Ročník XIII., číslo 9.                                                                                                                        Září 2007

Obsah: J.Deml,Pieta, TOP, Profesionál v nejvyšších službách (18), Besední řeči podle Tomáše ze Štítného (21),Ct.Martin z Kochem, O mši svaté Beseda u pana zpytáka (),, Brněnská akad.duch.života ct.Patrika Kužely, Zprávy___________________________________________________________________________

PIETA

Zas neřestí svých slyším růsti trávu

a k pokání se hříšná duše má již hotoví:

dřív kde kdo proti mně byl v právu,

teď všeho práva skládám v rým,

hle, okovy.

 

Komu pak los méně stkvoucí

padl, aspoň pro budoucí

poutníky a poutnice

urovnávej silnice.

 

Jakub Deml

+++

PROFESIONÁL V NEJVYŠŠÍCH SLUŽBÁCH (18)

Buď dokonalý jako náš nejvyšší Otec!

Každé své dítě zvu k dosažení naprosté dokonalosti, aby se vůbec účastnilo Mé profese. Právě tebe uprostřed mnohých, ale ne bez nich tě zvu jako profesionála k zvláštní účasti na této profesi. Volám tě ke zvláštní spolupráci na tvé obnově a vrcholném zušlechtění, ale také všech ostatních lidí a celého světa. K tomuto povolání se Mi slavně zaslibuješ. Profese je dokonalá. A jak by ne, když je to zvláště slavně zaslíbená účast na Mé dokonalé profesi. Je to dokonalé povolání. Vždyť má dokonalý účel. Zprostředkuje ti Moje dokonalé hodnoty. Vede tě ke zdrojům dokonalosti. Dává ti dokonalé prostředky k dokonalosti.

Tak tě povznáším k nejvyšším místům. Vedu tě k Mé vrcholné oběti a k nezvratné dokonalosti, kterou ti tato oběť zjednává. Jako profesionál jsi zde proto, abys činil lidské děti Mými dětmi, abys je vrcholně zdokonaloval a duchovně vedl k důvěrnému přátelství se Mnou.

Jako je dokonalé všechno, co se Mě týká a obklopuje Mne, totiž co se Mě týká ve zdejších poměrech a co zde obklopuji svou velikou osobní dokonalostí, tak i tvoje profese, která je dokonalá původem, cílem i svým působením, vyžaduje zvláštní vnější dokonalost. Když jsi spojen s tím, co je Mi nejbližší, tedy s Mým osobním spojením lidské přirozenosti s přirozeností našeho Otce a s Mou profesí, kterou zjednávám obnovu a vrcholné zdokonalení tobě i celému lidstvu, přijímám tě spolu s ostatními za Mé děti, tak se snaž uvažovat o tom, jakou dokonalost vyžaduje od tebe toto povolání! Snaha o osobní dokonalost je něco samozřejmého, třebaže Mnou ustanovené zdokonalující úkony nezávisejí na tvé osobní dokonalosti. Přesto právě kvůli nim se snaž slavně zušlechťovat a zdokonalovat svoji osobnost, když je ti tak důvěrně a těsně svěřeno tolik dokonalého.

Cokoli jako jedinečný profesionál konáš nebo vytrpíš, povznáším do slavně proměněné atmosféry, do vrcholně ušlechtilého prostředí. Tobě a všem povolaným k slavnému zaslíbení se zvláštní profesi v nejvyšších službách uděluji dokonalou výbavu, dokonalé prostředky ke zdokonalení, svrchovanou Pravdu, Moje dokonalé Tělo, tajemné Tělo v dokonalém shromáždění Mých dětí. Jako jedinečný profesionál smíš promlouvat, jednat i trpět při Mé vrcholné a dokonalé oběti Mým jménem. Tvé úkony jsou dokonalé, když je provádíš v Mém jménu a Mým spolupůsobením. Také místo, na němž tyto úkony vykonáváš, je dokonalé. Prostě všechno, co tě jako profesionála obklopuje, na každém jeho kroku vydechuje tajemnou nezvratnou dokonalost.

Avšak nejenže je nezvratně dokonalé všechno, co přichází do styku s tebou jako Mým jedinečným profesionálem, co naplňuje celý tvůj život, nýbrž jako profesionál jsi a ještě zvláštním slavnostním způsobem zaslíben Mně jako tvému Stvořiteli, Bratru a Spasiteli.

Jako se snaž prokazovat posvátnou úctu všemu, co je slavně zaslíbené a takto Mnou naprosto zušlechtěné, podobně tě jako profesionála zavazuji velkou úctou k sobě samému, protože jsi především slavně zaslíben našemu společnému a věčnému Otci. Jsi mu zaslíben jinak než slavně zaslíbené panny a jinak než slavně zaslíbení muži dokonalého řádu. Jako jedinečný profesionál jsi slavným zaslíbením a a nezrušitelným znamením přidělen k dokonalé službě nejvyšším věcem pro vrcholné zušlechtění tebe a ostatních Mých dětí. Vždyť je obnovuji právě pro toto jejich nezvratné zdokonalení.

Zvláštní zaslíbenou profesí tě jako své dítě povznáším nad pozemské poměry, k nejvyšším místům, do vrcholně ušlechtilého prostředí. Přitom tě činím nedílnou součástí tohoto prostředí, aniž by se však ztrácela tvoje osobní zvláštnost jedince. Naopak, zde tato tvoje osobní zvláštnost jasněji vyniká.

Od slavného zaslíbení Mi patříš docela zvláštním způsobem, jako Můj nejbližší tajemník, kterého uvádím do svých nejtajnějších plánů a záměrů. Zatímco všechny Moje děti jako takové zvu a povznáším k tomuto poslání už od jejich křestní přivtělení ke Mně, tebe k tomu zvu a povznáším obzvlášť. Jestliže všichni lidé touží po nepomíjejícím štěstí a naprosté dokonalosti, tak ty jako profesionál jsi slavně zaslíben této službě. Tak jsi zaslíben bezprostřednímu rozdělování tajemných pokladů, které toužím ve své nekonečné lásce rozdávat.

Od okamžiku tvého slavného zaslíbení tajemně zdokonaluji tvé ruce zvláštního profesionála, aby lámaly a rozdávaly chléb věčného života. Také tvá ústa přitom slavně zdokonaluji, abys jimi pronášel vznešená slova proměňování a smíření, a slova Mé všeobnovující a vrcholně zušlechťující pravdy.

Rovněž tvé nohy zvláštního profesionála od slavného zaslíbení zdokonaluji, aby kráčely ke všem národům, ke všem lidem v každé potřebě a bolesti, aby jim přinesly Moje Slovo, Mou pomoc, Mé dokonalé Tělo.

Od slavného zaslíbení tajemně zušlechťuji také celé tvé nitro zvláštního profesionála v Mých službách, aby se stalo dokonalým prostředím. Když volám: "Pojďte ke Mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím!", protože "je Mi líto zástupu", tak i ty celým svým srdcem planeš podobným nadšením. To je Můj odkaz na rozloučenou, když říkám na věčnou památku: Podle toho lidé poznají, že jsi Můj učedník, když budeš mít lásku k druhým. Lásku k druhým, lásku k ubohým, k nevědomým, k těm, ke kterým se toužím dostat, to vyhlašuji za rozeznávací známku tebe, Mně důvěrně blízkého spoluvykupitele lidstva i světa, totiž profesionála obecného shromáždění Mých věrných. Nikdy v dějinách lidstva nikdo jiný nešel tak obětavě, tak horlivě a nezištně ke všem, kdo potřebovali slovo povzbuzení, posílení, útěchy, jako právě ty, jedinečný profesionál. Tvé srdce jako zvláštního spoluvykupitele lidstva a světa povznáším zrovna tak jako čisté Srdce naší panenské k Mému vlastnímu Srdci jako planoucí výhni lásky. Z Mého otevřeného boku tryskají všechny dary pro shromáždění Mých věrných, a především dar Mého dětství. Všechny dary se pak rozlévají přes naši panenskou Matku především k tobě, zvláštnímu spoluvykupiteli lidstva a světa. Proto jsi jako profesionál tak těsně blízko k Mé dokonalé profesi.

S ohledem na všechny tyto důsledky a dosah tvého slavného profesionálního zaslíbení a tajemného zušlechtění se ukazuje, že jako profesionál jsi slavně zaslíben celý a beze zbytku, a že je u tebe slavně zaslíbeno všechno, tajemně zdokonaleno a bezvýhradně odevzdáno ke spolupráci s naším Otcem na obnově a vrcholném zdokonalení lidstva a světa. Jedině sám mohu v tomto ohledu přivodit jakoukoli změnu.

Co z toho vyplývá? Především nutný důsledek, aby ses soustavně snažil o osobního zušlechťování, jakož i všeho toho, co je jednou objektivně slavně zaslíbeno službě našemu Otci pro obnovu a zdokonalení lidstva a celého světa.

Když jsou tvá ústa a srdce, ruce i nohy slavně zaslíbeny k nejvyšší službě, plyne ti z toho závazek, aby ses ustavičně obnovoval a zdokonalovat vše, čím jsi slavně zaslíben do nejvyšších služeb, abys byl vnitřně a celou svou bytostí důvěrně blízko a spřízněn s tím, co přijímáš.

Tvá osobní ušlechtilost může unést břímě onoho věcného zaslíbení se našemu věčnému Otci. Jedině osobní slavné zaslíbení ti umožní, abys jako profesionál uskutečňoval vykonáváním svých profesních povinností to, k čemu tě vybírám, povolávám a slavně povznáším. Tvoje osobní zušlechťování úst, rukou, nohou, srdce, chápej obrazně i doslovně. To ti umožňuje docílit stále opravdovější, stále skutečnější zdokonalování všeho, k čemu jsi povolán a vyvolen.

Apoštol Pavel rozvíjí v listech Timoteovi a Titovi, jaké má být tvé osobní zdokonalování pro tvou dokonalou profesi. Především buď nezištný! Tvůj úřad není pro tebe, protože si nemůžeš nárokovat to, co přísluší Mně. Ustanovuji tvou profesi k oslavě nejvyšších věcí a k přinášení spravedlivé oběti. Proto si nikdy nesnaž opatřovat ve své profesi pouze tělesné radosti a pozemské statky. Mamon je zbraní, kterou se tě vládce světa zviklat ve tvém poslání spoluvykupitele lidstva i světa. Proto " před tím utíkej!" (1 Tim 6,11)

"Zato usiluj o to, abys byl spravedlivý, zbožný, abys měl víru, lásku, trpělivost a mírnost. Zmocni se věčného života. K němu jsi byl povolán a proto jsi složil před mnoha svědky slavnostní vyznání." (1 Tim 6,11-12)

To jsou hlavní ctnosti, kterými se snaž jako zvláštní profesionál v nejvyšších službách zdokonalovat jak své nitro, tak i svou činnost, slavně zaslíbenou službě nejvyšším věcem uprostřed lidstva a ve světě. Tak je neustále vzbuzuj, oživuj a přiváděj k plnosti ono nadání, které ti zvláštním vkládáním rukou předávám. Ani na chvíli nemůžeš uváznout na jednom místě. Pořád kráčej dál a přičiňuj se a na vlastní kůži snášej utrpení pro svůj růst ve ctnostech, zejména v lásce. Potom vyšší nadání v tobě jako v každém povolaném nezůstane ladem, protože jinak by ztratilo účinnou působnost. To, k čemu zavazuji každé Mé dítě povšechně, tím zavazuji obzvlášť tebe, Mého důvěrného přítele, k tomu zvláště povolaného a slavně zaslíbeného a zaslibujícího se. Dávej najevo svým životem jako v zrcadle Mé učení a Můj život, aby tvé okolí bylo tvým strhujícím příkladem strženo ke Mně a uchváceno k Mému následování! Buď pro lidi vzorem v řeči i v chování, v lásce, ve víře a v čistém životě! (1 Tim 4,12) Svěřuji ti poslání budovatele normy v jazyce, umění, mravnosti a v celém kulturním životě lidstva.

Už jako Mé dítě zrozené ve křtu tě obecně zvu k vrcholné dokonalosti. Kéž ti leží na srdci povolání k podobnosti s naším Otcem, abys jako Můj zvlášť zaslíbený a blízký důvěrník a spoluvykupitel nezůstal pozadu! Moje nadání je něco nesmírného a ty na zemi nikdy Mne nedokážeš naplno milovat tak, jak by Mi to příslušelo. Tohle si obzvlášť připomínej jako zvláště vyvolený spoluvykupitel. Znovu a znovu se tě s naléhavostí ptám: "Miluješ Mně více než tito?" Proto jako Můj slavně zaslíbený a Mnou tajemně proměněný profesionál nemůžeš ulpívat na nějaké pouze přirozené mravnosti! Spíše než všechna zaručená lidská práva stojí pro tebe v popředí Moje právo na tebe. Proto uprostřed rozšířeného povyku ohledně lidských práv potvrdíš tato lidská práva nejlépe tím, že se naplno přimkneš ke Mně, který jsem původcem všech lidských práv a také jejich největším ručitelem a ochráncem. Vydej se po cestě stupňující se a stále nezvratnější a nezvratnější dokonalosti, po cestě ušlechtilosti. Sám se vynasnaž v duchu svých největších přání a tužeb, aby ses co nejvroucněji a nejčistěji zamiloval Mne, který ti prokazuje takové nadání, jaké neprokazuji žádnému jinému tvoru v celém vesmíru. (Pokr.)

+++

SPÁNEK

 

Větve stromů

slézají nebesa,

jíní čas.

Hranice srdce se šíří,

 až k pobřeží,

tam se zastaví,

shlédnou své zrcadlo

a padnou do hlubin,

kde je žádná z hvězd

 již nezraní.

 

Karel Orlita

+++

VÝKLAD MŠE SVATÉ podle ct.Martina z Kochemu (7)

Jak vzácný dar se obětuje při Mši svaté

Svatý Pavel píše, že „každý velekněz bývá ustanoven k tomu, aby přinášel dary a oběti; proto musel i Ježíš nutně přinést oběť“ (Žd 8,3) Apoštol národů nedokládá, co Kristus Pán má, aby obětoval. Ponechává, abychom o tom sami uvažovali. Musíme se tedy tázat: Jakou oběť přináší Kristus Pán jako nejvyšší Kněz ve svém úřadu svému nebeskému Otci?

Dar Krista Ježíše nemůže být nepatrný ani obyčejný, nýbrž musí být obětí nekonečné ceny, aby byl hodný nesmírného Boha. Neboť čím větší a znamenitější je pán, tím vzácnější a vznešenější musí být i dar, jenž mu má být věnován. Kdyby někdo chtěl poctít krále nebo císaře hrstí bobů, stěží by se dočkal poděkování, ba stal by se velice směšným. Všemohoucí Pán Bůh je však tak nesmírně velebný a nadmíru vznešený, že nebe i země pospolu mají vůči němu menší cenu, než hrst bobů vůči císaři. Poslyš, co o něm mluví mudrc v Písmu svatém: „Celý svět je před tebou jak prášek na váze a jako kapka rosy, jež zrána padá na zem“ (Mdr 12,22) Jestliže může být celá země dle svědectví Písma svatého ceněna jen jako krůpěj rosy oproti Bohu, kde se dá v širém světě nalézt něco, co by bylo hodno, aby Mu mohlo být důstojně obětováno? Co chce Kristus Pán nalézt i v celém nebi kromě Boha, čím by mohl uctít Nejsvětější Boží Trojici jako vhodnou a příjemnou obětí?

Slyš a žasni! V celém širém nebi a na celém převelikém světě nalezl jen jednu věc, jež byla hodná k tomu, aby byla obětována nesmírnému Bohu: je to jeho vlastní, nejsvětější, neposkvrněné, svaté člověčenství, Proto říká vhodně sv.Jan Zlatoústý: "Kristus Pán byl i Obětí i Knězem, Obětí podle těla, Knězem podle Ducha, on sám obětoval a také byl obětován." Podobně se vyjadřuje sv.Augustin: "Jedině Kristus Pán byl takovým Knězem, jenž byl zároveň také Obětí, neboť neobětoval Bohu Otci nic jiného, než sebe sama," právě proto, že nemohl nalézt mezi poklady nebe i země nic jiného, co by bylo mohlo být důstojnou obětí Nejsvětější Trojici.

Toto člověčenství Ježíše Krista je tím nejvzácnějším i nejcennějším, co stvořila Boží všemohoucnost. Tak to zjevila sama Matka Boží svaté Brigitě, když jí řekla: "Člověčenství Ježíše Krista je tím nejdrahocennějším, co kdy bylo a dosud je." Neboť štědrá ruka Páně obdařila člověčenství Ježíše Krista tolika a takovými poklady milostí, a takovou dokonalostí, že jí už více ani větších předností udělit nemohla.

Tomu se ovšem nesmí rozumět tak, že by Bůh už nemohl udělit svému tvoru větší přednosti, nýbrž tak, že lidská přirozenost Ježíše Krista už nemohla pojmout více a větších předností. Ačkoliv Matka Boží je nevýslovně krásná, svatá i vznešená, přesto není ve srovnání s člověčenstvím Ježíše Krista víc než hořící pochodeň ve srovnání se světlem slunce.

Pro tuto nejvyšší dokonalost bylo člověčenství Ježíše Krista na zemi uctíváno už nejen od zbožných lidí, nýbrž také od milých andělů. A nyní, kdy trůní po pravici nebeského Otce, je uctíváno tím více. Děje se tak jen proto, že v lidské přirozenosti Krista Ježíše jako Hlavě veškerého lidského pokolení, je soustředěno tolik dokonalostí, že jich Bůh nesoustředil v žádném jiném rozumném tvoru.

Bůh obdařil v nevýslovné štědrosti své anděly při jejich stvoření nesmírnou svatostí a i jinými, nadmíru vzácnými vlastnostmi. Také z pouhé své dobroty udělil mnohým zbožným lidem a velikým světcům při jejich stvoření mnoho vznešených milostí a ctností, i velikou svatost. Avšak více než všechny zahrnul blahoslavenou Pannu Marii mnohými, nepochopitelnými milostmi, přednostmi i dokonalostmi, a to nejen při jejím stvoření, ale i později v jejím přesvatém životě. Všechny tyto milosti i přednosti, které Bůh uštědřil andělům, svatým, i blahoslavené Panně Marii však sjednotil Duch Svatý v lidské přirozenosti Ježíše Krista. Mimoto jí přidal ještě mnoho jiných milostí, dokonalostí i nebeských pokladů. A nyní tedy posuď sám, jak nevýslovně ušlechtilé, příjemné moudré, vznešené i slavné je člověčenství Ježíše Krista, ano, jak neobsáhnutelné moře všech dokonalostí v sobě pojímá i uzavírá.

Člověčenství Ježíše Krista je jediná vzácná oběť, kterou nejvyšší Kněz, Ježíš Kristus přináší i obětuje Nejsvětější Trojici Boží denně ve všech Mších svatých. Obětuje nejen své člověčenství, nýbrž zároveň s ním všechno to, co tato jeho Nejsvětější lidská přirozenost vykonala k větší cti a chvále Nejsvětější Trojice Boží na zemi po třiatřicet roků v nejvroucnější lásce, a co vytrpěla v nejtrpčích bolestech. Obětuje tedy veškeré kající skutky i veškeré umrtvování, veškeré kázání i učení, všechna vytrpěná pronásledování, pokořování, všechen posměch i potupy, všechny bolesti, šlehy při bičování, bodání trnů při korunování, otřesy při přibíjení na kříž, rány, muky, trýzně, všechny své slzy, všechny krůpěje potu, všechnu vodu i růžovou Krev, jež Mu vytekly z boku. Toto všechno představuje Kristus Pán ve Mši svaté nejsvětější Trojici Boží před oči. Obětuje jí to způsobem právě tak mocným i pokorným, jakým totéž ještě mocněji obětoval v pozemském životě i ve smrti.

Co je však třeba cenit nejvyšší měrou, je to, že Ježíš Kristus neobětuje své člověčenství samotné, nýbrž je zároveň předkládá nejsvětější Trojici spojené se svým božstvím. Třebaže se v oběti Mše svaté Nejsvětější Trojici neobětuje božství, nýbrž člověčenství Ježíše Krista, přesto se toto jeho člověčenství obětuje v takové dokonalosti, jaké se mu dostává spojením s božstvím. Skrze toto spojení se samo člověčenství Ježíše Krista stalo jako božským. Bylo obohaceno nesmírnými poklady. Účastí na božství nabylo nesmírné hodnoty a neskonalé důstojnosti. Z toho všeho můžeš nyní uzavírat, jak nadmíru vzácnou oběť nabízí náš Spasitel Bohu Nejvyššímu ve Mši svaté, když Mu obětuje své člověčenství tak neobsáhnutelným způsobem.

Konečně také uvaž, že Kristus Pán neobětuje své člověčenství v oné podobě, jakou má na nebesích, nýbrž v té podobě, ve které se nachází na oltáři. Neboť v nebi je toto člověčenství Ježíše Krista tolik oslavené a velebné, že se i svatí andělé užasle chvějí, když nazírají jeho vznešenost. Na oltáři však je tolik pokorné i ponížené, že se tomu svatí andělé na výsost diví. Toto božské člověčenství je na oltáři skryté v podobách čili způsobách chleba a vína a uzavřeno jako v úzkém vězení. Tyto způsoby chleba a vína totiž obkličují člověčenství Ježíše Krista a uzavírají je tak, že nemůže být od nich odtrženo žádnou mocí a je v nich přítomné potud, pokud trvají podoby čili způsoby chleba a vína. V těchto malých, pokorných i ponížených způsobách chleba a vína se představuje Kristus Ježíš Nejsvětější Trojici, a obětuje se Jí způsobem tolik pohnutlivým, že nad tím žasne celý nebeský dvůr.

Co tomu asi říká Nejsvětější Boží Trojice, když sleduje svou oslavu nejhodnější lidskou přirozeností Ježíše Krista v podobě tolik pokorné, takřka svých u nohou? Ó, jaká oslava se děje nebeskému Otci, když se jeho milovaný Syn, pro větší jeho poctu, jako Otce, pokořuje až k takovému nejkrajnějšímu ponížení! Ó, jaké úžasné moci a vznešenosti nabývá oběť Mše svaté, ve které se tajuplným způsobem děje právě toto pokorné sebeobětování Ježíše Krista! Jak bohaté požehnání a jak veliký užitek nabýváš tedy skrze nejsvětější oběť Mše svaté, když se za tebe obětuje! Kolik útěchy a občerstvení dostává se ze Mše svaté i dušičkám v očistci!

V knize ,,O slavných mužích z řádu cisterciáků“ o tom se dočítáme následující, podivuhodné události:

Za dob svatého Bernarda zemřel v Clairveaux řeholní bratr, jenž byl od Boha odsouzen k očistcovým mukám. Zjevil se jednomu ze starých kněží klášterních, a sdělil mu, že je v očistci. Důtklivě ho prosil, aby kněží kláštera, kde zemřel, nepřestávali za něho obětovávat Mše svaté. Po nějakém čase se onomu knězi znovu zjevil, a sice proměněný oslavou, a řekl: "Děkuji našemu Pánu Bohu, poněvadž jsem nyní už v nebeské blaženosti.“ Kněz se ho otázal: "Jak jsi byl vysvobozen?" Zesnulý odpověděl: "Pojď a uvidíš!" Po těchto slovech ho uvedl do klášterního kostela, ukázal. mu, jak tam při všech oltářích stáli kněží a s největší zbožností sloužili Mši svatou, a pravil: "Sleduj, touto zbrojí milostí jsem byl vysvobozen z očistce. Mše svaté je vítězná .moc Božího milosrdenství. Mše svatá je ona jediná, ale převzácná žertva čili smírná oběť, jež snímá hříchy světa. Říkám ti podle pravdy, že těmto zbraním Boží milosti, této moci Božího milosrdenství, této smírné oběti božského Spasitele nemůže odporovat naprosto nic, než zatvrzelé srdce." Když onen starý kněz opět přišel k sobě a vypravoval klášterním bratřím toto zjevení, naplnili se všichni novou horlivostí, aby vždy s tím větší zbožností i uctivostí konali Nejsvětější oběť Mše svaté.

Pro větší oslavu Nejsvětější oběti Mše svaté si nyní ještě připomeň, jak sám Kristus Pán sloužil s velikou slávou Mši svatou při svěcení kaple v Einsiedelnu.

V životopisu sv.Meinrada z Reichenau se vypravuje, se jak v osmdesátém roce po jeho smrti vydal zbožný kostnický biskup, sv.Konrád, do Einsiedelu, aby kapli vysvětil svatého Meinrada. Když se v noci před vysvěcením ubíral do té kaple, aby se tam modlil, uslyšel zpěv andělů, kteří pěli předzpěvy i odpovědi, jakých se užívá při svěcení chrámů. Když pak vstoupil do samé kaple, spatřil ji naplněnou anděly a samého Krista Pána, přioděného biskupským rouchem, jak ji vysvěcuje. Byl stržen takovým úžasem, že stál nepohnutě ve svatém ustrnutí. Zřetelně viděl i slyšel, jak Kristus Pán, obklopen apoštoly, anděly a mnoha jinými svatými, konal tytéž modlitby i obřady, jaké užívají biskupové při svěcení chrámů. Matka Boží, na jejíž počest byl zbudován oltář i s kaplí, stála na oltáři v nejvyšší slávě, nad slunce lesklejší, nad blesk skvělejší. Po vysvěcení kaple sloužil sám Kristus Pán s největší slavností Mši svatou. Po Mši svaté zmizel celý nebeský zástup a zanechal svatého Konráda v přeblažené radosti i sladkosti. Ten shledal v posvěcené svatyni šlépěje Ježíše Krista, vtlačené do nasypaného popela, a stěny pomazané svatým křižmem. Zrána žádali příchozí páni, aby sv.Konrád vysvětil kapli. Odpověděl: "Nesmím jí vysvětit, poněvadž už je vysvěcena tajemným způsobem." Když však nepřestávali na něho doléhat, aby začal se svěcením, uslyšeli všichni společně hlas s nebe, který se ozval potřikrát takto:

"Ustaň, bratře! Kaple je už vysvěcena." Nato sv.Konrád upustil od svěcení, a oznámil tuto podivuhodnou událost Svatému Otci do Říma.

Když sis tuto podivuhodnou událost přečetl, snad si řekneš: ,,Ó, kéž bych byl tehdy býval při svatém Konrádu, a také spatřil, co viděl! Jak bych se byl divil a radoval, a byl zbožný! Sleduj, jak budeš uchvácen týmž úžasem a naplněn stejnými pocity svaté radosti a proniknut vroucí zbožnosti, kdykoli se budeš zbožně zúčastňovat Mše svaté a při ní rozjímat o její vznešenosti. Při každé Mši svaté je Kristus Pán sám obětujícím knězem, který obětuje sebe sama nebeskému Otci za tvou spásu. Kdykoli sestupuje z nebe na tvůj oltář, obklopují ho zástupy andělů, třebaže ty je tělesnýma očima nevidíš. Jak zbožně budeš se při Mši svaté modlit a za jak šťastného se budeš pokládat, když budeš uvažovat, že klečíš uprostřed andělů, kdykoli se zúčastníš Mše svaté! (Pokr.)

+++

Besední řeči podle Tomáše ze Štítného (21)

Děti se ptají: Tatíku, jak máme věřit v Nejsvětětší Trojici a jednoho v Boha, a dále v jeho Syna, Ježíše Krista, narozeného Pána našeho, Boha a člověka?

Svatý Augustin často ukazuje v knize o Nejsvětější Trojici, že Bůh má být vždy hledán a kdo hledá anebo se ptá po takových věcech, které příslušejí k Bohu, toho nikdo nekárá správně, když se pevně a tvrdě drží víry, a chtěl by z milosti, jelikož může, dosáhnout rozumem toho, v co věří. Kdežto ten, kdo se domnívá, že rozumí, a bude tvrdit, že to je tak a tak, nebo že to tak a tak není, je kárán správně. Věříme v Otce i v Syna i v Ducha svatého, v jednoho Boha v jednom bytí, v jedné velebnosti, ale že jsou v něm ty tři Osoby rozlišeny a tak je v něm Nejsvětější Trojice. Avšak z těchto rozprav, jež máme mezi sebou, rozum postihne něco, co bylo dříve skryté, a třebaže to všechno nemůže poznat, jak to je, přesto vidí, co to je, a vidí, jak to není. A to je dost veliký základ poznání: poznat, jak Bůh není a co není a rozumět svému nerozumu. Proto z toho, co můžeme vyrozumět z těchto tvých promluv o Nejsvětější Trojici, budeme lépe i pevněji věřit i tomu, čemu porozumět nemůžeme. Tak to popsání víry od začátku halasně oslavují kněží, když říkají: Kdokoli chce být spasen, potřebuje především zachovávat obecnou křesťanskou víru. To mají za pravidlo. Jenže po ukázání, jak má věřit v Nejsvětější Trojici ten, kdo chce být spasen, je také řečeno, že je k spáse potřeba také věřit v lidství narozeného Syna Božího, našeho Pána Ježíše Krista. Pověz, tatíku, také o tom podivuhodném lidském Narození věčného Syna Božího v čase, je-li kvůli tomu v Bohu něco nad Trojici, a jestli se tím stala nějaká proměna v Božství, tedy která?

Otec: Ptáte se na těžkou věc, ale vytrvejte. Už jsem vám ukázal, že Bůh je neproměnný, vždy stejný, také je v sobě jednostejně. Ačkoli Syn Boží přijal do své Osoby člověčenství, přesto tím nenastává proměna v jeho Božství. To, co nebyl, přijal, ale tím, co byl, zůstal. Nedivte se, že nerozumíte. Vždyť je to největší skutek Nejsvětější Trojice. Jazyk je krátký na to vyjádřit to, pérem to lze těžko vypsat a mdlý pohled rozumu to nemůže poznat, ale víra doplňuje, že to tak je mocí, moudrostí a dobrotou Nejvyššiho. Třebaže jediný věčný Syn Otcův přijal člověčenství, je to společný úkon všech tří Osob, jako by to byly tři panny, které by jednu z nich oblékaly (v řeholní roucho), ale všechny by činily toto oblékání. Proto v Otci a v Duchu svatém není ani jedna proměna, neboť to bylo od věčnosti navěky ustanoveno v úradku Nejsvětější Trojice a v Božském úmyslu, jenž proměňuje vše, i vodu (v Káni Galilejské) bez své proměny, aby to tak ve svůj čas vyšlo najevo. Také v Synu nenastává žádná proměna, neboť zůstává to, co byl, třebaže přijal to, co nebyl. Víra má doplnit, kde rozum zůstává stát, a milost z víry má přistoupit a roznítit se v Boží milosti proti jeho tak veliké milosti, že ráčil pro naši potřebu provést a učinit tak novou věc. Tak jeho darem zahlédne jedno oko naší mysli, když se druhé zavírá, nové světlo Božské jasnosti. Neboť když oko rozumu nemůže nahlédnout do blesku světla Božské jasnosti, tak přistoupí ještě potřebná milost a zahlédne něco, třebaže je to nevýslovné.

Bůh se viditelně ukázal v našem těle a v člověčenství pro to, abychom skrze něho byli povzneseni do milosti neviditelných věcí. Potom byla naše smrt k jejímu dokonání na těle i na duši zbořena jeho smrtí jen na těle, a jeho Zmrtvýchvstáním byl obnoven náš život. Hřích umrtvil naši duši a na tělo dolehl trest smrti kvůli hříchu duše, ale Kristova duše nepodléhala tomu hříchu a ani smrt neměla oprávněně moc nad jeho tělem. Proto Kristus ve své duši neumřel a jeho duše nebyla nikdy odloučena od Božství. I když jeho tělesná smrt rozloučila duši s tělem, jeho Božství nebylo odloučeno od těla ani mrtvého.

Největší a prvá jednota je v tom, že Bůh je jeden, avšak tu jednotu nezboří Trojice. Božství je jedno, Osoby jsou tři. Druhá jednota je pak v Kristu, našem Pánu, v němž je také Trojice, ale ne ona, nýbrž jiná, ježto v něm také nezboří to, že by nebyl jeden Kristus. Především pravím, že Syn Boží, ta jedna Osoba z Nejsvětější Trojice, pravý a úplný Bůh, přijal úplné a pravé člověčství, tělo i duši. Míním tělo a duši, ale ne tak, že by někdy bylo jeho tělo a duše bez jeho Božství, ale že přijal lidství do své Osoby a do jednoty k Božské přirozenosti, ale nepřijal žádnou lidskou osobu. Toto Dítě nikdy nebylo v lůně své matky tak, že by to v tom svém počátku nebylo hned Bůh i člověk. V tak časné chvíli, kdy se počal, je tu Božství, i duše, i tělo tak, že každé to zůstává ve svém bytí, ale společně je to trojí v jedné Osobě jednoho Krista, a jeden je více, než je jeden pouhý člověk z těla a z duše.

A tak ta jednota, jež je v jedné Osobě Syna Božího, a kterou neruší Trojice toho, že je to Božství, duše a tělo, přesahuje nad tu jednotu pouhého člověka a podléhá pod onu nejvyšší jednotou, jíž Bůh je svrchovaně jediný, jak jsme o tom dříve mluvili. Ona jednota si však mezi oběma udržuje střední místo. Je vhodné, aby i v tom bylo podobenství, že člověk je pouhý jedinec, kdežto Bůh že je jeden v té jednotě, v níž je Kristus jeden, jako Syn Boží i syn lidský, aby také v Kristově jednotě byla vyšší podobnost oné jednoty nižší a tak, aby ta obojí podobnost odpovídala: jak tam, ve vyšší jednotě, je Božství jedno v svém bytí, ale tři jsou Osoby; tak zde, v Kristu, je jakousi přepodobnou protivností trojí věc jednou Osobou. Tam Trojice Osob nezboří jednotu v Božství, a zde trojice rozličných věcí nezboří jednotu v té Osobě, jíž je Kristus.

Konečně sledujte, jak je v Kristu jednota převyšující to, že je člověk pouhý jedinec. Říkáš-li s ohledem na Krista: Tento člověk je Bůh, neboť tento Bůh je pravý člověk, a pravíš-li to v křesťanském smyslu, dobře jsi promluvil. Anebo když Kristovo tělo leželo v hrobě a jeho duše byla se svatými Otci, pak s ohledem na tělo i na duši, bys mohl říci: To je Bůh, to je Syn Boží. Kdybys však řekl: To je člověk, s ohledem na jeho tělo nebo na jeho duši, neřekl bys to správně, neboť duše a tělo byly ve smrti rozloučeny. Jen dotud je to člověk, dokud je duše ve spojení s tělem. Když tedy mluvím o té jednotě, jež v lidské přirozenosti přijal Syn Boží ke své Osobě, anebo když pravím, že přijal člověčství nebo lidskou přirozenost do své Osoby, aby, týž on, to, co je, když je, byl i člověkem, tak tím nic víc nepřibývá k počtu Osob Nejsvětější Trojice. (Pokr.)

+++

SVATÁ ZTRÁTA

 

Blažená noci,

slepoto tmy,

z doteků dlaní

studené hradby z kamene.

 

Blažené tápání

na poušti bez očí,

na moři bez větru

v zálivu ztracení.

 

Jsou děti hledání,

tvé zbytečné úsilí,

jako podzimu listí

jsou vzpomínkou jaření.

Karel Orlita

 

+++

Beseda pana zpytáka (Z deníku mého pradědečka)

                                               Praha, 26.srpna Léta Páně 1872

Dneska od rána se náš velký zpyták tvářil jako tajemný hrad v Karpatech. Hned po snídani nám vmetl do tváří otázku:

Co myslíte, pochází každá jiná pravda z první pravdy?

Rozhlédl jsem se po ostatních obcovatelích této velevážené besedy. A vida, každý obcovatel zde vyhlížel jako hřebík z ohrady.

Jak jen se mám osmělit po té mé včerejší neústupnosti? Pořád jsem si sokratovsky mumlal, že Plato je můj přítel, ale pravda že je mi milejší, nicméně lásky k bližnímu mi přitom nepřibývalo ani za mák. Jak má jeden přejít od lásky k pravdě k lásce k bližnímu a zpátky? To se mi zdálo složitější než schéma parního stroje, rozložené v badatelně pana zpytáka. Když má člověk před očima takové monstrum jako je tento Hovadík se svým krkolomným libomudrováním, potom každá láska naráží jako koráb na korálové útesy. Svým povýšeneckým zpytáctvím je každému na potkání příjemný skoro jako voda v botech. A toho se možná také zmíněný exemplář tolik obával, když pracoval na svém vynálezu boty s vodoměrkou na zjištění průměrné hloubky kaluží, aby si pak podle exaktně zjištěných faktů dal ušít obuv s příslušně vysokými podrážkami. Na vlastní kůži jsem zakoušel, že přejít od lásky k pravdě k lásce k bližnímu je těžší, než kdybych se měl připojit k Dr.Emilu Holubovi na cestu do jižní Afriky.

Pomoc mi přišla z nejméně očekávaných míst.

Jen do toho! Popíchl mě profesor.

Situace byla zachráněna. Z hlediska konverzace jsem na úrovni mechanické hračky. Potřebuji natáhnout.

Myslím, že každá pravda nepochází z první pravdy. Vždyť je přece pravdivé, že někdo smilní. To však nepochází z první pravdy. Neplatí tedy, že každá pravda pochází z první pravdy.

Kromě toho pravda znaku nebo rozumu, podle které se uvedené tvrzení nazývá pravdivé, pochází z Boha, a ne z toho, jak se vztahuje k věci. - Proti tomu však existuje kromě první pravdy nejen pravda znaku či rozumu, nýbrž také pravda věci. Nepochází-li tedy toto pravdivé tvrzení, nakolik se vztahuje k věci, z Boha, nebude ani tato pravda věci pocházet od Boha. A tak dospívám k tvrzení, že mimo první pravdu nepochází každá jiná pravda od Boha.

Dále, když někdo smilní, tedy je to, že smilní pravdivé. Od pravdy výroku se totiž sestupuje k pravdě toho, o čem se vypovídá. A tato pravda vyjadřuje pravdu věci. Uvedená pravda výroku spočívá v tom, že se daný úkon skládá s daným podmětem. Avšak pravda toho, o čem se vypovídá, není možná na základě skládání takového úkonu s podmětem, pokud nemyslíme skládání znetvořeného úkonu. Pravda věci se tedy netýká pouze samé bytosti úkonu, nýbrž také jeho znetvoření. Jenže úkon uvažovaný jako znetvořený nepochází žádným způsobem od Boha. Neplatí tedy, že každá pravda věci pochází od Boha.

Podle Anselma se věc označuje jako pravdivá, nakolik je taková, jaká má být. A mezi způsoby, kterými lze vypovídat, že věc má být, je jeden, kterým se vypovídá, že věc má být, protože nastává s Božím svolením –

Nepatrný pohled a stačil mi k tomu, abych postřehl, jak se tváří profesor. Nevěnoval mé řeči sebemenší pozornost. Jen jsem otevřel pusu, profesor se stáhl do sebe a pohybující se obočí prozrazovalo, že mu mozek pracuje. A najednou na mě vypálil.

Arciže, tohle Boží svolení se vztahujeť na odúdobněné počinky. Pravda věci se týkáť tohoto odúdobnění. Leč odúdobnění nijak nevycházíť od Boha. Neplatí arciže, že každá pravda pocházíť od Boha.

Někdo však uvádí, že stejně jako říkáme, že odúdobnění či privace neboli lišnost nejsouť jsoucí jednoduše, nébrž po jisté stránce, říkáme také, že jim nenáleží pravda jednoduše, nébrž po určité stránce, a pravda po určité stránce nepochází od Boha. - Proti tomu  se však říká, že pravdivé přidává k jsoucímu vztah k umu.

Odúdobnění aneb privace čili lišnost, ačkoliv sama sebou není jednoduše jsoucí, jest přesto umem jednoduše postřehnuta. Odúdobnění či privace, totiž ličnost nemá jednoduše jsoucnost, přesto jí jednoduše náležíť pravda. – Dále se říká, že vše, co jest po určité stránce, se převádíť zpět na to, co jest jednoduše. Například to, že platíť, že Etiopan má bílé zuby, jest převedeno zpět na to, že platíť, že zuby Etiopana jsouť jednoduše bílé. - Jestliže arciže některá pravda po určité stránce nepocházíť od Boha, bude platit, že každá pravda nepocházíť jednoduše od Boha. Což jest nesmyslné.

Dále slyším, že to, co neníť příčina příčiny, neníť příčinou účinku. Například Bůh není příčina odúdobnění hříchu, neboť není příčinou nedostatku ve svobodném rozhodování, ze kterého vycházíť odúdobnění hříchu. Avšak jako jest bytí příčinou pravdy kladných tvrzení, tak nebytí jest příčinou pravdy záporných tvrzení. Když arciže Bůh, jak píše Augustin ve spise Quaestionum, není příčinou toho, co jest nebytí, vyplýváť z toho, že Bůh není příčinou záporných naříkání. A tak ne každá pravda pocházíť od Boha. Tak to naříká sám Hovadík, zpyták libomudrovny, a potažmo tak naříká celá akademická obec.

Měl jsem pocit, jako bych šlápl někam, kde měl být poslední schod, ale nebyl tam. Trval jsem na svém, a snad jsem měl být v opozici, ale ono nebylo čemu oponovat. Tak jsem jen opakoval to, co říkal profesor, ale říkal jsem to, jak mi zobák narost.

Boží svolení se vztahuje také na scestné či znetvořené jednání. Pravda věci se tedy týká tohoto znetvoření. Avšak netvor nevychází od Boha. Neplatí tedy, že každá pravda pochází od Boha.

Avšak stejně jako se uvádí, že netvor čili tvor zbavený toho, čím je, nemá jsoucnost jednoduše, nýbrž po určité stránce, tak uvádíš také, že mu nenáleží pravda jednoduše, nýbrž po určité stránce. Pravda po určité stránce nepochází od Boha. – Proti tomu však pravdivé přidává k jsoucímu vztah k rozumu.

Lidský rozum však přesto jednoduše poznává netvora, třebaže sám od sebe není jednoduše jsoucí. Tak netvor či tvor zbavený toho, čím je, nemá jednoduše jsoucnost, přesto jí jednoduše náleží pravda. - Dále, vše, co je po určité stránce, se převádí zpět na to, co je jednoduše. Například to, že platí, že Etiopan má bílé zuby, je převedeno zpět na to, že platí, že zuby Etiopana jsou prostě bílé. - Jestliže tedy některá pravda po určité stránce nepochází od Boha, bude platit, že každá pravda nepochází jednoduše od Boha. Což je nesmyslné.

Co není příčina příčiny, to není příčina účinku. Například Bůh není příčina znetvoření hříchem. Není příčinou nedostatku ve svobodném rozhodování, ze kterého vychází znetvoření hříchem. Avšak jako je bytí příčinou pravdy kladného tvrzení, tak nebytí je příčinou pravdy záporného tvrzení. Když tedy Bůh není příčina toho, co je nebytí, tak z toho vyplývá, že Bůh není příčinou záporného tvrzení. A tak ne každá pravda pochází od Boha.

Kromě toho je pravdivé je takové, jaké je viděno. Avšak nějaké zlo je takové, jaké je viděno. Tedy je nějaké zlo pravdivé. Avšak žádné zlo nepochází od Boha. Tedy ne každá pravda pochází od Boha.

Jenže zlo nevidíme pod obrazem zla, nýbrž pod obrazem dobra. - Proti tomu zjevuje obraz dobra pouze dobro. - Jeví-li se tedy zlo pouze pod obrazem dobra, zlo by se nikdy nejevilo jinak než jako dobro. A to není pravda.

Proti tomu je každá pravda z Ducha svatého, ať ji vyslovuje kdokoliv, neboť "kdo mluví z Ducha svatého, nemůže říci…“ (I Kor 12, 3)

Kromě toho pochází veškeré stvořené dobro z prvního nestvořeného dobra, kterým je Bůh. Ze stejného důvodu pochází každá další pravda z první pravdy, kterou je Bůh.

Dále se pojem pravdy naplňuje v rozumu. Každý rozum však pochází z Boha. Každá pravda tedy pochází od Boha.

Pravda je to, co je. Každé bytí pochází od Boha. Tedy i každá pravda pochází od Boha.

Kromě toho je jedno stejně zaměnitelné se jsoucím jako pravdivé, a naopak. Avšak každá jednota pochází z první jednoty. Tedy i každá pravda -

Prof.Hovadík se tvářil bolestně, jako by mu celé stádo afrických buvolů šlapalo po kuřím oku. Přitom nevěřícně kolébal hlavou jako medvěd v kleci. Když jsem nabíral dech, abych to dořekl, vpadl mi do řeči jako velká voda.

Jest nám řkouti, že pravda se nacházíť u stvořených věcí ve věcech a v umu. V umu nacházíť natolik, nakolik se shoduje s věcmi, jejichž znalost máť. Ve věcech se však nacházíť natolik, nakolik napodobují Boží um, jenž jest jejich mírou - jako jest umba mírou všech výtvorů umby -, anebo nakolik jest věcem vrozené vyvolávat pravdivé postřehování o sobě v lidském umu, který jest jimi vyměřován. Věc, která stáváť mimo duši, napodobuje svou údobou umbu Božího umu, skrze tutéž údobu jest jí vrozeno vytvářet pravdivé postřehování v lidském umu a skrze tuto údobu má také jedna každá věc bytí. Tož pravda stávajících věcí zahrnuje ve svém pojmu jsoucnost věcí a přidává navíc vlastnost shody s umem lidským či Božím. Avšak zápor či lišnost stávající mimo duši nemají údobu, kterou by buď napodobovaly vzor Boží umby nebo vnášely v lidský um poznání o sobě. To, že se však shodují s umem, jest dáno ze strany umu, který postřehuje jejich pojmy. Tak jest arciže zřejmé, že když se kámen nazývá pravdivým a slepota pravdivou, nevztahuje se pravda k oběma stejně. Pravda pronesená o kameni uzavíráť ve svém pojmu jsoucnost kamene a přidáváť navíc vztah k umu zapříčiněný i ze strany samotné věci, poněvadž ta má něco, na základě čehož se může vztahovat. Avšak pravda pronesená o slepotě nezahrnujeť sama v sobě lišnosti, jakou jest slepota, nébrž pouze vztah slepoty k umu. Tento vztah také nemá nic ze strany samotné slepoty, o niž se opíráť, poněvadž se slepota nesrovnává s umem silou něčeho, co by v sobě měla. Jest arciže zřejmé, že pravda nacházející se ve stvořených věcech, nemůžeť zahrnovat nic jiného než jsoucnost věci a shodu věci s umem či rovnost umu s věcí nebo s privací věci. A to celé jest od Boha, neboť jak údoba věci, skrze kterou se shoduje, tak i pravda jakožto dobro umu pocházíť od Boha. Neboť, jak uvádí nebožtík Libomudrun Aristoteles, blahé paměti, v šesté knize Etiky, dobro každé věci spočíváť v dokonalé činnosti samotné věci. - Avšak dokonalá činnost umu jest právě v tom, nakolik poznává pravdu. Takže v tomto spočíváť jeho dobro jako takové. Arciže pochází-li každé dobro i každá údoba od Boha, tož se musí soujmenně řkouti, že každá pravda pocházíť od Boha.

Prof.Hovadík byl mužem, který se vždy vyjadřoval ztěžka a zřídkakdy byl spatřen jinak než se skelným zrakem, ale když teď pronášel tato temná souvětí, měl jsem dojem, že jejich postup je odměřenější než obvykle a že jeho skelný zrak je teď zakalený. Zdálo se mi, že nás prof.Hovadík vnímá asi jako Buddha ve stavu nirvány.

Přestože se mi hruď bouřila přemírou nejrůznějších pocitů, obdiv mezi ně nepatřil. Nemohu se však ubránit podezření, že nás profesor vnímal i přes tlusté sklo svého pohledu, a umlkl teprve tehdy, když poznal, jak nás dokonale umrtvil.

Následovalo ticho. Zakoušel jsem prapodivný pocit, jako bych nemohl popadnout dech. Uvažoval jsem, zda na těch slovních divuplodech přece jen něco není. Moje nervová soustava, zkrušená tímto temným výtryskem, byla však v takovém stavu, že nechybělo mnoho, abych poslal všechny libomudruny a zpytáky do horoucích pekel, a to docela bez přesně stanoveného pořadí. Naštěstí jsem se včas ovládl. Pokud vůbec někdy nastala chvíle, kdy bylo zapotřebí diplomacie, pak to bylo právě teď. Tak rád bych se ho byl zeptal, jestli se nezbláznil, jenže taková otázka patří do kategorie těch, na něž se jen velmi obtížně odpovídá.

Rozhodl jsem se pro smířlivější tón.

Cosi mi zevnitř opakovalo: Seber se, chlapíku! Rozhoupej se k něčemu! No tak, synku! Vyztuž šlachy, podmázni se pod koleny Opodeldokem, rozproudi krev! Nasaď přece ten svůj vlídný kukuč, který už tolik lidí odzbrojil!

Nahnul jsem se k profesorovi, přetékaje mlékem lidské laskavosti, a uznale jsem pokyvoval hlavou. Mrkl jsem po ostatních. Na všech bylo rázem také vidět, jak se přímo rozplývají samým uznáním a pokyvováním hlavou. Rozhodl jsem se jít ještě dál a usmál jsem se. Přitom jsem jasně cítil, že žádná radost na světě není nikdy dokonalá. Surgit, jak řekl starý Říman, aliquid amari. Dostavuje se něco nepříjemného. Mám však docela nízkou zápalnou teplotu, ba dokonce jsem právě poznával, jak se sám dovedu zapálit. Na to mě zaplavila taková radost, že na jsem profesora pohlédl skoro přívětivě.

Zdálo se, že můj ušlechtilý entuziasmus přináší ovoce. Z profesorova chování se začala vytrácet povýšenost. Tváří se mu mihlo cosi jako lehký úsměv, jako kdyby ho pobavil nějaký nový nápad. Jeho skelný pohled se vyjasnil a zaostřil. Tehdy jsem se trochu uvolnil a znovu jsem začal nabírat dech. Přitom jsem se přistihl, že si v úlevě zvedám ruku ke kníru.

Namáhavě jsem přitom přemáhal odpor k sobě samému za to, co to tady rozehrávám. Něco dětského ve mně toužilo zahrát si s profesorem na slepou bábu, když si tak nešetrně s námi zahrává, a snad i se samotnou pravdou. Místo oponování jsem se rozhodl pokusit to všechno papouškovat, ale jak říkám, jak mi zobák narost.

Člověk, hrající si od dětství, dokáže to nadání postupně a bez škodlivých následků ze svého nitra vylučovat a přenášet na okolí. A takové bytosti, jako je profesor Hovadík, dokáže podobná nákaza docela vzít půdu pod nohama. Dočista ho to strhne. Ztratí veškerý smysl pro úměrnost. Připomíná mouchu sedící na stěně přehrady právě ve chvíli, kdy zdivo začíná pukat.

Pohled na mne ho rozradostnil, jako onehdy příjemně naladil Karla Hynka Máchu pohled na duhu.

Po chvíli jsem si pobrukoval veselou melodii a nabýval jsem větší jistoty, že se Bůh opravdu zdržuje na nebesích a že je se světem spokojen. Přeletěl pohledem ulíznuté frizúry a kadeřící se vousy ctihodných obcovatelů této veledůležité besedy. Naslouchal jsem jejich blábolení jako jásavému pění ptactva a přemítal jsem, jak sladké jsou jejich melodie. Dokonce i jakýsi hmyz, který se mi zamotal do kníru, mi připadal jako slušný hmyz, jenom kdyby člověk věděl, jak se jmenuje. Zkrátka a dobře byl v cukerínově benevolentní náladě. Moje mysl se nacházela ve stavu, kdy bych ochotně pohladil po hlavě žebráka a dal mu zlatku.

A pak jsem k údivu profesora spustil jako když medu ukrajuje:

Jářku, musíš říci, že se pravda nachází u stvořené věci ve věci a v rozumu. Pravda se nachází v rozumu natolik, nakolik se shoduje s věcí, jejíž znalost má. Pravda se však nachází ve věci natolik, nakolik napodobuje Boží rozum, jenž je její mírou, jako je umění mírou všech uměleckých děl -, anebo nakolik je věci vlastní vyvolávat pravdivé poznání o sobě v tvém rozumu, který je od ní vyměřován.. Věc, která existuje mimo duši, napodobuje svým tvarem umění Božího rozumu, skrze týž tvar je jí dáno vytvářet pravdivé poznání v tvém rozumu a skrze tento tvar má také každá věc bytí. Proto pravda existující věci zahrnuje ve svém pojmu jsoucnost věci a přidává navíc vlastnost shody s rozumem tvým či Božím. Žádné popření ani zbavení existující mimo duši nemají tvar, kterým by buď napodobovaly vzor Božího umění nebo vnášely poznání o sobě do tvého rozumu. To, že se však shodují s rozumem, je dáno ze strany rozumu, který poznává jejich pojmy. Tak je jasné, že když se kámen nazývá pravdivým a slepota pravdivou, nevztahuje se pravda k oběma stejně. Pravda pronesená o kameni zahrnuje ve svém pojmu jsoucnost kamene a přidává navíc vztah k rozumu zapříčiněný i ze strany samotné věci, poněvadž ta má něco, na základě čeho se může vztahovat. Avšak pravda pronesená o slepotě nezahrnuje sama v sobě zbavení toho, čím má být, jako je slepota, nýbrž pouze vztah slepoty k rozumu. Tento vztah také nemá nic ze strany samotné slepoty, o niž se opírá. Slepota se nesrovnává s rozumem silou něčeho, co by měla v sobě. Je tedy jasné, že pravda nacházející se ve stvořené věci, nemůže zahrnovat nic jiného než jsoucnost věci a shodu věci s rozumem či rovnost rozumu s věcí nebo se zbavením věci. A to celé je od Boha, neboť jak tvar věci, skrze kterou se shoduje, tak i pravda jakožto dobro rozumu pochází od Boha. Dobro každé věci spočívá v dokonalé činnosti samotné věci. - Avšak dokonalá činnost rozumu je právě v tom, nakolik poznává pravdu. V tomto spočívá jeho dobro jako takové. Jestliže každé dobro i každý tvar pochází od Boha, musí se jednoznačně říci, že každá pravda pochází od Boha.

A co námitky? Jak si s nimi poradíš?

K první námitce ti stačí říci, že když někdo dokazuje, že každé pravdivé pochází od Boha, a říká, že je pravdivé, že někdo smilní, tak upadá do případného překrucování. - Uvádíš-li: "Je pravdivé, že někdo smilní," neuvádíš tím, že by snad sám nedostatek, který úkon smilnění v sobě obsahuje, byl zahrnut v pojmu pravdy. Pravdivé zde totiž přisuzuje pouze jeho shodu s rozumem. Proto se nemůže vyvozovat: "Od Boha pochází, že někdo smilní," ale že od Boha pochází pravda tohoto výroku.

Zdálo se, že se moje slova dočkala odezvy. Obcovatelé besedy na mě blahosklonně pokukovali. Od mladého člověka se přece nedá čekat, že spolkl všechnu moudrost světa, a nikdo mu nesmí zazlívat malé nedopatření na počátku životní dráhy, zvlášť když teď už všechno pochopil.

Jenže profesor využil mé stávající odmlky a spustil:

Dále jest nám řkouti, že odúdobnění a jiné nedostatky nevlastní pravdu tak jako jiné věci. - A proto, ačkoliv pravda nedostatků pocházíť od Boha, neníť možné na základě toho uzavírat, že odúdobnění pochází od Boha.

Potom jest nám řkouti, že podle nebožtíka Libomudruna Aristotela v VI. knize Metafyziky, nespočíváť pravda ve složení, které jest ve věcech, alébrž ve složení, které vytváříť duše. Pravda arciť nespočívá v tom, že toto jednání se svým odúdobněním tkví v podmětu - to totiž přináleží k srozumu dobra či zla -, nébrž v tom, že se jednání takto tkvějící v podmětu shodujeť s postřehováním duše.

Konečně jest nám řkouti, že dobro, povinnost a správnost a vše takového druhu se jinak vztahujíť k Božímu svolení a jinak k ostatním projevům vůle. U ostatních projevů se arciť odkazuje jak na to, co spadáť pod úkon vůle, tak i na samý úkon vůle. Když například Bůh přikazujeť úctu k rodičům, jest jistým způsobem dobrá jak samotná úcta k rodičům, tak i přikázání. Zatímco ve svolení se odkazujeť pouze na úkon svolujícího, a ne na to, co pod svolení spadá. Tož jest správné, že Bůh svolujeť, že se vyskytuje odúdobnění. Z toho arciť nevyplývá, že by samotné odúdobnění měloť nějakou správnost.

Aniž bych se zdržoval s překladem toho Hovadíkova odúdobnění, jimž on nejspíš myslel nějakou znetvořeninu, přiložil jsem si sám tedy svoje polínko.

K následující námitce stačí říci, že pravda po nějaké stránce, jíž přísluší zápornost a nedostatek, se jednoduše převádí zpět na pravdu, která je v rozumu a která pochází od Boha. - A tak pochází pravda nedostatků od Boha, i když samotný nedostatek od Boha nepochází.

Dále se dá říci, že nebytí není příčinou pravdy záporného tvrzení, jako by je vytvářelo v rozumu. Činí to sama duše, když se srovnává s nejsoucím, které je vně duše. A proto nebytí existující vně duše není účinnou příčinou pravdy v duši, nýbrž jakoby vzorovou. Námitka však vycházela z účinné příčiny.

Potom je také jasné, že ačkoliv zlo nepochází od Boha, přesto to, že je viděno takové, jaké je, jistě od Boha pochází. Proto pravda, jíž je pravdivá existence zla, pochází od Boha.

Konečně je nad slunce jasné, že zlo sice působí na duši pouze pod obrazem dobra, ale protože se jedná přece jen o dobro nedostatečné, tedy duše v sobě postihuje charakter nedostatku a v něm chápe pojem zla. A tak je zlo viděno jako zlo.

Prof.Hovadík vrtěl nechápavě hlavou. Když to neměl zamotané jako bourec morušový do těch do svých slovních zakuklenin, odmítal to jako bych nestoudně svlékal pravdu do naha. Zkrátka nesouhlasil jsem s ním. Cítil jsem, že je na špatné cestě. Pravda přece není k tomu, aby byla obalená kdoví kolika spodničkami jako nějaké lepá děva v kyjovském kroji. Přece by  si snad nechtěl osvojit pravdu tím, že ji uvězní ve svých termínech jako ve věži ze slonoviny? Jak by podle ní chtěl žít? A jak by chtěl, aby podle ní žili ostatní?  Říkal jsem si, že v tom libomudrování, za každou cenu co nejvíc svérázném, nemůže očekávat žádné vítězství. Anebo si snad chtěl uchovávat pravdu jen pro sebe? Blesklo mi hlavou, že bych ho mohl upozornit na podobenství o hřivnách. Místo toho jsem mu řekl, že možná vůbec pravdu nemá, i když se mu zdá, že ji má doma schovanou v drahocenné truhlici, okované a uzamčené tolika slovními divuplody, přes něž se k ní nikdo nedostane. Divně po mně loupl očima. Předběžné kroky jsou základem jednání. Říká se tomu prolomit ledy. Nemůžete přece vtrhnout na úplného cizince a vyrazit na něj rovnou: "Ahoj, krajane! Doufám, že se brzy vrátíš domů!" Daleko lepší je začít: "Dobré jitro, pane. Vidím na první pohled, že jste kulturní člověk, pravděpodobně nejšťastnější, když se zabýváte tím, co vás baví. A pak už se rozjedete na plné obrátky.

Musíte navázat kontakt. Já osobně jsem pro veselou, bodrou atmosféru. Mám v úmyslu začít žoviálně: Zdravíčko, pane. Tak-a-tak, zdravíčko, čímž se vlichotím do jeho přízně, takže mě hned nevyhodí. Načež mu začnu vyprávět co, do dobře zná, ale podám to jinak, než to podává on. Potom, teprve potom přistoupím k jádru věci - počkám samozřejmě, až se přestane smát. To se nemůže minout  účinkem.

Jenže to byla ryzí teorie, ale praxe byla docela jiná. Následkem toho jsem byl poněkud schlíplý jako přišlápnutý plž. Pohled na milostpaní Hovadíkovou, která se občas vynořovala uprostřed naší besedy jako strašný Mobby Dick a zlověstně loupala očima po každém, kdo se jí zdál ubližovat jejímu učenému synečkovi, mi energie moc nepřidal. Tentokrát se tu spolu s ní vynořila také její příbuzná.

Jsem vdova Kokrhelová, ale rozená jsem Ušatá, a my Ušatí nejsme lecjací. Už jsem toho dost slyšela a hned tak něco mě nepřekvapí.

Zřejmě byla na svůj ušatý původ jaksepatří hrdá, nicméně se mi vtírala myšlenka ohledně pravé povahy původce tohoto ušatého stvoření, i když označením stvořením jsem si nebyla tak docela jist.  Od podívání byla to, co bych nazval odpuzující bytost. Snad ne tak odpuzující jako moje prateta Žofie, protože to je stěží možné, ale rozhodně se čestně řadila bok po boku k úlisné babici, která, za smutně proslulých maďarských událostí, pro pár zlatek navíc vmetla Jánošíkovi ošatku hrachu pod nohy. Měla zahnutý nos, úzké, sevřené rty a její oči by se daly použít k štípání klád v guajacových lesích v jižní Americe. Při celkovém pohledu na ni člověk obdivoval neohroženost pana Kokrhela, že si tohle monstrum vzal, a chválil Pána za to, že si ho vzal rychle k sobě. Zřejmě to byl člověk, jehož nic neodstrašilo. Každopádně očistec prožil už v pozemských poměrech.

Já jsem sem však přišel s úmyslem nabýt poučení a radostně se veselit z dosahování pravdy uprostřed všedních dnů, a byl jsem rozhodnutý toho opravdu dosáhnout. Herci říkají, že za takových okolností, kdy duše se zajíká rozčilením a nervová soustava je na prahu zhroucení, je důležité zhluboka se nadechnout. Nadechl jsem se třikrát a okamžitě jsem na tom byl o zblo lépe. Bylo však třeba pokračovat a skládat zblo ke zblu.

Byl jsem hluboce rozrušený, protože kdopak rád sleduje, když si ho přeměřuje někdo jako majitel pohřebního ústavu. Paní Kokrhelová, rozená Ušatá se posadila na židli, kterou jsem jí zapomněl nabídnout. A dost divně po mně koukala. Byl to šeredný pohled. Měl jsem z něho pocit, jako bych byl něco, co přinesl domů pes a co později, až bude mít čas, hodlá někde zahrabat. Zrovna tak se na mě občas podívá má vlastní teta Žofie a mě se z toho pokaždé  dělána zádech husí kůže..

Puls jsem měl zrychlený a čelo orosené poctivým potem jako vesnický kovář. Strašlivě jsem potřeboval osvěžení z lahve halůzkové. Zdálo se mi, že už mi jazyk začínal u kořene černat, když na mě utkvěla na mně pohledem paní Kokrhelová, rozená Ušatá, a ten pohled mnou projel jako kinžal sultána Sulejmána. Nevím, jak se to všechno seběhlo, ale v příštím okamžiku jsem byl v knihovně a dlouze, dlouze jsem se pozdržel u zdroje nové síly. Nebyl to sice žádný Spiritus Sanctus, nýbrž jen spiritus naturalis, ale Pánbůh nám přece dal taky rozum. Za chvíli jsem si to šněroval zpátky mezi obcovatele besedy a v hale bylo ticho, že se mohlo dlabat lžící.

Paní Kokrhelová, rozená Ušatá, se nepohnula ani o centimetr. Pořád seděla rovně jako svíčka na krajíčku židle a svírala paraple, jako by se chystala k hodu kladivem. Když jsem vstoupil, zase na mě vrhla takový ten svůj pohled. Nedalo se pochybovat, že ke mně z nějakého důvodu pojala odpor.

Kráčel jsem ponořen v hluboké myšlenky, ale nesen nábojem přízemního ducha z láhve. Nedávno jsem četl napínavý román, v němž hrdinka dostala ránu mezi oči, a propadla se do bludiště bublajících myšlenek. Ten popis mi seděl jako tapeta na zdi.

Srdce mi ztěžklo. Připadal jsem si, jako bych byl lapen v podzemním doupěti anarchisty Michaila Bakunina. Na rozdíl od tohoto teroristy jsem začal být vlivem zkapalněného slunečního paprsku čím dál blahovolnější. Matně jsem si vybavoval vzpomínky na profesorův vynález nazvaný „pavarník“a pak jsem si jej několika tahy zakreslil do deníku, aby snad neupadl v zapomenutí. Jako duhově zbarvené bublinky se mi začaly z paměti vynořovat všechny ty drobné dílčí úspěchy v hledání pravdy. Brzy nato jsem s novou dychtivostí přešlápl na místě, znovu vyhlédl oknem k obzoru, a pak s výrazem siláka, který zvedá ze země těžkou železnou činku, pomalu pozvedl hlavu. Nato jsem jí prudce spustil dolů a s pořádným rozmachem jsem dosedl až starodávná židle zahekala. S vnitřním uspokojením jsem sledoval přípravy k obědu. Byl už opravdu nejvyšší čas. (Pokr.)

+++

Pozdní léto,

stojí na vedlejší koleji trati

se dvěma stříbrnými vlasy

dálavy.

 

Jen pozdní léto,

mává šípem stěhovavých ptáků

s vlasy dálavy,

ve stříbrném podnosu slunce.

Karel Orlita

+++

Brněnská akademie duch.života ct.Patrika Kužely

Jak často mám chodit ke svátosti smíření?

Snaž se v tom dosáhnout soustavnosti. Zpočátku měsíc co měsíc, a pak třeba i častěji, abys trvale žil ve stavu milosti. Když vytrváš, umožním ti v tom jistou zběhlost, pohotovost a snadnost. Odhalím ti pravidla obyčejných cest duchovního života platné pro nováčky, stojící právě na začátku vnitřního života.

Stanov si den, kdy má zpovědník čas, aby ti mohl poskytnout pokyny podle tvé povahy jako kajícníka.

Pokud jsi začátečník, urči si celkem krátká období: týden, pokud jsi hoch, čtrnáct dní, jsi-li dívka.

Ať jsi muž či žena, náležitě se připravuj na každou zpověď a vykonávej ji jedině kvůli svému dokonalejšímu vnitřnímu životu, pokroku na cestě dokonalosti, bez jakýchkoli přirozených pohnutek, jež nejsou dost vhodné při přijímání svátosti.

Prospívá opakování svátosti smíření k čistotě srdce a pokroku v dokonalosti?

Někdo snadno zneklidní, kdežto jiný požívá nerušeného, zřídkakdy rozvráceného vnitřního pokoje. Ty, kdo snadno zneklidníš, přistupuj k opakování svátosti smíření nebo životní svátosti smíření po zralé úvaze, aby sis tím neublížil. Nemáš-li naprostou jistotu, že tvoje dřívější svátosti smíření nebyly svatokrádežné, počkej s nimi.

Vezmi v úvahu, že v takovém stavu nejsi s to vykonat úplnější a dokonalejší zpověď, než byly ty dřívější. Protože jsi nyní rozrušen neklidem, nemůžeš udat počet a okolnosti hříchů lépe než dříve, když jsi je vyznal tak, jak jsi je poznával. Pamatuj, že tvoje hříchy nezávisí na tom, jak se na ně sám díváš, nýbrž na vědomí, jaké máš právě ve chvíli hříchu. Důvodem tvého váhání s opakováním svátosti smíření však nemusí být žádná vnitřní náchylnost k rozpolcenosti, nýbrž tvoje pohodlnost, ba i skrývaná pýcha nebo ješitnost či samolibost s neochotou přijmout, proč zrovna u tebe by bylo potřebné opakovat svátost smíření. To však často nepoznáš vlastním rozvažováním, nýbrž odpoutáváním se od sebe v ústraní při promodlení celé záležitosti přede Mnou kvůli tobě ukřižovaným a trpícím. Nezapomeň, že chyby, kterých ses možná dopouštěl při dřívějších svátostech smíření, se nejlépe napraví vzbuzením upřímné lítosti, hluboké lásky ke Mně s úmyslem podrobit se Mé vůli, důsledným plněním pevného předsevzetí vyvarovat se hříchu, ať už činorodými skutky obětavé lásky vůči okolí nebo trpnými úkony pokání a půstem. Tak si počínej, až ti prostřednictvím duchovního vůdce oznámím svou vůli ohledně tvého opakování zpovědi.

Zcela jinak je to u tebe, kdo se tak snadno nezneklidníš zpytováním svědomí. Tobě opakování svátosti smíření skutečně prospěje.

Náš milý Ignác z Loyoly to v řeholi ukládá členům svého tovaryšstva. Svatý Bonaventura to radí františkánům. Ať jsi duchovní osoba nebo žiješ ve světě, dej si poradit od řeholního zpovědníka a vyznej se jednou do roka svému duchovnímu vůdci ze hříchů za celý rok.

Je-li tvoje duše dost usebraná, nemusí se obávat duševního znepokojení. Snadno nalezne v životní nebo roční zpovědi příležitost k dokonalé lítosti, kterou by neměla opomíjet. Když jedním pohledem přehlédneš všechny hříchy celého svého života nebo uplynulého roku, pocítíš mnohem větší bolest, než když vidíš jen ten či onen hřích, jak tomu bývá při běžné zpovědi. Moderní duchovní učitelé toto doporučení odmítají – snad pro nedostatek duchovních osob.

Kromě záporné stránky svátosti smíření, však nepřehlížej pozitivní stránku.

Jaká je pozitivní stránka svátosti smíření?

Příznivá stránka svátosti smíření je méně zřejmá, než záporná, nicméně je mnohem významnější. Je to posvěcování, duchovní vedení k svatosti. Jako tvůj Bratr a Spasitel ti do tvého nitra, svátostně očištěného, vlévám Ducha, aby v tobě a tvým prostřednictvím působil takové velké věci, jako odedávna (např. u Marie způsobuje Početí z Mého Ducha, sám pak skrze Ducha vstávám z mrtvých a vystupuji na nebesa, atd.). A v každé nově přijaté svátosti smíření se „objem“ tvého kajícího nitra zvětšuje, takže pokaždé můžeš z plnosti Ducha, kterého tu udílím, přijmout víc a více darů. Proto přistupuj ke svátosti smíření nejen až tehdy, když se dopustíš hříchu, nýbrž už tehdy, kdy zakoušíš slabost a nejistotu nebo víš o blížící se zkoušce pevnosti tvé víry a postrádáš dost přesvědčené víry ve Mne, a tím i vlastní sebedůvěry. I když znovu svátostně vyznáš těžké hříchy už dávno vyznané, posílíš se ještě víc Mých Duchem, a navíc ti odpustím část trestů za tvé hříchy, které by zbývaly do očistce.

Někteří moderní duchovní vůdci to odmítají s tím, že tvrdí, že ti stačí vyznání Konfiteor na začátku mše svaté, když nemáš těžké hříchy. K očištění to stačí, ne však k dalšímu posvěcení. Kdyby se např. sv.Zdislava omezila na taková moderní doporučení, třeba kvůli tomu, že by bl.Česlav neměl dost času na Čechy, když byl představeným řádu v Polsku, patrně by nedosáhla svatosti. Jistě neměla žádné těžké hříchy, ale nestačilo jí být čistá, nýbrž toužila po vyšší dokonalosti, větším a větším posvěcení, po nadlidském hrdinství pro Krista. Toho mohla dosáhnout jen svátostí smíření jako svátostí posvěcování, duchovního vedení a růstu (Pokr.).

+++

 

SVATÝ VÁCLAVE,

ORODUJ ZA ĆESKÝ NÁROD A CELOU EVROPU

Zprávy: V říjnu (7.10.-28.10.) se v BRNĚNSKÉM ANGELIKU koná Setkání mezi uměním: BRNĚNSKÁ DIECÉZE – ŽIVÝ ORGANISMUS. Ze života brněnské diecéze (Fotografie: Libor Teplý, Jan Hanuš, Jaroslav Horák, Jiří Zacha, Stanislav Chlup, aj.)