DUBEN 2018

Ročník XXIV., číslo 4.                                                                                                                    Duben 2018

Obsah: J.Zahradníček, Jaro, T., Nech lidi mluvit, Květiny, Jarní večer, Kahan spánku, Hrozba, T,Současná sexuální revoluce, Pokušení smrti,Zůstaň s námi, Milující duše mluví k Bohu  Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely Milující duše mluví k Bohu, Zprávy

JARO

ZAS V ŠERU DUBNOVÉM NÁS TICHÝ SMUTEK ČEKÁ

ZAS ÚZKOST PŘED JAREM JEŽ MNOU JDE DO DALEKA

ZAS HOŘKÉ KRAJINY SE V KRVI ROZPOUŠTĚJÍ

A NIKDO KROMĚ ŽEN JEŽ S NÁMI V SNÁCH SE CHVĚJÍ

 

A NIKDO KROMĚ ŽEN MI NĚŽNĚ NEDOPOVÍ

CO SLADCE PROVÍVÁ V MEZERÁCH MEZI SLOVY

CO ZÁVOJ HOREČEK VŠEM SNÍCÍM S TVÁŘÍ SNÍMÁ

CO ZŘEL JSEM OČIMA VŠAK NE JIŽ JAKO SVÝMA

 

LET HODIN ZELENÝCH V TVÁŘ DUJE Z NEURČITA

A JARO ODTÉKÁ JAK RÁNA VE MNĚ SKRYTÁ

JAK RÁNA ZJITŘENÁ JEŽ K ŽITÍ MÉMU PATŘÍ

STESK DOTEK ZTLUMENÝ DNÍ MILOSRDNÝCH BRATŘÍ

 

STESK TICHA ZA KROKY JEŽ NÁHLE Z ŠERA VSTÁVÁ

V MÝCH OČÍCH SETMĚLÝCH KYTICE OPADÁVÁ -

PO VLNĚ HOŘKÉ TMY JDE LÁSKA BEZ BOLESTI

CHUŤ BOHA PRO VŠECHNY KDO NEPOZNALI ŠTĚSTÍ

Jan Zahradníček

+++

NECH LIDI MLUVIT


 

Není nic důležitějšího než se zamilovat do Cesty, která je živá. To, co miluješ, ovlivní všechno to, co děláš i trpíš či snášíš.

Jenže to, čeho se musíme vzdát, je naše vlastní cesta. Pokud jsme se zbavili závislosti na smyslech, tak postupujeme těžkou cestou, ale cesta zpátky je pro nás nepřijatelná.

Když mluvíme o dalším růstu, tak musíme své úsilí věnovat především těm, kdo přicházejí. Musíme vyjadřovat a předávat svou víru takovým způsobem, abychom dali všem přicházejícím naději a nebrzdili ji svými lidskými přístupy. Pokud neuděláme nic víc, než to, že dáme všem přicházejícím naději, bude to velký úspěch. Když příchozí překročí práh naděje, trak si sami vytvoří své lidské projevy zbožnosti.

Tady je velké nebezpečí. Kdo chce předat tajemství víry, musí je mít napřed samo osvojené, avšak předávat je smí dál neporušené našimi lidskými projevy, a těmi lidskými způsoby, jakými jsme si toto tajemství osvojovali sami. To vyžaduje velké odhodlání a osobní nasazení pro sdílení tajemství víry, avšak také značné sebezapření našich lidských projevů zbožnosti, jimiž jsme oslavovali Boha. Jde o to ukázat cestu a pak ustoupit, abychom nebránili příchozím pokračovat svobodně dál. Základy lidské odpovědi na Boží výzvu se kladou v útlém, dětském věku, totiž v manželské rodině. Proto by děti měly mít intuitívně osvojené celostní poznání prostředí domova, plného objímavé a obětavé lásky otce a matky. Když jde o dětskou zkušenost základů této lásky otce a matky, tedy by to mělo být jasné poznání, že se v rodiče v napjatých okamžicích modlí, a nikoli jakými lidskými skladbami zbožnosti a způsoby projevují svou víru. Středem a ohniskem všeho je Ježíš Kristus.

Můžeme si svobodně vybrat mezi šílenstvím víry, kdy se snažíme křečovitě a násilně předávat tajemství víry těmi způsoby, jakými jsme si to sami osvojili a jakými se ve svých lidských skladbách zbožnosti  projevujeme, anebo si počínat jako blázni víry. Toto bláznovství víry spočívá v tom, že zatímco si osvojujeme tajemství víry svými lidským způsobem a také je vůči Bohu projevujeme jistými lidskými strukturami zbožnosti, tak ve vztahu k příchozím si počínáme s jakousi duchovní vyprázdněností.

Neříkám, že „blázen víry“ vázne v nějaké tupé zatvrzelosti. Existuje totiž stav vnitřní svobody, do níž přichází pravá moudrost. Je takový druh mocného přesvědčení, jaký vyvěrá z duchovního vyprázdnění.

Vyvěrá z opouštění všeho, co si člověk vytvořil a vytváří ve vlastní náboženské zkušenosti, ale ve styku s těmi, kdo přicházejí zaujímá stanovisko, jako by žádnou osobní lidsky osvojenou náboženskou zkušenost neměl.

Ponechat samotného Ježíše, který říká: Já jsem cesta, pravda a život, aby se výhradně sám uplatňoval jako jediná živá Cesta, zatímco naše životní cesta víry, aby se stavěla jako nejistá a docela temná. Pokud Sokrates říkal: Jen jediné vím, a to je, že nic nevím, tedy by křesťan měl vytrvale odkazovat na Ježíše a trpělivě opakovat: Ale ty skladby a postupy, jakými si sám svou víru osvojuji a lidsky projevuji, to není ta správná cesta pro ostatní.

Svět Východu zdůrazňuje to, by se dalo nazvat „velkou myslí“.. Celý svět je propojen a lidé se cítí jeho součástí. Cítí se částí většího souboru. Křesťanský výraz pro to by byl „Kristova mysl“. Je to mysl, která zná a přijímá všechny věci.

Západ měl místo toho sklon zdůraznit „malou mysl“. Velká mysl sleduje celek, malá mysl sleduje jednotlivce a části. Malá mysl chce vysvětlit a rozebírat. Řecko-římská kultura nám dala tyto užitečné dary. Můžeme rozebírat, srovnávat, pořádat a vynášet soudy o všem.

Malá mysl potřebuje velkou mysl pro souvislost a výhled, velká mysl potřebuje malou mysl, jinak se rozplyne v temné mystice a mlhavé odtažitosti. Když souladně spojujeme obojí, je naše víra zralá.

Naše cyrilometodějské podání by mělo usilovat o široké všeobsáhlé slovanské srdce, které vedlo k tomu, aby se dýchalo oběma plícemi, prostě sjednocujícím obejmutím.

Není náhodou, že Ježíš pocházel z křižovatky mezi Východem a Západem. Palestina byla okupována Řeky a Římany. Teologie „malé mysli“ vysvětlila podrobnosti, někdy je možná vysvětlila až příliš. O to jsme bojovali. Přeli jsme se o to, kdo má pravou eucharistii a kdo má pravé kněžství, jako bychom mohli vysvětlit tajemství. Východní pravoslavná církev se záhy brzy obrátila k tajemství. Mnozí východní Otcové vlastně říkali: „můžeš-li to vysvětlit, není to pravda.“ Nikdy se nevěnovali teologii rozebíracím způsobem jak to učinil Západ. Protestanti rozvedli důraz na praktický rozum dále než západní katolíci a to s ohledem na historické období, kdy se objevili. Východ i Západ mají své silné a slabé stránky.

 „Malá mysl“ se upíná ke všemu, aby to všechno pochopila, aby to všechno řídila. Nemá příliš velkou vstřícnost pro tajemství, ani pro mnohoznačnost. „Malá mysl“ se zabývá tím, aby bylo všechno jasně domyšleno a objasněno, prostě pod logickou kontrolou. Tak je dodnes značně poznamenána i římskokatolická církev, třebaže se z toho od Druhého vatikánského sněmu snaží vymanit. Zabývá se podrobnostmi a dává přednost řešení problémů. Je pragmatická, soustředí se na cíl. Z tohoto zaměření se zrodila velká misionářská církev, která se vydala do celého světa, zatímco východní církve se nikdy příliš nerozšířily. K plnosti jsou třeba jak racionální, tak i mystická mysl, ale nejsou si snadnými partnery.

Myslím, že jen duchovní práce nám dá nadšení a trpělivost pro to, abychom uviděli pravdu na Východě i na Západě. Potřebujeme úplnou pravdu „velké mysli“ a trpělivou pravdu „malé mysli“. Nemůžeme se chytit do pasti kterékoliv z nich. Mnoho z toho, co se koncem 20.století dělo v hnutí New Age, byl zmatený pokus o návrat do „velké mysli“. Proto bylo tolik svůdné. Od začátku 21.století potkáváme zástupy lidí zasněných z New Age, které bychom ochotně vrátily na zem, aby se na ni postavily oběma nohama, ale není to pro ně snadné. Ztrácejí smysl života, tonou v bezideovosti, a stávají se závislými na antidepresívech. Boha popisují jako mlhovinu. Lidé opojení vidinou New Age nemají žádný soustavu odpovědnosti za to, v co věří, a tak si ego může věřit v cokoliv, co chce a potřebuje. Je eklektické. Předstírají třeba, že jsou Indiáni a pak se budou věnovat a duchaření a podnikat šamanské cesty, ale není tu žádná odpovědnost za temné stránky těchto cest. Církev funguje jako systém odpovědnosti: „Říkáme-li, že tomuto věříme, pak se k tomu také vzájemně přimějme a odvraťme se od našich selhání.“ To není tak špatné. Dělá to lidi poctivými a hodnými občánky.

Avšak pozor!  Náboženství ve svých zděděných zavedených skladbách zbožnosti je často nejméně zralým projevem živé přítomnosti Ježíše Krista. Trpící a postižení lidé zjevují mnohdy Boží slávu více, než lidsky zavedené a ustálené náboženství.


 

+++

KVĚTINY

NA VLNCE ZELENĚ A KROKY ZTLUMENÝMI

JDE TICHEM ROZECHVĚLÝM ČLOVĚK LEHOUNCE

JEN STROMY TESKLIVÉ VĚTVEMI SKLONĚNÝMI

S VÝČITKOU ZAVADÍ MU OBČAS O SRDCE

 

KRŮPĚJE V TRÁVĚ NA KVĚTECH SE CHVĚJÍ

NAD KEŘI ROZESTŘEL SE OBLAK TESKNOTY

A BLEDÉ KVĚTINY JEŽ VÁNKEM RŮŽOVĚJÍ

VRŮSTAJÍ MEZI NĚJ A DRUHÉ ŽIVOTY

 

JAK V RUKOU DUŠE NA STONCÍCH OSAMĚLÉ

NEBO JAK NĚKÝM UTRŽENÉ Z BLANKYTU

CHUŤ SLZ A KRVE VE VŮNI ROZECHVĚLÉ

HOROUCÍ VLNA STOUPÁ K BŘEHŮM RTŮ

 

CHLÉB STÍNŮ LÁMOU TEKOUCÍ SVĚTLO SAJÍ

OBLÉKAJÍ SE V KRAJIN TESKLIVOST

JSOU OBTÍŽENY DÁLKAMI A POKLEKAJÍ

JAKO KDYŽ DÍTĚ PROSÍ O HOŘKOST

 

AŽ Z DRUHÉ STRANY SMRTI PO SRDCI SAHAJÍCÍ

ZACHYCUJÍ SE NOCÍM DO VLEČKY

LEMUJÍ NAŠE SMYSLY BÁZLIVÉ A BDÍCÍ

SLADKÉHO NEKONEČNA NĚŽNÉ KRAJEČKY

 

JSOU VŽDYCKY NEHMOTNÉ A JENOM NAZNAČENÉ

NAD CHVÍLE NAKLONĚNÉ V LEHKÉ ZÁVRATI

KOUSÍČKY OBZORŮ NA ČELO POLOŽENÉ

ÚTRŽKY VĚT JEŽ DOKONČÍŠ AŽ PO SMRTI -

 

KDYŽ VEČER VCHÁZÍ DO SRDCÍ A Z MODRÝCH SLUJÍ

SPÁNEK SE VYLÉVÁ DO ROZVLNĚNÝCH ŽIT

TVÉ VELKÉ KVĚTINY SE V DÁLKU PROMĚŇUJÍ

A Z OČÍ POZVOLNA TĚ ZAČÍNAJÍ PÍT

 

PAK S DUŠÍ ZPOLA VYPITOU O JEJICH STVOLY

V TESKNÉM A TICHÉM ŠTĚSTÍ CHTĚL BYS OPŘÍT SE

A PŘIVYKNOUTI VŠÍM CO DLOUHO UŽ TĚ BOLÍ

TRPĚT JAK ONY TRPÍ - TIŠE VONÍCE

Jan Zahradníček

+++

(pokr.) Pěstuj rozjímání, které je společensky zapojené, totiž otevřené ke vnímání znamení doby a ochotné na ně účinně odpovídat. Jedině darem vědění a umění, pokorně vyprošovaným od Ducha Svatého, se otevíráš této své zapojenosti.  Tomu odpovídá Pavlův obraz tajemného Těla Kristova: „oko nemůže říci noze ,nepotřebuji tě‘, ani ruka nemůže říci oku ,nepotřebuji tě‘.“ (1 Kor 12,15) Pamatuj, že každý z nás zobrazuje nějakou část Kristova Těla.

V obecné Církvi byla vždycky podstatná návaznost víry a jejího uplatňování. Přitom se nutně objevovaly různé řády a spirituality. Máme cestu františkánskou, dominikánskou, benediktinskou. Mohli jsme mezi sebou nesouhlasit, ale všichni jsme součástí obecné Církve. Zde je prostor pro ohromnou různorodost, větší, než si většina lidí uvědomuje. Věděli jsme, že není jenom jedna cesta, jak hledět na Boha nebo mu sloužit. To, co o Bohu víme, je důležité, ale to, co děláme s tím, co o Bohu víme, je ještě důležitější.

Rozhodující je naše oslovení Bohem, zatímco naše lidská odpověď je druhotná, neboť se liší od člověka ke člověku.

Příliš často si lidé mysleli, že je třeba, abychom všichni odpovídali Bohu stejným způsobem a zachovávali lidsky osvojené způsoby a struktury zbožnosti, což stejně není možné.  Nutné však je, abychom všichni následovali Ježíše podle toho, co nám říká on sám. Skutečnost, že nás Bůh podnítil k tolika různým lidským odpovědím na Boží výzvu, ukazuje, jak Bůh uznává každou jedinečnou lidskou odpověď a skladbu zbožnosti či strukturu kultu, jež tvoří základ opravdové kultury. Různorodost lidských struktur zbožnosti neohrožuje jedinost Boha trojosobního. Ohrožuje jenom nás, kteří křečovitě prosazujeme pouze tu svou, lidsky osvojenou skladbu zbožnosti na úkor ostatních lidských struktur zbožnosti.

+++

JARNÍ VEČER

BÁLY SE ROZKVÉSTI ZAHRADY NA NÁVRŠÍ

JSOU ZE SLIN KVĚTENSTVÍ A Z KŘEHOUČKÉHO SKLA

A NA SMAZANÁ POLE POSUD TEPLE PRŠÍ

KDE MLADÁ SKLIZEŇ ZMRZALA A SCHLA

 

VEČER MNOU PROCHÁZÍ A TVÁŘ MI MĚNÍ

CIZÍMI ÚSTY PTÁM SE TRPĚL JSEM?

KE STÍNŮM NAKLONĚN A V TESKNÉM OPOJENÍ

LEHCE JAK PO SMRTI JDU BLEDÝ VEČEREM

 

TAK KAŽDÝ SOUMRAK TVÁŘ MI POZNAMENÁ V SNĚNÍ

KDYŽ PO OKRAJI SPÁNKU KRÁČÍM V HOŘKÉM MDLU

KDYŽ NAD HŘÍCHY A LETY KLEČÍM V ROZECHVĚNÍ

TAK JAKO BYCH MĚL NÁHLE ODVYKNOUTI ZLU

Jan Zahradníček

+++

(pokr.) Zatímco se máme otevřít s plnou důvěrou Bohu, lidská odpověď na Boží volání je nejisté. Proroci volají: Zlořečený, kdo doufá v člověka (Jer 17,5) Proklet buď muž, který doufá v člověka a srdcem se odvrací od Hospodina. (Jer 17,5) Stejně jako zpívá žalmista: Lépe utíkat se k Hospodinu, než doufat v člověka. ( Ž 118,8)

Proto dalším krokem duchovního života je nedůvěřovat sám sobě, nedůvěřovat člověku víc než Bohu. Tolikrát jsem utvrzoval váhavé v jejich sebedůvěře, protože Ježíš říká „Nebojte se!“

Člověk však nemůže důvěřovat více sobě než Bohu, ba nemůže důvěřovat sobě stejně jako Bohu.

Na druhé straně je jisté, že nikdo z lidí, nýbrž jedině Bůh může z lidského hříchu učinit dobro. Proto opěvujeme o velikonocích Adamovo provinění, které skrze Krista otevřelo cestu k požehnání.

Jedině díky Bohu nic není promarněno, všechno je odpuštěno. Tak slyšela blažená Juliána z Norwiche od Ježíše: „Hřích nebude hanbou lidí, ale slávou. Znamení hříchu bude proměněno v poctu.“ (Revelations of Divine Love, kapitola 38, 13. zjevení)

Díky Bohu je celý vesmír náhle velmi bezpečný.

Proč tomu věřím? Protože vidím, že takto Ježíš odpovídal každému. Když za ním přišla samaritánská žena se svými pěti manžely, nezačíná s ní tuto záležitost projednávat. Přijímá její příběh. Morálka je vždy uvnitř příběhu, vždy v souvislosti. Z tohoto přijatého startovního bodu vyvolává Ježíš duši. Nedoporučuje jí, aby zcela zanikla. Neověřuje, kolik přikázání uposlechla a kolik porušila. Namísto toho z ní dělá apoštola! Posílá jí oznámit dobrou zprávu do sousední vesnice. Takto přijímá Ježíš člověka. Přijímá životní příběh, který je před ním a zaměřuje ho ke světlu a svobodě. To neznamená, že se proti němu někdy nepostavil. Je-li však Ježíš zjevením Božího srdce, tak je to velmi dobrá zpráva o tom, jaký je Bůh. Nemusíte se bát. Nemusíte mít strach, vašemu životu se dostane úcty a bude použit ve váš prospěch. Stačí jen lítost nad tím, že jsme se někdy spoléhali stejně nebo více na člověka než na Boha.

Pravé rozjímání Božského Srdce Ježíšova nám ukazuje, že uvnitř nás není nic tak špatného, jako je naše nenávist a odmítnutí sebe v Kristu.

Tedy v Kristu je ta tajemná přesmyčka, která vede k proměně člověka, kterého nesmíme milovat stejně jako Boha a ani víc než Boha, k člověku, jehož tělo přijímá Ježíš za své. To však není zásluha člověka, nýbrž Boha. A v této božské perspektivě smíme spoléhat na člověka.

Nenávidět se a odmítat jenom komplikuje naše problémy. Všechno je to obilí do mlýna. Bůh používá všechno. Není žádná promarněná energie. Všechno se obnovuje. Celým svým srdcem věřím, že tajemství odpuštění je celým evangeliem.

Dokud však ty nejsi celý Boží, tedy ani tvé tělo není proměněno, a nemůžeš spoléhat stejně na sebe, totiž na člověka, jako na Boha, nebo dokonce víc na člověka než na Boha. Dokud nejsi celý Boží, tedy jsi na cestě k tomu, a zatím musíš v tomto svém prostředním kroku k přijetí posvěcení sebe, popírat sebe sama, ustupovat od sebe. Nebo si myslíš, že se Ježíš vtělil do libovolného, tedy hříchem znečištěného lidského těla, a ne do těla z přečisté Panny Marie?

Jedno je rozjímat Božské Srdce Páně, a druhé je brát ohled na to, že jsme pořád ještě na cestě, a nikoli u cíle, tedy pořád ještě nejsme docela, nejen duší, ale i tělem vtaženi do Nejsvětějšího Srdce Ježíšova.

Bůh odpouští všem lidem jejich nedokonalost, narušenost, bídu, sotvaže zalitují, ale každému dodává: Jdi a nehřeš více. Tedy říká: Ať už jsi na konci cesty. Buď dokonalý jako náš Otec v nebi!

Podobnější názor člověka na Boha se utváří podobně jako se zjevuje Bůh člověku, totiž nejprve jako starozákonní spravedlivý a přísný, ba žárlivý na jiné bohy, ale také trestající nepravosti, a teprve později jako novozákonní Bůh milosrdný otec a milostivý až do krajnosti, že vydává na smrt vlastního Syna za naše hříchy.

Vyrovnaný růst duchovního života dítěte vyžaduje účast obou rodičů, otce i matky,, avšak tato jejich účast se uplatňuje různým způsobem (Sv.Tomáš,STh.,II,II,154,2). V prvních letech života dítěte má otec, na rozdíl od matky, méně kontaktu s dítětem. Mateřská péče se na rozdíl od péče otcovské vyznačuje převahou hřejivé laskavosti a citlivé pozornosti k různým fyzickým i psychickým tísním. Proto je mateřská péče žádoucí nejen k tomu, aby dítě zakoušelo příjemné zážitky, ale i proto, že tvoří nedílnou součást jeho vyrovnaného rozvoje.

Matka se víc než otec podílí na tvorbě duchovní kultury domova. Víc než otec se podílí na utváření domácího rodinného prostředí. Toto prostředí svou pohodou, vlídností a harmonií vztahů působí na převážně intuitivně vnímající dítě. Působí na něj nikoli ve smyslu nějakých zvláštních poznatků, nýbrž celostním vnímáním obecného smyslu.

Omezí-li se působení matky na dítě třeba při jejím mimorodinném zaměstnání, snadno vznikají těžko nahraditelné nedostatky, a to i v oblasti rozvíjejícího se duchovního života dítěte. Konkrétní zvláštní příčiny nelze smysly snadno postihnout. I když má dítě v takovém případě zajištěny všechny složky (péče babiček, péče v jeslích, v mateřských školkách, aj.), přesto náhradní péče nepůsobí v duchu bezprostředního celostního vjemu dítětem, poznávajícím převážně intuitivně.

Přibližně od 6ti let začíná dítě potřebovat lásku otcovu, jeho autoritu a vedení. Zatímco matčina péče poskytuje dítěti celkovou životní jistotu a chuť do života, posláním otce zde je vést dítě k tomu, aby umělo překonávat zvláštní nesnáze a plnit úkoly.

Obrazně řečeno: matka představuje dítěti svět přírody, půdy, moře a vůbec přírodního prostředí, ale i Ducha svatého; otec představuje dítěti svět myšlení, lidských výrobků, zákona a kázně, ale i Boha Stvořitele. Na rozdíl od matčiny lásky základem otcovy lásky je: Miluji tě, protože konáš povinnost, protože jsi jako já. Otcovskou lásku spíše než mateřskou je třeba si zasloužit. Při všem důrazu na rozumný zákon a plnění povinnosti se však otcovská láska vyznačuje také trpělivostí a shovívavostí. Tak dává rostoucímu dítěti vědomí vlastních sil a schopností, a konečně mu dovoluje jisté osamostatnění.

Představa dítěte o Bohu mužského rodu se utváří nejdříve podle obrazu otce. Odtud vyplývá důležitost chování otce před dítětem. Jak neblaze by působilo, kdyby vystupoval spíše jen jako trestající autorita, a neudělal si pro dítě čas a zůstal by pro dítě vzdálený. Tak vzdálený by mu byl v jeho představách i samotný Bůh.

Pokud by dítě ulpělo na výsledcích jednostranné otcovské výchovy, snadno by zůstávalo citově chladné, tvrdé, nepřístupné lidským citům, a pokud by bylo spravedlivé, tedy jen suše a odtažitě; tak by se v jeho duchovním životě odrážel obraz Boha Izraele před příchodem Ježíše Krista na svět.

Kdyby však dítě ulpělo na výsledcích jednostranné mateřské výchovy, těžko by se rozhodovalo a opíralo o vlastní soudnost a rozhodnost. Postrádalo by vůli k překonávání složitých životních překážek. Ustrnulo by i v duchovním rozvoji. Bránilo by v rozvoji sobě i jiným. Nechci ani domýšlet strašné důsledky působení neúplných rodin, kde z manželské rodiny zůstává patvar babička-matka, marně se snažící zastupovat dítěti také otce.

V duchovním životě dítěte se však uskutečňuje jeho druhé zrození, zahájené křtem svatým. Rodinná domácí Církev, přímo ve svém středu oživovaná duchem šíření radostné novozákonní zvěsti, směřuje k tomu, aby se stala zřetelným znamením přítomnosti a lásky Ježíše Krista také pro ty, kdo k tomu mají daleko.

Rodina, opírající se o svátostné manželství muže a ženy, je neustále oživována a vedena největším učitelem duchovního života - Ježíšem k duchovnímu růstu ve svátostech, v oběti vlastního život a v modlitbě. To je kněžské poslání a poslání duchovního vůdce, kterou plní rodina ve spojení s celým Božím lidem. Tak vede děti v jejich duchovním životě a přitom posvěcuje sebe samu, celý Boží lid a svět (Jan Pavel II. - Familiaris Consortio, IV, 54-55).

Vyspělí mystikové a poustevníci, kteří Boha dobře znají, kdo riskují všechno, aby Boha našli, se vždycky setkávají s tím, kdo miluje, ne s diktátorem. Nikdy není Bůh objevován jako přísný otec nebo tvrdá matka, vždycky je to ten, kdo miluje a kdo přesahuje všechno, v co jsme se odvažovali doufat. Jak velice se liší od „účetního“, kterému se klaní většina lidí.

Bůh je ten, kdo miluje, kdo všechno přijímá a všechno odpouští. Písmo říká „Dát jeho lidu poznání spásy skrze odpuštění hříchů.“ (Lk 1,77) Odpuštění překonává svět strohé spravedlnosti. Milosrdenství překonává svět práva na něco, co každému spravedlivě náleží. Milosrdenství překonává i svět lidských práv. Místo toho jsme vedeni do království odpuštění a milosti – jedinečného Božího světa.

Církevní Otcové v prvních čtyřech stoletích věřili v „obnovení všeho.“ (Sk 3,21) Věřili, že skutečný smysl Kristova vzkříšení je v tom, že Boží láska je tak dokonalá a vítězná, že nakonec zvítězí v životě každého jednotlivce. Když ne za života, tedy během smrtelné agónie se každému dostane nabídka Boží lásky. Nakonec záleží na tom, zda se člověk třeba i v poslední chvíli života svobodně rozhodne pro vtělenou Boží Lásku, anebo bude až do poslední chvíle odporovat. Nabídka lásky a odpuštění se však dostane osobně každému, ovšem i ve chvíli smrti pokračuje každý v tom rozjezdu, jaký si osvojil během pozemského života: někdo vstřícně, někdo odmítavě.

Fakt je, že Církev stále kanonizuje svaté a světice a prohlašuje že jsou s jistotou v nebi. Jsou to vzory, které můžeme napodobovat. Avšak v celých dějinách církve nebylo ani o jediné osobě, kromě ďábla, prohlášeno, že je v pekle. Nebylo to nikdy vysloveno ani o Jidášovi. Ne, že by někdo z lidí nemohl být v pekle, ale není to vzor hodný napodobování.

Proto téměř trváme na obnovení všeho: že skutečný smysl Kristova vzkříšení je, že Bůh promění naše lidská ukřižování ve vzkříšení. Blažená Juliána z Norwiche se v jejím slavném třináctém Zjevení. ptala Ježíše: ,” dobrý Pane, jak může být všechno v pořádku, když skrze hřích přišla na tvá stvoření veliká újma?‘ A on řekl: ,Protože jsem vytvořil dobro z toho, co bylo největší zlo, chci, abys věděla, že vytvořím dobro i ze všech těch menších zel.‘“

Mohla by Boží láska být opravdu tak velká a tak všeobecná? Je život jenom velká škola lásky? Věřím, že ano. Láska je to, co se učíme, a Boží láska je tak velká, že Bůh ji nakonec přivede až ke každému z nás. Přitom však z nás nedělá pouhé loutky své božské komedie, nýbrž až do poslední chvíle naplno respektuje naši lidskou svobodu. Proč? Protože na rozdíl od nás lidí, nedělá Bůh nesmysly. Když stvořil člověka svobodného, tak jeho svobodu zaručuje až do poslední chvíle, i kdyby měl celý svět zaniknout.

Bůh ví, jak je Jidáš přístupný zradě, a že za chvíli vstoupí do Jidášova srdce satan, a přesto mu neříká: Běž mě zradit, nýbrž jen: Co konáš, konej spěšně, takže si ostatní mysleli, že má ještě něco nakoupit.

Těší nás podobenství o dělnících na vinici, kteří všichni dostanou stejnou mzdu (Mt 20,1–16), protože nepřipomíná ty, kdo na vinici nedojdou, třebaže jsou pozváni.

Pamatujeme na marnotratného syna? Ústřední bod podobenství je, jak tvrdí teologové, ve starším bratrovi z podobenství. Symbolizuje hodné křesťánky, kteří jsou rozzlobeni tím, jak je Bůh velkorysý. Zlobí se, protože Bůh je milost. Zlobí se, protože milost je zdarma daný dar. Odmítají přijít na oslavu (Lk 15,28), protože to je vždy volně přístupná hostina.

Zatímco po Ježíšově vzkříšení, se radostná novozákonní zvěst prosazovala stejně obtížně jako předtím, až přišel Konstantinův mír, Tehdy se křesťanství stalo státním náboženstvím a křesťané byli osvobozeni od daní,. Rázem se radostná zvěst šířila lavinovitě, alespoň se to tak zdálo. Ve skutečnosti se roztrhl pytel s Jidáši, kteří by prodali Ježíše za mnohem  méně než za třicet stříbrných. Také se objevily zástupy křesťanských farizejů a zákoníků. Chtějí získat spásu a dokázat, že k tomu ani nepotřebují Spasitele, protože jsou spravedliví. Stačí jim pouze si počkat na Poslední Soud, aby si vyzvedli zaslouženou odměnu. Když to bylo společensky výhodné, nechali se mnozí ochotně pokropit vodou za podivného řečnění svých křtitelů, aby v běžném životě pokračovali v tom vypočítavém způsobu, jaký znali doposud – dal-má dáti.

Odpuštění však zjevuje přirozenost Boží i naši. Je to tajemství, do kterého jsme ponořeni. Ježíšovo učení je o Božím milosrdenství, které přesahuje daleko za hranice Boží spravedlnosti.  Odpuštění nemá nic společného s logikou vychytralého správce. Je konečným zhroucením farizejské a zákonické logiky. V tajemství odpuštění se nabízí poznání, že lidské zlo je něco, v čem jsme ukřižováni, čím trpíme, na čem se podílíme. Vyvolává to nářek, pokoru a uzdravení daleko více, než horečné pokusy vymýtit zlo.

Odpuštění je Boží vstup do bezmocnosti, jak vidíme v jeho tváři na kříži. Mistr Eckhart říká: „Bůh je mi blíže, než já sám sobě.“

Naše představivost se často naplňuje smyslovými obrazy, protože to je ten jediný jazyk, který máme k popsání této rozjímavé zkušenosti. Modlitba je otevření se tomu, aby člověk mohl být milován na hluboké, oblažující úrovni. Snad jste sami s Bohem poznali takové důvěrné spojení. Připomínám, že Bůh je otevřen všem, třebaže ne všichni jsou otevřeni Bohu. Mnoho milosti nepronikne do zabedněných lidských srdcí, takže je Krev Páně v různých případech prolévána nadarmo. A Matka Boží pláče. Možná, že mnoho z nás potřebuje pouze slyšet, že to je to, co očekáváme a hledáme. Zdráháme se o to žádat, nechce se nám to hledat. Váháme, zda tomu máme věřit. Zdráháme se uvěřit, že taková láska existuje, protože kdyby se nám nebyla taková láska zjevila v Ježíši Kristu, nikdy bychom ani netušili, že je vůbec možná. – A přece tomu tak je.

Často jsem se divil tomu, proč Bůh dal lidskému jedinci takovou silnou, stálou uchvácenost tváří toho druhého. Jaké je spojení mezi přitažlivostí muže a ženy a mezi poznáním Boha trojsobního? Je manželství muže a ženy, plodící osobu třetí, obrazem  Nejsvětější Trojice? Je vztah skutečně jediný? Je to všechno škola společenství? Toto jsou otázky, které musíme mít odvahu pokládat.

+++

KAHAN SPÁNKU

V NOCI JEŽ SE ROZESTŘE OD ČELA K ČELU

KAHAN SPÁNKU BERE DO SVÝCH RUKOU PSYCHE

A PAK SESTUPUJE SAMA BEZ ANDĚLŮ

V ŠACHTY DŘÍMOT JEŽ JSOU HLUBOKÉ A TICHÉ

 

DO TMY KOŘENŮ VŽDY NÍŽE SESTUPUJE

NA STĚNÁCH SE VĚTVÍ STARÉ RODOKMENY

V HORNINÁCH JEŽ KAHAN SPÁNKU OZAŘUJE

A KDE ZÁCHVĚVY JSOU V KÁMEN PROMĚNĚNY

Jan Zahradníček

+++

(Pokr.) Způsob, jakým se vztahujeme k jedné věci, je způsobem, jakým se vztahujeme ke všemu. To, jak se vztahujeme v sexuální oblasti, má nějakou souvislost s tím, jak se vztahujeme k Bohu. Skutečnost je jediná. Náboženství, jak samo slovo ukazuje, je poslání dávat naši oddělenou skutečnost na Boha či. k Bohu. Mystikové jsou ti, kdo to vše velmi dobře dávají dohromady.  Hříšníci jsou ti, kdo to všechno od sebe oddělují a činí neúplným, aniž by snad věděli, že oni sami jsou proto rozděleni a neúplní.

Rádi slyšíme o hojnosti Boží přítomnosti, procházející ulicemi času a města, ale takové obrazy přicházejí z lidské uchvácenosti a smyslovosti. Někdy se vypovídá o lidské možnosti zmocnit se  nebeského království, ale také o tom, že to je sladká cesta k Bohu. Proč se taková sbíhavost zdánlivých protikladů objevuje v křesťanské tradici jen zřídka?

Kdybychom uvažovali o tom, které  náboženství je nejotevřenější, bylo by to křesťanství. Konec konců je to jediné náboženství, které věří, že se Bůh stal člověkem. Jenom my křesťané věříme, že se Bůh plně, konkrétně, fyzicky stal naším, lidským tělem.

Ježíš je pro nás velkým spojením, zosobněním celého tajemství – všeho najednou. „V něm totiž přebývá celá plnost božství tělesně, i vy jste v něm dosáhli plnosti.“ (Kor 2,9) Jenže se zdá, že nové vidění je pro mnohé z nás těžko snesitelné. Spíše by bylo namístě říci, že mnozí křesťané odevzdali tělo říši stínů. Stačí se podívat na tragický stav naší sexuality, na naše znečišťování zeměkoule, na naše vystupňované, neovládané spotřebitelství. Kyvadlo života mnohého z nás se pohybuje mezi obezitou a dietou, mezi povalečem a člověkem posedlým zájmem o fyzickou zdatnost.

Vztahy mezi tím, jak člověka ovlivňuje v náboženské zkušenosti to, co poznává a zakouší v domácím prostředí rodiny otce a matky, se prolínají s tím, jak člověka ovlivňují lidsky vytvořené struktury zbožnosti v jeho chápání těla a světa.

Zatímco je církev pohoršena výstřelky tělesnosti, tak hromadné sdělovací prostředky ovládané vládcem světa se v těchto výstřelcích nacházejí jako doma. Sex je pro mnohé z nás křesťanů jediným „hříchem“, kterým máme být všichni pohoršeni a šokováni „… ale zanedbáváte, co je v zákoně daleko důležitější: spravedlnost, milosrdenství a věrnost.“ (Mt 23,23)

Postrádáme totiž uspořádaný vztah ke svému tělu a světu. My lidé nejsme andělé, abychom mohli naplno být mimo tělo a svět. Ježíš přišel také proto, aby nám ukázal, jak máme důvěřovat své lidské zkušenosti a zkušenosti tohoto světa, třebaže se všude ve světě silně zapojuje ďábel. Lidské tělo i tento svět však stvořil Bůh a bylo to dobré.

Naše tělo i náš svět je náš nutný a nezanedbatelný odrazový můstek. Ve skutečnosti se po vtělení Ježíše Krista stává hmotný svět vyvoleným místem pro Boží setkávání. Většina z nás stále ještě zírá ke hvězdám. Toho zneužívá vládce světa, aby nás ještě více mátl zdánlivě mimozemskými výkony. Hledíme na vzestupy a na „vyšší stavy vědomí“ a morální vytříbenost, zatímco Ježíš přichází docela prostě a „žije mezi námi“. Někomu by se mohlo zdát, že naším Bohem je snad Prométheus nebo Apollón, než ten pokorný, lidský, a po zemi procházející člověk, kterého nazýváme Ježíš.

Biblické pojetí člověka je jasně trojčlenné. Třebaže je toto pojetí často předpokládáno, a pro její tři části jsou používána různá slova, na konci nám to vždy zrcadlí Nejsvětější Trojici a připravuje nás to na ni. Pouze na několika málo místech, jako v Pavlově závěrečném požehnání v prvním listu Soluňským, jsou ony tři části jasně označeny: „Sám Bůh pokoje kéž vás dokonale posvětí. Ať si uchováte ducha neporušeného a duši i tělo neposkvrněné pro příchod našeho Pána Ježíše Krista.“ (1 So 5,23)

Ačkoliv se duch a duše často zaměňují, směšují a překrývají a v názorech většiny lidí ztotožňují, jsou dvěma jasně rozdílnými částmi lidské osoby: duch směřující k mysli, obecnu, absolutnu, Bohu, duše směřující k psýché, zkušenosti, jednotlivostem a k „JÁ “. Bez duševní a tělesné činnosti se duch zdá být neskutečný, sebevědomý a lidsky vytvořená skladba zbožnosti. Sledujeme to v zástupech bloudících snílků až dodnes.

Je to všechno tím, že mnozí mají Krista v hlavě a ne v srdci, říkají ti, kdo mají Krista více v srdci než v hlavě.

Zdá se, že duše je opomíjeným  prvkem lidské bytosti, To by odpovídalo zamlženému vztahu k Duchu Svatému. Mnohý křesťan bere Ducha Svatého za nějaký přívažek náboženského života, který je záležitostí nějaké přidružené pobožnosti k Duchu Svatému.

 Tělo se pak stává přehlíženým prvkem v lidské trojici. To by odpovídalo bičovanému a zahanbenému tělu Kristovu.

Máme zatemněné chápání pro přesažného Ducha a Boha. Snažili jsme se vyhýbat kázání o těle a duši, abychom se cítili „duchovnějšími“. Vůbec to nezabíralo. Ve skutečnosti procházejí mnozí věřící velkou duchovní krizí. Obrazy, které otevíraly lidem přístup k Bohu, většině lidí naší doby už nic neříkají.

Náboženské obrazy bývaly na Západě předváděny vášnivé, krvácející, rodinné, nahé, trpící. Křesťané se tomu ve svých lidsky osvojených a prožívaných skladbách zbožnosti, ochotně otevírali, zvláště v umění a v používání vztahového jazyka: „otec“, „sestra“, „matka představená“, „bratr“ apod. Svátosti byly založené na doteku, bohoslužba byla dramatická a hudba byla smyslová a uspokojovala. Potom však mnohé z těchto kulturních útvarů uvázly v bočních kaplích, a jenom vystupování různých legalistů či zákoníků, uchvácených tradičními strukturami zbožnosti, jako byl Msgre Lefebvre a jeho příznivců, vynáší starou tradici na světlo. Nejde tu ani tak o věroučné otázky, jako spíše o rozsáhlé zatemnění a zmatek v lidsky utvořených a uplatňovaných skladbách zbožnosti. T

+++

HROZBA

MŮJ BOŽE BÝVALS KAŽDODENNÍ CHLÉB

A VŠICHNI LÁSKOU NUTILI TĚ K TOMU

ABYS BYL PLODEM JEJICH MODLITEB

PO NEBI ROZPJATÝCH JAK VĚTVE STROMU

 

PŘETVÁŘELI TĚ KE SVÉ PODOBĚ

UŽÍVALI JAK NÁSTROJE K SVÉ PRÁCI

NEZNALI PRÁZDNA JEŽ JE PO TOBĚ

A BYLI TVÍ JAK ANDĚLÉ A PTÁCI

 

NEBÁLI SE ZDE NĚCO UTRHNOUT

CHUDÍ A SKLÍČENÍ A V TOBĚ SKRYTÍ

BYL JSI JAK TICHÝ USTAVIČNÝ PROUD

JENŽ VŠECHNO SPOJUJE A VŠECHNO SYTÍ

 

K OCEÁNŮM SES ŘINUL ZE STUDNÍ

SVLAŽOVAL SRDCE KRAJINY A LÉTA

BYLS PÁDEM LISTÍ V TESKNÉM ŠERU DNÍ

STOUPÁNÍM JARA V PTÁČETI JEŽ VZLÉTÁ

 

NESLI TĚ V SOBĚ JAKO V KOLÉBCE

A VĚDĚLI ŽE BŮH JICH POTŘEBUJE

VĚDĚLI CO JIM DÁVÁ A CO CHCE

KDYŽ POD SMYSLY JAK OBLAK VODOU PLUJE

 

TEĎ BEZ TEBE JSOU SRDCE ZALEKLÁ

KAŽDÝ JE SÁM A DO SEBE SE NOŘÍ

HROUTÍ SE DO SEBE JAK DO PEKLA

JEŽ PROUDEM SÍRY V ÚTROBÁCH MU HOŘÍ

 

A V HNILOBĚ ZE SEBE VYHŘEZLO

CO POSTRÁDÁ TVÉ HOŘKOSTI JAK SOLI

Z TMY NÁDRŽÍ SE PROVALILO ZLO

A JE TEĎ BOLESTÍ A BOHA BOLÍ -

 

JEN STŘECHY MĚST LEM LESŮ Z NĚHO ČNÍ

KDYŽ PŘECHÁZÍ JAK VELKÉ VAROVÁNÍ

KDYŽ MODRÝ SPÁNEK VRBA SMUTEČNÍ

V TMÁCH VYRŮSTÁ A NAD SRDCE SE SKLÁNÍ

 

JDE VYČÍTAVÝ VŠEMI VYHOŠTĚN

VŠAK PADÁ JEHO DÉŠŤ A JEHO VĚTRY VANOU

SMYSLY A ZEMĚMI A JEHO BUDE ŽEŇ

I TA JEŽ ROSTLA MIMO NĚHO STRANOU

Jan Zahradníček

+++

SOUČASNÁ SEXUÁLNÍ REVOLUCE

Současná sexuální revoluce, kontrarevoluce a anarchie není jenom důsledkem lidského selhání, nýbrž je také dokladem absence příznivé, sjednocující a uzdravující sexuální etiky. „Nedělej to!“ není samo o sobě moudrost, i když je to – podobně jako Desatero - nutný začátek pro přicházející. Musíme jít dál než k těmto začátkům. Ježíš nepřišel zrušit Starý Zákon, nýbrž naplnit ho. 

To jsou otřesně vyzývavá slova, ale takové je celé evangelium! Tak, jako jsme si často evangelium ochočili a přistříhli mu křídla, aby se stalo prostředkem nšjakého společenského zřízení a soustavy, tak jsme se vyhnuli i pohoršení vtělení, abychom se „vyhnuli Bohu v jeho nejnebezpečnějším přestrojení“: v hmotném světě. Pokud si myslíte, že se zde vzdalujeme od pravověrného učení Ježíše Krista, tak se podívejte jenom na jeho základní kámen, na Nejsvětější Svátost. Zase je skutečná přítomnost ve fyzickém chlebě a víně! Říkáme: „tělo Kristovo“, když vkládáme chléb do úst věřících.

Tento čin je záměrně překvapující, orální, tajemný a dějinný. Zbývá se  modlit, aby tajemství Božího vtělení v Kristu potom vědomě pokračovalo  na  zemi.

Tajemství víry nás povznáší nad všechny dobré i špatné příběhy, které o sobě vyprávíme. Duch je představován jako „tekoucí voda“ a jako „pramen uvnitř nás“ (J 4,10–14) a „řeka života“ (Zj 22,1–2). Tvůj´ život je částí mnohem většího proudu, a tím je Bůh.

Víra znamená přitakat řece, vydat se proudu, otevřít se tomu, kdo miluje. Tohle nepotřebujeme změnit, vynutit ani zlepšit. Musíme ho pouze umožnit. To vyžaduje důvěřovat Boha, zvláště když jsme zraňováni.

Obvykle se mi může zdát, že podlehnu zmatku. Chci se vypořádat se vším dobře a rychle. Ztrácím svou vlastnost být přítomen, spěšně se uzavírám do sebe a začínám být křečovitě sevřený. Snažím se ovládat proud řeky nebo ji dokonce vytvářet – řeku, která mnou už protéká.

Víra však nepotřebuje ovládat řeku právě proto, že je  způsobilá otevřít se a vydat se existující řece. Řeka plyne a my jsme v ní. Řeka je Boží prozřetelná láska. Neboj se. Byl nám dán Duch svatý. Ježíš to předkládá jako předem učiněné rozhodnutí: „Jestliže tedy vy, třebaže jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary, čím spíše nebeský Otec dá Ducha svatého…“ (Lk 11,13) Obavy, které na nás doráží, se týkají často dovednosti uspět mezi ostatními lidmi, schopnosti mít rád, výkonnosti. Nemusíme tyto obavy přitužovat vášněmi ani se k nim příliš vázat.

Nemusíme se dokonce ani trápit kvůli tomu, že na nás tyto obavy dorážejí. I kdyby na nás skutečně dorážel zvenčí ten Zlý, totiž ďábel, nemusíme se kvůli tomu trápit ani se obviňovat, protože pak by u nás ten Zlý skutečně napůl zvítězil.

Někdo tvrdí, že strach je to, co nám brání milovat, ale ve skutečnosti strach nemá takovou sílu, aby zdolal lásku. Naopak láska přebíjí náš strach a bojí se jen ten, kdo málo miluje. Největší je láska Boží, totiž milost. Ta dovede učinit úplný konec všem strachům a prázdnotám, pokud jsme ochotni vytrvat v tom prázdnu. Zůstávat v Božích rukou, věřit, znamená vložit svou moc a vládu do Božích rukou.

Co je třeba obětovat, a bude to vnímáno jako oběť, je naše lidská připoutanost k řešení těžkostí a zvláštní uspokojení, které nám to lidské řešení poskytuje. Nemáš dobrý pocit, když jsi na konci dne dokázal sám vyřešit své obtíže? „Zasloužil jsem si dnes své právo existovat, protože jsem vyřešil deset problémů.“

Těžkosti na nás doléhají přirozeně proto, aby nás posílily. Samozřejmě, že nás posilují v sebedůvěře: „Co mě nezabije, to mě posílí.“  Jenže je tu ještě ten dopad, že nás ty těžkosti víc  přitlačí k Bohu, k Ježíšovu kříži.

Neměli bychom se za každou cenu silácky a po lidsku zbavovat strachu, úzkosti a nejistoty, prostě depky, dokud si neosvojíme to, co nás chce naučit. Třebaže lidský rozum říká, že alkohol či drogy jsou slepá ulička, přesto se většina stává závislou na psychoterapeutech a psychofarmacích, takže upadá do hlubšího útlumu s iluzí informovanosti.

Tak mnozí prožívají ztrátu otcovské návaznosti. Tapavě hledají někoho, kdo může a chce otcovsky pomoci. Musí tu být někdo, komu věříme, musí tu být předchozí zkušenost řeky tekoucí skrze nás.

Dokud ho nenajdeme, tak nám zbývá velké bloudění. Ve světácké kultuře smyslů není mnoho možností. A zhoršuje se to s věkem. Je to stále těžší, protože si zvykáme na to, jak se lidsky připoutáváme k věcem. Začínáme řadit ostatní lidi a ukazovat jim, aby zapadli do našich lidských struktur chápání a používání věcí.

Bez tohoto vědomí otcovské návaznosti, prostě tajemné řeky, bez uznání, že jsme podpíráni, se poddáváme strachu. Když máme sami strach, tak máme málo lásky a naháníme strach ostatním. Můžeme si jen přát, abychom neprobouzeli v ostatních strach. Můžeme si jen přát, aby jiní v nás mohli cítit otevřenost a přijetí. Můžeme si pouze přát, aby mohli cítit všeobecné odpuštění. Jenže fakticky toho můžeme dosáhnout jen prostřednictvím obnovené otcovské návaznosti, pouze díky nalezenému slavně připravenému a ustanovenému otci.

Všichni chceme být s těmi, u kterých očekáváme bezpečí a nacházíme odpuštění – stačí být v jejich blízkosti. Víte, že jim můžete ukázat a otevřít i své nejtemnější stránky. Někdo má dar pokoje, takže už sama jeho osobnost vám říká: „Nic se neděje, je to v pořádku.“ Pokud k tomu mají kromě toho i vnější autoritu, chce každý být v jejich blízkosti. Jejich síla vás povzbuzuje. To poněkud vysvětluje naši uchvácenost lidmi, kteří mají svěřenou moc, uniformy, oslavenci, mediální hvězdy.

Duchovní začátečníci stávají ve frontě před zpovědnicí mladého otce, protože starý otec se jim  zdá hrozný. Známý hřímající kazatel, takže mnozí raději stáli ve frontě u mladého otce. Ten v nich budoval moderní iluzi, že když hřeší, tak je to dobré. Vykládá jim o Boží lásce a o tom, jak je jejich život důležitý. Ochotně pak páchají své hříchy už jenom proto, aby k němu mohli jít a mluvit s ním. Mnozí touží po takové kamarádské, ba až sametové výchově. Mnozí to chtějí, ať už to najdou kdekoliv. Teprve mnohem později pohlížejí záludnost uhlazeného sametu a dosah pořekadla: Z kazatelny samý jed, v zpovědnici jako med. Teprve pak jim dochází, že když vyznají a olitují své hříchy, smí se radovat z toho, že se staly, ovšem ne proto, aby je opakovali, nýbrž proto, že je přirazily těsněji k tvrdému Ježíšovu kříži.

Když se naučíme vytrvale hledat a radostně nacházet zamaskovanou Boží přítomnost, tak se spontánně obrátíme k této přítomnosti v modlitbě. Pokud církev přestane vést zástupy modlitbu Páně, dalo by se říci, že uchýlila od smyslu svého působení. Modlitba posiluje vědomí hojnosti a spojení.

Pokud nás ale někdo svádí k závislosti na lidských skladbách zbožnosti, pak děláme právě to, co mají sklon dělat manažerské korporace. Ve skutečnosti takový sklon máme všichni. Rodiče to dělají svým dětem. Často navozují situaci, ve které je lidé potřebují a nemohou bez nich žít. Prostě opičí láska.

Právě toho se dopouštěli mnozí duchovní – katoličtí i protestantští –vůči svým ovečkám. Nebyl to však důraz na společnou modlitbu při bohoslužbě, co udělalo mnohé ovečky pasivními, vlažnými a bez osobního zapojení. Vždyť duchovní společenství obsahuje nevýslovné tajemství – posilujeme ty druhé a jsme posilování od nich. A při bohoslužbě jsme navíc na slavné hostině lásky, kdy nás tajemný hostitel, který se za nás obětovává, obdarovává nekonečně víc,. než si dovedeme představit.

To, co vedlo ke zvlažnění a osobnímu odpojení se Božího lidu, nebyla společná hostina lásky, nýbrž lidsky vytvořené, osvojené struktury zbožnosti a předávané příchozím místo Božího Slova, zejména toho vtěleného, Ježíše Krista.

+++

POKUŠENÍ SMRTI

7

OBKLOPEN ZÁSTUPY SVÝCH ŽALUJÍCÍCH STÍNŮ

NEDOVEDU JIŽ ODOLÁVAT SLADKÝM POKUŠENÍM SMRTI

V LÍTOSTNÝCH ÚDERECH SRDCE ODCHÁZÍ VYČÍTAVÝ ČAS

 

A S TVÁŘÍ OBRÁCENOU DO PRÁZDNA

SLYŠÍM PLÁČ SVÉHO ŽIVOTA

TAK CIZÍHO JIŽ

JAKO BYCH O NĚM SLYŠEL JEN VYPRÁVĚT

 

S UZARDĚNÍM JSEM POLYKAL SVŮJ ŽAL

TÍSNIVÉ UDÁLOSTI VSTUPOVALY DO MÉHO TĚLA

OSVĚTLENÉHO ZEVNITŘ VZNÍCENÝM KEŘEM NERVŮ

NALOMENÉHO VĚTREM BOLESTI

745

PROČ DÁLE TÍMTO PODNEBÍM PŘIKRÝVAT BĚDNOU NAHOTU?

ÚPĚT POD SŽÍRAJÍCÍM PLÁŠTĚM OVZDUŠÍ

VĚČNĚ SE Z NĚHO PŘEVLÉKAT

A NEVĚDĚT ŽE JE TO SMRT

 

DYCHTIT PO NEHMATATELNÉM ŠATĚ OHNĚ MUČEDNÍKŮ

ZAHODIT DRTIVOU PŘÍTĚŽ STARÝCH NADĚJÍ A ZVYKŮ

ODLOŽIT SVÉ OBNOŠENÉ TVÁŘE JEŽ BYLY JEN VNĚJŠÍ

JAK TATO ZEMĚ ODKLÁDÁ ROČNÍ POČASÍ JSOUC STÁLE POSUPNĚJŠÍ

 

VYKLOUZNOUT Z RŮŽEMI RAN POTŘÍSNĚNÉ KOŠILE SVÉ KŮŽE

NA ZDRCUJÍCÍ NĚHU ZEMŘELÝCH PONENÁHLU SI ZVYKÁM

SESOUVÁM SE POD JEJICH TÍŽIVÝMI DOTEKY

A NENAŘÍKÁM NENAŘÍKÁM

 

VZÝVAJE SLADKÁ POKUŠENÍ SMRTI V TÉTO NEHOSTINNÉ ZEMI

STÍN Z KŘÍDEL STĚHOVAVÝCH PTÁKŮ PADÁ NA KVĚTY

A NA ŘÍDNOUCÍ OBYVATELE PADÁ ZA NOCI STRACH

KDYŽ STÍNY POHOZENÝCH DĚTÍ MÍHAJÍ SE V SASANKÁCH

 

PŘED JITREM KOHOUTI KŘIKEM PLAŠÍ PRCHAJÍCÍ ZÁHROBÍ

A ROZESPALÉ ŽENY HLASEM JEŠTĚ Z JINÝCH ŽIVOTŮ

KOLÉBAJÍ SVÁ DĚŤÁTKA V NEJPONUREJŠÍ DŘÍMOTU

ZATÍMCO JÁ ZDE PLÁČI VĚDA ŽE NIC NEMOHU JIŽ ZTRATITI

Jan Zahradníček

+++

(pokr.) Vedle modlitby Páně vede církev Boží lid k tomu, co se dá nazvat „údělem pláče“.

Izák Syrský hovoří o slzách pokání, ale i o pláči z duchovního dojetí, jež se člověka zmocňuje při setkání s Bohem.

Slzy znamenají trojí: předně zkroušenost srdce, prostě lítost kajícníka nad spáchanými hříchy; dále jsou to slzy dojetí nad nezaslouženým přijatým dobrem, a to zejména přijatým odpuštěním; konečně slzy znamenají důvěrné přichýlení se ke kříži, v němž objevujeme, že už neneseme svoje životní břímě sami, nýbrž společně.

V tomto třetím rysu údělu pláče jde nejen o výraz prožitku vzájemnosti tak, jak ho zakoušeli tři mušketýři s  heslem: Jeden za všechny, všichni za jednoho! Jde o něco mnohem významnějšího. Překračujeme důležitý práh, kdy se v tíži našich břemen mění sama gravitace. Už neplatí, že když dva nesou společně břemeno, nese každý polovinu, a když je nesou čtyři, každý nese čtvrtinu, nýbrž platí, když neseme své břemeno s Ježíšem, tedy Ježíš nese nekonečně těžké břemeno, a na nás už nezbývá nic. To není žádná autosugesce, To je realita, do které jsme zapojeni. Zbývá nám prožít tolik nezaslouženého dobra.

Pláč je jemné uvolnění vody, která omývá, křtí a obnovuje. Pláč vede k tomu, že přijímáme svoji spoluvinu na problému.

Pláč vyvrací obviňování a také překonává odmítání přitakáním. Vede k uzdravení, je-li vnuknut Duchem svatým.

Izák Syrský mluví o „daru slz“. Východní otcové a matky to znali právě tak, jako ti, kdo neměli svůj střed v hlavě, nýbrž v srdci. Tak svatý František nebo svatá Klára.. Rovněž svatý Dominik proléval hodně slz nad zatvrzelostí bloudících.

Tam, kde vytratí slzy, proměňuje se náš smutek v hněv a obviňování. Je-li ztracen smutek, který Ježíš nazýval „požehnaným“ (Mt 5,4). Upadáme do stavu, kdy obviňujeme, kritizujeme, odsuzujeme. Právě tam se nyní nachází mnozí v církvi, obviňující a odsuzující místo toho, aby prolévali slzy lítosti, pokání, ale i dojetí. Služby uzdravování a dar slz by všem pomohly mnohem více, než dispense, anulace, suspenze a exkomunikace.

Naše vědomí Boží přítomnosti, která nás podpírá, se nachází mimo naši schopnost promyslet to nebo to vyslovit. Tento dar modlitby, rozjímavé modlitby, přesahuje schopnost diskurzívního myšlení. Vyžaduje zastavení přemítání, spočívajícího v kladení předpokladů a vyvozování logických závěrů. Tam, kde se rozumově zastavuje používání logických pojmů, nenastupuje nesmyslnost, nýbrž přímé nazírání intuice rozumu. Kde nejsou určité pojmy, tam není možné se slovně vyjadřovat, a člověk zůstává v tichu.

Ticho je však něco, před čím člověk světa utíká. Zakouší to jako strach z prázdnoty. Potom si překotně zaplňuje to ticho kulisami věcí pomocí masmédií a jiných prostředků.

Kdo chce najít Boha, musí opustit hlučné místo a vykročit na poušť. To se týká okolního životního prostředí. Ještě víc se to týká vnitřního životního prostředí. Jde o to udržet si atmosféru vnitřního ticha, ale nezůstat v něm sám. Chce to nastěhovat tam nebeského Hosta.

Modlitba nás musí vést za hranice smyslů, ale také za hranice pojmového myšlení, za hranice slov, do prostornějšího místa, ve kterém nás Bůh může snáze oslovit.

Slovní modlitba je naším slovním pokusem vyjádřit naši závislost na velkém tajemství. Modlitba v tichosti není ani tak záležitostí vyslovování, nýbrž nadpojmového zakoušení této závislosti.

Uznáváme a radujeme se z toho, že jsme ti milovaní, stvoření z ničeho. Není potřeba nic říkat, jenom vědět, že „je to dobré, velmi dobré“. (Gn 1,34) To je ten prvotní dar, který nám Ježíš přinesl. Je to skutečně základní zkušenost celé zdravé a šťastné Církve obecné.

Když máme tento dar návratu k sobě jako původnímu neporušenému obrazu Božímu a k přebývání v Boží milosti, tak poznáme, jak zdravým způsobem se vytváří Církev jako Kristovo tělo. Zakusíme potřebu účasti na tajemství společenství, sdíleného života, společného nasazení ve světě.

Kdo by se snažil prosazovat v Církvi pouhý útulek pro přicházející, aby si vyřešili svůj momentální duchovní problém a pak zase odešli, vytvářejí neživotné rameno Církve.

Církev plní své poslání jen s lidmi, kteří mají s Kristem skutečný život. Jinak je to soukromničení, zneužívající dobra Církve. Je to všechno uvnitř soukromého duchovního záhumenku a vede to každého do slepé uličky. Každý jedinec si řeší své duchovní problémy a nedbá na znamení doby. Výsledkem je suché, nepřitažlivé nebo dokonce odpuzující křesťanství.

Jsme bratři a sestry až do kořenů. Jestliže vás učení svaté víry nevede k oné zkušenosti společenství s ostatními, hroutí se. Jan Kassián to nazývá nebezpečný pokoj.

Společná modlitba či bohoslužba nám umožňují znovuoživit tuto konečnou jedinečnost. Žijeme naplno, když společně s Ježíšem poznáváme a snášíme bolest světa.

Když víra dosahuje hrdinství a tajemství nás zcela ovládá, můžeme často odpovědět pouze slzami.

Mnohému z nás, uvězněnému v západních strukturách zbožnosti, však chybí pravé slzy, ne krokodýlí. Nemůžeme je předstírat. Slzy jsou nepříjemné a nepraktické. Brzdí nás a ztěžují nám velké výkony.

My lidé Západu se musíme s námahou vracet. Potřebujeme se ubírat zdánlivě neefektivní Ježíšovou cestou zpět k slzám.

Pouze tvrdý Říman neuroní žádné slzy. Jen člověk s děravým srdcem dokáže vždy potlačit své slzy. Vypočítavý obchodník uroní slzy jen když ztratí pěněženku.

Musíme podvolit velkému tajemství a odstupovat od okázalých skvělých výkonů, a nechat se ovládat tím, co znamenají lacrimae rerum,slzy věcí“. Potom se dostaneme od šílenství světa k bláznovství Božímu. T

+++

ZŮSTAŇ S NÁMI

KAM AŽ SAHÁ NÁŠ SVĚT,

TESKNÝ SKŘEK CIKÁNEK UVĚZNĚNÝCH VZDUCH DRSNĚ ČEŘIL,

KDYŽ S DĚŤÁTKY NA KOLENOU

VZÝVALY ZUBATÉ SLUNCE ŽALÁŘNÍ.

TAK OBĚTOVÁNO OBLUDNYM BOHŮM KRUTOSTI,

JAK STRÁDALO ŽENSTVÍ,

JAK STRÁDALO DĚTSTVÍ

ČASŮ TĚCH.

 

BUDOUCNOST ZÁHADNÁ.

MINULOST ORNÁT POCUCHANY.

SAMÉ BLÁTO, SAMÁ KREV DRAHÉ KRUMPLOVÁNÍ,

JEŽ POŠLAPALI A ODEŠLI.

ZŮSTÁVÁ KAŽDÝ SÁM

MEZI HVĚZDAMI, MEZI LIDMI.

 

JAKÉ PRÁZDNO

TA NEPŘÍTOMNOST ŽEN V ŽIVOTECH PŘIMÁČKNUTÝCH.

S OČIMA PROSÍCÍMA NÁS VE SPÁNKU NAVŠTĚVUJÍ.

A KDO ZBOŽŇOVAL, TEN ZBOŽŇOVAT NEPŘESTÁVÁ,

KDYŽ SLINA Z ÚST NEČISTÝCH

ŠPINÍ VŠECHNO.

 

ZŮSTAŇ S NÁMI,

NEVINNOSTI, V NÍŽ SE SVĚT OBNOVUJE. TAM VENKU

BUBNUJE DÉŠŤ. ČERNAJÍ LESY VE VĚTRU DUBNOVÉM.

AŽ ZE SPANÍ SLYŠÍM - TAK MRTVÍ JEN NASLOUCHAJÍ,

JAK HODINY BIJÍ, KOS OZVAL SE PŘED JITREM.

JAK TRPKÉ, JAK TRPKÉ, ŽE BEZE MNE ZAČÍNÁ

 

TA RAŠÍCÍ ROVNODENNOST, TA SLAVNOST V ZELENÉM.

ABYCH ZA DOMOV V LISTÍ ZÁVRATNĚ VDĚČEN BYL,

AŽ VRÁTÍM SE JEDENKRÁT.

Jan Zahradníček

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

MILUJÍCÍ DUŠE MLUVÍ K BOHU


 

Milovaný Pane, ty jsi můj král, můj pán, má láska, má radost, ty jsi vše, co mé srdce těší a blaží. Neměla bych k Tobě mluvit, protože Té nevidím? Měla bych činit jako ti ubozí slepci, kteří nemohouce vidět Lásku věčnou, věnují svou lásku bytostem pozemským?


 

Srdce se mi chvěje radostí, pomyslím-li, že mne miluješ. Ó, miluj mne, Pane můj, miluj mne silně a trvale, věčně. Čím více mne miluješ, tím jsem čistší, čím silněji mne miluješ, tím jsem krásnější, čím déle mne miluješ, tím jsem světější.

Přemilý Bože, kéž bych jen byla hodná Tvé lásky a Tvého přátelství, abych mohla říci: Ty jsi můj a já jsem Tvá!

Ó svrchované Blaho, nemohu se vynadivit tomu - Třebaže mi to dříve též bylo cizí - že může některé srdce zakotvit v něčem jiném svou láskou než v Tobě, hlubokém bezedném moři, hlubině vší líbeznosti. Blažen, komu ses stal předmětem lásky a kdo je utvrzen v lásce k Tobě. Blažen, že se narodil. Kdyby člověk měl tisíc životů, měl by všechny vynaložit, aby Tě získal.

Ó vy přátelé Boží, všichni zástupové nebeští a ty, milá svatá Anežko, jež jsi řekla: „Jeho krev růžově zbarvila má líčka“, pomozte mi ho prosit, neboť jsem nikdy jaksepatří nevěděla. co je jeho láska! Ach, mé srdce, odlož všechnu liknavost, abys, dokud budeš v těle, zakusilo sladkost jeho lásky. Jak líně a vlažně jsi dosud žilo!

 Ó, milá, krásná, vyvolená Moudrosti, jak jsi láskyhodná nade vše na světě! Jak nepodobná je láska k Tobě a láska k tvorům! Jak klamavé je vše, co se jeví tomuto světu láskyhodné, jen když se to zblízka pozná! V žádné lásce jsem nenalezla nic jiného než žal a nestálost a klam. Kamkoli jsem oči obrátila,  všude jsem nalezla nějaké „kdy-by ne“. Nalezla-li jsem krásnou postavu, byla bez citu, bylo-li něco krásného a vábného, nemělo to vnitřní ceny, nebo mělo-li jit přece jsem zase něco objevila, uvnitř, či zevně, co mému srdci bránilo přilnout k tomu. Při bližším seznámení nalezla jsem vždy něco mrzutého. Ty však jsi krása plná dobroty, milost plná moudrosti, vznešenost plná ctnosti, bohatství sdružené s mocí a -co jsem na světě nikde nenalezla - úplné ukojení všeliké žádosti milujícího srdce. Čím lépe Tě člověk pozná, tím více si Tě zamiluje a čím důvěrněji s Tebou obcuje, tím roztomilejším Tě shledává.

Proto se měj dobře, falešný světe supermarketů, navždy! Loučím se s tebou a vypovídám ti všechno přátelství, jež jsem ti dosud bez vděku věnovala, neboť chci se darovat tomu, jenž mne tak milosrdně k sobě přitáhl. Ach, nejvyšší, neskonalé Blaho, žel, že jsem k tomu nedospěla už mnohem dřív, že jsem to už dávno nevěděla. Nyní jsem nalezla Toho, po němž touží duše má. Jak jsou šáleni ti, kdo svou lásku věnují něčemu jinému. Ó, pošetilci, nepřibližujte se už ke mně, neboť mé srdce si zvolilo toho, jenž jediný dovede nasytit srdce, duši a všechny mé schopnosti nevýslovnou láskou, která nikdy nepomíjí.

Dej mi, nejmilejší Bože, aby mne neoklamal už žádný falešný lesk a aby mé srdce nepřevrátila žádná cizí láska, ať nikdy neporuším věrnosti tobě, svému nejkrásnějšímu snoubenci. Naše láska ať svou silou přemůže smrt a pouto lásky ať trvá na věky. T.


 

+++

V DUBNU

MEZI MINULOSTÍ ZLATOU A PURPUROVOU

A OKROUHLÝM PRÁZDNEM

BUDOUCNA, JEŽ NEMÁ DOSUD BAREV,

JÁ ZASTAVÍM SE V TICHU TOLIK SRÁZNÉM,

 

ABYCH SLYŠEL, JAK Z LEPKAVÉ NOCI TÉ

LIST ZA LISTEM SE ROZEVŘÍTI CHYSTÁ

A PTÁCI JSOU NEDOČKAVI ZAZPÍVAT

V ŽASNOUCÍ RÁNA TAK MÁLO JISTÁ.

 

ABYCH SLYŠEL ZVUK ULITY PŘÍŠTÍ

I VZLYKŮ, I VZLYKŮ, JEŽ MRTVÍ U KOŘENŮ

ZNOVU BY CHTĚLI VE SVĚTLE JARA ŘÍCI,

A PŘECE DÁLE ZŮSTATI UTAJENU.

 

MEZI MINULOSTÍ ZLATOU A PURPUROVOU

A OKROUHLÝM PRÁZDNEM

BUDOUCNA, JEŽ NEMÁ DOSUD BAREV,

Ó ZASTAVTE SE V TICHU TOLIK SRÁZNÉM!

Jan Zahradníček

 

Zprávy: Každé pondělí 18,30 hod. v kostele sv.Michala, Brno celoroční cyklus CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA.  O modlitbě, Předcházející relace v mp3 viz http://gloria.tv/  a http://www.uloz.to/

 

TOPlist