ÚNOR 1995

Ročník I.1995                                                                                           Číslo 2.

Obsah: Dominikánský ideál, Růženec, Přirozené kořeny duch. života, O svatosti (2), Život krásné lásky (2), Novena k paní Zdislavě__     ___________________

 

Dominikánský ideál - včera a dnes

Různost řádů a kongregací je veliká, všichni znají alespoň podle jména františtány, jezuity, benediktiny, bratry Křesťanských škol, syny Lásky, kartuziány, bratry svatého Jana z Boha, trapisty a jiné. Tato různost je jedním z bohatství Církve. Jaké místo mají dominikáni v tomto rozsáhlém rámci? Spíše se ptejme: Kdo vlastně jsou dominikáni? Řekněme hned, že to nejsou ani jen mniši ani pouze pastýři. Jsou to bratři KAZATELÉ, jak je chtěl jejich zakladatel svatý Dominik, který je ustanovil v roce 1215. Je to tedy skoro osm století. Vykreslit jejich řeholní fyziognomii, upřesnit podstatné pohnutky jejich povolání v dějinném rámci včerejším a dnešním je prvním krokem k novému porozumění jejich aktuálnosti.

Založení a idea řádu

Zakladatel

Minulo bezmála osm století od doby, kdy svatý Dominik založil řád kazatelů. Bylo to v Toulouse roku 1215. Jak došlo k tomu, že španělský světec položil základy svého řádu ve Francii?

Narozen v roce 1170 v Kalerueze, byl svěřen jako sedmiletý strýci, arciknězi, aby ho učil gramatice a latině. V patnácti letech Dominik již navštěvoval univerzitu v Palencii. Učil se tam dialektice, filozofii, teologii a Písmu svatému. Rozvinulo se u něho jeho kněžské povolání. Ve čtyřiadvaceti letech byl vysvěcen za Božího služebníka. V sousedním městečku Osmě biskup zavedl společný život kanovníků své katedrály podle směrnic, které dal Svatý Stolec. Dominik v touze po dokonalosti hned žádal o přijetí mezi ně. Trávil tam čas studiem a modlitbou Až do čtyřiatřiceti let zůstával v ústraní, dokud nepřišla chvíle, kdy Pán rozhodl, že vezme toto světlo a postaví je na svícen, aby osvěcovalo jeho Církev.

Skutečně, v roce 1203 ho požádal jeho biskup, aby s ním šel jako průvodce do Dánska. Oba poutníci nocovali v Toulouse v jižní Francii. Svatý Dominik shledal, že jejich hostitel patří mezi bludaře, tvrdí věci odporující evangeliu a nauce Církve a tvrdošíjně je hájí. Místo spánku tedy svatý Dominik rozmlouval s ním přes noc. Když se rozednívalo, zazářilo opět světlo pravdy také v duši tohoto bludaře. Dominikova moudrost ho usvědčila z jeho bludu. Tehdy světec pocítil, že ho Pán volá k tomuto apoštolátu. Léta strávená v mlčení a ve studiu nabývají nyní svůj význam. Pán, který neznásilňuje přirozenost, nýbrž předpokládá ji a zušlechťuje, připravil svůj nástroj a uspořádal vše líbezně a pevně. Posláním svatého Dominika bylo skutečně bojovat s bludem.

Bludaři v jižní Francii byli nejen tvrdošíjní, ale často také velmi chytří. Pořádali rozpravy či hovory u kulatého stolu, jak by se dnes řeklo. Některý z místních pánů jim předsedal. Kolik mravní a fyzické síly k tomu potřeboval svatý Dominik zvláště v prvních dobách, kdy byl sám! Musil připravovat pádné důvody před obecenstvem, často nepřátelsky naladěným. Rozprava v Servianu trvala osm dní, v Montpellier patnáct dní. Stojíme zde před pravými bojovníky víry, jak liturgie nazývá svatého Dominika a jeho první druhy.

Moudrý svatý Dominik chtěl, aby jeho bratři byli moudří. Sotva shromáždil první z nich, hned je vedl do školy nejslavnějšího mistra v Toulouse Alexandra Stavensby. Bratr Jan z Navary svědčí při kanonizačním procesu: Doporučoval stále studium bohosloví a Písma svatého. Slyšel jsem to a četl v jeho listech.

Studium bylo pro tyto bratry podstatnou složkou duchovního života. Takové _místo mu dal svatý Dominik v řeholním životě Bylo tó promítnutí jeho osobní zkušenosti.

Světcova duše byla bohatá ctnostmi, city, nadšením. Byl u něho harmonický soulad mezi vlídností a energii,, láskou ke studiu a činností. U něho byla rovnováha souvislost: v jeho životě bylo od dětství až do smrtí stoupání bez, úchylek a bez bloudění.

Svatý Dominik zesnul v Bologni 6. srpna 1221. Svým bratřím řekl: Mějte lásku, nachove jte pokoru, vaším vlastnictvím ať je dobrovolná chudoba.

Idea řádu

Svatý Dominik přinesl do řeholních dějin dvě velké novoty; jedna se tvká Přímo ipíše Církve a jejího života, druhá života řeholního.

Až do 13. století bylo právokázat vyhrazeno pouze biskupům, protože Pán řekl : -npoštolům a jejich nástupcům: Jděte a kažte evangelium všemu stvoření. Mnozí biskupově však byli také světskými pány a ztráceli zájem o své svěřené ovečky. Kněží kázali jen z pověření biskupů a to pouze ve své farnosti. Hrozilo nebezpečí že, Evropa budezaplavena sektami a bludy.  Bylo třeba hájit pravou víru a nauku Církve před manichejskými a jinými Mudnými proudy, které se šířily, často pod falešnou záminkou lidskosti, nebo, jak by se dnesřeMd, lidských práv, ale bez Krista. Bylo třeba upevnit zdravou nauku na univerzitách, kde vzrůstala nová intelektuální horlivost. Byl nutný nový řád, určený zcela ke kázání a k vyučování pod přímou pravomoci Svatého Otce, s oprávněním kázat ve všech'končinách Světa. Již v minulosti papežové užívali kazatelů, vybraných ze světských kněží, aby se postarali o některou zvláštní potřebu. Šlo však o dočasné poslání, svěřené spíše osobnímu nadání a ctnostem, než o odbornou přípravu k takovému apoštolátu. Dominikánský řád se však měl skládat z řeholních kazatelů podle jména i ve skutečnosti. Podobný záměr se mezi řády do té doby známými ještě nevyskytl.

Proto svatý Dominik chtěl studium zaměřené ke kázání. Svatý Benedikt se ve své řeholi o studiu nezmiňuje. Mnišský život sledoval dvojí: modlitbu a práci. Studium bylo připouštěno a chváleno, avšak ne jako přísná povinnost, nad kterou bdí řehole i schvalují ji předpisy.

Svatý Dominik zařadil do stanov řádu studium jako prostředek posvěcení a apoštolátu. Zavedl dispens (osvobození, úlevu) do mnišských observancí (závazků vůči řádu) nejen pro nemocné, ale také pro zdravé, kdyby tyto mnišské závazky překážely studiu. Blahoslavený Humbert z Romaně, čtvrtý nástupce svatého Dominika později píše: Jestliže Pán nařizuje učedníku, aby nepochovával svého otce a neztratil tak ani chvilku vhodnou ke kázání, jestliže Pavel nechce křtít, aby se neopozdil ve službě slova, nemáme tím spise opustit ustanoveni a nařízení lidí, když škodí kázání?

Učedníci povýšení na oltář

Asi dvě stě dominikánských řeholníku. ztělesňující ideál svatého Dominika, by lo blahořečeno nebo svatořečeno. Po zakladateli se dostalo svatozáře svatému Albertu Velikému, významnému středověkému učenci a patronu přírodovědců, dobrému příteli naší paní Zdislavy z Lemberka; svatému Petru Veronskému, mučedníkovi; svatému Hyacintu, apoštolu Polska; svatému Raymundu Peňafortskému. slavnému znalci církevního práva; svatému Vincenci Ferrerskému, jednomu z největších divotvůrců; svatému Antonínu, biskupu z Florencie; svatému Piu V., papeži růžence a vítězství u Lepanta; svatému Janu z Kolína, mučedníku Eucharistie; svatému Ludvíku Bertrandovi, misionáři v Jižní Americe; svatému Martinu de Porres, patronu opuštěných a chudých Indiánů; svatému Janu Maciasi, otci chudých; svatému Františkovi Capillas. prvnímu mučedníkovi čínskému. Mezi světicemi vyniká svatá Kateřina Sienská, svatá Růžena z Limy, svatá Anežka z Montepulciana, svatá Markéta Uherská, svatá Kateřina Riccijská, a konečně - naše paní svatého života Zdislava. matka našich rodin a našeho národa.

Místo nejvíce vynikající však zaujímá svatý Tomáš Akvinský. Ostatní svatí měli dary zázraků a rozlišování duchů. Svatý Tomáš měl charizma inteligence. Jeho dílo je trvalým památníkem, který shrnuje předešlou moudrost Božího lidu a stanoví zásady pro řešení budoucích úkolů. Požadavky Církve přispěly k tomu, že řeholní řády a kongregace, založené po 13. století, částečně převzaly záměr svatého Dominika, pokud jde o kázání a studium. Avšak tím, že Prozřetelnost poslala řádu svatého Tomáše, zdá se skoro naznačovat, že chtěla, aby to. co je řádu vlastní, mohlo pokračovat 1 velkému dobru Církve věrností k solidní a jisté nauce a jejím šířením. Tato nauka nalézá u svatého Tomáše své nejlepší vyjádření. Salus animarum per caritatem veritatis. Spása duší láskou k pravdě. O. Tomáš OP dle O.Patrika Pilastro OP

+++

Růženec

Dominikánský řád má svůj cíl. své poslání v Církvi, svůj veliký Boží mu svěřilá dva poklady: růženec a nauku sv.Tomáše Dost možná, že by někdo chtěl daný úkol rozdělov at tak. že by růženec pov ažoval

za něco, co je snad jen pro prosté lidi, kde nauka sv. Tomáše je podle něho jen pro několik vybraných jedinců. To by byl hrubý omyl!

Největší učenci, nejslavnější profesoři a spisovatelé našeho řádu vždy rádi sahali po růženci. Stačí připomenout bl. Hyacinta-Maria Cormiera. A naopak, zase svatý Tomáš má co . říci každému, třebaže nebude mnoho těch, kdo se s jeho naukou seznámí dokonale

Církev svatá svěřila růženec dominikánům. Růžencová bratrstva, zřízená generálem našeho řádu, sdružují na tři milióny členů. Stanovy jasně říkají: Ať dominikánské rodiny maji ve zvláštní úctě růženec. Tento vznešený způsob modlitby vede k nazírání na tajemství spásy, v něm se svatá Panna důvěrně spojuje s dílem svého Syna.

Máme předepsánu společnou modlitbu růžence. Je naší samozřejmou povinností. Avšak modlíme se růženec opravdu dobře? I tomu se musíme učit. Máme se prý snažit dívat na růžencová tajemství asi tak, jako se děti dívají na obrázky. Dá se tu najít stále něco nového.

Nechybí dnes návody k modlitbě růžence, a hledají se nové cesty a způsoby. Nechybí ani různé námitky proti modlitbě svatého růžence, ani jeho obhajoby . Nebudeme se s nimi zdržovat. Nám docela stačí poselství a výzva. Panny Marie v Lurdech a ve Fatimě. Stačí jen několik prostých rad

Zřejmě by bylo dobré udělat si zásoby, totiž dobře pronajímat jednotlivá tajemství, a třeba se pak vracet ke stejným myšlenkám prostě, nenucené Máme k tomu prostředky. Pročíst si tedy dobře tato různá rozjímání o růžencových tajemstvích a vybrat si z nich to, co nejlépe odpovídá našim potřebám. Ovšem také to si musíme pečlivě prorogímat, uvážit docela osobně a jednoduše, třeba i s pomoci prosté otázky: Jak se podle toho zařídím?

Dnes se doporučuje brát si růžencová tajemství přímo z evangelia. Někomu nemusí vyhovovat tento prostý způsob. Raději si chce při růženci s Pannou Marií prorozjímat bohatství, které mu denně poskytuje liturgie Růženec má nám být školou ctností.

Panna Maria je v něm naší učitelkou. Vede nás ke Kristu Růženec může být považován za jakési kázáni Panny Marie. Panna Maria nám v něm říká to, co pro nás považuje za nejpotřebnější. Zdá se, že každý řád má svůj pohled na Pannu Marii. Pro náš řád je Panna Maria STOLICÍ MOUDROSTI Při růženci se stále učíme ve škole Panny Marie. Navíc dlužno růženec chápat jako Školu a modlitbu těch, kdo jsou tiší a pokorní. Skutečně, lidská pýcha se mu brání a staví se proti němu.

Růženec je pěšinka duší, které pod vedením Panny Marie krok za krokem nalézt Krista, jenž je {jdfi růženci vžcfy středem a dJem. Růženec je přizpůsoben základním okamžikům života. Jsou to: radost - bolest - sláva, povolání - zkouška - vítězství. Přitom si můžeme oživit i své duchovní dějiny. Růženec stále znovu připomíná stejná tajemství, aby do nich věřící stále lépe vnikali. Přehled růžencových tajemství:

Radostná tajemství nám mají být nejen tajemstvím vtělení a narození, ale i tajemstvím Kristova dětství, jeho skrytého života, jeho prací, jeho mlčení až do třiceti let, Máme se při nich zaměřit na víro a poslušnost Panny Marie a na její první bolesti spojené s radostí. Máme se tu učit hledat Boha, usilovat o duchovni dětství, o skrytý život v práci, v modlitbě, v usebranosti.

Bolestná taiematví isou tajemství osamělosti, pronásledování, pomluvy, posměchu, opuštěnosti a zrady, bolesti a smrti, kterou Ježíš podstoupil s heroickou láskou pro naši spásu. Sledujeme při nich lásku Panny Marie, která vše přijímala, trpěla, obětovala se v radosti, že přispívá k vykoupení lidstva.

Máme se tu učit víře v dobách zkoušek, lásce za nejkrutějších bolestí, naději v doběvyhnanství. Tato tajemství v nás mají vzbudit touhu, abychom i my měli účast na vykoupení obětmi, přijímáním kříže, spojením s Ukřižovaným na cestě lásky. Slavná tajemství jsou nejen tajemstvími Kristova Zmrtvýchvstání, Nanebevstoupení, kralování a Seslání Ducha svatého, nýbrž si při nich připomínáme také Kristovo působení v dějinách, jeho život v duších, Církev bojující v tomto světě i slávu svatých.

Panna Maria je první z těchto vyvolených, která zvítězila nad zlem a smrtí. Máme se tu učit víře, naději, lásce, vytrvalosti až do konce, připomínat si též svůj život milosti - touhu žít s Církví a pracovat pro ni.

Jak bohatý je to program!

Jak málo je s ním ve shodě naše netečnost a lhostejnost!

Vše za pomoci Panny Marie s učenlivostí a oddaností k NÍ !

Láska je vynalézavá ! Vede nás jasnozřivě k rozlišení poznání znamení naší doby . Vytyčuje nám pole působnosti pro uplatnění naší víry. Ukazuje nám ty, kdo potřebují naší modlitbu, naši přímluvu, naši pomoc, a vede nás, abychom tam, kde je toho nejvíce zapotřebí opravdu pomohli.

Růženec nás uvádi do tajemství víry - ale ne abstraktně, odtažitě, nýbrž konkrétně, s veškerou určitostí. Směřuje k podstatnému: k vykupitelskému vtělení v jeho třech velkých obdobích. Díky své prostotě a jednoduchosti se obrací k lidem všeho věku, každého postavení, ze všech národů.

Objasňuje úkol Panny Marie v plánu spásy. Učí nás postoji důvěiy a lásky k Panně Marii, pozorné k našim potřebám. Učí nás rozjímat o tajemstvích života Páně tak. aby se staly naší vnitřní zkušeností. Pro mnoho lidí se růženec stal školou rozjímavé modlitby.

Vede k biblickému kázání. Nejen poučuje, ale také obrací - Připomíná, že příchod Krista na zem dává smysl našemu životu a naší smrti. Upevňuje naději ve zmrtvýchvstání.

Je to modlitba malých a pokorných; a kdo by mezi ně nepatřil? Růženec je tedy školou modlitby a křesťanského života. Dává proniknout Božímu slovu do našeho život a poskytuje nám dokonalé vzory v životě Ježíšově a Mariině. Působí, že k nám Boží slovo přichází nikoli kusým a nesouvislým způsobem, ale jako souhrnný celek, zkrátka soustavně. Tak nás vede k ucelenému a soustavnému růstu v našem křesťanském životním názoru. Je modlitbou rozjímavou. avšak současně také modlitbou chvály i prosebnou.

Někteří bratři dnes hledají nové způsoby modlitby posvátného růžence, touží po novém vyjádření, zatímco jiní více pečují o věrnost tradici. Taková různost není na závadu. Takové setkávání různých způsobů je zdravé a užiteční, pokud se ovšem děje ve vzájemné důvěře.

Růženec má být prostým, ale opravdovým, živým představováním celku tajemství spásy.

Růženec je úzce spojen s biblickou obnovou. Je to modlitba vprjRdě evangelijní. Vede k rozjímání o Písmu svatém, vyžaduje nejen pokornou mariánskou úctu, ale i vážné biblické vzdělání.

Růžencový apoštolát se má obracet k dnešnímu světu. Nesmí se vzdalovat od skutečného života, od nadějí, obav a bojů dnešních.

Růženec je školou křesťanského života a modlitby. Vychovává k životu víry. Rozjímáním o tajemstvích života Ježíše a Marie zapouští kořeny do srdce Božích děti. Díky jednoduchosti své metody mluví přímo k srdci lidí prostých. Spojuje s prameny.

Růženec je škola otevřená duším nejprostším. Nenásilně je uvádí na cestu rozjímání a modlitby srdce. Je to škola vnitřního života.

Tradice z nás dělá dědice poslání, které Panna Maria svěřila svatému Otci Dominikovi: Jdi a kaž můj růženec!

To je dědictví, na které bychom měli být hrdí, a jehož dobrodiní by duchovní rodina ZAKLADATELE KAZATELŮ měla první využívat ve svém životě, ve své modlitbě. Kéž bychom byli vždy hodni tohoto dědictví! Otec Raimondo Spiazzi OP

+++

Přirozené kořeny duchovního života

Mnohé nedorozumění mezi mystiky, teology a psychology pochází z toho, že každý z nich užívá svou odbornou terminologii. Předně v běžném životě je velmi rozšířená domněnka, že se mluvené či psané projevy mystiků vyznačují nejasností, neurčitostí a mlhavostí. Nad tím se také nejednou zarážejí jak někteří teologové, tak i mnozí psychologové.

Příčina tohoto nedorozumění je dvojí. Předně to, že se obvykle zapomíná, že mystika je věda, a to věda v plném slova významu. Je to vědění nejjistější a nejhlubší, a také její pfedmět je nejvznešenější. To opodstatňuje potřebu její vlastní terminologie. Mystika má tedy svou zvláštní řeč, ale.nikoli nejasnou, nýbrž poměrně přesnou. Opravdoví mystikové tuto řeč respektují a užívají bez velkých odchylek.

Druhá příčina je množství nepravých mystiků. U nás se poslední dobou znovu objevují díla autoru, tvářících se jako duchovní vůdcové, jako je M.Molinos, J.B.Kerning, K. Weinfurter, P. Brunton, Fulcanelli. Takoví lidé neposvěcení mystickým spojením s Bohem, pouze pytlači v oblasti mystiky, přičemž jen mlsně vybírají z děl mystika sladké hrozinky. Aniž jsou životně spojeni s mystikou, ale jen literárně, přecházejí snadno k řeči běžné v teologii a hned zase v psychologii. Někdy tak činí z idealistického zaujetí, v němž usilují o jakýsi spiritistický výtažek, domněle očištěný od církevních nánosů. Jindy cílevědomě zatemňují a ztajemňují jasnější přínosy skutečných mystiku, aby tak svedli do slepé uličky senzitivní mládež, toužící po hlubším poznání.

Vidíme také některé falešné teology, kteří svévolně rozmělňují základní teologické kategorie a pojmy . Vymlouvají přitom na potřebu ekumenického sblížení a dorozuměni s jinými věřícími.

Sledujeme též různé učitele duchovního života usilující o obnovu v Duchu Svatém, a přitom mající malou víru a tedy i povrchní poznání, takže nechápou, jak Boží velebnost přesahuje všechny naše vyjadřovací možnosti. Místo toho mluví a mluví, jakoby prozkoumali Ducha svatého až na dno. A přitom, jak už sv. Tomáš říká, můžeme o Bohu říci spíše co není, než co je (Sth, I,l,l0k3;2).

Mystika je dále věc vnitřního prožitku. Mystika je teologie, a to vrcholná, je to už teologické vědění, a ne teologická spekulace. Proto mystikové mluví ve zkratkách, které by ve spekulativní teologii tyly přehnáním.

Jaké řeči tedy užívají mystikové? Užívají především nadsázky, protikladů, obrazných rčení

Pokud jde o nadsázku, která je ve všední řeči užívána ke vzbuzení pozornosti, v mystické řeči je hyperbola vlastně jen to, co zase i chladně rozumující teologové přiznávají o Bohu, že totiž musíme u Boha nekonečně povýšit všechno to, co je tvorů. Jde tedy vlastně jen o nadsázku gramatickou a vnější. Taková řeč se nám zdá být nadsázkou, protože o sobě a svých věcech takto mluvit nemůžeme.

Užití protikladů jsou např. slova o bláznoství kříže a moudrosti tohoto světa. Cožpak lze lépe vyjádřit spojení lidské nicoty s Boží velebností? Jak jinak vyslovit protiklad Božího světla a naší přirozené neschopnosti vnímat toto světlo? Vždyť Bůh sám naplní člověka v té míře, v jaké se on oprostí od sebe samého. Čím více ustoupí lidské jakožto samostatně vy stupující, tím více Bůh zahrne člověka sebou a svými milostmi. Mystika musí těchto protikladů užívat. Jinak nevyjádří základní protiklad: Stvořitele a tvora.

Co se týče obrazných výrazů, sv. Tomáš uznává jejich oprávněnost (S.th., I,l,9k3) zejména k vyjádření důvěrného poměru duše k Bohu. Potřebujeme k tomu slov nejintimnějšího lidského spojení, protože vyplývá z lásky, která je v něm uskutečňována a v mystickém spojení dokonale vyvrcholena. Tak mystikové mluví o zasnoubení duše, o duchovním manželství a pod.

Taková je řeč mystiků. Teolog ji při své spekulaci nemůže použít jinak než jako objasnění, ale nikoli jako slovní látky. Ta musí být docela jiná. Čím méně je větnatějši, tím více je strohá a suchá, tím je nemožnější omyl. V tom se spekulativní teologie podobá matematice. Potřebuje tedy slovní přesnost. V tomto směru chyboval Teilhard de Chardin, když přeléval různé mystické výrazy do teologických forem. Tam nutně vedly k podezření z panteizujicí mluvy. Chardin byl dílem teolog, dílem antropolog, který s obsahu svých věd vstoupil do mystiky, aby se posléze vrátil s mystickým obsahem do teologie a antropologie.

Teologovi stačí v jeho směru a v jeho působeni jeho mluva, protože vyjadřuje jeho myšlenky. Sotva je ale začne prožívat, přestanou mu stačit. Mystikovi nestačí jeho mluva ani v jeho vlastní činnosti. Obě tyto mluvy se navzájem dopíftují. Teolog ve svém projevu vysvěduje mystickou řeč, a sám se k ní povznáší, kdykoli ustane ve své vlastni činnosti.

Tak se velcí teologové jako sv. Albert, sv. Tomáš, sv. Bonaventura aj., prožívající tuto vědú, nemohli nestát mystiky. Naopak na úrovni teologické zůstávají teologové kompilátoři, produkující články jako pekař housky, čili druhořadí teologové, kteří tuto vědu vnitřně neprožívají.

Učitel duch.života bývá skoupý na slovo, když má pravdy vyjádřit soustavně, a přitom zachovat zkušenost vznešenosti, velkoleposti a neobsáhnutelnosti zakoušeného tajemství; když chápe, jakých nadsázek, protikladů a obrazů by měl používat v osvícené, svobodné mluvy mystické.

Čím více člověk zakouší to, co ve spekulativní teologii odbývá jen strohými výrazy, tím opatrnější je na slovo, áž se posléze moudře odmlčí jako svatý Tomáš, poté co pronesl: „Všecko mi připadá jako mlácení prázdně slámy - ve srovnání s tím, co jsem uviděl. Otec Tomáš Bahounek OP

O svatostí (II)

Vlitím milosti proniká tento dobrý a sladký Boží Duch člověka novým, zvláštním, nadpřirozeným způsobem, a tak posvěcuje celou lidskou bytost. A proto vlití Boži milosti tvoři podstatu posvěceni, podstatu lidské svatosti, nadpřirozené dokonalosti lidské chiše. Bez Boží milosti nemůže člověk dosáhnout plné dokonalosti. Neboť milost je příčinou plného a dokonalého posvěcení duše. Tento nadpřirozený dar, darovaný Bohem rozumné bytosti proto, aby jím dosáhla věčného života, dává duši účast na vnitřním životě, na vnitřním poznáni a štěstí Božím. Ve stavu posvěcení vlitím Boží milosti proniká do duše nová záře Boží moudrosti. Obrazuje ji dech hrdinské síly k lásce, a tak celý život nabývá nadpřirozené hodnoty. Písmo svaté nazývá toto posvěcení obnovením mysli, novým životem, vzkříšením z mrtvých, druhým stvořením v Kristu Ježíši k dobrému životu, nebo též zrozením z Boha, pro které se Božími dětmi nejenom nazýváme, ale také jimi skutečně jsme. Duše, posvěcená a ospravedlněná Boží milostí, se smí modlit: Otče nás, jenž jsi na nebesích - neboť člověk, kterému taková duše patři, přijal ducha synovství, v němž volá: Abba, Otče! Přestal být totiž Adamovým synem a stává se synem Božím, Proto říká jedna stará kniha: Když tě tedy tělo svádí k ošklivým věcem, odpověz: „Jsem Božím synem, narodil jsem se k vyšším věcem, než abych činil sám sebe otrokem břicha.“ Když tě pokouší svět, řekni: „Jsem Božím synem, určeným pro nebeská bohatství, a je nedůstojné, abych třeba jen něco málo ze sebe obětoval zemi.“ Když na tebe útočí ďábel, odpověz: „Synem Božím jsem, narozeným pro věčné království. Odstup, satane!“

Bůh dával a dává Boží milost, komu chce a v jaké míře chce. Jeho duch vane, jak chce. Kdo vchází jinak, bez Krista, přichází a vchází jako zloděj. Všechno posvěcení má tedy i křesťan skrze Krista, našeho Pána. Od Kristova vítězství nad smrtí není podstatou dokonalosti prostě jenom jakékoli obnovení Božího obrazu v člověku, nýbrž skrze Krista, a to Ukřižovaného. Boží milost je tedy pro nás tolik jako milost Kristova a cílem církevní výchovy, veškerého vyučování, veškerého odříkání a kázně je pouze jediná věc: aby se každý věřící stal druhým Kristem, anebo ještě lépe, samotným mystickým Kristem, údem tajemného Kristova těla. Je to učení církevních Otců, opřené o Boží slovo, o Písmo svaté. Protože však je jenom jeden Kristus, jedna Golgota a jedna Eucharistie, proto je také jedna křesťanská mravouka, vnitřně naprosto jednotná, jako sama bytost Božího Syna. Rozdílné jsou snad pouze cesty a způsoby, jimiž jednotliví věřící v sobě uskutečňují křesťanské posvěcení. Je mnoho těch, v nichž se Kristův obraz zrcadlí jenom matně, a bohužel je také mnoho těch, kteří jsou spíše Kristovým stínem než jeho obrazem Avšak ze všech staletí ustavičně září prohlášení i neprohlášení svatí jako hrdinské zázraky sebezáporu a lásky, čistoty, pokory a nadšení, a dokazují s hlubokou vážnosti, že Církev, Kristovo tajemné tělo, pokračuje ustavičně s hrdinskou silou v boji proti vzpurným záměrům zákona a krve i proti pýše satanově, o uskutečnění Kristova obrazu v každém věřícím člověku a o vtělení Božího syna do každého úseku dějin. To jsou duše, v nichž - jako při prvním stvoření - země nezůstává pustá a prázdná, ani tma nad hlubinou, nýbrž Boží duch se přestal vznášet nečinně nad v odami a do těchto <faSí zaznělo nové, nadpřirozené sedmeronásobné Boží: Fiat - budiž světlo - budiž nebeská obloha! Otec Jiří Maria Veselý OP

Život krásné lásky

2. Nemoc a umírání lásky

Dějiny krásné lásky v určitém smyslu začaly s první lidskou dvojicí: s Adamem a Evou. Pokušení, jemuž podlehli, a následující prvotní hřích je zcela nezbavily schopnosti „krásné lásky“. Je to zřejmé např. v knize Tobiáš, v ní se snoubenci Tobiáš a Sára odvolávají na prarodiče Adama a Evu (Tb 8,6). Pro nás však začíná život krasne lásky Zvěstováním Panně Marii. Maria se jako panenská matka stává Matkou krásné lásky. Když mluvíme o krásné lásce, mluvíme také zároveň o kráse a o kráse lidské bytosti, jež je mocí Ducha svatého takové lásky schopná. Mluvíme o kráse muže a ženy o jejich kráse jako bratří a sester, snoubencu. manželu. Evangelium objasňuje nejen tajemství krásné lásky , ale i neméně hluboké tajemství krásy , která stejně jako láska pochází od Boha (Jan Pavel II., Dopis rodinám z 2. února 1994. II. 20)

Zamiloval jsem si tě v ěčnou láskou Nikdy nebudeme moci být dost vděčni za tak vzácný dar. Dar. který nás docela proměňuje. Dar. který z nás činí docela jinou bytost. Povznáší nás až do božských sfér. Vede nás k účasti na Božím životě. Avšak tento poklad pokladu nosíme v hliněných nádobách své křehkosti. Jaké štěstí, že se tak snadno nezmenšuje ani nevytrácí naše láska k Bohu.

Naše láska je totiž účastí na samotné Boží lásce. Pokud člověk nemiluje něco proti Bohu, totiž proti Jeho vůli, pokud nemiluje něco nad Boha samého, stále si v sobě uchovává onu základní svatost lásky , která dává Bohu prvé místo ve svém životě. Vždyť toto je těžký hřích: vědomě a dobrovolně postavit zásadně svou vuli. sv ou zálibu, své potěšeni proti jasné vuli Boží tam. kde se jedná o prvenství Boha; tedy v zásadních věcech základních, kde se jedná o to dát. uchovat a vyjádřit ono posvátné Boží prv enství

To je onen pro nás špatný rozdíl mezi všedním hříchem a hříchem smrtelným, že totiž všední hřích neruší ono základní zaměření celého člověka, celé jeho bytosti, celý jeho život k Bohu. jako k poslednímu cíli. Jsme sice ubozí a slabí, křehcí a někdy i malomyslní. ale přece jen jsme si vědomi, a chceme se zařídit podle tohoto vědomí, že ty - Ó. Pane. jsi první, že jsi největší, neboť jsi všechno, a pak jsi Láska, a pak Dobro, a pak jsi Otec Ježíše Krista, a dárce lásky v Duchu svatém.

Ty jsi mne chtěl ušetřit zbytečného hledání a tápání po různých cílech. Proto jsi vlil do mé duše onen proud lásky k vrcholnému a nejdokonalejšímu, jenž žiješ sám v sobě a k sobě. Jako je Buh sám sobě středem, když tíhne pouze k sobě jako nejvyššímu jedinému a naprostému, podobně se také dostává tohoto štěstí i nám. že nejsme více zmítání hledáním, omyly a pokusy, ale že také jsme pevně zakotveni celou bytostí v tomto dobru samém, v tomto bytí samém. Dokud člověk neovládá toto věčnou láskou do nás vlité zaměření, pokud nepostaví nic jiného, ani sebe. ani cokoli jiného pro sebe proti tomuto věčnému cíli, pokud neučiní nic pro sebe, ani sebe sama neučiní posledním cílem, potud v něm plane Boží láska; pokud žije touto sv atou láskou, potud je v něm tento nový vzácný život.

Člověk si má častěji během života uvědomovat, že Boží království, tj. Buh v duši a Boži láska v našem životě, jsou takovou hodnotou, že stojí za to - za tuto vzácnou perlu všechno obětov at a všeho se vzdát.

Jenom těžký hřích nás odlučuje od Boží lásky, avšak ani všední hřích není maličkost. Ačkoli se láska všedním hříchem neumenšuje, veřejné mínění o tom často smýšlí opačně. Důvod? Nejasné chápání nadpřirozené lásky a následně i nepřesné výroky, postrádající j asné vymezení. Nadpřirozená láska nemůže být néčím více nebo méně. Nadpřirozená láska znamená, že člověk klade Boha jako svůj posledni cil na prvni místo v celém svém životě. Všední hřích neruší toto zaměření. Avšak člověk všedně hřešící nezaměřuje všechny prostředky k tomuto cíli. Některé z těchto prostředku užívá také pro sebe: zneužívá jich pro sebe. Důvod? Slabost či závislost na tělesnosti, marnivost, atd. Jsou různé příčiny, proč člověk špatně užívá stvořených věcí, totiž proč jich neužívá pro Boha jako svůj výlučný cíl, nýbrž také uspokojení sebe. Lze to vyjádřit i tak, že člověk v těžkém hříchu miluje něco proti Bohu. Člověk lehce hřešící miluje něco mimo Boha; přesto ale Bůh zůstává hlavní a jediná láska.

Člověk lehce, všedně hřešící nepopírá celou svou bytostí své celkové zaměření k Bohu jako k jedinému, náležitému, prvnímu i poslednímu cíli.

Jak tedy dochází k takové ztrátě lásky? Lidé zděšení vlastní bídou a zlobou, ubohostí a hříšností se ptají: Jak je vůbec možný hřích? A samo zlo!? Nadpřirozená láska, kterou milujeme Boha nade všechno jako svůj poslední cíl a nqvyšší, svrchované dobro a jako samu pravdu, je vlitá vlastnost. Je to vlastnost vlitá člověku Bohem. Proto ji Bůh odnímá, ale jedině tehdy, když člověk postaví zábranu tomuto přelévání Boži lásky. Jakmile člověk postaví proti Bohu sebe nebo tvora pro sebe nebo výtvor lidské ruky za poslední cíl. Pokud člověk nepostaví sebe a svou vlastní vůli jako nejvyšší pravidlo a smysl svého života, potud Bůh stále vlévá svou lásku z Boha, v Bohu a pro Boha do středu lidské bytosti.

Přesto se vtírá otázka: Jak je možný hřích? A odkud pochází zlo vůbec? Jak je to možné, když Bůh jednou vlil lásku do duše? Vždyť láska přece znamená milovat, dokonale milovat, navěky milovat - tedy věčné milování. Stojíme před svou velkou ubohostí, pro kterou musíme být bdělí i nad všedními hříchy. Kvůli této lidské slabosti musíme pečlivě střežit a pěstovat svou lásku, Boží život v nás.

Vlitím Boží lásky se nestáváme úplně a docela láskou. Neměníme se jen v ryzá lásku. Nestává se z nás celá a božská láska. Taková plnost je jenom v Bohu. My máme pouze účast na této lásce. Avšak láska nás nenaplňuje tak, že bychom stále naplno dýchali jenom láskou, ani že bychom stále konali skutky lásky k Bohu. Jsme nuceni věnovat se také všednímu životu. Musíme pečovat o sebe. starat se o druhé, vykonávat své povolání. A právě zde vyniká smysl řeholního života zvláště poustevnického a rozjímavých řádů: věnovat se stále výhradněji a výslovněji Bohu Žít stále plněji a opravdověji životem lásky. Jedině tak lze odvracet nebezpečí ztráty lásky . Hřích těžký i všední je možný jedině v okamžiku slabosti, momentální závratě, únavy, kdy se naplno nezabýváme Bohem. Jakmile člověk hoří pro Boha, dává se Bohem strávit, nemůže hřešit. V tom okamžiku lásky k Bohu nemůžeme jej ztratit. Pozbýt jej můžeme jen v tu chvíli, kdy se věnujeme sobě, nebo něčemu jinému než Bohu.

Nejstrašnější okamžik nastává křesťanu, pokud Boha přijímaného v Nejsvětější svátosti v podobě chleba a vína přijme jen tak - bez vnitřní účasti: prostě jen stráví jeho smyslům dostupnou podobu a tak promarní jeho aktuální přítomnost. To je průchod ke hříchu.

Všední hřích sice neumenšuje a nedokáže uhasit plamen lásky, avšak je to zvrhlé uzpůsobení ke ztrátě Boha, ke ztrátě prvenství Boží lásky v našem životě. Všední hřích totiž nestaví něco stvořeného proti Bohu, proti Jeho vuli, proti Bohu jako jako poslednímu cíli a vrcholnému dobru a naprosté blaženosti. Avšak tím, že zneužívá toho. co má být prostředkem pouze k Bohu. co nás má vést výhradně k Bohu jako k nejvyššímu cíli, co nám poskytuje zálohu Boží lásky, abychom se tím vroucněji naplnili jen touto láskou, toho člověk zneužívá pro sebe. Miluje něco mimo Boha: to, co má být jen prostředkem Boží lásky převrací se v prostředek sebelásky: stává se nástrojem k vyslyšení naší lhostejnosti, změkčilosti. slabosti.

Musíme tedy dávat velký pozor na všední hřích. Navyká nás na hřích Pozvolna a nenápadně nás připravuje na zaměnění prostředku za cíl, a Božího cíle za ony prostředky, a nás samé pak vyvyšuje za cíl poslední a nejvyšší Kdyby nebylo nic jiného než to, že všední hřích už není opravdovým vzplanutím pro Boha, a že je pouze otevřenou příležitostí k odvratu od Boha, pak chápeme správně slova sv.Bernarda: Kdo nepokračuje, ustupuje. Zde se nám totiž ještě mnoho věci muže jevit jako dobré, jako štěstí, a Buh se někdy zdá jako zátěž, jako břemeno, jako něco neúnosného, co od nás jenom něco požaduje, co hrozí, že nám vezme všechno naše, co v nás potlačuje naše „já“, co se nám zdá jako naše odcizení.

Běda duši, která se otráví tímto ďábelským pocitem odcizení, touto falešnou ukřivděností, touto nechutí k Bohu, tímto smutkem z Boží lásky. Ke každému se v životě připlíží toto pokušení. Každý člověk někdy zakouší chvíle, kdy zvláště pociťuje temnotu a neproniknutelnost Božství, nepochopitelnost a mlhavost viry, tíhu Božích požadavků, nekonečnost zkoušek pro Boha, hořkost ustavičného odříkání a zápasu se svým vlastním „já“. Pokud se toto opakuje den ze dne, rok od roku, nedivíme se, že dokonce i ti největší miláčci Boží, kteří byli obmyti přívalem sladkosti Boží lásky, občas zakouší Boha tak, jak se o víře hanlivě vyjadřovali materialisté, jako náboženské zatížení...

To ovšem nevyplývá z podstaty Boží lásky. Láska sama o sobě neobsahuje žádný rozkladný prv ek tak. že by byla ohrožena svou nedostatečností. Ohrožujeme ji jedině my. Ohrožuje ji právě naše nestálost. To, že se dáváme unavit a zmalomyslnět naprostým bojem, který vyžaduje tato Boží láska, aby byla naprosto z celého srdce, ze všech sil a ze vší mysli, podobně jako Bůh miluje sebe sama celým sebou samým. Naše nestálost je dána nejen tím, že nežijeme láskou tak naplno jako Bůh dokonale prožívá láskou sebe, protože Bůh nás dovede ochránit i při stvořenosti a nedokonalosti naší lásky, jak my máme na této Boží lásce účast. Naše nestálost je spíše dána porušeností naši přirozenosti, její trojnásobnou zjizveností:

Předně totiž, že rozum nám snadno představuje jiná dobra jako dohra lepši, a že nám tak dovede nariiluvit se svým představováním jako dobro skutečnosti, ba dokonce i lepší než dobro božské; a přitom je to dobro jenom zdánlivé; nebo. že nám představuje jako naprosté dobro to dobro, které je jen předstupněm, pouhým prostředkem k vrcholnému dobru, jako zálohu dobra samého, jako jeho odlesk. Dále, že naše vule je pak tou nešťastnou odvěkou porušeností tak oslabena, že jí připadají zápasy o Boži lásku jako příliš těžké jako nesnesitelné, nepřekonatelné.

Konečně žádostivost se slepě domáhá svého. Ta teprve dovede přemlouvat jak rozum tak vůli, aby se nenamáhaly tam, kde se smyslové části naší tělesnosti nedostane tak snadno a rychle příjemného naplnění, jaké vyžaduje rozmach naší žádostivosti.

Tato žádostivost, ochablost vůle a temnota rozumu jsou oddaný mi služebníky oné vzpoury, kterou hledal první člověk sám sebe, aby se vyvýšil proti Bohu a na místo Boží; oné vzpoury, která vyhledává především svůj vlastní zájem, pozvednutí a nekonečné rozprostření našeho „já“. Je to ona nešťastná, ale falešná sebeláska, která se připojuje k satanovu odboji, a spolu s ním také volá: Nebudu sloužit!

Neuspokojená žádostivost, oklamaná falešnými závěry rozumu a příliš jednostranně toužící vůle pouze po našem lidském, jenom stvořeném, to vše dovede stále rafinovaněji představovat Boží hodnoty, Boží lásku i Boží spravedlnost jako něco stísňujícího, člověku cizího, nelidského a zvrhlého. Tak vzniká podivná lenost, jež nelze omezovat na lenost fyzickou, ale kterou dlužno sledovat i v duchovním životě a ve službě Boží. To však je jen jedna stránka onoho strašného duchovního stavu, který lze chápat jako nechuť a odpor vůči Bohu, změkčilost a uhy bav ost vůči zkouškám, kterým nás Bůh vystavuje Je to obludný stav, v němž se člověku zdá. že Boži věci nejsou radostné ani únosné, že nám nepřinášejí štěstí...

Svatý Tomáš uvádí, že pokušení této duchovní otravy, tohoto duchovního smutku nad Božími věcmi, se vtírají každému křesťanovi, ba i největším svatým. Také u nich je někdy lidská smyslová stránka napadána, jinak řečeno je postihována podivnou únavou z Božích věcí. Tato únava se někdy dostavuje až po dlouhých zápasech, které se mnohdy zdají bezvýsledné a marné, když se dlouhá léta poctivě snažíme o duchovní život, tato ochablost na nás někdy doléhá třeba i po létech boje se svými špatnými sklony a návyky, že jsme v pokušení malomyslnět. že to duchovně nikam nedotáhneme. A náš nepřítel nám líčí naše neúspěchy ještě černějšími barvami, než to odpovídá skutečnosti. Velmi obratně a pohotově zneužívá této skutečnosti, že se Bůh člověku jeví v důsledku své nesmirnosti a hlavně rozsahem svým požadavku jako nesmírná tíha: Bůh se totiž nemůže spokojit s částí člověka, s tím málem, které jsme mu ochotni uprostřed všedních starostí obětovat. Nechce jen část člověka, nýbrž celého člověka.

To všechno musíme prodělat A nikdo z lidí nebývá ušetřen tohoto ponížení, že nás Bůh někdy velmi zatěžuje a unavuje. I u svatých se dostavují tyto tísnivé chvále duchovní vyprahlosti, opuštěnosti, bezradnosti, odcizenosti vůči Bohu. pocitu zbytečnosti a nesmyslnosti našeho snažení o Boha.Na to musí být každý připraven. Musíme předem vědět, že to na nás dolehne, jako to nutně přichází na každého. To je třeba dopředu znát abychom se tím nedali zmást, unavit, znechutit, otrávit. Vzhledem k tomu, že je to ďáblův záměr navodit takovou duchovní otravu, zážitek cizoty, tedy jen rozum se s tím nesmí smířit. Rozum nás musí přenést přes obtíže duchovního zápasu o prv enství Boha v našem životě.

Proto je třeba si často připomínat, kdo je Bůh. zamýšlet se nad jeho velikostí, a srovnávat Boží velikost se vším tím, co se nám nabízí jako náhrada za nčho a proti němu Musíme bdít nad vším tím, co chce Bohu v nás vykrádat bezvýhradnou dokonalou lásku. Musíme soustavné bránit naproste zacíleni veškerého svého života k Bohu jako k jedinému nejvyššímu prvnímu i poslednímu cíli Jedině když se dobrovolně přeneseme přes hráz oněch pocitů odcizenosti, když odoláme oněm záchvěvům únavy a nabídkám změkčilosti. Jedině tehdy v nás roste odolnost vůči této duchovní otravě.

Musíme soustavně bdít i nad zdánlivě bezvýznamnými, všedními hříchy a hrnky které zneužívají některých věci nebo činností pro sebe, takže člověk pak také v oněch drobnostech nevyčleňuje Bohu nejvyšši místo na žebříčku svých životních hodnot. To je nebezpečné, protože právě to nás odcizuje onomu naprostému životnímu zaměření všeho k Bohu. Všedním hříchem si totiž zvykáme na to, abychom kladli sebe, své slabosti, své záliby , sv é méně ušlechtilé tužby na roveň své vrcholné touze - touze po Bohu. Buh sice nadále ještě zůstává naší nejvyšši láskou a vrcholným cílem zatím ještě nedáváme celou vuli jen sobě. avšak /volna se připravujeme na to, že bychom jednou dali docela přednost sobě. svým zálibám a svému „já“ před Bohem; chystáme se na to, že jednou přece jen dáme přednost lásce k sobě před láskou k Bohu.

Jakási znechucenost k Božím věcem, pohotově se chytající každé námitky o překonaných, zastaralých strukturách zbožnosti, aby se to mohlo stát záminkou pro vyzdvihování lidského „já“ proti Bohu. Takové náboženské odcizení a odpor k duchovním hodnotám je známkou vnitřního boje proti Božímu prvenstv í v našem životě. Když podlehneme tomuto pokušení hodnotit stvořené, smyslové a tělesné věci a vyvyšovat požadavky vlastního „já“ jako skutečné štěstí, srovnatelné s tím, které nám nabízí Buh, pak je jen otázka času. kdy v nestřeženém okamžiku propadneme. Tento nenápadný okamžik je dlouhodobě, ale soustavně připravován: našimi tajnými vášněmi, oním mlsáním na otrávených polích těla, stupňujícím se otravováním se sladkým jedem lidských požitků.

Těžký hřích, čili úplné odcizení se Bohu nastává totiž pomalu, znenáhla se připravuje každou drobnou nevěrností, kterou nedáváme Bohu prvé a svrchované místo ve všem, co nám Bůh svěřil, a čím chtěl, abychom směřovali k němujako rozumné bytosti, tedy rozumně a svobodně.

Kdo rozjímá o pravém stavu všeho, kdo se umí modlit a rozjímat o blaženosti Boží, kdo se často povznáší k Bohu, kdo se jím dává naplnit ve všedi svých schopnostech, kdo srovnává, co nám Bůh dává, s tím, co jsme si sami přinesli (?) na svět, a k čemu nás volá; kdo to dovede dobře zvážit a zhodnotit, ale i prožít, ten neupadne tak snadno do léčky lehkomyslného otevírání se světu. Proto je důležitá metoda sv.Ignáce, abychom zvažovali, prorozjímali a promodlili všemi svými schopnostmi onen rozdíl, co je Bůh a co jsme my, co jsme si přinesli na svět aco jsme získali jakožto tvorové, a co všechno je v Bohu.

Láska roste zkušeností: Okuste a vizte, jak dobrý je Hospodin. (Ž 34,9) Když budeš prožívat Boží blídcost, když sek ní povzneseš, když se tím dáš uchvátit, snadno se rozplyne onen opar, třeba i růžový, kterým se obklopují tvorové, a kterým by ti chtěli zastínit výhled na Boha. Proto říkala sv. Terezie, že může mít jistotu spásy každý, kdo dámě prožívá půl hodiny dobrou vnitřní modlitbu. Nejlepší prevencí proti oné nemoci a proti nebezpečí duchovní smrti je dobře žít z Boha. Otec Tomáš OP

+++

Novena k paní Zdislavě

Úvod

Paní Zdislava nás povzbuzuje svým ctnostným životem k následování na cestě k dokonalosti, kterou Ježíš Kristus vyžaduje od každého. Její ctnosti, jimiž se skvěla ve 13. století, jsou nejlepším důkazem její svatosti.

Církev sv. svatořečením paní Zdislavy slavnostně potvrdí a zdůrazní, že měla všechny ctnosti božské a mravní, a to v hrdinském stupni. Svatí jsou totiž hrdinové ctností.

V této noveně chceme rozjímat o ctnostech Zdislavy, paní svatého života, a připomínat si, že také my je musíme mít, chceme-li být opravdovými křesťany a Božími dětmi. Nic není pro nás potřebnějšího! Modlíme se proto, aby nám je Buh dal se sv ou milostí a prosíme paní Zdislavu, aby nám pomáhala denně se v nich cvičit, zdokonalovat a setrvat v nich až do smrti.

Paní Zdislava si získala vytrvalým pěstováním všech ctností velké zásluhy u Boha. Pro její zásluhy nám pak Bůh uděluje různé milosti a dary a činí zázraky, jestliže se v modlitbě odvoláváme na její zásluhy a na její přímluvu. Zázraky pak budou božským potvrzením jak jejích hrdinských ctností, tak i její mocné přímluvy v nebi.

Pomůckou k našim modlitbám nám muže být tato devítidenní pobožnost k paní Zdislavě. Konej ji a rozšiřuj ji! Máš kolem sebe tolik vážných případů onemocnění, na nichž se může ukázat zázračná pomoc paní Zdislavy! Modlitba v oředvečerprvníhn dne

Pane Ježíši, tys pravil: Ať svití vaše svitlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích. Dej, prosíme, ať poznáme v této pobožnosti, jak se Tvá slova uskutečnila v životě Tvé služebnice Zdislavy.

Tys ji svou milostí učinil hořící svící a postavil ji na svícen, aby jako překrásný vzor ctností svítila všem ve své rodině, v okolí, v národě, i nám, dnešním jejím ctitelům. Je vpravdě světlem, jasnou hvězdou, k níž vzhlížíme s radostí a důvěrou.

Toužíme vidět její dobfé skutky, jak jsi na ně hleděl Ty a jak je viděli její současnici. Září jako diamanty, zdobí ji po celou věčnost a mají velikou cenu před Tebou a pro nás, kteří pro ně očekáváme tvou milostivou pomoc a vyslyšení v naší záležitosti....

Až lépe poznáme v modlitbě a rozjímání její bohatý duchovní život - dílo Tvé milosti - budeme qaplnéni obdivem, radostí a vděčností, a budeme pak v ní velebit nebeského Otce, Tebe i Ducha svatého. Její svatý život nám ukazuje, osvětluje a usnadňuje cestu k nebi. Tam pak Tě chceme chválit spolu s paní Zdislavou po celou věčnost. OTČE NÁŠ ZDRÁVAS MARIA...

Paná Zdislavo, volím si tě dnes za zvláštní patronku a pří mluvky ni v nebi. Chci vykonat ve spojení s celou modlící se Církví svatou tuto devítidenní pobožnost ke tvé cti a slávě. Přiveď mě ještě blíž k Bohu a vyslyš mne v mých modlitbách podle Boží vůle. Amen. VĚŘÍM V BOHA. .. Každodenní modlitba na začátku.

Pane Ježíši, spojuji své modlitby s mocný mi modlitbami a obětmi Tvé milované nevěsty Církve svaté a prosím, aby s je vy slyšel a přijal a oslavil svou služebnici Zdislavu, a pro její zásluhy a na její přímluvu splnil, oč Tě prosím, chce-li tak Tvoje nejsvětější vůle. Amen.

Každodenní zdislavské pn^hnání na konci pobožnosti - ostatky, obrázkem či vodou.

Pro slavné zásluhy a na přímluvu paní Zdislavy: Požehnej tě Bůh Otec, Syn a Duch Svatý! Rozmnož + v tobě víru, naději a lásku s ostatními ctnostmi! Uděl + tobě zdraví duše i těla a splň tvá přání!

A provázej + tě na cestě do slávy života věčného, abys chválil s paní Zdislavou Pána nyní i na věky věků. Amen.

1. Víra paní Zdislavy

Paní Zdislava z Lemberka žila necelých 32 let, ale žila spravedlivě. Její životní cesta byla ozářena vírou, kterou zdědila po svých zbožných rodičích. Jako denně vycházející slunce jí dávalo možnost žít a pracovat na tomto světě, tak nikdy nehasnoucí světlo svaté víry ji uschopňovalo pracovat pro život věčný. Nekráčela Ve tmách, nýbrž ve světle, v Bohu, v jeho přítomnosti a směřovala ustavičně k němu - k Pánu a Králi času a věčnosti.

Pane Ježíši, abychom se ti líbili, musíme věřit. Rozmnož v nás dar svaté víry na přímluvu naší paní Zdislavy, aby živá a pevná víra řídila naše myšlení i naše jednání. OTČE  NÁŠ...

Pani Zdislavo, vyznáváme celým srdcem i ústy radostnou pravdu o společenství svatých, mezi nimiž záříš ve slávě také ty, naše mocná přímluvkyně. Zapřísaháme tě ve své víře v tvoji nebeskou pomoc, abys nám zázračně pomohla v našich

potřebách  Kolikrát asi tobě řekl božský Spasitel s velkým zalíbením, když

jsi jej o něco prosila: Ženo, veliká je tvá víra. Staň se ti, jak si přeješ! Přimluv se, ať totéž řekne nám, tvým ctitelům. ZDRÁVAS MARIA...

Velebíme Tě, Nejsvětější Trojice, jeden Bože, že jsi sídlil v duši Zdislavině, a v pokorné víře Ti nabízíme i svá srdce k Tvému přebývání.

SLÁVA OTCI I SYNU I DUCHU SVATÉMU...

2. Naděje pani Zdislavy

Jako se slunečnice každý den obrací za paprskem Slunce a přijímá od něho životní sílu, tak se obracela paní Zdislava k Bohu, od něhož očekávala veškerou pomoc. Nedůvěřovala v sebe ani nespoléhala jen na lidi. Jedinou nadějí jí byl Bůh. Křesťanskou nadějí doufala v pomoc od Pána: pro sebe, pro svou rodinu, pro spolubližní, pro záležitosti pozemské i pro život věčný. Poněvadž tolik douMa, proto se tolik modlila.

Pane Ježíši, ty jsi řekl: Ve světě budete mít trápení, ale důvěřujte, já jsem přemohl svět (J 16,33). Posilni naši naději pro zásluhy paní Zdislavy, abychom stále s Tebou vítězili.

OTČENÁŠ...

Paní Zdislavo, ty už {dně požíváš v nebi všeho, v cos na zemi doufala. Nebudeme nikdy zklamáni, když se budeme ve svých nesnázích obracet k Bohu skrze Pannu Marii a tebe. Očekáváme proto najisto od tebe, že nám vyprosíš posvěcení duše a uzdravení těla a mimořádný zásah Boží v našich záležitostech, které ti důvěrně svěřujeme. ZDRÁVAS MARIA..

Nejsvětější a Trojjediný Bože, který si volíš slabé a nepatrné, abys zahanbil pyšné a silné, vkládáme s paní Zdislavou celou svou důvěru v Tvou božskou moc a lásku.

SLÁVA OTCI I SYNU I DUCHU SVATÉMU...

3. Láska v srdci paní Zdislavy

Bůh zahrnul paní Zdislavu milostí a proto světice nic neodepřela Bohu, dokonale, plnila Jeho vůli a tak nejlépe dokazovala svou lásku. Milovala Boha celým srdcem, naplnila největší přikázání a stala se svatou. Srdce této české ženy hořelo uprostřed světa čistou, ryzí láskou, kterou v ní zapaloval a udržoval Duch svaty.

Pane Ježíši, obdivujeme Zdislavinu lásku, radujeme se z ní a chceme ji následovat. Sešli nám Ducha svatého, aby změnil naše srdce i smýšlení. OTČE NÁŠ...

Světice naše, chceme své srdce zasvětit Bohu, aby milovalo jen Jeho. Kéž se vyvarujeme každého hříchu, který lásku ubíjí a ničí. Pomoz nám milovat Boha, abychom denně rostli v lásce. Pak bude náš život opravdu šťastný a bohatý. Budeme vyslyšeni v naší záležitosti, když ty nás budeš láskyplně podporovat svou přímluvou u Boha, s nímž jsi spojena v nejsladší lásce na celou věčnost. ZDRÁVAS MARIA...

Nejsvětější Bože, chceme Ti dokazovat velkou lásku radostným zachováváním Tvých přikázání. Tvá milost a přiklad paní Zdislavy, ať nás stále posiluje ve snaze po dokonalé lásce.

SLÁVA OTCI I SYNU I DUCHU SVATÉMU...

4. Láska paní Zdislavy k bližnímu

Církev svatá uvádí v modlitbě k paní Zdislavě, že se pečlivě starala o bližní, lásku k Bohu osvědčovala láskou k lidem, a to láskyplnými skutky duchovního a tělesného milosrdenství. Láskou zahrnovala své rodiče, manžela, děti, domácí i každého, kdo se s ní setkal a potřeboval její pomoci. Blíženská láska jí vnukala bezpočet způsobů, jak se za lidi modlit, obětovat a všemožné jim pomáhat. Stala se vynikajícím příkladem lásky k bližnímu v dějinách našeho národa, příkladem lásky , která tolik chybí dnešnímu světu.

Ježíši, toužíme být milováni Tebou i lidmi. Dej nám na přímluvu paní Zdislavy, ať také sami rozdáváme dobro a rozséváme lásku kolem sebe. OTČE NÁŠ...

Paní Zdislavo, Bůh ti dal milost a moc činit zázraky, abys mohla mimořádným způsobem hojit rány a tišit bolesti lidských těl a duší. Naši předkové, tvoji ctitelé, nám svědčí, že jsi této zázračné moci na nich tolikrát použila podle Boží vůle. Tvoje láska k trpícím lidem tvým odchodem ze světa nezemřela, ty nás miluješ v nebi dvojnásob, protože v Bohu ještě lépe slyšíš prosby a volání o pomoc. Zdislavo drahá, vyslyš nás, pomoz nám, ukaž nám i dnes něžnou lásku tvého srdce. ZDRÁVAS MARIA..

Nejsvětější Trojice, povzbuzení paní Zdislavou, chceme usilovat o obětavou vzájemnou lásku a milovat Tebe v bližním.

SLÁVA OTCI I SYNU I DUCHU SVATÉMU...

5. Prozíravost pani Zdislavy

Lemberská paní svatého života znala Kristova slova: Lidé tohoto světa jsou prozíravější než lidé světla (Lk 10,8). Byla dítkem milosti, dcerou světla: svaté víry, naděje a lásky; a proto musí být moudrá, opatrná a prozíravá víc, než žena oddaná světu - to bylo její rozhodnutí. Jako dívka a později jako matka rodiny si nepočínala lehkovážně a překotně jako mnohé jiné ženy, nýbrž vše uvážila rozumem ve světle víry a pak uskutečňovala. Denně se cvičila v této základní mravní ctnosti a Duch svatý její ctnost doplňoval a korunoval. Proto vždy věděla, co má dělat a čeho se má vyvarovat.

Pane Ježíši, odpusť nám pro Zdislaviny hrdinské ctnosti všechny hříchy, které zatemňují náš rozum, dej, aby naše jednání bylo vždy správné a důstojné Božích dětí. OTČE NÁŠ...

Naše nebeská patronko Zdislavo, ty víš, jak je život spletitý a my si často nevíme rady. A přece bychom rádi jednali rozumně a opatrně, abychom si život nedělali těžší, než je. Obdivujeme tvoje moudré jednání křesťanské matky, manželky, vychovatelky dětí, apoštolky celého kraje, matky chudých a nemocných, české šlechtičny a prosté služebnice, ochotné pomoci všem. Tys dovedla řídit svůj dům, ale především hrad svého srdce. Odepřeš nám snad přímluvu, když prosíme o tak potřebnou ctnost pro naše jednání? Vyslyš nás v naší záležitosti, prosíme ZDRÁVAS MARIA..'

Panno Maria, Matko dobré rady, chceme jednat prozíravě jako pět panen z evangelia, jako moudrý služebník, ustanovený nad rodinou, abychom jednou s paní Zdislavou vešli na věčnou svatbu Beránkovu a obdrželi věčnou odměnu.

SLÁVA OTCI I SYNU I DUCHU SVATÉMU

6. Spravedlnost paní Zdislavy

Zbožná pani Zdislava projevovala celým životem hlubokou úctu k Bohu modlitbou a ostatními úkony své živé víry. Chápala život jako radostnou službu Nejvyššímu i jeho obrazu - člověku. Ve svých rodičích viděla zástupce Boží, ve svém muži autoritu Boží, ve svých dětech nebeský dar, ve svých bližních údy Církve Tím si vysvětlíme, proč byla tak poslušná, pečlivá a starostlivá. Kráčela ve spravedlnosti před Hospodinem a světem. Stálo ji mnoho přemáhání vlastní vůle, aby dávala každému, co mu patří, ale ona - hrdinka - to dokázala

Pane Ježíši, spravedlivý soudce všech a koruno spravedlivých, učiň pro zásluhy paní Zdislavy, aby se svět řídil Tvou spravedlností a láskou, neboť pak v něm nebude bezpráví, křivd a utrpení. OTČE NÁŠ...

Zdislavo naše, která jsi vzpomínkou na Ukřižovaného odplácela zlé dobrým, zapomínala snadno na zlobu a nevděk a toužila konat jen dobro, přimluv se za nás u Boha, aby nám odpustil naše hříchy a tresty za ně. Kéž jsme ospravedlněni s tvou pomocí před Pánem a kéž jsme pak spravedliví k bližním i k sobě. ZDRÁVAS MARIA...

Panno Maria, Bohorodičko, chceme vždy horlit po vzoru paní Zdislavy, aby byla Bohu vzdávána ode všech lidí - a zvláště v našem národě - povinná božská poct- poslušnost a svatá bázeň.

SLÁVA OTCI I SYNU I DUCHU SVATÉMU...

7. Statečná  paní Zdislava

Na tvůj svátek, paní svatého života, čteme epištolu, líčící vzornou ženu v domácnosti: Ženu statečnou kdo nalezne? Tak celý Boží lid opěvuje statečnost paní Zdislavy. Statečný' byl její manžel Havel, slavný bojovník. Ona projevila statečnost a rozhodnost, když si vytkla za cíl, že jako křesťanská matka a dominikánská terciářka povede ve své rodině duchovní život v jeho plnosti a kráse. Jqí ctnost statečnosti doprovázela velkodušnost, trpělivost a vytrvalost. Velké záměry uskutečnila na zemi, vznešené ideály uskutečnila pro nebe. Velebíme v ní statečnou českou ženu, podnícenou duchem svatých mučedníků našeho národa.

Pane Ježíši, tahle svatá žena nás zahanbuje, ale zároveň i povzbuzuje ke statečnosti, o niž Tě prosíme pro její zásluhy.

OTČENÁŠ...

Zdislavo, plná Ducha svatého, pohleď na nás! jsme tak často bázliví, malomyslní, úzkoprsí a nestálí. Vypros nám milost, abychom se snažili vykonat mnoho pro Církev svatou a zájmy Boží, a abychom dovedli obětovat nedostatky, neduhy a utrpení, a vše, co nás tíží a bolí - a třeba i vlastní život - za nepomíjivé hodnoty. Nauč nás milovat svatý kříž, oběť mše svaté a svaté svátosti, v nichž je síla proti našim nepřátelům. Učiň nás skálopevnými v důvěře ve tvoumateřskou přímluvu, vytrvalými a houževnatými v prosbách k tobě, až nás jednou vyslyšíš a splníš na Boží pokyn, oč tě prosíme. ZDRÁVAS MARIA..

Panno Maria, obnovujeme za přítomnosti paní Zdislavy do tvých přečistých rukou svůj křestní slib. a prosíme o milost pro zásluhy této tve svate ctitelky, abychom

důsledné a věrně plnili své sliby a předsevzetí

SLÁVA OTCI I SYNU I DUCHU SVATÉMU...

 

8.Mírnost pani Zdislavy

Kdo se setkal s paní Zchslavou, by l mile překvapen jejím chováním a jímavou povahou. Znala způsoby společenského chovám, ale ještě horlivěji dbala na zásady _mravnich ctností. V ustavičném spojení s Bohem měla dost síly, aby se vždy ovládla, dovedla si pev nou vůlí poručit a sebe poslechnout. Její krásná duše měla v moci všechny schopnosti těla, kterým určovala míru a způsob podle Boží zákonu. Od mládí se cvičila v sebeovládání pomocí pokání a kázní smyslu, až dosáhla —radostného vítězství nad sebou v hrdinské ctnosti umirněnosti a ukázněnosti.

Pane Ježíši, v duchu klečíme před hrobem paní Zdislavy a prosíme pro její zásluhy, aby naše tělo bylo vždy důstojným příbytkem pro Tebe, když k nám _přicházíš ve sv. přijímání.

OTČENÁŠ.

Milov aná Zdislavo, oslavená v nebi, která jsi žila na zemi jako my, v lidském těle jako my. obklopena pokušeními jako my. vypros nám sílu od Pána, abychom uměli —užívat pozemských věcí s mírou a ve vztahu k Bohu jako ty; abychom krotili své tělo a jeho vášně vytrvale a radostně jako ty . a vyšli ze všech nástrah bez poskvrny jako ty. A našemu tělu. trpícími různými neduhy, vypros zdraví, aby pak oboje: duše i tělo, sloužilo jedině Bohu a bližnímu. Tys pomohla už mnoha lidem, kéž pomůžeš i nám!

ZDRÁVAS MARIA

Panno Maria. Neposkvrněná, podobáme se dědičným hříchem člověku, který byl — na cestě přepaden, oloupen a zraněn. Pošli nám Samaritánku, paní Zdislavu, aby se nad námi slitov ala a o nás pečov ala

SLÁVA OTCI I SYNU I DUCHU SVATÉMU...

9. Pokora paní Zdislavy

Světice ustavičně odstraňovala \e své duše největší překážku milosti a svatosti - sebelásku a pýchu Věděla, že Buh dává svou milost pokorným, kdežto pyšným se vzdaluje Proto ve svém životě kladla Boha na první místo, jemu se podřizovala, jej uznáv ala za pův odce a dárce všeho, co měla v duši v těle. v rodině, v apoštolátě a v životě vůbec. V pokoře Ho velebila a Jemu sloužila. Tak položila pevný základ svému duchovnímu životu, který odolal všem pokušením a přinesl bohaté ovoce všech ostatních ctnosti

Pane Ježíši, tichv a pokorný srdcem, nauč nas pro zásluhy tvé služebnice Zdislavy pravé pokoře OTČE NAŠ

Paní Zdislavo, vyvýšena do nebeské slávy , shlédni na nás! Chceme jít životem za tebou jako kajícní hříšnici nehodní služebnici Boží, prach a bláto; přitom však chceme mít stále před očima Boha a klanět se jeho vznešenosti a odpovídat na jeho dobrotu: Dostane-li se nám ústrků a ponížení od lidí, tím víc se budeme se radovat, že nás miluje Búh. A jestliže nás uzdravíš od našich neduhů a nemocí, pak budeme pokorně vděčně hlásat a oslavovat Boží všemohoucnost a dobrotu a tím usilovněji pracovat na Tvém zvelebení a povýšení před očima světa. ZDRÁVAS MARIA...

Panno  Maria velebíme tebe a paní Zdislavu, která se tebou v nebi věčně zpívá; Shlédl na svou pokornou služebnici: Hle od této chvíle mne budou blahoslavit všechna pokolení.

SLÁVAOTCi I SYNU I DUCHU SVATÉMU...

Závěrečná modlitba

Paní Zdislavo, ty jsi byla nejen hořící svící, tys byla podle přání Božského Spasitele vzácnou a užitečnou solí naší vlasti.

Tvůj život byl prozářen láskou Boží a ostatními ctnostmi, a proto byl čistý a vznešený. Kolik duši jsi zachránila před hříchem a zavržením svou apoštolskou horlivostí, jako sůl chrání pokrmy před zkázou.

Po vykonání pobožnosti k tvé cti a oslavě, cítím také já, tvůj ctitel, zvláštní vnitřní Štěstí a pokoj. Rozjímání o tvém životě mne utvrzuje v předsevzetí, abych ještě lépe zachovával a plnil Boží vůli a ustavičně se snažil o svatost a dokonalost. Buď proto i mně každodenní nepostradatelnou solí, abych nikdy neupadl do hříchu, a zdárně pokračoval v pěstování ctností a v duchovním růstu.

Jsem přesvědčen a pevně věřím, že mi také vyprosíš mimořádnou pomoc v záležitosti  , pro kterou jsem konal tuto pobožnost. Učiň tak dobrotivě podle Boží vůle, abych pak mohl tím radostněji a horlivěji hlásat a doporučovat světu tvou nebeskou přímluvu a pomoc milosrdného Boha, a v tobě oslavovat a velebit všemohoucího á, Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.

+++

LITANIE K PANÍ ZDISLAVĚ

Pane, smiluj se.

Kriste, smiluj se.

Pane, smiluj se. –

Kriste, uslyš nás;

Kriste, vyslyš nás;

Bože, náš nebeský Otče, smiluj se nad námi.

Bože  Synu, Vykupiteli, světa, smiluj se nad námi.

Bože, Duchu svatý, smiluj se nad námi.

Bože v Trojici jediný, smiluj se nad námi.

Svatá Maria, oroduj za nás. Svatá,

Boží Rodičko, oroduj za nás.

Svatá Panno panen, oroduj za nás.

Svatá Matko matek, oroduj za nás.

Svatý Josefe, oroduj za nás.

ZDISLAVO, matko svatého života, oroduj za nás.

Zdislavo, plná Ducha svatého,

Zdislavo, přiklade dětské poslušnosti,

Zdislavo, vzore mladých lidi,

Zdislavo, přímluvkyně snoubenců,

Zdislavo, věrná a milující manželko,

Zdislavo, obětavá a laskavá matko,

Zdislavo, moudrá vychovatelko svých dětí,

Zdislavo, denně posvěcující svou rodinu,

Zdislavo, pomocnice chudých a opuštěných,

Zdislavo, obětavá ošetřovatelko nemocných,

Zdislavo, zastánkyně utlačovaných a ponižovaných,

Zdislavo, starostlivá osvoboditelko vězňů,

Zdislavo, pomocnice pronásledovaných,

Zdislavo, láskyplná hostitelko cizinců,

Zdislavo, horlivá spolupracovnice kněží.

 Zdislavo, budovatelko chrámu Božího,

Zdislavo, budovatelko útulků pro nemocné.

Zdislavo, pokorného smýšlení a radostné sebekázně,

Zdislavo, proniknutá láskou ke Kristu,

Zdislavo, s láskou rozjímající utrpení Páně,

Zdislavo, šiřitelko pokoje,

Zdislavo, vždy pohotová k sebezáporu a oběti,

Zdislavo, věrná dcero Církve,

Zdislavo, duchovní dcero svatého Dominika,

Zdislavo, chloubo rodné Moravy,

Zdislavo, ochránkynč severních Čech,

Zdislavo, perlo české šlechty,

Zdislavo, slávo a ozdobo řádu kazatelského,

Zdislavo, slávo a záštito města Jablonného.

Zdislavo, nebeská přímluvkyně národa českého,

Zdislavo, ochránkyně rodin, jejíž hrob je vyznamenáván milostmi a zázraky,

Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi Oroduj za nás, paní Zdislavo, a za naše rodiny.

Modleme se:

Bože, dal jsi své služebnici Zdislavě milost, že se myslí stále povznášela k Tobě a ustavičně o Tobě rozjímala a svědomitě pečovala o bližní. Na její přímluvu učiň. ať se i my horlivě snažíme o nadpřirozené hodnoty a projevujeme lásku dobrými skutky. Skrze Krista, našeho Pána. AMEN.

 

Bože. Tvá služebnice Zdislava osvědčovala lásku k Tobě v každodenních starostech a v péči o svou rodinu i o trpící bližní. Veď nás tak, aby chom podle jejího příkladu i my využívali čas věrným plněním Tvé vule. Skrze Krista, našeho Pána.

AMEN. 

+++

Informace

Vaše příspěvky a připomínky pro uspořádání Akademického týdne (buď vzpomínkové, zaměřené monograficky na zakladatele AT a jejich dílo, nebo vlastní samostatné, týkající se duchovního života OP, tomismu a křesťanského umění) zasílejte na adresu: Kostel sv.Michala, otec Tomáš OP, Dominikánská, 602 00 Brno.

Těšíme se také na zajímavé příspěvky z duchovního života Třetího řádu z jiných končin naší provincie, s nimiž bychom rádi seznámili naše terciáře v Brně prostřednictvím tohoto časopisu.

+++

V aule Jana Pavla II. na univerzitě sv.Tomáše (Angelicum) v Římě byl na oltáři umístěn obraz bl.Hyacinta-Maria Cormiera OP, který zvítězil v soutěži. Obraz je dílem sestry Veroniky našeho III. řádu z Brna. V současnosti pracuje na dokončení obrazů paní Zdislavy, matky našich rodin. Modlete se spolu s námi za zdar jejího požehnaného díla.

+++

Setkání členů Laického sdružení sv. Dominika v Brně (III. řád) se koná vždy první sudou sobotu v měsíci v zákristii kostela sv. Michala v 16 hod. Ve dnech 11. 2, 11.3 a 8.4. 1995 proběhnou v rámci těchto setkání přednášky na téma VNITŘNÍ MODLITBA.

+++

TOPlist