ČERVEN 1996

r o s a  m y s t i c a

Ročník II. – 1996                                                                                                                                                                 Číslo 6.

Obsah: Radost křesťanské lásky, O.Filip Štěpán, Otec Bonaventura García de Paredes O.P., fra Girolamo,stvoření světa - všechno Z ničeho, sv.Tomáš,Výklad vyznání víry, J.Dokulil, Prosím...,Děj. OP.v Brně /12/, PRK, Pobožnůstářství, O.Tomáš, Duch sv.Zdislavy,   sv.Ludvík Způsob modlitby svatého růžence,   Kongr.IIIOP /1/,  P.Reginald OP, Kurs duch. živ.,  /5/,     P. Benedikt Hronek OP   /pokr./____________________________________________________________________________,

RADOST KŘESŤANSKÉ LÁSKY

Někteří křesťané přicházejí do chrámu, aby zde čerpali útěchu ve své bolesti, při ztrátě milované bytosti, a v různém dalším neštěstí. Vyhlížejí uplakaně a vlastně se jen upínají v naději k Bohu, že jim vrátí ztracený dar, a zapomínají pro svůj zármutek nad ztrátou jednoho dam na hojnost jiných darů, kterými je Bůh neustále častuje. Tak se neprojevuje pravá křesťanská láska. Goethe říká v Hovorech se Eckermannem, že „když člověk miluje, tak ani nepostřehne, že přestal být milovaným milován. “ To platí mezi lidmi, kde někdo z lidí může ochladnout ve své lásce. Neplatí to však o Bohu, který ve své lásce k nám, svým tvorům, neochabuje nikdy. Stále nás miluje. Tím spíš pak člověk, který opravdu miluje Boha, nemůže nikdy postřehnout, že by Bůh na něho zapomněl a přestal ho mít rád. Vždyť Bůh nás nemůže přestat mít rád, protože Bůh - na rozdíl od nás lidí - nedělá nesmysly. Když nás jednou s láskou stvořil, tak nas pořád udržuje se stejnou láskou. Proto každý, kdo se zamiluje do Boha, zamiloval se šťastně. Nikdy nebude a nemůže být zklamán.

Hodně se dnes mluví o životní úrovni a o našem přiblížení se evropské a mezinárodní světové úrovni. Měli bychom si však uvědomit, že kulturně nejvyšší životní úroveň nám dává jedině sám Bůh. Bůh neustálevyzývá člověka, aby svou osobitou nejušlechtilejší činnost rozumu a své vůle.

 

OTEC BONAVENTURA GARCÍA DE PAREDES O.P.

SLUŽEBNÍK BOŽÍ

Mnozí si ještě pamatujeme, jaký obraz občanské války, která zuřila ve Španělsku v letech 1936-1939, nám předkládala propaganda minulé komunistické. diktatury. Byl to obraz, který, jak o tom svědčí Paul Johnson, vytvořila pařížská centrála Komunistické internacionály a kterému pak dala slepou podporu a širokou publicitu evropská levicová inteligence, totiž černobílý obraz války mezi pokrokovými republikány a fašistickými frankisty. Na to, že tento obraz španělské občanské války je nepravdivý a nespravedlivý, ukazuje již ten fakt, že rudý teror republikánů, podporovaný Stalinem a komunistickou internacionálou, nebyl o nic menší, ba ještě horší než teror frankistů a jeho cílem bylo učinit ze Španělska odrazový můstek pro šíření komunismu do ostatní Evropy.

Avšak především je v tomto obrazu španělské občanské války zamlčován fakt hrůzného pronásledování Církve, které rudý teror republikánů rozpoutal ještě před touto válkou a v němž ještě intenzivněji pokračoval i během ní. Toto pronásledování liči ve své encyklice Divini Redemptoris, vydané r. 1937, papež Pius XI. takto. „Zhoubný a ničemný komunismus rozpoutal bohužel svou zběsilou zuřivost, z níž se vynořily ty nejhorši zločiny, i v zemích - jako např. ve Španělsku nám tak drahém -, kde ještě nemohl předvést všechny pohromy svých bludů. Nebylo tam jenom rozbořeno několik budov sloužících náboženským účelům, nebyl vyvrácen jenom ten či onen klášter, ale kde to bylo možné, byly do základu zničeny všechny chrámy, všechny náboženské prostory a vše, co svědčilo o křesťanském náboženství, třebas to byla proslulá svědectví umění a vzdělanosti Komunisté v tomto zuřivém šílenství vyvraždili nejen mnoho biskupů, kněží, řeholnic a řeholniků, kdy zvláště pronásledovali ty, kteří pečovali o dělníky a chůd...“ Na ohromujícím počtu 13 biskupů a 6831 kněží, bohoslovců, řeholniků a řeholnic - nepočítaje velké množství laiků -, kteří byli před občanskou válkou a během ní ve Španělsku v důsledku nenávisti k víře a Církvi zavražděni, na tomto velkém množství novodobých španělských mučedníků, z nichž byli již někteří Svatým Otcem Janem Pavlem II. prohlášeni za blahoslavené, má také nemalý a slavný podíl náš dominikánský řád, a to 132 Otci a bratry a 12 sestrami. Mezi nimi pak zaujímá vynikající místo bývalý generál našeho řadu, Otec Bonaventura García de Paredes.

Zastavme se nyní u jeho životního osudu. Narodil se 19. dubna 1866 ve vesnici Castanedo de Valdés v diecézi Oviedo ve Španělsku. První jiskry dominikánského povolání se v něm probudili již během jeho dětství, kdy se účastnil lidových misií vedených dominikány. Tito otcové se mu ve svém černo-bílém hábitu jevili téměř jako Boží andělé. Jeho povolání dále

dorůstalo a vyzrávalo, takže byl v roce 1884 ve svých 17 letech v Ocaně ve Španělsku přijat do dominikánského řádu. O rok později složil jednoduché sliby a 8. prosince 1887 sliby slavné.

Po studiích filozofie v Ocaně a teologie v Avile je na slavnost sv. apoštola Jakuba, hlavního patrona Španělska, 25. července 1891 vysvěcen v Avile na kněze (primici pak slavil 1. srpna) a pokračuje ve svých studiích, tentokrát však na civilních univerzitách v Salamance, Valencii a Madridu. Po jejich úspěšném zvládnuti dosahuje 30. června 1898 doktorátu civilního práva. Po ukončení svých studií zastával Otec Bonaventura jako velmi moudrý a schopný muž postupně různá odpovědná postavení v řádu. Byl členem dominikánské provincie Posvátného růžence, která vznikla v 16. století jako misijní provincie, takže nejprve odchází přednášet civilní právo na řádovou Univerzitu sv. Tomáše Akvinského v Manile na Filipínách. Brzy se však vrací do Španělska a stává se rektorem řádového učiliště sv. Tomáše Akvinského v Avile. Poté, co přestal vykonávat funkci rektora, v Avile ještě chvíli zůstává a přednáší v diecézním semináři církevní právo.

Pak ve vesnici Santa Maria de Nieva v segovijské diecézi úspěšně založil a řidí školu II. stupně - než je zvolen nejprve 16. ledna 1910 převorem v Ocaně a pak na provinční kapitule v Manile 14. května 1910 provinciálem. Protože se stává provinciálem již zminěné misijní růžencové provincie, usiluje především o rozvoj a rozšíření misií této provincie, nacházejících se na území Japonska, Cíny, Vietnamu a Thaj-wanu. Rozšiřuje také působeni provincie do USA. V úřadě provinciála setrvává i podruhé, a to na výslovné přáni papeže Pia X. V roce 1917 se Otec Bonaventura vzdává vedeni růžencové provincie a odjiždi do Madridu, aby zde řídil stavbu nového kláštera Panny Marie Růžencové a stává se pak i jeho představeným.

Z jeho plodné pastorace v Madridu jej vytrhuje řádová generální kapitula v Ocaně, která ho 22. května 1926 zvolila za generálního magistra celého řadu Tento nej vyšší řádový úřad však zastával pouze tři roky, protože pro zhoršený zdravotní stav požádal Svatý stolec o rezignaci a ten ji přijal, byla to nicméně léta velmi přínosná pro celý řád Potom pobývá a působí v klášteře v Ocaně, i když se často zdržuje také v Madridu. Zde jej také zastihlo vypuknutí občanské války v roce 1936. Ukryl se v domě jednoho známého, ale byl vypátrán a 12. srpna 1936 zatčen, a ještě téhož dne byl komunisty zastřelen. V současnosti probíhá proces jeho blahořečení.

Jak již bylo zmíněno, patřil Otec Bonaventura do provincie Posvátného růžence a založil a devět let řídil madndský klášter Panny Marie Růžencové, v jehož kostele byly vitráže zachycující patnáct růžencových tajemství. A byla to, vedle Eucharistie a jiných svátostí, modlitby breviáře a modlitby vůbec, právě úcta k Panně Marii Růžencové, rozjímání patnácti růžencových tajemství ze života Kristova a Panny Marie, co dodávalo Otci Bonaventurovi potřebnou pomoc. P. Štěpán M. Filip O.P.

 

STVOŘENÍ SVĚTA - VŠECHNO Z NIČEHO

Sloveso „stvořit“ používáme na to, abychom vyjádřili udělení existence. Bůh učinil všechno z ničeho! Nepoužil na stvoření všeho žádnou stavební látku. Stvořil všechno; nakonec taková je definice slova „stvořit“ - udělat nějakou věc z ničeho. A to může pouze Bůh. Truhlář nezhotoví křeslo z ničeho: dřevo bylo už před tím. Básník nestvoří verše z gruntu; používá hotová slova. Ale Bůh stvořil celý vesmír z ničeho: před tím nebyl připravený žádný materiál použitelný na toto dílo. Mohl to udělat proto, že jeho moc nezná hranic - „Volá k bytí to, co neexistuje“. (Řím 4, 12)

Katolík možná řekne, že to není nic nového. Dokonce si už ani nepamatuje, kdy slyšel poprvé, že ho Bůh stvořil z ničeho. Ani já se už skutečně nepamatuji. Ale pamatuji si velmi dobře, kdy jsem si poprvé uvědomil, co to znamená.

Rozmlouval jsem kdysi se svými přáteli. Po sté, možná po tisící jsem vyhlašoval, že mě Bůh stvořil z ničeho. Až najednou jsem skutečně pochopil, co říkám. Byl to otřásající pocit. Každý atom mého těla musel kdysi dávno v minulosti vzniknout z nitra některé hmotné hvězdy. Mezitím až dávno zhasla a její látka se z vesmírných dálek dostala sem na zem. A nyní jsem tu já a uvědomuji si, že ještě před tím, než byly hvězdy, musela být všechna látka vytvořena z ničeho. Cítil jsem okamžitě, jako by mě nebylo, jako bych svoji existenci neměl v rukách a mohl bych se každou vteřinu rozplynout v nic.

To všechno bylo proto, že jsem se vůbec nevěnoval pravdě, která bezprostředně plyne z toho, že nás Bůh učinil z ničeho, totiž že nás stále udržuje v existenci. Bůh nás stvořil z ničeho, čili prostým aktem své vůle nás učinil něčím. A ta samá vůle, která nás povolala k bytí, je potřebná, aby nás v něm i udržovala. Naše bytí plyne z boží vůle: pokud Bůh chce, abychom byli, tak jsme; tedy věci jsou tak dlouho, jak Bůh chce, aby byly. Zamysleme se nad tím hluboko, neboť to je jedna ze základních pravd o nás samotných: pokud ji nepoznáme, nepoznáme základní fakt o sobě samých, základní počáteční fakt.

Tesař zhotovuje stoličku, po skončení ji ponechává a stolička existuje dál. Proč? Neboť existující materiál, z kterého ji udělal, udržuje ten tvar, který ji dal. Jinak řečeno, pokud realizátor, tvůrce nějaké věci, ji nechá samu o sobě, udržuje se v existenci stavební hmotou, použitou na její zhotovení. Kdyby nás Bůh po stvoření nechal samé o sobě, muselo by nás v existenci udržovat naše stavivo. z něhož jsme byli stvořeni - tedy nic. Tato pravda se vztahuje na vesmír v celku i pak na každou jeho část (včetně nás). Kdyby Bůh v každé chvíli neudržoval svět v existenci, přestal by jednoduše být. Jakékoliv by byly jeho nejelementárnějši částice hmoty, Bůh je udělal z ničeho a bez něho by nemohly existovat a to je také důvod, abychom celou sílu své mysli obrátili k poznání Boha.

fra Girolamo

Od nepamětných dob přechází z pokolení na pokolení náhled, že všechno stvořeno je od Boha a že nižádná věc v přírodě nemůže se udržet bez přispění Božího.

Aristoteles: De mundo

 

Výklad apoštolského vyznání víry

podle sv. Tomáše Akvinského

Článek V.

SESTOUPIL DO PEKEL, TŘETÍHO DNE VSTAL Z MRTVÝCH

18. Důvody, proč Kristus sestoupil do pekel

Jak již bylo řečeno, Kristova smrt spočívala v oddělení duše od těla, podobně jako je tomu u jiných lidi. Jeho božství bylo zjevně spojeno s lidstvím, i když jeho duše a tělo byly po smrti navzájem od sebe odděleny. Toto božství bylo dokonale vzdáleno duši i tělu a proto byl Syn Boží v hrobě s tělem a do podsvětí sestoupil s duší. To vše se dělo z těchto důvodů:

První: aby snesl celý trest hříchu, a aby tak očistil celou vinu. Trest za hříchy lidí ovšem byl nejen smrtí těla, ale byl také trestem duše. Protože do Kristovy výkupné smrti ještě nebylo podáno zadostiučinění, sestupovali po smrti všichni, i svati otcové, do podsvětí. Aby Kristus odčinil celý dluh trestu hříchů, svolil nejen, aby byl zabit, ale také i se svou duší sestoupil do podsvětí. Proto praví žalmista: Jsem počítán k těm, co sestupuji v jámu, jsem jako muž, který pozbyl síly (Žalm 87, 5), neboť ostatní byli podobni otrokům, ale Kristus byl svobodný.

Druhý důvod je, aby pomohl svým přátelům. Měl totiž své přátele nejen na světě, ale také v podsvětí. Zajisté jsou různí přátelé Kristovi mající jeho lásku. V podsvětí jsou však mnozí, kteří žili s láskou a vírou, jako Abrahám, král David, Jakub, Mojžiš, a ostatní spravedliví a dokonalí mužové. A protože Kristus navštívil a pomohl svým věrným na tomto světě skrze svou smrt, chtěl také navštívit ty věrné, kteří prodlévali v podsvětí a pomoci jim - Proniknu všechny části podsvětí země a uvidím všechna utrpení a osvětlím všechny, kteří doufají v Pána. (Sir. 24, 4-5)

Třetí pravý důvod je, aby dokonale zvítězil nad ďáblem. Přemohl jej nejen na poušti, ale napadl jej i v jeho vlastním domě a odnesl mu trůn království a svůj dům.

Kristus nad d ablem zvítězil na kříži a na věky jej pokořil. Proto říká evangelista: Nyní je soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vyvržen ven.(Jan 12,31) Dokonalost Kristova vítězství spočívá také v tom, že odnesl ďáblovi trůn svého království a spoutal jej přímo v jeho vlastním domě - podsvětí. A proto tam sestoupil a zničil všechno, co bylo jeho, spoutal jej a odnesl mu jeho kořist. Tak odzbrojil a veřejně odhalil každou mocnost i sílu a slavil nad nimi vítězství.(Koíos. 2,15) Podobně, jak Kristus přijal moc a vládu nad nebem a zemí, chtěl přijmout vládu také nad podsvětím, aby podle apoštola: se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno na nebi, na zemi i pod zemí. (Filip. 2,10)

Čtvrtý a poslední důvod je, aby osvobodil svaté, kteří byli v podsvětí. Neboť jako chtěl Kristus vytrpět smrt pro živé a mrtvé, tak také chtěl sestoupit do podsvětí, aby vysvobodil ty, kteří tam byli - Pro krev smlouvy s tebou propustím tvé vězně z cisterny, v níž není vody. (Zach 6,12) Kde je, smrti, tvá morová rána? Podsvětí, kde je tvůj smrtící žár? (Ozeáš 13,14) Přestože smrt Kristus úplně zničil, přece nezničil celé podsvětí, ale jen je oslabil. Neosvobodil totiž z moci podsvětí všechny, ale jen ty, kteří byli bez smrtelného hříchu a bez hříchu prvotního, od kterého byli vysvobozeni obřízkou. Před obřízkou, byli někteří zachráněni v naději víry buď rodiči (tj. ti kteří neměli užívání rozumu) a nebo dospělí obětí a vírou v Kristův příchod.

19. Jaký můžeme mít užitek z Kristova sestoupení

Lze říci, že Kristovo sestoupení do podsvětí nám přináší čtverý užitek:

První: utvrzujeme se v naději v Boha. Neboť jakkoli mnoho by byl člověk zdeptán, přece může vždy doufat a důvěřovat v Boží pomoc. Neboť nic není shledáno tak těžké, jako být v podsvětí. Jestliže tedy Kristus osvobodil ty, kteří byli v podsvětí, o to více musí ten, kdo je Boží přítel, důvěřovat v Boží pomoc ■ {Moudrost) Neopustila spravedlivého, když byl prodán, vyrvala ho z hříchu. (Moudr. 10,13) A jelikož Bůh obveseluje obzvláště své služebníky, musí mil jistotu ti, kteří slouží Bohu, že Kdo se bojí Hospodina, nebude mít strach a nebude se chvět, vždyť Hospodin je jeho nadějí. (Sir. 34,14)

Druhý: musíme překonat strach a vyloučit některé předpoklady. Je zřejmé, a Kristus trpěl za hříšníky a sestoupil do podsvětí. Přesto ale, jak je psáno neosvobodil všechny, ale jen ty, kteří byli bez smrtelného hříchu. Nikdo totiž, kde sestoupil do podsvětí v smrtelném hříchu, nedoufal v Kristův příchod, a proti nemůže být (proti své vůli) zachráněn - A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života. (Mat. 25,46) Tolik nešťastných bude v podsvětí, kolik svatýcl otců v ráji.

Třetí: musíme být znepokojeni. Neboť Kristus sestoupil do podsvětí skrze naši spásu a my máme být často znepokojeni tímto sestupem, a především tim, á sledujeme tresty, jako to činil svátý Ezechiáš, se slovy : Uprostřed svých dnu se

odeberu do bran podsvětí. (Izaiáš 38,10) Neboť ti, kteří tam často sestupují v životě ve své mysli, nesestupují tam většinou po smrti, protože toto pozorování je odrazuje od hříchu. Vidíme zajisté, že se lidé tohoto světa chrání od zlých činů pro časné tresty. Jak mnoho se tedy musíme chránit před trestem pekelným, který je větší, déle trvající a jak před jeho žárem stále se stupňujícím? Budeš-li ve všech svých úvahách pamatovat na vlastni konec, navěky nezhřešíš. (Sir. 7.36)

Čtvrtý nám plyne z příkladu lásky. Neboť Kristus sestoupil do podsvětí, aby své vysvobodil a proto tam musíme sestoupit, abychom pomohli našim, neboť oni sami nic nemohou, proto musíme pomáhat těm, kteří se očišťují. Byl by příliš tvrdý ten, kdo by nepomáhal svému tělu, které by bylo poníženo ve vězení. Mnohem více je tedy tvrdší ten, kdo by nepomohl příteli, který se očišťuje - Smilujte se, smilujte se nade mnou, přátelé moji, neboť se mě dotkla ruka Boží. (Job. 19,21) Svatá a prospěšná je myšlenka na poslední soud, abychom byli spaseni z hříchu. (2 Mákab. 12,46) Těm kteří se očišťují je pomoženo především, jak říká Augustin, skrze mše, modlitby a almužny. Řehoř přidává ještě půst. Není to žádný div, neboť také na tomto světě může přítel podat zadostiučinění za přítele.

20. Rozdíly mezi vzkříšením Kristovým a naším.

Třetího dne vstal z mrtvých. K poznání potřebuje člověk Boží slávu a trest pekla. Neboť skrze slávu je povznášen a skrze trest usměrňován. Lidé se chrání a odtahují od hříchů. Ale to je pro člověka velmi obtížné poznat. Proto je o slávě řečeno: Kdo prozkoumá to, co je na nebesích? (Moudr. 9,16) To je zajisté obtížné pro pozemšťany, neboť jak bylo řečeno: Kdo pochází ze země, náleží zemi. (Jan 3,31) ale není to obtížné pro oduševnělé, protože Kdo z nebes přišel, je nade všemi. A proto Bůh sestoupil z nebe a vtělil se, aby nás učil nebeskému. Bylo také obtížné poznat trest pekelný - Neznáme nikoho, kdo by unikl z podsvětí (Moudr. 2,1), jak je řečeno osobou nevěřící. Pouze toto může říci, jako Kristus sestoupil s nebe, aby učil nebeskému, tak (sestoupil) do pekel, aby nás o peklu poučil. A proto je nezbytné, abychom věřili, že člověk není utvořen jenom k umírání, ale že vstane z mrtvých. Shledáváme však, že byli mnozí vzkříšeni ze smrti jako Lazar, syn vdovy a dcera (správce synagogy?). Ale vzkříšení Kristovo se liší od těchto vzkříšení ve čtyřech důvodech:

První: v příčině vzkříšení, neboť ti, kdo vstali z mrtvých, nevstali z mrtvých vlastní mocí, ale mocí Kristovou nebo kvůli prosbám některých svátých. Kristus vstal z mrtvých vpravdě vlastní mocí, neboť nebyl jen člověkem, ale také Bohem. Božské Slovo nebylo nikdy odděleno ani od duše ani od těla a proto se tělo s duší a duše s tělem, když chtěl, znovu spojili - Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout. (Jan 10,16) A jestliže byl mrtvý, nebyla příčinou jeho nemohoucnost, ale jeho vlastní vůle a dobrovolnost. Je nám zjevno, že když vypustil duši, zvolal mocným hlasem, což umírající nemohli, neboť umírali v

nemohoucnosti. Proto říká i setník: Vpravdě byl tento Syn Boží. (Mat. 27,2) Kristus jako ze své moci vypustil duši, tak svou mocí ji opět přijal zpět a proto je řečeno, že vstal z mrtvých a ne, že by byl vzkříšen. To ovšem není argument proti těm, kdo říkají Tohoto Ježíše vzkřísil Bůh, (Sk. 2,32) neboť jej vzkřísil i Otec i Syn, neboť táž je moc Otce i Syna. ■

Druhé: Tak, jak se Kristus od nás lišil svým životem, tak se lišil i vzkříšením, neboť Kristus (vstal) k životu slavnému a nezkaženému - Kristus vstal z mrtvých skrze slávu Otce. (Řím 6.4) Jiní ovšem byli vzkříšení k témuž životu, jaký žili i před tím, což je zjeveno na příkladě Lazara a jiných.

Třetí: Je rozdíl také v plodech a v působnosti vzkříšení, neboť mocí Kristova vzkříšení budou vzkříšení všichni. Tak nám říká evangelista: Mnohá .n zesnulých svátých byla vzkříšena. (Mat. 27,52) Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli (1. Kor 15,20), aby nás učil, jak máme dojít ke slávě – Musíme projít mnohým utrpením, než vejdeme do Božího království. (Sk. 14,22)

Čtvrté: Další rozdíl jest také v čase, neboť vzkříšení ostatních bude odloženo až j ke konci světa. Pouze některým to bude umožněno ze zvláštní výsady jako Panně Marii. Kristus vstal třetího dne, smyslem toho je, že vzkříšení, smrt a narození Krista bylo pro naši spásu, a proto tehdy vstal z mrtvých, když byla naše spása dokonána. Kdyby totiž bezprostředně vstal z mrtvých, věrohodné, že byl mrtvý. A proto vstal z mrtvých třetího dne, byl mrtvý a aby učedníci neztratili víru.

21. Plody Kristova vzkříšení

Pro naše poznání je důležité uvědomit si následující:

První: abychom usilovali vstát z mrtvých duchovně, ze smrti duše, do které js® upadli skrze hřích. Máme povstat k životu spravedlivému který je nám dan skfl trest - Vstaň kdo spíš a povstaň ze smrti a osvítí tě Kristus. (Efez. 5,14) I Druhé: abychom neodkládali naše duchovní vzkříšení až na čas naší smrti : eboťj Kristus vstal třetího dne. Neotálej obrátit se k Hospodinu, neodkládej to ze Jna na den (Sir. 5,7) neboť by jsi oslaben těžkostí již nemohl rozmýšlet, co je vho® ke spáse. Odkládáním tohoto vzkříšení také promarňuješ část všeho dobré®, které se děje v církvi a upadáš kvůli přetrvávání ve hříchu v mnohá zla.

Třetí: abychom vstali z mrtvých k životu nezkaženému. Nehřešíme totiž takej kvůli naší představě věčné záhuby, do které bychom byli pro naše hříchy uvrženi - Kristus, když byl vzkříšen z mrtvých, už neumírá, smrt nad ním už nepanuje. Tak i vy počítejte s tím, že jste mrtvi hříchu, ale živi Bohu v Kristu Ježíši. (Řím 9-10) !

Čtvrté: abychom vstali z mrtvých k životu novému a slavnému, abychom■ chránili všeho, co bylo dříve příčinou naší smrti a našich hříchů - Jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce, i my jsme vstoupili na cestu nového Života. (Řín 6,4) Z latiny přeložil fra Jan IUM

 

Prosím o čistotu pohledu

Pro dětské oči plné světlo,

ty za budoucnost prosily,

mé duši, když se s tělem střetla,

dej, Dítě, živné posily,

 

pro dětské oči důvěřivé

spoléhám na tvou od po věd,

ukaž, jak vyjít z cesty křivé

a v pokušení neuved,

 

pro dětské oči zaslzené,

až v snách tak blaze vyvstaly,

zdrž spodní proud, jenž v kruh mě žene

skrz smyslů lačná úskalí,

 

rozkrn má, Synu, suchá víčka,

svou Čistotu vlej do očí,

a vděčnost na dně lásky vyčká,

než zítřek stem ji zúročí.

P. Jan Dokulil

 

Dějiny dominikánů v Brně (12)

V letech 1545-1563 zasedal tridentský koncil, který stanovil zásady, jak čelit reformaci a jak provádět vnitřní obnovu církve. Spolu s celou církví se podrobuje vnitřní obnově také dominikánský řád. V této době se dovršuje Raymundova reforma. Česká dominikánská provincie však za ostatními provinciemi poněkud zaostávala. Byl to důsledek husitství a protestantství. Nejvyšši představitelé řádu si toto zpoždění uvědomovali. Proto se už od konce 16. století snažili o reformu provincie. Roku 1593 ji zahájil sám generál řádu Hippolit Beccaria při své osobní vizitaci naší provincie. Od té doby byly podnikány kroky k jejímu konečnému provedení. Generálové řádu se osobně starali o jmenování vhodných provinciálů a posílají své vizitátory ke zjištění stavu provincie a nalezeni vhodných způsobů její obnovy.

Pobělohorská obnova katolické církve v Čechách bývá často předmětem sporů. Neinformovaní lidé vytýkají církvi, že prý se neslýchané obohatila majetkem zabaveným nekatolíkům. Skutečnost je však poněkud jiná. Postavení církve po Bilé hoře zajisté nebylo uspokojivé. Farnímu duchovenstvu se dařilo velmi špatně, protože většina beneficií (obročí, dobrodiní) byla v rukou světských pánů, kteří je

nechtěli vrátit, třebaže to byli katolíci. Pomýšlelo se tedy na restituci velkého; církevního majetku, který kdysi v Čechách patřil církvi. Jenže zde byly určité překážky. Panovníci totiž jejich značnou část zastavili jednak za husitských válek (Zikmund), jednak později za válek s Turky. Šlechta měla zastavené statfl v zemských knihách, a často tyto statky byly už v několikátých rukou. Je sice pravda, že statky zkonfiskované provinilým nebo nekatolickým majitelům mohly být snadno vráceny katolické církvi jako původní majitelce, ale to znemožnila katolická šlechta, toužící po snadném obohacení. Proto šlechta v okolí císaře podnikala všechno možné proti navrácení majetku církvi a skutečně se jí to da ro.

Pražský arcibiskup Harrach to předvídal, a proto se snažil zajistit podmínky pro chod církve jinak. V roce 1626 podal návrh na zavedení tzv. „solné dávky“, totiž aby se z každého sudu soli přivezeného do Čech platilo 10 korun církvi. Po skončení válek měl císař ze svých solných příjmů uvolnit dalších 10 korun. Ze solných příjmů chtěl zajistit vydržování kněžského semináře a zřídit čtyři nová biskupství. Po dlouhých sporech byla podepsána dohoda (r.1633) mezi papežem Urbanem VlIl, a Ferdinandem II. Touto smlouvou se stát zavázal na věčné časy odvádět 15 korun z každého sudu soli na nezávislý církevní fond. Papež se zato jménem katolického duchovenstva v naší vlasti zřekl nároků na církevní majetek, odcizený církvi před Rudolfem II.

Tak tedy dopadla církev po Bílé hoře. Jak málo dostala z toho, co jí vlastně patřilo, tak zase nedostala NIC z toho, co před Bílou horou patřilo nekatolíkům. Solní smlouva prostě vyloučila tento majetek z církevního jmění a prohlásila jej za majetek převedený na císaře, jenž s ním mohl nakládat podle své libosti.

Podle smlouvy měl být vrchním správcem solné základny pouze papež, avšak později tato úloha přešla na pražského arcibiskupa, který z ní musel skládat účty Kongregaci Propagandy. Arcibiskupovi Harrachov! přinesla solná základna hořké zklamání. Ani zdaleka nevynášela tolik, kolik činily odhady. Restituci takto provedenou možno považovat přímo za nepatrnou. A tak nebylo možno vyplácet] náhradu všem ožebračeným církevním organizacím. Zvláště bídně dopadly kláštery. Jak tedy mohla za takových podmínek postupovat obnova vnitřníhd života v dominikánském klášteře v Brně? Jen s velkými obtížemi. A přesto i obnova postupovala vpřed. Velkou úlohu přitom plnily přímluvy blahoslavené Panny Marie, svátého otce Dominika a svaté Zdislavy. i

***

POBOŽNŮSTKÁŘSTYÍ

Někdy můžeme potkat v Božích chrámech bratry a sestry, kteří zvláštn!m způsobem upoutají náš pohled. Není to ovšem svaty klid a vyrovnanost, kteří vyzařuje z osobností světců, ani upřímnost srdce, nebo odhodlanost muč dmků, co naši pozornost směřuje k nim. Je to spíše jakási divadelní strojenost jejich gest a pohledů, kterým se nepřirozeně snaží vtisknout pečeť posvátnosti. V této úporní a trochu křečovité snaze odlišit se od okolí, se často ověšují spoustou různých

„náboženských ozdob“. O těchto lidech se již v 16. století zmiňuje ve své knize Temná noc karmelitánský mystik sv. Jan od Kříže, který je charakterizuje slovy: „...jsou obtíženi velmi podivnými obrazy a růženci, sotva odloží jedny, už berou do ruky druhé, hned je vymění, hned je chtějí nazpět, anebo je chtějí takové či onaké, zaujati více jedním křižem než druhým, protože ten je neobvyklejší. A uvidíte jiné obklopené svěcenými medailónky, relikviemi a škapuliři jako děti tretkami.." Co se děje v srdcích těchto našich bratří a sester, usadila se tam snad ješitnost toužící vyniknout a upoutat pozornost, nebo je to nevyrovnanost a přemíra citu, či jakýsi zvláštní druh duchovní lakoty?

Náhodný pozorovatel to může odbýt slovem pobožnůstkářství. Ano i v tomto pohledu je část pravdy, ale nikoli celá. Upřílišněné užívání svěcených předmětů, obrázků, křížků apod, a to navíc s jakýmsi magickokouzelnickým přístupem se skutečně nazývá pobožnůstkářstvím. Tato upřílišněnost v chování sama o sobě ovšem není škodlivá, ale spíše komická a působí podobně, jako kdyby se lidé dnes oslovovali vzájemně na ulicích velkomožný pane, či vaše blahorodí. Střízlivě uvažující křesťan se v tomto směru, vyhýbá dvojím krajnostem, nepřehání, ale ani nepohrdá. Nesmíme zapomínat, že i s těmito posvěcenými předměty a úkony se pojí naděje, že svět se stává Svatějším. To je ovšem úvaha pouze nad vnější stránkou chování a jednání, které vidíme. Podstata je jako obvykle skryta pod povrchovou slupkou vnějškovosti. Pokud ten, kdo se takto nepřiměřeně chová není zrovna ku příkladu zbožná prostá stařenka, která líbá kříž u cesty, nebo ikonu na bočním oltáři, může jít klidně o usychající ratolest, která se úporně snaží vzbudit dojem svěžesti a plodnosti. Takovýto člověk jedná s posvěcenými věcmi a úkony - svátostinami, jako s kulisami loutkového divadélka. Vše sestavuje ve svém jednání tak, aby scéna budila dojem dokonalosti. Svátostiny ovšem nejsou určeny pro nějakou klamavou manipulaci, ale naopak svou podstatou vyjadřují společenství modlitby celé Církve, a proto i jim přísluší přiměřená úcta a nemají být žádným způsobem zneužívány. Tyto posvěcené věci a úkony nepůsobí z vlastní moci udělené jim Kristem, ale na přímluvu a modlitbu Církve a zbožným úmyslem těch, kdo jich užívají. Ten, kdo se ku příkladu kropí svěcenou vodou, se symbolicky dožaduje, aby se modlitba Církve vztahovala i na něho. Ovšem pro člověka, který nemá ducha pravé zbožnosti, a ve svém nitru se nechce smířit s Kristem, s jeho Církví a tím v konečném důsledku i sám se sebou, je marné, i kdyby se ve svěcené vodě denně koupal. Ani posvěcená soška či křížek mu nemohou pomoci. Dokonce ani svátý růženec, jako předmět jej před ničím zlým neuchrání. Tak jako malomocný se neuzdraví tím, že svoje nemocné tělo oděje do zlata a šarlatu, tak ani pokrytci nepomůže, když svoje nemocné nitro ukrývá za posvátné úkony a předměty.

Doctor mysticus (sv. Jan od Kříže) nevidí v projevech přehnaného pobožnůstkářství ani tak pokrytectví, ale spíše jistý druh duchovní lakoty, která touží mít vše najednou, a proto je stále nespokojená s tím, co jí Bůh dává.

Blahoslavení chudí v duchu totiž hledí přímo k vlastní podstatě zbožnosti, a proto užívají jen to, co potřebují. Zbožnost opravdového křesťana musí vycházet ze srdce a z pravdy a podstaty toho, co duchovní věci představují. Všechno ostatní je tedy v jistém smyslu nedokonalosti. Proto nás sv. Jan nabádá, abychom s takovými zálibami skončili. Tím ovšem rozhodně nechce umenšovat význam svátostin, vždyť i ty vychází z pokladu Církve a jsou určeny pro oporu a pomoc v našem duchovním růstu, ale spíše varuje před nepřiměřeností. V našem duchovním životě často zapomínáme prosit o ctnost, která je podle sv. Tomáše Akvinského pomocnicí všech ostatních ctností, a je zároveň ve všech obsažena. Touto ctností je rozvážnost (rozumnost), která je jakýmsi okem duše. Otec východního mnišství, sv. Basil Veliký, přirovnává rozvážnost ke kormidelniki' na lodi. Prosme tedy častěji Boha, aby naše srdce byla ochotna vpustit dovnitř tohoto "kormidelníka", který povede rozumně a rozvážně náš vnitřní duchovni život, abychom se dokázali vyhnout všem útesům upřílišněností a nepřiměřeností.

P.R.K..

DUCH SVATÉ ZDISLAVY

SLUŽBA RODINĚ –MALÉ CÍRKVI

Postavení, v němž se nachází rodina, vykazuje rysy příznivé i záporné. Na jedné straně proniká do popředí vědomí osobní svobody, věnuje se větší pozornost odpovědnému rodičovství a výchově dětí. K tomu přistupuje vědomí nutnosti rozvíjet vzájemné styky jednotlivých rodin. Odhaluje se vlastní poslání rodiny v Církvi.

Na druhé straně však nechybějí znamení úpadku základních hodnot: mylné chápání vzájemné nezávislosti manželů, rozpad mnohé rodiny, stále častější umělé zneplodnění ženy, velký výskyt případů zabráněni narozeni počatých dětí. A kořen těchto nepříznivých jevů9 Převrácené chápání svobody. Svobodou se a rodiny, nýbrž jakási nezávislá síla sebeuplatněni. To vede k rozvratu rodiny, k porušováni přirozeného zákona manželství, k porušování přirozeného řádu vnitřního životního prostředí člověka.

První vlastností stálého spojení muže a ženy, které nazýváme manželství, je nedělitelnost. Nedělitelnost znamená nejenom nerozlučnost, nýbrž také věrnost, tedy vyloučení třetího z manželského soužití. Děti jsou pokračováním osobnosti rodičů. To je rozhodujicí přirozený důvod proti manželské nevěře. Manželství tvoří přirozeně nedělitelnou jednotu: první soužití je to, jež se utváří a rozvíjí mezi manžely: v síle manželského svazku lásky nejsou muž a žena už dva, nýbrž jedno tělo; a jsou povoláni k tomu, aby v této jednotě rostli věrností, kterou plní denně svůj manželství slib vzájemného plného darování se.

Jednota manželství, kterou Pán potvrdil, se zvláště jasně projevuje stejnou osobní důstojností muže a ženy, které je třeba uznávat ve vzájemné a plné lásce (Familiaris consortio, 19). Svátostnou mocí svého manželství spojují se muž a žena navzájem hluboce nerozlučným způsobem. Tím, že jeden patří druhému, se skrze svátostné znamení zpřítomňuje vztah mezi Kristem a jeho Církví (Fam.cons.,13). Manželská nerozlučnost, vkořeněná do úplného osobního odevzdání se manželů a vyžadující i vlastní dobro dětí, má svůj nejhlubší původ v Božím záměru. (Fam.c.,20)

Křesťanská rodina je též povolána vytvářet zkušenost nové a vlastní jednoty. Tato jednota potvrzuje a zdokonaluje onu přirozenou, lidskou jednotu. Milost Ježíše Krista je pro svou povahu a vnitřní náboj podle sv. Tomáše „milosti bratrství“. Nosným pilířem výstavby takového společenství je výchovné spolupůsobení mezi rodiči a dětmi. Při tomto spolupůsobení každý dává i přijímá. I děti přispívají zvláštním přínosem k vytváření této rodiny svou láskou, úctou a poslušností (Fam.c.,21).

Vnitřním základem, stálou hnací silou a nejvyšším cílem rodiny jako osobního společenství je láska Bez lásky rodina nemůže žít a zdokonalovat se jako společenství osob. (Fam.c.,18).

Manželská nevěra symbolizuje a rozvod dokonává zradu na tajemství lásky. V roce 1993 u nás připadalo na 100 sňatků asi 46 rozvodů. Tedy skoro každé druhé manželství bylo rozvedeno. V polovině manželství došlo ke zradě na tajemství lásky.

Manželská láska vede manžela a manželku ke vzájemnému „poznání“. Činí z nich Jedno tělo“. Avšak nevyčerpává se v tomto vzájemném soužití. Láska zde totiž uschopňuje k nejvýš možnému daru, darování života nové lidské osobě. Rodiče se přitom stávají Božími spolupracovníky (Fam.c.,14). Tak je manželská rodina podobou Nejsvětější Trojice: dvě osoby, tvořící nedělitelnou jednotu, ze vzájemné lásky plodí osobu třetí.

Mateřství je přitom bytostně spojeno osobní výstavbou především ženina bytí as osobním rozměrem daru (Gn 4,1). Ženino mateřství tvoří zvláštní část společného rodičovství, a to část závažnější. Třebaže název rodičů přísluší manželu jako manželce, přesto se projevuje víc u ženy, zejména v době před porodem. Muž si má uvědomovat, že v společném rodičovství přijímá na sebe

zvláštní dluh vůči ženě. Žádný program rovnoprávnosti mezi ženami a muži není platný, pokud nebere ohled na tuto skutečnost. I když má muž plnou účast na svém rodičovství, přece jen stále stojí „mimo“ proces těhotenství a narození dítěte. Musí se v mnoha směrech učit svému otcovství od matky (Mulieris dignitatem, 18).

To vše lze sledovat na rodině dennodenně požehnávané sv.Zdislavou. Nelze zajisté přehlížet, že vnější rámec tomuto pokojnému soužití rodiny sv. Zdislavy zajišťoval zcela nenahraditelným způsobem její manžel Havel z Lemberka. Bylo to namáhavé dosahování pokojného soužití pro celý národ, jakož i zabezpečování jeho trvalosti ve vlasti. Ovšem na vytváření tohoto vnitřního životního prostředí domova na Havlově a Zdislavině Lemberku měla lví podíl sv. Zdislava.

Sv. Zdislavo, oroduj za nás!

fra Tomáš B.

ZPŮSOB MODLITBY SVATÉHO RŮŽENCE

Sv. Ludvík Grignion

1. Čistota duše

Není to právě délka modlitby, nýbrž její vroucnost, jež se líbí Bohu a jež získává jeho srdce. Jediné Zdrávas Maria, dobře pomodlené, získává větší zásluhu, než stopadesát odříkaných špatně. Téměř všichni katoličtí křesťané se modlívají růženec nebo alespoň několik desátků. Proč ale je tak málo těch, kdo napravují své hříchy a pokračují ve ctnosti, ne-li proto, že nechápou tuto modlitbu, jak by měli? Sledujme tedy způsob, jak se mám modlit, abychom se líbili Bohu a stali se ctnostnějšími

Předně je třeba, aby duše, která se modlí svátý růženec, byla ve stavu milosti, nebo aspoň aby byla rozhodnuta opustit hřích; neboť bohověda nás učí, že dobré skutky a modlitby vykonané ve stavu smrtelného hříchu jsou mrtvé skutky, jež se nemohou líbit Bohu, ani zasloužit věčný života. V tomto smyslu je psáno: „Chvála v ústech hříšníka není vzácná. " (Sír 15)

Chvála a Pozdravení andělské a sám „Otčenáš“, modlitba Ježíše Krista, nejsou milé Bohu, pokud vycházejí z ústa nekajícího se hříšníka: „Tento lid mě ctí ústy, ale jeho srdce je daleko ode mne." (Mk 7,6) Tito lidé, jež vyhledávají společenství ve jménu Ježíše Krista, a modli se stále růženec bez jakékoli zkroušenosti nad hříchy, vyznávají Krista ústy, ale jejich srdce je od něho daleko

Kdo se modlí růženec, ten má mít aspoň předsevzetí zanechat hříchu. Neboť kdyby bylo naprosto nutné, chceme-li konat modlitbu, Bohu milou, abychom byli ve stavu milosti (což je blud, zavržený církví), následovalo by, že ti, kdo jsou v těžkém hříchu, neměli by se modlit, a přitom právě ti potřebují modlitbu vícj

než spravedliví; ani by nebylo možno nikdy poradit hříšníkovi, aby se modlil růženec, poněvadž by to bylo zbytečné.

Kdyby se někdo zapojil do mariánského společenstvím s úmyslem setrvat ve hříchu a bez jakéhokoli úmyslu zanechat hříchu, množil by se počet falešně pobožných ctitelů svaté Panny, kteří pod pláštěm svaté Panny se škapulířem na těle nebo s růžencem v ruce křičí: „Svatá Panno, buď zdráva!“ - a zatím znovu křižují a krůtě zraňují Ježíše Krista svými hříchy a řítí se nešťastně z prostředí posvátného společenství svaté Panny do středu pekelných plamenů.

Proto doporučujeme růženec celému světu: spravedlivým, aby vytrvali a rostli v milosti Boží, hříšníkům, aby zanechali svých hříchů. Avšak Bohu by se nelíbilo, kdybychom nabádali hříšníka, aby si udělal z pláště ochrany svaté Panny plášť zavržení, jímž by chtěl zakrývat své viny, a aby změnil v růženec, jenž je lékem proti všem zlům, v hrozný smrtící jed. Zneuctěním toho nejlepšího mění v to nejhorší.

Je třeba být čistý jako anděl, praví učený kardinál Hugo, pokud se někdo chce přiblížit k Panně Marii a modlit se Pozdravení andělské. Jednoho dne ukázala jistému hříšníkovi, který míval ve zvyku modlit se svátý růženec, krásné plody v nádobě umazané a plné špíny. Zhrozil se toho. Ona mu pravila: „Hleď, jak ty mně sloužíš; přinášíš mi krásné růže ve váze špinavé a rozbité. Uvažuj, jestli se mohu z toho radovat.“

***

KONGREGACE SESTER DOMINIKÁNEK V NAŠÍ VLASTI

(část I.)

„Pane, kolik je mých nepřátel, kolik těch, kdo proti mně stoji! Ty však, Pane, jsi můj pevný štít, jsi má chlouba, pozvedáš mou hlavu!" Žalm 3,2,4

M minulém roce 1995 byla v naší vlasti papežem Janem Pavlem II. slavnostně prohlášena za svátou blahoslavená Zdislava z Lemberka. Pod záštitou této světice, terciářky dominikánského řádu, vybudovaly sestry dominikánky koncem minulého století a hlavně ve století XX. vzorné školství. Sestry přišly na naše území 12. září 1889, jako členky kongregace bl. Markéty z Gleidorfu ve Štýrsku. V Olomouci pomohli sestrám tehdejší převor P. Angelus Lubojacký a P. Ceslav Navrkal, kteří jim dali k dispozici pozemek a během pěti let byl v těchto skromných začátcích postaven klášter. Nejdříve zakládají sestry národní školu, pak během dalších 6 let vyšší školu pro české dívky. Výstavba byla dokončena v r. 1910 a další úprava pak r. 1931. Při školách byly zároveň zřízeny internáty pro dívky z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska, ale také pro žačky z Chorvatska a Ruska.

Během svého působeni ve školství postupně rozšiřují sestry svoji působnost i na další místa - Vyškov, Brno, Střelíce, Klimkovice u Opavy, Kokory u Přerova, Opava, Praha , Košice, Humenné atd. V roce 1939 tak působí sestry dominikánky v ČSR na 28 místech a na 7 místech v Americe. Později se osamostatnilo Slovensko vytvořením Slovenského štátu a rovněž i sestry v Americe se osamostatnily. V r. 1925 opustila kongregaci sestra Cecilie Nesvadbová, aby za podpory některých kněží založila kongregaci sester sv. Cyrila a Metoděje.

V pohnuté době roku 1938 a 39 se vrací sestry z oblasti Sudet do Řepčína, ze Šilperka do Litovle. V Opavě sestry zůstávají i za velmi obtížných podmínek stejně tak jako ve Vlaštovičkách. Tamní učitelka Marie Dolanská byla v r. 194 i předvolána na gestapo v Opavě, odkud se již nevrátila. Zemřela 8. prosince 1943 v koncentračním táboře v Ravensbrúcku, kde byla oporou lidických žen. Padesátileté trvání kongregace sester dominikánek v naší vlasti se dostává do velmi těžkého období. Ve školním roce 1939/40 bylo zakázáno otevřít 1. ročník učitelského ústavu. Ministerstvo školství povolilo otevřít 1. roč. reálného gymnázia, které ovšem v příštím roce bylo zrušeno. Během II. světové války jsou klášterní budovy v Řepčíně zabrány pro ubytování německých dětí. Aby se sestry mohly v Řepčíně po uzavření školy udržet, zapojily se do výroby. Vyráběly slaměné pantofle pro lazaret a dámské nákupní tašky pro několik firem v Praze a ve Zlíně.

Školy byly znovu otevřeny až 3. září 1945, ale jen na krátký čas. Po komunistickém převratu r. 1948 a jednotné úpravě školství byly všechny školy pouze státní. Řeholnice musely ustoupit násilí, žádná však nevstoupila do státních služeb, i když jim to bylo nabízeno, pochopitelně s podmínkou vystoupení z kongregace. RNDr S. M. Jaromíra Němcová, představená tehdy prohlásila: „Nevyužily jsme vstupu do civilu, když nám nabízeli přijetí do státních služeb na místa učitelek a profesorek a neučiníme tak ani nyní, když konáme práci služek.“ Dne 27. září 1950 ve 4 hodiny ráno přijíždí nákladní vozy a nastává stěhování. Poslední mši sv. v Řepčíně složil P. Msgre. Štancl, který doporučoval sestry, jež čekala cesta do Bohosudova, do ochrany Bolestné Panny Marie.

V Bohosudově se sjelo 27. září 1950 147 sester z Řepčína, Křelova, Vyškova, Bojkovic, Morkovic, Brna, Prahy-Krče a z Vlaštoviček. Sestry z Bohosudova byly nasazeny na práci v textilce a ve šroubárně. Starším sestrám pak textilky dodávaly práci domů. Pobyt v Bohosudově znamenal pro sestry stálou nejistotu.

V roce 1951 byly starší sestry (nad 60 let) odvezeny do Vidnavy ve Slezku, nejmladší pak byly přestěhovány do Varnsdorfu, kde pracovaly v továrně na výrobu punčoch. Šest nejstarších sester bylo přemístěno do Bílé Vody u Javorníka a zbylých 44 sester do Broumova. Od roku 1954 byly sestry postupně z továren propouštěny a umisťovány v charitativních domech v Broumově. Poslední sestry byly propuštěny z krkonošských továren v lednu r. 1959.

Napsala bývalá studentka uč. úst. sester dominikánek

Bůh nežádá od nás dokonalé dílo,

ale nekonečnou touhu

Sv. Kateřina Sienská

KURS DUCHOVNÍHO ŽIVOTA

5. HODNOTA PRVNÍHO OBRÁCENÍ

Podle toho můžeme nyní ocenit obrácení, které nastává, když duše přejde ze stavu smrtelného hříchu nebo ze stavu vlažnosti a lhostejnosti vůči Bohu do stavu posvěcující milosti. Miluje pak Boha víc než sebe, miluje ho nade všechno aspoň začáteční láskou úcty, i když ještě ne láskou velkodušnou, jež vítězí nad jakoukoliv sobeckostí. První stav byl duchovní smrtí. Člověk polovědomě soustřeďoval všechno jen okolo sebe, chtěl oplývat vším, a tak se stal otrokem všeho: otrokem vášní, ducha světa i ducha zla.

Ale druhý stav už je život. Člověk se začíná vážně uvolňovat z pout sebelásky a usměrňuje všechno k Bohu, kterého miluje víc než sebe. To je vstup do Božího království, v němž poslušná duše s Bohem vládne nad svými vášněmi, nad duchem světa i zla.

Potom už rozumíme slovům sv. Tomáše, jenž napsal (S.th. I,II, 113,9k2), že i ten nejmenší stupeň posvěcující milosti, např. v duši dítěte po křtu sv., má větší cenu než všechno přirozené bohatství celého světa. Posvěcující milost má větší cenu než všechno tvorstvo dohromady, počítaje v to i anděly, neboť andělé, přestože nepotřebovali vykoupení, přece jako my potřebovali dar milosti, aby přišli do nadpřirozené blaženosti, do níž je Bůh povolal. Sv. Augustin učí, že Bůh stvořil přirozenost andělů spolu s darem milosti: „Simul in eis condens náturám et largiens gratiam. “(De civitate Dei, I. 12, c.9). Světec dokonce učí, že ospravedlnění hříšníka je větší čin, než stvoření nebe i země (In loannem, tract. 92 in c. 14,12), větší než stvoření andělů.

Sv. Tomáš Akvinský píše: „Ospravedlnění hříšníka je poměrně větší dar, než oslavení spravedlivého. Neboť dar milosti víc převyšuje hodnotu bezbožného, jež si zasloužil trestu, než dar slávy hodnotu spravedlivého, jenž po ospravedlnění je hoden tohoto daru“. (S.th. 1,11,113,9). Mnohem větší je rozdíl mezi lidskou přirozeností andělskou, než mezi milostí a slávou v nebi. Neboť i nejvznešenější stvoření nikdy nemůže být zárodkem milosti, naproti tomu posvěcující milost je seménkem věčného života, semenem Slávy.

Proto ve zpovědnici při rozhřešení kajícníka děje se čin poměrně větší, než při vstupu spravedlivého do věčné slávy. Pascal v jedné překrásné stati svých Pensées shrnuje nauku sv. Augustina a sv. Tomáše v těchto hlubokých slovech: „Nekonečná vzdálenost nekonečně nekonečnější mezi duchy a láskou, neboť láska je nadpřirozená ...“ Ve skutečnosti je větší vzdálenost mezi celou stvořenou přírodou i andělskou, a mezi důvěrným životem Boha, jehož láska je účastna, než mezi hmotou a stvořenými duchy. Vždyť všechna, i ta nejvznešenější stvoření jsou nekonečně vzdálena od Boha, a v tom smyslu jsou stejná.

Všechny světy, nebeske hvězdy, země i její království nemají takovou cenu, jako nejmenší z duchů, kteří poznávají i sebe, kdežto hmotná tělesa ne. Všechny světy i duchové dohromady a všechny jejich výkony nestojí ani tolik, kolik nejmenší úkon lásky, který je nekonečně vznesenejsi Všechny předměty dohromady nejsou schopny ani nejmenší myšlenky, pro ně je to nemožné, je to úkon nad jejich přirozené sily Ze všech těles a duchů dohromady nevyloudíme nikdy jediný úkon pravé lásky, to je nemožné, je to úkon pomíjivého řádu. (Pensées, vyd. E Havet, str. 268).

Z toho je patrno, jak se mýlil Luther v nauce o ospravedlnění, které vysvětí úe ne vlitím posvěcující milosti a lásky, jímž se odpouštěji hříchy, nýbrž výlučně vírou v Krista bez skutků, bez lásky, nebo jednoduchým vnějším přivlastněním Kristových zásluh, které zakrývá hříchy, ale nesmazává, takže člověk zůstává i nadále poskvrněný a hříšný. Potom ovšem ano vůle není obnovena nadpřirozenou láskou k Bohu a k duším v Bohu. Ale víra v zásluhy Kristovy a vnější připočteni jeho spravedlnosti nestačí k tomu, aby byl hříšník ospravedlněn, nebo aby se obrátil. Musí též bedlivě zachovávat přikázání, zejména dva velké příkazy lásky k Bohu a k bližnímu: „Miluje-li mne kdo, bude zachovávat mé slovo a Otec jej bude milovat i přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ (Jan 14, 23). „Kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh v něm“. (1 Jan 4,16).

Je to tedy něco mnohem vyššího než přirozená početnost a nedá se dokonale uskutečnit bez posvěcující milosti. Vždyť po pádu prvních rodičů každý člověk potřebuje posvěcující milost k tomu, aby účinně a více než sebe miloval nejvyšší Dobro, Boha, původce naší přirozenosti. (Viz Summa th. 1,11,109,3 a násl.)

Náš rozum sám dojde k poznání, že tak třeba milovat Původce přirozenosti Ale naše vůle po pádu to nedokáže. A tím méně jsou schopny přirozenými silami milovat Původce přirozenosti, neboť tato láska je podstatně nadpřirozená pro anděly i pro nás. Z toho vidno, že nadpřirozený život, který jsme přijali při křtu sv., je opravdu velmi vznešený, a tento život má být naším vnitřním životem.

Tento začatý věčný život tvoři duchovní organismus, který se má rozvíjet až do našeho vstupu do nebe. Posvěcující milost, kterou přijímá podstata duše, je pohybovatelem a oživovatelem tohoto nehynoucího organismu, který by mohl žít stále, kdyby ho nezničil smrtelný hřích, kořen všeho zla. (Viz Summa th. 1,11, 87,3). Z posvěcující milosti, ze seménka slávy, rostou vlité ctnosti. Především božské ctnosti, a z nich ta nejvznešenější - láska - měla by zdobit duši trvale jako posvěcující milost.

„Láska nikdy nepřestává", pravi sv. Pavel.,, Teď však trvá vira. naděje a láska, tyto tři, ale největší z nich je láska.“ (Kor 1,13,8,13) Ta nepomine, bude věčná, naproti tomu víra přestane, neboť nastoupí jasné viděni, a po naději nastoupí neztratitelné jmění jasně poznaného Boha Duchovní organismus se doplní mravními ctnostmi, které usměrňuji prostředky k cíli, zatím co božské ctnosti přímo vedou k cíli. K vlitým mravním ctnostem náleží křesťanská opatrnost.

spravedlnost, síla, mírnost, pokora, laskavost, vlídnost, trpělivost, velkodušnost atd. Nato přichází sedmero darů Ducha Svatého, které odstraní i nedokonalost ctností. Vždyť naše činnost pod vedením víry a opatrnosti zůstává stále ještě příliš lidská, nedokonalá. A dary Ducha Svatého podobají se plachtám na lodičce, jež nás učiní schopnými poslušně a rychle zachycovat vanutí shora, totiž zvláštní vnuknutí Boží. Podrobíme-li se vnuknutí, naše činnost už nebude lidská, ale božská. Potom budeme pracovat opravdu s nadšením, takže na cestě k Bohu se nikdy nezastavíme před překážkami.

Všechny vlité milosti i dary rostou současně s posvěcující milostí a láskou, učí sv. Tomáš Akvinský /S.th. I,II, 66, 1.2/, jako prsty na ruce nebo i ostatní ústrojí těla vyvíjí se spolu najednou. Proto je nemyslitelné, aby některá duše měla velkou lásku a neměla v přiměřené míře dar moudrosti, ať už ve formě čistě kontemplativní /nazíravé/ nebo ve formě praktické, určené více zevnější činnosti. Moudrost sv. Vincence z Pauly nijak se nepodobá moudrosti sv. Augustina, ale jedna i druhá je vlitá. Proto celý duchovní organismus se vyvíjí najednou, třebaže pod rozličnými formami. Nuže a právě proto, že vlitá kontemplace tajemství víry je úkonem darů Ducha Sv., který nás zpravidla připravuje na blažené vidění, připadá mi, že musí být celkem pravidelným zjevem na cestě ke svatosti. Avšak s tímto problémem se teď nebudu zabývat.

Abychom lépe uměli ocenit hodnotu tohoto začatého věčného života, je třeba poznat jeho úplný rozvoj v nebi a potom i to, jak převyšuje i tu blaženost a odměnu, kterou bychom byli dostali, kdybychom byli bývali stvořeni ve stavu čistě přirozeném.

Kdybychom byli stvořeni ve stavu přirozeném, s duchovou a nesmrtelnou duší, ale bez posvěcující milosti, náš rozum i tehdy byl by stvořen k tomu, aby poznával pravdu, a vůle k tomu, aby milovala dobro. Naším cílem by bylo: poznat Boh jako nejvyšší Dobro, jako Původce naši přirozenosti a milovat ho nade vše. Pak bychom ho poznali jen ve stvoření, v němž se zrcadlí jeho dokonalosti, asi tak, jak ho poznali velcí pohanští myslitelé, ovšem už určitěji, bez příměsi bludů. Bůh byl pro nás prvou Příčinou a nevyšším Rozumem, který všechno řídí

Byli bychom milovali Boha jako Původce naší přirozenosti, jako miluje poddaný nadřízeného. Nebyla by to láska přátelská, nýbrž téměř jakýsi pocit obdivu, úcty, uznání, bez oné sladké rodinné upřímnosti, jež je v srdcích dítek Božích. Byli bychom Božími služebníky, ale nikoliv dítkami.

Již tento přirozený cíl je krásný, avšak nikdy by nás neuspokojil, právě jako naše oči nikdy neunaví dívat se do moře nebes. I ten přirozený cíl je duchový, takže na rozdíl od hmotných dober může být jměním všech lidí, užívá-li ho jeden, druhému neuškodí, jeho spolumajitelé na sebe nežárlí, nemusí se o něj dělit.

Ale toto odtažité a prostředečné poznání Boha nezůstalo by bez nejasnosti, zvláště pokud jde o vnitřní shodu Božích dokonalostí.

Zůstali bychom podle všeho při tom, že bychom stále slabikovali a vypočítávali Boží dokonalosti a stále bychom se ptali sebe samých, jak se může mezi sebou shodnout všemohoucí dobrota Boží a dopuštění zla, zla najednou tak velikého, že se nám z toho plete rozum. Nebo jak se shodne nekonečné milosrdenství a nekonečná spravedlnost?

Vskutku v této přirozené blaženosti nemohli bychom ve své duši ztlumit hlas, vyjadřující naši největší tužbu: kéž bychom mohli vidět tohoto Boha, pramen veškeré pravdy a dobroty, ale vidět ho bezprostředně a jako on se vidí. Nuže a to, co ani nejbystřejší rozum, ani přirozená chápavost nikdy neodkryje, to nám odhaluje Boží zjevení. Zjevení učí, že náš poslední cíl je podstatně nadpřirozený a spočívá v bezprostředním vidění Boha tváří v tvář, takového, jaký je. „Bůh nás předurčil, abychom byli připodobněni obrazu jeho Syna, aby on byl prvorozený mezi mnoha bratry“. /Řím.8,29/. „"Co oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani do lidského srdce nevstoupilo, to připravil Bůh těm, kteří ho milují. ‘71 K.or.2,9/.

Jsme povoláni vidět Boha, ale ne v zrcadle stvoření, i kdyby bylo jakkoliv dokonalé, nýbrž bezprostředně, bez prostřednictví jakéhokoliv stvoření, bez prostřednictví stvořené myšlenky. /Viz sv.Tomáš, S.th.,I,12,13/. Neboť i nejdokonaleji stvořená idea nemohla by dokonale představit toho, jenž je sám v sobě Myšlenka a Pravda nekonečná, čistý a rozumový a věčně existujici záblesk a živý plamen bezmezné lásky.

Jsme povoláni vidět všechny Boži dokonalosti soustředěné a spojené ve společném prameni: v Božství. Uzříme, že laskavé Milosrdenství a neúprosná Spravedlnost vyvěrají z nekonečně velkodušné a svaté Lásky. A tato Láska ve své štědrosti se nejsvobodněji ztotožňuje s čistou Moudrostí, neboť není v ní nic, co by bylo nemoudré, a zase v Moudrosti není nic, co by se neproměnilo v Lásku. Jsme povolám nazírat na svrchovanou jednoduchost Boha, jeho neomezenou čistotu a svatost. Uvidíme nekonečnou plodnost Božské přirozenosti, budeme nazírat na věčné rozeni slova, „odlesk Otce a obraz jeho podstaty“. Jsme povoláni vidět nevyslovitelné vycházení Ducha Svatého ze společné lásky Otce a Syna, který' je spojuje v neomezeném rozdáváni sebe samých. Vždyť je v přirozenosti dobra rozdávat se,a čím je vznešenější,tím se dává důvěrněji a štědřeji. /Viz sv.Tomáš Akv., Summa contra gentes, 1,4.c. 11/.

Chceme-li tedy poznat hodnotu posvěcující milosti a pravého vnitřního života, musíme si nejdříve uvědomit, že je to začatý život věčný, i když vira a naděje tu vnáší jakýsi rozdíl. Neboť nyní poznáváme Boha jen vírou, nejasně a doufáme, že bude našim jměním, ale přece jej ještě můžeme ztratit. Avšak v základě je to tentýž život,tatáž posvěcující milost a tatáž láska, jež musí trvat věčně. To jsou základní pravdy o křesťanském duchovním životě. Z řečeného vyplývá, že náš vnitřní život musí být životem pokory, neboť denně si musíme připomínat, že pramen tohoto života-posvěcující milost je dar, který jsme dostali bez vlastních zásluh. A že i pro nejmenší spasitelný skutek potřebujeme zvláštní milost /gratia actualis/, abychom vykonali aspoň krůček na cestě k věčné spáse

Dále musí to být život umrtvování, jak to žádá sv. Pavel: „Vždycky nosíme na svém těle utrpení Ježíšovo, aby se zjevil na našem těle i Ježíšův život.“ /2.Kor. 4,10/. To znamená, že každodenně musíme umírat hříchu a jeho následkům, aby Bůh kraloval až v hlubinách naší duše. Avšak duchovní život musí být především životem víry, naděje, lásky, životem spojení s Bohem v ustavičné modlitbě. Je to život třech božských ctností a darů Ducha Svatého: daru moudrosti, rozumu, rady, síly, vědění, zbožnosti a bázně Boží. Jimi stále hlouběji pronikáme a jaksi vychutnáváme tajemství víry. To znamená, že náš vnitřní život směřuje k nazírání na nadpřirozená tajemství důvěrného Božího života a vykupitelského vtělení. Ale směřuje především vždy k užšímu spojení s Bohem, které je jen předehrou věčného a neztratitelného spojení ve věčném životě.

Podle P. Reginalda OP

 

P. Benedikt Hronek OP

pokračování

P. Benedikt byl člověk zásadový a liboval si v krásných myšlenkách, jež někdo pronesl nebo napsal. Takové myšlenky, jež s oblibou nazýval „lapidárky“, si zaznamenával a z nich pak těžil hlavně pro svá kázání, jež proto byla tak pestrá a zajímavá. Kázával rád, sjezdil hodně měst a vesnic, hlavně na Moravském Slováčku za svého působení v Uh. Brodě. Svou kazatelskou činnost zakončil v Praze, městě svých snů. Tento pobyt v Praze se mu stal také osudný a májová kázání v Týně už nedokončil. Než byl povolán za májového kazatele do Prahy k P Marii před Týnem, s úsměvem citoval slova svatojánské písně, kde se zpívá o sv. Janu Nepomuckém: „... v Tajně ustanoven kazatelem...“ Sv. Jan Nepomucký byl oblíbený světec P. Benedikta. A také ho následoval nejen na pražské kazatelně, nýbrž i na cestě utrpení.

Byl i literárně činný rozličnými články, které psával do časopisů. V první řadě to byla Růže dominikánská, pak Neděle. Jeden čas vedl duchovní rubriku v tehdejších Lidových listech. Jeho duchovní život byl bohatý. Svůj čas měl přesně rozvržený na modlitbu a studium. Zahálka u něho neměla místa. Naplnil svůj život cennou, třebaže ne zvlášť okázalou prací. A zakončil jej duchovně a vlastenecky hrdinsky.

P. Benedikt konal v roce 1933 o prázdninách jako novosvěcenec presenční vojenskou službu v Terezíně. Konal ji svědomitě, jak to žádalo jeho vlastenecké srdce. Později vyjádřil přání, že by se ještě rád jednou podíval na „terezínské šance“. Vyplnilo se mu to, ovšem byla k tomu přidána koruna mučednictví. Snad tak můžeme mluvit v případě P. Benedikta. Vzpomínal jsem na to letos na Nový rok, když jsem měl mši sv. v Terezíně. Byl bych rád navštívil i hrob tohoto přítele z mládí, který první opustil naši věrnou noviciátní čtyřku, ale tak čestně a

hrdinsky. Bohužel žádného nemá, protože byl spálen. Ale myslím si, že je lépe, než modlit se za něho, modlit se k němu, abychom i my byli tak silní v bouřích života jako byl on

P. Prokop Švach OP

Utrpěni a smrt P B. Hronka popsal podrobně P. Martin Nosek SJ, spoluvězeň, v „Dominikánském pozdravu z Uh. Brodu“ r. 1945 ve čtyřech číslech. Posmrtné vyznamenáni, Válečný kříž in memoriam, udělený presidentem republiky, bylo slavnostně předáno pozůstalé matce, paní Anně Hronkové v zastoupení ministra národní obrany, důstojníkem velitelství z Tábora 30. května 1946 na svátek Nanebevstoupení Páně v jeho rodišti v Olešné- Slavnost se mší sv. a smuteční vzpomínkou o životě, boji a hrdinné smrti statečného dominikána uspořádal MNV v Olešné.

(Růže dominikánská, 1947. s.38)

 

OFICIA OP V MĚSÍCI ČERVNU

4 června - sv. Petra Veronského, kněze a mučedníka

8 června - Bl. Diany a Cecilie, panen

10. června - sv. Jana Dominici, biskupa

Zajímavé knihy

Růženec se svatým Dominikem

Knížečka nám staví v růžencových rozjímáních před oči život a modlitbu

zakladatele Kazatelského řadu svátého Dominika.

Karmelitánské nakladatelství Kostelní lydří- 1996. 63 sir

Intelektuálové - Paul Johnson

Pohled do života těch, kdo chtěli reformovat společnost

Praha 1995. 381 str.

Boží přítomnost - Anselm Moynihan OP

Knížka ukazuje, jak máme počítat s Boži přítomnosti ve svém životě

Krystal OP. 1996, 61 str.

VYDAVATEL: Laické sdružení sv. Dominika v Bmé - při kostele sv. Michala. Dominikánská ul

602 00 Brno. soukromý tisk pro T.O.P. - NEPRODEJNÉ

A.D. 1996

Podáváni novinových zásilek povoleno Oblastní správou pošt v Brně

č.j.: P/2-1014/95 ze dne 9.3.1995

 

TOPlist