XXIV., číslo 12.                                                                                                                           Prosinec 2018

Obsah: J.Veselý,Návštěva,  TB,Porodní bolesti Církve nové doby, Nová zvrácená normalizace, J.Veselý,Lidské křižovatky, Serafim Sarovský,O Modlitbě, Zd.Řezníček,Chvějící se osika, TB,Vstřícnost k nové rodině, Růst člověka jako křesťana, Řezníček,U kamen, TB, Rozšklebená  tvář  socialismu, Umění evangelizace anebo evangelizace uměním, J.Veselý, Zastavení, Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely, O úplné odevzdanosti, Jana Lopourová,Ikona____

NÁVŠTĚVA

TAK ZNENADÁNÍ

VHOD ČI NEVHOD

JEDINÝM ÚSMĚVEM

BYLO UKLIZENO

VŠECHNO NEUKLIZENÉ

A SETŘEN PRACH

VŠEDNÍCH DNŮ

I KROKY USPĚCHANÉ

NAJEDNOU SE ZASTAVILY

ZELENOU DOSTALO UMĚNÍ

HOVOŘIT A NASLOUCHAT

A ZE SRDCE BOLAVÉHO

POMALU ODKAPÁVAJÍ

PELYŇKOVÉ SLZY

OČ PRAVDIVĚJI

NA STĚNĚ ZÁŘÍ

HOST DO DOMU

BŮH DO DOMU

Josef Veselý

+++

PORODNÍ BOLESTI CÍRKVE NOVÉ DOBY

V současnosti zakoušejí křesťané porodní bolesti církve nové doby. Ve spotřební demokracii, která se běžně zvrhá do mediokracie, kde je křesťanství zatlačováno do soukromí a na veřejnosti na okraj, to může vypadat otřesně a děsivě. Jenže když se hroutí zavedené lidské jistoty, tak se objevují nové příležitosti. Samozřejmě, že nejde o žádnou procházku kvetoucím sadem.

Pro většinu křesťanů slovo „povolání“ stále označuje přesvědčení, že Bůh zve člověka do své služby. V profánním světě se však toto slovo používá výhradně jako zaměstnání.

Činorodá práce podobně jako trpná oběť je dobrá, ale pouze natolik, nakolik se podílí na odkrývání Boží vůle a přispívá k dobru společnosti. Dnešní společnost, upínající se na vnější výkon, vyprázdnila pojem povolání.

Křesťané, kteří pracují v soudnictví, bankovnictví, policii, školství či ve sdělovacích prostředcích, čelí rostoucímu tlaku svých korporací a institucí, aby veřejně podpořili své LGBT kolegy. Úchylnost všeho druhu, zejména v oboru sexuality, má ve spotřební demokracii prvenství před jakýmikoli jinými osobními právy člověka.

Běžně se zde očekává nošení nějakého odznaku, kterým jednotlivec dává najevo svoje „spojenectví" či svou vstřícnost.  Pokud někdo nenosí takový odznak, okolí se ho samozřejmě začne vyptávat po jeho důvodech nebo se ho začne stranit.

Šíří se obava, že se z toho všeho pro křesťanské zaměstnance brzy stane prostředek prověřování, testování a společenského vzestupu anebo sestupu. Pro toho, kdo nebude prověřen, to bude znamenat konec zaměstnání nebo i celé společenské dráhy. Vyhovět požadavků této na hlavu postavené normy se zde stává obdobou obětování kadidla před císařovou sochou.

Na mnoha místech se prosazuje nemožnost získat potřebná potvrzení pro práci, aniž by člověk vyjádřil souhlas s názorem sexuální diverzity.

V květnu 2018 proběhl v hlavním sále Poslanecké sněmovny ČR Evropský den diverzity, který pořádala aliance BPS – Byznys pro společnost, národní koordinátor evropské Charty diverzity. O měsíc později proběhl v pražském hotelu Hilton Prague Old Town VIII. ročník konference Pride Business Forum. Tato největší konference se zaměřením na problematiku rovnosti LGBT osob na pracovišti v České republice. Unie zaměstnavatelských svazů ČR ve spolupráci s Aliancí pro udržitelné podnikání BPS – Byznys pro společnost připravila publikaci s názvem Diverzita na trhu práce v 21. století. Jedná se o volné pokračování „prvního dílu“, který vyšel pod názvem Age management „Jak řídit a rozvíjet lidské zdroje v kontextu věku a demografických změn“.

Všichni, kdo pracují ve velkých korporacích, se budou muset účastnit výcviku „diverzity a inkluze" a budou pod tlakem, aby své LGBT kolegy nejen snášeli, ale přímo vyslovili souhlas s jejich sexualitou a svobodně zvolenou rodovou identitou.

Podniky, které nebudou dodržovat státní a unijní antidiskriminační předpisy týkající se LGBT osob, se nebudou smět ucházet o vládní zakázky či dotace z Eurounie.

 Nemáte možnost zůstat neutrální. Nestačí ani slušné polopřijetí, ani vyhýbání se otázce. Schovávejte se, jak chcete, tato otázka si vás najde.

Učitelé na státních školách, vysokoškolští profesoři, lékaři a právníci, ti všichni musí v této utopii naší doby čelit obrovskému tlaku, aby před touto ideologií kapitulovali, pokud chtějí vykonávat své zaměstnání. Stejně tak psychologové, sociální pracovníci a různé pomáhající profese. A samozřejmě všichni podnikatelé podléhající antidiskriminačním zákonům.

Křesťanští studenti a jejich rodiče by to vše měli pečlivě zvážit, když se rozhodují o oboru vysokoškolského studia nebo o vhodné odborné škole. Dnes a v blízké budoucnosti se budou lékaři potýkat s problémy týkajícími se pohlaví, sexuality, rodové identity, ale také s potraty a eutanazií. „Autonomie pacienta" a nediskriminace jsou principy, které překonávají všechny výhrady ve svědomí, a od lékařů se očekává, že se tomu přizpůsobí.

V minulých dobách byly z některých profesí náboženské menšiny často vylučovány. Například ve středověku nesnášenlivý antisemitismus zabraňoval Židům vykonávat řadu řemesel a profesí a přenechával jim okrajové práce, které křesťané nechtěli vykonávat. Židé se chopili bankovnictví, protože půjčování na úrok bylo křesťany považováno za bezpracný výdělek a proto poskvrňující, a tudíž pro křesťany nepřístupné. Zejména pak půjčování na přehnaně vysoký úrok, tedy lichva byla křesťany považována za hřích.

Skuteční křesťané budou podobným způsobem nuceni se přizpůsobit nástupu nové vlny nepřátelství. Útoky na křesťanské vzdělávání - zejména vyšší vzdělávání - budou stále průbojnější. To znamená, že by křesťané neměli jít studovat medicínu nebo právo nebo se připravovat na některé další profese? Ne nutně. Znamená to však, že křesťané už nemohou brát jako samozřejmost, že budou v daném oboru v bezpečí před výzvami, kvůli nimž by byli nuceni volit mezi svou vírou a svou kariérou. Např. v zaměstnání policisty bude křesťan nucen dělat kompromisy ve svém svědomí - jako policista bude státními zákony nucen hájit přednostně práva romů, homosexuálů či lesbiček anebo jen bezdomovců jakožto menšin proti soukromým podnikatelům, majitelům bytů, apod. Mnoho křesťanů bude muset hledat živobytí tam, kde nebude nutné dělat kompromisy ve svědomí. To vyžaduje obezřetnost, odvahu, profesní tvořivost a sociální solidaritu mezi věřícími.TB

JE ZDE NOVÁ ZVRÁCENÁ NORMALIZACE

Křesťané musejí v takovém případě postupovat osvíceně. Život je plný kompromisů. Ovšem ne každý kompromis udělá z křesťana přímo Jidáše. Ohánět se zbytečně náboženským pronásledováním věci také nepomůže. Naopak, jen to podpoří světácké průkopníky v jejich argumentu, že veškeré obavy o náboženskou svobodu znamenají jen zbytečnou paniku.

Svatý Pavel učí: „Jak je to jen možné - pokud záleží na vás - žijte v pokoji se všemi lidmi.“ (Řím 12,18) Křesťané by tedy neměli vyhledávat spor, naopak měli by se, jak je to jen možné, podřídit zákonu i svým nadřízeným na pracovišti. Co z toho plyne pro dnešní věřící? Ticho nemusí vždy znamenat souhlas a v některých případech může být dokonce tím osvícenějším přístupem. Nakonec možná stejně budeme muset obětovat svou práci, nebo i více. Nicméně agresivní útoky na pracovišti lze někdy odrazit nebo pozdržet svatou rozvážností. Pokojný přístup může být ochranným štítem.

Křesťané by nikdy neměli zapírat svou víru, ale to neznamená, že s ní musejí před každým provokativně vytrubovat. Dokud moudře využíváme svého dosavadního práva počínat si pokojně, můžeme zůstat křesťany, a přece se můžeme vyhnout léčkám.

Není třeba zbytečně provokovat: Pokud někdo vyjádří názor, který je v rozporu s vaší vírou, ale nežádá po vás, abyste jednali proti svému svědomí, nechte to být. Nemusíte každého přesvědčovat o správnosti svého náboženského světového názoru. Máte hlásat Krista, ale pokojně. Buďte mírní jako holubice a opatrní jako hadi. Budujte budoucnost. Vytvářejte spojenectví, získávejte si přízeň, pokojně vzdělávejte, vyhledávejte úřady, praxe a systémy, v nichž můžete pracovat bez konfliktů.

Vydávat křesťanské svědectví před svými kolegy a současně se vyhýbat náboženským konfliktům může také být projevem lásky a milosrdenství. Čím jsme ustrašenější a podezíravější, tím těžší je navazovat dobré styky a vztahy s lidmi, kteří potřebují Ježíše.

Křesťan může i v podmínkách diktatury bezbožné humanity postupovat soucitně a chápavě, a především se snažit nikoho neodsuzovat. Tak může navázat příznivé vztahy dokonce i s lidmi úchylného zaměření, kteří vědí, že je věřícím křesťanem, ale také chápou, že je nechce démonizovat. Tento druh přátelství může věřícímu člověku dát zasvěcený vhled do každodenních těžkostí těchto lidí a dát jim najevo, že jsou svými křesťanskými kolegy milovaní.

Jsou samozřejmě okamžiky, kdy odvaha musí nastoupit před zdrženlivostí. Dar rozlišování je dán blahoslaveným čistého srdce, takže uvidí Boha. V tomto daru je každému křesťanu od křtu dáno rozlišit znamení doby a podle toho jednat. To vyžaduje v jistých uzlových bodech dějin pozvednout hlas na obranu Krista. Pokud jsou křesťané dost odvážní na to, aby promluvili, tedy mohou v některých situacích získat čas pro náboženskou svobodu. „

V jakých oblastech na pracovišti nemůže věřící učinit kompromis? Tam, kde se už nedá vymluvit takovým způsobem jako: „Osobně jsem sice proti, ale...? Křesťanský lékař musí za každých okolností odmítnout vzít život nevinnému - potrat a eutanazie jsou zakázané. Křesťanští učitelé na státních i soukromých školách nesmí souhlasit s tím, aby své žáky vyučovali nové genderové ideologii jako normativní, jak to začínají vyžadovat některé školy. Podíl na výrobě a šíření pornografie je další takovou oblastí. Každé zaměstnání, jakkoli prospěšné, které by od člověka vyžadovalo, aby aktivně vyjádřil souhlas s něčím nekřesťanským a nepravdivým, nestojí za to, aby v něm člověk za každou cenu setrval.

Když si křesťan uvědomí tyto výzvy, bude si muset položit pár těžkých otázek: Jsem povolán k tomu, abych pracoval v tomto odvětví? Pokud ano, jak v něm můžu žít věrně své víře? Pokud to nejde, mohu nalézt bezpečnější práci?

Je nejvyšší čas, aby křesťané, jejichž živobytí může být ohroženo, začali tvořivě uvažovat a jednat, zejména v profesích, které jsou jim stále otevřené bez rizika nemorálních kompromisů. Cílem je vytvořit živnosti a kariérní příležitosti pro křesťany, kteří byli z jiných odvětví a profesí vytlačeni.

Naše církevní společenství musejí být vynalézavější a musíme své děti učit, jak otevřeně o vlastní budoucnosti přemýšlet.

Pro pravověrné křesťany na různých pracovištích sice přicházejí krušné časy, ale není to konec světa.

Je mnoho způsobů, jak začít budovat podniky křesťanského soužití. Jedním z nich je vybírat si a podporovat podniky, které vlastní křesťané.

Křesťané by měli také být uvědomělejší, pokud jde o najímání zaměstnanců ze své církevní obce, z rodiny manželské či duchovní. Mnoho církevních obcí už má neformální vnitřní sítě. Ty pomáhají členům při hledání práce u zaměstnavatelů, kteří patří do společenství nebo v něm mají známé.

V konečném důsledku závisí všechno na tom, co jsou věřící ochotni pro svou víru vykonat, ale také snést či  vytrpět. Jsme připraveni na to, že náš společenský kapitál bude znehodnocen a my přijdeme o své profesionální postavení? Jsme připraveni přestěhovat se do míst daleko od moci velkoměst a hledat možnosti, jak žít ve větší náboženské svobodě? Této otázce bude čelit stále větší počet z nás. Nastává čas zkoušky.

Mladý křesťan, který sní o tom, že se stane právníkem, policistou nebo lékařem, bude možná muset zanechat tuto svou naději a zvolit si kariéru s mnohem menším příjmem. Nadějný křesťanský akademik se možná bude muset smířit s menším platem a nižší prestiží učitele na střední škole.

Křesťanská rodina bude zřejmě donucena prodat nebo zavřít svůj podnik, aby se nemusela podřídit diktátu totalitního státu a jí poklonkujících vlažných křesťanů i duchovně upadlých církevních veličin.

Jestliže je třeba zaplatit takovou cenu, křesťané by měli být připraveni se vzájemně hmotně podporovat - nabízet si práci, podporovat obchody, budovat profesní sítě, a prostě takto brát kříž jeden za druhého. Nebude to všelék - proměna veřejného sektoru ve zpolitizovanou zónu bude příliš dalekosáhlá na to, aby sítě věrných křesťanů dokázaly zaměstnat nebo jinak hmotně podpořit všechny své hospodářské vyhnance. Bude to však pomoc alespoň pro některé.

Když vezmeme v úvahu, jak moc jsou občané spotřební demokracie zvyklí spoléhat se na pohodlí, svobodu a stálost svého zaměstnání, budou křesťané ve velkém pokušení říci nebo vykonat cokoliv, jen aby si udrželi to, co mají. Je to však cesta k duchovní smrti. Když římský prokonzul oznámil Polykarpovi, že bude upálen, pokud se nepokloní císaři jako bohu, tento stařičký biskup druhého století odvětil, že prokonzul mu vyhrožuje časným ohněm, který není ničím ve srovnání s ohněm odsouzení, jenž čeká bezbožné.

Jestliže byl Polykarp ochoten spíše ztratit život než zapřít víru, jak bychom my křesťané dneška neměli být ochotní přijít o zaměstnání, budeme-li vystaveni zkoušce?

V okamžiku zkoušky se dokážeme rozhodnout odvážně a správně pouze tehdy, pokud jsme se všemi možnými způsoby připravili. Můžeme začít tím, že budeme uvažovat o svém zaměstnání jako o povolání v onom původním smyslu: jako o cestě životem, kterou nám dal Bůh k jeho oslavení a pro společné dobro. Není důvod, proč bychom nemohli sloužit společnosti a vlastní touze po vynikajících výkonech v práci, ať už jako lékaři, právníci, učitelé, mediální zpravodajci apod.. Musíme však ve svém srdci vědět, že naším první m povoláním je dobře sloužit Bohu.

To byl malý výhled perspektiv, abychom lépe viděli, co znamená vytvářet nové struktury a budovat návyky, které naše srdce naučí být především dobrými služebníky Páně, a to i za cenu oběti. Nic z toho však nebude fungovat, dokud křesťané zásadně nezmění svůj pohled na dvě síly, které utvářejí a ovládají život spotřební demokracie: na sex a na techniku. TB

+++

LIDSKÉ KŘIŽOVATKY

STÁLE SE UČÍM

UMĚNÍ ČEKAT

DÁVAT PŘEDNOST

A VYCHÁZET

V PRAVÝ ČAS

NA LIDSKÝCH KŘIŽOVATKÁCH

ZVOLIT VŽDY SPRÁVNÝ SMĚR

PRO VŠECHNA ZNAMENÍ MÍT

OČI OTEVŘENÉ A DO SRDCE

NATRVALO ZABUDOVAT

SEMAFOR LÁSKY.

Josef Veselý

+++

O MODLITBĚ

Kdo se rozhodl opravdově sloužit Bohu, ten se musí cvičit v trvalém připomínání si jeho přítomnosti ve svém srdci. Ve svém nitru musí nepřetržitě vzývat Ježíše Krista opakováním těchto slov: Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným...

Když tak konáme a když se chráníme před nepozorností a udržujeme své svědomí v pokoji, můžeme se přiblížit k Bohu a sjednotit se s ním. Vždyť kromě nepřetržité vnitřní modlitby neexistuje žádný jiný prostředek, jak se přiblížit k Bohu, říká svatý Izák Syrský (Hom. 69).

V chrámu je dobré mít oči zavřené, abychom se bránili před rozptylováním. Pociťujeme-li ospalost, můžeme je otevřít, pak je ale třeba upnout svůj pohled na ikonu nebo na zapálenou svíci před ikonou.

Rozptýlíme-li se v duchu při modlitbě, je nutno se pokořit před Bohem a poprosit ho o odpuštění... vždyť, jak říká svatý Makarios: „Nepřítel se snaží především odvrátit naše myšlenky od Boha, od bázně před ním a od jeho lásky" (Hom. 2, kap. XV).

Když se rozum a srdce sjednotí v modlitbě a duše se ničím neznepokojuje, pak se srdce naplní duchovní vroucností a světlo Kristovo zalévá celé nitro člověka pokojem a radostí.

O SVĚTLE KRISTOVĚ

Abychom v srdci mohli přijmout Kristovo světlo, musíme se co možná nejvíce odpoutat od všech viditelných věcí. S duší očištěnou pokáním a dobrými skutky a plni víiy v Krista Ukřižovaného zavřeme své tělesné oči. Ponořme rozum do svého srdce, abychom vzývali jméno našeho Pána Ježíše Krista. Pak člověk podle míry své vytrvalosti a vroucnosti k Milovanému, nalezne ve vzývání jeho jména útěchu a sladkost, která podněcuje hledání poznání ještě hlubšího.

Když se pomocí takových cvičení rozum zabydlí v srdci, pak nám světlo Kristovo osvítí nitro a osvítí duši svou božskou září, jak říká prorok Malachiáš: „Vám, kdo ctíte mé jméno, vzejde slunce spravedlnosti, které má na svých křídlech uzdravení" (Mal 3,20). Podle slov evangelia je tímto světlem také život: „V něm byl život a ten život byl světlem lidí" (Jan m)-

Když člověk nazírá ve svém nitru toto věčné světlo, zapomíná na vše, co je tělesné, zapomíná i sám na sebe a nejraději by se ponořil do největší hlubiny země, aby už nikdy nebyl odloučen od toho jediného - Boha. Serafim Sarovský

+++

CHVĚJÍCÍ SE OSIKA

JE ŠEDÁ ZIMOMŘIVOST LISTŮ

BÁZLIVÝ ZÁCHVĚV PRSTŮ TVÝCH,

JEŽ OPUŠTĚNY LÁSKU HLEDAJÍ

V ZÁKOUTÍCH HŘBITOVNÍCH?

LKÁ VE VĚTVÍCH HLAS DOMOVA,

HLAS VZDÁLENÝ U OHŇŮ ZTRACENÝCH,

BALADA DĚTSTVÍ NEDOZPÍVANÁ

A ZATOULANÁ KDESI PO POLÍCH?

 

JDE HALUZEMI VÍTR PRORADY,

SMRTÍCÍCH ŠÍPŮ KRUTÝ SMÍCH,

ČI STÉNÁ V KLIČCE VÝČITKY

JIDÁŠ S TŘICETI STŘÍBRNÝCH?

ZTIŠ, OSIKO, SVÉ KRUTÉ ŠELESTY,

VÁBNIČKY SNĚNÍ PODZIMNÍCH,

JEŽ ZDRAVÍ MELANCHOLICKY

BRATRA TVÝCH SAMOT ÚZKOSTNÝCH.

Zdeněk Řezníček

+++

VSTŘÍCNOST K NOVÉ RODINĚ

Apoštol Pavel nás ve svém prvním listu Korinťanům povzbuzuje, abychom se o sebe vzájemně starali: „Trpí-li jeden úd, trpí s ním všechny ostatní údy," píše apoštol. „Je-li některý vyznamenán, všechny ostatní údy se s ním radují. Vy jste Kristovo tělo a každý z vás jeho úd."

Nebojme se vybočovat ze zavedených skladeb náboženského soužití a překračovat hranice oficiální církve, abychom budovali buněčné pletivo. Jestliže máme růst jako křesťané, musíme být schopni se k sobě přiblížit. Nejdůležitější je sdílená opravdová, živá víra.  Na všech úrovních společnosti máme rozvíjet pletivo vztahů duchovních buněk prožívané kultury s kultem jako ohniskem tajemného Těla Kristova, aniž bychom si z toho dělali nějakou modlu.

Velkým sektářským pokušením pro vzájemně propojené duchovní buňky je nutkání kontrolovat na každém kroku své členy a puntičkářsky vyžadovat od ostatních podřízení se ideálu čistoty.

Mezi svobodou a otevřeností na jedné straně a uchováním společné totožnosti na straně druhé je vratká rovnováha, spíše labilita. Idea komunity o sobě samé by se neměla stát modlou. Vždyť jde o živoucí duchovní útvar, který se musí proměňovat, růst a přizpůsobovat podmínkám.

Duchovní družiny, které příliš pevně svazuje strach z poskvrnění, zadusí své členy a vysají veškerou radost ze společného života. Ideologie je nepřítelem radostného společného života a nejzhoubnější ideologií je pověra dnešních socialistů s maskou lidských práv, že je možné vytvořit utopii. Solženicyn uvádí, že hranice mezi dobrem a zlem vede srdcem každého člověka. Tato zásada se musí stát ústředním bodem každé křesťanské družiny - bude ji udržovat pokornou a při smyslech.

„Prospělo nám, že jsme si našli přátele mimo naše společenství,“ říká oddaný člen jisté družiny. „Když se stýkáte pouze s lidmi, s nimiž chodíte do kostela, tak je obtížné rozpoznat, kdy od vás žádají něco nerozumného. Snadno pak lze upadnout v přesvědčení, že každý mimo komunitu je zkažený. Není to však pravda.“

Kdo bude trávit příliš mnoho času lidským plánováním a pokusy vybudovat perfektní duchovní buňku, nikdy s tím nezačne. A pokud čekáte na církev nebo někoho jiného, že začne něco dělat, nikdy k tomu nemusí dojít.

NA CO ČEKÁTE? Je sice důležité mít nějakou představu a nějaký plán, ale člověk také musí být otevřený dalším možnostem.

Pouze Bůh rozumí všem činitelům, které tu či onu duchovní buňku nějak ovlivňují. Člověk je nikdy nebude plně ovládat a bylo by velice škodlivé se o to pokoušet. Vůdcové Charty 77 na to přišli příliš pozdě, až když uvedli lid ČSR do další slepé uličky. Pak už jim zbyly jen oči pro pláč, pokud to nechtěli „řešit“ alkoholem. Buďte prostě otevření vedení Ducha svátého v rámci komunity, aby lidé, kteří mohou něčím přispět, poznali, že mají volnou cestu.

Musíme pochopit, že to není v první řadě lidská mysl, která všechno řídí. Stavitelem je koneckonců Bůh, takže musíme především spolupracovat s milostí. Je to Bůh, kdo nás vede po této cestě, takže je potřeba přistupovat s pokorou k naší schopnosti něco řídit.

Apoštol Pavel radí věřícím, aby každý učinil tolik, kolik může, aby se Tělo Kristovo rozrůstalo. „Buďte pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáte v Krista," (Ef 4,15).

Kdo poctivě hledá Krista v odloučení od civilizace smrti a jiných nabídek spotřební demokracie, tomu se Syn Boží dříve nebo později zjeví. Pak je však třeba poznanou Pravdu prohlubovat především modlitbou a svátostmi. Dále to vyžaduje vycházet z ústraní a sdílet dané hodnoty. To chce jistou vstřícnost, prostě otevřenost k družnosti, a následné sdílení náboženské zkušenosti ve spontánně vznikajících duchovních buňkách či družinách. Existují pro to také praktické důvody. S tím, jak se vyprazdňují kostely, roste počet nových míst, kde jsou dva nebo tři ve jménu Ježíšově, a tam je Ježíš uprostřed nich. Duch, kterého Syn Boží vydechuje, vede k zakládání a podpoře domácích křesťanských vzdělávacích a uměleckých středisek, totiž výtvarných ateliérů, domáckých dramatických scének, recitálů, atd. TB

+++

RŮST ČLOVĚKA JAKO KŘESŤANA

Po pádu železné opony v Evropě si její hlavní čeští i polští i maďarští prominenti mohli ověřit, že samotná politická svoboda vůbec nevede ke kultivaci národů. Naivní, idealistické uvažování, názory a chování ukázaly naprostou nezodpovědnost veřejně působících veličin ve státě i v církvi. Nedá se stavět na pouhých domáckých přednáškách či představeních, ani na samizdatu, které vyšly z podzemí na veřejnost.

Základem růstu člověka jako křesťana není žádná kontrakultura v podzemí, nýbrž je to pouze a jedině Ježíš Kristus, Boží Slovo a jeho chvála a oslava v bohoslužbě, a všechny svátosti, modlitby a pokání.

 Eucharistie je středobodem křesťanského úsilí o přežití. Křesťané se nemohou spokojit s tím, že si v rozsáhlé světové potopě udrží hlavy nad vodou.

K tomu, abychom si uchovali skutečnou a křesťanskou svobodu i tehdy, až budou naše svobody, navenek zaručované zákonem, postupně omezovány diktaturou bezbožné humanity, prosazující se masmediálně, ale i politicky a právně, je nezbytné nasadit všechno úsilí pro svobodné působení Ježíše Krista a jeho panenské Matky.  Ježíš a Maria zůstávají prvními obyvateli a učiteli našich srdcí i v dnešních katakombách.

Cílem člověka je milovat Boha a sloužit mu celým svým srdcem, duší a myslí, a dojít sjednocení s ním na věčnosti. Chceme se připravit na věčný život? Tak se musíme spojit s Kristem a usilovat o život v souladu s Boží vůlí.

Být naplno člověkem znamená být plně v souladu s touto skutečností - s tím, co je. To se děje součinností s milostí, kterou nám Bůh zdarma nabízí. Přitahováni Boží láskou radostně postupujeme na své pouti životem, plníme svou mysl poznáním Boha a jeho stvoření a necháváme svá srdce proměňovat rozhodným odevzdáním se jeho lásce. Být novým člověkem znamená otevřenost k růstu - rozjímáním i činností, pomocí víry i rozumu - v lásce k Dobru, Pravdě a Kráse. To všechno jsou vlastnosti Trojjediného Boha, v němž žijeme, pohybujeme se a jsme.

Vymezovat vzdělávání jako samostatnou oblast, oddělenou od života církevního soužití znamená budovat umělé hranice. Samo církevní soužití je prouděním života, jeho sdílením, totiž přijímáním a předáváním. Modlit se a žít s Božím lidem a v něm zahrnuje cvičení srdce i mysli, abychom mohli vyrůst z Božího dětství, zdarma přijatého ve křtu, do dospělého přátelství s Bohem. Všechno vrcholí v dalším Kristu, naplňujícím v každém z nás, kdo tomu přestaneme klást odpor, abychom se každý podobně jako Maria stávali spoluvykupitelem sebe i ostatních.

Současná vzdělávací soustava ve školách a v hromadných sdělovacích prostředcích rozvíjí paměť, zdokonaluje rozum osvojováním si správných postupů přemítavého myšlení, prostě plní hlavy lidí informacemi, ale neposiluje řádně vůli budováním ctností a tak nevzdělává srdce, takže nevede k ničemu vyššímu než k světskému úspěchu.

Během 20.století se pokrokáři v donucovacích režimech snažili zneužít školy a masmédií k vytlačení kultury, založené na kultu, a k jejímu nahrazení civilizací smrti. Později se k očistným koncentrákům a předvýchovným gulagům připojují západní spotřební demokracie, aby tento proces dovršili v jaksi v „sametových rukavičkách“ - pomocí antikoncepce, potratů, eutanázie, mediálního vymývání mozků, aj. Zatímco sterilizace tzv.méněcenných v nacistickém Německu byla považována za zrůdný zločin, ve spotřební demokracii je tato „vymoženost“ poskytnuta všem ženám v chemické antikoncepci, aj. Místo plynových komor si každá emancipovaná žena smí opatřit jako velkou vymoženost potratovou tabletku Mifegyn, a tak na vlastní útraty zabít počaté dítě ve svém lůně.

Oficiální vzdělávání školské i masmediální ve spotřební demokracii zásadně odmítá utvářet představivost oddanou křesťanské kultuře. Kromě toho zde působí rozkladný vliv sladce otravující mládežnické civilizace, jaká panuje mezi studenty na mnoha školách a mezi konzumenty internetu.

Oficiální školy navíc čelí všem výstřelkům popkultury. Mnoho škol pod tlakem vlády a LGBT aktivistů vítá a zavádí genderství - a mnozí rodiče, zmatení sdělovacími prostředky, je v tom podporují, anebo jim jen trpně přikyvují.

Co s tím rodiče dělají? Mnoho z nich na to trpně přistupuje. Obávají se, že ztratí své děti. Masmédia jim našeptávají, že mají reagovat právě takto.

Jen málo rodičů si zachová dostatečnou duchapřítomnost a sílu charakteru a udělá, co je nezbytné k ochraně svých dětí před formami zvrácené sexuality, které přijímá většina mládeže. Jedním z důvodů je ohromná moc médií určovat, co je považováno za normální. Jsou jím ovlivněni dospělí stejně jako děti.

Marně se rodiče snaží vyrovnat působení školského a masmediálního působení v církevním společenství. Nedělní hodinová účast na mši může stěží vyvážit čtyřicet nebo více hodin strávených týdně ve škole nebo při počítačích. Také nelze spoléhat na to, že by tato omezená opatření převážila otevřené i podprahové projevy nepřátelství, jimž musí mladí věřící čelit v prostředí spotřební demokracie. TB

+++

U KAMEN

OBLAČNOU PĚNU MĚSÍCE

JAZYKY DRAČÍ OLIZUJÍ.

ROZECHVĚLA SE SVĚTNICE

MĚKKÝMI ŠEPOTY DĚTÍ.

STÍNOVÉ KORÁBY PLUJÍ

NA ZEŠEŘELÉ HLATI

STĚN DO RUDA ZDOBENÝCH.

BOROVÉ POLÍNKO PUKÁ

V PORYVECH RUMĚNÝCH;

TO KAMNA MILE HOVOŘÍ,

KDYŽ ČARODĚJNÁ RUKA

HODINKU ČERNOU ZVEČERA

TAJEMNĚ POUŠTÍ DO DVEŘÍ.

MYŠLENKY TEPLEM ZAVÁTY

SNY TISKNOU NA ČELA

A MĚSÍC POSTŘÍBŘUJE RTY,

V NICHŽ RŮŽE SHOŘELA.

Zd.Řezníček

+++

 

ROZŠKLEBENÁ  TVÁŘ  SOCIALISMU

Je-li práce jako dar od Boha, totiž schopnost pracovat, řádně používán, tak slouží životu a přitahuje nás zpět k Pánu. Pokud se však práce - nebo rodina, škola, sdělovací prostředky a vůbec jakékoliv jiné dobro - stane cílem o sobě, mění se v modlu. Výsledkem je zkáza, hřbitov ducha, civilizace smrti. Všechny uvedené věci slouží pravdě a lidskému rozvoji pouze tehdy, pokud jsou obrazem, skrze který září Kristovo světlo. To z nich činí prostředky rozkvětu Božího království.

Podobné je to se sexem, s božským darem, který se - je-li správně opatrován - stává zdrojem radosti, hojnosti a rozkvětu pro manžela a manželku i pro jejich okolí. Když je sex spojen s Božími záměry, tak sjednocuje muže se ženou tělesně i duchovně a z tohoto plodného svazku může povstat nový život a vzniká rodina. To je tradiční rodina, a nová rodina se spontánně utváří z těch, kdo plní vůli Otce nebeského, takže tam Pán Ježíš nalézá svého bratra, sestru i matku.

Pakliže zacházíme se sexem neuspořádaně, tak se může stát jednou z nejničivějších sil na zemi. Stačí se podívat na utrpení dětí vyrůstajících bez otce a matky, na metlu pornografie, která pustoší představivost milionů lidí, na rodiny rozvrácené nevěrou a zneužíváním, na masové rozbujení antikoncepce, potratů, eutanázie, genderismu, a na mnohá další zla.

Křesťan uznává pouze jeden správný způsob zacházení s darem sexu: v rámci manželství mezi jedním mužem a jednou ženou. To je nositelům civilizace smrti protivné. Není těžké pochopit, proč zesvětštělý člověk odmítá rozumět důvodům křesťanského názoru v oblasti sexuality; nerozumějí jim totiž ani mnozí křesťané.

Kdo se poddává nabídkám světa je znechucen tím, že by měl brát v úvahu to, co hlásají o sexualitě zdrženlivě žijící mniši? Ihned je odsuzuje a prohlašuje za úchylné. Prý mají sex v nenávisti. Jenže to je strašný omyl. Stejně jako nemají mniši v nenávisti dobré jídlo jen proto, že se často postí, nemají v nenávisti slova jen proto, že žijí ve velkém tichu, že nezakládají rodiny jen proto, že se nežení. Měli bychom brát v úvahu to, co mniši říkají o sexualitě, ze stejného důvodu, jako bychom jim měli naslouchat ohledně bohatství a chudoby - protože jejich odříkavost vydává svědectví o dobrotě těchto Božích darů.

Všichni křesťané jsou v nějaké míře povoláni k sexuální zdrženlivosti. Smysl uměřenosti, včetně sexuální ukázněnosti, nespočívá v omezování slasti, nýbrž v ochraně hojnosti. 

Chceme-li si udržet svou křesťanskou víru, tak budeme muset odporovat civilizaci smrti především ve svém sexuálním životě. A co víc, navzájem se budeme muset podporovat v těchto svých, světsky nepopulárních postojích.

Sexuální chování je pro křesťanský život natolik závažné, že věřící, kteří v této věci opustí pravou víru, často přijdou o samu křesťanskou totožnost. Právě síla křesťanské sexuality, vzdorující civilizaci smrti, vítězí nad hříchy a zvrácenostmi spotřební společnosti. Učení svaté víry hlásá, že tělo je posvátné a že důstojnost patřící člověku jako Božímu obrazu stvořenému podle Boží podoby, vyžaduje, aby se s ním uctivě zacházelo.

Je třeba osvobodit samu lidskou přirozenost od nánosů zvráceností, podnícených ďábelským úsilím o naprosté zotročení člověka pomocí výstřelků sexuality, aby se na tomto obnoveném kmeni dal s Boží pomocí zasadit štěp nadpřirozeného života. Hrad lidského nitra potřebuje pevné základy v přirozenosti člověka. V současné demokratizační krizi, strhávající člověka až na dno proletarizace, vedeme při evangelizaci lidstva, stejný boj, jaký během laicizační krize vedl svatý Tomáš při záchraně lidského rozumu pro Krista. Zpočátku nerozuměli svatému Tomášovi ani mnohé církevní veličiny, takže si nejednou mohl Andělský Doktor povzdechnout: Ještě že má aspoň Pánbůh rozum.

Křesťanství není víra odtělesněná, nýbrž vtělená. Bůh k nám přišel v podobě člověka, Ježíše Krista, a vykupuje nás s duší i tělem. Způsob, jak zacházíme se svým tělem, vypovídá o tom, jak vnímáme toho, který nám je dal a jehož přítomnost všechno naplňuje. To je evangelium.

Jedním z našich životních úkolů je stávat se prostředkem, jímž Bůh uspořádává stvoření a uvádí ho do souladu se svými záměry. Sexualita je neoddělitelnou součástí tohoto díla.

Tato skutečnost je pro rozvoj křesťanství důležitější, než si většina z nás uvědomuje.

To vzbuzuje důležité otázky: je sex ústředním pilířem křesťanského kultury života? Je tomu opravdu tak, že odvrhnout křesťanské učení ohledně sexu znamená zbavit křesťanství síly k utváření společnosti?

Připomeňme si, do jaké civilizace smrti přišel Ježíš Kristus a jeho učedníci. Je omylem považovat apoštola Pavla za urputného předchůdce puritánů, který si dosedl na bezstarostné římské rozmařilce a zvrhlíky a přikázal jim přestat si tak zvráceně užívat.

Ve skutečnosti byla Pavlova nauka o sexuální čistotě a manželství přijímána v řecko-římské civilizaci, prosycené sexuálním vykořisťováním, jako osvobozující. Byla přijímána jako osvobození tváří v tvář zneužívání otroků a také žen. Hodnotu ženy spatřovali pohanští muži především ve schopnosti rodit děti a poskytovat sexuální potěšení. Křesťanství v Pavlově podání znamenalo kulturní revoluci. Zkrotilo a usměrnilo mužský erós. Zvýšilo důstojnost jak žen, tak lidského těla. Propojilo manželství a manželskou sexualitu s láskou.

Nemyslím, že by se křesťanství zajímalo jen nebo přednostně o přehodnocování sexuality. V rámci křesťanského pojetí člověka dostal sex nový a odlišný význam. Tento význam vedl k zásadní změně postojů a chování a kulturních norem.

Učení víry o sexualitě vychází jak ze slov Ježíše Krista a apoštola Pavla; tak z biblického pojetí člověka. Člověk v sobě nese Boží obraz. Třebaže je poskvrněný hříchem, přesto je vrcholem řádu, který Bůh stvořil podle své podoby a naplnil smyslem.

V tomto řádu má člověk účel. Je pro něco určen, má dosáhnout určitého cíle. Když Pavel varoval korintské křesťany, že sex s nevěstkou znamená spojit s ní Ježíše Krista, tak to nemyslel přeneseně. Patříme ke Kristu jakožto jednota těla, mysli a duše. Proto hodně záleží na tom, jak po sexuální stránce zacházíme s tělem a myslí.

Cokoliv, co děláme a co dokonale neladí s Boží vůlí, je hřích. Hřích neznamená pouhé porušení pravidla, ale život v nesouladu se strukturou samé skutečnosti.

Doopravdy žijící křesťan nespojí své tělo s jiným mimo řád darovaný Bohem. To vylučuje jakýkoli sex mimo smlouvu, skrze niž muž a žena zpečeťují svou lásku výlučně prostřednictvím Krista. Muž a žena se skutečně stávají „jedním tělem“ způsobem, který přesahuje pouhý symbol.

Když se stává sex v manželské smlouvě posvátným, tedy je v rámci manželství obrazem Kristova vztahu k jeho lidu, církvi. Zjevuje zázračnou, životodárnou moc duchovního společenství, jež vzniká, když se muž a žena vzájemně odevzdávají. To, že by se manželství mohlo obejít bez jednoty muže a ženy, je nemyslitelné. Křesťané vždy spojovali smysl sexuality se vztahem ke stvořenému řádu a k poslednímu cíli.

Na rozdíl od genderové domněnky nezní otázka: Jsem muž, nebo žena?, nýbrž Jak být spolu mužem a ženou? Oprávněnost naší sexuální touhy je omezována přirozeností. Naše biologická skutečnost není ve vztahu k lidské osobě náhodná. Manželství musí být sexuálně vzájemně doplňující, protože pouze dvojice muž-žena odráží plodnost Božího řádu. „Jako muže a ženu je stvořil,“ uvádí kniha Genesis. Tak odhaluje vzájemnost, jež je vepsána do povahy skutečnosti.

Případný rozvod usnadňuje přetržení posvátného pouta manželství, avšak nepopírá vzájemné doplňování. Homosexuální sňatky vylučují vzájemné doplňování. Rovněž genderistická snaha zrušit přirozenost člověka rozbíjí biologickou skutečnost mužství a ženství. Celá tato pseudovědecká utopie je vlastně marxismus, zpsychologizovaný Adornem, Habermasem, Horkheimerem a několika dalšími snílky z tzv. frankfurtské školy. Všechno zde závisí na tom, jak zodpovíme otázku: Je přirozený svět se svými omezeními daností, anebo máme volnost zacházet s ním, jak se nám zlíbí?

Vykoupené lidstvo dosud nezažilo zlatý věk, kdy by všichni křesťané žili sexuálně v souladu se svým přesvědčením. Od počátku se Církev potýkala se sexuálními úchylkami ve svých řadách - a není pochyb, že některé z prostředků, jimiž s tím zápasila, byly kruté a nespravedlivé.

Jde však o to, že pro představivost křesťanů byl sex naplněn kosmickým významem tak, jak dnes už není. Apoštol Pavel napomínal Korinťany, aby „utíkali před smilstvem", protože tělo je „chrámem Ducha svátého" a varoval je, že „nepatří sami sobě". Připomínal jim, že jejich těla jsou posvátné nádoby patřící Bohu, který v Kristu „všechno udržuje". Sexuální nezávislost jako největší iluzorní vymoženost moderního člověka, je nejen morálně špatná, ale metafyzicky mylná.

Nejde o samotný názor širokých mas na sexualitu, nýbrž o to, že se do těchto názorů pronikavě prodírá působení hromadných sdělovacích prostředků, vymykajících se jakékoli kontrole duchovní, mravní, právní, státní.  Taková je vlastnost samotné demokracie, že se snadno zvrhá v demagogii, totiž v neomezenou vládu sdělovacích prostředků. Běžně by měl právní stát udělovat oprávnění na provozování kteréhokoli sdělovacího prostředku pouze na určitou dobu, a při zjištění vymykání se nějakého sdělovacího prostředku kulturním hodnotám státu, zrušit prodloužení oprávnění.

Schopnost lidí vnímat pravdu ve spotřební demokracii upadla lživým působením masmédií. Díky špatné kontrole působení masmédií ze strany státu stojíme na odvrácené straně sexuální revoluce. Zvrhlá masmédia a potažmo široké masy odmítly biblické učení o sexu a o lidské osobě přímo u kořene a pak odmítly základní křesťanské pojetí společnosti, rodiny a lidské přirozenosti. Nic nového pod sluncem. Pouze holá negace a následná zabedněnost, prostě společnost raněná tmou, jak to známe ze života Marxe a Engelse, Lenina, Stalina a reálného socialismu. Návrat člověka ke Kristu je možný jedině přes návrat k vlastní přirozenosti. Dřív než bude člověk moci přijmout Krista, musí se znovu stát normálním člověkem v duchu řádu vtištěného Stvořitelem do skladby lidské přirozenosti.

Rozšíření boje za práva homosexuálů na boj za lidská práva bylo závažným tahem socialistů. Výchozí heslo Marxe a Engelse, totiž „Proletáři všech zemí, spojte se!“ se obrací výhradně na muže a usiluje ryze materialisticky o spojení. Znělo by to směšně, kdyby to nebyla vyprázdněná, nesmyslná realita. A přitom sama homosexualita jako příležitost k svému rozšíření na lidské právo zřejmě není posledním krokem socialistů, další může být třeba pedofilie, zoofilie, nekrofilie, pyromanie, terorismus, atd. Vždyť je-li Bůh mrtev podle takové bludné filozofie, všechno je dovoleno.

Homosexuální sňatky se tu šíří proto, že heterosexuální většina začala uznávat sexualitu jako cosi určeného přednostně k osobnímu potěšení a sebevyjádření, a teprve druhotně k plození dětí. Homosexuální sňatky tu máme kvůli tomu, že heterosexuální většina začala stejným způsobem vnímat také manželství.

Stejnopohlavní sňatky a genderová ideologie jsou znamením konečného vítězství socialistické revoluce. Jsou v zásadě marxistickým sesazením křesťanství z trůnu, protože popírají křesťanské pojetí člověka v samém jejím středu a napadají autoritou Bible. Správně uspořádaná sexualita sice není jádrem křesťanství, ale je tomuto jádru tak blízko, že ztráta jasného biblického učení o této věci znamená riziko ztráty základní soudržnosti víry jako takové. Proto křesťané, kteří začínají tím, že upadají ve víře kvůli sexualitě, končí tím, že se docela zříkají víry, anebo pro to připravují půdu u svých dětí.

Civilizace smrti se prosazuje ve spotřební demokracii, když její mravní, právní a státní, politická zařízení přestanou předávat kulturní hodnoty způsobem, který zůstává vnitřně přesvědčivý.

Chceme však jako kulturní zbytek společnosti přežít. Proto se musíme vzepřít novodobé socialistické totalitě, maskované sexualisticky. Ovšem jak? Podobně jako tomu bylo s odproletarizováním širokých mas. Obnovit důslednou státoprávní kontrolu nad masmédii, zrušit oprávnění těm sdělovacím prostředkům, které se vymykají kulturním hodnotám státu. To je však pouze dílčí společenské řešení. Ucelená náprava všech těchto důsledků civilizace smrti zahrnuje sociální opatření výchovně-školské, jazykové, esteticko-umělecké, politické, aj. Odproletarizování širokých mas, postižených touto sexualisticky maskovanou socialistickou revolucí vyžaduje především náboženské a mravní řešení. To vyžaduje skoncovat s dalším rozmělňováním nebo oklešťováním biblické pravdy o sexualitě. Při apoštolátu mládeže přestat dělat líbivé kompromisy, skončit s podbízivostí. Jinak se docílí ještě větší skepse mladých. Rozmělňování pravdy ve jménu zachování či růstu církevního shromáždění by navíc znamenalo učinit si modlu ze společenství.

Dneska už nikdo neosloví mládež kytarami ani posezením u táboráku. To mohlo kdysi dočasně oslovovat husákovskou mládež. Dnešní mládež je úplně jiná. Předně je silně skeptická vůči všemu, co přichází z mediálně znevážených oficiálních struktur církve. Mládež hledá víru, která by zahrnovala jistý řád. Je otřesné, že jí pak často imponuje víc islám než rozbředlé křesťanství.

Dodnes se mnoho pastýřů ostýchá promlouvat o sexu. Musejí svůj ostych překonat. Pastýři příliš dlouho váhali s přijetím a populárním šířením Teologie Těla svatého Jana Pavla. Teprve po jeho svatořečení bylo toto dílo katolíky náležitě doceňováno a šíře zveřejněno a zdlouhavě se provádí jeho otevřené populární podání v kázání. V dnešní eroticky nasáklé civilizaci smrti je těžké žít čistě. Zlý duch útočí na mnohé pastýře prostřednictvím provokující mládeže i reklamy. Pastýři by to lidem neměli dělat ještě těžší tím, že jim zatají nauku a podporu, kterou potřebují, aby si zachovali věrnost. Ticho z kazatelny a od duchovních učitelů v církvi vyjadřuje poselství, že sex a sexualita nejsou důležitá témata a že k nim církev nemá co říct. To je směšné, dokonce kruté.

Někteří pastýři zlehčují nebo zcela opouštějí biblické učení o sexualitě. Místo toho zdůrazňují boj proti chudobě, rasismu a jiným podobám sociální nespravedlnosti. To je falešná volba. Zapojování na poli sociální spravedlnosti je sice chvályhodné, ale nemůže se stát omluvou pro sexuální hřích. Pastýři, kteří pracují s mládeží, by to měli říkat jasně. Nestačí jen moralizovat, protože moralizováním se nezakládá ani nerozvíjí duchovní život. Když přijde pastýř do nějaké skrytě a po domácku se utvářející duchovní družiny, tehdy mu desítky účastníků doslova tahají z úst čistou, nezředěnou nauku Církve a hluboký mystický život. Mnozí pastýři to předávat nemohou, protože to neznají.

Kniha Genesis uvádí, že od samého počátku jsou mužství, ženství a sex stvořené Bohem a spjaté se stvořením. Muž a žena se stávají „jedním tělem“, ačkoliv zůstávají plně sebou, protože takto Bůh vnímá povahu svazku mezi sebou a každou osobou.

Svatopisci popisují smlouvou potvrzený Boží vztah s Izraelem jazykem manželství a nevěry. Bůh miluje Izrael osobně a skrz smlouvu s ním přivede na svět Mesiáše, který vykoupí padlé stvoření. Izrael může poznat sebe sama jen skrze věrnost Pánu, skrze přijetí jeho lásky a návrat k němu.

Ježíš, narozený z Panny, naplnil svým životem zákon a potom se v úkonu dokonalé lásky sám sebe na kříži zřekl pro záchranu všech. Ačkoliv Nový zákon obsahuje spoustu důrazných napomenutí proti sexuální nemravnosti, čistota pro ni samu není cílem. Čistota je prostředkem, díky němuž je lidský pud usměrněn a přesměrován v trvajícím vztahu s Bohem.

Nevázaná erotická vášeň vytváří chaos a rozklad. Erós podřízený Kristu nese plody v daru dětí, v daru pevného manželství muže a ženy, v kosmu jako domově. Duchovní tajemství křesťanství spočívá v Boží lásce, která přichází skrz lidské tělo a proudí celým kosmem, s nímž je spojena. V křesťanství je láska jedince (erós) očištěna a kultivována v agapé, v obětavou lásku. T.B.

+++

UMĚNÍ EVANGELIZACE ANEBO EVANGELIZACE UMĚNÍM

Dantova Božská komedie představuje úchvatný portrét lásky v jejích mnoha tvářích: od Dantovy vášně k Beatrice až po slávu, která proměňuje stvoření, když člověk dovolí, aby jeho touha po Bohu určovala všechny jeho ostatní lásky. Toto je láska jako slavné kosmické drama přesahující čas a prostor. Každý jedinec se zde připojuje k věčnému tanci a má podíl na lásce, „z níž slunce pohyb má i všecky hvězdy“.

Omezit křesťanskou nauku o sexu a sexualitě na pusté, nudné moralizování ve stylu „musíš – nesmíš“ je výsměch a selhání představivosti. Toto politováníhodné zužování celé záležitosti je výrazem neschopnosti čerpat z pramene křesťanské teologické a umělecké tradice. Nakonec se ukáže, že jsme jako křesťané především ztratili své vlastní velké vyprávění o erótu, o kosmu.

Jako byla kdysi kvůli negramotnosti širších vrstev společnosti zaváděna obrázková bible, tak za dnešní přegramotné závislosti na pohybujících se obrazech televize a internetu ustupuje psané či hlásané slovo do pozadí před evangelizací uměním. Místo slov musí na mnoha místech nastoupit umění, vážné umění. Takové umění se nikomu nevnucuje, ani nepodbízí. Vede k zastavení a setkání mezi uměním, otevírá cestu k zamýšlení o smyslu života, o smyslu světa, atd. Církev už nemá skoro žádnou jinou příležitost k tomu, aby oslovila jinak než slovy tolik zneváženými, než právě umění, vážné umění.

Celek života je nyní uspořádáván pomocí názorných obrazů, které neodrážejí staré hranice. Církev se musí znovu vracet k životodárnému prameni evangelia a nabízet jako alternativu pravdivé názorné zobrazení uměním

Křesťanství je pravdivé sdělení, a proto je onen příběh, který civilizace smrti předvádí v masmédiích  o sexuální svobodě, jeden velký podvod. Je to padělek. Musíme útočit na to, co je falešné, ve jménu toho, co je skutečné. Křesťané se budou muset stát názornějšími a více strhujícími zosobňovateli svého vlastního příběhu. Mladí lidé se nenechají ke křesťanské čistotě přivést slovy, ani výmluvností kazatelů a vůbec už omíláním moralizujících frází. Krása a dobro, vtělené ve velkém umění v osobním životě obyčejných křesťanů, ženatých i svobodných, je tím jediným, co má šanci uspět.

Prvními sexuálními vychovateli jsou otec a matka v manželské rodině.  Pokud to zanedbají, udělá to za ně civilizace smrti. Veřejný prostor je dnes zanášen pornografií a sexuálními úchylkami všeho druhu. Když mají děti přístup k počítačům nebo chytrým telefonům, kde sledují tvrdou pornografii, tak tím jejich dětství končí. Navíc se dostavuje  doba přenosu virtuální reality teleportací.

Rodiče musejí být mnohem rozhodnější, pokud jde o správu přístupu svých dětí k médiím a sdělovací technice. Neexistuje však způsob, jak je trvale udržovat ve skleníku. Pokud se v rámci veřejného školství na místech, vyučuje genderová ideologie už od školky, rodiče se nemají na co spolehnout. Musí se svými dětmi brzy začít zodpovědně mluvit o sexu a sexualitě a činit tak často.

Děti dnes vyrůstají uprostřed civilizace smrti, která usiluje o zničení manželské rodiny, kde jsou jeden muž a jedna žena spojeni výlučným poutem a mají spolu děti. Tvrdit, že přirozená rodina je nadřazená jiným formám soužití, se dnes považuje za nesnášenlivé. Dětem se ve školách a prostřednictvím popkultury dokonce předkládá, že rod není pevná kategorie spojená s biologickým pohlavím. Vedle toho je dnes kulturně umrtvující civilizace nezávazných vztahů, rozvodu a rodičovství bez svatby natolik rozšířenou skutečností, že mladé nelze za jejich zmatek ani vinit. Stalo se naprosto rozšířeným, že nic není normální.

Proto je nezbytné, abychom své potomky vychovávali k tomu, že děti jsou vždy požehnáním a plodnost není nemoc.

Je pochopitelné, že církev představuje manželství muže a ženy a rodinu jako správnou podobu křesťanského života, ale tím také často podceňuje životy a svědectví těch, kdo povolání do manželství nedostali. Sezdaní křesťané často litují nesezdané ve svých řadách, anebo je přehlížejí. Svobodní křesťané, znechucení náročností životních výzev, snadno propadají zahořklosti. Každý hledá štěstí. Je to ta nejzákladnější lidská touha. Štěstí je být milován a největší štěstí je zakoušet, že jste milováni nejen  člověkem, ale také Bohem.

Dobře zvládnutý mnišský nebo poustevnický život je příkladem duchovních plodů, jaké mohou vzejít ze svobodného stavu uspořádaného ve vztahu ke Kristu. Takový život vcelku znamená vzdát se každého jiného požitku pro lásku k Bohu.

Spontánně vznikající duchovní buňka, utvářející se třeba kolem poustevníka, a spojující se dalším pletivem vztahů s podobnými buňkami, nezakládá samočinně klášter. Není však důvod, proč by taková buňka nemohla usilovat o bližší sjednocení svých nesezdaných členů jakožto součásti církevní rodiny.

Pokud má nějaká farnost nebo nějaký mnišský řád prostředky, měly by uvolnit opuštěné fary či jiné objekty v některých obcích, kde by její nesezdaní členové mohli žít - ženy i muži zvlášť - ve vzájemném společenství modlitby, v rámci jakéhosi laického kláštera. Je těžké žít čistě v civilizaci smrti tak prosycené erotikou, jako je ta naše, zvláště když se zde vůči takovémuto životu chová velmi přezíravý názor a postoj. Od světa lze něco takového očekávat, ale církev by měla být jiná.

Všichni svobodní křesťané jsou povoláni žít čistě, avšak heterosexuálům se nabízí možnost manželství. Homosexuálům nikoliv, což dělá jejich zápas ještě obtížnějším. Přitom většina z té 2-3% menšiny homosexuálů v populaci čelí odmítnutí právě od těch, na něž se měli mít možnost spolehnout, od lidí v církvi. Prudký hněv, s nímž mnozí socialističtí agitátoři s maskou homosexuality odsuzují křesťanství, má do značné míry záminku v paměti, týkající se odmítání a přezíravosti ze strany církve. Měli bychom si jako křesťané tuto minulost přiznat a konat za ni pokání.

Avšak náš boj proti socialistům s touto dnešní rozšklebenou maskou nemůže ustat, protože jsou to farizejové, dosud nejvíc v dějinách zneužívající slabých, postižených a ponížených ke svému vlastnímu vyvýšení.

Také to neznamená a ani nesmí znamenat, že máme upustit od jasného a závazného biblického učení o homosexualitě. Homosexuálové mezi křesťany, stejně jako všichni svobodní křesťané, jsou povoláni k životu v čistotě. Jedná se o těžký kříž, který však nelze odmítnout, máme-li zůstat poslušní. Naši homosexuální bratři a lesbické sestry mají povolání k obzvlášť velkému hrdinství. Proto by neměli být nuceni nést tento kříž sami. To však neznamená uznávat jakékoli jednopohlavní manželství, a vůbec už jejich adopce dětí. Dítě má totiž přirozené lidské právo na otce a matku.

Součástí rozšklebené tváře socialismu je také pornografie a pornodivadlo. Neodpustitelným výstřelkem v pornodivadle „Husa na provázku“ v Brně se stala v roce 2018 pornofraška „Naše násilí a vaše násilí“ od Olivera Frljiče. Ježíš tam sestupuje s kříže a nahý znásilňuje muslimku. K tomuto okultismu se druží také terorismus akademický a masmediální, ale i vnitrocírkevní, neboť se v Církvi vyskytují takové kreatury, které takové pornodivadlo otevřeně podporují a chválí. Proti tomuto okultismu a akademickému a masmediálnímu terorismu je třeba bojovat všemi mravně dostupnými prostředky.

Třebaže je porno na vzestupu napříč společenskými vrstvami - částečně proto, že ho internet učinil mnohem přístupnějším, je třeba si všimnout mentálního zlomu u mladých dospělých. Mezi lidmi ve věku 18-24 let nepovažuje 96 procent dotázaných porno za špatné. Devět z deseti teenagerů sleduje porno. Přestože je sledování pornografie převážně mužským problémem, skoro každá pátá dospělá žena přiznává, že to také sleduje.

Mravní a duchovní škoda působená pornografií by měla být zřejmá. Porno odlidšťuje, ničí obraz Boží ve tvářích těch, kdo v něm účinkují. Zároveň vede své uživatele k tomu, aby druhé vnímali jako odosobněné předměty sexuální slasti. Ruší vztah mezi sexem a láskou. To není nic nového.

Neurovědci však objevili škodlivé účinky sledování porna na mozek. Sledování porna zaplavuje centra slasti v mozku dopaminem. Čím víc se člověk věnuje pornu, tím víc roste jeho závislost na pornu a ve stále úchylnějších podobách - jen aby dostal tutéž dávku dopaminu. Porno doslova přeprogramuje mozek, takže její dlouhodobí uživatelé přestávají být přitahováni skutečnými lidmi.

Muži v rozpuku mládí, kteří by měli být plní mužné síly, nyní svědčí o své impotenci a neschopnosti navázat normální vztahy se ženami. Tak skomírá možnost uzavírat řádná manželství, přivádět děti na svět a vytvářet rodiny.

Rodičovské poučování dětí ohledně porna, internetu či teleportaci virtuální reality, stejně jako rodičovské omezování přístupu dětí do těchto sfér, je marné, pokud děti samy nemají z rodiny vytříbené svědomí pro zacházení s těmito svůdnými podněty. Souvislost mezi sexem a láskou nelze řešit rozumovým poučováním, nýbrž je to záležitost vůle a živých příkladů ctností. T.B,

+++

ZASTAVENÍ

JISTĚ JI ZNÁŠ

TU SAMOTU VE DVOU

TY A TIKÁNÍ HODIN

- HODINY SE ZASTAVÍ –

A ZNOVU SAMOTA VE DVOU

TY A MLČENÍ STĚN

 

JISTĚ TO ZNÁŠ

PRÁVĚ PŘED TEBOU SPADNOU ZÁVORY

VŠECHNO A VŠICHNI SE ZASTAVÍ

NEZBÝVÁ NEŽ SE DÍVAT

JAK ŽIVOTEM POSUNUJE ČAS

S KOLEJE NA KOLEJ

 

A POTOM ZDVIŽENÝ PRAPOREK

Z DÁLKY PRONIKAVÝ HVIZD

ZÁVORA SE NADZVEDÁVÁ

A VŠICHNI SPĚCHAJÍ

KAŽDÝ ZAS O KOUSEK DÁL

PO CESTĚ

SOBĚ

VLASTNÍ

Josef Veselý

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

O ÚPLNÉ ODEVZDANOSTI

„Jste mrtvi a váš život je skryt s Kristem v Bohu“ (Kol. 5, 3).

Pravé svatosti nenabude nikdo, neumře-li v Kristu všem svým chybám, jakékoli žádostivosti a sobeckosti, a nemá-li pevnou vůli snášet pro Boha všechno, co ho potká, poslouchat vnuknutí Boží a všechno, co pozná jako Boží vůli, vykonávat s veškerým úsilím.

Kristus Pán nezamýšlí svým svatým životem a učením nic jiného než přivést nás k úplné odevzdanosti, abychom totiž zůstali pokojní, i když se o nás říká, že jsme falešníci a pokrytci a jsme oloupeni o dobrou pověst, ano i činí-li se nám zlé, odnímá-li se nám, co potřebujeme k živobytí, nebo škodí-li se nám na zdraví a na životě.

Dokonalý duchovní člověk nastaví, je-li bit do tváře, druhou tvář. PO Pánu Ježíši, našem vzoru, se říkalo, že je přítel opilců a nevěstek a ďáblem posedlý. On mlčel a snášel to v klidu a v dobrotě.

I tehdy máme zůstat odevzdáni, zneuznávají-li se naše dobré služby a překrucují-li se naše dobré úmysly. Ano i tehdy, když Bůh nám odejme svou citelnou útěchu, jako by postavil zeď mezi sebe a nás, nebo činí-li, jako by zavíral oči před námi a nechtěl nás vidět ani slyšet, voláme-li k němu ve své úzkosti, jako Ježíš byl od Otce svého opuštěn. V takových chvílích máme se ukrýt do jeho božství, abychom se vzpružili ve své skleslosti, a pomáhat si slovy, jež řekl Kristus Pán: „Buď vůle tvá. „

To by byla pravá dokonalost, ve všem utrpení, v jakékoli opuštěnosti zůstat v hloubi srdce odevzdaným, jako zůstal náš milý Spasitel, on byl úplně opuštěn, víc než kterýkoli tvor kdy byl, neboť volal: „Bože můj. Bože můj, proč jsi mne opustil?“

Kdo chce být Bohu opravdově odevzdán, nesmí ani v duchovním životě hledat vlastní záliby, ani v dobrých věcech, v postech, pobožnostech, v čtení, myšlení, v útěše, v osvícení, v touze po odplatě. I když ve svém jednání vědomě nic nezanedbává, má si myslit, že není nad něj člověka podlejšího, odpornějšího, chladnějšího a nedbalejšího. Tak člověk odumírá sobě, tak odkládá svou vůli, svou moudrost, své názory a záliby.

Člověk doopravdy odevzdaný má se též vzdát jakýchkoli přání. Mnohý od rána do večera si přeje: „Kéž by mi Bůh to a ono udělil, kéž by mi dal tu milost a ono zjevení, nebo kéž by se mi vedlo jako onomu, kéž bych byl takový neb onaký!“ Nikoli, ne tak. Odevzdaný člověk nemá stále přihlížet, co by potřeboval, nýbrž spíše, čeho by se mohl vzdát. Má se úplně odevzdat Bohu a žádat si jeho jediného, neboť nezřízená žádost i po dobrém mohla by být skrytou překážkou. Raději odevzdej všechno Bohu a říkej s Kristem: „Otče, ne jak já chci, nýbrž jak ty chceš.“ A neříkej to jen ústy, nýbrž z hloubi srdce. Jen Boha hledej a říkej s jeho milovaným Synem: „Nehledám slávu svou, nýbrž Otcovu“ (Jan 8, 50).

Člověk se nikdy nevzdá dost, vždycky se má čeho vzdávat. Proto ráno když procitneš, řekni: „Nejmilejší, svrchovaný Pane, hle, znovu obětuji a odevzdávám sebe a všechny věci Tobě.“ A to říkej tisíckrát za den. Kdykoliv sebe najdeš, pokaždé se vzdávej sebe, až konečně tak zřídka se nalezneš, jako se nalezne zlatník. Na tom vše záleží, bez tohoto sebevzdávání se nedospěje nikam.

Mnozí lidé, slyšící o vznešených věcech, by ihned rádi byli takoví a pěkně začínají a chtějí žít duchovně a pro Boha,-nedaří-li se jim však všechno hladce, zůstávají při starém. Jsou jako žáci, všichni by rádi byli velikými učence a přece to nedoklepou výše než na dost bídnou latinu. Někteří však vytrvají a jsou z nich velicí učenci.

Bohužel chybí pevná vůle k pohrdání stvořenými věcmi. Mnozí přicházejí a ptají se po nejvyšší dokonalosti a dosud neučinili ani krůčku. Nedovedou se upokojit pro pouhé slovíčko, neopustili dosud světa ani sebe. Toho však je nezbytně potřebí. Dokud v tobě ještě žije něco, co není z Boha, nežije v tobě Bůh dokonale.

Ó Pane, je-li tomu tak, odejmi mi všechno, co chceš, dělej se mnou podle své svaté vůle, jak Tobě slouží ke cti, a nech mi jen tu vůli, abych z lásky k Tobě umíral. T