KVĚTEN 1995

Ročník I. 1995                                                                                              Číslo 5.

 

Bratři a sestry,

dostává se Vám do rukou další číslo našeho časopisu pro vnitřní život terciářů OP - Rosa mystica. Doufáme, že Vás jeho obsah zaujme a osloví. Snad nám prominete i některé nedostatky v předchozích číslech. Naše sdružení třetího řádu! sv. Dominika v Brně se tímto časopisem snaží o vlastni přinos pro vnitřní živoř' bratří a sester našeho řádu. Zatímco dominikánský čtvrtletník SALVĚ sleduje zaměření často spiše odborné, kdežto časopis INFO-SERVIS plní úlohu zevrubně informační, náš časopis doplňuje to, co v obou časopisech našim terciářům chybí, totiž soustavné zaměření na rozvoj duchovního života v duchu svatého otce Dominika.

Proto se snažíme o vhodné skloubení modlitby, duchovních článků a básní. Uvítali bychom i Vaše příspěvky, které by mohly obohatit jeho náplň. Doufáme, že se nám tento úkol s Vaším přispěním podaří plnit. Závěrem se obracíme na všechny naše příznivce s prosbou o hmatatelnější pomoc pro naši vydavatelskou činnost. Zajisté jste si všimli, že, měsíčník Rosa mystica je neprodejný. Jeho vydávání je zcela nevýdělečného rázu. Protože všechny práce spojené s tvorbou časopisu děláme vlastními silami, tak jsou náklady vcelku nízké. To ovšem neznamená, že jsou pro nás zanedbatelné, zvláště když se zdražují poštovní poplatky. Časopis ROSA MYSTICA si můžete objednat na adrese uvedené na poslední straně.

Svatá Zdislavo, ty jsi přece také naší terciářkou, a vždycky jsi pomáhala bílým bratřím a sestrám, oroduj za nás.

                                                                           Redakce

+++

ODPUSTKY ZA MODLITBU SV. RŮŽENCE

Co je to odpustek? Odpustek je Boží odpuštění časného trestu za hříchy, jejichž vina byla již odpuštěna; je to odpuštění, které může věřící obdržet, pokud je řádně disponován (uzpůsoben) a za určitých vymezených podmínek, prostřednictvim Církve, která jako správkyně vykoupení oprávněně promíjí a uděluje z pokladu zadostiučinění Krista a svatých.

Odpustek je plnomocný nebo částečný v závislosti na tom, zda osvobozuje člověka z celého nebo částečného potrestání za hřích. Udělení částečného odpustku již není označeno dny nebo roky, ale jednoduše jako částečný odpustek.

To znamená, že věřící, který alespoň se zkroušeným srdcem vykoná, skutek obdařený částečným odpustkem, dostane z moci církve stejný díl odpuštění časného trestu, který již dostal samotným tímto činem. Jinak řečeno, odpuštění je zdvojnásobeno, a to tak často, kolikrát ie vykonán předepsaný skutek.

Ti, kdo užívají nějaký prostředek zbožnosti (křiž, růženec, škapulíř, medajlku), když je řádně posvěcen kterýmkoli knězem ( jednoduchým pokřižováním s příslušnými slovy), mohou získat částečný odpustek. Ale je-li prostředek zbožnosti požehnán papežem nebo nějakým biskupem, pak věřící, který ho zbožně používá, může získat také plnomocný odpustek na svátek svatých apoštolů Petra a Pavla, jestliže pronese vyznání víry při použití jakékoli platné formule např. Apoštolské vyznání. K získání odpustků stačí sledovat v mysli předepsané modlitby, když modlitbu recituje někdo jiný.

Osoba může získat jenom jeden plnomocný odpustek v jednom dni. (Výjimku zde zakládá okolnost nebezpečí smrti). Přitom plnomocný odpustek může být získán za obvyklých podmínek - zpověcf (každé dya týdny) a modlitba na úmysl Svatého Otce.

Pokud jde o modlitbu růžence: v kostele nebo ve veřejné oratoři nebo v rodině nebo v řeholním společenství nebo ve zbožném společenství, lze získat plnomocný odpustek. Růžencem se zde míní nejméně pět desátků. K získání plnomocného odpustku je třeba se modlit růženec nepřetržitě, bez přerušení. K ústní modlitbě musí být přidáno zbožné rozjímání o tajemstvích, při veřejném přednesu tajemství musí být oznámena podle schváleného zvyku, ale při soukromé recitaci stačí přidat rozjímání o tajemstvích k ústní modlitbě.

Pokud jde o soukromou modlitbu sv. růžence k získání částečných odpustků, v této soukromé modlitbě mimo kostel se mohou desátky rozdělit. Ačkoliv se nemusí připomínat tajemství, mělo by se připojit jejich rozjímání k ústní modlitbě.

Je-li však prostředek zbožnosti (růženec, atd.) úplně obnošen nebo prodán, zaniká odpustek s ním spojený.

(P. Winfrid Herbst S.D.S., Nové předpisy o odpustcích, Praha 1992 Řád, Impr.Msgre Wycislo 1969 USA)

+++

SLAVNÝ RŮŽENEC

1. tajemství: Který slavné z mrtvých vstal.

Obsah tajemství: Věrní přátelé uložili Ježíšovo tělo do nového hrobu. Ráno přicházejí ženy a naleznou kámen u vchodu do hrobu odvalený. Kristus vstal z mrtvých. Stráž spala a vichrem, který doprovázel zmrtvýchvstání, se poděsila. Kristus se ihned zjevuje Marii Magdaleně a učedníkům. Navštěvuje je, vychovává a slibuje Ducha svatého.

Rozjímání: Kristus, hlava naše, zemřel za naše hříchy. Umřel, ale Otec ho vzkřísil. Kristus vstává z mrtvých na znamení, že je přemožen hřích, když je přemožen i následek hříchu, totiž smít. Kde je, smrti, Vítězství tvé, kde je osten tvůj? Když byl pokořen následek hříchu, je zničen i hřích samotný. Tak máme jistotu, že je nám odpuštěno. Když vstal z mrtvých Ježíš, i nám je odpuštěno, i nám patří tento nový život. Jak jsi milosrdný Ježíši, že myslíš na své drahé a hned se jim zjevuješ. Po každém zármutku přicházíš. Pane, k těm, kteří tě čekají, jako tě očekávali tvoji apoštolově. Přicházíš, Pane, k těm, kteří jsou shromážděni v jedné velké bratrské lásce. Přicházíš a otvíráš jejich srdce. Poznávají tě podle tvé lásky, poznávají tě při lámání chleba. Pane dej mi, abych se těšil na tebe a abych hrůzu před smrtí přemáhal jistotou, že s tebou vstanu z mrtvých, že smrtí odložím jen své vetché tělesné roucho, abych oblékl, jako odměnu, tvoji neporušenost.

Závěr: V bolestech, nezdarech a při myšlence na smrt, chci v tobě oživit hlubokou víru ve zmrtvýchvstání. Chci často a s pokorou v srdci přijímat tělo Páně, abych dokázal rozumět tobě, můj Pane, a abych zašil svatou setbu Ježíšovy nasmrtelnosti do svého těla.

2. tajemství: Který na nebe vstoupil

Obsah tajenství: Kristus vykonal svoje dílo, nyní měl přijmout svou korunu, která přísluší jemu, jako hlavě celého lidstva, které svojí obětí přivedl do Otcova náručí. Vstoupil na nebesa před zraky svých učedníků. Chtěl jim ukázat, jaká sláva je čeká, a povzbudit je, aby šli za ním také jeho křížovou cestou, která je korunována slavným nanebevstoupením.

Rozjímání: Muži Galilejští, co tu stojíte a hledíte do nebes? Již jednou jsi to řekl, Pane: „ Ne každý, kdo mi říká: Pane, Pane, vejde do království nebeského, nýbrž každý, kdo plní vůli Otce mého“ Proto připomíná anděl apoštolům, že Ježíš opět přijde, ale že přijde jako soudce. Jako hospodář, který bude chtít

celý zisk ze svých hřiven, které svěřil. Svěřil apoštolům celý svět, svěřil jim svou krev, své učení. Na tom všem musejí pracovat. Vím, že když takto odejdu ke svým povinnostem od chvil rozjímání, že tak zajistím sobě, že budu spolu s tebou oslaven. Neboť ty, Pane, vítězíš nad křížem i katastrofou. Dej mi Ježíši, abych chápal svůj život ne jen jako křížovou cestu, ale především jako vystupování k tobě.

Závěr: V hodinách zármutku a sklíčenosti si chci připomínat tvé slovo, kterým jsi řekl, že nám jdeš připravit místo. Tys vstoupil na nebesa, a proto chci v tomto tvém vystoupení mít jistotu svého vykoupení. Chci se těšit touto myšlenkou, když se mi bude zdát, že tento život je pouze cestou křížovou.

Volně podle knihy P. Silvestra M. Braito OP. Modlitba sv. růžence sestavil fra. Rafael.

+++

BÁSEŇ K PRVNÍMU KVĚTNU

Nesmírný plakát přelepil oblohu zachmuřenou

Nebyla to korouhev Křížových dnů

Neprosilo se

Místo deště přišlo jen ochlazení s kotouči prachu

trávníky se hned zašpinily a listí zestárlo v tom jaru,

nad kterým se zavíraly oči básníků

odsouzených už jenom obcovat s přízračnostmi a lhát

Konečně sami mohli se teď

konečně obrátit zády k vesmíru

vytýkajíce mu spoustu nepřesností

aby dokázali, jak se má jít na to

když se chce stvořit kus pořádného světa

kde by to klapalo

kde jeden jako druhý neměl by už komu závidět

ani koho napodobovat

Bylo jim k zlosti to piplání s každým zvlášť

aby nebylo dvou tváří ani dvou listů navlas stejných

ty okolky s nalomeným stéblem,

pro něž schválně míchaly se přeháňky a roztápělo slunce

zvláště když se všude hemžilo nepodařenci

a také bídy neubývalo.

Ne Bůh nechtěje jim překážet se děsivě vzdaloval

nebesa se vyprazdňovala

až k poslední hvězdě suchý chechtot Mefistův pronikal kostmi.

Měla to být slavnost

ale když jsem poslouchal zdálky jejich pochodování a jejich hudby

slyšel jsem jen ten chechtot

a dutý lomoz bubnů podtrhoval strašlivou osamělost zástupů

nad nimiž se smrákalo

Neviděli a neslyšeli

šílený podvod se tu dokonával

plechovým hlasem předříkávačů katastrof

Tak šli a ztráceli se v zatáčce dějin

které se o ně už nestaraly -

Bože zástupů, drtivý fis tvé rozhodnosti na ně nepřivolávám

neboť kdybych šel a zeptal se kohokoli

dověděl bych se věci ještě hroznější než vím

Světe, který jest,

Suknice nesešívané tvé slávy té se zběsile chytám

V uhýbavém křepčení mátoh

Za ně se modlím

Jan  Zahradníček

+++

PŘEKROČIT PRÁH NADĚJE

Rozhovor s otcem Jiřím Maria Veselým OP

Dotaz: Otče Jiří, jistě znáte knihu Jana Pavla II. „Překročit práh náděje“. Jaká je jeji odezva v Itálii a vůbec v cizině?

Otec Veselý: Ovšemže znám tuto knihu. Dobře znám i Vittoria Messoriho. Významně přispěl k jejímu sepsání. A samozřejmě, že znám i Jana Pavla II. Kniha vzbudila ve světě značný ohlas. Také my na univerzitě sv. Tomáše - na Angelicu - to pozorně sledujeme. Při každé Boži věci jsou totiž ve světě také nepříznivé odezvy. A tak se vyskytly i zlomyslné řeči, že prý tím miliónovým vydáním chce Vatikán zlepšit své finanční poměry. Podle jiných je prý nedůstojné, aby Zástupce Ježíše Krista na zemi sestupoval k novinářské propagandě a reklamě. A byly ještě další ohlasy.

Příznivé účinky uvedlo např. SVĚTLO (1995, č.l, str.6). „Překročit práh naděje „ znamená vstoupit do duchovní a mravní jistoty o Bohu a o člověku. Je to ujištění pro všechny lidi bez rozdílu: Bůh je, lidský život má smyl, smrtí může člověk překročit práh věčného ráje... Tak to aspoň vyznívá z italského znění knihy.

Dotaz: Cožpak je tomu snad v českém překlade jinak?

Otec Veselý: Je tu dvojí nesnáz: pokud jde o překlad a dále pokud jde o vydavatelství. Nakladatelství Mondadori je světově proslulé. Snad právě to pohnulo oba autory, Jana Pavla II. a V. Messoriho, že se rozhodli zrovna pro ně. Zatím jsem se však nedozvěděl, jakého rázu a zaměření je nakladatelství „TOK“: není prý ani světové, ani celonárodní, ale především ani není katolické, a možná že není ani křesťanské. Je otázka, jaký důvod vedl Mondadoriho, kde mají všechna vydavatelská práva, aby svěřil český překlad a české vydání právě „TOKu“.

Dotaz: Otče Jiří, naznačil jste, že plné pochopení myšlenek Jana Pavla II. je možné především při četbě původního italského znění. Jaký dojem dělá český překlad na Vás, který dokonale ovládáte oba jazyky?

Otec Veselý: Jan Pavel II. je Slovan a tedy pro italštinu - cizinec. „Základem díla“, uvádí se v KATHPRESS podle Světla, „ bylo vlastnoručně papežem psaných 176 stran v polštině jako odpovědi na otázky italského novináře V. Messoriho. Ten je známý mistr myšlenky i slova pro italštinu. Dovedl nalézt nejen slova, ale především vytvořit duchovní prostředí, v němž slovo nachází svou plnou sdělovací sílu a přesvědčivost - samozřejmě ve spolupráci s odborníky i v polštině. To je Jan Pavel II. a jedině on sám „.

Dotaz: Dá se totéž říci o českém překladu?

Otec Veselý: Už ze zběžného srovnání italského znění s českým překladem se musí přiznat, že nikoli. Samozřejmě, že si to vyžádá podrobný rozbor. Ale např. některé základní italské výrazy se zde „nepřekládají“, nýbrž se jim pouze dává česká koncovka. Ovšem, kdo neumí italsky, nebo aspoň latinsky, zůstává před závojem, protože vlastní plný smysl mu zůstává zahalen. Navíc, i když se italský, hlavně odborný výraz takto „počeští“, má často v současném evropském „intelektuálském nářečí“ odlišný význam, než ve svém původním tvaru a používání. Stává se, bohužel, rakovinou dnešní evropské vzdělanosti, jak na to důrazně upozornila Akademie věd ve Francii a důsledně proti tomu začíná postupovat hlavně ve vědeckých pracech. Dotaz: Má to vliv na „ducha knihy“ v českém překladu?

Otec Veselý: Rozhodně ano! Samotný slovník a spád překladu mi silně připomíná výrazy a sloh „vědeckých“ prací, úředně u nás uveřejněných po roce 1950, a tedy výrazy a spád komunistických úředně uložených směrnic. Samozřejmě, že dvě pokolení „vědeckých pracovníků“, vyškolených po roce 1950 si to často ani neuvědomují. Ale je to slovník a spád „laického“ mimonáboženského myšlení, i při vyjadřování se o Božích a vůbec náboženských věcech. Křesťan a ještě více nevěřící zde stojí před stavbou vět, které mu nejenže stěžují, ale přímo (záměrně) zahalují či dokonce znetvořují vlastní nejvnitřnější záměr knihy Jana Pavla II. Pak ovšem se může i tato neskonale lidská a evangelijně křesťanská kniha nevědomky, ale spíše záměrně a nestoudně prohlásit za novinářskou reklamu, za pokus o miliónový výdělečný podnik, či prostě za podařený „šok“.

Dotaz: Může se to ještě nějak jinak dotknout Jana Pavla II.?

Otec Veselý: Jan Pavel II. je Slovan, uvědomělý stoupenec cyrilometodějského dědictví. Jako bývalý krakovský arcibiskup se pokládá za nástupce jednoho z Metodějových biskupů, ustanoveného pro kraj kolem řeky Visly. Obdivuje žádost knížete Rostislava a jeho Moravanů o biskupa a učitele pravé víry v našem jazyku. Prohlásil sv. Cyrila a Metoděje spolu se sv. Benediktem za Ochránce a Učitele Evropy. Vydavatelství Matice cyrilometodějská vydalo nedávno mou práci „Co dává Velehrad Evropě“. Podle myšlenek encyklik Jana Pavla II. se zde nastiňuje program pro pojem a dějiny Evropy po roce 2000 v duchu sv. Benedikta, Cyrila a Metoděje, za účasti Slovanů. Práce je psána v naší řeči, čistě česky, a tedy srozumitelně všem. Jana Pavla II. rozhodně nemůže těšit, když právě jeho ryze lidské a slovanské dílo „Překročit práh naděje“ má být Čechům překládáno takovým nesrozumitelným a odcizeným způsobem, jakým Velkomoravany učili cízí učitelé, a nadto „každý jinak“, podle svého, lépe řečeno „podle cizího vlivu“. Dotaz: Lze to doložit nějakými doklady z knihy Jana Pavla II.? Otec Veselý:Ovšem. Tak třeba říká: „Jedním z největších činů dějin evangelizace byla nepochybně mise ^správně misie) dvou soluňských bratrů, svatý-ch Cyrila a Metoděje. Stali se apoštoly Slovanů. Přinesli jim evangelium a položili také základy slovanských kultur. Tyto národy jim do určité míry vděčí za svůj liturgicky- a literární jazyk. Oba bratři působili v IX. století mezi Caříhradem a Římem. Činili tak jménem jednotné východní a západní církve, protože se tehdy začínala rozpadat. Plody své evangelizace zanechali v rozsáhlých oblastech střední a jižní Evropy, a řada slovanských národů je dodnes uznává nejen jako učitele víiy, ale i jako otce své kultury.“ (str.108) Jde tu hlavně o významový posun, který má značný dosah v povědomí českého národa. Vzpomeňte si, že např. britský film, zachycující osudy jezuitské missi v Jižní Americe v roce 1750, který zvítězil v roce 1982 v Cannes, se mohl za socialismu dostat do kin právě jen pod názvem MISE namísto MISIE. Takže to v českém prostředí znamená velký posun významu. V případě knihy Jana Pavla II. se navíc nejedná jen o toto jedno slovo. Takových příkladů je tam celá řada. Mohu zde uvést ještě další.

Dotaz: Bohužel, na stránkách našeho časopisu na to není dost místa, ale v některém z našich dalších čísel bychom je mohli uvést. Nemáte však ještě nějaké další připominky, kromě vadného překladu?

Otec Veselý: Ano. Na poslední stránce se píše: „Konečná verze překladu byla nahlédnuta Tiskovým sálem Svatého Stolce.“ Jde asi o konečné „znění“. „Byla nahlédnuta“ ? Jde o nějakou novou češtinu? „Nahlédnout něco?“ - „Tiskovým sálem „ se v Římě rozumí místnost pro Vatikánské tiskové zprávy. Snad se chtělo říci, že konečné znění překladu byla dáno k nahlédnutí „církevním představitelům úřadu pro tiskové záležitosti“? Znamená to, že do překladu prostě jenom „nahlédli“? Jaký by to však mělo smysl? Byl překlad přezkoumám a srovnán s italským? Byl schválen? Nahlédl do něj Čech? Čechů je ve Vatikánu nemálo.

Na jedné z prvních stránek se uvádí „Nakladatelství děkuje P. Miloslavu Fialovi za laskavou pomoc při vydání této knihy a za lektorskou spolupráci na českém překladu.“ Měla se touto větou převést odpovědnost za úroveň českého znění na P. M. Fialu? Nikde není ani zmínky, zdali Jan Pavel II. měl zájem o názor některé naší církevní autority na jakost překladu!

„Překročitpráh naděje“ má znamenat vykročení do jistoty a bezpečí. Jde jistě o knihu svého druhu průkopnickou. Italskou verzi této knihy papež přezkoumal a schválil: „Hlas, který v ní zaznívá je... čistě hlasem Petrova nástupce:“ (str.14) Obávám se, že český překlad neuvádí čtenáře do tohoto hojivého ovzduší.

Dotazy brněnských terciářů OP a odpovědi otce Dr. Veselého zaznamenal otec Tomáš OP.

+++

Naše představa o nekonečnu

Máme-li celou věc pochopit, začneme tím, co filozofové zkoumali jako smyslově-poznávací otázku. Co je to za otázku? Ve své mysli máme docela jasnou ideu nekonečna. Víme, co nekonečno je, ale nevíme, jak jsme k jeho poznání došli. Odkud, jakou cestou se k nám idea nekonečna dostala? Byla nám snad vrozena? Ale to by nezaručovalo, že jde o ideu pravdivou. Došli jsme k ní cestou smyslového poznání'? My však jsme schopni poznávat svými smysly jen konečné věci. Došli jsme k ní cestou víry? Anebo rozumu?

Jistě jde o věc zásadní důležitosti. Kdyby se nám totiž podařilo objevit, jakým způsobem vytváříme pojem nekonečna, pomohlo by nám to zodpovědět otázku, jak poznáváme nekonečno, kde ho hledat a koneckonců zjistit, zda ono nekonečno je skutečným nekonečnem nebo jen naším výmyslem. Zkrátka musíme vědět, jak nekonečno poznáváme, abychom mohli vědět, zda skutečně je. Proto se teď budeme zabývat nikoli samým nekonečnem, ale pouze jeho ideou, obrazem, který si my o něm vytváříme ve své mysli.

Naše poznání vychází ze smyslové zkušenosti. Pro začátek se dá říci, že pojem nekonečna je svou povahou pojem odtažitý. To znamená, že nevyjadřuje nějakou určitou věc, kterou by bylo možno vzít do ruky a podívat se na ni ze všech stran. Postihuje totiž jenom některou stránku, vztah či podobnost ve věcech, které skutečně jsou.

S odtažitými pojmy je ovšem obtíž: nevyskytují se tak, jako je skutečně třeba dům nebo vítr. Mají sice základ ve věcech, ale tyto věci nějakým způsobem přesahuji. Abychom byli přesnější: odtažitý pojem vyjadřuje nějakou stránku skutečnosti, s níž se setkáváme současně u více věcí: jablko je červené, krev je červená, podzimní listí je červené. Naše mysl postřehne mezi jablkem, listim a krví podobnost, a tento prvek nazve červená barva. A podobně je tomu třeba s pojmem člověk: nejdříve se prostřednictvím smyslů seznamujeme s jednotlivými lidmi a shledáváme, že jsou si něčím podobni; toto něco vyjadřuje odtažitý pojem člověk.

Je však možno se ptát: Kde se vyskytuje člověk?, totiž člověk jako takový. Kde se nachází červená barva? Samozřejmě, že v naší mysli. Nachází se však ještě někde mimo naši mysl?

Ano. Nachází se ve věcech, řekneme skoro bezmyšlenkovitě a je to pravda. V Marii, Jiřím a Monice nacházíme to, co nazýváme slovem člověk; v jablku, listí a krvi - tam všude skutečně nalézáme to, co označujeme červeností. Odtažité pojmy se nenacházejí samy o sobě, ale to neznamená, že by vůbec nebyly. Snad nám to připadá banální, ale pokud nepochopíme tuto pravdu, budeme mít potíže pochopit cokoli. Odtažité pojmy, jak se s nimi setkáváme v naší mysli, jsou něčím opravdu jsoucím. Co je neskutečné, je způsob jejich samostatného trváni: červenost nemůže být bez jablka, jehož červeností je, protože vlastnost nemůže být bez věci, jejíž je vlastností. Ani člověčenství se nemůže vyskytnout bez Marie, Jiřího nebo Moniky, protože podobnost nemůže být bez věci, kterou jsou si podobné. To vše je pouze v naší mysli. Vraťme se tedy k našemu pojmu nekonečna. Všechno naše poznání vychází ze smyslové zkušenosti, a nikdo nemá žádné předem vrozené ideje ani znalosti. Je možno se ptát: v čem, v jakých určitých věcech postřehuje naše mysl nekonečno? Ve věcech? Ale tu je potíž: víme již, že všechny věci, které můžeme poznávat, jsou konečné. Neznáme ani jedinou opravdu nekonečnou věc. Jak se to tedy děje, že ve světě, který je tvořen pouze konečnými věcmi postřehujeme nekonečno?

Nesnáz je v tom, že věcí je třeba rozumět nejen skutečné prvky vnějšího světa, ale i takové jevy, jako třeba pohyb, činnost, děj či plynutí. Bytí takových věcí je ovšem poněkud zvláštního druhu: nevyskytují se naráz, nejsou úplností sebe sama. Nevyskytuje se okamžik, kdy by byly přítomny celé, protože minulost už odešla a budoucnost ještě nenastala. Ale jejinh budoucnost je dosud omezená: mohou probíhat dál a dál, mohou neskončit, mohou být nekonečné. Ano, mohoul Nejen to, co je skutečné, je věcí, ale věcí je také to, co je pouze možné. A možnost jako taková, to je ta věc, v níž postřehujeme nekonečno.

Jenže co s tím vším? tento výklad je snad ještě temnější než to, co měl objasnit. Celá otázka se jen zamotala. K jejímu vyřešení bude třeba učinit ještě jeden závažný krok: poznat jak existuje nekonečno.fra Girolamo

+++

Přirozené kořeny duchovního života (5. pokr.)

Řekne-li se dnes slovo vášeň, lidé si často vybaví něco nedůstojného člověka, ba snad až neřestného, co je třeba přemáhat. Označí-li se to jiným slovem emoce, vzbuzuje to u mnoha lidí představu něčeho povrchního, smyslového a velmi nestálého, co je na hony vzdáleno duchovnímu životu. Je sice pravda, že vášně jsou ve svém základě smyslová vzrušení, avšak u člověka jsou svým uzpůsobením zařízeny tak, aby mohly sloužit rozumu.

Na rozdíl od některých nekřesťanských směrů duchovního života indického původu, které zavrhují vášně jako něco, co je třeba naprosto utlumit, zdůrazňujeme důležitost těchto přirozených životních projevů v duchovním životě. Duchovní život se u člověka nemůže rozvíjet tak, jako u anděla, protože anděl je inteligentní podstata bez těla, kdežto člověk má duši a tělo v jednotě. Člověk má své etické možnosti využít nejen k vyšším činnostem duchovním, a k vlastním úkonům lidským, nýbrž je rozšířit i na projevy smyslového snahového napětí. Pohyblivost této stránky v člověku je velmi snadná, třebaže často neovládaná rozumem. Právě z této pohyblivosti vznikají vášně.

Vášně jsou projevy smyslového snahového napětí, které vzniká z představy dobra a zla, a působí v člověku i organickou změnu. Psychická příčina (představa dobra nebo zla) vzbuzuje vášně ve snahovém napětí nižších schopností je to představa nebo vjem dobra či zla; ve vůli zase pojem dobra či zla vzbuzuje city.

Vášněmi vzniká tíhnutí k smyslovým věcem. Naše smyslová dychtivost je rozdvojena: jedna je prostým dychtěním po dobru, druhá prostým odvracením zla. Jenže tato naše smyslová dychtivost se může stupňovat, pokud se nám postaví nějaké překážky na cestě k dosažení onoho dobra nebo přemáhání onoho zla. Takže druhá vlastnost našeho smyslového dychtění je to, že se dovede rozehnat proti překážkám.

Vcelku rozlišujeme 11 vášní. Deset je jich sdružených, a jedenáctá - hněv - nemající protějšek. V prosté smyslové dychtivosti rozlišujeme: lásku x nenávist, touha x útěk, radost x smutek, v roznícené smyslové dychtivosti rozlišujeme: naděje x zoufalství, odvahu x strach, a konečně hněv.

Duchovní život se ve svém rozvoji neobejde bez použití vášní. Užívá jich ke zrychlení a zintenzívnění tempa svého rozvoje, aby s větší pronikavostí a vzmachem odstraňoval to, co se staví mezi člověka a jeho přiblížení se k Bohu. -Vášeň totiž nemá být nezřízená. Nemá přece ve svém základě to, aby se vymykala rozumu, aby jej odváděla a uchvacovala. Naopak právě tím se může projevit síla lidského rozumu a jeho působnost, když dokáže ovládnout tolik prudkých a výbojných sil, jaké přinášejí lidské vzněty.

Vášně ovšem umenšují dobro lidského jednání, když předstihují rozum, neboť je např. lepší, je-li dobrý skutek vykonán s rozumovou úvahou, než jen z pouhého nahodilého hnutí útlocitnosti.

Avšak lidský rozum má dost sil, aby mohl tyto vzněty nejen ovládnout, ale také jich užít k dokonalejšímu a pronikavějšímu provedení. Ovšem nejdokonalejší je, pokud samotný rozum cílevědomě podnítí ony vášnivé vzněty, pokud zná hranice, až kam je může uvolnit, a pokud je dovede účelně řídit. Mají-li být vášně přínosem pro duchovní rozvoj člověka, tedy se musí podnítit a zaměřit ke skutečnému dobru a proti skutečnému zlu.

Vášně jsou mravně opodstatněné a zdokonalují člověka, když směřují k opravdovému dobru a odvracejí se od zla, a dále, pokud přirozený rozum, ale i rozum osvícený ve víře, ukazuje člověku způsob, jak se má nadchnout a nechat se spolunést emocionálním vzmachem ke skutečnému dobru a proti pravému zlu. Vždyť náleží k plnému vybavení člověka, aby cílevědomě ovládal složitě členěnou stupnici přirozených schopností a hodnot.

Základními vášněmi jsou vášně prosté smyslové dychtivosti. Ty nás podněcují k tomu, abychom šli za dobrem. Proto láska je základní vášně. Podle toho, jaká je tato naše výchozí vášeň, tak bude modelovaný náš duchovní život. V duchovním životě záleží mnoho na tom, abychom si zvolili za ústřední předmět lásky ten předmět, který je nejlepší, nejkrásnější, nejpravdivější a tedy i nejreálnější. Jedině takový je hodný lidské důstojnosti. Čím opravdovější je tento předmět, tím bohatěji se rozvine náš vášnivý život, a tím ušlechtilejší je též onen zápas rozumu a vůle o ovládnutí těchto vášní. Roznícené vášně jsou jen pomocníkem vášní toužících, které koneckonců poskytnou pokojné spočinutí, aby se vrátily ke svému základu - k lásce. Roznícené vášně pomáhají člověku překonat nesnáze, které stojí v cestě pokojnému spočinutí v dobru a vítěznému přemožení zla.

Když postavíme Lásku Boží a dary Ducha svatého do středu svých emocí, nemusíme Se jich bát. Nesvedou nás z pravé cesty do slepé uličky vášnivosti. Naopak - podřízeny rozumu osvícenému ve víře a ovládány vůlí, posilněnou milostí, přivedou člověka tím rychleji k pokojnému spočinutí v blaženosti.fraTomáš OP

+++

O POKOŘE

Chceme-li dosáhnout vrcholku dokonalá pokory a dospět k onomu nebeskému povýšení, k němuž se stoupá v pozemském životě pokorou, je třeba vytyčit našemu jednání žebřík podobný tomu, který se zjevil ve snách Jakubovi i s anděly, kteří na něm stoupali i sestupovali. Ono stoupání a sestupování se nedá chápat jinak, než, že se pýchou sestupuje a pokorou stoupá. Žebříkem je náš pozemský život, který se z pokorného srdce pozvedá k nebi. Jeko boční laťky jsou naše tělo a duše, do nichž Boží klas zasadil různé příčky - stupínky pokory a kázně, jimiž se vystupuje k nebeskému povýšení. Z benediktinské řehole, kap. 7

+++

O SVATOSTI

Písmo svaté nevylučuje předem nikoho z plné účasti na celém nadpřirozeném životě. Proto nerad třídím duše na čistě asketické a ryze mystické, abych pod vlivem lidského dělení a chápání lidí nepřipravil člověka

0 Boží milost a Boha o slávu a lásku: „Budou všichni poučeni od Boha“, praví Duch svatý (Jan 6,45). Nabízel jsem tedy všem všechno, každému ovsem podle osobitého rázu jeho povahy a života, jak kdo přišel.: mladí i staří, ženy i muži, dělníci i studenti, úředníci i herci a umělci, a prostě každý člověk. Uvádím tedy myšlenky pro všechny obyčejné lidi.

Slyšet zpovědi, rozhřešovat a vést tyto obyčejné lidi, bylo pro mne někdy úkonem drtivé pokory, neboť jsem v mnohém z nich objevoval veliké světce, přičemž rozhřešovaný převyšoval rozhřešujícího. Mezi obyčejnými lidmi žije skrytě a nenápadně v malých poměrech mnoho velikých duší, omilostněných Bohem. Oni vlastně ve skutečnosti vedli mne. Také ovsem přicházeli někteří jako „svatí“, ale budto v nich nebylo nic, anebo v nich byl satan. Proto mají tyto mé myšlenky někdy i tvrdý ráz.

Třebaže jsem ve svých úvahách o svatosti neustále dbal o vnitřní souvislost, přesto by mohly na první pohled působit rozbitým, nesouvislým dojmem. Duchovní vedení se totiž nemá omezovat na řadu nesourodých rad a napomenutí, nýbrž má být návodem k vnitřnímu souvislému a soustavnému růstu. Proto je třeba předeslat několik základních rysů celé křesťanské dokonalosti. Je to spolehlivý základ přijatelný pro každého. Z něho nějak vyrůstá a k němu se zase vrací každá myšlenka a rada.

Svatost je naším povinným celoživotním programem, a proto i naším základním předsevzetím do každého nového roku. Po celý rok se máme snažit o svatost

a) v myšlení,

b) v řeči,

c) v jednání.

Všechno ostatní se musí z našeho života vyloučit. Někdy to bude bolet, ale všechno velké se musí platit draze. Jenom bezcenné uše i se obyčejně dávají zdarma, nebo jako přídavek. Dokonalost, svatost je to největší, co můžeme získat v tomto roce na tomto světě. Tedy radostně, protože svatě, čistě a nadšeně do tohoto roku!

Svatá Maria, Matko Boží a Matko všeho svatého skrze Ježíše Krista, pomoz nám, ať se v nás během tohoto roku skrze tebe narodí Svatost sama - Ježíš Kristus - a zůstane v nás, nyní, při každém našem umírání, i ve chvilce naší poslední smrti. Amen. J. M. Veselý OP

+++

MÁJOVÁ POBOŽNOST

 

Maria, květinu tvou každou tichou, pilnou

k slavnosti tvé zřím spěchat se svítilnou,

ve vánku řeřavět

smaragdem vydláždilas celý svět.

 

Z křovin a ze stromů, z blankytných světnic

dnů plápolajících plamenky letnic.

Kukačky, drozdi, lesní žáčkové

vyhrávají pro pozdravení tvé.

 

Za dnů nebesa hvězdná rozsypaná v lesích,

za noci louky konvalinek na nebesích,

démantné strže, hvězdné městyse

tvým jménem rozzářily se.

 

Tam k tobě v strašném smrtí vůní

bělostné vločky duší bez ustání

se vzlykem vznášejí se z hekatomb

bojišť a mučíren a v třesku bomb.

 

Přes hvězdný plot a v nebeském Nazaretě

vstupují mrtví naši po všem světě,

co jejich krev květ skrápí zemi

a s veršů kape mi.

 

Krev s veršů kape mi a žehnou slova,

proti lži rozplamenují se do nachova,

že v domě svém z nás každý paris,

z nás každý bratr Kristův, Maria...

 

Ty víš, ten hněv to láska, láska tvá je,

smrtící oheň Eliášův kolem ráje,

než proroků tvých kola ohnivá

rozdrtí havěť tu, jež pýchou zahnívá.

Jan Zahradníček

+++

ŽIVOT KRÁSNÉ LÁSKY

5. Kdo chce lásku dát, musí dát sám sebe

Pravá láska nesleduje vlastní prospěch, nýbrž sleduje dobro milovaného. Jen zdánlivá láska sobecká, ve které člověk miluje sebe a pro sebe miluje druhého. V druhém miluje opět sebe, protože miluje pouze to, co je takovému sobci užitečné, prospěšné, neboť myslí jenom na sebe; všechno jen počítá, a přitom to vztahuje k sobě. Proto je tak důležité osvobodit se a povznést se ve své lásce k Bohu od sobeckého vztahování celé své lásky k Bohu jenom na sebe, abychom ve svém duchovním životě nemysleli v prvé řadě na sebe. To je neštěstí těch, kdo sledují v duchovním životě pouze zajištěni výhod pro sebe, jenom svou jistotu, ať v pozemském životě, či pro věčnost; hledají v duchovním životě jen zapomenutí či útěchu, nebo dokonce předstírají, že směřují výše - mluví dokonce o mystice, ale přitom myslí jen a jen na sebe. Sledují zde jakési omámení, opojení... To všechno není pravá, ryzí, nadpřirozená láska.

Pravá láska miluje bližního jako sebe sama. A láska nadpřirozená miluje Boha ještě více, miluje jej nade všechno, tedy miluje jej více než sebe. V tomto smyslu píše krásně a výstižně sv. Terezie Ježíškova, že nechce růst. Odmítala se opájet pocitem a dojmem vlastní svatosti a osobní velikosti, nýbrž chtěla Boha prostě milovat, protože je dobrý, protože je láskyhodný. Chtěla jej milovat jen tak, aniž by přitom něco chtěla, aniž by přitom pomýšlela na něco jiného mimo něho. Opravdová láska tedy dovede zapomínat na sebe. Jde o takové zapomenutí, že to vyhlíží jako nenávist k sobě samému, k člověku, jak označuje sv. Augustin Boží město, ve kterém panuje láska k Bohu, hraničící až s nenávistí vůči sobě samému. Ostatně Spasitel sám to vyžaduje od těch, kteří chtějí dosáhnout vrcholu v Božím království. Kdo vztahuje ruku k pluhu a ohlíží se zpět, není mne hoden, kdo chce dosáhnout Božího království, musí všechno opustit. Musí vše prodat, aby získal vzácnou perlu Božiho království. Musí umět denně křižovat svou vlastní vůli. Musí umět zapřít sám sebe a obětovat i ruku a oko.

Musí vyhlížet, jakoby měl v nenávisti sebe samého, ale i jiného člověka. Kdo totiž usiluje o dokonalou, svrchovanou lásku, může v jisté chvíli vyhlížet velmi tvrdě a nelidsky. Nevkládá totiž svou naději v pouhého člověka (Ž 118,8, Iz 2,22). Je přesvědčen, že není člověka spravedlivého (Kaz 7,20), a že každý člověk je pouhá marnost (Ž 30,6). Proto je zlořečený ten, kdo doufá v člověka (Jer 17,5). Má to snad být konec humanismu? Nikoli. Pouze konec bezbožného humanismu. Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden (Mt 11,37). Každého člověka máme milovat jako sebe sama, ale tam, kde jde o svrchovanou lásku, a o tu má jít především, tam musí jít stranou i všechny lidské ohledy. Kde se postupuje jen s lidskou láskou, bez ohledu na svrchovanou lásku Boží, tam se nakonec všechno obrátí proti člověku. Kdo staví lásku k sobě i k jiným lidem výhradně na sobě, a odmítá dokonalou, svrchovanou lásku Boží, posléze bude zotročen vlastním sobectvím, bude donucen obrátit se proti každému a nakonec proti sobě samému.

Kdo usiluje o svrchovanou lásku Boží, svobodně se vzdává sebe sama, dobrovolně se dává, aby se stal nádobou připravenou k naplnění neomezenou, svrchovanou láskou nadpřirozenou. Mnoho výroků potvrzuje onu vznešenou zásadu o lásce, která musí zapomenout na sebe, vyjít ze sebe. Je třeba roztrhnout bludný kruh, stále dokola se točící sebelásky, která sleduje pouze sebe, stále se vrací jen k sobě, a jedině k sobě všechno vztahuje, jenom kolem sebe všechno spřádá...

Chceš-li se dokonale spojit se svou božskou láskou, chceš-li být dokonale jeho, musíš obětovat sebe, musíš vykročit ze sebe, jak volá Hospodin: Vyjdi ze země své a z příbuzenství svého! (Gn 12,1) Sotva se zbavíš sebe, naplníš se Bohem. Jakmile se zbavíš sebelásky, naplníš se Boží láskou. V té míře, v jaké vyprázdníš sebe od sebe, naplní tě blízkost Boží lásky.

Opravdová láska zapomíná na sebe a míří za milovanou bytostí. Taková je každá pravá láska. Sleduj matku, která nedbá ani krajního nebezpečí života a obětuje pro dítě všechno. Potom se pozná pravá láska, dovedeme-li dát i život za své přátele.

První rada všem, kdo touží po duchovním životě, zní: Napřed přesťaňte tolik myslet na sebe. Pokuste se co nejvíce zapomenout na sebe. Nemůžete a nesmíte chtít docela vyloučit sebe z Boží lásky; když přece Bůh je svrchované dobro, a když je lidská vůle zaměřena k dobru, tak může být jen dobro, ať je to dobro skutečné či jen předpokládané. Hlavně bychom neměli upínat své duchovní zaměření k sobě místo k Bohu. Tak chybují mnozí křesťané, kteří ve svém duchovním úsilí myslí jenom na sebe, upínají se na svůj duchovní život, rozjímají pak více o své dokonalosti než o dokonalosti Boží, více se obírají vlastními hříchy, než Boží svatostí.

Za druhé: nesnižujme náboženství na prostředek svých pozemských zájmů a zátěží. Nehledejme v náboženství jen únik před pozemskými starostmi nebo pouze útěchu. To všechno se může dostavit, to všechno můžeme přijmout od náboženství, uklidnění a útěchu, ale nikoli výlučně, a nikoli přednostně.

Sv. Tomáš cituje plotinského mystika Pseudo Dionýsia, že totiž i Bůh se dal unést uchvácením lásky, vytržením lásky, protože jedině ze své nesmírné lásky se vtělil, a pak v tom vtělení přijal zničení sebe samého, když přijal na sebe způsob služebníka. (Flp 2,7) Toto vytržení Boží lásky je úměrné Boží nesmírnosti. Jaký je milující, taková je láska. Proto když Bůh miluje, tedy dovede milovat nekonečně. Tak teprve v důsledku hříchů jsme se dověděli, jaké lásky je Bůh schopen. Proto je svátek Zjevení Páně tak velkou slavností (6.ledna), protože nám ukázal sebe v tomto naprostém rozdávání sebe, sdělení sebe.

Je-li naše láska opravdu napodobením, otiskem Boží lásky, musí nést také toto rozlišovací znamení každé lásky, tedy také božské lásky, ba právě božské lásky. Božská láska však dovede milovat nekonečně a bez ohraničení. Dovede se dávat božským způsobem, jaký je pro nás lidi nepochopitelný. Proto i naše láska k Bohu musí být podobná. Nemůže se spokojit jen s nějakým stupněm oddanosti, nýbrž usiluje o úplnost, o naprosté potlačení sebelásky a zapomenutí na sebe.

Jak růst v této svaté extázi lásky? Jak se povznést k této odpoutanosti lásky? Jak může člověk zapomenout na sebe? Nebo snad naopak: Jak moc myslíš na sebe v celém svém duchovním životě? Koho vlastně hledáš? Boha nebo sebe?! Co si slibuješ od Boha a co hledáš v sobě? Pohlédni na sebe do zrcadla v polosvětle těch uvedených různých nedokonalých struktur zbožnosti, ať zastaralých forem nebo forem náboženského života od začátku falešného a předstíraného.

Opravdová láska k Bohu je účastí na Boží, nekonečně se dávající lásce, která se rozhodla ke vtělení, k obětování se do krajnosti, k záchraně nás sebezničením, potupnou smrtí na kříži za nás; a jakoby mu nestačilo za nás umřít, znovu se k nám po Zmrtvýchvstání sklání: ve svátosti smíření, v každodenním podávání se nám za pokrm. Proto přistupujeme ke stolu Páně, abychom' se sytili jako pokrmem touto obětovanou a obětující se láskou. A to vše jen proto, abychom neuvázli sami y sobě, abychom dovedli podobně učinit z celého svého života jedinou oběť lásky.

Kristova láska nás čím dál tím více přitahuje, abychom neulpívali na povrchu, nýbrž velkodušně a statečně se přenesli před tu zdržující zábranu, a pokračovali v tom soustavně a vytrvale, 'aby se Bůh stal středem celé naší bytosti a náplní celého našeho života.

Tak musíš otevřít sebe samého přílivu Boží lásky, aby se nadpřirozená láska stala středem tvého praktického života. Přehodnocuj všechny své vnitřní pohnutky, vše, co tě vede, jaké motivy vedou ve tvé každodenní činnosti, ve tvých schopnostech, ve tvých zápasech, čím naplňuješ svůj čas, jak dokážeš každou příležitost laskavě obracet k dobrému, jak dokážeš uprostřed nemožností a bezvýchodností vynalézat příležitosti k lásce, která se odpoutává od tebe a napřimuje k Bohu. Naše láska má být přece odpovědí na Boží lásku. Na lásku všedávající a obětující nemůžeš odpovídat láskou jen ubohou, povrchní. Musíš všechno roznítit, překonat, proměnit a posvětit svou láskou k jedinému a svrchovanému dobru.

Pravá láska nejprve uchvacuje mysl. Rozum je náš vůdce. Chceš-li se vrhnout Bohu do náručí, musíš mít nejprve Boha na zřeteli. Především jím naplnit mysl. A znovu přehodnocuj, jaké jsou tvé nejoblíbenější denní myšlenky. Jak často myslíš na Boha? Jak často se s ním rozmlouváš? O čem s ním rozmlouváš? Opravdová láska myslí především a zejména vytrvale a soustavně na milovanou bytost. Skutečná láska touží proniknout do tajemství milované bytosti, docela ji proniknout. Koho milujeme, toho chceme dokonale poznat a všechno o něm vědět, abychom ho mohli ještě více milovat.

Tato láska pak přizpůsobuje i vůli tak, aby chtěla jen Boha, aby jedině jemu všechno obětovala, a k němu všechno zaměřovala. Jeji vlastní působení je právě ve vůli, která chce dobro, jejímž předmětem je dobro. Usiluje o nejvyšší dobro pro naši vůli, o dobro, které přitahuje a uchvacuje duši. Když jsme poznali Boha jako vrcholné dobro, máme se celou vůlí chápat uskutečňování lásky k nejvyššímu, a to nejvyšším, vrcholně ušlechtilým způsobem. Ostatně, Bůh sám probouzí tuto lásku a žádá od nás, abychom se dali očisťovat, odpoutávat od smyslovostí a mohli být více a snáze přitahováni k vrcholnému dobru.

Milující chce dobro• milované bytosti. Snaží se uskutečňovat jeho dobro. Avšak dobrem Boha, hodného nejvyšší lásky, je nejvyšší dobro. Proto mu přísluší toto prvenstvím ve| všem. Lidský život je příliš krátký a lidské srdce je příliš nepatrné, abychom mohli Boha obohatit ze svého srdce a přidat mu něco ze své lásky. Proto Boha milujeme víc, než jen láskou odpovídající člověku. Milujeme ho víc, než sebe. Obyčejné lásce mezi tvory stačí, když milujeme milovaného jako sebe, ale Boží lásce, nekonečné lásce nestačí a neodpovídá toto lidské milování jako sebe, protože on je nesporně více než my a on si zaslouží větší lásku, než jakou dokážeme projevit mezi sebou - mezi tvory.

Kdo toto neuzná, nemůže růst v Boží lásce, protože v daném okamžiku se pak přece jen rozhodne pro sebe a proti Bohu. Tak si vysvětlíme různé žalostné pády lidí, kteří byli postaveni před velkou zkoušku a neobstáli. V pravou chvíli, když se měli rozhodovat mezi Bohem jako prvním předmětem své lásky a mezi sebou, rozhodli se pro sebe. Naopak křesťan, a zvláště je to vidět u mučedníka, je člověk, který chce raději mít svou duši spojenou s Bohem než se svým tělem.

Křesťan, který pozná Boží velikost, a proto také nesmímost a nekonečnost toho, jak je hoden lásky, proměňuje celý svůj život v jedno horlivé úsilí o uskutečňování své lásky k Bohu. Ale to není zdaleka všechno. Opravdová láska vzbuzuje nesmírnou horlivost, aby milovaný byl milován, aby jeho čest a dobré jméno bylo obhájeno a šířeno i oslaveno; usiluje tedy o stálý vzrůst dobra milované bytosti a s ním také jeho blaženosti.

Čím je ctnost pevnější, tím více se snaží potírat svůj opak. Láska plane dychtivostí, aby zabránila všemu, co odporuje Boží lásce, takové lásce, jaká Bohu odpovídá, a takové cti, jaké je hoden. A dále působí také příznivě, aby Bůh byl ode všech poznáván, milován, uctíván a oslavován, aby se stále dokonaleji plnila Boží vůle.

Tato horlivost však není ani závistivá ani žárlivá. Známe projevy nectnosti, zavádějící milosti, žárlící na svaté, na lidi dobré a omilostněné. Někdo se věnuje se svatým nadšením dílu, kterým chce oslavit Boha, ale jeho bratr puká závistí, že to nevytvořil on sám, a vlastně nenávidí nejen bratra, ale samého Boha, že Bůh k tomu dílu nepodnítil jeho. Jiný je zase vystaven těžké zkoušce, v níž se ocitne na pokraji vlastního hrobu, ale modlí se a Bůh ho nadpřirozeným zásahem zachrání, a on pak za to velebí a oslavuje Boha; jenže se najdou i takoví lidé, kteří mu tuto milost od Boha závidí, a vlastně žárlí na Boha, že neomilostnil je. Taková žárlivost je znamením, že se nejedná o pravou lásku. Tady to silně zavání farizejstvím, ne-li dokonce jidášstvím. Když opravdu milujeme Boha, tedy víme, že je v něm pro všechny dost místa, že nikdo nemůže vyčerpat studnici Božích darů, a že nikdo z lidí nemůže vykonat dost pro Boží království. Kdo žárlí, prozrazuje, že hledá sebe. Žárlíme totiž na někoho, kdo nás přesahuje a zastiňuje v našem dobru. Kdo hledá sebe, svou slávu, svou velikost třeba i v práci na Božím království - i kdyby se to sebevíce podobalo horlivé lásce svatých - je to znamením jeho sobectví, ubohosti této lásky, která hledá jenom sebe, když může žárlit. Kdo skutečně miluje, raduje se z toho, jak je jeho druh ušlechtilý, že může tolik zároveň obšťastnit, jak může tolik lidí zároveň zdokonalit.

Žárlivost a závist v duchovních hodnotách je velkou urážkou Boží, jako bychom my byli pro Boha nezbytní, a jako by jenom na nás závisela velikost Boží slávy. Ale zároveň je to i převrácením smyslu lásky k Bohu. Kdo žárlí a závidí, přisvojuje si Boží čest a slávu. Mluví o slávě Božího království, a zatím mu jde jenom o něho, vyhledává jen sebe, své vyvýšení. A stále méně a méně mu záleží na tom, že se to děje na účet slávy Boží a pod rouškou služby této lásce a šlávě Boží.

Opravdová láska naopak vítá všechny ty, kdo chtějí a snaží se oslavit Pána, kdo se snaží uskutečňovat a pomáhat budovat Boží království, protože není tak naivní a tak omezený, aby neviděl, že on sám, ubohý a nepatrný, nestačí na uskutečnění celé a patřičné slávy Božího jména, na uskutečnění Božího království v lidských duších a v pozemských podmínkách. A tak vítá všechny pracovníky na poli Boží slávy a plnění jeho vůle jako své spolupracovníky, jako své nejlepší přátele. Chápe, že mu pomáhají šířit jas, čest a slávu jeho milované- bytosti. A miluje všechny ty, kdo milují Boha; miluje je za to, že milují Boha, a raduje se z každého jejich úspěchu, protože je to úspěch Boží ve světě. Kdyby na ně za to žárlil nebo jim snad záviděl, tak by na sebe vyzrazoval, že nemiluje Boha, ale Boží čest že je mu jen rouškou duchovní nahoty jeho sobectví. Jsou mu brafřími a sestrami, podobně jako to řekl Spasitel: Kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka (Mt. 12,50).

A pak jde a šíří líbeznou vůni Boží vlády v podmínkách lidské společnosti, a především vydává svědectví o Boží lásce. Nemůže v sobě udržet vlastní štěstí a touží se rozdělit o Boží lásku se všemi, protože radost sdílená je umocněná. Ví, že si Pán zaslouží nesmírnou lásku. Proto chce všem lidem přiblížit a ukázat tuto lásku, a zvěstovat jim, proč by je chtěl všechny radostně přivést na kolena před Boží láskou. Proto míří ke všem lidem dobré vůle, aby jim zvěstoval, jak je Pán dobrý a velký ve všem, předevšim ve své lásce. Pojednou nachází přesvědčivá, přiléhavá, krásná a teplá slova v pravý okamžik, i kdyby na ten okamžik čekal řada let ve svém tupém okolí.

A když nemůže nic jiného, tedy se aspoň snaží, aby láska, krása, pravda, dobro a velikost Páně nebyla zlehčována. Pro tuto horlivou lásku není větší bolest, než když vidí, že láska není ve vážnosti, není milována ani hledána; když sleduje, jak je láska hanobena, urážena, ponižována a srážena až na dno hrubé smyslové zábavy, tělesného požitku. Je hrozná bolest pro horlivou lásku, když sleduje, jak se na veřejnosti, zvláště ve sdělovacích prostředcích a v reklamě lidé dopouštějí hříchu proti Duchu svatému, vysmívají se řízení, moudrosti a lásce Boží, když pod záminkou lidské svobody a lidských práv omlouvají dokonce i hříchy do nebe volající, ba volají po naplnění „lidského práva“ člověka, aby směl vstupovat do manželství s partnerem stejného pohlaví a adoptovat děti do takové na hlavu postavené rodiny, jejíž hříšnost volá do nebe. Tak hlásají vzpouru proti Boží lásce i proti přírodě samé, nazývají lásku Boží neštěstím a zlem pro lidi; a vyzdvihují pak zhoubné vzory Karla Marxe, který nazýval náboženskou myšlenku vrcholného dobra opiem národů, či Lenina, jenž mluvil o náboženství jako o duchovní kořalce, v níž prý lidé utápějí svou lidskou důstojnost.

Pravá láska nemůže nezúčastněně sledovat, jak je Bůh ponižován, jak je jeho poznání vytrháváno už z dětských srdcí, kam se vtírá televize, ovládaná pomocí peněz vládcem tohoto světa; nemůže bez účasti slyšet, jak je církev a její duchovenstvo znevažováno, a jak jeho svaté jméno hodné úcty a chvály je lehkomyslně smýkáno lidskými jazyky.

Tak se opravdová láska nutně stává horlící láskou, láskou sdělující se, a to velmi vynalézavě, důvěrně a taktně. Láska dovede vdechnout pravé slovo, dovede podnítit pravý zákrok, poskytnout pravovi pomoc tam, kde jsou ohroženy nebo neznámy Boží zájmy. Láska, jak říká Jan Pavel II., je duše a základ solidarity. (Christifideles laici, III, 40-42) Účinné jednání je nutným důsledkem pravé lásky. Pravá láska se nespokojí a nemůže se spokojit s tím, že sami milujeme Boha, že známe Boží lásku, která je středem našeho života a proniká celé naše vnitřní životní prostředí, nýbrž se obrací také do okolí, k ostatním lidem a do celého vnějšího životního prostředí. Proto nezůstane žádná křesťanská matka, manželka ani učitelka lhostejná k tomu, jak jsou děti, žáci či známí udržováni v neznalosti ohledně Boží lásky, a jak jsou od Boží lásky odváděni pomocí hrubé smyslové zábavy, pomocí příkladů násilnictví a sprosté reklamy ve sdělovacích prostředcích. Naopak, musí chápat své povolání k svatosti, svůj apoštolát, svou lásku povolanou právě k tomu, aby vštěpovala tuto lásku, kterou sama hoří, také druhým. Vyskytují se smutné případy některých našich matek, které se přezbožně modlí v kostele, ale docela klidně sledují, jak jsou jejich děti duchovně otravovány televizí, módou, zběsilou hudbou tvrdého rocku, okultismem zvrhlého umění, výstřelky pohlavní anarchie, výbuchem sektářství, a dokonce to ještě omlouvají ohledem na lidská práva, lidskou svobodu a jinými směšnými a neplatnými důvody. Zde už rozhodně chybí pravá láska. To už je jen zvykové, povrchní náboženství, které vlažně a nezúčastněně sleduje, jak málo je Pán milován v okolním světě.

Opravdová láska se nechává vstřebat Boží láskou, která spaluje chatrné mosty výsostných lidských práv, překonává překážky, nehledí na své ztráty, vše obětovává. Vždyť věčná božská láska k dobru samému stojí za to, abychom pro ni učinili vše, pokusili se o vše a vše dali. fra Tomáš OP

+++

SVATÁ ZDISLAVA

Příloha věnovaná nevýznamnější české dominikánské terciářce - sv.Zdislavě

Velebíme svatou Zdislavu za její blakoslavenství čistéko srdce. za to, že se marodila v naší vlasti, že svými kroky posvětila zemi; která ukrývá prach našich předků, která nás živí, po které chodíme a která jednou skryje i prach náš, že vdechovala vzduch, který vdechují naše stromy a květiny, a který vdechujeme i my, že mluvila naší řeci a posvětila ji modlitbou a láskou, že její oči poklížely na obrysy našick kor a svolávaly tím požeknání na tuto zemi, že kleděla na obloku nad naší vlastí a otvírala tak nad ní nebe. Za její lásku k Bohu. Za její lásku k yncxnzalu pozemskému a k vlastním dětem. Za její lásku k bližním a za její skutky tělesnéko

i duckovufko milosrdenství. Za její neokroženost v nebezpečí, za její stálost, za její pokoru, skrytost a trpělivost, Za její lásku ke stavu duckovnímu a za založení ckrámů. Za uzdravování nemocných, malomocných, ckromých a slepých. Za vzkříšení mrtvých. Za veliká znamení, která učinila. Za to, že je duchovní matkou a lékařkou kněží. Za to, že ji Bůh miloval tak, že ji pojal do věčné slávy ještě mladou. Za její ušlechtilost a spanilost neviditelnou i viditelnou. Za to, že je nekrásnější růží a slávou stavu manželskéko. Za její krásné jméno. Za to, že ji můžeme milovat a radovat se z ní těšit se na skledanou v nebi. za to, že je naše.Jaroslav Durych

+++

PANÍ ZDISLAVA - MATKA NAŠICH RODIN

Objevila se na světě právě tak, jako se zde rodí dobro - v tichosti, nikým nepozorováno, působi často pod povrchem. Stejně tak se na světě objevilo Dobro samo - Ježíš Kristus. Přišel jako dítě, svět o něm nevěděl, přišel v chudobě a skromnosti, a přitom to byl Páně světa, skrze něhož všechno povstalo. Přišel nepozorovaně, rostl v ústraní, ale potom se objevil a svým Slovem naplnil celý svět, přemohl zlo a přinesl nám své království a spásu. Když se narodila Zdislava, také o ní nikdo nevěděl, kdo je, co ji čeká, jak bude žít. Dobro přišlo na svět neokázale, v tichosti. Narodila se na Českomoravské vysočině, na hradě v Křižanově, žila ve zbožné rodině, matka ji naučila znát Boha a ona sama si také Krista velmi zamilovala. Stal se jejím ideálem, její budoucností, protože světec se rodí skrze lásku v Krista.

Nelze však zapomínat na to, že Spasitele poznávala nejdříve od svých rodičů. Jakpak by to asi dopadlo, kdyby jí nebyla dána milost křesťanské výchovy? Stala by se světicí, anebo by více dbala o svou krásu, o svého ženicha a dvorní život? Poznala by vůbec Krista? To však není naše starost. To se řídí Boží vůlí a podle jeho milostí, kterými člověka zahrnuje. Děvčátko Zdislava vyrůstalo tedy ve zbožné rodině. Když jí bylo asi 16 let, vdala se za rytíře Havla, králova důvěrníka, a odebrala se s ním na jeho hrad Lemberk. Se svým manželem měla čtyři děti, o rodinu se stala velmi pečlivě a vzorně, ale nejen o rodinu. Jako pravá křesťanka viděla nejen sebe a svou rodinu, ale všímala si i těch, kteří neměli nic, či nemohli pracovat, protože byli nemocní a staří. Lásce se naučila u Krista. Ten jí ukazoval, že je třeba zapomenout na únavu, pocházející ze starosti o rodinu, ale že je třeba postarat se také o své bližní, kteří žijí v chudobě. Společně s bílými bratry sv. Dominika zakládá útulky pro nemocné a staré, sama je léčí a uzdravuje, stará se o ně. Brzy se o ní začíná mluvit jako o velikém požehnání celého kraje. Zakrátko k ní přicházejí ze všech stran, protože věří, že ona pomůže. Znala léčivé byliny a umění, jak jich užívat, neboť si o tom dopisovala se svatým Albertem. Avšak to by nestačilo, protože příroda léčí, ale Bůh uzdravuje. Paní Zdislava uzdravovala také tam, kde zklamaly přírodní léky. Uzdravovala zázračně a dokonce vzkřísila i mrtvé! Na to musíme pamatovat, když sledujeme film, který natočil režisér Ráža podle románu „V erbu lvice“ od Aleny Vrbové. Milená Steimaslová v hlavní roli se nám snaží přiblížit paní Zdislavu. Je tu nebezpečí, že snad bude chápána jako nějaká bylinkářka a lidová léčitelka, snad poněkud převyšující kulturní úroveň své doby. To je falešné pojetí. Tento film, jakož i výchozí románová předloha, poskytují pouze základní informaci o tom, že paní Zdislava skutečně žila. Avšak výklad, který se zde podává a nenápadně obecenstvu podsouvá je z křesťanského hlediska nepřijatelný. V tom směru je třeba chápat i doporučení některých katolických duchovních ohledně románu paní Vrbové a filmu podle ní natočeného.

Není pochyb o tom, že paní Zdislava nemohla dlouho vydržet svou horlivou činnost. Na jedné straně péče o vlastní děti, na druhé straně se stará o nemocné a chudé, spolupracuje s bílými bratry jako členka třetího řádu sv. Dominika. Opouští tento svět mladičká, asi po třicátém roku svého věku. Po její smrti se její úcta šíří, a to zejména v krajích, kde vykonala tolik dobra. Mnoho nemocných bylo zázračně uzdraveno na jejím hrobě a vodou z její studánky v Jablonném v Podještědí. Avšak to, že působila a dodnes působí jako zázračná uzdravitelka nemocných a zejména dětí, to není to jediné a snad ani to nejvýznamnější pro tuto světici. Vždyť i svatá Anežka a jiné světice působily jako zázračné uzdravitelky.

To nejpůvodnější, čím paní Zdislava jasně vyniká až dodnes, je to, že svým životem ukazuje, že svatosti může dosáhnout každý člověk, i žena, která se stará o rodinu. Tedy nejenom kněží a řeholníci, či prostě lidé bez manželské rodiny. Bůh volá všechny ke svatosti - tam, kam vás Pán postavil. Byla tedy vzorná matka a manželka, a přitom světice. To je veliké světlo pro dnešní svět, kdy je rodina v krizi! Vždyť mnozí dnešní rodiče vybaví děti pro život jenom hmotně, ale duchovně jsou prázdní. Když rodina upadá, chybí v ní věrnost a láska k životu, potom upadá celý národ a stát, a trpí tím celé lidstvo. V roce 1994 bylo v našem národě skoro každé druhé manželství rozvedeno a uměle ukončeno na 56 tisíc počatých životů.

Dnešním rodinám často chybí to nej důležitější - v jejich domovech není místa pro Krista. I to nejintimnější místo v rodině je obsazeno vládcem tohoto světa, který tam má nastrčené své tykadlo v podobě televizní antény. Jak velká škoda, že rodiče připraví své děti jenom pro pozemský život, ale cestu do nebe jim neukážou, a tak pro mnohé z nich není Ježíš Spasitel. Pak nejsou děti dobře připraveny k životu. Proto clnes tak jasně vyniká vzor paní Zdislavy. Denně se objevují nová a nová svědectví o záchraně rozvrácených rodin vymodlené jejich babičkami a dědečky na přímluvu paní Zdislavy. Kéž bychom všichni jednali podle jejího vzoru.

Zdislavo, paní svatého života, přimlouvej se za nás u Boha, za naše rodiny,

I za ty rozvrácené, za všechny počaté děti, za manžele, abychom svůj život zasvětili především Bohu a milovali své bližní.Tomáš Bahounek OP

+++

RODINNÉ LITANIE KE SVATÉ ZDISLAVĚ

Otec:

Pane, smiluj se nad námi.

Kriste, smiluj se nad námi.

Pane, smiluj se nad námi.

Kriste, uslyš nás.

Kriste, vyslyš nás.

Bože, náš nebeský Otče, smiluj se nad námi.

Bože Synu, Vykupiteli světa, smiluj se nad námi.

Bože, Duchu svatý, smiluj se nad námi.

Bože v Trojici jediný, smiluj se nad námi.

 

Matka:

Svatá Maria, oroduj za nás

Svatá Boží Rodičko, oroduj za nás.

Svatá Panno panen, oroduj za nás.

Svatý Josefe, oroduj za nás.

 

Syn:

Svatá Zdislavo, matko svatého života, oroduj za nás.

Svatá Zdislavo, plná Ducha svatého,

Přiklade dětské poslušnosti a ušlechtilého dospívání,

Vzore mladých lidí, Přímluvkyně snoubenců,

 

Dcera:

Věrná a milující manželko,

Obětavá a laskavá matko, Moudrá vychovatelko svých dětí,

vatá Zdislavo, denně posvěcující svou rodinu,

Štědrá pomocnice chudých,

 

Dědeček:

Obětavá ošetřovatelko nemocných,

Zastánkyně utlačovaných a ponižovaných,

Starostlivá osvoboditelko vězňů,

Pomocnice pronásledovaných, Láskyplná hostitelko cizinců,

 

Babička:

Horlivá spolupracovnice kněží,

Budovatelko chrámu a útulku pro nemocné,

Svatá Zdislavo, pokorného smýšlení, a radostné sebekázně,

Svatá Zdislavo, proniknutá láskou ke Kristu a jeho Matce,

Svatá Zdislavo, rozjímající utrpení Pána Ježíše,

 

Syn:

ŠíříteIko pravého pokoje a Kristova míru,

Svatá Zdislavo, vždy pohotová k sebezáporu a oběti,

Věrná dcero Církve,

Duchovní dcero svatého otce Dominika,

Chloubo rodné Moravy, Ochránkyně severních Čech,

 

Matka:

Perlo české šjechty,

Slávo a ozdobo řádu kazatelského,

Slávo a záštito města Jablonného,

Nebeská přímluvkyně národa našeho,

Svatá Zdislavo v nebeském Jeruzalémě,

Ochránkyně rodin, jejíž hrob Bůh stále vyznamenává milostmi a zázraky,

 

Otec:

Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, odpusť nám, Pane.

Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, vyslyš nás, Pane.

Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi.

Pros za nás, svatá Zdislavo, a za naše rodiny.

Modleme se:

Bože, dal jsi své služebnici svaté Zdislavě milost, že se myslí stále povznášela k Tobě a ustavičně o Tobě rozjímala a svědomitě pečovala o bližní. Na její přímluvu učiň, ať se i my horlivě snažíme o nadpřirozené hodnoty a projevujeme lásku dobrými skutky. Skrze Krista, našeho Pána.

Svatá Zdislavo oroduj za nás!

+++

TOPlist