ŘÍJEN 1996

Ročník II. 1996                                                                                                                                   Číslo 10

 

Povýšena nad anděly

P Kolda z Koldic OP (+ 1327)

 

Jméno P. Koldy z Koldic, dominikána zpočátku 14. stol., známe z Pasionálu abatyše Kunhuty, kde jsou zachovány některé jeho spisy. Pocházel z české větve šlechtického rodu Koldiců, býval papeíským penitentiářem v Římě, lektorem v klášteře s\>. Kli ment a v Praze, inkvizitorem pro pražskou a olomouckou diecézi, provinciálem českých dominikánů. Kritické vydání zatím nalezených Koldových spisů připravil k vydání P. Augustin Scherzer OP: Archivům Ord. Praed. Roma 1948

Nyní se podívejme, zdali bychom nenašli pro Pannu Marii vhodné místo v nejvyšším řádě. Tento řád se nazývá serafové, protože pro svou obzvláštní blízkost ke Stvořiteli plane mocněji žhoucí láskou. Ale kdo může milovat větší láskou, než miluje rodička své dítě? Chceš vědět, jakou láskou matka milovala Syna, jehož jako Panna porodila? Abych dokázal lásku Matky k Synu, používám zde slova sv. Jeronýma, který napsal Demetriadě: „Jakou silou duše na něčem lpí, poznáme až tehdy, když to ztratíme a bolest působí žádost zase míti milované.“ Tato slova si důkladně zapamatuj, když je slyšíš, rozjímej v mysli a jasně poznáš, jakým žárem lásky hořela Matka k Synu.

Vždyť když jej jako dvanáctiletého ztratila v chrámě, naříkala a s pláčem a s žalem v srdci jej hledala tři dny. „Synu“, „praví, proč jsi nám to udělal, já i otec tvůj jsme tě s bolestí hledali“. Zajisté, když naříkala nad ztraceným, tak touto bolestí ukázala lásku, kterou jej milovala. Nějako ty, lenošný človíčku, jenž se unavíš hledáním Boha za jednu hodinu! Ona však tři dny bez ustání hledá a tím vyjadřuje svou lásku a bolest. A i tehdy, když už jej nalezla, dále trpí jeho odloučeností, až svého Syna sama vidí mezi dvěma lotry na dřevě kříže. Z toho tedy moudře usuzuj na sílu a velikost lásky, když Syn trpí, Matka snáší pravá muka. On je přibit na kříž a zároveň i její duch je křižován očekávaje poslední věci. Jemu krutý kat bolestnými ranami rozrývá kůži a tělo, její duše volí spíše popravu než tak krutou podívanou. On je proboden kopím, ona je neméně zraňována mečem Simeonovým.

Jistě, že Krista miloval Jan, jenž byl při tom a plakal. Milovala jej Magdaléna a naříkala, bědovaly ženy s jeho známými a příbuznými, když to vše zdaleka pozorovali. Ale nečteme, že by někdo z nich byl alespoň špičkou zasažen. Jediná ze všech Maria je proklána. Co jiného z toho všeho, moji bratří, usoudíme, než že v lásce a bolesti se nikdo nemůže přirovnat k Matce.

Tedy jen ten, kdo je neznalý Písma může pochybovat, že je Svatá Panna povýšena nad serafy. Bezpochyby tedy přesahuje zásluhy andělů a lidí a raduje se nyní výslovně vyvýšena hned po Kristu nade všemi kůry nebeskými. Slušelo se vpravdě, bratři nejmilejší, aby se tak stalo, jak bylo řečeno, jestliže se jen uváží tajemství Písma. Nikdy by totiž Pán v Písmě nenařídil ctít rodiče, kdyby On sám, jenž dal zákon, ve vlastní Matce nebyl učiněn poslušným zákona a kdyby sám nevyplnil, co uložil. Ctí tedy Matku ten, jenž dal zákon o ctění rodičů. Ale kdyby ji nevyvýšil nad všechny tvory, jaká by to byla zvláštní úcta? Nade vše ji tedy Syn povýšil a posadil v nebesích po své pravici.

Ale řekneš snad: když tak vysoko bydlí, nás hříšníky z takové hlubokosti neslyší. Takové myšlenky, ať tě, prosím, ani nenapadnou! Neboj se její vznešenosti! Syn totiž nezbavil svou služebnici pokory, ačkoliv ji ustanovil Královnou nebes a podřídil jí všechny tvory. Neboť zde milostiplná pamatuje vždy na ty, kdo jsou jí pamětliví. Kdo tedy bude hledat její ochrany z celého srdce, bezpochyby všeho, oč bude prosit, dostane. Tak totiž praví v promluvě sv. Bernard: „Ten ať se jedině nepřipojí k tvým chválám, který nezakusil sám, žes mu byla nápomocna v jeho potřebách, když tě věrně vzýval.“ Jako by říkal: nic takového nelze nalézt.

Přeložil Otec Tomáš

+++

Zahrádka

Na zahrádce mezi keři

objevil jsem divé zvěři

úkryt věru příjemný.

 

Jenže šelmy na zahrádce

netušily, že tak krátce

svoje bytí utají.

 

Spolu s duchem okřídleným

od Pána mi přiděleným

slotu tu jsme vyhnali.

 

Netrvalo to tak krátce

od zápasu na zahrádce

a už znova v sadě vzruch.

 

Děkuji ti, můj ty Pane,

že tvá milost na mne kane

po boku mém strážný duch.

 

Na zahrádce mezi keři

objevil jsem, že divé zvěři

úkryt zatím neskýtám.

 

Proto pomáhej mi, Pane,

 ať se stane, co se stane,

umět šelmy vyhostit.

fra Augustin III. OP

+++

O SVATOSTI

Svatostí vytvoříme z celého světa rodinu Božích dětí. Jenom tak to bude rodina šťastná, svorná, žijící v pokojné lásce našeho milovaného Otce na nebi. Musíme se modlit za rozervané, opuštěné a bloudící duše, které ztratily Boha a tím Otce, a proto současně i vědomí, že všichni lidé jsou bratři. Musíme přinášet oběti a nabízet je Bohu, aby neosiřely duchovní obce, aby nevyschly svátostné prameny milosti Boží a štěstí pro hladová lidská srdce. Musíme se obětovat prostě za kněžská a řeholní povolání. Prosme našeho Otce a naši Matku na nebi, ať se obnoví úcta ke kněžství, a svatá důstojnost nadšeného a věrného kněžského života ať strhuje víc než pouhé slovo. Neboť kněz nejenom hlásá, ale také zprostředkuje otcovství a bratrství z Boha a je naším otcem a bratrem na místě Božím. „Otče náš, Ty jenž jsi na nebesích, buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi, a odpusť nám, jako i my odpouštíme. . .“ Svatost musí být radostná:

a) kvůli Bohu, aby totiž Bůh viděl, že jsme opravdu šťastni a vděčni za jeho nesmírné dary,

b) kvůli lidem, aby nám totiž věřili v apoštolátě. Neboť svět je plný smutku a bolesti, a proto zatrpklá svatost nemá světu co dát, naopak zatvrzuje lidi proti Bohu, poněvadž z ní nevyplývá krása vykoupení z bolesti,

c) kvůli nám, neboť nejpravdivější a nejúčinnější prožití svatosti je mít a vyzařovat štěstí z Krista.

Ano, je to úžasná věc, můžeme-li si uvědomit sebe a tuto zemi, a přesto naším úsměvem říkat jiným lidem, že tento náš život, tyto naše strasti, tyto naše šedé dny, tyto naše pozemské bolestné lásky skončí rájem!

Proto opravdová svatost a účinný apoštolát jsou nemyslitelné bez radosti a bez úsměvu. „Králi věčného štěstí a Královno svatosti, doveďte nás do svého království. Přijímejte můj každý úsměv jako mé vyznávání víry, naděje a lásky - ale také jako mé pokání, jako mou pokoru. Usmějte se na mne i vy, až začnu umírat a usmívat se tady naposledy...“ Svatost není možná bez pokání, neboť bez pokání není možné odpuštění. Pokání a kajícnost je důležitou podmínkou svatosti, protože bez pokání ani nepřichází, ani neroste milost, a bez milosti je v nás všechno mrtvé a prokleté. Pokání a kajícnost v nás udržují živou svatost, neboť nás brání před pýchou. Každý hřích ničí milost, avšak pýcha nadto ničí i to dobré, co jsme udělali. Pokání a kající skutky konečně urychlují i duchovní zrání světa, dokončují a doplňují dílo Kristova vykoupení. Kající svatost umožňuje nejúčinnější apoštolát, protože nejenom přesvědčuje a získává duše, nýbrž přímo je nese k Bohu. Proto je nutné žít kajícně, činit pokání duchovní i tělesné, být spolu ukřižován s Kristem za sebe i za lidstvo. „Milosrdný Bože, zjev nám naši odpovědnost za spásu světa...“ Svatost znamená plnost a dokonalost života. Dokonalý život předpokládá jistotu o odpuštění hříchů. Té se nám dostává rozhřešením. Svátostné odpuštění hříchů naprosto neznamená, že se hřích prohlašuje za neskutečný, ale znamená, že Kristus v okamžiku naší lítosti a udělovaného rozhřešení bere do jedné ruky naše hříchy, kdežto do druhé ruky své smírné utrpení, svou krev, a ukazuje to Otci. Žádná lidská vina nemůže převýšit cenu Kristovy krve, proto může být odpuštěn každý hřích. Člověk o to ovšem musí mít zájem. Vědomí nekonečné ceny Kristovy krve, vylité za všechny hříchy všech lidí od počátku do konce světa, zaručuje mír a pokoj kající duši i po největších zločinech. Rozhřešení nás vrací do stavu křestní nevinnosti, do ráje. „Beránku Boží, ty snímáš hříchy světa - smiluj se nad námi, odpusť nám...“

Svatost, anebo peklo: není střední cesty. Ke konci církevního roku, začátkem adventu mluví Ježíšova církev ke všem svým věřícím vlastními Ježíšovými slovy z evangelia o konci věcí, života a světa. Peklo je, a bude věčné, říká Ježíš Kristus.

Lidská bytost tam bude bez konce trpět, poněvadž lidský duch je nespalitelný, avšak lidské špatné životní dílo tam shoří. Z života pak zbude jenom věčná prázdnota a věčná výčitka, že jsme to zavinili sami. Ano, není třetí cesty: buď svatost anebo peklo. Někdy Bůh zasáhne milosrdně naši bytost úderem bolesti, silné jako peklo. A tu pochopíme všechno: vynutili jsme si u lidí určité zdání, vnutili jsme o sobě lidem určité mínění, avšak nyní vidíme jasně, že to neodpovídalo pravdě. V bolestech se obnažila naše bytost podle pravdy a nyní chápeme, že jsme jako ostatní lidé, slabí, ješitní, neukáznění, a přitom odkázaní na trpělivost a snášenlivost druhých lidí. Naším obnaženým srdcem se dotýkáme samých kořenů života, sestavujeme znovu svou pravou podobu, ale již podle skutečnosti.

Povstáváme pod vedením Boží milosti, vykoupeni ze sobectví a přetvářky. Vracíme se k lidem bratrsky, neboť již k nim nepřicházíme povýšeně jako svatí a dokonalí, nýbrž pokorně jako ostatní obyčejní lidé, „lkajíce a plačíce v tomto slzavém údolí“. „Matko milosrdenství, Orodovnice naše, obrať k nám své milosrdné oči a ukaž nám Ježíše, abychom podle něho s tvou pomocí opravili celou osobnost a stvořili si novou duchovní tvář...“

Svatost nebo peklo: to platí i pro naše dílo, pro náš apoštolát. Musí se něco stát, ano, všechno se musí změnit. Naše cesta byla pochybená. Mluvíme a píšeme pro lidi, kteří mají už zájem o Boha. Avšak, co se zástupy, které se kalně valí kolem nás, aniž zaslechnou náš hlas? A to je přece většina. Musíme opustit vyzdobené kostely a jít do ulic a na rozcestí, do továren a na hřiště. Také tam za ty umřel Kristus, také za ně jsme mu odpovědni. Musíme se vrhnout i mezi ty, kteří ho ještě vůbec neznají, nebo ho znají málo a špatně. Cí vinou ho nepoznali? Čí vinou ho odmítají'1 Běda nám, jestliže je to naše vina. Musíme opustit úzké kroužky, kde jsme zbožňováni, a jít tam, kde c»e bude po nás plivat. Náš apoštolát se podobá honosnému troubení do prázdna. Musíme se obrátit k určitému cíli, zachytit všechny duše a vytvořit z nich něco stmeleného, organisovaného pro lásku: Ježíšovo tajemné tělo, statečné v utrpení pro naději a šťastné z Boha. „Královno apoštolů, jde o Kristovu čest a o věčnost duší. Pros za nás, vztáhni na naši obranu svou ruku, odvrať od nás peklo a vypros nám svatost. ..“

Svatost má smutek nad odmítajícími. Svatost probouzí v duši i jakousi vnitřní trýzeň: vidíme stále jasněji Boží krásu a dokonalost. Boží štěstí a pokoj. Zachycujeme očima svého ducha sladkou harmonii stvoření a průzračnou čistotu vesmíru. A my, lidé0 Nevědomost, neznalost Boha, lidí a sebe. Lhostejnost, ano někdy i neláska k těm, kteří patří k Bohu a k nám, svým křtem, kněžstvím, anebo řeholními sliby. Někdy i vyložený posměch a nevážnost (cynismus) vůči svatým věcem a vůči svatým lidem. Války, krev a nenávist místo lásky a pokoje, jedním slovem, soustavné porušování Božího řádu, posměšné odmítání Boží lásky. „O Moudrosti, která jsi vzešla z úst Nejvyfšího - ty se rozpínáš od konce ke konci a rozvrhuješ všechno sladce: přijď a nauč nás cestě rozumnosti.. .“ Svatost přináší do duše také jakýsi smutek: vidíme otevřená nebesa a nekončící proudy nadpřirozené, nezasloužené milosti a Boží pomoci. A člověk? Obrací se stále jen a jen do země, prchá před nebem, před láskou, před Bohem a lidmi. Přitom se zoufale rouhá, že Bůh ho nevidí, že Bůh ho neslyší, že Bůh mu nepomáhá, že Bůh nemluví a nezasahuje. Avšak, co by z nás bylo, kdyby Bůh opravdu neviděl, anebo kdyby opravdu zasáhl podle našeho chvilkového rozpoložení? Svatí mají mít před očima připravenou věčnost. Svět se od meh liší tím, že se zařizuje především zde na zemi, v tomto životě a pro tento život. Odmítá ráj Boží a chce ráj svůj. Proto nemá a nebude mít nikdy opravdového klidu. Je zavalen věcmi, ale má stále hlad. Žije ustavičně ve strachu, že to, co hromadí bez Boha a proti Bohu, se mu nečekaně ztratí z rukou. Dává hrát ustavičně hudbu, aby neslyšel vlastní svědomí. Ve své pomatenosti, ve svém deliriu jako by hltal vlastní výkaly za trest, že pohrdá Boží milostí. Zachrání ho jenom to, že Bůh sám jako Spasitel prorazí nebesa a tvrdá srdce lidí a sestoupí až na zem, až na dno lidských srdcí. Snad této lásce svět neodolá. „O, Adonai, Pane můj a Vůdce domu izraelského - ty ses zjevil Mojžíšovi na poušti v ohni planoucího keře a dal jsi mu zákon na Sinaji: přijď a vykup nás svým rozpjatým ramenem...“P. J. M. Veselý OP

+++

Pokora

Představme si Diogena, který špinavýma nohama chodil po krásném koberci u Platona a přitom tvrdil, že šlape po pýše Platonově. Byl Diogenes skutečně pokorný? Naopak - intuitivně cítíme, že Diogenes šlapal pýchu pýchou jiného druhu. K tomu, abychom dokázali pochopit hlouběji význam slova pokora, nestačí jen intuice, nýbrž je třeba význam tohoto slova postihnout hlouběji. Již Sv. Tomáš se pozastavuje nad tím, že staří Řekové mluví o všech ctnostech, jen ne o pokoře. A vysvětlení nachází v tom, že základním rysem pokory je úcta k Bohu a podrobení se Boží vůli. (S. Th. 2-2,161) Tedy jen ten, kdo si je vědom toho, že bez Boha je ničím může být opravdu pokorný.

Co je tedy pokora? Pokora je ctnost, která usměrňuje lásku k správnému chápání osobní důležitosti a velikosti. Pokora se projevuje především správným úsudkem o sobě samém. V každém člověku je něco úžasného a velikého, a to je Boží dar, a zároveň nějaký nedostatek a to je slabost přirozenosti. To, co je v nás dobré, musíme připisovat Bohu, zatímco to, co je nedostatkem a slabostí souvisí jen a jen s námi. Pokorný člověk se tedy pokládá za hodna cti vzhledem k darům Božím, které nezaslouženě obdržel, ale zároveň za ubohého vzhledem i nedokonalostem. Pokora nás vede k opravdové sebeúctě a zároveň k úctě bližních. Celé naše chování a jednání má být proniknuto skro a opravdovostí, ovšem nikoli křečovitě a uměle, protože pak by taková ; nebyla ničím jiným, než přetvářkou a skrytou pýchou

Světci nazývají pokoru kořenem všech ctností. Podle sv. Řehoře Ve všechny ostatní ctnosti bez pokory uschnou a nevytrvají. Také sv. Bei z Nursie věnuje ve své řeholi pokoře celou 7. kapitolu, která již podle a svým umístěním v pořadí kapitol vyniká jako nejdůležitější a je „sr a mistrovským dílem celé řehole“. Sv. Benedikt ve své nauce o pokoře sp tuto ctnost s duchovním zráním člověka. Chápe pokoru jako cestu zrání, dává Bohu v životě člověka stále více a více prostoru tím, že nás stále více ott Boží přítomnosti. Také sv. Augustin, který je nazýván učitelem pokory, mlu této ctnosti. Podle jeho slov nestačí v duchovním životě jen mířit do výšky, ai třeba kopat i základy. Čím výše se má pnout koruna do vrchu, tím hlouběji n strom zapustit kořeny a základem a kořenem dokonalosti je právě pokora.

Náš život můžeme přirovnat k vystupování po žebříku dokonalosti. Te žebřík stojí na zemi, na které začíná naše pouť a vede do nebe, místa vět blaženosti, kam jsme všichni povoláni. Jednotlivé příčky tohoto pomyslné žebříku jsou ctnosti, které nás vedou do nebeských výšin. Každá ctnost je ovse ještě zakotvena ve dvou svislých břevnech žebříku, která vše spojují. A tato svis břevna jsou tvořena pokorou. Bez nich se náš žebřík změní pouze v hromac polínek. Nezapomínejme tedy při našem vystupování po žebříku dokonalos kontrolovat, zda naše ctnosti jsou opravdu pevně zakotveny v pokoře, abychom s nezřítili a nemuseli po bolestném pádu opravovat pracně žebřík a začínat opě s novým výstupem. fra Rafael III. OP

+++

STVOŘENÍ NEBO EVOLUCE ?

Kniha Genesis Starého zákona hovoří o stvoření světa v šesti dnech. Když čteme Starý zákon dále, mimovolně se zdá, že od okamžiku stvoření až do našich dnů neuplynulo více než šest až sedm tisíc let. Lidé až do minulého století přijímali těchto šest tisíc let jako jistotu; neměli žádného důvodu, aby si mysleli něco jiného. Současná věda se postavila proti takovému výkladu stáří vesmíru a vyvrátila od té doby platící názory o šestitisícileté historii světa. Jenom člověk je o mnoho starší a Země a vesmír ještě dávno před ním.

Co však počít se šesti dny? Co se sledem událostí a stvoření věci podávaných v Genesis, objevením se Slunce, Měsíce a nakonec Země?

Podle církevní tradice je Bible považována za Bohem vnuknuté dílo, a tedy dílo nutně pravdivé. Ovšem tomuto tvrzení je třeba správně rozumět: církevní učitelé nikdy nepovažovali Genesis za nějakou dějepisnou nebo přírodovědnou příručku. Bible je dílo teologické, kniha o Bohu, v níž je nutné správně rozlišovat: mezi obsahem - tím co Bible vypráví a formou - to znamená: jakým způsobem to vypráví. O Bibli budeme později dohovořit podrobněji, ale na tomto místě si řekneme alespoň toto: v Boží moci je nejen uzpůsobovat slova do vět podle jejich významu, ale dávat význam i věcem a událostem, které jsou těmito slovy vyjádřeny. Církevní otcové nepovažovali knihu Genesis za vědecký popis vzniku světa. Už sv. Augustin ve spise „De Genesi ad Litteram“ píše, že tato kniha se nemá brát doslovně. Podle jeho názoru stvořil Bůh nejprve „zrníčka“, prvky, které se měly postupně vyvíjet až v náš vesmír. (Sv. Augustin měl několik teorií o šesti dnech, ale ani v jedné nebral tyto dny doslova.)

Nejpalčivější otázka se samozřejmě týkala člověka. Genesis hovoří o dvou prvcích, o zemi a dechu Boha. „Utvořil tedy Pán Bůh člověka z hlíny země a vdechl do jeho tváře dech života a stal se člověk žijící bytostí.“ Slovo utvořil znamená krátkotrvající jednorázovou akci? Nebo snad může označovat dlouhotrvající proces, v které se zvířecí organismy pozvolna vyvíjely (pod Božím impulsem) do okamžiku, kdy v důsledku této evoluce by některé z nich dospěly do svazku s duchovou duší? Je samozřejmé, že slovo „utvořil“ může mít různé významy. Samo o sobě neříká, který je pravý. Ale to nám neříká ani Církev. Už ve 13. století poukazoval sv. Tomáš na to, že hmota má jistou evoluční „chuť“ tendenci přijímat vyšší a vyšší vývojové formy. Názorně to ilustroval na vývoji lidského zárodku; nejdřív totiž žije zárodek životem vegetativním, pak sensitivním a konečně lidským. „Nejvyšším pak stupněm vývoje je lidská duše; a k ní směřuje hmota jako ke své cílové formě.“

Sv. Tomáš Akvinský měl samozřejmě na mysli jednotlivce, vývoj zárodku od početí k dospělosti, nikoliv vývoj druhů. Nicméně jeho vize vývoje hmoty je zajímavým dokladem, že z věroučného hlediska katolíci vždy mohli - pokud chtěli - uznávat jak stvoření lidského těla přímo z prvků obsáhnutých v zemi, tak evoluční proces, podle kterého lidské tělo pochází sice ze země, ale vývinem přes různé organismy

Nemohou však popírat samotnou skutečnost stvoření člověka Bohem. Ktomu nám ale zase nic neříká přírodní věda. Je třeba to důkladně promyslet, řekne-li třeba přírodovědec, že vše se děje „samo“, protože tomu tak chce Bůh. Jeho jazyk je jazykem přírodních věd - nikoliv teologie. Teolog ví, že stvořená věc má nutně stálý existenciální vztah k tvůrci. Je to Bůh, který nechává působit druhotné příčiny (které zkoumá přírodovědec), a ty si zachovávají svoji „samostatnost“, aniž by při tom na Něm přestával záviset.

Popis stvoření světa, jak ho popisuje kniha Genesis, podává tedy zjevnou pravdu, že všechno na světě, na co člověk hledí a čím je obklopený, i on sám, bylo stvořeno Slovem všemohoucího Boha. Tomu neodporují ani přírodní zákony, ani zákony logiky. Stvoření světa však není gesto dělníka ani umělce, který modeluje své dílo zvenčí a více se o ně nestará. Vztah Boha k druhotným (hmotným) příčinám je podobný vztahu umělce k nástroji, pomocí kterého tvoří a který působí přesně tak, jak si to přeje tvůrce, jenž s ním zachází. I tak účinek, kterým je třeba obraz nebo socha, patří zcela nerozdílně umělci i jeho štětci, či dlátu; a účinek, kterým je celý svět, celý nekonečný vesmír, patří plně a nerozdílně jak tvůrci, tak nástroji - jak Bohu, tak hmotě. Ale tvůrci patří přece jenom trochu víc.fra Girolamo

+++

 

OČISTEC

 

Ozvěny žalu zavírají ústa

a květiny se stáčejí do svého poupěte,

hrčivý potok zavíjí se v trávě,

had syčící, jemuž se vyhněte!

v kořeny boří se strom a vítr těžce

strhává za zlatou uzdu oblaka,

kov skřivanů nazpět zvoní v krajin měšce,

jež po boku nesou města bohatá,

na jazyk slétají se slova, jak vločky tají,

a česno polyká mdlé sliny němoty,

ohlížíš se, sám jsi, dni jsou rozmetány,

jen páru hnětou vesnic zamodralé rty.

 

Sám jsi a prázdné důlky otázek se plní,

rýžoviště noci sám si otáčíš.

Strhej závity smrti! a vůně stoupá znitra,

jak vínem jiskřivým se plní nebes číš.

 

Sám jsi a v pochvě chudoby je ztajen

hrot smrti vítězný a v pláči úsměv plá,

jsi nejmenší ze všech, a přece kořen duše

prorostl smyslů okna osleplá.

 

Zalykají se ústí řek a moře vzdouvá břehy,

čas návratu přišel, vítr si připial opánky,

přischlé jazyky jabloní, jar a vůní

mé slovo očistilo, v temnu řeřaví studánky.

Všechno je mé, leč jsem tak jiný

než ty, Ó beránku, květe a kameni!

Minulý smutku můj, jsi věrnost hlíny

a v růži vyvřelo tvé těžké příjmení!

Všechno je mé a jako vzdušný gejsír

vyšlehne s křídly orlů v klece plamenné,

pro srdce poslušné, pro pokoru slunce,

v sepětí vítězném tak náhle

všechno je mé!

Jan Dokulil¨

+++

Co je kontemplativní život?

Sv. Řehoř Veliký učitel duchovního života na západě po sv. Augustinovi zavedl do křesťanské spirituality dělení života na život kontemplativní a činný. Vyslovuje tím převahu, kterou může mít duchovní život, buď se věnuje převážně úvahovému životu rozjímavému nebo činnému, v němž má převahu činnost např. charitativní nebo vyučování, výchova apod. Sv, Tomáš užívá tohoto dělení, ale připouští i třetí druh „vita mixta“, jakési spojení obou v určitém vzájemném souladu, kde však podle teologického hodnocení činnosti např. kázání Božího slova vychází jako za svého zdroje z kontemplace. Podobně se ustálily i jiné pojmy pro lepší pochopení velkých skutečností v křesťanském životě na označení nejvyššího chování člověka k Bohu, které jsou vzaty z filosofického myšlení, kde mají přesný význam a analogicky mohou vyslovit i věci a vztahy, které se týkají Boha v nejvnitřnějšíni vztahu mystickém. Jsou to pojmy „actio-passio“: činnému základu odpovídá trpný a naopak, a to, čím je aktivní prvek činný, stává se tím, co pasivní přijímá, proto tvoří nedílnou jednotu.

Přesné pojmy racionálního rozboru poskytují i víře nebo rozvoji duchovního života velké dobro, aby dospěla spiritualita k plnějšímu pochopení sebe same, je-li dána do přesného lidského vyjádření. Zároveň se dospívá k pochopení, že pravdy viry a hlubšího života, zvláště o účasti na Božím životě skrze milost nejsou

člověku cizí, jsou naštěpovány na lidskou přirozenost. „Gratia non destruit naturem, sed perficit“. Víra je účast na Boží pravdě, proto sídlí v lidském intelektu. Láska je účast na Boží lásce, proto jejím sídlem je vůle. V teologickém myšlení dostává pojem kontemplace z evangelia Kristova podstatnou změnu, není jednoznačná s filosofickou úvahou, i když jejím předmětem je Bůh jako první příčina nebo nejvyšší jsoucno a dovede probudit radost z pravdy. Kontemplace ve vlastním smyslu je z víry spojené s láskou, v níž přichází duše k Bohu Otci, jehož láskyplná podnětnost uvádí duši do svého tajemství. Kontemplativní vzhled neztrácí svou intelektuální jakost, je však účinkem životního spojení s Bohem, kde dar lásky Boží, která spojuje s Bohem je spoluzákladem láskyplného spojení. V kontemplativním životě se jedná o přítomnost Boží, v níž je Bůh „intimior intimo meo“ podle sv. Augustina. Bůh je ve mně důvěrněji, než jsem já sám sobě. Je v ní jakási zkušenost, ale obsahuje i teologický pohled na celý řád jsoucna. Jako zkušenost obsahuje mystickou poddajnost vůči působícímu Bohu, protože jde o nadpřirozené dary, kde Bůh je činný základ a kde trpnost značí přijímat je a stávat něčím novým a to tím, čím je činný základ ve svém působení. Je to sdělování z Božích pramenů života. Sdělování Boží lásky a pravdy se stává zároveň nejvyšší činností ducha, kde Boží působení není jen „concursus“, jakési spolupůsobení dané na podporu osobní činnosti, nýbrž je to tvůrčí přítomnost Boží vštípená do kořene bytí člověka. Stává se v řádu bytí zdrojem nové vyšší svobody ducha a rozhodování, kde se duch zcela otevírá svobodně přílivu účasti na životě lásky a poznání, naděje a oddanosti, větší touhy po jednotě s Bohem pod vedením milosti a Ducha sv. Vše co je Božího i Bůh sám se stává výsostným způsobem předmětem poznání a lásky (nikoliv jako předmět stvořený hmotný), ale sdílený a dosažitelný duchem řádu v řádu milosti. I teologie a božské ctnosti by byly znemožněny, kdyby lidské schopnosti a teologické poznatky neměly objektivní ráz, to se týká např. jistoty Božího slova a vnitřního přilnutí k němu nebo jistoty o vykupitelském plánu Ježíše Krista Boha - člověka, jistoty o láskyplném souladu účasti na jeho blaženosti a na bratrství Ježíše Krista s lidmi atd. Vnitřní usebrání a trvalé úsilí o ctnosti a dokonalost duše jsou nutné a pocházejí z přítomnosti Božského předmětu, který je život, s nímž duše vešla ve spojení. O.Metoděj Habáň OP

+++

Dějiny dominikánů v Brně

Tradičním výrazem duchovního života podle sv. Dominika je mariánská úcta, projevující se kromě jiné také růžencovou pobožností. K pěstování této pobožnosti vznikají růžencová bratrstva. Doklady o těchto sdruženích sahají do 15. století, kdy je horlivě prosazoval dominikán Alanus de Rupe. Generální řádová kapitula stanovila pravidla pro jejich zakládání a činnost, (r. 1592) Účelem těchto sdružení bylo vždy vést své členy k časté společné modlitbě sv. růžence za odvrácení útoků nepřátel Kristova jména (tehdy hlavně Turků), a za přivedení všech bloudících do otcovského domu Božího, jakož i k větší přičinlivosti křesťanů v životě, aby z něho byla přesvědčivě znát přítomnost Kristova.

Také při dominikánském klášteře a kostele sv. Michala v Brně působilo takové růžencové sdružení. Vzniklo zřejmě již v 16. století, ale první písemný doklad o něm pochází z r. 1654. Tehdy hrábě Jan Magnus odkázal 300 zlatých ve prospěch růžencového bratrstva. A roku 1667 dal tento šlechetný muž na své náklady odlít v dílně brněnského mistra zvonaře Streckíússe dva zvony zasvěcené Panně Marii Růžencové pro kostel sv. Michala. Roku 1705 dal zhotovit ze stříbra a bronzu 15 vyobrazení tajemství ze života Ježíše Krista a Panny Marie, připomínaných v modlitbě sv. růžence. Byly určeny pro svatomichalské růžencové průvody stejně tak jako 15 nových bílých oděvů pro nosiče těchto obrazů tajemství. K tomu věnoval stříbrnou sošku P. Marie s pozlacenou svatozáří.

Růženec se u sv. Michala modlíval jak před bohoslužbami, tak i během samotných mší, a to s velkou slávou. Velká obliba, které se u brněnských věřících těšil svatomichalský růženec, nepochybně přispěla k vybudování celého hlavního oltáře jako růžencového, totiž zasvěceného Panně Marii Růžencové (r. 1743). Původně byl dřevěný, ale nyní byl nahrazen velkolepou mramorovou stavbou. Nádherné oltářní růžencové sousoší br. Dominika Kirschnera představuje 15 tajemství Korunování Matky Boží, a u jejích nohou dva přední světce růžencového bratrstva, sv. Dominika a sv. Růženu limánskou. Ostatních čtrnáct tajemství je vyobrazeno na oválných obrazech, rozvěšených na bočních zdech. Při modlitbách růžence se u jednotlivých tajemství ukazovalo na tyto obrazy. Dnes jsou tyto barokní obrázky velmi zašlé a ztmavlé. Prospělo by jim restaurování a ozáření světlem, vždy příslušné tajemství při modlitbě. To by věřící Brňané znovu poznali nejen úchvatnost této modlitby, ale především její účinný přínos při řešení tolika dnešních těžkostí.

Vedle růžence býval- dominikánský kostel oblíben pro loretánské litanie. Její pravidelnou modlitbu u dominikánů podpořil Ferdinand z Dietrichštejna. Ten si totiž v rámci své rodinné nadace, zřízené u dominikánů, vymínil, že se zde budou modlit každý pátek během celého roku. Jinak se brněnský Boží lid modlíval s dominikány loretánské litanie denně od 15. srpna do 8. září na poděkování za vysvobození Brna ze švédského obležení. Také dnes by prospělo Božímu lidu vyhradit si dobu k pravidelné modlitbě loretánské litanie na poděkování za osvobození Brna a celého národa od ruského komunismu, a za vysvobození ze sametového otroctví spotřební společnosti. V roc 1995 se konaly v Brně oslavy osvobození města ze švédského obležení. Skoro týden trvaly veselé oslavy. Byly zde trhy s tradičními výrobky lidové tvořivosti. Podle programu stanoveného staroslavnou radnicí se v těch dnech konaly v některých brněnských kostelech a na náměstích velkolepé podívané. Objevily se stovky bojovníků v dobových kostýmech a se zbraněmi z třicetileté války. Pochodovali ulicemi za nadšeného přihlížení Brňanů. Od rána do večera se na Dominikánském náměstí ozývaly salvy z tradičních zbraní. Přes všechno rozpustilé veselí však zůstal docela stranou tradiční duch úcty k Matce Boží, která vyprosila záchranu Brna. Loretánských litanií v dominikánském kostele se zúčastnil jen malý zbytek Božího lidu, zatímco většina slavících Brňanů se na náměstí Svobody oddávala vínku a medovině, aniž postřehla opuštěnou Bohorodičku na velkém obelisku. Proto nakonec i brněnské oslavy vyzněly jaksi do ztracena. Mnozí lidé na konci 2. tisíciletí pozbyli umění správně slavně slavit a ušlechtile se radovat, když zapomněli, že hlavním místem oslav je oltář Boží.

Odedávna má brněnský Boží lid zálibu ve slavných procesích. Od r. 1670 pořádali brněnští dominikáni s dovolením olomoucké biskupské konzistoře růžencová procesí v oktávě svátku Krve a Těla Páně. Na podzim bývalo růžencové procesí, zavedené papežem Piem V. na oslavu vítězství křesťanských mocností nad Turky v bitvě u Lepanta (7. října 1571).

+++

Duch svaté Zdislavy

Služba životnímu prostředí

Mezi závažnými úkoly moderního světa, které vyžadují zapojení ženy s jejím nezastupitelným zvláštním přínosem, vyniká její služba životnímu prostředí. Ženě přísluší velký úkol v zápase lidstva o obnovu tváře země a o vybudování zdravého, krásného a člověka důstojného životního prostředí. Jde o to vrátit modré planetě tvář domova všelidské rodiny.

Svět byl dán lidské skupině ke zvelebení, aby mu toto životní prostředí bylo pravým domovem. Avšak novodobé zprůmyslnění, k níž mužná civilizace vzepjala společnost, nedůstojně poznamenala přírodu. Znetvořila ji důsledky budování nové „babylonské věže“, skrývající se za heslem „vědecko-technická revoluce“. Smutně vyhlížející trosky krajiny a toků, právě tak jako mlčky

rostlinstvo a celá živá příroda čekají na svou záchranu, aby lidská rodina ila na modré planetě teplo domova a netoužila uniknout odtud do vzdálených in vesmíru.

Jastává hodina, ba už nastala, kdy se plně rozvíjí povolání ženy, chvíle, kdy získává ve společnosti možnosti, vliv, vyzařování, jakých dosud nedosáhla, i ve chvíli, kdy lidstvo prochází tak hlubokou proměnou, mohou ženy ené duchem evangelia, pomoci ohroženému lidstvu. Nedostižným vzorem zůstává Panna Maria, Matka Boží, neboť je výjimečné pouto mezi touto ou“ a všelidskou rodinou i s jejím životním prostředím. Stejná „Žena“, která ívá biblickým vzorem, má své poslání v konečném výhledu světa a člověka, Iřeném v knize Zjevení svatého Jana. Je to žena oděná slunce, s měsícem pod ma a s korunou z dvanácti hvězd kolem hlavy. (Zj 12,1) Můžeme říci: a“ podle míry kosmu, podle míry celého díla stvoření. (Mulieris dignitatem, 1, VII) Žena se účinně podílí na úkolech zařízení, od nichž závisí 'ování prvenství lidských hodnot a tím pracuje na významném apoštolském (Christifideles laici, IV,51) Na základě své příslušnosti ke Kristu, Pánu , účastní se laici také jeho úřadu vládce. Laici prožívají křesťanskou vládu vším svým duchovnim bojem, aby v sobě samých přemohli panství hříchu ,12), a dáváním sebe, aby sloužili v lásce a spravedlnosti Ježíšovi, který je men ve všech jejich sestrách a bratřích, především v těch nejubožejších. (Mt )) Když laici ve svém konání uspořádají stvořeni k blahu člověka, účastní se ykonávání té moci, s níž zmrtvýchvstalý Ježíš přitahuje všechno tvorstvo ě, aby je podrobil Otci. (Jan 12,32,1 Kor 15,28)

Dolečná křestní důstojnost je laikovi vlastní způsobem, který ho sice odlišuje íěží a řeholníků, nicméně neodděluje. Laikovi je vlastní světský ráz. Zvláštní ký ráz laiků je zároveň závazkem ke zvnitřňování. Laici jsou povoláni, aby kvas přispívali jaksi zvnitřku k posvěcení světa. Tak se „svět“ stává oblastí středkem křesťanského povolání laiků, neboť sám svět je určen k tomu, aby Otec oslaven v Kristu. Světský ráz laiků nemůže být chápán pouze iologickém smyslu, nýbrž i v teologickém a církevním. Bůh svěřil svět i, aby se účastnili na díle stvoření, aby vysvobozovali stvoření od následků u, a aby se sami posvěcovali v různých oblastech společenského života, ist. laici, 15-16)

Zdislava s Boží milostí vysvobozovala a dodnes vysvobozuje vnitřní životní prostředí lidí (Centesimus annus, 38) od následků hříchu, což se z lidského ska jeví například jako uzdravování. Sv. Zdislava dennodenně posvěcovala ú a základní strukturu humánní ekologie, jíž je rodina“. (Centesimus s,39) Avšak posvěcovala i vnější prostředí, které nás obklopuje dodnes. Na hrobě totiž nalezlo mnoho lidí, modlících se k svaté Zdislavě, vyslyšení i proseb. To jsou počátky „nové země“, tvořící skrze požehnání sv. Zdislavy :dy k očekávanému nebi. (II Petr 3,13) Tomáš Bahounek OP

+++

Výklad apoštolského vyznání víry

podle sv. Tomáše Akvinského

Článek VIII.

VĚŘÍM V DUCHA SVATÉHO

28. Duch svatý je Boží láskou

Jak bylo řečeno, Slovo Boží je Božím Synem, jako slovo člověka je početím rozumu. Ale člověk má často slovo mrtvé, totiž když člověk přemýšlí, co by měl dělat, ale chybí mu vůle ke konání. Jako když člověk věří a nekoná, tak jeho víru označujeme za mrtvou. O Božím slově je ovšem řečeno - Slovo Boží je však živé. (Jak. 2) Živá je řeč Boží (Žid 4,12), a proto je nezbytné, aby měl Bůh vedle vůle také lásku a jako je Slovo Boží Synem Božím, tak láska Boží je Duch svatým A proto má člověk Ducha svatého, když miluje Boha - Boží láska je vlita do ttašich srdcí skrze Ducha s\>atého. který je nám dán.

(Řím. 5)

29. Víra v Ducha svatého

Našli se však i tací, kteří špatně uvažovali o Duchu svatém. Ti často tvrdili, že byl stvořen a že byl menší než Otec a Syn a že byl služebníkem a posluhovačem Božím. A proto svatí k omylům tohoto odchýlení přidávají pět slov ve vyznání víry o Duchu svatém.

První je, jsou i jiní duchové - andělé, kteří jsou služebníky Božími. I šichni jsou vyslanci ducha. (Žid. 1,14) Ale Duch svatý je- Bůh je Duch. (Jan 4,24) Pán je však Duch. (2. Kor. 3,17) A proto kde je Duch Pána, tam je svoboda a ta umožňuje milovat Boha a přináší lásku. Proto je řečeno: V ducha svatého Pána.

Druhé je, že v něm je život duše, že je spojen s Bohem, když je sám Bůh životem duše, jako je duše životem těla. Bůh je spojen s Duchem svatým skrze lásku, protože Bůh sám je láska, a proto oživuje - Duch je, který oživuje. (Jan 6.64)

Třetí je, že Duch svatý je stejné podstaty s Otcem i Synem, neboť jako je Syn slovem Otce, tak Duch svatý je láskou Otce a Syna, a proto vychází z obou stran. Jako Slovo Boží je stejné podstaty s Otcem, tak i láska je stejné podstaty s Otcem a Synem. A proto je řečeno: Který z Otce, Syna vychází. A z toho plyne, že není stvořen.

Čtvrté je, že je totožný s Otcem i Synem podle uctívání. Ti, kteří Boha opra\'dově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. (Jan 4,23) Učte všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. (Mat.) Proto je řečeno: Který je s Otcem, i Synem zároveň uctíván.

Páté je ukázáno, že je totožný s Bohem, neboť svatí proroci mluvili o Bohu. Je však zřejmé, že kdyby Duch svatý nebyl Bůh, nebylo by řečeno, že proroci o něm mluvili. Ale Petr říká: Z popudu Ducha svatého mluvili lidé, poslaní od Boha (2. Petr 1, 21) Pán Bůh poslal mě i Duch jeho. A proto je psáno: Který mluvil skrze proroky. (Izai. 48,16) Petr také odstranil dva omyly, totiž omyl manichejců, kteří říkají, že Starý zákon nebyl od Boha, což je lež, neboť skrze proroky mluvil Duch svatý. Také omyl Priscilly a Montana, kteří říkají, že proroci nemluvili skrze Ducha svatého, ale jako blázni.

30. Plody, jejichž původcem je Duch svatý

Od Ducha svatého nám povstává množství plodů.

První očišťuje od hříchů. Smyslem toho je, že kdo tvoří, ten i opravuje. Duše je stvořena skrze Ducha svatého, neboť Bůh skrze něj koná vše, jelikož Bůh svou obdivuhodnou dobrotou působí vše. Jak by mohlo cokoliv trvat, kdybys ty to nechtěl. (Moudr. 11, 25) Dionisius ve 4. kapitole o Božích jménech píše: Božská láska jej neponechá bez potomků. Je tedy vhodné, že lidská srdce zničená hříchem jsou znovu obnovena Duchem svatým. Sesíláš-li s\'ého ducha, jsou stvořeni znovu, a tak obnovuješ tvářnost země. (Žalm 104, 30) A není to podivné, že Duch očišťuje, neboť všechny hříchy jsou odpuštěny skrze lásku. Odpuštěny jsou mnohé hříchy, nebol mnoho milovala. (Luk. 7,47) Láska přibývá všechna přestoupení. (Přísl. 10,12) Také Petr říká: Láska přiktyje množství hříchů. (I. Petr 4,8)

Druhý osvěžuje rozum, protože vše, co známe, známe od Ducha svatého.

Přímluvce. Duch s\>atý. kterého pošle Otec ve jménu mém. ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl. (Jan 14,26) Jeho zas\'écení vás učí všemu. (Jan 2,27)

Třetí obveseluje a zaměřuje k zachovávání Božích příkazů. Jestliže mě kdo miluje, řeč mou uchová. (Jan 14,23) Neboť Duch svatý umožňuje milovat Boha, a proto obveseluje. Dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha.

Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich. (Ezech. 36,26)

Čtvrtý posiluje naději na život věčný, neboť je jako pouto tohoto dědictví -Vněm byla i vám vtisknuta pečeť zaslíbeného Ducha svatého jako závdavek našeho dědichň. (Ezech 1, 13) Neboť jeho je archa života věčného. Smyslem toho je, že proto je lidem dán život věčný, jaký má Syn Boží. To se stává tak, že se připodobní Kristu. Někteří jsou pak připodobněni Kristu proto, že mají ducha Kristova, kterým je Duch svatý. Nepřijali jste přece ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž smíme volat: Abba, Otče! Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. (Řím. 8,15) Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče. (Gal. 4,6)

Pátý pomáhá nerozhodným a učí nás jaká je vůle Boží. Kdo má uši k slyšení, slyš, co Duch říká církvím. (Zjeven í) Abych slyšel jako učedníci. (Izaí, 50,4)Z latiny přeložil fra Jan III. OP

+++

Caterinato - Sladká Maria

Znáte sv. Kateřinu Sienskou jako zahloubanou na kolenou nad tajemnými - úradky milosrdné Boží lásky ohledně lidstva. Byla tak r.rávena sžírající láskou k bližním, chudým, nemocným a k hříšníkům, že milovala šíleně Církev - tajemné tělo Kristovo - složenou z Krista a z nás poutem přesvaté Krve Páně. Víme o její přesvaté žízni po této krvi očišťující a oživující lidstvo. Víme, jak hořela láskou ke Kristu ukřižovanému, který vydal svou krve za nás do poslední krůpěje. Víme, jak klečela v úžasu nad tajemstvím plnosti Božího života v Nejsvětější Trojici. Ale toto všechno u ní vyplývalo také z její velké lásky k Panně Marii.

 

Své listy začíná jménem Ježíše Krista Ukřižovaného a jménem sladké Marie... Sladká Maria, to bylo její stálé označení svaté Panny. Tak vychází z otevřeného boku Kristova, ale také z náručí Mariina, když mluví k papežům, biskupům, vládcům, ke kněžím i laikům i k hříšníkům... Všechny je volá skrze Marii, skrze Marii si troufá obracet se na ně, skrze Marii je prosí...

Matku Boží uctívala už od pěti let. Již v pěti letech uměla andělské Pozdravení, což ovšem není nic divného, protože i u nás toto děti umějí už v tom věku. Tímto pozdravením uctívala již jako dívenka na každém schodu svou Matku. V šesti letech se jí zjevil Pán a vštípil do jejího srdce živou lásku k sobě a k Matce Páně. Matku Boží prosila, aby jí zjednala milost ustavičného svatého panenství jako ta, která první zahájila řadu křesťanských panen. V sedmi letech prosila Matku Boží takto: Prosím tě. abys mi dala, abych mohla dostat za snoubence tvého jediného Syna, po němž touží každá žilka mé bytosti...

Byla to Maria Panna, která ukončila svým krásným zjevením trpkou zkoušku věrnosti nebeskému ženichu. Byla to také ona, která Kateřinu zasnoubila s Ježíšem. Řada zjevení Matky Boží doplňuje toto společenství s milou dcerou Kateřinou.

Ale nejenom zjevení, jež dnešnímu člověku říkají celkem tak málo a která by chtěl nějak historicky zdůvodněná, nýbrž celý život sv. Kateřiny, její modlitby, její činnost jsou naplněny vroucí zbožností ke sv. Panně, důvěrným obracením se k ní v potřebách Církve i v jejím vlastním duchovním životě.

Ve svém Dialogu se sv, Kateřina zmiňuje o spáse hříšníka, jehož Otec nebeský přijímá pro dětinnou úctu, kterou měl ke sv. Panně a zachoval si ji po celý život. Nebeský Otec praví: Nezapomněl jsem na úctu a lásku, kterou choval k přečisté a sladké Matce mého jednorozeného Syna. Pro její úctu ke Slovu jí uděleno, aby nebyl pohlcen pekelným démonem nikdo, kdo choval - ať hříšník nebo světec - pravou úctu a lásku k ní...

Jako si sv. Kateřina v horlivosti své apoštolské touhy vyprosila od Marie Panny všechny zachránit, tak si vyprosila duši bandity Nicoly Tuldiho. Prosila Pannu Marii: Maria, ach, jak toužím po této milosti, abys mu dala světlo a pokoj srdce, abych jej nakonec viděla obrátit se. Byla vyslyšena a list, ve kterém toto sděluje, končí jásavým hymnem díků.

K Marii zvedá zraky hříšníků, které chce obměkčit. Tak píše nevěstce v Peruggii: Nesmí ti to připadat těžké. Utíkej se k Marii sladké, která je matkou milosti a milosrdenství. Dovede tě ke svému Synu. Ukáže mu své prsy, kterými ho kojila, a pohne jej, aby se nad tebou slitoval. Tak jako všechny listy končí zvoláním: Ježíši sladký. Ježíši lásko! Tak končí tento list: Maria, sladká Matko!

Ještě několikrát se ve svých listech obrací k Matce Boží a obrací oči těch, které touží obrátit, k Marii, Matce milosrdné, k Matce hříšníků. Zapřísahá: Neodporuj slzám přečisté Matky, nepohrdej láskou, kterou chová k tobě přečistá Matka Maria, ani jejími prosbami...

Tak vede k Marii i duše čisté. Monně Pavole píše: Pamatuj, drahá sestro, na to. že jsi dala a odevzdala Marii sebe i všechny své dcery. Pros ji, ať vás přivede a odevzdá sladkému Ježíši, Synu svému. Učiní to jako sladká Matka, jako milostiplná Matka milosrdenství. Nebuď nevděčná, neboť ona nezamítla tvou prosbu. Převorovi Kongregace Panny Marie doporučuje ve jménu svatého shromáždění - kongregace, kterou jste zřídili ve iménu Marie, naší orodovnice, Matky milosti, milosrdenství a čistoty...

Rozmile hovoří o Matce Boží se svým otcem Raymundem. Připomíná mu, že to Maria jí ho dala za otce. Proto v Marii doufá, že se s ním zase setká v Římě. Vybízí ho: Stále se ve všem utíkejte k Marii. Zůstávejte ve své světničce s Marií. Přeje si, aby byl věrným služebníkem pravdy v Marii Panně.

Své žáky učila slavit každou sobotu jako den Mariin posty a modlitbami a zvláštní vzpomínkou a rozjímáním. Sv. Kateřina dobře prorozjímala život Panny Marie a doporučuje její vznešené ctnosti k následování. Tak především a nejčastěji doporučuje její pokoru a čistotu. Maria je vzorem pokory. Bůh, praví, oškliví si pýchu a miluje pokoru. Bůh tak miluje pokoru, že ho přesvědčila, aby právě jí svěřil svého jednorozeného Syna. A tato sladká Maria jej pak dala nám. Syn Boží se v ní vtělil až teprve tehdy, když vyslovila svou oddanost a pokoru, když se nahlas prohlásila jeho služebnicí... Tak také dokonalá duše říká s pokorou: Pane, hle, služebnice tvá, ať se mi stane podle slova tvého, ale ne, jak já bych chtěla. A tak počne božskou milost ve své duši.

+++

Bludárium

Hereze a chybné názory vystupující v dějinách církve

3. Kristologické bludy (část I.)

Pod toto označení patří ty falešné nauky, které zkreslují osobu a poslání Ježíše Krista a tím odporují církevnímu Vyznání víry. Je možno je rozdělit do tří skupin:

• bludy popírající pravé lidství Ježíše Krista, nebo je silně oslabují

• bludy jež popírají Ježíšovo božství

• bludy neuznávající jednotu (hypostatickou) božství a lidství v druhé Božské osobě.

Tyto bludy se šířily již v prvotní církvi, což se dovídáme z listů apoštolů. Tak sv. apoštol Pavel v listech Římanům 10,9, I. Korinťanům 12,3 a Soluňanům 5,1-11 vystupuje proti vykladačům, kteří popírají, že Bůh Ježíše vzkřísil z mrtvých, ten že vystoupil na nebesa, kde byl Otcem ustanovem za Pána a soudce na konci časů. V listu Kolosanům 2,9 píše apoštol Pavel proti těm, kteří nehledají spásu v Kristu, ale ve stvořených prvotních mocnostech. Sv. Jan zase odsuzuje ty, kteří zamítají Kristův příchod v těle a jeho Boží synovství. I přes tato napomínání apoštolů přetrval i v dalších dobách v církvi u některých sklon ke Kristologickým bludům.

Bludy popírající Kristovo lidství

Doketismus

patří do skupiny nauk popírajících plnou lidskou přirozenost Ježíše Krista. Doketismus je pokusem řecky vzdělaných kněží a učenců 2. století skloubit v jeden systém křesťanské učení víry s myšlenkami pohanské filozofie a různých, především orientálních náboženství. Pro stoupence tohoto učení bylo na základě jejich dualistického negativního postoje ke hmotě nemožné srovnat se se skutečným vtělením Boha v bohočlověka Ježíše Krista. Podle jejich učení by to vlastně byla degradace Ducha a posvěcení hmoty. Proto jednotlivé doketské školy navrhly různé modely, které různě chápaly Kristovo vykupitelské dílo. Jedni spatřovali v Kristu pouze formu Božího zjevení. Kristus přijal podle nich tělo jen zdánlivě (řecky dokein - zdát se), a proto také jen zdánlivě trpěl, nepodrobil se tedy „zlé hmotě“. Jiná skupina doketistů mluvila sice ještě o spojení Bůh-člověk v Ježíši, podle jejich názorů však začal Bůh přebývat v Ježíši při křtu v Jordánu a opustil jej před začátkem utrpení. Protože doketisté učí, že Ježíš Kristus trpěl a zemřel pouze zdánlivě, nemohou pak následně uznat ani jeho zmrtvýchvstání. U nich samých sice není tato negace zmrtvýchvstání ještě formulována, ale nacházíme ji až v některých pozdějších bludech (např. u katarů). Hlavním bojovníkem proti tomuto bludu byl sv. Ignác z Antiochie. Učitelský úřad církve odsoudil tato učení obsažená i v naukách manichejských (viz. minulé bludárium), Valentina a jiných.

Apollinarismus

Nauka dostala název podle Apollinaria mladšího (nar. 310), biskupa v Laodicei, který své učení odvodil od utkvělé představy, že Bůh se nemůže spojit s lidským tělem, které je ve své podstatě zcela hříšné. Proto učil, že člověk sestává nejen z těla a duše, ale i z ducha (nus). Ježíš má tedy jakousi duši pouze pro vegetativní a smyslový život a jeho duch je nahrazen bezhříšným božským Logos, které si přivlastní tělo i duši. Kristu zůstává tedy pouze jedna přirozenost složená z božství a oduševnělého těla. Toto bludné učení bylo odsouzeno na synodách v Antiochii (362) a v Římě (382). Podle církevního učení Bůh přijal při vtělení lidskou přirozenost sestávají z rozumové duše a těla.

Monofyzitismus

Je učením o jedné přirozenosti v Ježíši - od řeckého monos - jediný a fysii - přirozenost. Eutyches (450), opat kláštera nedaleko Konstantinopole spojil ve svém učení obě přirozenosti v Kristu tak těsně dohromady, že fakticky zůstala jen jediná, a to božská, jelikož „lidská v ní mizí jako kapka v moři“. Tím bylo zpochybněno Ježíšovo lidství a zároveň vlastní podstata jeho vykupitelského díla a tajemství spásy. Toto učení důkladně vyvrátil ve svém listě Epištola dogmatica papež Lev I. . Pro západní teologii byly dány tímto papežským vysvětlením směrnice pro další teologický vývoj. IV. všeobecný koncil v Chalcedonu r. 451 monofyzitismus zavrhl a definoval, že v Kristu jsou obě přirozenosti a to jak lidská, tak božská, aniž jedna ovlivňuje druhou. Ve východní církvi však boj o monofyzitismus pokračoval dále, také mnozí východořímští císařové se k němu přikláněli. Monofyzity dodnes jsou syrští jakobité a mnozí koptové. fra Augustin a fra Rafael

+++

Kurs duchovního života

2. Jaké má byt naše druhé obrácení

Sv. Kateřina Sienská dokazuje /Dialog, hl. 60-63/, že to, co se stalo s apoštoly, které jako vzory našeho života vyučil přímo sám Božský Spasitel, musí se stát jaksi i s námi. Nebo musíme uznat, že když apoštolové potřebovali druhé obrácení, tím více je potřebné pro nás. Světice poukazuje na veškeré chyby, zvláště na sebelásku, která nevyhnutelně vyžaduje druhé obrácení. Sebeláska v různých stupních je zakořeněna v duších nedokonalých, i když jsou v posvěcující milosti a obyčejně je zřídlem mnohých lehkých hříchů a každodenních poklesků, jež se stanou vlastnostmi lidského charakteru. U takových je nevyhnutelné důkladné očištění duše, ale i u těch, kdo už jaksi stáli na hoře Tábor, nebo kdo se častěji účastní eucharistické hostiny jako apoštolové při poslední večeři

Sebeláska podle sv. Kateřiny Sienské /Dialog, hl. 60/ není nic jiného, než chamtivá láska nedokonalých. Tito slouží Bohu jen pro zisk, touží po tělesných nebo duchovních útěchách. A nemají-li je, roní nad sebou něžné slzy. /Dialog, hl. 89/. Je to ovšem podivná smíšenina, dost upřímná láska k Bohu a bezuzdná sebeláska, přece však velmi často ji najdeme v duši. U andělů podle sv. Tomáše spolužití těchto dvou lásek je vyloučeno, neboť oni nemohou snadno hřešit. Andělé jsou buď svatí nebo zlí. Buď milují Boha dokonale, nebo se od něho odvracejí smrtelným, neodpustitelným hříchem. (Viz S.th. 1,11,89,4)

Řada lidí Pána Boha milují více než sebe, jinak by nebyli v posvěcující milosti. Ale sebe ještě milují láskou nezřízenou. Neumí sebe samé milovat svatě, pro Boha, v něm. Takové duše nejsou ani bílé ani :erné, jsou snad šedé, ale bílý prvek přece jen u nich převládá. Stoupají k Bohu, ale někdy dostanou chuť na sestoupení. V 60. kapitole Dialogu nebeský Otec praví: „Mezi těmi, kteří se stali mými upřímnými služebníky, někteří slouží věrně, bez otrockého strachu. K mé službě je přitáhla láska, ne strach před trestem /např. Petr před umučením/. Ale jejich láska není ještě dokonalá, neboť většinou v mé službě hledají svůj vlastní užitek, osobní zadostiučinění a radost, kterou nacházejí ve mně.“

Stejná nedokonalost je též v jejich lásce k bližním. A víš, co svědčí o nedokonalosti jejich lásky? Jsou-li zbaveni útěch, které našli ve mně, ta láska už jim nestačí, neumí si ji udržet. Jejich láska ke mně ochabuje, chladne ze dne na den, protože jim odebírám duševní útěchy a posílám trápení a překážky, abych je cvičil v ctnosti a vykořenil z nich nedokonalosti. Ale dělám to jen proto, abych je přivedl k dokonalosti, aby sebe dobře poznali, aby si uvědomili, že nic nejsou a že sami od sebe nemají ani jednu milost.

Tato slova obsahují takřka zkušenostní poznání rozlišení přirozená od milosti, jinak získané než teologickým bádáním. V teologii abstraktně a lehko rozlišíme tyto dva řády. Ale vidět ten rozdíl jaksi konkrétně a stále, to už věru vyžaduje velkého ducha víry, kterou v tomto stupni najdeme téměř jen u svatých. „V protivenstvích mají se naučit hledat útočiště u mě, musí poznat, že jsem jejich dobrodincem, aby se přitulili opravdovou pokorou ke mně...“

„Neuznají-li svou nedokonalost s touhou se zdokonalit, je nemožné, aby se nestali nedochůdčaty.“ Totéž často opakují církevní Otcové: „Na cestě k Bohu kdo nestoupá, sestupuje.“ Neroste-li dítě, nezůstane dítětem, ale trpaslíkem. Podobně i začátečník v duchovním životě když nevystoupí v pravý čas na cestu pokračujících, nezůstane začátečníkem, ale nedochůdčetem. Bohužel, jak se zdá, většina lidí nepatří ani do kategorie začátečníků ani pokračujících ani dokonalých, nýbrž mezi nedochůdčata.

Do které skupiny patříme my? Někdy je to těžké poznat a byla by to snad jen marná zvědavost dumat nad tím, jak daleko jsme už pokročili. A ještě horší by bylo, kdybychom se zmýlili a z neopatrnosti se dali na cestu, která klesá. Je proto třeba zbavit se chamtivé sebelásky, jež v nás žije dost často bez našeho vědomí. Proto praví nebeský Otec /Dialog, hl.60/: „Takovouto nedokonalou láskou miloval sv. Petr dobrého a sladkého Ježíše, mého jediného Syna, když tak rozkošně pocítil jeho důvěrný půvab /na hoře Tábor/. Ale když přišla zkouška, ztratil všechnu odvahu. Nejen neuměl za něho trpět, ale hned prvá hrozba a jeho otrocký strach zlomily v něm věrnost. Zapřel Krista a přísahal, že ho nezná.“

Sv. Kateřina Sienská /Dialog, kap. 63/ dále učí, že nedokonalá duše, která miluje Boha touto chamtivou láskou, musí udělat to, co Petr po zapření. Vždyť nejednou Boží Prozřetelnost dopustí, abychom hlouběji padli, aby nás takto pokořila a donutila hlouběji se zamyslet nad sebou.

„Když duše pozná nebezpečenství svých hříchů a vymotá se z nich, začne plakat ze strachu před trestem. Ale potom uvažuje o mém milosrdenství, ve kterém najde zadostiučinění a štěstí. Ale duše je i nadále nedokonalá. Abych ji přivedl k dokonalosti, opustím ji, ovšem nevezmu jí svou milost, ale její smysly nepocítí mou přítomnost... (Stejně opustil Božský Spasitel své učedníky, když jim řekl: „Odcházím, ale zase přijdu k vám“. Bylo totiž třeba, aby apoštolové aspoň na čas neviděli člověčenství Krista Pána, aby se pozdvihli k vyššímu duchovnímu životu, osvobozenému od smyslů, který by se navenek projevil hrdinskou mučednickou smrtí.)“

Nevezmu duši milost, ale radost, kterou měla z milosti, aby se cvičila, jak mě třeba hledat: nezištně, s živou vírou a s nenáviděním sebe“. A jako Petr napravil své trojnásobné zapření trojnásobným vyznáním upřímnější a silnější lásky, osvícená duše též to musí vykonat. Sv. Jan z Kříže po Taulerovi takto charakterizuje druhé obrácení: „Duše nemá chuť ani k Božím, ani ke stvořeným věcem, nic ji netěší. A rovněž s utrápenou starostlivostí vzpomíná na Boha, bojí se, že mu neslouží...., nemůže už rozjímat pomocí smyslových představ, protože Bůh chce se spojit s duší nikoliv prostřednictvím smyslů jako dříve, jakýmsi dorozumíváním, ale duchovněji, prostým úkonem nazírání. /Temná noc, 1.1, c.9/ Pokračující, čili pokročilí vstupují takto podle sv. Jana z Kříže na cestu „osvěcující, kde Bůh živí a posilňuje duši vlitým nazíráním „. /Temná noc, 1.1, c. 14/

Sv. Kateřina Sienská klade velký důraz na důležité znamení tohoto stavu: Je to vyzkoušené poznání vlastní ubohosti a velké osobní nedokonalosti. Toto poznání není už vlastně získané, nýbrž dává nám ho Bůh, jako pohlédl na Petra /10/ hned, jak ho zapřel. Petrovi se dostalo tehdy zvláštní milosti světla, rozpomenul se na slovo Páně, vyšel ven a hořce plakal. /Luk. 22,61/

Na konci 63. kapitole Dialogu praví nebeský Otec to, o čem sv. Jan z Kříže velmi obšírně píše v trpné noci smyslů: „Opustím duši, která je ještě nedokonalá, aby viděla a poznala svůj hřích. Uvidí-li, že jsem jí odepřel útěchu, pocítí trýznivá muka. Pozná, že je slabá, nejistá, nakloněná k malomyslnosti /pozná svou domýšlivost jako Petr, který zhřešil/ a tato zkušenost odkryje v ní kořeny duchovní sebelásky. Takto pozná sebe samu a vyšvihne se nad sebe, aby zasedla na soudnou stolici svého svědomí, všechno pokárala a napravila. Potom se musí ozbrojit svatou sebenenávistí, aby vytrhala i kořeny sebelásky, která znehodnocuje každý její skutek a aby žila výlučně jen z lásky Boží.“

Světice praví, že je třeba „ nenávidět „ bezuzdnou sebelásku, která je zdrojem všech hříchů. „Sebeláskou sobeckou, láskou ke svému já se duše stává nespravedlivá k Bohu, k bližnímu i k sobě samé. Sebeláska ničí v duši život svatý, žízeň po spáse a tužbu po ctnostech. Brání statečně bojovat proti nespravedlnostem, které přímo křičí, a to jen proto, aby se jí nic nestalo, proto dovolí utlačovat slabé. Sebeláska otravuje svět i mystické tělo sv. Církve a zasévá divoké býlí a páchnoucí květiny do Ženichovy zahrady“. /Dialog, 122/

„Věz“, praví Pán světici /Dialog, 51/, „ žo pramenem všeho zla je nezřízená láska k sobě, podobná mraku, který zakrývá světlo rozumu a značně zmenšuje záření světla víry. Často to opakuje i sv. Tomáš Akv. /S.th.,1,11,77,4/: „Každý úkon hříchu vychází z nějaké nezřízené žádosti časného dobra. A že někdo nezřízeně touží po nějakém časném dobru, pochází z toho, že nezřízeně miluje sebe samého, neboť když někdo někoho miluje, přeje mu dobré. Proto je jasné, že nezřízená sebeláska je příčinou každého hříchu“. Podle P. Reginalda G.-L. OP

+++

Aktuální informace

* Ve dnech 2.- 4. září 1996 se uskutečnilo dnes již tradiční měsíční triduum otce J. M. Veselého v kostele sv. Michala r Brně. Námět: Evangelium podle Ježíše ve světle Qumránských nálezů a nálezu hrobu sv. Petra v Římě a jejich význam pro dnešek. Výklad byl provázen promítáním diapozitivů. Velká účast věřících.

+++

Dominikánská rodina v Brně

S požehnáním Otce biskupa Vojtěcha na závěr roku cyrilo-metodějské duchovní obnovy národa po celý říjen v kostele sv. Michala v Brně pořádá první zveřejnění výsledků dlouholetého archeologického výzkumu v Makedonii

Ústřední náměty

1. Cyrilometodějský „VELIGRAD“ v Ochridě.

2. Metodějova metropolitní katedrála v Sirmiu?

3. Cyrilometodějská duchovnost podle ikon.

4. Škola, sídlo a hrob sv. Metoděje na Moravě.

Začátek denně v 19 hodin v kostele sv. MlCHALA, dominikánské náměstí

Tento misijní růžencový říjen chce být zároveň vděčným díkem a souvislým pokračováním v díle těch bratří a sester, co nás předcházeli. Jsou to na prvním místě:

• Dlouholetá celoměsíční májová kázání Otce Odilona Pospíšila OP

• „Akademické týdny“ - O. Metoděj Habáň OP, Prof. Dominik Pecka lil. OP, O.J.M. Veselý OP (Filosofická Revue), Dr. Razík III.OP

• „Vyšší náboženské kursy“ - O. Silvestr Braito OP, O. R. Dacík OP, O. Prokop Švach OP, O. Antonín Čala OP (Na Hlubinu)

• Kazatelé - O. Jakub Zemek OP, O. Lukáš Mikulčík OP

• Sestřičky dominikánky, Dívčí domov na Veveří 27

+++

TOPlist