LISTOPAD 2007
Ročník XIII., číslo 11. Listopad 2007
Obsah: K.Orlita, Podzim, Ct.Martin z Kochem, O mši svaté (8), Z.Řezníček, Devatero zpěvů, K.Orlita, Sobotní listopad, Besední řeči dle Tomáše ze Štítného (23), M.Černý, O Bohoslužbě, E.Lopourová, Čáry, Beseda u pana zpytáka, E.Lopourová, Věrnost, fr.Moti, EKOLOGICKÁ SLUŽBA KŘESŤANA (9), E.Lopourová,Vyznavačka, Brněnská akad.duch.života ct.Patrika Kužely, E.Lopourová,
PODZIM
Jak deštník kdesi v koutě,
kaluži pláče k podlaze
a jabloň jak větru háže,
v ruce dárce mění se.
Tak prostě podzim prosí,
lačníce o žebrotě
z deštníků slzy spouští
a v aleji zas prosí tě.
Karel Orlita
+++
VÝKLAD MŠE SVATÉ podle ct.Martina z Kochemu
.Uvažuj, jak velikou moc dal Kristus Pán kněžím, když je pověřil, aby s několika slovy konali největší zázrak, totiž aby proměňovali chléb v Nejsvětější Tělo Páně, a víno v přesvatou Krev Páně. O této kněžské moci svědčí ctih.Alan de Rupe takto: „Moc Boha Otce je tak veliká, že svět, i všechno, co je v něm, vyvedla z ničeho, avšak moc kněze, kterou ovšem s ním sdílí také jen týž Bůh, je tak veliká, že kněz přivádí samého Boha Syna ve Svátost a božskou Oběť.“ A dále dodává tato památná slova: „Tato oběť působí největší díl Boží oslavy, i největší úděl radosti Bohorodičky, je rozkoší také nebešťanů, nejjistější pomocí živých a nejradostnější útěchou duší trpících v očistci.“
Ó, žasni nad nesrovnatelnou mocí slov proměny a nad obnoveným Vtělením Ježíše Krista v rukou kněze! Jaká je to pro tebe přednost, když můžeš skrze oběť Mše svaté, při které se Syn Boží stává Svátostí i Obětí, připravit nebeskému Otci oslavu větší, než jakou mu mohou připravit i sami Boží andělé! Jaké to štěstí pro tebe, když můžeš Matce Boží, jež je i tvou Matkou, učinit nejvroucnější radost, když na její počest dáš sloužit Mši svatou, anebo jsi jí zbožně přítomen a znovu jí tam při ní darem obětuješ vtěleného Syna! Vždyť Mše svatá je největším údělem a radostí Bohorodičky! Jak zřídka asi rozvažuješ o tom, že je ve tvé moci, rozmnožit blaženost nebešťanů! A přece můžeš jejich blaženost rozmnožit obětí Mše svaté, když ji budeš obětovat všemohoucímu Bohu k jejich větší cti a chvále! Mše svatá je nejvyšší rozkoš nebešťanů! Jaké upokojení a jaká útěcha je to pro tebe, když můžeš svým milým příbuzným a přátelům, živým nebo zesnulým přispět na pomoc a k záchraně! Vida! Můžeš tak učinit skrze božskou oběť Mše svaté, jež je nejjistější pomocí živých a nejsladší útěchou zemřelých !
Na tomto místě musím opět volat s Kristem Pánem: "Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný!" poprvé Tuto svou velikou lásku zjevil Bůh světu, když poslal svého Syna z nebe, aby vzal na sebe lidskou přirozenost. Bůh však zjevuje tuto velikou lásku světu denně znovu, když svého Syna opět posílá z nebe, aby při Mši svaté obnovoval své Vtělení. Svým prvým Vtělením ti Kristus Pán zjednal veliké poklady Božích milostí, a ve svém obnoveném Vtělení tyto nebeské poklady Božích milosti předává právě tobě, kdo zbožně sloužíš Mši svatou nebo se jí zbožně účastníš. Sleduj podivuhodný příklad!
Letopisy Menších bratři připomínají následující událost: Blahoslavený Jan z Ferma čili z Alvernie sloužíval Mši svatou s velikou zbožností. Přitom často oplýval takovou nebeskou sladkostí i blažeností, že jeho slabé sily tělesné nemohly snést tak velikou rozkoš. Jednou měl sloužit slavnou Mši svatou v den Nanebevzetí Panny Marie. Tehdy už od počátku Mše svaté pociťoval takovou rozkoš i blaženost, že se právem obával, zda bude ji moci dokončit. Když přece pokročil až k pozdvihování, uvažoval o nesmírné lásce Ježíše Krista, jež ho nutkala, aby sestoupil z nebe a se stal člověkem, a jež ho dosud vede, aby každodenně obnovoval toto své člověčenství při Mši svaté. Jeho srdce se rozplývalo a ubylo mu tolik sil, že nemohl vyslovit slova proměňování. Ještě ze sebe vydal slova: "Hoc est enim“, ale nemohl dál. Když to představený kláštera, který byl také knězem, zpozoroval, spěchal k oltáři, postavil se vedle Jana a chtěl mu pomoci vyslovit ostatní slova. Avšak ostatní bratří i mnozí světští bratři a sestry, mezi nimiž někteří náleželi mezi výkvět té země, stáli plni úzkosti, Domnívali se, že se Janovi přihodilo nějaké neštěstí. Tento si zatím učinil tolik nási1i, že poslední slova proměňování, totiž "Corpus meum" vydal ze sebe s největší námahou. Sotva tak učinil, hle, podoba hostie se proměnila v podobu přerozkošného Ježíška a blah.Jan jej držel jako Novorozence ve svých kněžských rukou. Ježíšek mu dal tak jasně a tak zřetelně najevo svou nejhlubší pokoru, jež ho nutkala, aby se stal před časy člověkem a denně při každé Mši svaté aby obnovoval toto Vtělení, že toto seznání vzalo knězi všechny síly a ve sladkém uchvácení sklánělo Ježíška k zemi. Představený a ostatní bratři při oltáři zadrželi Tělo Páně na svých rukou, aby neupadlo na zem. Přibíhající sestry se ho snažily přivést k sobě vůní balzámu, což se jim i podařilo. Ačkoliv byl potom tolik znavený, že nemohl sám pohybovat ani svými údy, ani pozdvihnout svou ruku, aby udělal znamení svatého kříže, přesto za pomoci představeného pokročil ve Mši svaté tak daleko, že mohl přijmout Nejsvětější Tělo a Krev Páně. Sotva to učinil, tak ztratil vědomí, takže ho museli bezvládného odnést od oltáře do sakristie. Tam zůstal několik hodin v bezvědomí, takže nebylo možno s ním pohnout. Světští bratři a sestry nad ním bědovali a už ho oplakávali jako mrtvého, až se konečně znovu vzpamatoval. Prosili ho, aby jim pověděl, co se mu u přihodilo oltáře, a co viděl ve svém vytržení mysli. Když ho tedy tolik snažně a opětovně prosili, řekl: "Když jsem před pozdvihováním uvažoval o lásce Ježíše Krista, jež Ho pohnula, aby se před časy stal člověkem a toto své Vtělení denně obnovoval ve všech Mších svatých, roztálo mé srdce jako teplý vosk a mé tělo se mi zdálo být bez kostí, takže jsem nebyl schopen, ani stát na nohou, ani vyslovit svatá slova proměňování. Když jsem je však přesto s krajní námahou vyslovil, najednou jsem tu uviděl na místě svaté Hostie přemilého Ježíška ve svých rukou. Jediný jeho pohled na mne pronikl mé srdce a odňal mi veškeré sily těla tak, že jsem klesl do sladké mdloby a docela jsem ve žhoucí lásce tohoto božského Dítka upadl do vytržení mysli." Potom vypravoval ten kněz zbožným duším ještě mnoho o tom, co zakusil ve vytržení mysli, Vykládal jim, jak neskonalou lásku nám ubohým hříšníkům prokazuje Kristus Pán, když pro naši spásu denně obnovuje své milostiplné Vtělení při Mši svaté a nám přebohatě dopřává i přivlastňuje ovoce svého Vtělení.
Pamatuj tedy, jak mnoho ti prospívá toto obnovené Vtělení Páně, když Spasitel přivlastňuje i rozděluje zásluhy ze svého prvého Vtělení při Mši svaté všem těm, kdo se jí zbožně účastní, a to každému dle jeho schopností. Svým hlubokým ponížením usmiřuje spravedlivý hněv Boží a zadržuje od tebe dávno zasloužené tresty. Pro tato a mnohá jiná dobrodiní, jež ti Pán Ježíš při Mši svaté prokazuje, nemůžeš mu nikdy dost poděkovat. Nemůžeš mu však ani jaksepatří děkovat, než když se budeš denně nebo kolikrát můžeš zbožně účastnit Mše svaté a upřímně obětovat ji Nejsvětější Trojici Boží na poděkování za veškerá přijatá dobrodiní. (Pokr.)
+++
SOBOTNÍ LISTOPAD
Ticho jsou
zvony věčného města,
tak blizoučko jsou ti
jak šlépěje,
co mezi sebou se minou.
Ticho je květina
ve skalním rozpuku,
je slunce a slza,
co skálu rozetnula.
Karel Orlita
+++
Z.Řezníček: DEVATERO ZPĚVŮ VLADAŘI ZÍTŘKŮ
DYCHTĚNÍM věků vyzdvižen
a hlubinných jícnů nepanští,
žahadlem dechu čistého
pečetě hanby sejmeš se závěti.
Pokojný úsvit sestoupí
do líhně zmatků rozvratných
a srdcím žízní sevřeným
otevře skryté zdroje.
Mladičký větřík duše oblaží,
van sladký jak za časů Noe
a rosa vysněného dětství
se nese z výšin závratných
BLESK zraků nadpřirozených,
žířivý plamen prvních Cherubů
mrazivým šlehem přísnosti
obrátí peleš světa v záhubu.
Dav ropotný a bezejmenný,
směšný v tenatech nehybnosti,
pod ostří lačné siročiny
na káře strachu tupě vrachotí.
Zhalena v proměnlivý závoj
dávno propadlých století,
tvář pýchy zašklebí se
v masce pomíjejícnosti.
KŘIK chátry prodajné
Atlanty hněvu neroztříští,
dunění DIES IRAE naplní
propastnost závratného příští.
V netečný balvan zoufalství
a šeré kobky opuštěných dní,
kladiva neúnosných vteřin
ráz naráz vpadnou zběsile.
V jekotu polnic vítězných
ztichne běsnění Saulů zavilé,
svorníky nebes zacloumá
vichřice marných úpění.
HROZIVÝ palaš Zákona
gordický uzel Zvůle rozetne,
sloupoví kněžišť pohanských
zpřevrací ticho velebné.
pšenice SLOVA zazáří,
korouhev Světla zhltá temnoty,
bratrská ruka naznačí
Vesmírem dráhu pokojnou,
před branou DUCHA rozdrtí
na padrť Hydru lomoznou.
Nevěstě rozjímání upraví
zlatisté lože ženich samoty.
DO HVOZDŮ Vyhnanství
paprsek něhy sešle denice,
duch vzkříšen zajásá,
vzlétne jak mladá orlice.
Cythary skryté zazvučí,
oživne kraj písněmi radosti,
rozkvetou stromy na březích,
kde zmučeni jsme sedávali,
touhami krutě tísněni
jsme usedavě plakávali
nad sirobami dnů
se smutky černými a bezednými.
ŽELEZNÝM prutem pořádku
ukrotíš Šelmu legendární,
Tvá vůle k Spravedlnosti
podstatu globu pevně ztvární,
Vykouříš zpupné brlohy
sebranky v sobě triumfující,
která se v nevinnosti dítek
s krutostí chladnou potácela.
Spoutáš chiméru volnosti,
morovou ránu šíleného těla,
jež v prachu světa vláčela
příšerné rondo smrti pokořující
PŘIJDEŠ v hodinu nezbytnou
a ochromíš dav pouhou přítomností,
vladaři z Boha v květech lilií,
vojvodo Pomazaný,nositeli ctností,
Čeládku vzpurnou spřádáš,
Utvrdíš Právo žezlem královským
V jásotu zpěvů hymnických
Bělostní KŘÍŽE vsadíš na vrcholy.
Prameny touhy zimou poutané
Rašením svitů slavně zahlaholí,
Nepokoj duše mladistvé
Polaskáš vroucně dechem otcovským
KLÍČ Víry srdcím odevzdáš,
pozdvihneš z bláta lásku zářící,
Davide TEXTY předobrazený,
Ke stavbě chrámu pilně shromažďující.
Kameny Církve upevníš,
Zlekané stádo vrátíš pastýři,
Naděje chaty pozdraví,
Bórami noc krutě zpustošené,
Líbezná duha smíření
Se nad propastmi žalu sklene,
Na žerdích paprskujících
Ponesou úsměv nebes rytíři.
Z HOREBU dávných očekávání,
na pokyn Pána sejdeš do údolí,
prameny písní uvolníš
z mlčení hor mystickou holí.
Za pluhem oráč vykročí,
na lících děv zahoří radost léta
a duše touhou prahnoucí
ucítí rozkoš ztraceného Ráje.
Slast něhy domov zaplaví,
žír požehnaný lůno kraje,
zem milovanou, zemi zdeptanou,
zulíbá tiše Milost PARAKLETA.
+++
BESEDNÍ ŘEČI podle Tomáše ze Štítného (23)
Jak má být Boží moudrost sama v sobě milována více než ta věc, skrze niž je učiněna.
Děti se ptají: Poslyš, tatíku, jaké důstojnosti a veškeré chvály je hodna ta zbožná dívka, z níž vyšlo slunce spravedlnosti, náš Kristus Bůh? Ó, svaté neposkvrněné je její panenství, a jakými chválami může být zahrnuto, když ten, jehož nemohou nebesa obsáhnout, nám přišel panenským životem v svaté plodnosti dívčího lůna! Správně chválí celý svět její důstojnost, že tak všemohoucí moc toho, jenž miluje všemohoucí milostí svou všemohoucí moudrost, dala jí být Matkou té Moudrosti!
Otec: Rozumějte tomu, děti, tak, že Bůh Otec nemiluje svou Moudrost tak jako lidé. V lidech vidíme, že svou moudrost nebo své umění milují pro ty činy nebo skutky, jež mohou přivodit svým uměním. Švec miluje své umění, protože skrze ně zhotoví střevíc a užije toho, nožíř tak vyrobí nůž, a tak je tomu i s ostatními. Bůh Otec miluje svou moudrost jinak. Nemiluje ji proto, že stvořil všechno skrze ni. Kdyby tomu tak bylo, tak by to, co je stvořeno, bylo Bohu Otci milejší než jeho Syn, který je mu rovný. Moudrost je v sobě dražší než jakýkoli účinek, který učinila. Ač se lidem zdá kvůli jejich povrchnosti být účinek moudrosti lepší než moudrost, chybují v tom. Vídáme však, že okrášlené vejce bývá vzácnější pro dovednost toho, kdo je tak pěkně pokreslil. třebaže není užitečnější než nekrášlené; mistrně vyřezaná řezba je podivuhodná a vzácná pro dovednost toho, jenž to uměl tak vyřezat, a kdyby nebyla tak dovedně vyřezána, nebyla by drahá. Proto jsou i lidé tak osvíceni, že moudřejší váží moudrost více než to, co je moudrostí způsobeno. Neboť sama moudrost je věc potěšitelná a milost moudrosti je štěstí života. Ježto ale naše povrchnost neuznává moudrost jinak než kvůli jejím účinkům, proto se zdá, jako bychom milovali účinky moudrosti více než moudrost. Když však plně zmoudříme právě v onom světu a docela poznáme tu vyšší moudrost samu, jež vychází takovým podivuhodným způsobem od moci, a mezi níž a mocí, od níž vychází, je vyšší milost, jež je chtěním Všemohoucího, teprve pak budeme milovat tu moudrost pro ni pro samu více než pro to, co je skrze ni učiněno. To, co shledáme, že přistoupilo k moudrosti blíže, a co k ní bude podobnější, to si více zamilujeme. Takto miluje Otec Bůh svou moudrost, ježto je jeho Synem, tak velikou milostí, jak sám je a jak veliká je Boží moudrost. A když je velebnost moudrosti Boha, který je, větší než všechno, co je Boží moudrostí učiněno, neboť to Bůh není, tehdy miluje svou moudrost, ne pro ty skutky, jež jsou moudrostí učiněny, nýbrž své skutky miluje pro svou moudrost a více ty, které se více připodobňují k jeho moudrosti.
Když Bůh Otec poslal svou moudrost mezi nás na svět, aby s námi byla v našem člověčenství a povznesla nás odsud k sobě a vyvedla nás ze smrti, a řekl: To je můj milý Syn, v tom mám zalíbení, toho poslouchejte! (Mt 17,5) Hle, jak Bůh Otec ukazuje na svou moudrost, na svého milého Syna, že v něm má zalíbení; a chce, abychom skrze něho mohli být vpravdě milí, řekl: toho poslouchejte! Abychom se mu připodobnili a jím byli obnoveni.
Právě tak tomu je, že ani jedna věc není Bohu milá, jediné to, co je učiněno nebo obnoveno v moudrosti. Co je stvořeno, je stvořeno i uspořádáno Boží moudrostí. Tak bylo vše dobře stvořeno, ale anděl se svou zlou vůlí odchýlil z řádu a z milosti Boži, od pravdy a od pravé moudrosti. Také člověk, který byl přelstěn, odchýlil se svou vůlí z svého řádu a ztratil Boží milost. Avšak to, co bylo vhodné vrátit do řádu a do milosti, navrátila a napravila Božská moudrost skrze moudrost, takže se přidržuje moudrosti. Sv.Pavel praví: Bohu se zalíbilo, aby to skrze svého Syna napravil nejen to, co je na zemi, ale i to, co je v nebi. I když srazil padlého anděla kvůli jeho odklonění od řádu z nebe a nenapravil ho, přesto doplní andělský počet v kůrech lidmi a to napraví tak, co je v nebi skrze svou moudrost. Také v pekle je řád moudrosti v tom, že každý trpí podle svého provinění, ale provinilcům se to zdá jako nepořádek. Tak Bůh Otec dal veškerý soud svému Synu, v němž má zalíbení a jehož velí poslouchat, a nemůže ho nemilovat, když ho uzří podobného sobě. Hle, ač jsme hříchem ztratili v sobě jeho obraz, vzhlédněme k němu a vraťme se! Byl poslušný Otce až k smrti a nikdy Otci neodporoval. Uvaž, jestli kdo odporoval Otci a proč odporoval, ať to nahradí a obrátí se, ať upustí od chytrácké moudrosti, která se chce nazývat moudrostí, avšak je v zlobě. Božská moudrost ukládá ctít Otce. Bůh je Otcem všech. Sleduj, co se Otci na kom nelíbí: zda moudrost chytrácká či opravdová, zda někdo neposlouchal jeho přikázání? Obrať se, dokud máš čas, slyš, co ti radí božská moudrost! Praví: Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce. (Mt 11,29) On řekl: Já jsem pravda! (Jan 14,6) Je blaženější nepohrdnout a vždy se držet jeho pravdy, řídit se v čistém srdci a v zbožnosti jeho podobenstvím, a také se obrátit a následovat ho. Toho poslouchejte! volá Otec. A kdo chceš následovat něčí dobrou radu, zřekni se sám sebe, totiž své vůle. Neposlouchej své žádosti, své libosti, nýbrž následuj toho, jež v tobě pro tvé dobro nemiluje zlé a nehodné. Uvědom si, kdo jsi, a když víš, že nebudeš-li mít Vykupitele ze své bláznovské moudrosti a ze své vůle, nehodné vyšší Moudrosti, která pochází z všemohoucí moci a v dobrotě milosrdné k těm, kdo ji za příhodného času hledají, tak musíš kvůli ní trpět od soudce jako hrozný hříšník. A nelze se uchýlit od té moudrosti, kterou je všemohoucí Syn Boží, na něhož jeho Otec ukazuje, když říká: Toho poslouchejte, to je můj milý Syn! (Pokr.)
+++
Je liturgie modlitbou jen ducha nebo i těla?
Liturgie je záležitostí celého člověka. Proto existují liturgická, gesta, symboly, úkony, aby skrze ně mohl člověk co nejdokonaleji vstoupit do dialogu s Bohem. Člověk je, jak poznamenává svatý Irenej, jednotou těla, duše i ducha. Každá z těchto složek je zapojena do liturgie svým osobitým způsobem, tak, aby se celý člověk mohl povznést k Bohu, aby mohl vrůstat do tajemství Trojice, jak poznamenává Gogol. Právě to je důvodem mnohovrstevnosti liturgie. Člověk se setkává s Bohem ve vší své dokonalosti i prostotě, jednoduchosti i složitosti, naději i pokoře.
Jak oslovuje liturgie tyto složky člověka?
Tělo je oslovováno vnějšími gesty a symboly. Když je přinášen chléb, šíří se vůně kadidlo, člověk klečí či stojí, pak je pro něj snazší vnímat liturgii jako přirozenou činnost. Člověk nejlépe reaguje na podměty, které vidí (sakrální prostor, kněz, architektura chrámu, hořící svíce,…), slyší (modlitby, zpěv, Boží slovo, homilie apod.), cítí (kadidlo), chutná (eucharistii). Do liturgie jsou tak zapojeny všechny smysly tak, aby se člověk mohl modlit i Tělem, které pochází od Stvořitele a má mu vydávat chválu.
Druhou složkou je duše, která provádí reflexi viditelných znamení a gest. Bůh dal člověku rozum, aby mu mohl sloužit vůlí, mohl ho poznávat a objevovat velikost jeho lásky. Právě taková je úloha rozumu při liturgii – poznávat skrytá tajemství, v ní obsažená a tak dávat duchu dostatek podmětů pro modlitbu a naslouchání Pánu.
Třetí a nejdokonalejší je duch. Díky němu se stáváme podobni Bohu a jsme schopni modlitby. Celé naše lidství stojí právě na našem duchu. Právě na něj je celá liturgie nejvíce zaměřena, neboť on je zrakem našeho srdce. Jím účinně přijímáme svátosti, předstupujeme před Boha Otce. Teofán Zatvorník definoval činnost ducha – tedy modlitbu – jako vydechování a vdechování Ducha svatého. Podstatou modlitby je tak překonat propast mezi nebem a zemí, člověkem a Bohem. Tuto propast překonal svým narozením a zmrtvýchvstáním Ježíš Kristus, právě on Tvoří most mezi námi a našimi prosbami v církvi a Bohem otcem v Trojici.
Jaká jsou ona liturgická gesta?
Chůze je obrazem putujícího vyvoleného Božího lidu. Máme si při ní být vědomi toho, že vycházíme od Otce do světa a opět se vracíme k Otci. Je výrazem naší činnosti a aktivity na díle spásy, nejsme jen pasivní diváci díla Jeho rukou, ale sami máme skrze všeobecné kněžství, podíl na vykupitelském díle.
Stání je postoj toho, kdo stojí před oltářem a to nejen ve smyslu prostorovém, ale také duchovním. Je výrazem modlitby. Křesťané i židé při modlitbě stojí. Je to výraz úcty před Hospodinem a očekávání příchodu věčné radosti. Vyjadřuje také naši připravenost a ochotu slyšet Boží slovo a vnést ho do svého života. Proto stojíme před evangeliem, abychom mohli následovat Krista modlitbou i činem.
Sedění je obrazem žáka, který poslouchá slova svého Učitele a Tvůrce v Písmu, ale také učitele který učí lid Pánovým příkazům a radám. Je výrazem naslouchání, ztišení, usebrání a kontemplace – prostého a pokorného naslouchání Ducha, který k nám promlouvá skrze proroky, apoštoly a nejdokonaleji skrze Ježíše.
Klečení – zde můžeme užít krátké věty: „Hřích mě srazil na kolena“. Zde je obsažena plná symbolika gesta pokání, pokory, lítosti, proto klečíme při proměňování, protože Kristus pro nás přináší oběť dokonalou a svatou Sebe samého. Máme si uvědomit, že spása a přijímání eucharistie není něčím zaslouženým, ale důkaz Kristovy lásky ke mně, hříšníkovy.
Pokleknutí na pravé koleno je znamením pokory a odevzdání se Pánu. Současně také výraz úcty spojené s pozdravem, proto poklekáme před svatostánkem, abychom pozdravili svého Pána a Spasitele a vzdali mu, byť nedokonalým způsobem, úctu, které je Beránek hoden.
Polibek, pozdravení pokoje je úkon bratrské lásky a sounáležitosti ve společenství církve, neboť láska přetváří naše srdce a jen ve společenství s druhými lidmi můžeme dojít spásy.
Znamení kříže na nás sesílá Boží požehnání. Hlásíme se jím ke Kristu i Církvi. Vstupujeme tak do dialogu s Pánem, spolu s ním v Duchu svatém pak před tvář nebeského Otce. Máme-li účast na jeho kříži, budeme mít také účast na vzkříšení. Naše starosti tak Pán promění v radosti.
Další gesta jsou bití v prsa, jako výraz pokání a uznání hříšnosti, pozdvižení očí k nebi značí modlitbu, kterou nás učí Pán, úklona je symbol úcty (před obrazy či sochami proto skláníme hlavu). Prostrace je symbol pokory, kněz při svěcení leží, aby duch svatý mohl sestoupit na celou plochu jeho těla, duchem tak máme v prostraci být stále, aby Duch svatý mohl neustále působit v našem nitru „na co největší ploše“. Spínání rukou bylo gestem vazala vůči Pánu, dnes je znamením prosby k Bohu. Oranta kněz či jáhen rozpíná ruce a ukazuje tak, že modlitba, kterou on pronáší ústy, není jen jeho modlitba, ale modlitba celého shromážděného společenství, ale i celé církve. Gesto Mytí rukou doprovází slovy: „Smyj ze mě, Bože, mou nepravost a očisti mě od mého hříchu“. Tak máme i my smít před začátkem eucharistické slavnosti své srdce, abychom se v ní mohli dokonale setkat s Pánem. Vkládání rukou je od dob Apoštolů znamením seslání Ducha svatého.
Může každý vykonávat tato gesta a znamení, jak je pociťuje, nebo je nutná jednota shromáždění?
Je pravdou, že každý člověk má svou vlastní spiritualitu, druh prožívání a jednání, ale současně je potřeba se snažit dodržovat jednotu společenství, aby mohla být jednohlasným voláním Božích synů k Otci. Neboť kde jsou dva nebo tři v jeho jménu, tam je on uprostřed nich. Protože se nemodlí jen duch, ale celý člověk, jednota modlitby by měla být společná celému společenství.
Existuje nějaká rada jak liturgii správně prožívat?
Karl Rahner, německý teolog, napsal: „Mše by nás měla natolik formovat, že se celý náš život stane mší, místem, kde neustále přinášíme sami sebe Otci v Oběť skrze Krista“. Pokud takto budeme prožívat liturgii jsme na nejlepší cestě ke svatosti. Michal Černý (Pokr.)
+++
ČÁRY
Nevěřím na věštění z dlaní
Však v některých jsou znamení
Ve tvojí vidím přesýpací hodiny
Výzva nebo varování ?
V jiné souhvězdí orla
Či motýl s rozpjatými křídly?
Nejasné měly obrysy
Snad vybrat by sis měl
Mezi dobry pozemskými
A nebeskými zřídly
Eva Lopourová
+++
BESEDA PANA U ZPYTÁKA
(Z deníku mého pradědečka)
Praha, 28.srpna Léta Páně 1872
Dneska od rána se prof.Hovadík tvářil velmi zkormouceně jako by mu lišky hryzaly důležité životní orgány. Zdálo se však, že jeho povýšenost vzala za své. Bývaly doby, a není tomu ani tak dávno, kdy, sotva mě spatřil ve své blízkosti, vypjal se v celé své výši a prošel přezíravě kolem. Ale po včerejšku byl ve smířlivější, laskavější náladě. Možná i vymazal moje jméno ze seznamu jedovatých hadů a viděl ve mně toho, kým skutečně jsem, totiž bezúhonného jelimánka.
Naplněn až po okraj mlékem lidské laskavosti přistupoval ke mně i k ostatním s okázalou úctou. Sotva však otevřel ústa, přestal medu ukrajovat, a bylo zřejmé, že si dodnes nestačil docela srovnat v hlavě, co se to vlastně stalo.
Otevřeně se nás totiž zeptal:
Co myslíte, je nějaká věc nepravdivá? Současně mi, jako by mimoděk ukázal náčrt svého vynálezu, který nazval „Akvárium pro mořskou pannu“. Dodatečně jsem si jej obkreslil do deníku.
Přitom se tázavě podíval zvláště na mne. Nadechl jsem se k dlouhé odpovědi.
Určitě je nějaká věc nepravdivá, ale najde se jistě i dost těch, kdo proti tomu něco namítají.
A co dál?
Podle Augustina je pravdivé to, co je. Tedy nepravdivé je to, co není. Avšak to, co není, není věc. Nic tedy není nepravdivé.
Jsoucí se však rozděluje na pravdivé a nepravdivé. A proto jak pravdivé, tak i nepravdivé je to, co je. - Proti tomu ale žádný takto dělící rozdíl není zaměnitelný s tím, co rozděluje. Pravdivé je však zaměnitelné se jsoucím. Tedy pravdivé není dělícím rozdílem jsoucího tak, aby nějaká věc mohla být nazvaná nepravdivou.
Dále je pravda shoda věci a rozumu. Každá věc se však shoduje s Božím rozumem, neboť nic nemůže být samo o sobě jinak, než jak to Boží rozum poznává. Tedy každá věc je pravdivá. Tedy nic není nepravdivé.
Kromě toho získává každá věc pravdu ze svého tvaru. Člověk se totiž nazývá pravdivým proto, že má pravdivý tvar člověka. Avšak neexistuje věc, která by neměla nějaký tvar, neboť každé bytí pochází z tvaru. Jakákoliv věc je tedy pravdivá. Tedy nic není nepravdivé.
Mimo to se pravdivé a nepravdivé vztahují k sobě stejně jako dobré a zlé. Zlé se však vyskytuje pouze jako případek na něčem dobrém, protože se zlé nachází ve věcech. Nachází-li se tedy nepravdivost ve věcech, může se vyskytovat pouze jako případek v pravdivém. - To se zdá být nemožné, neboť tak by pravdivé i nepravdivé bylo totéž,. To je nemožné, jako je člověk a bělost totéž, protože bělost se vyskytuje jako případek v člověku.
Dále, nazveš-li nějakou věc nepravdivou, je to buď na základě podobnosti, nebo nepodobnosti. Je-li to na základě nepodobnosti, tak není nic, co by se nemohlo nazvat nepravdivým. Každá věc je totiž nepodobná nějaké jiné věci. Je-li to na základě podobnosti, tak tomu odporují všechny věci, které jsou pravdivé proto, že jsou podobné. Nepravda se tedy nemůže nijak nacházet ve věcech.
Proti tomu, vymezuji nepravdivé jako to, co je uzpůsobeno k podobě něčeho, ale nedosahuje toho, čeho podobu nese. Avšak všechno stvoření nese podobnost s Bohem. Když tedy žádné stvoření nedosahuje samého Boha na způsob ztotožnění, zdá se, že všechno stvoření je nepravdivé.
Kromě toho je každé těleso pravdivé těleso a nepravdivá jednota. To však uvádím proto, že těleso napodobuje jednotu, ale přesto jednotou není. Když každé stvoření napodobuje Boží dokonalost nějakou svou dokonalostí, a přesto se od ní nekonečně liší, tak se zdá, že každé stvoření je nepravdivé.
Dále je dobré zaměnitelné se jsoucím stejně jako pravdivé. Avšak to, že dobré je zaměnitelné se jsoucím, nevylučuje, aby nějaká věc byla shledána špatnou. A tak ani to, že pravdivé je zaměnitelné se jsoucím, nevylučuje, aby nějaká věc byla shledána nepravdivou.
Nebožtík Anselm tvrdí, že existuje dvojí pravdivost výroků: Jednak když označuje, co je mu dáno označovat. Tak věta "Sokrates sedí" označuje, že Sokrates sedí, ať už Sokrates sedí nebo nesedí. Jednak když označuje to, co má označovat podle svého poslání. Tak má totiž označovat, že něco je, když to je. Právě tímto je výpověď pravdivá ve vlastním slova smyslu. Tedy ze stejného důvodu se jakákoliv věc nazývá pravdivou, když naplňuje to, co má, a naopak nepravdivou, když to nenaplňuje. Pak ale každá věc, která nedosahuje svého cíle, nenaplňuje to, co má. Jsou-li tedy mnohé věci takové, je jasné, že mnohé jsou nepravdivé.
Profesorův vztyčený prst se však dožadoval pozornosti:
Jest žádoucno řkouti, že jako pravda spočívá ve shodě věci a umu, tak nepravda spočívá v jejich nerovnosti. Věc se pak vztahujeť k umu Božímu a lidskému, jak bylo řečeno výše. S Božím umem jest věc ve vztahu buď jako vyměřovaná s mírou: to se týká toho, co se naříkáť či shledáváť ve věci kladně, neboť vše tohoto druhu pocházíť z umby Božího umu; anebo jest věc ve vztahu s Božím umem jako poznané s poznávajícím: tehdy se také zápor a defekty shodujíť s Božím umem, neboť Bůh to všechno poznává, ačkoliv to nezapříčiňuje. Ať už věc stává jakýmkoliv způsobem, ať už vyvstává pod jakoukoliv údobou, lišností či defektem, shodujeť se nezbytně s Božím umem. A tak jest zřejmé, že každá věc jest ve vztahu k Božímu umu pravdivá. Tož dí Anselm v knize De veritate, že pravda jest arciže v bytnosti všeho, co jest, protože jest to tím, čím to jest ve svrchované pravdě. A protož nelzeť nazvat žádnou věc ve vztahu k Božímu umu nepravdivou.
Avšak co do vztahu k umu lidskému se někdy vyskytujeť nerovnost věci a umu, kteráž jest nějak způsobena věcí samou. Věc se arciť sama dáváť v duši poznat skrze to, co jest jejím vnějším projevem. Naše poznání vycházíť ze smyslů, jejichž vlastním předmětem jsou čitedlné jakosti. Tož se také dí v I. knize O duši, že akcidenty přispívají z velké části k poznávání toho, co čím jest. A pokud se arciže u nějaké věci jeví takové čitedlné jakosti, které poukazují na přirozenost, jež pod nimi neležíť, říká se o této věci, že jest nepravdivá. Tož nebožtík Libomudrun Aristoteles, blahé paměti, dí v VI. knize Metafyziky, že nepravdivými se nazývajíť ty věci, kterým jest přirozené, aby se jevily buď takové, jaké nejsouť, nebo tím, čím nejsou". Tak nazývámeť kočičím zlatem to, co se navenek projevuje zlatou barvou a jinými takovými případky, ačkoliv to vnitřně neníť podloženo přirozeností zlata. Přesto věc neníť příčinou nepravdivosti v duši tak, že by nepravdu nezbytně způsobovalať. Pravda a nepravda totiž stávajíť především v souzení duše. Avšak duše jakožto soudící o věcech neníť vzhledem k věcem přijímající, nébrž spíše jakýmsi způsobem jednající. Věc neníť nazývána nepravdivou proto, že by o sobě vždy vytvářela nepravdivé postřehování, nébrž že jest jí dáno vytvářet ho skrze to, co jest jejím projevem.
Avšak vztah k Božímu umu jest pro věc bytostný a podle něho se věc o sobě nazýváť pravdivá, zatímco vztah k lidskému umu jest pro ni případkovou a podle něho se nenazýváť absolutně pravdivá, nébrž jakoby po určité stránce a v možnosti, arciže jednoduše řečeno jest každá věc pravdivá a žádná není nepravdivá, avšak po určité stránce, arciže vzhledem k lidskému umu, jsouť některé věci nazývány nepravdivé. A takto jest žádoucno zodpovídat námitky jedné i druhé strany.
Tak to naříká sám Hovadík, zpyták libomudrovny, a potažmo to tak naříká celá akademická obec.
Rozhlédl jsem se po ostatních, jestli to opravdu někdo z nás taky takhle naříká. K svému údivu jsem však hledal, že mnozí z nás obcovatelů této libomudrunské besedy zahájili taktiku mrtvého brouka, a měly k naříkání opravdu velmi daleko. Koneckonců jsem uznával, že i my sami jako takoví máme k celé akademické obci daleko
Každopádně bylo nad slunce jasné, že dokud se před ním všichni zdejší obcovatelé plazili, a při jeho projevech upadali téměř do katatonického stavu, což si u nich vykládal jako stav krajního vytržení, tehdy se prof.Hovadík přímo zauzlovával ve svých slovních patvarech. Tak nějak to asi bylo s Přemyslem Otakarem, když mu úlisní velmožové holdovali před bitvou na poli moravském, kde s ním vytrvala jen hrstka věrných. Kdykoli jsem se však pokusil rozplétat jeho libomudrunské uzliny a ostatní na to valili oči jako ovce na svěží pastviny, sledoval je prof.Hovadík teskným pohledem nakopnutého kokršpaněla. Vypadal jako muž, který se má zanedlouho rozloučit s milionovým dědictvím po předcích. Tvář měl zrůzněnou, a když se mu podařilo promluvit, hlas mu zněl tiše a rozechvěle.
Drahnou chvíli jeho oči putovaly po místnosti. Obratně uhýbaly před pohledem na mne, zatímco se usilovně snažily najít spřízněnou duši, která by se však nejen zdvořile ukláněla před jeho zpytáckým majestátem, nýbrž také přihodila polínko do ohně nadšeného hledání pravdy. Když se však přesvědčil, že by spíše našel pohostinství v hladové stepi, váhavě se konečně na mne obrátil.
Když jeho oči spočinuly na mně, zůstaly sice oříškové, ale ani ta nejshovívavější tetička a nejméně soudná slečinka by je nemohla označit za dobrácké. Cukl jsem sebou jako člověk, který na stezce před sebou spatřil hada.
"Ho, ho!" odvětil jsem, abych se svou zdvořilostí nezůstal pozadu. Pár vteřin mi trvalo, než jsem se přesvědčil, že ta výzva není ve snu, nýbrž vskutku. Pak jsem si uvědomil, že ten hlas patří od molů značně prožranému profesorovi gymnázia jménem Hovadík. Když jsem jednou vydal na tyto výboje za pravdou, nehodlal jsem uváznout v nějakých škrobenostech. S průbojností nejmodernější opakovačky našich dnů, pocházející z dílny vynálezce Wilhelma Mausera, jsem vyrazil se slovy:
Hola, ty stará páro!
Nervovou soustavou profesora projela prudká křeč. úplně zbrunátněl v obličeji. Zuby se mu s cvaknutím sevřely. Na chvíli otevřel ústa a prudce se nadechl, jako by se pokoušel cosi ze sebe vypravit, ale potom si zřejmě uvědomil, že své pocity nedokáže vyjádřit slovy, pozvedl buňát s inkoustem a prudce jej přirazil ke stolu, až vystříkl obsah nevysychajícího kalamáře, odkud lze perem namočit vždy jen odměřenou dávku inkoustu, tak, aby z pera neukáplo víc než je třeba. A milostpaní Hovadíková, která mezitím spustila ruce k bokům a blížila se k nám jako himalájský tygr.
V dané situaci jsem dobře chápal, oč jde, a když spustila ještě rychleji a hlasitěji, mírně jsem se přikrčil, aby i mne nezasáhly blesky, létající nad jeho hlavou. Tak by asi byly i děti Izraele ustupovaly od některého ze svých druhů, kdyby ho postihlo to neštěstí, že by se znelíbil proroku Jeremiášovi.
To byl nový ubrus!
Áále, odbyl ji profesor mávnutím ruky.
Dodal jsem přátelsky:
Podívej, bráško,
Uznávám, že ani to nebylo oslovení hodné velkého zpytáka, před kterým se bezmezně ukláněla snad celá akademická obec, slepě po něm všechno papouškující. Nicméně už to bylo poněkud přijatelnější, než označení „stará páro“.
K čemu tolik kudrlinek, když se to říct docela prostě?
A klidně jsem si ho dovolil opakovat:
Musíš říci, že jako pravda spočívá ve shodě věci a rozumu, tak nepravda spočívá v jejich nerovnosti. Věc se pak vztahuje k rozumu Božímu a tvému. S Božím rozumem je věc ve vztahu jednak jako vyměřovaná s mírou. To se týká toho, co se vypovídá či shledává ve věci příznivě, neboť vše tohoto druhu pochází z umění Božího rozumu. Jednak je věc ve vztahu k Božímu rozumu jako poznané k poznávajícímu. Tehdy se také zápory a vady shodují s Božím rozumem, neboť Bůh to všechno nějak poznává, ačkoliv to nezapříčiňuje. Věc se tedy shoduje nezbytně s Božím rozumem, ať už existuje jakýmkoliv způsobem, ať už vyvstává pod jakýmkoliv tvarem, poškozením či vadou. A tak je jasné, že každá věc je ve vztahu k Božímu rozumu pravdivá. Proto ty, když uvádíš s Anselmem, že pravda je v bytosti všeho, co je, protože je to tím, čím to je ve svrchované pravdě. A proto nemůžeš nazvat žádnou věc ve vztahu k Božímu rozumu nepravdivou.
Avšak co do vztahu k tvému rozumu se někdy vyskytuje nerovnost věci a rozumu, která je nějak způsobena věcí samou. Věc se sama dává v duši poznat prostřednictvím toho, co je jejím vnějším projevem. Tvoje poznání vychází ze smyslů, jejichž vlastním předmětem jsou smyslové jakosti. Případky přispívají z velké části k poznávání toho, co čím je. A pokud se tedy u nějaké věci jeví takové smyslové jakosti, které poukazují na přirozenost, jež pod nimi neleží, uvádí se o této věci, že je nepravdivá. Proto se nepravdivými nazývají ty věci, kterým je přirozené, aby se jevily buď takové, jaké nejsou, nebo tím, čím nejsou. Falešným zlatem například nazýváš to, co se navenek projevuje zlatou barvou a jinými takovými případky, ačkoliv to vnitřně není podloženo přirozeností zlata. Přesto věc není příčinou nepravdivosti ve tvé duši tak, že by nezbytně způsobovala nepravdu. Pravda a nepravda totiž existují především v souzení tvé duše. Avšak tvoje duše jakožto soudící o věcech není vzhledem k věcem přijímající, nýbrž spíše jakýmsi způsobem jednající. Nenazýváš věc nepravdivou proto, že by o sobě vždy vytvářela nepravdivé poznání, ale že je jí dáno vytvářet ho prostřednictvím toho, co je jejím projevem.
Vztah k Božímu rozumu je však pro věc bytostný. Podle něho nazýváš věc o sobě pravdivou. Kdežto vztah k tvému rozumu je pro ni případný. Podle něho nenazýváš věc naprosto pravdivou, nýbrž jakoby po určité stránce a v možnosti. Tedy jednoduše řečeno je každá věc pravdivá a žádná není nepravdivá, avšak po určité stránce, tedy vzhledem k tvému rozumu, jsou některé věci nazývány nepravdivé. Takto musíš zodpovídat námitky jedné i druhé strany.
Jak se ale vypořádat s námitkami?
K první námitce musíš říci, že výrok "pravdivé je to, co je" vyjadřuje pojem pravdy nedokonale, totiž jen jakoby látkově. Vyjadřuje pouze nakolik zde "být" označuje tvrzení výroku. Má se totiž vypovídat, že pravdivé je to, co se vypovídá nebo poznává, že je tak, jak je ve věcech. Tak se také vypovídá jako nepravdivé to, co není, to znamená, co není, jak se vypovídá nebo poznává. A to je možné ve věcech najít.
Na další námitku odpověz, že pravdivé ve vlastním slova smyslu nemůže rozdělovat jsoucí. Ve jsoucím přece není žádný rozdíl. Avšak pravdivé, stejně jako dobré, se má ke jsoucímu jako jeho rozdíl, pokud totiž vyjadřuje ohledně jsoucího něco, co slovo "jsoucí" nevyjadřuje. Takto vzato je pojem jsoucího neurčen vzhledem k pojmu pravdy. Tímto způsobem se pojem pravdivého vztahuje k pojmu jsoucího podobně jako rozdíl k rodu.
K následující námitce řekni, že takové zdůvodnění, které vychází ze vztahu věci k Božímu rozumu, je správné
Na další námitku odpověz, že jakákoliv věc má nějaký tvar. Přesto každá věc nemá onen tvar, jehož vnější známky se projevují smyslovou jakostí. Proto se nazývá nepravdivou, pokud je pro ni přirozené a přiměřené vytvářet o sobě nepravdivé mínění.
Dál už mě profesor nepustil
Až dosud nepromluvil, ale hromadil se v něm náboj jako v Leydenské láhvi. Šok, který ho úplně zbavil schopnosti řeči, mu nezpůsobil ani tak můj úderný projev jako spíše poznání pravdy. Tato věc mu zamotala hlavu.
Když se mu hlava přestala točit, uvědomil si, že tohle je jenom jeden aspekt celé záležitosti. Pomalu zvedal ruku.. Na rtech se mu chvěla slova, ale on je zamítal jako nedostatečně úderná a v mysli hledal další.
Jak jest zřejmé z toho, co bylo řečeno, jest žádoucno řkouti k námitce, že nějaká věc stávající mimo duši se nepravdivou nazývá proto, že jest jí vrozené vytvářet o sobě nepravdivé mínění. Tomu však, co ničím není, není vrozené vytvářet o sobě nějaké mínění, neboť nehýbe poznávající schopností. Arciže je žádoucno, aby to, co se nazývá nepravdivé, bylo nějaké jsoucí. Proto, když každé jsoucí jako takové jest pravdivé, musíť se nepravda ve vyvstávajících věcech založit na nějaké pravdě. Tak říká Augustin v knize Soliloquia, že tragéd, kterýžto představujeť v divadle jiné osoby, by nebyl pravdivým tragédem, kdyby Hektor nebyl nepravdivý. Podobně, kdyby namalovaný jezdec nebyl nepravdivým jezdcem, nebyl by pravým obrazem. A přesto nenásledujeť, že protiřečnosti jsouť pravdivá, neboť tvrzení a popírání se nevztahuje k témuž.
Až dosud, panovalo, aspoň navenek předstírané ovzduší družného obcovatelství a dobré vůle a profesorova slova do toho vnesla disharmonii. Jeho obdivovatelé si nemohli stěžovat, že tón jeho hlasu není kyselý. Navíc vypadal jako pes, pozorující párek jiných hafanů, kteří se ho pokoušejí okrást o kost.
Jenže, o jakou kost jsem se měl pokusit já, to mi nebylo moc jasné. Tak jsem nic nevymýšlel a jen jsem pokusil zopakovat to, jsem už slyšel, aspoň pokud si matně vzpomínám.
Kdo má proti tomu námitky, tomu řekni, že se nějaká věc existující mimo duši nazývá nepravdivá proto, že je jí přirozené vytvářet o sobě nepravdivé mínění. Tomu však, co není ničím, není přirozené vytvářet o sobě nějaké mínění, neboť nehýbe poznávající schopností. Proto je třeba, aby to, co nazýváš nepravdivé, bylo nějaké jsoucno. Je-li každé jsoucno jako takové pravdivé, pak musí se nepravda ve vyvstávajících věcech zakládat na nějaké pravdě. Proto uvádí Augustin, že tragéd, který představuje v divadle jiné osoby, by nebyl pravdivým tragédem, kdyby Hektor nebyl nepravdivý. Podobně, kdyby namalovaný jezdec nebyl nepravdivým jezdcem, nebyl by pravým obrazem. To však neznamená, že jsou protimluvy pravdivé, neboť tvrzení a popírání se nevztahuje ke stejnému.
K poslední námitce odpověz, že se věc nazývá nepravdivou, pokud je jí vlastní klamat. Když však říkám klamat, označuji tak jednání, které vnáší jakýsi nedostatek. Všemu je však vrozené jednat, nakolik je jsoucí, ale každý nedostatek je nejsoucí. Každá věc, pokud je jsoucí, potud má podobu pravdy; naopak pokud není jsoucí, potud se vzdaluje od své podoby. Takže to, co nazývám "klamat", má původ v podobnosti, pokud se týká jednání. Pokud se však týká nedostatku, v němž tvarově spočívá ráz nepravdy, tak vyplývá z nepodobnosti. Nepravda vzniká na základě nepodobnosti.
A co opačné námitky?
K jedné z nich řekni, že tvá duše není přirozeně klamána na základě jakékoliv podobnosti, nýbrž na základě velké podobnosti, v níž je nesnadné nalézt nepodobnost. Tvá duše je klamána na základě větší či menší podobnosti podle její větší či menší bystrosti v nalézání nepodobnosti. Přesto se chraň jednoduše tvrdit, že nějaká věc je nepravdivá na základě toho, že někoho uvedla v omyl, nýbrž na základě toho, že je jí dáno mnohé nebo učené klamat. Třebaže stvoření nosí v sobě samém nějakou podobnost s Bohem, přesto v něm spočívá tak obrovská nepodobnost, že se jen velkou nerozumností stane, že by na základě takovéto podobnosti byla tvoje mysl oklamána. Z této podobnosti a nepodobnosti stvoření s Bohem nevyplývá, že by všechna stvoření musela být označena nepravdivými.
K další takové námitce musíš říci, že se někdo domnívá, že Bůh je těleso. Ježto je Bůh jednota, kterou jsou všechny věci jedno, domnívá se následně, že i těleso - vzhledem k své podobnosti s jednotou - bude jednotou. Podle toho tedy nazývá těleso nepravou jednotou, nakolik někoho uvádí nebo může uvést v omyl, aby uvěřil v jednotu.
K následující námitce připomeň dvojí dokonalost. První dokonalost je tvar každé věci. Věc má díky němu bytí. Pokud není věc připravena o tvar potud trvá. Druhou dokonalostí je činnost, která je cílem věci. Věc dospívá činností k cíli. O tuto dokonalost je věc někdy připravena. Z první dokonalosti vyplývá pojem pravdivosti ve věcu - totiž na základě toho, že má věc tvar, napodobuje umění Božího rozumu. Tak vytváří poznání o sobě ve tvé duši. Na základě druhé dokonalosti z ní samé však vyplývá pojem dobra, který vychází z cíle. A tak zlo se jednoduše ve věcech nachází, ale nikoli nepravda.
A co ta námitka Anselmova?
Odpověz, že podle Filosofa je pravdivé dobrem tvého rozumu. Činnost tvého rozumu je totiž dokonalá tím, že jeho pojetí je pravdivé. Jeho pravda je samotným cílem proto, protože výpověď je znamením rozumu. U jiných věcí tomu tak ale není. Proto se nejedná o podobné.
Prof.Hovadík stál vedle stolu a pohupoval se na špičkách nohou se strojenou ledabylou důstojností. Vypadal jako nějaký vyslanec, ale když jsem se na něj, byť jen přes stůl, podíval, bylo na něm znát, že se zvětšilo jeho úsilí skrýt podivný vnitřní neklid, snad pocit méněcennosti, tak, že dosahoval podivné křečovitosti. Převislé tváře, klenutá vesta, vystouplé oči a celá kaskáda visících brad ve mně vyvolaly instinktivní dojem, že jsem se octl ve společnosti někoho nadřazeného, dojem, jaký v nás dokáží vzbudit vynikající lovci, vrchní ve vybraných restauracích a výpravčí na nádraží. (Pokr.)
+++
VĚRNOST
Možná že živá je
Naděje kamene
Jeho věrnost zkoušena je
Každý den
Zůstávám po věky
Kde byl jsem zasazen
V korytě říčním mezi peřejemi
Bělostné chocholky
vodní tříště líbí se mi
Vytrvale se rozbíhají k nebi
Čekám s nimi
Dokud Stvořitel neřekne mi
Že zanikají dávné břehy
A sen o nové řece
Bude naplněn
Eva Lopourová
+++
EKOLOGICKÁ SLUŽBA KŘESŤANA (9)
Cesty k uzdravení trpící přírody
Vědecké objevy ti dosvědčují, že v celé přírodě vládne podivuhodný řád a harmonie. Dosvědčují ti také tvou velikost jako člověka, který odhaluješ tento řád a vytváříš prostředky k ovládnutí přírody, aby ti sloužila. Svědčí však také o velikosti Boha, který stvořuje svět a tebe, abys to spravoval jako dobrý hospodář (Jan XXIII., Pacem in terris, úvod). Tak se přirozený řád životního prostředí podivuhodně shoduje s řádem nadpřirozeným.
Z toho jasně vidíš, že vesmír není ani mrtvý, ani nesmyslný. Svědčí ti o stvořitelské rozumnosti Boží. Vedle toho jsou v něm stopy tvého rozumného snažení. Avšak kromě tebe, duchovně-hmotného tvora stvořuje ještě jiné rozumné tvory, totiž čistě duchovní, anděly. Některý z nich se od Boha svobodně odvrací a popírá ho. Tím trpí sám a poněkud tím trpí ostatní stvoření. Tak škodí ve světě ještě předtím, než ses dopustil hříchu, třebaže nemůže přímo zasáhnout do tvého nitra. Vlivem tvého prvotního hříchu a jeho následků se ve tvém srdci i kolem tebe prosadila úchylka od řádu, jako docela nová skutečnost. Postihuje právě tebe, ale i okolní svět v daleko větším měřítku než působí ďábel. Došlo k roztržce mezi tvým srdcem a okolním prostředím. Původní harmonie byla narušena. Boží Krása, Pravda a Dobro jsou ti v přírodě poněkud skryté. Musíš se k nim namáhavě a postupně dopracovávat.
Ve své slitovnosti nad tvým údělem i údělem celé kvůli hříchům trpící stvořené přírody se slitovávám a vstupuje Bůh do světa ve své druhé Osobě, aby obnovil řád a život. Volí si k tomu cestu tvé přirozenosti. Tak nadpřirozeně obnovuje platnost řádu a zachraňuji ohrožený život v tobě i ve světě. Obnovuje živé spojení mezi tvým srdcem a vnějším životním prostředím kolem tebe. Kristus má spasitelný význam nejen pro tebe, nýbrž pro celé stvoření. Má dosah všelidský, ale také kosmický, protože obnovuje řád ve stvoření, kde hřích způsobuje chaos. Všeobecnost tvého zaměření jako Božího dítěte tedy zahrnuje vedle všeho lidstva také všechno ostatní stvoření. Teprve z takto obnovené skladby tvé přirozenosti, právě tak jako z obnovené skladby celého vesmíru dokonale jasně vyniká Boží krása, pravda a dobrota.
Když obnovuje, náš Pan, řád stvoření, jak to, že se dnes projevují nějaké nepříznivé ekologické jevy?
To proto, že obnova, kterou pro tebe a pro stvoření kolem tebe dosahuje, se rázem uskutečňuje ve tvé duchovní podstatě, zatímco případně, podmíněně ti otevírá postup dalšího růstu v Bohu. K dovršení Božího díla se musíš zapojit právě ty – modlitbou, pokáním, postem a jednáním. Právě proto, že ti Bůh dopřává a zaručuje svobodu, a se rozhoduješ někdy pro řád, ale jindy proti řádu. Proto pokračuje narušování životního prostředí. Přes velký rozsah jsou to však jen místně a dobově omezené úchylky. Proces růstu celého vesmíru vcelku postupuje do plně se projevující Boží Krásy, Pravdy a Dobroty.
Růst tvého srdce v Nejsvětějším Srdci není rovnoměrný ani jednostejný. Projevuje se v něm kolísání, ba i zastávky, kterým zlé jazyky říkají krize. Jsou to stanice pro další růst, protože vcelku vývoj přirozeně ústí k Bohu. Jiný přirozený směr vývoje není možný.
Ve 20. století zaznamenává učitelský úřad Církve jednu z největších rozvojových zastávek růstu tvého srdce v Božském Srdci Páně. Je to v prvé řadě Církev obecná, kdo ti připomíná, když jsi příliš zaujatý polovičatými pokusy s různými "-ismy", aby ses odpoutal od těchto zmatených pokusů vyřešit něco bez Boha, jinak na to doplatíš sám, a také ostatní lidstvo a celý stvořený svět. Tak zasílá kardinál M.Roy poselství tajemníkovi OSN (19.11.1970): Je třeba se znovu pustit do uvažování o využití a řízení zdrojů planety, aby stále zvětšující se projevy marnotratnosti, plýtvání a znečišťování v ´bohatých spotřebních společnostech´ neohrožovaly naděje chudých národů a celého lidstva na přežití a rozvoj.
Pavel VI. poukazuje na stupňující se nebezpečí, plynoucí z nerozumného využívání přírody (Pavel VI., Octogesima adveniens, 1971, čl.21). Jan Pavel II. ti klade na srdce, že spotřební společnost, ve které si možná také rád libuješ, škodí celému lidstvu nejen tím, že vyvolává rozšiřování oblastí bídy, ale také stupňujícím se odčerpáváním surovinových zdrojů. Tím ohrožuje přírodní prostředí (Jan Pavel II., Redemptor hominis, 1979). Jako znamení doby označuje růst cen energie a základních surovin, doprovázený vědomím ohraničenosti a přírodního prostředí Země. Současně tě vyzývá, aby ses jako Boží dítě zabýval nejen okolním životním prostředím, nýbrž také tvým srdcem jako vnitřním životním prostředím. To je možné jen díky Božskému Srdci Páně, které v duchovní podstatě obnovuje porušené spojení mezi tvým srdcem a okolním stvořením. Tvoje ekologie jako křesťana tedy zdůrazňuje jednak božskou, nadpřirozenou stránku životního prostředí, jednak stránku přirozenou, ve které máš důležité místo právě ty.
Samo stvoření je výlučně Boží záležitost. Ty sám nemůžeš vstoupit do oblasti nadpřirozeného plánu stvoření. Jsi však přirozeným pánem ve svěřené stvořené přírodě. Proto si počínej jako Boží spolupracovník při dokonání Božího díla. Bůh není žádným "inženýrem v důchodě". Neustále udržuje svět a obnovuje stvoření jako vtělené Slovo. Když ti dává svobodu Božího dítěte, tak ti ukládá také odpovědnost za dokonání Božích záměrů podle příkladu Božího života.
Spojení mezi tvým srdcem a okolní přírodou, je v Kristu duchovně obnoveno. Tobě je dána možnost účastnit dovršení tohoto spojení také co do případné podmíněnosti. Tvůj podíl nespočívá jen v nějakém odtažitém postupu a duchovním růstu, nýbrž především v modlitbě, půstu, pokání a konečně v práci, která má docela osobní ráz (Jan Pavel II., Laborem exercens, II, 6; III, 15). Kromě toho má společenský ráz, a to především rodinný.
První a základní buňkou humánní ekologie je rodina (Jan Pavel II., Centesimus annus, IV, 39). Je-li obzvláštním přínosem tebe jako ženy do rodiny vytváření zvláštního smysluplného prostředí, označovaného domov, potom vezmi také v úvahu tvůj neobyčejný význam ženy pro obnovu životního prostředí nejen v měřítku mikrosociálním, ale i v měřítku makrosociálním, zahrnujícím především planetu Zemi jako domov celého lidstva. fr.Moti (Pokr.)
+++
VYZNAVAČKA
Prázdný talíř na stole
Se rozklepal
Snad temné síly
Ne to jen vstoupila jsi
Zaplašila stíny
A on zatoužil být
Naplněn jen tvými slovy
O Kristu plném síly
Eva Lopourová
+++
BRNĚNSKÁ AKAD. DUCH.ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY
Proč máš uctívat svatou Pannu, kdo obzvláště toužíš po dokonalosti?
Protože jsi víc vystaven útokům zlého ducha a musíš podstupovat těžké zkoušky duchovní vyprahlosti. Dobře víš, že jako tvůj Bratr a Spasitel dopouštím, aby tě duch temnoty pokoušel proti božským ctnostem, proti ctnostem pokory, vlídnosti, trpělivosti, čistoty, poslušnosti atd. Sám zakouším takové zkoušky nejen na poušti, nýbrž i v Olivové zahradě, abych ti ukázal, jak je zdolávat, i kdybys měl přitom snášet krvavý pot.
K nejúčinnějším prostředkům vítězství, které ti nabízím, je obrátit se k naší panenské Matce. Ta je vždy ochotná přispět na pomoc.
Svatý Bernard ti vzkazuje: „Povstanou-li vichry pokušení, narazíš-li na skaliska soužení, pohlédni na hvězdu, volej Marii! Dorážejí-li na tebe vlny pýchy nebo ctižádosti nebo skleslosti nebo žárlivosti, pohlédni na hvězdu, volej Marii! Jsi-li poděšen velikostí svých hříchů, zahanben ošklivým stavem svědomí, vystrašenou hrůzou před soudem, a užuž tě pohlcuje propast zármutku a zoufalství, mysli na Marii! V nebezpečích, v úzkostech, v pochybnostech mysli na Pannu Marii, vzývej Marii. Následuješ-li ji, nezabloudíš, prosíš-li ji, neupadneš do zoufalství, myslíš-li na ni, nechybíš, držíš-li se jí, neklesneš, chrání-li tě, nemusíš se bát, vede-li tě, neunavíš se, je-li k tobě milostivá, dojdeš k cíli.“ (Chvály panenské Matky, homilie 2)
Dále je třeba se utíkat k laskavé Panně v duchovní vyprahlosti, kdykoli ti na čas odnímám veškerý pocit milosti.
V této těžké zkoušce se ti zdá, že jsi opuštěn a odloučen ode Mne, svého Bratra a Spasitele. Je ti smutno, máš odpor k modlitbě, k práci, necítíš ani víru, ani naději, ani lásku. Vidíš se tak ve své ubohosti, že se neodvažuješ Mi něco nabídnout, ani své nejskvělejší skutky. S hanbou se vzdaluješ ode Mne se srdcem plným úzkosti a beznaděje.
„Nemůžeš-li následovat svého Stvořitele, kamkoli jde, jdi alespoň cestou, kterou ti ukazuje. To znamená: nemůžeš-li kráčet vznešenou stezkou panenství, jdi za svým Bohem přebezpečnou cestou pokory.“ (Sv.Bernard, hom.1)
Zdám se ti, když tě stvořuji, příliš vzdálený, aby ses mohl ke Mně povznést? Raduj se, přicházím k tobě přímo ve tvém vlastním těle jako Moje druhá Osoba, která přijímá tvé tělo od naší panenské Matky. Vystupuj ke Mně tak, jako sám sestupuji k tobě. Čí přání bych nevyslyšel, když Mi je přednáší Moje vlastní panenská Matka, která je i pro tebe tvojí vlastní panenskou Matkou?
Divíš se, že Moje panenská Matka i i tvojí panenskou Matkou?
Když se při svém putování ubíráš prostorem a časem, je ti Maria nablízku jako ta, která je "blahoslavená, protože uvěřila", jako ta, která první jde cestou víry, na níž má jako žádný jiný člověk účast na Mém tajemství. Je ti ze všech lidí nejblíže, protože je jakoby "zrcadlem", v kterém se nejhlubším a nejzářivějším způsobem odrážejí Moje velké skutky (Sk 2,11). (Jan Pavel II., Encyklika REDEMPTORIS MATER, II,25, 1987)
Ve večeřadle, kde se jako apoštol připravuješ převzít Moje poslání s příchodem Mého Ducha pravdy, je Maria s tebou. (Jan Pavel II.,REDEMPTORIS MATER, II,26,1987) Setrvávej v modlitbách spolu s Mou Matkou Marií" (Sk 1,13n).
Poznání Mých tajemství tě vede k chvále Mé Matky ve formě zvláštní úcty. V této úctě je však vždycky zahrnuta chvála její víry.
V Mariině víře se ti přece už při zvěstování a potom konečně pod křížem na Golgotě znovu otevírá vnitřní prostor, v kterém tě mohu naplnit "veškerým duchovním požehnáním". (REDEMPTORIS MATER, II,27-28,)
Na Golgotě tě svěřuji své panenské Matce a svou panenskou Matku zase tobě. Ujmi se jí proto tak, jako se jí ujal Můj učedník Jan, který se tak stává tvým předchůdcem. (Jan 19,27).
Mariánský rozměr ve tvém životě jako Mého učedníka nalézá zvláštní výraz právě v takovém dětinném důvěrném svěření se Marii, jaké má původ ve Mé závěti na Golgotě. Když se svěřuješ Marii podobně dětsky jako Jan, tak si bereš Mou Matku k sobě, přijímáš ji za vlastní a uvádíš ji do celého prostoru svého vnitřního života. Takto se rozvíjí také ono duchovní mateřství, které se ti dostává pod křížem a ve večeřadle Mariiným údělem. (REDEMPTORIS MATER, III,45,)
Proč je svatá Panna nejkrásnějším vzorem přátelství mezi Mnou a tvou horlivou duší?
Protože jí první dávám zakusit poznat sladkost společenství se Mnou jako Bratrem a Spasitelem. Třebaže tu není možno vypsat všechny podrobnosti Mých důvěrných rozmluv s Matkou během Mého pozemského života, přesto je snadné označit jejich předmět. Když znáš hlavní myšlenky, povahy, vznešené snahy žijících spolu, tak si můžeš docela přesně odvodit obrysy našich rozmluv.
Protože Můj život s Marií má jedno vznešené poslání. Mluvíme o Mé velikosti a štědrosti, o svém poslání dát ti poklady Mého Nejsvětějšího Srdce. Od panenské Matky přijímám lidské tělo tak, že Mé Nejsvětější Srdce je po devět měsíců lidsky dokonale závislé na jejím Přečistém Srdci, a pak se ode Matky nechávám lidsky vést a poučovat, a současně jemně poučuji Matku, aby rozuměla Mé činnosti, Mému utrpení, Mému vzkříšení. Tak činím i tehdy, kdy Mne v chrámě nalezla. Matka Mi odpovídá podle Mé řeči, radostně, smutně, nebo v ušlechtilém uspokojení. Rozmlouváme o tvých zápasech v Mé Církvi a o tvém vítězství jako mučedníkovi, o velkolepém rozvoji tvého díla, jež bude konečně korunováno ve věčné slávě.
To je dokonalý obraz přátelství, jaké má být mezi Mnou a tebou, obraz našich obvyklých blažených rozmluv.
Moje čistota a svatost jako nebeského Přítele ti vnuká nejvřelejší touhu po čistotě a svatosti. Podvojná úloha Mne a naší panenské Matky zaměřuje tvou pozornost k úkolu, který máš na tomto světě vytrpět i vykonat. Soustavně rozjímej o tom, o čem spolu rozmlouvám s Mou panenskou Mátí. Tak ti dám nahlédnout do nejdůležitějších pravd a nejposvátnějších povinností. Jejich sledování a naplňování bude krásně udržovat a rozvíjet nejpevnější a nejsladší přátelství se Mnou.
Sledování přátelství Mne a Marie povede tvou duši k vroucí modlitbě. Jestliže tě miluji, ještě víc miluji Mou Matku. Jestliže Mne miluješ, Marie tě miluje něžněji, než si vůbec dovedeš představit. Proto si vyprošuj od naší panenské Matky živou víru. Potom náležitě zhodnotíš přátelství se Mnou, nejjemnější citlivost, abys okoušel blaho tohoto vznešeného přátelství. Smíš ji dokonce prosit, aby ti dala své srdce, abys Mi mohl dát tak čistou lásku jako ona a tak nahradil nevděk těch, kdo nechápou tuto Mou blahosklonnost, nebo ji příliš liknavě splácejí. (Pokr.)
+++
ŘÁD
Na stromě list
Co stále pravdu hledá
Naklání se zleva
Otáčí se zprava
Po slunci jak by měl
Až jednou zapomněl
Na vžitý řád
Větrem se zatřepal
A rázem pochopil
Vše o stromu
Kdo a proč jej vysadil
Pak nazval sadaře
Pán stromů
Když vítr zavelel
Pojď domů
Zlatě se uklonil
Snesl se dolů
Eva Lopourová
+++