Ročník XXIV., číslo 1.                                                                                                                      Leden 2018

Obsah: J.Zahradníček,Koleda,  B,Zajeď, Petře, na hlubinu!, J.Zahradníček, Radost, TB, Konec velké iluze, Jan Zahradníček, Slunce v cele, Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely Milující duše mluví k Bohu, P.Kroupa, Svaté Zuzaně, Zprávy____________________________________________________

KOLEDA

V NEBESKÉM DVORSTVU KRÁSNÉM

VŠE ZNOVU ZAČÍNÁ,

ZA NÁS, KDO NAD NÍM ŽASNEM,

ORODUJ U SYNA,

MARIA, ÚTOČIŠTĚ

ZE SVĚTA CHMURNÉ TŘÍŠTĚ.

 

VÁCLAV A VŠICHNI SVATÍ

KRAJANÉ Z VLASTI MÉ

JDOU BLÍŽ, MY BÁZNÍ JATI

ZPOVZDÁLI STOJÍME,

PADÁME NA KOLENA,

BUĎ OD NÁS POCHVÁLENA.

 

TI DARY, PROSBY NAŠE

ZA NÁS TAM PŘEDNESLI,

MY ZA NIMI ZDE PLAŠE

KLEKÁME U JESLÍ:

TOBĚ A JEŽÍŠKOVI

ZPÍVÁME SVÝMI SLOVY.

 

VŠAK SLABÉ NAŠE VZDECHY

TOU JEJICH PŘÍMLUVOU

POD KLENBOU HVĚZDNÉ STŘECHY

V HLAS VICHŘICE SE DMOU,

CO ŠEPTALI JSME S BÁZNÍ,

HLAHOLEM ZLATÝM ZAZNÍ.

 

A CHUDÉ NAŠE SKUTKY,

ANIŽ JSME VĚDĚLI,

HŘMÍ V RADOSTI ZPĚV PRUDKY

NESENY ANDĚLY,

KDE DĚŤÁTKA TVÁŘ SPÍCÍ

BYT JASNÝ PRO TROJICI.

 

PROUD NAŠICH SLZ UŽ HUČÍ

NESMÍRNOU POVODNÍ -

VZÍT KRISTA DO NÁRUČÍ

BYLI JSME NEHODNI,

VŠAK JIMI OMÝVÁNI

ČEKÁME SMILOVÁNÍ.

Jan Zahradníček

+++

ZAJEĎ, PETŘE, NA HLUBINU!

Jsme lidé povrchu, lidé mělcí, máme malý přístup k hlubinám. Žijeme na povrchu vlastních životů „v rozšiřujících se zdánlivých sférách“, zaměňujeme věci povrchní za podstatné, příliš rychle prohlašujeme povrchnosti za podstatu. Věci se rozpadly a zdá se, že střed už nedrží.

Kdyby povrchním obalem našich životů bylo zlo, snáze by se o něm moralizovalo. Ale hranice a okraje nejsou špatné, neboť jsou přechodné, náhodné, někdy iluzorní a příliš často naplňují potřebu obrany nebo „dekorace“. Naše „kůže“ není špatná, ale není to náš duch či duše. Ale kůže může být jediným počátečním bodem, který mají mnozí lidé současnosti k dispozici. Dříve se lidé, kteří neměli tolik příležitostí a prostředků unikat před skutečností, museli dobrat k podstatě dříve, prostě jen aby přežili. Můžeme zůstat na povrchu svého života dost dlouho. Tak dlouho, až to začneme cítit jako jediný skutečný „život“.

Není příliš mnoho lidí, kteří nám říkají, že existuje něco dalšího. Říká se, že hlavními zprostředkujícími zařízeními v naší rozvolněné společnosti jsou sdělovací prostředky a svět obchodu a podnikání. Ty sice nejsou samy o sobě špatné, ale nejsou tím, co může oslovit naši duši ani zlákat našeho ducha. Jsme ve velké nevýhodě, považujeme-li je za „základní čáru“, která je právě ironií osudu tím, co nazýváme obchodní nebo ekonomickou perspektivou.

Předpokládejme, že v dřívějších dobách měli lidé snadný a přirozený přístup ke své duši a otevřenost přesažnému Duchu. Pokud opravdu byly takové časy, tvořili je buď lidé, kteří byli ve svém nitru hluboce milováni, nebo kteří velmi strádali ve své povrchnosti– asi obojí. Cesta modlitby a lásky a cesta utrpení jsou zřejmě těmi dvěma velkými Cestami osobní proměny. Utrpení přitahuje, jak se zdá, naši pozornost, láska a modlitba pak zřejmě přitahují naše srdce a naši touhu.

Ale většina z nás se vrací do zahrady za zrcadlem cestou námahy. Tato obvyklá cesta zpátky do ráje je krví, obsahem, povznesením celého biblického podání.

Obvyklá cesta je postupným probouzením a občasným ztišením, touhou a odevzdáním se, starostí a úplnou bezstarostností. Je současně hlubinou a povrchním obalem a na jejím konci neřídíme ani to, ani ono. Ale někde musíme začít. Pro většinu z nás je počáteční bod kdesi na povrchu. Tato skutečnost, vnímaná a neodmítaná, bolestná a obšťastňující, se stává královskou cestou na hlubinu. Jinými slovy, skutečnost sama, moje skutečnost, moje omezená a někdy nepochopená zkušenost, se stává místem Božího zjevení. Z jakéhosi důvodu dáváme přednost vykonstruovaným skutečnostem před silnou a vnímavost probouzející tváří toho, co je.

Velcí učitelé nás však vedou k tomu, abychom nezůstávali na povrchu příliš dlouho, jinak hrozí, že nikdy nepoznáme sebe ani Boha. Onen pohyb se nazývá konverzí, obrácením, proměněním nebo růstem ve svatosti. Po této cestě nemůžete kráčet jen uvnitř své vlastní hlavy. Ve skutečnosti takto vůbec nemůžete kráčet sami. Jste vedeni.

Necelý blok domů od místa, kde žiji, je ulička, kde opřeni o zeď sedávají bezdomovci a vyhřívají se na slunci. Jednou jsem uviděl čerstvé graffiti namalované zřetelně na chodníku. Dotklo se mě tak hluboce, že jsem si ho zaznamenal. Znělo: „Pozoruji, jak bláhově člověk chrání to své nic – a tím se stavíme mimo. Zde je Bůh vskutku nenáviděn.“ Mohu si jen představovat, jakou asi zkušenost musel tento člověk zaznamenávat tímto zraňujícím, přitom však pravdivým způsobem. Znovu jsem pochopil, proč si zřejmě Ježíš myslel, že vyhnanci mají náskok pro pochopení jeho zvěsti. Obvykle byli vyloučeni z toho, co bylo beztak neskutečné – jinak by to nebyl vylučovací systém. V Božím království je to tak, že „do něj všechno patří“, i ubozí a zlomení; vznešené soustavy kultury však požadují, aby byli lidé „in“ a „out“, vítězové a oběti. Dokud tato bitva neproběhne v naší duši, budeme obvykle setrvávat ve vnějším světě politiky a tříd. Dualistické myšlení začíná v duši, přechází do mysli a pak se někdy dostává do ulic. Pravá modlitba ničí lež už v zárodku. Obvykle bývá zakoušena jako slzy, odevzdání se, odpuštění.

Snad správně předpokládám, že tento člověk z ulice nemá řádně prostudovanou teologii a psychoterapii, přesto ze svého bolestného postavení jasně chápe to, co se zde snažím vysvětlit. Cestou utrpení, možná i modlitby, poznává tento člověk podstatu i okraje – a ví, kdo je Bůh. Proto také sv. Bonaventura a další tvrdí, že chudá, nevzdělaná babička může poznávat a milovat Boha víc, než velký teolog a duchovní osoba. Otázku po Bohu nevyřešíte ve své hlavě – ani v dokonalosti morální odpovědi. Je zodpovězena ve vás, jste-li ochotni nést Boží tajemství: Boží utrpení pro svět a radost Boží ve světě. Obávám se, že to je mnohem těžší, než se jen snažit „být dobrý“.

Žijeme-li v tomto konzumním světě mnoha možností, jsme nakaženi tím, co někteří nazývají „závislostí“, skutečně jedovatou a oslepující nemocí, která činí naše pronikání na hlubinu ještě obtížnějším. Jsme otráveni sladkým jedem. Naše kůží obalená ega jsou tím jediným, co většina z nás zná a v čem obvykle uvázneme. Poctivě řečeno, intelektuální a ucké nástrahy neboli lidsky vytvořené struktry zbožnosti jsou stejně jedovaté a oslepující jako hříchy opilců a prostitutek – a ještě obtížněji se rozeznávají. Na každý pád se většina z nás potřebuje naučit, jak se dívat. Pravdivé vidění je podstatou dnešní spirituality.

Jak nalézt to, co už zde zřejmě je? Proč to ale není patrné? Proč bychom měli probudit své nejhlubší JÁ? A jak to můžeme udělat? Modlitbou a meditací? Větším ztišením, osaměním a svátostmi? Ano, tím vším, ale především samotným žitím a plným přijetím skutečnosti. Zní to tak prostě a neškodně, že většina z nás si vytváří všechny možné náboženské pasti, aby nemusela přijmout svůj vlastní, ne dosti slavný, pozemský, všudypřítomný kříž. Z jakéhosi důvodu je snazší účastnit se bohoslužeb než prostě uctívat skutečnost. Někteří to prostě nazývali „prožívání Boží přítomnosti“. Nevyžaduje to mnoho dogmatického zápolení ani manažerské podpory, jenom bdělost, touhu, ochotu začínat znovu a znovu.

Žít a přijímat vlastní skutečnost není pociťováno jako příliš duchovní. Dělá to dojem pobývání na okrajích spíše než zabývání se podstatou. A tak mnozí běží k esoteričtějším a dramatičtějším postojům, místo aby nesli tajemství Božího utrpení a radosti ve svém nitru. Okraje našich životů – plně zažité, protrpěné, s radostí přijímané – nás vedou zpět do středu a k podstatě.

Bezdomovec cítí chlad a odmítání, a proto musí sestoupit do hloubky pro teplo a pravdu. Hrdina odsunuje svou vlastní ctižádost, soustředěnou jen na sebe, a pak snad objeví, že na ní vlastně ani příliš nesejde. Žena závislá na alkoholu poznává, že zranila svoji rodinu, a tak proniká k útrpnosti, která je mnohem větší než ona sama. V každém případě okraje, které nazýváme skutečností, trpěly, sdělovaly se a částečně se hroutily. Pak se často ukáže, že nejsou zcela nezbytné, nebo dokonce že jsou součástí problému. Zdá se, že to je ta jediná cesta, jak poznat a odložit přebytečná zavazadla. Není divu, že svatí a mystikové tak často používají ona nepopulární slova jako „odevzdání“ a „utrpení“. Náš učitel Ježíš říká: „Nezemře-li pšeničné zrno, zůstane jen pšeničným zrnem“ (J 12,24).

Nenacházíme svou vlastní hlubinu, hlubina si nachází nás. Naše vlastní mysl si to nedokáže představit. Hroutíme se zpět do Pravdy, když jsme obnažení a svobodní – což asi není příliš často. Nevmýšlíme se do nových cest života. Vžíváme se do nových cest myšlení. Cesty kolem našich skutečností a skrze ně (obvody) nás přivádějí do jádra skutečnosti, v níž se setkáváme se svým nejpravdivějším JÁ a se svým nejopravdovějším Bohem. Nevíme doopravdy, co to znamená být člověkem, nepoznáme-li Boha. A Boha nepoznáme skutečně jinak než skrze své vlastní zlomené a radující se lidství. V Ježíši nám Bůh říká, že Bůh není jiný než lidství. Po Ježíšovi Bůh může být popisován jako plnost toho, co „nezřetelně přes sklo“ vidíme v obyčejných lidských bytostech. A tak nejobvyklejší a téměř jediné jméno, které si Ježíš sám dává, je  „Syn člověka“ (79x). Ježíšova skutečnost a jeho kříž má říct svobodné ano k tomu, co od něj jeho lidství nakonec žádá. Zdá se, že my křesťané uctíváme Ježíšovu cestu, místo abychom se po ní vydávali. První způsob se považuje za velmi náboženský, zatímco ten druhý za toliko lidský a nijak slavný.

Máme sklon nevidět základní schéma, jak nás Bůh přetváří, leda až následně. Jinými slovy, jsme pomalí žáci, a proto duchovní učitele obvykle nacházíme v druhé polovině života. Juliána z Norwiche, blažená poustevnice (1342–1416), měla zřejmě obdivuhodnou schopnost pohybovat se nad myšlením typu „buď – anebo“. Mohla žít s paradoxem, s nezodpovězenými otázkami, s obrovskými vnitřními konflikty a teologickými protiklady – a přitom stále důvěřovat a žít v pokoji srdce. Lze přemýšlet, zda toto bylo plodem její ženskosti, jejího neakademického stavu, jejích nejméně dvaceti let v poustevně, nebo plodem jediné noci „zření“, jak to nazývala. Představovala nepochybně to nejlepší z toho, co nazýváme „kontemplativním zřením“. Říkala třeba: „Nejprve je pád a potom je vyléčení z pádu. Ale obojí je Božím milosrdenstvím.“ Možná že tomu nelze uvěřit dříve než v druhé polovině života.

JAK JSME VŮBEC ZTRATILI TENTO DRUH MOUDROSTI? Zvláště když to je osobní zkušenost prakticky každého člověka. Jenom rozlehlost rozjímavé mysli může vidět tak široce a věřit tak hluboce. Malá vypočítavá mysl chce buď – anebo, vyhrát či prohrát, dobře nebo špatně. Ale všichni víme, že JÁ hen zpívá o šťastné vině o Velikonoční noci. Byli jsme zachráněni, praví bohoslužba, „šťastnou vinou.“ Ježíš připomněl Juliáně, že jeho ukřižování bylo nejstrašnější věcí, která se v lidské historii stala, a Bůh z toho udělal to nejlepší, aby sňal naše viny. Stejně jako pro Ježíše „se naše rány staly hodnými úcty“. Je-li kříž normou, není, zdá se, jiné cesty. Je to vzor.

Na velmi praktické úrovni dnes tento problém spočívá v tom, že máme co do činění s lidmi Západu, kteří mají velmi chabý smysl pro vlastní totožnost, tím méně pro totožnost, která může trvat ve spojení s Bohem a ve vztahu k němu. Objektivně jsme ovšem již spojeni s Bohem, ale pro lidi je velmi těžké tomu uvěřit a zakusit to, nemají-li silný smysl pro totožnost, hranice či pro opravdovou náboženskou zkušenost. Lidé se snaží vytvářet totožnosti a opouštět hranice, které nemají žádné zkušenostně ověřené JÁ dro. Modlitba ve svých počátečních fázích je zcela prostě hluboká zkušenost tohoto JÁ dra: kdo jsme, jak Pavel říká, „ukryti spolu s Kristem v Bohu“ (Ko 3,3).

Ti, kdo se ženou, aby si vytvořili vlastní totožnost, často končí tím, že mají ztvrdlé a příliš ohrazené okraje, citlivé na urážku, a jsou vždy připraveni vytvářet další totožnost, když je ta poslední nechá na holičkách. Mohou se stát rasisty nebo těmi, kdo jsou posedlí ovládáním; obávají se vždy toho „druhého“. Často se stávají přímo či nepřímo závislými a žijí vždy jen v reakci na někoho nebo na něco. Záporná totožnost se vytváří rychle a vznikají pocity podobné životu – a tak mnozí lidé, dokonce i věřící, žijí životem, který je „svatější než svatý“ nebo je plný nenávisti k nepřátelům. Být proti něčemu je mnohem snazší než milovat.

Mnozí jiní opouštějí své hranice dříve, nežli je mají, a hledají svoji totožnost v jiné skupině, zkušenosti, vlastnictví nebo osobě. „Ona mě učiní šťastným“ nebo „on ze mne sejme moji opuštěnost“ nebo se skupina stane náhradníkem, který má převzít můj těžký úkol růst. Je mnohem snazší patřit do skupiny nežli vědět, že patříš Bohu. Ti, kdo příliš rychle nechají zkostnatět svůj povrch a svou totožnost, aniž by nalezli svou hlubinu v Bohu a v sobě samých, budou nepřáteli vstřícnosti, nepřáteli odpuštění, zranitelnosti a obecného lidského dialogu. Jejich totožnost je příliš nejistá, než aby umožnila jakýkoli pohyb dovnitř a ven. Jejich „Kristus“ tíhne k tomu být velmi malý, kmenový, „takový, jako jsou oni sami“. Jestliže tě tvá modlitba nevyvádí mimo tvé bezpečné zóny, není-li Kristus občasnou „hrozbou“, potřebuješ asi růst a učit se milovat. Potřebuješ mít vlastní ego, dříve než se ho můžeš vzdát. Možná právě proto Ježíš žil třicet let skrytě, než začal veřejně působit. Teď máme mladé dospělé, plné „vášnivého nadšení“ pokud jde o doktrínu a dogma a o to, která skupina se dostane do nebe. Takto se užívá Bůh k tomu, abych dal dohromady své „NE-JÁ“. Takovýto tradicionalismus se ale právě míjí s tradicí.

Jiní zase opouštějí svou povrchnost příliš snadno ve jménu vstřícnosti a otevřenosti, ale i zde je nutné „rozlišování duchů“. Skutečně kontemplující mají v sobě vstřícnost, protože mají zkušenost s jediným Absolutnem, s konečností své mysli a pomíjivostí všech věcí. To je podstata pokory a možná že i trpělivosti. Ale dnes existuje i jiná vstřícnost, která je prostě odmítnutím za čímkoli stát. Tady nejsou žádné hranice, které stojí za to chránit. Vstřícnost „skeptika“ nemá věcný obsah, nevytváří nic, co by trvalo, a je příznačná pro mnohé dnešní pokrokové a humanistické myšlení.

Zdravé náboženství, pravá kontemplace povedou k hranicím, které klidně drží a nepotřebují být ani neustále hájeny, ani opouštěny ve jménu „přátelství“. Je to „úzká cesta, a jen málo je těch, kdo po ní jdou“ (Mt 7,14).To je to, co mnozí z nás nazývají „třetí cestou“, která se objevuje, jen když udržíte napětí protikladů.

Dar, který skutečně rozjímaví lidé nabízejí sobě i společnosti, spočívá v tom, že vědí, že jsou součástí mnohem většího příběhu, mnohem většího JÁ. V tomto smyslu jsou „lidé se středem“ hluboce konzervativní, neboť vědí, že stojí na ramenou svých předků a věčné tradice. Skutečně rozjímaví lidé jsou však paradoxně zároveň reformátory a těmi, kdo riskují, právě proto, že si nepotřebují schraňovat žádné své soukromé záležitosti, zaměstnání nebo jistoty. Jejich jistota a totožnost jsou založeny v Bohu, ne v tom, že mají pravdu, že jsou placeni církví nebo že chtějí postupovat vzhůru v očích lidí. Pouze oni se mohou, zbaveni sebezájmu a obav, nasadit pro práci, kterou Bůh potřebuje. Všimněte si, kolika světcům, teologům a zvláště zakladatelkám ženských řádů se během jejich života dostávalo od církve pokárání, hrozeb, nebo dokonce trestů. Bůh je vždy větší než škatulky, které si na něj tvoříme, neztrácejme proto příliš času tím, že budeme tyto škatulky chránit.

Lidé, kteří se naučili žít ze své hlubiny v Bohu, vědí, který povrch je třeba zachovávat a který je možno opustit, i když často právě tento boj vytváří jejich nejhlubší „temné noci“. Ironií je, že obojí žádá „poslušnost“, protože tito lidé naslouchají hlasu, který je přesahuje. Potřebujete-li lakmusovou zkoušku pro lidi, kteří žijí ze svého pravého JÁ , mohlo by to být toto: jsou vždy ochotní uposlechnout, ale současně mohou neuposlechnout očekávání církve a prohlašují, že se řídí tím, kým jsou v Bohu. Přemýšlejte o svatém Pavlu, Tomáši Beckettovi, Janě z Arku, Tomáši Mertonovi.

Asi nejnápadnějším znamením těchto výstředních hlubinářů je, že se s nimi dost obtížně žije. Každá hranice ega musí být bráněna, projednávána nebo uctívána: moje pověst, moje potřeby, moje rodina, můj národ, moje bezpečnost, moje náboženství, a třeba i můj sportovní klub. To je to jediné, o co mám opravdu strach, neboť toto je mojí jedinou slabou totožností. Můžete říci, zda jste mnoho svých vajec vložili do těchto křehkých košíčků, když jste často zraňováni a napadáni. Těžko můžete zranit světce, protože oni žijí ve svém středu a nepotřebují chránit vnější kruh pocitů a potřeb. Výstřední hlubináři stále očekávají, že budou zraňováni. Oni vlastně budou vytvářet tragédie, aby měli pocit, že žijí. Slyšel jsem, že personální práce nyní představuje většinu času a energie, které musí firmy vynakládat. Dalo by se přímo říci, že určitý stupeň rozjímavého nazírání je vlastně nezbytný pro účinný život instituce nebo komunity.

Věřím, že nemáme žádný jiný přístup k tomu, kým opravdu jsme, než v Bohu. Jenom když spočineme v Bohu, můžeme nalézt bezpečí, prostor, a nesmírnou svobodu být tím, čím jsme, vším, čím jsme, být většími i menšími než jsme. Jenom když žijeme v Bohu a hledíme na svět skrze něj, může „všechno mít řádné místo“. Všechny ostatní soustavy vylučují, trestají a chrání, aby nalezly totožnost v dokonalosti lidsky osvojené a vytvořené struktury zbožnosti nebo nějakém druhu „čistoty“. Vždy je třeba hledat a likvidovat znečišťující prvky. Kromě toho, že se takto zbytečně plýtvá časem a energií, odvádí toto úsilí od jediného povolání k lásce a jednotě.

Jak chasidští mistři učili své žáky: „Rozhrabujte hnůj tak, rozhrabujte hnůj onak, bude to pořád jen hnůj. Zatímco si lámete hlavu, mohli byste navlékat perly pro radost nebes.“TB

+++

RADOST

KDYŽ JEMNÉ DOTEKY SE O MÉ ČELO TŘÍŠTÍ

OMÝVÁN PROUDĚNÍM ZANIKLÝCH BYTOSTÍ

SNEM TVÁŘÍ TEKOUCÍCH RUKAMA BEZ KOSTÍ

NĚHU JSEM POCÍTIL JEŽ Z BOKU ŠERA PRÝŠTÍ

 

TO NĚŽNÉ STRNUTÍ JAK MODLITBA A SPÁNEK

A V TICHU VEČERA DALEKÝCH HLASŮ SKLO

KDYŽ SVĚTLO SVATÝCH STOP SE V TRÁVĚ ZALESKLO

A POTOK PROMLUVIL A VE VRCHOLCÍCH VÁNEK -

 

TA VLNA SRDCÍ MDLÝCH JEŽ V TICHU ROZPLYNE SE

PADÁNÍ KVĚTŮ SNÍH JAK KŘÍDEL SMRTI VAN

A KŘÍDLO VŮNÍ MÝCH JEŽ VANE ZE VŠECH STRAN

ZA HODIN ZELENÝCH SE KOLEM ČELA TŘESE -

 

TA SLOVA BLOUZNIVÁ JEŽ NEDOŘEK JSEM ANI

A V SPÁNEK UPADAL ACH V DÁVNÝ SPÁNKU ŽAL

V TO ŠERO MODRAVÉ PODMOŘSKÝCH KATEDRÁL

TA VLAHÁ PODNEBÍ JEŽ PÍT JSEM MOHL Z DLANÍ -

 

TEN DÁVNÝ DÁVNÝ ŽAL JEJŽ HLEDÁVAL JSEM V SNĚNÍ

ŽAL MĚKKÉ VLASY ŽEN A ŽENA KOROUHEV

JEŽ MODRÝM SOUMRAKEM MI TESKNĚ VANE V KREV

TEN ŽAL JAK VLASY ŽEN NĚŽNÝ STRACH PŘIBLÍŽENÍ -

 

VŠAK VEDLE ÚZKOSTI TÉŽ VÍNO DAL JSI PANE

A KDYŽ JIŽ NOC A SMRT JSEM K VŠEMU PŘIMÍSIL

A VZPOMNĚL BOLESTI JAK STÉKÁ ŠEREM ŽIL

TÉŽ VÍNA VZPOMÍNÁM JEŽ NA RTY NAŠE KANE

 

TÉŽ RADOSTÍ A DNÍ JEŽ PRYČ JDOU PO MÉ SKRÁNI

A VÍNA DÁLEK TVÝCH KAM ZŘÍM ČAS UBÍHAT

KAM VŮNĚ ODVANE JAK ARCHANDĚLŮV ŠAT

K TVÉ MODRÉ ZÁVRATI V NÍŽ UTONOUT KDO BRÁNÍ?

Jan Zahradníček

+++

KONEC VELKÉ ILUZE

 

Začněme nadějí. Nadějí, že naše chápání modlitby spěje k větší prostotě. Nestane-li se modlitba prostou, až toto dočtete, neuspěl jsem. Účelem tohoto zkoumání není dostat se někam dál. My se orientujeme na dosažení cíle. Jsme spotřebitelé. Nedovedeme si představit, že bychom dělali něco, co by nás nikam nepřivedlo. Ale se vší uvážlivostí musíme pochopit, že toto není úsilí, které by nás mělo někam přivést.

Mým výchozím bodem je, že už tam jsme. Nemůžeme dojít k Boží přítomnosti. Už v ní naplno jsme. To, co chybí, je uvědomění si toho. Bůh udržuje naši existenci s každým naším nádechem. Když se znovu nadechneme, znamená to, že si nás Bůh znovu a znovu vyvoluje. Není nic, čeho bychom měli dosáhnout nebo se naučit. Potřebujeme se však některým věcem odnaučit.

Abychom toho byli schopni, potřebujeme přijmout to, co je často obtížné, zvláště pro lidi v kultuře, která se zdá být úspěšná. Musíme přijmout fakt, že se účastníme masového kulturního spánku, hypnotického spánku. Všichni jsme náměsíční. To není zvláštností naší doby. Všichni duchovní učitelé to tvrdili. My, lidé, nevidíme přirozeně. Potřebujeme, aby nás to někdo naučil. K tomu slouží náboženství. Proto také Buddha i Ježíš říkají jedním hlasem: „Bdi!“ Náboženství se ve skutečnosti týká vidění. Ježíš mluví o „bdění“ (Mt 25,13; L 12,37; Mk 13,33–37) a „Buddha“ znamená v sanskrtu „probuzený“. Ježíš dále říká: „Je-li tvé oko čisté, celé tvé tělo má světlo.“ (L 11,34).

Potřebujeme se učit vidět, co je. Toto pochopit je pro nás obtížné. Jsme zvyklí soustředit se na dosažení cíle a úspěchu, jakýsi druh duchovního dobyvatelství. Chceme získat správnou informaci nebo lepší morálku, jakési chování, které nás přemění na vynikající bytosti.

Není tu řeč o vládě zásluh. Třebaže máme mentalitu, vyžadující „vyznamenání za dosažený výsledek“, modlitba nám ukazuje, že jsme ve skutečnosti „trestáni“ jakýmkoli očekáváním zásluh a odměn. Takové očekávání nás odvádí od skutečně proměňující zkušenosti, zvané milost. Zbožně se obdivujeme úspěchu. Staromilsky věříme, že se nám dostává toho, co si zasloužíme, pro co tvrdě pracujeme a čeho jsme hodni. Pro nás je obtížné myslet jinak než v těchto kategoriích.

Ale zde chci mluvit o radikální milosti, což je podstatně jiné paradigma. Je to jako žít v jiném světě. Není to svět, ve kterém se namáhám, aby si mne Bůh všiml a měl mě rád. Není to kosmická hra zločinu a trestu. Obávám se, že to však velké procento náboženství učí, i když obvykle nepřímo. To platí o všech náboženstvích, se kterými se na světě setkávám. Bojíme se toho, co je zdarma. Chceme Boha proto, aby byl sociální řád, a chceme náboženství, aby existovala společenská omezení.

Chtěl bych o modlitbě, a tudíž o náboženství říci něco trochu jiného. Modlitba není především vyslovování slov a tříbení myšlenek. Je to spíše postoj. Je to spíše způsob života v Přítomnosti. Je to dále způsob života v uvědomování si Přítomnosti, ba v radosti z Přítomnosti. Rozjímavý člověk si není Přítomnosti pouze vědom, ale věří jí, spočívá v ní a raduje se v ní.

Všechny duchovní disciplíny mají jeden účel: zbavit nás iluzí, abychom mohli žít v Přítomnosti. Disciplíny existují proto, abychom dokázali vidět to, co je. Můžeme vidět, kým jsme a co se děje. Naše rozsáhlá kulturní neprobudilost, udržovaná narkotizujícím působením hromadných sdělovacích prostředků je jako šupiny na našich očích. Vidíme pouze smyslovýma očima.

Máme-li věřit Ježíšovi (tomu dávám přednost!), není nic nebezpečnějšího než lidé, kteří se domnívají, že už vidí. Boha lze nejsnáze ztratit tím, že se domníváme, že jsme ho už našli. Znáte dobře 9. kapitolu Janova evangelia. Příběh muže slepého od narození se vždy četl katechumenům při přípravě na Velikonoce.

Začíná jednoduchou geniální větou. Ježíš vidí muže slepého od narození. To je to, co Ježíš dělá. On je vidoucí. Učedníci se ho hned ptají: „Kdo zhřešil, že se tento muž narodil slepý, jeho rodiče, nebo on sám?“ Ježíš zamítne celé toto zdůvodnění a posouvá ho na jinou, svátostnou úroveň. Použije bláto, pomaže jím slepci oči a je uzdraven. Zbytek kapitoly zaznamenává, jak se dobří lidé přeli kvůli tomu s Ježíšem.

Farizeové namítají, že tento muž nemůže být od Boha a tak nemohlo dojít k uzdravení, když je zřejmé, že k uzdravení došlo přímo před nimi. Jejich námitka je logická a teologická: hříšník nemůže konat zázraky, a když nedodržel sobotu, je to hříšník. Následujícím obviněním pak obviňují jako hříšníky jeho rodiče. V posledním odstavci obviňují jako hříšníka i onoho muže samého. Vidí hřích úplně všude: na Ježíšovi, na rodičích, na slepci. Hřích na každém kroku. „Ty, skrz naskrz hříšník, co nám chceš povídat?“ Muž je dostatečně obratný, aby se nezapletl do teologické debaty. Drží se svého příběhu: „Vím jen, že jsem byl slepý, a teď vidím.“

Ježíš končí tento překrásný vysvětlující příběh závěrečnými zdrcujícími slovy (verš 39): „Přišel jsem na tento svět k soudu: aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí.“ Farizeové, když to slyší, říkají: „My ale nejsme slepí.“ (Jsme pravověrní, jsme dobří věřící, jsme kněžstvo!) Ježíš odpověděl: „Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli. Vy však říkáte: ,Vidíme‘. A tak zůstáváte v hříchu“ (9,41).

MYSL ZAČÁTEČNÍKA

Nikdy nesmíme předpokládat, že vidíme. Musíme být vždy připraveni vidět nově.

Jednou z oblíbených Ježíšových názorných přirovnání je dítě. Kdykoliv učedníci začnou soutěžit o prvenství, postaví před ně dítě. A říká, že tomu, co on říká, mohou porozumět a být pro to připraveni jedině lidé, kteří přicházejí s myslí a srdcem dítěte. To je stejná skutečnost jako mysl začátečníka. Čím jsme starší, tím častěji jsme byli zrazeni, zraněni a zklamáni, tím více zábran stavíme před mysl začátečníka. Potřebujeme říci spolu se slepcem: „Chci vidět.“

Spiritualita se týká vidění, a ne jen získávání nebo dosahování něčeho. Jde spíše o vztah než o výsledky nebo požadavky. Jakmile jednou vidíš, ostatní následuje. Nepotřebuješ nutit řeku téct, protože jsi v ní. Život se žije uvnitř nás a my se učíme říkat tomuto životu ano. Na té úrovni, na níž rozmlouváme, vidíme, jak všechno do sebe zapadá. Na této úrovni můžeme věřit proudu a věřit životu, životu tak mohutnému, hlubokému a rozlehlému, že zahrnuje i svůj opak, smrt, což je velký paradox. Je to ten jediný život, který se nám nabízí. „Zemřeli jste (malé ego samo) a život, který nyní máte, je skryt s Kristem v Bohu (Bůh sám). Ale až se ukáže Kristus, a on je váš život, tehdy i vy se s ním ukážete ve slávě“ (Ko 3,3–4). Tyto verše samy řadí Pavla mezi velké mystiky.

Ježíš nás volá mimo tento kulturní hypnotický spánek mimo iluzorní informovanost pomocí masmédií, která je vlastně duchovní neprobudilost. Ježíš nás zve mimo tuto internetovou náměsíčnost svými činy odporujícími tradičním kulturám. Je to jako klepnutí mistrovy ruky. Říká, že jsme v pasti, že nemůžeme vidět. Snaží se všemožnými prostředky, často podobenstvím, narušit normální způsob vidění. Podobenství obracejí skutečnost vzhůru nohama. Používáme-li svůj vypočítavý, proškolený, přemítáním vzdělaný rozum, tak zůstávají přikovaní ve světě a v těle. Není žádná cesta ven a skrz. Člověk musí opustit obvyklé způsoby logického uvažování a posunout se k širší, rozjímavější mysli.

Musíme si osvojit ochotu a pohotovost opustit svou nynější zónu bezpečí. To je přesně to, co Ježíš říká v 9. kapitole Janova evangelia. „Protože říkáte ,vidíme‘, jste slepí.“

Náboženství nemělo sklon vytvářet lidi hledající a pátrající, nemělo sklon utvářet čestné pokorné lidi, kteří věří, že Bůh je vždy nad nimi. Nejsme soustředěni na to velké tajemství. Náboženství mělo spíše sklon utvářet lidi, kteří si myslí, že mají Boha v kapse, lidi s rychlými, jednoduchými, snadnými odpověďmi. Proto lidé západu opouští Krista. Lidé vědí, že velké tajemství nemůže být tak snadné a jednoduché. Jestliže je velké tajemství opravdu Velké Tajemství, povede nás k paradoxu, k temnotě, po nikdy nekončících cestách. O coi jde? O modlitbu.

PŘEVRACEJÍCÍ OBRAZY

Sledujme některé Ježíšovy obrazy a podobenství. Zkusme některé okomentovat, abychom si všimli, jak vše převracejí a kolik z nich se týká vidění.

Například čtyři z hlavních podobenství jsou o věcech, které jsou ztraceny nebo skryty. Proč jich je tolik o ztracených nebo skrytých věcech, pokud by se hlavní poselství netýkalo vidění? Věci se zdají být ztracené, nejsou-li zřejmé na první pohled. Poklad skrytý na poli (Mt 13,44), kvas skrytý v mouce (Mt 13,33), ztracený peníz (L 15,8) a ztracená ovce (Mt 18,12). Právě ztracené věci vyžadují, abychom po nich pátrali. Musíme připustit, že to, co hledáme, není zřejmé. Musíme to chtít vidět a potřebujeme se naučit vidět.

Máme další řadu podobenství, která hovoří o růstu z velmi malých počátků. To je především známé hořčičné zrno (Mt 13,31). Ve čtvrté kapitole Markova evangelia popisuje růst z výhonku od stébla až po zrno (4,26–29). Tajemství se vyvíjí v čase mnohem více než noční vidění a přeměny. Učíme se vidět jen pomalu. Matouš mluví o skrytém kvasu a neviditelné soli.

Pak ono podobenství o rozsévači.  „Rozsévač vyšel rozsévat“ (Mk 4,3). Podobenství říká, že zrno padlo na několik různých druhů půdy. Někteří prostě nejsou pro Slovo připraveni. Ještě tam nejsou. Není to jejich chyba; když je žák připraven, přijde učitel. Největší část duchovní práce je příprava žáka. Půda i duše potřebují být trochu rozrušeny a uvolněny. Obvykle vpouštíme Boha stejně jako cokoli jiného. Setkáváme se s Bohem na své současné úrovni vztahové zralosti: zabráni do sebe, uzavřeni, zapříčeni nebo připraveni.

Dokud jsme v příliš velké pohodě, plní názorů, příliš si jisti tím, že máme celou pravdu, jsme jenom skálou a trním. Kdokoli nám hází zrno, jen maří čas.

Máme-li příliš mnoho slov, nastává jejich inflace, znehodnocování, máme sklon si jich nevážit, i když mohou pro nás znamenat život. Je pro nás těžké být učedníkem s myslí začátečníka, protože už jsme to všechno dávno slyšeli z různých stran. V naší kultuře trpíme záplavou slov, záplavou zkušeností, ano, záplavou kazet, knih a myšlenek a spoustou zlomků informací z internetu. Nemůžeme to všechno zpracovat. Slyšel jsem, že představíme-li si jako jednu jednotku množství informací, které měl v Ježíšově době obyčejný člověk, pak trvalo do roku 1500, než se toto množství zdvojnásobilo. (Je to přibližně doba vynálezu knihtisku.) Brzy se množství informací zdvojnásobovalo každých sto let, pak každých padesát a pak, ve 20. století, každých deset let. Pak, na konci druhého tisíciletí, se zdvojnásobuje každých sedm měsíců, a od začátku třetího tisíciletí nastává jejich další obrovský rozmach.. Všichni jsme přetíženi a pochopitelně zmateni a v konfliktech. To nutí mnohé „upadnout z toho všeho“ do dogmatismu, skepticismu, do psychického otupění. Zoufale potřebujeme měřítku, normu a řád, které by nám pomohly poznat, jak vidět, co stojí za vidění a co vidět nepotřebujeme. Možná, že právě vy jste ten poslední druh úrodné půdy, o níž Ježíš říká, že „přináší užitek třicetinásobný, šedesátinásobný i stonásobný“ (Mk 4,8).

Abychom si uchovali mysl začátečníka, když jsme obklopeni rozptylujícími informacemi, potřebujeme dar rozlišování. Pátá kapitola u Matouše mluví o zákoně, který nepomine, „dokud se jeho smysl nenaplní“ (5,18). Podstata není v tom být poslušný zákonu, ale daleko spíše nalézat smysl zákona. K čemu to je? Mnozí lidé nerozumějí duchovnímu rozlišování. Stávají se těmi, kdo moralizují, když mluví o zákoně jako o něčem, co dává smysl samo sobě. Zákon nedává život. Jenom Duch dává život, jak Pavel rozvádí v listu Římanům a Galaťanům. Když Ježíš učí zákonu, činí tak proto, aby se naplnil jeho smysl. Není to nikdy samoúčelné („náboženství jako soubor požadavků“) – to dává jasně najevo, když hájí své učedníky, kteří ve sváteční den trhali klasy (L 6,1–5).

Mysl začátečníka žádá, abychom byli ochotni reagovat a změnit se, protože jsme si vědomi směsi dobra a zla v sobě samých. Ježíš používá řadu obrazů směsi, aby dokreslil toto napětí. Zdá se, že ukazují, že tento svět je směsí různých věcí a nenaučíte-li se vidět, nevíte, jak je od sebe oddělovat, ztratíte se v plevelu a neuvidíte obilné zrno. To je Ježíšův první obraz: plevel a pšeničné zrno, který, jak jsem mnohokrát řekl, měl na západní morální teologii malý dopad. Ježíš je s tím docela spokojen (Mt 13,24–30). Když přichází učedník a říká: „Mám vytrhat plevel?“, odpovídá Ježíš: „Ne.“ Říká, že obojí má růst společně až do žní (Mt 13,29). Potom, na konci času, on rozhodne, co je zrno a co je plevel. Jsme směs plevele a zrna a tou směsí stále zůstáváme. Vyžaduje to mnohem více sebezapření, trpělivosti, soucítění, odpuštění a lásky, nežli usilovat o nějakou iluzorní dokonalost, která je obvykle slepá k vlastním chybám.

Potřebujeme-li dokonalost k tomu, abychom byli šťastní, máme dvojí volbu. Můžeme se buď chovat jako slepí ke svému vlastnímu zlu (a odmítat plevel), nebo to můžeme v beznaději vzdát (odmítat zrno). Čelíme-li ale napětí, jež plyne z toho, že máme obojí, můžeme naslouchat dobré zvěsti s otevřeným srdcem. Nést temnou stránku věcí vyžaduje neobvyklou pokoru. Nést dobrou stránku vyžaduje rovněž dávku odvahy. Archetypicky visí „ukřižovaný“ vždy mezi dvěma zločinci – a splácí cenu sám za sebe právě tak, jak to musíme dělat i my. (Viz Lk 23,32–34, všimněte si, že Ježíš odpouští oběma zločincům.)

Jiná směs je směs kvasu a mouky (Mt 13,33). Další je sůl (Mt 5,13). Obrazu sítě ve 13. kapitole Matouše se často říká Matoušův podpis, protože přichází na konci všech podobenství a v polovině evangelia. Matouš říká: „učedník království je podoben…“ a znalci se domnívají, že popisuje sám sebe. Říká: „spustí síť a vytahuje věci nové i staré“. Zachovává to nejlepší z toho, co nazýváme konzervativním, a nejlepší z toho, co nazýváme progresivním. To je vždycky zřídka se vyskytující povolání, protože potěší málokoho; zvláště naše vlastní ego potřebuje mít pravdu celou.

Jinak se k problému, jak dosáhnout začátečníkovy mysli, přibližují obrazy osvětlení. Obrazy lampy v Markovi 4,21 a Lukášovi 8,16 zřejmě vypovídají o neodmítání a o konverzaci, která překračuje rozhovor ve skupině nebo politickou korektnost. Vaše osobní vidění se má stát „veřejným osvětlením“: „postavte lampu na svícen“. Ježíš miluje obraz lampy a nazývá celý Boží lid lampou na vrcholu hory (Mt 5,15). Máme být osvícenými a čestnými lidmi, kteří se naučili, jak vidět skutečnost do hloubky, a jsou schopni rozeznávat „pravdy“, které slouží samy sobě, a kulturní lži. Ježíš věří, že vytvoří kulturu moudrosti. V 25. kapitole Matouše popisuje Ježíš družičky jako ty, kdo mají své lampy rozsvíceny. Jsou připraveny ozářit tmu, přinést jas a smysl, ne jenom skupinové lži nebo ideologii jako lidsky vytvořenou strukturu zbožnosti  převlečenou za samo náboženství. Jak uvidíme, cesta modlitby se jeví jako jediné světlo v této temnotě. Bez ní se většina z nás poddá davovému tlaku a davovému myšlení (nyní více než kdy jindy v této sdělovacími prostředky ovládané kultuře, v níž je tak málo „mediální gramotnosti“).

Všechna Ježíšova podobenství se nakonec dotýkají království. Království, které on popisuje, je alternativou k náměsíčnosti. To je nový způsob, jak vidět za kulturní hypnózu. Potřebujeme opravdu slyšet podobenství, aby se naše falešné, obvyklé vidění skutečnosti zpochybnilo, nebo alespoň relativizovalo, aby nad ním povstaly otazníky. Podobenství o království jsou téměř vždy „rozvracející“ ve vztahu ke konvenčnímu myšlení a takzvanému zdravému rozumu.

JONÁŠOVO ZNAMENÍ

Mysl začátečníka vyznačuje velká touha, duchovní hlad. Mysl začátečníka ví, že něco potřebuje. Dnes je těžké zůstat duchovně hladový. Žijeme ve zrádně svůdné kultuře, protože je tak bezprostředně uspokojující sladkým jedem. Příliš rádi odstraňujeme bolest. Příliš rychle chytáme odpovědi a dáváme se jimi unést. Proto mají chudí velký náskok. Nemohou se uchýlit k okamžitým útěkem před jakýmikoli problémy: antidepresíva, barbituráty a drogy. Zůstávají prázdní, ať si to přejí nebo ne. Ve své hmotně rozbujelé kultuře máme symbolickou nevýhodu. Ježíš řekl, že pro bohatého muže nebo pro bohatou ženu bude těžké porozumět, o čem on mluví. Bohatí mohou uspokojit svoji osamělost a touhu falešnými způsoby, rychlými řešeními, která se vyhýbají potřebnému poznávání. Pokud jde o práci duše, neměli bychom se odvážit zbavit bolesti dříve, než poznáme, co nám signalizuje.

Uznat, že jsem začátečník, znamená být otevřený proměně. Dítě chce růst. Děti touží vyrůst. Vědí, že budou proměněny a s touhou to očekávají. Myslím, že první Ježíšova metafora pro tajemství proměnění je znamení Jonáše (Mt 16,4; 12,39, L 11,29). Stalo se pro mne velmi významným. Pán Ježíš říká: „Toto pokolení je pokolení zlé a zvrácené. Hledá znamení…“ (L 11,29). Řekl, že jediné znamení, které nám dá, bude znamení Jonášovo. To je to jediné, co Ježíš nabízí. Přemýšlejte o všech ostatních znameních, zjeveních a zázracích, které náboženství hledá, po kterých pátrá, snaží se je i vytvářet. Ježíš ale říká, že je to pokolení zlé a zvrácené, které takové věci hledá. To jsou hodně tvrdá slova. Říká místo toho, že musíme upadnout na nějakou chvíli do břicha velryby, která s námi odpluje až na dno moře. Ale sotva zalitujeme, a jenom potom, budeme vyvrženi na nové pobřeží a porozumíme svému volání. To je jediný způsob, který nám Ježíš slibuje. Pavel mluví o napodobování vzoru jeho smrti a s tím spojeném porozumění zmrtvýchvstání (F 3,11). Toto učení není nikdy neúspěšné. Duše je v takové moudrosti vždycky osvobozena a formována. Přirozená náboženství mluví o zimě a o létu; mystičtí autoři mluví o temnotě a o světle. Roční období proměňují rok, světlo a temnota proměňují den. Křesťané to nazývají velikonoční tajemství, ale všichni míříme k nutnosti sestupu a vzestupu.

Velikonoční tajemství je právě toto schéma proměnění. Jsme opakovaně proměňováni skrze smrt a vzkříšení. Zdá se, že není žádná jiná cesta růstu a proměny.

Zřídka vstupujeme dobrovolně do břicha velryby. Nesetkáme-li se s nějakou velkou tragédií, jako je smrt přítele nebo manžela, rozpad manželství nebo ztráta práce, obvykle tam nesestoupíme. Jako celá naše společnost potřebujeme být vyučeni v jazyce sestupu. To je velký jazyk náboženství. Učí nás vstupovat ochotně a s důvěrou do temných období života. Tato temná období jsou dobrými učiteli. Náboženská víra se pohybuje v temných otázkách, zřídka v jasných odpovědích. Odpovědi jsou cestou ven. Odpovědi nejsou tím, proč jsme zde. Když hledáme odpovědi, hledáme změnu schématu. Když hledáme otázky, hledáme otevření se proměně. Mnoho skrytého je v otázkách, málokdy v odpovědích. Proto říkával Conan Doyle, že nepodezřelejší by nám měla být všednost. To, že něco rozhodneme, nás obvykle nepromění. Snažíme se změnit své okolí, abychom se nemuseli měnit sami. Místo toho se musíme učit zůstávat s bolestmi života, bez odpovědí, bez závěrů, a v některých dnech beze východiska. To je cesta, nebezpečná, temná cesta skutečné modlitby.

Je to milost, která vytváří prázdno uvnitř nás a jenom milost samotná toto prázdno může naplnit. Milost nás vede na poušť, do stavu prázdnoty, do toho okamžitého pocitu nesmyslnosti, ve kterém se ptáme: „K čemu je to všechno? Nechci se už zítra probudit.“ Včera mně telefonovala žena, jejíž manžel právě zemřel. Nedovedla si představit, proč by měla chtít žít, nedovedla si představit, jak to zase někdy může být jiné. Jediné, co jsem jí mohl říct, bylo: „Věř mi, věř mi.“ Řekla: „Věřím ti.“ Řekl jsem jí: „Jednoho dne tato bezedná propast bolesti zmizí.“

Pomoc lidem, vedeným do temnoty a do prázdna, by měla být náplní pro křesťany, kteří věří ve velikonoční tajemství. Věřící má říci tomu, kdo trpí, že takto to nebude napořád, existuje světlo, a ty ho uvidíš. Toto není všechno, co je. Věř! Nesnaž se tím rychle proběhnout. Nemůžeme přeskočit svůj „úkol projít smutkem“. Musíme to procítit. To znamená, že v našem životě jsou dny blankytné a dny temné. Historické kultury na to pohlížely jako na čas početí, přeměny a nutného zimního spánku. Stává se posvátným prostorem, a přesto se právě tomuto prostoru vyhýbáme. Vyhýbáme-li se temnotě, vyhýbáme se napětí, duchovní kreativitě a konečně i proměnění. Vyhýbáme se Bohu, který působí v temnotě – tam, kde my nemáme nic pod kontrolou. Možná, že právě zde je to tajemství.

Je třeba překročit práh naděje, říká sv.Jan Pavel. Práh je ústřední slovo pro zasvěcující obřady a je výstižným označením přípravy proměny. Ve spotřební společnosti jsme ve zvláštním postavení. Chceme všechno vysvětlit rozumem a nemáme žádné zasvěcující obřady pro mladé lidi.

Ostatní kultury poznaly, že všichni lidé, se nerodí dospělými, ale stávají se jimi. Bylo třeba mladého člověka uvést do některých věcí, protože by se k nim přirozenou cestou nedostal. Člověk chce přirozeně stoupat a náboženství ho má naučit způsobu vzestupu. Musí si osvojit cestu slz a kříže. Potřebuje se naučit vzdávat se všeho.

Tyto zasvěcující obřady se vždycky týkají vyvedení člověka ze světa zaběhlých zvyklostí (ze zasněného, neprobudilého stavu, v němž kráčíme jako náměsíční) a vedou ho do nového prostoru. Je to dobrovolné přemístění se za účelem proměny vědomí, toužení, cítění a prostě celého srdce. Lidé nepředpokládali, že se naučí všechno to, co potřebují znát, prostě tím, že každý den ráno vstanou. Potřebovali být vyvedeni a projit studenou sprchou, aby se naučili, že celý svět není procházka růžovým sadem. Je ještě jeden svět, mnohem větší a mnohem obsáhlejší, který tento náš svět, jejž bereme jako normu, současně zpochybňuje i naplňuje čímsi tajemným

Pokud s sebou na duchovní obnovu bereme všechna ta svá zavazadla, všechnu tu mentalitu obyčejných dnů, nic neodložíme a „neobnovíme se“. A tak se nemůže uskutečnit nic nového, nic, co by nás proměnilo. Vedl jsem velké množství obnov. Někteří lidé přicházejí, aby slyšeli to, co už znají. Řeknu-li něco, co neznají, vidím, jak zkříží ruce, mentálně to zabalí a odejdou. Slyšíme-li jenom to, co už víme, prostě se nemůžeme poučit a růst. Takový postoj je jistou vstupenkou do nevědomosti, ignorance. Pro takové lidi není růst možný, ani si ho ve skutečnosti nepřejí. Alkoholici říkají, že bez pokory a čestného jednání se nic nového nestane. Tyto ctnosti, pokora a čestnost, jsou základem každé spirituality, ale jen těžko se získávají. Většina z nás se k nim musí zpátky doškobrtat. To ale obvykle neuděláme, ledaže nás k tomu okolnosti přinutí. Jonáš neskočil přes okraj loďky do vody, hodili ho tam!

Hraniční práh vytváří určitý druh vnitřní krize, která nám pomáhá, abychom prošli potřebnou proměnou. Krátce řečeno, mělo by nás to trochu probudit. To je to, čemu lze říkat prahová zkušenost. Dvě největší prahové zkušenosti jsou ovšem narození a smrt. Zkušenost smrti mé matky byla pro mne prahovou zkušeností, tak jako dva porody, které jsem sledoval. Takovým událostem nelze porozumět jinak než tak, že je prožijeme. Mnoho lidí se je zdráhá prožít. Prostřednictvím odmítnutí, pomocí hradby alkoholu, nikotiny nebo drog se snažíme vyhnout se reálné zkušenosti s tím, co se děje.

Jenže tyto zkušenosti nemusí být záporné. Setkání s jinou kulturou nás může rázně probudit, je-li to skutečné setkání s touto kulturou. Potřebujeme zahlédnout, že jiní nevidí věci stejným takovým způsobem jako my. Potřebujeme přezkoušet své základní předpoklady. Možná že naše zkoušky nejsou ty jediné a možná že naše země není střed světa. Prostor prahu  je vždy zkušeností přesunu v naději na nový pohled. Není divu, že to Ježíš nazýval „obrácení se.“

Proměna je určitou cestou. Dobrá cesta začíná tím, že víme, kde jsme, a že chceme dojít na nějaké jiné místo. Jak se dozvíme, že jsme na toto jiné místo došli? Dokud nemáme vztažné body, ničemu moc nerozumíme. Když je máme, můžeme zpochybňovat svůj soukromý naprostý střed. K tomu slouží práh: aby nás vytáhl z našeho soukromého naprostého středu. Zpochybňuje naše dosavadní zkušenosti. Takto nám může posloužit bohoslužba. Viděl jsem, jak lidé změnili svůj život díky bohoslužbě. Svátosti mají nesmírnou sílu, stejně tak i dobrá duchovní obnova, pravdivé, hluboké setkání s jinou osobou nebo neúspěch, po kterém se všechno rozpadne.

Když se poprvé zamilujeme, dočasně vyjdeme ze sebe. Netrvá to napořád, je to poblázněnost. Ale dává vám to opravdu nový pohled na skutečnost. Svět vypadá úplně jinak, když se poprvé zamilujeme. Rituály přechodu jakéhokoli druhu jsou právě takové. Konverze je stejná, rovněž všechen růst ve víře. Posunují vás odtud tam. Mluvíte-li takto s lidmi, často se takovému zážitku vyhnou. „Jsem co jsem a odmítám se učit na věci pohlížet jinak.“ Jednají, jako by poznali celého Boha. Je to snaha o ovládání za každou cenu, ta cena je ale bohužel hodně vysoká.

Ježíš mluví často o obrácení, proměně. Kdysi jsem s tím sám měl jisté potíže. Říkal jsem si „Co že mám obrátit? Jsem pokřtěný, biřmovaný, přijal jsem eucharistii, jsem dokonce vysvěcen na kněze. Proč bych se měl obrátit? Jsem v pořádku. Jsem na cestě ke spáse a zbývá mi jenom si počkat. Mám pravdu a mám vzdělání, které dokládá, že ji mám. Jaký jsem býval naivní snílek! To je přesně ta neprobudilost, o které Ježíš hovoří. To je důvod, proč někteří lidé ve vysokých církevních postaveních mohou být ti nejzabedněnější  ze všech. Pro lidi, kteří jsou nejposlušnější k přikázáním a církevním nařízením, je velmi často nejtěžší se obrátit. Vyměnili symbol za podstatu. Vyměnili rituál za skutečnost. Vyměnili prostředky za cíl a jsou naočkováni zkušeností reálného. Uctívání prostředků se říká zbožňování. Odvádí od cesty vedoucí až k cíli. Náboženství jsou jenom prsty, které ukazují na měsíc, ne měsíc sám. V institucionálním náboženství zřejmě mnohé dává lidem dostatek „Božího promlouvání“ a umožňuje jim tak vyhnout se navždy jakékoliv přímé a obavy vzbuzující náboženské zkušenosti. Dokud neobjevíte jinou skutečnost, totiž větší skutečnost a Bůh vám neukáže svoji tvář, nejste obráceni. Poustevna nebo jakékoli dlouhodobé pobývání o samotě v tom často lidem pomůže. V roce 1400 bylo v Evropě 1300 františkánských pousteven. Věřící, kteří hledali, říkali, že se musíme v sobě rozdělit, zlomit svoji závislost na světě a žít jinak, než se vrátíme do světa. Pak můžeme být plně ve světě, ale už nikdy jím nebudeme spoutáni. Na prahu 21.století houstnou zástupy bloudících bezdomovců, lidí pasivně svědčících o totální bezideovosti západní spotřební demokracie.

Když prožijeme svoji prahovou zkušenost, je to velmi povzbudivé. Lidé bývají často trochu protivní poté, co se „znovu narodí“, po svém křtu Duchem nebo své první duchovní obnově – přinejmenším několik dní. Nemůžete se na ně kvůli tomu zlobit. Je to tak vzrušující konečně se setkat s pravdou. Nemají-li v sobě v takové chvíli pokoru a poctivost, je to opravdu nebezpečné. Používají jazyk sestupu pro vzestup. To je dnes bohužel dost obvyklé ve všech skupinách, zvlášť pokud lidé promarnili mnoho let „drogami, sexem a rokenrolem“. Bůh se stává pro pokořené ego cestou k novému vzestupu.

Poslední zkušenost s Bohem je často největší překážkou pro další zkušenost s ním. Absolutizujeme ji a užíváme ji k tomu, abychom posílili vlastní ego, abychom se před sebou stali většími a gratulovali si. Pak už se pochopitelně nestane nic. Proto Ježíš opakuje svoji výzvu k proměně. Znovu a znovu potřebujeme obrácení. Nenarodíme se znovu. Znovu a znovu se rodíme. To s sebou nese mnoho opouštění. Nejsme-li ochotni odejít ze svého prostoru pohodlí, nenastane to. Každá velká spiritualita mluví o opouštění.

Bůh je trpělivý. Nemusíme ze svého oblíbeného životního prostoru odcházet každý den. Bůh nám dává malá zastavení. Místa k nadechnutí, která pak naneštěstí často nechceme opustit. Všechno je teď okolo nás ovinuto, aby se potvrdil náš současný stav, bezpečí a totožnost. Potřebujeme neúspěch a čas ticha, abychom tento vzorec rozpoznali. Nechceme, aby nám byla odebrána pavučina naší totožnosti. Dává nám chvilkový pocit nadřazenosti. Držíme se tohoto falešného pocitu bezpečí. Bez přítomnosti milosti nevstoupíme do prázdna, bez přítomnosti milosti nebude toto prázdno naplněno. Všechno, co můžeme udělat, je otevřít ruce v prosbě a prosit Boha, aby nás naučil, jak ruce v té prosbě otevírat. Události a zkušenosti života nás to učí. Proměňuje nás skutečnost, ne myšlenky.

To, co máme jako náhradu, a naše společnost to ve velkém produkuje, je to, co JÁ  nazývám „hraniční“ zkušeností. Jsou to náhražky za hraniční zkušenosti. Dělají dojem pohybu z našeho pohodlného prostoru, ale není tomu tak. „Musím z toho vypadnout. Pojedu na čtrnáct dní na pláž.“ Když vidíme lidi, jak se vrací, nejsou vůbec odpočatí. Mají pořád ty samé starosti, ty samé obavy, tu samou zlost. Ničeho se na pláži nezbavují. Jejich nahlížení věcí se nezměnilo, a tak se nezměnily ani jejich starosti. Způsob, jak věci vnímají a jak reagují na skutečnost, je pořád stejný. Možná se dobře vyspali, to na chvíli pomůže, ale tři dny po dovolené budou na tom stejně jako předtím. A zase potřebují další dovolenou.

Velká část bohoslužby je prahová. Mnoho odpočinku nás neobnovuje, nepřetvoří. Jenom mate a zaplétá. Myslím, že právě proto lidé konzumní společnosti potřebují tolik rekreace a zábavy. Pokud opravdu nepobaví a neobčerství, potřebujeme velmi brzy další. Ale pro otevřené osoby, pro ty, kteří vědí, jak přijímat události a nechávat se jimi učit, stačí jen málo. Když vidí jednu krásnou květinu, potřebují o ní napsat báseň, nepotřebují znovu navštěvovat a znovu vše vidět, protože se to otisklo do jejich nitra. Když ale návštěvu opakují, je to nová, znovu čerstvá radost. Potřebujeme více tehdy, když jsme tam nikdy nebyli.

Myslím, že mnoho sexuálních zkušeností není prahových, ale vzbuzující iluzi prahu. Skutečné sexuální setkání může být prahové. Neřekli jsme Božímu lidu, že pravá sexuální zkušenost může být prahová, totiž odrazová. Pokud mohou být poradenství, které dělám, a vztahy, kterých jsem se dotkl, indikátorem, většina sexuálních setkání je prahová, odrazová. Nedochází k tomu velkému opuštění, naprosté důvěrnosti, k velkému prolomení. Možná, že se něco takového podaří jednou nebo dvakrát za život.

Mnoho obnov budí jen iluzi prahu či odrazového můstku. A pak už je to zase jako obvykle. Alkohol a drogy, cokoliv, co snižuje naše vědomí, nevede k prahové zkušenosti. Jsem si jist, že by mi to alkoholici potvrdili. Alkohol a drogy neposkytují vstup do hlubšího vědomí. Zeslabují naše vědomí, naši bdělost. Velké náboženství hledá naprostou bdělost a plné vědomí, abych to vlastně mohl všechno přijmout. Všechno má své místo a všechno může být přijato. Nepotřebuji odmítat, nepotřebuji odvrhovat, bránit se nebo něco přehlížet. To, co je, je dobré. To, co je, je velký učitel. V tomto jsem vždycky viděl hluboký smysl Ježíšova odmítnutí ochuceného vína na kříži (Mt 27,34).

Píšu toto, abych vás vedl určitým způsobem pryč od obvyklosti. Obvyklost, všednost je způsob, jak věci vypadají, a nám by mělas být nejpodezřelejší „Poslední řádek účtu.“ Byznysmeni mají tuto frázi v oblibě. Říkají: „Slyšel jsem, Otče, co jste říkal, ale nakonec se stejně jedná o…“ Vím, že jsou upřímní, ale nikdy neviděli jinou, alternativní skutečnost. Poslední řádek účtu znamená jedinou věc: nákup a prodej. To je ale podivný základ, který nikoho neuspokojí!

Křesťanský pohled na věc je, že svět je chrám, a nákup a prodej v chrámu je ta jediná věc, která přivedla Ježíše k hněvu a násilnému činu. Ničí vnitřní hodnotu a nahrazuje ji naprosto falešným viděním: tržní hodnotou. Je to svět vlády cen a směnných kurzů. Ničí duši. Bylo třeba ho vyhnat – jinak není chrámu. Není chrámu, pokud žijete pouze ve světě nákupu a prodeje – takzvané konečné sumy.

Soustředění na směnný kurz a tržní hodnotu nás postupně oslepuje ve vztahu k vnitřní hodnotě. Všechno se stává neocenitelným, je-li to posvátné. A všechno je posvátné, jestliže je svět chrámem.

Myslíte, že duši toto „nakupování a prodávání v chrámě“ uspokojí? Ne, nikdy. Nikdy to neuspokojí duši, ani nenasytí ducha, protože to není pravda o skutečnosti. Je to lež o skutečnosti. Smyslem modlitby a duchovního hledání je uvidět pravdu o skutečnosti. Je věcí náboženství vidět to, co je. Na dně toho, co je, je vždy dobro. Základem je vždycky láska.

Nevím, zda jsem se toho již dotkl. V některých chvílích Bůh rozhrnul oponu a bylo to velmi dobré. Jako bys zakusil něco skutečného. Osvícení znamená vidět a dotýkat se velkého tajemství. Velký vzor. Velké Skutečno. Ježíš to nazýval Boží království.

Zde je to, co bychom si v průběhu dne mohli opakovat:

BOŽÍ ŽIVOT ŽIJE VE MNĚ. UVĚDOMUJI SI ŽIVOT, KTERÝ VE MNĚ ŽIJE.

BOŽÍ ŽIVOT ŽIJE VE MNĚ. UVĚDOMUJI SI ŽIVOT, KTERÝ VE MNĚ ŽIJE.

Není tu žádná odpověď, žádné řešení problému, jen prosté uvědomění si svého spočinutí. Nemůžete nežít v Boží přítomnosti. Teď, když toto čtete, jste Bohem úplně obklopeni. Svatý Patrik se modlí:

BŮH POD TEBOU,

BŮH PŘED TEBOU,

BŮH ZA TEBOU,

BŮH NAD TEBOU,

BŮH V TOBĚ.

Tohoto Boha si nemůžete zasloužit. Nemůžete dokázat, že jste tohoto Boha hodni. Je to prostě věc uvědomění. Radosti z uvědomění. Prohlubování uvědomění. Jsou okamžiky, kdy tomu věříme. Pak všechno dává smysl. Jakmile to jednou spatřím, i v této hroudě hlíny, kterou sám jsem, v tomto okamžiku času, kdy jsem, pak se tato chvála přesunuje i na vás. Jsem schopen vidět Boží obraz v sobě i ve vás a posléze i ve všech věcech. Nakonec se způsob vidění sjednotí. Jakým způsobem se díváte na nějakou věc, takovým způsobem se budete dívat na všechno.

Ježíš to vyhrocuje. Dokážete vidět obraz Kristův i v těch nejmenších bratřích a sestrách? Jenom tímto způsobem popisuje poslední soud. Nic o přikázáních, nic o chození do kostela, nic o papežské neomylnosti: jde docela prostě o naši schopnost vidět. Dokážeme vidět Krista v těch nejmenších bratřích a sestrách? Dokážeme vidět Krista v lidech, v těch bezvýznamných, kteří nedokáží hrát naši hru na úspěch? Nevoní nám. Obtěžují nás. Nežijí v blahobytu. Odčerpávají peníze z našich daní. Dokážeme-li to, pak opravdu vidíme.

A Ježíš to vyhrocuje ještě dál. Říká, že máme milovat a rozeznávat Boží obraz i ve svých nepřátelích. Učí něčemu, o čem se všichni domnívali, že náboženský vůdce nemůže od svých následovníků nikdy žádat: lásce k nepříteli. Logicky to nedává žádný smysl. Z hlediska duše to však dává smysl absolutní, protože pokud jde o duši, je to vskutku všechno nebo nic. Buď vidíme Boží obraz ve všech stvořených věcech, nebo ho nevidíme vůbec. Jakmile ho jednou zahlédneme, jsme v pasti. Jednou ho uvidíme a kruh se pohybuje dál. Snažíme-li se někoho vyloučit: nemocné, černochy, blahobytné, (nebo kohokoli jiného, koho jsme se rozhodli nenávidět), nejsme tam, nechápeme. Jestliže je svět chrám, pak jsou posvátní i naši nepřátelé. Schopnost mít v úctě toho, kdo stojí vně, je pravděpodobně lakmusovou zkouškou pravého vidění. Nezastavuje se jen u lidí, nepřátel a nejmenších bratří a sester. Jde dál až k žábám, maceškám a plevelu. Všechno se stává tajemným. Jeden Bůh, jeden svět, jedna pravda, jedno utrpení a jedna láska. Vše, co můžeme udělat, je podílet se na ní. TB