BŘEZEN 2007
Ročník XIII., číslo 3. Březen 2007
Obsah: K.Orlita,Dlouhé ráno, TOP, Profesionál v nejvyšších službách (12), K.Orlita,Tíha cesty, Besední řeči podle Tomáše ze Štítného (14), K.Orlita, Spánek, Beseda u pana zpytáka (3), fr.Moti, Ekologická služba křesťana(2), K.Orlita,Svatá ztráta, Ct.Martin z Kochemu, O mši svaté, K.Orlita,Večer s měsícem, M.Černý,Co je liturgie, Brněnská akad.duch.života ct.Patrika Kužely____________________
DLOUHÉ RÁNO
Tolik pršelo,
ve dlaních vrásky
navlékly stříbrnou nit řek.
A je tu ráno,
ještě spí se sluncem na hrudi,
a s očima koloucha laně.
A ty – osika ve větru,
z chvění louka chuti,
sluncem laskaná k životu.
Karel Orlita
+++
PROFESIONÁL V NEJVYŠŠÍCH SLUŽBÁCH (12)
Atraktivnost a suverenita
Vznešenost tvé profese je vznešeností Mojí profese. Jako tvůj Bratr a Vykupitel, jsem vlastním profesionálem, kdežto ty uprostřed všech ostatních jsi jen Můj služebník, účastník a spoluvykupitel. Právě v tom je celá tvá důstojnost, protože je to důstojnost Mne, nejmilejšího Dítěte Nejvyššího, důstojnost osobního spojení tvé přirozenosti s přirozeností našeho Otce. S tím vším je spojena profese. Proto nikdy nic nemůže snížit vznešenost Mé dokonalé profese. Profese vlastní Mému tajemnému Tělu obecně zůstává navždy tak vysoko, i kdyby se ji snažil vládce světa sebevíce pošpinit a zadupat do bláta.
Jako je tato důstojnost tvé zvláštní slavně zaslíbené spolupráce se Mnou na obnově a zdokonalení lidstva a světa velkým darem, tak je také velkým posláním a závazkem.
Jako profesionál máš trojí důstojnost. Předně důstojnost své účasti na Mé dokonalé profesi, dále moc nad Mým skutečným slavně proměněným Tělem, a konečně moc nad Mým tajemným Tělem vůbec.
Máš jenom jednoho dokonalého profesionála, pouze jednu oběť. Máš Mne, svého Bratra a Vykupitele. Když jsem poslán na svět, tak sem slavně zaslíben k vrcholné profesi v nejvyšších službách. Tehdy začíná Mé spojení nejvyšších míst s nejnižšími propastmi na světě. Přijímám tvou přirozenost, abych jich povznesl. Spojuji tvou přirozenost s přirozeností našeho Otce, abys byl obnoven a zušlechtěn, kultivován. Posvěcuji tě na profesionála plností duchovních darů. Jsi plný vyššího nadání kvůli jedinečnému spojení se Mnou. Naplno tě vybavuji jako Hlavu obnoveného lidstva, otevřeného pro dokonalý rozvoj. Beru na sebe tvou přirozenost. Pro ni jsem také naplněn nadáním z nejvyšších míst. Každý tvůj krok je obětí. Tato oběť vrcholí smrtelným utrpením, kdy podáváš to nejvzácnější, co máš, totiž svůj život. Tvé skutky jsou Mými skutky. Kvůli tomuto spojení s Osobou věčného Slova se dostává každému tvému úkonu i tvému utrpení, tvému slovu i tvému mlčení věčné, nekonečné hodnoty. Proto mohu ve svém těle podat jako dokonalý profesionál důstojnou, dostatečnou, ba všechno převyšující oběť.
Kvůli spojení s Osobou věčného Slova má Moje poslušnost, kterou obětuji svůj život, nesmírnou hodnotu. Když ji podávám jako usmiřující oběť, tedy vykupuji všechny tvé hříchy. Přináším oběť věčnému Otci, uraženému tvými hříchy. Platím nejen celý tvůj dluh, nýbrž tím také otevírám samo prostředí plnosti, otevírám poklady vyššího nadání. Tak je Moje oběť dokonalou obětí i klaněním, i díkůvzdáním, i prosebnou obětí.
Přináším nejen usmíření, nýbrž také dokonalou poctu našemu Otci. Obsahuje pro tebe všechno, co potřebuješ. Když chceš poděkovat na nejvyšších místech za tak velké dobrodiní, že jsi přijat za Mé dítě a otevírám ti poklady své lásky, tak nemáš žádnou jinou oběť než právě tuto oběť. Děkuješ na nejvyšších místech za Mou oběť zase jen Mou obětí.
Chci sloužit navěky. Toužím být viditelným profesionálem v nejvyšších službách, skutečným viditelným prostředníkem, s nímž se můžeš spojovat ty, ubohý člověk, který se potřebuješ viditelně spojit s Mou obětí.
Moje oběť však nemá být znovu opakována. Trvá a zůstává jednou provždy jedna, Moje oběť navěky. Jednou podaná zůstává v platnosti. Protože však všichni lidé, kteří kdy půjdou dějinami a zatouží se osobně spojit s obětí, s onou jedinou obětí, která je. Z ní jsou všechny oběti na nejvyšších místech přijaty a teprve tím se vlastně stávají oběťmi, proto si přeji, aby tato oběť byla stále zpřítomňována (nikoli však znovu podávána), neboť ani slovo o obnovování oběti není dost přesné a výstižné.
Proto ustanovuji tebe jako profesionála nové doby. Tvým účelem je podřídit se Mé vrcholné profesi a zpřítomňovat onu dokonalou oběť, aby se s ní všichni mohli spojovat, spojovat s ní svoje osobní oběti, v ní si osobně uvědomovat, že i oni jsou obnoveni, že také pro ně tato oběť dodnes platí, že i pro ně je přinášena, že jsou jim otevřeny ony poklady darů, které vám ona dokonalá oběť získává. Jen jednou se obětovávám. Pouze jednou vcházím do příbytku Nejvyššího. Jenom jednou jedinkrát je přijata Moje oběť a věčně stojí jako přijatá na nejvyšších místech. Tvé místo profesionála je tedy v této oběti, v naprostém propůjčení se Mé profesi. Jako profesionál však nejsi jen upachtěným služebníkem, nýbrž tě povznáším k tomu, abys byl spoluvykupitelem sebe uprostřed všech ostatních a celého světa, a spolu s nimi,, a přesněji řečeno abys byl skladebným článkem Mé profese. Nejsi však skladebným článkem pouhé přirozené stavby, nýbrž budovy vznešenější, opírající se o Mne jako základní kámen. To v tobě způsobuje nezrušitelné znamení, kterým přijímám celou tvou osobu do svých služeb, osvojuji si ji, takže tvými slovy a úkony profesionála jsou vlastně Moje slova a Mé úkony.
Jako profesionál v příbytku Nejvyššího neprovádíš jenom nějakou osobní činnost, nýbrž je to prostě Moje činnost. Tato účast na Mé dokonalé profesi je zdrojem nesmírné velikosti tvé profese, ale i útěchou a povzbuzením. Jsem už v nebi, u našeho Otce a Máti. Proto tvoje přebývání se Mnou je vlastně už na onom světě. Proto bývala hostina lásky pro všechny dokonalé profesionály zdrojem největších rozkoší, sotva si uvědomili a začali plněji prožívat, co vlastně konají, kde jsou a kdo to v nich vlastně působí. Tak blízko je Můj profesionální služebník vrcholnou obětí nebesům. Je těsně blízko našemu Otci a Matce v nebi. Tak Mi zde zpřítomňuješ zadostiučinění a skutečnou bohopoctu.
Tak jsi jako správný profesionál Mým i svým spoluvykupitelem na díle vykoupení, přijatelným na nejvyšších místech pro našeho Otce a pro naši společnou panenskou Maminku v jejich slávě. Copak nejsi jako takový profesionál nejmilejší na nejvyšších místech, když jsi nejblíže vrcholnému úkonu, jaký kdy země poznala a hostí? Jsi těsně blízko vrcholným darům a dokonalosti, protože z této oběti tvýma rukama protéká vyšší nadání na celé lidstvo. Jestliže všechno nadání a každá dokonalost přicházejí Mému lidstvu skrze Mne, zároveň také přicházejí ke všem prostřednictvím tebe, zvláštního profesionála v nejvyšších službách. Jako takový profesionál jsi normálním průtokem, kterým prochází všechno obnovující, všechno vrcholně zdokonalující, všechno zušlechťující, všechno kultivující, všechno nadpřirozené. Tato tvá profese je nejdůležitějším povoláním pro lidstvo a svět. Bez ní není ani křest, a nepůsobí ani žádná jiná z mých svatých svátostí. Mohu tedy říci, že tato profese je vlastně Moje nejdůležitější zařízení v tom smyslu, že bez ní není ani Moje slavná přítomnost v podobě chleba a vína, ani Moje ustanovení k dokonalému odpuštění a usmíření, ani samotný křest.
Kéž by sis jen uvědomil a hlouběji zakusil tuto skutečnost! Jakou? Tu, že při slavné hostině lásky působím zrovna tak jako náš věčný Otec, který právě tebe jako každého zvlášť a všechny dohromady důvěrně, osobně a něžně podebírám a povznáším, zkrátka, že jsem to sám, kdo přináším na nejvyšší místa svou oběť, a že jsi tak těsně, tak úžasně důvěrně spojen se Mnou! Snaž se to uvědomit, prožít a zakusit na vlastní kůži! A hned se začneš přibližovat k té slavné oběti s větší úctou. A s jakou pokojnou radostí a proměnou bys od ní odcházel! Jak pokorně a uchváceně bys v sobě nesl posvátný dech Mojí profese a jejího dokonalého působení do celého dne, do každého slova, utrpení i skutku! Jen opravdu věř a prožívej tuto profesionální velikost, a poneseš toto tajemství do celého života! Začneš všem lidem světa svítit Mnou, Mým Slovem, Pravdou na životní cestu jako zářivý maják, bez oslňování! Začneš hřát Mou Láskou všem, kdo se chvějí zimou úzkosti, a i to nejzamrzlejší srdce roztaje věčným plamenem, co nespaluje.
Také při rozdělování jiných darů a zařízení zaujímáš jako zvláštní profesionál v Mém tajemném Těle Moje místo. Mým jménem rozděluješ vše, co ustanovuji jako plody svého utrpení, vrcholící potupnou smrtí. Jsem základní příčinou, kdežto ty jako každý zvláštní profesionál jsi nástrojnou příčinou. Už od nejstarších dob putování lidstva dějinami slyšíš ozvěnu této Mé hlavní působnosti v profesi, když píše apoštol Pavel: "Kdo je Apollos? A kdo je Pavel? Služebníci, kteří vás přivedli k víře, každý tak, jak mu dal Pán. Já jsem zasadil, Apollos zaléval, ale Bůh dal vzrůst." (1 Kor 3,5-7) Svatý Augustin to vyjadřuje jasně: "Ať křtí Petr, Kristus to křtí, ať křtí Pavel, Kristus to křtí, ať křtí Jidáš, Kristus to křtí!"
Přeji si, aby všichni měli lidsky přístupný příchod k Mé oběti. Proto jsem si tě učinil svým nástrojem.
Chci však podat své tělo nejen za oběť, ale také za pokrm. Tak jako se dávám svým učedníkům při Poslední večeři, tak se chci rozdávat všem. Jako vítězí Moje tělo nad hříchem, peklem a smrtí, tak má toto tělo vítězit v tobě dále nad těmito nepřáteli. Proto je stejný pokrm tvého života jako cena, kterou byl tento život získán.
Proto ti, Můj učedníku, svěřuji nejen moc přinášet oběť, nýbrž ti dovoluji podávat ji za pokrm. Svěřuji ti moc nad svým Tělem. Tvoje slova jako zvláštního profesionála v nejvyšších službách dávají novou přítomnost slavnému Tělu Mého nejmilejšího Dítěte, aby tě přestala strašit Moje nekonečnost a děsit Moje vznešenost a velebnost, a aby ses mohl uprostřed celého shromáždění povolaných smyslově dotýkat tohoto svého pokrmu a spojovat se s ním tak, jak to pozemský život dovoluje. Spojuji se s tebou tak důvěrně jako pokrm a nápoj. Tak jsi jako Můj zvláštní profesionál ve jménu Mém živitelem celého lidstva. Tvýma rukama prochází veškerá dokonalost, veškerý dokonalý život, který se soustřeďuje ve vrcholné oběti a v Mém tajemném Těle, které ti zasloužilo a opatřilo všechno vybavení pro dokonalý život.
Jako profesionál se přitom stáváš prostředníkem jednoho z největších zázraků, jak zázraku lásky, tak fyzického zázraku, kdy podstata chleba mizí a nastupuje Moje podstata. Jako zvláštní profesionál v nejvyšších službách se těsně podílíš na Mojí všemohoucnosti. Málokdo si to uvědomuje, málokdo naplno prožívá to, co znamená proměňovat Moje tělo. Bylo by zapotřebí hodně živé víry, ale to bys pak proklečel celý život na kolenou. Kdyby ses nedal tak ohlušovat, zatěžovat a zaslepovat všedními událostmi a senzacemi, zůstal bys více věrný vnitřní profesní velikosti.
V Mém jménu přinášíš za lidstvo oběť, která činí lidi novými tvory, totiž Mými dětmi. Proto dávám profesi také moc nad obnoveným a pro dokonalý rozvoj otevřeným lidstvem. Vychází to z této oběti. Svěřuji tvé profesi moc nad mým tajemným Tělem, nad obecným shromážděním mých dětí.
Spolu s ostatními, obnovenými a zušlechtěnými Mnou a křtem, jsi připojen k Mému tělu. Tvoříme už jedno Tělo. Jsem jeho Hlavou. Přijímám tvou přirozenost. Současně jsem druhým JÁ našeho Otce, který tuto přirozenost spojuje v jedné Osobě. Proto jsem s tebou a se všemi spojen. Když tuto tvou přirozenost obětovávám a tak tobě a všem lidem opatřuji vyšší život, totiž účast na svém bezprostředním spojení s naším Otcem. Kdysi ztracené, nyní nalezené a obnovené. Spojuji se s tebou uprostřed Mého lidstva v jednu rodinu, v jedno obnovené lidstvo, v rodinu mých dětí, které žijí z Mé oběti, z Mé Krve, z Mé lásky.
Zdokonalujícím nadáním jsi tak, jako ostatní, spojen se Mnou a potom také mezi sebou navzájem v onom společenství nového života, života Mého dětství. Beze Mne nemůžete nic. Jsem vinný kmen a vy jste ratolestmi. Ode Mne vychází a stále pramení Můj vyšší život pro tebe.
Tryská ze Mne a tobě se ho dostává přes viditelná znamení, abych vyhověl tvému duchu, který stále chce ve všem jít k duchovnímu přes vnější formy.
Jako se z Mé oběti rozlévá nový život a jako je tato oběť svěřena tobě jako profesionálovi, tak ti svěřuji i předávání tohoto nového života, jakož i řízení těch, kdo jsou tímto novým životem obnoveni a zušlechtěni. Jako speciální profesionál v nejvyšších službách je přijímej do společenství těch, kteří mají mít účast na ovoci Mé oběti. Také je však syť mým oslaveným Tělem pod způsobou chleba! Uděluj jim slavnostní obnovení a pokaždé větší zdokonalení, které je už dávno zaslouženo, a ostatní Mnou ustanovené nadání pro naprosté zdokonalení!
Toto je také řízení duší, přibližování, spojování, nasycení, obnovování pro Mě a ke Mně.
Tato profese není povolání jako kterékoli jiné. Jako profesionál zde nejsi jen soukromý podnikatel, abys svou podnikavostí pracoval jenom na vlastním zdokonalení jako na nějakém záhumenku. Jako profesionál už nepatříš sobě. Patříš všem. To, co ti svěřuji, ti nemůže nikdo nahradit. Je to největší poklad lidstva, a kdyby se tato sůl zkazila, čím by byla nahrazena? Tak se ukazuje, že se i zde musíš přiblížit Mně. Neodpočnu si, dokud nepřivedu všechny k poznání Mne a dokud všechny neobnovím a nezušlechtím, dokud všechno neobětuji. Když ti jako zvláštnímu profesionálovi v nejvyšších službách svěřuji to, co teprve dává vlastní štěstí člověku, tedy je tvou povinností připodobnit se Mi také v tom. Až se Mi naplno poddáš a podrobíš, naplním tě svou horlivostí, svou dychtivostí obnovit všechny a všechny oblažit. Co se zdůrazňuje o tomto tvém zvláštním povolání, to platí o daném povolání vůbec, jímž se vyznačuje každý, kdo je křtem připojen k Mému Tělu. Každé Mé dítě má účast na Mé profesi. Odtud vyplývá nesmírná důstojnost a vznešenost každého Mého dítěte i jeho obrovská odpovědnost za účast na obnově lidstva a světa, a na jejich otevření pro vrcholné zdokonalení.
Moc a vláda Mých zvláštního posvěceného spoluvykupitele je především služba, a ne panování. Není to shánění stáda práskáním bičem a zastrašováním, ani správa neosobní manipulací jako v nějakém kafkovském "zámku", ani podbízivým lákáním důvěřivých oveček na nějaké sladkosti. Je to laskavá a radostná vláda, sledující, aby se neztratil nikdo z těch, kdo mají právo na štěstí, aby nemusel strádat nikdo z těch, jejichž srdce žízní po pravdě a spáse. (Pokr.)
+++
TÍHA CESTY
Proti proudu
škvírou mezi dveřmi
pod hledím pavouka,
co slízl
něčí
střepy něhy.
Po cestách vyjetých,
kde kolo marně
protáčí se vpřed
a zase s bouří
s mraky
opožďují svět.
Karel Orlita
+++
Besední řeči podle Tomáše ze Štítného (14).
Zde už se podává trojí zvláštní věc, jež je v Bohu. Zde pojednáváme o jednotě Božské a co ji nám ukazuje.
Děti: V těchto řečech ukazuješ trojí nejvyšší věc v Bohu: moc, moudrost, dobrotu. Už známe tyto souvislosti ve viditelném stvoření, ale rády bychom ještě slyšely, tatíku, co ukazuje Boží jednotu a s čím souvisí to, že je Bůh jeden?
Otec: Napřed chci podat zevrubný příklad toho, že ve všem viditelném je nějak patrná Boží Trojice i jednota, ale když to poznáme, ještě je to daleko od poznání toho, s čím to souvisí.
Poznáš souvislost, že je tu zajíc, ale pokud bys ho předem neznal, tak bys to ze souvislosti nepoznal. Hle, když uvidíš nějaké tělo: kámen, dřevo, slunce, měsíc i cokoli, bude to v sobě jedno a v té jednotě je trojice: tloušťka té věci, délka a šířka.
Ptáte se také na Boží jednotu (19.hl.Hugona), že věříte, že Bůh je jeden. Rozum se k tomu důvtipně ubírá, pozná to, že Bůh je jeden, Stvořitel všeho i působitel, který nemá počátek ani konec, jak praví filosof: Není dobré mnoho vládců v jednom zřízení. Proto ve zřízení všeho světa je jediný vládce, a to je Bůh. Vidíme podivuhodný běh nebes, že se otáčí tak i onak, jako na hvězdách, na slunci, na měsíci. Některé hvězdy vycházejí, a jsou některé, jež nám nezapadají nikdy, a některé, když brzo zajdou, vyjdou po krátké době, a jiné, dlouho nevycházejí, když zajdou; a jsou některé tam pod námi, jež se nikdy neukáží, nikdy nevyjdou. Měsíc vyjde někdy z večera, jindy z jitra, ale vždy tak, že celou noc svítí, když je v úplňku, ať je noc krátká nebo dlouhá, nechybí tam. Podivuhodný průběh větrů, dešťů, potoků, řek. Ve světě je mnoho rozličných takových pohybů, avšak v ústrojí celého světa to není pomíchané. Ve všem je patrná působnost toho jednoho, jenž vše řídí. A kdyby ta působnost nevycházela od jednoho, onen by směřoval k jinému a onen zase k jinému, takže by ten průběh byl smíšen a rozdělen. My však vidíme, že běh nebeský je rozdělen vždy jednostejně. Proto je jeden počátek všeho a působitel.
Protože se něco může nazývat jedno různě, proto sledujte, jak se jeden Stvořitel, Bůh, nazývá jedním. Někdy se něco nazývá jedno kvůli shromáždění, a tak mluvíme o jednom stádu, třebaže je to mnoho dobytka. Někdy se něco nazývá jedno kvůli spojení, jako tělo je spojeno ze mnoha údů. Někdy něčemu říkáme jedno, aby to bylo pro svornost a pro sjednání něčeho nebo pro podobnost, jak pravíme: Všichni hlasovali jedním hlasem, ale svůj hlas k tomu připojil také on i on i on. Jenže ti všichni právě nejsou jedno. Avšak Stvořitel všeho je jeden docela jinak: také v té jednotě převyšuje všechno, co je jedno. Ano kterýkoli andělský duch nebo kterákoli lidská duše je opravdověji jedno jinak než shromážděním nebo spojením nebo svornosti nebo podobností, totiž je jedno ve své bytostně jednostejné přirozenosti, takže to jedno nemůže být ze strany bytí rozděleno, neboť není pospojováno dohromady z různých stran. Avšak Bůh je jeden opravdověji a více než jeden andělský duch nebo ta jednota, kterou je duše jedna, neboť je vždy stejný, stejně a také je bez proměny, ani nemá takovou poddajnost, že by mu mohla přihodit proměna a učinit ho jiným. Proto je Bůh vždy to jedno, jak je a co je, a nejvýš jedno ve svém Božství. I kdyby to slovo bylo jen v obyčeji, převyšuje všechno, co je kde jedno. A ta jednota, jíž je Bůh ve svém Božství jeden, převyšuje všechny jednoty, neboť ona Bůh je a v Božství není nic jiného Bůh, ani žádná jiná jeho jednota, jako není jiná jeho moudrost ani moc ani dobrota ani jiné on, neboť jiné, že je, a jiné, že Bůh je. A tak je tomu se vším, co může být v pravdě o Bohu řečeno, a ať bych to znal sebelépe, nemohu tak, jak je, o Bohu říci, neboť je nevýmluvný. Mluvím však tak, jak mohu v domnění, že se nevzdaluji úmyslem od Církve svaté, jak křesťanští mistři mluví o Bohu, od nichž jsem slýchal to, co uvádím. A tak ještě pravím: Tak je Bůh jeden, že vše, co je, je jedno jinými jednotami, než jakou jednotou je Bůh jeden. Přirovnáš-li k jednotě Boží, nebude to jedno, ale, připodobníš-li k ní, tehdy to bude jedno. Neboť Bůh jediný je bez jakékoli proměny podle božské přirozenosti a jiné každé stvoření je ve své přirozenosti proměnlivé. Rád bych vám ukázal, děti, jak je Bůh bez jakékoli proměny, ale napřed byste musely rozumět, kolika činy může nějaká věc nabýt proměny. Kdybyste tomu rozuměly, tak bych ukázal, jak ani jediná z těch proměn nemá v Bohu místo. (Pokr.)
+++
SPÁNEK
Větve stromů
slézají nebesa,
jíní čas.
Hranice srdce se šíří,
až k pobřeží,
tam se zastaví,
shlédnou své zrcadlo
a padnou do hlubin,
kde je žádná z hvězd
již nezraní.
Karel Orlita
+++
BESEDA U PANA ZPYTÁKA
Z deníku mého pradědečka (3)
Praha, 19.srpna Léta Páně 1872
Panu profesorovi unikl výkřik jako hvizd z píšťaly parního stroje. Jeho obličej nabyl barvy tmavě červeného barviva, užívaného v pompejských malbách. V těchto žírných dnech středního věku vypadal vždy spíš jako švihák ze začátku devatenáctého století, kterému se po léta dařilo výtečně při dobré stravě a hmotném blahobytu. Nyní se podobal francouzskému šlechtici z dob porevolučních, kterého zachvacoval mrtvičný záchvat a mimo to ho zrovna píchl do nohy sršeň. Se zlověstným odfukováním mě počastoval pohledem římského imperátora na dopadeného Spartaka a spustil téměř neznámou řečí:
Ke třetí jest nám řkouti, že možnost myslby ku jedné věci bez druhé jest nám chápati dvojím způsobem. Předně v tom smyslu, že jest obmýšlena jedna věc, aniž jest obmýšlena druhá. Věci lišící se pojmově se mají tak, že lze obmýšleti jednu věc bez toho, že by se obmýšlela druhá. Nebo jest jedna věc obmýšlena bez druhé tím způsobem, že jest obmýšlena jako nestávající. A tak jsoucí nemůže býti obmýšleno leč jako pravdivé, neboť jsoucí nemůže být obmýšleno, pokud nesouhlasí nebo se neshoduje s umem Přesto neníť nutné, aby každý, kdo obmýšluje pojem jsoucího, obmýšlel pojem pravdivého. Stejně jako není nutné, aby každý, kdo obmýšlí jsoucí, obmýšlel činný um, přestože bez činného umu nelze nic obmýšleti.
Matně jsem při těch slovech cítil, jak strádá můj bubínek a Eustachova trubice byla skoro na prasknutí. Těžce zkoušený labyrint mě sváděl, abych už už vrhl oči v sloup.
Ke čtvrté jest nám řkouti, že pravdivé není taková rozpoložnost jsoucího, která by mu přidávala nějakou přirozenost nebo by vyjadřovala nějaký zvláštní způsob jsoucího, nébrž jest něčím, co se nachází všeobecně u každého jsoucího a co přesto nepostihuje slovo jsoucí. A tož není třeba, aby bylo rozpoložností působící zánik nebo umenšující či částečně zužující –
Chichichi! zazvonil smích slečny Opršálkové. To mělo za následek zastavení proudu rozvodňující se řeky myšlenek ctihodného pana zpytáka. Ačkoli mu zarazil další příval, přesto se ještě zmohl na jednu větu:
Tak to naříká sám velký Hovadík, zpyták libomudrovny, a potažmo tak naříká celá akademická obec.
Odpovídal jsem na to jakousi podivnou posunčinou jako moravští křesťané v dobách předcyrilometodějských. Když jsem se probral, začal jsem citlivě ošetřovat svou těžce zkoušenou mysl. Nalil jsem do sebe celý šálek horké kávy a čekal jsem, kdy mi srdeční pumpa malinko předzásobí mozkovnu. Zdálo se mi, že to trvá celou věčnost.
Teprve poté jsem se o něco pokusil. Myslím – hm - myslím, že Augustinovo vymezení se týká pravdy, pokud se tato zakládá ve věci, a ne pokud se pojem pravdivého dovršuje ve shodě věci s rozumem. Řekneš-li pravdivé je to, co je, tak nechápeš je jako označení úkonu bytí, nýbrž jako známku skládajícího rozumu. Je tady znamená, že jde o příznivé tvrzení, takže výrok pravdivé je to, co je, má ten smysl, že se vypovídá o něčem, co je, že je.
Na základě toho vyvstává odpověď na námitku, označující to, co je, za vymezení pravdivého.
K další námitce se dá říci, že možnost myslet jednu věc bez druhé lze chápat dvojím způsobem. Buď v tom smyslu, že je myšlena jedna věc, aniž je myšlena druhá. Věci lišící se pojmově se mají tak, že lze myslet jednu věc bez toho, že by se myslela druhá. Nebo je jedna věc myšlena bez druhé tím způsobem, že je myšlena jako neexistující. A tak jsoucí může být myšleno jen jako pravdivé, neboť jsoucí nemůže být myšleno, pokud nesouhlasí nebo se neshoduje s rozumem. Přesto není nutné, aby každý, kdo myslí pojem jsoucího, myslel pojem pravdivého. Stejně jako není nutné, aby každý, kdo myslí jsoucí, myslel činný rozum, přestože bez činného rozumu nelze nic myslet.
K další námitce by se dalo říci, že pravdivé není takové uzpůsobení jsoucna, které by mu přidávalo nějakou přirozenost nebo by vyjadřovalo nějaký zvláštní způsob jsoucna, nýbrž je něčím, co se nachází všeobecně u každého jsoucna a co přesto slovo jsoucno nepostihuje. A proto nemusíš říkat, že je uzpůsobením působícím zánik ani umenšujícím ani částečně zužujícím.
Prof.Hovadík se pokusil zaznamenávat moje slova s použitím tzv. „pohodopisky“, svého vynálezu na podpírání ruky při psaní. Zaznamenávám zde svůj náčrtek tohoto vynálezu.
Když už jsem byl rozparáděný jako parní stroj, tak jsem přidal něco k lepšímu, a povídám: Kdekoli je to, co je nejvýš jsoucí, tam je i to, co je nejvýš pravdivé. Je tomu tak proto, že nakolik má něco jsoucnost, natolik je to způsobilé shodovat se s rozumem, a ne proto, že jsoucí a pravdivé jsou pojmově totožné. Tak pojem pravdivého provází pojem jsoucího.
Dále je jisté, že pravdivé a jsoucí se pojmově liší tím, že v pojmu pravdivého je něco, co není v pojmu jsoucího. Ovšem ne tak, že by v pojmu jsoucího bylo něco, co by nebylo v pojmu pravdivého. Proto se neodlišují bytostí, ani se vzájemně nerozlišují protikladnými rozdíly.
Konečně zapomenout ani na to, že pravdivé nemá větší rozsah než jsoucí. Jsoucí se nějakým způsobem vypovídá o ne-jsoucím, pokud je ne-jsoucí poznáno rozumem. Proto se popírání či nedostatek jsoucího nějak nazývá jsoucím. Proto lze vytvořit výpověď pouze o jsoucím, protože je zapotřebí, aby to, o čem se tvoří výrok, bylo pochopeno rozumem. Z toho je jasné, že každé pravdivé je nějakým způsobem jsoucí.
Profesor k mému překvapení neprotestoval. Místo toho zamrkal očkama a vyloudil ze sebe nevěřícně:
Nuž - dozajista?
Očekával jsem jeho námitky. Avšak profesor už vyslovil, co chtěl. S výrazem člověka, který uzamyká veřejnou budovu, zavřel ústa a vsedě zíral před sebe. Po chvíli vzal do ruky vidličku, se nahnul před sebe k švédské míse. Bedlivě zkoumal její složení jako když zlatokop probírá pánví nadějné rýžoviště zlata. Načež obezřetně nabodl kousek šunky a vložil si ji do útrob se vzezřením senátora pokládajícího základní kámen. Zdálo se, že jeho myšlenky jsou nejen láskyplné, nýbrž i velkomyslné a optimistické.
Pochopil jsem, že jsem udeřil na správnou strunu. Těch pár mužných úderných slov zasáhlo profesora jako direkt rovnou do brady a právě to situace vyžadovala. Jen o chvíli později jsem postřehl, že oči slečny Opršálkové sklouzly s pana profesora a ulpěly skoro nehybně na stropě. Pan profesor to postřehl rovněž a zmateně se rozkoktal:
Po – po – třebuji ku – ku – kusit, získat zkušenost. Člověka, který žije v ústraní, pokaždé děsí způsob, jak se zavádějí nové kroky. Inu, stal se ze mne neohrabaný balík –
Bylo ovšem snadné pochopit, o jaký záměr šlo. Věděl jsem, že pokud má nějakou chybu, pak se jedná o to, že ve vztahu k opačnému pohlaví má sklon být nadměrně výřečný, právě o chloupek přátelštější, než je nutné. Dívky se mu líbily. Vysoké dívky, malé pucky, štíhlounké, baculky, plavovlásky, brunetky, líbily se mu všechny. A když se s nějakou setkal, příliš často se mu stávalo, že začal blábolit jako libomudrun.
Ano, byla to jeho charakterová vada, kterou měla tahle seslaná zkušenost napravit. Byl plácal, blábolil a kecal v jednotě osoby zpytáka. Příroda ho obdařila pohotovým tokem oné nezávazné společenské konverzace, která je zčásti škádlení a zčásti citový vztah. Až příliš často se přistihl, že na besedách, oslavách a hostinách vypudil nejhezčí přítomnou dívku tím, že začal se svou libomudrunskou hatmatilkou.
Slečna Opršálková pokaždé jen vzdychla a nedokázala zabránit očním bulvám, aby jí neulétly téměř ke stropu. Jen máloco působí tak tragicky jako touha takového těkajícího motýla dosáhnout ke hvězdám a je opravdu zvláštní, že vidina takové hvězdy vždycky uchvátí docela rozumného motýla a vnuká mu myšlenky zdaleka přesahující jeho možnosti.
Rozhodl jsem se, že se ho pokusím zachránit. Proto jsem nadhodil:
Možná, že by se přece jen dalo proti těmto výrokům něco namítnout.
Pan profesor zavětřil jako pes na stopě a hned se po ní rozběhl s dychtivostí ohaře:
K opačným námitkám jest nám předně řkouti, že neníť zbytečností, nazve-li se pravdivé jsoucí, protože slovem pravdivé se vyjadřuje něco, co neníť vyjádřeno slovem jsoucí. Potažmo se však ještě neodlišují věcně.
. Dále jest nám řkouti, že ačkoliv smilnění smilníka jest zlé, přesto nakolik má něco ze jsoucnosti, jest mu dáno se shodovat s umem v údobě, a odtud vyplývá pojem pravdivého. A tak jest zřejmo, že pravdivé nemá větší rozsah než jsoucí, ani naopak – Nedořekl.
Jeho monolog byl přerván ostrým jekotem. Slečna Opršálková právě stakatově vyrazila výkřikem nemálo připomínajícím bojový skřek západoafrické divoké kočky.
Její oči, pasoucí se po stropě, dávaly najevo nelibost své velitelky nad řečmi, které pokládala za vulgární, ne-li přímo obhroublé, a každopádně v její společnosti zcela nepříhodné.
Byl to výsledek stupňujícího se přetlaku v jejím nitru, podobajícím se parnímu kotli. I kdyby to bylo navenek znát, profesor by to nebylo schopen postřehnout. Byl příliš uchvácen svým nadšením z libomudrunské hry.
Bylo mi jasné, jakou bouři smíšených pocitů prožívá špatný hráč, když se mu náhodou stane, že začne vyhrávat. Jak krok za krokem následuje míří k cíli a on stále nad svým soupeřem vyhrává, zachvacuje ho divoké nadšení a pak je jat jakousi posvátnou úctou, jako by se dopouštěl čehosi špatného, dokonce snad bezbožného. Potom oba ty prudké pocity ustoupí a smísí se do jediného nevýslovného blaha, do jakéhosi pocitu velkoleposti a vznešenosti, jaký snad mohl prožít jen Guliver mezi trpaslíky.
Zdaleka nemohl vytušit, o co slečně Opršálkové na takové besedě libomudrunů jde, a vůbec už to, že jako slon v porcelánu právě šlape po alabastrové panence. Jak by mohl tušit, že zranil naivní pokoru pyšné emancipované dívky?
Zmocnil se jí zvláštní pocit slabosti a pokory. Tak bylo nejspíš jeskynní ženě, když stála zády k skalnímu útesu, nemohla uhnout a jen se dívala, jak její nápadník uchopil pevným sevřením hůl, rozmáchl se a chystá se k úderu.
Možná však, že si prostě za celý život zvykla, že se jí muži koří. Plazili se jí u nohou od chvíle, kdy si vyčesala vlasy, a pojala k nim postoj napůl lhostejný a napůl pohrdavý. Ke všem těm skrčencům, kteří se před ní svíjeli a div neumřeli na koberečku před krbem, když na ně chladně promluvila, cítila asi opovržení. Roztouženě snila o surovém jeskynním člověku zkrátka divochovi, jak o nich psal Jean Jacques Rousseau.
Zatím pan profesor vložil celé srdce do svého libomudrunského vyznání. Když tak činí muž srdce tak velkého jako bylo jeho, pak už má co dávat. Nepředvídal však, že se tahle pohrdavá dívka právě začala loučit s nápadem svého zdejšího zasnoubení, aby zanedlouho odsvištěla jako svišť tatranský dřív, než se mohl odvolat k nějaké lepší stránce její povahy. Tak se začalo naplňovat trudné proroctví milostpaní Hovadíkové.
Pan profesor si to nedovedl vysvětlit. Patrně si myslel, že dobrému muži by měla být žena bohyní a stát vysoko nad ním, až by k ní uctivě a nábožně vzhlížel jako k jasné hvězdě, která ho vede po bouřlivých oceánech života. Měla by stát na honosném podstavci nebo přímo ve svatyni. Jenže když - - a také když – a konečně pohrdá těmi nejposvátnějším věcem jako je libomudravna – pak opravdu zůstal um zpytáka Hovadíka docela nehybně stát.
Rád bych mu, ale také jí hodil záchranný pás. Ovšem vůči slečně Opršálkové jsem zůstával bez šance. Nebyl jsem pohledný urostlý mladík se sklonem k strojivosti až k marnivosti v oblékání, jakým zůstával svého času velký Stagirita i po dvacetileté průpravě v Platonově akademii.
Ostatně pan profesor by nebyl nic podobného ve svém domě připustil. Byl dost škrobený, pedantský, a rád žil v klidu a míru, takže bylo dost sporné, co vlastně sledoval vyhlížením vhodné nevěsty. Dopisoval zrovna soustavu své Libomudravny nebo takového něco. Pracoval na tom už celý rok a sotva se hnul z knihovny.
Když už někdy náhodně kouknu do zrcadla, jsem konsternován. Z druhé strany si mě měří jakési velice obtloustlé individuum s širokou růžovou tváří a panamákem s růžovou stuhou. Pramálo jsem ho znal. Divil jsem se, co tu dělá. Nevypadal na známého, kterého bych si pozval na návštěvu, a tím méně prof.Hovadík, jenž je na hosty tak alergický, že pokud je před nimi včas varován, vypaří se jako střela, jen se za ním zapráší. Nicméně, jak už jsem poznamenal, protože nikdy nevíte, do čeho se kdo v příštím okamžiku pustí, a můj imaginární sok měl bezpochyby nějaký dobrý důvod, aby se tu vyskytoval jako můj známý, zdvořile jsem se usmál a chystal jsem se zahájit konverzaci srdečným "Dobrý den". Pak jsem však toto pokušení přemohl a rozhodl jsem se vykonat něco pro ostatní obcovatele této památné besedy.
Smím-li se k tomu znovu vyjádřit, tedy bych myslel, že není zbytečné, řekne-li se pravdivému jsoucí, protože slovem pravdivé se vyjadřuje něco, co v slově jsoucí není vyjádřeno. Kvůli tomu se však pravdivé a jsoucí ještě neodlišují věcně.
Dále si myslím, že ačkoliv smilnění dotyčného je špatné, přesto - nakolik má něco ze jsoucnosti, natolik je mu dáno shodovat se aspoň formálně s rozumem. Odtud vyplývá pojem pravdivého. A tak je vidět, že pravdivé nemá větší rozsah než jsoucí, ani naopak.
Pak si myslím, že když se řekne, že se bytí liší od toho, co je, tak se odlišuje skutečnost bytí od toho, čemu ona skutečnost přísluší. Avšak pojmenování jsoucí pochází ze skutečnosti bytí, a ne z toho, čemu skutečnost bytí přísluší. Proto je taková námitka nevhodná.
Kromě toho tvrdím, že pravdivé je pozdější než jsoucí proto, že se pojem pravdivého liší od pojmu jsoucího výše uvedeným způsobem.
Konečně bych rád připomenul, že ačkoliv se božské Osoby věcně liší, přesto se ty skutečnosti, které se připisují Osobám, neliší věcně, nýbrž jen pojmově. Za druhé, ač se božské Osoby navzájem věcně liší, neliší se věcně od bytosti. Proto se ani pravdivé, jež je připisováno Osobě Syna, neliší od jsoucího, které přísluší bytosti. Za třetí, i když jsoucí, jedno, pravdivé a dobré jsou sjednoceny více v Bohu než ve stvořených věcech, přesto není zapotřebí, aby proto, že se odlišují v Bohu, se také věcně lišily ve stvořených věcech.
To se totiž týká těch věcí, v jejichž povaze není dáno, aby byly věcně jedno. Vezměme si třeba takovou moudrost a moc. Ačkoliv jsou v Bohu věcně jedno, přesto ve stvořených věcech jsou věcně odlišné. Avšak jsoucí, jedno, pravdivé a dobré mají ve své povaze, aby byly věcně jedno. Proto ať se nalézají kdekoliv, jsou věcně jedno, ačkoliv ona jednota, kterou jsou sjednoceny v Bohu, je dokonalejší než ta, jíž jsou sjednoceny ve stvořených věcech.
Když jsem zmlkl cítil, že atmosféra poněkud houstne. Bylo by mně samozřejmě bývalo milejší zalézt po tomhle nesmírně nepříjemném rozhovoru do nějakého tichého koutku, posadit se tam s hlavou v dlaních a rozbírat situaci z kdejakého hlediska, ale slečna Opršálková dávala tak okatě najevo, jak prahne po vysvětlení, že jsem se jí musel věnovat. Zlomeným hlasem jsem jí předložil fakta a překvapilo mě, jaké projevila soucítění a porozumění. Ale takhle to s ženskými bývá. Sjedou vás, že by od vás pes kůrku nevzal, když jim odmítáte vyhovět - abych namátkou uvedl nějaký příklad – třeba si nalepit bílé fousy a tvářit se jako kouzelný dědeček z pohádky. Když pak ale vidí, že padáte do opravdovského maléru, tak jim zjihne srdce, zapomenou na svou zatvrzelost a udělají všechno, jen aby vám mohly opatřit Opodeldok nebo jiné vysoce účinné mazání na klouby. Tak to teď dopadlo i s mou společnicí. Nejdřív se tvářila jako by dychtila po nějakém hlubším vysvětlení. Sotva jsem se o to pokusil, prohlásila, že má migrénu a že musí naléhavě odejít. Z toho jsem nepochybně správně vytušil její mínění, že jsem král blbů, a že by mě asi neměli pouštět na ulici bez chůvy.
Nato odplula pyšně jako lady Pompadour, razíc si cestu mezi zástupy jako kolesový parník na Klondyku.
Pokusil jsem se nasadit jeden svých společenských úsměvů. Jenže to patrně nepřineslo valný efekt.
Ono se to snadno mluví o tom společenském úsměvu a horním rtu bez záchvěvu, ale podle mé zkušenosti - a směle si troufám tvrdit, že podobnou zkušenost udělali také ostatní - je po čertech snazší o tom jenom mluvit, než si to přesvědčivě udržet na tváři. V těchto dnech jsem byl nucen přiznat, že přes všechno nasazování tohoto úsměvu je na mě jaksepatří nepřetržitě znát moje rozradostněnost, jež se však asi příliš nelišila od rozradostněnosti ostatních obcovatelů této besedy.
Možná však, že jsem dosáhl uznání u svých spoluobcovatelů tím, že jsem krajně napjatým ovzduším navodil náladu očekávání toho, co mělo přijít dál, a to byl oběd.
Konverzace v jídelně snadno vyústila v monolog milostpaní Hovadíkové na téma současné dívky. Není třeba se o něm podrobně rozepisovat, poněvadž její postřehy o dnešních dívkách byly totožné s postřehy všech příslušnic starší generace, které čas od času uvolňují stavidla své výmluvnosti za řečnickým pultem či v tisku. Stručně řečeno, milostpaní nevěděla, oč dnes vlastně dívkám jde. Neuctivě se vyjadřují v přítomnosti starších. Derou se dopředu. Rozčilují laskavé muže do takové míry, že ani nedojedí snídani. Co by tomu řekla její matka, kdyby se milostpaní Hovadíkové v dívčím věku chovala tak, jako se právě před chvílí chovala slečna Opršálková, to byla hádanka, kterou milostpaní, jak bez obalu přiznala, nedokázala vyřešit.
Po obědě nám náš zpyták sdělil, na co zaměří své libomudrunské choutky zítra. Na to, zda se pravda nachází spíše v rozumu než ve věcech, ba dokonce i než v mnohých lidech. Vykročili jsme na procházku do přírody, kde nám prof.Hovadík předvedl svůj vynález – mechanické boty, řečené antipotky, totiž důmyslně chlazené proti pocení. Uchovávám zde jejich náčrt pro příští pokolení. (Pokr.)
+++
EKOLOGICKÁ SLUŽBA KŘESŤANA (2)
Je v životním prostředí něco soustavného?
Prostředí, kde se původně objevuje člověk, je příznivé tvému životu, třebaže není ve stavu ideální, vzorné, ryzí čistoty. Toto omezení daného prostředí nelze odvozovat výhradně od jeho nedokonalého či nevhodného využívání člověkem.
Jaký význam zde má tvoje lidská působnost?
Původně je člověk těsně spjat s daným životním prostředím. Teprve po požití plodů ze stromu poznání dobrého a zlého (Gn 3,5-7) je porušen tvůj původní soulad s okolní přírodou (4).
Někteří teologové se odchýlili od učení Pána Ježíše a jeho Církve a rozvíjeli morálku jen s ohledem k oslavě Boží a spáse člověka. Opomíjeli úctu a lásku člověka ke stvoření, třebaže Bůh stvořil všechno dobré. Kdo miluje Boha, musí milovat i Boží stvoření. Naopak lze v Božím stvoření analogicky poznávat Stvořitele.
Judaismus i křesťanství jasně odlišují Boha od stvoření. Přitom zásadně tě oddělují od ostatních tvorů světa. Jen člověk je ve světě stvořen jako Boží obraz k podobě Boha, tedy nadán rozumem a svobodnou vůlí. To tě otevírá pro Boha, který přesahuje všechno stvořené, a je ti osobně blízký. Současně ti ale představují svět jako Boží dar, který Bůh dále udržuje. Zachraňuješ lidi i dobytek Hospodine. (Ž 36,7 Proto zacházej i s nerozumnou bytostí s láskou a úctou, neboť je to Boží stvoření: Při mlácení nedáš dobytčeti náhubek (Dt25,4, 1Kor9,9,). I když máš milovat především Boha ze všech sil a bližního jako sebe, jsi ještě zavázán láskou a úctou k Božímu stvoření. Proto máš vytáhnout ovečku, která spadla do jámy, i když tím překročíš jinak závazný klid svátečního dne, a tím spíš kvůli pomoci trpícímu člověku (Mt 12,11-12). Všechno stvoření poukazuje k Stvořiteli. Proto žalmista zpívá:
Chvalte Hospodina, slunce s měsícem,
chvalte ho všechny jasné hvězdy.
Ze země ať chválí Hospodina
netvoři a všechny propastné tůně,
oheň, krupobití, sníh i mlha,
bouřný vichr, který plní jeho slovo,
horstva a všechny pahorky,
ovocné stromy a všechny cedry,
zvěř a všechna dobytčata,
plazi, okřídlené ptactvo,
králové země a všechny národy,
vladaři i všichni soudci země,
jinoši i panny,
starci i mladí... (Ž 148, 3-12) A jinde:
Hospodine, svými skutky mi působíš radost,
plesám nad činy tvých rukou.
Tvoje činy, Hospodine, jsou tak velkolepé,
tvoje záměry jsou přehluboké! (Ž 92, 5-6)
Všechno vypovídá o tvé sepjatosti s celým přírodním stvořením a o rozporu mezi svévolníky a jejich přírodním prostředím:
Tupec o tom neví,
hlupák tomu nerozumí.
Svévolníci bují jako plevel,
všichni pachatelé ničemností rozkvétají,
aby byli navždy vyhlazeni... Naproti tomu:
Spravedlivý roste jako palma,
rozrůstá se jako libanonský cedr.
Ti, kdo v domě Hospodinově jsou zasazeni,
kdo rostou v nádvořích našeho Boha,
ještě v šedinách ponesou plody,
zůstanou statní a svěží... (Ž 92, 7-8, 13-15)
Vzájemné propojení stvoření je tak bytostné, že tvůj vztah k bližním nese některé stopy tvého vztahu k přírodě. Naopak, bratrovražda způsobuje, že se Kain odcizuje i samotné zemi: Prolitá krev tvého bratra křičí ze země... Budeš nyní proklet a vyvržen ze země... Budeš-li obdělávat půdu, už ti nedá svou sílu. Budeš na zemi psancem a štvancem. (Gn 4, 11-12)
Smíš objevovat Boha pomocí stvoření, protože poukazuje ke Stvořiteli. (Sk 17, 27) Tak je stvořený svět prostředkem tvého poznání Stvořitele. (Ř 1,20) Odtud vyplývá tvůj přínos jako křesťana k řešení otázek životního prostředí.
Vůči ostatní přírodě zaujímáš dvojí vztah: trpný a činný. Tvůj trpný vztah vůči přírodě spočívá v tom, že se dáváš okolní přírodou ovlivňovat. Z celého životního prostředí jak ve tvém okolí, tak i v tobě samém, vystupuje jasně vynikající skladba tohoto stvoření. Tato skladba zahrnuje také převažující soulad jejích činností. To je jádro krásy stvoření. Dej se tou krásou přirozeně uchvátit, strhnout, dojmout, abys ji obdivoval a zakoušel v estetickém zážitku! Tak sv.František dojatý krásou stvoření zapěl Píseň slunce. Sv.Martin de Porres zachraňoval trpící psy, ptáky, a soustavně s láskou pečoval dokonce i o tak protivné tvory, jako jsou potkani. Sv.Tomáš pravidelně zastavoval chod svých duchaplných myšlenek, aby se ve svých hymnech obdivoval tomu, jak Bůh nanejvýš ladně uspořádal jednotlivé části vesmíru. Nechával se uchvátit tím, co nazýval res plendentia formae, neboli krásou věci, spočívající v její jasně vynikající formě. Nikdy neusychal ve vyprahlosti nějaké suché učenosti, ale - jak je patrné z jeho hymnů - dokázal se radovat z půvabu jara, jasnosti léta, překypující hojnosti podzimu a zimního odpočinku.
Přitom je nesporné, že tento svět je dočasný a jeho krása je pomíjivá. V očekávání vzkříšení se snaž navždy ovládnout svět, dobýt a ukřižovat pro sebe, ale také sebe pro svět. (Ř 6, 14)
Vůči ostatní přírodě však zaujímáš také činný vztah. Nenecháváš hmotné věci takovými, jakými je nalézáš. Dáváš se do díla, abys je v radostné tvůrčí činorodosti postupně přetvořil ve své pozemské prostředí. Stvořitel svěřuje ´vládu´nad zemí lidskému pokolení, všem lidem, všem mužům a všem ženám. (5) Když slyšíš výzvu, aby sis podmanil zemi (Gn 1, 28), tedy neslyšíš výslovně nic o práci. Přesto tato slova mimo veškerou pochybnost nepřímo ukazují na práci jako na činnost, kterou máš vykonávat na zemi. Dokonce ukazují na její skrytou podstatu. Dostáváš od Boha příkaz, aby sis podmanil zemi. Plněním tohoto pověření se v tobě, zrcadlí činnost samotného Tvůrce vesmíru.
Práce, chápaná jako činnost ´převodní´, to znamená taková, která má počátek v tobě a je zaměřena k vnějšímu objektu, vyžaduje, abys vládl zemi, a abys tuto vládu utvrzoval a rozšiřoval. Slovu země rozuměj tak, že označuje ten úsek viditelného vesmíru, který obýváš. Ale toto slovo může v širším smyslu zahrnovat celý viditelný svět vymezený jako okruh, který máš ve své moci nebo ve kterém hledáš uspokojení svých potřeb.
Slova ´podmaňte si zemi´ mají široký dopad. Ukazují na všechny zdroje, které v sobě skrývá země, a které můžeš uvědomělou činností objevit a účelně využít. Proto slova napsaná už na začátku bible nikdy nepřestanou být časová. Zahrnují právě tak všechna minulá období civilizace a hospodářství včetně současnosti, jak je zřejmé, jako i budoucí fáze vývoje, které se již částečně rýsují, ale v značné míře zůstávají před tebou jako dosud nepoznané a skryté. (Laborem Exercens, II, 4)
Původně bylo tvé dílo, vedoucí k ovládnutí okolního přírodního stvoření, dokonalou účastí na Stvořitelově díle. Bylo požehnanou i radostnou hrou a současně svobodnou a cílevědomou tvorbou. Už od pravěku se v této tvé tvůrčí činnosti jednalo o cílevědomé úsilí obnovovat narušené přírodní prostředí. Od pravěku ses nacházel v prostředí, kterému chyběla tato ryzí čistota, a to už následkem hříchu padlých andělů. Proto se už od pravěku snažíš svobodnou činností jednak ovládnout toto prostředí, jednak zahladit trhlinu v jeho ryzosti. Jde o to vtisknout danému prostředí tvar tvé, lidské, původně neporušené přirozenosti. To se skutečně dělo. Následkem toho jsi tehdy snadno dosahoval skutečné vlády nad přírodním prostředím. Tato tvoje vláda vyplývala přímo ze tvé lidské přirozenosti, z obrazu Boží přirozenosti vtisknuté tvé duši. Třebaže se hovoří o technické zaostalosti pračlověka, je jisté, že např. živočichové mu podléhali asi tak, jako nás poslouchají ochočená zvířata. Nešlo o výsledek drezúry. Vztahy mezi lidmi a vztahy člověka vůči přírodnímu prostředí byly v pravěku takového rázu, že zde člověk vládl nikoli jako pán vládne otroku, který se podřizuje vlivem donucení nebo ze strachu, nýbrž tak, že to odpovídalo lidské důstojnosti. (Sv.Tomáš Akv., Summa theol., I, 96, 1 k 4; 4)
Z toho vyplývají důsledky pro křesťanskou ekologii. Ekologie se zabývá především vztahy mezi tebou a tímto prostředím a pak vztahy v rostlinné a živočišné oblasti životního prostředí. Ekologie je přirozeně podstatně tvoje lidská záležitost. Nejde jen o ekologickou rovnováhu v rovině biologické, společenské a hospodářské. Jde také o rovnováhu, která by odpovídala tvé důstojnosti člověka. Myšlenka tvé důstojnosti a lidské vzájemnosti je ovšem tvému pojetí člověka vlastní. (Gaudium et spes, 27, 29)
Připomeň si svou původní sepjatost s přírodním prostředím. Jak se původně uskutečňovala tvoje vláda nad okolním přírodním prostředím? Okolní životní prostředí je původně propojeno s životním prostředí v tobě. Nauč se sledovat ve svém vnitřním životním prostředí čtyři roviny. Předně rovinu rozumu, který máš společný s anděly, rozumnými tvory s nadlidskou inteligencí. Dále síly senzitivní, smyslové, které máš společné se zvířaty, potom vegetativní síly, vyživovací, které máš společné s rostlinami, a konečně tělo, které zahrnuje něco společného s nerosty. Rozum má u tebe vedoucí úlohu. Rozumem řídíš ostatní složky svého nitra a odtud také okolí. Ve svém nitru i v okolním životním prostředí můžeš působit jako ten, kdo sebe sama ovládá na úrovni smyslové, vyživovací a nerostné. Zatímco nad zvířaty původně vládneš na způsob příkazu, ostatním hmotným věcem vládneš tak, že ti v užívání nekladou odpor. (Sv.Tomáš Akv., Summa theol., I, 96, 2.)
Od těchto původně důstojně uspořádaných poměrů je daleko k současnému stavu. Odděluje tě především hřích, porucha tvé přirozenosti, jako důsledek svobodné úchylky od Boha. Ta porucha znamená především zranění tvého nitra, a tak je prodloužení oné poruchy, která dávno předtím nezávisle na tobě postihovala stvoření mimo tebe. To je začátek rozkolu mezi tebou a tvým životním prostředím, vnitřním i vnějším. Zákonitým důsledkem zaviněné poruchy ve tvém nitru je rozkol promítající se navenek. Spravedlnost tě přiměla opustit původní okolní rajské prostředí. Najednou se ti zhoršily životní podmínky a zvětšily se tvé potřeby a chutě. Kromě toho také postrádáš jasnost a pronikavost svého rozumu a tvá vůle rychle ochabuje. Zatímco původně ti byla práce radostná, svobodná tvorba a bohoslužba, nyní jsi k práci donucován jako otrok. Práce tě svádí k modloslužbě, aby ses klaněl jejím výsledkům.
Připomeň si příznivější stránku této nesnáze. Základ původního životního prostředí nadále trvá, ale je ti dočasně uzavřen kvůli tvému nynějšímu životnímu stavu, a ty se tam sám svými přirozenými silami nedokážeš vrátit.
Přitom je příznačné, že se tím také zahajuje proces postupného zhoršování životního prostředí kolem tebe. K tomu vede nejen samo tvoje využívání omezených přírodních zdrojů zvětšujícího se lidstva, ale jakoby šlo současně o proces nějakého vyhasínání příhodných životních podmínek. Jde například o zeslabování se ochranného filtru, chránícího pozemské tvory, jakož i tebe samého proti nežádoucímu záření a jiným kosmickým vlivům. Nejde jen o dneska sledovaný proces porušování ozónové vrstvy, ale třeba i o předpotopní filtr, zesílený množstvím vodní páry. Po jejím zkapalnění a klesnutí k zemi se zhoršily životní podmínky na zemi a zhoršují se dál. Záměr biblického popisu potopy je především obnova řádu, obnova stvoření v jeho původním Stvořitelově zaměření. Avšak tyto dávné změny nejsou výhradně důsledkem jenom tvého hříchu, nýbrž tu působil i ďábel. Zrovna tak ani dnešní změny v ochranném filtru, nejsou výhradně jen důsledkem tvého přímého zavinění, jak se dnes často přímočaře soudí, s ohledem na větší rozsah tvé působnosti umocněné technikou.
Ve stavu porušené přirozenosti už nemáš původní vládu nad sebou, ale ani nad životním prostředím ve svém okolí. Zároveň se ocitáš na prahu vývoje postupného vyčerpávání příznivých životních podmínek. To je zjevně dáno růstem počtu obyvatel v omezených životních podmínkách. Pokud by se byl tento vývoj omezil na ryze přirozené činitele, tak by posléze vedl k ekologickému kolapsu a zániku lidstva. Z této mrtvé polohy je však lidstvo vyvedeno nadpřirozeným zásahem. To se děje v Ježíši Kristu. Pro Kristovy zásluhy a v Kristu samém můžeš znovu růst ve sjednocování své přirozenosti, jakož i ve svém sjednocování se s životním prostředím. Nemůžeš ovšem dosáhnout onoho stavu, v jakém se ocitá lidská přirozenost u Krista oslaveného, onoho konečného stavu, povzneseného nad všechny strasti a potřeby. fr.Moti (Pokr.)
+++
SVATÁ ZTRÁTA
Blažená noci,
slepoto tmy,
z doteků dlaní
studené hradby z kamene.
Blažené tápání
na poušti bez očí,
na moři bez větru
v zálivu ztracení.
Jsou děti hledání,
tvé zbytečné úsilí,
jako podzimu listí
jsou vzpomínkou jaření.
Karel Orlita
+++
VÝKLAD MŠE SVATÉ dle ctih.Martina z Kochemu
O podstatě oběti Mše svaté
Co znamenají slova oběť a sacrificium?
Mše svatá se latinsky nazývá sacrificium. Toto slovo lze do češtiny těžko přeložit. Překládáme-li je jako "oběť", není to zcela výstižný. Slovo "oběť" vyjadřuje méně než latinské "sacrificium". Když někdo položí peníze na oltář, už se tomu daru říká oběť. Jenže ta oběť není ještě tolik, co sacrificium. Sacrificium je zvláště slavné a významné odevzdání daru Bohu..
Sacrificium ve vlastním smyslu znamená: vnější, viditelný dar - jenž se přináší jedině a výhradně Bohu - a to rukama řádně posvěceného kněze, který ten dar tajemným způsobem posvěcuje k tomu účelu, aby tím byl uznán a uctěn Bůh, jako svrchovaný Pán. Sacrificium děje se jen tehdy, když kněz něco koná na věcech jemu podaných, tedy například když ve Starém Zákoně kněz darované zvíře zabil a spálil, anebo když v Novém Zákoně kněz proměňuje přednesený chléb v Tělo Páně posvátnými slovy, láme a přijímá. K tomuto úkonu kněze se při daru vztahuje už i doslovný překlad slova sacrificium. To slovo je složeno ze dvou slov: sacrum - svaté, a facere – konat, tj. dohromady: činit svatým čili posvěceným. Člověk právě při sacrificiu vyjímá nějakou věc z obecného užívání a věnuje ji čili zasvěcuje Bohu skrze kněze. Kdyby se s darem Bohu přineseným nic nestalo, nebyl by ten dar sacrificium, nýbrž jen přednesení nebo podání. Tak může někdo položit na oltář peníz ke cti Boží, ale tento peníz není žádné sacrificium.
Při sacrificiu se děje také přednesení daru, ale hlavní věcí není přednesený dar, nýbrž samo přednesení. Sacrificium je děj, jenž přechází, a nikoli věc, jež dále trvá. Proto se může při sacrificiu stát, že se Bohu sice líbí předložená věc, ale nelibí se mu předložení té věci, když se ten, kdo dar předkládá, sám nelíbí Bohu. Tak se dočítáme už o synech prvorodičů, že oba přinesli dary Bohu a přece je psáno: „I shlédl Hospodin na Ábela a na jeho obětní dar, na Kaina však a na jeho obětní dar neshlédl." (Gn 4,4-5) Proč se nelíbilo Bohu Kainovo obětování? Poněvadž se Mu nelíbilo smýšlení, s jakým Kain přednesl svou oběť.
Z toho se dá poznat, že sacrificium je něco mnohem vznešenějšího než pouhá oběť. Proto i v dalších pojednáních o Mši svaté to slovo bud podržím, nebo je sice přeložím slovem „oběť“, ale přidám k slovu tomu "svatá" čili „božská" oběť, abys z toho snadno poznal, že Mše svatá je bohoslužba tolik vznešená a výborná, jaká náleží jedině a výhradně nekonečnému Bohu, ale žádnému tvoru. Sv.Augustin svědčí o tom, že takováto oběť svatá čili sacrificium přísluší jen samému Bohu, když píše: "Kdo, kdy se domníval, že by mělo být obětováno někomu jinému, než jedině pravému Bohu, nebo tomu," koho někdo měl za Boha, třebaže nepravdivě?" A na jiném místě.: "Ďábel by od svých ctitelů nežádal sacrificium, kdyby nevěděl, že sacrificium přísluší jedině pravému Bohu. Neboť nepravý Bůh žádá od těch, které oklamává, právě takovou poctu, jakou vyžaduje Bůh od těch, jež opatruje. Také lidé, nadmutí pýchou, sice už vyžadovali pro sebe služby, které bývají prokazovány jen Bohu.
Jen málokteří si však troufali nařídit, aby jim byly přinášeny božské oběti, třebaže mnozí z nich byli by to ve své královské moci mohli dokázat. Avšak ti, kdo měli tolik smělosti, že vyžadovali pro sebe božské obětí, chtěli být uznáváni také za bohy.
Z těchto slov sv. Augustina je patrné, že obětování sacrificia je taková služba, jež přináleží jen "Bohu, ale žádnému tvoru, tedy ani člověku na zemi, ani světci anebo andělu v nebi. (Pokr.)
+++
VEČER S MĚSÍCEM
V aleji u noh stromů
jenom tak ležela
a bez vědomí jak a kdy
vstoupila do korun.
Hrála si beze slov
s poletujícím motýlkem.
V tichu
stojící
zlatavá lampa
měsíce.
Karel Orlita
+++
Co je liturgie?
Etymologicky je slovo liturgie složenina dvou řeckých slov – leitos (patřící lidu) a ergon (práce čin). Lze ho tedy překládat dvojím způsobem – služba lidu nebo služba ve prospěch lidu. Staří Řekové toto slovo vnímali jako jakýkoli čin pro dobro vlastní i obecné. Liturgie je pro běžného křesťana spojena s modlitbou. Každá naše modlitba je skutkem, který působí dobro nejen pro nás, ale pro celé mystické tělo – církev. Je zdrojem a pramenem našeho duchovního života. Ten můžeme definovat jako život osoby božské v osobě lidské. Skrze modlitbu se tak člověk stává součástí života Nejsvětější Trojice.
Jak být nepřetržitě v modlitbě?
Svatý Pavel nás nabádá k tomu abychom se bez ustání modlili. Tuto výzvu pro nepřetržitou liturgii vnímali různí lidé v různých dobách různě. V některých klášterech byly mniši rozděleni do tří skupin jedna se modlila, jedna pracovala a jedna spala. V pravidelných intervalech se tak střídali, aby se stále někdo v mnišském společenství modlit. Jistě cítíme, že tato cesta pravé výzvě svatého Pavla neodpovídá. Odpověď podává Origénes, který říká, že modlí se ten, kdo koná své skutky s vědomím Boží blízkosti.
Proč je liturgie tak důležitá?
Liturgie je středem duchovního života, vždyť kde jinde se setkávat s Pánem, než v modlitbě či liturgii? Mnoho světců si to uvědomovalo velmi niterně – sv.Ignác, Melánie, Tomáš Akvinský či blahoslavený Otec Pio. Právě ona je základní a vrcholná činnost církve (spolu se službou a svědectvím víry), vždyť ta je gruntsacramentum – základní svátost. Místo odkud pramení všechna svatost a odkud vycházejí všechny naše modlitby. V liturgii se můžeme setkávat s naším stvořitelem a pánem a nechávat se přetvářet k jeho obrazu, neboť co je pro člověka přirozenějšího než modlitba v církvi? Může být pro dítě přirozenější činnost než setkání a rozmluva s otcem kruhu rodiny?
Při liturgii se aktivně zapojujeme do účasti na Kristově kněžství, na kterém máme prostřednictvím křtu podíl a zpřítomňujeme tak jeho vykupitelskou oběť. Jsem tak posvěcováni Duchem svatým a tak získáváme účast na Věčném životě.
Je v liturgii přítomen Kristus?
Ano je. Dokumenty druhého Vatikánského koncilu (SC 7) to potvrzují: „Kristus je stále přítomen v církvi, především pak v liturgických úkonech“. Je přítomen zvláště ve shromáždění Božího lidu, v osobě kněze (na jehož kvality není vázaná), v Božím slově které je předčítáno, ve společné modlitbě a zpěvu, ve společné modlitbě.
Nejvíce a nejdokonaleji je však přítomen ve svátostech. V eucharistii každý věřící přijímá Tělo a Krev Krista, skutečně, nikoli jen duchovně. Svátosti jsou lékem na naše hříchy, dávají nám stále znovu účast na životě církve na zemi i vítězné v nebi.
Liturgie je činnost kde se aktivně setkáváme s Kristem, spolu s ním pak můžeme v modlitbách předstupovat k Otci skrze Ducha, jak dosvědčuje stará definice způsobu modlitby. Právě ona nás začleňuje do těla ve kterém proudí Kristova krev a kterému je sám Pán hlavou. Právě díky ním můžeme být živými údy a aktivně směřovat ke spáse. fr.Michal Černý
+++
Brněnská akademie duch.života ct.Patrika Kužely
Co radí svatá Terezie ohledně přípravy na modlitbu usebranosti, když mám soustředit všechny své schopnosti a pohroužit se do Tebe, můj Pane, v sobě samém?
Sestra Terezie ti vzkazuje, že je-li tvá duše v hluboké soustředěnosti se Mnou, svým Bratrem a Vykupitelem, smíš pomýšlet na Moje utrpení, klanět se Mně přítomnému a obětovat Mne našemu nebeskému Otci. Když se dovedeš takto uzavřít v tomto malém nebi své duše, kde přebývám jako Stvořitel nebe i země, když si navykneš nesledovat nic kolem sebe a modlit se v ústraní, kde nic nemůže rozptylovat tvoje vnější smysly, buď si jist, že jdeš vzácnou cestou, a že brzy budeš pít ze studnice života. Takový prostředek ti doporučuje sestra Terezie k nabytí zběhlosti v této usebranosti. Představ si v sobě velkolepý palác, celý ze zlata a drahokamů, zkrátka důstojný pro Mne, velikého Vladaře, jenž v něm přebývám, a dbej, ať aspoň trochu dáváš najevo tuto velkolepost, jak tomu skutečně je. Ten palác je tvoje duše. Když je čistá, mizí před její krásou i nádhera nejskvělejšího paláce. Ctnosti jsou diamanty, které tvoří její zevnějšek. Čím jsou větší, tím víc září. Pak si představ, že jsem v tomto paláci jako Král králů, že ve své nekonečné dobrotě chci být tvým Otcem, že sedím na drahocenném trůnu a že právě tvoje srdce je tímto trůnem.
Znáš něco podivuhodnější než to, že se uzavírám v tak malém příbytku tvé duše, ačkoli mohu svou velikostí naplnit tisíc světů a ještě mnohem víc? Protože jsem neomezeným Pánem, proto s sebou přináším svobodu. Ježto tě miluji, zalíbilo se mi přizpůsobovat se ti. Plný něžnosti a blahosklonnosti vůči tvé duši, která nastoupí tuto cestu dokonalosti, nezjevím se ti hned na začátku, aby tě nezmátl pohled na takovou velikost, jež se přichází sjednotit s tvou nicotou. Ponenáhlu však rozšiřuji a prohlubuji tvou duši, zvětšuji její duchovní kapacitu, a tak ji činím schopnou obsáhnout dary a poklady, které do ní ukládám. Kvůli této Mé moci, kterou mohu dle své libosti zvětšit hrad tvé duše, říkám, že ti přináším s sebou svobodu. Podstatné pro tebe však je, abys mi ochotně a radostně a z celého srdce otevřel svůj příbytek. Daruj se Mi bez výhrady a neodvolatelně. Odstraň odtud vše, co by mohlo urážet Můj zrak, aby nic nepřekáželo působení Mé milosti a lásky. Nedám se ti úplně, dokud se Mi sám úplně neodevzdáš. (Cesta dokonalosti, kap. 29)
To je podle naší milé sestry Terezie jeden způsob přípravy na modlitbu usebranosti. Tvá duše je palácem, a ty jej neváhej připravit a ozdobit, nebo spíše se dej ode Mne samého připravit a ozdobit božskou prací, neboť je to příbytek Krále králů.
Jak se dá z nauky svaté Terezie v "Hradu v nitru"vyvodit nějaká praktická metodu modlitby usebranosti?
Tato metoda obsahuje dvě období modlitby usebranosti. Můžeš ji snadno rozdělit na přípravu, vlastní modlitbu a zakončení. Nejprve je období, označené činností duše. Na jejím začátku jsou svaté touhy tvé duše. Sestra Terezie říká, že tvoje duše, která dosáhla třetího příbytku, vroucně touží. po svých chvílích usebranosti. (3. příb., kap. I)
Protože by se za nic na světě nechtěla dopustit smrtelného hříchu, často ani vědomého všedního hříchu, protože také dobře využívá svůj čas a své dary, stále jen čeká, kdy se jí otevře brána Mého královského příbytku. (3. příb., kap. 1)
Sotva ti otevřu bránu, tvá duše vstoupí do Mé přítomnosti a jako ubohý nuzák pokorně čeká na Můj hlas.
Tato usebranost je ti přípravou na slyšení Mého hlasu. Proto se vyvaruj rozumovému přemítání a udržuj se v pozornosti přede Mnou a nezapomínej, že v tobě působím. (4. příb., kap. 3)
Tvým zapojením tedy má být pouhé vztáhnutí rukou, jako to dělají ubozí žebráci před velkým a bohatým vladařem, pak sklopení očí a pokorné čekání. (4. příb., kap. 3)
Zdá-li se ti, že odpovídám příznivě, hleď se ještě víc usebrat hlubokým utlumením svých schopností.
Jestliže ti dá svým tajemným způsobem zakusit, že tě slyším, zmlkni. Vždyť tě držím u sebe. A snaž se zabránit přemítavé činnosti rozumu, jak jen můžeš (4. příb., kap. 3).
Co když nedostanu odpověď na svou svatou touhu?
Nesmíš podléhat malomyslnosti, nýbrž pokračuj v prosbách.
Dojdeš-li však k názoru, že tě snad neposlouchám, ani že mi na tobě nezáleží, nedopouštěj se chyby, že bys zůstával v nečinnosti. Tato nečinnost ducha by byla pro tebe škodlivá, protože by ti přivodila ještě větší vyprahlost. Tvoje obrazotvornost by se tímto úsilím na nic nemyslit víc rozrušila. Přeji si, abys v tomto stavu vysílal své prosby ke Mně, myslil na Mou přítomnost a volal ke Mně o pomoc. Je vyloučené, že by ti tvoje lidské snažení nějak prospívalo v těchto věcech, kde jsem stanovil meze tvé slabosti a chci všechno vyhradit sobě. Je mnoho jiných věcí, které ti přenechávám, jako kající skutky, dobročinnost a modlitbu, kde můžeš působit podle svých chabých sil. (4. příb., kap. 3) (Pokr.)
+++