BŘEZEN 1995

Ročník I. 1995                                                                                             Číslo 3.

Obsah: Růže tajemná, Bolestný růženec, 'Přirozené kořeny duchovního života (3), Vita contemplativa, O svatostí (3), Život krásné lásky (3), Co je to Bůh, Původ světa_____________________________________________________________

Růže tajemná

Matko Boží, tolik lidí se k Tobě obrací s jakousi senzacechtivostí! Vždyť i toto Tvé jméno, Rosa mystice, je pro některé křesťany poznamenáno přesvědčením, že ses prý někde zjevila, abys lidem připomenula význam Svatého Růžence. Pro jiné je však označení Rosa mystica poznamenáno nedůvěrou a odporem k nepravému zjevení. Avšak pro nás je tento časopis Rosa mystica prostorem a místem, ve kterém se my - terciáři řádu svatého Dominika chceme zjevovat Tobě, blahoslavená Panno. A chceme se Ti zjevovat na kolenou, modlící se Svatý Růženec. Modlíme se za ty lidi, kteří odmítají Tvého Božského Syna, Ježíše Krista. Modlíme se však také za ty, kteří chtějí vidět tvé zjevení na každém rohu. Modlíme se konečně i za ty, kdo jsou znechuceni záplavou nepravých mariánských zjevení a k vůli tomu pojali nedůvěru k samotnému tvému jménu, Rosa mystica.

Snad právě proto, že jsme Tě, blahoslavená Panno, nehledali v žádných těch senzačních, okázalých a hlučných událostech a místech, kde tě hledá tolik zfanatizovaných zástupů, asi proto jsi nás tam takto neoslovila. Možná, že jsi se někde někomu zjevila, ale my jsme to nezažili. Nemáme kvůli tomu pocit ukřivděnosti. Nemyslíme, že by nás Bůh měl méně rád. Nejspíš má svůj rozum a dobře ví o tom, jací jsme hříšníci. Snad si ani žádné takové zjevení nezasloužíme. A přesto se radostně a nadšeně modlíme. Modlíme se na místech tiché a nepříliš okázalé zbožnosti, na Hostýnč, v Zelivě, v každé rodině právě tak, jako v .lablonném, domově Matky našich rodin, Paní Zdislavy.

Nás, terciáře řádu svatého Dominika, pohnul Bůh skrze blahoslavenou Pannu Marii a skrze svatého Dominika, k modlitbě Svatého Růžence. Bůh si nás skrze Pannu Marii a skrze sv. Dominika svolal a pohnul nás k tomu úplně skrytě, neokázale a bez velkého halasu. Chceme se modlit modlitbu Svatého Růžence tak, jak se ji modlil svatý Dominik a zástupy jeho bílých bratří a sester I., II. a III. řádu. Jako oni, tak také my chceme v modlitbě Svatého Růžence a v rozjímání jeho posvátných tajemství růst ve svatosti, ovšem nikoli docela samoúčelně. Všechno, co si rozjímáním vnitřně osvojíme, chceme přinést okolnímu světu, aby toccsvítilo a hřálo nejen v nás, ale i koleni nás. Chvála Kristu!

+++

Pavel VI. o růženci

Modlitba růžence blahoslavené Panny Marie se nazývá evangeliem ve zkratce. Růženec posiluje kontemplativní modlitbu - to jest modlitbu chvály i prosby. Má nedozírný význam a účinnost pro křesťanský život a apoštolát.  A my sami jsme při první audienci věřícím (13. července 1963) veřejně vyznali, jak velice si modlitby růžence vážíme a později jsme při různých příležitostech častěji objasnili jeho význam, zvláště když jsme ve chvíli vážného nebezpečí vydali encykliku „Christi Matri“\\5.IX. 1966), aby se modlitbami k Panně Marii růžencové vyprosilo od Boha velké dobro míru. Následovala pan apoštolská exhorta „Recurrens mensis October“ (7.X.1969), kterou jsme připomněli 400 leté výročí apoštolského listu „Consueverunt Romani Pontijices“, v němž náš svatý předchůdce Pius V. objasnil modlitbu růžence.

Pro neutuchající zájem o růženec blahoslavené Panny Marie jsme také pozorně sledovali diskuse a návrhy o pastorálním významu růžence na sjezdech, které se konaly častěji v 'uplynulých letech. Těchto sjezdů , pořádaných sdruženími a osobami, jimž leží na srdci rozšíření modlitby růžence, se zúčastnili biskupové, kněží, řeholníci, laici - muži i ženy - známí svou činností v duchovni správě a svých církevním smýšlením. Mezi nimi připomínáme zvláště svnv svatého Dominika, kteří odedávna tuto pobožnost ochraňují a rozšiřují. K pracím sjezsdů se druží bádání historiků; ti studovali původní podobu růžence, ale nejen z odborných důvodů, nýbrž aby se objasnil jeho vznik a aby se pochopil jeto původní význam a struktura. Z toho všeho vynikly původní znaky růžence, jehapodstatné části a jejich vzájemné vztahy.

Tím vynikl jasněji např. evangelní ráz růžence; tajemství i jejich slovní vyjádření mají totiž původ v evangeliu, evangeliem se inspiruje též duchovní postoj při přednesu růžence, kdy si připomínáme andělský pozdrav a Mariin souhlas; a při opakováni andělského pozdravu se předkládá k rozjímáni základní teiemstvi evangelia - vtělení Slova - v rozhodujícím okamžiku, kdy anděl přinesl Marii poselství. Růženec je tedy evangelní modlitba, jak jej nazývají předevžím dnes, víc než v minulosti, duchovni pastýři a vědci.

Objasnilo se též, že v postupném rozvíjení růžencových tqjemství seodráží plán, podle něhož Boži Slovo v milosrdném záměru vstoupilo do lidských dějin a vykonalo dílo spásv: při roziimáni růžencových tajemství se totiž sledujihlavni události spásy v Kristu: od panenského početí Božího slova a tajemství Ježíšova dětství až k vrcholným velikonočním událostem, k blaženému utrpení a slavnému zmrtvýchvstání a k užitku, kterého se z nich dostalo církvi, zrozené v den Letnic, a Panně Marii, když byla po pozemské pouti vzata s tělem a duší do nebeské vlasti. Došlo se také k poznání, že rozdělení růžencových tajemství do tří části nejenže zachovává časovou posloupnost události, ale že ukazuje prvotní schéma hlásáni víry; že podává Kristovo tajemství stejným způsobem, jak pochopil svatý Pavel v proslulém „hymnu“ v listu Filipanům, kde mluví o Kristově ponížení, smrti a povýšení (Flp 2,6-11).

Poněvadž středem růžence, této evangelní modlitby je tajemství vtěleni a vykoupení lidstva, má růženec jasné kristologické zaměření. Jeho vlastní a význačný prvek - litanické opakování andělského pozdravu „Zdrávas Maria“ - je současně nepřetržitou chválou Krista, k němuž jako k vrcholnému cíli směřuje andělovo poselství i pozdravení matky Jana Křtitele „požehnaný plod života tvého“ (Lk 1,42). A opakovápí „Zdrávas Maria“ je jako osnova, na níž se rozvíjí rozjímání tajemství. Kristus, jehož jméno je obsaženo v každém Zdrávasu, je stejný, jako ten, kterého nám postupně představují různá růžencová tajemství: je to Syn Boží i Syn Panny Marie, zrozený v betlémské jeskyni, obětovaný svou matkou v chrámě, chlapec plný horlivosti pro věc svého nebeského Otce, Vykupitel listva, který prožívá agónii v getsemanské zahradě, bičovaný a korunovaný trnovou korunou, obtížený křížem a umírající na Kalvárii, zmrtvýchvstalý a vstupující do slávy Otcovy, aby odtud seslal dary Ducha Svatého. Podle dávného zvyku, který se dodnes udržel v mnoha krajích, se vkládají do každého andělského pozdravu po vyslovení jména Ježíš slova, obsahující tajemství, které se rozjímá, aby se tak rozjímání usnadnilo.

Ukázalo se také, jak je nutno zdůraznit, že růženec má kromě chvály a prosby i jinou podstatnou složku: složku kontcmplativni. Bez ní je růženec jako tělo bez duše a hrozí nebezpečí, že se modlitba stane jen mechanickým opakováním slov a tedy opakem Kristova napomenutí: Když se modlíte, nebuďte přitom mnohomluvní jako pohané. Oni si myslí, že budou vyslyšeni, když toho mnoho namluví (Mt 6,7). Sama povaha růžence vyžaduje, aby modlitba plynula klidně a v pomalém zamyšlení, aby se tak len, kdo se modli, mohl snáze ponořit do rozjímání tajemství Kristova života a dívat se na nč jakoby srdcem té. která byla Pánu ze všech nejblíže; tak se otevře nevyčerpatelné bohatství těchto tajemství.

(Pavel VI., Mariánská exhorta Miniu lis cultus (O mariánské udě) z 2. února 1974, 42-47)

+++

Bolestný růženec

1. tajemství.- Který se pro nás krví potil.

Obsah tajemství: Ježíš se zarmoutil a dolehla na něj tesknota. Když se přiblížilo jeho utrpení, ukázal Spasitel , že je skutečný člověk, pro kterého je bolest hořká. Ale největší bolestí mu byly představy hříchů, představa těch kteří nebudou stát o jeho vykoupení. Hrozná měla být jeho smrt a proto je hrozný i jeho strach a úzkost z jeho smrti. Na celém těle mu vyvstává krvavý pot. První krev, kterou pro nás prolil.

Rozjímání: Mé hříchy tě, Pane, strhly na zem, mé hříchy vynutily krvavý pot na tvém těle. Každý náš hřích stál proti tobě s celou svou ošklivostí, hrůzou a nevděkem. A ty jsi to všechno měl snášet. To všechno nyní mělo ulpět na tobě. Chtěl jsi nám ve všem kromě hříchu být roven. Proto jsi se nám stal podobný i v naší úzkosti před jakoukoli bolestí. Nebyl jsi povýšený nad bolest, nýbrž nesl jsi ji pro nás, a nesl jsi ji odevzdaně a statečně, a ačkoli jsi prosil, aby byla od tebe odňata, přijal jsi odhodlaně vůli svého nebeského Otce.

Pane nedej, aby tvá smrtelná úzkost za mne byla nadarmo. Veliká byla tvá láska, která se chvěla o mne. To byla úzkost tvého milujícího srdce, která ti krvavý pot vynutila na tvém svatém těle. Ať jsem ti vděčný za tvou svatou lásku. Nauč mne pečlivé starosti o spásu těch, které jsi mi svěřil.

Závěr: Budu se snažit rozjímat odevzdaně a s důvěrou celou vůli nebeského Otce. S důvěrou, že mne nebude zkoušet nad mé síly. A učiním vše, aby krev Páně nebyla za mne prolita nadarmo.

2. tajemství; Který pro nás bičován byl.

Obsah tajemství: Kristus stojí před svým soudcem. Prošel zradou, opuštěním od svých učedníků, hanebným soudem velerady a nyní stojí před římským soudem. Hanebnost jeho krajanů byla tak nízká, že ho vydali do rukou svých vlastních nepřátel, že se dožebrávali na nich smrti Kristovy. Pilát chce vyhovět židům a proto dává Ježíše zbičovat. Doufal, žc se jejich krvežíznivost nasytí.

Rozjímání: Rány se chvějí vzduchem a dopadají na svaté tělo Krista Ježíše. Rána za ránou. Nic nešetří cháska, shromážděná zde z celé římské říše, jako by zastupovala celé lidstvo v jeho hříších a v jeho tvrdosti ke Spasiteli. Svatá krev vytéká /. nesčetných ran. Ostře dopadají na Spasitele rány mých hříchů - hlavně hříchy těla. Za každý můj hřích, za každou nedovolenou radost on musil zaplatit. V krvavé lázni svých svatých ran očistil Ježíš naše těla, aby se mohla stát stánkem Nejsvětější Trojice, a tak mohla jednou vstát z mrtvých. Očistil naše těla, aby mohla přijmout jeho vlastní tělo. Pane prosím tě, abys mi dal dostatek síly, abych dokázal zachovat čistotu svých smyslů a těla, tak jak je to přiměřené mému stavu. Svatá Panna stoji někde blízko v zástupu. Slyší kruté rozhodnutí Pilátovo, slyší, jak sviští důtky. Její mateřské srdce se zachvívá nad každou ranou, která dopadá na její milované dítě. A já jsem probodl, Matko svatá, tvé srdce svým hříchem. A přece dál neseš statečně svůj kříž. Vypros mi, Panno Maria, podobnou stálost, abych provázel Ježíše všude, i tam a tehdy, kdy je nemilován, neuznáván a nepochopen, vyobcován a ponížen v lidské společnosti.

Závěr: Chci se pečlivě vyvarovat všech přestupků proti svaté čistotě a proti šestému přikázání desatera. Nechci bezuzdně otročit tomuto světu a tak přispívat k bičování našeho Pána.

3.tajemství: Který pro nás trním korunován byl.

Obsah tajemství: Ježíš Kristus byl vydán vojákům, aby ho týrali. Provedli proto se Spasitelem oblíbený žert, který konali se všemi jež se bouřili proti římské moci.

Provedli potupné korunování zajatého Krista, o němž se domnívali, že se chtěl učinit králem proti římskému císaři. Upletli korunu z trní, místo královského purpuru mu oblékli starý a rozedraný setníkův plášť a do ruky mu dali místo žezla třtinu. Tak stojí Kristus Ježíš před lidem. Pilát clice v lidu vzbudit soucit a volá, ukazuje na zbičovaného, trním korunovaného a poplivaného Krista a říká: „Ejhle člověk  Aspoň nad člověkem se slitujte, když vám není hanba vydat na smrt svého krále!“.

Rozjímáni: Kristus stoji před lidem tak zubožen, že musí budit soucit. On, král nebes a země, má budit soucit svého tvora! Jak ses měl ještě více ponížit před lidmi, můj Pane? Stojíš tu přede mnou. Stále tak stojíš před námi od věků do věků. Rozedraný, oděný do špinavých a páchnoucích cárů, poplivaný a s modřinami ve své svaté tváři. Trní rozbodává tvoji tvář. To vše za mou pýchu, která si chtěla z tvorů stavět proti Pánu korunu své svrchovanosti, neuznávající Boha za svého Pána. A on tu stojí obklopený hanbou a to vše pro moji pýchu. Ejhle člověk! Spíše na mne by se mělo poukázat:“Ejhle, lo je také člověk!“ Za všechnu lásku je dále nevděčný, $vého Spasitele dále uráží. Ejhle, člověk, který stále nevěří ani po ranách a krvi Božího Syna, nevěří stále Boží lásce. -

Závěr : Odstup ode mne pýcho má, stíne můj, který mne stále pronásleduješ a provázíš. Nemám důvod nad čím bych se pyšnil, protož vše mám jen od tebe, můj Pane. Co mám, to jsou mé hříchy a nad těmi nemusím být pyšný, když takto zohavily mého Spasitele.

4.tajemství: Který pro nás těžký kříž nesl.

Obsah tajemství: Ježíš sám nese nástroj vlastní smrti na Golgotu. Krátká jé to cesta, ale bolestná a těžká pro toho, který tolik trpěl v zahradě olivetské, při nespravedlivém soudu, bičování a korunování trním. Kristus klesá na cestě a dočkává se toho, že on, jenž nese břemena všech lidí, jen s přinucením najde Šimona k pomoci. A ještě se slitovává nad plačícími soucitnými ženami, kterým připomíná, že měly lépe vychovávat své syny, kteří si s takovým jásotem volají o své vlastní odsouzení, když jej zradili, odsoudili a nyní vedou na smrt.

Rozjímáni: Místo mne jde na smrt Ježíš. Nese břemeno hříchů celého světa a sténá i pod mými hříchy. On, beránek, který snímá hříchy sVěta, nenajde soucitné duše, které by se nad ním slitovali a pomohli mu nést jeho vlastní kříž. Zatím ale ty, Pane, nesl jsi kříž svůj a v něm jsi nesl všechny naše kříže. V tvém svatém kříži jsou všechny naše kříže povolány k posvěcení. Trpíš nesmírně, ale ještě spíše myslíš na nešťastné ženy, kterélněly sice soucit, ale nedovedly se pozvednout nad cit, protože to byli právě jejich synové, kteří Krista zapřeli a soudili.Táne Ježíši, dej, abych se nespokojil jen s pohým citem ve svém duchovním životě, abych se nespokojil s nábožnými povzdechy. Pane, tys posvětil všechny křížové cesty. Chci kráčet po tvých stopách ve své životní oběti. Matko Páně, pojď se mnou křížovou cestou, jako jsi šla s Ježíšem. Vím svatá Panno, že jsi stále na Kalvárii svého Syna svou svatou vzpomínkou. Pro hořkost té chvíle stůj také při mně! Ježíši, svými bolestnými pády uzdrav mou slabost, abych nepadal do hříchů, abych tě jimi sám znovu nestrhoval k zemi. -

Závěr: V bolesti se chci s tebou spojit, můj Pane. Chci s tebou kráčetkřížovou cestou svého života. U tebe chci hledat síly, když klesám únavou, ve tvých pádech se chci posilnit, abych neklesl pod těžkým hříchem.

5. tajemství: Který pro nás na kříži zemřel.

Obsah tajemství: Protože první člověk nedovedl obětovat to, co mělo sloužit k životu, protože nepodal oběť poslušnosti, podává zde Spasitel za nás oběť vlastního života. Jeho poslušnost podává sama sebe, a to v bolestných mukách. Při tom myslí Spasitel na všechny. Modlí se za své kaíány, přijímá lotra z kříže, stará se o svou matku, stará se o učedníka Jana a potom nakláni hlavu a dokonává své dílo vykoupení. Jeho oběť má nesmírnou cenu, protože je to oběf bohočlověka a je to zároveň oběť naše, protože Kristfts byljednim z nás. Jeho oběř lásky se zpřítomůuje denně na našich olářich. A jeho láska, trvá na věkya stále nám zjednává spaseni a sílu k životu podle tohoto spdseni.

Rozjímání: Matka Boži doprovodila svého Syna až pod kříž. A nyní stojí jako statečná žena pod křížem podává svou oběť/spojenou s obětísvého Syna. Podává mh své mateřské probodené Srdce, jak o tom prorokoval Simeon.

Panno svatá, pro bolesti té chvíle, slituj se nade mnou a vypros mi milost, abych i já dovedl v sobě ukřižovat to, pro co za mne byi ukřižován tvůj Syn. Buď i mou matkou. Stůj také pod mým křížem. Chci tě vzít do celého svého života, abys byla královnou mé duše.

Pane, jak jsi dobrý, žě ha nikoho nezapomínáš ve svých bolestech! Odpuštěni a příslib, který jsi dal kajícímu lotru, je i pro mne zárukou, že i mně chceš odpustit Pane, dej mi silu, abych dovedl odpouštět těm, kteří mně ublížili, abych dovedl naplnit to, cos nás učil a co jsi na kříži nám jako příklad ukázal. Pane, za všechny mé hříchy trpíš ukrutnou žízní. Za mou ješitnost metají k tobě nemilosrdně farizeové rouhání a jízlivosti. Jsi postaven, můj Pane, mezi dva lotry, abychom my všichni měli sílu nést tvou hanbu, když jeho učedníci jsou prohlašováni za tmáře a nepřátele lidského pokolení. I v mukách největších hovoří Ježíš klidně se svým Otcem. Nikoho neztrácí ae zřetele. Kéž bych i já dovedl být tak naplněn svým Bohem, aby mne nic od něho neodvrátilo, ale naopak spíše k němu přimklo. Kéž i můj život vyzní jako život tvů£ abych mohl klidně a vítězně zvolat“ Je dokonáno! Dokonána a naplněna tvá svatá vůle, ó Otče, a proto přijmi ducha měho!

Závěr: Chci se opravdově a zbožně zúčastnit zpřítomňování této oběti krvavé, ktefá sé děje na oltáři způsobem nekrvavým. Chci spojit své kříže, svou práci a své denní oběti s nejsvětější obětí Páně, která je přece také obětí mou, neboť i za mne a mým jménem ji Kristus obětoval. Chci podobně přijímat vše z rukou Božích, jako možnost učinit z celého svého života jedinou oběť poslušnosti.

Sestaveno volně podle knihy P. Silvestra M. Braita O.P.- Modlitba svatého růžence.

+++

Přirozené kořeny duchovního života (3. část)

Má-li duchovní život člověka dospět ke svým vrcholným cílům, musí být jakousi klenbou, opřenou o lidskou přirozenost na straně jedné a pozvedanou Boží milosti na straně druhé. Soustavný rozvoj duchovního života se tedy neobejde bez hlubší znalosti psychologické i sociologické.

Lidská osoba je individuální existence ve svobodné lidské přirozenosti. Lidská osobnost je lidská osoba v cílevědomé činnosti svých rozvíjejících se vlastností a schopností. Sledujeme u ní tedy, jak žije a jedná, jak odpovídá na životní situace, jak ovládá své emoce, jak se u ní utváří odpovědnost, atd.

Hlavní linie růstu člověka se vyznačuje třemi fázemi: dětství, dospívání, dospělost.

Dětstvi: probouzející sebevědomí dítěte začíná objevovat druhé jako jedince, — mající vlastni střed v sobě. Uznání přirozených požadavků druhých je první krok ve vývoji lidské osobnosti. K dalším vážným požadavkům, které má uznat, je pobízeno strachem z trestu, rozumem a vůli. Objevují se zde také požadavky lásky, které pocházejí z velkodušnosti nebo jsou odpovědí na lásku druhých. Dobrá výchova sjednotí tyto dvě věci tak, aby požadavek povinnosti vyplýval z nesobeckosti, lásky a úcty k druhým. -

Dospívání: člověk si je vědom své poměrné svobody a nezávislosti. Podle své volby navazuje sobě odpovídající vztahy k druhým. Dosud si vybíral přátele z rodinného prostředí nebo k jejich výběru dostával svolení. Nyní si uvědomuje svou svobodu, jakož i práva jiných a společnost jako morální osobu. To ale může odmítnout, protože v něm roste sebevědomí.

Dospělost- člověk obvykle uzavírá sňatek a tím vstupuje do výhradního osobního vztahu k druhému. Tím, že se oddává, tak sebe samého překonává. První místo v jeho životě tecf zaujímají potřeby a blaho této nové skupiny. Měřítkem vyjiti ze sebe— v manželství je oddání se a ochota k oběti pro druhé. Tak se altruismus stává mírou, zralosti ve vývoji osobností.

Jako v životě fyzickém se projevuje třífázový vývoj od dětství přes dospívání k dospělosti, během kterého člověk tělesně a psychicky dozrává, podobně se děje i v životě duchovním. Po této linii mezilidských vztahů, tedy nejen v okruhu psychologie, se uskutečňuje také setkání s osobním Bohem. Člověk přichází do styku s nadpřirozenem osobním obrácením. Toto obrácení může být první totiž k víře, ale i druhé, a to k důvěrnějšímu, přesvědčenému spojení. Při tomto obrácení si člověk uvědomí jednak požadavky Osoby jako spravedlivé, která má právo trestat, jednak odpovědnost za pozvání milující Osoby. V prvním případě uznává požadavky ze strachu před trestem, ve druhém odpovídá láskou na lásku Osoby.

Tři období - dětství, dospívání a stárnuti - jsou tak těsně související, že jedno volá po druhém, takže dospějeme k přesvědčení, že celý duchovní život, celý jeho vývoj patří do zcela normální linie duchovního povolání všech lidí k dokonalosti. Vyplývá to ostatně z povahy milosti, která vnitřně přetváří strukturu lidské přirozenosti, a která zušlechťuje lidské schopnosti vyšší i nižší, až je člověk oproštěn od sobectví a patří bez jakékoli vnitřní vady jenom Bohu.

Tato tři období jsou pevně skloubena životní logikou, a proto už samo jejich spojení ukazuje, že i jejich vrcholný bod je stále ještě v normálním, řádném povolání Božím k dokonalosti.

Období dětství zahrnuje prvotní očišťování. Je jakýmsi náčrtem očišťování, které má následovat. Toto očišťování se často děje velmi bolestnou krizí, když se totiž duše musí násilím odtrhnout od sobectví, hříchu a světa. Prvý krok zde musí učinit samotný Pán, který vnukne člověku odpor ke hříchu.

Pokud duše po tomto obrácení už neupadne, anebo upadne-li, záhy se vraci, tedy začíná už skutečné očišťování začátečníka. Toto očišťování postupuje tím, že člověk nejprve lépe poznává Boha a zároveň dochází k lepšímu sebepoznání. Člověk, poznává Boha napřed ve stopách tvorů, a zejména na něj silně působí podobenství Páně, především podobenství o marnotratném synu, o ztracené ovečce a dobrém pastýři. Tomuto stavu odpovídá vztah k Bohu, který je provázen strachem před trestající Boží rukou.

V tomto období Bůh vede duše cílovou útěchou, kterou jim dává zakoušet, aby je povzbudil a odměnil a posilnil na další zkoušky. Bůh však neposkytuje tuto útěchu pouze jako odměnu a závdavek, nýbrž sleduje přitom svůj záměr. Tato citová útěcha má totiž pro Pána dobýt smyslovou část člověka, která si dosud libovala ve světských zábavách a povrchním potěšení. Takto má duše nyní citové zalíbení v Bohu. A tak už tato smyslová část přísluší Bohu, a je už menší nebezpečí, že by tato smyslová část, která nejvíce odvádí od Boha, ještě od Boha odváděla.

Ovšem tyto citové útěchy obsahuji v sobě také nebezpečí. Nebezpečí spočívá v tom, že si začátečníci začínají v těchto citových útěchách libovat. Snaží se v nich doslova zabydlet (viz Apoštolská církev, atd.), jenže tím si uzavírají cestu k méně líbivému dalšímu duchovnímu růstu. Bůh je přece víc než ony citové útěchy, protože on chce ovládat nejen smysly a srdce, nýbrž všechny síly a schopnosti, a především lidskou myst. V tomto období duchovního života začátečníků. Ti by se rádi hned a překotně se svou troškou uplatňovali v duchovním životě, jakoby to byli jen oni, kdo objevili Boha a celý duchovní život. Všude halasně vykřikují o svém úžasném obratu, a vytrubují o tom na každém nároží, a okamžitě chtějí apoštolovat A to je svádí k ješitnosti a neskromnosti. Nyní se tito nedozráli apoštolé snadno uchylují k sedmi hlavním neřestem, ovšem nikoli v jejich hrubé formě, nýbrž ve zjemnělé formě přenesené do duchovního života.

Proto musí logicky nastoupit druhé obrácení, odpovídající období dospívání. Tomu napomáhá pasivní očišťování smyslů. Toto očišťování má začátečníky uvést do období pokročilých, čili do stavu iluminativního. Má se jim dostat nového světla, aby dovedli všechno hodnotit z duchovního hlediska. Znamená to přestavbu vlastního hodnotového žebříčku. Bůh vede člověka vzhůru po jednotlivých příčkách tohoto žebříčku hodnot tak, aby jednu po druhé přehodnocoval. Bůh zbavuje člověka citových útěch. To je provázeno zážitkem suchopáru a dlouhodobé vyprahlosti. Zůstává-li i v tomto suchopáru živá touha po Bohu, je to známka toho, že se zde jedná Vskutku o očišťováni, které vede a působí samotný Bůh.

V tomto stavu se také znemožňuje přemítavá modlitba, a duše touží po tom, aby mohla prostě a přímo pohlížet na Boha svým láskyplným duchovním zrakem. To je další známka pravosti očistného procesu. Vytrvá-li duše na zvolené cestě, dostavují se těžkosti ve studiu, v povolání, protože lidé zaujatí touto cestou ztrácejí vůli k takovým činnostem. Dostavují se častá pokušení proti trpělivosti a čistotě, jako odezvy smyslové části, ve kterých sídlí tyto ctnosti, Kdo však překoná i tuto krizi, tomu se toto období stává vstupem do vlitého nazírání na Boha.

Období pokročilých v duchovním životě odpovídá období dospělosti. Zde nastupuje jakoby zkušenostní poznání Boha, už nikoli v zrcadle smyslových věcí, nýbrž ve světle nadpřirozených skutečností, s nimiž se duše stále více sbližuje nazíráním. V tomto období se duchovní člověk snaží nejen prchat před hříchem, ale především pozitivně milovat Pána. Plní nejen Boží rozkazy, ale i evangelní rady.

Také zde je ovšem nebezpečí, aby si duše nezalíbila v těchto darech apoštolátu a snadné modlitby. Proto se dostavují zkoušky: člověku jsou odnímány nejen ony citové útěchy, ale i světla darů Ducha svatého; člověk pozbývá onu snadnost k modlitbě a doléhá na něho únava v apoštolském životě. Rozjímání a modlitby jakoby mu nic nepřinášely. Závratným tempem roste pokušení proti víře á čistotě. Člověk je vystavován pomluvám, potupám a poníženi.

Překonávání této krize přináší člověku stále méně zkušeností přerušované poznání Boha. Člověk stále myslí na Boha a k němu vše vztahuje v práci, ve studiu, v utrpení. -

Hovoří-li se v současnosti o druhém obráceni Evropy, tedy je jasné, že po prvém obrácení jako prostém přijetí víry, má následovat obrácení jako důvěrnější osvojení si víry, doplněné přesvědčivou náboženskou zkušeností. To se neobejde bez procesu očišťování smyslů. Tento proces bude tím obtížnější, čím více bude Evropa vystavena náporu rozmanitého spotřebního zboží a výrobků zábavního průmyslu. Třebaže proces tohoto Očišťování Evropy nebude okázalý,“ přesto nelze očekávat ani jeho výsledný účinek v nějakých okázalých projevech zbožnosti a nazírání Boha. Jestliže se . totiž ve světě vyhrocuje rozpor blahobytného Severu a hladového Jihu, pak veškerý duchovní růst Evropy má hodnotu jen ve službě a pomoci přelidněnému a hladem umírajícímu Jihu (modlitbou, postem, skutky).

Dokážeme-li se na cyrilometodějských základech duchovně obrodit právě k tomuto úkolu dneška a prvnímu úkolu budoucnosti, tedy jedině tím můžeme zachránit lidstvo, a svou duši povznést k dokonalému duchovnímu rozvoji.Fr. Tomáš OP

+++

Co je to Bůh?

Když jsem byl ještě úplným filozofickým začátečníkem, jeden můj přítel - ateista mi položil otázku: Co rozumíš pod pojmem Bůh? Odpověděl jsem: Bůh je to jediné, co nemá začátek ani konec, nestvořené, jež má by ti ze sebe sama a je počátkem a konecm všeho, co je. - To je nejlepši dejinice hmoty, jakou jsem kdy slyšel, řekl přítel s vyžnou tváří. A skutečně, vyjmenoval jsem mu všechno, co připisujeme Bohu, ale neřekl jsem ani slovo o tom, co je Bůh ve své podstatě. Jemu to znělo, jako kdybych předčítal z kapitoly o hmotě v učebnici filozofie. Znamená to snad, že Bůh a hmota je totéž?

Bůh ve filozofii není jen jedno z klíčových slov. To slovo samo je klíčem. Žádný filozof se mu nemůže vyhnout. A když se dva filozofové neshodnou v názoru na toto slovo, neshodují se prakticky v ničem. Platon uvádí, že Bůh je mírou všech věci. Pokud tedy neznáme význam slova Bůh, nevíme, co říkal Platon. Ale nejde pouze o definici. Musíme tento pojem pochopit, vstřebat, vnitřně si osvojit a bezpečně jej ovládnout. Proto se u něj zastavíme déle. Pomalé a pečlivé rozmýšlení právě v tomto bodě se nám vyplatí později.

Vždycky jsme věděli, že Bůh není vousatý dědeček na obrazech, kde je to jen malířská představa, která je koneckonců stejně pohádková jako představa vodníka v zeleném fráčku a červených kamaších. Avšak odtrhnout se od takových představ má smysl jen tehdy, když je-nahradíme pravdivějším pojetím Boha. V opačném případě zůstane prázdné místo tam, kde předtím visel obraz. Co je to tedy Bůh?

Svatý Tomáš Akvinský dal pádnou odpověcf: Bůh je označení pro První příčinu všeho, co je. Zamysleme se nad touto definicí. Tvrdí, že Bůh je ten prvek vnějšího světa, který stojí vůči všemu ostatnímu naprosto na prVním místě. Znamená to, že pokud svět a všechny jeho věci jsou v čase, Bůh je to, co je před časem nebo aspoň mimo čas. Ale znamená to i to, že On je to jediné věčné bytí, které vše stvořilo a uvedlo v trvání.

Dramatik George Bernard Shaw vzpomínal, že se jednou zeptal nějakého kněze: Kdo stvořil Boha? - a kněz prý byl docela vyveden z míry a jeho víra se zachvěla. Celá historka zní neuvěřitelně. Vždyť každý posluchač filozofie zná tuto otázku a zná na ní odpověď, že totiž musí být něco, co nebylo stvořeno.

Žádná konečná věc nemá věčné trvání - věci vznikají, zanikají, přeměňují se, rozpadají se. Nová věc vzniká tak, že bytí staré věci nějakým způsobem přechází na novou věc, a když ta časem pomine, přejde bytí zase na něco jiného. Kdyby však nebylo nic, kromě příjemců tytí, nebyl by ani žádný jeho dárce a nebylo by jasné, odkud se bytí vzalo. Nelze si představit, že všechno, úplně všechno, bylo stvořeno, aniž by zde bylo Stvořitele, který to všechno stvořil. Jestliže každá věc - tedy všechny věci, co kdyby byly - pouze přijaly bytí, pak muselo být před nimi něco, co bytí pouze uděluje. Toto něco může být zdrojem bytí všech jiných věcí právě jenom proto, že je má ze sebe. Bytí je zdrojem jeho přirozenosti. Nemusí je získávat odjinud. Vždyf ono samo je bytí. A toto něco nazýváme Bůh.

Taková je tedy, první pravda o Bohu: Bůh je první příčina všeho, co je; proto je - existuje - v nejlplnějším významu, jaký může mít bytí.

Zatím jsme si vymezili pouze pojem, předmět zkoumání. O existenci Boha nám lo samo o sobě neříká vůbec nic. Zbývá tedy zkoumat, zda nějaká prvotní jmčina skutečně existuje, a pokud ano, zjistit jakého je rázu. Teprve pak budeme možná schopni odpovědět na otázku, zdá ta prvotní příčina je Bůh a zda Bůh je něco jiného, než hmota neboje to totéž. Fra Girolamo

+++

RŮŽE TAJEMNÁ

 

Od kořenů po krápěj rosy v květu

přítomně, věčně Bohem vonící,

v níž Krále zahrad, Stvořitele světů

vzývají andělé i slavíci...

Oroduj za nás

ať zahleděni s tebou k vysokostem

rukou i písní zkypřujeme sad

vezdejších dnů, ať vědouce rostem,

BOHA chtíce zazpívat...

 

Václav Renč

+++

V posledních desetiletích dvacátého století se astronomové stále více dopracovávají k názoru, že od okamžiku, kdy ve vesmíru začaly platit nám známé fyzikální zákony, uplynulo sotva víc než několik desítek miliard let. Z hlediska lidského života je to jistě skoro věčnost, ale přírodovědec, právě tak jako matematik ví, že i tato dlouhá doba je zcela konečná a měřitelná.

Co se tedy vlastně stalo. V jisté době nastal v jednom bodě výbuch a z tohoto bodu se do všech stran začal rozpinat vesmír. Tehdy začal plynout čas a okamžik, kdy se to stalo, se obrazně nazývá Velký třesk (Big Bang). Je jistě těžké si pod tímto názvem jíedstavit něco určitějšího. V okamžiku Velkého třesku měl vesmír nulový objem a byl nekonečně zhuštěný, což je vlastně z fyzikálního hlediska nesmysl. Ale fyzikové se už dávno smířili s myšlenkou, žé v představě Velkého třesku sotva co půjde smířit s běžnými fyzikálními představami.

Teorie Velkého třesku není samozřejmě první teorií o vzniku vesmíru. Ale je to první teorie, klerá klade s větší důrazností, než kterákoli dosavadní teorie, otázku, jež je ve svém důsledku vlastní teologická otázka: Proč a kdy vznikl vesmír? Co bylo před vesmírem? Kde hledat příčiny jeho vzniku?

Nevěřící, který se dívá na svět, vidí pouze svět; může mu to připadat dostačující. Když však vidí nikoli svět, ale nekonečnost světa, přestává být nevěřícím, a stává se věřícím. Přesvědčení, že svět je konečný, se skutečně ničím neliší od přesvědčení, že Bůh existuje.

Pro většinu z nás jsou to závažné a silně zneklidňující otázky. Dotýkají se toho nejhluhšího, co je v nás - smyslu našeho života. Pokud se totiž mýlíme v této jediné věci, tak bloudíme ve všem.

Zamysleme se pouze nad jedním: žádnou věc nemůžeme rozumně používat, pokud nevíme, na co je, k jakému účelu slouží. Lidé to bezmyšlenkovitě uznávají o všech věcech s výjimkou jedné: sebe samých. Jenže se to vztahuje i na člověka: nemůže svůj život rozumně využívat, pokud neví, na co člověk je. Zkušenostní vědy nám neřeknou, proč byl stvořen vesmír, jaký je smysl našeho života a snaženi. To nám může říci pouze někdo, kdo je jeho Tvůrce, neboť pouze on vi, jaký měl úmysl, když nás tvořil.

Proto dříve, než přistoupíte k bádání o Bohu, zamyslete se rad světem a jeho počátkem, nad omezenosti a nekonečnem. Budou to obtížné úvahy. Bude třeba obezřetného postupu a vytrvalosti k domýšlení nejrůznějších důsledků. Ale tato námaha se vám vyplatí. K tomu, co promyslíte na začátku, se budete neustále vracet, protože po nich přijdou další a další rozbory, až na nich vybudujete celý světový názor. A má-li být vybudován pevně, je dobré, aby stál na skále. fra Girolamo

+++

Vita contemplativa

Různost a pestrost vSeho, co je, není dána náhodou kosmických příčin, nýbrž je to základní složeni vesmíru /řád/, který tuto různost vyžaduje. Je třeba říci, že rozmanité množství jsoucen je dáno v plánu Stvořitele. Dává-li Bůh všem věcem bytí, je to proto, aby jim dal účast na své dobrotě, aby v nich a skrze ně byla představována. Bůh skutečně nemůže být představován jedním tvorem; musel stvořit nespočetné množství a rozmanitost, aby to, co schází jedné věci Ve schopnosti představovat, bylo doplněno jinými. Dobro, které je v Bohu svrchované, jednoduché a celé, udílí se tvorům zlomkovitým způsobem a tak je ve velkém množství věcí. Vesmír jako i my všichni zjevujeme účast a představování Božství dokonaleji než kterýkoliv jediný tvor. Tak Boží moudrost pojala svět (Sv.Tomáš, S.th.,I,4,l). Ve vesmíru se projevují zákony přirozenosti, ale i zákony milosti.

Ve vycházení nebo vyzařování stvořených věcí z prvního základu je patrný jakýsi obrat a návrat, protože všechny věci směřují jako k svému cíli tam, odkud vyšly jako ze základu. Je možné sledovat tytéž zákony ve hře pohybu a návratu vyzáření.

Vznik stvořených věcí má svůj nejhlubší důvod ve vycházení Božských Osob v Božím životě. Emanace, vyzáření v Bohu je nejvyšší důvod st voření a návratu věcí k cíli. Jako jsme byli stvořeni skrze Syna a Ducha svatého, tak také vcházíme skrze Syna a Duch sv. do společenství s posledním cílem.

Vycházení Božských Osob má dvojí stránku ve stvořených věcech bud jako důvod jejich vyzáření, a potud se vycházení dá sledovat v darech přirozenosti, pro které jsme, fakže moudrost a dobrota Boží se zjevuje i ve stvořených věcech; avšak vycházení je také důvodem návratu k nejhlubšímu cíli, a to se projevuje v darech, které nás spojují s nejvyšším cílem, tj. v posvěcující milosti a vc slávě. (Comm. Sv.Tomáš k Sent.l, dist. 14, 2,2) s

Lidská duše je tajemná, hluboká, nezměřitelná, její projevy mají duchovní rozměry. V tajemství duše se zjevuje život, protože duše je základ života. Je stvořena Božím Duchem.

Všechno to, co je od jiného, zjevuje to, od čeho pochází, říká sv.Tomáš (Komentář k Janovi, 16,16). .Otec Metoděj Habáň OP

+++

O svatosti (část,3.)

Bezprostřední příčinou podstatného posvěcování lidské bytosti je Boží milost, darovaná skrze Krista, a v závislosti na Kristu také skrze jeho Matku, Pannu Marii. Původcem milosti je celá Boží Trojice, avšak výslovně se dílo posvěcení přičítá Duchu Svatému, kter^ je Boží Láska: - od Otce máme že jsme něco; - od Syna máme, že jsme toto určité něco, s touto Boží podobou v duši; - od Ducha Svatého máme, že jsme v tomto čase a v tomto prostoru, neboť nekonečná Boží láska nemohla od věčnosti najít pro nás lepší čas ani lepší místo.

Milost neničí přirozenost ani její zákony, nýbrž je vznáší, zdokonaluje a dovršuje. V přirozeném řádu vidíme, že žádná věc tu není jenom proto, aby prostě byla, ale aby svou činností, svým působením dosáhla svého určitého cíle, a tak splnila ve světě své určité poslání, svou určitou službu. A právě tak je tomu i v nadpřirozeném řádu. Nestačí být svatý, hromadit v sobě posvěcující milost, nýbrž je naprosto nutné také žit svatě, svatě jednat, přinášet dobré ovoce. I v přirozeném řádě dává Stvořitel všem věcem, schopným činnosti, také sílu, schopnost a prostředky k činnosti, ke splnění služby. Právě tak i v řádě nadpřirozeném vlévá Posvětitel do duši kromě posvěcující milosti také mravní ctnosti a duchovní dary, které jsou nadpřirozeným uschopněním duše k dosažení nadpřirozeného životního cíle, Boha a ráje. Dobrým hospodařením s těmito milostmi a dary vzniká svatost jednání, svatý život.

Nadpřirozené prostředky k dosažení Boha jsou trojího druhu. Jsou to přcilcvším božské ctnosti: víra, naděje a láska. Nazývají se božské, protože jsou dány přímo Bohem a bezprostředně spojují duši s Bohem. Dále jsou to vlité mravní ctnosti, které zdokonalují člověka tak, aby mohl a chtěl své vnitřní i vnější jednání podrobovat vždycky zákonům přirozeného rozumu a nadpřirozené víry. Sem patři: opatrnost, spravedlnost, statečnost a umírněnost. A konečně k těmto nadpřirozeným obohacením patří dary Ducha Svatého. Jejich vlivem se človělk dává ochotně a oddaně vést Duchem Svatým. Duše, která má účast na tomto nebeském bohatství a spolupracuje s ním věrně, stává se schopna určitých vzácných úkonů, ve kterých vrcholí duchovní život a které naplňují duši lahodným mírem. Je to stav, kdy duše v sobě okouší ovoce svého dobrého života a plodů Ducha Svatého, které dávají hluboké vnitřní štěstí z konání ctností, i když to stojí oběti, a vedou srdce do trvalé nadpřirozené blaženosti. Tato pozemská, ale už jaksi i rajská blaženost je tichou, pokojnou cestou k věčnosti. Jě to nadpřirozené okoušení nebeského štěstí, nebof prožíváním osmera blahoslavenství se člověk noří již na zemi do předchuti radostí božských.

Tato podstata svatosti, pozorovaná ze strany člověka, se jeví jako úsilí o ctnost, jako boj proti zlu, o vítězství dobra. Dá se nazvat prostě také stavbou Božího chrámu v duši. Je to svatost života, svatý život. Svatý život je nejvzácnějším a nejvlastnějším úkonem služby Bohu, nejdokonalejší liturgií, při kterém v obnoveném chrámu duše slouží Bohu a lidstvu úsilím o vítězství pravdy a dokonalé lásky. Podstatou bytostné svatosti je tedy vlití Boží milosti. Základní rysy výstavby Božího chrámu v nás, čili svatosti života, jsme právě načrtli; jsou to ctnosti a dary, naše spolupráce s Bohem. Pokud jde o přebývání Boha v nás, Bůh je v chrámu naší duše po vlití milosti jako host a přítel. Nosíme ho v srdci jako otce a bratra, těšitele a lásku. Je v nás jako poznávaný v poznávajícím, milovaný v milujícím, ale i jako- milující v milovaném. Mezi duší, jež dostala milost, a Bohem začíná totiž svrchovaná a důvěrná láska. „Láska však míří k jednotě, ke spojení a splynutí, k nezištnému darování sebe, splácenému vzájemným plamenem, k úplnému obětování a otevření všeho, aby v jediné lásce byla i jedna radost a jedna bolest, jedno utišení srdcí: milost;nám dává Boha a vše, co patří Bohu. Bůh se sklání ke své podobě v nás a začíná láska. Láska, která přivede Boha do lidského srdce: křest,

Eucharistie, dary Ducha svatého, plody a štěstí - láska, která se uskuteční dokonale až na věčnosti, je zřejmé, že Bůh dlí v posvěcené duši, protože je svatý a dobrý: Co máte, co byste nebyli obdrželi?  Otec Jiři Maria VeselýOP

+++

Povinnosti a práva všech křesťanů katolíků

Na základě znovuzrozením v Kristu (křtu sv.) jsou si všichni křesťané skutečně rovni co do důstojnosti i činnosti. Na základě této rovnosti všichni spolupůsobí na rozvoji Církve - Těla Kristova, každý podle svého postavení a úkolů a mají následující povinnosti a práva.

- povinnost zachovávat stálé společenství s Církví

- povinnost podle svého stavu žít svatě, přičiňovat se o růst Církve a podporovat její posvěcení

- povinnost spolupracovat na tom, aby se božské poselství spásy stále více dostávalo ke všem lidem

- povinnost přijmout křesťanskou poslušnost vůči pastýřům - zástupcům Krista

- povinnost přispívat na potřeby Církve, aby měla prostředky nutné pro bohoslužby, apoštolát a charitativní činnost

- povinnost usilovat o sociální spravedlnost ve společnosti

- právo předkládat pastýřům své duchovní potřeby a přání

- právo a někdy i povinnost vyjadřovat na základě svých znalostí a kompetence svůj názor na to, co směřuje k dobru Církve

- právo obdržet od pastýřů Církve pomoc z duchovních hodnot Církve, hlavně z  Božiho slova a svátostí

- právo sdružovat se

- právo konat a podporovat apoštolskou činnost

- právo na křesťanské vzdělávání v dětství i v dospělosti ~

- právo jia svobodnou volbu životního stavu, na nedotknutelnost své dobré pověsti a na ochranu soukromí

- nárok na právní očhranu a na uplatňování a obhajobu práv před církěvnim soudem podle zákonných předpisů a při zachování kanonické mírnosti.  CIC. 208-223

+++

Diktatura bezbožného humanismu

Když se řekne takovýto neobvyklý výraz, mnoho lidí je tim překvapeno, ne-li dokonce vyvedeno z míry. Proč se tomuto člověku nelíbí prosazování lidskosti a lidských práv? Cožpak nemá v živé paměti, jak byla u nás za socialistické diktatury porušována a pošlapávána lidská práva?! Vždyť dvacáté století přineslo už dvě strašlivé světové války, koncentrační tábory a gulagy k vyhlazování celých národů a nežádoucích skupin obyvatelstva! Není tedy konečně na mistě, aby zavládla ve světě zase vláda lidskosti, prosazovaná tentokrát opět až do krajnosti? Nebylo už dost porušování lidských práv?

Určitě bylo víc než dost tohoto porušování lidských práv. Ale to nesmí znamenat úchylku takovému prosazování lidských práv, které by šlo bez patřičné úcty k Bohu, k jehož obrazu a podobě byl člověk stvořen. Křesťanské svědomí se musí vzpírat proti diktatuře bezbožného člověčenství. Křesťanské svědomí člověka odvrací od spolupráce s bezbožným humanitářstvim.

Zní to podivně. Vždyť celá řada dokumentů II. Vatikánského koncilu klade důraz na lidská práva. O tom není pochyb, ale CírifcCv svatá nikdy neprosazovala lidská práva na úkor služby Bohu.

Pro křesťana je tedy nepřijatelný ohled na lidská práva úplně odtržený od Boha. Hrozi totiž prosazování lidských |práv nejen mimo Bozha, ale bez Boha, a posléze proti Bohu.

Spolupráce s takovou diktaturou se postupně víc a více odtrhuje od Boha, až se docela plíživým a nenápadným způsobem zvrhá v kolaboraci s hříšnými strukturami, řízenými nepřáteli Krista a jeho Církve.

V běžném životě jsme už dávno svědky zvrhání se naší křehké demokracie v patvar. Staří Řekové říkali, že když se zneužije demokracie, vznikne patvar, kterému se říká prostě demagogie. A to už se v nejrůznějších oborech děje. V zájmu lidských práv se prosazuje „právo“ ženy na potrat, čili vlastně „právo na vraždu“. V zájmu lidských práv žádají homosexuálové „právo na manželství osob stejného pohlaví“. Nebo sledujeme vnějškově prosazované ohledy na lidská práva např. v záležitostech navrácení církevního majetku. Záležitost, která je právně jasná (majetek byl církvi po roce 1948 ukraden, a tedy má být v právním státě vrácen majiteli), se najednou zpochybní vytahováním nějakých důvodů, které jsou v hromadných sdělovacích prostředcích představovány jako nanejvýš lidské. A když je takto veřejné míněni dostatečně zmatené, vyzve se veřejnost (sama o sobě demokraticky zaostalá či zvrácená vlivem padesátiletého^

 Není to nic nového: Chcete propustit Ježíše nebo Barabáše? A přitom Bůh, Kristus si vyvolil nás, a ne my Jeho. On nepodléhá demokratickým volbám, ani když se to jiavenek děje v zájmu lidských práv. Každý, kdo se postaví proti Bohu, postaví se konec konců proti člověku samému, proti každé lidskosti. Proto křesťan nesmí mít nic společného s bezbožným lidumilstvím, které se dnes tak demagogicky a diktátorsky prosazuje. Pryč ode mne, satane, neboť nemáš na mysli, co je Boži, ale co je lidské! (Mt 16,23) P. Tomáš OP

+++

POSLEDNÍ RŮŽE

 

Pod okapem žalářním

navzdory bezútěšnosti nevlídné

jak krůpěj ohně do mlh dušičkových

poslední toho roku hoří nám.

 

Daleko k živým a daleko k mrtvým

jen z doslechu víme o sladké střídě ročních časů

v té zemi zakradníků a rybářů,

odkud jsme vyhnáni.

 

Kdesi jinde, než jsme, hučí varhany lesů

a listnaté zkazky sadů kolébají sny dětí.

Kdesi jinde, než jsme, květ leknínu rozvirá se

a stříbrný lipan hloubkou pluje.

 

Běž, za nás dohoř, utržena teď zbožnou rukou

na oltáři Neposkvrněná! Za nás oroduj,

za naše roky prázdné jak oříšky ztrouchnivělé,

jimiž veverky pohrdají.

 

Za nás, za nás se rozplápolej a dohoř,

ty dcero hlíny knětené patou žalu!

Za nás ji vzývej! Stará zloba řetězy řinčí

a národ sužuje národ...

 

Je to tak dávno, co stanula nohou v hloží zemském,

a dosud a dosud zpěv doupňáků z hlubin hvozdů

žaluje po ní a konvalinky si vzpomínají,

kudy šla.

 

Jan Zahradníček

+++

Život krásné lásky

3. Růst vpravdě a lásce

Ty jsi ten, který- má přijít, anebo máme čekat jiného? (Mt 11, 3) Tak se ptáme na úsvitu svého života, když srovnáváme to, co se nám nabízí okolním světem, s tou věčně živou a nikdy nenasycenou touhou po naprostém, po nesmírném a věčném; po tom, co dokonale naplňuje všechny naše schopnosti, a co by skutečně mohlo být naším posledním cílem.

Už pouhým rozumem bychom mohli dát přesnou odpdVčď, ale kolik lidj si už přiznalo luto odpověď? A třebaže byli takoví, kteří si ji přiznali, kolik z nich se podle ní zařídilo? Jsme totiž příliš odkázáni na smysly, takže to viditelné, hmatatelné, dostupné smyslovému životu, vyhovující naší sebelásce. Proto nás zdůraznění naší lidské stránky zaujme více, než odtažitá pravda o Bohu jako jediném a svrchovaném cíli. Samotným rozumem se toho totiž mnoho nedovíme o vnitřním životě Božím, o vztahu Boha k nám. Ještě méně se dovíme o tom, že by tento Bůh chtěl mít také nějaký důvěrnější vztah k nám, že by nás chtěl připustit tak blízko k sobě a do sebe, aby sc Boží plnost a svrchovanost staly naším štěstím. Různé lidské sny a touhy mystérií sc sice ubíraly tím směrem, jenže všechny ty sny a tužby stavěly na pouze filozofickém a náboženském poznání Boží nekonečnosti a svrchovanosti. Také zde spolupůsobily touhy po ztraceném ráji a vzpomínky na první zjevení: na to, jak důvěrně býval Bůh blízký člověku. Tu důvěrnost pradávného vztahu člověka k Bohu jen velmi nezřetelně připomínají náboženství, jako je třeba židovské: většinu lidí to nepřitáhlo blíže k Bohu. A tak židé ustrnuli u myšlenky Boha jako tvůrce, udržovatele a odměnitele časného - lidského, a neodvažovali sc povznést a toužit po důvěrném spočinutí v Bohu.

Žalmisté o tom sice krásné zpívali a proroci o tom důrazně promlouvali, ale většina věřících starozákonního Božího lidu hledala v Bohu jen časný život a časnou pomoc: nakonec byla celá láska u nich zúžena na plnění vnějších předpisů. Proto proroci museli stále napomínat lid, že Bůh nestojí o vnějškové plnění zákona a předpisů; že Bůh chce srdce, vyžaduje lásku, a že se odmítá spokojit jen s povrchním plněním zákona. Nestačí mu vnější část člověka, nýbrž vyžaduje poslušnost celé bytosti.

Také mnozí křesťané však váznou v takové vnějškové, farizejské a pohanské zbožnosti. Bůh je jim zákonodárcem, umravňovatelem, soudcem. Často se modlí k Bohu tak, že od něho očekávají něco časného, anebo že se Boha bojí a prosí za odpuštění. Je však málo křesťanů, kteří Boha milují tak, jak už Starý zákon ukládal: celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou (Dt 6,5)._

Teprve Ježíš Kristus nám odhalil bohatství vnitřního života Božího: že totiž Bůh je láska, a že v něm vychází Duch svatý jako láska Otce a Syna, a že tento Bůh lásky nás zve k důvěrnému prožívání tohoto jeho vlastního vnitřního života lásky. Bůh sám chce, abychom ho milovali tak důvěrně, jako on sám sebe. Požaduje, aby se stal náš život láskou toho nejvíce hodného lásky. Chce, abychom podobně jako On - Bůh byli naplněni jím samým, Bohem - nejvhodnějším to předmětem. Teprve tím se stáváme naplno křesťany, když ve světle víry postupujeme celou svou bytostí k tomuto Bohu, jako děti k Otci.

Tak bychom se měli zamýšlet nad tím, jaký je'náš vztah k Bohu: je to vztah lásky, omezující se jenom na dárky', na očekávání pouhého přirozeného dobra? Anebo je to vztah lásky dítěte, které vyšlo od Otce, a které chápe, že z Boha vyšlo také novým životem duše? Vždyť dítě bylo v této své duši Bohem“ přetvořeno k účasti na jeho vlastním životě, na jeho vlastní plnosti. Jinak řečeno: Člověče, žiješ sám sebou a světem a časem, anebo láskou. Bohem a věčností?

Nadpřirozená láska k Bohu však znamená chtít Boha jeho vrcholné dobro, jako poslední cíl; znamená to, chtít všemi svými schopnosti a ze všech sil. Jak poznáme, zda ho milujeme takto, a nejinak? Poznáme to podle toho, zda naše láska roste, zda usilujeme o vzrůst lásky k Bohu, zda chceme opravdu stále milovat Boha, který je nejvyšším Dobrem, a proto nejvhodnějším předmětem naší lásky, avšak lásky celé, lásky ze všech sil a všemi schopnostmi.

Jak je možná taková láska, povznesená a rozmáchnutá do nekonečna? Lidsky je nemožná. Proto říká Pán: Zapřísahám vás, nebuďte a nezburcujte lásku, dokud nebude chtít sama (Pís 8,2). Člověk nedokáže takto milovat Boha sám od sebe, jen svými silami. Příliš se uchylujeme k hmotě a k tělu. I k těm nejduchovnějším věcem docházíme skrze smysly. Tak nás samy od sebe nejvíce a bezprostředně vábí to, co je viditelné, co nepřesahuje trojrozměrnost světa, dostupného smyslům, co můžeme ohmatat, vidět, slyšet, cílit, ochutnat. Tato příchylnost k věcem dostupným smyslům neplyne ze samotné naší přirozenosti, ale z poruchy její uspořádanosti, takže zmizela vyváženost mezi tělem a duchem...

Samotný Bůh nás však volá k dokonalosti své lásky, k důvěrnosti své lásky: Hlas mého milého! Vstaň, má přítelkyně, krásko má,  a pojď! (Pis 2, -8, 13) Bůh nám otevírá svaté společenství svého života, jakož i svého štěstí. Každé opravdové, přátelství staví na něčem společném; buduje na tom, že jeden je štěstím pro druhého. A jestliže člověk pro svou slabou vůli a málo pronikavý rozum (v důsledku dědičného hříchu) nemohl dokonale spočinout v Bohu, tak nebylo možno mluvit ani o dokonalé lásce. Teprve, až se Bůh projevil jako vroucí, úplná a svrchovaná láska jak v sobě samém (takže láska je vnitřním životem Božím), tak, že tento láskyplný vnitřní život Boží je také naším podílem - účastí: takže to má být i našim bohatstvím, ba dokonce i naším životním cílem - teprve nyní se člověku otevírá možnost milovat Boha. V tu chvíli rozumíme hlouběji výroku Cicerona, že jen blázen může mluvit o lásce k Bohu, totiž tak, že láska předpokládá nějaké společenství, avšak pohan postrádal společenství s Bohem; pohan viděl v bohu nanejvýš svého pána, zákonodárce a ochránce, a snad i svého pomocníka. Kdežto o lásce se dalo mluvit až teprve tehdy, když se Bůh sám vtělil a stal člověkem, a ukázal nám, jaké lásky je schopen tento Bůh; Bůh, který nás obšťastnil tím, že se stal člověkem: vzal na sebe lidskou přirozenost, a s touto přirozeností i naši bídu a slabost; a obnovil ji svou vrcholnou láskou, která dovedla položit za nás tento život, který vzal na sebe, aby za nás zaplatil a povznesl nás na úroveň Božích dětí.

Jak Bůh sám připravil, tak i vlil a stále vlévá tuto lásku k Bohu, lásku, která se vrací k Bohu, k jeho plnosti a blaženosti jako k cíli. Člověk sám by nikdy nedospěl k Boží blaženosti, k plnosti jeho štěstí. Už v pravěku bolestně doplatil na pokus vyrovnat se Bohu. Pověsti všech národů vzpomínají na tento marný pokus v bájích o Prométheovi, který chtěl ukrást posvátný oheň bohům na Olympu, nebo o Ikarovi, který se chtěl povznést ke slunci bohů a shořel, o krádeží skřínky Pandořiny, která se stala člověku osudnou... Tak sama lidová moudrost v pověstech národů varuje člověka, aby se více nesnažil pouze vlastními sílami vyrovnat tomu nesmírnému.

Tuto lásku nám vlévá Duch svatý. Vždyť právě Duch svatý je zosobněná láska Otce a Syna, kterou se oni dva milují. Proto Duchem svatým vrcholí Nejsvětější Trojice a její tajemný život. Z toho důvodu také připisujeme Duchu svatému lásce posvěcení. To je naše posvěcení, abychom se stali přáteli Božími, a Bůh zase přítelem každého z nás. V této vzájemné lásce mezi Bohem a námi je naše lidská láska vzájemná.

Člověk si sám nemůže dát tuto lásku, protože jedině Bůh sám ji působí v nás. Tak se lidská duše zalitá Boží láskou stává jevištěm Božího dějství. Celá Nejsvětější Trojíce žije v člověku: v člověku se Otec miluje se Synem v Duchu svatém. Lidská láska je odrazeni této věčné lásky, odleskem věčného koloběhu lásky a života Božího. Dokonce i to, že se člověk připravuje na tuto lásku, že po ní touží, že se povznáší od pomíjejících věcí, že zachytí slovo radostné zvěsti, i to je zase působení samého Boha. Je to vliv Duch svatého, který si nejprve uzpůsobí duši posvátnou žizní, svatým steskem a touhou po něčem přesažném, aby pak nádobu naší touhy naplnil až po okraj.

To on je v každém z nás a působí, sotva se v člověku objeví jiskérka touhy po lásce věčné a božské, po Blízkostí Bozi. . ...

A stejně, jako Bůh probudil tuto lásku, tak jí dává také vzrůst. Cožpak může tato láska růst, a když ano, tedy jak? Může .a má růst. Vždyť právě'v tom spočívá celý náš duchovní život! Takový má být celý náš křesťanský život. Má to být neustálý vzrůst naší důvěrné, vroucí, uvědomělé a veškerý mravní život oživující, a stále vynalézavější lásky k Bohu.

Bůh náš stvořil jedině pro sebe. A když nás povolal k sobě, k zakoušení jeho lásky, abychom mu byli blízcí, pak náš život není ničím jiným, než cestou domů, návratem do vlasti, přibližováním se Bohu, směřováním k němu jako vrcholnému Dobru, tedy cestou k jedině možnému a vrcholnému cíli. A na této cestě kráčíme podle krásného výroku sv.Augustina kroky lásky.

Tato naše láska k Bohu roste dvojím způsobem. Milostí posvěcující je jí křesťanská duše zalita tak,'že v ní žije jako ve svém prostředí, ve vnitřním životním prostředí. Avšak láska nemůže být jen ve svém stavu pohotovosti, nýbrž se musi projevovat. A ježto láska znamená směřovat k Bohu jako k vrcholnému Dobru a k poslednímu cíli, proto i vzrůst naší lásky k Bohu je podobný. Vzrůstáme v tomto usilování, abychom dávali Bohu stále více ze svého života. Ježto Bůh je svrchované Dobro a poslední cíl, musíme se snažit, aby co nejvíce úkonů skutečně směřovalo k Bohu jako poslednímu cíli. Jakmile je něco milováno, hned se všemožně snažíme projevovat tuto lásku tím, „že na svou lásku stále myslíme, že ji dáváme najevo pomocí oslavy, něžnosti a jinak. Přinejmenším aspoň tím, že z lásky vykonáme pro tu osobu něco, o čem víme, že to má ráda, že to schvaluje, nebo že sama je pro to nadšená. Když je při nadpřirozené lásce naším posledním cílem Bůh, tedy se poctivě snažíme, aby co nejvíce našich úkonů bylo cílevědomými projevy a otevřenými projevy Boží lásky.

Tím zamezíme, aby se do duše nevloudilo něco jiného. Vždyť naše vůle a touha po lásce, dobru a štěstí nemůže zůstat dlouho nečinná. Bud“ bude milovat Boha nebo jeho tvory, ale něco člověk milovat musí; něčím musí naplňovat svou duši. To je odvěká zkušenost. Proto snaha o vzrůst lásky má dvojí tvář: jednak tím projevujeme svou lásku, jednak dáváme najevo, jak vážně nám jde o tuto lásku, když si ji chceme pojistit tímto opatřením.

' Ve snaze o duchovní život totiž velmi často chybujeme tím, že pouze odstraňujeme chyby a nedostatky. Přitom se stále doporučuje bojovat proti své hlavní chybě. Budujme však duchovní život lásky příznivými zásahy. Prožívejme ho a zakoušejme, protože jedině tak nejlépe zabezpečíme svůj duchovní život lásky proti úpadku, proti chybě, proti nepravosti hříchu a proti zvrhlému návyku.

Láska se přece neoslabuje a nevyčerpává svými projevy. Chtěla by milované bytosti dát všechno: Tak si počíná i daše zamilovaná do Boha. Tak jedná duše, která prožila v tajuplných chvilkách tichého zakoušení Boha, co je Bůh, a prostě nemá pokoje, dokud celá neshoří v Boží lásce. „

Nepromeškejme tedy ani jednu příležitost, která se nám nabízi, abychom se dali aktuálně povznést k Bohu, hovořit s ním řeči jeho lásky, těšit se s ním a spočinout v něm. To spočinutí není ovšem jen nějaké vyprázdnění, nýbrž naopak naplnění. To spočinutí v Boží lásce však není nějaké upadnutí do zmalátnění, ani rozplynutí se v nicotě, nýbrž vydání se lásce, která je naprosto dokonalá činnost.

Tak roste naše láska, její základ a její život. A tím je právě naplňující spočinuti v Bohu, přilnutí k jeho plnosti. To je základ Boží lásky. Naše láska je účastí na oné Boží lásce, která sleduje Boha jako cíl. A když duše prokazuje Bohu svou lásku, když ji co nejčastěji projevuje, vzrůstá v tom člověku ono svaté připoutání na Boha; ono krásné se v člověku rozvíjí v prostě uchvacující a naplňující spočinutí v Bohu. Bůh se stává stále plněji a dokonaleji naprostým středem a cílem celého našeho života. Potom cokoliv člověk dělá, podniká stále pro to, aby naplnil Boží vůli, aby projevil Bohu svou lásku.

Každý takový úkon lásky bud přímo hned rozhojňuje tuto lásku, to svaté zakotvení v Bohu, anebo připravuje výbuch ušlechtilé lásky velkým, neobyčejným skutkem, který neznamená oslabení ani vyčerpání lásky, ale rozhodný skok do Boží lásky, která člověka zaplaví, aniž by se v ní člověk ve své zvláštnosti kdy ztrácel.

Je třeba se připravovat na velké zkoušky a na velké úlohy, které Bůh člověku určí.

Některý člověk se diví, že nemá síly ke zvláštním zápasům, k dobrým úkonům lásky. Je překvapen, že ho to přesahuje, že se mu to vymyká. Ovšem, přesahuje to všechny lidi: dávat takto Bohu všechno, a stavět Boha nade všechno viditelné. Když ale člověk krok za krokem v každodenních zkušenostech a možnostech dává Bohu jeden úkon lásky za druhým, pak se láska zakoření do lidské duše natolik, že se tak člověk stane účastným Boží lásky, lásky tolik silné, že potom silou této osvojené Boží lásky, tedy silou Všemohoucího, překonává člověk vše, unese vše, obětuje vše, jako svatý Pavel, který volá: Všechno mohu v tom, který' mi dává sílu (Flp 4,13).

Tak tedy roste nadpřirozená láska k Bohu, až se posléze stává čím dál tím více smyslem života, až nakonec člověk už není nic jiného než milující srdce, čili pouze vnitřní životní prostředí napjaté snahovým napětím směrem za hranice lidské přirozenosti, ovšem nikoli do neznáma, nýbrž k Někomu, kdo je člověku důvěrně osobně blízký, ba je člověku bližší, než jak je člověk blízký sobě samému. Takový člověk je pak schopen úžasných skutků lásky pro Boha a přitom i pro lidi. Právě to je znamení, že se jedná o skutečnou lásku, když je to láska oblažující také druhé, tak jako je Bůh oblažující pro druhé, protože Dobro se šíří, aniž by se rozptylovalo, božsky se rozlévá, aniž by ho ubývalo, do nekonečna se rozdává, aniž by přestávalo být jedno. fr.Tomáš OP

+++

Modlitba za církev, papeže a vybídnutí k apoštolské horlivosti

K tobě, nebeský lékaři, neocenitelná lásko mé duše, vysílám vroucí vzdechy. – Odvažuji se utíkat k tobě, věčná a nekonečná Trojice, abys svou milostí smyla každou skvěnu mé duše.

Neotálej už! Pro zásluhy Petrovy lodičky, na níž se plavíme, přispěchej na pomoc své duši, která očekává od tebe pomoc tvé ohnivé lásky a věčné moudrosti.

Bože pravdy, smaž naše hříchy, očisti tvář našich duší v Krvi tvého Syna, vylité za nás, abychom až zemřeme sobě a budeme žft v tobě, s upřímnou tváří a čistou duší ti opláceli láskou za lásku.

Vyslyš ještě naše další prosby za tvého nástupce, strážce Svatého Otce, a učiň jej takovým, jakým si přeješ, aby byl nástupce tvého drahého stařičkého Petra. Pomáhej mu tak, jak je třeba k dobrému řízení tvé Církve. Poznávám to, že jsi slíbil už brzy své prosby. Proto s největší důvěrou, jako nikdy dosud, Tě ještě jednou prosím, abys neotálel dodržet své Slovo.

A vy, moji drazí synové, přispívejte bez počítání svaté Kristově Církvi, pravé .Matce naší víry. Zůstaňte oporou této Církvi, v níž jste se narodili.

Pracujte, pokud jste, v této Zahradě spasitelné víry, a to vroucí modlitbou a svými skutky.

Zbavme se sebelásky a lenosti, abychom do tečky plnili vůli věčného Boha, který nás povolal k tomuto úkolu vaší spásy a ke spáse vašich bratří, a to pro jednotu Církve, v níž naše duše nacházejí svou spásu. ;Amen. Sv.Kateřina Sienská

+++

Informace

Program duchovních pořadů fra. Miroslava Gabriela Částka TOP v době postní

4.3 - kostel Jemnice - Císařův mim 5.3 - kostel Stranní - Popelka Nazaretská 6.3 - kostel Pardubice - Napřed je třeba unést kříž 9.3 - kostel Brno Kapucíni - Hořká blahoslavenství - premiéra 11.3- kostel Chlum u Třeboně - Napřed je třeba unést kříž 12.3 - kostel Znojmo - Císařův mim 15.3 - kostel České Budějovice - Císařův mim 17.3 - kostel Újezd u Brna - Napřed je třeba unést kříž 19.3 - Klášterní kostel Praha Břevnov - Napřed je třeba unést kříž 24.3 - Klášterní kostel v Uherském Brodě - Na konci cesty stojí Bůh 26.3 - Kostel Doubravice nad Svitavou - Napřed je třeba unést kříž - Kostel Třebíč - Bůh je láska, Evangelium sv. Jana - Kostel Zábřeh na Moravě - Napřed je třeba unést kříž

+++

TOPlist