škapulířovým rázem našlo ještě další dva nositele.
Sliby byly slavně a platně přijaty, třebaže trvalo ještě nějaký pátek, než spatřily řádové stanovy světlo světa.
Vynikající chlapík, tento Jordán, - sděloval Reginald otci Dominikovi v Bologni: To byste nevěřili, co dělá v Paříži.
A co dělá?
Velké pokroky hlavně mezi významnými profesory a jinými veličinami. Úplný plamenný vichr. Nejde o to, že dovede mluvit, ale ví přesně, na koho se má obrátit, jakým způsobem a kdy. Prostě, co šíp milosti, to trefa do černého. Kdekdo se zapálí pro apoštolské hlásání.
Hlavní jsou výsledky.
A ty jsou, díky Bohu, úžasné. Roste množství noviců jako houby po dešti.
Je to ale opravdu řád?
To bych řekl. Sotva spatřily stanovy řádu světlo světa, Jordán je prožívá jako své dýchání, a ostatní po něm. Když si pak bratři lombardští provincie zvolili Jordána za prvního mezi rovnými, nasákli do sebe jím prožívané stanovy tak, že jim je nikdo ani nemusel připomínat. To je ta nejlepší organizace. Nedělá ji nikdo z lidí.
No, ani my zde v Bologni nezahálíme. Budujeme klášter. Je to teprve v plenkách. Zatím to leží hlavně na sestře Dianě. To je naše dobrodinka.
Vrrrzzz! – Zadrhlo se cosi v řádném chodu, až se kola skoro zastavila.
Přesýpací hodiny velkého Zakladatele pozemského trmácení vypustily poslední zrnko.
Kdopak by ho nahradil? Copak je něco takového možné? Velký Zakladatel je snad nenahraditelný. Pravda je, že svatý Dominik byl a zůstává navěky jedinečný a neopakovatelný originál, ale na něho může navázat jiný, opět zcela původní obraz Boží. Lidsky nepochopitelné, a věčné tajemství. A přece to musí zůstat tajemstvím.
Pak zaznělo jedno jméno.
Jordán Saský.
Zpočátku to jaksi zaskřípělo, jako když někdo hodí písek do kol.
Ó jé! To je konec! Bez Otce Dominika ne! Já se zblázním! Oběsím se! Ne, spíš to odnese někdo jiný!! Blázni! Všichni jste blázni! – Tak se ozýval noční Bolognou řev bratra Bernarda. Lidé vycházeli do ulic a někdo navrhoval:
Zavolejte noční stráže!
Vychází to z kláštera. Kdopak se tam z ulice dostane?
V klášteře to vřelo jako v kotli. Po noci přišel divoký den, nabitý Bernardovým povykem, řevem a běsněním.
Co si počneme? – Obrátili se na Jordána v čele řádu.
Místo nervózního koktání a překotného zkusmého zasahování do toho či onoho, se ozval Jordánův pokojný hlas:
Toto soužení na nás dopouští Boží milosrdenství, aby nás naučilo trpělivosti.
Co si počneme?
Pojďme se k nebeské Královně.
Tak se na konci večerních chval linul noční Bolognou zpěv: ZDRÁVAS, KRÁLOVNO. Potom celým zástupem procházel bratr s kropenkou a žehnal všem přítomným každému zvlášť. Od té doby se tak dělo noc co noc. Potíže ustaly právě tak rychle, jako znenáhla vypukly.
Po létech čekání a nejistého přešlapování dostaly věci nový spád. Věci a události se roztočily. Úplný kolotoč! Změny nabyly závratné prudkosti. Naštěstí byly vždy po ruce stanovy. Toto však nebyl žádný pergamenový prostředek organizace a řízení. To by vzaly za své ještě dřív než by je kdokoli zaznamenal. Stanovy u Jordána ožily jako prostředek ladící prožívání lásky. Nikomu je nemusel pročítat ani připomínat. Stačilo se dívat na Jordána, kdykoli kdekoli cokoli navštívil. Nožičky Páně se tady rozběhly křížem krážem celou Evropou od kláštera ke klášteru div, že se nezasukovaly. Čas od času se kmitly také u sestry Diany.
Ach, otče Jordána! To byla celá věčnost! – Vydechla nadšeně sestra Diana.
Ve skutečnosti planula radostí, i když býval na cestách. Tehdy držela na srdci některý jeho list.
Bratr Jordán, neužitečný služebník bratří Kazatelů, Dianě své drahé sestře v Kristu, zrozené z téhož duchovního otce. která se stala jeho drahou sestrou, od tohoto otce mu zanechanou, pozdrav a útěchu Ducha Utěšitele... Srdečné pozdravy, vám. drahá sestro, kterou nazývám též svou dcerou, uznáte-li mne za hodného toho. a která jste mi dcerou i sestrou zároveň…
Bolí mě vaše noha, o které vím, že je poraněna. Po druhé buďte opatrnější i na nohu i na sebe celou...
Stejný Bůh. který vás opatruje v Bologni, bude opatrovat i mne na mých cestách, protože i když zůstáváte uzavřena ve svém klášteře a i když já cestuji po různých zemích, činíme to oba jen z lásky k Němu...
Jedna věc se mi nelíbí. Slyšel jsem, že se znepokojujete kvůli mé nemoci, jako kdybyste chtěla, abych nebyl v počtu dětí Božích a abych neměl účast na Jeho utrpení. Nevíte, že Bůh zkouší každého, komu dává milost? Chcete-li, abych vstoupil do Království, nechte mě, abych šel po cestě, která tam vede, protože je nutné tam dojít skrze mnohá soužení. Kdyby byla nemoc pro mne škodou, pak ano, pak by mne rmoutila. Je-li však pro mne věcí dobrou a spasitelnou, nechci, abyste se zneklidňovala pro to, co mi prospívá. Není-li tu příčina k neklidu, přestaňte být smutná. Pouze mne doporučujte Pánu a proste ho, aby obrátil k mému napravení vše, co bych mu jednoho dne musel splácet budoucím trestem...
Byla jste však vyslyšena. Pán mi dal znovu zdraví a prodloužil mi dobu k žití. nebo spíše k pokání…
Podivujete se něžné péči o vás a mým důvěrnostem?  To znám. Co chvíli cítím bodavě farizejské oči, jak ostře dorážejí: Co si to dovoluje, ten Jordán! Kam odhodil celibát! Jaké pohoršení! 
Jenomže není láska jako láska.
Copak má společného láska s duchem řádu?
Jen o tom podumejte v duchu a pravdě, hned uvidíte.
První z těchto lásek vzniká z milosti, druhá z přirozenosti, první vzniká z touhy po dokonalosti bližního a oslavit svrchovaného, který je sám Láska, druhá ze sebelásky, první je plodem živé víry, touhy srdce, po mnoho let konaných kajících skutků, druhá pochází ze sklonu zkažené přirozenosti, odvažuje si přivlastňovat city a naděje svatých, chce radosti vzkříšení, ale odmítá předem podstoupit bolest smrti a pokořeni hrobu. Lásce druhé bych řekl to, co Pán Ježíš Petrovi, když ho tento ještě příliš tělesný učedník zrazoval od cesty utrpení: „Pryč ode mne. satane! Nemáš na mysli věci Boží. ale lidské.“
Když vám projevuji takovou lásku, chci také vaše ustavičné opětovné a upřímné důkazy. Osměluji se žádat od vás pomoc z lásky v potřebách bližního.
Mám velkou důvěru ve vaše modlitby, hlavně tehdy, když jsou společné a jednomyslné, protože je nesnadné, když mnohé prosí, aby některá nebyla vyslyšena. Modlete se za mne často a věrně, protože to velmi potřebuji po své mnohé chyby…
Doporučuji vám i vašim sestrám, modlete se věrně k Pánu. aby ráčil zapůsobit na srdce některých duchovních a přitáhl je k sobě pro jejich spásu, pro slávu Boží i Církve svaté a pro vzrůst našeho řádu, a aby nám poslal schopné lidi. Jsou tu velmi vlažní a doposud jsme přijali jen jednoho. Musíme pro ně vyprosit s výše oheň, který jim chybí…
Nezdá se mi, že by to byl tak velký rozdíl bez našich modliteb, Otče Jordáne.
Kázal jsem dlouho studentům v Padově a výsledek jsem neviděl nebo jen malý. Už jsem chtěl odejít. Najednou Pán ráčil zapůsobit na srdce většiny z nich, milost pronikla do jejich srdcí a jeho hlas způsobil divy. Deset studentů již vstoupilo, z nichž dva patří k vysoké německé šlechtě. Doufáme, že jich vstoupí ještě více. Proste Pána, aby se naše naděje splnila…
Nechci však být nevděčný za přijatá dobrodiní a vybízím vás, milé dušinky, abyste mi pomáhaly v této svaté povinnosti zbožné vděčnosti. V Magdeburku jsem našel dobře uspořádaný dům a některé novice, kteří mne opravdu potěšili. Vzdávejte díky Pánu tak milosrdnému, který nám prokazuje nadmíru svou přízeň... Pán mi udělil mnoho dobrodiní a den ode dne na mně rozmnožuje své milosrdenství pro zásluhy Ježíše Krista. Mocí Ducha svatého povolal do řádu mnohé schopné a vzdělané osobnosti. Děkujte za to Bohu společně se všemi sestrami. Dověděl jsem se, že v Paříži bylo přijato už dvaasedmdesát…
Pořád jenom POMOC! POMOC! Rádi pomůžeme, ale kde pořád brát k tomu sílu? – Padla kdesi výčitka zkormoucených dušiček.
Dobře vím, že jsem jenom neužitečným služebníkem, a říkám to od srdce. Také však chci, aby plamen lásky vytrval, a láska aby byla stálejší a plodnější. Proto píši „Knížku o začátcích řádu“. Kdykoli láska ochabne, nastupuje opatrnost, ta bledá, neduživá sestřička s pevně semknutými tenkými rty. Ďábel jí snadno cloumá ode zdi ke zdi, hned k přílišné shovívavosti se zkaženou přirozeností, hned zase k přísné strohosti a tvrdosti.
Kdo z vás by se odvážil říci, když zakouší omrzelost, tvrdost srdce, vyprahlost a bezútěšnost: Nepociťuji už obvyklé sladkosti, Pán mne tedy opustil a nedbá už o mne? Nedej Bůh, aby tak mluvila snoubenka nejmilosrdnějšího Ježíše! On si počíná po nějakou dobu tímto způsobem, abyste ho horlivěji hledaly, s větší radostí nalézaly, více se s ním spojovaly a nikdy ho už neztratily…
Srdce zbavené Krista je jako sláma, oddělená od zrna. Vítr jí unáší sem a tam a pokušení jí zmítá. Jakmile má sláma zrno, i když je vystavena větru, zůstane na místě, protože tíže zrna jí dává stálosti: je-li však od klasu oddělena, vítr ji rozhání. Nuže, láska k Bohu nás s ním spojuje. Říkejte si tedy často: Je pro mne dobré být u Pána…
Nemám čas psát vaší lásce tak dlouhé dopisy, jak bych chtěl. Posílám vám však Slovo spásy a milosti. Slovo sladkosti a slávy. Slovo příjemné a dobré... Toto Slovo Boží čtěte ve svém srdci, opakujte je v duchu, a stane se na vašich rtech sladké jako med...
Máte připravit nebeskému Králi, svému Snoubenci, květy, to znamená ctnosti, krásný květ pokory, trpělivosti, poslušnosti, dobroty, skromnosti i všech ostatních ctností, nejkrásnějším květem je však láska. Učiňte se tedy pravicí svého snoubence v šatě zdobeném zlatem upřímné a čisté lásky a rudém horlivostí a vroucností ke Kristu. Kde však naleznete toto zlato, abyste jím zdobila svůj šat? V zemi Evilath, která znamená bolest. Chci mluvit o Kristu, který nám praví: Pohleďte a vizte, je-li bolest jako bolest má. Naleznete zlato v jeho utrpení, hojnost zlata, plnost lásky.
Jaký by to byl král, který by viděl své sestřičky, jak pro něho bojují proti krutým nepřátelům, a nepostaral by se, zvláště kdyby byl dost mocný, aby pomáhal, aby z boje neutekly, ale obrátily se k němu o pomoc? Je dobré a žádoucí ono soužení, které nás činí trpělivými, ukazuje jasně pravý stav duše, a tomu, kdo je připraven porozumět, dává duchovní útěchu a získává poklady radosti pro budoucí útěchy. V soužení má vám tedy přibývat pokoje a ne ubývat. Pán je naším jistým a ustavičným útočištěm. Čím více se k němu kdo přiblíží, tím více stálosti nalezne.
Jak se k Ježíši přiblížit?
I když má Spasitel zásluhu být milován a napodobován ve všech stavech svého života, přece se vám ukazuje hlavně v jesličkách a na kříži.
Potěšte se, drahá sestro, v božském Dítěti, které se pro vás rodí. Polaskejte je a povězte mu o svých potřebách, protože - ač je maličký - je velký štědrostí a milosrdenstvím…
Zákon Páně obrací duše. Tímto zákonem je láska. Tento zákon naleznete podivuhodně vyjádřený při rozjímání o Pánu Ježíši, svém snoubenci, visícím na kříži. Ptám se vás, drahé sestry: kde naleznete stejné poučení o lásce? Samy víte lépe než já. že žádný dopis, napsaný lidskou rukou, nemůže mít takovou sílu ke vzbuzení lásky. Upínejte proto svůj zrak ustavičně na Ježíše Ukřižovaného. Skryjte se v rozsedlinách této skály, ano. skryjte se daleko od hluku těch. kdo hlásají nepravost. Otevřte tuto knihu, listujte v ní. čtěte ji. na naleznete tam to. co v ní nalezl prorok, nářek, hymnus a hrozbu zlému: nářek nad utrpením Spasitele, hymnus, kterým vaše duše opěvuje velikost dobra, které nám Ježíš zasloužil, hrozbu věčným zlem. z jehož spáru nás vysvobodil svou smrtí. Tento nářek vám dá poučení o trpělivosti, tuto píseň máte zpívat hlasem lásky, protože vy máte více než kdo jiný milovat toho. který vám ráčil dát účast na tak velkém štěstí. Když pak vážně uvážíte, jak velké je dobrodiní, že jste byly zbaveny věčného zla. zakusíte ve svých srdcích nejživější radost díku a chvály…
Buch! Buch! – Vytrhlo ho z psaní listu sestře Dianě. Vydal se otevřít bránu kláštera.
Cizinec vyhlížel jako vesnický kovář, pokud se soustředíme na svaly a šlachy. O obličeji se dalo spolehlivě říct, že by neuspěl v soutěži mužské krásy. Slovy básníka, nebyl to typ, jenž by mohl podnítit vyplutí tisíce lodí do Triany nebo do Malagy. Naopak se zdálo, že byl poškozen tím, že něco těžkého, jako třeba slon, na něj usedlo. Žádný uvážlivý člověk se ovšem nezatvrdí proti bližnímu jen proto, že má rozpláclý obličej, avšak ve tváři tohoto chlapíka bylo ještě cosi znepokojivého. Vypadal jako někdo s povážlivě nízkou zápalnou teplotou.
Co si přejete?
Před časem jsem odpadl od církve.
No a?
Rád bych se vrátil a chtěl bych ve vašem klášteře upřímně sloužit Bohu.
Jordán ho vzal kolem ramen a vedl mezi bratry:
Podívejte se, bratři, tento muž sice spáchal mnoho hříchů, avšak kdoví, jestli jich nespáchá ještě víc, když ho nepřijmeme.
Vždyť si to sám zavinil! - Namítl jeden bratr.
Kdybys byl za tohoto nešťastníka vylil jen jednu kapku krve, jako za něho prolil svou krev Kristus Pán, jistě bys tak nemluvil.
Odpusťte, zaprosil bratr na kolenou a cizinec byl přijat.
Inu, někdo přichází a jiný odchází. Když je o způsob, jak se to má stát, my ho nevynalézáme, ale jen přijímáme.
A co když je nám tak blízký jako sestra Diana, která se s námi rozloučila?
Stav přítomného života, který musíme snášet, je ubohý. Zde na zemi se nemůžeme oddat lásce bez obav či bez úzkosti. Musíme však tento stav snášet trpělivě a přijímat s radostí i to zlé, které nás potká. Potěšme se však myšlenkou, že odloučení nepotrvá dlouho, ano - brzy skončí. Zakrátko se uvidíme, a to navždy před Synem Božím Ježíšem Kristem, který je požehnán na věky. – Hm - zbývá mi ještě vizitovat naše kláštery ve Svaté zemi.
Zanedlouho vyplavilo moře na pobřeží poblíž Ptolemaidy tělo v černobílém rouchu.
Vypadá to na mnicha. Odvezeme ho tedy dominikánům do Akkonu.
Bratři z kláštera svatého Jana v Akru v Izraeli pochovali tělo blaženého Jordána Saského léta Páně 1237.
+++


 

Pro přehlednější úpravu sekce lze obsah rozdělit do textových "bloků". Bloky lze libovolně vytvářet, přesouvat a mazat. Jejich úpravu zahájíte dvojitým poklepáním tlačítkem myši. Textový editor se vždy spustí pouze pro vybraný blok. Jak editor pracuje naleznete ve videoukázce.

Základní tipy:

  • Používejte často nové bloky.
  • ENTER = nový odstavec.
  • SHIFT+ENTER = nový řádek.
  • Obrázek je nejprve třeba nahrát na server přes Vložit obrázek a Správce souborů.
  • Obsah z Wordu vždy přenášejte přes Vložit z Wordu.
  • NEpoužívejte mezerník pro zarovnávání objektů.
Listování umožňuje dynamicky zobrazovat a skrývat obsahy vybraných bloků:
  • Stiskněte tlačítko listování.
  • U bloků, které mají být skryty, vyplňte nově zobrazené textové pole.
  • Všechny bloky s vyplněným listováním budou na stránkách skryty, kromě prvního v pořadí.
  • Tlačítko přidat odkazy vytvoří nový blok se zástupcem, který bude na stránkách nahrazen odkazy. Tyto odkazy budou shodné s vyplněnými nadpisy u listování a budou přepínat příslušné bloky.
  • Ze všech bloků, které mají vyplněné listování, bude zobrazen vždy pouze jeden. Bloky, které nemají vyplněné listování vůbec, budou zobrazeny vždy.
  • Pokud chcete skrývat i první blok listování, vytvořte na jeho místo nový prázdný blok a použijte pro jeho nadpis výraz: %empty%

Webová stránka byla vytvořena pomocí on-line webgenerátoru WebSnadno.cz

TOPlist