SRPEN 1995

Ročník I. 1995                                                                                           Číslo 7-8.

Z obsahu: Modlíme se za další svatorečení, Vznik III. řádu sv. Dominika, Dějiny dominikánů v Brně (2), O mariánském růženci.  Život krásné lásky (7/8)

 

MODLÍME SE ZA DALŠÍ SVATOŘEČENÍ !

Jan Pavel II. připomíná apokým listem TERTIO MILLENIO ADVENIENTE o .přípravě na jubilejní rok 2000 (z 10. listopadu 1994), že se katolická církev na konci druhého tisíciletí stala opět církví mučedníků. Pronásledování věřících bylo velkou setbou mučedníků v různých částech světa. Svědectví ^ vydávané Kristu ažk prolití krve se stalo společným dědictvím katolíků, pravoslavných, anglikánů i protestantů. Na tato svědectví nelze zapomínat! Pokud je to možné, nesmí se jejích svědectví v církvi ztratit! Bude to úkol Apoštolského stolce třetího tisíciletí doplnit martyrologia pro všeobecnou církev tím, že se bude věnovat velká pozornost svatosti těch, kteří i v naší době žili v Kristově pravdě; (IV, 37)

Také v naší provincii řádu sv. Dominika se vyskytuje řada takovýchto svědectví, která mají pro nás i pro celou naši vlast nedozírný význam. Vždyť nás mohou a mají doprovázet a duchovné posilovat v příštím putování Božího lidu dějinami. Jsou mezi nimi také terciáři řádu sv. Dominika. Kteří to jsou?

Především jsou zde mučedníci a mučednice řádu sv. Dominika, kteří prolili — pro Krista svou krev za německého nacismu. Jsou to: otec Benedikt Hronek, otec Vilém Schlessingcr, který přednášel v Olomouci a působil v Charitě, až ho ubilo gestapo, jáhen Patrik Kužela, sestra druhého dominikánského řádu Marie Dolanská, a bratři Třetího řádu sv.Dominika - .Alfred Fuchs a otec Jaroslav Sunišal. Bez nejmenších pochybností jsou to Kristovi mučedníci. O jejich mučcdnictví jsou doklady. Je však jisté, že bez našeho přičinění o jejich svatořečení se proces o jejich kanonizaci sám nezahájí. Nestačí ovšem náhodné, živelné úsilí, nýbrž je třeba soustavné zodpovědné práce určitých lidí řádně určených k přípravě jejich procesů.

Totéž platí o těch velkých svědectvích pro Krista, která vydali křesťané za komunistické totality. Zde vyniká postava kardinála Berana, kterého do třetího řádu sv. Dominika přijal bl. Hyacint Maria Cormier. Jeho blahořečení se snad přičiněním Msgre Škarvady a otce Polce dostane k cíli. Nestačí však úsilí dějepisců a několika ustanovených jedinců. Tady je zapotřebí především modliteb — bratří a sester, aby náš řád a náš národ byl tímto dalším svědectvím Kristu požehnán.

Svatý otče Dominiku, blahoslavený Hyacinte-Maria Cormiere, svatá Zdislavo, orodujte za nás, aby byla naše vlast slavnostně požehnána dalšími Kristovými svědky, jako je otec Josef Toufar z Čihoště, babičtí mučedníci a zástupy dalších.fra Angelo

+++

Cesta k dokonalé lásce

Zasvěcený život skrze sliby evangelních rad je trvalý způsob života, jímž se věřící, kteří pod vlivem Ducha svatého důsledněji následují Krista, zcela oddají Bohu nejvýš milovanému, aby k jeho cti, k rozvoji Církve a ke spáse světa, z nového a zvláštního důvodu oddáni, dosahovali dokonalé lásky ve službě Božímu království a předem zvěstovali nebeskou slávu a stali se v Církvi jejím jasným obrazem.

Tento způsob zasvěceného života ve společnostech, kanonicky zřízených příslušným církevním představeným, svobodně přijímají věřící, kteří sliby nebo jinými posvátnými závazky podle vlastních zákonů společnosti přijímají evangelijní rady čistoty, chudoby a poslušnosti a skrze lásku, k níž je rady vedou, se zvláštním způsobem spojují s Církví a s jejím tajemstvím (Kodex kanonického právo, kán. 573)

- jde o úkon lásky k celé Nejsvětější Trojici:

  oddání se nejvýš milovanému Otci důslednější následování Krista vliv Ducha svatého

- smysl zasvěcení: úcta k Bohu

  budování Církve spása světa

- cíl zasvěcení: dokonalost lásky ve službě Božímu království

- účinky zasvěcení:zvláštní způsob spojení s Církví a jejím tajemstvím skvělé znamení nebeské slávy

+++

Boží obraz v člověku (část 3.)

Obraz Boží, podle sv. Tomáše, je v lidské duši především v tom, v čem duše nejvíce představuje vlastní podobnost Boží. Věčné Slovo je v mysli představováno skutečným myšlením. Nejsvětější Trojice je zpodobněna myšlenkovou činností nejvíce proto, protože poznáním utváříme vnitřní slovo ( obdobná podobnost s vycházením Věčného Slova ), což se děje nejvíce v mystickém rozjímání; v něm se probouzí láska k poznané věci. V poznání a lásce je obraz sv. Trojice skutečně nebo v něm zůstává pohotovostně ve schopnostech. V nich je stále náchylnost skutečně utvářet úkony poznání a lásky. Myšlenkovou činností v úvahách o Bohu a o jeho díle spásy skrze Krista a činností vůle v lásce se stále sjednocujeme s Bohem a vstupujeme do účasti na jeho vnitřním životě. Struktura duše je taková, že se svou nejvyšší myšlenkovou částí, v níž je Boží obraz, spojuje se svým Původcem a vrcholným cílem života.

Bůh přítomný v duši je stále činný. Kristus říká: „i já jsem činný \ a proto je stálým zdrojem života. Rozjímající duše nezná odcizení ani prázdnotu; její život ve svém ryzím tvaruje v neustálém pohybu, protože vnitřním úmyslem je stále vedena k Bohu. Není to však jediná a nepřetržitá myšlenka v duši, neboť to není snadné a lidská přirozenost je slabá; a mimo to, duch se nemůže spokojit jen myšlenkou přítomnosti Boží; jinak by to dle Mistra Rckharta znamenalo, že přestane-li myslet, zmizel by i Bůh. Mistr tvrdí, že je třeba mít Boha samého v jeho esenci, takže nezmizí, ledaže by se člověk sám dobrovolně od Boha odvrátil.

Proto v mysli a osobnosti člověka je pevnost, v níž je lidské „já“ nositelem bytí a spojení s Bohem, nositelem činnosti a vztahů, obzvláště důvěrné. Osobní činností a vědomím spojení s Bohem skrze Ježíše Krista v jednotě lásky Ducha svatého, je člověk stále podoben Bohu a žije v jednotě s ním. Miluje Boha nejen v jeho moudrosti ani jen v jeho věčnosti, nýbrž prostě miluje Boha, a v něm miluje také všechny jeho vlastnosti, protože ony jsou Bůh. „Můj Buk a mé všecko. Ty mne dáváš vnikat do mého nitra v nevýslovném souladu“, říká sv. Augustin. (Vyznání) Sv.Kateřina uvádí příklad apoštola Pavla a jeho poznání Boha jako základ a cíl života, pro které k němu našel cestu. Spojil tři schopnosti duše s Třemi Božími Osobami. Paměť upnul na Otce, dokonale do ní vepsal, že je základ, z něhož pochází vše. Božské osoby i stvořené věci, každé svým způsobem. Nemohl pochybovat, že je také jeho základem. Intelekt spojil se Slovem, vycházejícím z Otce a dokonale pochopil celý řád, jímž postupují i stvořené věci k svému cíli, protože také Slovo je jejich základem. Svou vůli spojil s Duchem svatým, dokonale si zamiloval Lásku. Mírnost a dobrotivost, o níž věděl, že je příčinou stvoření, je příčinou i každé milosti, která mu byla dána bez předchozích zásluh. Ježíš vstoupil do jeho tvrze, pravil M. Eckhart.

Těmito slovy uvádí Mistr duše do důvěrnějšího duchovního života, který začíná novým způsobem, klidným a trvalejším spojením s Bohem. Ježíš nalézá připravený příbytek v duši, čímž nastává i nový důvěrnější život Božího dítěte. Metoděj Habáň OP

+++

Vznik Třetího řádu sv. Dominika

Není pochyb o tom, že porozumět některému z nepřeberného množství řádů předpokládá také pochopení jeho vzniku a dějinného vývoje. Ať jde o jakoukoli společnost, božskou nebo lidskou, má svůj původ, důvody ke svému vzniku, vývoj. Tento vývoj znamená bud její přetvoření nebo věrné dodržování prvotních tradic. To není zanedbatelné, jde-li o pochopení ducha příslušné společnosti, řádu, nebo družiny. Bez zastírání lze říci, že zkoumat otázku vzniku dominikánského Třetího řádu je pro nedostatek dějinných dokladů velmi nesnadné. Právě tento nedostatek dějinných zpráv je příčinou dvou teorií původu dominikánských terciářů. Jedna vidí původ Třetího řádu sv. Dominika v tehdejším úsilí laiků o zbožnost (pietistické hnutí). Druhá vychází z Kristova vojska, které vzniklo v době sv. Dominika na obranu křesťanské víry proti útokům bludařů. Všimněme si krátce obou teorií a jejich věrohodnosti, jakou mají nebo nemají ve výkladu vzniku řádu.

Dvanácté století a počátek století třináctého žije pod vlivem hnutí křesťanských laiků a žhavých tužeb po křesťanské dokonalosti. Stále jasněji se ozývají hlasy po životě podle evangelia. Laický pietismus, spojený s horlivým apoštolátem a kázáním pokání získává obrovské množství prostých křesťanů. Dějepisci hledají příčiny těchto jevů v úpadku kněžstva, které v mnoha případech přestává být solí země a světlem světa. Církevní bohoslužby sice zachovávají tutéž slavnostnost, pod klenbami katedrál se stále zpívá apoštolské Credo, ale pod tímto vnějším obřadem, který byl jen klamem smyslů, křesťanský život upadal a hrozil zhroucením. Za těchto poměrů vzniká celá řada laických sdružení, která se stavějí proti úpadku ducha evangelia.

V té době přichází na jeviště evropských náboženských dějin dva velcí světci, sv. František z Assisi a sv. Dominik. V Assisi vzniká pod vedením sv. Františka velké laické hnutí, které bude mít v církvi nesmírný význam. Co se nepodařilo řadě jiných laických linutí té doby, která se často dostávala na scestí (humiliáti, katoličtí chudí, lyonští chudí aj.), to se podařilo sv. Františkovi. I on vychází z touhy po životě podle evangelia. Také jeho první slovo, které volá do celého světa, je slovo pokání. Avšak tam, kde se rozcházejí jiné družiny kajícníků a hledačů života podle evangelia s katolickou církví, tam se k ní sv. František ještě pevněji přimkne. Postupem doby se bratrstvo Františkových kajícníků rozděluje na dvě části, z nichž jedna se stává skutečným řeholním řádem a druhá zůstává ve světě jako Třetí řád.

Ohledně dominikánského Třetího řádu nemáme žádný zaručený dějinný doklad o jeho přímém založení svatým otcem Dominikem. A důvod je velmi prostý: v době zakládání Řádu kazatelského zde už Třetí řád ve svých hlavních obrysech byl. Byla tu již sdružení kajícníků založená sv Františkem. Okolnost, že se nyní celé skupiny laiků - kajícníků přidružovaly k dominikánům na místech, kde vznikl dominikánský klášter, je zcela samozřejmá. Stále rostoucí počet těchto laiků družících se kolem dominikánského řádu, přiměl sedmého velmistra řádu Munio de Zamora, aby po svém zvolení (12. května 1285), dal kajícím bratřím a sestrám řádu sv. Dominika vlastní řeholi, vypracovanou v duchu řádu, jehož vedení se svěřili. Tím vzniká Třetí řád dominikánský, provždy oddělený od ostatních řádů kajícníků, který si má získat také ducha řádu, jak zdůrazňuje otec Munio, ducha apoštolského, ducha šíření víry, a ducha horlivosti o spásu duší. Původní řehole velmistra Munio je velmi přísná a ukazuje na velkodušnost těch, kdo se jí zavazovali. Členové měli podle možností sledovat církevní hodinky, zpívané řeholníky v chóru. Dodržovali všechny církevní posty a mimo to nesměli jíst maso mimo neděli, úterý a čtvrtek. Měli se vyhýbat všem světským událostem jako divadlu, tanci, hostinám atd.

Jiný výklad vzniku Třetího řádu, totiž z Vojska Kristova - Militia Jesu Christi, podává blah. Raymund z Kapuy (žil v letech 1330-1399), zpovědník sv. Kateřiny Sienské. Ve svém díle Život sv. Kateřiny, líčí vznik Třetího řádu, jehož členkou byla i sv. Kateřina, takto: „Když viděl Dominik, jak Církev trpí od bludařů, svolal některé zbožné laiky, které znal, a začal s nimi jednat o ustavení jakéhosi svatého vojska, které by znovu dobývalo práva Církve a je také bránilo. A tak se i stalo. Tyto dobrovolníky  Dominik tak zapálil pro tuto věc, že se mu přísahou zavázali konat podle svých sil vše, co jim bylo uloženo i za cenu osobních obětí. A aby jejich manželky jim v tomto svatém díle nebránily, dával si od nich přísahat, že nebudou manželům zabraňovat, ale podle svých možností jim budou pomáhat. Sv. Dominik nazval tyto bratiy Fratres Militiae Christi. Mohli nosit jakýkoli oděv, ale jen v barvě bílé a černé na znamení nevinnosti a pokory. Po jeho smrti se nazývali z úcty k němu Fratres de Poenitentia s. Dominici - Kající bratři sv. Dominika. A poněvadž bludařství bylo překonáno a nebylo již třeba bojovat tímto směrem, věnovali se více životu osobního posvěcení. V případech, kdy mužově zemřeli, ženy se již nevdávaly, ale věnovaly se duchovnímu životu podle způsobu svých mužů. K nim se pak přidávaly další a vznikají kající se sestry sv. Dominika. Později pro tyto laiky vypracoval velmistr Munio de Zamora přesně vymezenou Řeholi.“ Takový je tedy stručný názor blah. Raymunda na vznik Třetího řádu. Tvrdí, že tyto zprávy jednak slyšel od starých spolubratři v Itálii, jednak je našel v nejstarších dokumentech.

Podobný názor na vznik Třetího řádu zastával i sienský dominikán Tomáš Caffarini. Odvolává se především na bulu Řehoře IX. Egrediens haereticorum z 21. prosince 1234. Touto bulou bere papež pod svou ochranu bratry a sestry Vojska Ježíše Krista. Celá řada dalších dílčích zpráv nám potvrzuje značnou pravděpodobnost této teorie. Máme například zaručenou zprávu, že roku 1233 byl založen dominikánem Bartolomějem z Vincenze řád Vojska Ježíše Krista při dominikánském klášteře v Parmě. Další takováto zpráva nám podává informaci o založení podobného bratrstva biskupem Foulquesem r 1209 v Toulou- su a dokonce jmenuje i několik jmen zakládajících členů.

Otázka vzniku Třetího řádu sv. Dominika, není tedy jednoduchá, ale je věcí vývoje, který trval delší dobu a který znamenal pozvolné sbližování kajících bratří a sester a Vojska Ježíše Krista pod čistě dominikánskou ideou. A pak přichází chvíle, kdy tato dvě hnutí splynula pod jednotnou ideou Třetího řádu tak dokonale, že si téměř nikdo nebyl vědom, z jakých prvků toto jednolité těleso vzniklo. Jméno Voj Ježíše Krista pozvolna mizí. Ustupuje totiž do pozadí bojové zaměření, takže Řehole velmistra Munio de Zamora dokonce zakazovala členům nosit zbraň bez povolení. Ale původní myšlenka zůstává. Jde totiž o myšlenku řádu apoštolského. Nabývá převahy celek kajícníků, kteří vtiskují útvaru také svoje jméno. Postupem doby se tedy jasně krystalizuje Třetí řád sv. Dominika, jako řád jehož účelem je vlastní posvěcení, tedy snaha po dokonalejším křesťanském životě, jakož i péče o spásu nesmrtelných duší, přizpůsobená stavu věřících žijících své povolání ve světě.fra. Rafael podle R. Dacika OP. Cesia apoštolské svatosti.

+++

Dějiny dominikánů v Brně (část 2-3.)

Papežové často vybírali za své vyslance do našich zemí dominikány. Tak třeba v listopadu roku 1246 vyslal papež Inocenc IV. k moravskému markraběti Vladislavovi jako legáta v záležitostech církve a výpravy do Svaté země dominikána bratra Gotfrída. Ten se pak roku 1247 účastnil sporu krále Václava I. s biskupem Mikulášem,

Brněnští dominikáni dostali od některých z těchto papežských legátů odpustky, potřebné pro získání prostředků na stavbu kláštera. O tom, jak naléhavě tyto prostředky postřehovali, svědčí už první odpustková listina z roku 1248. Uvádí se v ní, že klášter nemůže být dostavěn bez pomoci věřících, neboť vlastní prostředky bratří dominikánů na to nestačí. Tuto listinu udělující třicetidenní odpustky vydal brněnským dominikánům papežský legát a salzburský arcibiskup Filip Korutanský, synovec a kancléř krále Václava L, s nímž roku 1248 pobýval v Brně.

Další odpustky udělil brněnskému dominikánskému klášteru (a spolu s ním i klášteru v Olomouci a v Jablonnérn) kolínský domínikán Gerhard z Vrorzhei- mu. Byl to zplnomocněnec papežského legáta kardinála Hugona. Byl vyslán do Čech roku 1252, aby zajistil souhlas krále Václava 1. s postupem protištaufské politiky v Německu. Listinou z listopadu 1252 přiznává Gerhard čtyřicetidenní odpustky věřícím, kteří přijmou svátosti v kostele sv. Michala a udělí zde almužnu.

O vydání některé z těchto odpustkových listin se dle Kalisty zasloužila právě svatá Zdislava. Ta pobývala na přelomu 30. a 40. let 13. století v Brně, kde byl její otec Přibyslav z Křižanova na hradě královským kastelánem. Další poolovac-í listinu přiznávající brněnským dominikánům opět čtyřicetidení odpustky, a to na svátek a osmidenní svatého Petra, vydal roku 1253 Gerhardův pán a řádový spolubratr Hugo, kardinál od svaté Sabiny. Ten byl jako papežSký legát pověřen ukončením působnosti štaufských snah v Německu, namířených proti Svatému Otci.

Poslední známou odpustkovou listinou z dob gotické stavební činnosti brněnských dominikánů je věnovací listina bývalého litevského biskupa Víta z roku 1259. Touto listinou udělil kostelu sv. Michala v Brně další čtyřicetidenní odpustky na svátek Panny Marie, sv. Jana Evangelisty, sv. Dominika , sv. Kateřiny a sv. Alžběty. Udělení tolika odpustků naplnilo dominikánský kostel mnoha věřícími a dary na stavbu se jistě hojně scházely.

Byl to opravdu nejvyšší čas, že se dominikáni poněkud uchytili v Brně a začali svou stavbou přispívat k opevnění města. Do Evropy totiž právě vtrhly tatarské hordy. Roku 1237 pronikly do západního Ruska a odtud se s půlmiliónovým vojskem valily na západ. Král Václav 1. jim naštěstí zabránil vpadnout do Čech. Na Moravě byl jejich útok odražen roku 1241 v bitvě u Olomouce. Tataři se tehdy obořili též na Brno. Avšak brněnské hradby byly už tak pevné, že před nimi město zachránily.

Na rozdíl od brněnského dominikánského kláštera, který se pevně přimykal k městu a tak byl od začátku strategicky budován v návaznosti na městské hradby a jako jejich posílení, polští dominikáni nebyli vždy tak prozíraví. Proto značná část polských klášterů byla Tatary zničena. Naopak brněnský klášter se stal útočištěm dominikánům uprchlým z Polska a Slezska. Po tatarském vpádu se přeneslo těžiště dominikánské provincie na jistou dobu do naší vlasti. Polský kronikář Dlugosz zaznamenal zprávu, že se provinciální kapitula v roce 1273 konala v Brně. To nasvědčuje tomu, že brněnský klášter patřil k největším a nejvýznamnějším v provincii. Počet jeho bratří se tehdy mohl pohybovat kolem třiceti. Jejich přítomnost a působnost v Brně se ovšem nemohla obejít bez daleko rozsáhlejší podpory ze strany věncích, zejména terciářů. Přesný počet terciářů není doložen, ale zřejmě šel do stovek. Ti, společně s bratry dominikány, pomohli uhájit město Brno proti nájezdům nepřátel Krista, a to nejen silou hradeb, ale především modlitbou ke svatému Dominikovi a spolu s ním k blahoslavené Panně Marii.

Naši dominikáni bývali pověřováni papeži, aby ve svých kázáních povzbuzovali Boží lid, aby odhodlaně a statečně vzdoroval přívalu tatarských hord. Jako v ostatních dominikánských kostelech, tak i v kostele sv. Michala se kázalo velmi často, snad i denně. Rozhodně kázali dominikáni denně, ba i několikrát denně v době postní, o nedělích a o svátcích. Vždyť to vždy bývalo a dodnes je hlavní poslání řádu bratří Kazatelů. Přitom úřad nedělního a svátečního kazatele byl trvalý. Vzhledem k tomu, že v Brně sídlilo mnoho Němců, lze předpokládat, že zde býval dvojí kazatel, český a německý.

Podle středověkého zřízení, tzv. „terminářství“ míval nejspíše i brněnský dominikánský klášter některé farní kostely v obvodu (v termínu) trvale zadané ke kázání. Občas, zejména v postu a v adventu, přicházeli kněží od sv. Michala do osad s těmito kostely a konali tam několikadenní pobožnosti a kázání.

Jako kazatelé a zpovědníci získávali příslušníci žebravých řádů, dominikáni i františkáni, na oblibě. Lidé často dávali přednost jejich kostelům před návštěvou kostelů farních. To ovšem vyvolávalo nelibost světských kněží. Vyšší duchovenstvo, biskupové a kanovníci, byli zase dotčeni papežskými výsadami, které poskytují žebravým řádům jistou samostatnost, nezávislost na biskupech. Z toho někdy povstávaly mezi oběma skupinami duchovenstva spory. Ty se brzy přiostřovaly, když šlo o peníze. Totiž v té míře, v jaké přibývá příznivců řeholníkům, ubývá zase světskému duchovenstvu příjmů. Ve středověku se to týkalo hlavně pohřební štoly, když si šlechta a bohatí měšťané volí své hrobky v klášterech.

Takové spory se objevovaly v Evropě už od 13. století. Úspěšně je však vyřešil tridentský koncil. U nás nacházíme první zmínku o nich v oběžníku, vydaném olomouckým biskupem Brunonem. Biskup se v něm zastává žebravých řádů před nesprávným výkladem usnesení kroměřížské synody o povinnosti věřících zpovídat se svému knězi. Upozorňuje totiž, že tím není nijak bráněno řeholním kněžím posluhovat svátostmi věřícím. V lednu roku 1282 vydal Martin IV. bulu „Ad fnictus ubere, kterou udělil řeholním kněžím všeobecnou zpovědní pravomoc.

O tom, že ani brněnští dominikáni u sv. Michala nezůstali těchto sporů ušetřeni, svědčí zpráva o tom, že jakubský kněz Jindřich a otec Varnerius, vikář petrovský, kázali v chrámě sv. Jakuba tak ostře proti zpovědi a vysluhování svátostmi u dominikánů a minoritů, že se o tom dostala zpráva až do Říma. Papež Alexandr IV. nařídil dne 7. srpna 1255 celou záležitost vyšetřit a uvést na pravou míru.

Tak se ukazuje, že žebravé řády sice mívaly od prvních dob svého působení nějaké zvláštní výsady, jenže to zase na druhé straně bývalo vždy vyváženo jejich závazky na úseku kazatelském a vůbec misijním.

Již od svých prvních začátků se dominikánský řád účinně prosazoval v misijní činnosti Božího lidu. Od 30. let 13. století se zúčastňovali misijní činnosti v Pobaltí. Tak papež Řehoř IX. poslal už 23.února 1236 bulu představiteli českých dominikánů, vyzývající k hlásání Krista pohanským Prusům. Se stejnou výzvou se obrátil Inocenc IV. v říjnu rokul243 mimo jiné také na dominikánský konvent v Brně. Mnozí naši dominikáni se také zúčastňovali samotných křížových výprav, jako byla výprava krále Přemysla Otakara II. roku 1255. Jako misionáři pronikli také do dalších zemí, např. do země Cheurim u Černého moře. Pochvalná bula papeže Inocence IV. z roku 1253, zaslaná polské provincii, vyjmenovává jedenadvacet (!) různých národů, mezi nimiž naši dominikáni tehdy působili. Z uvedené výzvy papeže Inocence IV., adresované roku 1243 také brněnskému konventu, se ukazuje, že se i jeho členové podíleli na této misijní činnosti.

Svatý otče Dominiku, oroduj z a nás, brněnské dominikány, abychom se i dnes účinně podíleli na nové evangelizaci Evropy. Vysílej je mezi nové pohany tak, jak jsi tradičně určil, vždy nejméně ve dvojicích - když jeden argumentuje, další se modlí.

Maria, Matko Boží, přimlouvej se za nás v tomto novém křížovém tažení za záchranu nesmrtelných duší, které jsou ohrožovány bludnými sektami, narkomanií, homosexualitou a prostitucí. Chraň každého z bratří Kazatelů před nákazou hříchu a uč je obracet moderní pohany k Bohu čistotou, chudobou, poslušností a modlitbou svatého Růžence.

+++

KRÁLOVNO POSVÁTNÉHO RŮŽENCE

 

tvé jméno Klíč, jenž nebe otevírá,

tvé jméno píseň do hlubin jásotu,

tvé jméno květná dlaň, jež slzy stírá,

tvé jméno chléb, jenž sytí samotu,

 

tvé jméno víno, když je bez únavy

sborová fuga sem tam přenáší

přes propast radostí i muk i slávy,

z níž vábí jméno nejdražší!

 

Ty přikývlas a tělem učiněno,

ty oděla ses v rubáš pěti ran!

Ty vládneš Rájem spolu s ním,

ó Ženo, ty, stále ty, všech souvislostí plán!

 

Maria, Mirjam, ó míru jasu,

tak nezměrná jak oceán vod,

kde splývá obzor věčnosti a času

v jediné  ryzí ódě na život!

 

Oroduj za nás

 

A my pilnosti té jsou účastníky,

ty, věčná cena Boží Golgoty;

písněmi, slovy, jásotem a vzlyky

jí doplňujeme své podstaty,

 

A těly svými, jež jsou zánik stálý

v chemii proměn, krev i dřeň i tkáň

zdvíháme příboj věčné tvůrčí chvály

a životy své podáváme ran

 

v boji a práci, na rodiček ložích,

i ve slově, jímž duše krvácí.

Jdem po hrobech jak po schodištích Božích –

ani těch mrtvých dech se neztrácí.

 

Jdem přes požáry, přes dobyté říše,

od pólu k pólu chorál zaznívá

a v trojím kruhu stoupá výš a výše

a v jeho středu BOLEST, tvořivá:

 

rozněcuje se v samotách, až svítí,

a v jednom hoříc množí sílu všech!

Buď požehnána žhavá lásko k bytí,

již do duše a krve Bůh nám vdech.

 

Buď pozdravena nastokrát, ó Matko,

jež lásce té jsi dala nový svit!

V rážích a sírách sladko je, ach sladko,

života slávu přes tvé jméno pít...

Václav Renč

+++

O MARIÁNSKÉM RŮŽENCI

Okružní list Svatého Otce Lva XIII.

Důležitost veřejné i soukromé úcty k blahoslavené Panně Marii snadno pochopí ten, kdo uváží, na jaký stupeň důstojnosti a slávy ji postavil samotný Bůh. On ustanovil od věčnosti, aby byla Matkou Vtěleného Slova. Proto ji mezi vším, — co krásného je seřazeno ve trojím pořadí přírody, milosti a oslavy, vyznamenal tak, že Církev o ní právě užila slov: Z úst Nejvyššího jsem vyšla, jako provorozená mezi vším stvořením (Sír 24,5). Když nastal čas, kdy se prarodičové lidského pokolení provinili hříchem a tento hřích přenesli na veškeré potomstvo jako své dědictví, byla ona určena za rukojmí, že zase nastane mír a spása. I jednorozený Syn Boží podal své přesvaté Matce neklamné důkazy úcty. Vždyť ji učinil za svého skrytého pozemského života účastnou na obou zázracích, které — tehdy vykonal jako první divy: první byl zázrak milosti, kdy způsobil, že při pozdravu Marie zaplesalo dítě v lůně Alžběty; druhý byl zázrak přírody, kdy na svatbě v Káni proměnil vodu ve víno; a když na konci svého veřejného působení založil Nový Zákon a zpečetil svou Božskou Krví, odkázal ji svému milému apoštolu něžnými slovy: Hle, matka tvá (J 19,27). A proto my, ač nehodní, zastupujeme na zemi místo i osobu Ježíše Krista, Syna Božího, dokud se radujeme ze světla života, nepřestaneme tuto Matku oslavovat.

Jelikož pak při našem vysokém stáří cítíme, že ono světlo nám již nebude dlouho svítit, cítíme se pobídnuti, opakovat všem Našim synům v Kristu Jeho poslední slova, jež k nám vyvýšený na kříž pronesl jako svou závěť: Hle, matka tvá.

A budeme se cítit šťastnými, když naše povzbuzení bude mít ten účinek, že každý věrný mariánský ctitel si nebude ničeho tolik vážit, takže mu nebude nic dražšího, než aby o nem platila slova, jež Jan napsal sám o sobě: A učedník si jí vzal k sobě. (J 19,27)

Proto Vás vyzýváme, aby každý modlitbou růžence pomáhal sobě i utiskované Církvi. Zdá se, že se tento způsob modlitby na konci tohoto století podivuhodné rozšiřuje k oživení ochabující zbožnosti věřících. Krásné chrámy a svatyně Bohorodičky jsou toho svědky. - V měsíci květnu jsme této Božské Matce zasvětili květy, nuže, zasvěťme jí se zbožnou myslí také na plody bohatý říjen. Sluší se přece obe tyto roční doby obětovat té, která o sobě řekla: Květ můj — přináší ovoce cti a poslušnosti (Sír 24,23 ).

Zvláštní společenské zaměření, které je lidem dáno od přirozenosti, se snad nikdy neprojevilo tak účinné a nerozšířilo tak všeobecné, jako v naší době. Toho by ovšem nikdo neželel, kdyby toto hnutí přirozenosti nebylo zneužíváno k špatným účelům, kdy se bezbožní lidé seskupují do různých spolků proti Hospodinu a proti pomazanému jeho. Díky Bohu, však je možné sledovat i mezi katolíky větší zálibu ke zbožným spolkům; tyto spolky jsou stále četnější a ve svých společných příbytcích se všichni tak sbližují vztahem křesťanské lásky, že se opravdu dle jména i dle skutků zdají být bratry.

Bez Kristovy lásky se ovšem nikdo nemůže chlubit označením bratra ani bratrstvím, jako kdysi Tertullián rozhodně vyjádřil: Jste všichni bratry právem jedině matky přírody, ačkoliv jste lidmi v nižším smyslu, poněvadž jste spatnými bratry. Tím spíše však zasluhují být nazýváni bratry a jako takoví uznáváni ti, kdo uznávají Boha za jediného otce, kteří jsou napojeni jedním duchem svatosti, kteří se z jednoho lůna nevědomosti zrodili k jedinému světlu pravdy. (Apolog.39)

Z různých pohnutek a na různý způsob mohou katolíci zakládat velmi prospěšné spolky. Mezi tyto patří tzv. kroužky a venkovské spořitelny, jakož i svátečni shromáždění {x Itálii Oratori festivi), mládežnické spolky a jiné, které mají velmi dobré účely. Ačkoli se všechna tato zařízení dle jména, uspořádání a zvláštních cílů zdají být nová, přece jsou sama o sobě velmi stará. Není pochyb, že už v prvních křesťanských obcích lze nalézt jejich stopy.

Později se jim dostalo stanov, byly rozlišovány různými odznaky, vyznamenávány výsadami, bylo jich užito k slavení bohoslužby v kostelích, byly též určeny pro úkony duchovního a tělesného milosrdenství a podle časových poměrů pojmenovány rozličnými jmény.

Mezi těmito spolky neváháme zvláště vysoko vyzdvihnout onen spolek, jehož jméno zní svatý růženec. Co se týče jeho původu, patří mezi nejstarší, protože za jeho zakladatele se pokládá sám sv. otec Dominik; co se týče jeho výsad, tu je štědrostí Našich předchůdců velmi obohacen.

Tvar a takřka duše tohoto zařízení je Mariánský růžcnec. Síla a působnost růžence se nám odhaluje tím větší, když o něm uvažujeme jako o povinné modlitbě spolku, jenž se po něm nazývá růžencovým bratrstvem (společenstvím).

Každý ví, že modlitba je všem potřebná, ne snad že by jí mohly být změněny božské úradky, nýbrž - jak praví sv. Řehoř - aby si modlící lidé zasloužili modlitbou to, co jim všemohoucí Bůh od věčnosti ustanovil dát (Dialog, L, 8). Svatý Augustin pak praví: Kdo se umí dobře modlit, ten umí dobře žít (In Ps.,118). Modlitbou si však nejúčinněji vyprošujeme pomoc tehdy, když se veřejně, vytrvale a společně modlíme s jinými, takže tvoříme jeden sbor prosebníků. Jasně to dokládají slova Apoštolských skutků, kde se o Kristových učednících, očekávajících zaslíbeného Ducha svatého, uvádí, že všichni jednomyslně setrvávali na modlitbách (Sk 1,14). Všichni, kdo se tímto způsobem modlitby řídí, mohou si být docela jisti účinností modlitby.

To platí zvláště o členech růžencového bratrstva. Vždyť, jako kněží modlící se veřejně bohoslužbu hodin, modlí se stále a proto také velmi účinně, taktéž modlitba členů bratrstva, kteří se modlí růženec, je jaksi veřejná, stálá a společná.

Poněvadž - jak jsme řekli - veřejná modlitba daleko předčí modlitbu soukromou a má vetší účinnost, bývalo bratrstvo svatého růžence nazýváno Voj (Liga) modlících se sv. Otce Dominika pod praporem Matky Boží, protože Písmo sv. a církevní dějiny nazývají Matku Boží přemožitelkou dabla a bludů.

Mariánský růženec spojuje všechny účastníky tohoto bratrstva společnou vazbou bratrství nebo též jakéhosi obranného společenství, čímž povstává pevný útvar, který je uspořádaný a patřičné vybavený k odražení nepřátelských útoků, ať zevnitř nebo zvenčí. Z tohoto důvodu smějí členové tohoto zbožného společenství na sebe vztahovat slova sv. Cypriána: Modlíme se veřejně a společně, a kdykoli se modlíme, nemodlíme se za jednoho, nýbrž jeden za všechny a všichni za jednoho, protože celý národ jsme jedno (De orat. dom.).

Ostatně církevní dějiny dokládají moc a účinnost této modlitby: mluví o porážce tureckého vojska v bitvě u Lepaní a, jakož i u Temešváru v Uhrách, jakož i o skvělém vítězství u ostrova Korfu. Na věčnou památku této neobyčejné události ustanovil Řehoř XIII. svátek bl. Panny Marie Vítězné, který pak Klimcnt XI. označil růžencovou slavností, slavící se každoročně v celé Církvi. Tím, že se tento sbor prosebníků pod praporem Matky Boží znovu pořádá, otevírají se mu nové možnosti, a další čest a sláva.

Sem patří zejména časté připomínání andělského pozdravu po modlitbě Páně, jak je při růženci zvykem. To však není nijak na úkor božské důstojnosti, že bychom snad chtěli naznačovat, že máme spíše důvěřovat pomoci Panny Marie, než Boží moci; chceme tím pouze říci, že ona Boha spíše pohne a nám nakloní. Učení katolické víry nás vede, abychom své modlitby obraceli nejen k Bohu, ale také k andělům a svatým, třebaže různým způsobem; Bůh totiž má být vzýván jako hlavní zdroj všeho dobra, kdežto svatí jako přímluvci.

Svatý Tomáš praví: K někomu se můžeme modlit dvojím způsobem. Předně, aby prosbu viry sám vyplnil, podruhé, když ho žádáme jako prostředníka vyplnění naší prosby. Prvním způsobem se modlíme k Bohu, poněvadž všechny naše prosby směřuji k tomu, abychom dosáhli milosti a slávy, jez dává jedině Bůh, dle žalmu: „Milost a slávu dá Hospodin.“ Druhým způsobem se modlíme k andělům a lidem, ne aby Bůh naše prosby poznal, nýbrž aby se jejich přímluvou a zásluhou staly naše modlitby účinnými. A proto čteme ve Zjevení (Zj 8,4): „Z kadidelnice v ruce anděla vystoupil před Boha kadidlový kouř s modlitbami věřících.“ (Summa thcol., 11,11,83,4) Kdo by se však ze všech těch, kteří obývají nebeské příbytky, odvážil soupeřit s milostiplnou Matkou Boží v dosažení milosti? Kdo vidí jasněji ve věčném Slovu nesnáze, které nás navštíví, co potřebujeme? Komu je propůjčena vetší moc pohnout Boha k vyslyšení? Z podstatné příčiny vzýváme blahoslavené nebešťany jiným způsobem, než se modlíme k Bohu, - neboť k Nejvznešenější Trojici se modlíme proto, aby se nad námi smilovala, ale ke svatým, ať jsou to kteříkoliv, voláme, aby za nás orodovali (S.th.,I); avšak vzývání blahoslavené Panny má něco společného s úctou Boží, protože se Církev k ní obrací stejnými slovy, jako k Bohu: Smiluj se nad hříšníky. Členové růžencového společenství si tedy počínají velmi správně, když vplétají tak mnoho andělských pozdravů a mariánských modliteb jako do růžových věnců. Velikost Panny Marie je opravdu tak vznešená, a tak veliká je její přízeň, jaké se těší u Boha, že ten, kdo potřebuje pomoc a neobracel by se k ní, podobal by se tomu, kdo by chtěl létat bez křídel.

Zmíněné bratrstvo má ještě jednu přednost, kterou nelze přehlédnout. Kolikrát totiž při modlitbě Mariánského růžence rozjímáme tajemství své spásy, tolikrát takřka soutěžíme ve svatých službách, jimiž bývaly kdysi pověřeny nebeské andělské šiky. Oni svého času zjevovali jednotlivá tajemství, měli na nich velký podíl, pečlivě je plnili, s tváří jednou radostnou, jednou bolestnou, jednou vítězoslavně zářící. Gabriel je poslán k Panně, aby zvěstoval vtělení věčného Slova. V betlémské jeskyni opěvují andělé velebnost novorozeného Spasitele. Anděl vyzývá Josefa k odchodu s dítětem do Egypta. Anděl přináší útěchu Ježíši, který se z tesknosti v zahradě potil krví. A když zvítězil nad smrtí a vstal z hrobu, zvěstovali to andělé ženám. Andělé oznamují jeho Nanebevstoupení a předvídají jeho slávu v průvodu andělských kůrů, k nimž on připoj í duše vyvolených, a nad které je vyvýšena svatá Boži Rodička.

Tak se hodí na účastníky růžencové modlitby to, co apoštol Pavel řekl novým Kristovým dětem: Přistoupili jste k hoře Siónu a k městu živého Boha, k nebeskému Jerusalemu a k desetitisícům andělů (Žd 12,22). A co je více božského, co Bohu milejšího, než s anděli patřit a modlit se s nimi? Jak pevně smějí doufat a důvěřovat, že jednou budou požívat blažené společnosti andělů v nebi ti, kteří se zde na zemi věnovali jejich službě?

Z těchto důvodů pronesli římští papežové o růžencovém bratrstvu největší chválu. Tak Inocenc Vlil. jc nazývá zvláště zbožným bratrstvem (Splendorpater nae gloriae ze dne 26. února 1491); Pius VI. vykládá o růženci, že jeho působení mělo skvělé účinky: Věřící se stávali jinými lidmi, ubývalo temnoty bludu a šířilo se světlo katolické viry (Consueverunt Romani Pontifices ze 17.září 1569). Sixtus V. uznává bohaté plody růžencového bratrstva a hlásí se k němu. - Těmito příklady Našich předchůdců pohnuti vybízíme k rozvoji této pobožnosti...

V Římě, dne 12. záři 1897                     Papež Lev XIII.

+++

Za starcem přišli lidé a říkají mu: „Otče, někteří z nás viděli andělyť Stařec mlčel a po chvíli suše odpověděl: „Šťastní ti, kdo vidí vlastní hříchy? Apotegmata

+++

Přirozené kořeny duchovního života (7-8. pokr.)

Stárnutí je přirozená lidská vlastnost. Během tohoto procesu se dějí značné fyziologické a psychologické změny. Hledání pravdivého životního zaměření a nové utváření vztahu člověka ke skutečnosti vyznačuje dobu mládí. K základním zkušenostem stáří patří prožitek vlastních mezí. Život pro člověka viditelně pozbývá rysu novosti a nabývá rázu jednotvárnosti. To je jedna z příčin, proč mají starší lidé hlubší vztah k duchovnímu životu: snáze totiž poznávají pomíjivost svého pozemského života, tuší smysl blížící se fyzické smrti a připravují se ve víře k jejímu přijetí a v lásce k jejímu překročení.

Člověk prožívá ve stárnutí přirozený podnět k probouzení se a rozvoji duchovního života. Člověk, procházející různými zastaveními stáří, je tak přirozeně veden ke společnému umírání s Kristem. Je veden k účasti na tajemství Kristova utrpení. To koneckonců znamená úplné sebeodevzdání. Jako účast na Kristově umírání znamená smrt také účast na Jeho přechodu k oslavě, k blaženosti, tedy k cíli duchovního života. Tak se stáří křesťana stává něčím víc, než jen koncem života - je začátkem oslavení.

Duchovní život člověka se rozvíjí spolu s jeho osobností. Duchovní život se rozrůstá do všech svých rozměrů teprve v dospělém věku. To znamená, že duchovní život dítěte není ještě dokonalý. Je však ve stavu uskutečňování.

Duchovní život dítěte: dítě přirozeně směřuje k duchovnímu životu. Je proto snadno přístupné duchovním hodnotám. Tato otevřenost má základ v jeho psychických rysech: cítí potřebu ochrany a žije v závislosti. Má smysl pro neviditelné a symbolické. Tíhne k duchovním hodnotám intuitivně. Přes svou upřímnost je však tato dětská odevzdanost příliš snadná a emocionální, než aby mohla být stálá a trvalá. S růstem jeho přemítavého poznání poměrně ustupuje do pozadí vliv přímého intuitivního poznání. Dětský duchovní život dozrává, když přechází od vratkých emocí k přilnutí k duchovním hodnotám v Kristu, a když se jasněji rozliší tajemst ví od mýtu.

Duchovní život dospívajícího: je podložen psychickými vlastnostmi dospívajícího jedince: skoncování se světem dětských představ, zálib a her, osamostatnění, překypující životnost, pozornost k záchvěvům nitra, rozšiřující se přemítavé myšlení. Krize pout závislosti (rodina, škola, církev) forem autority (náboženství povinnosti) umožňuje nový, svobodně zvolený duchovní rozvoj v takovém rozsahu a hloubce, v jakém se o daném rozvoji shledá, že utváří osobnost. Touha dospívajícího člověka po duchovním životě je umocňována voláním po nekonečnu.

Mladý člověk se podrobuje požadavkům duchovního života, sotva objeví, že ho duchovní hodnoty uvádějí do sféry nepomíjivé životnosti a věčného mládí Zmrtvýchvstalého: slávou Boží je živý člověk. Dušezpytné upoutání na sebe je významný činitel důvěrnějšího a intimnějšího zaujetí duchovními hodnotami.

Suché, rozumářské úvahy, dostavující se při setkávání se člověka s tajemstvím, jsou snadno překonávány. Stačí si uvědomit, že tajemství se nabízí jako osobně blízká bytost, a náš vztah k ní jako setkání osob, a vůbec ne jako nějaké kladení hádanek.

Mravní nesnáze a odpovídající poznání vlastní nedokonalosti, které je doprovází, činí dospívajícího přístupným očekávání vnitřního osvobození, jaké mu přináší pronikání k hlubinám bezpečnosti duchovního života.

Tak se na rozkladu duchovního života dítěte nově utváří duchovní život. Musí přejít od uznání a prožívání duchovních hodnot ve jménu humanistického sebe- potvrzení k obětavějšímu podrobení. Musí přejít od radostně rozmáchnutého vrhnutí se do duchovního života, provázeného příjemnými emoceni a city, k neromaníickému, zodpovědnému rozhodnutí, v němž člověk připoutává vlastní život k nejhlubšímu tajemství, které ho oslovuje jako osobní výzva někoho, kdo vidí do lidského nitra hlouběji než člověk sám.

Duchovní život dospělého: Skutečnost a tvrdost života, kterou objevuje dospělý, narušuje sladce příjemný, humanisticky podložený duchovní život mladého člověka. Strukturu duchovního života dospělého člověka lze vyznačit těmito rysy:

Předně sjednocuje lidskou osobnost. Člověk si uvědomuje, že musí opustit mládí a myslet na konec. Zakouší tragiku v jádru své bytosti. Uvědomuje si svou pomíjivost a stává se ochotným přijímat sebe samého takovým, jakým vskutku je. To vše ho vyzývá k plnější prožívání závislosti celého jeho osudu na Kristu. Dále se duchovní život už nestará o svou ochranu, o své zabezpečení, protože se vlivem životní zkušenosti ustálí a stává přesvědčeným. Dospělý je v duchovním životě spíše zabydlen než dospívající. Celý jeho duchovní život se bytostně vztahuje ke Kristu.

Konečně zralost duchovního života nevyžaduje víc než to, že je třeba žít jako dospělý, tedy „uchovávat Slovo a s vytrvalostí přinášet užitek“ (Lk 8, 15). Duchovní život je čím dál tím více proniknut nadějí a mění se ve věrnost. Duchovní život se stává lidsky méně dynamický a oprošťuje se od výrazných zvratů, ale zato více vyzařuje.

U dokonalého duchovního života nehraje lidský věk velkou roli. Proto lidé, kteří ho dosahují, zůstávají šťavnatí a svěží. Avšak u těch, kdo k této zralosti duchovního života teprve směřují, tam různost věku klade zvláštní nároky na duchovní vedení. Vzhledem k mladším věkovým skupinám se duchovní vedení uplatňuje zejména ve směru rozvoje příznivých pohotovostí, zejména lásky. Přitom způsoby tohoto řízeného duchovního růstu se pružně přizpůsobují některým novým útvarům duchovního života, objevovaným a prožívaným mládeží spolu s jí vytvářeným novým životním stylem. Vzhledem ke starším věkovým kategoriím se duchovní vedení uplatňuje hlavně ve směru odhalování duchovních stránek nemoci, stáří a umírání.

Člověk roste a vyvíjí se v určitém prostředí fyzickém, sociálním a kulturním, ale i v nějaké duchovní atmosféře. Jedná-li se o přirozené vlivy okolního prostředí, tedy nejvýrazněji je člověk ovlivňován svou rodinou. To platí i v duchovním ohledu.

Vyrovnaný růst duchovního života dítěte vyžaduje účast obou rodičů, avšak tato účast se uplatňuje různým způsobem (Sv.Tomáš - Summa th.,II,II,154, 2). V prvních letech života dítěte má otec, na rozdíl od matky, méně kontaktu s dítětem. Mateřská péče se na rozdíl od péče otcovské vyznačuje převahou hřejivé laskavosti a citlivé pozornosti k různým fyzickým i psychickým tísním. Proto je mateřská péče žádoucí nejen k tomu, aby dítě zakoušelo příjemné zážitky, ale i proto, že tvoří nedílnou součást jeho vyrovnaného rozvoje.

Matka se víc než otec podílí na tvorbě duchovní kultury domova. Víc než otec se podílí na utváření domácího rodinného prostředí. Toto prostředí svou pohodou, vlídností a harmonií vztahů působí na převážně intuitivně vnímající dítě. Působí na něj nikoli ve smyslu nějakých zvláštních poznatků, nýbrž celostně, v podobě odlesku vanutí Ducha svatého.

Omezí-li se působení matky na dítě při jejím mimorodinném zaměstnání, snadno vznikají těžko nahraditelné nedostatky, a to i v oblasti rozvíjejícího se duchovního života. Určité zvláštní příčiny nelze smysly snadno postihnout. I když má dítě v takovém případě zajištěny všechny složky péče (péče babiček, péče v jeslích, v mateřských školkách, aj.), přesto péče nepůsobí v duchu bezprostředního celostního vjemu dítětem, poznávajícím převážně intuitivně.

Přibližně od 6ti let začíná dítě potřebovat lásku otcovu, jeho autoritu a vedení. Zatímco matčina péče poskytuje dítěti celkovou životní jistotu a chuť do života, posláním otce zde je vést dítě k tomu, aby umělo překonávat zvláštní problémy a nesnáze.

Obrazně řečeno: matka představuje dítěti svět přírody, půdy, moře a vůbec přírodního prostředí, ale i Ducha svatého; otec představuje dítěti svět myšlení, lidských výrobků, zákona a kázně, ale i Boha Stvořitele. Na rozdíl od matčiny lásky principem otcovy lásky je: miluji tě, protože konáš povinnost, protože jsi jako já. Otcovskou lásku spíše než mateřskou je třeba si zasloužit. Při všem důrazu na rozumný zákon a plnění povinnosti se však otcovská láska vyznačuje také trpělivostí a shovívavostí. Tak dává rostoucímu dítěti vědomí vlastních sil a schopnost í, a konečně mu dovoluje jisté osamostatnění.

Představa dítěte o Bohu se utváří nejdříve podle obrazu otce. Odtud vyplývá důležitost chování otce před dítětem. Jak neblaze by působilo, kdyby vystupoval spíše jen jako trestající autorita, a neudělal si pro dítě čas a zůstal by pro dítě vzdálený. Tak vzdálený by mu byl v jeho představách i samotný Bůh.

Pokud by dítě ulpělo na výsledcích jednostranné otcovské výchovy, snadno by zůstávalo citově chladné, tvrdé, nepřístupné lidským emocím, a pokud by bylo spravedlivé, tedy jen suše a odtažite; tak by se v jeho duchovním životě odrážel obraz Boha Izraele před příchodem Krista na svět.

Kdyby však dítě ulpělo na výsledcích jednostranné mateřské výchovy, těžko by se rozhodovalo a opíralo o vlastní soudnost a rozhodnost. Postrádalo by vůli k překonávání složitých životních překážek. Ustrnulo by i v duchovním rozvoji. Bránilo by v rozvoji sobě i jiným.

V duchovním životě dítěte se uskutečňuje jeho druhé zrození, zahájené křtem svatým. Domácí Církev, přímo ve svém středu oživovaná duchem šíření radostné novozákonní zvěsti, směřuje k tomu, aby se stala zřetelným znamením Kristovy přítomnosti a lásky iakč pro ty, kdo k tomu maji daleko.

Rodina, opírající se o svátostné manželství, je neustále oživována a vedena největším učitelem duchovního života - Kristem k duchovnímu růstu ve svátostech, v oběti vlastního život a v modlitbě. To je kněžské poslání a poslání duchovního vůdce, kterou plni rodina ve spojení s celým Božím lidem. Tak vede děti v jejich duchovním životě a přitom posvěcuje sebe samu, celý Boží lid a svět (Jan Pavel II., Famíliaris Consortio, IV; 54-55)fra.Tomáš OP

+++

Bez Boha nemá nic smysl

Když hledáme odpověď na otázku, jak existuje nekonečno, má to praktický dopad pro náš život. Ovšem jaký? Pokud bychom zůstali jen při té otázce, neviděli bychom ve světě nic nového. Světlo začíná až tehdy, když si uvědomíme tuto skutečnost v její plnosti a do všech důsledků: dospěli jsme až na samotnou hranici hmotného světa. Ale tento svět se nám ukazuje jako „Něco“, co ho přesahuje. Musíme naši mysl zaměřit právě tímto směrem. Na konečnost světa a na svrchovanost toho, co je za ním.

Připomeňme si slova jednoho učence: Nevěřící, který se dívá na svět, vidí pouze svět: může mu to připadat dostačující. Vidí-li však nejen pouhý svět, ale konečnost světa, přestává být nevěřícím a mění se ve věřícího. Ano, přesvědčení, že svět je konečný, nemá skutečně daleko k uznání, Boží existence.

Nemá smysl zastírat, že jsou zde těžkosti. A velké, a hned několik. Často slýcháme, že představa o stvoření světa Bohem, odporuje fyzikálním zákonům. Něhot podle fyziky hmota nevzniká a nezaniká a svět tedy musí být věčný a nekonečný. A kromě toho: jestliže Bůh stvořil svět, kdo stvořil Boha? Vždyť nemůže-li být svět nekonečný, nemůže být nekonečný ani Bůh. Jak vysvětlíme, že první příčina všeho, co je - Bůh, byl vždy, zatímco svět musel být stvořen?

Zapamatujme si tyto námitky. Jednou se k nim vrátíme. Nyní si však řekněme několik slov o vztahu světa k Bohu: Jestliže svět není nekonečný a má počátek, znamená to, že byl stvořen. Bůh není jenom nejvyšším dodatkem. Není tomu tak, že vidíme všechny věci stejně jako ostatní lidé a navíc ještě Boha. Totiž ani ty věci, které vidíme současně s nimi, nevypadají pro nás stejně a skutečně ani takové nejsou. Představme si třeba krajinu při východu slunce. To přece není tak, že vidíme tytéž stromy, kopce, domy, které jsme viděli předtím v záři měsíce a nyní k tomu ještě přibylo slunce. Slunce není pouze jednou z věcí navíc. Sluncem je všechno zalité, sluncem vše září barvami, které jsme předtím neviděli. Stejně tak Bůh není pouze jedna z věcí: všechno je jím zalité. Pouze tehdy vidíme všechno tak, jak skutečnosti je.

Rozbor věcí kolem nás odhaluje nervstvo dění v celé jeho životnosti. Důkaz, že svět není konečný, má pro nás klíčový význam. Ne, že by nebylo možné představit si Boha jako stvořitele nekonečného vesmíru, ale s pravdivostí tohoto předpokladu stojí a padá naše schopnost poznávání Boha světlem přirozeného rozumu. I kdyby byl svět nekonečný a věčný, o čem však nikdo nepřinesl nezvratný důkaz, nebyl by to důkaz proti existenci Boha, nýbrž jen důkaz všemohoucnosti Boha, který může stvořit svět navěky, tedy nekonečný.

Když je pravda, že svět je konečný a znovu a znovu se k tomu vracejme - Bůh je, Bůh skutečně existuje, Bůh skutečné „Něco“. Zatím tomu 'Něčemu“ ještě nepřiznáváme žádné příznivé určení - pouze existenci. Víme pouze, že to je. Ale i to je pro začátek dost.fra Girolaro

+++

PO ŽNÍCH

Kraj všechen ostříhán a holý jako dlaň,

nebesa proudy ohně vylévají naň.

Kožichu stébel zbavena a k obzoru až pustá

táhnou se pole rezavá

a prázdno jejich vzrůstá dnem každičkým,

však nic už letos nestane se v té vodorovnosti,

jež pečeť slunce nese –

a život našlapující si zširoka zas kruh tvůj

uzavírá jednou do roka.

Zas k noci vše se obrátí a zdřímne v Pánu,

čekání tíživé se skloní k mému lánu –

teď však sloup ohnivý mi tančí před očima,

a síra v květech třezalek se hořce k nebi vznímá,

žízeň se rozpálila proti mně

a před ukrutenstvím smolného deště paprsků

se všechen v sobě chvím.

Brambořišť zeleň brčálová ze sil posledních

naději ke kořenům poutá na dně lích,

a srdce strádajíc si dává stejnou práci,

a srdce vznícené krev k místům ohroženým vrací,

jsouc v zbroji pravdy hotovo vždy proti frontám oběma,

jsouc v nebezpečí zde, leč k úniku se nemá.

Vozové hradby oblaků rachotí denně jinam,

já dechem ohnivým zde všechno v sobe spínám.

Jedinou jískérkou by spláchly smolné lesy,

a já se neděsím zlou výhní proniknut –

z paprsků diamantových si spletá prut

jak svatý Prokop v pluh zapřáhnu běsy.

Jan Zahradníček

+++

Život krásné lásky

7. Láska nade všechno

Láska nesleduje vlastní prospěch. Láska není zištná. Láska musí umět zapomínat na sebe. Není opravdová láska, která stále počítá, co má nebo může mít anebo bude mít z toho či z onoho. Pravá láska představuje takové životní zaměření člověka, takový životní názor, takovou výstavbu žebříčku hodnot, takový životní postoj a chování, jaké lze vyjádřit slovem být. Falešná láska znamená takovou názorovou, postojovou a vůbec mravní orientaci člověka, jakou lze stručně vyjádřit slovem mít. Láska je neprodejná: Kdyby za lásku chtěl někdo dávat všechno jmění svého domu, sklidil by jen pohrdám (Pís 8, 7).

Toto určení je však jen velmi zevrubné. Tak opravdová láska sice nesleduje svůj zájem, nepočítá sama se sebou, ale přesto nemůžeme ani sebe docela vyloučit z žádné lásky, a tedy ani z Boží lásky. Ovšem to můžeme a musíme řídit, když nestavíme v žádné lásce jako hlavní a první předmět sebe, jinak bychom pro sebelásku zapomínali na bližního či druhého.

Láska potřebuje nějaké dobro, něco co dovede skutečně pohnout a přitáhnout vůli; jejím předmětem je a musí být pouze dobro buď skutečné, nebo zdánlivé. Avšak něco jiného je, zahrnout sebe v lásce, obsáhnout sebe psychologicky, a něco jiného je, sledovat především nebo výhradně sebe a upřednostňovat nebo výlučně sledovat svůj vlastní prospěch, protože v tomto druhém případě nemůžeme mluvit o skutečné lásce, ale jen o pyšném vyvyšování sebe sama. Opravdová láska míří k druhému, chcese oddat někomu, zasvětit se mu a sloužit. Chce spíše rozdávat, než přijímat. Nejednou však vidíme zaslepenost, fanatismus zakrnělé či zvrácené, zkrátka falešné lásky, která není ochotna naslouchat potřebám druhého, která není vnímavá k znamením doby, a tím méně je ochotná odpouštět chyby druhým; falešná láska se dokonce vysmívá pravé lásce, která se rozdává. Pravá láska, která se umí odpoutat od sebe, se docela uspokojuje tím, když sleduje, že milovaná bytost je šťastná; těší se, že může přispívat k jejímu štěstí. Pravá láska je natolik upoutána službou milované bytosti, že si ani nevšímá, zda je jí tato láska viditelně opětována. Láska opravdu milující sice jasnozřivě pozná, když třeba ustanou případné projevy opětované lásky, ale netrápí se pro to; nepodléhá malomyslnosti, nestává se pro to nešťastnou láskou, protože velkomyslnost a velkorysost je trvalou součástí pravé lásky.

Láska má totiž svůj předmět, nikoli proto, aby byla obohacována, nikoli proto, aby jí to něco vynášelo, nýbrž aby se sama oddávala. Posledním cílem lásky je vyhledávat Boží velikost a Boží dobro, a nikoli dobro vlastní, lidské. Ovšem ani člověk zde nepřichází zkrátka. Bůh odměňuje člověka, vynahrazuje mu jeho velkodušnost, ovšem pravá láska s tím nepočítá. Opravdová láska má za předmět dobro a štěstí druhého; musí totiž mít svůj vlastní úkon, a tím je milovat, a nikoli být předmětem lásky.

Ostatně duše, milující Boha, srůstající a sžívající se s Bohem, zakouší svrchovanou a nesmírnou Boží dobrotu a krásu, a prožívá štěstí z toho, že jej smí milovat a sloužit mu. Člověk zde cítí, že bychom neměli příliš mluvit o povinnosti lásky, nýbrž o tom, že jsme vyznamenáni, když smíme milovat svrchované dobro, že smíme ponechat svému srdci plnost rozmachu a rozevlát je k tomuto vrcholnému dobru, že se smíme svým životem ze všech sil rozběhnout k nej- vyššímu dobru, my - prach, který je na chvíli spojen v lidském těle - my tvorové, kterým je dáno milovat svého Stvořitele. Pokud vezmene v úvahu tuto propast mezi tvorem a Stvořitelem, chápeme, jak jsme vyznamenáni touto láskou. Kdo si v této Boží lásce počíná vypočítavě, potvrzuje, že postrádá pravé lásky k nekonečně dobrému Bohu; dokládá, že jeho duchovní život je vyumělkovaný, nepravdivý, neautentický, neživý, protože pravá láska, spočívající svou roztouženou myslí v Bohu, je jím naplněna. Pravá láska, rozepjatá ve své touze, je slastně nasycena; je přesvědčena, že je zde konečně bytost, k níž se může upnout z celého srdce, ze všech sil a celou myslí, a nemusí se obávat zklamání; tato svrchovaná bytost nezklame, nezradí. Lidské srdce nemůže šťastně žít bez pravé lásky. Mnoho přitom záleží na tom, co zahrnujeme pod pojmem láska, a jak a čím se pak snažíme tuto lásku naplnit.

Každá jiná láska může vést k rozčarování, k vystřízlivění. Je tolik lidí, kteří se bolestně zklamali v lásce, kteří snili, že nasytí své srdce, svou touhu po lásce, svou touhu po štěstí, po spočinutí v uspokojujícím dobru, ále najednou byli bolestně zaskočeni, když zůstali sami se svým srdcem, když o ně druhý nestál.

Avšak láska k Bohu, opravdová láska k Bohu vrcholí oddáním se Bohu, a tím zároveň naplněním našeho srdce a uspokojením našeho dychtění po lásce a po spočinutí tohoto našeho vzmachu snahového napětí. Toto nedokáže žádná jiná láska. Každá jiná se unaví, každá zklame, každé se jednou otevřou oči, protože poznáme u každé milované bytosti, že má své chyby, že není ideálním předmětem lásky, že není předmětem hodným naprosté a bezvýhradné lásky. To je snad největší rozčarování, zklamání a bolest lásky, bolest z toho, že jsme se v lásce oddali někomu, kdo nebyl hoden naší velkodušnosti; že jsme milovali tak bezvýhradně, tak oddaně, tak naprostým způsobem něco, co nebylo naprosto dokonalé, dobré a zceia hodné svrchované lásky. Tak končí každá ryze a výhradně lidská láska - každá láska, která nevychází z Boha a nekonči v Bohu. Každá láska takto nakonec zklame a unaví, kromě lásky Boží. Jedině Boží láska, která přitahuje člověka k tomu, jenž si zasluhuje více lásky, než můžeme my - Boží tvorové - dát. Pouze laková láska uspokojí. Proto se nepotřebujeme úzkostlivě a žárlivě ohlížet na tuto Boží lásku, která od nás žádá, abychom spíše mysleli na ni, na láskyhodného Boha, než na uspokojení, na své osobní zážitky. Nebudeme zklamáni. Nebudeme zrazeni, když tady přestaneme po tidsku myslet na zadní kolečka, když se přestaneme chovat jako počtáři, a ptát se, co za to dostaneme. Nebudeme zklamáni, když naplno projevíme svou velkodušnost.

Čím je totiž milovaná bytost dokonalejší, tím více dovede odplatit a opětovat lásku. Bůh pak je LÁSKA SAMA, a proto se nikdy nemůžeme přepočítat ve své lásce k Bohu. To se přece rozumí samo sebou, že když je Bůh svrchované Dobro, tak ten, který miluje Boha, nakonec je sám nejbohatěji odměněn. Vždyť lidské srdce nedosáhne klidu, dokud se někomu neoddá. To je základní vzorec člověka, že se jako svobodný tvor cílevědomě- někomu oddává, zasvěcuje. Jsou nejroztodivnější lásky, choutky a libůstky, které nahrazují lásku moudrou, jasnozřivou a pravdivou Místo lásky k někomu nastává pak záliba v něčem, koníček, hobby. Každopádně neujdeme tomuto směřování k dobru, nikam neutečeme tomu směřování naší touhy po spočinutí, vzmachu snahového napětí a dychtivé žádostivosti po dobrém předmětu. A tak je moudřejší hned, bez smutných zkušeností otevřít toto své dychtění Bohu, napřímit své snahové napětí k Dobru svrchovanému, a proto hodnému naší nej vyšší lásky.

Vždyť v pojmu Boha je, že je svrchovaným Dobrem, že je DOBREM samým. Proto kdo miluje, má zde záruku, že jedná-li se o dobro, které samo sebou oblažuje a uspokojuje, tak tedy že svrchované DOBRO uspokojí nejdokonaleji. Láska pak nás spojuje s dobrem, dává nám spočívat v dobru. Proto láska k Bohu, k Dobru samému, k Dobru svrchovanému, nám dává spočívat v DOBRU nej- vyšším. Proto také přináší vrcholné nasycení a uspokojení této nejtěkavější lidské schopnosti. Voní jablíčka lásky,

a všechny výtečné plody nad našimi dveřmi, nové i staré. Schovala jsem je pro tebe, můj milý (Pís 7,14)

Kdo takto touží po nejvyšším DOBRU, po DOBRU samém, přibližuje se k onomu vrcholu, po kterém špatně touží teosofové jako byl Karel Weinfurter nebo panteizující následovníci indické náboženské filozofie, od Moonovy sekty až po hlasatele hnutí Nová doba: zoufale touží po tom, aby unikli žádostivosti, shonu, dychtění a tím i ustavičnému vibrování od touhy k dobru, a od uspokojujícího dobra k nové, ještě palčivější touze. Touží uniknout STRESSu, jak se moderně říká tomuto usazení se ďábla v lidském nitru. Pro nás pak je Bůh Dobro samo, a tím samým i vrcholným spočinutím a uspokojením. Toto spočinutí však není mrtvolný klid, žádné vyvanutí života, žádné ubití tužeb dobrých i špatných, žádné umrtvení radosti i smutku, tedy žádná NIRVÁNA, jak to strašně a zoufale vysvětluje brahmanismus a buddhismus, a s nimi i celá plejáda dnešních sekt, jako hnutí Haré Krišna nebo Nová doba. Naopak, je to spočinutí v nepohnutclnosti a v nezměnitelnosti DOBRA, které nejenže má všechno, nýbrž také je všechno, a proto dovede člověku dát ono svrchované uspokojení, po kterém tak nesprávně, zvráceně touží temný mysticismus, drobící se do stovek a tisíců sekt - podle rozmanitosti lidského klamu a lidského podléhání spotřebitelskému průmyslu iluzí.

Spočinout v Bohu jako Dobru samém a v plnosti bytí znamená spočinutí, které však člověka dokonale obnovuje a přitom v něm mobilizuje všechny životní síly, takže to zároveň znamená vrcholnou činnost, která je v nejvyšší míře uspokojivá. Čím je kdo dokonalejší, je tím samým nejenom láskyhodnějším, nýbrž také sám dovede dokonale, věrně a naplno milovat a splácet lásku láskou. Takový je právě náš Bůh. Kdo jednou zakusil jeho lásku, kdo jednou získal zkušenost Boží lásky, kdo jednou spočinul v Jeho lásce, nezatouží po žádné jiné lásce a nikdy se nedá uspokojit žádnou náhražkou. To je ta hluboká životní zkušenost sv.Tomáše Akvinského, která se mu nesmazatelně vryla do paměti, když mu v mládí vlastní rodina marně vnucovala svůdnou a prodejnou ženu.

Vždyť ten, kdo je větší a dokonalejší, než milující tvor, nemůže zklamat milujícího, protože dovede vždycky dobře milovat jeho - méně dokonalého, kdežto my naopak neumíme, nedokážeme milovat patřičně Boha, který nás dokonalostí přesahuje, nemůžeme Ho milovat tak, jak by si On sám zasloužil. Proto se netrapme s obavami, zda nebudeme ztrátoví při lásce Boží. Je dokonalejší než my, a proto věrnější než my!

Ostatně srovnejme, co je v nás láskyhodného, a co je láskyhodného v Bohu - a hned se musíme pokorně schoulit ve své nicotě. Co bychom chtěli, aby v nás Bůh miloval? Co je v nás dobrého, to pochází od něho. A to také nepochybně miluje. Tak máme zaručenou Boží lásku tím samým, že nám vlévá svou lásku. Ta je nám důkazem, že nás miluje jako své děti, že nás přitahuje k sobě jako své děti, že nás povolává ke své důvěrné blízkosti, a to je již znamením Jeho lásky.

Člověk, který chce být milován, spoléhá na SVÉ přednosti, na SVÉ zásluhy. Ale to je již znamením, že nemiluje zcela bezvýhradně a oddaně, že ve své lásce příliš počítá s odměnou, že příliš upřednostňuje sebe, tedy že své přednosti hodnotí jako příliš dokonalé a veliké.

Naše nadpřirozená láska je láskou pravdivou, láskou, která - jak poznáme dál - je spojena s darem moudrosti, která všechno zakládá na poslední příčině, na vztahu všeho k poslední příčině, na poměru k ní. Proto také vidí, že všechno, co má, má od Něho, takže pokorně, vděčně a láskyplně vzhlíží k Pánu, jenž má důvod, aby miloval své dílo v člověku, a aby nenáviděl to dílo, které je v člověku jako výhradně lidské: a tím je lidský hřích a ubohost.

Proto se pokud možno - úplně to možné není - tedy pokud možno odvracejme ve své lásce k Pánu od sebe. Pokud milujeme Pána, nehleďme na sebe, nýbrž berme ohled jenom na Něho! Odtrhněme se od toho, co vidíme v sobě! Povznesme se nad to, k čemu sklouzne naše touha! Jedině tak budeme hodni Boží lásky a milování! Nikoli nám, Pane, jen svému jménu zjednej slávu a lásku!

Když se zadíváme na sebe v pravdě a v duchu, tak vidíme svou ubohost, a divíme se v posvátné bázni a pravdivé pokoře, divíme se v dojetí nad nezaslouženým Božím darem, - jak si nás Bůh mohl vůbec zamilovat. Teprve pak se budeme upřímně snažit, abychom Pánu naplno vydali ze sebe všechno, když se k nám sklání Jeho láska. Tak nepochopitelně a podivuhodně. Jak se uvádí ve vánoční liturgii: Bože, ty přijímáš naše dary a činíš s námi slavnou výměnu: my íi přinášíme, cos nám daroval, a ty nám dáš sám sebe.

Když se modlíme o lásku, když prosíme, aby nás Bůh miloval, tedy proto, abychom mohli Pána také milovat, protože toto je cesta k většímu vzrůstu lásky, abychom byli sami pochopeni ve své lásce, milováni, a tak mohli tím vroucněji dát lásku svou. A v životě nadpřirozeném to má zase svou hluboce mystickou pravdu. Nemůžeme Tě, Pane, milovat, aniž bys nás Ty napřed nemiloval. Naše láska k Tobě je v nás krásným obrazem Tvé lásky k sobě samému. Proto, abychom Tě mohli milovat dobře a náležitě, jak si zasloužíš, zmocni se, Pane, celé naší bytosti; zamiluj si sám sebe v nás a nauč nás milovat sám sebe v nás. Pane, nauč nás modlit se, prosili apoštolově. A my prosíme podobně: Pane, nauč nás Tebe milovat!

Pane, svou láskou k nám stvoř si v nás naši lásku k Tobě! Pane, přitáhni si nás láskou naší k sobě!

Pane, ukaž nám svou lásku, dej nám prožít svou lásku k nám, abychom se dovedli rozohnit touto Tvou vlastní láskou a tak Tebe milovat! Vždyť sami ze sebe nic neumíme, nic nemáme, leda hřích a bídu.

Tato svatá nezištnost lásky je základem pravé lásky. Naše láska k Bohu je totiž láskou přátelskou. Chceme a přejeme Bohu dobro. Přejeme mu jeho nesmírnost, jeho svrchovanost, jeho prvenství, že je středem a cílem všeho. Tato láska dlouho nepřemítá. Sotva jí rozum představí láskyhodný předmět nebo láskyhodnou osobu, roztoužíme se a chceme jím dát ihned to dobro, které jim náleží. Jakmile se nás jednou dotkla milost Páně a poznali jsme, co je Bůh, tak se k němu ihned rozběhneme; bez dlouhého přemítání se v nás zvedne vlna snahového napětí, takže chceme, aby byl od nás a ode všech milován, ze všech sil, za všech okolností a celou naší bytostí. Máme jistotu a jsme přesvědčeni, že Bohu patří čest a sláva, naše oddanost a služba.

Teprve z této bezvýhradné oddanosti, z této Boží lásky, takřka na první pohled, vyplývá pak další život krásné lásky, totiž napřímení celé naší lidské bytosti k tomuto Bohu - svrchovanému Dobru a vrcholné Kráse, a touha po spojení s ním. Tato láska nás přitáhne k Bohu tak úžasným magnetismem a spojí nás s Bohem natolik, že pak nadpřirozenou svatou samočinností se zabýváme především Bohem, zvykáme si na něho, nalézáme v něm zalíbení, a chceme být s ním co nejvíce spojeni. Nadpřirozená láska nás tedy strhuje do Božího středu, a dává nám milovat Ho celou vroucností a opravdovostí, takže teprve teď začíná vlastní psychologický život naší krásné lásky. Každá opravdová láska míří ke spojení s Bohem, v něhož přesvědčeně věříme teprve nyní, teprve s touto hlubokou zkušeností svatého spojení s Ním, osvojenou dary Ducha svatého.

Bůh musí být a stát se středem naší nadpřirozené lásky k Němu. Proto se ve své lásce k Bohu stále, soustavně a vytrvale očišťujme. Zkoušejme, filtrujme a destilujme svou lásku v utrpení pro Boha, aby se stala ryzí jako zlato zkoušené v lučavce královské. Smíme jej milovat ne pro něčí pěkná slova, ani pro souhlas veřejného mínění, ani pro svědectví jiných lidí milující Boha, ale jen pro Něho samotného. Stačí přece už skutečnost, že nemůžeme Boha milovat jinak, než jako své dobro, protože On tak uspořádal a zařídil naši lidskou vůli, že se nemůže rozhodnout pro cokoliv, co by nebylo představeno rozumem jako dobro, přinášející uspokojení. Bůh nás totiž stvořil pro štěstí, pro radost, pro blaženost, a proto On musí být naším štěstím, radostí, blažeností, abychom jej mohli milovat. To však uskutečňuje pravá láska sama.

Když jej milujeme jako cíl všeho, a tedy i cíl sebe, našich schopností a naší lásky, pak jej milujeme pro něho samého, protože je sám v sobě hodný lásky, a všechno ostatní je dobré a hodné milování jen Božím působením této lásky a láskyhodnosti Boží. Pokud se takto zaměříme k Bohu jako k cíli všeho, jako k náplni všeho, jako plnosti v sobě, potom nás Boží dobrodiní také naučí hodnotit to - nikoli především ve vztahu k nám - nýbrž jako projevy Boží lásky, jimiž nám Bůh chce usnadnit naši lásku k Němu. Pak se i tato láska - láska vděčná za Boží dary vrací k Bohu - dárci.

Bůh tříbí tuto naši lásku k Němu tím, že nám postupně odebírá všechno, co není On sám. Učí nás vzdávat se všech Božích darů, jež pocházejí od Boha, ale nejsou Bůh sám, neboť nikdy plně nevystihují jeho vlastní velikost. Proto Bůh odnímá jak útěchy duchovní, tak zalíbení smyslové části naší bytosti, abychom nesloužili Bohu pro Jeho dary, pro své vlastní lidské uspokojení, které spíše stahuje Boha k nám dolů, místo aby nás povznášelo výše k Němu. Nesmíme příliš ulpívat na těchto darech, ani na svých příznivých pocitech či jiném svém uspokojení. Stále zde totiž hrozí nebezpečí, že si pak zamilujeme sebe, své uspokojení v naplnění své smyslové nebo i rozumové touhy jako ryze lidské touhy.

Tak se nám Bůh někdy zdá být krutý, nemilosrdný, když nám odebírá jednu dětskou hračku za druhou, když nám někdy upírá i naše - lidské zalíbení v Něm, pokud totiž není docela zduchovnčné, pokud se docela nerozplyne v spočinutí v Nčm, který je nejčistší a naprosto ryzí úkon, a nikoli v nás - nedokonalých tvorech. Boží dary jsou zálohou Boží lásky samotného Boha. Nezůstávejme proto jen u této zálohy a usilujme o Něho samého a celého.

Tak se nejdokonaleji přiblížíme k Bohu a k Boží lásce, jež miluje sama sebe, pro sebe, pro svou plnost a dokonalost. Od rozmanitostí, od nejrůznějších náznaků, záloh, závdavků, vyjádření náznaků, od této mnohosti dospějeme k jednotě lásky, kde se Bůh stává jediným středem. Proto je tak důležitá nazíravá modlitba, neboť se v ni odpoutáváme od mnohostí, od nás samých, od různosti tvorů, na cesty, po nichž pronikáme k Bohu samému.

Nebojme se, že bychom sc tim odcizili životu a drahým bytostem, že by se tím snad náš život odlidštil či pozbyl lidské opravdovosti. Jednota v Bohu, přitahování všeho do Boha nás naučí vidět všechno pod zorným úhlem věčnosti. Naučí nás to, klásí všechno na tu příčku žebříčku životních hodnot, kterou Bůh každé veci ustanovil, takže budeme vděčni, ochotní a schopní šťastnou a krásnou láskou odpovídat na všechno to, co nám Bůh dává skrze tvory, a budeme umět vidět ve všech tvorech našeho životního prostředí stopu Boží lásky. Tvorové nás takto neodvedou od Boha. nýbrž nám budou ukazovat k Němu. Budou vždy jen víc a více rozněcovat naši touhu mít už v plnosti a přímo a bezprostředné to, co nám tvorové podávají z Boží lásky v sobě a na sobě.

Postavme všechny veci našeho životního prostředí na jejich místo. Přijímejme všechny tyto věci jako ukazatele k Bohu, jako zálohu jeho dobroty a lásky. Neuchýlí nás od Boha, nýbrž jen tím více nás budou povznášet k zakoušení Boha samého, když už Jeho tvorové, projevy Jeho lásky v řádu stvoření jsou tak krásné a dobré. Tato životní zkušenost způsobí, že začneme svůj život prožívat tak odlišně, jak to naznačuje rozdíl mezi černobílou groteskou a barevným, prostorově ozvučeným a širokoúhlým filmem, zachycujícím životní příběh krásné lásky. Kéž jsou nám tvorové odrazovým můstkem, který nám dává povznést se k poznání Božího dobra, Boží krásy a Boží lásky; který nás jemně povznese, abychom přes tvory kráčeli jako přes most, o kterém víme, že tu není proto, abychom se na něm zdržovali, nýbrž abychom přes něj přešli. Toto je smysl tvorů, smysl mostu, vedoucího nás k jeho Původci, k Bohu, jenž nás přitahuje, protože je všechno, a dává všechno, a uspokojuje nás už tím, že je, že my jsme s Ním a v Něm, pro Něho a k Němu, přičemž jsme tím více pro sebe, a blažení v Něm. fra Tomáš B.

+++

NANEBEVZETÍ

 

Shledávají malé příčiny velkých následků.

Hledí zabránit

jedné pohromě a deset jiných hrozivě zvedá hlavu.

Ohlíží se po hvězdách

a nikoho nenapadne

k zemi pohlédnout.

Kdo je to? Ta obryně? Vždy jiná a jediná přec.

Za tisíc let slovíčko nedopoví,

a když se malinko pohne,

Národy třesou se.

Kolébka naše ve hvězdách zavěšená,

Hrob náš,

řeknou a dál rozhazují své chrchle, své nedopalky

po tváři její.

 

Nechápou. A zatím tam dole

pod nohama davů zběsile spěchajících

z ne štěstí do neštěstí,

co to slabounce naříká, co v mukách úpí

nám u nohou? Tvář nemá. Tvář zmučené země

kterou tak podupali. Je to tvář Krista Pána.

A všichni jsme šlapali po ní. Všichni jsme šlapali po ní

v to poledne Velkého pátku,

jež trvá dosud...

A Panna Maria dál nemohla chodit

po tváři svého Syna.

Vznesla se.

 

Vznesla se ta Hvězda Mořská, ta Paní vod

ve všech zemepásech anděly unášena k obloze srpnové.

A když prší,

to pláč Matky Sedmibolestné Tvář zsinalou omývá

po níž zde pliváme...

 

Vznesla se z ovesnišť u nás doma,

kde prsty jejich nohou se naposled dotýkaly

drchničky,

toho nejdrobnéjšího kvítku mé země,

A potom tvář měsíc denní

pod slunci obrácenou

rozplynula sc. v nejlehčích mráčcích dne,

zanechávajíc po sobě nářek zvonů

zanechávajíc v strnutí nepochopitelného,

krásného smutku

oči krahujčí oči laní,

dokud se nevrátí.

Jan Zahradníček

+++

Věrouka, její předmět a úkol

Není většího slova nad slovo Bůh. Kolik svazků bylo již napsáno o tomto slovu, kolik uěenců zasvětilo zkoumání tohoto slova celý svůj život! A nikdy nebylo řečeno ještě vše, co možno o něm říci. Nikdy nebylo vyčerpáno téma Boha v celé hloubce. A nikdy vyčerpáno nebude, protože propast božství je nekonečná.

Celý živol člověka je obelkán tímto pojmem, který ho doprovází od jeho zrození až k hrobu, ba až za hrob, na věčnost. Bůh a svět jsou dva protilehlé póly, které si zdánlivé odporují, když rozumíme světu jako protivě Boha, které se však úzce stýkají, chápeme-li svět jako projev všeobecné a nezměrné příčinnosti Boží. Pak Bůh proniká všude a proniká vše, zasahuje i do nejmenší součástky světového ústrojí, ovládá celý vesmír od nejmenšího jednobuněčného živočicha až po ohromné hvězdy. Nebesa i země mluví o velebnosti a slávě Boží.

A tento Bůh v celé své velikosti a kráse, v celém svém životě a bytí je předmětem teologie, bohovědy. A to jen on je formálním předmětem bohovědy, tak jako jen míra a rozměr je formální předmět geometrie, pod jejímž zorným úhlem se pohlíží na vše ostatní. Je pravda, že bohověda pojednává také o mnoha jiných věcech: mluví o člověku a andělu a o stvoření vůbec, mluví o lidském jednání ve své části morální, zvláště o ctnostech a jejích protivách - hříších, mluví o svátostech a jiných prostředcích posvěcení, ale v každém z těchto případů pojednává o těchto věcech ve vztahu k Bohu, jenž je předmětem nejen věrouky, nýbrž i mravouky. A tak jako dogmatik mluví o Bohu v něm samém, tak moralista, musí mluvit také o Bohu jako o cíli, k němuž má člověk zaměřit všechno své jednání, a jako o největším vzoru, podle něhož má člověk utvářet svou duši. Vždyť mravouka není nic jiného než nauka, jak je třeba usilovat o to, aby Bůh byl co nejdokonaleji v duši křesťana. Není tedy v pravém smyslu dvojí bohověda: je pouze jedna tak jako je jeden její předmět: Bůh.

Není krásnější vědy a není vznešenější vědy nad bohovedu zvláště v její části věroučné, dogmatické: tam je zvlášť vidět, jak je jejím předmětem Bůh, ať už sám v sobě, nebo ve svém díle, pak v Ježíši Kristu a ve svátostech, v nichž sám uděluje svou milost. O této části bohovedy, o věrouce, platí v prvé řadě, co řekl svatý Tomáš o bohovědě vůbec, že je jistým odleskem Božího poznání v duši. (Summa theol.,l,I,3k2) Proto bohoveda je věda přesažná vzhledem k přirozeným vědám: nedá se s nimi srovnat. Jejím účelem je rozvinout v našem rozumu obsah Boží vědy, která je nám dána ve zjevení.

A odtud plyne její naprostá jednota, která je odleskem Božího vědění. Je sice pravda, že v teologii jsou dva druhy zjevených pravd: jedny mají za cíl poznání Boha, druhé pak správné usměrnění života v mravním řádu: pravdy dogmatické a pravdy morální. Přesto však je Boži věda ve své nejvyšší dokonalosti jedna. Bůh jediným pohledem poznává sebe sama a tímto poznáním poznává také všechno, co se dá uskutečnit. Toto dvojí poznání se sjednocuje v Bohu svrchovaně dokonalým způsobem, protože vše, co je v Bohu, je jedno, třebaže obojí dokonalosti těchto dvou poznání jsou v Bohu v nejvyšším stupni. - Potom tím. že teologie je odleskem Božího poznání, účastní se jistým způsobem jeho přesažnosti. Jejím předmětem je především Bůh sám v sobě, jehož poznáváme, abychom ho poznali, ale pak také Bůh jako cíl veškerého stvoření, k němuž a podle něhož je třeba usměrnit všechno lidské jednání. Ve skutečnosti tedv nejsou dvě teologie, dogmatická a morální. Je jen jedna teologie, obdobná ve své jednotě s poznáním samotného Boha. (Summa theol.,1,1,4)

Bohověda, zvláště ve své části věroučné má trojí úkol: dokazuje, vykládá a pořádá. Předmětem věrouky je Bůh pokud se nám dal poznat ve svém zjevení. Tím se věrouka liší od tcodiccje, přirozené teologie, která pojednává o Bohu, pokud je poznátelný pouhým lidským rozumem. Věrouka vychází podstatně ze zjevených pravd, a obírá-li se laké pravdami, které jsou poznatelné pouhým rozumem, pohlíží na ně vždy z hlediska zjevení, pod zorným úhlem Božího zjevení.

Zjevení obsahuje množství pravd, které může vidět každý, kdo čte Písmo svaté: obsahuje však také řadu pravd, které lze pouze logickými úsudky vyvodit z tohoto pokladu. Mimo to uznává za pramen zjevení nejen část psanou, Písmo svaté, nýbrž i Tradici, církevní podání, které je rovnocenné s Písmem. Tím se stává, že se během času objevují nové pravdy, které byly jaksi skryty v tomto pokladu zjevení. Církev, přinucena vnějšími okolnostmi, nejčastěji bludy, vymezuje tak zvaný nový článek víty, nové dogma, které je však nové jen v tom smyslu, že bylo slavnostně a výrazně vyjádřeno, aby bylo věřícím jasno v té či oné pravdě. Samozřejmě jde o pravdu, která je obsažena v pokladu víry, v Písmě nebo v podání. Dogma je tedy zjevená nauka, týkající se víry nebo mravů, která je obsažena v Božím slově napsaném nebo podávaném, a která byla slavnostně prohlášena učitelským úřadem Církve za zjevenou Bohem.

Úkolem věrouky je dokazovat tyto články víry, jakož i všechny ostatní závěry, které jsou vyvozeny buď přímo z pokladu víry nebo z těchto Církví vymezených dogmat. Jestliže však uvážíme, že jde o pravdy, které jsou v podstatě nadpřirozené, zjevené, pak je jasné, že se nemohou vyžadovat důkazy jako v jiných vědách, důkazy čistě rozumové. Jde-li o teologický důkaz, může být jen logický postup čistě rozumový, myšlenkový postup je přirozený a podle zásad a pravidel rozumu, ale důkaz sám musí být čerpán z nadpřirozeného zjevení. A proto dokázat věroučnou pravdu znamená ukázat, že je buď přímo obsažena ve zjevení, nebo že ji lze pomocí rozumové úvahy vyvodit ze zjevení.

Postup je následující: nejdříve je třeba zkoumat, zda je příslušná pravda skutečně obsažena v Písmě a v jakém stupni, zda přímo či pouze nepřímo. Církevní podání, obsažené ve spisech starých církevních Otců, v nejstarší liturgii a v životě Církve je druhý pramen, kde je třeba hledat. Církevní sněmy všech dob mají v této věci nesmírnou hodnotu, třebaže hodnota prvních převyšuje hodnotu druhých.

Každý článek víry mohl mít během doby jistý vývoj. Proto Církev uznává nauku o stejnorodém vývoji dogmat a odmítá protestantský názor o různorodém vývoji. Jsou jisté zjevené pravdy, které nebyly v každé době tak zdůrazňovány, jako v jiné době, třebaže Církev o nich nepochybovala. Vyskytly se opačné bludy, a tehdy bylo třeba vyzvednout tyto pravdy, aby měli jasno věřící, kteří by mohli být tímto bludem uvedeni v pochybnost. Proto cesta od pouhé lidové víry, která jednoduše věří tomu, co je obsaženo ve zjevení, až po slavnostně a přesně vymezený článek víry neboli dogma, může znamenat velmi dlouhou dobu, v níž se nám může toto dogma jevit v různých podobách více méně dokonalých. Nikdy však nemůže konečné vymezení článku víry být v rozporu s prvotní vírou, čerpanou z téhož pramene božského zjevení. V tom smyslu můžeme mluvit o vývoji dogmat, pokud v něm vidíme pozvolné pronikání téže pravdy, hlubší pravdy stejného zjevení a jeho přesnější vyjádření, odpovídající potřebě doby. Rozum člověka v tomto dokazování článků víry může sice přinést jisté důkazy, ale jen důkazy vhodnosti, čili může dokázat, že příslušná nadpřirozená pravda není v rozporu s rozumem, nýbrž naopak, že velmi dobře odpovídá přirozeným požadavkům. Přesto však důkazy, jež přináší teolog, i když jsou to jen důkazy z autority, jsou silnější, než důkazy kterékoli vědy, protože se opírají o autoritu Boha, který se nemůže mýlit a nemůže klamat.

Další úkol věrouky je vykládat zjevené pravdy. Ne sice tak, jak je má právo vykládat autorita Církve, která k tomu byla od Boha uzpůsobena a nadána neomylností, kterou teolog postrádá, nýbrž tak, že se snaží pronikat zjevené pravdy a přibližovat lidskému chápání. Věroučné pravdy jsou sice předevší předmětem rozumu, který osvěcují ohledně věcí, týkajících se Boha a jeho vztahu k člověku. Nejsou však určeny výhradně pro to, aby byly předmětem lidského bádání. I věroučné pravdy mají význam pro život člověka, třebaže ne tak přímo, jako morální pravdy.

Dogmatikův výklad má být takový, aby osvítil rozum a zapálil srdce. I věrouka má být vykládána tak, aby nakonec vedla k dokonalejší lásce Boha, o němž pojednává. K tomuto výkladu věrouka používá všech nižších věd, zvláště filozofie, dějin a patrologie. Nejhlubší vykladač zjevených pravd byl Andělský Učitel, svatý Tomáš Akvinský. Držet se sv.Tomáše je nejen povinnost každého katolického teologa, nýbrž také bezpečná cesta, po níž nelze zbloudit, což nejednou potvrdili papežové. Proto opomíjíme výklady jiných a držíme se výhradně sv.Tomáše.

Konečně je úkolem bohovědy pořádat věroučné pravdy tak, aby se vykládaly navzájem jedna druhou. Zjevení podává jednotlivé pravdy bez soustavy, podle okolností, v nichž bylo potřeba, aby Bůh tu nebo onu pravdu zjevil. Proto jsou jednotlivé pravdy osamoceny a nevidíme vždy jasně jejich vzájemnou souvislost. Úkolem věrouky je odhalit tento vztah, ukázat souvislost, sestavit jednotlivé pravdy ve vědeckou soustavu, systém, tak, aby jedna vyplývala z druhé, jedna vedla k druhé a jedna vykládala a objasňovala druhou.

Také zde je nám jedinečným vůdcem sv.Tomáš, jehož věroučná soustava trvá dodnes. A kdykoli bylo v jeho uspořádání zjevených pravd něco pozměněno, bylo to vždy na újmu jasnosti, a další doba se znovu vrátila k jeho soustavě. Reginald M. Dacík OP

+++

Život krásné lásky

8. Jediná míra lásky je být bez míry

Láska nás spojuje se svatým cílem, s vrcholným cílem. Spojuje nás totiž s tím, jenž je nejvlastnějším předmětem našeho toužení po dobru. Dokonale nás spojuje s dobrem samým. Když je dobro předmětem naší vůle, svrchované dobro, dobro samo je nejvlastnějším předmětem naší lásky, naší snahy vypjaté ke štěstí. Bůh ve své nesmírné lásce nás chtěl učinit podílníky na své blaženosti, účastníky své slávy. Proto nás stvořil. Proto nám dal vůli, abychom jí mohli přijmout a uchopit Jeho, jenž je samo Dobro: Hned jsem nalezla ioho, kterého tolik miluji. Uchopila jsem ho a už ho nepustím (Pis 3, 4).St vořil nás pro svou slávu, ale jemu tím sláva a štěstí v něm nijak nevzrostlo. Ale my jsme ti obdarovaní jeho povoláním k lásce:

Já jsem svého milého a můj milý je můj (Pis 6, 3).

Proto v lidském životě, v životě rozumové bytosti, bytosti poznávající pravdu a usilující o štěstí, nemůže být ušlechtilejšího cíle, než spojit se co nejdokonaleji s tímto dobrem, než se mu naplno otevřít, než po ném zatoužit celou svou vůlí. Avšak můžeme dost milovat Boha? Nikdo, ani andělé nemohou milovat Boha takovou láskou, jaké lásky je hoden. Proto nám to Bůh uložil a připomněl přikázáním, abychom nekladli žádné meze či hranice své lásce: Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou (Dt 6, 5). Máme a musíme milovat Boha z celého srdce, ze všech sil, zkrátka celou svou bytostí. Proto musíš milovat celého Boha, se vším, čím Bůh je, s veškerým Jeho tajemstvím a všemi jeho neproniknutelnými úradky, tedy také s oněmi, kterými vede i tebe, třebaže se ti to někdy zdá nepříjemné. V této věci jsme tak často pochybili a tolikrát chybujeme. Člověk, který opravdu miluje Boha, spoléhá na Něho, neboť chápe, že Bůh je pouze a jedině láska. Říká o sobě, že je láska, a ačkoliv je také spravedlivý, neříká o sobě, že je spravedlnost sama, třebaže se to rozumí samo sebou. Zdůrazňuje jedině lásku. To proto, abychom se mu v důvěře svěřili, abychom se mu odevzdali duší pohotovou, duší otevřenou. V Bohu musíme milovat všechno, ať nás obdarovává, nebo na nás dopouští zkoušky.

Miluji tě, Pane, s cclou tvou svatou vůlí i se všemi tvými svatými záměry. Jen tato ucelená a sjednocující láska, láska velkoryse věřící, jedině ona nás naučí ze všeho růst, vším růst, všeho užíval ke zdokonalujícímu růstu. Proč jen se, Pane, tolikrát ptáme po smyslu toho či onoho tvého záměru s námi, proč JÁ?, a proč toto a proč právě toto? Také svatí si kladou tu otázku, ale jen proto, aby si mohli hned odpovědět: Protože mne miluješ. Taková má být a musí být tvá odpověď na všechno, na celé Boží řízení, na všechny Boží plány s tebou, na celou Boží prozřetelnost. Věřím ti, abych tě mohl více milovat, a miluji tě, aby má víra v Tebe byla živá a horlivá. Věřím ti, a proto tě miluji tak, jak jsi, jak se mi projevuješ, a jak mne ráčíš vést, neboť jsi moudřejší než já a než kterýkoli z rozumných tvorů; a miluješ mne víc, než já sám sebe dovedu milovat. Proto vím, že se k tobě dostanu jenom tak, když se poddám tvérnu vedení, vedení tvé lásky, a nikoli svou sebeláskou, ani svým, ryze lidským rozumem či svou domnělou moudrostí. Nikdo z nás nevidí sám do sebe tak, jak vidíš ty do každého z nás. Tak sami sobě nikdy nerozumíme dokonale, ani se k tobě neumíme dobře modlit, a nevíme ani o co tě vlastně máme prosit (Ř 8, 26). Proto milujeme klidně a s důvěrou celou Boží vůli, jak se projevuje v našem životě. Nevybíráme si z tvé vůle hrozinky našeho lidského štěstí, ani si nestavíme ideály, jak by nás Bůh měl vést, a vůbec už si neděláme falešné předsevzetí, za jakých podmínek Božího řízení jsme ochotni Boha milovat. Kolik lidí na tomto ztroskotá. Kolik lidí se odpadá od víry a uchyluje se od církve, kolik lidí v sobě umrtví svůj duchovní život, když Bůh zkříží jejich plány, jejich ideály, jejich záliby, když bere člověku jeho oblíbené, ale právě proto nebezpečné hračky.

Naše láska k Bohu má být bezvýhradná, oddaně důvěřivá k celé Boží vůli, a ne pouze k té její karikatuře, kterou my si představujeme tak, jak by se líbila nám, a ne, jak se líbí Bohu samému. Nikdy ovšem nebudeme moci milovat Boha tak, jak si to zaslouží, jak je hodný lásky. Proto jej milujeme alespoň tak, jak jsme schopni. Tak by bylo velmi opovážlivé vybírat si, jak a v čem hodláme Boha milovat. Lidské srdce, to vnitřní životní prostředí je tak jako tak omezené a ubohé, a kdybychom chtěli ještě odměřovat svou lásku, nic by z ní nezbylo.

Zeptejme se každý sám sebe: Jak miluji Pána ve svých jednotlivých schopnostech? Jak miluji Boha ve svých možnostech? Jak jej miluji ve svém povolání, ve své práci či ve svém díle? Jak miluji Boha v okolním životním prostředí? Co mne vede v mé práci, v mém hodnocení věcí a lidí?

Boží přikázání a Boží vnuknutí a pokyny jeho Prozřetelnosti, jimiž nás staví do určitých okolností a poměrů, to vše nám ukazuje, co chce Bůh od nás. Ukazuje nám, jak mu máme prokazovat a dávat najevo svou lásku, jak máme chtít jeho, totiž jeho svatou vůli. Vždyť jeho svatá vůle má za dokonalý předmět Boží dobrotu. Proto jenom ten, kdo se úplně a beze zbytku ztotožní s celou Boží vůlí, jedině ten postupuje po ceslě této krásné a dokonalé lásky. Proto nás Pán vyzval, abychom jej milovali z celého srdce, ze všech sil a celou svou myslí, tedy abychom k němu zaměřili celé své vnitřní životní prostředí, a přijali ho do celého tohoto životního prostředí v nás. To znamená, že všechny naše schopnosti mají mít za svůj ústřední předmět Boha, jeho slávu a jeho vůli. Proto jej musíme napřed co nejdokonaleji poznávat. Jak málo času věnujeme myšlení na Boha, přemýšlení o Něm a „rozmlouvání“ s Ním. Kolikrát si, člověče, namlouváš, že jde o nějakou neobyčejnou dokonalost, když konáš rozjímání. A přece kdvž někoho milujeme, jak často k němu zalétámc svou myslí, jak často na něho vzpomínáme, jak se jím obíráme. Tolik se obíráš, člověče, sám sebou, a jak málo času ti zbývá pro Boha. Kolik toho napovídáme o lidských právech, a jak nás ani nenapadne, že také Bůh má nějaké právo, jemuž z naší strany odpovídá povinnost, závazek.

Kdyby ti, člověče, byl Bůh opravdu tím prvním a posledním, nebylo by pro tebe větší rozkoše, než moci na něj myslet, zabývat se jím. Pak by se neustále nadnášelo celé tvé vnitřní životní prostředí. Bez ustání bys prožíval jeho povznášející přitažlivost, jaksi v tobě rušící pozemskou tíhu: stále bys myslel na něho, uvažoval o něm, toužil po něm. Pak by sis nemusel vyhrazovat čas pro Boha. Pak by ses nemusel teprve cvičit žít v jeho přítomnosti. V něm totiž žijeme, pohybujeme se a jsme. Kdo přijímá Boha do svého vnitřního životního prostředí, povznáší se k Bohu, přičemž se vzájemné vztahy jeho lidské přirozenosti snadno slaďují a bez obtíži vzorně uspořádávají, takže zde není třeba něco přemáhat, nýbrž všechno jde uspokojivě. Není třeba si namáhavě dělat čas pro Boha, nýbrž člověk vždy a ve všem nachází čas, aby myslel co nejčastěji na Boha. Tato láska najde vždy prostředek a způsob, jak na Boha myslet, i při nej- vypjatějším zaujetí plněním povinností. Přitom pomyšlení na Boha a rozmlouvání s ním tě nebude vyrušovat z tvé práce, z tvého povolání. Právě naopak: každé tvé povolání a jakákoliv práce, i to sebeodpovědnější zaměstnání bude v tobě stále probouzet a živit myšlenku na Boha. Sotva vpustíš Boha do celého svého vnitřního životního prostředí, budeš vyveden sám ze sebe, tj. z tvora omezeného časem a prostorem, abys mohl zakoušet blaženost, svrchovanou radost a dokonalou krásu božského životního prostředí Nejsvětější Trojice. Budeš se pohybovat v Bohu, budeš v něm žít.

Tyto dvě schopnosti jsou vzájemně propojeny. Kdo miluje, myslí na milovanou bytost, a kdo myslí na milovanou bytost, ještě více se - s každou vzpomínkou na ni - rozhořívá, vždy novou láskou k ní. A co teprve vzpomínka na tuto nesmírnou lásku, na tohoto Boha, tak živě v nás přebývajícího. Je vyloučené, aby se ten, kdo žije v milosti, musel nutit myslet na Boha, aby se k němu musel úporně prodírat, aby mu snad dokonce bylo pomyšlení na Boha něčím zbytečným, nudným, únavným či nepříjemným.

Kde je tvůj poklad, lam bude  tvé srdce (Mt 6,21). Když v tobě žije posvěcující milost a Boži láska, tak Bůh sám sebe v tobě miluje a prodchne celé tvé vnitřní životní prostředí, abys hořel a povznášel se láskou k Němu; abys pořád jedině v Něm nacházel potěšení a naplnění; abys usiloval jenom o Něho jako nejen o své dobro, ale prostě jako o svrchované Dobro vůbec. Všechno, co se ti ukazuje nebo nabízí jako dobro, budeš umět hodnotit z úhlu věčnosti, ve vztahu k Bohu. Všechno budeš milovat tak, jak to miluje Bůh, a jak to chce a stanoví jakožto prostředek a můstek vedoucí k němu. Přitom ale budeš o to usilovat všemi svými schopnostmi, veškerými svým dovednostmi, zkrátka všemi silami a možnostmi, které ti Bůh svěřil. Ve všem tom uvidíš a uznáš způsob a prostředek, jak projevit Bohu svou lásku ve svém životě.

Neustaneš, dokud všechno v tobě nebude rozehráto stále výlučnější a uvědomělejší láskou Boží. Tak se dennodenně zkoumáš, co v tobě ještě nezní Boží láskou; odhaluješ stíny, které ještě nejsou prozářeny světlem a teplem Boží lásky; místa, kde se ještě ozývá skřípavý zvuk naší sebelásky. Svatí si počínali tak, že si představovali všechno lidské a stvořené v lásce lidské a i v božské, a pak se ptali, zda to všechno jsou ochotni dát Bohu. Denně mu to odevzdávali, aby tak byli připravení dát mu jednou všechno. Každý má nějakou zálibu, koníčka, oblíbenou činnost. Nalézá v tom útěchu, když na něho doléhá nějaký neklid z okolí a dostavují se různá vnější pokušení. Je v tom však něco únikového, na co se nedá naprosto spolehnout. Tuto svou skrytou lásku má obětovat, aby ukázal, že miluje Boha vtee než všechno to, co mu Bůh dal, více, než své potěšení, které postavil do bytosti nebo činnosti, která má poměrně pomíjivý ráz, a proto může přinést jen dočasné potěšení.

Neváhej s provedením bilance a inventury svých lásek, zálib a libůstek. Neotálej s přezkoumáním, zda se nedopouštíš nějakých ústupků vůči Boží lásce,  ať už je to znát z tvého chování, anebo to udržuješ v skrytu, když otevřené anebo maskované až do sebeklamu smlouváš s Bohem: Všechno ti dám, Pane, jen mi nech... To bys přece potom nemiloval jen Boha z celého svého srdce a ze všech sil, kdyby sis část sil šetřil pro něco jiného, kdyby sis část srdce vyhrazoval pro svou vůli, ale mimo vůli Boží, nebo dokonce proti jeho vůli.

Nepřítel naší lásky k Bohu je mistrný v nalézání našich slabin. Pozor na tyto nestřežené, Bohu neobětované slabiny! Pozor na ty naše slabiny, utajované před světem, které by člověk rád zatlačil a ukryl někam do hlubin svého podvědomí; člověk přitom může celý život klamat i sám sebe, ale nikdy Boha, který vidí do všech záhybů lidského nitra lépe, než člověk sám do sebe. Sebelépe utajované slabiny právě tak jako sebehlouběji zakopávané hřivny se dříve nebo později vynoří na povrchu. Prozradí nás neklid našeho chování. Satan jich však dovede náramně dobře použít, aby nás v našem sebeklamu udržoval co nejdále od bezvýhradné a velkodušné lásky. Když ďáblovi takto nahrajeme nějakou svou lidskou slabostí, staneme se obětí jeho diktatury bezbožného humanismu. Jeho počátek je v naší skrývané slabině a v tajném hříchu. Sotvaže si takto jednou vyhradíme kus svého vnitřního životního prostředí pro svůj soukromý sektor, ale proti úplné Boží lásce, budeme v tomto místě stále živořit. Tam nevyrostou krásné, vonné a šťavnaté plody pravé lásky, ale jen zakrslé, trpké pláňky. A ustrneme ve své lásce, nerozhoříme se naplno láskou, pokud v našem vnitřním životním prostředí bude takový mrazivý kout sebelásky ochlazovat a hasit plamen Boží lásky. Nebude moci vzplanout celou vroucností. Takový koutek duše je pak zárodkem našeho soustavného pokulhávání a opožďování se, našeho smlouvání s Bohem a světem o lásku, o naše vnitřní životní prostředí.

Potom se třeba podivuješ, odkud se ti prodírá do duše vnitřní neklid a povrchnost. Slabiny, skrytá ctižádost, tajné hříchy, které jsi chtěl skrýt sám před sebou, když jsi je zakopal do podvědomí, a čerstvý hrob svých iluzí jsi posypal listím náhodných zážitků a zkušeností. Marné snažení. Proto odhoďme změkčilost a se svatou, nesmlouvavou tvrdostí se vrhněme vůči své slabosti, a předkládejme Bohu stále přednostně toto choulostivé místo své bytosti. Dávejme Bohu především ze svého nedostatku, než ze svých přebytků. Jenže my často chodíme nesmírně přeopatrně kolem takových neuralgických bodů své bytosti a neradi se jich dotýkáme. Skoro se je až bojíme pojmenovat. Tím se ovšem nic nevyřeší, nýbrž se řešení jenom oddaluje. Rána se jenom jitří, zdánlivě zahojené jizvy se otevírají a bolí. Když pak dojde k nějakému nárazu, pak naše láska často takový náraz ani nevydrží: kolikrát jsme toho svědky u lidí, kteří se zdánlivě rozbíhali velmi horlivě a*slibně, ale jenom podle toho, jak se jim to líbilo, jak jim to přinášelo vnitřní zážitky a útěchy, ale ne jak se to líbilo Bohu. Člověk dovede být k sobě krajně shovívavý. Snadno uvázneme v názoru, že těžiště našeho zápasu o Boha je to, co se nám líbí, s čím my souhlasíme. Těžiště tam být může, ale nemusí: záleží na Božím vedení, na tom, jak nás Bůh očišťuje, jak si nás odpoutává od všeho stvořeného, a tam, kde je to pro nás právě nejtěžší. Tady nepomůže žádná pštrosí politika.

Odejdi ze své zemé a ze svého rodiště (Gn 12, 1). Pokud nevykročíš podle Božích směrnic a pokynů, může třeba i zdánlivě sedmimílové kroky, ale budou to kroky mimo cestu. Teprve až se vrátíš na cesiu, určenou Bohem, poznáš, jak nesmírně jsi slabý a jak vratké a nejisté jsou tvé kroky, a že ti stále hrozí celková únava a zbloudění v duchovním životě.

Odhodlej se k rozhodnému kroku, k pohotovému zákroku, protože nebudeš-li vzdorovat všemu, co tě odvádí od Boží lásky, i kdyby to bylo tak drahé, jako tvoji nejbližší příbuzní a tvůj vlastní život, nepřijmeš pak naplno Boží lásku do svého životního prostředí, nýbrž jen do jeh^ části, zatímco v jiné části budeš ukrývat zbytky sebelásky. Jenže jakou cenu má laková polovičatá láska k Bohu, která je spoutána sebeláskou? Ve chvílích Božího zásahu podlehne takováto láska zkáze. Tak jsme svědky velkých a strašných pádů, kdy zklamou lidé, kteří nás udivovali velkou horoueností a vroucností, ba i obětavostí. Dokázali třeba vytrpět pro Boží lásku léta strádání a utrpení ve vězení, ale zklamali, když se posléze dostali na výsluní společnosti. Jako kdysi Picardův hatiskqf odolal nesmírnému tlaku, když se s ním jeho vynálezce potápěl do hlubin Mariánského příkopu, ale zanedlouho po vynoření podlehl zkáze, když na něho dennodenně dotíraly drobné vlnky oceánu. A běda, když se lidé, takto zatíženi sami sebou, odváží na nebezpečné a závratné výšiny hlubokého duchovního života. Jakmile začne Bůh očišťovat duši, odpoutávat ji od ní samé a od toho, co ji omezuje, co ji brání vzlétnout, co ji připoutává k ní samé a k ostatním tvorům, schoulí se do sebe, začne naříkat nad sebou samou, litovat se. Výslednicí navenek nadšeného rozletu k Bohu je pak velké znechucení a pohoršení. Rozletěli se k tomu, jak oni si představovali Boha - totiž ke své karikatuře Boha. Rozběhli se za svým ideálem svatosti, ale ne za Božím, jen za svým...

V pozemských poměrech stejně nemůže nikdy dost či příliš milovat Boha. Ještě scházelo, abychom k tomu sami nějak omezovali svou lásku a určovali jí meze podle svých zálib, podle své ryze lidské moudrosti nebo pro své opatr- nictví. Dokonalou lásku v nás může uskutečnit jedině Bůh sám. A uskuteční ji v těch, kteří nechají Boha působit v sobě, v celém svém vnitřním životním prostředí; kteří uvítají Božího hosta ve svém domě především v tom místě, jež si vyhrazují jako výhradně svůj soukromý sektor; kteří mu nebudou klást překážky svou vlastní vůlí, útlocilností nad svými slabostmi nebo falešným soucitem s těžkostmi, s nimiž se musí utkat v rámci zápasu o celistvost naší lásky k Bohu nade vše láskyhodnému. *

Ostatně si toho hned všimneme. Nebojme se toho zápasu o absolutnost naší lásky k Bohu. Bůh ji přece působí a chce působit a od tebe si žádá jenom to, aby ses odevzdal této celistvosti a svrchovanosti Boží, abys ji snad nechtěl omezovat svými úzkými obzory, názory, zájmy, úzkostmi a obavami!

Neboj se dokonalé lásky. Jinak by ses bál Boha a obětí pro něho. To bys jen potvrzoval, že neuznáváš Boha za hodného svých obětí. Neváhej dát všechno, protože všechno najdeš. Vzdáš se své omezené svobody člověka, abys dostal neomezenou svobodu Božích dětí. Dostaneš ji pouze v té míře, v jaké se vzdáváš sebe. Jenom v té míře tě naplní sám svou láskou, v jaké vyprazdňuješ sebe od sebe. Každá naše láska k sobě vedle Boha či mimo Boha omezuje naši lásku k Bohu. A tato láska se vyskytuje nebezpečně blízko sobecké sebelásky a lásky vzdorující Bohu. Kdo nechce Bohu dát všechno a začne s Boží láskou smlouvat, kdo se místo vzhlížení k Boží milosti začne ohlížet na slabosti a požadavky své sebelásky, ten se pomalu připravuje na rozloučení s touto povznášející silou Boží lásky; aby byl ponechán napospas své slabosti. Kdo pak spoléhá na sebe slabého, klesne se svou slabostí, jak uvádí Následování Krista.

Buď dosáhneme cíle úplně, anebo ho nedosáhneme vůbec. Cíl musíme chtít celý a tímto cílem je celý Bůh, Bůh s veškerou svou dokonalostí. Musíme ji chtít celou. Boha nemůžeme odbýt čímkoliv menším, než je on sám, a než je míra jeho nezměrnosti a nedocenitelnosti. Jako si lékař nemůže stavět za cíl, aby člověk byl jenom trochu zdravý, nýbrž aby mu zjednal dokonalé a úplné zdraví, a jako toho cíle nemůže nikdy dosáhnout nějakým mastičkářstvím, neboť je špatný lékař, který léčí pouze následky, a neodstraňuje příčiny chorob, nevyléčí, ale jenom na čas uleví, podobně ani nemůžeme dosáhnout dokonalé lásky k Bohu, úplné lásky, která je nekonečná, pokud naše láska nebude ze všech sil a opravdu celou odpovědí na celou Boží dokonalost. Nikdy jí nedáváme dost. Nikdy se sami nemůžeme dost přiblížit Bohu. Nikdy nemůžeme být dost anebo snad příliš oddáni Boží lásce. Ať usilujeme sebevíce o spojení s Bohem, nikdy naše úsilí nebude dostatečné, natož přílišné.

Naše základní láska k Bohu může a má růst jednak tím, že budeme stále více vrůstat do Boha, což se děje, když mu naplno otevřeme přístup do svého vnitřního životního prostředí, aby v něm mohl vládnout jako jediný střed; jednak ale naše láska, soustřeďující se kolem Boha může a má růst jednotlivými úkony: jimi se promítá navenek a šíří do vnějšího životního prostředí. Kolik úkonů stojí před námi v tolika každodenních příležitostech! V kolika skutcích, vnějších výrazech našeho vnitřního hodnocení, zápasech mezi Bohem a tvory, se musíme dennodenně rozhodovat, a stále pevněji utvrzovat v přesvědčení, že v těchto pozemských či vesmírných poměrech nebudeme nikdy dost dokonale zakotveni v Bohu, a jedině v Bohu. Nikdy v podmínkách pomíjivého světa si nebudeme moci sebeuspokojeně říkat: Už jsem učinil dost. Všechno jsem vykonal pro Boha. Odevzdal jsem Bohu vše, takže nemohu více milovat; nemohu lépe, bezvýhradněji a čistěji milovat.

Svatí vzdychali nad tím, jak málo milují Boha; když nahlédli na nesmírnost lásky, jaké je Bůh hoden, hned se shledávali tvory neužitečnými. Tak nás vybízí i Spasitel, abychom až se nám bude zdát, že jsme učinili všechno, přiznali sami sobě: jsme neužiteční služebníci (Lk 17,10). Všechno, co svatí dali Bohu, ukazovalo se jim ve světle Boží nesmírnosti nepatrné, ubohé. Proto se neodvažovali smlouvat s Boží láskou, anebo dokonce si namlouvat, jak vidíme u mnohých křesťanů, kteří si říkají: Jsme dobří křesťané nebo dokonce Jsme dokonalí křesťané.

Proti nám stojí svět se svým omezeným oceňováním Boha. Kolika lidem se zdá každá láska k Bohu bigotností a fanatismem! I mnozí katolíci jsou nakaženi tímto morem, že chtějí odměřovat Boží lásku na to nejnutnější, a všechno, co přesahuje nad ubohý, žalostný průměr těchto křesťanů, považují za něco nezdravého. Učený osel, ověšený doktoráty z teologie a z jiných oborů, vám bude tvrdit, že pro křesťana není nezbytné, aby neděli zasvěcoval Bohu, či snad že pokyny, které Bůh dal z lásky člověku, během vývoje pozbývají závaznost. To svědčí o naprostém nepochopení Boží velikosti a nesmírnosti jeho láskyhodnosti.

Varujme se propadnout tomuto světskému duchu. Tento duch víří kolem nás. 1 proti své vůli jej nasáváme do sebe ze zkaženého okolního prostředí, podbízejícího těkavým světlem televizních obrazovek, přitažlivou a přitom dusivou atmosférou hříchu. Tohle světské kulturní ovzduší nikdy neuzná, kdo je Bůh a co si zaslouží. Jak lidé světa odsuzuji řeholnice s přísnou klauzurou, že prý přehánějí, že toho Pán tolik nežádá. A přitom on nežádá jen toto, on žádá vše. Kdo jednou zakusí velebnost Boží lásky a dobroty, považuje všechno proti posvátné vědě o láskyhodnosti vtěleného Boha za lejno, podobně jako svatý Pavel, který všechno považuje za brak, jen když získá Krista (Flp 3,8).

Když Bůh nesmlouvá] s hříšným lidstvem a milostí se mu docela vydal, neváhej ani ty, a NAPLNO se mu oddej! Jedině tak porosteš, když takto vykročíš na cestu k dokonalosti, jen tak se staneš lepším křesťanem. Evropa, toužící po nové evangelizaci, a celý svět, zakoušející stupňující se přitažlivost Krista, potřebuje křesťany, kterým nestačí, že jsou pokřtěni, že chodí do kostela, ale že se také vroucně modlí a že se upřímně snaží být stále lepšími křesťany. Svět potřebuje obrodné buňky, duše zapálené láskou k Bohu nesmírnému a také hodnému nesmírné lásky! Bez duší milujících a pořád usilujících o překonání své malé lásky, snažících se milovat dokonale, se neobrodí ani Evropa ani svět. Máme být solí země a kvasem světa. Proto tě Pán volá právě sem, dnes a nyní, a volá tě k dokonalé lásce! Otec Tomáš B.

+++

Svatý Otec Dominik

(svátek 8.srpna -  slavnost)

Svatý Dominik světlo Církve a Učitel pravdy pocházel ze slavné rodiny Guzmánů, spřízněné s královským rodem. Tento rys vznešenosti, která je odleskem vznešenosti Boží, pozorujeme v celém jeho životě. Dominik byl vznešený ve své velkodušnosti, když jako student prodává své knihy, aby nasytil hladové chudáky v době hladomoru ve Španělsku. Byl vznešený svou velkorysostí a velkolepými plány na záchranu celé Církve, když zakládá v roce 1215 svůj Řád. Ano, i když umírá 6. srpna 1221 v klášteře sv. Mikuláše v Bologni a dává se položit na zem, posypanou popelem a při tom nabádá bratry k službě Bohu, i v tom je vznešenost, před kterou se člověk sklání.

Svatý Dominik byl nazván světlem Církve. Úkolem světla je svítit a osvěcovat. A Dominik svítí a osvěcuje dnes právě tak, jak svítil a osvěcoval, dokud žil mezi svými bratry. Svítí svým příkladem svatosti, svou velkou myšlenkou apoštolské svatosti a svítí a osvěcuje celou Církev svým Řádem Bratří Kazatelů až do dnešních dní. Dominikova osobnost a jeho dílo jsou svědkem jeho výrazného charakteru a jeho charismatických vloh. Dominik měl milost mluveného slova a za ním stál soulad jeho osobnosti, zkušenosti o Bohu a jeho jednání. Svatý Dominik dokázal zachytit snahy o apoštolský způsob života ve společnosti počátku 13. století a vytvořil z nich syntézu,která vyústila do nové struktury apoštolského a současně řeholního života. Dominikánský Řád, který založil, se brzy stal jedním z tvůrčích činitelů života v Evropě a rozšířil se po celém světě.

Světlo svatého Otce Dominika je příliš silné, než aby mohlo být kdy v Církvi uhašeno a je příliš jasné, než aby mohlo být neviděno. Dominik je majákem, který přitahuje vždy nové poutníky a hledače Pravdy, aby je přivedl tam, kde je klid a mír.

TOPlist