POKRAČOVÁNÍ POKROČILÝCH

aneb TRPNÉ OČISŤOVÁNÍ SMYSLŮ

Pokud zůstává pokročilý věrný svému úsilí o dokonalost, tak se ho Bůh ujme a zbaví ho chyb a nedostatků, kterých by se sám nezbavil.

V nižší smyslové stránce mu Bůh odebírá jakékoli citové potěšení, vystavuje ho protivné vyprahlosti a mystické temnotě.

Taková vyprahlost může být důsledkem usínání na vavřínech dosavadních úspěchů, mystické lenosti a neochoty k obětem. Potřebujeme tedy určení jistých známek pro přesné rozpoznání./

Z toho, že duše nezakouší ani náchylnost ke stvořeným věcem, se dá poznat, že vyprahlost a nechuť až odpor k Božským věcem je seslána Bohem. Přes všechnu vyprahlost, nechuť ke všemu a odpor k obětem však pokročilý trvale vzpomíná na Boha a s úzkostí a bolestí sleduje, že mu neslouží. Zvláště modlitba je obtížná a pokročilý je neschopný uvažovat o jakémkoli náboženském námětu. Přitom však přetrvává v duši obecný, temný, prostý pohled na Boha, vědomí jeho přítomnosti a úzkostlivá snaha zůstat s ním a u něho. Duše je tedy stále u Boha, chce se k Bohu povznést, protože je šťastná jedině u něho. Touží i po samotě, po ústraní. Naproti tomu vlažný ztrácí touhu po Bohu.

Duše trpí v domnění, že ji Bůh opustil. Jenže tato temnota je mnohem větší Boží dar než byly dřívější útěchy. Je třeba jen trpělivost a vytrvalost. Hlad po Bohu se stupňuje a očišťuje duši od smyslových přání a tužeb víc než cokoli jiného.

Někdy se připojuje i nejrůznější pokušení, pohrdání, pronásledování a stíhání ze strany lidí, často i spřízněných, z vlastní rodiny, a pak i ze strany ďábla. Tvoří jakýsi doplněk ke zkouškám dopuštěným Bohem.

Bůh odvádí člověka od přílišného přilnutí k hmotným věcem, od zakládání si na práci, na osobní důstojnosti, na společenském postavení a kulturním uznání až k uvědomění si naprosté marnosti těchto věcí, vláčí ho blátem mediálních pomluv a nactiutrhání, které na něj dopouští. Podle veřejného mínění mediálně znásilňovaných mas se totiž všechen život odehrává v masmédiích.  Někdy Bůh dopustí i těžká pokořující pokušení, mimořádné pronásledování i ze strany duchů, aby pokročilý dokonale poznal svou bezmocnost.

Tyto zkoušky přinášejí požehnání u toho, kdo se k nim staví velkodušně a hrdinsky se přes ně přenáší, aniž by se jim bránil a odstraňoval je od sebe. Pak se stává pokornější. Poznává, že sám nemůže nic. Tím se stává i vděčnější Bohu. Kvůli tomu považují světci i své velké skutky takřka za nicotné, ve smyslu slov Písma: „učinili jsme co jsme měli, jsme neužiteční služebníci“.

Co pokročilý není sám schopen dosáhnout, působí v něm Boží zásah. Pokročilý získává svobodu ducha a naprostou nezávislost na všem. Učí se také trpět, snášet utrpení, stává se trpělivým. Současně rostou ctnosti a mnohý pokročilý zakouší i uprostřed tohoto trápení jakousi tichou radost.

Vyžaduje to hodně trpělivosti,. odevzdanosti a vytrvalosti. Mnozí pokročilí ztroskotávají právě z nedostatku vytrvalosti, nebo tím, že se zbavují falešných pomluv ve sdělovacích prostředcích a jinde ve světě a vydobývají si zadostiučinění na veřejnosti. Jenže tím se vlastně duchovně zastavují se a pozvolna se vracejí na nižší úroveň mystického života. Tak končí většina pokročilých, kteří začínají s velkým rozmachem.

Přes všechny vyprahlosti nesmí pokročilý opustit modlitbu a ostatní svátostné úkony, nýbrž musí přijmout jejich tíživost a občasnou protivnost a odevzdaně kráčet za Ježíšem. Vždyť Ježíš sám ho vede a je s ním tak, aby se vymaňoval z lidských nánosů skladby zbožnosti. A tak každým "staň se" podává duše dospělého Bohu důkazy své lásky a rychleji postupuje.

Učení o „temné noci” jako období zvláště vypjatého očišťování, do kterého pokročilý či dospělý vstupuje (nebo je Bohem uváděn) na své mystické pouti, bývá spojováno zejména se jménem sv. Jana od Kříže. sv. Jan skutečně prožil do hloubi duše temnou noc, a také dokázal svou zkušenost uspořádat a vyjádřit, takže soustavně pojednává o významu a místu temné noci v životě pokročilého.

CO RADÍ JAN TAULER

Jan Tauler zanechává po sobě kázání, zachycené jeho posluchači. V kázání, předneseném na svátek Narození Páně, se zmiňuje o trojím zrození Božího Syna, které v ten den také slavíme. Kromě rození „v božské podstatě a rozdílnosti Osob” a pozemského narození z Panny Marie uvádí ještě rození, které „spočívá v tom, že se Bůh den co den a hodinu co hodinu vpravdě duchovně rodí v každé dobré duši milostí a láskou.”

V 10. kázání vykládá Ježíšova slova z velekněžské modlitby takto: „Ať jsou s námi jedno, jako my jsme jedno, já v tobě a ty ve mně, ne spojeni, nýbrž dokonale jedno; ať i oni jsou jedno s námi, ne však přirozeností, nýbrž milostí.” Toto zrození skrze milost působí v nás Duch svatý.

Hlavní je však otevřenost pokročilého, jeho připravenost pro přijetí Ducha a narození Boha v duši. Pokročilý musí usebrat a obrátit všechny své síly, nižší i vyšší, aby tak došlo ke sjednocení všeho rozptýlení, musí hledat ve všem pouze Boha a nehledat útěchu jinde než v Bohu. Dále se musí osvobodit se od jakéhokoli lpění a vlastnění a dojít naprosté pokory, která se zcela otevírá Bohu a očekává vše pouze od Boha, bez nároku, že by dospělý přes svou duchovní pokročilost mohl něčeho dosáhnout pouze lidskými silami nebo lidským přičiněním. To je pro duchovně pokročilého nesmírně těžké, protože už příliš vězí ve svých lidsky osvojených skladbách zbožnosti.

V kázání na Janovo evangelium (16,7-15) vykládá Ježíšův výrok: „Je pro vás dobře, že odcházím. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde,” vykládá tato místa ve smyslu, že je nutné, abychom prošli situacemi, kdy se nám Pán Ježíš bude zdát vzdálený a budeme zakoušet opuštěnost, bezútěšnost, neschopnost k jakémukoli dobrému dílu a budeme neteční, chladní, těžkopádní a zarmoucení. Duchovně pokročilý v oněch chvílích nemá situaci ve svých rukou, dnešními pojmy bychom mohli říci, že může zakoušet stavy blízké až depresi a psychickému zhroucení, neboť Tauler varuje, že se může objevit i „nezvladatelný smutek”. Bůh však má situaci pevně ve svých rukou, žádá jen od nás, abychom se nechali přetvářet, očišťovat, abychom byli ochotni „respektovat či zohledňov t Boha”. Pokud k tomu duše přivolí, dosáhne úžasné proměny: mnohost se stane jednoduchostí, utrpení slastí, rozrušení klidem a každá hořkost se promění v pravou sladkost.

Tady je tedy cíl, ke kterému nás Bůh vede, k našemu vlastnímu narození v Něm.

Tauler rozeznává dvě základní období mystického putování. V jedné je činný či aktivně zapojený člověk, který hledá Boha, v druhé Bůh, který hledá člověka.

V 37.kázání vykládá podobenství o ženě, která ztratila stříbrnou minci (Lk 15,8a): Jak probíhá toto hledání v člověku? Děje se v něm jednak způsobem činným, jednak trpným. Činné hledání spočívá v tom, že člověk hledá; trpné pak v tom, že je hledán.” Činné či lidsky zapojené hledání pak probíhá jednak „vnějškově”, což spočívá především v pěstování ctností, ale také ve vytváření lidských struktur zbožnosti, a jednak „vnitřně”; a toto vnitřní hledání spočívá v tom, že „člověk vchází do svého vlastního základu, do samého nitra a tam hledá Boha, jak nás sám o tom poučil, když řekl: ‘Království Boží je ve vás’. Kdo chce nalézt toto království – a to je Bůh s celým svým bohatstvím a ve svém vlastním bytí a přirozenosti –, ten ho musí hledat tam, kde je: v nejvnitřnějším základu, kde je Bůh duši daleko bližší a vnitřnější, než je ona sama sobě.”

Na toto hledání, které člověk zakouší jako hledání ze své strany, navazuje hledání z Boží strany: „Když člověk vejde do takového domu a hledá tam Boha, obrátí celý dům vzhůru nohama. Načež Bůh hledá zase jeho a obrací celý dům naruby jako ten, kdo něco hledá: to odhodí sem, to zas tam, až najde, co hledá. Právě tak je to s tímto člověkem: jakmile vejde do toho domu a hledá Boha v tom nejvnitřnějším základu, tu přichází Bůh a sám hledá Božího dítěte a celý dům obrátí naruby.” Nezbytnost tohoto Božího zásahu k tomu, aby se někdo mohl stát opravdu člověkem Božím – „vznešeným”, poukazuje jednak na nedostatečnost lidského nahlížení věcí, které musí dostat jakýsi Boží punc, a jednak na naprostou prvořadost trpné odříkavosti před zapojenou činorodostí. V 37. kázání Tauler dále upozorňuje, že jakmile „Bůh vstoupí do tohoto domu, do vnitřního základu, všechny způsoby a formy, v nichž se Bůh tak či onak představuje, jsou člověku odebrány a všechno je docela převráceno, jako by člověk nic z toho nikdy nepřijal”. Tady jasně spatřujeme prvenství odříkavostí, kterou nazýváme trpnou: „V takovém převracení, pokud se mu člověk dokáže odevzdat, je doveden mnohem dál, než ve všech těch skutcích, způsobech a záměrech, které kdy byly vymyšleny a vynalezeny.”

Jak dramaticky bude prožíváno toto „převracení a vymetání domu”, záleží na připravenosti člověka, třebaže se považuje za pokročilého či dospělého. Tak ve svém kázání na Zjevení Páně Tauler vykládá význam darů, které 3králové přinesli do Betléma. Myrha, která je hořká, je dávána člověku, když se odvrací od světa a obrací se k Bohu. Má zapudit každé zalíbení a zadostiučinění, které nachází ve stvoření, neboť je třeba vyloučit každou „vlastnickou radost”. Tato myrha musí být hořká tím víc, čím větší bylo nezřízené přilnutí ke tvorům. Je to „hořkost přehořká”. A právě ta doléhá na pokročilého, který je v zajetí lidsky vytvořených na osvojených skladeb zbožnosti. Bůh nestojí o naše lidsky zavedené struktury zbožnosti, nýbrž o naše srdce.

POKROČILOST Z HLEDISKA ZAČÁTEČNÍKŮ

Apoštolově zesmutněli, když poznali, že Pán od nich odchází podle všeho už natrvalo. Vždyť si tak navykli na jeho lásku. Uvěřili v Ježíše Krista. Viděli, že je Bůh a jaké lásky je schopen. Byli si tak jisti v jeho přítomnosti. A nyní stála před nimi veliká úloha, aby sami a možná po dlouhou řadu let vedli onen zápas s ďáblem i se světem, který pro Mistra vyvrcholil na kříži a který ani pro ně nebude snadný. Zesmutněli, ale Spasitel je božsky přenáší do krásné budoucnosti. Jdu k Otci. V domě Otce mého je mnoho příbytků. Jdu vám tam připravit místo...

Tak označil sám Ježíš, jednorozený Syn Boží, pokračující život Božích dětí. Jdou prostě domů, vracejí se do otcovského domu, vracejí se do domu, kde je čeká jednorozený Syn Boží a kde je čeká otevřená náruč dobrého Otce a místo připravené v otcovském náručí. Takto sledujeme pokračující život Božích dětí. Jdu vám připravit místo.

Kdo by se děsil návratu domů, kdo by se bál? Obávat se Boha mají jen ti, kteří právem v něm musí vidět přísného Otce, spravedlivého soudce. Svatá Terezie Ježíškova se nebála zatracení, a říkala, že malé děti se nezatracují. Kdo chtěl být dítětem Božím, i když chyboval, smí se klidně těšit na tento okamžik. Obávat se má jen ten, kdo docela přerval otcovskou návaznost.

Někdy se namítá, že Bůh je krutý, když kvůli nějakému hříchu opustí člověka navěky. Vezměme to s jiného hlediska. Když se někdo tvrdošíjně vytrhuje z ruky Otce nebeského a tak přervává otcovskou návaznost, když se někdo odmítá nechat vést, zachytit, když pak svůj útěk zpečetí zatvrzelostí, tedy zůstává navěky daleko od otcovského domu. Daleko od lásky, daleko od věrnosti, od pokoje a míru a od spočinutí, od toho, v němž je jediné štěstí. A toto je vlastní zavržení. Samozřejmě, že je třeba bát se možnosti tohoto věčného zatracení, ale lépe řečeno, bojme se jen svého věčného útěku, své věčné pošetilosti, která by si chtěla sama rozumět, sama lépe rozumět svému štěstí. Kdo si chtěl lépe rozumět než Bůh, lépe rozumět své cestě než Bůh svými přikázáními, nemůže se divit, že nedojde, že bude věčně bloudit daleko od domova. A kdo se na své životní cestě uchyluje od otcovské lásky Otcovy a vedle něho miluje ještě jiné, sám se neodváží přiblížit se k čisté nesmírné lásce, na kterou nikdo není hoden patřit.

KDE JE OTCOVSKÁ NÁRUČ?

Znamená vyplnění všeho toho, po čem lidská duše touží už svou přirozeností zde na zemi. Znamená to však ještě předstižení všech, i nejzávratnějších tužeb lidské žízně po štěstí. V něm porozumíme veškeré pravdě, všemu, co nás zde na zemi trýznilo jako mučivé, nepochopitelné tajemství. Uvidíme všechnu pravdu. Porozumíme všemu bytí a dění. Všechno, oč jsme zde na zemi usilovali v bezesných nocích, v hledání dospělého věku, vše se nám rozloupne a zjeví v krásné jasnosti i souvislosti. Ale hlavně: spočineme v náručí nebeského Otce. To, co vložil do nás svým zjevením a svou milostí, svým sdělením účasti na vlastním životě, to vše se nám odhalí v plnosti a propasti svého bohatství. V podmínkách světa ti sledujeme jenom ve víře, za závojem víry, zde jen toužíme nadějí, zde jsme poznáváme jen částečně a i naše láska je tak ubohá, protože jsme neměli Boha tak dokonale, jak se nám dá tam - v domově. To bude teprve pravý náš domov.

Na světě můžeme mít možná dům, snad evropský, snad světový, ale žádný domov. Domov znamená konec bloudění, cíl hledání. Domov znamená nalezenou celou lásku, znamená jistotu. Jaká jistota se nám otevře v náručí nebeského Otce! Otevřou se nám všechna tajemství. A nejenom to, nýbrž budou naším plným životem.

Teprve v otcovské náruči pochopí objímavost lásky Boží. Ponoříš se do ní celou bytostí jako houba do oceánu. Rozum, hledající pravdu a zklamaný tím, co z té pravdy našel, že pak už nebylo tajemství, zde bude stále pronikat nejzávratnější tajemství a nikdy se ho docela nedobere.

Nejvnitřnější život samého Boha, to, z čeho nám sám odhalil cíp zjevením tajemství nejsvětější Trojice, a to, co se jen v přítmí našeho poznání skrze víru a mystickou zkušenost u nejšťastnějších stává světlem, stane se celým naším životem.

Zakusíme od srdce k srdci, jak nás Bůh miluje. Ta láska bude před námi odhalena jako otevřená kniha. Jak jsme byli potěšeni, když jsme viděli na zemi lidi plné lásky. V tajemství Božího života zakusíme všechny tak početné skutky lásky a péče Boží o všechno tvorstvo. Přitom také pochopíme, kolik lásky bylo v tom, co nám mnohdy připadalo jako kříž a jako nerozluštitelný kříž, nepochopitelné řízení, které se mnohdy těžko jevilo přirozenému zraku jako otcovská láska. Zakusíme lásku, která sama dávala, ačkoliv jsme jí za to my dát nedovedli nic; nic, co by Boha učinilo blaženějším nebo šťastnějším.

Lásku, která jen a pouze dávala, protože je láskou. A tato láska bude naším pokrmem a naším životem. Spočinout ve stvořené lásce poskytuje zástupům závratné štěstí. Spočinout v lásce nestvořené, jak to nás teprve oblaží!

Všechna ostatní stvořená láska se nakonec přesytí. Zde je všechno dobro a veškerá láska, láska, která nemůže unavit ani přesytit, láska, která podává stále nové, věčně krásné polibky.

Bylo nám na zemi krušno, že jsme se mohli ztratit svému nebeskému Otci, že jsme Ho tu na zemi mohli t urážet, že jsme mohli zabloudit od jeho otcovského domu. U něho, doma, v jeho náručí, až jej budeme dokonale mít, budeme tak utvrzeni v lásce, že se nebudeme prostě už svou celou bytostí moci odtrhnout od něho. Jak nás pokořovaly naše chyby, naše nedostatky, tolikeré zrady duše i těla! Tělo bude oslaveno, Tělo přijme na sebe nesmrtelnost a oslavení, které nám zjednal nebeský Syn u Otce.

Když dovršíme své přivtělení k němu připojením se k jeho slávě, budeme se podílet i na nesmrtelnosti, kterou chystá Otec nebeský svým věrným dětem.

Co všechno se dá očekávat v otcovské náruči? Uvažte nejčistší slasti, ale také nejlepší, připomeňte si zakoušení dobra, oheň lásky, vzpomeňme na všechny radosti, které dovedou povznést čistou duši, potěšit. To vše je ještě málo proti tomu, co nám připravil Otec v naší vlasti, neboť ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, co připravil Bůh těm, kteří ho milují.

Kolikrát se na zemi trápíme kvůli tomu, že tu vítězí zloba, i ta naše, zatímco v nebi bude vše vyrovnáno a vyváženo. Spravedlnost těch, kteří po ní žízní a kteří jsou kvůli tomu v poníženi na zemi, bude nasycena vrcholnou spravedlností, že se Bohu dostane za jeho lásku, trpělivost, moudrost a milosrdenství konečně oslavení, které v pozemských poměrech tolik postrádáme.

V podmínkách světa nás trýzní to, že nás deptá neláska, závist a nepřátelství. Někdy, čím více jsme prokazujeme dobro, tím méně vděčnosti a lásky se nám dostává.

Dobrota, obětavost mnohých zde na zemi nenachází odezvu ani vděčnost. I to nás znepokojuje, takže toužíme, aby i toto bylo v otcovské domovině vyváženo. Abychom teprve u Otce poznali, proč i toto dopouští Bůh na své miláčky, aby totiž z jejich rozdrceného srdce, z jejich krve a obětí vyrostlo mnoho nových, krásných darů pro ně i pro ty, kteří se touto jejich krví poznali, v ní se vykoupali. Ti, kdo v lázni své krve, potu a slz přivádějí k Otci své bližní, budou tím blaženější nad štěstím, které je jim dopřáno vykoupit, protože i Ježíš odmítá nabízenou slávu a přijímá ponížení. Bere na sebe podobu otroka.

Ve světských podmínkách je naší krutou bolestí, že si mnohdy nerozumíme ani my, kdo přece sledujeme právě to jedno, jediné království Boží. Jsou mezi námi různosti mínění, dělí nás různé cesty. Tam, v otcovské náruči poznáme, že všechny tyto cesty vedou k jedinému středu Srdce Páně.

Jedině v otcovské náruči, která se nám obětavě otevírá na kříži, je odměňována všechna oběť, tichá, neznámá a skrytá oběť milionů neznámých, skrytých hrdinů mimořádné věrnosti v prostých a běžných všednostech. Tam se dostává odměny těm, kdo věří, mají odvahu hledat a milovat a ochotu a vytrvalost sloužit tiše, v neznámu, kterým ani my ve světě nedovedeme plně být vděčni. Sejdeme se se všemi, s kterými to dobře myslíme, kteří nám tolikrát ve světě nerozumí a odporují nám. Ve světle Otcovy pravdy a jeho probodeného Srdce poznají ti, kteří nám takto nerozumí, naši dobrou vůli, naši upřímnou, kolikrát třeba i divně vypadající lásku.

Tam si konečně porozumíme my všichni, kteří jsme si nerozuměli kvůli různosti povah. Poznáme všechny, kteří kdy Boha milovali, a poznáme všechny, kteří i nás milovali, a my o nich nevěděli, poznáme zásluhy všech, kteří nám vyprošovali svou obětí obrácení, vytrvalost, sílu a vzrůst milostí. Poznáme všechny, kteří kdy žili na zemi a na nebi a milovali Boha. Jedině v otcovské domovině se naskýtá jasný a krásný pohled, jehož se nikdy nenasytíme, na všechny dobré, věrné, čisté, svaté, spravedlivé a milosrdné. Jen krása, jen dobro, jen radost a láska a kvůli tomu jen štěstí bude v tomto Otcově náručí. To všechno vyplývá z pojmu našeho věčného domova, jako objetí Otcem a Otce. Zatím se musíme omezit především na mši svatou, kde se sjednocujeme o jednoho stolu, a na kříž Páně, který nám dává příležitost k důvěrně blízké účasti na celém tom božském dějství.

Západní spotřební demokracii vyznačují od druhé poloviny 20.století díla jako Osamělý dav (
David Riesman), Útěk od svobody (Erich Fromm), Konec ideologie (Daniel Bell). Odpovídají skutečnosti, že údajně vyspělejší spotřební demokracie poskytuje mnoho hotových prostředků, postupů a struktur, ale žádné cíle. Přicházející mladí či zaostalí zakoušejí uprostřed těchto vymožeností duchovní prázdnotu a bezideovost, a cítí, že se s nimi nepočítá jako původními obrazy Boha, a tedy nadanými svobodnou vůlí a samostatným rozumem. Mají tedy sklon odhodit svobodu, projevit se anarchisticky až teroristicky, a konečně upadají do nihilismu, bezdomovectví, bloudění.

Většina duchovně pokročilých či dospělých, kteří váznou ve svých lidsky vytvořených a osvojených strukturách zbožnosti, je zaměřena k činorodému projevu v oblasti sociální spravedlnosti, jako je péče o tělesné zabezpečení přicházejících, mladých, zejména málo přizpůsobivých a jejich doprovázení, dále péče o okolní životné prostředí.

Naopak u přicházejících, totiž duchovně zaostalých či mladých, kteří ještě nejsou zaujati nějakými lidsky osvojenými skladbami zbožnosti a duchovního života, se pozornost upíná spíše k vnitřnímu mystickému osvojování si tajemství víry kontemplací, než k praktickým projevům, obráceným navenek, politicky a vůbec společensky přicházející a starostí o vnější životní prostředí. Mladí či začátečníci přicházejí, aby se připravili a vnitřně posílili, nebo aby načerpali novou sílu pro práci, kterou ještě nevykonávají.

Přijď už, Pane Ježíši, přijď! – a objasni naše temnoty a naše nejasné vztahy a uděl pokoj domova našemu srdci i každému lidskému příbytku. B

+++

ZAČÁTEČNÍK NA ŽIVOTNÍ DRÁZE

I když náš vnější člověk chátrá, přece ten, který je uvnitř, obnovuje se den ze dne.   (2 Kor 4,16)

Když mluvíme o skladbě duchovního života začátečníků, tedy jde o lidskou skladbu. Všechno je zde silně poznamenané člověčinou. Proto je tu velký rozdíl mezi zvláštní povahou muže a zvláštní povahou ženy. Sotva že se ale přejde k pokročilosti v duchovním životě, rozdíl mezi mužem a ženou se stírá a ztrácí smys

Jazyk lidského mládí je jazykem vzestupu, vážného a nezbytného idealismu. Je to hrdinský jazyk vítězství, úspěchu, ovládnutí vlastního JÁ a překážek či rozvojových krizí.

Bez tohoto pojetí a úsilí zůstává člověk ve svém malém a sobeckém světě neduživým trpaslíkem. Proto vyráží ven, aby byl vyrván ze svých dosavadních lidských kořenů, ať už záměrně, či pudově, moudře nebo hloupě. Skoro všechny primitivní lidské struktury mají potřebu vstupních obřadů a průvodců. Někdo musí dohlížet na první úsek cesty a vysvětlovat, že cesta se skládá z více úseků.

Dnes trpíme nedostatkem znalostí jak o vstupních postupech, tak o přechodu k dospělosti. Bez nich by náboženství zůstalo na povrchu, bez skutečné vnitřní proměny jednotlivých lidských bytostí. Nepochybně právě v tom spočívá podstata rozčarování nad lidskými skladbami zbožnosti západní společnosti. Lidé přestávají důvěřovat zavedeným skladným zbožnosti, které pouze zakrývají JÁ jejich předků.

Vzestup skladby duchovního života se stává kritickým v druhé polovině lidského života. Ocitá se před růstovou krizí. Stává se maskou sobectví, snahou dostat se vzhůru za každou cenu, zneužíváním moci, používáním ideologie a zásad za účelem vyhýbání se mezilidským vztahům – tím, co svatý Pavel ve svém listu Galatským nazývá zákonem místo Ducha. Sám Pán Ježíš má dva postupy učení: jeden pro začátečníky a druhý pro pokročilé (Mt 13,10–12). Zanedbání tohoto rozdílu působí mnoho duchovní škody. Společensky zavedené náboženství dává přednost udržování svých účastníků v prvním úseku duchovní cesty.

Začátečníci se ztotožňují spíše s úlohou pořadatele a osobně se skvěle prosazujícího jedince, a to i za cenu ztráty duchovní hloubky a inspirovanosti Duchem Svatým. Tohle zase vyhovuje vládci světa. Vlády tohoto světa očekávají pořádek a poddajnost, nikoliv podnětnost a tvořivost z Ducha Svatého. Z hlediska lidské organizace je to správné. Ovšem z hlediska duchovního je takový přístup scestný.

Velcí duchovní učitelé mají pro pokročilé na duchovní cestě jiný program. Už se nejedná o „zdůrazňování JÁ“ v rámci dvojakosti, jež zplošťuje lidstvo na černobílé. ´Pokročilí si už nedělají starosti s hranicemi a totožností. Už se netrápí otázkami „kdo jsem?“ nebo „kdo je uvnitř a kdo venku?“.

Kladou si otázku: „Co skutečně je?“ Setkávají se s Bohem, jenž „dává slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé“ (Mt 5,45). Jde o křížovou cestu, jejíž poselství se nám z kultury smyslů vytratilo. Je totiž zaměřeno za hranice kultury smyslů.

Je-li pro začátečníka v duchovním životě hlavní osobně vyniknout, tedy u pokročilého to už není cílem, protože hlavní je oslavit Boha. Teprve zde se začíná jednat o pravé hrdinství, protože jde o výkony či oběti za hranicemi lidské přirozenosti. Nyní je cílem něco, co už nemůžeme sami docílit svými přirozenými silami: svatost. Svatost zřídkakdy vypadá jako osobní okázalé vyniknutí. Svatost souvisí s tím, kým jsme v Bohu, kde přebývá naše „JÁ“ se zcela novým prožíváním naší vlastní totožnosti a jedinečnosti. Jde o podřízení Bohu, jenž je daleko více mnou než já sám sebou. Svatost souvisí s bytím v Bohu, zatímco začátečnický usek cesty má více společného s konáním a dosažením své lidské totožnosti.

Svatý Pavel popisuje své obrácení na víru přinejmenším ve dvou fázích. První zahrnuje dramatické setkání s Kristem na cestě do Damašku. Druhou fázi vystihuje skromněji ve třetí kapitole svého listu Filipanům. Nepřekvapuje nás, že od první události uběhlo už dvacet let a Pavel je nyní bezmocně držen ve vězení. Sledujme jeho překvapivá slova: „co do spravedlnosti, která je v Zákoně, nelze mi nic vyčítat. Avšak co mi bývalo ziskem, považuji pro Krista za škodu. Ano, vůbec považuji všecko za škodu, když to srovnám s nesmírně cenným poznáním Krista Ježíše, mého Pána. Pro něho jsem se toho všeho vzdal a považuji to za brak, jen když získám Krista a budu nalezen v něm, a to ne se svou spravedlností, která je ze Zákona, nýbrž s tou, která je skrze víru v Krista, se spravedlností z Boha na základě víry! “ (Flp 3,6–9). Zákon, který ho nasměroval k dobrému začátku, ho nyní tíží. Kdo pochybuje o tom, jak silně to Pavel vnímal, ať si připomene, že v původním podání je místo slova „brak“ užit výraz „lejno“. To je překvapivé zejména s ohledem Šavlovu mladickou uchvácenost zákonem, jež ho vedla pronásledování křesťanů.

Něco podobného sledujeme i u sv.Jana Křtitele. Nejedl a nepil (Mt 11,18), žil v odříkání na poušti, nosil hrubé oblečení a skoro pro každého měl tvrdá slova. Bůh používá takové vypjaté horlivosti, aby přiměl začátečníky vyrazit na duchovní cestu: „Amen, pravím vám, mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nevystoupil nikdo větší než Jan Křtitel, avšak i ten nejmenší v království nebeském je větší nežli on.“ (Mt 11,11)

Cesta, kterou se ubírá Ježíš, zahrnuje více trpělivosti a milosrdenství než původní strohý Janův hlas. Přesto se Ježíš podřizuje Janovu křtu jako počátečnímu kroku. Jan křtil vodou, ale Ježíš nabízí nový křest, křest „Duchem svatým a ohněm“ (Mt 3,11c).

Znovu sledujeme dva úseky duchovní cesty. Důležitá je jejich posloupnost a přechod z jednoho do druhého. To se děje jedinečným zásahem Ducha svatého. Tento přechod nelze zvládnout přemítavým myšlením, ani pouhým citováním Božího Slova. Proto se v Církvi klade důraz na duchovní průvodce. Logické soudy přemítavého myšlení ani odkazy na Boží Slovo v kritických okamžicích přechodu nepostačují. Zásady, které nám pomáhají v začátečním úseku cesty duchovního života, mohou být pro pokročilého nebo dokonalého scestné. Vyžaduje to krajně vystupňovanou pokoru, až poníženou pokoru vyhlížející bláznovsky – možná i strohou autoritu – abychom se dokázali zbavit toho, co se nám dříve zdálo nezbytné.

Více než zohledňovat jistotu a sílu mládí bere učení Církve v úvahu zkušenosti celého života včetně nejistot, které přináší vyšší věk. Pak snad budeme schopni pochopit svůj život a lépe ho dokážeme učinit snesitelným.

To je ta Ježíšova ohleduplnost, jež nám pomáhá chápat a užívat léta našich radostí, potěšení i omylů. Když Církev přistupuje k lidem tímto způsobem, stává blahou zvěstí pro většinu lidí, rozhodně lepší než další schůzka komisních úředníků na nějaké konferenci.

Začátečník s planoucí, zuřivou vášní pro řád řeší sice své vlastní komplexy, ale zanechává za sebou mnoho obětí: slabé, rozvedené, žijící na hromádce, homosexuály, lesbičky, úchylné, bloudící, hříšníky, o kterých tvrdí s přezíravou blahosklonností, že je miluje, „i když nenávidí hřích“. Jeho vlastní JÁ však zůstává nedotčeno ve své nadřazenosti a povznesenosti – a dokonce ani Bůh s ním nemůže pohnout.

Tady se ukazuje trvalá potřeba vyzrálých starých učitelů duchovního života, aby naučili začátečníky soucitu a trpělivosti. Je přirozené, že většina kultur pohlíží na starší a „senáty“ jako na své vůdce.

Jazyku sestupu se buď v pokročilém věku naučíme (obvykle skrze utrpení a zkušenost bezmoci), nebo se ocitneme na dlouhé cestě výčitek, zlosti a odmítání, obklopujících naše cíle, zatímco se kolem nás budou hromadit životní zklamání a prohry.

Pak si namlouváme: „Já mám pravdu a ostatní se mýlí. Mám právo na své úsudky a budu užívat všech svých sil na to, abych je odůvodnil.“ Od mládí mám sklon vyhledávat starší, aby mi něco řekli o životě. Protože co vám může říct mladý začátečník jiného, než něco svých omylech a bloudění? Jsem přesvědčen o existenci pokročilého, zkušeného, vyspělého modelu. I když se zdá být výhodnější hledat oporu spíše mezi pokročilými než mezi mladými zelenáči, přesto to samotné není záruka, že to tam opravdu najdeme. Když už totiž pokročilost nedovoluje člověku opakovat se v omylech nebo přešlapovat v bludném kruhu, tak se kdekdo uzavírá do sebe, nebo naopak pokračuje ve vyčerpávajícím běhu na dlouhou trať. A tak se vytváří málem armáda sucharů, kteří jsou emocionálně, duchovně i myšlenkově zabednění – nebo aspoň ne dost otevření. To jsou ti přemoudřelí pantátové a původci různých „ismů“, kterým se rádi smějeme, ale většinou je přehlížíme.

+++

ZPŮSOBY PŘEKROČENÍ VSTUPNÍHO PRAHU

Sledování způsobů překročení vstupního prahu začátečníků odhaluje některé zřetelné a neměnné vzorce.

Původní křesťanské skladby k překročení vstupního prahu začátečníků, křest a biřmování, byly závazné pro všechny věřící (Ga 3,28).

Přitom bylo převzato mnoho z dosavadních skladeb k překročení vstupního prahu začátečníků, jako ponoření, pomazání, obnažení, změna oděvu, osvícení ohněm, nové jméno, průvodci - kmotři a kmotry nové společenské postavení, širší rodinná totožnost.

Svátost biřmování přirozeně navazuje na věk dospívání. Všeobecně se zachovává skladba vyjadřující očištění, umrtvení, zkrášlení a načerpání nové síly.

Naznačované utonutí se stalo „křtěním“ nemluvňátka v bělostné roušce. „Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt? Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života. Jestliže jsme s ním sjednoceni, protože máme účast na jeho smrti, jistě budeme mít účast i na jeho zmrtvýchvstání.“ (Ř 6,3–5)

Zjevné oslabení a zmarnění je vyrovnáváno pomazáním olejem, jakým se pomazávali zápasníci.

Tyto způsoby překročení vstupního prahu začátečníků Iniciační obřady, stejně jako ostatní bohoslužebné úkony, jsou vždy veřejné, se společenským uznáním zavedených i nových významů. Jakmile se jednou udály, jsou konečné.

Věc je jasná a uzavřená: člověk překročuje práh dospělosti a vydává k dospělosti, z chráněného se stává ochraňující bojovník Boží.

Kultura, opírající se pevně o svůj základ, totiž kult, se projevuje zavedenou slavně ustanovenou skladbou, skrze kterou dosahují její nositelé dokonalé totožnosti. Třebaže důvěra některých jejích představitelů v tyto skladby dočasně ochabla, se obnovuje střídavě se prolínajícím hnutím mužů a hnutí žen, které znovuobjevují jejich podstatný význam., protože v Kristu už není muž nebo žena.

Tyto slavně zavedené a používané struktury jsou v příkrém rozporu s mnohými moderními postupy a úsilím vynakládaným na zvýšení sebedůvěry člověka. Různé světské léčby a postupy ulpívají na upřednostňování „EGO“ lidského jedince. Sotva se však odloží jejich vymyšlené lidské postupy se starodávným názvoslovím, zůstávají záležitostí pouze duševně nemocných. Bez kultu totiž není žádná kultura duchaplnou kulturou. Kdo zde překročí vstupní práh, ten si uvědomuje, že je sám pozván nést kulturní hodnotu. Jediný, na kom záleží, je lidsky vtělený Bůh, který je „všechno a ve všech“ (Kol 3,11b).

Vstupním prahem je každý uváděn do následujícího programu:

Předně shledává, že život není snadný, nýbrž strastiplná cesta. Musíme být předem označeni „křížem“, jinak o něj budeme celý život zakopávat. „Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním…“ (Mt 21,42, Ž 118,22)

Pomocí náročných ponižujících a strašných zkoušek je každý uváděn k přijetí lidského údělu, že jsi prach a v prach se obrátíš. Kdo se zdráhá přijmout tento úděl, ten se potácí mezi depresí a šílenstvím. Naše zranění musejí být přijata za slavně ustanovená zranění, aby nás připravila na konečné oproštění se od závislosti na tomto světě.

Překročení zavedeného vstupního prahu správně zasazuje každého příchozího do světských struktur. Osvojuje si skromnost a pokoru. Jinak získá falešnou představu o sobě samém a bude si muset neustále uměle dodávat sebedůvěru pomocí různých technik, ale i alkoholem a drogami.

Překročení zavedeného vstupního prahu vede příchozího k poznání a uznání hranic možností tak, aby se naučil spoléhat na ostatní. Tento svět není světem neomezeného pokroku, nýbrž podléhá Bohu. Tuto závislost musíme nejen poznat, ale také pokorně přijmout.

Přestaň myslet jako soukromník, protože závisíš na něčem větším a na Někom, kdo tě nekonečně přesahuje. Nauč se naslouchat, být poslušný Jeho hlasu a vzdávat Mu. úctu, a přestaň odsuzovat a počínat si vypočítavě. Jsi součástí velkého a posvátného tajemného Těla. Jinak uvázneš ve své falešné ideologii, že jen ty vytváříš životní vzor. Jsi teprve na počátku, a teprve máš objevit svůj životní vzor..

Znamení vstupního prahu k pokračování osobního růstu:

 „…to, co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením za jeho tělo, to jest církev“ (Kol 1,24b).

Upřímné hledání Ježíše Krista jako svého učitele, svého vzoru a cíle svého života. Bez lidsky vtěleného Boha tě spoutává sobectví.

Předsevzetí dosahovat jednoty se Synem Božím, jenž je ve všech lidech, a zvláště v těch, kteří jsou zranění, odmítaní nebo pronásledovaní (Žd 13,2).

Předsevzetí k utváření živých vztahů s dalšími lidmi jako základním pilířem tajemství církve (Mt 18,20).

Soustředění všech sil k zachovávání duchovní sebekázně, etiky evangelia ve svém soukromí i na veřejnosti (Mt 6).

Předsevzetí ke sdělování radostné zvěsti od srdce k srdci a ke sjednocování své rodiny podle svaté Zdislavy v soukromí i na veřejnosti ve spojení s celou Církví svatou (Kor 1,10–13).

Soustavné a vytrvalé přijímání osobní zodpovědnosti za své činy tak, že dostojím svým závazkům, ať už manželským, rodičovským, synovským či bratrským. Tak se naplno zapojím jako člen domácí církve (Ef 5,21–33).

Předsevzetí být věrným článkem tajemného Těla Páně, zachovávajícím jednotu s římským biskupem a všeobecnou církví, a to pravidelnou účastí na slavné hostině lásky a jistou péčí o trpící na celém světě (Jan 13,1–20).

Život je pohyb, který jen díky Ježíši Kristu vykročuje z bludného kruhu vzestupnou spirálou. Pakli však spoléháme jenom na sebe, vracíme se do bludného kruhu, anebo dokonce s ďábelskou pomocí do strašné sestupné spirály. Záleží na svobodném lidském rozhodnutí, protože Bůh, který stvořil člověka svobodného, zohledňuje svobodu tohoto tvora a tak je jediným opravdovým garantem lidské svobody, na rozdíl od mnoha falešných lidských záruk lidské svobody.

Boží děti procházejí cyklicky osvojováním si velikonočního tajemství, ale pokaždé na vyšší úrovni díky vedení Boží prozřetelnosti.

Nic neslibuj, nýbrž podnikavě jednej nebo pokorně snášej utrpení podle svých nejlepších předsevzetí. Vydávej skutky nebo oběti dříve před sliby.

Jedině tak dosáhneš větší jistoty a dostatečně pevné vůle k osvojení si  pravého obsahu kříže. Pokud se snažíš obsáhnout nauku kříže rozumem, tak ji budeš mít spíše v hlavě než v srdci. Jenže ono jde hlavně o lásku. Buď ti prolétne před očima, takže z ní postřehneš jenom záblesk. Takové blýskavé jiskření nemá nic společného s láskou. Anebo si budeš vytvářet náhradní kříže, kterými se budeš honosit, takže budeš klamat sebe i jiné nějakým svatouškovstvím.

Není žádným tajemstvím, že Pán Ježíš nemluvil o svém kříži, nýbrž, když se naplnil čas, vzal na sebe kříž nás všech. Musel se totiž napřed naplnit čas nejen Ježíšovy pozemské pouti, nýbrž také doba upadání lidstva do otroctví hříchu, ďábla a smrti. Po Kristu už ustupuje do pozadí jak podmínka doby upadání lidstva do otroctví hříchu, ďábla a smrti, tak i podmínka dospělosti jedince. Proto spějí do Božího království už i maličké děti jako byl maličký svatý Vít nebo Imelda Lambertini. Proto Pán Ježíš volá: Nechejte ke mně přicházet maličké. TB

+++

Jak působí Mše svatá usmíření všedních hříchů

Mše svatá usmiřuje nejen těžké hříchy a tedy smrtelné, nýbrž i hříchy všední, jež urážejí milého Boha víc, než se my, ubozí hříšníci domníváme. O tom, jak velikou zlobu v sobě zahrnuje každý všední hřích, tě poučuje sv.Bazil, když píše: „Co bychom asi soudili o synu, jenž by se takto vyjádřil: Vyvaruji se toho, abych zradil otce nebo abych se dopustil jiného těžkého zločinu proti němu, kvůli němuž by mne mohl vydědit, ale ve všech ostatních věcech budu počínat podle sebe a své libovůle, třebaže je mi známo, že se mé jednání nebude otci líbit. Smýšlel by takový syn doopravdy synovsky? Určitě ne.“

A přece, sleduj, duše křesťanská, že takto svědčíš proti Bohu, svému Otci nebeskému, ne-li slovy, tak přece skutky, kdykoli se úmyslně dopouštíš všedního hříchu, tehdy říkáš: „Vím, že docela závisím na Bohu, že Mu za všechno, co mám a čím jsem, vděčím, že mi dosud každodenně prokazuje tolik dobrého. Ať se Bůh spokojí s tím, že Mu nepůsobím  žádné velké hříchy, ale ať nepočítá s tím, že bych ho chtěl ušetřit malých prohřešků! Vím, že se Mu nelíbí moje marnivost, ale nechce se mi ji odříkat. Chápu, že se Mu protiví hnutí hněvu, který dost mocně nepotlačuji, ale já si nechci dělat násilí. Vím, že jednám proti jeho vůli, když prozahálím celé hodiny, když říkám tolik neužitečných a lehkomyslných slov, při modlitbě jsem tak málo zbožný, upínám své srdce příliš na časné věci, a bez užitku promarním tolik pří1ežitostí k dobrému. Toto všechno dobře vím, ale nemám v sobě dost sil, abych se v těchto věcech napravil.“ Pověz, křesťanská duše, jestli není neslušné, mluvit takto proti Bohu? A přece tak jednáš, když se skoro denně dopouštíš všedních hříchů a tak popouzíš Boží hněv a spravedlnost k trestu. Kdybys neměl žádnou smírnou oběť, kterou bys mohl usmířit hněv svého nebeského Otce, kam bys ve své bídě dospěl? Ačkoliv tvé každodenní nevěrnosti proti Bohu nejsou smrtelné hříchy, přesto velice potřebuješ smírnou oběť, aby se Boží hněv proti tobě konečně nerozmohl a nevyhnal tě jako neužitečného syna.

Spasitel ustanovil, aby předešel tomuto zlu, mocnou smírnou oběť ke spáse všech lidí, a tou je božská oběť Mše svaté, jež mocně usmiřuje zejména všední hříchy. Kristus Pán ustanovil při Poslední večeři oběť Mše svaté, aby ti byla přivlastňována spasitelná moc této oběti na odpuštění těch hříchů, jimiž se denně proviňuješ.

To jsou slova Církve Páně, jež jasně vyjadřují, že Mše svatá ustanovena je od Pána Ježíše hlavně na odpuštění všedních hříchů.

Pascharius se v této záležitosti vyjadřuje takto: „Tato oběť Mše svaté se opakuje denně, poněvadž denně hřešíš a dopouštíš se takových hříchů, jakých se při své lidské křehkosti ani nemůžeš ubránit. Jako křesťan denně upadáš, a proto bývá Kristus denně duchovním způsobem za tebe zabit.“  Kristus Pán ti sice poskytl ještě jiné prostředky, abys jimi odpykával všední hříchy: veškeré způsoby postu a umrtvování, také modlitby a pobožnosti, jakož i almužny a úkony lásky k bližnímu vůbec, když je konáš s kajícnou myslí na odpuštění hříchů. Žádný z těchto prostředků však není tak mocný, jako obětování Mše svaté.

V  této záležitosti praví učený Suarez: ,,Křesťan, který obětuje Mši svatou na odpuštění svých všedních hříchů, nabývá také účasti na té milosti, a to nejen proto, že užívá tak mocný prostředek na odpuštění hříchů, nýbrž také tím obětováním dává najevo, že má takovou vůli, jež odporuje hříchům všedním.“ Tak říká: Poněvadž ti žádný všední hřích nebývá odpuštěn, leda že bys ho litoval, je také jistým znamením, že opravdu lituješ svých všedních hříchů, když přicházíš na Mši svatou s tím úmyslem, aby sis při ní vyprosil odpuštění. Když si tedy někdo žádá odpuštění hříchů, dává tím najevo, že by jich rád byl zbaven.

Kdo by tedy nechodil rád na Mši svatou, když může tak snadným způsobem dosáhnout odpuštění svých každodenních hříchů?

Jak velikou moc má na odpuštění všedních hříchů Mše svatá, to se dokazuje takto: „Kristus Pán ustanovil oběť Mše svaté a spojil s ní cenu své přehořké smrti, a tu ti přivlastňuje k odpuštění tvých hříchů všedních.“

Tím vlastně říká, že Kristus Pán za tebe při Mši svaté opět umírá duchovním způsobem, odpouští ti mocí své hořké smrti všední hříchy. Obětí Mše svaté bývají z tebe sejmuty tresty za hříchy, a všední hříchy ti prominuty i s povinností, abys za ně trpěl trest. Ovoce Mše svaté je úžasně veliké, poněvadž ti přivlastňuje úžasné poklady zásluh a zadostiučinění Ježíše Krista. Při Mši svaté se ti všední hříchy rozpouštějí jako vosk při ohni, a mnohé tresty, které sis svými hříchy zasloužil, bývají od tebe mocí Mše svaté zadržovány. Všední hříchy bývají stráveny ohněm božské lásky, jež při Mši svaté plápolá na oltáři.

 Je zřejmé, že oběť Mše svaté už od svého ustanovení umořuje všední hříchy. Kristus Pán totiž dobře ví, že tvoje přirozenost je slabá a kvůli dědičnému hříchu nakloněná k zlému. Proto jí proti této její křehkosti poskytuje pohodlný prostředek, když ustanovuje každodenní svatou oběť k zahlazení každodenních pochybení. Za toto dobrodiní nemůžeš Spasiteli nikdy dost děkovat, ba nemůžeš ho ani dost vysoko ocenit. Kdybys neměli tuto božskou oběť k odčinění svých hříchů nebo jí neužíval, s jak velikou tíží hříchů by ses dostavil před soudnou Boží stolicí! Jak dlouhá a bolestná muka bys za ně musel vytrpět v onom životě! Tak zpívá král David o všedních hříších: „Tolik zla mě obklopilo, že mu není počtu. Postihly mě moje nepravosti, že nemohu ani vzhlédnout. Je jich víc než vlasů na mé hlavě, odvahu jsem pozbyl“ (Ž 40,13). Většinou tyto  hříchy ani nepoznáváš, a proto také se z nich nezpovídáš, ani je nenapravuješ. Avšak zbavuješ se jich a konáš za ně dostiučinění mocnou obětí smírnou, kterou ti náš největší Dobrodinec tak přelaskavě daruje.

Chceš vědět, jak by ses měl chovat, abys při Mši svaté dosáhl odpuštění svých všedních hříchů? Následuj příklad sv.Gertrudy. Ta píše ve „Zjeveních“: „Když jednou při Mši svaté, jež je opravdovým a nejvydatnějším usmířením veškeré lidské viny, byl knězem na oltáři obětován Beránek Boží, podala jsem ho já, Gertruda, Bohu na odpuštění všech svých hříchů, a Bůh Otec milostivě přijal tuto oběť dle svého neobsáhnutelného milosrdenství.“

Následuj tuto svatou pannu a opakuj při pozdvihování svaté Hostie: „Požehnaný jsi, Bože, navěky“ s takovou zbožností a s takovým důrazem, jako činila svatá Gertruda, „také já ti obětuji skrze ruce kněze tuto nejdůstojnější oběť Těla a Krve Tvého božského Syna, abych Tě náležitě usmířila a dosáhla dokonalého očištění ode všech těžkých i všedních hříchů. Otče nejdobrotivější, poněvadž je tato svatá oběť nejpůsobivějším i nejmocnějším prostředkem, jenž může zahladit veškeré tvoje proviněni, kéž se usmíříš a odpustíš mi mé nesčetné hříchy a promineš zaviněné tresty. Amen.“ Čím častěji a horlivěji budeš s tímto úmyslem obětovávat Mši svatou, tím větší počet všedních hříchů umoříš.

Dále také pamatuj, že oběť Mše svaté nejen umořuje všední hříchy, ale že také očišťuje duši ode všech skvrn a nedostatků. O tom svědčí sv.Jan Damašský takto: „Neposkvrněná a nekrvavá oběť Mše svaté napravuje veškeré škody a očišťuje ode všech poskvrn.“  O tom prorokuje také Ezechiel slovy: „Pokropím vás čistou vodou a budete očištěni; očistím vás ode všech vašich nečistot“ (Ez 36,25). Toto očištění se děje skrze onu Nejsvětější vodu, jež vytéká z otevřeného boku Páně, jak o tom vypravuje sv.Jan slovy: „jeden z vojáků mu probodl kopím bok; a ihned vyšla krev a voda.“ (Jan 19,34). To se nestalo náhodou, nýbrž ze zvláštního Božího ustanovení. Předobrotivý Spasitel chtěl tuto ránu do boku utrpět a zanechat po své smrti otevřenou, aby se ti stala studnicí vody, tryskající do života věčného (Jan 4,14).

O této studnici prorokoval Zachariáš: „V onen den vytryskne pro dům Davidův i pro obyvatele Jeruzaléma pramen k obmytí hříchu a nečistoty.“ (Za 13,1) Z tohoto zřídla odtéká bez ustání drahocenný proud Krve a Vody Páně a poskytuje se všem, aby se mohli očistit od svých poskvrn a uhasit svou žízeň. Jenže tento proud oblažuje jen toho, kdo k němu přistupuje, a prospívá jen tomu, kdo z něho čerpá na odpuštění hříchů. Toto spasitelné zřídlo vylévá svůj proud ve všech Mších svatých na všechny přítomné, poněvadž se při této příležitost znovu otvírá bok Páně. Ó, jak jsi blažen, že ti tento božský pramen k tvému očištění bez ustání vyvěrá! Jak jsi šťasten, že je tato studnice vždy otevřena a každému, kdo přistupuje, zdarma udílí hojnost vody! Kolik nečistých hříšníků už přistoupilo k té studnici a s radostí odtud navážilo líbezný balzám a růžovou vodu, jak o tom svědčí prorok lzaiáš: „S veselím budete čerpat vodu z pramenů spásy.“ (Iz 12,3). Hříšníky, kteří k studnici této z nedbalosti nepřistupují, nýbrž raději hynou v bídě a žízní v ohavnosti hříchů, zve Spasitel s láskou i s důrazem k této studnici ústy proroka: „Vzhůru! Všichni, kdo žízníte, pojďte k vodám, i ten, kdo peníze nemá. Pojďte, kupujte a jezte, pojďte a kupujte bez peněz a bez placení víno a mléko!“ (Iz 55,1)

“ Podobně zve sv.Jan také tebe: „A Duch i nevěsta praví: „Přijď!" A kdokoli to slyší, ať řekne: „Přijď!" Kdo žízní, ať přistoupí; kdo touží, ať zadarmo nabere vody života.“ (Zj 22,17).

Uvaž tedy, s jakou laskavostí tě zvou prorok Izaiáš i apoštol Páně Jan k této spasitelné studnici, jež tryská při Mši svaté, s jakou dobrotivostí tě vybízejí, abys přistoupil k tomuto léčivému pramenu a v něm svou duši obmyl, očistil i posvětil. Sleduj, oni tě povzbuzují, abys jen přišel a zadarmo si nabral této nejušlechtilejší a nejdrahocennější ze všech vod, neboť ke Mši svaté můžeš přece přicházet i bez peněz. Za tebe se slouží, tobě při ní vytryskuje pramen milosti a spásy, z něhož můžeš zadarmo navážit vody života, jež má cenu vyšší, než všechna království tohoto světa. Jakým nevděkem by bylo, kdybys tento pramen milostí nechával marně téci, kdybys totiž z lehkomyslnost nebo nedbalost opomíjel kajícně i zbožně se účastnit Mše svaté a při ní očišťovat svou duši od poskvrn i hříchů. Proto se modli při Mši svaté takto:

Modlitba. Pane Bože nebeský! Na Tvůj obětní oltář skládám všechny své hříchy i provinění, jichž jsem se dopustil od onoho dne, kdy jsem byl schopen prvního hříchu, až do nynějšího dne. Zapal je tu všechny zároveň, spal je své ohněm lásky a znič pak veškeré poskvrny mých hříchů!

Ó, Ty nejčistší Beránku Boží, jenž jsi byl zabit za spásu světa a zjednal jsi mír mezi nebem i zemí! Neodpuzuj mne od sebe, když se Ti s důvěrou přibližuji, ale očisťuj mé svědomí od každého provinění a vrať mi svou milost, kterou jsem ztratil svými hříchy! Odpusť mi je a ve svém nesmírném milosrdenství mne připusť k sobě k pozdravení pokoje. (Martin K)

+++

NOČNÍ MODLITBA

Nemysli si, člověče, že mezi všemi činnostmi je nějaká větší a ctnostnější než noční bdění... Kdo setrvává s bystrou myslí v bdění, se bude jevit jakoby neobtěžkaný tělem, protože je to skutečně činnost andělského řádu... Duše, která namáhavě vytrvává v bdění a vyniká v něm, bude mít pohled cherubů, takže může stále pozorovat nebeská vidění a patřit na ně.

Když toužíš setrvávat při bohoslužebném bdění s Pánem jako svým pomocníkem, udělej to tak, jak ti říkám: Poklekni, jak je to zvykem, a potom vstaň. Nezačínej svou bohoslužbu hned. Ale když se na začátku pomodlíš a modlitbu ukončíš, označíš si srdce a údy životodárným znamením kříže, na chvíli se mlčky postav, dokud se tvé smysly nezklidní a neupokojí se tvé myšlenky. Pak pozvedni svůj vnitřní zrak k Pánu a zkroušeně popros, aby posílil tvou slabost a udělil ti milost, aby se slova žalmů na tvém jazyku a úvahy tvého srdce líbily jeho vůli.

Bdění nespočívá jenom v stání ani v pouhémrecitování žalmů. Jeden odříkává žalmy celou noc; jiný stráví noc vkleče a v kající modlitbě a vleže na zemi; jiný v pláči, slzách a nářku nad svými hříchy. O jednom z našich otců se říká, že jeho modlitba po čtyřícet let spočívala v tom, že říkal jenom tuto modlitbu: „Já jsem jako člověk zhřešil, ale ty mi jako Bůh odpusť". Otcové a bratři ho slyšeli, jak truchlivé rozjímal o tomto verši a jak plakal a neutišil se. A tato modlitba byla jeho jedinou bohoslužbou ve dne v noci. Jiný člověk tráví část svého večera přednášením žalmů a zbytek noci zpívá písně chvály, hymny a jiné truchlivé zpěvy. Jiný člověk si rozdělí noční hodiny na žalmové oddíly, a mezi každou částí se osvětluje a občerstvuje četbou Písma svatého, dokud není odpočatý. A jiný si zase stanoví pravidlo, že si vůbec nebude klekat, a to ani tehdy, když je to při bděních zvykem, ale stráví celou noc v nepřerušovaném mlčení. Izák Syrský 

+++

SLOVA MLČENÍ

VE STÍNU RUKY TVÉ

MNĚ BLAZE JE,

TAM STŘÁDÁM SÍLU V MLČENÍ.

NEŽ RET SE ZACHVĚJE,

TAJEMSTVÍ SLOVA ZVÁŽÍM

K DÍKŮČINĚNÍ,

ŽE JSI BYL MILOSTIV

A ŽIVLY NITRA UPOUTAL.

RÁJ POODHALEN ZAZÁŘÍ

A NETUŠENÝ DIV

HASNOUCÍ ZRAKY OSLNÍ.

JAT KRÁSOU, CHORÁL CHVAL

PROMĚNÍM OPĚT V MLČENÍ,

NAHOTU SLOVA SLÁVOU ODĚJI

A SKRYJI V ÚZKOST DUŠE SVÉ.

MNĚ BLAZE JE

VE STÍNU RUKY TVÉ,

KDE SAMOTINKÝ — SÁM —

MLČELIV — PROMLOUVÁM.

Zdenko Řezníček

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

MILUJÍCÍ DUŠE MLUVÍ K BOHU

Milovaný Pane, ty jsi můj král, můj pán, má láska, má radost, ty jsi vše, co mé srdce těší a blaží. Neměla bych k Tobě mluvit, protože Té nevidím? Měla bych činit jako ti ubozí slepci, kteří nemohouce vidět Lásku věčnou, věnují svou lásku bytostem pozemským?

Srdce se mi chvěje radostí, pomyslím-li, že mne miluješ. Ó, miluj mne, Pane můj, miluj mne silně a trvale, věčně. Čím více mne miluješ, tím jsem čistší, čím silněji mne miluješ, tím jsem krásnější, čím déle mne miluješ, tím jsem světější.

Přemilý Bože, kéž bych jen byla hodná Tvé lásky a Tvého přátelství, abych mohla říci: Ty jsi můj a já jsem Tvá!

Ó svrchované Blaho, nemohu se vynadivit tomu - Třebaže mi to dříve též bylo cizí - že může některé srdce zakotvit v něčem jiném svou láskou než v Tobě, hlubokém bezedném moři, hlubině vší líbeznosti. Blažen, komu ses stal předmětem lásky a kdo je utvrzen v lásce k Tobě. Blažen, že se narodil. Kdyby člověk měl tisíc životů, měl by všechny vynaložit, aby Tě získal.

Ó vy přátelé Boží, všichni zástupové nebeští a ty, milá svatá Anežko, jež jsi řekla: „Jeho krev růžově zbarvila má líčka“, pomozte mi ho prosit, neboť jsem nikdy jaksepatří nevěděla. co je jeho láska! Ach, mé srdce, odlož všechnu liknavost, abys, dokud budeš v těle, zakusilo sladkost jeho lásky. Jak líně a vlažně jsi dosud žilo!

 Ó, milá, krásná, vyvolená Moudrosti, jak jsi láskyhodná nade vše na světě! Jak nepodobná je láska k Tobě a láska k tvorům! Jak klamavé je vše, co se jeví tomuto světu láskyhodné, jen když se to zblízka pozná! V žádné lásce jsem nenalezla nic jiného než žal a nestálost a klam. Kamkoli jsem oči obrátila,  všude jsem nalezla nějaké „kdy-by ne“. Nalezla-li jsem krásnou postavu, byla bez citu, bylo-li něco krásného a vábného, nemělo to vnitřní ceny, nebo mělo-li jit přece jsem zase něco objevila, uvnitř, či zevně, co mému srdci bránilo přilnout k tomu. Při bližším seznámení nalezla jsem vždy něco mrzutého. Ty však jsi krása plná dobroty, milost plná moudrosti, vznešenost plná ctnosti, bohatství sdružené s mocí a -co jsem na světě nikde nenalezla - úplné ukojení všeliké žádosti milujícího srdce. Čím lépe Tě člověk pozná, tím více si Tě zamiluje a čím důvěrněji s Tebou obcuje, tím roztomilejším Tě shledává.

Proto se měj dobře, falešný, jen dočasný světe supermarketů,! Loučím se s tebou a vypovídám ti všechno přátelství, jež jsem ti dosud bez vděku věnovala, neboť chci se darovat tomu, jenž mne tak milosrdně k sobě přitáhl. Ach, nejvyšší, neskonalé Blaho, žel, že jsem k tomu nedospěla už mnohem dřív, že jsem to už dávno nevěděla. Nyní jsem nalezla Toho, po němž touží duše má. Jak jsou šáleni ti, kdo svou lásku věnují něčemu jinému. Ó, pošetilci, nepřibližujte se už ke mně, neboť mé srdce si zvolilo toho, jenž jediný dovede nasytit srdce, duši a všechny mé schopnosti nevýslovnou láskou, která nikdy nepomíjí.

Dej mi, nejmilejší Bože, aby mne neoklamal už žádný falešný lesk a aby mé srdce nepřevrátila žádná cizí láska, ať nikdy neporuším věrnosti tobě, svému nejkrásnějšímu snoubenci. Naše láska ať svou silou přemůže smrt a pouto lásky ať trvá na věky. T.

+++

PANNĚ MARII

VLOŽ ÚTLOU RUKU POKOJNOU

DO RAN MÝCH ROZEDNĚNÍ,

JEŽ STAROSTMI DNŮ TĚŽKÝCH KRVÁCEJÍ,

A DOVOL JEN, AŤ SPOČINOU

MÉ ZRAKY V ROZECHVĚNÍ

NA KLIDNÉ HLADINĚ TVÝCH DLANÍ.

AŽ ZÍTŘKY ZBĚSILE SE VPOTÁCEJÍ

POD KROVY NAŠICH SNĚNÍ,

VŽDY UCÍTÍM TVOU RUKU POKOJNOU

NA SRDCI VZRUŠENÉM,

NA SRDCI ZMUČENÉM,

KDE V ŽÁRU KRVE MÉ SE SLADKOST TOUHY PĚNÍ.

Zd.Řezníček

+++

Zprávy: Každé pondělí 18,30 hod. v kostele sv.Michala, Brno celoroční cyklus CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA, O modlitbě, Předcházející relace v mp3 viz http://gloria.tv/  a http://www.uloz.to/

+++