LEDEN 2007

 

Ročník XIII., číslo 1.                                                                                                                       Leden 2007

Obsah: SLAVNOST MATKY BOŽÍ, PANNY MARIE,TOP, Profesionál v nejvyšších službách (), Besední řeči podle Tomáše ze Štítného (12). Beseda u pana zpytáka (1), Brněnská akad.duch.života ct.Patrika Kužely

SLAVNOST MATKY BOŽÍ, PANNY MARIE

Na začátku roku Církev slavnostně svěřuje další úsek našeho života pod ochranu Bohorodičky. Panna Maria je Matka Boží nejen ve smyslu Bohorodičky, že totiž zrodila Krista s jeho božstvím, ale tím, že dala Kristu pravou lidskou přirozenost, kterou on ve chvíli vtělení přijal.

SLAVNOST MATKY BOŽÍ, PANNY MARIE (1. LEDNA)

Se vznešeným mateřstvím tělesným se úzce pojí duchovní mateřství Mariino. Duchovní Matkou církve je proto, že je Matkou Boha Vykupitele, se kterým úzce spolupracovala v díle vykoupení, aby se nám dostalo zrození pro nadpřirozený život.

Největší a pro nás nejdůležitější Boží vlastností je Boží milosrdenství, které se ve svrchované míře projevuje v podobě odpuštění, jež se všemu lidstvu nabízí pro výkupnou oběť Božího Syna, Syna Panny Marie.

Dnes, na Nový rok, je to osmý den od slavnosti jeho narození. V osmý den se vykonávala obřízka a byl obřezán i Ježíš. On i Panna Maria, ač oba bez poskvrny, brali na sebe od začátku pozemského života plnou sounáležitost s námi hříšníky.

Od počátečního poznávání Boha se Panna Maria podřizovala jeho svaté vůli, ztotožňovala se s ní. Byla plná pokory před Bohem právě proto, že pokora je postojem pravdy a i sám Boží Syn je plný pokory vyvěrající z lásky k nám. V Mariině přečistém Srdci našel takovou odezvu, že se za účasti Ducha svatého mohl v ní vtělit a spolu s ní mohlo začít dílo vykoupení - dílo Božího milosrdenství. Panno Maria, sledujeme-li tvůj život na základě evangelních zpráv, vidíme tvůj postoj důvěry a spoléhání se na Boha ve všech okamžicích, které by se nám zdály nepřijatelné anebo bychom alespoň považovali za přirozené mít obavy a ptát se proč.

Ty, Panno Maria, vše přijímáš a jdeš dál nejen z lásky k Bohu, ale přímo v Boží lásce, jejímž cílem je věčné společenství s námi všemi. Jediné místo kde jsi použila slovo proč („proč jsi nám to udělal“) , je tam, kde jsi chtěla porozumět svému 12tiletému Dítěti, za které jsi cítila velkou odpovědnost, když jsi je po třídenním úzkostném hledání nalezla v chrámu. A jediná Tvá odezva ve chvíli, kdy Ti Ježíš odpověděl protiotázkou, je ta, že jsi vše „to uchovávala ve svém srdci“, jako pokorná učednice Páně. S čím bych měl začít, abych i já šel životem v lásce Boží?

Svatá Maria, jsi nejen obraz Boží lásky, ale ty jsi už její uskutečňování skrze svaté mateřství, v němž jsi pod křížem v odevzdání Janovi ustanovena i za moji Matku. Jsi Matkou nás všech, protože ses plně nasadila za naše vykoupení, přinesla pro ně nejvyšší oběť a tvé čisté lidské Srdce pro nás stále tluče. Jaký je to nesmírný dar, že s pomocí tebe, Matky, jejíž Božské mateřství dnes oslavujeme, může každý z nás dojít usmíření s tvým Prvorozeným a podílu v jeho království.

Jsi Matkou milosrdenství, kterému se ještě stále potřebujeme učit. Bible nám na nejednom místě připomíná důležitost našeho milosrdenství. Hospodin odmítá náš návrat bez pokání a ústy Ozeáše říká: „Chci milosrdenství, ne oběť, poznání Boha je nad zápaly.“ (Oz 6,6) - Z toho vyplývá, že za slovem „oběť „ je myšlena zápalná oběť bez lásky, zatímco skutky milosrdenství, bývají oběť přinášená z lásky. Tajemství milosrdenství je v tom, že činí člověka šťastným.

A Bůh nás chce mít šťastné!

Měli bychom si osvojit chvalozpěv tvého Magnifi cat, Panno Maria, jako denní modlitbu i my, neboť v něm opěvuješ Boží milosrdenství. V tomto chvalozpěvu můžeme pokračovat také tím, že budeme vidět a děkovat za projevy Božího milosrdenství ve svém životě a kolem sebe. A také žít dle tvého příkladu, jak se o to snažili i mnozí svatí. Církev nám připomíná blízkost Mariiny mateřské lásky kdykoliv se k ní obrátíme o pomoc a učí nás, že: „Mariino mateřství trvá nepřetržitě v plánu milosti až do věčného zakončení spásy.“ (LG 62). Maria, Matko Boží, denně se chci připojovat k tvému chvalozpěvu.

 

JÁ S TEBOU ZPÍVÁM MAGNIFICAT

Já s tebou zpívám Magnificat

Panno nejmoudřejší

ty navracíš se bez ustání

po stopách opuštěných

k Alžbětám všedních dnů

přes potoky vášní

přes vody odporu

k poselství Syna tvého

přes vlny nenávisti

narážející den co den

na břehy stálosti

tvých věrných

Já s tebou zpívám Magnificat

Panno slavná

za perly slz

ovlažující pouště vyprahlé

od Golgoty k La Salettě

za květy tajemství

za zahrady života tvého

osvěžující hodinky naše

utonulé v bažinách pozemskosti

za zrnka vítězství

na růženci slávy tvé

Já s tebou zpívám Magnificat

Panno mocná

za štíty víry naděje a lásky

ukuté v plamenech

samého zdroje síly a ohně

za meč nesmlouvavý

pravdy a spravedlnosti

kterou ty mírníš bez ustání

střelami proseb

ulitými v kadlubech

milosrdenství

bez konce

Však se zemí

chvějící se v bolestech

svého znovuzrození

raduji se i trnu

před blesky trestů

jež průchody zjednávají

v kovové klenbě

lidství

zatvrzelého

Josef Veselý

+++

Po celý rok se budu snažit pamatovat na to, že jsme všichni tvoje děti, Maria, a tedy jsme také bratry a sestrami, kteří mají žít v jednotě, v úsilí o mír a v lásce přetvářející svět.

Mohu snáze dosáhnout mnohého, budu-li žít s tebou, Maria. A žít s tebou znamená sjednotit se s Bohem tvým prostřednictvím, i když toto sjednocení úplně závisí na vykupitelském díle Krista a z něho čerpá své účinky.

Závěrečná modlitba bohoslužby hodin nás dnes obrací k nebeskému Otci slovy: „Bože tys vyvolil blahoslavenou Pannu Marii za Matku Spasitele lidského pokolení; dej, ať poznáváme, že ta, která nám zrodila původce života, stále se za nás u něho přimlouvá. Neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého stále žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.“

Modleme se:

Maria, Pomocnice křesťanů, Matko Ježíšova a Matko naše!

Tvé mateřské srdce vnímá každou naši nouzi i naději.

Jsi Matkou dokonalé pomoci.

Obracíme se k Tobě v plné důvěře, jakou má dítě k matce.

Prosíme, pomoz našemu národu k duchovní a mravní obnově.

Učiň naše rodiny svatyněmi života, aby se v našich dětech rozvíjel Boží obraz do své plné krásy.

Uč nás ctít a chránit život nenarozených dětí, vždyť jsou to i Tvé děti, Panno Maria, a Bůh v nich posílá světu novou naději.

Svěřujeme Ti život ve všech podobách na této zemi, ohrožený ničivou mocí člověka, odvráceného od Tvůrce.

Uč nás pokání a smíru za hříchy a křivdy.

Pomoz uzdravit naši minulost a prozařuj naši přítomností.

Sbližuj národy, aby utvářely budoucnost světa podle Boží vůle.

Kéž je církev Tvého Syna světlem, solí i kvasem země,

kéž je rodinou a domovem všech lidí, dětí Božích a dětí Tvých.

Amen.

* * *

Když člověk někdy podotkne

nevinnou poznámku,

z roznětky jiskra vyšlehne,

jež spala ve skrytu.

Veďme si - důmyslně,

hovořme - s ohledy:

střelný prach je už v uhlí

dříve než v plameni.

Edek

Co znamená evangelizovat kulturu?

Znamená to, že máš osobní úkol přinášet radostnou novozákonní zvěst všem lidem a tak zevnitř přetvářet lidi samotné a vytvářet z nich nové stvoření. (Evangelii nuntiandi, II/l8). Sleduj tím něco víc, než jenom nějakou zevní okrasu.

Snaž se proniknout celým životem. Přičiň se o evangelizaci samotné kultury a jednotlivých kultur, jež lidé vytvořili. Evangelium a tedy také evangelizace, ovšem neztotožňuj výhradně jenom se svou kulturou – naopak. Snaž se otevřít všem lidem bez ohledu na jejich mravně přijatelné zvyklosti a kulturu.

Není pochyb, že hodnoty, jež ti evangelium přináší, prožíváš v těsném spojení právě se svou vlastní kulturou. Budování Božího království a šíření křesťanských hodnot se tedy nemůže obejít bez základních složek kultury jako takové, ani bez jednotlivých lidských kultur (Tamtéž II/20). Tak se snaž propojit nadpřirozené hodnoty evangelia s hodnotami své přirozené lidské kultury.

Mám je propojit? A jak?

Tak, aby z tohoto spojení mohla tato kultura vyjít oplodněna a nadána skutečnou inspirací k svému dalšímu rozvoji a tvorbě. Evangelium a tvoje krásné svědectví o něm jsou schopny proniknout všechny kultury, aniž by přitom upadly do závislosti na kterékoli z nich.

Mluvíš o poslání umělce. Jenže ve skutečnosti mnoho umělců usiluje prostě jen o krásu, a vůbec tím nesleduje žádné další účinky svého díla.

Copak to nestačí?

Nestačí to. Rozkol mezi evangeliem a kulturou je zřejmě jejich osobní drama.

Ty však vyvíjej všemožné úsilí o velkodušnou evangelizaci dané kultury, nebo přesněji řečeno různých kultur, s nimiž se setkáváš. Každou kulturu se snaž obrodit stykem s evangeliem (Christifi deles laici, III/44).

Při evangelizaci kultury v užším smyslu, totiž umění, si počínej objevně, tvořivě a vynalézavě, a ne podle nějaké nalinkované šablony. Nemusíš se vůbec omezovat na tradiční, klasické nebo moderní postupy, metody a způsoby. Vynalézej nové postupy a vytvářej objevné skladby (Evangelii nuntiandi, II/43).

Při pohledu na rozmach kultury odcizené lidským hodnotám, ale i tvojí víře si uvědom závažnost svého zájmu o kulturu (Christifi deles laici, III/44).

Zejména u takových proměnlivých kulturních útvarů, jako je umění, si opatřuj dobré znalosti o jeho přirozených i nadpřirozených základech.

Nestojíš snad o to, abys rozlišil ve stávající nepřehledné spleti různých směrů uměleckých proudů „ovce od vlků“? Ne každé umění je otevřené vůči tvému šíření evangelia. Dokonce i v tom umění, které se někdy tváří jako příznivě nakloněné hodnotám víry, najdeš někdy „vlky v rouchu beránka“.

Mohou to být některé směry počítačového automatismu, působícího líbivě.

Mohou to být ještě jiné projevy uměleckého „okultismu“. Působí vůči tobě jako svému příjemci zase povýšenecky, pohrdavě, až nenávistně, rušivě, otřesně, ba přímo tě šokují.

Jsou však způsoby, jimiž lze i tyto směry v umění, předpojatě uzavřenému evangeliu nebo farizejsky zneužívajícímu evangelia k předvádivosti autorů, nenásilně, taktně, a přesto účinně otevírat upřímnému přijetí radostné novozákonní zvěsti. Není to snadné. Musíš kvůli tomu něco obětovat a pak se pokorně otevřít vyšší pomoci našeho Pána, bez něhož nedokážeš nic.

Přitom se neobejdeš bez znalosti prostředí a kulturních okruhů, v nichž se soudobé umění tvoří, nachází a působí. Většina dnešních umělců je zřídkakdy ovlivněná klasickým uměním. Zato je silně poznamenána převažujícím modernismem. Přesto však většina z nich namáhavě a s velkým tvůrčím utrpením a opravdově hledá svou uměleckou totožnost.

Pokud jsi duchovní pastýř, tak zapomeň na to, že si na ně v Božím domě počkáš, až za tebou přijdou. Nepočítej ani s tím, že je někdo jiný z věřících kromě tebe bude vyhledávat. Při hrozném úpadku estetické vnímavosti našich věřících až do bezduché pózy, zkrátka kýče, s tím skoro nepočítej.

Nejenže se mnohý dnešní umělec ve světě odchyluje od evangelia, nýbrž také umění doprovázející zbožnost křesťanů a jejich mariánskou úctu prochází od 20.století většinou úpadkem (podřizování se úsilí o maximální prodejnost a tedy upadlému vkusu zájemců, přeslazené, neopravdové umění, kýč).

Objevují se průkopníci nového hodnotného umění. Narážejí ovšem na odpor „moderních umělců“, i na malý zájem duchovních osob o nové umění. Většina duchovních osob raději vydává nepřiměřeně velké peníze za restaurování starých děl, než aby se rozhlédli po soudobých autorech. Se smutkem se můžeš ohlížet za předcházejícími staletími, kdy bývala Církev hlavní podporovatelkou skutečně krásného umění. Vyjdi ze své duchovní „věže ze slonoviny“ mezi lidi, a dřív než začneš hlásat radostnou zvěst, snaž se je dlouho a vytrvale sledovat a soustavně chápat!

Tohle je však velký úkol nejen pro duchovního pastýře, nýbrž i pro křesťana, který žije ve světě. Jako laik jsi svým povoláním postaven do středu světského prostředí. Jsi poslán k nejrůznějším časným úkolům. Proto také zvěstuj evangelium zvláštním způsobem. Tvou hlavní a bezprostřední úlohou je uvádět ve skutečnost všechny skryté křesťanské a evangelizační možnosti, které v dané světovém dění už trvají a působí. Vlastním polem tvé

evangelizační činnosti je kromě jiného také rozsáhlá a složitá oblast kultury, včetně umění. Přitom se neobejdeš bez důkladné znalosti prostředí, kde máš působit (Evangelii nuntiandi, VI/70,73).

Jako křesťan žijící ve světě máš poslání být s odvahou a tvůrčím způsobem přítomen ve význačných oblastech kultury, tedy také na místech umělecké tvorby. Cílem této tvé přítomnosti je nejen poznávat, kriticky posuzovat a očisťovat projevy současné kultury, nýbrž je pozvedat pomocí původního bohatství evangelia a křesťanské víry na vyšší úroveň (Christifi deles laici, III/44,).

K žádoucímu sjednocení skladby dané kultury se zapoj celou svou bytostí. Způsob, jak pečuješ o sebeuskutečnění ve své tvorbě závisí na tom, jak pojímáš sám sebe a svůj cíl. V této rovině spočívá tvůj jedinečný a nenahraditelný příspěvek k pravé kultuře. Podporuj kvalitu lidských postojů, které dávají kultuře přednost před pokusy, které ponižují člověka v lidské mase, podceňují úlohu jeho podnětnosti a jeho svobody (Centesimus annus, V,5l). O.Tomáš (Pokr.)

+++

Příběh k zamyšlení... (přečtěte si, i když nemáte čas)

Satan svolal celosvětové shromáždění démonů. Ve svém úvodním projevu řekl: „Nemůžeme křesťanům zabránit, aby chodili do kostela. Nemůžeme jim zabránit, aby si četli Bibli a znali pravdu. Dokonce jim nemůžeme zabránit ani v tom, aby si vytvořili důvěrný vztah se svým Spasitelem. Nechejme je tedy, ať si chodí do kostela.“

„ALE připravme je o čas, aby neměli čas budovat si vztah k Ježíši Kristu.“

„Právě toto od vás chci,“ řekl ďábel: „Zabraňte jim v tom, aby byli v kontaktu

se svým Spasitelem a po celý den udržovali toto životodárné spojení!“

„A jak to máme udělat?“ zvolali jeho démoni.

„Snažte se, aby byli pořád zaneprázdnění nedůležitými věcmi a vymyslete si spousty možností, jak zaměstnat jejich mysl,“ odpověděl ďábel.

„Pokoušejte je, aby utráceli, utráceli a utráceli a vypůjčovali si peníze.

Přesvědčte jejich ženy, aby chodily do práce a trávily tam spousty času, a jejich manžele, aby pracovali šest až sedm dní v týdnu, deset až dvanáct hodin denně, aby si mohli dovolit žít prázdný život. Zabraňte jim trávit čas s dětmi.

Až se jejich rodiny rozpadnou, nebude už v jejich domovech brzy úniku od pracovního stresu! Působte neustále na jejich mysl, aby neslyšeli onen tichý, nenápadný hlas. Zlákejte je, aby si na cestách neustále pouštěli rádio nebo magnetofon, aby měli doma neustále zapnuté televizory, DVD přehrávače a počítače, a dohlédněte na to, aby v každém obchodě a restauraci neustále vyhrávala světská hudba. To zcela zaměstná jejich mysl a přeruší jejich spojení s Kristem.“ „Dbejte, aby měli na stolcích u kávy spoustu časopisů a novin.

Čtyřiadvacet hodin denně útočte na jejich mozek zprávami. Při řízení je vyrušujte billboardy.“

„Naplňte jejich e-mailové schránky hloupostmi, katalogy zboží, sázkami a všemožnými novinkami a nabídkami slev a výrobků a služeb zdarma a falešnými nadějemi.“

„V novinách, časopisech a v televizi neustále ukazujte hubené, hezké modelky, aby jejich muži začali věřit, že nejdůležitější je vnější krása a aby začali být nespokojení se svými manželkami.“„Snažte se, aby byly manželky příliš unavené, než aby mohly v noci milovat své muže. Přidejte jim k tomu i bolesti hlavy! Pokud nedají svým manželům potřebnou lásku, začnou si ji

hledat jinde. Toto jejich rodiny rychle rozbije.“

„Dejte jim Santa Clause, abyste je odvedli od vysvětlení skutečného smyslu

Vánoc jejich dětem. Dejte jim velikonočního zajíčka, aby nemluvili o Jeho zmrtvýchvstání a moci nad hříchem a smrtí.“

„Veďte je k tomu, aby byli nezřízení i při odpočinku. Snažte se, aby se z rekreace vraceli vyčerpaní. Zaměstnávejte je, aby neměli čas jít do přírody a přemýšlet o Božím stvoření. Posílejte je místo toho do zábavních parků, na sportovní akce, hry, koncerty a do kina.“„Hlavně je pořád a neustále zaměstnávejte!“

„A až se setkají k duchovnímu společenství, naveďte je, aby vedli plané řeči a klábosili, aby tak odešli domů se špatným svědomím.“

„Naplňte jejich život spoustou dobrých věcí, aby neměli čas čerpat sílu od Ježíše. Tak budou brzy na všechno sami a kvůli těmto dobrým věcem obětují své zdraví a rodinu.“

„TO ZABERE! Bude to fungovat!“

„To byl ale plán!“

Démoni se pustili horlivě do díla a snažili se, aby byli křesťané stále víc a více zaměstnaní a uspěchaní a neustále pobíhali sem a tam. Aby měli málo času na svého Boha a své rodiny. Aby neměli čas druhým říci o tom, že Ježíš má moc změnit život.Uspěl ďábel v tomto plánu? Posuď sám. Znamená být „ZANEPRÁZDNĚNÝ“ být otrokem ďábla? LK

+++

Úspěch nás láká nejvíc,

když nemůžem ho mít.

Kdo chce pochopit nektar,

musí jej lačně chtít.

Vojáci v rudých kabátech,

kteří dnes vyhráli,

neumí lépe říci,

co je to vítězství,

než poražený v boji,

jenž v mukách před smrtí

slyší, jak z dálky triumf

trýznivě, jasně zní!

Edek

 

* * *

ČESKÝ NÁROD V DOBĚ PŘÍPRAVY

Bůh má pro každý národ (podobně jako i pro každého jednotlivce) zvláštní spasitelný plán, původní, jedinečné a neopakovatelné povolání. Každému národu Bůh dal zvláštní dary a schopnosti, aby jimi mohl žehnat jiným národům.

Bůh provádí národ skrze určité - někdy bolestivé - situace a zkušenosti, aby ho formoval a připravil pro svůj spasitelný plán. Některé národy trpí více než jiné, protože mají strategické poslání v celosvětovém Božím plánu. Existují klíčové národy, které mohou svými dary pomoci jiným zemím, aby vešly do

svého poslání. Český národ je takovým klíčovým národem v srdci Evropy. Tyto národy jsou ďáblem zvláště napadány a sváděny. S tímto posláním, které má Bůh pro každý národ, může být celosvětově požehnáno i ostatním národům.

Když jde národ za svým Božím posláním, tak to má dvojí účinek. Jednak proces učednictví dostane ve vlastní zemi podnět a získá na růstu, a jednak takový národ může podpořit i jiné země v jejich procesu učednictví. Jestliže se bude víc a více národů pohybovat ve svém Božím poslání, bude také víc a více lidí celosvětově spaseno.

Jedno ze znamení naší doby je, že každý národ bude dotčen svědectvím evangelia (Mt 24:14). Právě tak čteme, že lidé ze všech národů budou stát před Božím trůnem: „ Potom jsem viděl, hle, tak veliký zástup, že by ho nikdo nedokázal sečíst, ze všech ras, kmenů, národů a jazyků, jak stojí před trůnem a před tváří Beránkovou, oblečeni v bílé roucho, palmové ratolesti v rukou. A volali velikým hlasem: „Díky Spasiteli, Bohu našemu, sedícímu na trůnu, a Beránkovi“ (Zj 7,9-10) .

Žijeme v poslední době a Bůh má zvláštní plán pro každý národ. Nyní probouzí národy, aby je uvedl do jejich poslání. Jsme krátce před tím, než budeme moci uvidět celosvětové probuzenecké hnutí. Každý národ, každá národní menšina, mají být zasaženy tímto probuzením a docela proniknuty. Když se modlíme za probuzení v naší zemi, tak musí toto probuzení začít v našich srdcích. Naše zaměření se musí změnit. Každý člověk má touhu být důležitý a získat si uznání, ale Bůh by chtěl nasytit naše srdce, změnit ho a naučit nás novému způsobu života: „Pokoř se, a já tě povýším.“ Čím hlouběji se ponížíme, tím výše nás pozdvihne. Jestliže Boha uctíváme, žijeme podle Božích zásad a sloužíme Bohu, tak nám bude otevírat dveře a odpovídat na naše prosby v modlitbách.

+++

Vzala jsem sílu do hrsti

a proti světu šla

ač slabší, než byl David,

všakdvakrát tak troufalá.

Oblázkem mířím, ale pak

jsem spadla jenom já.

Byl obří jako Goliáš,

či já tak maličká?

Edek

Satanův způsob ovládání země

Satan zná trochu lépe než my lidé Boží záměry s národem. Proto podniká všechno možné pro to, aby zabránit tomuto národu vejít do Božího poslání.

Jeho způsobem je svádět lidi ke hříchu, modlářství, uctívání v tajných spolcích, čarování, vraždě dětí atd., a tak je uvést do vědomého nebo nevědomého spojenectví se sebou. Rovněž použije každé události v dějinách země, aby držel lidi v temnotě, ve zmatku, ve svázanosti. Dokud všechna provinění

a nespravedlnost v zemi nejsou očištěny, bude stále nad národem mrak útlaku.

Dalšími satanovými způsoby, jak zastavit duchovní vývoj v národě je hlavně utlačování, útrapy, křivdy, hlad, nesnáze, války, chudoba, rezignace, nemoci a jednak duchovní spánek (narkotizace pomocí hromadných sdělovacích prostředků a internetu), liknavost, lhostejnost, blahobyt, sebestřednost.

Bojovat proti těm posledním a přemáhat odříkavostí a sebeobětováním je těžší, poněvadž jsou pro nás pohodlné.

Apoštol národů nám vzkazuje: „Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla.“ (Ef 6,12) Kdykoli tyto mocnosti ovládají nějaký národ, pak je tam víry poskrovnu a Boží sláva je jakoby skrytá.

Jestliže lidé zakusí Boží slávu, skloní se před Bohem. Proto se satan snaží všemi prostředky zabránit, aby Bůh zjevil svou slávu.

V dnešních poměrech se lživý duch světa snaží o to, aby mohl ovládat lidi zejména pomocí hromadných sdělovacích prostředků, ale také bezprostředně elektromagnetickými zbraněmi (Viz ROSA MYSTICA 2005,č.12, 2006,č.4,6,9,10), neboť kdyby mohl ovládat jejich myšlenky, ovládal by tím také každou jejich změnu, dále způsob života a jejich majetek. Přiměl by je k tomu, aby užívali

svůj majetek tak, aby to sloužilo jeho záměrům, a ne záměrům Božím. K tomu, aby učinili taková rozhodnutí a rozvíjeli takové myšlenkové soustavy, které způsobí, že se široce otevřou pro jeho zlé působení, však Boží působení v jejich životě klade překážky. K tomu, aby ďábel mohl ovládat lidské rozhodování tímto způsobem, soustřeďuje se na lidi v důležitých pozicích. Jeho strategie probíhá od představitelů nějakého národa přes úřady až dovnitř všech druhů vedení v hospodářství, ve vzdělávání, ve zdravotnictví, v rodině. Kdokoliv je v nějakém rozhodujícím postavení, je vystaven zesílenému dorážení démonických sil.

Tuto taktiku používá nejen vůči lidem světa, nýbrž také proti lidem v Církvi svaté. Duchovní osoby jsou přednostním cílem pro jeho výpady. Proto se může stát, že ten, kdo pronikne na vedoucí místo, je v pokušení začít náhle dělat taková špatná rozhodnutí, jaká by byl předtím možná nikdy neučinil. Toto je ďáblova taktika: mít pevně v rukou národ, jeho systém a všechen vývoj ve společnosti. Naše zbraně jsou však mocné: „Zbraně našeho boje nejsou světské, nýbrž mají od Boha sílu bořit hradby. Jimi boříme lidské výmysly a všecko, co se v pýše pozvedá proti poznání Boha. Uvádíme do poddanství každou mysl, aby byla poslušná Krista, a jsme připraveni potrestat každou neposlušnost, dokud vaše poslušnost nebude úplná.“ (2Kor10,4-6)

Poněvadž chce vládce svata ovládat rozum a vůli lidí, proto musí být naše zbraně připraveny k tomu, aby strhávaly myšlenkové pevnosti odpůrce.

Mluvíme-li o modlitbě a probuzení, má to význam v tom, že satanova kontrola nad lidmi, tj. falešné myšlenky o jejich životě, jsou rozbíjeny prostřednictvím zástupného pokání a modlitbou. Jestliže jsou zlomeny v nějakém národě duchovní a myšlenkové pevnosti, tak se změní tento národ i chování lidí vůči sobě a Bohu. Probuzení je setkání moci mezi Boží říší a říší satanovou.

Žijeme v zemi, kde lidé, ať už vědomě anebo nevědomky, vstoupili do mnoha rozmanitých svazků s různými mocnostmi. Satanské lžikněžstvo světa svazuje náš národ s těmito mocnostmi, aby se satanovy záměry v ní uskutečnily. Bůh nás povolává a vyzývá, abychom povstali proti těmto baštám, „protože ten, který je ve vás, je větší než ten, který je ve světě“ (1 Jan 4,4). Ale je to boj. Čím lépe porozumíme duchovní oblasti, tím lépe můžeme zaplatit cenu oddanosti, tj. modlitbu a půst, jimiž dosáhneme duchovního průlomu. Mýlíme se, kdykoli si myslíme, že by se Boží vůle jednoduše uskutečnila i bez naší modlitby. Jestliže chceme, aby šel náš národ kupředu, musíme co nejvíce křesťanů povzbudit k tomu, aby duchovně povstali a naplnili zemi modlitbou svatého růžence.

+++

Nechal jsi mi dvě dědictví:

dar velké lásky tvé

bral by i Otec v nebesích,

kdybys jej nabízel.

Nechals mi meze bolesti,

širé jak moře jsou -

mezi časem a věčností -

tvým vědomím - a mnou.

Edek

+++

SVATÝ RŮŽENEC – MODLITBA VELKÉ PROMĚNY

Bůh volá nejen křesťany, kteří se občas modlí růženec, nýbrž volá modlitební strážce. Strážci jsou lidé, kteří se neustále modlí.

Toto vše se nemůže stát prostřednictvím naší vlastní síly, nýbrž

jen skrze Božího Ducha. Do služby modlitebního strážce je nutno dorůst. Chce to čas, abychom tomu porozuměli a krok za krokem do toho pronikli. My sice můžeme mnoho o modlitbě mluvit, ale Duch svatý je jediný, jenž nás může opravdu modlitbě naučit. A my se můžeme modlitbě růžence naučit jedině tím, že strávíme čas na našich kolenou před Ukřižovaným, před svatostánkem.

Nepřátelé Boží a Církve svaté se spojují do jednoho bloku, ať už pod heslem „Proletáři všech zemí, spojte se!“ nebo „Mezinárodní měnový fond“ či „Evropská ústřední banka“ nebo „Světová ústřední banka“, kde by si národy přehazovali z jedné kapsy do druhé,  a současně se bezostyšně rouhali Kristu Pánu a jeho panenské Matce Marii. Tím spíše je zapotřebí, abychom ve společenství se všemi, kdo vyznávají Kristovo jméno, vytvářeli sevřený šik těch, kdo by soustavně chválili Krista a Matku Páně před Ukřižovaným zejména modlitbou růžence.

Ježíš volá k modlitbě ty, kdo se stanou profesionály v nejvyšších službách, které chce učinit svými důvěrníky a spoluvykupiteli světa.

Také v našem národě naléhá Duch svatý, aby se neprodleně začalo se soustavnou modlitbou strážců, profesionálů, důvěrníků Páně, které by učinil spoluvykupiteli. Fr.Moti

* * *

ŘÍMSKÁ ELEGIE

Tak jako na cestách,

jsou šlépěje nadějí,

jsou písní zvonoviny

v nitru rozeznívající se

tvým ztepaným srdcem.

Tak čekání,

není víc než zpěv slavíka,

jež s kořeny země vyrůstá k nebi,

není víc než sepjaté ruce,

tě objímající, ó Bože.

Karel Orlita

* * *

Besední řeči podle Tomáše ze Štítného (12).

Co je každá stvořená věc sama v sobě a co je jinou věcí, jako co je latinsky forma a co je qualitas.

Děti se ptají: Vztahuje se to také na krásu?

Otec: Ovšem, děti, pokud ti, kdo se z milosti bojí Boha, jsou krásní, tak mají pomoc k tomu dobru, aby se víc líbili Bohu, ovšem ne tím, že jsou krásní, nýbrž tím, že i když jsou krásní, mohou se líbit světu, avšak nedbají na to, nýbrž obětují svou krásu jako vzácuou oběť Bohu, který jim ji dal. A tak budou příjemnější Bohu i lidem, kterým je zbožnost milá, neboť je projevem zvláště zbožnosti, když se mohou líbit světu, ale nedbají na to kvůli Boží milosti. A kdo, ač může žádat krásu, ale nežádá o ni, protože o ni nedbá kvůli Boží milosti, také ten není protivný Bohu, ač i nemá veliké krásy, a také tím je lépe chráněn od světských půtek.

Snad by tu ale dalo pojednat o té třetí věci, ježto je vhodné, aby krása byla dokonána, neboť o dvou jsem už pojednal, abych vás povzbudil, jak byste i v této poznali moudrost Boží. Ta třetí věc je vhodná forma, jež bude tím vhodnější, čím bude ta čtvrtá věc, jež dovršuje krásu, dána s oněmi vhodnější formou. Ta věc se latinsky nazývá qualitas. A to je pro každý čich taková jiná a taková jiná, pro každé oko má forma příjemnou barvu, totiž: mít postavu, uchu příjemný hlas, nosu vůni, také ústům chuť nebo ne. Bůh dal ty libosti, jež jsou také qualitates, ale krásné se nazývá něco ne po nich, nýbrž chutné, nos má také své, a říkáme tomu, že příjemně voní nebo ošklivě páchne, hmat má také své qualitates, těmi také se nenazývá něco krásné, nýbrž jeho příjemný nebo odporný dotek. A tak - forma je takové či onaké založení, ale qualitas je co, co, když se k něčemu připojí, učiní to, že to bude takové nebo takové: jako když je k něčemu přidána bělost, to bude bílé, pakli červenost, tehdy to bude červené. A tak o jiných barvách, jež oko rozlišuje. A bude-li něčemu přidána libost, která libé bude, buď pro ústa nebo pro ucho nebo pro nos nebo k ohmatání, a pak-li nelibost, tehdy nelibé.

Také duchovní přirozenost má své qualitates: a tak duše nebo člověk skrze duši, když má dobrotu, tak bude dobrý; má-li zbožnost, bude zbožný, a tak i o jiném, co když duše má, tak bude taková: jako když je postava kulatá nebo obdélná, tlustá nebo rovná, bílá od bělosti, červená od červenosti. Zmínil jsem se o tom, protože vím, že hrubí v rozumu nevědí, co je to, aby, měl někdo bystřejší rozum a při četbě knih rozuměl, co to je, co se nazývá forma, a co to je qualitas. Jedno je postava jako obraz a druhé, jež učiní ten obraz takový, nebo tu postavu, že bude bílá nebo černá, krásná nebo ošklivá, příjemnou věcí nebo odpornou, neboť dvojí takovou krásu způsobuje: postava a ta věc, jež učiní postavu.

Tak se ukazuje mnoho Boží moudrosti v tom, jak uspořádala takové rozličné věci, že jsou pro rozličné věci rozdivné: někdy, že jsou veliké, jindy zase malé, někdy že jsou krásné, jindy pěkné, jindy ošklivé, a tak i o mnohém jiném. Obdivujeme se velikosti (9.kap.knihy Hugona), když nám bude něco neobyčejně velkého, a malá postava podivuhodná bývá takovým činem. Sledujte, co se zdá podivuhodnější: zda má slon velké zuby či zda jsou malé zuby ty, kterými mol žere vlněné roucho, a jež pro jeho malost nemůže oko snadno spatřit? Jak veliká je Boží moudrost! Velikému tělu i malému dal příhodné údy k létání nebo k chůzi, k plavání nebo k běhu nebo ku skokům nebo k obchodu jeho, jaké co chtěl mít. Dal oči bleše a tak tomu je i u jiných zvířat a o jejich příhodných údech, v jejichž velikosti i malosti Bůh nic nezameškal. Divíme se, některým více, že jsou nám neznámé, že jsou od nás daleko, jinde anebo že je jich málo v témže rodu. Některé pak věci jsou podivuhodné pro svou krásu, pro vhodnost údů a přiléhavosti stran k stranám, tak pořádně připravených a sjednaných, že jako si by byl dal Stvořitel s těmi věcmi zvláštní práci. A uspořádal vše tak vhodně, že i černé obočí nad očima na hladké a bílé tváři budou vhodny, a kdyby jich nebylo, nebyla by tvář tak sličná. A pak je také podivuhodné, když uvidíme něco protivného a zpotvořeného.

A tak ze všeho sledování takových věcí můžeme povstat k poznání božské moudrosti. Jak podivuhodné uspořádání je v ptačím peří: u páva, ano to, co je oku viditelné, má krásné tvářnost, a to, co je zakryté, není tak krásné, anebo co je vespod jako naruby. Je podivuhodné, že z tak mnoha pírek bude jako z jednoho základu ušité roucho, že jedno péro nevyroste dále než je vhodné, ale každé dosáhne svého místa, a tak bude mít v tom místě viditelnou barvu, jíž se vždy přirovná k jinému. A pak-li bude mít pták proužky, pruhy stejného péra se skládají jeden s druhým. A to vše se děje Božím záměrem, v němž vidíme jeho moudrost. (Pokr.)

+++

Věčnost se skládá z dnešních dní -

není to jiný čas -

jde jen o nekonečno

a bod, kde domov máš -

od zdejší zkušenosti

stačí dny oddělit,

týdny se v příštích rozplynou,

roky do dalších let -

bez rozprav, bez mlčení,

bez svátků svěcení -

se naše roky neliší

od Anno Domini.

Edek

+++

PROFESIONÁL V NEJVYŠŠÍCH SLUŽBÁCH (10)

Zrození nového profesionála

Co určuje podstatu každého Mého dítěte a tím spíš podstatu profese Mého zvláštního služebníka, takže mu vtiskuje jedinečný charakter Mého zaslíbeného a zaslibujícího se spoluvykupitele? Je to nadání k osobnímu spojení s mým Slovem.

Jsem první Dítě našeho společného věčného Otce, obnovitel a prostředník. Kdo řekne obecný prostředník a profesionál ve vrcholných službách, schopný přinést oběť nekonečné ceny, říká víc, než hlava lidstva. Praotec Adam ve stavu nevinnosti je hlavou lidstva. Přesto nemůže jako Můj prostředník a jedinečný spoluvykupitel přinášet oběť nekonečné ceny. Základem zvláštní spolupráce se mnou, a obecně spolupráce každého Mého dítěte se Mnou je vyšší nadání k podstatnému spojení s mým vrcholným Slovem. Tato výbava ho činí slavnostně zaslíbeným a náležitě k tomu vybaveným.

Tato výbava vzájemnou propojeností se Mnou obsahuje jediné povolání k přátelství a spolupráci se mnou. Je základem stvořené výbavy, jíž já, hlava obnoveného a nekonečně zušlechtěného lidstva, působím přímo na své články nebo jim dávám účast na nejvyšším životě. Všechny tyto dary jsou potřebné k přátelství a ke spolupráci se mnou, ale první z nich je formální základ.

Jsem všeobecný prostředník. Jako člověk jsem prostředníkem mezi naším odvěkým Otcem a všemi lidmi výbavou podstatného spojení. Znovu spojuji v jedno našeho věčného Otce s lidstvem, doposud nekonečně od sebe vzdálené. To je podstatná vlastnost spojení s mým Slovem, která Mne všestranně naprosto zdokonaluje a v podstatě mi tím dává nezvratnou dokonalost, jež je základem nekonečné ceny mých záslužných a usmiřujících lidských skutků. Mezi mými skutky je oběť na kříži, která pokračuje nekrvavě v slavné hostině lásky, svrchovaným úkonem spolupráce s naším věčným otcem na obnově lidstva a světa, a na jejich otevření k dokonalému rozvoji. Nejsem ustanoven zvláštním profesionálem v nejvyšších službách na rozdíl od tebe a všech ostatních speciálních profesionálů v těchto službách zvláštním charakterem, nezrušitelným znamením vtisknutým do duše, nýbrž podstatnou výbavou následkem přímého spojení, a ta Mne činí nejdokonalejším mezi všemi nezvratně dokonalými

Už svým Vtělením jsem důvěrníkem m Nejvyššího. Moje profesionalita v této službě je podstatná jako jeho naprostá dokonalost. Slovem, kterým náš věčný Otec stanoví Vtělení, jsem pozván ke spolupráci s ním a k obecnému prostřednictví. Mám-li s tebou sdílet svou dokonalost, musím být hlavou lidstva, a to výbavou, která je nejbližším základem mých záslužných skutků, přinášejících dokonalé uspokojení nejen tobě a celému lidstvu, ale především na nejvyšších místech.

Když anděl Gabriel zvěstuje přesný čas Mého příchodu, oznamuje také Mé všestranné náležité vybavení, a že obětování (Dan 11,21-26). Sám to říkám v domě Nejvyššího: "Duch Páně je nade mnou. Hospodin Mě k tomu pomazal" (Iz 61,1). "Bůh udílí svého Ducha v plnosti" (Jan 3,34). Jsem všestranně náležitě vybaven, takže ve Mně náš věčný Otec přebývá svou podstatou. Tímto svrchovaným vybavením se ujímám nadvlády nade všemi vládci, dále své svrchované profese a jsem největším prorokem. Tuto profesi mám od toho, který praví: "Ty jsi Můj syn, já jsem tě dnes zplodil" (Ž 2,7). Pro tuto zvláštní vrcholnou službu jsem určen naším společným věčným Otcem a zrozen naší společnou panenskou Maminkou. Třeba se ti to zdá jako něco jednorázového. Jenže já jsem, který jsem, takže jsem byl, trvám a budu. Proto se tohle neděje v čase nějak jednorázově, nýbrž stále znovu se rodím a obrozuji. Jako zvláštní vyslanec a profesionál v nejvyšších službách mám své povolání svým věčným rozením. Výsadou Mé zvláštní služby je nejvyšší ustanovení jako neměnné, nezvratné a neodvolatelné. "Hospodin přísahal a nebude toho litovat. Ty jsi kněz navěky" (Žd 7,21). Jsem sám a přece po sobě zanechávám následovníky. Ti jsou ovšem už jen mými zástupci. Nemohou přinést jinou oběť než Mou oběť na kříži, kterou přináším navěky po boku našeho dokonalého Otce. Nejhlubší vnitřní život z nejvyšších základů jsoucna stojí na úctě k proměňování. To je vlastní podstata hostiny lásky a nejslavnějším okamžikem každého dne. Proto se v okamžiku proměňování máš jako Můj zvláštní služebník a spoluvykupitel, ale už i jako pouhé Mé dítě jako Můj obecný služebník a prostředník povznést celou svou myslí a vůlí ke spojení s Mou obětí. Stále žiji, abych se za vás přimlouval a neustále podával na nejvyšším místě oběť sebe a všech živých článků svého tajemného Těla.

Jako účastník slavné hostiny lásky se cílevědomě, pevnou vůlí a pomocí modliteb dokonale spojuješ v okamžiku proměňování s touto obětí podávanou věčnému základu všeho jsoucna. Ta je nepřetržitě podávána prostřednictvím každého Mého dítěte jako takového a zejména prostřednictvím tebe, zvláštního profesionála v nejvyšších službách.

* * *

JSME JEDNO

Jsme jedno.

Z jednoty vycházíme.

V jednotu se navracíme.

Není potřeba záplava slov

abys věděl – cítil – znal nás.

Ty víš,

jak touží naše srdce po Tobě.

Ty víš,

co jsme prožili

a proč jsme udělali co jsme udělali.

Ty víš

a ODPOUŠTÍŠ.

Vezmeš nás do své nekonečné náruče

pohladíš něžně naše srdce

zhojíš rány

prozáříš Láskou.

Stačí se Ti jen odevzdat.

Lásko díky.

Ladislava Lopraisová

+++

Beseda pana zpytáka aneb z deníku mého pradědečka (1)

                                              Praha, 19. srpna Léta Páně 1872

Přijíždím do Prahy na besedu k panu profesoru Hovadíkovi. Tohle pozvání mi přišlo na konci prázdnin. Bez váhání jsem ho využil. Není to k zahození pro venkovského kantora setkat se při návštěvě naší stověžaté matičky s vyhlášeným profesorem filosofie čili zpytákem libomudravným, jak pan profesor sám sebe častoval. Naopak nás, své posluchače, studenty a žáky označoval za bedliváky a bažáky, či prostě jen obcovatele.

Profesor nás přijal se slovy: Velevážení obcovatelé, buďte vítáni na besedě duchocvičby. Po dvanácte dní zde budeme ostávat při tom, k čemu cílí libomudrun, a to jest pravda. Nechať zde nespatřím špatnotu bafáckou, nébrž přístojnotu dýcháckou!

Načež se zatvářil velmi přísně.

Nedá se dost dobře říct, že by v místnosti zavládlo naprosté ticho. V žádné místnosti, kde se vyskytoval pan prof.Hovadík, nemohlo zavládnout ticho. Ale rozhodně tu utichl veškerý společenský ruch a hovor. Nikdo nechtěl promluvit první. Obcovatelé této přemoudřelé besedy se na sebe zaraženě zadívali. Sám jsem tázavě pokukoval po slečně Opršálkové, ale ta jen strnule hleděla do prázdna. Na první pohled bylo znát její hluboké rozrušení. Oči měla široce otevřené, na tvářích temný ruměnec a prudce oddechovala.

Později jsem pochopil, že jí hlavě vířily docela zmatené nápady. Muselo jí tehdy být, jako by si vesele vyšla po příjemné pěšince a najednou stanula na samém kraji srázu.

Jsou chvíle a chvíle. Ta nynější patřila k tomu nejtrapnějšímu druhu.

I mému vyčerpanému mozku bylo jasné, že je tu zapotřebí nějakého vysvětlení. Pro Angličana představuje jeho dům jeho hrad a cizinci nemohou očekávat, že když do něj vtrhnou, že to nevyvolá komentář.

Naneštěstí jsem nebyl schopen promluvit. Svedl bych vyprázdnit sud s dešťovou vodou, lehnout si a usnout, nebo dotykem prstu rozpustit led, ale promluvit jsem nedokázal. Viděl jsem, jak mě pan profesor pozoruje koutkem oka a odhaduje, jaké má šance uštědřit mi svým orlím zobákem pořádný klofanec.

Pojďte rovnou dál, pravil však mile. Nemusíte si odkládat.

Stál jsem tam a prudce oddechoval. Byl jsem si až moc dobře vědom, že vypadám prapodivně. Než jsem vstoupil do tohoto domu, kde – jak jsem správně pochopil – se může přihodit cokoli, sundal jsem si klobouk a ve vlasech jsem měl plno větviček a dalších cizorodých látek. Obličej jsem měl zpocený. Ústa dokořán. Měl jsem pocit, že mi nohy nepatří.

Musím se omluvit, začal jsem, načež jsem skončil větu polykáním naprázdno.

Když domácí pán viděl zmatené pohledy ze všech stran, začal vysvětlovat:

Řku-li špatnota bafácká, tož vězte, že bafák z dýmky jako z komína bafá, až pelnou světnici bafotu nabafá a pak se jiným vysmívá. Budiž zde přístojnota dýchácká! Umný, po knihách honěný člověk, dýchá vzduch čirý a nikomu ho zbytečně nemaří.“

Když moje stará dobrá membrána toto vše zprostředkovala, pan profesor se odmlčel. Podíval jsem se na něj dost bezmocně. Nebyl jsem odchováván profesorem tak jako ostatní, a tak jsem se nevyznal v jeho závitech.

Nemohl by to podat kapánek srozumitelněji? Říkal jsem si. Z kraje jsem si myslel, že to dá nějaký smysl, ale pak se to jaksi zašmodrchalo. Co tím jenom chtěl říct? Rozhodl jsem se ponechat další podnětlivost na ostatních. Tak jsem mlčel jako zařezaný. Další okamžiky ukázaly, že je to patrně obecně rozšířená, nenáročná strategie.

Nastalo další obtížené mlčení, v němž jsem se v duchu viděl zaměstnávajícího se osušováním čela, které bylo tou dobou patrně už zvlhlé počestným potem. Vzpomínal jsem se skrytou touhou na jeden z profesorových vynálezů na ochlazování horké hlavy, a pro zajímavost si uchovávám jeho náčrtek.

 

Posléze jsem se rozhodl k důraznějšímu projevu a pronesl jsem: Hm -

Jestli se by byl tento můj výrok rozvinul šířeji, - snad by byl přešel na „Jářku“, „Inu„ a potom patrně také na výmluvné „Hm“. to už nemohu říct, protože další slova, měl-li jsem vůbec v úmyslu nějaká pronést, mi byla odervána od úst. Ozvalo se něco jako zaskučení mocné vichřice a hlasité frknutí mě poučilo, že se k nám připojila filosofova matka. Její projev byl natolik zajímavý, že se nemohu ani za nic rozpomenout, co vlastně říkala.

Jedno však vím, a to je, že nikdo nehodlal mařit vzduch ani čas a šlo se přímo k věci. Slibnou příležitost k tomu mělo poskytnout malé pohoršení.

Když jsme vkráčeli do jídelny a uviděl jsem prostřený stůl s připravenou krmí, přejel mi mráz po zádech. Jídlo bylo buď pro velmi skromné nebo pro krajně hladové lidi. Nekompromisní chlad a hutnost potravin bohatě stačily na to, aby odradily člověka, který si je vědom, že jeho zažívání má své vrtochy. Mohutný kus sýra na nás hleděl přímo vychloubačně. Nevím, jak jinak bych to měl popsat. Vyhlížel nestoudně a furiantsky a jako by říkal, že ho nikdo nebude beztrestně dráždit. Všiml jsem si, že se profesor lehce zachvěl, když ho spatřil. Sardinky, které vypadaly mastněji a odpudivěji než cokoli, s čím jsem se kdy setkal, byly prostřeny ve své původní plechovce za bochníkem chleba. Ležela tam i šunka, dokrájená do své poslední třetiny, a kuře, z něhož už hodně ubylo při jeho předchozím působení na stole. A nakonec tam byla karafa, která stála u sousedova talíře. Profesor vypadal na člověka, který pije pramenitou alpskou vodu anebo vůbec nic.

Rozmanitost, jakost i mnohost nabídky při pohoštění však přivodila, že jsme se volně rozpovídali o počasí, dotkli jsme se takových okolností, jako bylo vedro před bouří, chlad po bouři, násilný průběh bouře, její možný účinek na úrodu, a co se vždy děje se zažívacím ústrojím křehké ženy, když zahřmí. Po dokončení poněkud zdlouhavého popisu, který by možná zajímal víc lékaře než laika, jak kdo trpěl už dříve v létě, když narychlo snědl okurku během bouře, zmínil se někdo o tom, že ho chytil liják.

Skutečně? Zeptala se profesorova matka. Cože, liják vás zastihl venku?

Hm, to už onehdy –  načež hovor uvázl na mrtvém bodě.

S krajním vypětím sil a jako bych se rozbíhal hlavou proti zdi, prolomil jsem atmosféru trapného mlčení.

Když už hledám pravdu, tak se tě ptám, milý profesore, co je pravda? Má vůbec smysl hledat pravdu?

Nato spustil jeden přes druhého, až se mi z toho zatočila hlava. A přece jsem si jist, že to má smysl, i když o tom každý říká něco jiného.

* * *

JEDNA HOLUBICE

Na římsu přilétla

holubice.

Přes okno času,

jako přes řeku života,

divá se ti do srdce.

Svou odvahou měří

tvou pokoru,

zdali je jako ona

čistá, nevinná

a letem k nebi spřízněná.

Karel Orlita

* * *

MISTR ECKHART KÁZÁNÍ

In occisione gladii mortui sunt (Žd 11,37)

O svatých mučednících se čte, že zemřeli smrtí meče. Náš pán řekl svým učedníkům: „Blahoslavení jste, když trpíte pro mé jméno.“ A o těchto mučednících říká Písmo, že pro Kristovo jméno zahynuli a že byli zabiti mečem. Všimněte si tu tří věcí. Předně je tu psáno, že jsou mrtvi. Cokoli může člověk na tomto světě a v tomto životě

trpět, jednou skončí. Sv.Augustin říká: Každé utrpení a každá námaha jednou skončí, ale odměna je věčná. Za druhé máme mít před očima, že celý tento život je smrtelný a že se nemáme bát utrpení a námahy, které na nás přijdou, neboť jednou skončí. Za třetí, abychom se chovali, jako bychom byli mrtvi, aby se nás nic nedotklo, nic milého ani nemilého a žádné trápení. Jeden mistr říká: Nebes se nic nemůže dotknout. To znamená, že nebeský člověk je takový, pro něhož žádná věc neznamená tak mnoho, aby se ho mohla dotknout. Jeden mistr říká: Když jsou všechna stvoření tak ubohá, odkud se bere, že tak snadno mohou člověka odvrátit od Boha? To nejubožejší v duši je přece lepší než celá nebesa a všecko stvoření? A odpovídá: Je to proto, že člověk málo dbá na Boha. Kdyby dbal Boha tak, jak má, bylo by skoro nemožné, aby někdy padl. A to je pro nás dobré naučení, že se má člověk na tomto světě chovat tak, jako by byl mrtev. Svatý Řehoř říká, že nikdo nemá dost Boha, leda kdo je do základu mrtev.

Čtvrté naučení je ze všech nejlepší. Stojí psáno, že jsou mrtvi. Jeden mistr říká, že příroda nikdy nic neruší, leda že za to dává něco lepšího. Když se vzduch stává ohněm, je to něco lepšího, když se však vzduch stává vodou, něco se tím ruší a je to chyba. Když to tak dělá i příroda, tím spíše Bůh: ten nikdy nic neruší, ledaže dává něco lepšího. Ti mučedníci jsou mrtvi, ztratili jeden život a“‘dostali jiné bytí. Jeden mistr říká, že to nejvznešenější je bytí, život a poznání, ale poznání je vyšší než život a vznešenější než bytí, protože to, co poznává, má už tím život i bytí. Ale podle toho je život vznešenější než bytí, jako strom, který žije, kdežto kámen má jen bytí.

Vezmeme-li však holé a čisté bytí, jak je samo o sobě, je bytí vyšší než poznání a život, protože co jest, má také poznání a život. Říkáme tedy, že ztratili přirozený život a dostali bytí. Jeden mistr říká, že nic není Bohu rovno tolik, jako bytí: kolik co má bytí, natolik se podobá Bohu. Jeden mistr říká: bytí je tak čisté a vysoké, že cokoli je Bůh, je bytí. Bůh poznává pouze bytí, zná pouze bytí, bytí je jeho kruh. Bůh miluje jen svébytí a myslí jen své bytí. Říkám, že každé stvoření je nějaké bytí. Jeden mistr říká, že jsou stvoření Bohu tak blízká, která mají v sobě vtištěno tolik božského světla, že mohou dávat bytí jiným stvořením. To není pravda, protože bytí je tak čisté a vysoké a příbuzné Bohu, že bytí nemůže nikdo dávat, leda jediný Bůh. Bytí je vlastní Bohu. Jeden mistr říká, že jedno stvoření může druhému dávat život. Proto všechno, co něco jest, spočívá pouze na bytí. Bytí je první a nejvyšší pojem. Všechno, co má nedostatek, odpadá od bytí. Celý náš život má být bytí. Nakolik je náš život bytí, natolik je v Bohu. Nakolik je náš život zahrnut v bytí, natolik je spřízněn s Bohem. Každý sebeubožejší život, vezmeš-li ho jako bytí, je vznešenější než všechno, co kdy dostalo život.

Tím jsem si jist: kdyby duše poznala to nejmenší, co má bytí, nikdy by se od toho na okamžik neodvrátila. To nejmenší, co poznáš v Bohu, i kdybys poznal jen jednu květinu, jak má bytí v Bohu, bylo by to víc než celý svět.

Poznat to nejmenší, co je jako bytí v Bohu, je lepší než poznat anděla. Když se anděl obrátí k poznání stvořeného, je noc. Svatý Augustin říká, že když andělé poznávají stvoření bez Boha, je to jako večerní světlo, ale poznávají-li stvoření v Bohu, je to jako ranní světlo. Poznávají-li Boha, jak je sám v sobě bytím, je to jako jasné poledne. Říkám, že člověk by měl pochopit a poznat, že bytí je tak vznešené. Žádné stvoření není tak ubohé, aby netoužilo po bytí. Housenka, která spadla ze stromu, vyleze zase po zdi vzhůru, aby si zachovala bytí. Tak vznešené je bytí. Chválíme umírání v Bohu, aby nás přenesl do toho bytí, které je lepší než život: do bytí, kde žije náš život a stává se bytím. Člověk se má smířit se smrtí a ochotně umřít, aby se mu dostalo lepšího života.

Jednou jsem řekl, že dřevo je lepší než zlato; to zní podivně. Kámen, pokud má bytí, je vznešenější než Bůh a jeho božství bez bytí, pokud by se bytí od něho dalo odmyslet. To musí být velice silný život, v němž obživnou mrtvé věci a kde se i sama smrt stane životem. Bohu nikdy nic nezemře: všechny věci v něm žijí. ,Jsou mrtvi“, říká Písmo o mučednících, jsou přesazeni do věčného života, do života, kde život je bytí. Člověk má být důkladně mrtev,

aby se ho nedotklo milé ani nemilé.

Má-li člověk něco poznat, musí to poznat v jeho příčině. Žádnou věc nelze v ní samé správně poznat, leda v její příčině. Co nepoznává věci v jejich zjevných příčinách, nemůže být pravé poznání. Tak ani život nemůže být nikdy dokonalý, dokud není doveden ke své zjevné příčině, kde život je bytí, které dostane duše, která do základu zemřela, abychom žili tím životem, v němž život jest bytí. Co nám brání, abychom v tom vytrvali, ukazuje jeden mistr takto: je to tím, že se dotýkáme času. Co se dotýká času, je smrtelné. Jeden mistr říká: Běh nebes je věčný. Je asi pravda, že odtud pochází čas, ale ten vzniká jako odpad. Sám ve svém běhu je však věčný a o čase nic neví, což naznačuje, že i duše má být zasazena do čistého bytí.

Druhou překážkou je to, že v nás jsou protiklady. Co je protiklad? Milé a nemilé, bílé a černé, to jsou protiklady a ty nemohou v bytí zůstat.

Jeden mistr říká: duše je tělu dána proto, aby se vy tříbila. Když je duše od těla odloučena, nemá ani rozum, ani vůli, je jedna a nedokázala by vyvinout tu sílu, kterou by se obrátila k Bohu. Rozum a vůli má sice v sobě jako v zárodku, ne však v jejich působení. Duše se v těle očišťuje, aby sbírala, co se rozptýlilo a rozneslo. Když se do duše vrátí to, co pět smyslů rozneslo, má duše takovou sílu, která všechno sjednotí. Za druhé se tříbí ve výkonu ctností, to jest když se vyšplhá do života, který je sjednocen.

Čistota duše závisí na tom, aby se zbavila života, který je rozdělen, a vešla do života, který je sjednocen. Všechno, co je v nižších věcech rozdělené, se sjednotí, když duše vyšplhá do takového života, v němž nejsou protiklady.

Když duše přijde do světla rozumu, neví o protikladech nic, a co v tomto světle odpadne, upadne do smrtelnosti a zemře. Za třetí spočívá čistota duše v tom, aby nebyla k ničemu nakloněna. Co je nakloněno k něčemu jinému, zemře a nemůže trvat.

Prosme našeho milého Pána Boha, aby nám pomohl ze života, který je rozdělený, do života, který je sjednocen. K tomu nám pomáhej Bůh. Amen.

+++

Z MRAKU

Celý život stojím na mraku,

na vrchu podstavce nebe,

jen co zžebral jsem

jsou paprsky padajících hvězd.

Alespoň měl bych sčítat

malíře jitra v horách samoty

a obrazy jež tisknou ruce

z prahu samého západu.

Karel Orlita

Brněnská akad.duch.života ct.Patrika Kužely

Řekni mi, Pane, ještě něco podrobnějšího  o modlitbě usebranosti.

Poslední si Moji milou sestru Terezii. Vnukám jí, aby o tom pojednala v Hradu nitra, a trochu jinými slovy v Cestě dokonalosti. Pokaždé však naznačuje tento dvojí ráz modlitby usebranosti.

Když pojednává o tom, jak začít tuto usebranost, tak připomíná, že není nadpřirozená, nýbrž spočívá na tvé vůli, ale je pro tebe dostupná jen s Mou pomocí. Moji pomoc potřebuješ k jakémukoli úkonu, i kdyby to byla jen dobrá myšlenka. Nejde tu o vyloučení tvých mohutností, nýbrž o pouhé soustředění těchto mohutností na dně tvé duše.

Když však pojednává o druhém období, uvádí, že tvá duše sbírá své mohutnosti a vstupuje do sebe se Mnou. Tam ji vyučuji a tímto prostředkem vlastněji, než kterýmkoli jiným, jí dávám modlitbu klidu. Jakmile se oddáš modlitbě, hned seznáš, že se tvé smysly utišují, jako když se včelky vrátí do úlu, aby dělaly med. To se stane bez tvého úsilí a přičiňování, Sám odměňuji násilí, které si tvá duše po nějakou dobu činila, a dávám jí takovou moc nad smysly, že jakmile se chce usebrat, smysly poslechnou a utiší se s ní, což je dostatečným znamením tohoto daru. Na počátku se tvé mohutnosti soustředí na dně tvé duše, aby se pak znovu  rozptýlí, ale už to je dost, když se jednou podrobily "

Nauka je tedy všude stejná. Modlitba usebranosti je ve svém prvním období činná. Její výsledky se jeví jako ovoce jejího úsilí. Ve druhém období se pak stává trpná, neboť se tvá duše podrobuje Mému vlivu, neboť se už sama o nic nestará. Je to stále stejný pojem modlitby přechodu z pouhého rozjímání na první stupeň vlitého nazírání, totiž k modlitbě usebranosti trpné, jež často předchází modlitbě klidu.

Jak se dá názorněji přiblížit vztah modlitby činné usebranosti k modlitbě klidu?

Sestra Terezie ti vzkazuje, aby sis představil dvě kašny, jejichž nádrže se plní vodou. Obě tyto nádrže se plní různým způsobem. Jedna dostává vodu zdaleka vodovodem a tvým čerpáním. Druhá je právě na místě, kde tryská pramen, a naplňuje se samočinně.

Ale jaký je rozdíl mezi uspokojením v prvním a okoušením ve druhém případě?

Tato uspokojení se podobají vodě čerpané vodovodem. Dosáhneš jich svými myšlenkami, námahou rozumu úvahami o tvorech. Okoušení se však podobají vodě tryskající přímo z pramene. Jako tvůj Bratr a Spasitel jsem ten pramen, a když se Mi zalíbí dát ti svůj nadpřirozený dar, za nevýslovného pokoje, klidu a blaha způsobí v hloubce tvé duše toto okoušení.

Avšak uspokojení patří do modlitby činné usebranosti. Vždyť zde už není rozjímání ani činnost rozumu. To je ono uspokojení, jež sestra Terezie umísťuje do třetího příbytku (3. příb., kap.2). Neustávám zde odměňovat spravedlivé. Dávám ti uspokojení. ale ne mnoho, ani trvale, nýbrž jen někdy.

Moje okoušení patří do modlitby klidu (4. příb., kap. 2). Podstatný rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že uspokojení pramení z tvého úsilí, jež tě pozvedá směrem ke Mně, kdežto okoušení vycházejí ode Mne, když tě skutečně přitáhnu k sobě, aby se tvé úsilí v tobě staly skutečností. (4. příb., kap. 1).

Prožívá něco takového také svatý Jan od Kříže?

Ve výstupu na horu Karmel píše, že nazíravá láska vyvěrá nejčastěji z úkonů opakovaného úsilí rozjímat nějaké jednotlivosti. Tak se časem vytvoří zběhlost a podstata povšechného vroucího poznávání předchozích jednotlivostí. V tomto novém stavu se tvá duše, oddávající se modlitbě, podobá člověku, který má po ruce vodu a pije pohodlně a bez námahy, aniž by ji musel čerpat jako dříve pomocí vybavování obrazů a pojmů. Jakmile se octne v Mé přítomnosti, sezná, že už má pokojný a tichý úkon vroucího poznávání a svou žízeň hasí moudrostí, láskou a blahem.

Zběhlost v tomto jednoduchém a láskou prodchnutém poznávání není zpočátku dost dokonalá, aby uschopňovala tvou duši zjednat si podle libosti úkon nazírání. Její neschopnost užít rozjímání není už tak naprostá, aby v něm její duch někdy nenalezl novou potravu. Mimoto, jestliže se v období pokroku pozná,. že duše není pohlcena usebraností, tak se musí vrátit k přemítavé modlitbě, dokud nenabude dokonalejší zběhlosti v nazírání. Je tomu tak, když se v rozjímání cítí tak uchvácená touto blaživou a pokojnou pozorností, při neschopnosti úsilí rozumu a bez touhy po ní. Takže často se duše octne pod vlivem rozohňující a pokojné pomoci bez užití svých mohutností a jindy je zase musí klidně a s mírou užít, aby dosáhla nazírání.

Nežli však dosáhne tvá duše stupně dokonalosti, bude si muset klidně a s mírou pomáhat uvažováním, či se zase oddávat vroucímu spočinutí nazírání bez spoluúsilí mohutností. Když ustane činnost mohutností, tak se trpně rozlévá v duši světlo a blaho lásky. Pak má tvoje duše dbát jedině o to, aby se držela v pozornosti na Mne tím, že se zdráhá cokoliv cítit nebo vidět. Veškerá její činnost se omezuje na oddanost Mému vedení. Toto užívání rozumu nebo neschopnost užívat rozumových schopností je dost příznačné pro modlitbu usebranosti a nedokonalé nazírání. Podle bratra Jana od Kříže cítíš potřebu užívat přemítání, až dosáhneš zběhlosti čili pokročilostí

Neprožívá svatý František Saleský trochu jinak?

Prožívá to podobně, ale vyjadřuje se jinými slovy. Rozlišuje modlitbu usebranosti činné a trpné takto: první se děje z podnětu lásky, druhá samotnou láskou. Podle toho je činná usebranost takovou usebraností, kterou vejde ten, kdo se chce modlit a ocitá se v Mé přítomnosti, do sebe a takřka stáhne svou duši do svého středu sebe sama, aby tam rozmlouval se Mnou. Tato usebranost se děje z podnětu lásky, jež tím, že tě vybízí k lásce, vede tě užít tohoto prostředku, abys to vykonal dobře. Vykonáváš tedy sám toto soustředění ducha" (Pojednání o lásce k Bohu, 6,7). Tohle je modlitba činné usebranosti. Tato usebranost je dílem získané modlitby. (Viz. Th. a Valgornera,Theol. myst. D. Th. 4, disp. 2, a. 15, n. 1)____