DUBEN 1995

Ročník I.1995 Číslo 4.

Rozjímání křížové cesty

Při vstupu

Pane, tys řekl: Kdo chce být mým učedníkem, nechť denně bere svůj kříž na sebe a ať mne následuje. Chci nyní jít ve tvých stopách a v duchu tě následovat na cestě utrpení. Tak se před mou duší živě objeví, kolik tys pro mne vytrpěl. Otevři mi oči, dotkni se mého srdce, abych v hloubi duše uviděl, jak veliká je tvá láska ke mně, abych se s celou svoji duší obrátil k tobě, můj Spasiteli, a zbavil se tak hříchů, které ti způsobily tak velké utrpení. Ze srdce lituji, Pane, svých hříchů. Chci začít znovu, opravdově povstat a následovat tě. Pomoz mi, abych dokázal nést trpělivě svůj kříž.

Amen

I. Pán Ježíš je odsouzen k smrti

Pán Ježíš stojí před soudcem. Soudní řízení je výsměchem veškerému právu. Tímto soudem je Pán prohlášen vinným, že se dopustil těžkého zločinu. Trest je potupný a zároveň hrozný. A Ježíš ví, jak čistě vždy smýšlel. Jak miloval lidi a sebe obětoval pro jejich spásu! Jak musí otřást srdcem Pána tato hrozná nespravedlnost rozsudku. Jak by se vzepřel můj cit pro spravedlnost, kdyby mne někdo chtěl takto nezaslouženě potrestat! Jak se bráním proti neštěstí, když si myslím, že jsem si ho nezasloužil. Jak proto ubohá soudní komedie musí Pána zasahovat až do hloubi duše! On však mlčí. Svobodným rozhodnutím vůle přijímá rozsudek, protože taková je nejsvětější vůle Otce, protože tak se uskuteční naše spása.

Pane, tys šel napřed a vystavěl jsi mi cestu. Nauč mne tebe následovat. Zdá-li se mi nějaká povinnost nesnesitelnou, chci v ní poznávat vůli Otcovu a této vůli se podřídit. Přijdou-li utrpení, nauč moje srdce podrobit se vůli Otce tak, jak jsi to činil ty.

II. Pán Ježíš bere na sebe kříž

Rozsudek je vynesen. Pán Ježíš ho přijímá mlčky. Nyní přinášejí kříž. Odsouzený ho musi nést sám na popraviště. Ježíš přijímá dřevo utrpení. Nenechává si ho trpně naložit, ale odhodlaně se ho chopí. To není nejasné blouznění. To, co nyní přijde, stojí tvrdě a ostře ve vší své hrůze před Ježíšovou duší. Nedělá si žádné iluze. Pán je scela svobodný, beze všeho strachu. V kříži vidí rozkaz Otce a naši spásu. Po tom touží veškerou silou svého svatého srdce. Má v srdci jasné odhodlání a jde kříži vstříc.

Pomoz mi, Pane, abych pevně stál, přijde-li kříž. Možná, že je už tady nebo docela blízko. Může přijít kdykoli, chci být připraven. Dej mi sílu a velkomyslnost, abych nenaříkal a abych se nevzpíral tomu, co jednou musí přijít. Chci statečně hledět na kříž a poznávat v něm volání Otce. Posiluj mou —víru a dej mi sílu, abych kříž odhodlaně přijal.

III. Pán Ježíš poprvé padá pod křížem

Kristus celou noc nespal a od minulého večera neměl nic v ústech. Vláčeli ho od jednoho soudce k druhému. Oslabily ho bolesti a ztráta krve. Mučily ho urážky lidí. Pán je zcela unaven. Kříž je pro něj příliš těžký, břemeno je nad jeho —síly. Nese je dlouho s třesoucími koleny, ale potom klopýtne a padá. Jak jsou lidé v takovém okamžiku hrubí! Smích, spílání a rány jako krupobití dopadají na ležícího odsouzence. Ježíš se po chvíli opět vzchopí, těžce zvedá kříž na bolavá ramena a jde opět dál, vstříc vlastní smrti. ~ Pane, tíha kříže je nad tvé síly, a přesto jej neodhazuješ. Padáš a opět vstáváš a dále neseš kříž. Nauč mě pochopit, že někdy a nějakým způsobem se musí zdát každá skutečná bolest příliš těžkou pro naše ramena, přesto ji na nás neposíláš __pro trápení, ale pro naše štěstí. Pane, silou své trpělivosti a lásky mi pomoz v takové hodině, abych nemalomyslněl. Obnov moji trpělivost, vlej mi do duše svoji sílu. Potom se duše znovu pozvedne, vezme své břemeno a půjde dál.

IV. Pán Ježíš potkává svou matku

Maria, matka Kristova, čeká na jedné z křižovatek a přistupuje k průvodu. _Panna Maria mlčí. Co by si měli také se Synem říci? Jsou spolu zcela sami, sami ve světě, přes velkou tlačenici kolem nich. Kolik utrpení a lásky tu prošlo jejich dušemi? Mariina duše je silná, jemná, hluboká a zcela čistá láska. Ostatní matky jsou pro nedokonalost a povrchnost lidského srdce proti hloubce utrpení někdy —chráněny. Maria, vyvolená mezi všemi a blízká Bohu, tuto ochranu neměla. Utrpení ji proniklo až do nejhlubšího nitra.

Ó Pane i já mám vinu na tvé hořkosti. Dej ať tato oběť není pro mne ztracena. Uč mne překonávat strach z lidí, chce-li mi překážet v tom, abych se hlásil ~k tobě. Uč mne být pevnějším, kdykoli se octnu v nebezpečí, že ti budu pro lásku k lidem nevěrný. Pane nech svoji oběť ve mně vyrůst a dej, ať si často uvědomuji, že co musím ztratit pro tebe, to tisíceronásobně v tobě získám.

V. Šimon z Cyreny donucen pomáhá Pánu Ježíši

_ Pána zaujal na krátký okamžik domov a mateřská láska. A nyní jej musí opustit. Dvojnásob hořce cítí všechnu hrubost okolo sebe, dvojnásobně tíží kříž. Je zcela sám. Ti, kteří ho milovali, jsou bezmocní a kdo by mohli pomoci nechtějí.

Když vojenská stráž vidí, že mu ubývá sil, chytí jednoho člověka vracejícího se z pole, jmenuje se Šimon a ten musí pomoci nést kříž. On však nechce. Je hladový, unavený, chce domů, chce jíst a odpočívat. Což se musí tak trápit pro nějakého buřiče? Brání se, musí ho donutit. Nakonec se rozzloben a pobouřen chopí kříže. Ježíš je zcela opuštěn, zcela sám ve své hrozné nouzi. Jenom Otec je s ním.

Pane, tys pomohl tolika lidem, a nyní tě všichni opustili. Ty však jsi vytrvalý, pro mne, abys mi ukázal cestu a dal sílu. Pane stůj při mně, zvláště ve chvílích, když je moje duše zarmoucená a opuštěná. Pomoz mi abych se vyrovnal sám se sebou a nezmalomyslněl. Dej mi poznat, že jsi věrný, neopusť mě.

VI. Veronika podává Pánu Ježíši roušku

Pán je zcela opuštěn. Kolem dokola je jen nepřátelství, krutost a zatvrzelost srdce. Kristus je vysílen žízní a bolestí, je vyčerpán tělesně i duševně. Kříž je příliš těžký. Každý jiný by byl z této cesty zoufalý a neměl by již smysl pro nic. A kdyby přišla Veronika a nabídla mu svůj šátek, nevěnoval by jí snad ani pozornost, slepě a tupě by klopýtal okolo. Ježíš se však potácí pod břemenem, a přece je jeho srdce tak bdělé a jemné, že může vnímat drobnou službu ženy, že je schopen ji ocenit a božským způsobem za ni poděkovat. Osuší si obličej, a když vrací šátek, jsou na něm rysy jeho svaté tváře.

Pane, jak je tvé srdce silné a jemné! Ty jediný svobodný mezi námi, kteří jsme služebníky života a zármutku. Učiň mne také svobodným! Jestliže trpím a jsem slepý a lhostejný k lidem kolem sebe, pak mi zbystři zrak a zbav mé srdce sobectví. Pomoz mi, abych nemyslil stále jen na sebe. Uč mě vidět každou drobnou službu lásky, uč mě jí být schopen a být za ni vděčný.

VII. Pán Ježíš podruhé padá pod křížem

Šimon Cyrenský špatně pomáhal, nakonec se asi z pomáhání vyvlekl. Ježíš je opět sám mezi nelítostným davem. Musel odejít od své Matky, jeho učedníci se rozutekli, několik věrných ve velkém zástupu mu nemůže pomoci. Nikdo mu nepomůže v jeho nouzi. S nejčistší láskou jim zvěstoval Boží království. Také snad někdo z nich byl při tom, snad někoho z nich kdysi uzdravil nebo nasytil na poušti. A oni nyní zuří proti němu, jako kdyby byl jejich úhlavní nepřítel. Toto jej podruhé srazilo k zemi. Avšak v jeho duši svítí velké světlo, právě tím co mu učinili, je chce spasit. Tak opět podruhé těžce vstává a jde dál.

Pane, kéž pochopím, jak veliká věc je trpět pro druhé. Dej, ať své starosti a své námahy dokáži přinést nebeskému Otci jako oběť spolu s tvým spásným utrpením. Kéž dokážu pochopit hloubku tvého utrpaní, aby potom moje utrpením bylo pro druhé požehnáním a ne trestem. Učiň prostornou a velkomyslnou moji duši a dej jí lásku, aby také dokázala vytrvat v díle.

VIII. Pán Ježíš mluví k plačícím ženám

I zde se ukazuje div Ježíšovy svobody srdce. Kristus je vyčerpaný, zmučený a nepřestavitelně unavený. Okolo něj je samá nenávist a posměch a před ním strašný konec. Ježíšova duše však zůstává svobodná a odhodlaná. A i když se na něm vše chvěje bolestí, rozmlouvá se ženami klidně a plní stále své poslání, učí je a napomíná.

Každého čekají doby, kdy na něj dolehnou těžká utrpení a vše se v něm proti nim vzpírá. Nervy již nechtějí poslouchat a je namáhavé se ovládat, aby člověk neztratil rovnováhu. Dvojnásob těžké to je, když ho okolí trýzní bezcitným a nerozumným chováním. Když se to jednou stane i mně, potom mi Pane pomoz, abych zůstal klidným. V síle tvé trpělivosti se chci usebrat, chci laskavě jednat s bližním, i když je nerozumný, bezcitný a hrubý. Chci dále plnit své poslání a vykonávat svoji práci, i když se mi daří špatně.

IX. Pán Ježíš potřetí padá pod křížem

Brzy po druhém pádu klesá Ježíš potřetí. Co říci před takovou bídou plnou muk? Opakovat slova? Všechna slova tu vyznívají prázdně. Kristus je na konci svých sil. Přesto se ještě jednou zdvíhá a vleče kříž až do konce.A tam ho nečeká spása ale strašná smrt.

Ó Ježíši, ty jsi mocný, ty jsi ve mně a já v tobě. S tebou musím dokázat v utrpení vytrvat, i když myslím, že to dál nejde. S tebou musím splnit povinnost, i když bude příliš těžká. Pomoz, abych v nesnázích nemalomyslněl, abych neutíkal před svou povinností. A upadnu-li a ochabnou-li mé síly, pak mi pomoz znovu povstat. Tys třikrát klesl a znovu povstal. Nauč mne, Pane pochopit, že ty nežádáš, abychom nikdy nebyli slabými, ale že vždy musíme znovu povstat. Uč mně poznat, že celý náš pozemský život znamená vždy znovu se zvedat a vždy znovu začít.

X. Pánu Ježíši vzali šaty

Všechno mu vzali, jeho přátele, jeho působení. Nyní mu berou ještě čest jeho těla. Bez oděvu a nahý bude vydán hanbě. Každý drzý člověk ho může pozorovat a vysmívat se mu. Všichni, kdo ho dříve ctili jako velkého proroka, kdo ho oslavovali jako Mesiáše, přátelé, cizí lidé, kdekdo ho vidí v jeho ponížení. Zcela bdělý a jemný je jeho cit pro čest. Jako v žhavých plamenech ho svírá hanba. Řídí se však Boží vůlí a vytrvává.

Pane tuto hořkou hodinu mi připomeň, když snad jednou půjde o mou čest. Když někdo nepochopí můj úmysl a podstrčí mi nepravé pohnutky. Budou-li mne pomlouvat a dotýkat se mého dobrého jména. Když ani ti, kteří jsou mi blízko, mě nepochopí, oni, kteří by měli vědět jak to myslím. Tak nevýslovnou potupu jsi pro mne trpěl. Touto obětí mne v takové hodině posilni. Bůh pravdu zná, na tom chci stavět. Pomoz mi zůstat spravedlivým, klidným a důvěřovat tobě.

XI. Pána Ježíše přibíjejí na křiž

Krista přibíjejí hřeby na kříž a kříž zvedají. Co se tady odehrává, je tak strašné, že by člověk nejraději utekl. Já však nemám žádné právo utéci, musím zůstat zde. Ježíš trpí pro mně. Cestou sem mohl Ježíš přeci jen alespoň jít, hýbat se a namáhat. Nyní již všechno přestalo. Tecf již nemůže dělat nic víc, než vše tiše snášet. Bolesti v probitých údech, v hlavě a ve všech hlubokých ranách jsou stále palčivější, stále trýznivější je žízeň, vždy těžší je tíseň a úzkost srdce. A nemůže si pomoci, nemůže se hnout, nemůže nic dělat než snášet bolesti a cítit, jak se blíží smrt. A lidé okolo něho! Ďábelská nenávist a posměch jeho nepřátel. Hrubost chátry.

Ó Pane, odpusť mně hříšnému! I já nesu vinu na tvém utrpení. Nedopusť aby toto tvoje soužení bylo pro mne nadarmo. Učiň ať jeho božská síla a trpělivost ve mně ožijí. Dej ať síla tvého kříže je v okamžicích mé slabosti stále ve mne a činí mě silným.

XII. Pán Ježíš umírá na kříži

Celé tři hodiny Ježíš trpí. U kříže stojí jeho matka, Panna Maria, a jeho nejmilejší přítel. Hled, toto je tvůj syn, říká matce. A to je tvá matka, říká Janovi. Ježíš chce být sám. Vzal na sebe naši vinu, sám ji chce zničit před věčnou spravedlnosti. Nikdo mu nemá pomáhat. Pak volá: Můj Bože, Bože můj, proč jsi mne opustil? Nikdo neodhalí toto tajemství, jak může být Boží syn opuštěn od Boha. Můžeme si říci jen toto, dosud jeho srdce vnímalo blízkost Otce jako útěchu a oporu. Nyní ztratil i toto. Je sám a sám. Sám stojí s naší vinou před Boží spravedlností. Jediné, co ho drží, je nezlomná věrnost poslání jež má od Otce, jeho nepochopitelná láska k nám. A touto láskou se stravuje až do chvíle, kdy je vše dokončeno.

„Dokonáno jest!“

Klaním se nekonečné Boží spravedlnosti, před niž stojím jako hříšník. A tobě, svému Spasiteli, který ses mě zastal. Pane, ty jsi mne spasil, za to ti z hloubi srdce děkuji.

XIII. Pána Ježíše snímají z kříže

Pán dotrpěl. Co by byl mohl Ježíš ještě vytvořit, čemu naučit, co vykonat, komu pomoci, jaká božská plnost života by byla ještě mohla z něho vykvést, kdyby byl prožil celý lidský život. Nyní je vše ztraceno? To je však „bláznovství kříže“. Obilné zrno musí zemřít, aby z něho povstal vyšší život, a ti, kteři je zašlápli do země, se stali, aniž to chtěli, rozsévači spásy.

Pane, to je odpověď na hořkou otázku: Proč trpět? Zde je všechna lidská moudrost v koncích. Jenom kříž je odpověď Obilné zrno zůstává neplodné, dokud nezemře v zemi. Všechno naše utrpení, naše oběti a naše umírání je nebeská setba. Máme-li tutéž vůli jako Bůh, potom z toho všeho povstává život pro nás i pro druhé. Tak chci věřit. Chci důvěřovat Bohu a být mu věrný, aby také můj život, mé utrpení a moje smrt přinesly věčné ovoce.

XIV. Pán Ježíš je kladen do hrobu

Kristovo tělo obalují látkou a kladou je do hrobu Josefa Arimatejského. Potom zakrývají otvor těžkým kamenem a v zármutku se rozcházejí. Nyní vše ztichlo. Hluboký klid leží nad osamělým hrobem. Je to klid dovršení. Uvnitř leží ten, jenž s božskou věrností splnil vše, co mu Otec uložil. A nám je, jako by se již blýskala nádhera velikonoční okolo tichého mista. Učedníkům je ovšem jinak. Pro ně je veškerá naděje ta tam. Pro ně je umíráni a utrpení Velkého Pátku koncem. Avšak i jim se Kristus brzy zjeví, zářící silou a světlem a i oni pochopí, že jeho smrt byla cenou za náš život.

Ó Pane, to je radostné poselství, jež si všem přinesl, že po každém Velkém Pátku přichází Vzkříšení. Že každé utrpení je zdrojem požehnání a sama smrt novým životem pro každého, kdo je věrný tobě. Dej, ať to pochopím. Učiň, ať ve mně žije toto přesvědčení, zvláště, když přijdou pochmurné hodiny a období životních zkoušek.

Na závěr

Pane, nyní mne propouštíš z okruhu svého utrpení. Vracím se opět do denního života. Naučil jsi mne, že naše utrpení není nějaké temné otroctví, proti němuž se marně vzpíráme, nebo pro něž malomyslníme a zoufáme. Je hořké, přichází však od Boha a je určeno k dokonání naší spásy. Vepiš mi tedy tuto svatou pravdu hluboko do srdce, abych ji nikdy nezapomněl. A učiň, aby se stala živou zvláště v hodině nesnází. Pak budu myslit na to cos mi řekl a podle toho jednat.

AMEN

Volně podle knihy Romano Guardini - Krizová cesta našeho Pána a Spasitele

+++

Přirozené kořeny duchovního života ( 4. pokr.)

Učitelé duchovního života někdy varují před nebezpečím příliš přirozené činnosti. Uvádějí, že je třeba usilovat o vytváření života nadpřirozeného. Avšak jsou-li naše skutky konány z opravdové lásky, mají hodnotu, ať jsou přirozené nebo nadpřirozené, jako třeba modlitba.

Víme také o přirozených ctnostech, které mají také nekřesťané. Jenže jak poznáme, že to, co konáme, nepochází pouze z těchto přirozených ctností? Podobné pochybnosti někdy vznikají, děláme-li práci, jejíž ráz není ani trochu duchovní. Rádi bychom přitom znali hodnotu svého života.

Začátek duchovního života se vyznačuje vnitřně naplno zakoušeným zážitkem naší příslušnosti k Bohu. Zpočátku bývá silný a ušlechtilý, ale pak jakoby ustoupila vlna vzedmutého duchovního života a poklesla jeho intenzita. Přicházejí pochybnosti. -Nebyla to snad jen iluze světla, co jsme předtím zakoušeli, když se nám nyní skutečnost ukazuje tak bezbarvě? Odpověď nám poskytuje osobní charakter milosti. Učenci se snaží odpovědět na celou řadu otázek o povaze duchovního života bytnosti milosti pro základní rozhodnutí plně zakoušet život. Rozhodne-li jaký člověk, že zde je především a zejména pro svou rodinu, pak budou na jeho dílčí rozhodnutí poznamenána tímto základním rozhodnutím, ino bude zaměřovat k rodině a pro rodinu. Může ovšem dojít ke střetnutí sně stejných hodnot. Pak ustupují do pozadí taková rozhodnutí, která jsou snější od základního rozhodnutí.

Člověk, jenž se rozhodl žít v nadpřirozeném řádu, volí pak přednostně Boha požadavky, nepřipouští, aby se v jeho životě hodnotilo něco výše, než toto dnutí. Avšak pro člověka, který chce pro Boha dělat něco víc, jenž přijímá Boží výzvu k užšímu společenství, a chce zakoušet víru ve větší i, existuje ještě něco dalšího: přesvědčení a utvrzení se v tom, že by toto lni rozhodnutí mělo určovat jeho život až do podrobností, ime v milosti, ve které prožíváme své plodné společenství s Bohem. Milost leničí ani neznásilňuje naši přirozenost. Bůh od nás nežádá, aby se projevy 3 spojení s ním příčily přirozenosti.

Duchovní život není žádná duchovní akrobatika, v níž bychom se cvičili le aktuálním myšlení na Boha i při jakékoli práci. Jde o spojení s Kristem: duchovní život. O takový máme usilovat podle našich sil a možností, asně máme plně a zodpovědně konat to, co dělat máme. lze trvale žít v radostech a příjemných zážitcích. Hlavní rozhodnutí bude zduchovňovat a motivovat snadné i obtížné, radostné i smutné. To platí tak: máme-li přirozenou náklonnost pro nějakou věc, není nutno se obávat, a naše motivy málo nadpřirozené. Sv. Tomáš uvádí, že nekonáme-li své ctnosti nenuceně, s radostí, tak nedosahujeme dokonalé ctnosti. Člověk nemůže být nespravedlivý a jinak ctnostný. Sv. Tomáš učí, že ctnosti nejsou skutečné ani potud, pokud nejsou zušlechťovány láskou. To znamená prostě přijmout Boží lásku a v lásce žít pro Boha. Teprve potom se všechno zhodnocuje pro věčný život, pro duchovní život. Není nutné, abychom si neustále soustředěně uvědomovali, že tu či onu činnost konáme z lásky k Bohu. Je-li duchovní život životem odevzdanosti Bohn, pak i ty přirozené ctnosti jsou povýšeny do nadpřirozené roviny, protože pocházejí ze základního rozhodnutí.

Tak však může být člověk spravedlivý, umírněný, opatrný, protože je přesvědčen, že to patří k dobrému vychování a kulturnímu chování společnosti. Je to přirozeně dobré, ale je to zaměřeno především na dotyčného a, a tím vše zůstává na ryze přirozené rovině. Nepřesahuje to příkaz přirozeného rozumu: jednej tak, jak bys chtěl, aby ostatní činili tobě. Avšak jedná-li tak člověk, že to vyplývá z řádu jeho oddanosti Bohu, stává se tento jeho způsob í hodnotnějším, stává se nadpřirozenou ctností, protože je zaměřována. fr.Tomáš B.

+++

PAŠIJOVÝ TÝDEN

Týdni, svědku nářku posvátného,

souladu vážném s touto jarní slastí

ty chystáš se v omládlém slunci klásti

na temnou zem stín kříže bolestného.

V mlžení prostíráš své černé flóry.

Zatímco jaro dále klíčí v polích,

fialka voní v stínu stromů holých

jásavě prozpěvuji ptáků sbory.

Ó mlžte, ptáci, v zelených svých skrýších,

Hlaholí kolem temné vyzvánění,

zní andělů pohřební tiché pění.

Ó zticha, ptáci v azurových výších.

Vy fialky, dnes nevěnčete skráně!

Mé zbožné dítě v kytici vás složí,

putovat budete v dům Matky Boží

tam máte vadnout na oltáři Páně.

Ach tam, žalobnou zpita melodií,

kadidlem těžkým sluncem omámena,

Ženicha hledá v roklích smrti žena.

A láska, jaro, všechno náhle míjí.

Jan Zahradníček

+++

PARADOXY NEKONEČNA

Když se zamyslíme nad významem slova nekonečno, zjistíme, že je na něm podivná právč ta záporná předpona ne. To znamená, že ve věci není nic jako konec, hranice, mez, ohraničení. Nekonečný čas je otevřený na obou koncích: směrem do budoucnosti neúprosně narůstá a do minulosti ? Jakkoli daleko bychom šli do minulosti, nikdy bychom nedošli na počátek. Snad se tó zpočátku zdá být těžké, ale je třeba na to myslet. Nekonečný čas nemá počátek ani konec, a naše mysl, která se ho snaží pojmout v celku, musí postupovat stále hlouběji a hlouběji do minulosti. Ale ať dosáhne jakoukoli hloubku, pokaždé se před ním otvírá nová a nová nezměrná hlubina. Bez konce, neustále.

Jeden materialistický filozof, který dostal otázku ohledně konečnosti světa, odpověděl: Nyní už máme jistotu, že vesmír, svět jsou nekonečné projevy věčně se pohybující nekonečné hmoty. Prostě pořád se jde dopředu, dozadu, nahoru, dolů, v čase i v prostoru, a pořád tam něco je: hvězdičky, sluníčka, planety, mezihvězdný prach, co jen chcete. Představa nekonečného vesmíru se zdá být tak samozřejmá, ke dokonce i věřící jsou leckdy v pokušení se domnívat, že o ní nelze opravdu pochybovat. Ale tak jednoduché to zdaleka není.

Začněme tedy prvním přiblížením pojmu: Když někdo vysloví v naší přítomnosti slovo nekonečno, víme všichni dost dobře, o čem je řeč. Když se zamyslíme nad touto skutečností, snadno dojdeme k závěru, že v našem vědomí je skutečně něco, co můžeme nazvat ideou či pojmem nekonečna. Dokonce se zdá, že jde o ideu tak běžnou, že máme pocit, že jí musí rozumět skoro každé malé dítě: nekonečno je to, co nemá konec. Je tak jasné, že zde na první pohled není nic k nepochopení.

Ale už zde je jakási obtíž, která vzbuzuje mírné pochybnosti: naše poznáni je naše činnost, a proto je menší, než my sami. Naše vlastní omezenost, ohraničení, je dost velká, ale naše poznání je omezeno ještě víc. Není nekonečné, protože jinak bychom prostě znali všechno. Je jisté, že nevíme všechno, a že nejsme vševědoucí, že postrádáme nekonečné poznání. Pokud však nemůžeme nekonečně poznávat, zdá se, že jsme nemohli poznat ani nekonečno; a to je hloupé. Jsou tu vážné nesnáze: naše mysl chápe pojem nekonečno, ví, co je nekonečno, dovede si poněkud představovat, jak se toto nekonečno rozbíhá na všechny strany, v prostoru a v čase, ale není jasné, jak jsme k tomuto pojmu dospěli. Vše, co poznáváme, je konečné. Z čeho tedy pochází naše jistota, že vesmír je nekonečný? Máme snad jistotu, vyplývající z vlastní zkušenosti? Z poznání? Anebo je to jistota víry, že zkrátka chceme věřit, že nekonečno doopravdy je?

Jenže nekonečno není jen otázkou, týkající se poznání. Když uvažujeme nad tímto pojmem, brzy narazíme na značnou mlhavost, v níž se původní jasné obrysy rozplývají. O co jde? Nekonečno je ohromná velikost, velikost bez konce. Ale přesto nemá vlastnosti, se kterými se setkáváme u konečným veličin. O tom by mohli hodně vypravovat matematici: nekonečno není celkem, protože i když jej můžeme dělit na části, tyto části jsou pořád stejně velké jako celek. Nekonečnou velikost nelze zvětšit, ať se k ní přidá jakékoli množství, ale nelze ji ani zmenšit: ať z ní ubíráme sebevíc, vždy nám zůstane opět původní nekonečno. Prolínání jasnosti s mlhavostí je zvláště patrné, když se pokusíme shrnout svou představu, kterou o nekonečnu máme, do jediného náhledu. Můžeme si představovat, že jdeme nahoru, dolů, dopředu, dozadu, v prostoru i v čase, a stále tam něco bude: hvězdičky, sluníčka, planety, mezihvězdný prach. Ale zastavit se a chtít najednou přehlédnout celé to nekonečné množství sluníček a planet, konec, a naše mysl, která se ho snaží pojmout v celku, musí postupovat stále hlouběji a hlouběji do minulosti. Ale ať dosáhne jakoukoli hloubku, pokaždé se před nim otvírá nová a nová nezměrná hlubina. Bez konce, neustále.

Ale už zde je jakási obtíž, která vzbuzuje mírné pochybnosti: naše poznáni je naše činnost, a proto je menši, než my sami. Naše vlastní omezenost, ohraničeni, je dost velká, ale naše poznání je omezeno ještě víc. Není nekonečné, protože jinak bychom prostě znali všechno. Je jisté, že nevime všechno, a že nejsme vševědoucí, že postrádáme nekonečné poznání. Pokud však nemůžeme nekonečně poznávat, zdá se, že jsme nemohli poznat ani nekonečno; a to je hloupé. Jsou tu vážné nesnáze: naše mysl chápe pojem nekonečno, ví, co je nekonečno, dovede si poněkud představovat, jak se toto nekonečno rozbíhá na všechny strany, v prostoru a v čase, ale není jasné, jak jsme k tomuto pojmu dospěli. Vše, co poznáváme, je konečné. Z čeho tedy pochází naše jistota, že vesmír je nekonečný? Máme snad jistotu, vyplývající z vlastní zkušenosti? Z poznání? Anebo je to jistota víry, že zkrátka chceme věřit, že nekonečno doopravdy je?

Jenže nekonečno není jen otázkou, týkající se poznání. Když uvažujeme nad tímto pojmem, brzy narazíme na značnou mlhavost, v níž se původní jasné obrysy rozplývaji. O co jde? Nekonečno je ohromná velikost, velikost bez konce. Ale přesto nemá vlastnosti, se kterými se setkáváme u konečných veličin. O tom by mohli hodně vypravovat matematici: nekonečno není celkem, protože i když jej můžeme dělit na části, tyto části jsou pořád stejně velké jako celek. Nekonečnou velikost nelze zvětšit, ať se k ní přidá jakékoli množství, ale nelze ji ani zmenšit: ať z ní ubíráme sebevíc, vždy nám zůstane opět původní nekonečno. Prolínání jasnosti s mlhavosti je zvláště patrné, když se pokusíme svou představu, kterou o nekonečnu máme, shrnout do jediného náhledu. Můžeme si představovat, že jdeme nahoru, dolů, dopředu, dozadu, v prostoru i v čase, a stále tam něco bude: hvězdičky, sluníčka, planety, mezihvězdný prach. Ale zastavit se a chtít najednou přehlédnout celé to nekonečné množství sluníček a planet, to jaksi nedokážeme. Naše představa nekonečna je spíše představou neukonečnosti, tj. nekonečnosti ve smyslu našeho založení - než ideou skutečné nekonečné velikosti.

Ale je tu ještě jedna věc - zvláštní druh rozpornosti. Svatý Tomáš uvádí v Teologické summě: Jestliže svět byl vždycky, předcházelo dnešnímu dni nekonečně mnoho dní. Ale nekonečno nelze přejít. Tedy by se nikdy nebylo došlo k dnešnímu dni; a to je jistě nesprávné.

Co tím chce sv.Tomáš říci? Zhruba toto: O vesmíru můžeme prohlásit, že je nekonečný, jen proto, že každý okamžik jeho (nekonečné) minulosti byly někdy skutečně současností. Jenže to by znamenalo, že vesmír ve svém časovém průběhu překročil nekonečno, že nyní je tady a kdysi moc dávno byl v nekonečnu. Jenže přejít z nekonečna do dneška znamená ujít nekonečnou vzdálenost, což není možné: nikdy není možno překonat vzdálenost, která nemá konce.

Naše úvahy nás zavedly hodně a hodně daleko. Pro většinu z nás je jistě obtížné stačit je vůbec sledovat. Jedno je však jisté: všechno se nějak zamotalo. To, co se zpočátku jevilo průzračné a jasné, se pod trochu ostřejším světlem začíná ztrácet v mlze. Jak řekl jeden filozof: měřítko nekonečna není skutečností, s níž by bylo možno srovnávat přírodovědné poznatky. Jako by nekonečno současně bylo i nebylo, jako by šlo o pouhý přelud.

V nauce o nekonečnu, jak ji kdysi vyjádřil Andělský doktor, se všechny tyto myšlenky překrásně skládají do jednoho logického celku: ano, nekonečno je, ale ne skutečnost, nýbrž jen jako možnost. Jenže takto řečeno nám to nic nevysvětluje. Je třeba o tom promluvit podrobněji. Kromě toho je třeba se též zamyslet nad poznávací schopností lidského ducha.fra Girolamo

+++

O svatosti (4)

Bůh přebývá v duši jako poznávaný v poznávajícím. Nepoznáváme ho však pouze poznáním přirozeného rozumu ani pouhou nadpřirozenou vírou, ale spíše už vlitou moudrostí, která je darem nadpřirozené lásky. Tato moudrost tuší a okouší moudrý Boží řád a pokojnou krásu Boha a Božích věcí, prostým, trpným, tajemným, darovaným pohledem, který se láme v bílé mlze, obklopující smrtelníkům v pozemském životě záhadu Boží tváře. Tento pohled se vrací do duše zpět jako paprsek nesmírného světla, které se mění v oslňující tmu pro blízkost Boží. Blízkost Boží prosakuje do duše z věčnosti a proniká rozumem a vůlí tam, kde rozum a vůle vyrůstají z duše a kde duše vrůstá do Boha, takže pak rozum miluje, vůle vidí a duše je tichá v hlubokém usebrání. V tomto tichu duše docela umírá veškeré světácké marnosti a sebelásce a žije výlučně pro Ježíše Krista a děsí se ztráty posvěcující milosti více než zkázy celého světa. Království nebeské se podobá pokladu, ukrytému v poli. Když jej člověk nalezne, zakryje ho, a pro radost nad ním jde a prodá všechno, co má, a koupí to pole. Také se podobá nebeské království kupci, jenž hledá dobré perly, a když nalezl jednu perlu drahocennou, odešel, prodal všechno, co měl, a koupil ji. (Mt 13,44-46)

Základem posvěcení duše je milost. Podstatným závazkem posvěceného člověka je obnovení Božího chrámu a Boží osoby v srdcích úsilím o vybudováni souladu mezi přirozenými ctnosti a vlitými Božími dary. Hlavním cílem ctnostného života je spojení duše s Bohem láskou a nazíráním. Musíme si však být přitom stále vědomi, že jenom ten člověk má dost schopnosti a prostředků k uchovávání Boha v sobě, kdo na to obětuje všechno, co je a co má: - jak těsná je brána a úzká je cesta, která vede k životu, a jak málo je těch, kdo ji nalézají (Mt 7,14). Svatý Jan od Kříže stanoví tato základní pravidla pro správnou a přímou cestu k Bohu: Ne to. co je lepši, nýbrž, co je obtižnějSí. Nikoliv věci příjemné. nÝbrž nepříjemnější a nechutnější. Ne. co se libí, nýbrž, co se nelíbí. Ne. co těší, nýbrž co je bezútěšné. Ne odpočinek, nýbrž námaha. Ne mít mnoho přání a záměrů, nýbrž co nejméně. Neusilovat o věci vzácné a drahocenné, nýbrž o to. co je nenápadné q čím se pohrdá. Nehledat to, co je ve věcech lepší, nýbrž spokojovat se s horším, mít touhu zbavovat se všeho z lásky k Ježíši Kristu. Zůstat zcela chudÝm a pohrdat vším, co tento svět může dát Neboť je sice pravda, že máme také tělo a že je nutné starat se o chléb a o kulturu, že někdo musí mít ženu a děti, aby neumřela krev a jméno člověka, avšak rodina, hranice státu a všechno ostatní bez Boha je pouze prach země a v prach se obrátí. Křesťan musí myslet vždycky na to, jaký bude konec. Bůh nás musí vést a pronikat, jako vede mudrce pravda, umělce soulad krásy, přítele obraz přítelův a láska lásku. Uprostřed věcí dobrých i zlých, a hlavně zlých, musíme v sobě živit naději na věčnost a na nesmrtelnost, naději - ctnost tolik zapomínanou. Otec Jiří Maria Veselý OP

+++

Pavel VI. o růženci (II)

Moderní vědecké bádání umožnilo pochopit lépe vztah mezi liturgii a růžencem. Ukázalo se jasněji, že růženec vyrostl jako výhonek z věkovitého kmene liturgie: proto také dostal název „Mariánský žaltář“: umožňoval totiž i prostým věřícím účast na chvalozpěvu a všeobecných přímluvách Církve. A zjistilo se také, že k tomu došlo ke konci středověku, tedy v doby, kdy smysl pro liturgii ochabnul a kdy se věřící poněkud odcizili liturgii a uchýlili se k vnějším formám zbožnosti, které se soustřeďovaly především na lidskou stránku Kristovu a Pannv Marie. Když se ještě před nedávnem mohlo stát, že si jedni přáli, aby mariánský růženec byl zařazen mezi bohoslužebné modlitby, zatímco jiní - ve snaze vyhnout se minulým pastoračním omylům - modlitbu růžence neprávem zanedbávali, dá se dnes tato otázka snadno vyřešit ve světle učení II. Vatikánského koncilu v konstituci o liturgii „Sacrosanctum concilium“. Podle něho se slavení posvátné liturgie a pobožnost posvátného růžence nemají stavět ani proti sobě ani na stejnou úroveň. Jakýkoliv způsob modlitby je tím plodnější, čím víc si uchovává svou pravou povahu a svůj zvláštní ráz. Uznáme-li s koncilem, že liturgické úkony maií větší důstojnost, nebude zatěžko uvést pobožnost růžence do souladu s posvátnou liturgií. Růženec totiž, podobně jako liturgie, je společná modlitba, čerpá obsah z Písma svatého a je celý zaměřen na Kristovo tajemství. I když se tyto dva druhy modlitby svou povahou liší, vztahují se oba - jak anamnese (vzpomínka) v posvátné liturgii, tak rozjímavé uvažování pro modlitbě růžence - ke stejným spásonosným událostem, jejichž původcem je Kristus. V liturgii se ve znameních zpřítomňují a tajemně působí největší tajemství Vykoupení; růženec tato tajemství při zbožném rozjímání připomíná tomu, kdo se modlí a povzbuzuje jeho vůli, aby z nich čerpal směrnice pro život. Uvědomíme-li si tento podstatný rozdíl, pochopíme, že pobožnost růžence má svůj původ v posvátné liturgii a - koná-li se v původním duchu - vede svou povahou k liturgii, i když nepřekračuje její práh. Rozjímáním Kristových tajemství si mysl i srdce věřících navvkají uvažovat o těchto tajemstvích a tím se jejich nitro uzpůsobuje, aby je slavili v liturgických úkonech a připomínali si je i během dne. Je však nesprávné, když se přednáší růženec při nějakém bohoslužebném úkonu.

Podle tradice, kterou přijal a autoritou svého úřadu potvrdil Svatý Otec Pius V., sestává růženec z několika vzájemně spojených částí:

a) Rozjímání o určitých tajemstvích spásy v duchovním spojení s Pannou Marií. Tajemství jsou moudře rozdělena do tri skupin. Připomíná se v nich radost z příchodu Vykupitele, spásonosné utrpení Kristovo a jeho sláva po zmrtvýchvstání, která ozařuje i Církev; tato kontemplace podněcuje ducha k nábožným úvahám, z nichž čerpá normy pro život;

b) modlitba Páně „Otče náš“; pro svou vznešenost je tato modlitba základem, o který se celý křesťanský řád modlitby opírá, a z něhož různé druhy modlitby odvozují svou hodnotu;

c) řada andělských pozdravení podle stylu litanií. Andělské pozdravení „Zdrávas Maria“ se skládá ze slov, jimiž anděl pozdravil Pannu (Lk 1,28), z láskyplného zvolání Alžběty (Lk 1,42) a z prosby „Svatá Maria“, kterou připojila Církev. Opakování andělského pozdravení je charakteristikou růžence; v typickém a úplném rozsahu růžence se opakuje 150 krát, což vyvolává určitou podobnost se žaltářem, tento počet se zachovává od samých počátků modlitby. 150 „Zdrávasů“ je rozděleno podle tradice do tří okruhů či cyklů, v nichž jsou desátky spojeny s jednotlivými tajemstvími. Tak vznikl známý růženec

s padesáti „Zdrávasy“: ten se ve své známé formě vžil do lidové zbožnosti, byl schválen římskými papeži, kteří jej také obdařili četnými odpustky; d) doxologie (chvalozpěv) „Sláva Otci...“; je všeobecným zvykem křesťanské zbožnosti zakončovat modlitby touto doxologií, to jest chválou trojjediného Boha, od něho, skrze něho a pro něho všechno existuje (Ř 2,36).

To jsou vlastní části mariánského růžence. Každá z nich se vyznačuje vlastními rysy, které nutno při přednášení zachovávat, má-li růženec vyjádřit svou plnou bohatost a pestrost. Při modlitbě Páně bude mít přednes růžence vážný ráz; andělské pozdravy budou plynout zvolna s povznášející chválou; rozjímání provází uvažování o jednotlivých tajemstvích, vzývání slova chvalozpěvu. A tak to má být při každé modlitbě růžence: ať se pronáší soukromě, když se věřící modlí sám v ústraní spojen v duchu s Bohem, ať při společném přednesu, jak to bývá zvykem v rodinách, nebo když se křesťané shromažďují ve skupinách, aby byli spojeni zvláštní Boží přítomností (Mt 18,20), či veřejně, ve shromážděních církevní obce.

V nynější době vznikly některé pobožnosti podnícené růžencem. Z těch upozorňujeme na ty, které vkládají do bohoslužby slova části mariánského růžence, jako příklad výklad tajemství a litanické opakováni andělského pozdravu. Tyto prvky se tak dostávají do jasnějšího světla, protože jsou vsunuty mezi čtení z Písma svatého, vysvětleny v homilii, provázeny chvílemi ticha a zdůrazněny zpěvem. Těší nás, že v kroužcích a sdruženích mládeže přispěly tyto pobožnosti k hlubšímu poznání duchovního bohatství růžence a k jeho většímu uznáni. «

Nyní chceme po vzoru našich předchůdců vřele doporučit modlitbu mariánského růžence v rodinách. Druhý Vatikánský koncil zdůraznil, že rodina, tato první a životodárná buňka společnosti je ve vzájemné úctě členů a ve společné modlitbě k Bohu jako bv domácí chrám Církve. Křesťanská rodina je tedy jakási domácí Církev, když její členové každý podle svého posláni a postavení, usilují svorně o spravedlnost, konají skutky milosrdenství, slouží bratřím, pracují v apoštolátu místní komunity, účastni se aktivně bohoslužebných obřadů, a když se společně modlí; chvbí-li společná modlitba, postrádá rodina to. co ií dává křesťanský ráz. Když se tedy odhaluje a hodnotí teologický pojem rodiny jako domácí Církve, je třeba vynaložit všechny sily, aby se v rodinách obnovil zvyk společné modlitby.

Podle směrnic ekumenického koncilu v „Ustanovení o liturgii hodinek“ se rodinné společenství čítá mezi ty skupiny, pro něž je vhodné společné slavení liturgie hodinek: Je vhodné, aby se rodina jako domácí svatyně Církve modlila nejen obvyklé modlitby, ale také, pokud možno, některé části liturgie hodinek, a aby se tak úžeji spojila s církvi. Není však pochyby, že po slavení liturgických hodinek, v němž může rodinná modlitba dosáhnout vrcholu, je mariánský růženec jednou z nejkrásnějšlch a nejúčmnějšich společných modliteb křesťanské rodiny. Toužebně si přejeme, aby se rodinní příslušníci při společné modlitbě rádi a často modlili růženec. Víme, že změněné podmínky lidského života neusnadňují dnes setkání v rodinném prostředí; a že když k tomu dojde, je z různých důvodů nesnadné vytvořit při setkání členů rodiny prostředí vhodné k modlitbě. Křesťan se však nemá dát odstrašit nátlakem prostředí (Pozn.: vliv televize v rodině, působení trhu, atd.) a zvyků, nýbrž je má přemáhat. Chtějí-li křesťanské rodiny splnit své poslání a uvést v život spiritualitu křesťanské rodiny, musí se ze všech sil snážit, aby odstranily, co stojí v cestě setkání a společné modlitbě.

(Pavel VI., Apoštolská exhorta Mariatís cultus - O mariánské úctě z 2.února 1974, III, 48-54)

+++

15 růžencových přislíbení Panny Marie

Allanovi de Rupe,O.P. (1428-1475)

1. Kdo mé modlitbou sv. růžence vytrvale slouží, dostanou zvláštní milost.

2. Všem, kdo se modlí zbožně můj růženec, slibuji zvláštní ochranu a velké milosti.

3. Růženec jim bude silnou ochrannou zdí proti peklu, zničí neřesti, zažene hřích, vyhladí bludy.

4. Podnítí ctnosti o svatá díla, vypros^ duším Boží smilování. Obrátí lidská srdce od marné světské lásky k lásce Boží a k touze po věčných hodnotách.

5. Duše, která se mně v modlitbé sv. růžence svěří, nezahyne.

6. Kdo medituje zbožně ve sv. růženci jeho tajemství, nezakusí Boží hněv, nezemře náhle, je-li hříšník, obrátí se, je-li spravedlivý, vytrvá v milosti a stáné se hodným věčného života.

7. Kdo jsou oddáni mému růženci, nezemřou bez svátostí.

8. Chci, aby takoví měli v životě i ve smrti světlo a plnost milostí a budou účastni na zásluhách svatých.

9. Denně vysvobodím z očistce takové duše, které měly ve zvyku se modlit sv. růženec.

10. Opravdové růžencové děti budou požívat v nebi velkou slávu.

11. Vždy, o co prosíš sv. růžencem, dostaneš, (pokud to přispívá ke tvé spáse, nebo ke spáse bližních)

12. Těm, kdo rozšiřují modlitbu mého růžence, budu spěchat na pomoc v každé nouzi.

13. Od svého Syna jsem si vyžádalo, aby členové růžencového bratrstvo v životě i ve smrti měl, všechny nebešťany za své spolubratry.

14. Ti, kdo se sv. růženec modlí, jsou moje děti a sourozenci Ježíše Krista, mého jednorozeného Syna.

15. Věrnost k mému růženci je velké znamení vyvolení.

(Překlad podle textu Růžencového bratrstva ve Wigratzbadu)

+++

BOŽÍ OBRAZ V ČLOVĚKU

V člověku je Boží obraz, jak je patrné z Písma (Gn 1,26). Podobnost pochází z Boží mysli, ze vzoru, v němž je idea člověka dokonalá, převyšuje podobnost v člověku nekonečným způsobem, protože v Bohu je to Bůh sám, pokud je sdělitelný lidem. Člověk je stvořen k Božímu obrazu, to zn. jakýsi přístup ke vzdálené věci. Bůh v této podobnosti položil základ k novému životu, vyššímu než je v přírodě a u živočichů. Život znamená živou podstatu, znamená nositele života, živé činnosti a celého životního pohybu.

Kristus se nazývá dokonalý Obraz Boží, nikoliv k obrazu Božímu; u Něho podobnost je totožnost s Boží přirozeností, kdežto člověku je vtisknuta podobnost do nižší stvořené přirozenosti, proto je to podobnost analogická podle přiměřenosti, jakou má lidská přirozenost k Přirozenosti Boží, ale přece podobnost v něčem, co je Bohu vlastního. Je schopen účasti na Božím životě, poznání a lásky ve své duchové stránce.

Eckhart říká, že Bůh skrze stvoření poučuje, dává vědět, radí a stanoví všemu stvořenému, aby šlo za ním jako za svým cílem, aby se k němu vracelo jako k první příčině všeho bytí podle slov Písma, že řeky se vracejí na místo, odkud vyvěrají (Přísl. 1).

Všichni lidé mají účast na bytí, kdežto Bůh je Bytí samo. Nic není tak nepodobného jako Bůh a tvor, ale zároveň nic není tak podobného jako Bůh a člověk. Boží prozřetelnost stanovila všemu přirozený cíl a přirozený cíl inteligentní bytosti je věčný život: Já jim dávám věčný život. K tomu jsem přišel, aby měli věčný život (Jn 10,28).

Počátek a cíl jsou jedno, počátek vychází z Boha, který je Dobro samo, jehož vlastností je sdělovat se, cíl je dosažení Boha. Stvořená lidská bytost nemůže být uspokojena, leda v Bohu.

V duchovjíim životě, člověk, který vyšel od Boha, je přítomen ve světě, ale duše touží po Bohu. Boží podobnost se má uplatnit v celém stylu lidského života.

Obraz a podobnost člověka s Bohem má trojí ráz: První, pokud má člověk přirozenou možnost poznávat a milovat Boha, to je dáno naší myslí, ve vyšší stránce duše a je společná všem lidem. Druhý způsob, pokud člověk miluje Boha aktuálně (skutečně) nebo habituálně (má k tomu pohotovost) a poznává ho, a to nedokonale, přiměřeně pozemskému životu. Taková podobnost je nedokonalá, ale pochází z milosti a má v tomto životě různé stupně podle věrnosti duše. Třetí stupeň je dokonalá podobnost, dokonalé poznání a láska k Bohu, která se uskutečňuje ve slávě a v patření na Boha.

Kontemplativní život zde na zemi jde cestou druhého druhu a předpokládá snahu oddělit se a zbavit se přilnuti k věcem, které nejsou Bůh a snahu o spojení s Bohem skrze Krista. Vyžaduje časté usebrání a vyrovnáni života, jak říká Tauler a uvádi některé případy: Chovat se stejně ve všem a ke všem, nehledat zvláštni lidské potěšeni, netěšit se ani se netrápit z jedné věci víc než z druhé, dovést život do určité rovnováhy, v němž převládá pohnutka oslavit Boha, atd. Kdo okusil život ducha, stává se mu tato cesta potřebná a radostná, tělesnost se mu stává nechutná, protože poznává v Bohu zdroj suavitatis (oživení, životodárné políbení), a s ní se ztrácí vše, co není Bůh. Suavitatis je duchovní náplň. Pro ni opustit vše znamená nalézt vše, duše opouští vše, co je vnější, a získává, co je vnitřní, blízkost Boží, a mysl získává na aktuální (skutečné) Boží podobnosti především inteligencí. Proto Mistr Eckhart nazývá Boha Intelligere subsistens, protože intelligere znamená v lidském vyjádření něco vznešenějšího a vyššiho než Esse subsistens (Bytí o sobě). Opustit vše znamená odpoutanost vnitřní, která je nutná v každém období duchovního života.

Milost je nadpřirozená účast na Boží přirozenosti a je pro nás počátkem věčného života. Je to stvořená účast, ale skutečná, a znamená pro člověka povýšení do nadpřirozeného řádu. Znovuzrození z milosti se děje ve křtu svatém, protože nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha svatého, nemůže vejít do Božího království, nestane se Božím dítětem.

Z nové přirozenosti pocházejí schopnosti a činnost, přiměřená Bohu v jeho vnitřním životě; jsme schopni poznávat a milovat Boha, jak On sám miluje a poznává. Bůh nám k tomu uděluje nadpřirozené poznání vírou, nadpřirozené směřování k němu nadějí, a nadpřirozenou lásku a jiné vlité ctnosti. Naše vnitřní proměna milostí není pouze vnější Boží přízeň vůči člověku. Člověk by nebyl ospravedlněn, nebyl by schopen života přiměřeného Bohu v tomto novém poměru, který nabývá milostí Ježíše Krista. Člověk sám je neschopen svými silami dosáhnout účasti na Božím životě, ale bůh ve své dobrotě je velkorysý. Najde-li duši připravenu, rozlévá svou účast v člověku jako v čistém a jasném vzduchu světlo slunce a nemůže se odchýlit od této své činnosti. Bůh vykoná v duši velké dílo a naplní ji dobrými věcmi, jak říká ve svém chvalozpěvu duše Panny Marie. Otec Metoděj Habáň OP

+++

ŽIVOT KRÁSNÉ LÁSKY

4. Láska spojuje a připodobňuje

Láska je dvojí: neproduktivní a produktivní. Neproduktivní láska je láska bytosti, která postrádá to, co má druhá, a co se prvé líbí. Tento milující člověk miluje onu osobu či bytost jen pro užitek, který může přinést. Právě u takové lásky plati, že se protiklady přitahují. Taková zištná láska se může projevovat v různém stupni: od trpného přijímání, přes křečkové hromadění, k činnému dobyvačnému uchvacování, až ke krajně vypjatému stupni vykořisfovatelskému.

Potom je ale láska dvou bytostí, které obě mají stejnou věc. Milují se, ale nikoli proto, že by tím některý z nich či oba mohli svou láskou něco získat. Milují se, protože společná věc, je spojuje dohromady. Dobra se přitahují, a tím více, čím více jsou tato dobra podobná. Dobro se šíří a sděluje se. Proto stejná či podobná dobra se šíří a vzájemně se sdílejí. Hledají setkání a spojení. Taková je láska Boží a tvorů povolaných za Boží děti: Jak jsi krásná, přítelkyně moje. Celá jsi krásná, poskvrny na tobě není (Pis 4, 1, 7).

Bůh nás povolává k účasti na své přirozenosti, na svém životě, na své blaženosti. Tato podobnost nás vzájemně přitahuje. Přitahuje nás, zvláště když víme, že celá naše podobnost je od něho, že je na něm závislá. Proto se poněkud mění zákon o lásce na základě podobnosti. Naše podobnost není naprostou podobností, není naprostou ani nezávislou. Naše podobnost je velký dar. A proto nás tím více vede k Bohu.

Co však vede Boha k nám, to nejsme schopni vyjádřit. Věříme, že je to jeho nesmírná láska, jeho svatý zákon lásky rozdávající a sdělující se všem jako nejvyšší a jediné Dobro. Když nás ale Bůh takto povznáší k svému Dobru, přetváří nás podle sebe, naplňuje a posvěcuje nás sebou, je přirozené, že se rozběhneme k němu láskou, kterou se přitahují bytosti podobné. A k tomu se připojí ještě velký pocit vděčnosti, takže naše láska bude vždy láskou uctivou, vděčnou, vědomou nehodnosti a skutečnosti, že ona podobnost nám byla Bohem dána zdarma a nezaslouženě. Bůh totiž chtěl, aby mezi námi nebyla taková přehrada a propast, jaká vyvstala mezi porušeným tvorem a mezi tvůrcem nejsvětějším a nejdokonalejším.

Navíc nás ještě tíží vědomí, že ona podobnost je z naší strany mnohokrát poskvrňována; je v nás narušována důsledky prvotní poruchy lidské přirozenosti; je v nás ohrožována naší slabostí, nestálostí, a sklony, které se vymykají naší vůli. To všechno činí naši lásku pokornou, skromnou a opatrnou, neboť si bude vždy vědoma toho, že Boží přátelství je nesmírný dar, ke kterému si nás Bůh musel uzpůsobit a připravit. Proto není mezi námi a Bohem ona jakási samozřejmost rovného s rovným v lásce a v přátelství, nýbrž uctivá oddanost lásky vděčné za to, že jsme byli přizváni k Boží lásce a obdarováni podobností k této lásce. Ježto je to ale sama Boží láska, která uděluje tuto základní podobnost, a protože je to láska Dobra nesmírně se sdělujícího a rozlévajícího, proto tato Boží láska jde ještě dále: pokračuje, přetváří a dál proměňuje duši, do níž zavítal Boží host. Tak se základní podobnost s Bohem, s nímž nás spojuje láska, stává východiskem víc a více pokračující podobnosti. Vždyť jednak Bůh sám působí v duši, jednak se duše tímto působením přetváří podle Boha přebývajícího v člověku. Neustálým stykem s Bohem, soustavným rozmlouváním s Ním, nepřetržitým působením Božích darů v lidské duši se děje ustavičné životní přibližování. Duši se čím dál tím více dostává Boží jistoty a světla; ve víře stále více miluje Boha; staví ho výš a výše nade všechno, a tím roste v podobnosti Bohu a jeho životu, jímž On sám sebe dokonale poznává a miluje v Nejsvětější Trojici.

Každá láska na základě podobnosti v dobrém roste právě tím spojení dobrého. Bůh sice u nás ničeho nenabývá, ale my jsme otevřená nádoba, která se plní. Sotva se jednou otevřela této podobnosti, stále více se jí naplňuje. Bůh totiž není v duši nečinně, a proto ani ona podobnost, která je jím působena a darována, není nečinná: stále víc a více se naplňuje, překonává a dovršuje. Ona podobnost čím dál tím více vrůstá do člověka a poznamenává jeho život. Je to svatý zákon nejvyššího činitele vtiskujícího naší duši správný tvar, strukturu, podobu. Tak každá láska způsobuje přizpůsobování se milujících.

Každé dobro zdokonaluje. A jak teprve zdokonaluje vrcholné, nekonečné, jediné Dobro Boží, které se věčně udílí a miluje zároveň?! Vždyť Bůh je láska! Pán nejednou zdůrazňuje, že je spravedlivý, ale neříká, že je spravedlnost sama, ačkoli je to Pravda. Snad proto, že bychom tomu špatně rozuměli, při vědomí své nedokonalosti a bídy. Proto Pán nepronáší o sobě, že je spravedlnost sama, ale mnohokrát o sobě říká a dává říkat, že je Láska sama a Pravda sama. A tak je všechno v Bohu láska. I jeho moc i jeho spravedlnost je překrývána všeobsáhlostí jeho lásky.

Vždyť nikdy netrestá tolik, jak bychom zasloužili. Naopak vždy bere ohled na to, co dobrého člověk přinese jako ovoce působení jeho lásky. To vše zvažuje, zhodnotí a odměňuje Pán spravedlnosti. Stojíme zde před velkým tajemstvím. To tajemství znovu a znovu ukazuje na to, jak je všechno v Bohu láska. Sotva se člověk otevře - úměrně podle svých schopností - Boží působivé lásce, Pán si duši všemohoucně proměňuje podle sebe. Chce nás mít co nejvíce podobné sobě. To ostatně ukázal už tím, že nám vlil svou základní podobnost. A Boží činnost na tom neustává. Je nekonečná, nesmírná. Naše otevření se mu je konečné, takže nic nemůže zastavit proud oživující síly, než pouhá naše nepřízeň, neochota setrvat v otevřenosti, lehkomyslnost a ochablost vůle. Bůh sám nám dává jeho samého milovat, a tím se liší každá jiná podobnost s milovaným. Naše láska je jeho dílem. Naše podobnost s ním, abychom ho vůbec mohli milovat, je jeho dílem.

Boží cesty očisťování - činného i trpného očisťování, kterým procházíme v žáru Božího ohně, stravujícího naše nedokonalosti na základě našich odlišností od Boha, tyto očistné cesty odklízejí naše nedokonalosti. Bůh neustává u těch, kteří se mu otevírají, a kteří nestaví překážky jeho proměňujímu působení. Stále si je vede. Napomíná je, vychovává je, odtrhuje je od všeho, co se neshoduje s naším růstem v podobnosti s Bohem. Tak nás Bůh stále vede, abychom jej milovali tak výlučně, jako on miluje sám sebe, tedy jako jediné a vrcholné Dobro. Bůh je neúnavný v této své připodobňující a očistné práci. Záleží však i na nás, protože jak říká sv. Augustin, Bůh nás stvořil bez nás, ale nespasí nás bez nás. Je třeba, abychom byli velmi pozorní k Božímu hlasu, vnímaví k Božímu působení. Pouze ta duše usilující o podobnost s Bohem, jen ta bude zakoušet jako své štěstí, jako své dobro, jedině ta duše bude prožívat zvroucnění své lásky k Bohu. Tak to řek Kristus svou slavnou výzvou: Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec. (Mt 5,48) Neboli: také vy se přičiňujte o podobnost, o ztotožnění se ve své vůli, ve svém poznání a ve své lásce s Prozřetelností, Pravdou a Láskou Boži.

Nejdůležitější je v té podobnosti právě podobnost s tím, jak je Bůh sám v sobě vším a nejvyšším středem a cilem. To znamená, důsledně se snažit o to, aby Bůh měl první místo v celém našem životě. Všechny věci a činnosti v životě cílevědomě zaměřovat k Bohu. Tyto dvě příčiny jsou stále souvztažné. Láska nás vede k tomu, abychom se snažili být ve své lásce co nejpodobnější, a sotva podobností pronikneme hlouběji do Boha, jakmile mu podobností lépe porozumíme, tím více se s ním sžijeme, ihned budeme tím intenzivněji vedeni, abychom si zamilovali Boha tak těsně prožitého v sobě, tak blízce zakoušeného jako své nej vyšší dobro, a přitom jediný oblažující a naplňující cíl.

Bůh je přece život. A životem je jeho svatá láska. Bůh je ryzí, čirý úkon. Nezastavuje se tedy jeho láskyplná, všemohoucí, nekonečná činnost. Pokud poznáme a uznáme Boha za své nejvlastnější dobro, a tedy jako dobro nejvíce a nejlépe obohacující, už samo to v nás probouzí touhu co nejvíce z toho dobra mít v sobě. Pokud je ale Bůh život sám a holý úkon, pak toto mít Boha jako svůj nejvlastnější předmět a vlastní dobro znamená, že se tedy snažíme co nejvíce z tohoto dobra - nám tak blízkého - přečerpat do svého života. Vždyť udělením posvěcující milosti nám byl přece udělen noyý, nejvyšší život - život Božích dětí, život účasti na Božím životě. Tím jsme povznášeni až do závratných výšin Božího života, jsme uchvacováni až do hlubin mystických.

K tomu je ovšem třeba, abychom se oddali této spojující lásce. Jsme voláni, abychom vrůstali do božského života. Bůh nás povznáší, avšak také my musíme ze své strany podniknout vše, co tato Boží činnost v nás chce působit a působí.

Každá láska je přece sjednocující. I zištná láska chce být spojena s dobrem, které považuje za vhodné pro sebe, pro své naplnění a zdokonalení. Zištná láska hledá ovšem především a jenom sebe; a pokud hledá nějaké dobro nebo přítele, tedy je vyhledává jako něpo k svému prospěchu, takže nakonec hledá zase pouze sebe. Zištná láska miluje něco jako část sebe, kdežto láska nezištná a přátelská miluje milovanou bytost jako sebe.

Každá pravá láska touží po spojení s milovanou bytostí. Zištná láska ovšem usiluje o ziskání toho, co chce mít pro sebe, k svému prospěchu. Čistá, ryzí, přátelská láska chce dobro druhému; usiluje tedy přednostně o jeho dobro, a teprve pak o své. Přirozeně, že milující se zde nedá docela vyloučit. Člověk může něco milovat, jen když něco je dobrem, čili je také dobrem pro mne, ale neusiluje o to na prvém místě. To je pouze přirozený zákon lásky a vůle, která může být uvedena do pohybu a v činnost jedině něčím dobrým i pro mne.

Láska ovšem nesleduje přednostně onu objektivní, a nikoli subjektivní, mne se týkající stránku milované bytosti. Proto také touží po skutečné přítomnosti milované bytosti. U člověka milujícího Boha je to žhavá touha dosáhnout Boha úplně, být docela u něho. Proto si přeje být už uvolněna od zátěže smyslovosti a být s Kristem. To je onen hluboký stesk svatých po domově, po Bohu, při kterém jim hořkne každá smyslovost, kterou je tento svět zatížen. Odtud plynou ony výroky, jevící se směšné povrchním lidem. Považují to za zradu na vezdejším lidství, ba i národnosti a povoláni, když lidé, kterým bylo dáno poznat, jak je Bůh veliký, krásný, pravdivý, dobrý, a jak jedině on si zaslouží, abychom mu všechno dali, abychom se mu oddali, a toužili nakonec všim jenom po něm. Svět je považuje za blázny, když pro Boha všechno opouštějí, všechno odvrhují, aby je nic netížilo v povznesení se duše k Bohu.

Duše, která poznala Boží lásku, touží už zde zakoušet Boha, jak je to tu jen možné. Proto přináší za oběť všechno. Potlačuje v sobě všechnu závislost na smyslovostech, odmítá zbytečnou vázanost na hmotných statcích. Obětovat všechno a nechtit nic ze stvořeného světa, abychom se otevřeli jen pro příjem Boha. Povrchní lidé i povrchní křesťané se nemusí pohoršovat nad těmito vypjatými snahami, které mají za křečovité a bigotní. V té míře, v jakém chceš mít všechno, musíš dát všechno. Nedá se přece sloučit otročení pozemským zájmům a kladení téhož za poslední životní cíl, s tím, když člověk najde, prožije a zakusí z Boha vše, co se mu nabízí. Při tomto bohulibém počínání nelze se zavrtávat do země a upínat se na pozemskosti. Dvěma pánům nelze sloužit, řekl Spasitel (Mt 6,24). Kdo chce dosáhnout dokonalosti, musí všechno opustit. Jinak není hoden, aby v něm vládl Bůh, a on sám aby ovládal své vnitřní životní prostředí v plnosti Boží.

Ježto ale není v pozemských podmínkách uskutečnitelné naprosté spočinutí v Bohu, a dosažení tak dokonalého spojení, abychom v něm už měli celou jeho přítomnost, abychom jej viděli tak, jak je v sobě, a nejen tak, jak je nám přístupný v podmínkách pozemského života, proto z toho vyrůstá touha a snaha aspoň o spojení láskou, o spojení vroucí láskou, která se do něho ponořuje jak jen to je v pozemských poměrech možné.

Svatí a světice vzdychají po Bohu živém, jako jelen po prameni čerstvé vody. Věnují se mu, rozmlouvají s ním a nemají krásnější životní náplň, než aby se s ním spojovali aspoň svou touhou, aspoň spočinutím své dychtivé lásky v něm samém. Láskaje totiž také vidoucí, jasnozřivá. Láska proniká to, co miluje, a tak nalézá aspoň nějakou náhradu tím, že se stále co nejusilovněji spojuje s Bohem; v tom nalézá chléb aspoň dočasně sytící touhu po živém a naprostém spojení s věčnou láskou. Rozjímavý život je v pozemských poměrech jediným možným způsobem, jak si vynahrazovat ustavičné spojení s Bohem viděným. Kdo prožije, co je Bůh, ustává v modlitbě a zakouší štěstí, že smí být ve spojem s Bohem, a nemůže se dost nasytit z Boží přítomnosti. Tato nenasycenost či naopak zase omrzelost při spojování se s Bohem, to jsou rozeznávací znamení naší lásky k Bohu a jejího stupně.

Opravdová láska je takové pouto, že milováním zapomíná na sebe, na své výhody, a pouze sleduje, jak by prospěla milované bytosti, jak by ji potěšila, oslavila, jak by v ní dokonale spočinula, jak by s ní splynula v jedno. Vzájemné spočinutí a splynutí je podle svatého Tomáše velkým účinkem lásky. (S.th. 2,11,45 a 82) Proto duše milující Boha touží již docela v něm spočinout, nedbá o všechno ostatní, nehledá nic jiného. Jednou z největších bolestí pro svaté je, že zde na zemi jsou stále ještě vydáni nebezpečí ztráty věčné lásky.

Milující nezná většího potěšení než přebývat v milovaném, být mu nablízku, sdílet s ním všechno, myslet na něj, pracovat a tvořit pro něj, trpět pro něj. Proto svatopisec krásně říká, že silná jako smrt je láska (Pis 8,6). Vždyť ani nebezpečí smrti nemůže odradit milujícího od milované bytosti. Je schopen i ochoten podstoupit každou oběť pro svou lásku. Toto obětování vlastního života miluj icího pro milovaného je nakonec vrcholným štěstím. Slyšíme o tom nejenom z legend o svatých, nýbrž z četných svědectví z nedávné doby, kdy mučedníci a svatí dovedli s úsměvem na tváři prožívat peklo komunistických vězení a utrpení nucených prací v nelidských podmínkách uranových dolů. Farář Toufar z Čihoště právě tak jako svatí otcové a věřící z Babic s pokojem v srdci a s bezmeznou důvěrou v Boží lásku přijali mučednickou smrt z rukou komunistických katů. Dobře věděli, že právě tím přijdou dříve a co nejblíže ke své věčné lásce.

Co mi můžete udělat? Jen přetrhnete pouta, která mne zdržují, abych se nemohl docela volně vrhnout do Boží náruče!

Milující člověk má zalíbení v tom, jehož miluje. Je to blažený pocit uspokojení, který zakouší ten, kdo dosáhl vytoužené bytosti. Ačkoli člověk, který žije z blízkosti Boží lásky, vzdychá, aby dnes a právě nyní dosáhl vytouženého cíle, přesto už je plný zalíbení z oné blízkosti, a přítomnosti, kterou ho Bůh oblažuje skrze posvěcující milost. To všechno působí Boží láska svým tajemným přebýváním, kterým se nabízí jako naplňující oblažující předmět lidské touhy a lásky. Proto lze mluvit o důvěrné lásce, o vroucí a srdečné lásce. Duše milujícího tvora se touží úplně zmocnit své lásky, dosáhnout všech tajemství lásky. To je z hlediska Boha jako našeho dobra, ale u duše oddané Bohu převládá v pozemských poměrech touha odevzdat se, zasvětit se, oddat Bohu, všechny své síly, schopnosti a vlastnosti postavit do služeb Boží lásky. Člověk přijímá Boží vůli za svou vůli, a jeho čest pokládá za svou čest.

Podobná je však také láska samého Boha. Také Bůh ukazuje svým milovaným, jak jsou mu drazí, jak si je dovede obhájit, ochránit, potěšit, jak jim dovede splnit jejich svatá přání. On dovede mnohokrát splnit i docela prostinká přání lidského rázu. Bůh není ten, který by jenom vyžadoval a klad nároky. Když od nás všechno žádá, tak nám zase dopřává všechno své. Duše milující Boha pociťuje, zakouší a docela jasně chápe, že všechno Boží je její, že může o všechno prosit, a ví, že Bůh to slyší a vyslyší.

Skutečně stojí za to nesmlouvat s Boží láskou a dát jí odhodlaně a velkodušně vše. Vždyť co je to naše, lidsky omezené „všechno“ proti „všemu“ Božímu, které on nám dává výměnou. My se vzdáváme své omezené lidské svobody, abychom přijali neomezenou svobodu Božích dětí. Bůh nic nezískává. Jen my jsme obdarováváni. Už láskou. A pak tím, že všechno Boží je naše. A je v našem zájmu, abychom se všeho vzdali a všechno ve své lásce Bohu odevzdali. Vždyť jinak by nás Bůh nemohl naplnit. Nemohl by se nám důvěrně přiblížit, kdybychom Mu neotevřeli dveře do svého srdce. On se nikomu nevnucuje, jen klepe na dveře našeho srdce. Ale dveře do našeho srdce mají kliku jen zevnitř. Ale když otevřeme a nabídneme a obětujeme všechnu naši lidskou lásku, dostaneme Boží Lásku. Všechno za všechno.fr. Tomáš OP

Informace:

Mše svatá za členy III. řádu sv. Dominika je sloužena pravidelně každou poslední neděli v měsíci v 1030hod. v kostele sv. Michala v Brně.

Připomínky dominikánských světců v měsíci dubnu

5. dubna - sv. Vincence Ferrerského. Sv. Vincenc byl významný dominikánský kazatel, který měl velké úspěchy v obracení židů a muslimú. (Sír kev v něm dodnes uctívá velkého hlasatele evangelia a upřímného bojovníka za jednotu církve.

29. dubna - sv. Kateřiny Sienské, dominikánské terciářky, která obohatila církev mimořádnou svatostí a moudrostí. V roce 1970 byla učitelkou církve

30. dubna - sv. Pia V., dominikánský papež, který se zasloužil o důsledné prosazování reforem tridentského koncilu a o vytištění římského katechismu v r. 1560. Je jedním z nejvýznamnějších reformních papežů v novodobých dějinách církve.

+++