DUBEN 2011

 
Ročník XVII., číslo 4.                                                                                                                       duben 2011
Obsah: Živý maják, ŠATY NEDĚLAJÍ ČLOVĚKA, OD POSLEDNÍHO PASTÝŘE K PRVNÍMU, Brněnská akademie duch.života ct.Patrika Kužely__
 
ŽIVÝ MAJÁK (sv.Petr Gonzáles 14/4)
Až budu velký, vyženu všechny Maury z naší vlasti! Hispania bude znovu svobodná! – Snil malý Petřík.
Synku, to budeš muset napřed sjednotit všechny Španěly, připomínal mu jeho otec, don Gonzáles z Astorgy.
Udělám to jako don Rodrigo Díaz de Vivar, řečený El Cid Campeador čili Bojovník. – Bájil chlapec.
Milý synu, to bys musel mít pohádkově velký poklad, aby sis mohl najmout tolik rytířů po celém světě. Jedině zlatem si opatříš vojsko. Tolik peněz ti ale žádný Žid nepůjčí, protože každému z nich je kolem srdce jako Jeremiášovi, když tu někdo silný bije křesťany.
Sjednotím je pomocí pravé víry!
Kdepak, hochu! Víra už není, co bývala. Proto se dneska naši grandi a kavalíři mezi sebou hádají a králové jednotlivých hispánských království mezi sebou bojují. A prospěch z toho mají Mauři.
S pomocí Boží to dokážu.
Tak to se ještě musíš, chlapče, hodně učit.
Chci se učit! – Řekl rozhodně Petřík.
Pak bude nejlépe, když půjdeš k mému bratru do učení, řekla maminka.
Zanedlouho ujížděl kočár s erbem rodu Gonzálesů k biskupské rezidenci v Astorga.
Strýčku! – Vyskočil temperamentní chlapec z kočáru, sotva uviděl biskupa v honosném rouchu.
Petříku, tvoje maminka říká, že jsi nadaný.
Nevím, ale vcelku mi to jde.
No, uvidíme, řekl strýc, a netrvalo dlouho a zažil milé překvapení.
Váš synovec, excelence, není jen zapálený vlastenec, ale doopravdy učenlivý, sděloval mu správce biskupského školy.
To rád slyším. Bude z něho velký - , už měl na jazyku slovo biskup, ale nějak se mu to zadrhlo v krku, jako by naráz polknul celý baleárský koláč zvaný ensaimada. Pak se obrátil k synovci se slovy:
Máš duchovní povolání, Petře. Važ si toho.
Petr se pávovitě nadul a vyhrkl: Hm, proč ne?
Několik dalších studijních let se přehnalo rychleji než dubnové přeháňky a stál tu někdo, kdo se cítil jako udatný rytíř. Aspoň o tom vášnivě snil, když potrýznil struny loutny a zazpíval Píseň o Cidovi. Zastával názor, že radost vládne světu a nezná v té věci mezí. Kdyby k němu přistoupil samotný Origenes z Alexandrie a sdělil mu: Tento svět je nejlepší ze všech světů, nadšeně by mu to potvrdil:
To jste klepl hřebík na hlavičku. Máte naprostou pravdu, - a pak by si sám k sobě zašeptal:
Bůh mi žehnej! Cítím se tak velkolepě! Jasný zrak a růžové tváře. Míza silných mi proudí v žilách. Ach, ten astorský vzduch mě vždycky rozjaří!
Byl doopravdy plný síly jako napnutý luk, že by mohl na potkání vyzdvihovat k sobě do sedla dívky, ohrožené zákeřným Maurem, aby pak s tím příjemným nákladem uháněl s větrem o závod, aby se mu ty ženy pak  za to hluboce kořily.
S takovou odevzdaností a připraveností spočívalo Petrovo tělo na chladivém dláždění chrámu, když na něj onoho památného dne vložil strýček své biskupské ruce za brumlavého pronášení světící formule. Pomazaný se cítil ještě vznešeněji, když po své primici uděloval novokněžské požehnání. S vědomím, že může své pomazané ruce pouze vztahovat na bytost své touhy, ale nikdy tam nedosáhne, stále koketoval s touto možností.
Za zvuků, louděných z loutny, se Petrovy hlasivky nejednou nadouvaly jako plachty pod náporem brízy.
Víno, zpěv a usměvavé dívky. Flamengo vířící místností v rytmu vytleskávaném nadšenci v místnosti s planoucím krbem, povzbuzovaném Petrovými výkřiky:
Olééé! – Arsa!! – Anda!! – Vamos!!
A když se vznášející se suknice opět vydaly napospas pozemské gravitaci, už se tu řadila dvojice k tanci, zprvu pomalu kráčivému, později živějšímu. Zrychlená pantomima, naznačující milostnou hru – přibližování a unikání. Přitom jemné a půvabné pohyby rukou, kdy se rytíř dotýkal dámy jen konečky prstů nebo ji držel za cíp rukávu či šátek. Ve zvycích životního a ročního cyklu se ztrácel rozdíl mezi pánem a rabem.
A už je tu předvečer svátku Maří Magdaleny. Tančí se baxa, hezky při zemi, bez poskoků. Vzduch vibruje zvukem kastanět a melodiemi vyluzovanými bubeníkem a pištcem. Do toho vpadává dunivý klapot. Mládenci vykračující na chůdách. Strhující rytmus, jak chůdy narážejí o dlažbu, klapot kastanět, vřískot píšťal a mládenci se žlutými suknicemi v zapadajícím slunci. Úžasný začátek slavnosti.
Zástup přizvukujících se rozestupuje, aby tanečníci měli dost místa. Rytmus se zrychluje. Postavy krouží po náměstí a skáčou z nohy na nohu. Najednou jeden z nich v jakési šílené piruetě prosviští náměstím. Až do morku kostí zatrne každému úlekem: Nesrazil si vaz? Ale to už rotuje další z tanečníků. Není tu nikdo, s kým by nezacloumaly tyhle výtrysky adrenalínu.
Petr je schopný jako kněz i jako kanovník. Lid ho obdivuje. - Pochvaluje si strýček synovce.
Tak bys ho měl povýšit, připomenula Petrova matka svému bratru.
Nemá na to ještě dost let, namítl.
Jsi biskupem, a kdo je víc?
Oznámil tedy Petrovi: Jmenuji tě děkanem kapituly: - Připrav se na velkolepé uvedení do tohoto úřadu před celým městem. Bude to na první svátek vánoční.
Především je nutno vybrat k tomu skvělého koně, na kterém pojedeš. Osobně se ti o to postarám, slíbil starý pan Gonzáles.
A dodržel slib. Opatřil skvělého koně.
Andalusan! – Vydechl Petr a rozplýval se: Jak elegantní! Hlava je delší a lehký klabonos. Veliké oči plné výrazu. Dlouhá hustá hříva, malé uši a výrazné svaly. Nízký kohoutek a kulatý zrovna jako záď. Ohon nízko nasazený. Končetiny silné s kratší holení a spěnkou. A jak hedvábně jemné jsou žíně ohonu i hřívy! Okouzluje mě svou nespoutaností. A jeho vznosný krok! Dovede až přehnaně zvednout přední nohy. Takového mi bude závidět celá Astorga.
Jenže právě tehdy, když už všechny lidské síly a známosti vynesly Petra na výsluní, se s ním všechno strašně zamotalo.
Kolikrát už to Petr dělal při krkolomném tanci k úžasu zástupů! Třeba při tanci El Agudo během procesí s přenášenou sochou svaté Maří Magdaleny. V rytmu kastanět a melodií píšťal a bubínku střídavě ustupoval před soškou světice a přibližoval se jí. Procesí procházelo napřed městem, než zamířilo ke kostelu. Tanečník posléze rotoval na špičkách chůd v uličce dlážděné ohlazenými valouny, až je z něj rázem veliká žlutá káča. Prodělal tento let střemhlav, aby jej vzápětí zachytil zástup.
Víření suknice, sarančovité řinčení kastanět, dusot chůdami o dlažbu, pronikavý zvuk píšťal a nervy drásající piruety tanečníka, dokreslují tuto oslavu.
Tentokrát předváděl nejlepší oř s nejlepším jezdcem vysokou školu koňské jízdy. Pojednou však toporně zdřevěněl. Rázem tu místo skvělého andaluského hřebečka stál jakýsi trojský kůň. Tohle všechno však ztělesněná velebnost, vyšňořená skvělými odznaky děkanské moci, v první chvíli nepostřehla. Co však postřehla velmi přesně – to byl okrouhlý let shůry hřbetu výtečně drezúrovaného oře přes hlavu přímo do blátivé louže. Podle osobní zkušenosti novopečeného děkana trval tento let dlouho, nesmírně dlouho a vrcholil mohutným ČANG!!
Bláto a špinavá voda z kaluže se rozstříkla na kolem stojící zvědavce, fascinovaně sledující úchvatnou jízdu.
Guarro! – Přiletělo zpátky jako hanlivá ozvěna hnědých cákanců.
Guarro? – Opakovalo se v mysli kalužníka a oči, které se zprvu ztratily, se nyní sice vrátily, ale byly nepoužitelné na to, aby vyhledaly troufalce.
Cha – cha - chááá! – se však ozývalo ze všech stran.
Ani byste netušili, jak někdy takový neočekávaný zásah pod pás dokáže podivuhodně urychlit a završit mnohé uvnitř nazrávající procesy.
K vlastnímu překvapení shledával v sobě jistou dávku filozofa. Dovedl se přizpůsobit okolnostem. Nebylo součástí jeho plánů vrhat se přes hlavu zaberanělého tahouna do této zahuštěné břečky, která páchla stejně po leklých rybách jako po chcíplých krysách. Když už se v ní octl, byl připraven plně využít trapné situace.
V jeho chování nebylo nic, co by ukazovalo na nějaký otřes. Páteř vzpřímená, horní ret pevně sevřený do tvaru napruženého lučiště, spodní ret v sobě tajil obrysy hřebínku, ani jeho chmýří na bradě neschlíplo. S průbojností rodu Gonzálesů si razil cestu vzhůru. Rytířská hrdost Kastilce a tradice rodu mu nedovolily jinak.
Jeho nitro však bylo pobouřeno. Zlobně odhodil chuchvalec bláta do zástupu posměváčků a do jejich zděšeného zavytí vyhrkl:
Když mnou svět pohrdá, tak pohrdnu světem!
Ozdobná pelerína i suknice, nasáklé hnědým blátem, vážily víc než brnění. Přesto se zvedaly ze země a zamířily kamsi do dálky. Zmizel v pustině. Nezůstal však natrvalo zapomenutý v nehostinném ústraní. Po několika měsících se vynořil jeho stín v Palencii. Bloumal od domu k domu, dokud nenašel ty pravé dveře.
Co bys rád, bratře? – Zaznělo před ním z černobílého hábitu.
Milosrdenství Boží a vaše.
To všechno můžeš mít. Budeš však potřebovat ještě hlubší znalost Písma a Otců.
Novicova hlava, druhdy tak samolibě shlížející, poklesla hlouběji než srdce, které se kořilo před Ukřižovaným.
S vervou věrného psa Páně se vrhl do studia, aby na jeho konci přijal své poslání: Jdi a kaž! jako pravou kost kostí.
Obraťte se! Konejte pokání! Blaženost, kterou zakusíte při svém obrácení, je nadmíru blaživá! Šťastné objetí milenky s miláčkem, roztáhnuté však z okamžiku na celou věčnost. Nenechte si to ujít! Nekajícnost hříšníka je však nesnesitelně drásavá a bodavá. Nepřetržitě spaluje až na dno duši. Nedá ti pokojně spát stejně jako špatné svědomí. Je to život v pekelných mukách, ale tento hrozný stav se jednou změní v samotné místo, z něhož není úniku. Avšak ještě je čas. Ukončete to trmácení se pozemským peklem! Přestaňte si kopat hrob věčného zapomenutí!
Pane, smiluj se! – Ozývalo se ze všech stran, zatímco mnohé donedávna povýšeně se nesoucí hlavy zatvrzelců zapadly hluboko mezi ramena a oči se zakoulely někam, kam vůbec nebylo v jejich plánu.
Doléhá na tebe utrpení? Požár? Nemoc? Stáří? Smrt? – Je to milost. Čiň k pokání! Díky Bože za každý trest, který jsi na mne dopustil v tomto životě, a který ještě dopustíš.
Zatímco mnohé oči zůstávaly zakoulené do ztracena, mnoho odhozených křížů našlo své majitele, kteří se jich odvážně chopili.
Ferdinand III. král kastilský si tě, bratře Petře, přeje za zpovědníka a duchovního vůdce, sděloval provinciál. Nemusel říkat víc.
Někomu se zdálo, že světem obchází Cidův duch, když zářivě proletěl Petr Kastilií, aby stanul na královském dvoře. Dvůr se málem otřásl v základech, když hlas ohnivého kazatele všechno podnítil slovy:
Osvoboďte sebe i svou vlast! Chcete snad svobodu? Jestli se mnou souhlasíte, následujte mne! Pakliže se zdráháte mne následovat, zapomeňte na mne!
Osvoboďte se obrácením a pokáním! Osvoboďte vlast pozdvihnutím kříže nad celým Španělskem!
Celý královský dvůr zakrátko vzplanul a plápolal, avšak ohněm, který nepálil ani neoslňoval ty, kdo zahořeli. Pouze se v nich spaloval hřích a neřest a jasně planula touha osobně oslavit Krista. A připojili se k nim i mnozí z dalších království Španělska. Tak se nahromadila mohutná přehrada, ale ne tak, že by hrozila náhodným protržením a záplavami. Zůstávala soustředěna v rukou mocného vladaře, duchovně vedeného Petrovým prostřednictvím samotným Králem králů. Pak prolétla celým stohem vysušeného sena jiskra:
Osvoboďme Kordóbu! Vztyčme znovu kříž nad Kordóbou!
A celá zem se zvedala k úžasnému hrdinství. Nepřítel však nespal. Záškodník tu byl vždy připraven v záloze. Stačilo jen povolit stavidla hříchu.
Počkejte, já toho velebníčka zarazím! Uvidíte, ten svatoušek mi neodolá! – Chlubila se kurtizána, a opravdu nelenila.
U ohniště se schlíple přihříval černobílý chumel. Teď však sebou prudce cuknul a nejistě se rozhlížel po krčmě. Námořníci, kteří právě dorazili na pevninu, se posilovali mocnými doušky. A k tomu nechyběl ani všudypřítomný zástup zvědavců. S očima na šťopkách zírali na celé to divadlo. Suknice zavířila celou krčmou a strhla každého, až na jednoho. Ten se dál vyhříval u ohniště.
Přitočila se k němu s prosbou: Otče, jsem strašná hříšnice, a chtěla bych učinit pokání.
Udělal znamení kříže, ale dívka se místo přijetí požehnání celá divoce zavrtěla, energicky zadupala a spustila:
Už je zase dobře! Pojď si zatančit! – Popadla ho za cíp hábitu, aby ho přitáhla dovnitř místnosti. Tančit dovedl jako málokdo, ale teď se neochotně poddával.
Sotva shledala, že Petr odolává lépe než Gibraltarská skála, hned se ujala v tanci vedení. S řinčivým bubínkem v levačce a rachotícími kastaněty v druhé se palmovitě zavlnila, aby se jala se lstivostí šelmy kolem něho obcházet. Zůstával však stále nehybně a nezdolně jako starodávná mohyla. Rozšafně si podupla a pak ještě kopýtkovitě zadupala oběma. Načež se kolem něj dál břečťanovitě ovíjela, aby ho spoutala neviditelnými liánami ženských lákadel. Zavrtěla boky na způsob arabského břišního tance a pokračovala dál. Pravda je, že mu hormóny vůbec nevyschly, nicméně tohle všechno znal a patřilo to k světu, dávno překročenému. Uprostřed jejích kočičích obchvatů a lstivých výpadů se obrdlíkovitě otočil a pak vyrazil žižlavým bleskem. Jedním skokem stanul uprostřed rozžhaveného ohniště, až vyletěly jiskry do všech stran.
Najednou stál na žhavých uhlících jen tak, v sandálích, Třebaže ho plameny olizovaly, bělostný hábit nechytal. Tak tam stál jako Eliáš na ohnivém voze. Celá krčma ustrnula jako by ji uštkl had. Žádný had. Jen kurtizána se hadovitě vytrácela.
Nezraněný pak vystoupil z ohniště, políbil škapulíř a pokojně procházel zástupy. Všichni mu najednou holdovali jako nějakému vznešenému velmoži. Prošel jejich středem a ubíral se dál, aby přinesl světlo ještě do jiných temnot.
Zatímco král s mečem a štítem osvobozoval Kordóbu, Petr bojoval vyzbrojen růžencem a obrněn škapulířem.
Římský most do města je udatně hájen.
Musíme přeplavat řeku Guadalquinir.
Tam už jich utonulo! – Povzdechl si velitel.
Potřebujete jiný most.
To víme taky. Ale jako ho postavit? V dešti šípů?
Ukážu vám, jak na to. - řekl dominikán a vstoupil na chůdy, aby na nich suchou nohou překročil řeku. Hned měl zástup následovníků. Město bylo brzy poté osvobozeno. Do městských bran vtrhlo žhavé magma křesťanského vojska.
Zadržte! – Volal Petr s pozdviženým křížem v ruce: - Přestaňte dobíjet raněné Saracény! Dost! Zanechejte znásilňování žen! Konec rabování maurských paláců! Jste přece šlechetní Kastilci.
A co Mezquita? Zboříme ji?
Neničte tu ohromnou mešitu!
Tak co s ní?
Přestavíme ji na katedrální chrám a zasvětíme Pánu.
Hm, a co teď?
Teď přednostně ošetřujte raněné, nejen křesťany, ale i musulmany. Tehdy se jich mnoho se uzdravilo pod Petrovou žehnající rukou nejenom na těle, ale i na duši. A našlo se pak i mezi Saracény dost vděčných duší, takže zvony kdysi uloupené Kompostely putovaly na své místo.
Bim-bam! – Vyzváněly pak vstříc poutníkům k hrobu svatého Jakuba.
Úžasné! – Pochvaloval si král: - Kordóba nám otevírá vodní přístup k moři. Tak se Kastílii otevírají nové možnosti k blahobytu.
Tady už nemám co dělat. - Loučil se s králem duchovní vůdce.
Kam odcházíte, otče Petře?
Čekají na mě mnozí venkované i námořnici.
Z blahobytné Kordóby se bílý dominikán nalodil na jednu z lodic za halasného pokřiku prostého lidu, milujícího svého pastýře a dobrodince:
TELMO! TELMO!! TELMO!!!
Pravidelně se vynořoval tam i onde, jak bylo kde zapotřebí, hned jako hlasatel obrácení, hned jako poutník, vykračující si mořskými vlnami, aby svítilnou ukazoval plavcům cestu do bezpečného přístavu. Nejednou přicházela zázračná záchrana, když se drsní lodníci a větry ošlehaní námořníci ocitli na kolenou před stěžněm, proťatým příčným břevnem, a šeptali jméno svého přímluvce: TELMO! TELMO!
Teprve když jednoho Svatého týdne uvízla lodička jeho života na mělčině, zdržel se na jednom místě déle. Vůbec ho to ale nepřekvapilo. Sám to předem prorokoval. Zdržel se však jen do velikonoční neděle. Tehdy vyrazil na poslední plavbu, mířící do nebe. Přesto námořníci říkali, že prý se znovu ukázal jednou tam, jednou jinde. Pokaždé to však bylo s radostným halasem: TELMO! TELMO!
Léta Páně 1741 se Benedikt XIV. přičinil o jeho pozdvižení na oltář, aby odtud kynul zejména 14. dubna všem plavcům a ukazoval cestu bloudícím.
+++
ŠATY NEDĚLAJÍ ČLOVĚKA
(sv.Ludvík Maria Grignion 28/4)
Ach, ta naše rodná Bretaň! A co teprve celá Francie! Kdekdo je teď sladce otráven knižním jedem. Tolik - tolik závadných knih! Horší než morová rána. - Vzdychal kněz, když se po mši svaté v chrámu Nejsvětějšího Spasitele v Rennes, soukal ze všech ornátových šňůrek a kudrlinek. Jeho ministrant se mu snažil pomáhat. Přitom ho bombardoval otázkami:
Co se s tím dá dělat, strýčku?
Inu, Ludvíku, s tím nepohneme.
Proč bychom s tím nepohnuli?
Podívej, hochu, jakékoli tvé dobré snažení je marné. Všechno záleží jenom na Boží milosti. Musíš jen čekat na Poslední Soud a modlit se, abys tam byl buď spasen, nebo zatracen.
Neučil tohle yperský biskup Cornelius?
Ehm, Jansen, hm, říkával něco podobného.
Ale u nás, v koleji, kam jsi mě doporučil, tvrdil otec jezuita, že Jansenovo učení bylo už odsouzeno papežem Inocencem X.
Hm, když bylo odsouzeno, tak to je špatné, mínil duchovní: - a bratři jezuité to jistě vědí jako málokdo. Jenže co podnikají proti knižnímu moru kromě modliteb?
Nevím.
Tak o tom podumej, až pojedeš domů na statek Bois-Marquer ve vesnici Iffendic.
Tam už dávno nebydlíme. Ani v Montfortu. Tam jsme byli jen dočasně, když jsem se narodil. Tatínek pronajal statek Bois-Marquer a věnuje se notářství.
Ach, ten divoch! – Ulevil si strýček: - A kdypak se přestěhuje sem, do Rennes?
Letos v létě.
Už budeš na koleji svatého Tomáše Becketta druhým rokem. Máš tam vůbec nějaké kamarády?
Hlavně Claude Poullarta des Places a Jana Křtitele Blaina.
Znám je. Taky sem chodí ministrovat. Hlavně si dej pozor na úskalí Rennes. Má svou hrdost a pýchu, inu, však znáš ty naše bretaňské báchorky o Excalibru, o Jezerní paní a o Merlinovi, a do toho ta záplava strašných knih, - a přitom - ruku na srdce – je to vlastně jen taková velká vesnice, jak to vidíš ve staré čtvrti. A kolem toho spousty nastrojených zahrádek a jiných pozemských lákadel.
Tomu všemu se vyhýbám.
A víš už, čím bys chtěl být, Ludvíku?
Ano, strýčku. Sama naše panenská Maminka u zdejších karmelitánů mi to vnukla. Proto jsem přijal její jméno Maria za své jméno biřmovací. Stanu se knězem, když Pán Bůh dá.
Jezuitská osmiletka se přehnala jako voda v řece Cesson, a devatenáctiletý mládenec se rozloučil s rodinou a přáteli a vykročil na most přes Cesson na okraji Rennes. Když všechno opustil, přešel po mostě do nového života úplné závislosti na Boží prozřetelnosti.
Nemáš nějaké drobáky? -. Oslovil ho žebrák.
K prasknutí naditý váček, o což se postarali rukou nerozdílnou rozšafný tatík, zbožná máma i strejda v ornátu, neměl u opasku stání. Rychle se odpoutal a putoval do neznáma. Stejně i cestovní tlumok s vydatnou posilou pro tělo se přesunul k dalšímu žebrákovi. A na třetího zbyl už jenom nový plášť a šaty. A tak se u brány semináře u svatého Sulpice v Paříži posléze vynořil žebrák v otrhaných hadrech.
Chci prožívat evangelium s chudými bezdomovci.
Přijali ho s otevřenou náručí, zvláště když se ukázalo, že je to nadaný student, jehož příbuzní nemají daleko do kapsy.
Dva roky poznávala Sorbonna hloubavé oči a nastavené uši nadějného posluchače. Ovšem i Sorbonna je prodejná jako poslední děvka, a dojdou-li vám kulaté, co vládnou světem, je tu po velké lásce.
Pomohu vám, nabídl se starý kněz Barmondiére: Můžete u mne bydlet. A opatřím vám možnost výdělku.
Rád budu dělat cokoliv, jen když budu moci dát studovat.
Hm, to se uvidí. Budete hlídačem mrtvost ve farnosti svatého Sulpice.
Cože?! – Vytřeštil Ludvík maminčiny něžné oči.
Třikrát nebo čtyřikrát týdně musíte probdít celou noc u mrtvých.
A mohu tam svítit loučí?
Proč ne?
Tak tam budu studovat.
Ó jaká to byla poučná společnost!
Cink-cink! - Zazvonil u márnice kočí a hlásil:
Vezeme vám další přírůstek. Je to známý mladý hrabě. Včera prohrál a propil všechny peníze v pařížském šantánu a protančil celou noc s holkami, a k ránu ho našli studeného.
Ludvík jasně cítil, jak mu leze po zádech ledový brouk. Jaký děs z náhlé smrti v neusmířeném stavu!
Během šesti let, kdy ho takto vzali samotní sulpiciáni pod svá ochranná křídla, se Ludvík málem proměnil v knižního pavouka.
Cink-cink!
Je tu další kousek, - hlásil vozka u nákladu zakrytého režnou látkou. Je to významná dvorní dáma. Ani se na ni nedívejte. Taková to bývala krasavice, a najednou má na tváři strašný mrtvolný škleb.
Ludvík se neudržel a s rukou na ústech vystartoval šipkovitě z márnice. Když se vrátil, docela splýval s bělobou vápenných zdí a ubíral se vrávoravým krokem vizigótského krále Alaricha poté, co ho král Chlodvík porazil v bitvě u Vouillé. Vytrval však na svém místě. Zakousl se do knih a nepustil je z ruky, dokud je všechny nespolykal, aby posléze mohl říci:
Přelouskal jsem skoro všechny knihy, které o sobě tvrdily, že pojednávají o úctě k naší panenské Máti, a setkal jsem se nejvýznamnějšími lidmi své doby, třebaže někteří z nich už nedýchali.
A co z toho vyvozuješ, můj synu? - Ptal se ho zpovědník.
Musím se stát misionářem chudých tady nebo v cizině. Toužím hlásat radostnou zvěst o Boží lásce vyvrhelům a lidem na okraji společnosti.
Léto Páně 1700 bylo náramně horké a ostré slunce přivodilo na mnoha místech rozsáhlé požáry. Nejpodivnější požár však vypukl uprostřed léta v chrámu svatého Sulpicia. Nezpůsobil žádné škody, třebaže se od počátku zdálo někomu o velkém nebezpečí. Bylo to vpravdě nebezpečí pro všechny stojaté vody a ospalce, které přišel opláchnout svatý Florián. Prostěradlo, nacházející se toho dne před oltářem, bylo docela jiné než to, jaké spatřil ve vidění svatý Petr, už proto, že tentokrát mělo živou, sedmadvacetiletou nádivku. Po jeho zvednutí se z chrámové podlahy nastalo delší šustění, doprovázené brumlavými zvuky a klouzavým mazáním, aby posléze zaznělo biskupské: Dobré dílo, které v tobě započalo, ať…
Zakrátko se novokněz Ludvík Maria Grignion objevil na svém prvním působišti mezi potomky kmene Piktonů. Piktavieni, jak si říkají obyvatelé Poitiers, se předvedli jako dost podivné nátury.
Strašné! – Držel se Ludvík za hlavu, aby mu snad někam neuletěla: Vždyť oni - přesto, že jsou křesťané - vychovávají svoje děti pomocí starých keltských báchorek! A k tomu přidávají ještě spousty nemravností z nových knížek! Je potřeba křesťanské výchovy.
Zástup nadšených křesťanských dušiček mu přisvědčoval.
Musím tady zřídit zvláštní sdružení sester, které by se věnovalo křesťanské výchově chudých a ošetřování nemocných.
Počkej s tím, Ludvíku. - Varovali ho bratři před takovou podnikavostí: - Nechej místního biskupa, ať to zřídí sám.
Toho už jsem žádal. A víte, co mi odpověděl?
Řekl mi: Hm, a tím to pro něj skončilo. Takže musím jednat sám. A ještě k tomu ta zdejší záplava nemravných knih! Musím s tím něco podniknout.
Co chceš dělat, Ludvíku?
Vzpomeňte si, co udělal svatý Pavel, když přišel do Efezu a našel tam semeniště bludných nauk. Jak nechal všechny spisy snést na hromadu a všechny je zapálil.
Stačilo několik plamenných řečí otce Ludvíka v Poitiers a v okolí a nadšení věřící se postarali o další. Během týdne vyrostla před kostelem mohutná hromada nemravných knih.
Na konci misií vystoupil na kazatelnu, aby dovršil své očistné dílo:
Po mši svaté spálíme ty hrozné spisy a na jejich místě vztyčíme kříž našeho Pána!
Mezitím však místní taškáři vynesli na vrch hranice slaměného panáka v podobě keltského bůžka.
To snad ne! – Vyjekl kostelník a pěkně za tepla s tím uháněl na biskupství: Představte si, co se tam děje!
Otec biskup není doma.
Tam musíte zakročit vy, otče vikáři.
Vikářovi ztuhl na tváři úsměv a povyrostl o deset centimetrů. Docela pozapomněl, že slouží u stolce, kde před tisícovkou let působil svatý Hilarius, a počínal si jako vesničan, za kterým se zrovna zavřely dveře od chléva. Místo vepřína tu však byl kostel a on řval na celé kolo jako fúrie:
Grignione, ty hovado! Máš je modlit, a ne dělat takové psí kusy! Co to tady provádíš? Vždyť se to dotkne cítění mnoha lidí. To si odskáčeš, ty pacholku montfortský! Okamžitě přestaň kázat! Zakazuji tady cokoli pálit a stavět misijní kříž!
Otec Ludvík beze slova sestoupil s kazatelny, pokorně poklekl a přijal pokárání od vrchnosti. Sotva se úřední veličina podobná rozpěněnému pivnímu sudu odvalila z kostela, řekl Grignion:
Milovaní, chtěli jsme postavit kříž před kostelem, Postavme raději kříž ve svém srdci! Tam bude stát lépe, než kdekoli v okolí.
Potom vzduch kostela zavibroval bzukotem růžence.
Na konci misií se ozval Ludvíkův hlas: Prosím vás za odpuštění, moji milovaní, kvůli pohoršení, které jsem vám včera dal. Byla to má vina, ačkoliv naši představení byli o věci špatně zpraveni. Co mi způsobilo citelnou bolest, je, že zase mnoho špatných knih přišlo mezi lid. Ach, proč mi raději nevzali život? Tyto nástroje hříchu způsobí mnoho pohoršení mezi lidem. Jak rád bych vycedil svou krev až do poslední kapky, kdybych tím mohl zničit všecky špatné knihy a obrazy!
A máš tady odzvoněno! – Řekl mu druhý den úsečně vikář a předal mu písemný biskupův zákaz k působení v poitierské diecézi.
Svatý Otče, když nemohu evangelizovat doma, nabízím se na misie. – Řekl Ludvík papeži Klementovi XI. v červnu 1706, a když viděl jeho zamlklou tvář, dodal: Půjdu tam, kam mě pošlete, třeba k indiánům do Ameriky nebo k Číňanům na Východ.
Jste hodný, můj synu, - pohladil ho papež, ale pak řekl důrazně: Francie je sama duchovně strašně upadlá. Proto vás posílám jako apoštolského misionáře, abyste tam oživil víru.
Pěšky se vrátil z Říma a sotva se objevil v Poitiers, už mu klepal na dveře jeho světničky vikář s listem od biskupa:
Do čtyřiadvaceti hodin opusťte diecézi!
Zůstal s otevřenými ústy, ale ne dlouho. Vyrazil do Rennes a odtamtud dál a dál. Jeho putování se změnilo na nepřerušovanou niť misií. Během dalších deseti let jeho kroky západní Francií upletly podivuhodně vyšívanou dečku. Na jejích obrysech se vynořovaly na místě kostelních rozvalin opravené chrámy, světské sňatky docházely zplatnění v Církvi, rostl zástup dětí nejen pokřtěných, ale také správně vzdělaných ve víře.
Dobrotivý otec v Montfortu! – Volali mnozí na duchu probuzení ze společensky odepsané spodiny vyvrhelů a bezdomovců.
Tahá se s ženskými pochybné pověsti! – Varovaly před ním církevní veličiny za znechuceného pošklebování se vrchnosti.
Zasypáván čas od času shnilými jablky, pohlavky, ranami, šťouchanci a kopanci nejrůznějších poskoků místních radních a zbohatlíků, vytrvával dál s úsměvem ve svém poslání a říkával:
Mám je tu k svému očišťování.
Pontchateau je vesnička na den cesty z Nantes. Tam, kde biskup neuspěl se svými srdceryvnými modlitbami, takže raději své ovečky oželel jako dávno ztracené a vlky rozsápané, vykročil dobrý pastýř z Montfortu. A sotva zajel petrovsky na hlubinu, už mu praskaly sítě. S velikým nadšením se pak jakýsi místní všeuměl rozhoupal k činu:
Postavíme na památku této misie mohutnou Kalvárii.
Sotva se vynořily náznaky díla, hned zapracovala šeptanda na plné obrátky a rolníci začali donášet vrchnosti:
Víte, tam se staví jakási pevnost. Král by tam měl poslat vojáky. Jinak kdoví, kam to povede...
Hm, není šprochu, aby na tom nebylo pravdy trochu, mínilo jeho veličenstvo v Paříži.
Nevíte o tom něco, vaše excelence? Je to přece ve vaší diecézi.
Excelence možná věděla, a možná taky ne, ale její tradiční výraz mrtvého brouka nenechával krále na pochybách, že se v Pontchateau děje něco nekalého. Přesto se excelence k něčemu rozhoupala:
Žádnému takovému památníku nepožehnáme. Zakazujeme otci Ludvíkovi kázat v naší diecézi.
Tehdy se kupily okolo kazatelny zástupy kajícníků, lidí prostých i vznešených. Ve zpovědnicích nestačili mnohdy kněží z celého okolí.
Jaká tajemná přitažlivost! – Podivovali se mnozí. Do jejich srdcí se zarývala hluboká brázda. Nejednou se stávalo, že se kajícníci rozplakali a otci Ludvíkovi na kazatelně nezbývalo, než je těšit: Neplačte, moje milé děti, vaše slzy mi brání kázat. Jestliže se nezdržíte, naplní se slzami také moje oči. A přece víte, že nestačí, abych se dotkl vašeho srdce, musím osvítit také váš rozum...
Vděčnost bezmocných věřících je pro hlasatele radostné zvěsti evangelia vždycky povzbuzující, kdežto pohrdání mocných bařtipánů, uvelebených na důležitých místech světských i duchovních, ale také kříž pohrdání a opuštěnosti působí na osvícenou duši očistně.
Zasvěťte se, moji milovaní, Marii jako její nevolníci a otroci. Maria vás přivede k Ježíši, který osvobozuje od každého vynuceného nátlaku a násilí. To neznamená, že by ten, kdo nalezne Marii pravou pobožností, byl osvobozen od křížů a utrpení. Naopak daleko více na něho útočí než na jiného. Maria jako Matka živých dává všem svým dětem třísku stromu života, jímž je kříž Páně. Když jim ale dává mnoho křížů, vyprošuje jim také milost, aby snášeli kříže trpělivě a radostně, takže kříže, které ona dává svým služebníkům, jsou spíše rozkošemi nebo sladkými kříži než kříži hořkými. A cítí-li přitom hořkost kalicha, který musí nezbytně pít, aby se stali Božími přáteli, útěcha a radost této Matky, jež vystřídá smutek, je nekonečně povzbuzuje k snášení křížů ještě těžších.
Nakonec pozdvihl otec Ludvík vedle misijního kříže ještě sochu Bohorodičky, a všichni – kdo se jí slavně zaslíbili – přistupovali krok za krokem, dokud ji každý nepolíbil…
Vesnička Vertou leží hodinku cesty z Nantes je zasažena požárem, hlásil Otci Ludvíkovi jeho pomocník.
Nebyl to obyčejný požár. Byl to požár lásky. Rozhořel se v srdcích nadšených vesničanů.
To je dílo vašich misií, Otče Ludvíku, říkal mu druhý pomocník.
Víte, moji bratři, odpovídal jim nalomeným hlasem, když je zároveň vzal oba každého za jednu ruku. Znělo to poněkud stísněně až sklesle jako zpráva o předčasném úmrtí.
Co se stalo?
Tady už pro nás není místa.
Jak to, že tu není pro nás místa? Vždyť máme takové úspěchy, jaké bychom si jen mohli přát!
Ano, mají nás tu příliš rádi. A to není nic pro nás.
Jak to?
Naše misie tady nepřináší trvalý užitek. Lidé se nadchli, protože pro ně přinášíme něco nového. Nejsou založeny na kříži, a když není duchovní život založený na kříži, je to jenom taková kašička, taková cukrová voda. Vesničané si nás oblíbili jako lidi a to mi dělá bolest. Není tu kříž, není tu utrpení pro mne. Rád bych tyto misie zítra skončil. Co myslíte?
A kam půjdeme?
Tam, kde námi pohrdají a odmítají nás, kde o nás šíří pomluvy a utrhají nám na cti.
Otče Ludvíku, vy si snad říkáte o to, aby vám facky svištěly kolem uší, aby vás někdo spráskal bejkovcem! Jako by vám dělalo radost, když se vám snáší nad hlavou mračno shnilých rajčat a brambor!
Ne že bych v něčem takovém liboval, ale když je to kvůli Ukřižovanému, tak mi takové kopance a rány zní u srdce jako rajská hudba.
Vy jste, otče, opravdu nevolník Panny Marie. Snad byste chtěl nejraději, kdyby vám někdo sedmkrát proklál srdce jako Sedmibolestné Máti, která - třebaže je dokonale čistá - trpí s Kristem bičování, korunování trním a ukřižování.
To se ti zdá, bratře. To se ti zdá. Pořád jsem ještě pro své očištění nevytrpěl dost. Stále nejsem dost připraven na nebe. Asi jsem z rodného domu pořád moc změkčilý a líný. Zítra odejdeme z této vesnice a půjdeme do Nantes.
A co tam, otče? Tam jsou přece taky pro nás někteří nakloněni, zejména dominikáni.
Uvidíte, bratři.
Brzy se jim naskytl výjev, který předčil svou opravdovostí všechny strhující výjevy Racinových a Corneillových dramat, jimiž se těšil pařížský dvůr i všechny obrazy Poussinovy a Lorrainovy, vybavující skomírající dvorní kulturu oblažujícím vzmachem.
Bílé roucho, prostírající se před oltářem, se posléze oponovitě zvedlo, aby do ticha chrámu zazněl hlas Bratra kazatele:
Co žádáš, bratře?
Milosrdenství Boží a vaše.
Toho dne vstoupil Otec Ludvík do Třetího řádu svatého Dominika. Proslulý kající voj Otce Dominika získal nového vojevůdce a hlasatele modlitby svatého růžence. Tohle nebyl žádný strojený klasicistní vzmach, nýbrž něco skrz naskrz opravdového. Stopy se objevovaly na každém kroku, kdekoli se vyskytl tento zjev, vybavený otrockými řetízky na rukou, na nohou i na krku. Nejprve sbor Sester Moudrosti, snášejících se andělsky k nemocným, chudým a zmrzačeným. Pak zástup Bratří svatého Gabriela, věnující se výchově zaostalých. Stále však nezbýval čas, potřebný k sepsání jeho vytoužené knihy.
Co však má být vykonáno, bude vykonáno, i kdyby k tomu měl Pán dopustit ty nejvíce krkolomné kousky.
Temná ulička s číhajícími vrahy, ukládajícími kajícníkovi o život.
Nechoď tou cestou, kudy běžně chodíš, šeptal mu někdo důvěrně blízký, jehož hlas však může slyšet jenom čisté srdce.
Co nevyšlo jednou, vyjde podruhé, smál se nepřítel.
Nechutná vám naše polévka? – Divil se hostitel.
Nejsem zvyklý tolik jíst.
Přestože ho jed v polévce nezabil, přibil ho na rok na lůžko. A tak se z vyššího řízení zrodila Kniha Mariino tajemství, uvádějící do pravé pobožnosti k Panně Marii. A pak vyčerpaný posty a hlásáním Ukřižovaného vydechl naposled 28.dubna léta Páně 1716.
Svěř se však do rukou nejlepšímu člověku, naší panenské Marie! Je přece i Matkou samotného Boha, neboť si ji k tomu Bůh vyvoluje.
Maria je během svého pozemského života velmi skryta. Proto ji Duch svatý a Církev nazývají Matka skrytá a Růže tajemná. Její pokora je tak hluboká, že nemívá na zemi příliš mocné ani ustavičné zalíbení, než zůstávat neznámá sama sobě i všemu stvoření, aby byla známa jen samotnému Bohu. Tak Bůh vyslyší její prosby, které mu důvěrně přednáší, když se ochuzuje a pokořuje. Tak se Bohu líbí skrýt ji zraku všech lidí při jejím Neposkvrněném Početí, při jejím Narození, během jejího života, v jejích tajemstvích, v jejím vzkříšení i Nanebevzetí. Ani její rodiče ji neznají, ani její snoubenec a Pěstoun Páně, Josef ji nezná, ba ani andělé.
Bůh souhlasí, aby během svého pozemského života nevykonala žádný zázrak, alespoň, který by se rozhlásil, třebaže jí dává k němu moc. Otec nebeský dává souhlas, aby se jeho dcera, která se dobrovolně stává jeho nevěstou, stala i Matkou jeho samého, jejího Stvořitele. Syn Boží svoluje, aby nepromluvila skoro nic, třebaže s ní sdílí svou Moudrost.
Jako se Bohu líbí přicházet k tobě prostřednictvím Marie, která ho devět měsíců nosí pod svým přečistým Srdcem, aby mu vtiskla tvůj správný lidský tvar, tak se i ty snaž přicházet k Bohu prostřednictvím Marie. Zaslib se jí před Bohem jako její bezvýhradný služebník! Přidej se k ní ve svých modlitbách a tyto modlitby jí svěř k jejímu použití!
Všude, kde toto poselství náležitě přijali, vznikla nezdolná bašta proti útokům zlého ducha i světa. Tak Vendée a Bretaň zůstaly jedinými pilíři, odolávajícími za francouzské revoluce.
Venkovský idiotismus! - Procedí jednou zuby zběsilý Karel Marx, sotvaže se octne v Bretani, kam je pařížskou prefekturou vykázán. Zní to jako znechucené odplivnutí.
Ludvík Maria Grignion z Montfortu byl svatořečen léta Páně 1947.
+++
OD POSLEDNÍHO PASTÝŘE K PRVNÍMU
(sv.Pius V. 30/4)
Tam, kde se Alpy sklánějí k Lombardii, můžete projít hustými a voňavými lesy plnými jahod, borůvek a brusinek, malin a ostružin, hub a lesního kvítí. V podhůří se skutálíte na rozlehlou pastvinu, kde je radost spočinout na zeleném koberci, zejména když máte nohy ušlapané dlouhou cestou. Ošoupaný růženec hned zakouší úlevu po dlouhém obrábění vzduchem vibrující broukající se slávou Matky Boží, aby ho vystřídalo pokojné oddechování obou černobílých postaviček v polorozpadlé ovčí salaši.
Bé-bé! Bé-bé! Cink-cink! – Protrhl se spravedlivý spánek poutníků a kmitavé oči shledávaly milou společnost oveček. Ještě se nerozkoukaly, když salaší zazvonilo o něco vyšším tónem:
Chvála Kristu a Marii! Jen si tu klidně odpočiňte, milí otcové. Jdete daleka?
Z Řezna.
Ehm. Pěkný kousek cesty.
Ty víš, kde je Řezno?
Jak bych nevěděl. – Postupně se v šeru místnosti ukazoval klouček asi dvanáctiletý.
Ty jsi pastýř?
Teď už ano. Jmenuji se Antonín. Pocházím z rodiny urozeného pána Paola Ghislieriho, sídlícího v Bosco.
Jak to, že tu paseš ovce? Copak tvůj otec nemá nějakého sluhu?
To bývalo kdysi, ale teď, když jsme zchudli, musíme se všichni doma ohánět, abychom neumřeli hlady. Dokonce i moje maminka, paní Domenica Augeria pere prádlo pro židovského lichváře v Alessandrii.
Smutné. – Uznávali hosté.
A víš, Antoníne, že jsme tak trochu spřízněni s tvou maminkou?
Cože! Vy že jste příbuzní?
Vždyť se jmenuje Domenica a my jsme oba dominikáni.
Smích zaburácel salaší div, že nespadla.
Jistě máte hlad, ctihodní otcové. Mám tu trochu ovčího sýra a syrovátku. Pokud vám přijdou chuti, poslužte si!
Ve jménu Otce i Syna i -
Slovo dalo slovo a k ránu se lombardským podhůřím sunuly místo dvou postav už tři, dokud se neocitly před branou šlechtického sídla pana Paola Ghislieriho.
Krásné sídlo, obdivoval se dominikán.
Ovšem po uši zadlužené, povzdechl si Antonio.
Holé zdi někdejšího sídla na ně vydechly mrazivým dechem.
Váš syn Antonín je bystrý a nadaný chlapec. Kdyby se pro pastvu našel někdo jiný, mohl by odejít s námi do kláštera a vydat se na duchovní dráhu.
Souhlasíme, vydechli rodiče jedním dechem.
Chceš jít?
Samozřejmě, že ano! – Zajásal Antonín.
Tři hodiny ostré chůze a vytanula před nimi budova převorství Voghera. Když se za někým neočekávaně zavře brána, která znamená konec světa, má z toho možná obavy. Pokud je ovšem tak dobře připraven jako Antonín, pak to pro něho znamená nový život.
Jak se budeš jmenovat?
Bratr Michal.
Kéž tě, bratře, ochraňuje sám archanděl Michal, aby se dílo, které v tobě započalo tímto noviciátem, také zdárně naplnilo.
Dílo se opravdu začalo plnit. Brzy se před ním tajemně rozvinula šňůra, vedoucí z Voghery před Vigevano do Bologni.
Kam se ženeš, bráško? – Divili se mnozí a nechápavě vrtěli hlavami. Ruce nějakou dobu zasukované do růžence se pravidelně rozplétaly, aby listovaly starými folianty, nejčastěji však Písmem svatým.
Musím to dokonale ovládat.
Ááále, co na tom záleží. - Mávali kolem něho lhostejně rukama: Nějak bylo, a nějak bude. My to nevytrhneme.
Když se někde začne říkat, že nebylo ještě tak zle, aby nemohlo být hůř, obyčejně bývá ještě hůř. My to třeba nevytrhneme, ale Pán určitě ano, a Pán pomůže tomu, kdo se přičiní.
Po šestnáctiletém houbovitém nasávání všeho, co v Církvi žije a má žít navěky, se slavně snášelo posvěcení na vyvolenou, a taky náležitě připravenou nádobu. Sotva se zvedla ze své prostrace, už zakoušela účinky odpovídající této slavné chvíli a tomuto slavnému místu. Vznesla se na andělských křídlech, jakoby právě přestala platit veškerá pozemská gravitace.
Tradice však zůstávala v platnosti. Proto první místo, kde měl novokněz Michal oslavit svůj nástup do nebeských služeb na zemi, bylo jeho rodné Bosco. Zdá se, že ani sebedůslednější očišťování v řádu pokory nemůže vyvolenou duši připravit lépe, než dopuštěné setkání tváří v tvář s důsledky organizovaného světového odporu.
Ulicemi se táhl štiplavý kouř, působící rozmazaný vzhled všech trosek a rozvalin tam, kde kdysi stávalo sídlo rodiny Ghisleri. Nad Boscem visel příklop těžkých mraků, které dokáže jenom roztesknit duši a naplnit ji vrchovatě smutkem.
Co se stalo?
Přehnali se tudy francouzští kacíři.
Kde je maminka? A kde je můj otec?
Odešli.
Kam?
Asi do Alessandrie.
Nedočkavý spěch ho hnal do blízkého městečka: Maminko! Tati! – Zapadl do náruče staroušků, aby s nimi odsloužil slavnou primici a pak se konečně rozloučil, protože nové působiště v Janově nepočká.
Janov nepočkal, ale nepočkala ani jiná místa, protože si ho zvolili bratři zklamaní důsledky své laxnosti, aby v prostředí jejich změkčilosti a zbahnilosti zapouštěl do jejich blátivých močálů pevné piloty, jako kdysi Benátčané krotili mořské živly dalmátskými duby.
Obnovme původní hrdinské ctnosti a vlastním prožíváním oživme ducha svatého Otce Dominika!
Řeka Ticino, přinášející vzpomínku na alpské podhůří, doprovázela svým tichým šumem bzučivý tón vyznačující růženec, svědčící ošoupaností o neutuchajícím zajetí v Michalových prstech. To dávalo pevnou duchovní základnu jemným a bedlivě tříbeným důvodům filozofickým a teologickým, jak ji dlouhých šestnáct let vštěpoval vědychtivé mládeži v Pavii.
Otče Michale, posílám vás, abyste vyšetřil duchovní poměry v provincii Como a podle potřeby vnesl pořádek všude tam, kde vládne zmatek.
Sotva se v Como vynořil skoro všudypřítomný a celé svěřené stádo vytrvale obíhající bdělý a ostražitý pes Páně, počínal si tu velmi bystře a důsledně také jako obnovitel řádu: Konec zmatku, nyní zavládne řád!
Než se nadál, dolehla na něj další zátěž.
Nezdolný čmuchal Páně brzy vystopoval, že hlavní potíž působí tištěné bludné knihy, pašované do Itálie ze Švýcar. Ty způsobovaly největší duchovní a mravní škody. Musíme skoncovat s těmito pašeráky duchovně závadných knih.
Potřebujeme pomoc dominikánů u svaté Sabiny v Římě. Hned se tak vydám.
Když se objevil na Štědrý den, unavený, promrzlý a hladový u svaté Sabiny, zakusil velké zklamání.
Jen se z toho nezblázněte, otče, - říkal mu převor od svaté Sabiny. – Pašeráci mezi Švýcarskem a Itálii byli, jsou a vždycky budou. S tím nehnete, ani kdybyste se stavěl na hlavu.
Odejel tedy od bratrů dominikánů s nepořízenou, aby se obrátil jinam.
To je práce pro naše dominikánské terciáře. Pohlídat hranice a zabránit šíření toho tištěného jedu.
Rádi pomůžeme.
Zabít otce Michala! – To bylo výchozí heslo několika spiknutí italských i švýcarských pašeráků.
To, co se vám, otče, podařilo v Como, je znamenité. Měl byste se nyní soustředit ještě na Bergamo. Věřím, že to zvládnete. Žijete přece odříkavě v postech a kajících skutcích. Nejméně dvakrát denně zůstáváte jako zapomenutý chrámový inventář na stráži před svatostánkem. Putujete všude pěšky a mluvíte hlavně s Bohem a o Bohu, jako svatý Otec Dominik. Proto věřím, že to zvládnete.
Působit jako věrný pes Páně uprostřed rozchváceného stáda, ohrožovaného ze všech stran vlky, nepřináší ovčákovi velkou přízeň světa, ale ani vděčnost mezi ovečkami.
Úplný suchar. Nemá slitování s našimi hříchy a neřestmi. Když už chce být tvrdý k sobě, je to jeho věc, ale proč není trochu uznalejší k našim hříchům? Inkvizitor jeden! Tohle mu nedarujeme!
Otec Michal však dobře znal úkol pastýře: sehnat ovečky do jednoho stáda, vyhledat a přivádět i ty zaběhnuté, ale také odhalit vlky v beránčím rouchu a dostat je mimo dosah stáda.
Opravdu je moc přísný, připouštěl papež.
Jenže má výsledky, podotýkal otec Karel Boromejský.
A tak papež otevřel horlivému ovčákovi ještě větší rozsah působnosti: Víte, chci očistit náš svět od všelijakých úchylek a nešvarů. Proto vás jmenuji prefektem pro vyšetřování duchovních poměrů. Odhalte a vyřešte všechny úchylky od učení svaté víry. Jmenuji vás biskupem v diecézi Sutri a Nepi.
Nové koště prý dobře mete. Avšak dříve než se mohlo náležitě rozmáchnout, přišlo ještě honosnější jmenování, tentokrát kardinálem alexandrijským.
Vedle plejády postaviček ve stylu vyzrálého baroka se nyní objevoval v Petrově městě stále častěji ošuntělý černobílý zjev, zkrátka kost a kůže v dominikánském balení. Leckdo by si ho mohl na první pohled splést s jeho ramínkem na prádlo. Avšak to jenom na první pohled. Kdekoli totiž zasvítila stříbrem prokvetlá kozí bradka, bylo jisté, že se stojaté zahnilé vody pohnou, protože pohotová kvedlačka udělá svoje v duchu učení svaté víry.
Milý příteli, obnova musí přijít z lůna Církve, svěřoval se otec Michal otci Karlovi.
Však jsme to už prosadili v Tridentu, jenže to zůstává pořád jenom na papíře. Nikdo nemá odvahu do toho říznout.
Není divu. Petrova lodička je dneska v pořádné bouři. Z jedné strany hrozí Scylla zběsilých reformátorů. Nejraději by očistili Církev blátem z ulice. Z druhé strany straší Charybda tureckých nájezdníků. Tuze rádi by využili sporů mezi křesťanskými panovníky, aby si podmanili Evropu. Přitom to v té staré lodičce Petrově všechno vrže a střípe, jako by se to mělo každou chvíli rozsypat na hromádku prken. Ještě štěstí, že má Pán rozum, a modlí se, aby nás mocnosti pekelné nepřemohly. A v tom všem zmatku se má někdo vyznat a ještě dělat opravy přímo na lodi. Bez Ducha svatého se mu nic nepovede.
Přesto to musí jít ven, zkrátka musí se to uskutečnit. Všechno to vyžaduje takového tahouna, který by se nedíval doprava ani doleva a jen důsledně prosazoval tridentské výnosy.
Ale to jste přece vy, otče Karle.
Kdepak, kdepak, vrtěl hlavou Karel Boromejský, - nemám ještě dost zkušeností. To by chtělo někoho staršího.
Raději se půjdu modlit před svatostánek. To má větší cenu než všechny naše lidské dohady.
Otče Michala, na slovíčko, zastavil ho v jeho rozletu papež. – Rád bych vás poslal do diecéze Mondovi v Piemonte.
Už-už se tam chystal vyrazit, když s ním zacloumala zvěst:
PAPEŽ PIUS IV. JE MRTEV!
Asi se tu nějaký ten týden zdržím, jen co proběhne konkláve, napsal otec Michal do diecéze a posel už odnášel list.
Nějaký ten týden se protáhl na celých šest let. Lví podíl na tom měl otec Karel. Od Tridentského sněmu byl sice už dost proslulý, nicméně mu ještě nebylo třicet roků. Přesto dovedl jasnozřivě postřehnout mezi mnoha povolanými jednoho vyvoleného a ukázat na něj jako kdysi svatý Jan Předchůdce na Pána.
Kdo ještě neviděl plačícího inkvizitora, protože si naivně domýšlel, že sucharství je inkvizitorská choroba z povolání, mohl se podívat na tu vzlykající hromádku kostiček v černobílém hábitu, na kterou výsledek konkláve zapůsobil tak, že se nezdržela slz. Ne že by ji šel do očí bílý kouř, signalizující příznivou volbu, ale že se necítil být toho hoden.
Prosím vás, co je to zač tenhle Pius V.? – Divili se mnozí kardinálové i biskupové, kteří si maně prohlíželi holohlavého staříka s orlím nosem a dlouhým bílým vousem.
Vždyť se sotva klepe! Nepřežije zimu, - mávali rukou jiní.
Zahajuji svůj pontifikát tím, že peníze používané obyčejně na hostinu pro kardinály rozdáme chudým z Říma.
Tváře církevní honorace se protáhly do tvaru baklažánu a právě tak se vybarvily do postní barvy. V jejich očích mohl Pius V. číst přísný odsudek a mrazivý nesouhlas. Den ode dne shledával, že je mu dáno pít z kalicha hořkosti.
Hm, nu což, začneme třeba právě s přestavbou kardinálského sboru, rozhodl papež.
Oči nejvyšších církevních celebrit křemenovitě ztuhly a staly se právě tak málo průzračnými. Kam jen zmizely studánky s křišťálovou vodou? Prázdným pohledem pak už jen sledovaly další údery do zpuchřelých základů mizerně vedené duchovní správy:
Zahajuji vyšetřování všech případů simonie čili prodávání církevních úřadů za peníze.
Pověřuji inkvizici vyšetřením všech případů nepotismu, tedy protekcionářství při dosazování příbuzných do církevních úřadů. Viníci budou potrestáni církevními tresty.
Každý biskup ať bydlí na svém sídle a vizitacemi spravuje svěřenou diecézi. Pozor! Ode dneška to všechno vyšetřuje svatá inkvizice! Vyvodíme závěry pro ty, kdo to neplní.
Kardinálové ať vedou prostý a zbožný život. Pozor! Bdělé oko inkvizice je sleduje.
Všechny duchovní osoby ať se modlí jednotný obnovený breviář, který je právě v tisku.
Mnohé brady klesly hluboko mezi ramena a zdálo se, že snad sklouznou někam do klína.
Tohle všechno ale přece nejde, kroutilo se hadovitě několik veličin z římské kurie.
Proč by to nešlo?
Na mnoha místech jsme zadluženi až po uši.
Komu to dlužíte? --  Židovským bankéřům, kteří půjčují na lichvářský úrok?
Právě těm.
Vyhošťuji židovské lichváře z církevních panství.
Kostnatý papež s kozí bradkou nejenže přes zimu vydržel, ale vytrval ještě další zimy.
Celé učení Církve shrnujeme do učení katechismu, závazného pro celý svět. Abychom tomu všemu dali korunu, obnovujeme samotné ohnisko Církve. Tady je vydání jednotného misálu. Ve mši svaté totiž tepe život tajemného Těla Páně nejvíce.
Všechno to však neprobíhalo někde ve vzduchoprázdnu ani v příhodném skleníkovém závětří. Svět se točil dál kolem zlatého telete a nikdo si dvakrát nevšímal, co se děje kolem. Až posléze kdosi vykřikl:
Protestanté dotírají ze všech stran!
A jiný zase:
Turek jde na nás! Zachraň se, kdo můžeš!
Přesto zbývalo času habaděj na to, aby se bílý hábit s papežskou náplní vyskytoval nejméně dvakrát denně na kolenou před svatostánkem. Skláněl se tu jako Mojžíš před planoucím keřem, jehož oheň se však měl rozšířit do celého světa.
Chudinka Marie Staurtovna, povzdechl si Pius V., když vyhlásil exkomunikaci Alžběty anglické z Církve.
Je pozdě, upozorňoval ho kardinál Karel, - Alžběta je už příliš mocná. Teď nám začne na truc podporovat francouzské hugenoty.
Ale Filip II. podpoří zase jejich odpůrce.
Ovšem španělsko-anglická válka je na spadnutí.
Ve Španělsku se zase líhne protivládní odboj. A když se dva perou, třetí se směje – Turek.
Sjednoťme se v celé Evropě, jinak tu zavládne turecký půlměsíc! Postavme proti tomu svatou ligu! – Volal Pius V. ke všem evropským státníkům, podléhajícím dědictví renesanční politiky, totiž sobectví národních států.
Jako z chlupaté deky se klubalo spojenectví Benátek, Španělska, Toskánska a Říma. Teprve když se Turci zmocnili Kypru a jejich lodě pronikaly do Jadranu, začali mnozí slyšet na papežovy výzvy. V čele loďstva Svaté ligy se objevil don Juan d´Austria, levoboček Ferdinanda Aragonského.
Cha, cha,chá! – Smál se sultán Sulejmán, až se za břicho popadal: Jestli se mám bát tohoto vojska, tak to mám větší obavy z papežových modliteb.
A nebylo divu, křesťanská flotila byla ve srovnání s tureckou nepatrná.
Nařizuji, že se této námořní výpravy Svaté ligy smí účastnit jenom bojovníci ve stavu posvěcující milosti, kteří přijali svátosti. A nyní se modleme s celým římským lidem růženec a vzývejme Pannu Marii. Dlouhé a dlouhé hodiny se konaly tyto veřejné modlitby na svatopetrském náměstí, až pojednou v neděli večer Pius V., klečící uprostřed kardinálů, rázně povstal, rozběhl se k oknu, otevřel je a vyběhl na balkon a zvolal k lidu:
Konec výpravy! Nyní musíme děkovat Bohu za vítězství, kterého právě dosáhla křesťanská armáda.
Načež propukl v dojatý pláč.
Jakého vítězství? – Dívali se kardinálové jeden na druhého pohledem někoho, kdo zapomněl doma brýle.
Teprve později se dozvídali, o čem měl papež Pius V. poučení z nejvyšších míst, a co se vlastně událo.
Loďstvo Svaté ligy vyplulo 16. září ke Korfu. Pak zamířilo ke Korintskému zálivu. Tam se setkalo u Lepanta s tureckým loďstvem pod vedením Aliho Paši ráno 7. října 1571. Obě flotily se rozestavily do dlouhých linií se zálohami za středy formací. Flotilu Svaté ligy tvořila dvě křídla po padesáti galérách, střed se dvaašedesáti galérami a třicet galér zálohy. Před formací pak plulo osm velkých galér a šest menších.
Krátce po východu slunce se vynořila turecká flotila třistatřicetin lodí ve formaci půlměsíce, pokrývající děsivě skoro celý obzor. Jejich linie byla daleko širší, ovšem řidší a bez záloh. Křesťané byli oslněni vycházejícím sluncem a vanul proti nim ostrý vítr. Tento vítr přiměl Turky zahájit námořní bitvu.
Pravé křídlo, které vedl paša Scirocco, zaútočilo na benátské galéry admirála Barbariga. Osm jich potopilo, ba i admirál přišel o život. Turci začali obkličovat levé křídlo. Část tureckého levého křídla se vklínila mezi střed a pravé křídlo křesťanů, kteří spěšně signalizovali nasazení zálohy. Dvakrát se křesťanům podařilo vniknout na palubu lodě Ali Paši, ale byli opakovaně odraženi.
Mezitím slunce postoupilo výše a vítr se obrátil a opřel se nyní do plachet křesťanské flotily.
Benátčané na levém křídle odvrátili turecký útok a zatlačili část nepřátelských galér na mělčinu. Na opačném křídle však ještě vítězily turecké lodě. Ali Paša však padl, když b yl zasažen střelou. Zmatek vyvolaný porážkou velitelské lodě Aliho Paši zvrátil průběh bitvy ve prospěch Svaté ligy. Večer už bylo rozhodnuto o vítězi. Osmdesát tureckých lodí šlo ke dnu, stotřicet lodí zajato a na jejich palubách bylo osvobozeno několik tisíc křesťanských otroků. Zbytky turecké flotily se stahovaly k Dardanelám.
Po bitvě u Lepanta dne 7.října léta Páně 1571 Turecko už nikdy nedosáhlo takového postavení, jaké dosud mělo. Výboje půlměsíce byly zastaveny. Avšak víc využít vítězství Svatá liga už nedokázala. Po vítězství se její jednota rozpadla. Znovu převládlo sobectví jednotlivých států.
Jak by ne, povzdechl si Pius V. – Benátčané chtěli dobýt Kypr a Španělé zase pozice v severní Africe.
Jste z toho smutný, Svatý Otče?
Kdepak! – Zavrtěl hlavou a dodal s úsměvem: Máme další důvod chválit Královnu řádu bratří Kazatelů. Maria s růžencem zvítězila. Proto k ní od nynějška bude celý svět volat v loretánské litanii: Pomocnice křesťanů, oroduj za nás! Na den 7. října ustanovujeme svátek Panny Marie Růžencové.
Příštího roku přijala Královna nebeská Pia V. vyčerpaného posty a kajícími skutky do své náruče, a léta Páně 1712 byl slavně vyzdvižen na oltář k obecné úctě.
+++
BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, MUČEDNÍKA OSVĚTIMSKÉHO
DUCHOVNÍ ŽIVOT MÝCH DĚTÍ
Milostí ses stal Mým dítětem. Nepřestals být člověkem, dítětem pozemských rodičů, ale začal jsi být dítětem Mne nebeského, dědicem blažené věčnosti. Zůstal ti přirozený lidský život se všemi jeho projevy v řádu hmotném i v řádu ducha,. Přijal jsi však povinnost budovat v sobě nový život, odpovídající nové „nadpřirozené přirozenosti“, obsahující v sobě výchozí kmen lidské přirozenosti, ale s novým štepem Mé nadpřirozenosti. Jako Moje dítě musíš žít novým, božským životem. Život je pohyb, tedy projev, vycházející z nitra a projevující se navenek. Také tvůj nový,' nadpřirozený život Mého dítěte se musí projevovat, musí se odrážet v jednání člověka, jemuž se toho dostává.
Málokde najdeš tolik omylů a zmatených pojmů jako právě v pojetí a zakoušení duchovního života. Nepatrný omyl na počátku je strašný ve svých důsledcích. Vnitřní život se nedá vyjádřit matematickou přesností. Nemůže podat vždy takové důkazy o sobě a o svém tajemném působení, před kterým by rozum člověka pozemského musel pokaždé ustoupit. Jeho skryté taje jsou těžko postižitelné nezkušenému pohledu.
Lidé světa nesoudí podle Mne, nýbrž výhradně podle přirozeného rozumu. Pohlížejí na duchovní život většinou jako na něco chorobného, všechny mystické stavy, které jsou vrcholky duchovního života, jsou pro ně jen jistý druh psychických poruch, vypjatost náboženských citů berou za zvláštní formu pohlavní lásky, která se vybíjí tímto způsobem, jak prý je patrno z výrazů mystiků: duchovní přátelství, duchovní manželství, objetí se Mnou a podobně.
Není pochyb o tom, že i v duchovním životě se někdy vyskytne něco scestného. Když někdo vyhledává ukojení jen svých přirozených tužeb a citů, tak jeho duchovní život sklouzne křečovitého sentimentalismu. Když někdo vyhledává půst či bolest samoúčelně, bez ohledu na Mne a Můj kříž, tak i ve svém životě upadá do anorexie a jiných úchylek.
Pravá svatost je nesobecká, nýbrž obětavá a směřuje k oslavení ne tebe, nýbrž Mne ukřižovaného. Takové spojování se svatých a světic se Mnou a Mým křížem v utrpení a bolesti vypadá v očích světa dost otřesně a přesto to není žádná úchylnost. Přízemní pokusy povrchních psychologů spojovat nadpřirozený život duše s nepřirozenými stavy je nesmyslná, neboť ten, kdo se dovede obětovat pro Mne a pro spásu bližních, a takový je každý světec a každá světice, nejsou nikdy nepřirození.
Mnohdy i některé Moje děti mají o duchovním životě zmatené pojmy. Předně se mnozí domnívají, že úplně stačí, když prostě věří ve Mne, ale nikdy pro Mě nic nevykonají ani neobětují. Jiní třeba zachovávají i Moje přikázání ale všechno ostatní je pro ně zbytečné. Úsilí o svatost života Mého dítěte pokládají za zbytečné, nebo dokonce za vyloučené pro slabého člověka. Zbožnost uznávají za vhodnou nanejvýš pro ženy a děti nebo kněze a mnichy. Jako tvůj spasitelný Bratr myslím také na ně, když říkám, že většina kráčí po široké a pohodlné cestě, která však vede k záhubě. Jak smutně proslulý je výrok některých ryze matrikových křesťanů, že nikdo nemůže být svatý!
Strašný příznak absence Mého Ducha! Vždyť vyzývám všechny k takové svatosti, jaká je vlastní Mně otcovskému? Široké masy si představují mystický život jako něco mimořádného. Zaměňují mystický život za výjimečné zjevy, jako zázraky, vidění a vytržení. Takové výjimečné zjevy mohou, ale nemusí doprovázet svatý život některých Mých vyvolenců jako Moje odměna za jejich úsilí o svatost. A tento výchozí omyl je tak osudný v jejich životě, když z něho vyvodí nesprávný důsledek: svatost, dokonalost, duchovní život není pro každého křesťana, jako by byl výsadou nějaké elity. Odtud vychází často ono ubohé troškaření tolika duší, které by mohly dosáhnout značného stupně svatosti, kdyby nebyly od začátku zasažené falešnými názory o mystickém životě.
Člověk je přirozeně náchylný posuzovat ostatní podle sebe. Kdo má přirozený sklon k tělesnému umrtvování, ten by nejraději viděl, aby se všichni bičovali a krotili své bujné tělo krutými posty. Podléhá-li někdo tomuto jinak dobrému sklonu, který ovšem musí být vždy řízen rozumem, aby byl opravdu přínosný, nesnese ostatní, kteří si nepočínají tak jako on. Jestliže má někdo zálibu v dlouhých modlitbách, tomu se ostatní zdají bezbožní, když se neřídí ve všem podle jeho způsobu života. Jako člověk ochotně toleruje ostatním to, co mu samému prospívá a v čem si sám libuje, tak těžko snáší, co neodpovídá jeho sklonům, mínění a osobním zálibám. Je překvapivé, že kolik duchovních osob podléhá tomuto sklonu na místo, aby proti němu soustavně bojovali, ä tak se vymanili z moci tohoto tyrana.
Umrtvování je smysluplné, půst je opodstatněný, modlitba je žádoucí, jenže samotné tyto věci nejsou cílem člověka, nýbrž jen prostředkem k cíli — Mne, tvého spásonosného Bratra. Svatí nepohrdají žádným z těchto prostředků, naopak užívají všech podle osobních potřeb a možností. Naplňují touhu po sebekázni a umrtvování vnějším i vnitřním. Usilují o co nehlubší ponoření se do modlitby. Snaží se udělovat almužny a pomáhat ostatním, ale všechny tyto úkony jsou podřízeny něčemu Mně ukřižovanému, který je sjednocuji a nedopustím, aby vybočily z této jednoty.
+++

 

Zprávy: + Každé pondělí v 19,00 hod. CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA, Brno, sv.Michal.
+ Ve dnech 7.-8.3.2011 v 17,00 hod. se konalo v Brněnském, angeliku představení Pedro Calderón de la Barca Velké divadlo světa v podání křesťanských studentů.
+ Dne 17.3.2011 se konala v Brněnském angeliku v 16,30 hod. Postní duchovní obnova, a v 19,15 hod. představení – Jakub Deml, Pouť na svatou horu.____________________________________

Pro přehlednější úpravu sekce lze obsah rozdělit do textových "bloků". Bloky lze libovolně vytvářet, přesouvat a mazat. Jejich úpravu zahájíte dvojitým poklepáním tlačítkem myši. Textový editor se vždy spustí pouze pro vybraný blok. Jak editor pracuje naleznete ve videoukázce.

Základní tipy:

  • Používejte často nové bloky.
  • ENTER = nový odstavec.
  • SHIFT+ENTER = nový řádek.
  • Obrázek je nejprve třeba nahrát na server přes Vložit obrázek a Správce souborů.
  • Obsah z Wordu vždy přenášejte přes Vložit z Wordu.
  • NEpoužívejte mezerník pro zarovnávání objektů.
Listování umožňuje dynamicky zobrazovat a skrývat obsahy vybraných bloků:
  • Stiskněte tlačítko listování.
  • U bloků, které mají být skryty, vyplňte nově zobrazené textové pole.
  • Všechny bloky s vyplněným listováním budou na stránkách skryty, kromě prvního v pořadí.
  • Tlačítko přidat odkazy vytvoří nový blok se zástupcem, který bude na stránkách nahrazen odkazy. Tyto odkazy budou shodné s vyplněnými nadpisy u listování a budou přepínat příslušné bloky.
  • Ze všech bloků, které mají vyplněné listování, bude zobrazen vždy pouze jeden. Bloky, které nemají vyplněné listování vůbec, budou zobrazeny vždy.
  • Pokud chcete skrývat i první blok listování, vytvořte na jeho místo nový prázdný blok a použijte pro jeho nadpis výraz: %empty%

Webová stránka byla vytvořena pomocí on-line webgenerátoru WebSnadno.cz

TOPlist