DUBEN 2007

 

Ročník XIII., číslo 4.                                                                                                                    Duben 2007

Obsah: E.Lopourová, Vzkříšení, TOP, Profesionál v nejvyšších službách (13), K-Orlita, Pes můj a slunce, O mši svaté podle ct.Martina z Kochemu (12), E.Lopourová, Nebe,  Besední řeči podle Tomáše ze Štítného (15).Beseda u pana zpytáka (4), Brněnská akad.duch.života ct.Patrika Kužely______________________________________________________________________________

 

VZKŘÍŠENÍ

 

Bylo by pěkné

Vidět tě prvního mezi všemi

Ve věčném jaru

Když přátelství

Se přebrodilo závějemi

Učiň mě

Učiň mě Bohem radosti

Jsem jím a vždycky budu

Radostí v skrytosti

Jsem Bohem bosým

Vždy něžně vstupuji

Víc sloužím než kraluji

Víc než milován

miluji

Já jediný zdravý

Jsem ve větvích trouchnivého stromu

Nezhrdám žalmem povadlého stvolu

Jsem v srdci zavržených

A neúnavně šeptám

Vrať se domů

Eva Lopourová

+++

 

 

PROFESIONÁL V NEJVYŠŠÍCH SLUŽBÁCH (13)

Tvůj nezastupitelný úkol při obnově lidstva

Když máš na sebe obléci Mne, tak to zní dost divně, ale není to složité. Zvláště když celá Moje dokonalost, ba celé Moje životní učení spočívá jedině v tom, že se Mi svěříš a dáš se ode Mne přetvořit. Chceš-li na sebe oblékneš Mne, tak ti stačí, když se Mi připodobníš. Komu? Mně - tvému obnoviteli a zušlechtiteli. Ještě víc to platí o tobě jako o zvláštním profesionálovi v nejvyšších službách. Jsi důvěrně spojen se samotným Mým bytím a s Mnou nejvyšší důstojností dokonalého profesionála, čili slavně zaslíbeného služebníka.

Od křtu jsi připojen ke Mně. Už tím máš obecně podíl na Mé profesi. Avšak jako zvláště povolaný, a svobodně přijímající toto vznešené povolání a odpovídající na ně svým zaslíbením, tě slavně povznáším na úroveň profesionála v nejvyšších službách. Tak se ke Mně připoutáváš zvláště pevným a těsným způsobem. Z tohoto spojení se samotným Mým bytím vyrůstá tvé úplné spojení s Mou dokonalou profesí. Pro tebe, jako svého zvláštního spoluvykupitele z toho samozřejmě vyplývá tím větší povinnost připodobnit se Mi svým životem.

Jako profesionál jsi celým svým posláním, celou svou bytostí těsně spojen se Mnou. Jedině z Mé dokonalé profese vyplývá tvoje profese, jakož každá jiná profese obecného shromáždění Mých věrných. Bez Mé profese by ti ani celé Moje tajemné Tělo nemělo co říct ani co poskytnout.

Jako se celý obětuji zvláště kvůli tobě, uprostřed všech ostatních a spolu s nimi, tak není ani žádné jiné profesionální poslání pro lidi a pro jejich podstatné zdokonalení. Tvoje profese nemá účel v sobě samém, v tvých osobních požitcích ani ve tvých zvláštních zkušenostech, ani ve tvém mimořádném vytržení z chodu všedních dnů, nýbrž ve službě pro ostatní a pro Mé oslavení. Pamatuj na povinnost vůči bližním! Povolání k nejvyšší službě můžeš vyjádřit jedině jako služebnou spolupráci s naším Otcem k záchraně lidstva a světa, a k jejich otevření pro vrcholné zdokonalení. Je to služba našemu věčnému Otci, protože je to součinnost s Mou obětí. Současně je to služba lidem jako rozdávání plodů této jediné, ale výsostně přijaté oběti.

Přicházím tě obnovit, ale také zrodit znovu, znovu stvořit. Jsem tu, abych tě naplnil životem. Přicházím, abych uplatnil svou svrchovanou vládu zvláště nad tebou uprostřed celého lidstva a světa. Tato vláda není od tebe, ale míří k tobě. Chci, aby se ode dneška až navěky uskutečnila jako stav dokonalé vlády ve tvém srdci, marně hledajícím štěstí a pokoj v pozemských poměrech.

Kde vládnu, tam není místo pro ospalce ani pro lenochy. Tady nikdy nikdo neochabuje v úsilí o sebezdokonalení a duchovní růst při současném přemáhání závislosti na těle, na světu a jeho falešném vládci. Proto i tvůj život. jakožto zvláštního spoluvykupitele, těsně spojeného s Mou vrcholnou profesí, je růstem Mé přítomnosti v tobě. Je to budování Mého příbytku ve tvém srdci. Tohle jde ruku v ruce s tvým důsledným přemáháním scestné závislosti na požadavcích těla, na nabídkách světa a na slibech a zastrašování vládce světa.

Už od budování základů své vlády ve světě si nekladu žádné nároky lidské ani světské. Proto není větší ohrožení pro tvou zvláštní profesi, než kdyby ses se naplno otevřel světu, jeho zvláštním nabídkám a lákadlům, a ztrácel své síly kvůli pozemským výhodám, kvůli své prestiži mezi lidmi.

Mým vrcholným výkonem je oběť na Kalvárii: nabídnutí se za oběť, vydání se ke zničení a vlastní oběť. I když to z tvé perspektivy tak nevypadá, přesto právě tím završuji svou nezvratně dokonalou působnost a svrchovanou vládu. Proto můžeš své jedinečné profesi správně porozumět jedině ve světle Mého kříže. Jedině když pokojně uznáš a ochotně přijmeš svůj úděl, pak můžeš jako Můj následovník a pokračovatel dosáhnout pravé blaženosti. Jedině tak se životně spojíš s vrcholem života a působení svého nezvratně vítězného profesionála v nejvyšších službách.

Jako jedinečný profesionál jsi především hlasatelem nejvyšší Pravdy. To není jen tvoje pravda či pravda toho nebo onoho člověka. Tohle je živá pravda a je ti osobně blízká. Přiveď ke Mně ostatní. Nikdo Mě však nemůže milovat ani se Mi přiblížit, pokud Mne pořádně nezná. Proto je tvým předním úkolem profesionála sytit každé srdce, které touží a dychtí poznat Mou svrchovanou Pravdu. V současnosti se do tvého nitra snaží proniknout různí zpravodajové. Jsou zřízeny celá samoobslužná zařízení plná dat a údajů. Nabízejí se ti, jako by ti chtěly posloužit tím, že tě naplní všemi informacemi. Sdělují ti různé poznatky tak, že se v těchto informacích přímo topíš. Zahlcují tě jimi.

Ptáš se, jakou novou pravdu může ke sdělení přinést zvláštní profesionál v nejvyšších službách? Všechny ostatní poznatky si můžeš ve světě opatřit sám, ale jednu nikdy, totiž svrchovanou, živou a osobně blízkou Pravdu. Ta zůstane vždycky výsadní Pravdou tvého profesionálního hlásání a tvé učitelské služby zvláštního profesionála v nejvyšších službách.

Moji první následovníci uznávají tuto povinnost za hlavní. Kvůli ní opouštějí i službu u stolu chudým a vybírají si své blízké pomocníky. Proto se i dnes obracím také k tobě, kdo žiješ ve světě. Ujmi se své pomocné služby! Tak uvolníš každého profesionála v nejvyšších službách ode všeho, co by mu mohlo bránit ve službě a hlásání Mého slova. Jak směšně působí předvádění se těchto zvláštních profesionálů v televizních debatách o různých světských otázkách, ve vystavování své řečnické obratnosti! Přece tě neposílám vést dialog se světem. Hlásej Mou Pravdu, ať je to vhod či nevhod!

Když si vybírám Pavla a odděluji ho od ostatních, říkám mu, aby byl Mou vyvolenou nádobou, aby šel před mocné a vládce a hlásal Mou radostnou zvěst. A nejen Pavla, nýbrž především právě tebe posílám hlásat a svědčit. Nejapně se vymlouvají ti, kdo se uchylují od Mé profese a usilují o hodnosti a výsady tohoto světa a jeho světskou moudrost a vědu. Přitom namlouvají sobě i ostatním, že také hlásají Mne . Jenže zvláštní profesionál v nejvyšších službách nemá hlásat Mou Pravdu jen tak mimochodem. Má ji především a výhradně. Všechno ostatní si lidé mohou opatřit sami, jenom Mne a Mou svrchovanou Pravdu musí lidem přinést zvláštní profesionál, kterému se svěřuji.

Jsou různé důmyslné formy učení a vzdělávání, ale uprostřed televize, počítačů a jiných elektronických vymožeností, ze kterých vane neosobní chlad, přetrvává význam tvého živého slova, živého hlásání Mé Pravdy, tebou opravdově prožívaného. Snaž se povznést úroveň živého hlásání Mého slova! Osvoj si pravidla rétoriky a způsobů lidského argumentování! To by ti ale nestačilo. Mou svrchovanou Pravdu musíš nést přesvědčeně a přesvědčivě, totiž hlubokým vnitřním duchovním životem. Jinak to není opravdové. Zbývá jen odpuzující prázdná fráze. Tvé povolání na venkově je krásné. Tam musíš vykládat Mé slovo prostince bodrým tatíkům, rozšafným strýcům a přemýšlivým tetám, ale přesto nikdy rozmělněné. Krásné je tvé povolání ve studovně, kde se máš v tichu snažit proniknout hlouběji k tajemstvím, abys svým spolubratřím připravil nové podněty pro jejich hlásání Mého slova. Tvé povolání ve městě je krásné. Máš tady strhnout zhýčkané a zpovykané davy krásou a hloubkou Mé pravdy. Toto povolání vyžaduje, abys se jako profesionál stále nořil do rozjímání o Mně. Vyprošuj si srdce chápavé ke znamení doby! Hleď poznat, které pravdy tato doba právě potřebuje a v jakém podání! Tak odhalíš, která pravda je právě teď a nyní nejvíce ohrožena. Pohotově ji podpoř v tom malém úseku lidstva, který zasahuješ svým vlivem! Pamatuj, že nejsi zdaleka jen mravokárce! Nezapomeň, že má-li lidstvo ušlechtile žít a milovat Mne, musíš jeho mravnost především příznivě budovat na základě dokonalého poznání článků nauky víry!

Nesnaž se být moderní a za každou cenu zavádět každou novotu, o jejíž možnosti se někdo někde zmíní! Raději soustavně a pečlivě probírej celou Mou nauku se Mnou a se svými posluchači. Přitom je stále uč: slovem, povzbuzením a posilou i osobním příkladem, jak mají žít, aby došli ke Mně! To se uprostřed světa neobejde bez důrazného vystoupení na obranu Mé Pravdy proti rozmáhajícímu se porušování Mého zákona, i když se tyto výstřednosti dějí jednou pod záminkou boje za mír, jindy s ohledem na lidská práva nějaké třídy, nějakého národa, mocného státu, rasy, či různých okrajových skupin nejpodivnějších samorostů, kteří už vůbec nevědí ke komu by se zvrhle uchylovali, a potácí ve své úchylnosti jako stéblo v náhodných poryvech a závanech větru. Především ty, zvláštní profesionál v nejvyšších službách, soustřeď všechnu odvahu vzepřít se rozšířené zvůli, plout proti proudu povrchnosti, frázovitosti, změkčilosti a sentimentality! Jako profesionál stále otvírej záchranou archu Noemovu, plnou Mé pravdy a Mých příkazů a rad, pro všechny trosečníky tonoucí v záplavě nemravnosti, násilí a zločinnosti, která se všude rozlévá!

Jako profesionál v nejvyšších službách jsi rozdavatelem Mých tajemství a Mých darů v těch zařízeních, jak je k tomu vhodně ustanovuji. Sám podám lék a pomoc pro všechny potřeby lidstva i každého jednotlivce, a navazuji je na viditelné úkony, abychom lidé měli doslova hmatatelnou jistotu o Mé doprovázející pomoci.

Každé Mé dítě zvu od křtu k důvěrnému přátelství a spolupráci se Mnou, ale ty jako speciální profesionál jsi v tomto směru zaslíbeným a zaslibujícím se profesionálem. Proto se s neustále zdokonalující znalostí a pohotovostí ve svém povolání vracej k lidstvu s plnou náručí Mých darů, pomocí a sil pro všechny, které věčně obnovuji a kterým opatřuji nový život, jakož i sílu a cestu k tomuto novému životu. Pokud se lidstvu nedostává všech darů od tebe, Mého zvláštního profesionála, přesto je jisté, že se všechny dary dostávají lidstvu díky přivtělení ke Mně už samotným křtem. Tím dávám každému Mému dítěti podíl na vrcholné profesi.

Pohotově navazuji hříchem ztracené spojení s Mým vyšším životem ve zvláštním zařízení, k tomu ustanoveném. Jak ušlechtilé a vznešené je tvé dílo - dílo zvláštního profesionála v nejvyšších službách! Vytahovat trosečníky, lidi bloudící, vysílené a zkroušené na mateřskou loď shromáždění Mých dětí, která bezpečně dovede každého zachráněného do přístavu v Mém Nejsvětějším Srdci. Zde je jediná záruka věčného slitování a nehynoucí lásky.

To není malý ani okrajový úkol tvé profesionální důstojnosti vracet pokoj a mír do rozvrácených duší. Ošetřuj jako milosrdný Samaritán nejstrašnější rány! Znovu uč uzdravenou duši prvním krokům po osvědčené cestě Mých přikázání!

Co všechno bys měl jako zvláštní profesionál v nejvyšších službách učinit: vykročit do nepohody za každým ztracencem! Jak bys neměl přemoci únavu, znechucení, uraženou otcovskou lásku, odpor, když jedině zde je možnost, jak zase obživnout, jak znovu povstat k novému životu? Kdyby ses tady neslitoval nad ubohými, pak už jim doopravdy nezbude nikdo, nebudou mít ani lékaře, ani otce, ani přítele. Největší krutostí a nejpodlejší ironií je to, co tvrdí moderní fráze vládce světa: "Není viny! Není hřích! Není odpuštění! Je pouze lidské právo pro ty, kterým to spravedlivě dopřejeme." To všechno vyprazdňuje tvou duši, obtěžuje vlastní bídou, cizotou a absurdností. Vrhá ji to stále hlouběji do propasti viny, aniž by jí to nabídlo nějaké smysluplné východisko k novému životu. Každá duše beze Mne prožívá život jako neosobní, cizí, vržený do krutého a nemilosrdného světa.

Jako profesionálovi ti svěřuji Mé vlastní Tělo, které jsem původně přijal od tebe za vlastní. Dnes ti ho vracím proměněné pod způsobou chleba. Kolem toho jako kolem Slunce obíhají všechna ostatní Moje slavná ustanovení. Proto se přičiň, ať se celý tvůj profesionální život soustřeďuje kolem tohoto Mého těla jako kolem vlastní osy! Podávám na usmířenou svou oběť na nejvyšších místech, a ty zase rozdáváš toto obětované Tělo, uzpůsobené lidským podmínkám. Tohle způsobuje usmíření nejvyšších míst s pozemskými. Lidé přijímají Mé Tělo za pokrm, aby si mohli zachovat vyšší život, který jim získávám svou obětí. Rozdáváš lidem Mé Tělo za pokrm, aby mohli růst v důvěrném přátelství se Mnou, které tryská z Mé naprosté poslušnosti vůči vůli našeho věčného Otce. Pramení z poslušnosti, která má pak nekonečnou cenu a věčnou hodnotu.

Kdykoli stojíš u Mého stolu, ocitáš se v ohnisku svého působení a svého poslání. Slavností lásky začínáš svůj život naplno zaslíbený vrcholné službě a lidem, a tím tvůj život dosahuje nové jakosti. Chceš celý život prožít dokonale v nejvyšších službách a pro lidi? Pak se neobejdeš se bez slavně zaslíbeného spojení se Mnou, vrcholným služebníkem v Mé dokonalé oběti. Takto se přimykáš k jediné dokonalé věci na světě. Proto se tomu snaž naprosto a bezvýhradně zaslíbit svůj život. Nesnaž se to pohodlně pod záminkou spěchu a únavy lidí svévolně zkracovat, ani odbývat jako funkcionář své funkce, ani to snižovat na prázdné formální obřady. Stále znovu při tom prožívej vrcholné tajemství, aby také ostatní lidé byli strhováni tvou prožívanou zbožností a upřímnou vroucností, aby mohli být přitahováni k prožívání onoho vrcholného tajemství.

Jedině v síle tohoto poslání jako rozdavatele Mého slavného nadání a darů pochopíš jako profesionál v nejvyšších službách své třetí poslání - poslání vládce. Z tvých rukou budu jednou očekávat duše všech Mých dětí svěřených do tvé péče. Od tebe budu vyžadovat tyto duše, které ti jsou svěřeny, totiž, které kdy přišly anebo měly být uvedeny do Mé blízkosti. Přicházím obnovit a vrcholně zdokonalit právě tebe uprostřed celého lidstva a světa, ale také ve spojení s nimi. Svoje ovoce zanechávám v příslušných zařízeních. Svou Pravdu zanechávám ve tvých rukou – milý profesionále - abys ji hlásal a učil. Přitom ale tyto Moje svěřence laskavě veď k dokonalosti. Kvůli tělu, světu a vládci světa předpokládej jejich odchýlení se od správné cesty. Sotva zjistíš mezery v jejich řadách, vydej se neprodleně hledat ztracence a také je najdi a laskavě přiveď strhující láskou zpět na správnou cestu, kde najdou to nejpostřebnější, to nejužitečnější, nejlepší a nejživotnější.

Rád se nazývám pastýřem, dobrým pastýřem. Proto ty, Můj důvěrný příteli a zvláštní profesionál v nejvyšších službách se hleď vyvarovat toho, že bys byl nájemcem! Nájemci jde jen o zisk. Pomáhá ti v tom živá víra, že každá duše je obnovena a zušlechtěna Mou dokonalou obětí, že Mi každá jediná stojí za to, abych se za ni dal ukřižovat a zemřel na kříži jedině za ni. Tvou úlohou pravého Mého spoluvykupitele je nejen se modlit za ty, které ti svěřuji, ale také vycházet z domu za zbloudilcem a ztracencem a v laskavém objetí ho přivádět z bludných cest zpátky domů. Jako zvláštní profesionál v nejvyšších si ve světle víry uvědom hodnotu nesmrtelné duše! Přestaň dělat rozdíly mezi vzdělanými a prostými, bohatými a chudými, muži a ženami, mocnými a bezmocnými, střízlivými a opojenými. Snaž se v každém rozeznávat právě Mne samotného a v každého vidět ve Mně obsáhnutého, a podnikni a vytrp opravdu všechno, co je v tvých silách pro jeho návrat do prostředí lásky. Pak nalezneš horoucí a laskavý vztah ke každému, a zvláště k tomu, kdo bloudí a trpí. Se svatou trpělivostí se snaž v Mé pravdě povznášet, zušlechťovat a kultivovat lidi, chránit je před škodou, bdít nad jejich příznivým růstem a svým živým příkladem je strhneš ke mně. Jako Můj tajemník a důvěrný spoluvykupitel podnikni všechno, co je v tvých silách. A když uvidíš, že na to nestačíš, přitiskni se na Mé Srdce, jako se ně tiskne Můj Miláček Jan, aby rozmnožilo tvou ubohou sílu. Použij všech prostředků pravdy a lásky, abys neohroženě a vynalézavě pronikl ke všem zatvrzelým srdcím, modli se za ně se Mnou a se shromážděním Mých dětí a pak uvidíš - doprovodím žhavou láskou všechno tvé počínání. Čím těsněji, životněji a důvěrněji budeš spojen se Mnou, tím více bude tvé profesionální působení opravdu Moje, tím více Mých dětí společně s naší společnou Mátí zachráníme a pod jejím blankytným pláštěm přivedeme k naprosté dokonalosti, a tím více obnovíme i celé poničené životní prostředí a ještě více zušlechtíme celý svět. (Pokr.)

+++

 

PES MŮJ A SLUNCE

 

Jako  byl  bych

větve  rozlámal

a  na  lopatě  jara

 slunce  v  listí  topil.

 

A  Něžně  Kadeře  jí  česal,

kněžně,

sněžence  pod  býlím,

mé  lásce,

prokřehlé  v  té  noci,

kdy  slunce

je  jak  krtek

pod  listím.

Karel Orlita

+++

VÝKLAD MŠE SVATÉ podle ct.Martina z Kochemu (2)

Jaký původ má sacrificium?

Svatý Tomáš Akvinský ujišťuje, že „je přirozeným zákonem, přinášet Bohu svaté oběti, tj.: že sama přirozenost člověka ho k tomu vede, i bez výslovného nařízení a bez zvláštního napomínání" (Lib.I,cap.18, contra advers.leg.). Proto také přinášeli lidé Bohu svaté oběti už od počátku světa, jako Kain a Abel, Noe a Abraham a ostatní patriarchové. Jenže Bohu přinášeli oběti nejen tito, osvícení světlem svaté víry, nýbrž i pohané, kteří byli vedeni pouze světlem svého rozumu, přinášeli oběti svým domnělým bohům čili modlám, poněvadž právě je měli za bohy.

V pozdějších dobách nařídil Bůh Izraelitům zvláštními zákony, aby mu každodenně, ale zejména o všech svátečních dnech, přinášeli určité oběti. .Jenže jim nepřikázal, aby mu jen předváděli beránky, ovce, telata, býky, nýbrž také, aby tato zvířata obětovali skrze svěcené kněze za jistým modliteb a obřadu, tj.: aby je zabili, stáhli z kůže, jejich krev rozlili kolem oltáře, jejich maso spálili na oltáři a přitom aby troubili na trouby a zpívali žalmy.

To byly svaté oběti čili sacrificia, jimiž měli židé prokazovat Bohu, jako nejvyššímu Pánu, náležitou poctu a tak dosvědčovat, že On je pravým a nejvyšším Pánem všech věcí.

Když je tedy žádost po oběti tak hluboko zakořeněna v lidské přirozenosti, že všichni národy měly vedle modliteb, zpěvu, almužen, kajících skutků a ostatní bohoslužby i své oběti, jimiž by prokazovali patřičnou čest nejvyššímu Bohu, nebo aspoň svým smyšleným bohům, zdá se rovněž přirozené i potřebné, aby také Kristus Pán své Církvi, čili svým věrným věřícím, ustanovil oběť, kterou by Bohu prokazovali patřičnou poctu viditelným způsobem a zjevně osvědčovali svou poddanost. Nikdo se rozumně nemůže domnívat, že by byl Kristus Pán svou Církev čili obec, kterou sám zřídil ve všech ostatních věcech co nejdokonaleji, vytvořil nedostatečně právě v této na výsost důležité věci, a že by ji tedy nechal bez oné vznešené bohoslužby, ke které člověk bývá přiváděn už od přirozenosti a pouhým světlem svého rozumu. Vždyť by tak Církev Páně z tohoto důvodu byla postavena za židovství, jež mělo tak vznešené posvátné oběti, že přicházeli zdaleka i urození pohané, aby spatřili židovské bohoslužby, ba že i někteří pohanští králové sami hradili židovské bohoslužby na vlastní útraty, jak o tom vypravuje Písmo svaté.

Kde je první počátek oběti Nového Zákona? Bůh, poznávající, že by při počátku světa bylo kvůli opovážlivosti a pýše prvních rodičů celé jejich potomstvo uvrženo do věčného zahynutí, dal se ve svém neskonalém milosrdenství pohnout, aby opět odčinil tak hroznou bídu, pocházející ze hříchu,. Ta náprava se měla stát takovým způsobem.

Bylo třeba takové oběti, jež by měla neskonalou cenu a mohla vyhovět Boží spravedlnosti, aby svrchovaný Bůh, uražený od tvorů, byl opět důstojně usmířen. Jedině tak mohla být prospěšná ke cti nejen upadlému člověčenstvu, ale i samému Bohu.

Mezi lidmi však nebyl nikdo, kdo by byl mohl oběť takovou přinést. Všichni byli kvůli odboji prvních rodičů vinni urážkou božské Velebnosti. Nebeská Láska vymyslila onen vznešený způsob vykoupeni, jenž naplnil úžasem i obdivem i samy serafíny.

Úradkem Nejsvětější Trojice bylo usneseno, aby se jednorozený Syn Boží stal člověkem a měl účast na lidské přirozenosti, a jako náš bratr vzal na sebe naše provinění. Dále, aby jako kněz přinesl oběť za všechno lidstvo. Konečně, aby touto obětí učinil za tebe zadost, ale také ti získal zásluhy pro nebe.,

Takto obětující kněz je nejen člověk, ale i Bůh. Proto také jeho oběť, jako dílo Boha neskonalého, může mít neskonalou cenu, takže je způsobilá zahladit provinění člověčenstva a učinit Boží spravedlnosti zadost.

Byl tedy nalezen Kněz nejvznešenější důstojnosti. Avšak měl být také nalezen rovnocenný obětní dar. Jenže mezi tvory nebyl žádný takový dar. Nemohl být tedy ani nalezen, poněvadž jakýkoli tvor na tomto světě stojí hluboko pod důstojnosti onoho nejvznešenějšího Kněze. Nemohl být tedy nalezen žádný jiný obětní dar než člověčenství, které Syn Boží vzal na sebe. Tím, že se lidská přirozenost spojila se Synem Božím, nesmírně převýšila v ceně všechny tvory. Tím, že lidská přirozenost Páně byla přístupná utrpení a smrti, stala se také způsobilou, aby mohla být obětním darem.

Když tak tedy stalo Božím úradkem, počal Syn Boží být Knězem. Přijal na sebe břímě našeho vykoupení a slíbil, že přinese za oběť Boží spravedlnosti sebe samého. Od té doby přináší svému věčnému Otci oběť poslušnosti na vykoupení lidstva. Tato oběť se stala tolik milá i příjemná otcovské Velebnosti Boží, že Bůh Otec kvůli ní odložil jakýkoliv hněv na lidi. Pro tuto oběť svého božského Syna, kterou už předem přijímá, omilostňuje nešťastné lidi.

Třebaže Bůh prokazoval všechna dobrodiní, udílená lidem po jejich pádu, kvůli oběti, jež měla být podána, přesto také chtěl, aby lidé také se své strany dávali záruky na dotvrzení, že se usmíření stane se strany člověčenstva vtěleným Synem Božím. Těmito zárukami byly krvavé oběti Starého Zákona.

Tyto oběti byly předobrazy oné božské oběti a jako uznáním, že lidé toho času nabývají účasti na Božích milostech proto, že se má ono vznešené sacrificium, čili ona přesvatá oběť Syna Božího stát později skutkem. Starozákonní oběti samy o sobě nemohly být Bohu milé, nýbrž jen pokud byly předobrazy oné krvavé oběti, kterou měl jednou přinést jeho jednorozený Syn na kříži. Třebaže bylo psáno i ve Zákoně Starém, že ony oběti "byly Bohu líbeznou vůní ", přesto tu vlastnost samy o sobě neměly. Starozákonní oběti mohly být nazývány líbeznou vůní před Hospodinem jen potud, pokud se vztahovaly k jediné a pravé oběti jeho Syna. O této oběti píše sv.apoštol Pavel: "Kristus nás miloval a sám sebe dal za nás jako dar a oběť, jejíž vůně je Bohu milá“ (Ef 5,2). (Pokr.)

+++

Besední řeči podle Tomáše ze Štítného (15)

Děti: Milý tatíku, věci se mění trojmo, ale Bůh se tak proměnit nemůže. Pověz nám o tom!

Otec: Proměna, které věc podléhá, nastává trojím činem: prvním, když promění místo, druhým, když promění skladbu, a třetím, když promění čas.

Místo učiní v něčím proměnu, když bude něco pohnuto z místa na místo, takže bude jinde, než bylo, avšak zůstane to, co bylo. Když však něco přijalo proměnu jinde, než je, bude mít jinou skladbu, než mělo, bude větší nebo menší, anebo jakkoli jinak bude odlišné od toho, co bylo, ač to zůstane anebo co bylo, avšak přijalo proměnu. Třetí proměna bývá s touto dvojí proměnou, neboť čas nemění nic, než to, co přijme proměnu v skladbě nebo v místě. Takovým věcem se dá říci: Takto byla nebo takováto, anebo takto bude, byla takto, dávno je takto, tak jak je, takto dlouho bude, byla tamto. Z toho můžete rozumně vyvodit, že neproměnlivé je to, co nepromění ani nemůže proměnit místo ani jiná skladba, než je; a když to dvojí promění v něčem naučení, tehdy ani čas. A to jediný je sám Bůh. To, že nemění místo Boha, je tím, že Bůh je všude; a co je všude, je na každém místě, a co je na každém místě, jak by se dalo pohnout z místa na místo?

To, že celý Bůh je všude, může být ukázáno různě: předně tím podobenstvím, že duše, jež je stvořena jako obraz Božím: a má takovou jednotu, že není spojena ze stran - jako tělesná věc, jež je celá ve svém těle a celá v každé straně těla. Vždyť to vidíme: Kterákoli strana těla bude dotčena i jediným bodnutím jehly, duše se to dozví, ucítí, neboť je všude ve všech stranách, a kdyby někde nebyla, tam by bolest nepoznala.

A když to tak je, tehdy Bůh, Pán a Stvořitel všeho je ovšem všude celý, vše naplňuje sebou, není tak omezený, že by byl jen v některém místě a nebyl všude. A tak je i v pekle. Pakli nějaký předčítající uvádí: Svou mocí je v pekle, pravím: Milý předčítající! Zeptej se mistrů: Je něco jiného Boží moc v Bohu než Boží Bytí, jež se nazývá essentia? A kde to je, že by tam nebyla pravda! Ačkoli by někde pravda nebyla, bylo by to pravda, že tam není pravda. A tak, aniž to může být pomyšleno, by pravda nebyla všude. To řekl jsem také kvůli podobenství. Vím, že je Bůh jakási jiná pravda veškeré pravdy, nad tu pravdu, jež je důsledkem vrchní pravdy. A tak říká: Bůh je všude, jako je duše všude ve svém těle, ale duše je s tělem jeden člověk, když živí tělo a je v těle. Bůh však takto není ve světě. Bůh naplňuje svět jinak než duše, která drží tělo a tělo ji. Bůh naplňuje svět sebou, ale svět nedrží Boha, kdežto Bůh drží svět. A tak je Bůh všude, ale nic ho neobsáhne.

Podruhé může být ukázáno, že Bůh je všude, tím, že skutky Božské moci, moudrosti a dobroty jsou všude. Všude vidíme to, čehož moc nemůže být jiná než Božská. Bůh je svá moc. Bůh není něco jiného a něco jiného jeho jediná moc. A to platí i o jiném. A jakkoli když král pošle svou moc proti nepřátelům, porazí-li jeho moc nepřátele, říkají: Král porazil nebo něco takového. To však není vlastně řečeno tak, jako když pravím, že Bůh to učinil, když to učiní někdo, kdo Bůh není. Neboť kdo činí, nějaký skutek, Bůh činí to skrze něho. Ten čin pravdy se děje od té, jež je pravda všeho, aby to bylo tak a to onak. To činí pravda, z tohoto toto a z tohoto ono. Ale sleduj, kdo co a proč činí, s jakým-li úmyslem, zlým či dobrým, neboť to vše rozsoudí pravda a ta to učiní, že zlé zlým bude odplaceno a dobré dobrým. A proto pravím: Všude je ta nejvyšší pravda, ježto Bůh je. Možná však říkáte: když je božské nebo božství bytostně tak jedna věc, že nemá stran a nedá se rozdělit, jak může být na každém místě, zde i onde? Je to divné a nevhodné, když chceš uvažovat o duchu jako o těle. Vezmi však v úvahu, že pro někoho je tělo nerozdělitelné a pro jiného duch: Tělo by bylo nerozdělitelné, kdyby bylo tak malé, že by nemohlo být rozdvojeno. A tedy kterékoli tělo, kamenné nebo dřevěné, v nejmenším drobečku, ačkoli nemůže být kvůli drobnosti vskutku rozděleno, přesto to mysl v sobě může rozdělit na dvojí a každý díl opět; také vše, co může, že je tělo, neříkám okem vidět, ale myslí pomyslet. Duch je nedělitelný, ale ne pro malost, nýbrž pro svou bytostnou jednotu. A tak ten nejvelebnější duch; Stvořitel a působitel všeho, je ovšem nerozdvojitelný, v sobě a všude je jeden, neboť Bůh je, a to v každém místě, nikde není obklíčen, vše sebou naplnil a vše drží, (Augustin,epist.112, cp.12) a jeho nedrží nic, ani ho neomezuje žádné místo. A když je v každém místě, nemůže podléhat proměnám z místa na místo. A protože ho nedrží ani jedno místo, proto není místo, které by jím bylo zaměstnáno. Vždyť je-li moje mysl na kterém místě tak, že myslím třeba na jablko nebo na ně hledím, copak moje mysl nebo můj zrak zaměstnává místo na tom jablku? Copak by i tisíc jiných nemohlo na ně také myslet nebo hledět proto, že já na ně myslím nebo hledím,? A Bůh je nad tím. (Pokr.)

+++

NEBE

Nebe je víc než zem

Pomyslí si ten

Kdo neví že nebe

Ukazuje k zemi

A volá ke kořeni

Ty a já

jsme jedním přetvořeni

Eva Lopourová

+++

BESEDA U PANA ZPYTÁKA (4)

Z deníku mého pradědečka

                                             Praha, 22.srpna Léta Páně 1872

Příštího dne zahájil vrchní zpyták naše libomudrunské sedánky vyzývavou otázkou: Zdá se mi, že existuje pouze jedna pravda, kterou jsou všechny věci pravdivé. Je to tak?

Nato někdo podotkl: Jářku, nebožtík Anselm vždycky říkával, že se pravda se má k pravdivému stejně jako čas k časné věci. Ovšem čas se má ke každé časné věci tak, že je pouze jeden. Tedy i pravda se bude mít ke každé pravdivé věci tak, že bude jedna.

Jenže, co když se pravda naříká ve dvojím významu? V prvním jest pravdivé totéž co jsoucnost věci. Tak ji vymezuje Augustin v knize Soliloquia, když píše, že pravdivé jest to, co jest. A tak vzhledem k tomu, že stává více bytností věcí, musí stávat více pravd. V druhém významu se mluví o pravdě, nakolik se zobrazuje v umu, jak ji vymezuje svatý Hilarius, který tvrdí, že pravdivé jest projevení bytí. A protože pouze v síle první Boží pravdy může nějaká věc něco umu ukazovat, jsouť takto všechny pravdy v tom, jak hýbají umem, nějakým způsobem jedno. Podobně jsou všechny barvy jedno v tom, že hýbají zrakem, nakolik jím hýbají na základě jednoho světla. - Proti tomu, čas jest numericky jeden pro všechny časné věci. Má-li se arciť pravda k pravdivé věci jako čas k časné věci, musí pro všechny pravdivé věci jestvovat numericky jedna pravda. Nestačí, že všechny pravdy jsouť sjednoceny v působení, ani že jest jedna pravda vzorová.

Bylo to jasné, ale byla to ještě pravda? Tentokrát jsem sám skoro upadl do hrobu vlastní otupělosti.Ostatně ani prof.Hovadík na tom nebyl lépe.

Libomudrunství jeho typu se na člověku podepíše, zvláště za parného srpnového počasí,  a prof.Hovadík byl zakrátko nucen udělat si přestávku a setřít si pot ze svého přemoudřelého čela. Najednou mu došlo, s otřesem spojeným s nevolností, která zredukovala soudržnost jeho páteře natolik, že se dala přirovnat k soudržnosti špenátu, jenž právě vřel klokotem na kamnech v kuchyni, že mu slečna Opršálková není souzena. V první chvíli mne napadlo, že bych ho v této záležitosti měl trochu chlácholit a konejšit, zkrátka dodávat mu sebedůvěru. Už-už jsem byl nažhavený, že mu řeknu: Jářku, milý profesore, to zvládnete, když se budete snažit. To děvče má velice vytříbený smysl pro humor. Škádlete ji. Šimrejte ji na patách, jak by řekl Goethův Reinecke Fuchs. Vím, co si myslíte. Říkáte si: Co by na mém místě udělal trubadúr? A myslíte si, že byste se měl plazit v prachu. Snažně a naléhavě vás prosím, drahý profesůrku, abyste ty trubadúrské pitomosti pustil z hlavy. Radujte se! Veselte se!  Vylezte z hrobu vlastní trudomyslnosti! Máte přece takový talent na žvanění. Tak ho teď použijte. Neplazte se před ní, nedívejte se zdrceně a tragicky jako nějaký šváb, kterého právě kuchařka posypala práškem proti hmyzu. Vysuňte bradu a zastrčte palce do kapes u vesty a –

Jenže nic z toho jsem neřekl. Místo toho jsem ho sám zaplavil vlnou své žvanivosti, snad aby viděl, zač je toho loket, když je někdo častován jeho libomudrováním:

Věděl jste, profesore, že mravenci za teplého počasí běhají rychleji?" zeptal se.

Mravenci?

No, ba.

Hm - Jednu chvíli jsem se domníval, že jste řekl milenci."

Žádní milenci. Mravenci. Když je teplé počasí, běhají rychleji.

Prof.Hovadík na mne chvíli upřeně zíral.

To je senzační zpráva, řekl. Děkuji vám, že jste mě poučil. A co kdybychom se teď zase na chvíli vrátili k našemu libomudrunství? Ale já osobně – jaksi nemohu – a stíral si pot z čela.

Pohotově jsem se vrhl na uvolněný kapitánský můstek naší besedy, odložil jsem všechny společenské pohledy a vyhrkl jsem:

Souhlasím. Je-li více pravd pro více pravdivých věcí, tak se musí tyto pravdy odlišovat odlišnostmi pravdivých věcí. Jenže pravdy se neodlišují odlišnostmi pravdivých věcí. Pravda či správnost, kterou jsou věci pravdivé a správné, trvá i po zničení pravdivých či správných věcí. Tedy je pouze jedna pravda. Správnost významu trvá, i když zničíš znak, neboť je správné, aby bylo označováno to, co daný znak označoval. A z téhož důvodu pravdivost či správnost jakékoliv pravdivé či správné věci trvá i po jejím zničení.

Kromě toho si myslím, není mezi stvořenými věcmi nic, o čem mohu říci, že je to pravdou. Tak pravda člověka není člověk ani pravda těla není tělo. Avšak jakékoliv stvořené jsoucno je pravdivé. Tedy žádné stvořené jsoucno není pravda. Tedy každá pravda je nestvořená, a tak trvá pouze jedna pravda.

Nezapomeň, že pouze Bůh přesahuje tvou mysl. Avšak pravda přesahuje tvou mysl. Nemůžeš přece říci, že by byla menší. To by pak tvoje mysl mohla pravdu posuzovat, což je nepravdivé. Nesoudí ji, nýbrž soudí podle ní, jako soudce nesoudí zákon, nýbrž soudí podle zákona. Podobně ani nemůžeš říci, že by pravda byla rovna tvé mysli. Duše soudí všechno podle pravdy, avšak nesoudí všechno podle sebe samé. Tedy pouze Bůh je pravda, a tak je pouze jedna pravda.

Kromě toho nevnímám pravdu tělesnými smysly. Mé smysly vnímají pouze to, co podléhá změně. Pravda však nepodléhá změně. Tedy pravdu nevnímám smysly. Podobně mohu říci, že všechno stvořené podléhá změně, kdežto pravda změně nepodléhá. Tedy pravda není stvořená. Pravda je nestvořená věc. Tedy trvá pouze jedna pravda.

Dále jistě platí, že každá smyslová věc má něco podobného nepravdě, aniž by se to dalo rozpoznat. U všech věcí, které tělesně vnímám, platí, že i když nejsou smyslům přítomny, přesto jejich obrazy přijímám, jako by věci byly opravdu přítomny, jak se stává ve snu či při blouznění. Avšak pravda nemá nic podobného nepravdě. Pravdu tedy nemohu vnímat smysly. Podobně mohu říci, že všechno stvořené, nakolik je nedokonalé, má něco podobného nepravdě. Tedy pravda není nic stvořeného. Proto je pouze jedna pravda.

Proti tomu – kdopak by nevěděl - že tak jako je podoba tvarem podobných věcí, tak je pravda tvarem pravdivých věcí. Avšak je mnoho podob mnoha podobných věcí. Proto je mnoho pravd mnoha pravdivých věcí.

Kromě toho také ať nikdo neopomíjí ani to, že tak, jako se každá stvořená pravda odvozuje od nestvořené pravdy jakožto od vzoru, a od ní získává svou pravdu, tak se každé jasné světlo odvozuje od nestvořeného prvního světla jako od vzoru a od něho získává sílu ukazovat. Někdo také říká, že je více srozumitelných světel. Zdá se tedy, že podobným způsobem můžeš jednoduše připustit existenci více pravd.

Dále, ačkoliv barvy hýbou zrakem silou světla, přesto jednoduše říkáš, že je více a různých barev. Zatímco to, že jsou jedno, můžeš vypovídat pouze po nějaké stránce. Tedy, i když se také všechny stvořené pravdy zobrazují v rozumu silou první pravdy, přesto můžeš vypovídat o existenci jedné pravdy pouze po nějaké stránce.

Kromě toho, obdobně jako se stvořená pravda může ukazovat rozumu pouze působením pravdy nestvořené, tak i všechna moc, kterou stvořená věc má, může něco konat pouze silou nestvořené moci. Ale nijak neříkáš, že existuje jediná moc ve všem, co má moc. Nemůžeš tedy ani nijak říct, že existuje jedna pravda ve všem pravdivém.

Dále se Bůh vztahuje k věci na způsob trojí příčiny: účinné, vzorové a cílové. Jsoucnost věci se vztahuje zpátky k Bohu jako k účinné příčině prostřednictvím určitého připodobnění, pravda jako k příčině vzorové a dobrota jako k příčině cílové, třebaže můžeš také ve vlastním slova smyslu říkat, že se jednotlivé účinky mohou vztahovat zpátky k jednotlivým příčinám. Avšak v žádném slova smyslu neříkáš, že existuje jedna dobrota všeho dobrého či jedna jsoucnost všeho jsoucího. Tedy nesmíš říkat ani to, že existuje jedna pravda všeho pravdivého.

Konečně, třebaže je nestvořená pravda, kterou všechny stvořené pravdy znázorňují, pouze jedna, přesto ji stvořené pravdy znázorňují různým způsobem. Třebaže se sama vztahuje ke všem věcem podobným způsobem, všechny věci se k ní nevztahují podobným způsobem. Proto ji jinak znázorňuje pravda věcí nezbytných a jinak pravda věcí nahodilých. Avšak odlišný způsob napodobování Božího vzoru vytváří různost ve stvořených věcech. Existují tedy jednoduše mnohé stvořené pravdy.

Kromě toho je pravda shoda věci a rozumu. Avšak druhově různé věci nemohou mít jednu shodu s rozumem. A protože jsou pravdivé věci různého druhu, nemůže existovat jedna pravda pro všechny pravdivé věci.

Ať nikdo nezapomíná, že přirozenost tvé mysli je spojena se srozumitelnými věcmi takovým způsobem, že vše, co poznává, poznává v jakémsi světle, jež je stejného rodu jako ona. Avšak ono světlo, ve kterém duše vše poznává, je pravda. Tedy pravda je stejného rodu jako tvoje duše. Tak je pravda nezbytně stvořená věc. Proto jsou v různých stvořených věcech různé pravdy.

Jenže k tomu, aby se v tom jeden vyznal, musí uznat, že se pravda ve vlastním smyslu nachází v rozumu tvém či Božím, podobně jako se zdraví ve vlastním smyslu nachází u živočicha. U jiných věcí však pravdu najdeš prostřednictvím vztahu k rozumu. Je tomu podobně jako u zdraví, které se vypovídá o některých jiných věcech, pokud způsobuje nebo zachovává zdraví živočicha. Pravda je tedy především a ve vlastním smyslu v Božím rozumu.

A co můj rozum? Ptal se nějaký z obcovatelů besedy, ani si už nevzpomínám, který to byl. Nezaskočil mě však, tak jsem ještě podotkl:

Ve tvém rozumu je pravda ve vlastním slova smyslu, avšak druhotně. Ve věcech je pak pravda v nevlastním smyslu a druhotně, poněvadž se zde nachází právě jen vzhledem k jedné z obou předchozích pravd. Tedy pravda Božího rozumu je pouze jedna. Z ní pochází mnoho pravd ve tvém rozumu. Jako se jedna tvoje tvář odráží v zrcadle ve více podobách, jak uvádí poznámka nad veršem: „Byly rozmělněny pravdy tvými syny“. Avšak pravdy, které se nacházejí ve věcech, jsou mnohé, stejně jako je i mnoho jsoucností věcí.

Pravda, která se vypovídá o věci ve vztahu k tvému rozumu, je vůči věci jistým způsobem nepodstatná. I kdybys předpokládal, že tvůj rozum neexistuje a ani nemůže existovat, přesto by věc ve své bytosti trvala. Naopak pravda, která se o věci vypovídá ve vztahu k Božímu rozumu, ji nerozlučně doprovází, poněvadž věc může podstatně existovat pouze díky Božímu rozumu, který ji uvádí v bytí. Pravda náleží věci spíše ve vztahu k Božímu rozumu než k tvému. Totiž k Božímu rozumu se vztahuje jako k příčině, kdežto k tvému nějakým způsobem jako k důsledku, nakolik rozum získává vědění z věci. A tak je nějaká věc nazývána pravdivá spíše v řádu pravdy Božího rozumu než v řádu pravdy tvého rozumu.

Prof.Hovadík se mezitím vymanil ze své rozladěnosti ohledně slečny Opršálkové a spustil na celé kolo:

Uvažujeme-li arciže pravdu ve vlastním slova smyslu, podle níž jest vše prvotně naříkáno pravdivé, tak všechno jest pravdivé jednou pravdou, arciť pravdou Božího umu. Obmyšlujeme-li však pravdu ve vlastním slova smyslu, podle níž se věci naříkají pravdivé druhotně, pak stává více pravd, více pravdivých věcí a také více pravd jediného pravdivého v různých duších. Obmyšlujeme -li pak pravdu v nevlastním slova smyslu, podle které jsouť všechny věci naříkány pravdivými, tak stává pouze jedna pravda jediné pravdivé věci.

Věci jsouť pak naříkány pravdivými na základě pravdy, která jest v Božím nebo lidském umu, stejně jako jest jídlo nazýváno zdravé na základě zdraví živočicha, a ne na základě svislé údoby. Avšak na základě pravdy, která jest v samotné věci a která není ničím jiným než jsoucností shodnou s umem nebo přizpůsobující um ke shodě se sebou, jest naříkána věc pravdivou jako podle svislé údoby. Jest tomu jako u jídla, jež se naříká zdravým na základě té své jakosti, podle které jest zdraví naříkáno.

Tentokrát jsem znovu výrazu Lotovy ženy krátce po jejím solném zpomníkovatění. Pak mě však osvítil záblesk rozumu, a tak jsem si pomyslel, že než to profesorovo hudrování přejdu, trochu se projdu po pokoji a nechám to uzrát. Vystrčil jsem nos také na terasu.

S pomocí čerstvého vzduchu a tak podobně jsem velmi brzy zjistil, že rozum znovu dosedá na svůj trůn. Uvědomil jsem si, že jsem si, že nemá cenu nechat ze sebe dělat dokonalého pitomce jen kvůli nějaké společenské konvenci. Když jsem se vrátil do pokoje, čekalo tam na mne hrobové ticho. A tak jsem to docela neformálně a bez ohledu na společenské způsoby trochu objasnil:

Uvažuješ-li, milý zpytáku čili profesůrku, tedy pravdu ve vlastním slova smyslu, podle níž je vše od základu nazýváno pravdivé, tak všechno je pravdivé jednou pravdou, tedy pravdou Božího rozumu. Uvažuješ-li pak pravdu ve vlastním slova smyslu, podle níž se věci nazývají pravdivé druhotně, pak je více pravd, více pravdivých věcí a také více pravd jediného pravdivého v různých duších. Uvažuješ-li však pravdu v nevlastním slova smyslu, podle které jsou všechny věci nazývány pravdivé, tak je mnoho pravd mnoha pravdivých věcí, ale je pouze jedna pravda jediné pravdivé věci.

Věc je nazývána pravdivá na základě pravdy, která je v Božím nebo tvém rozumu, stejně jako je jídlo nazýváno zdravé na základě zdraví živočicha, a ne na základě vnitřně obsaženého tvaru. Avšak na základě pravdy, která je v samotné věci, a která není ničím jiným než jsoucností shodnou s rozumem nebo přizpůsobující rozum ke shodě se sebou, je věc nazývána pravdivá jako podle vnitřně obsaženého tvaru. Je tomu jako u jídla, jež se nazývá zdravé na základě té své kvality, podle které je o zdraví vypovídáno.

Profesor pokyvoval hlavou, ale pak zvedl významně prst a podotkl: Ale co ty počáteční námitky?

Předně musíš říci, že se čas vztahuje k časnému jako míra k měřenému. Proto je jasné, co uvádí o té pravdě, která je mírou všech pravdivých věcí, a ta je početně pouze jedna, stejně jako čas je jeden, jak je vyvozeno v další námitce. Pravda, která je v tvém rozumu nebo v samotných věcech, se však nevztahuje k věcem jako společná a vnější míra k měřeným věcem. Vztahuje se k nim bud' jako měřená věc k míře, jak je tomu u pravdy tvého rozumu, a pak je nezbytné, že se mění se změnou věcí. Nebo se k nim vztahuje jako vnitřní míra, jak je tomu u pravdy, která je v samotných věcech. Stejně jako jsou různé rozměry pro různá tělesa, tak se i tyto míry musí zmnožit na základě množství měřených věcí.

Ke další námitce odpovíš, že pravda, která trvá i po zničení věci, je pravda Božího rozumu - a ta je právě číselně jedna. Pravda, která je ve věci či v duši, se však mění se změnou věci.

A pak řekni, že když se uvádí, že žádná věc není svou pravdou, myslí se tím věc, jež má plně bytí ve své přirozenosti. U ní se podobně uvádí, že žádná věc není svým bytím. A přesto bytí věci je čímsi stvořeným. Stejně tak pravda věci je něčím stvořeným.

K páté námitce stačí říci, že pravda, podle které duše o všem soudí, je první pravda. Jako se z pravdy Božího rozumu vlévají vrozené obrazy věcí do andělského rozumu, díky kterým andělé všechno poznávají, tak z pravdy Božího rozumu jako vzoru přechází do tvého rozumu pravda prvních základů, podle kterých všechno posuzuješ. A protože podle prvních základů můžeš soudit, jen nakolik jsou podobou první pravdy, proto říkáš, že o všem soudíš podle první pravdy.

K další námitce odpověz, že daná neměnná pravda je první pravda. A první pravdu nemůžeš ani vnímat smysly, ani to není nějaká stvořená věc.

K poslední námitce řekni, že sama stvořená pravda se nijak nepodobá nepravdě, ačkoliv každá stvořená věc má něco podobného nepravdě. Stvořená věc totiž má něco podobného nepravdě v té míře, nakolik je nedokonalá. Avšak pravda nesleduje stvořenou věc po té stránce, která je nedokonalá, nýbrž nakolik se od nedokonalosti vzdaluje, tvarově sjednocená s první pravdou.

A co opačné námitky, ctihodný pane zpytáku?

Povídám na to: K opačné námitce odpověz, že podoba ve vlastním smyslu se nachází v každé z obou podobných věcí. Pravda však, ačkoli je jakousi shodou rozumu a věci, se nenachází ve vlastním smyslu v obou, nýbrž pouze v rozumu. A protože je pouze jeden rozum, totiž Boží rozum, a všechny věci jsou a nazývají se pravdivé, nakolik jsou s ním tvarově sjednoceny, proto musí být každá věc pravdivá jednou pravdou, třebaže ve více podobných věcech jsou různé podoby.

K další opačné námitce se dá říci, že ačkoliv je srozumitelné světlo znázorněním Božího světla, přesto se světlo ve vlastním smyslu vypovídá o stvořeném srozumitelné světle. Pravda ve vlastním smyslu se však nevypovídá o věcech znázorňujících Boží rozum. Nemluvíš tedy o jednom světle, jako uvádíš o existenci jedné pravdy.

Podobně odpovíš na další opačnou námitku o barvách, a to, že také barvy jsou ve vlastním smyslu nazývány viditelné, ačkoli jsou viditelné pouze prostřednictvím světla.

A stejně tak se musíš vyjádřit k další z opačných námitek ohledně možnosti a k následující námitce o jsoucnosti.

Potom je tu námitka Aristotelova, a na tu řekneš, že jakkoliv jsou věci rozličným znázorněním Boží pravdy, přesto se tímto nevylučuje, že věc je ve vlastním slova smyslu pravdivá jednou pravdou a ne mnohými, neboť to, co je ve znázorňujících věcech různě přijato, není nazýváno pravdou vzoru ve vlastním slova smyslu.

K další námitce odpovíš, že i když se druhově rozdílné věci ze své strany neshodují s Božím rozumem jednou shodou, přesto Boží rozum, s nímž se všechno shoduje, je jeden, a z jeho strany je jedna shoda se všemi věcmi, jakkoliv se s ním všechno neshoduje stejně. A tímto způsobem je jedna pravda všech věcí.

K poslední opačné námitce stačí říci, že namítající mluví o pravdě, která je znázorněním samotné Boží mysli v tvé mysli, tak, jako se podoba tváře odráží v zrcadle. Avšak stejně tak jsou v našich duších mnohé pravdy odrážející se od první pravdy. - Jinak lze říci: první pravda je jistým způsobem stejného rodu jako duše, pokud bereš rod v širším slova smyslu, kdy se o všem srozumitelném, netělesném říká, že jsou jednoho rodu, tak jako je psáno ve Skutcích apoštolských, že také my jsme rodu Božího. (Sk 17)

Poslední slova jsem vystřelil s jistotou Viléma Tella. Načež jsem s úsměvem rozhlédl po ostatních. Můj smích mi ale zmrzl na rtech. Prof.Hovadík na mě zamrkal jedním obočím a já věděl, že jsem žádnou velkou díru do světa neudělal. V dalším okamžiku na něho přikvačilo něco, co nápadně připomínalo Boží trest.

Co to má znamenat? vyhrkla slečna Opršálková. Už dřív se zdálo, že se snad definitivně vytratila z této besedy u libomudruna Hovadíka, nicméně stále znovu se odněkud vynořovala s dotčeným výrazem ve tváři. Nyní jí tváře znachovatěly a z očí jí sršely jiskry, ale v takové, víte, že má mužský rázem dojem, jako by neměl v těle žádné kosti. Každopádně prof.Hovadík vyhlížel jako rozporcovaný na plátky. Šlápli jste někdy své partnerce při tanci na šaty - a slyšeli jste, jak se trhají, a viděli jste, jak ona se na vás andělsky usmívá a říká „Prosím vás, neomlouvejte se, to nic“ a pak jste se jí koukli do jasných modrých očí a měli jste pocit, jako byste byli stoupli na hřeben hrábí a násada se vymrštila a praštila vás do přímo do nosu? No, a zrovna tak se dívala na prof.Hovadíka.

Co – co – co jako prosím, zaskřehotal.

Jeho hlas zazněl břeskným tónem zelináře, který se snaží přilákat pozornost k svým ředkvičkám a kedlubnám. Sledoval jsem, jak ta zástupkyně slabšího pohlaví ztuhla, a pochopil jsem, že se chystá vystoupit jako velká dáma. Tato dcera zámečníka na pražském předměstí, ač za obvyklých okolností srdečná a kamarádská, dovede se podle potřeby na obrtlíku proměnit v kopii vévodkyně staré školy, pro niž je poddaný mastná skvrna, a je podivuhodné, že k tomu nepotřebuje ani lorňon, stačí jí síla lidského oka.

Mohl byste laskavě přestat na mě řvát, pane profesore? Nejsem hluchá.

Tak co  se děje?"

Aristokratický led jejího tónu mi přeběhl po zádech jako mráz, avšak náš hostitel měl jinou náturu. Třebaže vůbec neřval, omluvil se za to, že řval, ale krátce a bez opravdové kajícnosti. Pak se jal zabývat její otázkou, co že to má znamenat?, a usilovně se přinutil hovořit celkem potichu. Ne zrovna jako vrkající holub. nicméně tiše.

Mezitím profesor vrhl pohled plný zloby na mne, jako bych tímto představením byl vinen právě já.

V duchu jsem mu poklepal na rameno a řekl: Drahý hochu, mně vinu nedávej. Jak se zdá, je pro tebe po celý život tvoje osudová přitažlivost pro příslušnice ženského pohlaví prokletím. Asi se ti zdá, že ty ubohé malé můry bijí svými křídly o přejasné světlo tvé osobnosti.

Místo toho jsem však se pomalu zvedl a tiše vyplul z místnosti jako balon bratří Montgolfierových. Inu - v záležitostech, jejichž součástí jsou odstíněné pocity, není pro zapisovatele vždy snadné vyjadřovat se tak určitě, jak by si sám přál. Chce mít své záznamy v pořádku, a přece nemůže vzít každý jednotlivý okamžik, zachytit ho pro potomky, aby ho mohli prozkoumat a říci: Tohle byla chvíle, kdy prof.Hovadík poprvé zjistil, že si přeje, aby jistý jeho host vypadl z okna vyššího poschodí a zlomil si vaz. Panu profesorovi se patrně zdálo, že to je od samého začátku jeho nepřetržitý denní sen, jenže tomu tak nebylo. Nadále jsem to sledoval zpovzdálí verandy.

Ozval se cinkot domovního zvonku a milostpaní Hovadíková vpustila dovnitř pana Opršálka patrně v očekávání rodícího se tchánovství. Zamrkal očima a záhy vyrozuměl, že se ocitá v prostředí rovném nabité Leydenské láhve. Vydechl:

Ach, dítě!

Okolnosti se vyvinuly jinak, než by si milostpaní Hovadíková přála. Už už chtěla říci: Nebojte se, pane Opršálku, neztrácíte dceru, nýbrž získáváte syna. Místo toho zakoktala: Jaké štěstí, že oba neztrácíme ani syna ani dceru.

Její slova pronikla panu Opršálkovi přímo do srdce. Vyskočil, jako by se mu před očima objevila celá rota obličejů. Teď si vzpomněl, že už v předsíni povídala něco o jakési oslavě.  Tehdy těkal roztržitě v myšlenkách neznámo kde a vůbec ho nenapadlo, aby se zeptal, kdo co slaví. A zatím prof.Hovadík oslavuje záchranu ohrožené svobody.

Proklály ho výčitky svědomí jako do ruda rozžhavené jehlice. Připadalo mu neuvěřitelné, že ho velké starosti zaujaly natolik, že si neuvědomil tento životně důležitý fakt. Načež jeden z největších pražských mechaniků přitiskl dceru ke své hrudi.

K mému podivu však přešel s smířlivému tónu

Však je dobře, ty stará páro, řekl profesorovi, a poplácal ho přátelsky po zádech, ještě spolu naděláme nějaké vynálezy.

Prof.Hovadík se nešikovně uklonil. Představa sebe sama ženatého byla i pro něho příliš velkolepá, než aby ji byl mohl snadno vstřebat. Ostatně – ačkoli slečna Opršálková fyzicky patřila k třídě krasavic, přesto byla ta nejsentimentálnější povaha přesvědčená, že hvězdy jsou boží řetěz sedmikrásek a že pokaždé, když si víla vysmrká svůj nosánek, narodí se děťátko. To je ovšem to poslední, jak jistě chápete, co by badatel a vynálezce takového kalibru jako byl prof.Hovadík, chtěl mít nadosmrti po svém boku.

Existují jisté situace, kdy musíme lidskému mozku prominout, že tápe. Mozek prof.Hovadíka ani tak netápal, jako se spíše podivuhodně roztančil, jako by mu chtěl vyskočit z hlavy.  Jako každý profesor a vynálezce byl to muž většinou zasněný do svých velkolepých nápadů a roztržitý, neschopný přizpůsobit se vřavě a víru života. A právě prožil těžkou zkoušku, která by zacloumala i člověkem mnohem praktičtěji zaměřeným než byl on. A tato mimořádná událost, která dovršila všechno zlé, co doposud zakusil, ho úplně sklátila. Vrávoral pokojem a sesul se na židli jako sbor staré suti. Připadalo mu, že se octl v podivném snu.

"Hlavu vzhůru, stará páro," pravil Opršálek povzbudivě. Měl nepříjemný zvyk takhle titulovat kdekoho. V těchto dobách, kdy se i v rakouském mocnářství objevovaly prototypy parníků, lokomotiv a lokomobil, používal toto oslovení, když hovořil s bohatými majiteli manufaktur, aby je navnadil k novým podnikům. Zpravidla odcházeli s pocitem, že jde buď o ledabylé způsoby génia nebo o vliv alkoholu, přičemž doufali v to lepší. Oslovoval tak i úplně cizí lidi na ulicích a při jedné příležitosti ho slyšeli, jak takto tituluje samotného Františka Palackého.

Dnešního dne jsem měli příležitost shlédnout další z velkých vynálezů prof.Hovadíka, jak jej postavil pražský mechanik pan Opršálek. Zachovávám zde náčrt jeho nového tricyklu. (Pokr.)

+++

EKOLOGICKÁ SLUŽBA KŘESŤANA (3)

Porucha životního prostředí může ve tvém životě plnit metafyzickou úlohu.

Každá porucha tvého životního prostředí má pro tebe přesažný význam. Tento hlubší význam vyniká nejvíce tehdy, pokud nemůžeš snadno rozeznat své osobní a společenské příčiny poruchy. Snadno můžeš odhalit význam poruchy svého životního prostředí, jehož dopad ve tvém životě je sám o sobě nesmyslný, pokud se osobně podílí na obecně lidské přirozenosti a náklonnosti k poruše. (Sv.Tomáš, Summa theol., III, 15, 5 k 2.)

Současně však lidské důsledky poruchy tvé přirozenosti mohou plnit mravní úkol. Samotný zážitek utrpení působí jako podnět, který tě vede k rozvinutí hrdinského sebevědomí ať už jeho hrdinským snášením nebo činem. Do značné míry tak ruší psychologické dopady utrpení vědomím hodnoty, jež svým příznivě podnětným účinkem mírní utrpení, ba někdy je docela zbavuje palčivosti. Účinné hrdinské sebepochopení a sebepřijetí se tak rodí v rozporu se základními sebezáchovnými či samousměrňující sklony skladby tvého nitra.

Při svém vystavení důsledkům porušené skladby tvého životního prostředí jsi jakoby vyháněn sám ze sebe, ze stávajících poměrů. Tím jsi povoláván pro tu činnost, kterou se máš pozvedat nad úroveň bezprostředního užívání. Každému postiženému poruchou životního prostředí přísluší, aby výslovněji a jednoznačněji než kdokoli jiný směřoval k tomu, co je božské, aby se staral takřka o dýchání pro své bližní, kteří působí jako horníci, ponoření do hlubin hmoty.

Zrovna tak tobě, kdo bezprostředně neseš tíhu narušeného životního prostředí, se prozřetelně poskytuje jako odměna být nejpodnikavějším nositelem pokroku, který tě bolestně drtil a obětovával. Při své zátěži poruchou svého životního prostředí jsi ve své zdánlivé obklíčenosti a bezbranné netečnosti postaven před jeden z nejvýznamnějších a nejdůstojnějších lidských úkolů. Přirozeně se stále snaž o zlepšení tohoto stavu a obnovu zdravého blahodárného životního prostředí, a to nejrozmanitějšími prostředky a postupy. Využívej zbývajících přirozených schopností a sil k těm způsobům činnosti, jaké ti narušené životní prostředí dovoluje. To je tvoje pravé odevzdávání utrpení a těžkostí Bohu, které je ve skutečnosti opakem poraženeckého postoje. Sotva se však při svém okleštění narušeným životním prostředím postaráš o tuto svou odolnost vůči poruše, hned ti připadá úkol spolupůsobit na proměně či obrácení svého utrpení.

Ve tvém utrpení je skryta v neobyčejném napětí síla k růstu tvé otevřenosti vůči Boží vládě. Lidstvo vykoná obrovský skok k Boží vládě v pozemských poměrech, pokud všichni bolestně obtížení lidé obrátí své utrpení ve společnou touhu k náhlému dozrání Boží vlády skrze své řízení, ovládání a uspořádání vlastního nitra. Celá potíž spočívá v tom uvolnit tuto energii, dát jí zaměření či zapojit ji do ústrojí spolupůsobících při šíření Boží vlády ve světě.

Tvým zvláštním přínosem jako křesťana v ekologii je duchovní průkopnictví, které Bůh nabízí lidem. Kristus, svým zmrtvýchvstáním je ustanoven Pánem, jemuž byla dána všecka moc na nebi i na zemi. Mocí svého Ducha dále nyní působí v srdcích lidí, nejen že v nich vyvolává touhu po budoucím věku, ale zároveň tím i oduševňuje, očisťuje a posiluje velkorysé úmysly, jimiž se lidská rodina snaží zlidštit svůj život a podřídit tomuto cíli celou zemi. (Gaudium et Spes, III, 38)

Boží Syn má hlavní význam pro obnovu tvého nitra a okolního životního prostředí. Překonává všechny zdroje poruchy přírodního prostředí. Zahlazuje trhlinu ve skladbě tvé přirozenosti. Slaďuje činnosti této skladby. Tuto schopnost a moc dává právě tobě, kterého Pán Ježíš ustanovuje za svého následovníka, pokračovat v tomto jeho díle. (Mt 10, l-8) Od Krista také pochází výzva k přirozenému a vynalézavému úsilí o obnovu poruch tvého nitra i hříchem poškozeného světa. (Lk 14, 13)

Ekologické návrhy mohou být ale provedeny jen za účasti velkého počtu, ba většiny lidí. Proto Kristus zahajuje velikonočním tajemstvím své sjednocení s celým lidstvem. To ovšem neznamená, že by Kristovo dílo bylo neúplné. Znamená to, že vykoupení vykonané silou smírné lásky zůstává nadále otevřeno lásce, která se vyjadřuje ve tvém utrpení. Vykoupení vyžaduje, aby bylo soustavně doplňováno. (Jan Pavel II., Salvifici Doloris, V, 23-24)

Hluboká a rychlá proměna skutečnosti naléhavěji vyžaduje, aby nikdo nepřehlížel vývoj věcí a neoddával se se strnulou nehybností čistě sobecké etice. Povinnost spravedlnosti a lásky se stále více plní tím, že každý přispívá k obecnému blahu podle svých schopností a potřeb svých bližních a rozvíjí a podporuje instituce veřejné i soukromé, které slouží ke zlepšení životních podmínek lidí. Čím více se svět sjednocuje, tím je zřejmější, že úkoly, které se člověku kladou, překračují hranice jednotlivých skupin a postupně se rozšiřují na celý svět. Ale to se neuskuteční, jestliže nebudou jednotliví lidé i jejich skupiny v sobě pěstovat a ve společnosti šířit mravní i společenské ctnosti, aby tak s nutnou pomocí Boží milosti povstali noví lidé a tvůrci nového člověčenství. (Gaudium et Spes, II, 30)

Kristus nezrušil utrpení. Také ti nechtěl docela odkrýt jeho tajemství. Vzal je na sebe. To stačí k pochopení celé hodnoty utrpení. Ty, kdo nejvíce cítíš tíhu Kříže, máš přednost tam, kde vítězí Boží vláda. Jsi spřízněn s Kristem a tím zachraňuješ ostatní lidi. Jsi Kristův vyvolenec, jeho živý a názorný obraz.

Kříž je znamení, vzbuzující odpor a princip třídění, při kterém se odděluje zrno od plev. Kde se objeví Kříž, tam vzniká kvašení a rozpory. Oživená látka má své meze. Ukládá směr postupu a ten je zase zaměřen k vrcholnému zduchovňování na základě co nejvyššího vypětí. Přijmi tuto skupinu základních zásad a zapoj se mezi žáky ukřižovaného Krista.

Už touto tvou volbou je dáno první dělení na odvážné, kteří dojdou úspěchu, a na požitkáře, kteří uváznou, na ty, kdo ochotně odpovídají na výzvu, a na ty, kdo se straní.

Evangelium dodává takovémuto postoji větší určitosti a hlubší rozměr:

Předně učením o prvotním porušení tvé přirozenosti dává tvému rozumu pochopit onu zarážející míru některých utrpení a zvratů.

Dále ukazuje dějinnou postavu Ježíše Krista. V něm je úchvatným příkladem jednotlivého života zachyceno tajemné drama: Pán všehomíra se stává jedním z prvků této skutečnosti a vede život odpovídající dané úloze.

Konečně Kristova smrt na kříži ukazuje tvé touze po štěstí, že cíl stvoření nemáš hledat v oblasti smyslům dostupného světa, ale že úsilí, které se očekává od tvé věrnosti, se má dovršit proměnou tebe samého a tvého okolního životního prostředí. (T.Bahounek OP, Křesť.sociologie. Olomouc 1991, s.160-169)

Vlastním posláním Církve sice není odstraňování poruch tvého nitra a tvého okolí a mírnění jeho důsledků, přesto je Církev od počátku vzorem v tomto úsilí, zejména pokud jde o tvé nitro. (Jan Pavel II., Salvifici Doloris, IV, 28-29)

Kdekoli někdo svobodně navazuje na poruchu vlastní přirozenosti - navzdory možnostem, které otevírá Kristus, aniž by je někomu vnucoval - a znásobuje a umocňuje její důsledky pomocí techniky a jiných vymožeností, tam se stupňuje nesoulad mezi člověkem a jeho životním prostředím.

Záplava těchto poruch přírodního prostředí je přechodná. Třebaže ve svém nahromadění vyhlížejí právě tak obludně jako dávná potopa. Žiješ v době, kdy se na tebe valí nová potopa. Řád vtištěný skladbě tvorstva Stvořitelem, který měl vést k naplnění a dokonalosti jednotlivých tvorů a k chvále Boží, je zneužíván. Přitom vina je jak na tvé straně, tak i u ďábla.. Zlo a ničení nabývají nestvůrné podoby, od útočnosti po ekologický zvrat.

Kde je záchrana před touto záplavou? Záchranu poskytuje archa, loď, řečeno obrazně,. Petrova loď je odedávna symbolem Církve. Je symbolem živého společenství víry, lásky a naděje, které svým Duchem buduje nový Noe, muž spravedlivý, bezúhonný, chodící s Bohem (Gn 6, 9), vtělený Syn Boží, Ježíš Kristus.

Uvědom si svou hlubokou a nezrušitelnou spoluzodpovědnost za plnost života na zemi. Nauč se zacházet také se zvířaty a rostlinstvem, ba i s neživými tvory s ohledem na funkční skladbu, kterou Stvořitel vtiskuje každému stvoření, aby zde rostl soulad, plnost života, láska a radost. Budeš-li usilovat jen svou soukromou spásu bez ohledu na spásu svého bližního, nedojdeš do cíle. Avšak budeš-li přijímat bližního pouze v člověku, a usilovat jen o zdokonalení sebe a ostatních lidí, bez ohledu na ostatní Boží stvoření, které máš moudře spravovat a posvěcovat, nedojdeš do cíle.

Začínají se objevovat různí průkopníci. Někdo se snaží zachraňovat jisté tvory od vyhynutí, nebo je vracet do přirozených životních podmínek, do jejich životního řádu, do přírodního prostředí, které je jejich domovem.

To je však tvůj přednostní úkol a povinnost jako křesťana kvůli darům, které máš svěřeny. Kdo by si chtěl nechávat Boží dary jen pro sebe a zakopávat hřivny, nesloužit jimi Bohu a všemu Božímu dílu, ztratil by je. Všechno tvorstvo je zde proto, aby z jeho jasně vynikající skladby vycházela chvála Boha. Kdo by zavíral jiným tvorům přístup do lodi, a to i třeba těm nejmenším tvorům, které se sami nedovedou ozvat ani bránit, ten vzývá smrt a odevzdává se jí, i kdyby přitom zachraňoval nějaké velryby a slony.

Vzývej Boží lásku zjevenou v Kristu, ale směřuj ke všem Božím tvorům. Tak otevřeš dveře naděje a záchrany. V tomto díle tě neustále posiluje Pán, který se sám nazval dveře k ovcím (J 10, 7). Nabízí ti vlastní tělo a krev, abys měl věčný život. (J 6, 54)

Když se zabýváš se životním prostředím, pamatuj, že je Božím záměrem, abys svorně s ostatními budoval řád časných věcí a stále ho zdokonaloval. Všechno, co tvoří časný řád, jsou nejen prostředky k dosažení tvého posledního cíle, ale mají též vlastní hodnotu vloženou do nich Bohem (Gn 1, 31).

Tato jejich přirozená hodnota nabývá zvláštní důstojnosti z jejich vztahu ke tvé osobě, k jejíž službě byly věci časného řádu stvořeny. Církev svatá se tě snaží zapojit do řádu časných věcí a zaměřit je prostřednictvím Krista k Bohu. Pastýřům náleží úkol jasně vyjádřit zásady o cíli stvoření a správném užívání světa. Rovněž mají poskytovat duchovní a mravní pomoc, aby byl řád časných věcí vybudován na Kristu.

Ty, kdo jsi především povolán k tomu, abys na sebe vzal úkol budování časného řádu jako svou vlastní úlohu, jednej přímo a rozhodně pod vedením světla radostné novozákonní zvěsti i ducha Církve svaté a povznesen pravou láskou.

Obnovuj časný řád při plném zohledňování jeho vlastních zákonů, místních a dobových podmínek, a tak ho uváděj do souladu se zásadami své života, a tak ho zdokonaluj. (Apostolicam actuositatem, II, 7, 1965)

Rozlišuj čtyři způsoby, jimiž proudí od Krista do světa nové, osvícené strukturování, jehož vrcholné naplnění zatím žádné oko nevidělo a žádné ucho neslyšelo. (I Kor 2, 9):

Prvním je pravda, která je především Božím sdělením. Mezi stvořením a pravdou je nutný a podstatný vztah. Pravda, která vychází z Božího Slova, staví minulost do plného světla. Oživuje svým vyzařováním přítomnost a budoucnost. Je pilířem jistoty budoucího života. Základ k poznání pravdy představuje z tvého hlediska závaznou povinnost k účasti při plnění Božího plánu se Slovem, které se stalo tělem, a naplňuje tebe a celé lidstvo smysluplností. Nauč se Pravdu ctít, mluvit, konat, ale také pro ni něco vytrpět. Je světlem, do něhož se má ponořit celá tvoje osoba. To udává hlavní zaměření tvým jednotlivým úkonům. Skrze tebe pak proniká do celého tvého okolního životního prostředí.

   Dalším způsobem, kterým přechází osvícené strukturování do celého světa je jednota. Z dosažení plné, ryzí a nepřekroucené pravdy vyplývá jednota ducha, srdce a jednání. Často býváš zbytečně stranou, takže akční rádius tvé působnosti v životním prostředí je omezen. Jednota a svornost může být obnovena jen tehdy, budou-li duše hledajících uspokojeny a chráněny práva každého jednotlivce, aby zazářila svoboda Božích dětí, národů a celého vykoupeného lidstva.

Cestou, po které se dostává osvícené strukturování do světa je také spravedlnost. Snaž se spravedlivě překonávat všechny společenské přehrady. Toto tvé poslání je zvláště naléhavé dnes, kdy v některých zemích stojí v křiklavém a urážejícím protikladu krajní bída jedněch lidí a nadbytek jiných lidí. Pořád se zbytečně vyhazují velké částky z bohatství národů na vynalézání zařízení k ničení lidstva a světa.

Konečně nevyčerpatelným zdrojem a způsobem vyzařování osvíceného strukturování do celého světa je dobrota Ježíše Krista, promítající se tvém životě. Kristus jako maják působí v celém světě jako nevyčerpatelný zdroj obnovy všeho tvorstva v Božím řádu, ale nikoli mimo tebe. Všechno se to má dít právě tvým prostřednictvím, protože jsi obecně už od křtu „alter Christi“. Tím se nevylučuje tvoje svoboda. Někdo se může nadále rozhodovat proti řádu přírody a řádu nadpřirozenému a tak přispívat k porušování životního prostředí. Avšak tato krize životního prostředí už po Kristu nemůže být všeobecná ani úplná, nýbrž jenom dílčí, místně a dobově omezená. fr.Moti (Pokr.)

+++

Brněnská akademie duch.života ct.Patrika Kužely

Můj Pane, jak je moje vlastní modlitba spojenou činností Tebe s mou duší?

To je tak. Moje první jemné zasahování si tvoje duše často vůbec neuvědomí. Odměňuji tvou duši za její úsilí duchovními útěchami.

Moje sestra Terezie ti vzkazuje, že jsem spravedlivý a milosrdný, a vždycky dávám víc, než si zasloužíš. V třetím příbytku neopomíjím odměňovat tvou duši tím, že jí dávám ,duchovní útěchy'. Tak ti působím větší blaho než radosti a zábavy pozemského života. Myslím však, že ti nedává mnoho ,božských okoušení´. Pouze někdy ti dávám tuto milost, aby ses pohledem na blaho dalších příbytků povzbuzoval k vykonání všeho, co potřebuješ ke vstupu do nich. (Hrad nitra,3. příb., kap. 1)

Když tvá duše namáhavě a svědomitě spolupůsobí se Mnou, tak tě opakovaně odměňuji nadpřirozenou milostí.

Mezi uspokojením a okoušením je rozdíl. Uspokojení je radost, kterou si sám působíš rozjímáním a modlitbou, radost, která přirozeně vychází z tvých základů, ovšem s pomocí Mé milosti; neboť bez ní jsi bezmocný. Toto uspokojení je ovocem ctností, které pěstuješ. Nabýváš je jaksi svým přičiněním a právem se raduješ, že to tak dobře konáš. Začátek tohoto uspokojení. je v tobě a konec ve Mně.

Okoušení však vychází ode Mne a projevuje se ve tvé duši mnohem silněji než uspokojení v modlitbě (4. příb., kap. 1). Když se Mi zalíbí dát ti tento nadpřirozený dar, způsobím s ním v hlubinách tvé duše nevýslovný pokoj, klid a blaho. Celá tvoje bytost zakouší blaho tohoto božského okoušení. Tvoje duše vydává podivuhodnou vůni, jako by ve svých hlubinách měla oheň, který spaluje vybrané byliny. Nevidí sice světlo ohně, ani jeho umístění, ale zář a vonný kouř ji zcela pronikají a často se. sdělují i tělu. (Hrad nitra, 4. příb., kap. 2)

Druhé období se vyznačuje Mou zvláštní činností. Je to předzvěst vlitého nazírání.

Následuje zakončení modlitby. Je to usebranost, kterou můžeš považovat za nadpřirozenou. Neboť ti k ní nedopomůže ani uzavření v tmavé místnosti ani zavřené oči. Není závislá na žádné vnější věci. Tak povstává bez jakéhokoli Tvého přispění modlitba klidu." (Hrad nitra, 4. příb., hl. 3)

Jaký je ten zážitek tvé přítomnosti, Pane?

Hluboký a nadpřirozený. Dávám ti velikou milost, když ti pomáhám hledat Mne v nitru. Tam Mne najdeš lépe a s větším užitkem než ve tvorech. Nedomnívej se však, že k tomu dospěješ rozumem tak, že budeš ulpívat na myšlence, že jsem prostě v tobě. Nedospěješ k tomu ani obrazotvorností, když si Mne budeš představovat v nitru. Je to ovšem dobré a je to výborný způsob rozjímání, protože v tobě skutečně jsem. Jenže tento způsob usebranosti dovede každý s pomocí dobře pochopené milosti.

Usebranost, o níž mluvím, je jiná. Neboť leckdy, ještě dřív, než začneš obracet svou duši ke Mně, jsou duševní schopnosti se smysly už v tomto vnitřním hradu. Nevíš, jak se tam dostaly, ani jak slyšely hlas božského Pastýře, protože žádný zvuk se nedotknul jejich sluchu. Tvoje duše však se ve své hloubce zakouší zcela usebraná se zvláštním blahem." (Hrad nitra, 4. příb., kap. 3)

Kdy tedy přichází to nadpřirozená vnitřní osvícení?

Když se Mé božské Velebnosti zalíbí, aby se tvůj rozum odmlčel, zaujmu ho jiným způsobem. Dám mu světlo, tolik přesahující světlo přirozené, že rozum je do něho jako ponořen. Třebaže tvůj rozum neví jak, přesto shledává, že se mu dostává většího poučení, než při veškerém jeho úsilí. Ostatně by mu jeho úsilí jen škodilo. Ježto ti tedy dávám schopnost k činnosti a protože každé úsilí má své ovoce, neomezuj je žádným opojením, nýbrž je nech konat svůj úkol, až se Mi zalíbí dát jim jiný, vznešenější úkol. (Hrad nitra,4. příb., kap. 3)

Když se tvé schopnosti nacházejí v klidu, dostavují se Vzněty lásky. Pro tvou duši, kterou se Mi zalíbilo umístit v tomto čtvrtém příbytku, je nejlepší, aby se bez jakékoli křečovitosti, bez hluku snažila postavit činnost rozumu na správné místo svého duchovního života.

Jak mám postavit činnost rozumu na správné místo?

Rozhodně se nesnaž rozum prostě vyřadit, ani otupit paměť. Stále si připomínej, že jsem přítomen a kdo vůbec jsem. Jsem, který jsem. Uchvátí-li tě to, co uvnitř prožíváš, klidně se tomu poddej. Nesnaž se pochopit, co tvou duši uchvacuje, neboť ti to dávám pouze podle svého zalíbení. Nechej svou duši užívat si pokoje, čas od času jí povzbuzuj slovem lásky. Tvoje duše v tomto stavu často shledává, že nemyslí na nic, ale ne kvůli tomu, že by se snažila na nic nemyslet. Tohle však trvá velmi krátce. (Hrad nitra,4. příb., kap. 3)

Tak z pouhého vžití se do Mé přítomnosti a po krátkém rozjímání se tvoje modlitba usebranosti rozvine v modlitbu trpné usebranosti, a to je začátek tvého vlitého nazírání.

Pro tebe, kdo chceš konat modlitbu usebranosti, je důležité často pročítat tato místa Hradu nitra sv.Terezie, aby tě pronikla a tys je prožíval. Každý výklad je tu zbytečný. Podrobnější vysvětlování by jen zatemňovalo tak jasné myšlenky světice. (Pokr.)

+++

Zprávy: + Brněnské angelikum zve na SETKÁNÍ MEZI UMĚNÍM ve dnech od Květné neděle 1.dubna 2007 do 29.dubna 2007. Představují se Hana Langová, Dana Marková, Jana Ondrušová-Wünchová, Veronika K.Planerová, Štefan L.Albert, Vladimír Svoboda, Cyril Karel Votýpka, Pavel A.Kryl, Eva Mužiková, Setkání se koná v sále při kostele sv.Michala,Brno, Dominikánská (naproti Velkému špalíčku). Pondělí až sobota: 17,00 do 20,00 hod.Neděle: 9,30 do 12,00, od 17,00 do 20,00 hod.

+ Duchovní život pro každého: 2.dubna a 16.dubna vždy v 17,00 hod. v kapli kostela sv.Michala, Brno, Dominikánská.

+++

 

TOPlist