ČERVEN 2007

 

Ročník XIII., číslo 6.                                                                                                                     Červen 2007

Obsah: TOP, Profesionál v nejvyšších službách (15),Besední řeči podle Tomáše ze Štítného (17), O mši svaté podle ct.Martina z Kochemu (4), Beseda u pana zpytáka (6),, Brněnská akademie duchovního života ct.Patrika Kužely________________________

 

PROFESIONÁL V NEJVYŠŠÍCH SLUŽBÁCH (15)

Postavení mezi zachráněnými

Bez zvláštní profese v nejvyšších službách by žádné shromáždění Mých dětí nebylo úplné. Avšak ani tato profese by nebyla bez tohoto shromáždění. Kdybych nechtěl spojit všechny v jedno své tajemné Tělo, neustanovil bych tuto profesi. Tvým úkolem jako speciálního profesionála je viditelným způsobem přijímat ostatní do shromáždění, dále spojovat všechny takto přijaté účastníky jednotou hlásané pravdy, udržovat a rozvíjet tuto jednotu se Mnou a s ostatními Mými dětmi právě Mým tajemným Tělem v podobě všední obživy, které je pojítkem lásky a jednoty celé Mé vznešené společnosti.

Vedle toho by však zase nebylo shromáždění Mých dětí, kdyby nebylo tvé profese, která přijímá tyto jednotlivé účastníky, kdyby někdo nepečoval o tuto vnější jednotu také viditelným způsobem, dostupným lidským smyslům. Příčiny jsou souvztažné. Právě tak platí, že jedno nemůže být bez druhého. Až vezmu posledního profesionála do místa, které mu v nebi připravuji, učiní také bojující shromáždění Mých dětí svůj poslední krok, a jeho poslední propuštění lidu "Jděte ve jménu Páně!" bude velebným signálem, že může skončit běh nebe i země, že nyní je všechno dokonáno, a že je naplněno vítězné shromáždění Mých dětí. Tím pak ustává také bojující shromáždění Mých dětí. Tím končí také úkol tvé profese. Přesto však dokonalý charakter tvé jedinečné profese bude vždy jasně zářit na čele všech profesionálů, kteří obohacují vítězné shromáždění Mých dětí, a které z nich roste. Jestliže Mi říkáš Hlava tajemného Těla shromáždění Mých dětí, a mí k tomu pádné důvody, tedy jako profesionál jsi rukama a srdcem tohoto Mého tajemného Těla.

Tvá profese je srdcem obnoveného a vrcholně zušlechtěného lidstva. Samozřejmě, že především je srdcem shromáždění Mých dětí. Tento Duch svatý, oživující a povznášející shromáždění Mých dětí vnitřním životem, působí v tvé zvláštní profesi právě ustanovenými způsoby. Srdce rozvádí krev a tedy život do všech žil a cév, je základní tepna a hlavní aorta. Takové je tvé místo profesionála v Mém tajemné Těle, a to je také tvoje hlavní úloha profesionála v Mém Těle. Má přivádět Můj vyšší život ode Mne jako hlavy do všech nejposlednějších cév a vlásečnic v Mém Těle.

Moje děti s oblibou pronášejí o zvláštních profesionálech v nejvyšších službách strašný výrok: Omne malum a clero. Snadno zapomínají, že jistě platí pravý opak toho o shromáždění Mých dětí: Omne bonum a clero. O tom se už ale tolik nemluví. Nemluví se dost o tom, že právě přes ruce zvláštních profesionálů procházejí všichni dokonalí hrdinové a hrdinky až do místa, které jim připravuji, a že se stali nadlidskými hrdiny a hrdinkami díky nim. Jen díky nim se všichni povolaní sytí Mým Tělem a Slovem, takže je tito profesionálové duchovně vedou. Jejich rukama proudí dary, které obnovují a zušlechťují všechny hříšníky a slabochy, takže se díky tomu stávají hrdiny, přesahujícími lidské meze.

Veškerá dokonalost prýští z této zvláštní profese. Především stanovme ono objektivní působení zařízeních ode Mne ustanovených a v čistě profesionálním působení! Jestliže nejeden zlý příklad vychází od těchto profesionálů, když někteří svou hrabivostí, marnivostí, neřestí nakazí lid a odvádějí ho ode Mne a Mého vzoru, copak to nejsou na druhé straně zase jiní, kteří nejen objektivně, nýbrž i subjektivně, svým osobním příkladem uchvacují upadlé zástupy svou svatostí, svou přičinlivostí, svou horlivostí, svou námahou i svým utrpením? Shromáždění Mých dětí spočívá na apoštolech dřívějších i dnešních.

Jako profesionál přinášej nové stavební prvky k velkolepému dílu Mé svrchované vlády! Ohlazuj tyto kameny! Zasazuj je do této posvátné budovy! Upevňuj je a stále je udržuj v této jednotě budovy shromáždění Mých dětí!

Když si odmyslíš onu objektivní stránku své profese, totiž ono objektivní živení Mými dary, komupak vděčí celé kulturní lidstvo za to, že se Moje učení dostává až poslednímu národu a kmenu? Jdou tam jen Moje děti žijící ve světě jako amatéři nebo zvláštní profesionálové v nejvyšších službách? Kdo namáhavě a trpělivě buduje dosavadní soustavu Mého učení? Amatéři nebo profesionálové? Kdo se rozhodně staví všem bludům a scestným naukám? Kdo hlásá Mou radostnou zvěst stejně prostým jako učeným? Jen poměrně okrajovou úlohu a menší podíl na tom mají Moje děti žijící ve světě. Od zvláštních profesionálů v nejvyšších službách vychází všechna osvobozující a povzbuzující velké hesla, posilující příznivé společenské a kulturní změny. Tohle vše je připomínej těm dětem světa, které dnes jaksi pohrdavě mluví o těchto profesionálech, a stále volají po nějaké revoluci ve shromáždění Mých dětí, které rozumějí tak, že teprve oni mají "očistit" shromáždění Mých dětí blátem z ulice a "obnovit" je duchem světa a začít dělat to, co prý zvláštní profesionálové zanedbávají.

Na druhé straně si zase vděčně připomeň, co všechno koná celé shromáždění Mých dětí pro tebe jako profesionála. Tvoje profese by byla k ničemu bez shromáždění Mých dětí. Kdyby Mé tajemné Tělo, jeho obnova, rozšíření a upevnění nepotřebovalo tebe jako zvláštního  profesionála, nebylo by ani toto jedinečné povolání. Jako každý zvláštní profesionál rosteš z Mého tajemného Těla, ze shromáždění Mých dětí. Především shromáždění Mých dětí se s láskou a péčí o tebe, zvláštního profesionála stará svými dary a jinou podporou. Vzpomeň si, s jakou láskou se shromáždění Mých dětí odedávna chápe úkolu vzdělání a přípravy všech povolaných studentů na jejich budoucí Moji zvláštní profesi! Vybírá své nejlepší síly, vybírá nejlepší profesionály a obětuje je v době, kdy je hrozivý nedostatek těchto povolání. Nikdy nešetří svými nejlepšími syny, aby je obětovalo. Po staletí a tisíciletí řídí moudrými předpisy výchovu a přípravu Mých dokonalých profesionálů.

 

Když se shromáždění Mých dětí stará o to, aby se těm, které zvu do svých nejvyšších služeb, dostalo náležité přípravy, jakou péči věnuje těm hotovým profesionálům, aby se mohli duchovně obnovit, pookřát a povzbudit? Shromáždění Mých dětí nikdy neopouští žádného svého profesionála, stále ho má na zřeteli, že to až někdy není jednotlivcům docela příjemné. Shromáždění Mých dětí nechce, aby ses jako zvláštní profesionál v nejvyšších službách cítil někdy osamocený, příliš izolovaný a opuštěný. Konečně se celé shromáždění Mých dětí za tebe modlí. Denně se vznášejí ke Mně, k našemu společnému Otci nebeskému i naší společné Matce Marii nejvyšším místům nejen modlitby celého shromáždění Mých dětí, ale i vroucí a vřelé modlitby takových Tereziček od Ježíška, které tiše trpí, obětují a modlí se v ústraní za Mé zvláštní profesionály, za bratry, kteří vedou venku duchovní boj a na této frontě s Mou pomocí čelí duchu světa. Nejsou ani zdaleka opuštěni. Je tolik duší, jež v modlitbách stále povznášejí profesionály. Podpírají je jako když synové Árona podpírají klesající paže Mojžíše.

Shromáždění Mých dětí konečně obklopuje své profesionály svatými zákony. Ty mají chránit tvou dokonalost a nedotknutelnost.

Jaký má být proto tvůj postoj profesionála ke shromáždění Mých dětí ?

Na hrobě sv.Bonaventury jsou napsána dvě slova: Dilexit Ecclesiam. Kéž by se to mohlo opravdu naplnit a platit o všech zvláštních profesionálech v nejvyšších službách!

Jak je třeba si zamilovat shromáždění Mých dětí!

Milovat v shromáždění Mých dětí především Mou Krev!

Milovat v něm naši panenskou Maminku!

Milovat v něm práci a pot všech ostatních, kteří svým hrdinstvím překračují meze tvé přirozenosti.

Milovat v něm lásku našeho věčného Otce, který je nám všem tak důvěrně a osobně blízký.

Milovat v něm všechny Mé děti, kterým má profesionál pomoci k tomu, aby se stali Mými důvěrnými přáteli a rostli v dokonalém přátelství a spolupráci na obnově a vrcholném zušlechtění lidstva a světa.

Vžij se do shromáždění Mých dětí a začni s nimi cítit! Především se na všechno ve shromáždění Mých dětí dívej z Mé vyšší perspektivy! Všechno v životě hodnoť podle toho, jak a čím můžeš prospět shromáždění Mých dětí, totiž celému společenství Mého lidu! Prožívej spolu se shromážděním Mých dětí jeho bolesti a vrhni se s celým zápalem a s vydáním všech sil všude tam, kde je toto shromáždění ohroženo, kde trpí, prosí o pomoc!

Neopouštěj shromáždění Mých dětí! Vytrvej věrně při něm, třebaže je ho tvář poskvrněna jejími nehodnými členy! I v tom je Moje velká služba a se Mnou celého obecného shromáždění Mých dětí našemu Otci, že jeho tvář je znečišťována a srdce probodáváno, třebaže samo je dokonalé a čisté, tak jako proniká duši naší panenské Máti, ačkoli Maria byla, je a vždy bude přečistá, protože jedině tak se může ukázat smýšlení mnohých. Jedině tímto se mohou odhalit vlci v beránčím rouchu, sluhové vládce světa, kteří se z různých falešných důvodů vmísili do řad Mých zvláštních profesionálů v nejvyšších službách. Také to je cesta ke stále větší očistě a zušlechtění shromáždění Mých dětí a k Mému stále úplnějšímu vítězství. Pečlivě dbej o to, aby shromáždění Mých dětí netrpělo takto pohoršením, špatným příkladem osob, slavně zaslíbených vrcholné službě, aby nikdy netrpělo pohodlností, změkčilostí a zbabělostí, zesvětštělým pojetím Mé dokonalé profese.

Láska ke Mně a ke shromáždění Mých dětí vyžaduje opravdové oběti. Ve dvacátém století přinášejí mnozí profesionálové v Mých nejvyšších službách velké oběti, jako mučedníci nacistických koncentráků, a další zástupy mučedníků jiných vyhlazovacích táborů. A přicházejí další obětaví. V 21.století se nepatrně mění, když na místo donucovacích zřízení omezujících lidská práva mnohých nastupuje donucovací zřízení k zajištění lidskosti. Nikdy nepolevuj kvůli nějakým lidským chybám a nedostatkům těch, kdo představují shromáždění Mých dětí!. Zamiluj si shromáždění Mých dětí pro ně samo, a ne pro vyznamenání, která se dávají našim synům, když jsou někdy jako malé děti, jaké je třeba odměňovat tímto uznáním! Všechno máš ode Mne, z Mého tajemného Těla, totiž ze shromáždění Mých dětí. Proto se to snaž zase vracet. Nikde nenajdeš pravé štěstí než v lásce, věrnosti a sebeobětování shromáždění Mých dětí, protože vyrůstá z Mé lásky, Mé věrnosti a Mého sebeobětování jako vrcholného profesionála. Dej Mi a shromáždění Mých věrných vše a všechno nalezneš! (Pokr.)

+++

Besední řeči podle Tomáše ze Štítného (17).

Děti se ptají: Nemodlíme se k Bohu nadarmo, když Bůh nelituje ničeho, co dopustí anebo když trestá zlé?

Tatíku! Nechybuješ snad v tom, že opomíjíš svědectví Písma, že když Bůh viděl nějakého člověka porušit stav své přirozenosti žádostí smilného zapálení, navíc s vlastními dětmi, a jehož pak zachránil v korábu od potopy, kterou dopustil na celý svět, tak „litoval, že učinil člověka“ (Gn 6,7)? Když Bůh nemění svůj záměr, k čemu je pak modlitba?

Otec: Děti, tím, co říkám podle naučení Písma svatého a svatých Otců, se nemýlím. Proto sledujte, co pravím. Bůh nelituje, ani neodmítá nic, co učinil ve svém nitru. Vždyť to vše učinil v nejvyšší moudrosti a v nejplnější opatrnosti, když dříve, než to učinil, věděl, jak co dopadne. Bůh v zarmoucení nelituje ani svého myšlení, pokud někdo jedná proti němu, neboť zloba kohokoli neškodí Bohu. A bude-li někdo odporovat Bohu, tak dokládá jeho moc a spravedlnost, když udělí náležitý trest svým protivníkům, které poráží, jako jeho mocnou dobrotu a milost, když dá radost a útěchu svým vyvoleným, svým milým. A k tomu dodávám, jak učí a praví svatí Otcové, že Písmo bere v úvahu lidskou zátěž, jež často uvádí o Bohu to, co je podle lidského původu, aby srovnalo lidskou nízkost a vznešený úmysl Boha. Tak připomíná, že tomu tak vpravdě není u Boha, nýbrž nějakým podobenstvím. A tím činem zde praví Bůh v Písmu: litoval, že učinil člověka. Říkají také: Bůh se rozhněval nebo se hněvá. Písmo ukazuje tou řečí a těmi slovy trest Boží, že tak chce ztrestat zlobu zlého člověka a ohavného, jež vybočuje ze svého řádu, jako by mu to bylo líto, že někdy stvořil člověka. Ale Bůh v sobě, ve svém nitru, nelituje, ani se nehněvá jako my se svým odporem, nýbrž trestá zlobu, jako by se hněval, jako by se trápil nebo litoval.

Ohledně druhého, že totiž říkáte, proč by se mělo modlit, kdyby Bůh nikdy nezměnil úmysl, pravím, že je třeba stále se modlit. Takové je Boží ustanovení. Naše oslava Boha je vhodná, neboť nám od něho pochází všechno dobré, a třebaže si ve své dobrotě od věčnosti usmyslel činit nám dobré, takže ho naše modlitba neučiní milosrdnějším, činí nám dobře. Máme se však modlit a vyprošovat si u něj naplnění svých potřeb, neboť - třebaže nám činí dobře pro svou dobrotu, a ne pro naši modlitbu, - činí to však skrze naši modlitbu a prosbu. Tak je naše modlitba cesta, po níž k nám jdou od něho jeho rozličná dobrodiní. Ačkoli si už před věky usmyslel dát nám to, co nám dává, přesto způsob, jak to dává, vyžaduje, abychom si zasloužili modlitbami a prosbami stát se hodnými jeho darů, a aby naše mysl a žádostivost, rozněcující se modlitbách, vždy směřovala k němu. (Pokr.)

+++

Beseda pana zpytáka (Z deníku mého pradědečka )

                                              Praha, 23.srpna Léta Páně 1872

(Pokr.) Jestli vám, pane profesore, správně rozumím, tak říkáte, že není-li pravda možných výpovědí věčná, potom lze stanovit čas, kdy pravda možných výpovědí neexistovala. V tomtéž čase však byla pravdivá i výpověď, že neexistuje žádná pravda možných výpovědí. Tedy pravda možných výpovědí existovala. A to je v rozporu s tím, co bylo dáno. Musíš tedy říci, že pravda možných výpovědí je věčná.

Jakkoli to podle Aristotela odporuje pravdě, přesto je látka věčná tím, že přetrvá i své zničení a že trvá před svým vznikem. Když totiž věc zaniká, pak se rozpadá v něco. Vzniká-li, tedy vzniká z něčeho jiného. Avšak to, z čeho věc vzniká, a to, v co se rozpadá, je látka. Jestliže však podobně tvrdíš, že pravda zaniká nebo že vzniká, pak by byla před svým vznikem i po svém zániku. Vzniká-li, tedy přechází z nebytí do bytí, a zaniká-li, přechází z bytí do nebytí. Pokud ale pravda není, tedy je pravdivé to, že pravda není, což jistě může platit pouze tehdy, když pravda existuje. Pravda je tedy věčná.

Dále, všechno, o čem se nedá myslit, že není, je věčné. O věci, která může nebýt, si také můžeš myslet, že není. Avšak nemůžeš myslet neexistenci pravdy možných výpovědí. Tvůj rozum nemůže myslet něco, aniž by myslel, že je to pravdivé. Pravda tvých možných výpovědí je tedy věčná.

Dále, to, co je budoucí, vždy bylo budoucí a to, co je minulé, vždy bude minulé. Když však existuje něco budoucího, je pravdivý i výrok o budoucím, a když existuje něco minulého, je pravdivý i výrok o minulém. Vždy tedy existuje pravda výroku o budoucím a vždy bude existovat pravda výroku o minulém. Tak je věčná nejen první pravda, nýbrž také mnohé jiné.

Nic není více věčné než pojem kruhu a že dvě plus tři je pět. Avšak pravda těchto výrazů je stvořená pravda. Tudíž i mimo první pravdu je nějaká pravda věčná.

Kromě toho, pro pravdu své výpovědi nepotřebuješ, aby se něco skutečně vypovídalo. Stačí, aby existovalo to, o čem můžeš vypovídat. Dříve, než byl svět, však existovalo kromě Boha něco, o čem se také mohlo vypovídat. Proto dříve než byl svět, existovala pravda možných výpovědí. To však, co bylo před světem, je věčné. Tedy pravda možných výpovědí je věčná. Důkazem je to, že svět byl učiněn z ničeho, to znamená po ničem. A tak dříve než byl svět, bylo jeho nebytí. Avšak pravdivá výpověď je tvořena nejen o tom, co je, nýbrž také o tom, co není. Jako můžeš pravdivě vypovídat, že bytí je, tak můžeš stejně pravdivě tvrdit, že nebytí není. Tedy dříve než byl svět, bylo něco, o čem se dalo tvořit tvrzení.

Dále, všechno, co se zná, je pravdivé tehdy, když se to zná. Avšak Bůh od věčnosti zná všechny možné výpovědi. Tudíž pravda všech možných výpovědí existuje od věčnosti, a tak je mnoho věčných pravd.

Kromě toho můžeš namítnout, že z uvedeného nevyplývá, že by výpovědi byly pravdivé samy o sobě, nýbrž jsou pravdivé pouze v Božím rozumu. - Proti tomu můžeš říci, že nějaké věci jsou nezbytně pravdivé natolik, nakolik jsou poznávané. Bůh však od věčnosti poznává všechny věci nejen tak, jak jsou v jeho mysli, nýbrž také v jejich vlastní existující přirozenosti. Písmo uvádí: "Pán, tvůj Bůh, znal všechno dříve, než to bylo stvořeno, a stejně poznává všechno po dovršení" (Sír 23,29). Tedy poté, co byly věci utvořeny, nepoznává je jinak,, než jak je zná od věčnosti. Od věčnosti tedy jsou mnohé pravdy nejen v Božím rozumu, ale i samy o sobě.

O věci se také vypovídá, že jednoduše existuje, když existuje ve své úplnosti. Ráz pravdy se však naplňuje v rozumu. Pokud však v Božím rozumu existuje od věčnosti více pravdivých věcí, tak musíš jednoduše připustit, že existuje více věčných pravd.

Když je „spravedlnost věčná a nesmrtelná" (Mdr 1,15), kdežto pravda je podle Cicerona jistou částí spravedlnosti, tak je Pravda věčná a nesmrtelná.“

Dále se dá namítnout, že obecnina je trvalá a neporušitelná. Pravdivé je však v nejvyšší míře obecné, neboť je zaměnitelné se jsoucím. Pravda je tedy trvalá a neporušitelná.

Dále lze namítnout, že obecnina  sama o sobě sice není porušitelné, ale je porušitelná případně. - Proti tomu musíš  nazývat věc spíše podle toho, co jí náleží o sobě, než podle toho, co jí náleží případně. Je-li tedy pravda sama o sobě trvalá a neporušitelná a zaniká či vzniká pouze případně, musíš připustit, že pravda jako obecnina je věčná.

Dále, od věčnosti je Bůh před světem. Tudíž od věčnosti náleží Bohu vztah prvenství. Uvádíš-li však jednu stranu vztahu, musíš uvést i druhou stranu, že totiž od věčnosti je následnost světa k Bohu. Proto od věčnosti je i něco mimo Boha, čemu nějak přísluší pravda. A tak je závěr stejný jako v předešlé námitce.

Další námitka říká, že onen vztah prvenství a následnosti není něčím v přirozenosti věcí, nýbrž pouze v rozumu.

Proti tomu uvádí Boetius ve své Filosofii utěšitelce, že Bůh svou přirozeností předchází svět, i kdyby svět vždy existoval. Daný vztah prvenství je tedy vztahem přirozeným, a ne pouze rozumovým.

Další námitka zní, že pravdou významu je jeho správnost. Ale od věčnosti je správné, aby význam něco znamenal. Pravda významu tedy je od věčnosti.

Dále je od věčnosti pravdivé, že Otec plodí Syna a že Duch svatý vychází z obou. - To je však více pravdivých věcí. Od věčnosti je tedy více pravdivých věcí.

Kromě toho jsou  uvedené skutečnosti pravdivé pouze jednou pravdou. Proto nenásleduje, že je od věčnosti více pravd. - Proti tomu však víš, něco jiného je, že Otec je Otec a plodí Syna, a něco jiného je to, že Syn je Syn a vydechuje Ducha svatého. Avšak výrok "Otec plodí Syna" a "Otec je Otec" je pravdivý proto, že Otec je Otec. Výrok "Syn je plozen Otcem" je pak pravdivý proto, že Syn je Syn. A tak nejsou tyto výroky pravdivé jednou pravdou.

Dále, ačkoliv se "člověk" dá zaměnit se "schopný se smát", přesto pravda obou výroků "člověk je člověk" a "člověk je schopen se smát" není stejná. A to z důvodu, že výraz "člověk" a výraz "schopný se smát" nepřisuzuje stejnou vlastnost. Podobně však výraz "Otec" a výraz "Syn" neobsahuje stejnou vlastnost. U výše zmíněných výroků se tedy nejedná o tutéž pravdu.

Tomu, kdo namítá, že dané výroky nejsou od věčnosti, říká Anselm, že teprve až existuje rozum, který může vypovídat, může existovat i výpověď. Od věčnosti však existuje Boží rozum, který poznává , že Otec je Otec a že Syn je Syn, a tedy vypovídá či vyslovuje, což je podle mne totéž jako to, že poznává . Výše řečené výpovědi tedy jsou od věčnosti.

Jak se na to dá odpovědět?

Předně lze proti tomu namítnout, že nic stvořeného není věčné. Avšak mimo první pravdu je každá pravda stvořená. Tedy pouze první pravda je věčná.

Dále, jsoucí a pravdivé jsou zaměnitelné. Avšak pouze jedno jsoucí je věčné. Tudíž je pouze jedna pravda věčná.

Opakuji, že pravda s sebou nese jistou shodu a souměřitelnost;. Proto nazýváš nějakou věc pravdivou stejným způsobem, jako něco nazýváš souměřitelným. Těleso však měříš jednak mírou vnitřní, jakou je délka, plocha či hloubka, jednak mírou vnější, jakou je pro umístění místo, pro pohyb čas a pro kus látky loket.

Podobně můžeš také nazývat věc pravdivou dvojím způsobem. Buď na základě vnitřně obsažené pravdy, nebo na základě vnější pravdy. Tak nazýváš všechny věci pravdivými na základě první pravdy. A protože pravdu, která je v tvém rozumu, vyměřují samotné věci, proto je jasné, že jak pravda věci, tak i pravda tvého rozumu či výpovědi, která vyslovuje, cos nahlédl, jsou odvozeny z první pravdy.

Tato shoda či souměřitelnost tvého rozumu s věcí však nevyžaduje, aby byly obě strany uskutečněny. Už nyní se přece může tvůj rozum shodovat s tím, co nastane v budoucnosti a co zatím ještě není; jinak by nebylo pravdivé tvrzení "narodí se Antikrist". Proto se toto tvrzení nazývá pravdivé na základě pravdy, která je pouze v rozumu, i když věc sama není. Podobně se také Boží rozum může od věčnosti shodovat s tím, co od věčnosti není, nýbrž co se uskutečnilo v čase. Proto můžeš věci, které jsou v čase, nazývat pravdivými od věčnosti na základě věčné pravdy.

Uvažuješ-li vnitřně obsaženou pravdu pravdivých stvořených věcí, kterou nacházíš ve stvořené věci a ve stvořeném rozumu, pak pravda věci ani možných výpovědí není věčná. Daná věc či rozum, v nichž tyto pravdy spočívají, nejsou totiž od věčnosti. Uvažuješ-li však pravdu pravdivých stvořených věcí, podle níž se všechny věci nazývají pravdivými jako podle vnější míry, a to je případ první pravdy, pak pravda všeho - věci, výpovědí a rozumu - je věčná. Augustinovi a Anselmovi jde o věčnost právě takovéto pravdy. Proto Anselm říká, že můžeš poznat, jakým způsobem dokázal pomocí pravdy řeči, že svrchovaná pravda nemá počátek ani konec."

Tato první pravda však musí být pro všechny věci pouze jedna. Ve tvém rozumu se totiž pravdy různí pouze dvojím způsobem. Buď z důvodu různosti poznaných věcí, o kterých má tvůj rozum různé poznatky, a ty pak v duši následují různé pravdy. Nebo se pravdy různí na základě různého způsobu poznávání. Sokratův běh je jedna věc, ale tvoje duše, která skládáním a rozkládáním zároveň myslí i v čase, myslí Sokratův běh různým způsobem - jako přítomný, minulý a budoucí. Podle toho vytváříš různá pojetí, ve kterých se nachází různé pravdy. Avšak ani jeden z obou uvedených způsobů různosti se nemůže vyskytovat v Božím poznání. Bůh totiž nemá o různých věcech různé poznání, nýbrž jedním poznáním poznává všechno. Poznává totiž všechno skrze jedno, totiž svou bytostí, aniž by přecházel ve svém poznání od jedné věci k druhé. Podobně se také jeho poznání nevztahuje k nějakému času. Je vyměřováno věčností. Tím, že věčnost obsahuje veškerý čas, odhlíží od každého času. Z toho vychází, že od věčnosti není více pravd.

Ale jsou proti tomu námitky? Co si s nimi počít?

Na první námitku od Anselma odpověz stejným způsobem, jakým on vysvětluje svou myšlenku. Uvádí, že pravda výpovědí není vymezena počátkem ani koncem. Ne že by řeč neměla počátek, ale že nemůže být myšleno, že by řeč kdy byla a pravda jí chyběla. Tato řeč označuje za pravdivé to, že je něco budoucího. Z toho vidíš, že nechce tvrdit, že by vnitřně obsažená pravda stvořené věcí nebo řeč byla bez počátku či konce, ale že bez počátku či konce je první pravda, podle níž se nazývá výpověď pravdivou jako podle vnější míry.

Ke další námitce se dá říci, že mimo duši nacházíš dvojí-  jednak samu věc, jednak to, co se u ní popírá nebo čeho se jí nedostává. Tyto dva případy se však vztahují k tvému rozumu různým způsobem. Předně se věc sama shoduje s Božím rozumem na základě druhu, který jí odpovídá, jako se umělecké dílo shoduje s uměním. V síle téhož druhu je jí přirozené vytvářet shodu s tvým rozumem, nakolik vytváří poznání o sobě ve tvé duši skrze přijatou podobnost. Naopak ne-bytí uvažované mimo tvou duši nemá nic, čím by se srovnávalo s Božím rozumem, ani čím by vyvolalo poznání v tvém rozumu. Proto to, v čem se srovnává s rozumem, nepochází z ne-bytí samého, nýbrž z tvého rozumu, který sám v sobě zachycuje pojem ne-bytí. Věc tedy, která je pozitivně něčím vně tvé duše, má v sobě něco, na základě čeho se může nazývat pravdivou, zatímco ne-bytí to nemá. Každá pravda, která bys připisoval ne-bytí, je ze strany tvého rozumu. Když tedy vypovídáš, že „je pravdivé, že pravda neexistuje“, tak pravda, na níž se zde ukazuješ, má svůj základ pouze ve tvém rozumu, poněvadž je pravdou nebytí. A proto po zániku existence pravdy, která je ve věci, zbývá pouze pravda, která je v rozumu. A tak vidíš, že na základě tohoto můžeš vyvodit věčnost pravdy, která je v rozumu. V každém případě musí být ve věčném rozumu, a to je první pravda. A tak se na základě uvedeného důvodu ukazuje, že pouze první pravda je věčná.

Tím je řeší třetí námitka, jakož i další Filosofova námitka.

K páté námitce řekni, že nelze jednoduše myslet, že pravda neexistuje. Můžeš si však myslet, že neexistuje žádná stvořená pravda, stejně jako si můžeš myslet, že neexistuje žádné stvoření. Tvůj rozum totiž může myslet, že není a že nemyslí, ačkoliv nikdy nemyslí, aniž by byl či myslel. Není totiž nezbytné, abys myslel během myšlení na vše, co ve tvém rozumu náleží k myšlení. Nepřemýšlíš totiž pořád sám nad sebou. A proto není zbytečné myslet, že stvořená pravda, bez které nemůžeš myslet, neexistuje.

K další námitce klidně řekni, že budoucí, nakolik je budoucí, neexistuje a podobně ani minulé jako takové. Proto pro minulou i budoucí pravdu platí stejné zdůvodnění jako pro pravdu ne-jsoucího, z níž nemůžeš vyvodit věčnost žádné pravdy, kromě první pravdy.

K sedmé námitce řekni, že Augustinův výrok musíš chápat tak, že něco je věčné, pokud to je v Boží mysli; anebo Augustin chápe "věčné" jako "trvalé".

K osmé námitce musíš říci, že ačkoliv můžeš učinit pravdivou výpověď o jsoucím a nejsoucím, přestože se jsoucí a nejsoucí nevztahují k pravdě stejně. Z toho je jasné řešení námitky.

K deváté námitce uveď, že Bůh zná od věčnosti více možných výpovědí, ale přesto je zná jediným poznáním. Proto od věčnosti existuje pouze jedna pravda, jíž je pravdivé Boží poznání o mnohých věcech budoucích v čase.

Na desátou námitku odpověz, že se rozum shoduje nejen s tím, co skutečně je, nýbrž také s tím, co skutečně není. To platí zvláště pro Boží rozum, pro který není nic minulého ani budoucího. Proto ačkoliv věci od věčnosti nejsou ve své vlastní přirozenosti, přesto se Boží rozum shoduje s věcmi budoucími v čase v jejich vlastní přirozenosti. A tak má od věčnosti také pravdivé poznání o věcech v jejich vlastní přirozenosti, třebaže pravda věcí nebyla od věčnosti.

K jedenácté námitce řekni, že se ráz pravdy sice naplňuje v rozumu, však ráz věci se v rozumu nenaplňuje. Tedy ačkoliv se jednoduše připouští, že pravda všech věcí existuje od věčnosti, protože je v Božím rozumu, přesto se nemůže jednoduše připustit, že by pravdivé věci existovaly od věčnosti proto, že jsou v Božím rozumu.

Přiznám se, že jsem během této své řeči, občas přerušované některými tazateli, změnil polohu. Zatímco zprvu jsem jenom seděl a jen mlčky a úporně luštil a překládal slovní divuplody prof.Hovadíka do řeči srozumitelné, postupně jsem se zvedal ze židle, poněkud jsem zvýšil svůj hlas a byl důraznější a důraznější, až jsem zapojil do svého podání ještě i ruku s pozdviženým ukazováčkem. Jenže k tomu mě dohnaly okolnosti.

Už když jsem začal mluvit, profesor mužně nahrbil ramena a snažil se překonat žaludeční nevolnost. I oku toho nejtupějšího a nejméně vnímavého pozorovatele muselo být jasné, že je to počínání vzrušené bytosti. Jenže já jsem v tu chvíli podlehl své honbě za pravdou, takže jsem sice cosi kolem sebe postřehoval, ale nebyl jsem sto vyvodit z toho nějaký závěr pro své počínání. Ona je pravda a pravda, a když jeden usiluje o pravdu, měl by ji vždy zabalit do lásky. Jinak se tím ještě někdo zraní.

Mezitím prof.Hovadík klesl do židle, a jako by se v jejím opěradle ztrácel. Nějakou chvíli poseděl a trpce se užíral. Zřejmě cítil, že utrpení jeho mlčení a naslouchání druhému překračuje hranici toho, co dokáže zpyták libomudrunství jeho kalibru snést.

Z jeho chování se vytratila bojechtivost a vypadal poněkud splaskle jako balon bratří Montgolfierových po dešti. Zíral na mne rozšířenýma očima, jeho pěkně utvářená čelist poklesla jako zvadlá lilie. Ukázalo se, že obavy, které ho strašily celé týdny, stojí na pevných základech. Jeho oči nabyly skelného výrazu podobného pohledům policistů, kteří svědčí u soudu.

Psychologicky nadaný svědek, který by stál v pokoji, by zaslechl slabé zasténání. To profesorovo svědomí se hroutilo pod nečekaným bočním útokem.

Jenže jsem od kořene Hanák. Tak patřím k těm praktickým chlapům, k těm střízlivým. Jdu rovnou na věc, přímo za nosem. V takovémhle počínání ale praktická mysl potřebuje, aby jí trochu vypomáhal snílek.

To mi došlo až mnohem později. Mezitím se druhdy milý úsměv proměnil ve výsměšek na sevřených rtech. Stejně tak oči, druhdy tak laskavé, by mohly být nyní transplantovány do hlavy žraloka požírajícího lidi a nikdo by ani necekl. Jeho nálada tíhla k ponuré vzpouře.

V jeho očích se pojednou zablýsklo, pak v nich cosi vzplanulo a za chvíli oči za skly jeho mechanického cvikru, který nedávno vynalezl, metaly blesky. Zaznamenávám jeho schéma.

Existuje bod, za nímž lidský mozek ztrácí spřízněnost s nekonečnem a stává se pouhou vířící masou zhoubných vášní. Když Malajci překročí tento bod, vytáhnou dýku, vypraví se ven a podřežou sousedy. Ženy podléhají hysterii. Pokud můžeme brát profesora jako typického představitele svého druhu, pak jemu podobní sevřou pravou pěst a vymrští ji tak prudce, jak jim to jen dovolí věk a fyzická konstituce. Potlačované pocity jsou vždy nejnebezpečnější. Pozvolna se změnil v lidskou sopku.

Je to moc hodný profesůrek, pokud ho nedráždíte. Ale, a to vám říkám pro vaše dobro jako vodítko - každý člověk potřebuje v neznámých vodách mapu -. dokáže pěkně vyvádět. A když na to dojde, vybuchne jako dělostřelecký granát a obyvatelstvo v širokém okolí šplhá na stromy.

Zkrátka se v něm vzbouřila každá kapka bojovné krve. Vyrazil jako válečný oř. Máchal mohutnými tlapami a udatně chrochtal, ale zjistil, že mu překáží váza s květinami na stole. Muž se v pranici nemůže beze zbytku prosadit, pokud nemá volné ruce. A právě uvažoval, kam má tu věc položit, aby byla na minutku v bezpečí, když si uvědomil, že mu u lokte stojí jakási éterická bytost a vděčně využil jejích služeb.

Drobná rozmíška vyvolaná jeho vznětlivostí se sice urovnala pomocí několika správně volených argumentů, ale úplně zažehnána nebyla. Bylo zjevné, že z profesorovy strany přetrvává chlad. Potvrdilo se to tím, že kdykoli jsem chtěl něco podotknout, začal si téměř okamžitě bručet pod vousy, jako by byl jednou z těch shakespearovských postav, které vedou samomluvu, něco o hanebných potměšilcích a lidech, jakým by nepodal pracku ani tchoř. Nikoho nejmenoval, ale nečinilo mi potíže identifikovat osoby, které měl na mysli.

Každopádně jsem nyní zase já padal jako lesní velikán podťatý sekerou dřevorubce a profesorova samomluva, přetékající slovními divuplody plynula dál. Znovu jsem nasadil zamyšlený výraz a znovu jsem si skousl dolní ret. Ve skutečnosti mě to jaksepatří otrávilo. Vyčítal jsem si, že se nechal unést žízní po pravdě, která mě odvedla od lásky a chápavého srdce, plného ochotného a trpělivého naslouchání vůči svým bližním, a to právě ve chvíli. kdy jsem se měl přísně věnovat pouze dané záležitosti. Teď bylo nad slunce jasnější, že přišel navždy o šanci sevřít v rukou umaštěný krk tohoto libomudruna a uvázat mu ho do mašličky, na což se patrně s tak jarým nadšením těšil. Příležitost zaťuká na dveře jen jednou a já ji nechal ťukat marně.

Nevím to docela jistě, ale snad to byl Shakespeare, kdo řekl, že vždycky zrovna ve chvíli, kdy má člověk obzvlášť povznášející pocit, že mu všecko pěkně vychází, přikrade se mu za záda osud s polenem v hrsti.

Přiznávám se, že to byla rána, a já se pod ní zakymácel jako osika, pokud se osiky kymácejí. Moji předkové snesou hodně, ale odtud, až potud. Vtírala se mi neodbytná myšlenka, že je to moje forma: když někam vyrazím se svou pravdou, tak to napálím rovnou do kandidáta opozice. Kdybyste se ptali Napoleona, jak se dostal od Moskvy, patrně by odpověděl poněkud mlhavě. Se mnou to bylo stejné.

Hmm, ozval se profesor a váhavě uložil si do útrob šunku se vzezřením senátora pokládajícího základní kámen.

Pěkný to domýšlivec, řekl jsem si. Inu, stará páro, jak říká Opršálek. Zkrátka zase jeden ze staré gardy, která umírá, ale nevzdává se.

Prof.Hovadík nehnul ani brvou, spolkl sousto a pokračoval:

K dvanácté námitce jest žádoucno řkouti, že se zde myslí Boží spravedlnost. Myslíme-li na lidskou spravedlnost, tak se o ní naříká, že jest trvalá, stejně jako se naříká o přírodních věcech, že jsou trvalé. Tak říkáme, že oheň, pokud se mu nebrání, přirozeně stoupá vzhůru. A protož ctnost, jak říká Cicero, jest jměť čili habitus, jak tomu naříkají latiníci, a jmeť svou přirozeností odpovídá rozumu, proto má ctnost ze své přirozenosti nezdolnou náklonnost ke svým úkonům, ačkoliv se jí někdy brání. Tož se říká, že spravedlnost jest stálá a trvalá vůle dávat každému, co mu patří. Nicméně pravda, o které jest řeč, neníť částí spravedlnosti, alébrž náleží k doznáním u soudu.

K třinácté námitce jest žádoucno řkouti, že to, že se universalie nazývá trvalou a neporušitelnou, Avicenna vysvětluje dvojím způsobem: Buď se nazývá trvalou a neporušitelnou z důvodu svých jednotlivostí, které - podle těch, kteří hájí věčnost světa - nikdy nezačaly a nikdy neskončí.

Plodba arciť podle Libomudruna sloužíť k tomu, aby bylo zachováno trvalé bytí druhu, když v jedinci být zachráněno nemůže.

Anebo se naříká, že universalie stává věčně, protože nezaniká o sobě, alébrž zaniká akcidentálně se zánikem jedince.

Ke čtrnácté námitce jest žádoucno řkouti, že něco se připisuje nějaké věc sobě dvojím způsobem. Prvně kladně, jako se ohni připisuje, že stoupá vzhůru. V tomto případě jest věc postihována spíše na základě toho, co jí náleží o sobě, než na základě něčeho, co jest akci dentální. Vždyť spíše říkáme, že oheň stoupá a náleží k těm věcem, které stoupají, než k těm, které klesají, ačkoliv oheň někdy akcidentálně klesá dolů, jak jest zřejmé u rozžhaveného železa. Podruhé se však něco připisuje o sobě nějaké věci na způsob upírání, tj. tím, že se jí upírá to, co přirozeně vnáší opačnou rozpoložnost. Tož když akcidentálně něco takového k věci přistoupíť, bude se jednoduše naříkat opačná rozpoložnost. Takto se jednota o sobě připisuje první materii čili hámě ne proto, že by se jí přisuzovala nějaká sjednocující údoba, jest proto, že se jí upírají rozrůzňující formy. Proto, když přistoupí údoby rozlišující hámu, prostě spíše řekneme, že stává více materií, nežli že stává jedna. A tak jest tomu i v našem případě. Universalie se totiž nenaříká neporušitelná proto, že by měla nějakou formu neporušitelnosti, alébrž proto, že jí o sobě nepřísluší materiální uspořádání, které jest důvodem porušitelnosti v jednotlivinách. Tož se o universalii stávající v jednotliveckých věcech jednoduše říká, že jest porušitelná v té či oné věci.

K patnácté námitce jest žádoucno řkouti, že zatímco jiné rody jako takové přidávají něco do přirozenosti věcí - kolikost totiž na základě toho, že jest kolikostí, něco naříká -, tak pouhý vztah na základě toho, co jest, nemá jako takový nic, co by přidával do přirozenosti věcí. Neořešuje totiž něco, ale vztah k něčemu. Tož se vyskytují některé vztahy, které nepřidávají nic co do přirozenosti věci, alébrž pouze co do rozumu. To nastává čtyřmi způsoby, jak se dá vyvodit z toho, co říká nebožtík Libomudrun Aristoteles, blahé paměti,  a Avicenna. Za prvé, když se něco vztahuje k sobě samému, jako když se říká věc jest tosamosťácká sama se sebou. Kdyby totiž v přirozenosti věci tento vztah přidával něco navíc k tomu, co se naříká jako tosamosť, mohlo by se pokračovat ve vztazích do nekonečna, neboť samotný vztah, jímž se o nějaké věci naříká, že jest tosamosťácká, by byl v dalším vztahu tosamosťácký se sebou, a tak se dá jít do nekonečna. Za druhé, když samotný vztah odkazuje na nějakou věc. Nemůže se totiž říct, že otcovství odkazuje na svého nositele skrze nějaký zprostředkující vztah, neboť tento zprostředkující vztah by vyžadoval nějaký jiný zprostředkující vztah, a tak do nekonečna. Tož tento vztah, kterým se označuje otcovství vzhledem k nositeli, není v přirozenosti věci, alébrž pouze v rozumu. Za třetí, když jeden člen ze vztahu závisíť na druhém, ne však obráceně. Tak věda závisíť na svém předmětu, nikdy však obráceně. A tož vztah vědy k jejímu předmětu jest něčím v přirozenosti věci, nikoliv však vztah předmětu vědy k vědě, ten jest naopak pouze v rozumu. Za čtvrté, když se jsoucí srovnává s nejsoucím, jako když říkáme, že jsme dříve než ti, kteří budou po nás. Jinak by z toho vyplývalo, kdyby budoucí generace pokračovaly do nekonečna, že by mohlo existovat nekonečně mnoho vztahů ve stejném nositeli. Ze dvou posledních příkladů jest zřejmé, že onen vztah prvenství, o kterém jest řeč v námitce nevnáší nic do přirozenosti věcí, alébrž jestiť pouze v umu, jednak protože Bůh nezávisí na stvoření, jednak protože takové prvenství naříká srovnání jsoucího a nejsoucího. Tož nevyplývá, že by existovala jiná věčná pravda mimo tu, jež jest v Božím umu, který jediný jest věčný; a to jest první pravda.

Tak praví sám Hovadík, zpyták libomudrovny, a potažmo to tak naříká celá akademická obec.

Hospodin zástupů podle všeho promlouval ústy své vyvolené nádoby, ale můj šálek s čajem si počínal dost nedůstojně a zdálo se, že k tomu strhnul i ostatní šálky s čajem na stole tak, že zatančily rozverný třasák. Okenice vyskočily z rámů a nenechaly nikoho z nás na pochybách, že se tu dějí věci nad pomyšlení podivné. Ani stůl nezůstal na pokoji – podlouhlá tabule se začala kulatit. Nejprve nabyla fazolovitého tvaru, ale pak se zaoblila do kruhu, sesmekla se na zem a vykutálela se na dvůr. Kyvadlo na hodinách se zarazilo v boční poloze a nejevilo ochotu k návratu. Zato obrázky s předky rozvěšené po zdech se vydaly na procházku, až se rozběhly jako před blížícím se deštěm.

Potíž při otáčení se kolem své osy tkví v tom, že ztratíte jistotu o tom, zda se točíte vy, anebo zda stojíte pevně na místě, a netočí se vaše okolí. Potom, nejste-li pomalý tanečník, šlápnete na nohu, a zprvu jsem myslel, že právě to se mi přihodilo. Zdálo se mi, že moje levá bota pomíchala s mým pravým kotníkem, klopýtl jsem, zapotácel se a po krátké pauze se snesl dolů jako strom pod sekerou dřevorubce. Seděl jsem tam ztracen v bludišti otupujících myšlenek, když mě popadla čísi ruka a odtáhla do bezpečí. Najednou mě zalila vlna tepla.

Pochopitelně první věc, kterou rozumný člověk za těchto okolností udělá, je, že poděkuje statečnému zachránci. Chtěl jsem se obrátit, abych tak učinil, ale pak přišlo naprosté překvapení.

Zjistil jsem, že se zvedám ze svého šálku s vychládajícím čajem. Nějak záhadně se mi uprostřed ostatních účastníků besedy u velkého libomudruna dostal vlastní nos do šálku čajem a čaj mi někdo rozlil po obruse.

Jářku, to byla pěkná šupa, ozval se prof.Hovadík.

Potřeboval jsem kapku soucitu, pochopte, soucitu a přívětivosti. Má milá nervová centra utrpěla sakramentský šok.

Tak to je parádní trapas, uznával jsem. Všichni na mně koukali jako na venkovského balíka.

Hrom aby do toho bacil!

Pěkná šlamastyka, to si pište.

Nanejvýš nepříjemné, pane.

Cítil jsem, že zde atmosféra podivně ztěžkla a zahoustla jako převařený karamel.

Prof.Hovadík se na mně povýšeně zíral a mlčky kroutil hlavou. Patrně nemohl pochopit, že by někdo mohl při jeho náslechu, jak to nazýval, upadnout do spánku. Potom s výrazem člověka, který uzamyká veřejnou budovu, zavřel ústa, až dosud úlekem otevřená a vsedě zíral před sebe.

Ostatní účastníci této besedy kopírovali svého mistra. Zatímco hlavy se chvěly na svých stvolech připraveny k letu dolů. Smrtelné ticho padlo na místnost. Jedenáct obcovatelů besedy sedělo jako přikováno na svých židlích, jako by se divilo, zda mohou věřit svým dvadvaceti uším. Statečně jsem snášel jejich pohled. Stejně tak se asi dívala do očí svým inkvizitorům svatá Jana z Arku.

Tady se mi zastavil čas. Nevím, jak dlouho to trvalo. Když konečně jsem našel vlastní hlavu zakutálenou kamsi do nedohledna, pohybující se vysoko v nadoblačných výšinách.

Potutelný úsměv se prof.Hovadíka mi naznačoval: Tak co ty na to?

Zmotal jsem se jenom na to, že jsem zasípal: To dá rozum, si nelze plést Boží spravedlnost s lidskou. Každý ví, že se něco připisuje něčemu buď příznivě, jako se ohni připisuje, že stoupá vzhůru, nebo na způsob upírání, když se věci upírá to, co přirozeně vnáší opačné uzpůsobení.

Prof.Hovadík se čím dál tím víc tvářil tak, že jsem nebyl schopen poznat, jestli se usmívá nebo šklebí.

Zasípal jsem ještě, že vlastnosti, které vyjadřuje označení „člověk“ a označení „schopný smát se“, nejsou bytostně stejné a nemají ani jedno bytí, jak je tomu u otcovství a synovství, takže tu není žádná podobnost. Myslím, že to znělo, jako když uřezává plech, protože se profesor zatvářil, jako když ho někdo tahá za uši.

Pojednou jsem zachytil podivné signály. Zněly mi nějak cize a mimozemsky. Nicméně neustávaly a s pronikavou dotěrností útočily na mé čivy. Rozhlédl jsem se po okolí, ale byl tu jen profesor a jeho zaražení posluchači. Znovu se to ozvalo a to zase neodbytněji. Začal jsem rozeznávat tajemného původce. Můj žaludek byl povahy vzpurné a netrpělivé. Už skoro hodinu vysílal vzkazy formulované stále hašteřivějším tónem. předkládal objednávky na něco hutného a hudroval, když se nedostavuje žádná obsluha. Protože nedostal žádnou oficiální informaci, že zakrátko bude něco hutného na cestě, podnítil mě tak důrazně, že jsem vyskočil od stolu jako nakopnutá huspenina. Nato jsem vyrazil směrem ke kuchyni.

Ostatní zůstali sedět, ale profesor je skoro nebral na vědomí. Přistoupil k oknu a zamyšleně se mračil ven.

Myslím, že mu teď mozek pracoval plynule a na plné obrátky, což by mu mohla závidět většina univerzitních profesorů.

Vrznutí vrátek u špižírny mi otevřelo cestu k naplňování mých docela přízemních snů. Vůně čerstvého uzeného mě unesla tak, že jsem letěl daleko, daleko ode všech otázek pravdy. (Pokr)

+++

EKOLOGICKÁ SLUŽBA KŘESŤANA (5)

Rozpory mezi tebou a okolním porušeným stvořením se stále stupňují. Prudce postupuje drancování přírodních zdrojů surovin a paliva. Vznikají nové soubory, kde se střetáš s ostatním stvořením. Nevznikají však souladné celky. Množí se útvary naplněné napětím. Je na tobě, abys je cílevědomě řídil, začleňoval do smysluplného uspořádání a usměrňoval, aby nedocházelo k vážným poruchám jednotlivých souborů kolem tebe i v tobě samém.

K těm nejnebezpečnějším patří umělé ovlivňování tvého okolí elektromagnetickým zahříváním nadpozemského obalu Země, jak to zahájila zařízení Haarp a Datel ve 20. století, a nyní to provádí řada pokročilejších zařízení. To zasahuje přes tvé tělo a jeho elektrolyt i tvé nitro, a ovlivňuje tvé nálady, pocity, afekty, a jiné psychické stavy, pokud prostředečně závisejí na těle, a dále i tvé názory, postoje a chování.

Rozdíly v povaze a tempu procesu tvého sjednocování se Stvořitelem a s Božím stvořením způsobují nesoulad a nevyrovnaná rozložení. Překonávání poruch a obnova řádného uspořádání se neobejde bez soustavného zkoumání a měření odchylek od přirozeného zaměření. Jako výsledek v přírodním prostředí vznikají geosoustavy. Lidské zásahy vedou často k lavinovitému zrychlení některých řádných procesů a k nepřirozenému utlumení jiných.

K nejzávažnějším potížím patří vyčerpání omezených přírodních zdrojů energie. Pokusy o řešení tohoto nedostatku vedly k budování nebezpečných staveb (Černobyl, Temelín). Takto nedokonalé technické dílo svými vedlejšími výsledky velmi stupňuje znečišťování životního prostředí kolem tebe, i v tobě samém. Vynálezy volné energie (pohon na vodu, elektřina z atmosféry, atd.) zatím zůstávají odloženy a většinou se nepoužívají. Zodpovědné osoby tvrdí, že prý se takto nedá pokrýt celá potřeba energie. Říkají to částečně z neznalosti, částečně za peníze těch, kdo vydělávají astronomické částky na prodeji elektřiny nákladně vyráběné z elektráren a z fosilních paliv.

Scestnost tvých činností a výtvorů, pokud se týkají okolních přírodních podmínek, spočívá buď v porušení jejich uspořádání, nebo v jednostranném, křečovitém sevření jejich uspořádání. To je důsledek odklonu od řádu vtištěného Stvořitelem všemu tvorstvu.

Může jít: buď o poruchu přirozené skladby tvé činnosti a výtvorů. Buď jde o přílišné skladby co do rozsahu. To může vést až k omezení skladby na nejnutnější složky a vazby. Nebo může jít o porušení některých vazeb a vztahů skladby. To znamená nějakou míru rozkladu skladby a zániku jejích řádných činností.

Kromě toho může jít o poruchu řádných činností skladby, buď jejich omezením na nejnutnější, nebo vyloučením nezbytných funkcí skladby. To zase vede k jejímu zkostnatění a křečovitému sevření.

Úplné zničení skladby nebo krajní omezení jejích činností je pro tebe přímo zhoubné, zatímco dílčí porušení je pro tebe nezdravé a zhoubné jen z dlouhodobého hlediska, nedojde-li včas k nápravě poměrů.

K omezení skladby dochází přímo vyčerpáním přírodních zdrojů surovin a přirozených zásob paliva, bez přiměřené obnovy přírodních zdrojů. Zprostředkovaně zamořením (hlukem, znečištěním mechanickým, chemickým, tepelným, elektromagnetickým,  radioaktivním aj.). To přispívá k tomu, že vzduch, voda, půda, nerostné bohatství, květena a celá krajina se v tom stavu, v jakém jsou pro tebe využitelné, vyskytují v okolním prostředí jen v omezené míře.

Oslabení fungování skladby tvých činností a výtvorů, pokud jde přírodní prostředí, zahrnuje omezení anebo ustrnutí samousměrňujícího uplatňování jednotlivých složek skladby, jako třeba vody.

Nejzávažnějším činitelem tvého nepřímého ohrožení rostlinných druhů je šíření kouřových plynů. Od konce 20. století se však stupňuje ohrožení okolního prostředí elektromagneticky – vlivem používání zařízení (HAARP, DATEL, aj.) k ovlivňování ionosféry a přes ni zpětně celého atmosférického obalu a pozemských životních podmínek. fr.Moti (Pokr.)

+++

VÝKLAD MŠE SVATÉ  podle ct.Martina z Kochemu (4)

Jak byla oběť Nového Zákona předpovězena i ustanovena

Tuto oběť Ježíše Krista, pozůstávající z chleba a vína, předpověděl také prorok Malachiáš slovy: „Nemám ve vás zalíbení, praví Hospodin zástupů, a dary z vaší ruky jsem si neoblíbil. Od východu slunce až na západ bude mé jméno veliké mezi pronárody. Na každém místě budou přinášet mému jménu kadidlo a čistý obětní dar. Zajisté bude mé jméno veliké mezi pronárody, praví Hospodin zástupů.“ (Mal 1,10.11) Tato slova obsahují dle výkladů všech svatých Otců, kteří se jimi zabývali, proroctví o oběti Nového Zákona.

Třebaže Malachiáš mluví jako v čase přítomném. toto proroctví se nevyplnilo v Starém Zákoně,. Malachiáš užívá totiž přítomného času, jak bylo obyčejem i při jiných prorocích, aby naznačili to, co se teprve mělo stát, jako přítomné, čili patrné a jisté. To, že Malachiáš opravdu nemluvil o přítomném čase, vysvítá z toho, že za jeho doby i po dobu celého Starého Zákona nebyli pohané obráceni k pravé víře a neměli tedy ani ještě pravé oběti. Obrácení pohanů a pravá oběť při nich se staly skutkem teprve v Zákoně Novém. Tehdy se naplnilo, co řekl Bůh Otec svému Synu: "8 Požádej, a národy ti předám do dědictví, v trvalé vlastnictví i dálavy země." (Ž 2,8) Tak se skutečně i stalo, když byla zvířata, i chléb a víno, které mu obětovali Abel, Abraham a Melchisedech. Povšimni si však, že kněz při Mši svaté neprosí Boha, aby ráčil milostivě přijmout jeho vlastní oběti, poněvadž to, co Bohu obětuje, je sám Kristus Pán, jednorozený a milovaný Syn Boží. Ten je Bohu Otci. neskonale milejší než všichni tvorové na nebi i na zemi. Kněz, obětující Mši svatou, jen prosí, aby jeho vlastní přičiněni při této oběti Ježíše Krista, čili jeho osobní pobožnost při té Nejsvětější oběti, kdy je nástrojem Syna Božího, ráčil přijmout právě tak milostivě, jako přijal pobožnost, s jakou přinesli své oběti Abel, Abraham i Melchisedech.

O tajemství oběti Mše svaté

Mše svatá je nejen vyplněním předobrazných oběti Zákona Starého, nýbrž v sobě zahrnuje a představuje nám také nejznamenitější tajemství celého života i utrpení Ježíše Krista... O tom zpívá už král David slovy: "On zajistil památku svým divům; Hospodin je milostivý, plný slitování“(Ž 111,4). K tomu, abychom poznali, že chtěl těmi slovy poukázat k oběti Mše svaté, jež bývá na oltáři zasvěcena Bohu, zpívá v jiném svém žalmu: ,,Umývám si ruce v nevinnosti, při tvém oltáři se držím, Hospodine, aby bylo slyšet mé hlasité díkůvzdání, abych vyprávěl o všech tvých divech " (Ž 26,6-7).

Něco podobného naznačoval také sám Kristus Pán, když při ustanovení oběti Mše svaté přikázal apoštolům: "To konejte na Mou památku". Tím chtěl říci: "Poněvadž se po dokonaném vykoupeni člověčenstva hodlám od vás odloučit a vrátit se ke svému nebeskému Otci, ustanovuji tímto Mši svatou jako jedinou oběť Nového Zákona. Odevzdávám vám plnou moc, abyste ji konali tak dlouho, až se zase vrátím k soudu světa. V této oběti jsem složil veškerá tajemství svého celého života i utrpení, abyste je mohli navždy stavět všem věřícím před oči, a abyste na mne při ní nikdy nezapomínali, nýbrž mě vždy chovali v živé paměti.".

Nyní chci v krátkém přehledu dokázat a vysvětlit, že oběť Mše svaté obsahuje v sobě veškerá tajemství života i utrpení Páně.

Ve Mši svaté se nejprve nejen představuje nejdůstojnější tajemství milostiplného Vtělení, nýbrž opravdu obnovuje. Jako blahoslavená Panna Maria nabídla i obětovala své tělo i svou duši Pánu, aby se Vtělení Božího Syna stalo skutkem, a jako zastíněním Ducha Svatého skutečně je Slovo Boží učiněno tělem, tak podobně nabízí kněz Otci nebeskému chléb a víno, obětuje obojí, a Duch Svatý je proměňuje mocí proměňovacích slov v pravé Tělo a v pravou Krev Pána našeho Ježíše Krista. Tímto způsobem se božské tajemství Vtělení Ježíše Krista obnovuje. Kněz při Mši svaté drží právě tak Syna Božího ve svých rukou, jako ho Matka Boží nosila ve svém panenském životě.

Ve Mši svaté se dále právě tak obnovuje i tajemství Narození Páně a staví se nám na oči. Neboť podobně jako se Kristus Pán narodil z blahoslavené Panny, rodí se takřka i z úst kněze, když ten vyslovuje zázračná slova proměny. A když kněz pronese poslední slovo při pozdvihování, drží božské Jezulátko právě tak ve svých kněžských rukou, jako je měla Matka Boží v Betlémě ve svém náručí. Na dosvědčení této pravdy pokleká kněz ihned po proměňování na kolena, klaní se svému Bohu i Stvořiteli, jehož drží s pokorou v rukou, vyzdvihuje ho zbožně nad hlavu a ukazuje s radostí všemu shromážděnému lidu. Na dosvědčení, že přichází Velekněz, se též ozývá čtverozvuk zvonků, jako tehdy, když vstupoval starozákonní velekněz do svatyně v rouchu s různými zvonečky. Podobně jako přemilá Matka Boží zavinula své novorozené Dítko do plenek a ukázala zbožným pastýřům, aby se Mu klaněli, tak ukazuje také kněz shromážděnému lidu totéž božské Dítko v podobě chleba, jako v plenkách zahalené, aby ho všichni poznali a klaněli se mu jako svému Pánu i Bohu. Jestliže tak někdo opravdu činí, koná vyšší ctnost, než jakou konali betlémští pastýři, neboť ti viděli Ježíše Krista aspoň dle jeho těla, a uvěřili v jeho božství, kdežto my nevidíme ani lidské tělo, nýbrž jen vnější podoby chleba a vína, a přece pevně věříme i vyznáváme, že se v těch podobách opravdu skrývá božství i člověčenství Ježíše Krista.

Ve Mši svaté je opravdu přítomen i Ten, jemuž se klaněli tři svatí králové, a kterého vzal Simeon do náručí, a jehož Matka Boží obětovala v chrámě nebeskému Otci. Můžeme následovat svaté tři krále při Mší svaté, když se budeme během ní klanět s upřímnou zbožností Ježíši Kristu. Tak mu prokážeme nejen něco velice milého, nýbrž si i získáme zásluhu pro věčnost.

Podobně můžeme slyšet z úst kněze, jak Kristus Pán skrze něho hlásá své svaté evangelium. Budeme -li mu věnovat pravou pozornost, budeme se moci přiučit mnohému prospěšnému a napomáhajícímu k věčnému životu.

 Při Mši svaté sledujeme dále Ježíše Krista konat zázrak, neboť při ní proměňuje víno ve svou přesvatou Krev. To je nepoměrně větší zázrak, než když o svatbě v Káni galilejské proměnil vodu ve víno.

Při Mši svaté také sledujeme, jak Kristus Pán opětovně koná Poslední večeři, když zase proměňuje chléb a víno ve své pravé Tělo a ve svou pravou Krev.

Při Mši svaté konečně sledujeme, jak je Kristus Pán při pozdvihování opět povýšen jako na kříži, a slyšíme takřka ve svém duchu, jak se za nás hříšné modlí: "Otče, odpusť jim: neboť nevědí, co činí."

Všeho to nevidíme ovšem svýma tělesnýma očima, ale přece tomu z celého srdce věříme. Pro tuto svou pevnou víru si zasluhujeme větší odplatu, než jakou si zasloužili oni lidé, kteří na vlastní oči viděli Umučení Páně, neboť Kristus Pán sám svědčí takto: "Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ Čím vyšší a nepochopitelnější jsou tato tajemství, tím mocnější a záslužnější je také naše víra a tím hojnější bude také naše odplata za ni v nebesích. Proto také píše učený kněz Sanchez: "Kdyby křesťan dovedl těchto věd náležitě použít, mohl by se jedinou Nejsvětější obětí Mše svaté více obohatit než skrze všechny ostatní, od Boha stvořené věci. "

Ve Mši svaté věrně naplňuje Kristus Pán také svůj útěchyplný příslib, který před odchodem svým z tohoto světa učinil svým miláčkům, když řekl: "Hle, já jsem s vámi po všechny dny, až do skonání světa." Tento příslib se nevztahuje pouze k božství Ježíše Krista, s nímž je ovšem přítomen na všech místech, nýbrž také k jeho člověčenství, s nímž mezi námi neustále přebývá při Mši svaté a v Nejsvětější Svátosti oltářní. V této Nejsvětější Svátosti přebývá stále, ve dne i v noci, osobně mezi námi. Přitom je vždy ochoten nám naslouchat, přijímat naše prosby, a spěchat nám na pomoc ve všech našich potřebách. Při Mši svaté však je Pán Ježíš nejen osobně přítomen, ale zároveň je i naší Obětí, naším Přímluvcem u Boha Otce a Usmiřitelem našich hříchů. Kristus Pán koná při Mši svaté svůj kněžský úřad. Proto Mu také přísluší z moci toho úřadu, jak vykládá sv.Pavel, "aby obětoval dary a oběti za hříchy" lidu, aby totiž obětoval sebe sama při Mši svaté Otci nebeskému tak nekrvavě, jako se krvavě obětoval na kříži.

Z toho je zřejmé, že je veliký rozdíl mezi svatou Hostií.v monstranci a mezi svatou Hostií při Mši svaté, ačkoliv je Ježíš Kristus stejně přítomen v té i oné. V monstranci, jakož i v ciboriu je Kristus Pán přítomen za tím účelem, abychom se mu v té podivuhodné Svátosti klaněli a přijímali Ho jako duchovní pokrm, kdežto při Mši svaté je ještě zvláště přítomen jako naše Oběť, jako Prostředník naší spásy.

Jsou různé a důležité příčiny toho, proč chce být přemilý Spasitel při nás až do skonání světa.

Předně proto, že je Hlavou Církve, a věřící jsou jeho tajemným tělem. Proto se ovšem sluší, aby Hlava byla při svém těle na zemi, když tělo ještě nemůže být se svou Hlavou v nebesích.

Za druhé proto, že Kristus Pán je Ženichem Církve a Církev je jeho nevěstou, se kterou se spojil vroucněji, než jak může se pozemský ženich spojit se svou nevěstou. Proto ho jeho láska pobízí, aby neustále setrvával při své nevěstě. Poslyšme, jak krásně líčí sv.Pavel lásku Ježíše Krista k jeho nevěstě, Církvi svaté, když takto píše Efezským: „Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem; tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná.“ (Ef 5,25-27) Lidé se křtem svatým stávají údy Církve, a bývají touto svátostí tak krásně vyzdobeni, jako milí andělé nebeští. Proto také Kristus Pán miluje čistou duši více, než jak může pozemský ženich milovat nejkrásnější nevěstu. Proto mu ani není možné, aby se odloučil od této své milované nevěsty, Církve svaté na zemi, jež tak chová ve svém lůně mnoho skvostně vyzdobených duší, .nýbrž chce při ní setrvávat po všechny dny až do skonání světa..

Kristus Pán chtěl být přítomen své při milované nevěstě, Církvi svaté, pouze neviditelným způsobem. To vyplývá odtud, že se jeho zasnoubení s ní neděje tělesným způsobem, nýbrž duchovním ve svaté víře, jak o tom sám vydává svědectví ústy proroka Ozeáše, když praví: ,, Zasnoubím si tě navěky, zasnoubím si tě spravedlností a právem, milosrdenstvím a slitováním, zasnoubím si tě věrností a poznáš Hospodina." (Oz 2,21-22) Když se tedy Kristus Pán zasnubuje se svou Církvi u víře, sluší se také, aby zůstával skrytý, aby jeho nevěsta anebo věřící duše měla příležitost, cvičit se ve víře a denně si shromažďovat větší zásluhy pro nebe.

Za třetí chce Kristus Pán setrvávat vždy při nás na zemi, poněvadž se tak sluší, aby jako Ženich měl péči o svou nevěstu, Církev svatou, a tedy ji zaopatřoval potřebnou výživou a věrně se přičiňoval o její blaho i spásu. Toto všechno, ba mnohem více činí Kristus Pán při Mši svaté a při skutečném nebo i při duchovním přijímání Nejsvětější Svátosti oltářní. Tak dokazuje skutkem, že je věrným milovníkem své milované nevěsty, poněvadž ji přemilostivě zaopatřuje vším, co je potřeba k časnému i věčnému blahu...

Ó, duše křesťanská! Žiješ-li ve smrtelném hříchu, propadla jsi ďáblově moci, a nešťastný satan tě ovládá! Žiješ-li však bez hříchu smrtelného a ve stavu Boží milosti, jsi nevěstou Ježíše Krista, jenž tě vroucně miluje a zaopatřuje tě vším, co směřuje k tvému opravdovému blahu. Co myslíš, jaké milosti a dobrodiní ti při Mši svaté asi uštědří tvůj božský Ženich, jenž tě tak vroucně miluje? Kolik prostředků ti asi poskytne, aby ses vycvičila ve ctnosti a jednou nabyla v blaženosti hojnější odměny věčné? Poslyš a žasni! Tvrdím ti především, že při každé Mši svaté, které se účastníš ve stavu posvěcující milosti Boží s pravou zbožností, s usebraností mysli při opakování mešní modlitby, ti Bůh z pouhé lásky udělí sedm a sedmdesát rozličných milostí. (Pokr.)

+++

Brněnská akad.duch.života ct.Patrika Kužely

Jak si Tě, Pane, mohu vnitřně zpřítomnit naprostou odevzdaností se Tvé vůli?

Tvoje odevzdání se Mé vůli je nade vší pochybnost vynikající způsob Mého zpřítomnění. O tom mluví královský prorok, když praví, že největší útěchou jeho života je držet se při Mně a zachovávat sjednocení se Mnou pokorným přijímáním zařízení Mé božské vůle: „Mně však v Boží blízkosti je dobře, v Panovníku Hospodinu mám své útočiště, proto vyprávím o všech tvých činech“ (Ž 73,28). Tvoje duše by se nemohla doopravdy podrobovat Mé vůli, kdyby by si nebyla vědoma, že to chci, a kdyby se Mi sama nechtěla svobodně a dobrovolně podvolovat proto, že to chci, a tedy pokud by nebyla u Mne a neměla Mne přítomného v sobě, nejenom v důsledku oné všeobsáhlosti, která Mne činí všudypřítomným, nýbrž onou zvláštní přítomností, o níž mluví apoštol, když říká, že zvláštním způsobem přebývám v těch, kteří Mne poznali vírou: „aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích“ (Ef 3, 17), a že rád přebývám hlavně u toho, kdo žije v milování Mého zalíbení a Mé vůle, jako ve Mně i on přebývá skrze tutéž lásku: „a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm“ (1 Jan 4,16).

Jak však může být v tomto životě tvoje sjednocení se Mnou užší a pro tebe víc zpřítomňující, než když chceš vše, co chci, a tímto trvalým podrobením Mým zařízením? Nejde to jinak, než když chceš jen to, co chci a jak chci, a když to chceš jedině proto, že to chci. To je nejen srovnání v úkonu chtění, v předmětu vůle, nýbrž přímo zbožštění, ochotná přeměna tvé vůle v Mou vůli, takže pak v Tvém srdci a ve tvé vůli vládnu jen sám jako tvůj Bratr a Spasitel a Moje vůle. Tento způsob Mého zpřítomnění si je jen z nejprospěšnějších, z nejvíc svatých a posvěcujících způsobů, protože bez této poddanosti Mé vůli je každá přítomnost Mou přítomností bez sjednocení. Tato přítomnost skrze poddanost působí, že v tobě nejen jsem, protože je v tobě Moje vůle, jež je se Mnou zajedno, nýbrž v tobě není nic, co by nebylo Mého, protože tímto trvalým odevzdáním se vylučuje tvá vůle nezávislá na Mně.

Můžeš ovšem zakoušet Mou přítomnost oním upřeným patřením lásky nebo Mou zakoušenou nekonečnou velikostí, jež Mne činí všudypřítomným, a z toho povstávající jistotou, že jsi ve Mně a že Mne máš v sobě. Rovněž je však jisté, že si Mne můžeš zpřítomnit touto poddaností Mé vůli. Kdyby bylo možné, abych nebyl všude, vždycky bych byl přítomen ve tvé duši odevzdané Mé vůli, protože miluji toho, kdo miluje Mne, a to nekonečně víc než ty- Vždyť „miluji ty, kdo milují mne“ (Př 8,17), a protože nemohu nebýt tam, kde miluješ. Jsem víc tam, kde miluješ, než tam, kde dýcháš, jako dosvědčuje sv.Augustin. Jako přebývám zvláštním způsobem ve chrámech, které jsou Mi zasvěceny, tak přebývám se zvláštní radostí ve tvé duši odevzdané Mé vůli. Tvoje duše je pravý chrám a svatyně, která je Mi zasvěcena, která je pokorou ve svých základech a láskou v celém svém vnitřku. Chráním a udržuji tento živý chrám zcela zvláštní ochranou a poskytuji ti v něm zálohu nebe.

Uč se tedy prožívat, že není dokonalejší, prospěšnější, víc posvěcující, víc těšícího stav tvé duše než tato Moje přítomnost skrze sjednocení v poddanosti s Mou vůlí. Rovněž, že je to pro tebe nejsnazší způsob, jak zakoušet Mou přítomnost, protože to je to jen odevzdanost z lásky a pokojná poddanost a přenechání Mi všeho, protože jsem Otcem veškerého milosrdenství a veškeré útěchy.

 Jak si tě, Pane, mohu vnitřně zpřítomnit žalem a bolestí kvůli tomu, že na Tebe dost nepamatuji?

Možná, že i ty, jako mnoho lidí, a to i věřících, odmítáš prožívání žalu a strasti ve své bytosti jako něco zásadně nemístného, čemu se musíš vyhýbat nebo co musíš všemožně odvracet. Snad si to ztotožňuješ s chorobným stavem deprese. Možná to směšuješ s malomyslností. Třeba tomu říkáš stres. Možná tomu říkáš nadneseně „lacrimae rerum“. Ve skutečnosti nemusí být každé tvoje prožívání žalu a bolesti ani chorobné, ani jinak nemístné, nýbrž může být důležité pro Mé zpřítomnění u tebe. A ty bys Mi měl děkovat za tuto připomínku Mé neúplné přítomnosti ve tvém nitru, a prosit Mne o sílu k tomu, abys to unesl.

Moje přítomnost a tvoje pamatování na Mne v lásce jsou podle sv.Tomáše tak důležité, že bys nebyl nikdy nezhřešil, kdybys neztratil z očí Mou svatou přítomnost. Proto smíš věřit, že ti to Moje božská Prozřetelnost umožní, jestliže to opravdu chceš. Kdyby nebylo ve tvé moci pamatovat vždycky na Mou přítomnost, tak by to svědčilo proti Mé Prozřetelnosti. Je však jisté, že v tvé moci je jen to, čeho je tvoje vůle schopna a z ostatního nemáš nic jistého. Každodenní zkušenost ti ukazuje, jak ty nejpoddajnější a tvé vůli nejbližší schopnosti, totiž rozum a obrazotvornost, se ti často rozbíhají, takže není v tvé moci je ovládat. Když zapomínáš na Mou přítomnost, tak zakoušíš každé zapomenutí na Mne jako žal, zármutek, bolest a utrpení. Zármutek a bolest kvůli nepamatování si na Mne tak, jak bys chtěl, je nejzřejmější důkaz, že na Mne skutečně pamatovat chceš. Vzhledem k tomuto vnitřnímu pamatování platí, že dává-li Moje Prozřetelnost tvé vůli moc, tedy chtít znamená mít.

Duch Svatý říká, abys vždycky vyhledával Mou přítomnost: „Dotazujte se na vůli Hospodinovu a jeho moc, jeho tvář hledejte ustavičně“ (Ž 104,4). Hledáš však proto, abys nalezl, a marné by bylo všechno tvoje hledání, kdybys neměl nějakou naději, že nalezneš. Když ti doporučuji ustavičné hledání této Mé svaté přítomnosti, předpokládám, že se budeš ustavičně trápit a bolestivě trpět kvůli tomu, že dosud nevidíš Mou svatou tvář, kterou hledáš. Bolest tvé duše, která se domnívá, že je vzdálena od toho, koho miluje, je bezpečný důkaz opravdovosti tvé lásky. Přitom láska ti působí tvoje sjednocení s předmětem lásky, takže ho držíš a jsi od něho držen. Právě tak proto, že ustavičně hledáš Mou tvář, máš ustavičně přítomnost sjednocení se Mnou v lásce. Vykonej všechno a snes všechno, abys na Mou tvář nikdy nezapomínal, protože ji ustavičně hledáš a zůstanu navždy v popředí tvé paměti. Takový už je Můj způsob, že se nechávám ustavičně hledat a udržuji tě v bolestech, utrpení a smutku, které ti působí obava, že na Mne dost nepamatuješ.

Neustávej proto v modlitbě, i když tě to unavuje, bolí a trpíš. Vždyť právě tehdy se modlíš lépe než jindy, když zůstáváš se Mnou trpícím a obětujícím se za tebe z lásky, když se během modlitby ztotožňuješ s veškerým utrpením, které kvůli tobě jako tvůj Spasitel podstupuji. Právě tehdy víc než kdy jindy prospíváš v duchu pravé modlitby, protože duch, cíl a podstata pravé modlitby je pouze těsné sjednocení tvé duše s Mým dokonalým srovnáním tvé vůle s Mou vůlí. Tvoje vůle je nejdokonaleji spojena s Mou vůlí, když zůstává věrná této modlitbě obětovaného, a zůstává jí, aby v ní byla spoluobětována, celá přinášena v oběť, zničena ve všem, co by ještě mohla při modlitbě chtít.

Jsou tyto různé způsoby vnitřního zpřítomňování Tebe, můj Pane, zvláštní modlitby činné usebranosti?

Těchto hledisek víry můžeš ovšem užívat jak v rozjímání, tak v modlitbě citů.

Jestliže však tobě působení milosti přivádí až k jednoduchému a vroucímu pohledu na Mne přítomného, pak jsou tyto různé způsoby vnitřního zpřítomňování si Mne zvláště prospěšné pro jednoduchost úkonů, což je jedna z význačných vlastností této modlitby. (Pokr.)________________________________________