Ročník II. 1996                                                                                       Číslo 12

Zamyšlení nad obrazem Vánoc

(Pokračování.)

5. „jesle“ a jeskyně“

Evangelista Lukáš mluví o .jeslích' (Lk 2,7 a 12). do kterých Maria položila právě narozené Ditě. Naše obrazy ukazují vyšší, zděný nebo kamenný útvar podobný oltáři. Má tímto způsobem byt znázorněno, že tomuto Dítěti, jaké se narodilo poprvé, tedy prvorozenému (Lk 2,7), je od počátku předurčena cesta, vedoucí skrze křiž k oltáři1 Mluvilo se proto o oltahiich jeslích a poukazovalo se na hlubokou souvislost vtěleni a kříže: Janovo evangelium přece již ukazuje vtělení jako chléb a eucharistickě vtělení Slova. Poutnice ze 4. století to zachycuje, když zdraví místo Kristova narození: ., Buď pozdraven. Betléme. Dome chleba, kde se zrodí! onen chléb, kter\-sestoupil z nehe\“ (Srov. Jan 6. 51) Tento poukaz se stává důraznějším tím, že Dítě se vždy představuje jako pevně ovinuté: nápadná je paralela s představou ukládání těla Páně ovinutého platném do hrobu. Co se nám jeví jako smělý symbolismus, to je východní církvi zcela důvěrně známé: odevzdávající obřady byzantské bohoslužby zpodobují tento vztah velmi zřetelně; slovní doprovod tohoto vztahu ukazuje přípravu obětních darů v oněch tajemstvích, ve kterých se za nás Kristus obětoval ve svém těle: jeho narození a jeho smrt. Neukazuje konečně také jeskyně na tyto souvislosti? Pohřební hrobka Kristova, dokonce skutečná podsvětní jeskyně (srovnejme ikonu Vzkříšení), v níž spočívá Adam (padlé lidství), je předem ukázána skrze jeskyni zřízení ..Buď ne/vyšší sláva Irojjediněmu Bohu: dal lidem zaslíbení, jako lidstvo milující Adam vykoupíI všechny z pixotního prokletí. „ Tak se to vyjadřuje ve vánoční modlitbě hodin východní církve. Neupadá zde obraz do příliš přehnané přenesenosti? Naopak. Toto umění bohoslovné typologie je pro způsob sdělení ikon příznačné: zde se překládá do obrazného podání to. co výslovně říká vyznání víry: ..(^í pro nás Udí a pro naší spásu sestoupil z nebe... přijal tělo... „ Ikony se nezajímají o to, co zůstalo nevyslovené jako vedlejší, ale jako hlavní a typické: Oltář jeslí a temnoty jeskyně zrození vy podobit ují s důraznou jasnosti, co znamená narození tohoto dítěte. Už při svém vtělení sestoupil Kristus do hlubin podsvětí, v němž spočívá „Adam“, tj. ve stínu smrti putující lidství. Lze nějak výstižněji znázornit radost z narození Kristova, nežli Dítětem zalitým světleni ve tmavé jeskyni1

6. Matka Boží

Západní pozorovatele nejčastěji překvapuje na východní vánoční ikoně, že uprostřed je umístěna Maria a nikoli Dítě, a že Maria bývá.většinou odvrácena od Dítěte. Toto nelze vysvětlovat jenom přehnanou mariánskou úctou, nýbrž to má svůj vlastní význam v obrazovém uspořádám vánoční ikony: jde o ikonu Krista a

vyznání vtěleného věčného Slova. Vánoční ikona se tak předkládá jako názorná zpráva o tom, jak došlo k vtělení. Vánoční ikona ze školy Ivana Rubleva to znázorňuje snad nejzřetelněji. Matka Boží (tímto titulem označují východní křesťané Marii nejraději) je vypodobněna jako velká uprostřed obrazu. Skutečnost jejího mateřství je ještě více podtržena tím, že její klín leží přesně ve středu obrazu. Ikona znázorňuje slova ženy ze zástupu, která zavolala na Ježíše: blahoslavený život, který tě nosil.“ (Lk 11, 27) Ikona proto představuje názorné vyznání skutečného zrození a tím i opravdového lidství Kristova.

Současně však toto zobrazení Marie potvrzuje také druhou stránku: „Počala jsi ve svém lůně Slovo, Matko Boží, Boha bez počátku, který se nám lidem ukázal v naší přirozenosti.“ Tak se zpívá v jednom byzantském mariánském hymnu. Mariino mateřství stojí uprostřed ikony, protože tím dává najevo výraz údivu nad tím, že se Boží Slovo skutečně stalo člověkem. Proto obrazové podání potvrzuje dvojí: lidské mateřství, ale také nepochopitelný zázrak, který se stal skrze Marii; purpurové, ale někdy také královsky modré roucho Matky Boží je znamením tohoto zázraku.

Obdoby v bohoslužbě poukazují na to, že námět Božího mateřství Marie příležitostně zakouší ještě jedno symbolické zdvojení: v tom, že horou a jeskyní zrození je poukazováno na Marii a její mateřské lůno. Opřeme-li se o slova starozákonních proroků (Dan 2,34 a Hab 3,3), sleduje byzantská bohoslužba Marii jako svatou horu, z níž vychází Bůh: „Raduj se. Maria, Matko panenská, svatá horo. ráji, z níž je zrozen Kristus Bůh. „ A ještě důrazněji: „Malé děťátko vyšlo z hory Panny, Slovo k novému st\>oření národů. „

Tyto souvislosti názorného podání ukazují, že ikony nepředkládají vánoční tajemství ani tak citově, jako se spíše snaží odhalovat symbolickou hloubku dějin. Dějiny tam mají být představeny v hlubším významu.

7. Koupel

Toto naléhání není ještě tolik zřejmé tam, kde se zdá, že malíř znázorňuje příběh: v tom, co se odehrává dole na obraze, docela na zemi, na „půdě reality „: v koupeli Dítěte a v Josefově zamyšleném postoji.

Motiv s koupelí je patrně jistým naturalismem ve východním umění, protože tajemné vánoční události se podle evangelistů aktivně účastnila pouze Maria jako jediný člověk: ona sama „zavinula svého syna do plenek a položila do jeslí. „ (Lk 2,7) Tato slova jemného evangelisty - lékaře naznačují, že se porod stal bez obvyklé pomoci jiných osob. Podle výkladu sv. Jeronýma: „Nepomáhala tam porodní babička ani úslužné ženy; sama nemluvně plenkami ovinula, sama byla matkou i pomocnicí.“ Výjev s koupelí pochází z nepůvodních evangelií, která uvádějí dvě porodní báby, dokonce je i jmenují: Zelomi a Salome. Obrazové podání jim přiděluje pouze úkol koupat novorozence, což ony také svědomitě činí: jedna většinou zkouší teplotu koupele.

8. Josefův zamyšlený postoj

Pokud má koupání Jezulátka ukázat neklamnou skutečnost jeho pravého lidského bytí, pak v motivu s Josefem jde o znázornění tajemství jeho účasti na duchovním přijetí Božství do svaté rodiny. Zvláštní postava v huňatém rouchu , která většinou stojí před Josefem, je vykládána různě: jako jeden z pastýřů, přicházející se poklonit dítěti; jako prorok Izaiáš, který objasňuje temnotu Josefova zamyšlení a zodpovídá otázky jeho rozumu slovy zaslíbení o panně, která počne (Iz 7,14); nebo i jako pokušitel, který tísní Josefa zbytečnými otázkami. Východní bohoslužba neváhá zdůrazňovat Josefovy otázky a Mariinu odpověď v rozhovoru. Vánoční bohoslužba hodin je výstižným výkladem řečí, jimiž se Maria obrací na Josefa:

Když Josef putující do Betléma byl smutkem zraněn, řeklas mu, ó Panno:

Proč se trápíš,

že mě vidíš těhotnou?

Nepoznáváš ve mně tajemství,

že se obáváš?

Sleduj zázrak

a nestarej se už víc o to.

Neboť z milosti přišel Bůh na zem v mém lůně

a přijal tělo.

Podle jeho zaslíbení ho midíš. až se narodí

a budeš se plný radosti klanět svému Stvořiteli, kterého andělé bez ustání opěvují a velebí společně s Otcem i Duchem svatým.

Tento váhavý postoj Josefa může být ve východní vánoční ikoně z důvodu většího zdůraznění Marie, které ovšem toto přednostní místo v účasti na vánočním tajemství Božího Zjevení právem náleží.

Nakonec si někdo může položit pochybovačnou otázku, zda z Josefova váhavého a překvapeného postoje nemá spíš dojem, že je sám jako Josef poněkud na okraji dění, hloubající a plný otázek, a jako vně událostí, na kterých jakoby ani neměl plnou účast. Koho to napadá, ten podivuhodně porozuměl názornému způsobu podání východní vánoční ikony. Josefův tázavý pohled je pro ikony něčím jasně příznačným. Ikona nepředstavuje uzavřený svět, jak by se na první pohled zdálo, když k ní pozorovatel přistupuje povrchně. Ikona je otevřeným obrazem, v němž má pozorovatel své místo, kde je spoluúčastníkem a je vtahován do děje. Ikona se tedy nesnaží představovat hotový a uzavřený příběh minulosti. Naopak ikona vyzývá pozorovatele, aby odhaloval souvislosti mezi zobrazeným tajemstvím a živým děním přítomnosti. V Josefovi je každý z nás vyzýván k tomu, aby pod vedením Marie překonal rozpaky a váhání, a spolehl se na nepochopitelnou skutečnost, že se Bůh stal člověkem.

Kdo přijme toto pozvání, pro toho přestane být vánoční ikona jen uměleckým dílem mezi mnoha jinými. Sám se dá oslovit vánočním tajemstvím přiblíženým v ikoně a bude moci opakovat s byzantskou bohoslužbou:

tajemství neobyčejné a nepochopitelné.

K nebesům se tyčí jeskyně,

Panna trůní cherubům.

Jesle jsou místem,

na kterém leží Ten, který není omezen žádným prostorem, Kristus Bůh, jehož velebíme chvalozpěvem. (Otec Tomáš podle Ch. Schonhorn OP, Das Geheimnis der Menschwerdung, Mas.1983 Matthias-Griinewald Verlag¨)

+++

O SVATOSTI

Svatost je uskutečňováním vánoc v duši. tajemným narozením Boha v člověku. „Hleďte, Maria nám zplodila Spasitele a když Ho viděl Jan, zvolal: Podívejte se, to je ten Beránek Boži, podívejte se, to On snímá hříchy světa. Aleluja“. Jesličky jsou svítáním nového života pro lidstvo. Ježíšek je vzcházejícím sluncem nového života, betlémská hvězda zahajuje nový', věčný den, ohlašuje nové, věčné světlo. A tam, kde je všechno ozářené světlem, je všechno jasné a bezpečné, a v tichu bezpečí člověk cítí pokoj a radost. Kdyby byli všichni lidé svatí, celý život světa by byl věčným svátkem smíření, věčným vánočním hodem, začal by ráj, Boží ráj, už tady na zemi. „Ó, vzcházející Záři věčného světla a Slunce spravedlnosti: přijď a naplň světlem ty, kteří sedí ve tmách a ve stínu smrti...“

Svatý člověk, zrozený a žijící z Boha, je živým zázrakem vítězství Boha nad člověkem, lásky nad zlobou, ducha nad hmotou, odpuštěni nad trestem, požehnání nad kletbou, Bohorodičky Marie nad HADEM z ráje. Svatý člověk však je současně i živým zázrakem vítězství člověka nad Bohem: naše bída donutila Boží lásku, aby nám odpustila. Svaty člověk je živá modlitba a živý důkaz, že Bůh je láska a pravda a že splní všechno, co řekl. Svatý člověk je nejvétší oslavou Boha a živým svědectvím o věrnosti - od prvoniučedníka Štěpána až k poslednímu mučedníku před koncem světa. Svatý člověk je prostě úžasná věc Jak chceš skončit ty? Proč jsi vlastně do dneška žil?

„Ó, Králi lidstva, Vytoužený všemi národy a Úhelný kameni - ty činíš ze dvou věcí jednu: přijď a spas člověka, kterého jsi vytvořil z hlíny...“ Svatý člověk a Bůh - tyto dvě věci zůstanou nakonec ze všeho: Toto nám připomíná poslední den v roce. Svatý člověk a Bůh, to jsou dvě bytosti vzájemně zachvácené a sjednocené plnou a neodvolatelnou láskou. Svatý život neznamená jenom vnější setkání člověka s Bohem, jakousi vnější jednotu a smluvenou dohodu, nýbrž názorovou, myšlenkovou totožnost a vnitřní srůstání duše s Bohem podle Krista a skrze Krista Ukřižovaného. Svatý život přestává být vlečen chvatně kamsi do neurčitá. Obrací se a rozrůstá se směrem dovnitř v tichém vnitřním zastavení a soustředění. Je to život, ve kterém pronikavě utichá lomož světa a který se už zde na zemi proměňuje v novou píseň. Svatý život není ani zánik, ani osobní sebeklam, nýbrž dosažení vnější věčné skutečnosti. Je to vstup do Boha, do ráje. „Ó, Emanueli - Bože s námi - Králi a Zákonodárce náš - Ty jsi očekáván všemi národy a jsi jejich Spasitel: přijď a zachraň nás, Pane Bože náš...“

Ať na ta místa, kam jdeš, kráčí před tebou Kristus, ať z míst, kde žiješ, prchne satan, ať všude a vždycky tě ochraňuje stráž svatých andělů, ať v tobě a okolo tebe není svár, ať vše co myslíš, mluvíš a děláš, je láska, radost a pokoj z Boha, skrze Ježíšovu krev a Mariino srdce, na přímluvu svatého otce našeho Dominika, Cyrila a Metoděje a všech svatých, za pomoci archanděla Michaela a dobrých andělů, ve jménu Otce i Syna i Svatého Ducha. Staň se - amen. Otec Jiří M. Veselý OP

+++

NARODIL SE

V hlubinách noci spánek přetrhls,

jak dětský vzlyk štká hrdlo tmy,

v pryskyřičných vůních vlažno slz

v květ starosti náhlé stydnout smí.

 

V tebe se přádlo bolesti zakleslo

a třeskuté mrazy uzly stahují;

otřásl se svět i jeho řemeslo,

v tmách pukajících pikle osnují.

 

Však o bezbrannost přec se sdíleti

chceš s pastýři a co má duše půl:

k dětství tvému věrná sklání se

tvář němá, teplá, oslík a vůl.

Jan Dokulil

+++

Dějiny brněnských dominikánů (17)

Osiřel brněnský klášter a chrám u sv. Michala po josefínských reformách? Zdaleka ne. Církev zahrnuje nejen Boží lid putující a bojující, ale také vítězný Boží lid. Dodnes zůstávají věrni klášteru a chrámu sv. Michala jeho strážcové a přátelé. Na sta a sta jich, kněží, mnichů i laiků, odpočívá v posvěcené půdě chrámu i starého kláštera. Jen v chrámě sv. Michala napočítáme více než 10 krypt šlechtických i měšťanských, mezi nimiž vyniká hrobka obnovitelů kostela, hrabat Kauniců. Zastavme se u nich na okamžik. Před hlavním oltářem zlatý nápis na těžkém kameni zvěstuje, že tu spočívá Sepulcrum Fratrum Praedicatornm čili Hrobka bratří kazatelů, zřízená roku 1744. Vchod do ní však vede z křížové chodby za kostelem od té doby, co roku 1776 císařovna Marie Terezie zakázala hýbat kameny ve chrámech, takže nový vchod musel být prokopán zvenčí. Podle svědectví návštěvníků je to hluboké sklepení s několika chodbami pod presbytářem. Uvnitř je plno rakví, některé jednotlivě, jiné naskládány na sobě, leckterá otevřená a dobře zachovaná, jako tělo zesnulého v ní odpočívající.

V kryptě pod oltářem je pohřbeno několik vynikajících členů brněnského konventu. Nejslavnější z nich je brněnský rodák, otec Cyril Riga (+ 1758). Tento profesor vídeňské univerzity požíval neobyčejné vážnosti u městské rady brněnské. Věnoval jí knihu svých „Chvalořečí o svatých“. S ním odpočívá v kryptě jiný zdejší rodák otec Albert Vojtěch Marggraf (+ 1711), který jako převor dominikánského konventu (1703-1711) provedl přestavbu svatomichalského kláštera a kostela. Z bratří laiků, dlužno připomenout oba slavné budovatele hlavního oltáře, sochaře Dominika a jeho bratra Jana Damascéna a pak bratra Cyrila Neudorfnera. Ke kryptě bratří dominikánů přiléhá zprava kromě hrobky kolovratské, nacházející se pod dlažbou bolestné kaple, rozsáhlá krypta v někdejší gotické kapli klášterní, kde byli pohřbíváni zámožní měšťané.

Uprostřed chrámu na podlaze se nachází dříve vypuklý, nyní osekaný erb z barevných kamenů. Je to náhrobní kámen největšich dobrodinců chrámu sv. Michala. Pod náhrobním kamenem vedou do hrobky krásné schody. V klenutém sklepení hrobky lze spatřit pět rakví. Čtyři jsou umístěny pospolu. Mají hranolovitý tvar. V nich odpočívají hrabě Vilém Lev z Kaunic (+ 1655) a jeho druhá choť Eleonora z Ditrichštějna (+ 1687), a s nimi jejich syn Dominik Ondřej (+ 1705) s chotí Marií ze Stahremberku. Stranou stojí pátá barokní rakev. Její víko je poodsunuto. Visí z ní cíp pluviálu. Zřejmě zde odpočívá prvorozený syn pana Dominika, Karel z Kounic (+ 1717), který byl biskupem lublaňským.

Kromě těchto strážců sv. Michala nelze opomenout ani velký hřbitov v památné křížové chodbě. Křížová chodba nebývala jen místem zotavení a časného odpočinku, ale také společným pohřebištěm. Po tři až čtyři století tam nalézali bratři dominikáni věčný odpočinek. Jak bylo zjištěno při náhodných vykopávkách, zejména při prohlubování sakristie roku 1909, leží nebožtíci v zemi v polovičních rakvích v řadách proti sobě. Nápisy v kruhových a ozdobných epitafech, dosti čitelné, poodhalují roušku o osudech některých bratří. Tak např. se dozvídáme, že zde byli uloženi ve 14. století bratr Jakub a bratr Hildebrand, který byl již jáhnem, když uprostřed léta zesnul.

Mezi bratřími našel poslední útočiště i nejeden dobrodinec. Hned u vchodu nám nejstarší latinský nápis sděluje, že dne 3. dubna roku 1300 zesnula a zde byla pochována paní Cecilie, a záhy po ní i sestra Jitka, sestry řádových bratří Oldřicha, Damiána a Bartoloměje. Na prastarém vyobrazení lze rozeznat podobu obou zesnulých i postavy bratří, kteří se za ně modlí. Na mnoha místech byly také ve zdivu křížové chodby zřizovány ve zdech pohřební výklenky, kam byla ukládána a zazdívána těla zesnulých. Těchto hrobů s různými pozůstatky se našlo několik. Nejznámější je nález z roku 1830, kdy u sv. Michala hospodařily rakouské vojenské úřady. Tehdy se při stavbě regálu sesulo zdivo jednoho pohřebního výklenku a na zkoprnělé vojáky hlědel mrtvý rytíř v plném brnění. Krásná zbroj byla ihned zabavena, vyčištěna, a poslána do Vídně, aby mohla zdobit někteiý z vídeňských zámků a zámečků.

V polostinu někdejší rajské zahrady tušíme půvabné zátiší, které tu bývalo, dokud klášter spravovala církev. Jako nepomíjející připomínka kulturnějších časů našeho národa stoupá k náhodnému návštěvníkovi vůně kadidla z otevřených oken sakristie a zdaleka doléhá ozvěna varhan a tlumený zpěv Božího lidu. V takové chvíli se lidské duše zmocňuje posvátná nálada, nepopsatelný dojem.

Přichází k nám jako pozdrav nehynoucí meditace věků.

+++

SMYSL UTRPENÍ

Představme si psa, který je zraněn. Odvedete ho k lékaři a ten mu působí bolest. Pes vzhlíží vzhůru, dívá se na vás a nechá veterináře provádět bolestivý zákrok. Bez ohledu na bolest zůstává klidný. Nemůže rozumět smyslu své bolesti, proč dostává injekce a je znehybňován obvazy, ale způsobem, jímž se na vás dívá, dává najevo bezmocnou důvěru ve vás, důvěru, že mu lékař neuškodí.

Je pravda, že ani člověk není schopen v plné míře porozumět nejvyššímu smyslu utrpení, ale my - nezávisle od problému zla - víme, že Bůh existuje, a že zde nějaký konečný smysl jednoduše musí být. Poznáni tohoto smyslu není záležitostí rozumu. Pouhé přemýšlení nám nemůže odhalit konečný smysl, jak jednou řekl A. Einstein - ale spíš víra. Neboť poznání jde u křesťanů ruku v ruce

s vírou a důvěrou v Boha. Nemůže být nesmyslem, co vychází z nekonečného rozumu, i zlo, bolest a utrpení, to všechno musí mít nějaký smysl, neboť pokud existuje Bůh, má smysl vše, co existuje. Člověk nemůže prolomit rozměrový rozdíl mezi lidským světem a světem Boha, ale přesto může dosáhnout nejvyššího smyslu skrze svoji víru a důvěru v Něj.

J.P.Sartre - jeden z nejdůležitějších ateistů nové doby - praví, že život nejen že nemá žádný smysl, ale i otázka jeho smyslu je nesmyslná. Člověk je jen absurditou, zbytečnou vášní, která věčně zůstane sama sobě tragickou otázkou. A Sofokles hovoří ústy kolonských starců: „Ze všeho nejlepší je nikdy se nezrodit, žiješ-li, je nejlepší obrátit se tam, odkud jsi přišel.“

Zamysleme se pouze nad jedním: Vidět cokoliv a nevidět zároveň Bohem, který to vše udržuje v existenci a dává mu smysl, znamená žít ve světě funkcí a ne v reálném světě. A vidět zlo, bolest a utrpení a nevidět při tom Boha znamená ještě něco daleko horšího, zoufalství, absurditou a beznaděj. Cesta odnikud nikam.fra Girolamo

+++

Výklad apoštolského vyznání víry

podle sv. Tomáše Akvinského ¨

Článek X.

SPOLEČENSTVÍ SVATÝCH, ODPUŠTĚNÍ HŘÍCHŮ

35. O společenství dobrých v Církvi.

O sedmi svátostech

Tak jako v přirozeném těle úkon jednoho údu je prospěšný pro celé tělo, tak je tomu i v těle duchovním, totiž v Církvi. A protože jsou všichni věřící jedním tělem, je dobro jednoho sdíleno druhými. Jeden druhému sloužíme, jako jednotlivé údy. (Rím. 12,5) Mezi jiným je nutné věřit v to, co předávali apoštolově, totiž že společenství dobrých je v Církvi, to je to, co nazý váme Společenstvím svatých. Mezi všemi články církve je základním článkem Kristus, neboť je hlavou. Išechno podrobil pod jeho nohy a ustanovil jej svrchovanou hlavou církve. (Efez. 1,22) Je tedy dobré, že je Kristus ve společenství se všemi křesťany, jako mužova hlava se všemi údy Toto společenství se uskutečňuje

skrze svátosti Církve, ve kterých je sila Kristova utrpení, která se uskutečnila k přinesení milosti na odpuštěni hříchů Způsobů těchto svátostí je sedm.

První je křest, jenž je take obnovou duchovní. Neboť jako život tělesný nemůže být, pokud by se člověk nenarodil téiesně. tak i život duchovní nebo v milosti nemůže být, jestliže by se člověk nenarodil duchovně. Toto rození se uskutečňuje křtem. Jestliže se kdo nenarodí znovu : vody a z Ducha s\'atého. nemůže vstoupit do Božího království. ( Jan 3.5) Je tež nutno vědět, že jako se člověk narodí jen jednou, tak platně pokřtěn muže být jen jednou. Proto svatí přidávají: Vyznávám jeden křest. Moc křtu je v tom, že očišťuje od všech hříchů, jak co do viny, tak co do trestu, proto nem křtu přičítáno žádné pokání, jakýkoliv by byl hříšník, a jestliže by po křtu ihned zemřel, jeho prostřednictvím vzlétne do života věčného. Odtud je také, že z moci úřadu je dovoleno křtít jen kněžím, avšak z nezbytnosti je dovoleno křtít komukoliv. Forma křtu je tato Já tě křtím ve jménu Otce, i Syna, i Ducha svatého. Tato svátost nabývá moci od utrpení Kristova, Všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli isme pokřtěni v jeho smrt. (Řím. 6,3) Odtud také je, že jako byl Kristu tři dni v hrobě, tak se uskutečňuje trojí ponoření do vody.

Druhá svátost je biřmování. Neboť jako v těch, kteří jsou zrozeni tělesně, jsou nezbytné schopnosti ke konáni, tak duchovně zrozeným je nezbytná síla Ducha svatého. Proto i apoštolově k tomu, aby byli silni, obdrželi Ducha svatého po nanebevzetí Kristově Zůstaňte ve městě, dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti. (Luk. 24,49) Tato síla posiluje ve svátosti biřmování. Proto ti, kteří se starají o děti, musí mnoho dbát, aby byly biřmovány, protože v biřmování se posiluje velká milost. A jestliže by odpadl, bude mít větší milost biřmovaný než nebiřmovaný, neboť ten bude mít více z milosti.

Třetí svátost je Eucharistie. Neboť jako v tělesném životě, poté co se člověk narodil a schopnosti obdržel, je mu nezbytný pokrm, aby byl zachován a udržen (při životě), tak v životě duchovním po obdržení schopností mu je nezbytný pokrm duchovni, což je tělo Kristovo. Jestliže nebudete jist tělo Syna člověka a nebudete pít jeho krev. nebudete mít v sobě život. (Jan 6,54) A proto podle řádu Církve musí každý křesťan jednou v roce přijmout tělo Kristovo, důstojně a čistě, protože jak je řečeno Kdo ji a pije nedůstojně, totiž s vědomím smrtelného hříchu, u něhož nebylo doznaní, nebo se veřejně nezdržel, bude jíst a pit pro sebe soud. íl.Kor 11,29)

Čtvrtá je svátost smíření O životě tělesném platí, že kdykoliv by kdo onemocněl a neměl by lek, zemřel by, a tak je tomu i v životě duchovním. Proto je nezbytný lék k opětnému nabyli zdraví, tím (lékem) je milost, která je dána ve svátosti

pokání On ti odpouští všechny nepravosti, ze všech nemoci tě uzdravuje. (Žalm 103,3) Také pokání musí být trojí:

a) lítost, bolest, s příslibem zdržení se (hříchu)

b) vyznání hříchů v celistvosti

c) zadostiučinění, čímž je dobrý skutek

Pátá svátost je pomazání nemocných. V tomto životě jsou mnohá úskalí, jenž hrozí, že člověk nebude moci vykonat úplné očištění od hříchů. A protože nikdo nemůže vstoupit do života věčného, jestliže by nebyl dobře očištěn, je nezbytná taková svátost, kterou by byl člověk očištěn od hříchů a vysvobozen od nepravostí a připraven ke vstupu do nebeského království. Touto svátostí je pomazání. Ne vždy pomůže tělesně, ale (samotný) statečný život neumožňuje spásu duše. Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchu, bude mu odpuštěno. (Jakub 5,14) Tak tedy skrze výše uvedené patero svátostí je dán dokonalý život. Ale protože je nezbytné aby byly tyto svátosti udělovány skrze předem určené služebníky, proto je nezbytná (šestá) svátost řádu, jehož služebníky jsou tyto svátosti udělovány. Není k tomu důležitý jejich život, jestliže někdy tíhnou ke zlu, ale moc Kristova, skrze kterou mají výkon těchto svátostí, jejichž jsou udělovateli. Proto až nás všichni pokládají za služebníky Kristovy a správce Božích tajemství. Toto je šestá svátost, totiž řád. (l .Kor. 4,1)

Sedmá svátost je manželství. Život v manželství není životem ve hříchu. Může být životem ke spáse. Život manželský je spojen s laskavostí mezi manžely, extrémní formy žádostivosti tak mohou vést ke smrtelnému hříchu. Skrze tuto sedmou svátost jsme následováni odpuštěním hříchů, a proto je ihned dodáno: Odpuštění hříchu. Proto také je dáno apoštolům odpouštět hříchy, a proto se má věřit, že služebníci Církve, kterým je dána tato moc od apoštolů a apoštolům od Krista, mají v Církvi moc svazovat a rozvazovat. Je také nutno vědět, že je nám sdílena nejen moc utrpení Kristova, ale také zásluhy Kristova života. A cokoliv dobrého by učinili všichni svatí je sdíleno v lásce bytím, neboť všichni jsou jedno: Jsem druhem všech, kteří se tě boji a tvých ustanovení se drží. (Žalm 119,63) A proto je kdo žije v lásce, je účastný všeho dobrého, jež je učiněno na tomto světě. Ale přece jsou zvláštní oni, pro které se stává zvláštní jakékoliv dobro, neboť jeden může přinést zadostiučinění za druhého, jak je zjevno v dobrodiních, která mnohá společenství vykonávají pro druhé. Tak tedy skrze tato společenství jsme přiváděni ke dvojímu: první totiž, že zásluhy Krista jsou sdíleny všemi, další, že dobro jednoho je sdíleno druhým. Pročež vyloučení (lidé) jsou mimo Církev proto, že kazí po všech stránkách všechno, co je dobré. To je větší ztráta, než ztráta jakékoliv dočasné věci. Je také jiné nebezpečí, neboť je zřejmé, že skrze tuto podporuje bráněno ďáblovi, nemůže nás pokoušet, ale když je kdo vyloučen z této podpory, ďábel nad ním snadněji zvítězí. Proto když byl někdo z prvotní církve vyloučen, ihned s ním ďábel zmítal i tělesně.  Z latiny přeložil fra Jan III.OP

+++

Co je to kontemplativní život? (pokr.)

Falešný mysticismus se uchyluje i dnes k výstředním projevům porušené lidské přirozenosti, aby zadostiučinil propasti lidské touhy po hloubce života. Sv. Tomáš a Mistr Eckhart nezdůrazňují v mystickém spojení psychologický jev kontemplace jako nejdůležitější. Naopak se zdůrazňuje to, co říká sv. Jan (I Epišt. 4,16): „Kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh v něm“. Vzájemným spojením „zůstávání“ sv. Tomáš zdůrazňuje prvky a platnost kontemplace nejen psychologicky, nýbrž i teologicky. Kontemplace je vzájemné zůstávání (possessio) jednoho skrze druhého. Boha v duši a duše v Bohu. „Může-li člověk dostat více než svého Boha“, říká Kristus bl. Jindřichu Suso. Prožívání citové je vnější pohnutka. Obsahuje v sobě žár a oheň a nejčistší radost, kterýžto oheň je sám přeměňován a nabývá hodnoty spolupoznání milovaného Božího přítele.

Láska si neuvědomuje svůj předmět než skrze poznání. Ale milovaný Bůh dostává (v člověku) přiléhavější skladbu a stává se přiměřenější a souladnější. Je více spojen s duší v kontemplaci, láska jakoby se přelévala přes poznání a naopak. Obohacuje poznání a převyšuje kontemplativní vhled. Jde o zkušenost, v níž duše je pasivní tajemným dotčením, ale vytryskne nejvyšší její činnost. Uskutečňuje se Dionysovo: „Pati divina“. Duše zakouší, že je milována, prožívá nevypověditelné, je stržena, odpovědí je láska více než může pochopit intelektuálně, teprve patření na Boha naplní vše bez niezí. Duše tímto darem Božím míří ke spojení s Boží skutečností a vchází do styku s Ním. Není to účinek jen vlastní snahy, i když snaha pochází z milosti, snaha je jen prostředkem, který uzpůsobuje, aby se uskutečnil bytostný řád účasti na Boží přirozenosti, a to ve vyšším stupni. Kontemplace v duši pochází z Boha a navrací ji zase k němu. Je to život z Krista a v Kristu, v němž vládne Nový Zákon evangelia podle zákona, jaký vládne obecně i v řádu přirozeném: každá věc je určována podle toho, co má v sobě nejlepšího a nejhodnotnějšího.

V Novém Zákoně je nejhodnotnější milost Ducha sv. daná skrze Krista a jeho vykoupení, která je principem nového života, v něm je i milost viry Podle sv. Pavla (Řím 3,27): „Zákon živého ducha v Kristu mne osvobodil od zakona hřichu a smrti“. Sv. Augustin komentuje: „Co jsou zákony Boží vepsány v našem srdci, ne-li přítomnost Ducha sv.?“ To je primární element a základ přítomnosti Boží. Duchovní zákon má i druhotné elementy tj. dispozice plynoucí z milosti, ctnosti, disponuji k činnosti a k dílu. Věřící jsou poučováni, co mají věřit a co činit, jsou milostí ospravedlňováni, to je Zákon evangelia, v druhotných částech vyjadřuje víru a jine ctnosti, ale i příkazy, ktere řídí vášně i činy. Duch vše oživuje uvnitř milostí a láskou. Kdo dosáhne spojení s Bohem, poznává Boha Božím způsobem, takže Bůh v něm záři ve všech věcech, všechny mu dávají poznat z Písma: „gustate et videte, quoniam suavis est Dominus“. Touha a žízeň duše po Bohu se stává citelnější a chápe se každé myšlenky nebo činu, který je obraz touhy uhasit žízeň: „Kdo žízniš, pojď ke mně a pij!“ Radost, kterou duše prožívá v kontemplaci, není jen radost z odhalené pravdy, ale je to jakýsi druh souladnosti a zalíbení z Božího dobra, je to láska k Bohu, která je výsledkem kontemplativního vztahu, není to jen poznání. Je to záliba z přítomnosti Boží, s nímž nás láska spojuje, záliba z toho, koho milujeme.

Mezi první úsvit života iluminativního patří objev v duši, že Bůh je Otec a věřící jsou jeho děti. Nastává nový život z nového příchodu Krista do duše. (Eckhart to vyjadřuje slovy Písma: Venit Jesus, inquoddam castellum ). Kontemplace má základ v božských ctnostech a spadá do teologické oblasti. Její struktura a pravdivost je naukovým předmětem teologie. Je ovocem a výsledkem výsostné predestinace a milosti, kterou je Ježíš Kristus Spasitel a prostředník mezi Bohem a člověkem bez všech lidských zásluh. Vychází to ze Zdroje, z něhož Slovo Otci spolu věčné se stalo člověkem přijatým do jednoty Boží Osoby, pro něž člověk povstal a pro něž se stal synem Božím. On je Bůh-člověk, pramen milosti jako Hlava lidstva, z něhož všichni dostávají míru podle míry Kristovy. Z téže milosti se stává člověk křesťanem, z téhož Ducha sv. je znovuzrozen, z něhož Kristus jako člověk byl počat. Z téhož Ducha sv. se děje odpuštění hříchů, z něhož se stalo, že Kristus člověk byl bez hříchu. Z téhož zdroje pochází, že Bůh dává rozvoj milosti z téhož Ducha sv., která se projevuje v kontemplaci. Do skladby kontemplativního života patří i projevy duchovního života jako je projev ctnosti nábožnosti. Je to síla a pohotovost, kterou vzdává člověk Bohu úctu, jež mu patří, a uskutečňuje řád a vztahy k Bohu. Vyjadřuje vědomí postavení stvořených bytostí k Bohu Stvořiteli a cíli života jako výraz podřízení svrchovanosti Boží a má rozměr všeobecnosti. Člověk je před Stvořitelem uprostřed celého vesmíru, od něhož má svůj původ a on jediný v něm objevuje vztahy souladu a nutnosti k Bohu. Metoděj Habáň OP

+++

STOJÍME NA ROZCESTÍ

Zdálo by se, že výklad společenských událostí, poměrů a rozporů pouze hospodářskými a politickými příčinami patří minulosti. Vždyť přece takové výklady pokaždé vedly do slepé uličky. Kdo podle nich někdy jednal, skončil v plynové komoře nebo v Gulagu. A přece se zdá, že dnešní společnost se chová jako dítě, které nedbá na tyto zkušenosti. Z hlediska hospodářského a politického se naivně znovu vydává vstříc stejně nesmyslným a sebevražedným pokusům.

Zástupy odmítají uznat, že v oboru politickém jako hospodářském se projevuje hlubší duchovní krize. Vidí sice pěnu na vzedmuté vlně davů, ale vlastní příčinu vzepětí zástupů, manipulovaných hesly pomocí sdělovacích prostředků, neznají.

Co je podstatou dnešního zmatku a neklidu? Symbolicky to vyjadřuje antické umění. Tak slavná hrobka krále Mausola v Halikarnassu, označovaná zajeden ze sedmi divů světa, je zdobena reliéfem, zobrazujícím boj se vzbouřenými Amazonkami. Taktéž Diúv oltář v Pergamu je zdoben reliéfem, představujícím boj mezi bohy a titany. Zde a jinde se opakuje odvěký námět vzpoury démonických mocností proti božské nadvládě. Současně se v těchto antických chrámech odehrávala modloslužba, když se ta místa stala střediskem zbožňování vládce světa. Apoštol Jan píše do Pergama: Vím, v jak nebezpečném místě bydlíš: tam, kde je trůn satanův. (Zj 2,13) Proto také Stalin dal zbudovat Leninovi mausoleum v Moskvě právě podle takového antického vzoru.

Tento odboj vládce světa prolíná světovými dějinami. V takových dobách - a my to právě prožíváme - protože ve hříchu chodí lidstvo stále v bludném kruhu - přichází k platnosti slova Apokalypsy: Protože jsi vtažný, ani studený, ani horký, vyplivnu tě z úst. (Zj 3,16) Zloba se zdvihá v celé své strašné posloupnosti. Odhazuje každou masku a neštítí se žádné podlosti. Namísto totality fašistické, nacistické a komunistické znovu napřahuje po světě své spáry totalita peněz a konsumentství, která umožnila tyto hrůzné totality ve dvacátém století. Místo soustředěné totality se roztahuje po světě rozptýlená totalita peněz, snažící se strhnout celé lidstvo do zběsilého tance kolem zlatého telete.

Tento svět se neobrodí v žádné sametové revoluci, ani působností nějakých neosobních kosmických sil, které by ve správném hvězdném uspořádání měly přivodit nějaký lepší stav lidstva. Lidstvo se pozvedne z této morální zbahnilosti jedině tehdy, když odhodí každou polovičatost a s rozhodnou důsledností upřímně vyzná: Nebudeš mít jiného boha mimo mne. (Ex 20,3)

Dnes a nyní je ten velký okamžik dějin, kdy člověk stojí na křižovatce, kde se musí rozhodnout: Buď - anebo! Buď se vrátit k Bohu, a tedy přitakat životu, a tedy s Boží milostí jít k sebepřekonání hranic lidství, růst s pomocí darů Ducha sv. od Božího dětství až k dospělému přátelství s Bohem, který nás k tomu zve a volá, anebo odmítnout Boží pomoc a pokoušet se o něco jen vlastními lidskými silami, a to je cesta k sebevraždě. Božství a titanismus se chystají k poslednímu měření sil.

Dnešní spotřebitelská civilizace, která vede lidi k nezodpovědnému požitkářství, je civilizací smrti. Tato civilizace nás klame o skutečnosti stupňujícího se soupeření božství a titanismu. Především nás vede k podceňování démonických sil. Největší ďáblovou lží je tvrzení, že ďábel vlastně vůbec neexistuje. Jinou lží civilizace smrti je přeceňování sil člověka. Proto démoni vyráží do útoku právě tehdy, kdy si člověk pyšně domýšlí, že je ve svém postavení ve světě neochvějně pevný.

Kdo chce naši době rozumět v celé její hloubce, musí číst Zjevení sv. Jana. Ale i naopak: kdo chce plněji porozumět Apokalypse, musí ji číst z hlediska naší doby. Teprve potom začne chápat světodějný a nadčasový význam Písma svatého. Pochopí, že to, co je sv. Janovi zjeveno a co on nám zaznamenal ve velkolepých obrazech o boji andělů s démony, o působení mimozemské stvůry v dějinách vykoupeného Božího lidu, o konečném vítězství Beránka a o Beránkově posledním soudu nade vším. Teprve pak nahlédne do oné vznešené logiky „jiného světa“, ze kterého se k nám sklonil Boží Syn, aby nikdo z lidí nezahynul, ale měl život věčný. Teprve potom lidé pochopí, že Kristus není záležitostí jen nějakých skupin, vytlačovaných mocnými a úspěšnými vládci světa na okraj společnosti. Uznají, že Kristus a jeho tajemné Tělo nejsou žádné překonané přežitky minulosti, které lze lehce odmítnout anebo zaměnit s Buddhou. Naopak se ukáže, že Bohočlověk je smyslem všech lidských dějin, a že jeho kříž není jen dřevo z Golgoty, nýbrž má kosmický rozměr - už pro nezměrnost lidského hříchu, jehož trest Kristus stále ještě zadržuje, a nám, kdo jej svátostně vyznáváme a litujeme ho, dopřává své milosrdenství a odpuštění.

V Kristu se k člověku sklání nekonečná duchovní síla a moc, aby člověku otevřela cestu v milosti posvěcující k dosažení bohorovnosti. V Kristově kříži je obnoven přístup k Božímu životu pro každého člověka. Ale nejen proto, aby člověk odmítal svůj přirozený život, nýbrž aby dokonale podmanil své životní prostředí uvnitř sebe i kolem sebe, a s Boží milostí, aby toto prostředí připodobňoval k svrchovanému životnímu prostředí božskému, jaké se nachází v Nejsvětější Trojici.

Nositel civilizace smrti odmitá Krista proto, že stále ještě nepoznává v tom, kdo nachází příbytek v rozvalinách a troskách minulých totalit mimozemského Odpůrce, který vystupuje jako světová velmoc. Současný světák nazývá křesťanství mýtem, který' neobstojí tváří v tvář složité výpočetní technice a „všudypřítomným“ hromadným sdělovacím prostředkům. Nechápe, že všechny skvělé vymoženosti a pyšné „jistoty“ žijí stále ještě z nesmírné síly a skutečnosti, vycházející z nevyčerpatelné síly Beránka, nesoucího kříž za naše viny. I když se tyto síly nikdy nevyčerpají, nelze na ně lehkomyslně spoléhat. Až se čas naplní řekne Bůh své DOST! Potom bude každému člověku, a často až hrůzně jasno, čím člověk opravdu je, a čím jsou ony velmocensky se prosazující démonické síly, proti jejich svrchovanému Původci. Pak bude každému jasno, jak si musí člověk jako jedinec i jako společnost počínat, aby se ubránil zhoubným vlivům této světské velmoci. Přitom se vyjeví, že vše, co činí náš život smysluplný, je dáno výhradně působením oněch ohromných duchovních hodnot, které nám byly dány životem a nesmírnou obětí Ježíše Krista.

Odpůrce křesťanských hodnot, Nietzsche a jeho žáci, usilujíci o přehodnocení hodnot tak, že z nich nezbude nic božského, nakonec sám volá: Zabili jste Boha. Ale ještě nevíte, co se stalo. V tom titanském vzmachu bez Boha a proti Bohu se člověk pokusil překročit svůj stín. A výsledek? V zájmu vyššího lidství se člověk vzdálil od své lidské přirozenosti až k bestii, ničící každý lidský život. Hrůzným způsobem potvrdil platnost „zákona“ NEGACE NEGACE: Kdokoli zapře Boha, nutně zapře také sebe sama. Kdo se postaví proti Bohu, třeba i z těch nejušlechtilejších lidských ideálů, se dříve nebo později nutně postavi proti každému člověku.

Jinou stránkou této vzpoury titana proti Bohu je, že člověk ošidí Boha o svou nesmrtelnou duši, a svou vlastní duši ošidí ještě víc - ošidí se o svrchované Dobro, o „Boha samého. Co je člověku platné, že cesty, po kterých pyšně prošel, jsou lemovány doklady jeho velikášství, ať je to Siegfriedův obranný val, průplav VOLGA-DON, plynovod ORENBURG, nebo hory uranové hlušiny.

Mimozemské stvůře s nadlidskou inteligencí, která zkameněla ve svém stálém: Nebudu sloužit! však nestačí ani desetimilióny obětí Gulagů. Na lidském životě jí nezáleží. Vláda kolektivní bestie dnes prožívá peredyšku, a nabírá dech a síly. Žijeme v době, která může znovu rozvinout všechnu logickou důslednost a odklidit poslední překážky, odhodit všechen stud, a vrhnout světové síly k nové utopii. A zase v zájmu vyššího lidství, sametovějšího, a v zájmu světového řádu a míru, a zase bez Boha a zase proti Bohu!

Nedejme se uspávat zdáním kolektivní bezpečnosti těch, kdo tvrdí, že lidi nejlépe sblíží hospodářský nadbytek nebo to, že nějaké lidi sjednoti jejich společná bída. Nepodléhejme sebeklamu, že mír mezi národy zajistí nějaká světová velmoc, ke které se ti slabší přitisknou. Nedejme se zmást nějakou ideou míru pod atomovým deštníkem, když se to staví na pohyblivých píscích bezbožné nebo protináboženské civilizace smrti. Všechno řečnění vzdělanců o poučenosti lidstva Osvětimí nebo Gulagem je nezodpovědné zatemňování pravdy o lidské přirozenosti, která se obnovuje pouze v Kristu ukřižovaném, vzkříšeném a svátostně pokorně přijímaném.

Pevným základem kultury života je kult. Proto správně říká Einstein, že bez náboženství by lidstvo bylo dodnes na úrovni barbarů. Náboženství pomohlo lidskému pokroku ve všech oblastech.

Stojíme na prahu Nového roku. Stojíme na rozcestí. Kudy se vydáme? Cestou jakéhosi vysněného samovývoje lidskosti, který nakonec ústí do změkčilosti a zvrhlosti, nebo se pokorně otevřeme vlastní proměně skrze Krista a v Kristu? fra Tomáš B

+++

Dříve se stávali lidé otroky fyzickým násilím. Dnes jsou zotročováni množstvím peněz a luxusem, který lze za peníze pořídit.

                                                                                          Mahatma Gándhí

Bludárium

Hereze a chybné názory vystupující v dějinách církve

4. Pelagianismus

Pelagius byl irský laický mnich, který žil na počátku V. století v Římě. Zatímco východní bludy činily vykoupení nemožným, Pelagius je činil ve svém učení téměř zbytečným. Učil, že:

1. Lidská přirozenost je sama od sebe schopna, tak jak je, vyvarovat se hříchu a získat zásluhy pro spásu. Člověk tedy může bez Boží milosti sám od sebe zachovávat zákon a tak dojít spásy.

2. Dnešní člověk se neliší dispozici od Adama před pádem. Hřích prarodičů tak je pouze hříchem osobním, nikoli dědičným a jeho následek se týkal pouze jich samých. Adam nám tudíž dal jen špatný příklad.

3. Křtem se neodpouští dědičný hřích, je to pouze vstupenka do Božího království.

Touto naukou zpochybnil Pelagius nutnost vykoupení a tím křesťanství jako celek. Pelagiovi v jeho učení nešlo ani tak o teorii, ale o životní skutečnost, nevylučoval zcela nadpřirozenou Boží milost, ale myslel si, že člověk může také sám jen vlastní silou dosáhnout spásy, s milostí Boží připouštěl, to jde ovšem snadněji.

Proti těmto názorům ostře vystoupil sv. Augustin, který ve svých spisech objasnil nauku o milostech. Pod Augustinovým vedením odsoudila synoda r. 416 Pelagiovo učení a papež Inocenc I. Pelagia a jeho žáky exkomunikoval. Papežovo rozhodnutí ovšem situaci nevyřešilo. Pelagius složil obratně formulované vyznání víry a poslal je po svém žáku do Říma. Tomu se podařilo získat na svou stranu nového papeže Zosima, který pelagiány rehabilitoval. Na to pohotově reagoval sv. Augustin formulováním 9 článků o milosti a dědičném hříchu, které odeslal do Říma. Papež posléze zrevidoval své rozhodnutí a potvrdil heretický charakter pelagianismu. Blud byl definitivně odsouzen na koncilu v Efesu r. 431, později byl oživen u Kalvína a Jansenia.

Semipelagianismus

Téměř ve stejné době, kdy vystupuje Pelagius se svým učením se v jižní Gálii především mezi mnichy šíří hnutí, které tvrdí, že člověk sice může dosáhnout ospravedlnění jen skrze Boží milost, ale k víře může dojít zcela sám, tedy bez spolupůsobení Boží milosti. Tito mniši dále učili, že po dosaženi ospravedlnění již neni člověku třeba nadpřirozené milosti, aby zůstal ve stavu spásy. Tato nauka poněkud umírněného pelagianismu tzv. semipelagianismu byla odsouzena na synodě v Orange r. 529 v 25 článcích, vybraných především z prací sv. Augustina. Jelikož dosavadní zastánci tohoto bludu uznali svůj omyl, byl spor ukončen.

Podle literatury zpracoval fra Rafael

+++

Kurs duchovního života

Kapitola III.

Třetí obrácení - Vstup na sjédnocující cestu dokonalých

Všichni byli naplněni Duchem Svatým. Sk 2,4

Dosud jsme mluvili o druhém obrácení, nezbytném pro vnitřní duši, aby přešla z cesty začátečníků na cestu osvěcující. Viděli jsme, že podle mnohých duchovních spisovatelů i u apoštolů nastalo druhé obrácení na konci umučení Krista Pána, zvláště u sv. Petra po trojnásobném zapření Krista. Sv. Tomáš Akvinský učí /Commentarium in Matthaeum, c.26,74/, že apoštol Petr litoval hned, když se na něj Spasitel podíval, a že jeho lítost byla účinná a rozhodná.

A přece sv. Petr s apoštoly nechtěl jaksi věřit, že Kristus Pán vstal z mrtvých, přestože jim to zvěstovaly svaté ženy jako zázrak a Pán Ježíš vícekrát jim to předpověděl. Zpráva o zmrtvýchvstání Spasitele zdála se jim blouzněním. /Luk 24,11/

A když váhali uvěřit, že Spasitel vstal z mrtvých, dali jaksi najevo, píše sv. Augustin /viz S. Augustinus, In Ionnem, tr.25, n.3 a Berno 265, n.2-4/, že by to bylo přenáhlené uskutečnění obnovení izraelského království tak, jak si to oni představovali. To je vidět z otázky, kterou dali Božskému Spasiteli v den jeho nanebevzetí: „ Pane, obnovíš v tomto čase království pro Izraele? „ /Skut. 1,6/

Bylo jim vskutku ještě zapotřebí mnoho vytrpět před obnovením království, které mělo být vznešenější, než si to oni představovali. Učitelé duchovního života mluví i o třetím obrácení čili přetvoření apoštolů, které se stalo o Letnicích. Všimněme si tedy, jaké účinky mělo toto přetvoření v jejich životě, neboť v přiměřeném stupni totéž se musí uskutečnit i v nás. Kristus Pán připravil apoštoly na nové přetvoření tak, že nanebevstoupením tělesně od nich odešel.

A my zapomínáme na to, že toto odloučení se velmi bolestně dotklo apoštolů. Kristus Pán se stal jejich životem, jak praví sv. Pavel: „ Kristus je pro mě život a smrt zisk“, a jejich láska k němu rostla denně. Nuže není třeba se divit, že po nanebevstoupení se cítili jako na poušti, že v duši proživali smrtelnou úzkost. Byl to pocit tím bolestnější, že Božský Spasitel už napřed oznámil apoštolům, jaké utrpení je očekává. Aspoň nedokonalou představu o jejich duševním rozpoložení dává nám dobře vykonávané a prožívané duševní soustředění pod vedením horlivého kněze, neboť se zdá, že to byly dny velmi krátké, že jsme nevyužili jejich bohatství. Oči apoštolů upřeně hleděly k nebesům. Při umučení Krista Pána byli zdrceni, ale nyní viděli, že Pán je úplně opouští, a to je jaksi uvedlo do zmatku. Po umučení Pan Ježíš byl ještě mezi nimi. Nyní jim ho kdosi bere a oni věřili, že už ho nikdy neuvidí - V těchto duševních temnotách se připravovali na přijeí svatodušní milosti

1. Duch Svatý sestupuje na apoštoly

Všichni setrvávali na modlitbách se ženami a Marii.

Skutky apoštolské zaznamenaly toto /Sk 2.1-4/: „A když nastal den Letnic, byli všichni pohromadě na jednom místě. A najednou se ozval z nebe hukot, jako když přicházi silný vítr, a naplnil celý dům, kde přebývali. I objevily se jim jazyky, rozdělující se jako oheň a usadily se nad každým z nich. A všichni byli naplněni Duchem Svatým a počali mluvit rozličnými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat.“

Nebeský hukot, podobný prudkému větru, byl náznakem tajemné a velmi účinné činnosti Ducha Svatého. A ohnivé jazyky nad hlavami apoštolů obrazně představovaly to, co se mělo uskutečnit v jejich duších. Často se totiž stává, že velkou milost předchází vnější překvapující znamení, které nás probudí z dřímot, je to jakési božské procitnutí.

V našem případě je náznakovost velmi jasná. Jako oheň očišťuje, osvětluje a zahřívá, tak i Duch Sv. apoštoly důkladně očistil, osvítil a nadchl. Hle, hluboké očištění Duchem Svatým.

Když se tu mluví o očisťující a přetvořujíci milosti, doporučuji pročítat hluboké studie sv. Tomáše Akv. o daru rozumu a moudrosti a též Temnou noc od sv. Jana z Kříže, kde se mluví o účincích daru Ducha Sv. v duši.

A sv Petr vysvětluje /Sk 2,17/, že to už předpověděl prorok Joel /Joel 2,28 /: „A stane se, že v posledních dnech“, řekne Pán: „Vyliji ze svého ducha na všeliké

tělo a budou prorokovat A každý, kdo bude vzývat jméno Páně, bude spasen . „

Duch Svatý už přebýval v duších apoštolů, ale tímto viditelným posláním /viz sv. Tomáš S.tli., 1, 43, 6kl rozmnožil v nich posvěcující milost, ctnosti s dary, protože je osvítil a posilnil, aby se stali svědky Spasitele na celém světě a to i za cenu vlastního života. Ohnivé jazyky naznačují, že Duch Sv. zapálil v duších apoštolů plamen Lásky, o němž mluví sv. Jan z Kříže.

Na apoštolech se splnila slova Krista Pána: „Utěšitel, Duch Svatý, kterého Otec pošle v mém jménu, ten vás naučí všemu a připomene vám vše, co jsem vám řekl.“ Jan 14,26/ Apoštolově se sami divili, že rozmlouvají rozličnými jazyky, oslavujíce velké skutky Boží. Apoštolově si tak uvědomili, že musí kázat Evangelium všem národům, jak to nařídil sám Pán Ježíš: „Jděte, učte všechny národy.“ Mat 28,19/

+++

ROZJÍMÁNÍ U JESLÍ

Pane, nějaká úzkost mi svírá prsa,

v čelistech bolesti se zmítá tma

mé chudoby i sípot jejích vzdechů,

úzkost pevná jak kamenné hrady

prázdné a syčící větrem,

jak studená chodba duše má.

 

Pane, učiň, ať spadne pečeť její,

rozlom již prsten tíhy mrazivý,

ať svatá noc, jež Tebe ovinula

režnou rouškou, chudou vůní sena,

přilne mi na tvář rozpuštěná

v pláč pokorný a zářivý.

 

Pane, zjevení Tvého kříže těžkne, 

rozvaž mi cípy zlaté chudoby,

dej perlení slz mým očím, jež vidí

z mocné ruky Tvé sršet požehnání

v koruny písní zvichřených krví,

v kmen jazyka, jejž oheň ozdobí.

 

Pane, košile žíněná mrazu i práce

přilehla těsně na bedra dní;

ve výheň jeslí vlož mé srdce z hlíny,

otři s mysli mé smutku prach líný,

na srdce mé jak na pastýře drsné

dnes vlídně, ó Pane, pohlédni!

Jan Dokulil

+++