ÚNOR 1996

Ročník II. 1996                                                                                      Číslo 2.

 

SPOJENÍ DUCHOVNÍHO ŽIVOTA S MRAVNÍM

Kdo chce pěstovat svůj duchovní život a růst v něm, musí uznat, že to neznamená jen útěk od světa, ani pouhé odhození svých vztahů k okolí - k lidem i k okolnímu životnímu prostředí. Je především nutné umět se odpoutat od rozptylujících vlivů okolí, jakož i od podnětů vlastni obrazotvornosti, ale ne tak, že bychom tyto činitele úplně odbourali. Naopak, každé naše zdokonalení v duchovním životě musí znamenat přínos i v našich vztazích k okolnímu stvoření. A zároveň platí, že duchovní život musí mít pevné základy v našem životě mravním.

Náš Pán nám říká na konci Horského kázání /Mt 7,24-28/, že je třeba budovat duchovní dům ne na písku, ale na skále a sv. Pavel připojuje, že tato skála je sám Kristus. Na Něm se má budovat. Je třeba hloubit základy, až se narazí na skálu. Podle sv. Augustina je toto hloubení pokora, základní ctnost, jak říká sv. Tomáš Akvinský. Pokora odstraňuje pýchu, hlavní hřích /první/. Je-li duše od ní oproštěná, je plná Boha, protože nehledá sebe, ale vyhledává svého Boha.

K vybudování duchovního chrámu nestačí jen trochu kopat v zemi, nýbrž je třeba zarýt hlouběji. Pán chce sám s námi pracovat na tom díle, ale ne bez našeho svobodného rozhodnutí. Dveře do našeho srdce se dají otevřít jen zevnitř. Když se Bohu svobodně otevřeme, můžeme mít užitek z jeho milostí. On chce, abychom měli užitek z pokořování, které nám posílá.

Otec Garrigou-Lagrange nám podává schéma mravní výstavby budovy našeho duchovního života, které je uvedeno na titulní straně. Při této stavbě odhalíme nejprve skálu, kterou je Kristus. Na toto podloží stavíme pilíře víry, naděje a lásky. Na víře je opřena stavba. To je základní ctnost, na které spočívají všechny vlité ctnosti. Veškerá touha duše po poznání Boha zde na zemi nalezne své uspokojení jen ve víře. Vírou, oživenou láskou, proniká člověk hlubiny skrytého božství, nazírání se stává pronikavější. Výsledkem víry vidoucí je radost z Boha, neboť duše má Boha stále na mysli. Pamatuje, že je chrámem Ducha svatého. Naděje je duši světlem, které ukazuje, kde je její cíl. Křesťan žije z naděje, naděje mu dává přesvědčení, že mu Bůh dá prostředky, aby došel věčné blaženosti. Síla naděje nás podpírá v těžkostech a neúspěších. Nezrodili jsme se pro svět, naděje nás přenáší v lepší svět, nedá nám malomyslnět, zoufat. Nadlehčuje nám tíhu Božích zkoušek na cestě k nebi.

Na těchto dvou pilířích se zvedá kopule lásky - nejvyšší ze ctností. Část kopule, která se zvedá k nebi, symbolizuje lásku k Bohu Ta, která sestupuje k zemi, značí lásku k bližnímu, která nás uschopňuje milovat bližní pro Boha, poněvadž každý náš bližní je dítětem Božím. Kopule vystupuje z kříže, aby nás poučovala, že naše láska se zvedá k Bohu jedině skrze Krista a zásluhy jeho utrpení. Sv. Augustin i sv. Tomáš říkají, že z těchto tří božských ctností vychází tři dary Ducha sv., které jsou symbolizovány třemi lampami.

Vírou náležíme k říši Boží. Dar rozumnosti dává zvláštní inspiraci naší schopnosti proniknout do jejich tajemství, zvláště při pokušení, ve chvíli pochyb, nejistoty. Abychom chápali, že Bůh je jedině náš poslední cíl a je třeba zůstat mu věren.

Pilíři naděje odpovídá lampa vědění - dar Ducha svatého. Podle Augustina a Tomáše nám dává poznávat věci nejenom v jejich nejvyšší příčině jako moudrost, ale jejich bližší určení.

Na kopuli, která symbolizuje lásku, je zavěšena lampa daru moudrosti, která osvětluje vnitřek celé duchovní stavby, která nám dává vidět všechny věci jako propůjčené Bohem, vedoucí k poslednímu cíli. Svou rozumností se z lásky vzdáváme těchto věcí pro nejvyšší dobro, které spatříme jednoho dne a které proniká /probleskuje/ tu i tam zde dole. V tom svatém chrámu bydlí - jak říká sv. Pavel - Duch sv. a s ním Otec a Syn. Jsou zde jako obyvatelé občas poznávání a milovaní. Ke vstupu do této duchovní budovy je třeba dveří a podle tradice sv. Řehoř Veliký, často citovaný sv. Tomášem, říká, že čtyři otočné nosníky těchto dveří mají symbolizovat čtyři kardinální ctnosti: opatrnost, spravedlnost, statečnost a mírnost. Název kardinální je od slova „cardo“, t.j. otočné nosníky dveří. Znamená to, že kolem těchto základních mravních ctností se otáčejí a mají v nich oporu ostatní ctnosti. Jsou prostředkem dokonalosti. Jenom božská ctnost lásky k Bohu a bližnímu je dokonalost sama.

Opatrný je, kdo ve všech okolnostech ví, co musí činit nebo čeho zanechat aby jednal správně. Ve všem zachová správnou míru.

Spravedlivý dává vytrvale každému, co mu náleží. „Dávejte, co je císařovo císaři, a co je Božího, Bohu.“ Rodičům, dobrodincům /vděčnost/, pravdomluvnost a upřímnost, poslušnost. Pokora - je pravda.

Statečnost: „Království nebeské trpí násilí.“ Z nadpřirozených důvodů se spravedlivý podřizuje námahám a obtížím, aby plnil vůli Boží, získal si ctnosti a bližním prospěl ke spáse. Statečný je velkodušný, má důvěru, vytrvalost, trpělivost.

Mírný je, kdo vytrvale udržuje v pravých mezích smyslnou žádostivost podle požadavku rozumu a víry, aby zachoval lidskou důstojnost, varoval se mnoha těžkých hříchů, aby si zachoval mír duše. K této ctnosti se druží: střídmost, cudnost, tichost, mlčenlivost, píle, pokora.

Ve cvičení se ve ctnostech nám pomáhají: modlitba, přijímání svátostí a sebezápor. Hrdinnými ctnostmi se vyznamenává, kdo se v nich cvičí s hrdinským úsilím i tehdy, kdy je to zvláště těžké jeho přirozeným sklonům. Boži přikázání nás zavazují pod hříchem, musíme tedy vyvinout hrdinskou snahu, abychom je zachovávali.fra Tomáš B.

+++

Výklad apoštolského vyznání víry

podle sv. Tomáše Akvinského

Článek I.

VĚŘÍM V JEDNOHO BOHA, OTCE VŠEMOHOUCÍHO, STVOŘITELE NEBE I ZEMĚ.

 

1. Čtyřnásobné dobro víry

Pro křesťana je nezbytná především víra, bez níž se nikdo nemůže nazývat věřícím. Vira působí tato čtyři dobra:

První. Skrze víru je křesťanská duše zasnoubena Bohu a uzavírá tak s Bohem jisté tajemné manželství. To nám dokazuje Ozeáš: Zasnoubím tě se sebou ve víře (Ozeáš 2,20). Proto, když je člověk křtěn, je dotázán dříve, než vyzná víru: „Věříš v Boha?“, jelikož křest je první svátost víry. A proto říká náš Pán: Kdo uvěří a pokřtěn bude, bude spasen (Mk 16), protože křest bez víry neprospěje. Je třeba si uvědomit, že nikdo není přijatelný Bohu bez víry, jak můžeme číst i v listu Židům: Bez víry je nemožné zalíbit se Bohu (Žid. 11,6). Podobně říká i sv. Augustin: „Kde není věčné a nezměnitelné poznání pravdy, falešná je statečnost i v ušlechtilé smrti.“

Druhé: Skrze víru se v nás začíná věčný život, a tento život není nic jiného než poznávání Boha. Proto nám říká Pán: Toto je život věčný, aby poznávali tebe, samého Boha (Jan 17,3). Poznáni Boha tak začíná skrze víru, ale je ukončeno v životě budoucím, ve kterém budeme poznávat Boha takového, jaký je. A proto je řečeno, že víra je podstatou nadějných věcí (Žid 11,1). Nikdo tedy nemůže dosáhnout blaženosti tj. pravého poznání Boha jinak, než vírou - Blažení, kteří neuvidí, ale uvěří (Jan. 20, 29).

Třetí: Víra řídí současný život, proto je člověku ku prospěchu, aby znal vše nezbytné pro život. Jestliže mu to však skrze studium schází, nemůže k tomu dospět ani po dlouhém čase. Víra nás ale učí všemu nezbytnému pro dobrý a spravedlivý život, protože právě ona říká, že je jeden Bůh, který odměňuje dobro a trestá zlo - Můj spravedlivý z víry bude žít (Abakuk 2, 4). Je také zřejmé, že žádný z filosofu před příchodem Krista v celém svém díle nepodal takové poznání o Bohu a o všem nezbytném pro život věčný, jaké po příchodu Krista zná skrze víru jediná zbožná stařenka. A proto můžeme číst v Písmu: Plná je země poznáním Pána (Iz. 11.9).

Čtvrté: Vírou, jak praví Písmo, přemáháme pokušení - Svatí skrze víru přemůžou království (Žid 11,33). Je evidentní, že všechno pokušení je buď od ďábla, nebo ze světa anebo z těla. Ďábel nás pokouší, abychom neposlouchali Boha a nebyli mu podřízeni. A z tohoto místa je skrze víru odstraněn, protože vírou poznáváme, že Bůh je Pánem všeho, a proto poslouchá sám sebe - Xepřítel váš. dábel obchází hledaje .koho by sežral, tomu odolejte silní ve víře (Í.Petr 5,8). Svět nás pokouší a my se jim buď necháme unášet anebo se ustrašeně odvracíme. Ale toto vše máme přemáhat skrze víru, která nám umožňuje věřit vjiný život, lepší než tento, a proto opovrhujeme výhodami tohoto světa a nebojíme se spolu s evangelistou Janem protivenství - Toto je vítězsfcí. které přemáhá svět. naše víra (1. Jan 5.4). Víra nás také učí věřit v jiná větší zla,tj. znát peklo, které se snaží nás přivést k rozkoším současných okamžiků života. Ale víra nám ukazuje, že skrze to, na čem nepříslušně lpíme, ztrácíme věčné potěšení. Tak je tedy zřejmé, zeje velká potřeba mít víru.

2. Víra je v souladu s rozumem

Na toto tvrzení může leckdo namítnout: je hloupé, věřit něčemu, co není vidět. Co nevidím, nemůže být přece hodno víry. Na tyto námitky je třeba říci, že uvedené rozpaky se týkají:

Za prvé: Nedokonalosti našeho rozumu, protože kdyby člověk mohl dokonale poznávat skrze sebe všechno viditelné i neviditelné, bylo by opravdu hloupé věřit tomu, co nevidíme. Naše poznání je ovšem do té míry slabé, že žádný filosof nemůže nikdy úplně vypátrat přirozenost jediné obyčejné mouchy. Jestliže je tedy náš rozum tak slabý, cožpak není hloupé nechtít věřit v Boha, a chtít věřit jen tomu, co může člověk poznávat skrze sebe. A proto lze s Jobem říci: Bůh je tak velký, že je nad naše poznání (Job 36, 26).

Za druhé: Je možno odpovědět: Představme si, že by některý učitel něco říkal ve svém učení a prosťáček by tvrdil, není pravdou, co učí tento učitel Zároveň platí, že rozum anděla více přesahuje rozum nejlepšího filosofa, než rozum nejlepšího filosofa rozum prosťáčka. A proto hloupý je filosof, který nechce věřit tomu, co andělé říkají a ještě více pošetilejší je ten, kdo nechce věřit tomu, co říká Bůh. K tomu praví Sirachovec: Bylo ti ukázáno víc. než na co stačí lidský' rozum (Sir. 3,23).

Za třetí: Je možno odpovědět: Pokud člověk tvrdí, že věří jen tomu, co může poznat, nemohl by vlastně žít na tomto světě. Neboť jak by mohl někdo žít, kdyby nevěřil ničemu: Jak by také uvěřil, že takový by byl jeho otec? A proto je nezbytné, abychom věřili něčemu z toho, co nemůžeme úplně poznat skrze sebe, a to především abychom věřili Bohu. A proto ti, kteří nevěří výrokům víry, nejsou moudří, ale jsou, jak říká apoštol, hloupí a pyšní: Je pyšný. nic nezná (l.Tini 6,4). Proto je řečeno : Vím. komu jsem uvěřil, a jsem si jistý (2.Tim 1,12) a věřte těm. kdo se bojí Hospodina (Sir. 11).

Za čtvrté: Také lze odpovědět: Bůh schvaluje, že to co učí víra, je pravé. Neboť jestliže by král poslal dopis se svou pečetí, nikdo by neřekl, že ty dopisy nejsou poslány z královy vůle. Také vše, čemu svatí uvěřili, a co nám předali z víry v Krista je označeno Boží pečetí. Tato pečeť ukazuje takové dílo, jaké nemůže učinit žádné stvoření a to jsou zázraky, kterými Kristus posílil výroky apoštolů a svatých. Jestliže říkáš, že nikdo neviděl učinit zázrak, odpovídám k tomu: Je známo, že celý svět uctívá idoly a víra Kristova je pronásledována, jak mluví pohané i historie. A přesto všichni jsou obráceni ke Kristu, jak moudři, tak vznešení, bohatí, mocní i velicí. Tyto všechny oslovují prostá kázání několika málo chudých, hlásajících Krista. Bud“ je tato skutečnost učiněna zázračně, nebo není. Jestliže zázračně, máš důkaz. Jestliže ne, říkám, že nemůže být větší zázrak, než zeje celý svět bez zázraků obrácen k Bohu. Tak tedy nikdo nemůže pochybovat o víře, ale má věřit, že to, co se věří. je větší než to, co je vidět, neboť oči mohou člověka klamat, ale poznání Boha nás nezklame nikdy.

3. Prozřetelnost Boží

Věřím v jednoho Boha. Mezi vším čemu je nutno věřit, je na prvním místě víra v jednoho Boha. Je však třeba uvážit, co zde označuje samo jméno Bůh. Ten není zajisté nic jiného, než vladař a předvidatel všech věci. Ten tedy, kdo věří, že Bůh je, věří i tomu, že všechny věci tohoto světa jsou jím řízeny a předvídány. Kdo však věří, že všechno povstává z náhody, ten nevěří, že Bůh je. Vidíme, že slunce, měsíc, hvězdy a všechny jiné věci v přírodě slouží určenému bělui, takže není možné, aby byly dilein náhody Proto tedy, kdo nevěří v existenci Boha je hloupý. Tak čteme i v žalmech: Řekl hlupák v srdci svém: Bůh není (Žalm 3.1). Jsou však někteří, kdo uvěřili, že Bůh řidl a uspořádává věci v přírodě a přece nepřipouští, že Bůh předvídá lidské skutky. Nejsou tedy, podle nich, tyto skutky řízeny Bohem. Kdo ovšem užívají svůj rozum, vidí, že na tomto světě jsou dobří ponižováni a zlým se vede dobře. Mnozí si tak mohou pomyslet, že snad Boží prozřetelnost odchází od lidí, ti pak tvrdí spolu s Jobem: Prochází se okolo středu nebes, ani nás nevidí (Job. 22.14). To však je velký omyl, který se stává, jestliže někdo vidí lékaře, jak jednomu nemocnému podává vodu, jinému víno, podle toho, co stanoví lékařské umění a věřil by, že tak lékař činí zcela náhodně. U Boha je tomu tak, že On ze spravedlivé příčiny a svou prozřetelností rozděluje to, co je lidem potřebné a tak některé dobré ponižuje a jiné úspěšné zlé propouští. Kdo věří, že se tak děje náhodou, mluví z něj neznalost, protože nezná umění a příčinu Božího řízení. A proto je více hodno víry, že Bůh vládne a řídí nejen věci přírodní, ale také skutky lidské. Tak praví žalmista: Říkají: Hospodin nevidí, Bůh Jákobův to nepostřehne. Přijdete na to, vy tupci z lidu, hlupáci, pochopíte to někdy? Neslyší snad ten, jenž učinil ucho? Nedívá se snad ten, jenž utvořil oko? Hospodin zná smýšlení lidí (Žalm 93.7). Všechno tedy vidí i smýšlení i skrytou vůli. Proto je lidem uloženo konat dobro, protože Božímu zraku je odkryto vše, co rozmýšlíme a konáme. Tak čteme i v listu Židům: Všechno je odhaleno a odkryto očím jeho (Židům 14.3).

4. Jedinnost Boží a původ polyteismu

Řízení světa se neděje prostřednictvím mnoha bohů, ale skrze jednoho Boha. Jsou však čtyři případy, které mohou lidi mylně uvádět v přesvědčení o mnohobožství:

První je slabost rozumu člověka. Lidé jejichž rozum je oslaben nemohou překročit svou tělesnost a nemusí uvěřit, že je něco nad poznaná přírodní tělesa a vybírají mezi nimi podle toho, co je na nich krásnější a důstojnější. Tak přisuzují božskou úctu stvořeným věcem, jako jsou Slunce, Měsíc a hvězdy. Podobně se stává i těm, kteří přijdou na královský dvůr, aby viděli krále, že věří, že kdokoliv je dobře oblečen nebo se postaví do cesty, je král. O nich je řečeno: Slunce, Měsíc nebo hvězdný kruh považovali za bohy řídící celý svět (Moudr. 13.2). Pozvedněte své oči k nebi, pohleďte dolů na zem. Nebesa se rozplynou jako dým a země se zvětší jako roucho, rovněž tak její obyvatelé pomřou. Ale má spása bude tu věčně, má spravedlnost neztroskotá (Izaiáš 51,6). Druhé pramení z podlézavosti člověka. Mnozí totiž chtějí, aby jim lidé pochlebovali. Někde i mnohé zemřelé provolávají za bohy, jiné dokonce již za jejich života nazývají bohem. Tak můžeme číst i v Písmu: Ví všechno pokolení, že Nabuchodonosor je bohem země a mimo něj jiného není (Judit 5,29). Třetí vyrůstá z pozemské náchylnosti k dětem a příbuzným. Mnozí totiž skrze přílišnou lásku, kterou chovají ke svým blízkým, staví jim po jejich smrti sochy, kterým prokazují až božskou úctu. O nich je řečeno: Neboť lidé, buď vášní, nebo obsluhujíce krále, nezdělitelné jméno dali kamenům a dřevu (Moudr. 16,21).

Čtvrté pramení z ďáblova zla. Ten se chtěl od počátku sám srovnávat s Bohem, jak řekl: Posadím se na severu, vystoupím na nebesa a budu podoben nejvyššímu (Izaiáš 14,13). Tuto vůli ještě neodložil, a proto všechno své konání dává najevo tak, aby se mu lidé klaněli a pňnášeli mu oběti. Není ale potěšen tím, co je mu obětováno, ale raduje se z toho, že mu je přikládána vážnost jako Bohu. Proto říká i Kristu: Toto vše ti dám, jestliže padneš a budeš se mi klanět (Mat. 4,9) Proto také vstupuje do model a odpovídá, aby byl uctíván jako bůh. Tak nám říká apoštol: Ale co pohané obětují, ďáblovi obětují a ne Bohu (l.Kor. 10,20).

Dále je také mnoho těch, kteří sice v mnoho bohů srdcem nevěří, přece se ale chovají, jako by v mnohobožství věřili. Mnozí totiž věří, že nebeská tělesa mohou působit ve vůli lidí, staví astrolaby a pokládají nebeská tělesa za bohy a různá panstva. Na to nám říká prorok Jeremiáš: Znamení nebeských se nebojte, těch se bojí pohané, to čím se řídí je marné (Jer. 10,2). Také všichni ti, kteří poslouchají více krále, než Boha nebo ti, kterým nic neschází, činí sobě bohy. A také ti, kteří milují děti, nebo příbuzné více než Boha, nadřazují je Bohu. Nebo i ti, kteří milují pokrm více než Boha, mají již svého boha, jak o nich píše apoštol: Jejich bohem je břicho (Filip. 3,19). Také všichni ti, kteří se zastávají kouzelnictví a magie, věří, že ďáblové jsou bohy a myslí si, že mohou žádat od ďáblů to, co může dát jen Bůh, totiž odhalení věcí skrytých a budoucí pravdu. Je tedy především třeba věřit, že je jen jeden Bůh.

5. Bůh je Stvořitelem všeho

Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země. Tak je řečeno, že je jeden jediný Bůh, potom že tento Bůh je stvořitel a uskutečnitel nebe i země, všeho viditelného i neviditelného. Je totiž jisté, že jestliže někdo vstoupí do nějakého domu a ucítí teplo, potom jde dál a cítí větší teplo, tak nepochybně věří, že je uvnitř domu oheň. A k tomuto přesvědčení dojde, přestože tento oheň nevidí, ale vnímá teplo, které způsobuje. Tak je také nutno se dívat na věci tohoto světa. Neboť pak nalezneme všechny věci podle jejich řádu krásné a vznešené. A všechno toto stvoření je tím úžasnější, čím více se blíží Bohu. Proto nebeská tělesa jsou krásnější a vznešenější než tělesa pozemská, a proto je zřejmé, že všechna jsou od jednoho Boha, který dává své bytí i vznešenost prostým věcem. Kniha Moudrosti nám o tom říká: Vskutku nicotní jsou od přírody všichni lidé, kterým nebylo dáno znát Boha. Ze všeho dobrého, co mají před očima, nedokázali poznat toho. který je, a z pohledu na dílo nerozpoznali tvůrce. A dále: Neboť z velikosti a krásy stvoření může být srovnáním poznán původce jeho bytí (Moudr 13,1). Tak tedy s jistotou musíme říci, že všechno co je na světě pochází od Boha.

6. Trojí chybné tvrzení proti učení o stvoření

V tomto ohledu se musíme vyvarovat třech omylů.

První je omyl Manichejských, kteří říkají, že všechno viditelné je stvořeno ďáblem a Bohu přisuzují jen stvoření neviditelného. Příčina tohoto omylu je v tom, že neumí rozlišovat, co je zlé a co dobré. Uvěřili, že všechno to, co se jim jeví jako zlé, je zlé i ve skutečnosti. Tak oheň, který spaluje nazývají jednoduše zlý a podobně i vodu, která zaplavuje. A protože nic z takového pokřiveného vnímaného není úplně dobré, říkají, že všechno viditelné není učiněno dobrým Boha, ale pochází od zlého. Proti tomu uvádí Augustin takovýto příklad - Jestliže by někdo vstoupil do dílny a našel nástroje, na které by v důsledku své neopatrnosti narazil a ublížil by si, a proto by označil tuto dílnu za špatnou, byl by zajisté blázen. Tak je také bezpochyby nemoudré říkat, že toto stvoření je zlé, protože někomu může přinášet škodu. Co totiž jednomu škodí, jinému prospívá. K tomu nám říká Písmo: Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi (Gen 1,1), Všechno skrze něj učiněno jest (Jan 1,3).

Druhý je omyl, který tvrdí, že svět trvá od věčnosti. Ti pak, kdo zastávají tento názor, jak čteme v II Petrovu listu: budou říkat: Kdepak je ten jeho slibovaný příchod? Od té doby, co zesnuli otcové, všecko zůstává tak, jak to bylo ... (2.Petr. 3,4) Tyto lidi vede k tomuto postoji neschopnost rozvažovat o počátku světa a jsou, jak říká Mojžášá, podobni chlapci, který by byl hned po svém narození přenesen na ostrov a nikdy by neviděl těhotnou ženu. Kdyby mu pak, až by dospěl, říkali, jak je člověk počat, nošen v lůně své matky a narozen, nevěřil by tomu, protože by se mu to zdálo nemožné. Také současný svět se podobá takovému chlapci a nevěří, že začal. To je ovšem v rozporu s vírou, neboť jestliže byla země a nebesa učiněna, je zřejmé, že nebyla vždy, a proto říká žalmista: Řekl a jsou stvořena (Žalm 148,5).

Třetí je mylný názor, který tvrdí, že Bůh vytvořil svět z hotové látky. Pramenem takového názoru je snaha měřit Boží moc podle našich možností a protože člověk může tvořit jen z hotové látky, říká tento názor, že stejným způsobem tvoří i Bůh. To ovšem není pravda, vzhledem k tomu, že člověk je jen částečným tvůrcem a nemůže činit nic jiného, než že předem dané látce dává určitý tvar. Bůh je však universální příčinou všech věcí a netvoří jen tvar, ale také látku a při tom i z ničeho tvoří všechno. Při tom je třeba rozlišovat pojmy stvořit a tvořit. Zatímco stvořit znamená z ničeho něco utvořit, tvořit znamená činit něco z něčeho. Jestliže tedy Bůh tvořil z ničeho, je hodno věřit, že by také mohl obnovit vše, co by bylo zničeno, proto může slepého osvětlovat, mrtvého křísit a činit i jiné zázračné věci, tak jak praví kniha Moudrosti: Kdykoliv bys chtěl užít své moci, je ti po ruce (Moudr. 12,18).

7. Pětice plodů, které nám přináší I. článek vyznání víry

Víra v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země nám přináší těchto pět plodů:

První: nás vede k poznání Boží velebnosti, neboť Stvořitel stojí v čele stvořenému. Protože je Bůh Stvořitelem všech věcí, je zřejmé, že je vyvýšený nad všechny tyto stvořené věci. Tak praví i kniha Moudrosti: Jestliže uneseni jejich krásou je pokládali za bohy, tím spíše měli poznat, oč lepší je jejich Pán... Jestliže žasli nad jejich mocí a pů sobením, měli z nich pochopit, oč mocnější je ten, kdo je uspořádal (Moudr. 13,3). A proto kodoliv, kdo může rozmýšlet nebo poznávat, je menší než Bůh - Hle, Bůh je vyvýšen nad naše poznání. (Job. 36,26) Druhý: Nabádá nás ke konání milosrdných skutků. Bůh je stvořitelem všech věcí a proto je jisté, že cokoliv bereme a cokoliv máme je od Boha. Tak nám říká Apoštol: Máš něco, co bys neby dostal? (l.Kor. 4,7) a žalmista: Hospodinova je země se vším, co je na ní, svět i ti, kdo na něm sídlí (Žalm 23,1). A proto musíme Bohu a bližním oplácet milosrdnými skutky - Co vrátím Pánu za všechno, co mi dává? (Žalm 115,3)

Třetí: Vede nás k snášení protivenství. Všechno stvoření je od Boha, a proto je podle své přirozenosti dobré, přesto však nám v něčem škodí a přináší nám trest. A my věříme, že i tento trest je od Boha. Vzhledem k tomu, že vše, co pochází od Boha je řízeno k dobru, je nutno s trpělivostí snášet i všechny tresty, které na nás Bůh sesílá. Tyto tresty totiž očišťují hříchy, ponižují viníky a vyzývají dobré k milování Boha - Jestliže přijímáme z rukou Pána dobro, proč bychom nepřijímali i zlo? (Job. 11,10)

Čtvrtý: Vede nás k přímému užívání stvořených věcí, protože stvořené musíme užívat k tomu, k čemu bylo určeno. Stvoření je totiž určeno k dvojímu dvojímu

účelu:

1) ke slávě Boží, neboť Pán učinil vše skrze sáma sebe (to jest ke své slávě) - Hospodin učinil vše ke svému cíli (Přísl. 16,4).

2) k našemu užitku - Které učinil Hospodin, tvůj Bůh, k službě všem národům (5Mojž. 4,19). Musíme tedy užívat věci ke slávě Boží, abychom se zalíbili Bohu a k našemu užitku a to tak, abychom se tímto užíváním neztotožnili s hříchem - Tvé je všecko a co z tvých rukou přijímáme, obětujeme whě (I Paralip. 21,1-4). Cokoliv tedy máme, jak vědění, moudrost nebo krásu, celé to musíme zužitkovat a užívat ke slávě Boží.

Fáty: Vede nás k poznání důstojnosti člověka, neboť Bůh všechno učinil pro člověka, jak je řečeno v Žalmu : Všechno kladeš pod nohy jeho. Člověk stvořený k obrazu Božímu je největši mezi vším stvořením hned po andělech, proto je řečeno učiňme člověka k obrazu a podobě naší (Gen. 1,26). Toto zajisté neřekl Bůh o nebi nebo o hvězdách, ale o člověku, ne však pouze vzhledem k tělu, ale především vzhledem k duši, která má svobodnou a nepodmanitelnou vůli, a tak je více podobná Bohu než jiná stvoření. Musíme tedy vnímat člověka jako nejdůstojnějšího ze všeho stvoření hned po andělech a žádným způsobem nesnižovat jeho důstojnost skrze hřích a skrze nezřízenou touhu po věcech tělesných, které jsou pro aás bezcenné a jsou učiněny, aby nám sloužily. Ale musíme mít současně na paměti, že nás Bůh stvořil. Neboť Bůh stvořil člověka, aby vládl všemu, co je na zemi a aby byl poddán Bohu. Musíme tedy panovat a vládnout věcem. Bohu pak být poddáni, poslouchat Ho a sloužit Mu a tak dospějeme k plodům Božím, které nám připravil. Z latiny přeložil fra Jan M. OP

+++

Vznešenost posvátného růžence

II. Růženec - památka na život a smrt Ježíše Krista

Ježíš Kristus, božský snoubenec duší, náš Bůh a nejmilejší přítel, touží, abychom si připomínali jeho dobrodiní a abychom je hodnotili nade vše. Má radost právě tak jako svatá Panna se všemi svatými v ráji, když zbožně a pozorně rozjímáme o tajemstvích svatého růžence, jež jsou nejzřejmějšími účinky jeho lásky k nám a nejbohatšími dary, jež nám mohl nabídnout. Prostřednictvím těchto darů se sama svatá Panna a všichni svatí radují ze slávy.

Bl. Anděla z Foligna prosila jednoho dne Pana Ježíše, aby ji poučil, jak by ho více uctila. Zjevil se jí přibitý na kříži a pravil jí: „Pohlédni, má dcero, na mé rány.“ Pochopila, že Spasiteli není nic milejšího, než rozjímání o jeho utrpení. Pak jí odhalil své rány na hlavě a mnohé okolnosti svého umučení a řekl jí: „To vše jsem snášel pro tvou spásu; co můžeš vykonat, aby se ic rovnalo mé lásce k tobě?“

Nejsvětější oběť mše svaté vzdává nekonečnou čest Nejsvětější Trojici, protože představuje utrpení Ježíše Krista, a protože při ní přinášíme v oběť zásluhy jeho poslušnosti, bolestí a krve. Celému nebeskému dvoru se tu přitom dostává slávy. Mnozí učitelé říkají spolu se sv.Tomašem. že totéž, působí svaté přijímání věřících, protože Nejsvětější Svátost je památkoa na utrpení a snrt Ježíše Krista, a protože tímto prostředkem se lidé účastni na jeho účincích a pracují tak na své spáse.

Také svatý růženec, rozjímáme-li při něm o svatých tajemstvích, je obětí chvály Bohu zs dobrodiní našeho vykoupení a zbožnou vzpomínkou na utrpení, smrt a slávu Ježíše Krista Je ovšem pravda, že růženec pňsobí vedlejší slávu a radost Ježíši Kristu (totiž chválíme-li Boha, jeho podstatná radost se tím nezvětšuje), svaté Panně a všem blaženým, neboť oni netouží po ničem tak, jako po tom, abychom se v zájmu svého věčného štěstí zabývali úkonem tak oslavujícím našeho Spasitele a tak prospěšným nám všem.

Evangelium nás ujišťuje, že hříšník, jenž se obrátí a koná pokání, působí radost všem andělům. Jestliže stačí k radosti andělů, aby jeden hříšník zanechal svých hříchů a konal pokání, jaká radost a jaký jásot to bude pro celý nebeský dvůr, jaká sláva pro samotného Ježíše Krista, jestliže nás vidí na zemi, jak zbožně a s láskou rozjímáme o jeho poníženích, o jeho bolestech, o jeho kruté smrti a zahanbeni! Je něco účinnějšího, co by se nás dotklo a vedlo nás k účinnějšímu pokání?

Křesťan, který nerozjímá o růžencových tajemstvích, ukazuje velkou nevděčnost k Ježíši Kristu a málo si cení všeho toho, co božský Spasitel vytrpěl pro spásu lidstva. Zdá se, že jeho chování nám naznačuje, že opravdu nezná život Ježíše Krista, že podle něho vynaložil pramálo úsilí pro naši spásu. Takový křesťan se musí velmi obávat, aby Ježíš Kristus, jehož lásku buď nepoznal, nebo na ni dávno zapomněl, ho neodmítl v hodinu soudu s výčitkou: „Neznám vás.“

Uvažujme tedy ve svatém růženci o životě a utrpení Spasitele, učme se zakoušet jeho dobrodiní a být za ně vděčni, aby nás uznal za své děti a své přátele v den soudu.

+++

Tajemství nikoli protiřečení

Jednu nekonečnou a nedělitelnou přirozenost, podstatu Boha mají v plnosti tři osoby. Naznačili jsme, že pokud se zastavíme u této nejvyšší pravdy, mohou vzniknout dvě těžkosti:

1) Může se stát nepředstavitelným, ba dokonce nesmyslným, aby jednu přirozenost mohly mít tři osoby.

2) Můžeme dojít k domněnce, že pokud Otec je Bohem, Syn je Bohem, a Duch svatý je Bohem, tak existují tři Bohové a ne jeden.

Zamysleme se hlouběji nad těmito námitkami.

Prvá z nich, to je zdánlivá nemožnost - vlastnění jedné a téže přirozenosti třemi osobami. Když myslíme na sebe, o sobě a přirozenosti nás samých, zdá se nám jasné, že pouze jedna osoba může mít jednu přirozenost. Ale to se nám zdá jasné, protože nehledíme dostatečně hluboko. Jsme si vědomi skutečnosti uvnitř nás, přirozenosti uvnitř naší osoby čili vnitřního „já“, kterou jsme tím, čím jsme. Zda jsou to však dvě skutečnosti, anebo dvě roviny, to s jistotou tvrdit nemůžeme.

Konec konců, neni vůbec tak lehké nahlédnout důkladně do sebe sama. O své pňrozenosti máme dost mlhavé představy a o našem vnitřním ,já“ jsou zamlžené úplně. Když někdo řekne: „pověz mi o sobě“, hovoříme o svých vlastnostech, či-li o věcech, které děláme, ale ne o vnitřním „já“, které právě má tyto vlastnosti a dělá ty věci. Víme, že v nás je něco, co říká já“, ale nedokážeme to zachytit. V tom, co víme o povaze přirozenosti, kterou máme, a o sobě, kterou jsme, je víc tmy než světla.

I když tedy lidská zkušenost hovoří pouze o jedné přirozeností v jedné osobě, nemůžeme vážně tvrdit, že víme dost o pňrozenosti a o sobě, abychom měli jistotu, že jediným možným vztahem je 1 : 1. Nekonečné Bytí neprozkoumáme. Pokud nám Bůh říká, že jsou v něm tři osoby, nemáme důvodu o tom pochybovat. Musíme se snažit tomu porozumět.

K druhé námitce, že pokud každá z tří Osob je Bohem, musejí být tři bohové. Snad nejrychleji ukážeme na chybnost tohoto argumentu, když se zastavíme nad výrazem „tři lidé“. Novák, Svoboda a Smetáček, to jsou tři různé osoby, z nichž každá má svoji lidskou podstatu, přirozenost. Až potud existuje analogie. Otec, Syn a Duch svatý jsou tň různé osoby, z nichž každá má společnou božskou podstatu. Ale rozdíl je tento: Novák, Svoboda a Smetáček - každý z nich má svůj vlastní „příděl“ - podíl lidské přirozenosti. Novák nechápe jednim společným rozumem Svobodu, Svoboda nemiluje jednou společnou láskou Smetáčka. Každý má svůj intelekt a vůli. Obrat „tň lidé“ znamená tedy tři různé osoby, z nichž každá má vlastní samostatnou lidskou přirozenost, vlastní samostatné zaopatření jako člověk, takže každá z nich může existovat nezávisle na existenci ostatních.

Obrat „tři Bohové“ by mohi znamenat pouze tň různé osoby, z nichž každá by měla vlastní nezávislou a samostatnou přirozenost, vlastní určení jako Bůh. Tak to však není. Tň božské osoby rnají jen jedinou pňrozenost, děje se právě to, co se nemohlo stát v případě tří lidí: tři božské osoby poznávají týmž intelektem, milují tou samou vůli. takže žádná z nich nemůže existovat bez dvou ostatních. Jsou třemi osobami a každá z nich je Bohem. Ale jsou jedním Bohem a ne třemi.

Pokud by to bylo všechno, mohli bychom říci, že v žádném případě nevidíme protiřečení v nauce o sv. Trojici. Ale neviděli bychom v ní také nic. Výsledek, že nekonečná božská přirozenost je současným vlastnictvím tří osob, je ještě záhadnější a jenom znásobuje temnotu. Světlo se začíná objevovat pouze tehdy, pokud začínáme poznávat individualitu osob.

Musíme s Boží pomocí zaměnt naši mysl k nekonečnému dílu rození, v němž Bůh Otec plodí svého Syna a k nekonečnému sjednocování v lásce, prostřednictvím něhož Duch svatý pochází z Otce i Syna. Takto se přiblížíme k odpovědi na naši otázku: V čem spočívá život Boha? O tom si však povíme až příště.fra Girolamo

+++

Milostný plameni

Sv. Jan od Kříže

/

Milostný plameni,

jenž spaluješ tak sladce

v nejhlubším nitru duši závratí,

když žár tvůj neraní,

kéž skončí tvoje práce

a vlákno zpřetrhá se něžných splynutí.

O přesladké ty jho,

ó něžné poranžní,

ó jemná ruko,

křehký doteku života věčného,

všech dluhů odškodnění,

když zabíjet nás chceš, vracíš nás životu.

O lampo rozžatá,

tvé jemné světlo mění propasti smysl

A ponořené v tmu, jim vládne slepota,

a zvláštní osvětlení

je vlohou tvoutvou otvírá milému.

Jsi jako sladký stín,

v ňadrech mých se vzbouzí,

kde s tebou potají pak jat je

a dechem omamným se marně poutům vzpouzí,

v nichž nejjemnejší cit si vždycky libuje.

+++

Duch svaté Zdislavy

2. Služba povolání o důstojnosti ženy

Stvořitel svěřuje vládu nad zemí všem lidem, totiž mužům i ženám, kteří odvozují svou důstojnost i své povolání ze společného počátku (Mulieris dignitatem - MD, Jíl, . 6). Žeiia má stejnou důstojnost i odpovědnost jako muž (Familiaris consortio - FC, III 22).

Skutečnost, že člověk stvořený jako muž a žena je Božím obrazem, znamená nejen to, že jsou oba podobi í Bohu jako rozumem a svobodnou vůlí nadané bytosti. Znamená to také, že muž a žena, stvoření jako Jednota dvou bytostí“, jsou povoláni k životu ve společenství lásky. V jednotě obou jsou muž a žena od začátku povoláni žít nejen vedle sebe, ale také navzájem „jeden pro druhého“ (Gn 2,18-23).

Člověk může plni nalézt a uskutečnit sebe sama jen v opravdovém sebedarování (A/Z) Pravda o člověku jako o osobě otevírá cestu také plnému pochopení mateřství ženy. Mateřství je výsledek manželského spojení muže se ženou. Je to plod onoho bliblického poznání se“ (Gn 2,24). Toto „poznání se“ se uskutečňuje tímto způsobem v ženě pouze tehdy, jestliže darování se není pokřiveno ani mužovým přámm stát se naprostým pánem své ženy, ani tím, že by se žena uzavřela do svého pudu (Gn 3,16; MD 18).

Na základě odvěkého Božího plánu je žena ta, ve které řád lásky ve stvořeném světě lidských osob nalézá půdu, v níž může zapustit první kořeny. Rád lásky pak náleží k vnitřnímu životu samotného Boha, který se projevuje ve třech osobách. Důstojnost ženy se měří podle řádu lásky. Tento řád lásky je ve své nejhlubší podstatě řádem spravedlnosti a Boží lásky (MD 29).

Důstojnost ženy je vnitřně spojena s láskou, které se jí dostává právě pro její ženství, a stejně i s láskou, kterou ona sama prokazuje druhým. Žena může nalézt sebe samu jedině tehdy, když daruje svou lásku druhým (MD 30).

Žena má své nezastupitelné místo ve světě a v dějinách lidstva s ohledem na jejich poslední cíl a konečný smysl. Je to Žena kosmických rozměrů (Zj 12,1). Do biblického vzoru ženy je od počátku vepsán boj proti zlu a proti zlému duchu (Zj 12,4; 12, 9). Zároveň tuje ale jasně vepsán také boj o člověka, o jeho dobro a spásu. (Mt 12,13-16, Zj 12,4). Dějiny vyznačují právě v ženě dramatický zápas o každého člověka (MD 30). Morální a duchovní síla ženy je spojena s vědomím, že Bůh jí zvláštním způsobem svěřuje člověka, lidskou bytost. Proč? Právě v důsledku jejího ženství (MD 30).

Tím, že Bůh stvořil muže a ženu k vlastnímu obrazit, chce jim dát plnost dobra, tj. nadpřirozenou blaženost. Tato blaženost pramení z účasti na věčnem připojen k dolnobavorské provincii a podřízen generálnímu vikáři reformovaných klášterů této provincie. Tři roky nato podřídil generál řádu kláštery v Brně, v Budějovicích a v Praze pod pravomoc generálního vikáře reformovaných klášterů holandské provincie. Tak tomu bylo až do roku 1484, kdy byly opět připojeny k české provincii. Dokladem pozvednuté úrovně vnitřního života brněnského kláštera pak bylo to, že brněnský převor Pavel Magrle (Megerlius) byl roku 1493 zvolen provinciálem, a roku 1497 podruhé.

Husitství, a následný společenský rozvrat a epidemie však přispěly nejen k vnitřnímu úpadku brněnského dominikánského kláštera, který bylo nutno reformami napravovat, ale také vedly k jeho úpadku hospodářskému. Během nepokojů a zmatků na moravském venkově přišel klášter o některé ze svých stálých platů. Marně se snažil získat zpět tyto podpory svými žalobami (1409, 1480). Týkalo se to odkazu v Boleradicích, odkazu na Ješově u Litovle, odkazu, který vykázal brněnským dominikánům Jan z Kravař na krumlovském panství, odkazu padesáti hřiven grošů od obce pana Jana Miloty a od pana Ondřeje Herynků ze Sloupu a jiných.

Tím naléhavěji potřebovali dominikáni od sv. Michala pomoc brněnských měšťanů. Ti ji skutečně poskytli tím, že jim v letech 1469-1495 odkázali 411 kop grošů na stavby, 141 kop grošů na ostatní potřeby a 111 kop grošů na zádušní výročí. Tak mohly být provedeny nezbytné stavební práce na opravě a dokončení dominikánského kláštera a kostela. Nejprve se začalo s kostelem. Tyto práce byly provedeny do roku 1486. Toho roku byly práce završeny instalací nových varhan, byl pořízen sametový ornát a kalich. Potom se začalo se stavbou kláštera: v letech 1486-1495 bylo zaklenuto jižní křídlo křížové chodby ve stylu pozdní vladislavské gotiky. Původní pozdně románská okna jejího západního křidla byla tehdy nahrazena lomenými okny gotickými. Na těchto stavbách se také podíleli jednotliví příslušníci moravské šlechty, kteří se na svornících klenby křížové chodby dali zvěčnit svými rodovými znaky.

Století 15. a začátek 16. století přinesly brněnským dominikánům nejen hospodářské ztráty, ale také nějaké přínosy. Tak jim v 15. století přibyly darem šlechetných křesťanů nové lesy: roku 1481 měli u Lelekovic čtyři lesy zvané „Kozky“, „Zakopaná“, „Podskalí“, a jedlový les „Mnišská hora“ směrem ke Svinošicím. Především se však brněnští dominikáni snažili dát do pořádku řádový statek v Těšanech. Roku 1453 odkoupili od sester z herburského kláštera osm lánů v Těšanech a získali přitom od nich dovoleni zřídit tam rybníky. Podobně úspěšní byli roku 1511. Tehdy získali od rytíře Jana Petrovského z Hrochova směnou za dvůr v Šebrově a za plat deseti hřiven grošů na Letenicích a Hruškách pustou ves Čenkovice, ležící vedle Těšan. Roku 1520 získali od sester z herburského kláštera faru v blízké Moutnici. Roku 1552 sice museli menší část Čenkovic odstoupit Ferdinandu I. Byli ale

za to odškodněni náhradou ve výši sto kop grošů a osvobozením řádových vinic v Židlochovicích od vinného desátku. Přínosy, které se zdály v 15. století prospěšné pro brněnské dominikány, neměly tak dlouhého trvání.

Dnes je třeba s radostným nadšením pohlížet vstříc budoucnosti, ale přitom bděle sledovat znamení doby. Tato znamení naznačují příchod dalších zkoušek. Spotřební společnost v sobě obsahuje řadu úskalí a nejednu léčku. A zde mohou Brnu prospět jako nejednou v minulosti bratři dominikáni.

Svatý otče Dominiku a svatá Zdislavo, orodujte za nás!

+++

MALÍŘSKÉ UMĚNÍ A ŘÁD BRATŘÍ KAZATELŮ

Krásné je, co se líbí.

Umění jako projev ducha

Nemůže nás překvapit, napsal jednou vídeňský univerzitní profesor Ernst Commer, že řád obránců a hlasatelů pravdy, který má na zřeteli neustále věčnou krásu, sám v sobě nese také pravou lidskou touhu k tvůrčímu napodobování všeho, co spatřuje kolem sebe jako původní stopy Boží krásy. Cílem umění je podle sv. Tomáše vyjádřit krásno. Toto krásno má při tom dvě stránky. Jedna je objektivní, což jest jas pravdy a druhá je subjektivní, což je způsob, jakým člověk krásu prožívá. V tomto smyslu říká Andělský doktor: Pulchra šunt, quae visa placent - líbí na pohled. Krása je tedy jednotou v rozmanitosti, která se dává ve své podstatě zazářit jasu pravdy, protože jako nejvyšší je jeho úkolem odhalovat utajenou harmonii věcí. Bratři a sestry dominikánského řádu vycházejíce tak z principů uměni a teorie o krásném umění rozpacovaném sv. Tomášem Akvinským, vytváří již od doby založení řádu možství uměleckých děl sloužících k oslavě Boží.

Koncem minulého století otec Vincenco Marches po dlouholetém kunsthistorickém studiu píše: „Řád bratří kazatelů přispěl nemalou měrou k rozvoji umění. Ďominikáni tak vynikli nejen v architektuře (fra. Jacopino - architekt řádového kostela v Reggio, fra Sisto a fra Ristoro - architekti chrámu S. Maria Novella ve Florencii), stavitelství (fra. Pasquale z Ancisa, fraMazzetto, dále fra Giovanni da Campi - stavitel mostů ve Florencii, fra Benvenuto da Bologna - stavitel chrámu sv. Jana a Pavla v Benátkách a řada dalších), ale především v malířství, v umění miniatur a malby na sklo.“

K největším umělcům malby patří v našem řádu bezesporu Guidolino Petri zVicchia, syn rolníka, který maluje již od útlého mládí. Jako dvacetiletý vstupuje do dominikánského kláštera S. Domenico ve Fiesole a je mu dáno jméno fra Giovanni. Umělecký svět jej ale zná pod jménem fra. Giovanni Angelico da Fiesole nebo jen jako fra Angelica. První práce, které mu jsou svěřeny, je malířská výzdoba kláštera ve Fiesole nástěnnými malbami. Již z těchto jeho prvních děl jsou patrné osobité znaky jeho umění - krásný výraz Panny Marie, půvabné typy andělů, mystická zbožnost světců. Když Cosimo Medici věnoval r. 1436 dominikánům kostel a klášter S. Marco ve Florencii, byla Angelicovi zadána výzdoba kláštera nástěnnými malbami, které jsou považovány za vrchol jeho uměni. Jeho vroucí víra v nich dosáhla úžasného mistrovského projevu. Toto dílo fra Angelica natolik proslavilo, že jej povolal papež Evžen IV. do Říma k výzdobě Vatikánu (fresky se nedochovaly). Jeho posledním monumentálním dílem byly fresky v Capella Niccoliana ve Vatikánu. Od roku 1452 žije fra Angelico opět v klášteře ve Fiesole jako převor, ale vzdává se této funkce a odchází opět do Říma, kde r. 1455 umírá a je pochován v římském kostele S. Maria sopra Minerva. Blahořečen byl papežem Janem Pavlem II. v roce 1982.

Další, snad druhý nejznámější dominikánský malíř, byl Baccio della Porta - jeden z nejvýznamnějších florentských malířů 16. století. Baccio působil ve Florencii, kde fflU společnou dílnu s Albertinellim. Brzy se stal stoupencem Savonaroly. Po jeho upálení vstupuje Baccio do dominikánského kláštera vPratu a pak do S. Marco ve Florencii a dostává jméno fra Bartolomeo (v uměleckém světě je často nazýván také fra Bartolomeo da S. Marco). Na jistý čas přestává malovat, na domluvu převora se ale r. 1505 k malbě vrátil, zřídil při klášteře malířskou školu a opět spolupracuje s Albertinellim. Fra Bartolomeo velmi přispěl k vytvoření nového monumemtálního slohu, ve kterém mizí podrobnosti a postavy působí vážně a majestátně. Od Leonarda da Vinci přejímá jeho lazurní malbu na tmavém podkladu. Světoznámá je jeho freska Posledního soudu v kostele S . Maria Nuova , která se stala vzorem jeho příteli Raffaelovi pro kompozici disputace v Stanza della Segnatura ve Vatikánu. Bartolomeův obraz Bůh Otec se sv. Maří Magdalenou a Kateřinou Sienskou se stal vzorem pro Sixtinskou Madonu. Svým dílem ovlivnil Bartolomeo také toskánské malíře první poloviny 16. století. Z Bartolomeových žáků vynikl především fra Paolino da Pistoja, který zdědil také řadu Bartolomeových skiců a studií.

Z dalších umělců dominikánského řádu v 16. století proslul především fra. Girolamo Monsignori z Verony, jeden z největších žáků Andrease Mantegny a Leonarda da Vinci. Fra Girolamo zhotovil mistrovskou kopii Poslední večeře a je znám především jako malíř fresek. Z žáků významného italského malíře 15. století Jacopa Belliniho se proslavil fra. Bartolomeo Coda da Rimini, jehož díla nalezneme jak v Rimini, tak v Pasero a i na jiných místech.

Umění malířskému se ale nevěnovali v dominikánském řádu jen bratři, ale také sestry, z nichž vynikla v 16. století dcera florentského patricia Piero di Lucca - sestra Plautilla Nelli - která se věnovala malířství v klášteře Santa Maria na via Larga. Z dalších sester dosáhla malířských úspěchů sestra Luisa Capomazza, která byla obdařena neobyčejným talentem. Její obrazy zdobí chrám sv. Kláry v Neapoli. K vynikajícím portrétistům patří v minulém století také sestra Anna Vittoria Dolara z řádového domu S. Maria Magdalena na Monte Cavallo v Římě. Pozornost si zasluhují především její portréty papeže Pia V. a Pia VII, které jsou povážovány za skvosty portrétní tvorby minulého století.

Ve středověku byly značně oblíbené malby na sklo a umělecké práce z barevných skel. I na tomto poli se úspěšně uplatnili někteří bratří našeho řádu. Tak připomíná již ve 14 století kronika kláštera S. Caterina v Pise tři dominikánské bratry - fra Domenica Pollini z Cagliari, fra Michela a fra Andrease z Polska, kteří svými pracemi ze skla nabyli značného věhlasu. V té době také „fra Bartolomeo di Pietro z Perugie je nazýván geniálním malířem skla a je uznáván po celé Itálii. V 15. století proslul v tomto oboru nejvíce bl. fra Jakub Alemannus z lilmu. Vyučil se v malém dunajském městě Ulmu jako malíř skla. Po pouti do Říma žil několik let jako žoldnéř v Itálii a v r. 1441 nakonec vstoupil v 34 letech jako, laický bratr do dominikánského kláštera v Bologni, kde se opět ujímá své práce malíře skla - Vytvořil mimořádná díla, mezi nejslavnější patří okno v dómě sv. Petronia - Kaple dei Notei a založil v Bologni školu pro malíře skla. V Bologni také fra Jakub umírá ve věku 84 let ar. 1825 je blahořečen. Bl. Jakub je považován za patrona malířů skla a sklenářů vůbec. Z jeho žáků vynikli v tomto umění především fra Ambrogino a fra Anastasio. Malbu na sklo také mistrně ovládal představený kláštera San Tibaldo v Toskánsku, fra Guglielmo di Marcillat, který v 16. století vytvořil fresky v dómě v Arezzo a řadu prací ze skla, které nalezneme v chrámu Maria del Popolo v Římě, dále v Cortoně a v Perugii.

Dominikáni vynikají ve středověku také v knižním malířství, tj především v kresbě miniatur. V této oblasti se proslavili hlavně Hugo Ripilin superior v Strassburgu (13. stol), fra Matteo Marconaldi (14. stol) a Alessandro della Spina (14, stol) , který se vedle kreslení miniatur věnoval také jemné mechanice a je považován za vynálezce brýlí. V kresbě miniatur vynikl také starší rodný bratr fra Angelika, fra Benedetto, který je autorem miniatur v 17 velkých chórových knihách kláštera S. Marco ve Florencii. Také zakladatelka ženského kláštera Corpus Domini v Bologni, sestra Caterina de Vegri je autorkou mimořádně krásných iniciálu v chórových knihách, které jsou uchovávány v klášterech ve Ferraře a v Bologni. V městské knihovně v Norimberku je dodnes uschováno 8 velkých foliantů modliteb a zpěvů z 15. století, které po dobu 12 let tvořila a zdobila svými miniaturami dominikánská sestra Margareta Cartheuserová.

Podobným způsobem by bylo možno pokračovat v tomto výčtu uměleckých děl, jehož autory byli a jsou členová kazatelského řádů. I dnes, stejně jako v minulosti, se věnuje řada bratří a sester našeho řádu umění malířskému, architektuře, sochařství a práci v mnoha dalších uměleckých oborech a snaží se tak, pod vedením charizmatu sv. Dominika, svým dílem povznést člověka, učinit ho lepším, přivést ho ke statečnosti a k oběti pro Boha.

Modleme se za tyto naše bratry a sestry, aby jejich studnice inspirací byla stále naplňována Duchem svatým a aby jejich umění bylo přesvěčivou výpovědí o Boží kráse, lásce a milosrdentví.fra Rafael III.OP a fra Augustin III .OP

+++

Nic nepřivádí člověka tak blízko Bohu, jako touha po vykonání dokonalého díla, neboť Bůh je dokonalost. Michelangelo Buonarotti

+++

Dopis z papežské university sv. Tomáše v Římě

Na podzim loňského roku předali bratři a sestry III. řádu sv. Dominika v Brně prostřednictvím našeho otce Jiřího Maria Veselého OP. papežské univerzitě sv. Tomáše v Římě - Angelicum, jako dar dva obrazy bl. Hyacinta Marie Cormiera (oleje na plátně). Autorkou obou těchto děl je naša sestra akademická malířka Kamila Veronika Planerová III.O.P. V prosinci jsme pak obdrželi z Říma od otce převora Emeterio DE CEA O.P. následující děkovný dopis:

 

PONTIRIOIA UNIVERSITA S, TOMMASO LARGO ANGEL1CUM, 1 – Tcl.7021 00184 ROMA

Drazí přátelé,

Bratři a Sestry III. Řádu

našeho společného svatého Otce Dominika.

Otec Jiří Maria Veselý O.P. z Vaší ctihodné Provincie Bohemiae nám donesl Váš drahocený dar, namalovaný obraz Blahoslaveného Hyacinta Marie Cormiera O.P. - Děkujeme především ctěné malířce paní Kamile Planerové, sestře III. Řádu sv. Dominika z Brna. Obraz přesvědčuje a získává nejenom jako umělecké dílo, ale hlavně velmi věrným výrazem lidskosti, proměněné ve svatost: GENERÁLNÍ PŘEDSTAVENÝ - MOUDRÝ SLUŽEBNÍK - SVĚTEC ŘÍMSKÝ (sv. Pius X).

Jeho obraz, spolu s jeho tělesnými ostatky, v kostele konventu sv. Dominika a Xysza, bude posilovat nejenom naše Otce, ale především studenty papežské university sv. Tomáše - PUST - Angelicum, jejímž zakladatelem byl právě náš Blahoslavený.

Myslím, že je mou povinností jakožto převora, poděkovat také za obraz našeho Blaženého zakladatele, který si výslovně vyžádal pro místnost svého úřadu správce našeho kostela Otec Norbert Wojciechowski O.P., vytvořený zmíněnou sestrou III.O.P. - Otec Hyacint svým přátelským úsměvem povzbuzuje početné mladé snoubence, oddávané v našem chrámu, ku věrnosti vzájemně slibované a posvěcené Boží milostí, hlavně pro plnění budoucích povinností rodičovských.

                                                                         Velectěné paní Kamile Planerové

Řím 15.12. 1995

 

Český originál

Vyprošujeme vám všem, pod velkorysou ochranou Blaženého Hyacinta - jenž také on sám začal kariéru dominikánské svatosti ve III. Řádu - hrdinskou věrnost „PRAVDĚ V LÁSCE“ a „LÁSCE V PRAVDĚ“. Žehnáme ...

 

                                                                       fra Emeterio DE CEA O.P. převor

                                                                       fra Jiří Maria VESELÝ O.P. svědek

 

+++

 

Kdo se zadívá na dílo fra. Angelica, dochází k přesvědčení, že za tímto uměním stojí nejen dovedný mistr štětce, nýbrž osobnost přesahující meze přirozené tvorby, bytost zvláště omilostněná, v jistém ohledu í hrdinská Proto je zjev fra Angelica tak tajemný a stále se vymykající přirozenému poznání Čím více poznáváme jeho život, dílo a prostředí jeho tvorby, tím zřetelněji v něm objevujeme dominikánského teologa, mystika, světce.

Dominikánský umělec je ve svých základech duchovně veden filozofií a teologií sv.Tomáše Akvinského. Všechna jeho díla jsou prosáknuta duchem učení Andělského doktora. Názorně to dokládají zvláště obrazy , které znázorňují postavy andělů. V dile fra Angelica jsou andělé znázorňováni tak, že to nejlépe a nejpřesněji odpovídá tomuto učení. Neznázorňuje anděly jako dívky, ani jako malé děti, nýbrž v souladu s Písmem svatým jako mládence. Maluje je v rouchu protkávaném zlatem, jež se podobají kněžské albě. Ve vlasech, na čele jim září jasný výraz jejich planoucí lásky. Mnozí znalci Angelicova díla tedy právem připomínají, že každou hlavu zjevujícího se anděla zdobí fra Angelico jinou gloriolou. Proč tomu tak je?

Takové znázorňování andělů je dáno naukou sv. Tomáše, který učí, že andělé nejsou složeni : látky a tvaru, nýbrž jen : aktuality a potenciality. Proto se kterýkoli anděl druhově liší od jiného anděla (S.th.,1, 10,6; 51,3; 93,3). Každý anděl je tedy inteligentní duchový tvor svého druhu. Fra Angelico vyjádřil tento rozdíl různým znázorněním glorioly.

Jiný doklad návaznosti fra Angelica na odkaz sv. Tomáše vidíme na obraze Zvěstování v křestní kapli v Cortoně. Přibližuje závislost Vtělení s prvotním hříchem. Prarodiče vyhnaní z ráje sledují jen jaksi ostýchavě, se smutkem a očekáváním scénu Zvěstování. Asi se nezmýlíme, když řekneme, že obraz fra Angelica názorně přibližuje myšlenku sv.Tomáše: In annuntiatione expectabatur consensus totius generis humani. Při zvěstování se očekával souhlas celého lidského pokolení. Adam - Eva, prarodiče a jako takoví zástupci celého lidského pokolení: Maria, pronášející své velké ANO ke spáse ve jménu celého lidského pokolení.

Zkoumání díla fra Angelica ukazuje také souvislost s Dantovou Božskou komedií. Stačí si přečíst Dantův Ráj a srovnat jej s Angelicovým luhem plným kvítí při znázorňování Rajské zahrady. Oběma umělcům jsou velmi blízké způsoby líčení andělských chorovodň. Jsou však ještě jiná místa v Dantově Ráji, která se nalézají ozvěnu u fra Angelica. Tak třeba hymnus díků na začátku XXVII zpěvu, dále líčení Sc-ala celeste. líčení květnatého luhu, Oslava a Korunovace Panny Marie

Úzká souvislost je také mezi dílem fra Angel i ca a dominikánskou mystikou. Nesporný je zde vliv sv. Kateřiny Sienské, uchvácené mystikou kříže. Stačí se jen podívat na mysticky pojaté a prožívané scény Ukřižování od fra Angelica.

Nelze opomíjet ani souvislost jeho děl s dílem Jindřicha Susona. Všimněme si třeba líčení ráje v Knížce o moudrosti: Pohlédni na krásný nebeský' luh. Jaká zde rozjásaná nádhera letní, zde nivy svěžího jara. Zde pravé údolí rozkoše: pohleď, jak milý hledí k milému, tu harfy a housle, zde zpěv a rej a víření, radost dokonalá. Tu věčné touhy vzruch, zde láska bez bolu se stálou jistotou. Znal fra Angelico toto místo? Či snad byl Dante společným zdrojem jak pro německého mystika, tak pro florentského malíře? Není však sporu o tom, že všechny tři tyto velikány duchovně odkojila nauka Andělského doktora. Spiritualita díla fra Angelica je nesporně dominikánská. Vždyť se mu dostalo obdobného vzdělání jako Eckehartovi, Taulerovi, Susonovi. Fra Angelico je sám velkým mystikem, což potvrzují jeho díla. Jen zvláště osvícený tvůrci genius mohl vytvořit něco tak úchvatného. Toto požehnání učinilo z nadaného malíře světce a opravdového hrdinu křesťanského umění, vystihujícího tajemné pravdy života vykoupeného Božího lidu štětcem a barvou. Jeho horoucí touha po vznešeném a posvátném jej povznesla do výšin nadpozemského, božského.

Fra Angelico (1400-1455) byl 3. října 1982 vyhlášen Janem Pavlem II. blahoslaveným. Jeho památku si připomínáme 18. února.Tomáš Bahounek OP

+++

Jak oživit lásku v dominikánské rodině

Bl. Hyacint Maria Cormier riám připomíná blaženého Jordána, opěvujícího lásku, sladkost, něžnost a různé další podoby této lásky. Chce, aby láska byla rozlišující známkou dominikánské rodiny.

Nemůžeme říci, že láska k Bohu i ve své nejdůvěrnější pódobě a ve svých nejvyšších stupních se nehodí stejně pro všechny věřící. Jejich jménem sv. Augustin říkával: ,r4ť už se obdivujeme Kristu spočívajícímu v jeslích, kázajícímu na březích Jordánu, zbrocenému kn>í od bičování nebo visícímu na kříži. On je pro nás věřící stále snoubencem plným krásy, který' se ukazuje naším očím.“

Je však třeba si všimnout, že podobné úvahy zapůsobí najvíce na duši sester, zasvěcených Bohu. Ježto cílem jejich povolání je dokonalost lásky, jak na ně musí působit vše, co má vztah k lásce Ježíše. Při jejich čistotě, jejich úsilí, jejich kajících úkonech, při podivuhodném vzrůstu jejich nadpřirozeného cítění, jak sladkou přitažlivost pro ně má a jakou ctí pro ně je tak odvážný a silný název - nebeský snoubenec, který dávají božskému Spasiteli, a který On od nich rád přijímá.

A proto Jordán tak rád připomíná lásku Boha vtěleného, který nás přitahuje k sobě, touží spojit se s horlivou duší, která se k němu přibližuje pod ochranou Panny Marie. Jordán praví: „Před Spasitelem je odstraněna každá skvrna, každá sebemenší chyba z lásky k vnitřní kráse a z bázně, že by pohled Boží mohl jimi být - byť jen trochu - uražen. Mějte tedy nevinnost srdce, čistotu ctnosti, sesterskou jednotu, mír a s\>ornost, ustavičnou lásku, mějte zbožnou pokoru, která zachovává veškerá dobra, nalezne-li duše své zalíbení ve ctnosti. Boží Syn nalezne své zalíbení v duši.“ (Dopis 34)

Je-li božský Spasitel pro duši vším, čím bude duše bez něho? Bl.Jordán odpovídá: „Srdce zbavené Krista je jako sláma, oddělená od zrna. Vítr jí unáší sem a tam a pokušení jí zmítá. Jakmile má sláma zrno, i když je vystavena větru, zůstane na místě, protože tíže zrna jí dává stálosti: je-li však od klasu oddělena, vítr ji rozhání. Nuže, láska k Bohu nás s ním spojuje. Říkejte si tedy často: Je pro mne dobré být u Pána.“ (Dopis 29)

I když Spasitel zásluhu být milován a napodobován ve všech stavech svého života, přece ukazuje bl.Jordán Božského Mistra hlavně v dvou stavech: v jesličkách a na kříži.

K tomu, aby povzbudil bl.Dianu v lásce k Jeho svatému dětství, napsal: „Potěšte se, drahá sestro, v božském Dítěti, které se pro vás narodí. Polaskejte je a povězte mu o s\ých potřebách, protože - ač je maličký - je velký štědrostí a milosrdenstvím.“ (Dopis 50)

Jindy sleduje Spasitele jako vtělené SLOVO. Mluví o podobnosti a rozdílu mezi Slovem Božím a lidským slovem. „Nemám čas psát vaší lásce tak dlouhé dopisy, jak bych chtěl. Posílám vám však Slovo spásy a milosti, Slovo sladkosti a slávy, Slovo příjemné a dobré... Toto Slovo Boží čtěte ve svém srdci, opakujte je v duchu, a stane se na vašich rtech sladké jako med...“

Především však pohled na Ježíše Krista vnuká Jordánovi dojemné úvahy, které projevujíé jeho hlubokou znalost lidského srdce a jeho vznešené poznání Písma svatého.

,Máte připravit nebeskému Králi, svému Snoubenci, květy, to znamená ctnosti, krásný květ pokory, trpělivosti, poslušnosti, dobroty, skromnosti i všech ostatních ctností, nejkrásnějším květem je však láska. Učiňte se tedy pravicí svého snoubence v šatě zdobeném zlatem upřímné a čisté lásky a rudém horlivostí a vroucností ke Kristu. Kde však naleznete toto zlato, abyste jím zdobila svůj šat? V zemi Evilath, která znamená bolest. Chci mluvit o Kristu, který nám praví: Pohleďte a vizte, je-li bolest jako bolest má. Naleznete zlato v jeho utrpení... hojnost zlata, plnost lásky. Přibližte se tedy k němu co nejvíce.“

Stejné myšlenky rozviji také jinými obrazy, pokaždé přiléhavými a sestrám přijatelnými a píše: „Zákon Páně obrací duše. Tímto zákonem je láska. Tento zákon naleznete podivuhodně vyjádřený při rozjímání o Pánu Ježíši, svém snoubenci, visícím na kříži. Ptám se vás, drahé sestry, kde naleznete stejné poučení o lásce? Samy víte lépe než já, že žádný dopis, napsaný lidskou rukou, nemůže mít takovou sílu ke vzbuzení lásky. Upínejte proto svůj zrak ustavičně na Ježíše Ukřižovaného. Skryjte se v rozsedlinách této skály, ano, skryjte se daleko od hluku těch. kdo hlásají nepravost. Otevřte tuto knihu, listujte v ní. čtěte ji. na naleznete tam to, co v ní nalezl prorok, nářek, hymnus a hrozbu zlému: nářek nad utrpením Spasitele, hymnus, kterým vaše duše opěvuje velikost dobra, které nám Ježíš zasloužil, hrozbu věčným zlem, z jehož spárů nás \ys\'obodil svou smrtí. Tento nářek vám dá poučení o trpělivosti, tuto píseň máte zpívat hlasem lásky, protože vy máte více než kdo jiný milovat toho, který vám ráčil dát účast na tak velkém štěstí. Když pak vážně uvážíte, jak velké je dobrodiní, že jste byly zbaveny věčného zla. zakusíte ve svých srdcích nejživější radost díků a chvály. „ (Dopis 15) Volně podle Otce Cormiera

+++

Kurs duchovního života

Kapitola I. Život v posvěcující milosti Význam prvního obrácení

Vpravdě, vpravdě vám pravím: Kdo věří ve mě, má život věčný. Jan 6, 4

Vnitřní život pro každého z nás je jedinou nevyhnutelností. Ustavičně by se měl v naší duši rozvíjet, a to více než život intelektuální, vědecký, umělecký a literární. Je to hluboký život duše celého člověka, a nikoliv jedné nebo méně důležité schopnosti. Velmi by získal i rozumový život, kdyby neodstrkoval život duchovní, ale uznal jeho potřebnost a velikost a obohacoval se jeho vlivem, totiž božskými ctnostmi a dary Ducha Svatého. Vážný a hluboký smysl vyjadřuji slova: Rozumovost a duchovnost. A potom musíme uznat, že bez hlubokého duchovního života nemůžeme mít usměrňující a trvalý vliv na život dnešní společnosti.

l.Potřeba duchovního života

Naléhavou potřebu zabývat se myšlenkou jediného potřebného cítíme zvláště dnes, v časech bídy a všeobecného zmatku, kdy tolik lidí a národů ztrácí z očí svůj pravý, poslední cíl. Tento cíl vidí v pozemském bohatství a zapomínají, že se ono liší od bohatství duchovního a věčného.

Je přece každému jasné, píše sv. Augustin, že tatáž hmotná dobra, na rozdíl od dober duchovních, nemohou současně jako celek patřit mnohým. Sv.Tomáš velmi často cituje tuto krásnou myšlenku sv. Augustina. (Summa th.I,II, 28, 4, 1.2; 111,23, 1, 1.3; „Více lidí může mít současně duchovní dobra, ale nikoliv dobra hmotná“), Tentýž dům, tentýž pozemek nemůže současně náležet více lidem, ani jedno území více národům. Nuže tu je právě příčina strašných mezinárodních sporů, protože lidé bezmyšlenkovitě hledají svůj poslední cíl v nízkých dobrech země.

Naproti tomu duchovní dobra, zdůrazňuje sv. Augustin, současně mohou náležet všem i každému zvlášť, a to celá, a jejich vlastníci nebudou se nenávidět. Naopak, čím více lidí z nich se navzájem těší, tím jich užívají prospěšněji. Všichni můžeme vyznávat tutéž pravdu, můžeme mít tutéž ctnost, můžeme věřit v jednoho Boha a jeden druhému neškodíme.

Duchovní dobra jsou natolik bohatá a všeobecná, že ihned mohou být jměním všech, mohou obšťastnit každého jednotlivce. Ba ještě víc, jen tehdy dobře poznáváme nějakou pravdu, když ji umíme poučováním dávat jiným, když i druzí mohou užívat ovoce našeho nazírání - kontemplace; a dokonce jen tehdy milujeme nějakou ctnost, když toužíme po tom, aby šiji osvojili i jiní lidé. A jen tehdy upřímně milujeme Boha, když se snažíme, aby ho miloval každý člověk. Když utratíme peníze nebo darujeme je, ztratíme je, ale neztratíme Boha, když no tak říkajíce dáme druhým; tím více stane se naším. Ale ztratíme Boha, souhlasíme-li s tím, aby ho ztratila jediná duše, vyloučíme-li ze své lásky jediného člověka, např. toho, kdo nás pronásleduje a uráží.

V této jednoduché a vznešené pravdě, kterou s oblibou často cituje sv. Augustin, je velké světlo: Hmotná dobra rozdělují lidi tím více, čím větší počet lidí je vyhledává jako svou blaženost; duchovní dobra zase naopak spojují lidi tím úžeji, čím upřímněji je milují. Slova sv. Augustina nejjasněji dokazují potřebu duchovního života. V jádře obsahují i nejlepší rozřešení sociální otázky a světové hospodářské krize, která zuří právě dnes. A evangelium o tom praví: „Hledejte především království Boží, a toto vše vám bude přidáno“ (Mt 6, 33; Lk 12, 31). Lidé se dnes vraždí na celém světě jen proto, že zapomínají na tuto základní a důležitou pravdu křesťanského života.

Nejhlubší a nejživotnější jsou právě pravdy základní, dlouho rozjímané a prohlubované, které se pro nás staly pravdami životními a předmětem ustavičného nazírání - kontemplace.

I dnešním lidem říká Spasitel, že se klamou, chtějí-li se obejít bez něho, hledají-li svůj poslední cíl v pozemských rozkoších; převracejí totiž řád hodnot. Ve hmotném řádu chtějí využívat kapku smyslných rozkoší, neboť se domnívají, že tímto využíváním si vynahradí velký nedostatek pozemského bohatství. Vymýšlejí stroje každý den dokonalejší, aby jejich jakost vyhovovala a zvětšovala zisk. To je jejich poslední cíl.

A co následuje? Takováto nadvýroba nemá odbytu, nezužitkuje se a ničí mnohé, nebo bývá příčinou stávky dělníků. Dělník je potom bez práce a s ním mnozí jiní umírají na podvýživu. My tomu obyčejně říkáme krize. Ve skutečnosti je to více než krize, je to všeobecný stav, který by nám mohl velmi mnoho vysvětlit, jen kdybychom měli očí a viděli, jak praví evangelium. Člověk vidí svůj poslední cíl tam, kde ho není: v pozemských rozkoších a nikoli v Bohu. Lidé hledají blaženost v nadbytku hmotných dober a ta jim je nemohou poskytnout.

Pozemské statky nesjednocují lidstvo, ale stále více je rozdělují, a to tím více, čím dychtivěji lidé po nich touží. Proto rozdělení pozemského majetku nebo socializace není lékem na rány dnešních časů, nepřinese uspokojení, dokud pozemské bohatství si udrží svou povahu a pokud lidská duše, která je převyšuje, zachovává si rovněž svou povahu. Všichni jsme tedy zavázáni myslet na jediné potřebné a prosit Spasitele, aby dal světu světce, kteří by žili jen z takové myšlenky a kteří by byli jejími velkými šiřiteli.Podle P,Reginalda OP

+++

Bratr Jeroným, terciář OP - oběť německého nacismu

Bratr Jeroným Josef Řezníček se narodil roku 1906 v Jihlavě. Působil jako šéfredaktor Našince. Byl otcem dvou dětí. Do Třetího řádu svatého Otce Dominika byl přijat v Olomouci 16. dubna 1936. Jako žurnalista horlivě spolupracoval s olomouckými dominikány. Pro svůj přímý a pravdivý postoj vůči německému nacismu a nacistické okupaci Československa byl pronásledován německou policií. Po atentátu na Heidrycha byl zastřelen vKaunicových kolejích v Brně dne 19. června 1942. Nebylo mu ani dopřáno rozloučit se se svou rodinou.

Modlíme se za jeho blahořečení!

+++

TOPlist