ÚNOR 2018

Ročník XXIV., číslo 2.                                                                                                                     Ůnor 2018

Obsah: J.Dokulil, Pod mračny, TBr, Překroč práh naděje, J.Zahradníček, Lítost, Osamění, J.Prachař, Číst Slovo Boží, Martin K,O podstatě oběti Mše Svaté, J.Zahradníček, Po dešti, Oslava noci, Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely OP, Zprávy___________________________________________

POD MRAČNY

NA PODNOŽÍ VĚTRŮ VYZVÁNÍ ČISTÁ

VYVSTALA MĚKCE JAKO MÍZA BŘÍZ,

JAKO PTÁK LEHCE ZPÍVÁ POZNAV MÍSTA

NÁVRATU SVÉHO: PANE, TEĎ NÁS VZKŘIS!

 

BOŽE, JENŽ VIDÍŠ PLAVÉ HROUDY NAŠE,

VZKŘIS ŽÍZEŇ STVOLŮ V BOCÍCH STUDÁNEK,

UKRYTÉ RŮŽE DLANÍ ZPOVYNÁŠEJ

Z ŠPIČATÝCH TRNŮ, SKLEŇ JE VE STÁNEK

 

MOUDROSTI SVÉ, V NÍŽ PLANÉ VŮNĚ NENÍ,

OBRAŤ NÁS DOMŮ, K CESTĚ NAZPÁTEK

DO TRSŮ MOCHEN, TRUSKAVCŮ A K HŘMĚNÍ,

 KTERÉ SE MĚNÍ V ŽVAVOST HOUSÁTEK.

 

ODEPNI, TŘEŠNI, Z VOSKU RZIVOU KÁPI,

VYKROČ UŽ, KVĚTE, Z VĚTVE DO VÁNKU!

ŽEHNÁNÍM ZRÁNA ROSA JAZYK SKRÁPÍ,

ŠUMÍ JEZ KVĚTŮ V JARNÍ PŘEHÁŇKU.

 

V ROZSOCHÁCH DÁLEK ÚSTA NEVIDĚNÁ

ROZDMÝCHLA PŘES NOC MLÁZÍ ZLATOVÉ.

O SRDCE VYPOVÍDÁ. …A TMA PROMĚNĚNÁ

VYSTŘIKLA V MRÁČCÍCH V PĚNĚ PŘÍZOVÉ.

Jan Dokulil

+++

PŘEKROČ  PRÁH  NADĚJE

Tajemství rozjímání je osvojit si život v přítomnosti. Přítomnost není tak prázdná, jak by se zdálo nebo jak se obáváme. Zkuste si představit, že všechno je právě tady, právě nyní. Žijeme-li dobře svůj život, znamená to, že je právě teď, protože Bůh je v tomto okamžiku přítomen příznivým způsobem. Jsme-li schopni to zažít, zakusit a radovat se z toho, nepotřebujeme na tom lpět. I příští okamžik bude mít svoji vlastní chuť a radost.

Tím, že své okamžiky nezakoušíme nebo že nejsou naplněné, skutečné, v Jeho přítomnosti, stáváme se závislými a máme potřebu je uchvacovat. Není-li okamžik nikdy naplněn, nejsme ani my nikdy naplněni. Vytváříme umělou zdánlivou plnost a snažíme se jí křečovitě držet. Teprve až začneme zakoušet plnost přítomnosti, nemusíme se ničeho držet. Bůh je pro nás buď v tomto nyní, nebo pro nás vůbec není. Jak stárneme, stáváme se závislejšími na potřebě ovládat. Potřebujeme ovládat všechny a všechno, v každém okamžiku, abychom byli šťastní. Pokud přítomnost nebyla plná a dostačující, budeme vždycky chtít uchvacovat, budeme závislí na nenaplněné touze. Nutíte-li k něčemu sebe i ostatní, nenalezli jste ještě tajemství štěstí. Je to dobré tak, jak to je. Tento okamžik je tak dokonalý, jak je to jen možné. Svatí to nazývali „svátost přítomného okamžiku“.

Nikdo z nás není plně přítomen. Zbavte se pocitu viny. To je ideál, okamžiky osvícení, které tu a tam přicházejí. Ale my velmi dobře víme, že jsme ti, kteří znásilňují, zmocňují se, ovládají, rozhodují, že jsme tam ještě nedošli. Vypočítavá mysl je opakem mysli rozjímavé. První pochází ze duše, druhá z Ducha.

Tuto modlitbu používám k tomu, abych sebe i ostatní přivedl k té druhé:

Buď v tichosti a pamatuj, že JÁ  jsem Bůh.

Buď v tichosti a pamatuj, že JÁ  jsem.

Buď v tichosti a pamatuj.

Buď v tichosti…

Buď…

K tomu, abychom žili více v přítomnosti, musíme proniknout do hluboké atmosféry vnitřního ticha; pak můžeme mluvit s větší moudrostí a jasností, s trochu umenšeným egem, méně nám budou překážet naše starosti. Věřím, že můžeme říci, že ego není samo o sobě špatné. Potřebujeme ho. Problém je jenom v tom, že naše kultura učí, že jde jenom o něj. Bereme ho až příliš vážně a vlastní ego se nám stává celou skutečností. Přirozeností ega je to, že se snaží pro sebe všechno rozhodnout, pojmenovat, ovládnout, pojistit si. Chceme, aby vše bylo předvídatelné. Chceme si pojistit všechnu svoji zkušenost. Ale to nás poutá k minulosti. Co bylo, je, a tak jsme uvězněni v tom, že to stále opakujeme a nic nového se neděje.

Náboženská verze sobectví je chtít dělat všechno správně a chtít vše ovládat. Vzdát se toho vyžaduje velký chirurgický zákrok. Náboženství tomu říká hluboká konverze: „Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo,“ říká Ježíš (J 12,24). Počaté „JÁ “ se musí umenšit, aby se pravé „JÁ“ mohlo narodit. O tom mluví různým způsobem každé náboženství.

To, co nemůže nastat, žijeme-li zcela ve svém malém „JÁ “, je docela prostě láska. Nemůže tu vzniknout láska. Je to téměř nemožné. Malé „JÁ “ zná samo sebe srovnáním, představou, tím, jak vypadáme. Dokud se porovnáváme s jinými a odlišujeme od nich, nemůžeme druhé milovat. Vynášíme soudy. Jakmile zaujímáme postoj odsouzení (větší – menší, podřazený – nadřazený), nemůžeme milovat. Není to svět svobody, kde kvete láska. Tam kvete ovládání, srovnávání, konkurence – a ty nás činí k lásce slepými.

Jsou-li výroba a spotřeba nebo dal a má dáti jedinou hrou, kterou hrajeme, zkostnatí a stanou se naší křečovitě zachovávanou skutečností. Ano, je to klamná skutečnost, ale jak stárneme, může se nám stávat stále reálnější. Slyšíme-li, že skutečným světem, jediným světem, je naše zavedená skladba, pak ve chvíli, kdy je nám padesát, už není téměř úniku. Vyžaduje to podstatnou proměnu celého našeho srdce, tedy nejen vědomí, ale i cítění, toužení, hodnocení, slov, postojů a chování. Naučit se zbavovat této falešné skutečnosti, pokud jsme žili život porovnávání, odlišování se, odsuzování a ovládání, znamená hlubokou konverzi. Vyhrávat a prohrávat je jediná hra, které většina z nás rozumí. Mnoha lidem nepřinášejí ve skutečnosti situace, kdy oba vyhrávají, žádné potěšení. Mají trvalou nevyřčenou potřebu sebevyvyšování. V této mysli, soustředěné na sebe sama, v této Vypočítavé mysli nemohou růst láska a svoboda. Žijeme-li v Boží přítomnosti, tak očekáváme, co od nás skutečnost žádá. Žijeme-li ze svého ega, klademe skutečnosti své požadavky.

Velcí duchovní učitelé se nezabývají povýšeností a mocí v tom smyslu, jak je používá naše kultura. Jejich síla spočívá v sestupování, ne ve vzestupu. Ve skutečnosti poznávám svou nejhlubší sílu v tom, co Ježíš zjevil na kříži jako bezmocnost. My křesťané věříme, že ukřižování Krista – naprosté bezmocnost – je okamžikem jeho největší síly a moci. Toto pochopení je ústředním bodem veškerého duchovního učení. Je to pochopení, které dramaticky obrací naši skutečnost docela naruby. Je to paradox, dilema a nakonec se stává osobní volbou.

Nezakoušíme-li plnost přítomnosti, tak budeme hrát mocenské hrátky, abychom zaplnili svou prázdnotu. Hrajeme-li hru na povýšenost, můžeme se chytit do pasti na levé stejně jako na pravé straně. I značná část současného pokrokového myšlení je pro nás velkou deziluzí, protože je to stále hra o moc. Nyní se děje hra na levé, svobodomyslné straně, ale je to pořád jedna a táž hra. I když jsme politicky slušní, stále se snažíme ovládat a přísně dodržovat pravidla. Této zátěže jsme nikdy nebyli exorcismem zbaveni. Odtud nikdy nevzejde žádná tvořivost ani původnost. Takové falešné „osvícení“ se buď celé nachází v lidské hlavě, nebo je pouhou pudovou odezvou na to, čemu se bráníme.

Někdo se domnívá, že nejlepší louskáček na křečovitě zatvrdlé skořápky křesťanských lidsky vytvořených struktur zbožnosti od farizejství, přes legalismus zákoníků až po zděděné neživotné struktury zbožnosti je konfrontace s jinými skladbami zbožnosti. Jenže to znamená jakési povrchní pokusy najíždět jinam, kde si člověk domýšlí hlubinu vnitřního života. To je všechno úchylné. Jediná cesta je návrat ke kořenům, totiž k Ježíší Kristu, a dále pak živé a nekompromisní osvojování si Ježíšova kříže.

Ježíšovo pojetí Božího království nepochází z politické slušnosti. Jinak by to byla stejná komedie, i když na opačné straně hřiště. EGO si potom vymyslelo jinou cestu správného jednání: třeba vegetariánství! Nejsem proti vegetariánství, ale je-li to naše nová cesta k tomu, jak ovládat a být lidsky nadřazený, pak jsem v nové slepé uličce. Při chroupání ekologických pokroutek se naše EGO každou chvíli s každým kousnutím ujišťuje: „Dělám to perfektně.“ Zdraví se může stát novou maskou spásy. Myslím, že z této strany se k nám tělesná „kultura“ může nejvíce přiblížit. Začneme zájmem o vlastní tělo a fyzické zdraví se nám bude jevit jako nejlepší přiblížení se k plnému životu. Jsem samozřejmě pro zdraví, ale zachovávání diet, cvičení, zdravá strava a složité koupele mohou být jen materialistickou maskou spásy. Obvykle můžeme říci, že je to hra „JÁ“ na ovládání tehdy, když se to stává posedlostí a není to vyváženo činností a trpností mysli, pokorou srdce, ducha a duše. Jak můžeme být plně přítomni pro jinou lidskou bytost, jestliže to jediné, co na ní vnímáme, jsou její jídelní návyky a podle nich ji posuzujeme?

Přítomný okamžik nemá žádnou konkurenci. Nenastal nikdy v minulosti a nestane se znovu v budoucnosti. Nemáme žádný základ pro srovnání. Když konkuruji, tak nemiluji. Nemohu se dostat k tomu, abych miloval, protože hledám nový způsob, jak se vyvyšovat. Tento druh myšlení není tou pravdou, která říká, že Bůh k nám takto nepřichází. Mystici, ti, kdo se skutečně modlí, toto vědí. Ti, kdo hluboce vstupují do velkého tajemství, nezakoušejí Boha, který srovnává, dělá rozdíly a odsuzuje. Zakoušejí Boha všeobjímavě přijímajícího, který hledí na Boží obraz v nás a skoro se zdráhá hledět na jeho opak. Blažená Juliána z Norwiche říká: „Pán hledí na své služebníky s útrpností a neviní je. V Božích očích nepadáme: v našich očích nestojíme. Obojí je pravdivé; ale hlubší vhled patří Bohu“. Je to podobné tomu, jak zacházíme s vlastními dětmi, přinejmenším když jsou malé a milé. Nevnímáme obtíže, které nám způsobují. Opakujeme si jako říkanku: „Jsou to moje děti.“ Jsou pokračováním mého JÁ. Vidím se sám v jejich očích, v jejich smíchu, dokonce i v jejich nejhorších činech. Nemohu je odmítnout, protože jsou prodloužením mého JÁ. Zdá se, že takto miluje Bůh to, co stvořil.

+++

LÍTOST

KDYŽ OBRYSY CITŮ STOUPAJÍ Z TEPLA TMY

A HODINY OVOCE SLEPCŮ BEZ BAREV

Z OBLASTI ŠERA PADAJÍ V MOU HOŘKOU KREV

PROCITÁM NENASYCEN A MALÁTNÝ

 

ŘEČ STUDNÍ A VĚTRŮ JAK VÝRON MODLITEB

NA RTECH SE CHVĚJE A STÍNY SLZAVÉHO ÚDOLÍ

ZA OKNY POTŘÁSAJÍ SVÝMI CHOCHOLY

A SNÍH SE SYPE NA MŮJ CHLÉB

 

KDYŽ Z LOUHŮ ŠERA STOUPAJÍ ÚZKOSTI A MARNĚ

ZE SNÁŘE KRAJIN Z TICHA SI JE VYKLÁDÁM

ČELO OJÍNĚLÉ ZÁRMUTKEM A SÁM

STÍN RUKOU KLADU V UPADÁNÍ NA NĚ

 

NA ŠÁTEK BOLESTI A VŮNĚ VZPOMNĚL JSEM

NA MALÉ UMÍRAJÍCÍ JSOU Z NICH ANDĚLÉ

A KOLÉBAJÍ MÉ PŘÁNÍ BOJÁCNÉ A MDLÉ

STÁT SE ZDE CIZINCEM STÁT SE ZDE CIZINCEM

 

JAK ONI MĚL JSEM ODEJÍTI RÁD

SVEDENI VŮNÍ OPOUŠTĚLI SVÉ HRY

A PŘÁTELE KDYŽ JEJICH MALÉ CHIMÉRY

JEŠTĚ JE NENUTILY POPÍRAT

 

ZDE S BÁZNÍ VYRÝVÁM SI VRÁSKU ZA VRÁSKOU

BEZDĚČNĚ DRÁSAJE NĚČÍ RÁNY A MŮJ ŽAL

SE ZAZELENAL A ROZKVETL KDE NIKDO NETRHAL

KDE JEN KAMENÍ A MRAČNA SKLIZNÍ JSOU

 

ŘEČ STUDNÍ A VĚTRŮ JAK VÝRON MODLITEB

NA RTECH SE CHVĚJE A STÍNY SLZAVÉHO ÚDOLÍ

ZA OKNY POTŘÁSAJÍ SVÝMI CHOCHOLY

A SNÍH SE SYPE NA MŮJ CHLÉB

Jan Zahradníček

+++

(pokr.) Pokud jsme plně přítomni, nedosáhli jsme toho svou hlavou. Přítomna je celá bytost. Naučili jsme se to v raném dětství, ale škola to z nás asi odstranila. Psychologové nyní tvrdí, že něco takového jako nemluvně vlastně neexistuje. Je pouze nemluvně s matkou. V prvních pár letech jsou jedno, především ze strany dítěte. Zdá se mu, že se zcela zrcadlí v rodičovských očích, zvláště matčiných, později v otcových. Věříme tomu, co nám maminčiny oči o nás říkají a stáváme se tím. Je to hra zrcadlení. Modlitba je právě taková: přijímání a navracení Božího pohledu.

Naše první životní zkušenost není jenom obrazové poznávání sebe sama prostřednictvím odpovědí ostatních lidí. Tato zkušenost se sebou samým je zpočátku vnímána v celém těle. Je to celostní poznání, které přestává působit už někdy kolem druhého nebo třetího roku dítěte. Víme, že jsme v bezpečí u těch, kdo nás drží a dívají se na nás. Neslyšíme to, nevidíme to, nepřemítáme o tom, třebaže to vnímáme přímým nazíráním rozumu, postrádajícím pojmy, odvozené později, až se dostaví smyslové poznání.

Všechno pozdější vypočítavé a podrobné vzdělání, kterého se nám může dostat, nemění nic na tom, že žijeme z tohoto původního poznávání. Můžeme si myslet, že jsme bystří a vzdělaní, ale tato zkušenost je to, na co nakonec spoléháme. Proto jsou dobrá matka a dobrý otec tak velký dar. Umožňují nám poznat sebe sama v hloubce, kterou nelze otřást.

Pravá duchovost nás vždycky přivádí zpět. Dítě symbolizuje původní poznání, které je jednotící zkušeností. Matka a otec dávají dítěti takovou základní zkušenost, že život je souladná jednota. Když začínám na sebe hledět jinýma očima než očima své matky, které mi říkají, že jsem ten milovaný, když se vidím očima, které srovnávají, soudí a odmítají, pak začíná rozdělení a je zapotřebí cílevědomé duchovosti a náboženství.

Musí se to stát. Musíme tu rajskou zahradu opustit. Nemůžeme tam zůstat a nechat maminku, aby na nás navěky hleděla. Nehledejte nikoho, koho byste obvinili, komu byste řekli: „Vy jste mě vyhnali ze zahrady.“

Důležité je, abyste měli v srdci zahradu, kterou si můžete zakoušet. V naší kultuře smyslů tomu tak u mnoha lidí jasně není. Domnívám se, že proto Ježíš říká: „Bylo by pro něho lépe, aby mu dali na krk mlýnský kámen a uvrhli ho do moře, než aby svedl ke hříchu jednoho z těchto maličkých“ (L 17,2). Je to základní poznání. Je-li zraněné nebo pokud chybí, vytváří se obrovská trhlina pochybností, zda vůbec takováto rajská zahrada existuje. Takových lidí je mnoho.

Náboženská zkušenost přichází k takovým lidem velmi obtížně. Můžeme se vztahovat k Bohu jenom na úrovni svého lidského vývoje a pravděpodobně podle úrovně, na níž se vztahujeme k ostatním. Většina lidí neví, jak se podřídit. Jak bychom se měli podřídit, není-li tu někdo důvěryhodný, komu se lze podřídit? Je přervaná mateřská i otcovská návaznost.

Na konci svého života Einstein při veškeré své genialitě řekl: „Dnes vidím, že jediná otázka zní: ,je vesmír přátelský?‘ … Začal jsem objevovat jeho fyzikální smysl, ale otázka, která mě pronásleduje, zní: ,Je přátelský?‘“ Je toto všechno na naší straně nebo ne? Je vesmír nepřátelský, nebo vstřícný? Je nebo není v zásadě v pořádku? To je dar pravého náboženství. Pravé náboženství trhá oponu, vrací nás do rajské zahrady a říká nám, že naše prvotní zkušenost byla důvěryhodná. Je to koneckonců vstřícný vesmír a je na naší straně, totiž takový, jaký ho Bůh stvořil, neporušený hříchem tvorů. Nemusíme se proto bát. Nedostatek není prvotní zkušeností, tou je hojnost. Mohu být uvolněný a nechat věci být, jak jsou.

Nebojte se“ je nejčastěji používaná věta Ježíše Krista.

Světonázor strachu a světonázor lásky se vzájemně neznají. Světonázor strachu je to, co sv.Jan nazývá „svět“. Je to falešně zavedená neživotná skladba. Naše kultura nás učí, že to, co nás obklopuje, je nepřátelské. Musím srovnávat, dobře rozlišovat a zajišťovat se. Stručně řečeno, je to na mně. To nás však zaplétá víc a více do světa nejistot. A zhoršuje se to s tím, jak stárneme.

Jak se nejistota zvětšuje, začínáme vylučovat lidi ze svých životů, pokud je nemůžeme ovládat. Vylučujeme ty, které nemůžeme zařadit, ovládat nebo vidět v nich Boží obraz. A nakonec mnozí žijeme v domovech důchodců a nemáme nikoho. Nikoho! Stáváme se izolovanou bytostí, což je ta lež, které jsme na začátku uvěřili: stala se proroctvím, které naplňuje samo sebe.

Kolem roku 1500 se rozšířil jistý vynález, prý ďáblův vynález: zrcadlo. Od té doby vidíme zřetelněji, jak je lidské „JÁ“ stále více rozděleno. Žijeme téměř úplně mimo sebe sama. Vlastně už nežijeme uvnitř sebe. Žijeme skrze oči ostatních. „Jsem přitažlivá? Jsem dost štíhlá v pase?“ Nežijeme ve svém těle, kde můžeme vnímat vlastní pocity a věřit svým vlastním zkušenostem. Místo toho prostřednictvím reklam a inzerátů žijeme v cizích představách a dojmech. Popravdě řečeno, trpíme nedostatkem kontaktu se skutečností, řekli bychom nedostatkem ukotvení v bytí. Rozjímání je plným uvědoměním si toho, co je zde a nyní skutečné, a odpovědí na to.

Úspěch je vymezen převážně sdělovacími prostředky, výzkumem veřejného mínění a jinými pomíjivými věcmi. Proto je naše JÁ  stále venku a plácá se na povrchu hladiny, ve strachu, že ponořit se do hlubiny znamená  naši zkázu. Tak žijeme v trvalé úzkosti a neuspokojení. Jaká je to trýznivá cesta k životu! O to horší je, že si ji způsobujeme sami.

Jsem si jist, že milost si nás najde v pravý čas, ale dokud se tento svět nezhroutí, nikdy nebudeme šťastni. Je to klamný svět. Budeme žít své životy mezi těmito krásnými modelkami, ale nemůžeme se jim vyrovnat: perfektní těla, štíhlé pasy, pravidelný chrup, žádné vyrážky. Jaká je to hrozná tragédie, že lidé mají být sváděni k tomu, aby napodobovali a toužili po něčem, co nejsou a nikdy být nemohou

Jaká to musela být úleva žít dříve, než bylo zrcadlo a fotografie! Když se vydáte do zaostalých zemí, do džungle, lidé se velmi rádi fotografují. Ale stavějí se před fotoaparát úplně jinak než my. Viděli jste to. Když se fotografujeme my, zatáhneme břicho a usmíváme se, a voláme: čííís! (z ang.cheese tj.sýr, ale ve skutečnosti je to výzva: Vyceňte zuby!). To primitivové nedělají. Nesmějí se. Dívají se vážně. Obvykle stojí vzpřímeni, jsou strnulí a vážní. Jejich tělo je takové, jaké je – právě tam, darováno vám. Neprožili celý svůj život prohlížením fotografií tak jako my.

Za mobily, internet a  jiné osvojené technologie platíme vysokou daň. Tou daní je naše duše. Duše nezná sebe samu srovnáním a odlišením se od jiného. Duše prostě je. Duše zná sebe samu tím, co je, co je nyní, a vším, čím je, jak tím temným, tak tím jasným. Duše se nad ničím nevyvyšuje, a proto nemůže být poražena, protože se neúčastní hry na úspěch a neúspěch. Nepotřebuje oddělovat tmu od světla.

EGO je rozervancem uvnitř nás samých. Je zvykem vidět sebe sama nad jiným a proti němu. Právě po tom EGO touží. Protože EGO, moje bohatství, moje inteligence, moje hřivny, moje morální kvality, moje postavení ve společnosti jsou tím, čím jsou, jenom v kontrastu s lidmi kolem mne. Tichý střed, pravé JÁ , se nestaví proti ničemu a nepotřebuje se proti něčemu stavět, rozlišovat, porovnávat se. Proto může žít vykročením z tohoto prvotního prahu poznání. Do té míry, jak je naše duše plná života, jsme spokojeni s dostatečností přítomného okamžiku; jsme proto ve styku se skutečností.

To, že žijeme ze svého ega, nás odděluje od našeho těla. Bojíme se těla a velmi jsme tím ochudili křesťanské učení o sexualitě. Myslím, že důvodem, proč jsme vykonali na těle tak hrozné dílo, je to, že jsme podlehli této základní chybě rozlišení. Proto také tolik z nás neznáme své pocity. Nevíme ani, že na nich záleží. Posunuli jsme se do onoho základního rozdělení a potlačili své pocity, obvykle v zájmu vyšší výkonnosti a dosažení úspěchu. Naneštěstí jsme současně obětovali náboženskou vnímavost. Teď vypadá jako cosi cizího, umělého a dokonce nerozumného. Vymkli jsme se řádu, a teď nás sužuje neřád.

Zbavíme-li se svého prahového poznání, jsme navenek výkonnější. Můžeme stále maskovat pocity prázdnoty vnějšími výkony a pokračovat v tom, co je třeba vykonat v příští hodině. Jsou chvíle, kdy je to zcela na místě, dokonce vhodné a potřebné. Ale není tomu tak vždycky. Jako duše ve skutečnosti nejednáme. Jsme. Jako ego zvládáme svět. Měníme svět. Upravujeme svět a stále se snažíme ho zlepšit. V rozjímání se ptáme, co svět žádá od nás. Bystře a roztěkaně slídíme zrakem kolem sebe.

Tato slova mohou znít podivně, když přicházejí- z míst, odkud očekáváme úsilí o rozjímání, zatímco kdekdo kolem nás volá po zlepšení život  lidí, a zasazuje se o větší sociální spravedlnost. Kolem nás plují zástupy zapojených aktivistů, kteří mají mnoho prostředků a otázek, ale neznají cíle ani odpovědí. Odpověď jejich přemítavého rozumu je logicky správná, ale nasazená síla, styl a duše jsou scestně, úchylně. Takže když přinášejí nějakou tu revoluci, pro kterou se vyčerpávají, uskakuji jim z cesty. Možná mají nějakou naučenou odpověď, ale oni sami nejsou živou odpovědí, nýbrž jenom rozmáchnutou novinářskou frází. Ve skutečnosti jsou často součástí problému.

To je důvod, proč většina revolucí, včetně té vykřičené sametové revoluce, neuspěje. Ničí samy sebe zevnitř, třebaže trpí iluzí,. jako ti sametoví revolucionáři, že to za ně dělají nějaké hvězdy, jako souhvězdí ryby nebo vodnáře. Ježíš a velcí duchovní otcové zdůrazňovali především proměnu srdce a duše v Duchu Svatém. Pokud se to nestane, je to chození v bludném kruhu. Když zvítězí chudáci, stávají se stejně lačnými po moci, ovládání druhých a dominanci, jako jejich utlačovatelé, protože démon moci nebyl nikdy vymýcen. S tím jsme se setkali v sociálních reformách a v laických a feministických či homosexualistických hnutích. Chcete je podporovat a souhlasíte s řadou jejich myšlenek, ale příliš často zklamávají. Potřeba mít moc, ovládat, říkat, že se ostatní mýlí, není žádné osvícení. Není to nic nového. Možná že se Ježíš zmiňoval o tomto jevu, když mluvil o vyhnání démonů (a zanechání místa „vyčištěného a vyzdobeného“) a pak, jak se sedm jiných démonů vrací a konce jsou horší než začátky (Mt 12,45).

Příliš horlivé reformy mají sklon podplácet reformátory, kteří jsou neschopni vidět, že sami zůstali nereformováni. Potřebujeme méně sociálních reforem a více proměněných srdcí.

Lež vždycky přichází v nové formě, pokaždé jako NOVÁ DOBA, která se tváří jako osvícení. Všichni voláme: „To je ono,“ a připojujeme se k takové politicky správné věci. A pak zjišťujeme, že v pozadí stojí neosvícení lidé, kteří ve skutečnosti nemilují Boha, nýbrž sami sebe. Nemilují pravdu, milují možnost ovládat. Často nemilují svobodu pro každého, ale svobodu pro vlastní iluzi. To bylo mé velké zklamání ze změn po pádu železné opony v roce 1989. Svobodomyslní snílci nemají snahu vytvářet něco, co vytrvá. Postrádají schopnost obětovat své JÁ  a vytvářet základy, které budou trvalé. Nejsou schopni se vzdát vlastní potřeby měnit a ovládat, setrvat v trpělivém, pokorném postoji, který znají lidé víry. Po jistém čase setrvávání u moci a na výsluní, kdy shledávají, že jsou jen lacinými loutkami lživého vládce světa, který vede všechno ke zničení, tlumí hlas svého svědomí alkoholem, drogami až k sebezničení.

Není divu, že se Ježíš modlil nejenom za ovoce, ale „za ovoce, které by trvalo“ (J 15,16). Takové osvícené pojetí je ojedinělé.

Žít v přítomném okamžiku vyžaduje rozbušit srdce, změnu našeho vnitřního smýšlení, cítění, hodnocení, postojů, chování. Místo abychom rozšiřovali a zpevňovali hradby svého „JÁ “tak jak nás k tomu svádí hromadné sdělovací prostředky, kontemplace nám má objevit, z čeho se toto „JÁ“ skládá. Co je toto „JÁ“, které se snažím zabednit. Kdo je moje „JÁ “, které beru tak vážně?

K tomu, abychom toho dosáhli, potřebujeme trpělivě čekat a pozorovat. To je to, co nastává v raných fázích kontemplace. Čekáme v tichosti. V tichosti na nás útočí všechny naše obvyklé návyky. Naše lidské návyky ovládání, závislosti, odporování a strachu se prosazují. Proto to většina lidí poměrně brzy vzdává. Když je Ježíš veden Duchem do pouště, první věc, která se objevuje, je dravá zvěř (Mk 1,13).

Kontemplace není v první řadě útěšná, nýbrž dost protivná, protože rozbíjí zabednění vlastního JÁ. Je jenom skutečná. Jakmile odstraníme vnější lešení, vypukne v nás vnitřní zmatek. Neuskutečněné iluze, nevyřešená napětí, každý, na koho se chceme rozzlobit, každý, koho chceme ovládat a změnit, a všechny ostatní věci, po kterých toužíme. Nejdříve se objevují dravá zvířata. Proto se většina lidí na poušť nevydává.

Vejděte tedy do své komůrky, jak říká Ježíš, a zavřete dveře (Mt 6,6). Teprve tehdy, když zastavíte běsnění okolních hlasů a podnětů, zahlédnete hlubinu bezpečnosti. Je to ponižující zkušenost. První hlasy, které slyšíme, jsou obvykle záporné. Jsou to hlasy obviňující. Jsou to hlasy nejisté a hnané potřebou vlastní důležitosti. Budete chtít před nimi uprchnout.

Snažíme se iluzorně uzdravit tento pocit nespokojenosti se sebou samými tím, že se ztotožňujeme s vlastním obrazem v mobilu nebo opakovaným  utvrzováním sebe sama: „Jsem elegantní,“ nebo: „Vypadám skvěle,“ „Jsem úspěšný.“ „Vydělal jsem tuhle hromadu peněz.“ „Mám tento titul nebo hodnost.“

Z hlediska modlitby Páně toto jsou dluhy a dlužníci, kterým je třeba odpustit. Jsou to dluhy, se kterými se musíme po celý život srovnávat. Těchto falešných představ o sobě se musíme zbavit.

Většina lidí prožije celý svůj život tím, že se srovnává s těmito představami o sobě, místo aby žila ve svém původním „JÁ “, které je v Božích očích dobré. Jediné, co mohu vrátit Bohu nebo ostatním nebo sám sobě, je to, co skutečně jsem. Je to místo úplné jednoduchosti. Je tak prosté, že se do něj zdráháme vrátit. Zdá se, že není obdivováno. Není tam žádný honosný titul, prostě nic, k čemu bych si mohl gratulovat. Nenacházím v něm žádnou hodnotu, tím méně nadřazenost. Tam jsem nahý a chudý. Po letech falešného klanění to budu nejprve vnímat jako úplné nic.

Být ničím má slavnou tradici. Když jsem nic,  jako svlečeným před chamtivým otcem, tak mám velkou možnost přijmout všechno od Boha. Ježíš mluvil v podobenstvích a tak mluvil o tom, co bylo nejblíže – o poušti. Poušť je místo, kde jsme dobrovolně nedostatečně podněcováni okolím. Žádná zpětná vazba. Žádné nové údaje. Proto také říká, jdi do své komůrky. To je místo, kde přestáváme žít z reakce ostatních lidí na nás. Nejsem tím, kým si myslím, že jsem. Nejsem ani tím, za koho bys mě ty chtěl mít. Nejsem dokonce ani tím, kým bych sám potřeboval být. Musím být „ničím“, abych se dokázal otevřít vší skutečnosti a nové skutečnosti.

Sv. Pavel by nazval tento stav tím, co jste: „…s Kristem, skryti v Bohu“ (Kor 3,3). To je to, co jste, než uděláte něco dobře nebo špatně, to, co jste dříve, než jste zapřemýšleli o tom, kdo jste. Naše myšlení takto nepostupuje. Myšlení vytváří vlastní EGO, vlastní JÁ  mé pověsti, nejisté JÁ . Kontemplace poznává Boží „JÁ “, Kristovo „JÁ “ hojnosti a bezpečí.

Převládlo novodobé myšlení. Dáváme to vše za vinu René Descartovi. Jeho slavná věta zní: „Myslím, tedy jsem.“ Naivně jsme to nazvali osvícením, ačkoli to ale bylo právě zatemnění. Byla to cesta do mysli a ztotožnění se s naší omezenou, konečnou schopností zařazovat věci do systémů v naší izolované mysli. Taková povýšenost! Taková iluze, myslet si, že by soukromé JÁ mohlo toto znát. Nakonec vidíme, že moje dějiny nejsou skutečné dějiny, které prožívám,. Skutečné dějiny jsou naše dějiny a moje malé JÁ, brané příliš povýšenecky, je právě tím scestným hlediskem. Váš život se vás ve skutečnosti vůbec netýká! To je překvapení, co?“

Stále si nesu geny svého dědečka a matčin neprožitý život a babiččin zármutek a dědečkovu bolest. Jejich geny jsou mé. Vidíte to na malém vrabci, který ví, jak si s rodičovskými geny postavit přesně stejné hnízdo, jaké postavila jeho maminka. Jak perfektně je vrabec ztotožněn s Boží vůlí, kterou neochvějně plní, třebaže instinktivně,  nevědomě a nesvobodně. Jestliže si toho vrabec nese v sobě tolik, pomyslete, kolik informace si neseme my, kdo máme být obrazem Božím podle Boží podoby.

+++

OSAMĚNÍ

KDYBYCH NEMĚL SVÉ BOLESTI A BOHA

KAM BYCH SE PODĚL SE SVÝM ŽIVOTEM

MÁ ZRANĚNÍ JSOU HLUBOKÁ A MNOHÁ

A NA SVOU BOLEST ČASTO HŘEŠIL JSEM

 

TEĎ PŘÍTEL OHEŇ BDÍ A OHŘÍVÁ MÉ CHVÍLE

KDYŽ OD VEČERA K VEČERU JSEM SÁM

KDYŽ SVÉHO BOHA JEN JAK DÍTĚ ZABLOUDILÉ

SVÝM TEPLEM ZAHŘEJI A V KRVI KOLÉBÁM

 

CO BYCH SI POČAL V TOMTO OSIŘELÉM SVĚTĚ

KDYBY MŮJ BŮH SE NEPŘELÉVAL DO MÉ BOLESTI

CO BY SI POČAL BŮH BEZE MNE BEZ DÍTĚTE

ZDE NA SVĚTĚ KDE ŽÍT JE ŽÍTI BEZ ŠTĚSTÍ

Jan Zahradníček

+++


 

(pokr.) Pleteme si je s úplnou skutečností, ale soukromé JÁ je bezesporu iluze. Můj život nevypovídá o mně. Jsme součástí mnohem většího tajemství. Neberte tuto svoji soukromou záležitost tak vážně. Výchozí filozofický a duchovní problém Západu je lež vypjatého individualismu. Individualismus téměř znemožňuje církev a společenství vůbec. Téměř znemožňuje soucit. S tím vlastním JÁ  jsme to přehnali. Stalo se to „naší jedinou hrou“, i když už to žádná hra není. Potřebuji poznat, že jsem v řece, která je větší, nežli jsem JÁ . Základem a proudem té řeky je láska. Život není mou záležitostí, nýbrž záležitostí Boha, který je láska. Neznáme-li lásku, nezakoušíme-li lásku, zažíváme-li jenom nejistotu a křehkost svého malého JÁ , stáváme se rozervanými a nepokojnými štvanci.

Stáváme se dokonce vlastními nepřáteli, protože nevědomí chápe: „tohle není to, co jsem“ a „tohle není to, co jsme“. Chceme na to zaútočit. Ta zuřivost, zloba a nespokojenost se velmi rozšířily mezi lidmi. Projevuje se v izolovaných jedincích, kteří vytáhnou zbraň a střílejí. Zesvětštění je osamělý, zoufalý projekt. Nemůžeme žít izolovaný život s e zápornými odsudky a násilnými pohnutkami ve svých srdcích. Protestujeme, že nejednáme podle těchto myšlenek. Problém je v tom, že ony se bouří v nás. Nechávají nás oddělené, izolované, a proto falešné ve vztahu k sobě samým a nakonec i k ostatním.

V kontemplaci překračujeme práh do jiného prostoru, kde objevujeme iluzi oddělenosti.

Křesťanství je radikální, takže zasahuje až ke kořenům toho všeho. Posunuje nás za naše „soukromé JÁ “, do skutečnosti.

Jak Ježíš začíná své Kázání na hoře? Nejdříve osmi blahoslavenstvími, která nás zbavují našeho EGA. Jsou kontemplativní cestou, jak odhalit skutečnost. Ale zdá se, že u sv.Matouše (Mt 5) říká, že naše vnitřní postoje a stavy jsou skutečnými zdroji našich problémů. Potřebujeme vykořenit problémy na této úrovni. Říká, že nesmíte nejenom zabíjet, nýbrž ani v sobě nést utajovanou nenávistnou zlobu. A nakonec spojuje vnitřek s vnějškem, jasně však začíná nutností „čistého srdce“ (Mt 5,8). Vnějšek bude následovat.

Říká, že chodíš-li celý den s nenávistí v srdci, tak jsi stejný vrah jako ten, kdo tasí zbraň. Nemůžeme žít tímto způsobem a nebýt tím zničeni. Křesťané si z nějakého důvodu mysleli, že mohou. Zlo a vyhlazování Druhé světové války byly konečným výsledkem krajně záporného a obviňujícího myšlení přehodných německých křesťánků. Podobně jako si pozdější tito přehodní křesťánci umínili, že válečné zločiny svých tatíků napraví, když na sebe přivolají zástupy tuláků a bezdomovců z Afriky. Jako když přičinlivý skautík převede babičku přes rušnou křižovatku, třebaže si to babička vůbec nepřála.

Nechovejte v sobě nenávistnou zlobu, ani ve svém srdci nezatracujte lidi a nenazývejte nikoho přízvisky jako „hlupák“ nebo „bezcenný člověk“ (Mt 5,22). Chodíte-li celý den a v srdci si říkáte: „To je ale hlupák“, tak někoho zatracujete a vlastně žijete ze smrti, ne ze života. Co si myslíte a cítíte, je i tím, čím se stanete. Je jasné, že si nemůžeme dovolit ani vnitřní odklon od lásky.

V dalším verši se říká: „Nezcizoložíš. Každý, kdo se dívá na ženu se žádostivostí, už s ní zcizoložil.“ Vidíte, jak je Ježíšovo učení radikální? Sestupuje na úroveň toho, co se děje uvnitř. Jak žiji tady, ve svém srdci? Taková je pravda. Svádí-li tě tvé pravé oko, vyloupni ho. Zase je to věc vidění. Je třeba, abyste viděli správně. Jestliže se toto oko nenaučilo vidět pravdu, vyloupni ho (Mt 5,29).

V dalším textu trvá Ježíš na tom, abychom milovali své nepřátele a modlili se za ty, kdo nás pronásledují. Pro Ježíše je modlitba záležitost očekávání v lásce. Navracení se do lásky. Proto také modlitbou není v první řadě slovem, nýbrž je především názorem, vztahem, postojem. Proto sv.Pavel říká: „Stále se modlete.“ „Modlete se bez přestání.“ Čteme-li to jako slova jakéhosi nároku na naše postoje a chování, tako je to nemožné. Máme mnoho jiných věcí na práci. Můžeme se ale modlit bez přestání, když nalezneme proud a poznání, jak se brodit vodou. Proud teče skrze nás a vše, co můžeme udělat, je vědomě v něm zůstat. „Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit, a Bůh, který zkoumá srdce, ví, co Duch žádá, a že jeho přímluva za křesťany je ve shodě s Boží vůlí.“ (Ř 8,26–27)

Osvícení není jako loupání slupky cibule. Je to jedna velká pravda, kterou poznáte v okamžiku. Poznáte ji náhle a zase znovu, když falešné JÁ ustoupí z cesty. Nedopracujete se k ní postupně. Je to zjevení. Náhle ji zahlédnete, když odněkud překročíte práh ze svého JÁ. Víte, že je dána a není vytvořena. Nemůžeme ji uchopit, musíme se k ní vracet každodenní modlitbou. Jakmile jednou poznáme, kým jsme v Bohu, nic menšího nás neuspokojí. Známe ji natolik dobře, že jí věříme, i když musíme přijímat role a hodnosti a menší vymezení.

Vím, kdo jsem, nezávisle na mé roli? Neberu svoji roli příliš vážně? To se stává pastí. Příliš se ztotožníme s obrazem, s tím, co si o sobě myslíme, s tím, čím bychom chtěli být, se svojí pověstí, s tím, co očekávají ostatní, že bychom měli být. Je to všechno svět vnímání. Potřebujeme se dostat zpět k podstatě, bytí. Tam je Bůh.

Západní spotřební společnost představuje zaměření spíš otevřené k vnějšku, na povrch. Dáváme najevo své JÁ. Kdežto východní společnost představuje zaměření spíš uzavřené dovnitř, na hlubinu. Východní lidé se projevují mnoha způsoby vnitřně.

Ježíš žil na Blízkém Východě. Ježíšovo semitské založení byla více hluboké, vnitřní. Možná že právě proto křesťané v západním prostředí vnějškovosti často obtížněji chápali Ježíšovo učení.

Stalo se, že Boží Slovo přišlo přes Řecko nejprve do Evropy a dostalo nátisk západní vnějškovosti prostřednictvím většiny představitelů prvních dvou tisíciletí. Ve třetím tisíciletí vyvstala touha najet na hlubinu, proniknout dovnitř. Toužíme po celém Kristu.

Když však od začátku třetího tisíciletí vězíme v diktatuře bezbožné lidskosti, tak máme příliš mnoho „JÁ “ a příliš mnoho nároků „na to či ono právo“, pak se nutně uzavíráme v životě nenávisti, protože všechna naše práva nemohou být dodržena, jak by si mnoho ideologů lidských práv přálo. Je-li zde příliš mnoho „potřebuji“, tak nás to nutně povede k nenasytnosti. Stáváme se chamtivými,  křečovitými spotřebiteli. Je-li zde příliš mnoho „JÁ “ ve srovnání s ostatními, budeme nutně závistiví. Je-li zde příliš mnoho „jsem lepší než“, povede to k iluzi a nevědomosti. Ježíš říká: „Ten, kdo říká ,vidím‘, je slepý.“ (J 9,41)

Správně prožívaná víra nám umožňuje zbavit se konkrétních předmětů nenávisti, závisti, chamtivosti. Ale kontemplace, návrat k nahému, chudému JÁ, nám pomáhá zbavit se úplně podléhání tomuto „JÁ “ Proto je tak radikální. Kdo je ten „JÁ “, který potřebuje více peněz ke štěstí? Toto „JÁ “ je třeba prozkoumat a často i opustit, abychom viděli jasně.

Toto upínání se na „JÁ “, na to „JÁ “, o kterém si myslím, že jsem, zemře, až JÁ  zemřu. Toto zanikající „JÁ“ představ a toho, co si myslím, že jsem, se stává pomíjivým, netrvalým. Ukazuje se jako výtvor mé mysli, mlha, iluze. Zítra může být po všem.

Nepoznáme, jak jsou naše myšlenky a pocity pomíjivé, dokud si nenajdeme čas sednout si a pozorovat. To jsou první stupně rozjímání. Poznáváš, jak se tě ten pocit zmocní, jak se tě zmocní totožnost, jak se tě dotkne ono zranění, a chceš se s tím ztotožňovat, protože určitým způsobem ti to dává pevnou půdu pod nohama. Pokušení učinit to je obrovské – zvláště je-li to to jediné, co jsi v posledních třiceti letech svého života dělal. Nevěděli jsme vůbec, že lze žít jinak než tak, že ulpíváme na těchto pomíjivých obrazech.

Ježíš však použil obrazu dítěte, aby nás učil „mysli začátečníka“. Právě dítě nemá žádnou totožnost ega, kterou by dokazovalo, promítalo, chránilo. Kdo nepřijme Boží království jako dítě, ten do něj nevstoupí. Ale malé děti si ještě svoji totožnost nechrání. Poznávají smyslově v pohybu těla (jako dítě v mateřském lůně poznává celostně povrchem těla) a odpovídají na to, co je, ne na to, co by mělo nebo mohlo být. Proto tolik křičí a piští radostí. Rodiče se mohou zbláznit, to je mi jasné. Proto ale také může nastat okamžité blaho. Jen se podívejte, jak piští. Když vidí zvířátko, nemusí to filtrovat svým rozumem a ověřovat, zda je mají rádi. Ani se neptají, zda je to nebezpečné. Podívejte na tří- nebo čtyřleté dítě, které uvidí něco nového. Okamžitě dá najevo křikem: „Líbí se mi to.“ Je to hezké, nové, vzrušující. Kéž bychom dokázali přijímat skutečnost tak bezprostředně a spontánně, bez úsudků a vypočítavosti!

Opravdové náboženství nám pomáhá uzdravovat a „odpouštět“ tato rozštěpení v nás, jako to dělá dobrá léčba. Ale modlitba se od pouhé léčby liší. Léčba uzdravuje naše odpojení od tohoto problému, od této osoby, od tohoto obtížného pocitu. Modlitba uzdravuje naše odštěpení od samého života. Uzdravuje naši odtrženost od samého nejhlubšího životního proudu. A tak nás modlitba povzbuzuje v našem nitru. Proto také mohou skutečná náboženská obrácení vlastně nahradit léta terapie.

Zažít zásadně absolutno – že život je zásadně dobrý, že život mnou prochází, že tento život je Boží přítomností – znamená zažít podstatnou zkušenost. Jsme-li znovu propojeni ve svém nitru, přeskočíme období řešení problémů a období kladení otázek o sobě samých. Neměli bychom srážet lidi, kteří dávají najevo velkou odpoutanost a nadšení, poté co se znovu narodili nebo zažili náboženskou zkušenost. Mají pravdu. Svět pro ně má náhle smysl. Náhle je to v pořádku, přes absurdity, nespravedlnost, bolest. Život je teď tak prostorný, že můžeme vstřebat i protiklady. Bůh je tak velký, tak všeobsáhlý a všeobjímavý, že může pojmout protiklady, dokonce i střet protikladů. Tak se spása často zakouší jako jakási všeobecné odpuštění, úplné prominutí nám i všemu ostatnímu.

Pravá kontemplace, pravá náboženská zkušenost rozpouští opevnění „JÁ“ tím, že se vzdává obrany. Pozoruje vše z místa za prahem dokonalé prostoty. Nemůžete sice v tom místě vytrvat, ale do určité míry stačí, aby se to událo jednou. Znáte-li toto jednou, stačí to na celý život. Rozhrne-li se jednou opona a vy víte, že život je zásadně v pořádku, jste Božím dítětem. Jsme spojeni. Není třeba něco dokazovat, ani vysvětlovat protože stejně nic nevysvětlíte ani nedokážete. Není třeba něčeho dosahovat. Všechno už tady je dosaženo. Je to prostě záležitost poznávání, úcty a důvěry. Všechny duchovní obory vám mají pomoci uvěřit této vaší osobní zkušenosti, která, což nepřekvapí, je i zkušeností Boží. Lidé jsou obvykle překvapeni, jak tyto dvě zkušenosti souzní: známe-li Boha, tak se zdá, že známe a přijímáme i svoji vlastní lidskost, potkáváme-li se v hlubině poznání, tak potkáváme i Boha. Nemáme jiný skutečný přístup k tomu, co jsme, nežli skrze Boha a nemáme žádný skutečný přístup k Bohu, nežli skrze odpuštění a radost v našem vlastním lidství.

Potíž s většinou běžného křesťanství spočívá v nedostatku osobní zkušenosti. Takoví lidé se stávají ve vztahu k náboženství mimořádně zkostnatělými. Jsou ovládáni zavedenými lidskými strukturami zbožnosti a duchovního života, s potřebou ovládat. Je to skoro tak, jako by v nich byl neklid, protože vědí, že ho ještě skutečně nezažili. Postrádají zážitek celku. Proto se křečovitě upínají na malou část.

Místo toho si ´domýšlejí, že když si oblékají správné oděvy, chodí-li denně na mši, vyslovují-li správně slova a spínají-li správně ruce, že se to automaticky stane. Kdo zná jejich motivaci? Rituály jsou dobré a potřebné, ale pro křesťany je třeba, aby tu ve vztahu k nim byla zachovávána posvátná hravost“, jako když David rozjařeně tančil a skotačil kolem schránky úmluvy. Ovšem jeho manželka jím pohrdla, protože takové exhaltované křepčení dost obnaženého Davida pokládala za nedůstojné vladaře.  Je to jako když si děti hrají na pískovišti. Můžete milovat rituály, ale nemyslete si, že řádným dodržováním rituálů, dokonalým dodržováním jistého chování nějak změníte Boží záměr. Bůh vás miluje dříve, než uskutečníte rituály. Bůh je nepotřebuje, ale my je potřebujeme, abychom něžně vyjádřili naši dětskou oddanost a touhu – a abychom se setkali s touto touhou.

Největší přikázání není: „budeš se správně chovat“. Největší přikázání je „MILOVAT“. Být uvnitř velkého souznění, velkého proudu, velké životní řeky. Všechno, co je třeba, je odevzdání se a vděčnost. Naším úkolem je prostě děkovat Bohu, že jsme součástí toho všeho. Všechna břemena, která neseme, nejsou jenom naše. Hřích, který se probouzí v nás, není jenom náš hřích, je to hřích světa. Radost, která se probouzí v nás, není jenom naše osobní radost, je to radost celého stvoření. Všechno, co můžeme udělat, je přijímat a vzdávat dík.

Opravdu prožívaná modlitba se děje v čistých, otevřených srdcích právě zde, právě nyní. Není-li právě zde, právě nyní, tak to vůbec není modlitba. Nevidíme-li Boha zde a nyní čistým srdcem, proč bychom ho měli vidět jinde a později? Jinak je možno poznávat Boha jen z jeho stop a v přestrojení.

Modlitba žije v rozlehlém místě. Je odpoutaná od osobních potřeb, smyslů nebo ideologických výkladů. Tajemství spočívá v připravenosti čistého srdce přijímat věci tak, jak jsou, a v ochotě nechat je, aby nás učily. To je to tajemství.

Pokud však ulpíváme ve světě upřednostňování a výběru toho, co nám líbí, tak jsme stále vězni svého srovnávání a své vypočítavosti. Jako by záleželo na tom, kterou barvu mám rád. Kdo se stará o to, v čem vypadám dobře? Nebo který film se mi líbí? Mění se to každou chvíli. Není divu, že mnozí lidé mají krizi totožnosti, takže vůbec nevědí, kdo jsou a kam směřují. Není divu, že mají zmatenou představu o vlastním JÁ , protože zde není nic pevného, nic, na čem stavět, kromě měnících se názorů veřejného mínění a pocitů. Jestliže jsme dříve říkali: „Myslím, tedy jsem,“ mohlo by se ve spotřební společnosti říkat: „vybírám si, proto jsem.“ To není pevný základ, na kterém by se dalo stavět.

Skutečná otázka zní: „Co mi toto má říct?“ Ti, kdo jsou zcela obráceni, se setkávají s každou zkušeností a neptají se, zda se jim to líbí nebo ne, ale co je to má naučit. „Jaký je v tom pro mne dar? Jak je Bůh přítomen v této události? Kde je Bůh v tomto utrpení?“

Život sám je potřebnou školou kontemplace. Život je nejlepším učitelem pravé modlitby. Někdy my „slavní zasvěcenci“ necháváme rituál, aby nahradil skutečnost.

A přitom tento okamžik má své sdělení. Tento okamžik má svoji plnost k rozjímavému zakoušení. TBrr


 

+++

ČÍST SLOVO BOŽÍ

A TĚŠIT SE Z NĚJ.

JEN TAK STÁT

A VNÍMAT JAK ROSTE

V NAŠEM SRDCI

KAM AŽ SAHÁ

JAKOU NADĚJI PŘINÁŠÍ

JAKO KDYŽ SLUNCE PRORÁŽÍ

MRAKY NAD STAVĚDLEM.

A ZIMNÍ STROMY S NAHÝMI PRSTY

SE RADUJÍ VE VĚTRU

ŽE ČLOVĚK USLYŠEL

ŽE JE V NĚM ŽIVOT

ŽE SE USMÍVÁ NA STVOŘENÍ

ŽE PROKLETÍ MIZÍ

PRYČ ZE ZEMĚ SMUTNÉ

ŽE HŘÍCHU UŽ NENÍ

A NEBE PRO ZEMI OTVÍRÁ SE.

Jan Prachař

+++

O PODSTATĚ OBĚTI MŠE SVATÉ

Co je oběť a sacrificium?

Mše svatá se latinsky nazývá sacrificium. Toto slovo nelze do češtiny úplně přeložit. Nebo překládáme-li je slovem „oběť“, překlad není zcela výstižný, poněvadž slovo „oběť“ vyjadřuje mnohem méně než latinské „sacrificium“. Položí-li někdo peníz na oltář, už se tomu daru říká oběť. Jenže ta oběť není ještě tolik, co sacrificium. Sacrificium znamená zvláště slavné a významné odevzdání nějakého daru Bohu.

Sacrificium ve svém vlastním plném smyslu znamená: zevnější, viditelný dar - jenž se přináší jedině a výhradně Bohu - a to rukama řádně posvěceného kněze, jenž ten dar tajemným způsobem posvěcuje k tomu účelu, aby tím byl uznán a uctěn Bůh, jako svrchovaný Pán. Sacrificium děje se tedy jen tehdy, když kněz na věcech jemu podaných něco koná, tedy na příklad, když v Starém Zákoně kněz darované zvíře zabil a spálil, anebo když v Novém Zákoně kněz proměňuje přednesený chléb posvátnými slovy v Tělo Páně, láme i požívá. K tomuto úkonu kněze při daru vztahuje se už i doslovný překlad slova sacrificium. To slovo je totiž složeno ze dvou slov: sacrum - svaté, a facere – konat, tj. dohromady: činit svatým čili posvěceným, poněvadž člověk při sacrificiu právě vyjímá nějakou věc, dar, z obecného užívání a věnuje čili zasvěcuje Bohu skrze kněze. Kdyby se tedy s darem Bohu přineseným nic nestalo, není ten dar sacrificium, nýbrž jen přednesením nebo podáním. Tak může někdo ke cti Boží na oltář položit peníz, ale tento peníz není žádné sacrificium.

 Při sacrificiu se ovšem děje také přednesení daru, ale při sacrificiu není hlavní věcí dar, jenž je přednesen, nýbrž samo přednesení. Sacrificium je děj, jenž přechází, a nikoli věc, jež dále trvá. Proto se může při sacrificiu stát, že se Bohu sice líbí předložená věc, ale že se mu nelibí předložení té věci, když totiž ten, kdo dar předkládá, se sám nelíbí Bohu. Tak se dočítáme už o synech prvorodičů, že oba přinesli dary Bohu a přece je psáno: „I shlédl Hospodin na Ábela a na jeho obětní dar, na Kaina však a na jeho obětní dar neshlédl.“ (Gn 4,4-5) Proč se nelíbilo Bohu Kainovo obětování? Poněvadž se Mu nelíbilo smýšlení, s jakým Kain představil svou oběť..

Z toho se dá poznat, že sacrificium je něco mnohem  vznešenějšího než pouhá oběť. A proto i v dalších pojednáních o Mši svaté to slovo bud podržím, nebo je sice přeložím slovem „oběť“, ale přidám k slovu tomu „svatá“ čili „božská“ oběť, abys z toho snadno poznal, že Mše svatá je bohoslužba tolik vznešená a výborná, jaká náleží jedině a výhradně nekonečnému Bohu, ale žádnému tvoru. Sv.Augustin svědčí o tom, že takováto oběť svatá čili sacrificium přísluší jen samému Bohu, když píše: „Kdo, kdy se domníval, že by mělo být obětováno někomu jinému, než jedině pravému Bohu, nebo tomu,“ koho někdo měl za Boha, třebaže nepravdivě?“ A na jiném místě.: „Ďábel by od svých ctitelů  nežádal sacrificium, kdyby nevěděl, že sacrificium přísluší jedině pravému Bohu. Neboť nepravý Bůh žádá od těch, které oklamává, právě takovou poctu, jakou vyžaduje Bůh od těch, jež opatruje. Také lidé, nadmutí pýchou, sice už vyžadovali pro sebe služby, které bývají prokazovány jen Bohu.

Jen málokteří si však troufali nařídit, aby jim byly přinášeny božské oběti, třebaže mnozí z nich byli by to ve své královské moci mohli dokázat. Avšak ti, kdo měli tolik smělosti, že vyžadovali pro sebe božské obětí, chtěli být uznáváni také za bohy.

Z těchto slov sv. Augustina je patrné, že obětování sacrificia je taková služba, jež přináleží jen „Bohu, ale žádnému tvoru, tedy ani člověku na zemi, ani světci anebo andělu v nebi.

+++

PO DEŠTI

VEŠEL JSEM DO VLAŽNÉHO POČASÍ

A V ROZECHVĚNÍ ANI NEVĚDĚL

ŽE ROZPUŠTĚNÝ OBLAK TUDY ŠEL

A STŘÍBRNĚ MI PADAL NA VLASY

 

A STŘÍBRNĚ SE LISTÍ DOTÝKAL

JEŽ ZMLKLO V DECHU NOCI VZNEŠENÉ

KDYŽ V KEŘÍCH ZA SKLEM DÁLKY ZAMŽENÉ

PTÁK OSAMĚLÝ VLHKÝM ŠEREM ŠTKAL

 

A ŠEL JSEM PO NÁBŘEŽÍ NOCI VZNEŠENÉ

MĚSÍC OBLINA ŽALU NEBEM PLUL

PÁS ŠEDÝCH MLH SE MECHEM ROZVINUL

JAK PODOBY ZA SPÁNKEM TUŠENÉ

 

JAK TVÁŘE VYLOVENÉ Z NEZNÁMA

Z NEZNÁMA BLÍZKO JAK SVĚT ZA LESEM

JÍMŽ OKOUZLENÝ ŽAL SVŮJ NESL JSEM

SLADKÝCH TĚL DOTÝKAL SE RUKAMA

Jan Zahradníček

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

MILUJÍCÍ DUŠE MLUVÍ K BOHU


 

Milovaný Pane, ty jsi můj král, můj pán, má láska, má radost, ty jsi vše, co mé srdce těší a blaží. Neměla bych k Tobě mluvit, protože Té nevidím? Měla bych činit jako ti ubozí slepci, kteří nemohouce vidět Lásku věčnou, věnují svou lásku bytostem pozemským?

Srdce se mi chvěje radostí, pomyslím-li, že mne miluješ. Ó, miluj mne, Pane můj, miluj mne silně a trvale, věčně. Čím více mne miluješ, tím jsem čistší, čím silněji mne miluješ, tím jsem krásnější, čím déle mne miluješ, tím jsem světější.

Přemilý Bože, kéž bych jen byla hodná Tvé lásky a Tvého přátelství, abych mohla říci: Ty jsi můj a já jsem Tvá!

Ó svrchované Blaho, nemohu se vynadivit tomu - Třebaže mi to dříve též bylo cizí - že může některé srdce zakotvit v něčem jiném svou láskou než v Tobě, hlubokém bezedném moři, hlubině vší líbeznosti. Blažen, komu ses stal předmětem lásky a kdo je utvrzen v lásce k Tobě. Blažen, že se narodil. Kdyby člověk měl tisíc životů, měl by všechny vynaložit, aby Tě získal.

Ó vy přátelé Boží, všichni zástupové nebeští a ty, milá svatá Anežko, jež jsi řekla: „Jeho krev růžově zbarvila má líčka“, pomozte mi ho prosit, neboť jsem nikdy jaksepatří nevěděla. co je jeho láska! Ach, mé srdce, odlož všechnu liknavost, abys, dokud budeš v těle, zakusilo sladkost jeho lásky. Jak líně a vlažně jsi dosud žilo!

 Ó, milá, krásná, vyvolená Moudrosti, jak jsi láskyhodná nade vše na světě! Jak nepodobná je láska k Tobě a láska k tvorům! Jak klamavé je vše, co se jeví tomuto světu láskyhodné, jen když se to zblízka pozná! V žádné lásce jsem nenalezla nic jiného než žal a nestálost a klam. Kamkoli jsem oči obrátila,  všude jsem nalezla nějaké „kdy-by ne“. Nalezla-li jsem krásnou postavu, byla bez citu, bylo-li něco krásného a vábného, nemělo to vnitřní ceny, nebo mělo-li jit přece jsem zase něco objevila, uvnitř, či zevně, co mému srdci bránilo přilnout k tomu. Při bližším seznámení nalezla jsem vždy něco mrzutého. Ty však jsi krása plná dobroty, milost plná moudrosti, vznešenost plná ctnosti, bohatství sdružené s mocí a -co jsem na světě nikde nenalezla - úplné ukojení všeliké žádosti milujícího srdce. Čím lépe Tě člověk pozná, tím více si Tě zamiluje a čím důvěrněji s Tebou obcuje, tím roztomilejším Tě shledává.

Proto se měj dobře, falešný světe supermarketů, navždy! Loučím se s tebou a vypovídám ti všechno přátelství, jež jsem ti dosud bez vděku věnovala, neboť chci se darovat tomu, jenž mne tak milosrdně k sobě přitáhl. Ach, nejvyšší, neskonalé Blaho, žel, že jsem k tomu nedospěla už mnohem dřív, že jsem to už dávno nevěděla. Nyní jsem nalezla Toho, po němž touží duše má. Jak jsou šáleni ti, kdo svou lásku věnují něčemu jinému. Ó, pošetilci, nepřibližujte se už ke mně, neboť mé srdce si zvolilo toho, jenž jediný dovede nasytit srdce, duši a všechny mé schopnosti nevýslovnou láskou, která nikdy nepomíjí.

Dej mi, nejmilejší Bože, aby mne neoklamal už žádný falešný lesk a aby mé srdce nepřevrátila žádná cizí láska, ať nikdy neporuším věrnosti tobě, svému nejkrásnějšímu snoubenci. Naše láska ať svou silou přemůže smrt a pouto lásky ať trvá na věky. T.


 

+++

OSLAVA NOCI

NOC V DÁLKU POSPÍCHÁ A TVÁŘ MI TICHEM SMÝVÁ

NOC ČERNÝ SVÁTEK SNŮ SE Z RŮŽÍ NĚŽNĚ SCHVÍVÁ

 

NOC V DÁLKU ODCHÁZÍ A KDOVÍ ZDA SE VRÁTÍ

NOC Z TĚLA VYTÉKÁ A S DECHEM MÝM SE KRÁTÍ

 

VŠAK NOC JE HLUBOKÁ A SMRT Z NÍ SLADCE ZÁŘÍ

PODOBNA ZÁVOJI JENŽ SPLÝVÁ SE VŠECH TVÁŘÍ

 

NAD NOCI PRŮČELÍM SMRT ZLATÁ MŘÍŽE NEBE

Z NÍŽ PRAPOR TEMNOTY V KREV ZAVANE A ZEBE

 

A NOC SE OTVÍRÁ TMOU ODCHÁZEJÍ V SLUNCE

PODOBY ŽALŮ MÝCH JAS JITRA NA KORUNCE

 

TY TVÁŘE SPLÝVAVÉ JEŽ NA MÉM TICHU SPALY

PRYČ TEKOU S KRVÍ MOU TY DÁVNÉ DÁVNÉ ŽALY

 

ČÍM ŽIVOT POPSÁN JE JAK PÍSMENKAMI BOLU

TMY VLNA OMÝVÁ A ODPLAVÍ TAM DOLŮ

 

A ČAS JAK JEZDEC TMOU HVĚZD JISKRY POD PODKOVOU

KAM OPADÁVÁ SEN KAM STESKY MOJE PLOVOU

 

KAM VÍTR POSPÍCHÁ JENŽ MEZI KVĚTY HRÁ SI

KAM OBLAKA MÝCH DNÍ KAM ŠEDÁ HUDBA KRÁSY?

 

NOC NÁHLE UMLKLA JEN VÍTR ZAŠELESTÍ

A HVĚZDY ROZBÍJÍ JAK PŘÍLIŠ NĚŽNÉ ŠTĚSTÍ

 

HVĚZDY SKLO POLIBKŮ JEŽ DOSUD SLADCE PÁLÍ

POLIBKY ZLATÝCH VLN JEŽ ROZLILY SE V DÁLI

 

VŠAK NOC JE HLUBOKÁ A SMRT Z NÍ SLADCE ZÁŘÍ

PODOBNA ZÁVOJI JENŽ SPLÝVÁ SE VŠECH TVÁŘÍ

NAD NOCI PRŮČELÍM SMRT ZLATÁ MŘÍŽE NEBE

Z NÍŽ PRŮVAN TEMNOTY V KREV ZAVANE A ZEBE

 

NOC V DÁLKU POSPÍCHÁ A KDOVÍ ZDA SE VRÁTÍ

NOC Z TĚLA VYTÉKÁ A S DECHEM MÝM SE KRÁTÍ

Jan Zahradníček

 

Zprávy: Každé pondělí 18,30 hod. v kostele sv.Michala, Brno celoroční cyklus VÝKLAD MODLITBY, Předcházející relace v mp3 viz http://gloria.tv/  a http://www.uloz.to/

+ Brněnské angelikum zaznamenalo během VÁNOČNÍHO POSELSTVÍ UMĚNÍM, (17.12.2017-7.1.2018) nebývalou návštěvnost. Denně se bratři  sestry z III. Řádu Bratří kazatelů sv.-Dominika setkávali se stovkami návštěvníků, jak to dokládají také četné záznamy v Kronice.

+++

 

 

 

 

 

TOPlist