Ročník II. 1996                                                                                            Číslo 3.

Němota z ďábla

Je zvláštní, jak často evangelium líčí Kristův boj se zlým duchem. Ďábel je při začátcích veřejného života Kristova a snaží se trojím pokusem Krista zviklat v jeho vykupitelském díle. Ďábel provází Krista stále a bojuje proti němu. Vylévá si na něm svou zuřivost v posledních hodinách Kristova života: Hodina moci temnot. Právě tak je zvláštní, jak tvrdošíjně si dnešní člověk namlouvá, že dnes není ďábel, ač mu ve skutečnosti slouží celým svým životem. Jsou ještě dnes posedlí?

O jednom ďáblu praví Písmo, že jeho přítomnost v duši způsobila němotu. (Lk 11,14-28) Také dnes je mnoho duší, které jako by byly posedlé tímto zlým duchem němoty. To dokazuje, že ďábel existuje a působí i dnes. I dnes jsou takto posedlí.

1. Němota v modlitbě: odpad od dobra, od Boha způsobuje němotu v duši, v srdci a němotu úst. „Kdo není se mnou, je proti mně“, řekl Spasitel. Kdo nevyznává Krista, popírá Ho. Modlitba má čtverý cíl: klanění, chvála (díky), smír a prosba. Člověk, který se nemodlí - rodiny, kde je matka němá v modlitbě,

jdou za zlým duchem němoty. Jejich práce je marná: „Kdo neshromažďuje se mnou, rozptyluje...“

2. Němota v hříchu: Je to stav zatvrzelosti v těžkém hříchu. Znamená neuznat hřích a nevyznat hřích. Tímto ďáblem jsou posedlí ti, kteří nechtějí ke svaté zpovědi. Říkají: Nikoho jsem nezabil, nic jsem neukradl. Jsou jím takto posedlí všichni, kdo se bojí zpovědi. Vidíme je někdy už v kostele, někdy i blízko zpovědnice. Je zřejmé, jak bojují v srdci, zda jít, či nejít, zda kleknout a vyznat: Zhřešil jsem. Někteří prchnou, podlehnou němotě z ďábla. Jiní spěšně přikleknou, vyznají se a odcházejí šťastní, uklidněni. Do moci němého ďábla spadají konečně ti, kteří se zpovídají často, ale špatně: odříkávají hříchy ze zvyku, stále totéž. Váží stéblo, ale břevno nevidí. Jejich srdce je jako němá, tvrdá skála, mrtvý kámen, k němuž marně stéká krev Kristova.

3. Němota v bolesti. Člověk, který zahořkne v bolesti, který ztratí slovo důvěry v Prozřetelnost, zatvrdí se vůči Boží pomoci, ztratí spojení s Bohem. Ocitá se v ďábelské němotě samoty a smutku. Věřící člověk nikdy nesmí vyčítat bolest, ani lidem, ani Bohu. Musí najít slovo díků i za štěstí i za zkoušky. Za ponížení i za slávu.

Musíme žít stále ostražitě a bděle. Ďábel, vypuzený z pokřtěného člověka zásahem Boží milosti, nespí, nýbrž obchází a útočí. Podlehne-li mu člověk po jisté době svatého života, stává se jeho konec horší než začátek. První otroctví bylo bez osobní viny, toto je zaviněné. Ďábel a jeho náhončí se odívají šatem světla a andělskou podobou. Používají roušky kultury, radosti ze života, lidskosti, krásných řečí o smířlivosti a ekumenismu. Slouží jim v tom svět, bohatství, tisk, divadlo, kino, televize, umění. ,JSynové tohoto světa jsou prozíravější než synové světla.“ (Lk 16,8) A na konci toho všeho je hrozná němota a prázdnota: němota v modlitbě, v nekajícnosti, v opuštěnosti. Návratem k Bohu začíná jásot a radost. „Bůh otvírá ústa němým a jazyky nemluvňat činí výmluvnými.“ (Moudr., 10, 21)

Skončil jsem jedny exercicie pro ženy. cestou na nádraží se ke mně přidala dívka, mladá a moderní. „Mohu jít kousek s vámi? „ ptá se.“ Prosím.“ Vypráví: „Já chodím už dlouho a pravidelně a často k sv. přijímání. Mrzelo mě jen, že maminka hubovala, když jsem se vracela šťastná domů. Říkávala: ,Co pořád máš, že se usmíváš? Ty jsi blázen...' Dnes se maminka vrátila z exercicií. Přišla domů a řekla mi: .Máňo, já už ti nebudu nikdy vyčítat, že jsi šťastná. Já jsem dnes též našla štěstí. Ve mně ti všechno zpívá a jásá. Smířila jsem se s Bohem, a to je úžasná věc. ..'A prosí vás o mši ,s*v., aby to štěstí zůstalo u nás navždy. „

Duše, zbavená ďábla a smířená s Bohem, zpívá a jásá, protože Kristus ji naučil chápat a žít slova, o kterých drive nesměla ani snít. Dar vidět, pochopit, mluvit a jásat se v Písmu sv. přičítá Božímu Duchu: „Sermone dittans guttura - To proto, že Duch svatý' je Láska.“ Nepřijmout Božího Ducha, znamená propadnout nejhorší němotě, oněmění v lásce, nejhorší němotě, která se rovná smrti a peklu.P. J.M.Veselý OP

+++

POSLÁNÍ DOMINIKÁNSKÉHO ŘÁDU

Třinácté století, kdy byl založen řád sv. Dominikem, bylo smutným úsekem na cestě vykoupeného Božího lidu dějinami. Ze všech stran dotírali bludaři. Vnější organizace Církve nebyla dost pružná. Vlastně jenom biskup směl hlásat Boží slovo, a ostatní kněží jenom se zvláštním dovolením biskupa. A tu přichází s neobyčejnou myšlenkou španělský kněz-kanovník Dominik Guzman. Nabízí Církvi pomoc: založí řád, jehož posláním bude hlásání Božího slova všem. Členové tohoto řádu budou mnichy, kteří se budou v klášteře studiem a modlitbou připravovat na své úkoly, avšak bude jim dovoleno opustit klášter - což byla novinka - a ve dvojicích jít do světa hlásat Boží slovo. Papež Honorius III. schvaluje 22. prosince 1216 tento řád a Innocenc III. prorocky označuje domini kány: pugiles fídei et vera mundi lumina, zápasníci za víru a pravá světla světa.

Ve Stanovách řádu se praví, že náš řád byl od počátku založen zvláště pro kázání a spásu duší“. Proto má studium v našem řádu přednostně směřovat k tomu, abychom mohli být užiteční spáse duší. S tímto cílem řádu těsně souvisí vyučování a hájení pravd víry jak ve školách, tak spisováním.

Díváme-li se třeba jen povšechně na dominikánský řád ve světě nebo u nás, vidíme, že všude je tato snaha: co nejvíce se přiblížit poslání řádu. Máme mnoho misionářů, kteří hlásají Boa slovo pohanům, mnoho misionářů, kteří konají misie ve vnitrozemí; řád má četné vynikající profesory na školách a vědecké badatele, o jejich výkonech poskytují svědectví jejich spisy.

Být v řádě, být v klášteře znamená být na očích světa: dát se za živa pohřbít. Na jedné straně nás lidé litují za to, čeho všeho se vzdáváme ze světských požitků, na druhé straně nám jiní závidí - údajné pohodlí a zaopatření. Když se máme tak dobře, proč k nám tedy nejde víc uchazečů? Proč nejdou do kláštera užít si toho údajného blahobytu?

Nelze tvrdit, že jsou v klášteře samé radosti. Nejsou. Jsou chvíle trpké a bolestné - ale s tím se počítá, když už člověk do kláštera jde. Když se svými sliby docela a úplně nabízí Bohu, ať už je s ním nakládáno, jak se zlíbí Boží vůli. Často je to těžký kříž - ale to břímě Páně se stává lehčím, když víme, že jdeme za Tím, jenž před námi šel s těžkým křížem. A nejen že šel, ale stále jde, a lidé mu na ten kříž přikládají svými hříchy každodenně nová a nová břemena, takže je to stále zřetelněji kříž celého tohoto světa, kříž opravdu kosmických rozměrů. A Beránek Boží to zatím pokorně nese.

Nenaříkáme jenom na nedostatky. A netvrdíme, že se máme zle. Nejsme nároční, a to je hlavní. Stačí nám mír a pokoj v duši, vědomi služebnosti vůči Bohu, a to nás blaží.

A proto se budeme snažit co nejlépe plnit své poslání. Bez ohledu na své sobecké tužby, bez ohledu na všelijaké nálady stavíme se do služeb svého Krále. Je nás málo - zatím... Kdo má odvahu vstoupit do šiku Dominikova, nastoupit na místo těch, jimž smrt vyrazila z rukou pracovní zbraň?!

Kdo uslyší Boží hlas ve své duši? P. Tomáš Bahounek OP

+++

Výklad apoštolského vyznání víry

podle sv. Tomáše Akvinského

 

IV JEŽÍŠE KRISTA, SYNA JEHO JEDINÉHO, PÁNA NAŠEHO

8. Ježíš Kristus je pravý Syn Boží

Křesťanům je třeba, aby věřili nejen v jednoho Boha, stvořitele nebe a zS«& ale také tomu, že Bůh je Otec a Kristus je pravý Syn Boží. Tato skutečnost, jak říká svatý Petr ve svém 2. listě, není báje, ale jistota dokázaná skrze slovo Boží na hoře - Nedali jsme se vést smyšlenými bájemi, ale zvěstovali jsme vám slavný příchod Ježíše Krista, jako očití svědkové jeho velebnosti. On přijal od Boha Otce čest i slávu, když k němu ze svrchované slávy zazněl hlas: Toto je můj milovaný Syn, v něm jsem nalezl zalíbení. A tento hlas, který vyšel z nebe, jsme my slyšeli, když jsme s ním byli na svaté hoře. (2.Petr 1,6) Sám Ježíš Kristus také na mnoha místech nazýval Boha svým Otcem a sebe Synem Božím. Tak i svatí otcové mohli dát mezi články víry tvrzení, že Kristus je Syn Boží, říkajíce: / v Ježíše Krista, Syna jeho, totiž Boha, pokorně věřím.

9. Odchylky od druhého článku víry

Byli ale mnozí, kteří se odchýlili. Tak ku příkladu Photinus říká, že Kristus není více Synem Božím, než dobrý člověk, který mohl být zván Božím Synem skrze svůj příkladný život. Podle něj si Kristus zasloužil být nazýván Božím Synem proto, že ve svém životě plnil Boží vůli. Photinus se také domníval, že Kristus nebyl před svatou Pannou, ale že jaho existence byla započata až při jeho početí. Mýlí se tak vlastně ve dvou směrech. Za prvé v tom, že Krista nenazývá pravým Božím Synem podle přirozenosti a za druhé, když říká, že v celém svém bytí byl teprve až od doby početí. Naše víra ale vyznává, že Kristus je Synem Božím skrze přirozenost a že byl od věčnosti. Pro tato tvrzení máme také zjevnou autoritu v Písmu svatém.

Tak proti prvnímu mylnému názoru je řečeno, že Kristus není jen Syn, ale také Syn jednorozený - Jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl. ( Jan 1,18) Proti druhé námitce říká tentýž evangelista: Dříve než Abraham byl, já jsem. (Jan. 8,58) Vzhledem k tomu, že Abraham byl před svatou Pannou, přiřazují svatí otcové k vyznání víry proti první námitce: Syn Bóží jednorozený a proti druhé A z Otce narozeného přede všemi věky. Sabellius oprávněně říká, že Kristus byl před svatou Pannou, řáká ale také, že není jiná osoba Otcova a jiná Synova, ale sám Otec je vtělen, a proto je osoba Otce i Syna tatáž. Ale toto je omyl, který je proti trojici osob. Na to nacházíme u sv. Jana odpověď: Nejsem sám, ale já a ten, který mě poslal, Otec, (Jan 8,16) Je tak zřejmé, že od sebe nikoho neposlal, a proto je k vyznání víry přidáno: Bůh 'z Boha, světlo ze světla, to jest Bůh Syn z Boha Otce. Musíme tedy věřit, že Syíi, který je světlem, je ze světla Otce. Arius připouští, že Kristus byl před svatou Pannou a že je jiná osoba Otce a jiná Syna. Podle něj byl ale Kristus stvořena (nebyl od věčnosti) jako nejušlechtilejší ze stvořeného. Dále se Arius domníval, že Bůh Syn nebyl stejné podstaty s Bohem Otcem a tak že nebyl pravým Bohem. Ale toto je omyl proti autoritě Písma svatého, neboť je řečeno: Já a Otec jedno jsme. (Jan 10,30) Bůh Otec a Syn jsou tedy jedno v podstatě, a proto jako Otec byl věčně, tak i Syn je od věčnosti, a jako Otec je pravý Bůh, tak i Syn je pravým Bohem. Proti bludnému Ariovu tvrzení, že Kristus byl stvořen, říkají otcové ve vyznám víry: Pravý Bůh z pra\>ého Boha, a dále Zrozený, ne stvořený. Proti omylu tvrdícímu, že Syn Boží není stejné podstaty s Otcem, je dáno do vyznání víry Stejné podstaty s Otcem. Z toho je tedy zřejmé, že musíme věřit, že Kristus je jednorozený vpravdě Boží Syn a že byl vždy s Otcem a že je jiná osoba

Syna, jiná osoba Otce, ale že je stejné podstaty s Otcem. Tomu věříme skrze víru, poznávat to ale budeme až v životě věčném skrze dokonalé patření na Boha.

10. Objasnění podobností plození slova

Je třeba si uvědomit, že různá plození mají různé způsoby. Plozeni Boží je odlišné od plození jiných věcí. Přitom nemůžeme přistupovat k plození Božímu jinak, než jako k takovému plození, které se v oblasti stvořeného nejvíce přibližuje k podobě Boží a z toho není Bohu nic více podobné, než duše člověka. Způsob plození v duši je takový, že člověk poznává skrze svou duši cokoliv, co je poznáno početím (rozumem, který stejným způsobem povstává). Početí z duše je nazváno slovem rozumu nebo člověka. Duše tedy poznáním plodí své slovo. Tak i Syn Boží není nic jiného než Slovo Boží. Ne jako slovo pronesené zvnějšku, které pomíjí, ale jeho slovo vnitřně počaté, a proto samotné Slovo Boží je jedné podstaty s Bohem a rovné Bohu. Tak i svatý Jan, když mluví o Božím Slovu, zavrhuje tyto tři úchylky:

První úchylky Photina, kterých se dotýká, když říká: Na počátku bylo slovo. Druhá úchylky Sabeliovy,o kterých mluví, když říká: A Slovo bylo u Boha. Třetí úchylky Ariovy, o kterých se zmiňuje při slovech: A Bůh byl Slovo.

Slovo je však jiné v nás a jiné v Bohu. Zatímco v nás je naše slovo případkem,v Bohu je Slovo Boží totéž co sám Bůh, neboť nic by nebylo v Bohu, co by nebylo bytostí Boží. Nikdo pak nemůže říkat, že by Bůh neměl Slovo. A proto jako byl vždy Bůh, tak bylo vždy i jeho Slovo. Neboť jako mistr tvoří vše skrze tvar, který rozmyslel ve svém srdci - to je jeho slovo - tak i Bůh tvoří všechno svým Slovem. To nám potvrzuje i apoštol slovy : Všechno skrze něj učiněno jest. (Jan 1,3)

11. Plod shromažďování z druhého článku víry

Jestliže je tedy Slovo Boží Synem Božím, i všechna Boži slova jsou podobná tomuto slovu. Musíme:

Za prvé: svobodně slyšet Boží slova. Toto svobodné naslouchání jeho slovům je znamením, že Boha milujeme.

Za druhé: musíme věřit Božím slovům, neboť proto přebývá Boží Slovo mezi námi. A tím Slovem je Kristus - Aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích. (Ef. 3,17) Boží Slovo ve vás nezůstává. (Jan. 5,38) Za třetí: sluší se, abychom o Slovu Božím zůstávajícím mezi námi neustále rozjímali, neboť je třeba nejen věřit, ale i rozjímat, jinak nemůžeme ve víře prospívat. Takovéto rozjímání totiž silně působí proti hříchu. Tak praví i žalmista: Tvou řeč uchovávám v srdci, nechci proti tobě hřešit. (Zalm 118,11) A také o muži spravedlivém je řečeno: Nad jeho zákonem bude rozjímat ve dne v noci a také o svaté Panně se praví, že Uchovávala to vše ve svém srdci.

Za čtvrté: Sluší se, aby člověk přijímal Boží slovo raznými způsoby, a to především připomínáním, kázáním a povzbuzováním. To dokladuje i Písmo slovy: Z vašich úst ať nevyjde ani jedno špatně slovo, ale vždy jen dobré (Efes. 4,29) Také: Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství, se vší moudrostí se navzájem učte a napomínejte. (Kolos. 3,16) Hlásej slovo Boží, ať přijdeš vhod či nevhod, usvědčuj, domlouvej, napomínej v trpělivém vyučování. (2 Tiin. 4,2)

Za páté: Slovo Boží se musí podle apoštola Jakuba vykonat odevzdaně - Podle slova také jednejte, nebuďte jen posluchači, to byste klamali sami sebe. (Jakub 1.22) Tuto pátou připomínku zachovala skrze službu svatá Panna Marie ve zrození Slova Božího skrze sebe. Neboť za prvé slyšela: Duch svatý sestoupí na tebe (Luk. 1,35), za druhé souhlasila skrze víru: Ejhle, služebnice Páně (Luk. 1,38) za třetí uchovala a nesla v lůně. Za čtrvté porodila a chovala jej za páte živila a kojila jej. Proto také Církev zpívá: Jako krále andělů sama Panna kojila prsem z celých nebes. Z latiny přel.fra Jan III.OP

+++

Otec a Syn

Nebeský Otec má Syna a Evangelia hovoří o jejich vzájemném vztahu, proto i my se musíme na to blíže podívat. Syn je jiná osoba než jeho Otec. Otec v žádném případě nemůže být svým vlastním Synem, ačkoli jsou oba různými osobami, jsou si podobni přirozeností. V jednom a neopakovatelném případě, který nás tu zajímá, je přirozenost Otce nekonečná. Syn tedy musí mít též nekonečnou přirozenost, podstatu. Avšak dvě nekonečné podstaty nemohou existovat: jedna by byla ohraničena tím, že není druhá a že nemá nad ní moci. Proto pokud Syn má nekonečnou podstatu, musí to být ta samá, identická s Otcovou podstatou. Pravda, že Otec a Syn mají jednu a tutéž podstatu, by byla pro nás úplně nepochopitelná, kdyby nám sv. Jan nepodal jiné vysvětlení jejich vzájemného vztahu: Druhá osoba je Slovem první.

Z prvních 18 veršů jeho evangelia sé dovídáme, že Bůh pronesl Slovo a prostřednictvím tohoto Slova se všechno stalo a které se stalo Tělem a přebývalo mezi námi.

Bůh tedy řekl Slovo, nevyslovené ústy, protože Bůh nemá ústa. Je čirý duch. Je to tedy slovo v boží mysli, idea. Idea, která byla na počátku, kdy ještě nebylo nic než Bůh, je to tedy idea, kterou Bůh tvoří sám o sobě. Vztah mezi tím, mít syna a mít ideu o sobě je v tom, že v obou případech vzniká něco, co je nám podobné.

Tvůj syn se podstatou podobá tobě; tvoje idea sebe samého také nosí tutéž podobnost na tebe, i když může být nedokonalá, protože zřídka vidíme sebe samé velmi jasně: příliš mnoho věcí vidíme zkresleně a mnohé vůbec nevidíme.

Ale idea, kterou má o sobě Bůh, nemůže být nedokonalá. Cokoliv je v Otci, musí být i v jeho idei sebe samého a musí být přesně to samé, co je v Něm. V opačném případě by měl Bůh neodpovídající ideu o sobě samém, což by bylo absurdní, neboť by nebyl vševědoucí. Tedy proto, že Bůh je nekonečný, věčný, všemohoucí, jeho idea sebe samého je nekonečná, věčná, všemohoucí. Protože Bůh má božství, má božství i jeho idea. (Jan 16,15) Protože Bůh je Bohem, jeho Idea je též Bohem. „Na počátku bylo slovo, a to slovo bylo u Boha, a to Slovo bylo Bůh“. (Jan 1,1)

Až potud můžeme mít dojem, že to všechno je dost odtrhnuté od života, za to může mít význam pro teology, ale málo to říká nám, obyčejným lidem. Tento názor zmizí pokud uděláme další krok: Otec zná a miluje. Tedy i jeho Idea zná a miluje. Jinými slovy Idea je osobou. Lidé mají ideje a každá idea je „něco“. Idea Boha o sobě samém však není „něco“, ale „někdo“, protože zná a miluje. Připomeňme si však: Otec a syn mají jednu božskou přirozenost: každý z nich poznává a miluje tím samým poznáním a láskou.

Myslitel a idea není totéž. Myslitel není idea a idea není myslitel. Otec a syn jsou dvěma osobami. Ale nejsou rozděleni. Lidská idea může existovat jen v mysli rozmýšlejícího: nemůže se osamostatnit a začít život „na vlastní pěst“. Právě tak Boží idea: je v té samé, identické podstatě jako Bůh, neboť vše, co má, je on sám. Stejně dobře bychom mohli říci, že táž podstata je v Ideji, protože nemá nic, co by neměl otec a co by nemělo jeho Slovo, jeho Syn. „Všechno, co má otec je moje“. (Jan 16, 15) Otec a Syn mají božskou přirozenost, ale každý z nich je dokonale sám sebou, poznává a to sám sebe jako sebe a druhého jako druhého.

Je zde však jedna obtíž. My dokážeme myslet na syny pouze jako na mladší než jsou otcové. Je druhá osoba mladší než prvá? Pokud ne, je vůbec možné být synem? Je to jeden z bodů, kdy není možné podle obrazu usuzovat na originál. Lidští otcové jsou vždy starší než jejich synové jednoduše proto, že lidská bytost se nemůže stát rodičem v okamžiku, kdy sama začala existovat. Musí čekat, dokud nedoroste do potřebného vývojového stádia. Ale Bůh nemusí čekat, dokud neuplyne jisté „množství věčnosti“, aby dospěl k jistému rozvojovému stádiu. Věčnost totiž neuplyne, ona je neustávajícím „nyní“. Bůh sám je zase nekonečný ve všech dokonalostech a nepotřebuje se rozvíjet. Samotným faktem „být Bohem“ poznává se nekonečným poznáním a svoje nekonečné sebe sama dává najevo dokonalé odpovídající ideji sebe samého, jíž je souvěčný Syn.fra Girolamo

+++

Kristus se stal člověkem, abychom mohli být dětmi Božími. Sv. Lev Veliký

+++

Vznešenost posvátného růžence

Sv. Ludvík Grignion

Část III.

Rozjímání o růžencových tajemstvích je velký prostředek úsilí o dokonalost. Středem zájmu světců byl život Ježíše Krista: uvažovali o jeho ctnostech, o jeho bolestech, a takto dospěli ke křesťanské dokonalosti. Sv. Bernard začal s tímto cvičením a vždy v něm pokračoval. „Od počátku svého obrácení dělám si kytičku myrhy z bolestí svého Spasitele. Nosím ji na srdci a myslím na důtky, trny a hřeby umučení. Po všechny dny jsem se oddával rozjímání o těchto tajemstvích.“

Podobně jednali svatí mučedníci - a my se divíme, jak vítězili na krutými mučidly. „Odkud mohla pocházet tato podivuhodná stálost mučedníků“, ptá se sv. Bernard, „ne-li z ran Ježíše Krista, o nichž velmi často rozjímali? Kde byla duše těchto velkomyslných hrdinů, když tekla jejich krev a tělo bylo rozdíráno ranami? Jejich duše dlela v ranách Ježíše Krista a tyto rány je učinily nepřemožitelnými.“ Přesvatá Matka Spasitelova se po celý život zabývala rozjímáním o ctnostech a utrpení svého Syna. Když slyšela při jeho narození anděly zpívat píseň radosti, když viděla, jak se mu pastýři klaněli ve stáji, její duch byl naplněn úžasem, rozjímala o všech těchto divech. Srovnávala vznešenosti vtěleného Slova s jeho hlubokým ponížením: Slámu a jesle s jeho trůnem a lůnem nebeského Otce, moc Boží se slabostí dítěte, jeho moudrost s jeho prostotou! Svatá Panna řekla jednou svaté Brigitě: „Když jsem uvažovala o kráse, skromnosti, moudrosti svého Syna, má duše byla proniknuta radostí. A když jsem rozjímala o jeho rukách a nohách, jež měly probodnout hřeby, srdce mi pukalo zármutkem a bolestí.“

Po Nanebevstoupení Ježíše Krista trávila svatá Panna zbytek svého pozemského života navštěvováním míst, která božský Spasitel posvětil svou přítomností a mukami. Tam uvažovala o přemíře jeho lásky a hrůze mučení. Konečně to byla pobožnost prvních křesťanů, jak praví svatý Jeroným. Ze všech krajů světa přicházeli do Svaté země, aby si vryli hlouběji do srdce lásku a vzpomínku na Spasitele lidstva prohlížením předmětů a míst, jež posvětil svým narozením, námahou, utrpením a smrtí.

Všichni křesťané mají jednu víru, klanějí se jednomu Bohu, uznávají jediného prostředníka, kterým je Ježíš Kristus - všichni mají napodobovat tento božský vzor. Povinnost rozjímání o pravdách víry a tajemství života Ježíše Krista se netýká pouze kněží, řeholníků a těch, kdo se pro Krista vzdálili hluku světa. Jestliže řeholníci a duchovní osoby jsou zavázány rozjímat o věčných velkých pravdách, aby hodně odpovídali svému povolání, podobně lidé žijící ve světě jsou vázáni k rozjímání vzhledem k nebezpečím věčné záhuby, jež je obklopuje.

+++

Duch svaté Zdislavy

Služba povolání a důstojnosti ženy (pokračování)

Kulturní tradice přiznávala ženě v rodinném rámci pouze úlohu manželky a matky. Přitom jí nebyla náležitě zpřístupněna veřejná činnost, vyhrazovaná muži. Stejná důstojnost a odpovědnost žena a muže ospravedlňuje, aby žena měla přístup k veřejným úkolům. Na druhé straně vyžaduje povznesení ženy, aby vzhledem k ostatním úkolům a zaměstnáním byla jasně uznávána hodnota jejího mateřského a rodinného úkolu. Tyto úkoly a zaměstnání se přece musí vzájemně doplňovat.

Když se uzná lidské právo ženy, aby převzala podobně jako muž mnohé veřejné úkoly, musí se zároveň společnost uzpůsobit tak, aby manželky a matky ve skutečnosti nebyly bídou nuceny pracovat mimo domov. Jde tedy o to, aby rodiny mohli žít na slušné a lidsky důstojné životni úrovni a rozvíjet se, i když se ženy samy naplno věnují vlastní rodině. To, co nám. socialismus představoval jako „osvobození ženy“, bylo často velmi pochybnou záležitostí. Rovnoprávnost, v jejímž jménu ženy „směly“ pracovat v těžkém průmyslu, ve stavebnictví, v zemědělství aj., zatímco muži byli většinou v armádě a u policie, nepřinesla žádoucí osvobození, ale nové zatížení ženy. Rovněž výprodej sexuální revoluce ve spotřební společnosti nečiní ženu ani trochu svobodnější, nýbrž ji ponižuje na zboží, na věc. Osvobození, které má ženě přinést změna pouze jejího okolí, je slepá ulička. Darovaná či koupená svoboda je začátkem nesvobody.

Žena je první obětí toho mínění, které uznává v člověku nikoli svobodnou osobu, nýbrž věc, kterou lze koupit či prodat, a tak užívat k pouhému požitku.

Trpkým plodem tohoto mínění je zlehčování důstojnosti ženy a muže, utiskování slabých, pornografie, prostituce, ponižování a urážení ženy v nejrůznějších životních okolnostech, např. bezdětné matky, rozvedené ženy. (Familiaris consortio,24)

Jako má hlubokou symboliku závoj, má ji také to, že závoj padá. Všechny vynikající projevy ženského žiyota ukazují ženu zahalenou. Jakmile se žena odkryje, padá její tajemství. Žena, která se neoddává už ani na smyslové úrovni a věnuje se jen kultu svého těla, svědčí o zániku posledních vazeb s metafyzickým určením člověka. Žena může uplatňovat ženství jen jako nositelka ženského symbolu.

Kulturní poslání ženy, zakotvené ve věčném řádu, je úloha podpory mužského ducha. Žena má podle sv. Tomáše Akvinského „doplňovat mužovy nedostatky“. To platí o manželství a rodině, kde při vytváření prostředí domova, plní žena nenahraditelné poslání; avšak platí to také o životním prostředí celé lidské rodiny, které je vlivem mužné dravosti a překotnosti rozvoje společnosti tak závažně narušováno, že to ohrožuje každou lidskou rodinu.

Vrcholnou ženou Písma svatého je MARIA „Žena“ je tedy přítomna v ústřední události spásy. Zvěstování v Nazaretě zjevuje důstojnost ženy. Důstojnost každé lidské bytosti a povolání, které jí odpovídá, spočívá v povznesení se k jednotě s Bohem v Ježíši Kristu. Maria, „Žena“, je vrcholným výrazem této důstojnosti a tohoto povolání. Je představitelkou a prototypem celého lidského pokolení. Ale nazaretská událost zjevuje takovou jednotu s Bohem, jaká náleží jedině „ženě“. (Ga 4,4)

Žena je dárkyní života, jeho ochranitelkou a zušlechťovatelkou. V dnešní době je její úloha obzvlášť důležitá, protože kultivace člověka zaostává za náskokem vědy a techniky. Do dnešního světa, kde panuje bezejmenná moc a nesmyslné spotřebitelství a požitkářství, má právě žena vnášet a plodit „lidství“. Pro muže, pyšného na vládu nad okolním životním prostředím, je žena neustálou připomínkou jeho neúplnosti. Musí připomínat celému stvoření, že se znetvořuje, když pohrdá lidskou duší, a že ani duch ho nepřivede k cíli, když neuzná „božství“.

Současná kultura je poznamenána převahou až jednostranností mužské racionality a technizace života. Zato pociťujeme nedostatek ženských rysů,předevšíém nedostatek lidských citů a lásky. Ukazuje se, že intuice ženy zachycuje tajemnou sepjatost lidského života s přírodou a vesmírem bezpečněji a úplněji než přesný, ověřitelný chod přemítavého myšlení muže.

Sv.Zdislava je paní svatého života především proto, že jako manželka a matka posvěcuje celou svou rodinu, tedy také manžela a jejich děti, jakož i celé životní prostředí jejich domova. Celá její rodina a její domov jsou vtaženy do její svatosti, a tak svrchovaně duchovním způsobem dokonale zušlechťovány a kultivovány. Maria, Matko Boží, oroduj za nás! Svatá Zdislavo, oroduj za nás a naše rodí ny! fra Tomáš B.

+++

Dějiny dominikánů v Brně (9)

Během 15. a 16. století brněnští dominikáni podnikavě přispívali k zúrodnění naší vlasti. Postupně zřizovali vinice na Staré hoře u Židlochovic. Roku 1495 osvobodil král Vladislav II. tyto vinice od horného a desátku. Na základě jeho ustanovení (z 21.února 1497) směli v Brně každoročně vyšenkovat čtyři drajlinky' vína volně, bez překážek ze strany měšťanů. Proto r.1499 rozšířili své viniční hospodářství v Židlochovicích, a to zakoupením dvou čtvrtí vinic na hoře Žumperku. V podnikání jim pomohl židlochovický pán a moravský hejtman Jan z Pernštejna. Roku 1517 jim dal místo, na němž si pak zřídili lisovnu na víno. Pán z Pernštejna osvobodil od mýta všechno, co dominikáni vezli přes Židlochovice. Učinil tak na oplátku za to, že mu brněnští dominikáni vyšli vstříc v jeho snahách o zaokrouhlení židlochovického panství a odstoupili mu za tím účelem svých sedm lánů v Němčících pod Pohořelicemi. Řád pak svěřoval vinice do správy místních usedlíků, kteří za to odváděli smluvně dohodnutou část úrody do brněnského kláštera.

Když se brněnský dominikánský klášter vlivem reformy poněkud vzpamatovával z všestranného úpadku, který mu způsobilo husitství a epidemie, zasáhla Brno v prvé polovině 16. století vlna protestanství. Přinesla s sebou nový pokles kázně i hospodářský úpadek konventu. Jinou nepříznivou událostí byly tehdy války s Turky. Turci se už roku 1508 dostali až do blízkosti Brna. Jejich přítomnost se neblaze projevila v podobě velkých daní. A tak roku 1528 dominikánský klášter v Brně úplně přišel o dvůr s ročním výnosem osmdesáti kop grošů, které mu na jednom moravském zboží vykázal nový obyvatel Lelekovic, Jan Proček z Četně. V následujících letech upadli dominikáni do takové bídy, že byli r. 1539 nuceni odprodat městu Brnu svůj pivovar u Brněnské brány, a to za pouhých pětasedmdesát zlatých. Nebylo však vyhnutí, protože jedině tak získali prostředky na obdělávání vinic a výplatu zastavených klenotů. Bezprostředním podnětem k tomuto prodeji bylo pro ně zřícení studny u pivovaru, na její opravu chyběly peníze. Zároveň se museli městu Brnu zavázat, že odstoupí městu své lesy u Lelekovic, což učinili smlouvou z 5. září 1542. Touto smlouvou odstoupili městu za 200 zlatých k jeho nově zřizovanému kuřímskému velkostatku lesy „Zakopaná“, „Podskalí“ a „Mniší hora“.

K dovršení hospodářského úpadku přispěl také velký mor (r. 1558) a požár (r.1588), který obrátil v popel velkou část Brna a zachvátil také budovy u sv. Michala. Vedle nich zničil také knihovnu a sbírku listin. Hospodářský úpadek dominikánského kláštera v této době se projevil také v tom, že bratři už nemohli samostatně spravovat statek v Těšanech. Smlouvou ze 27.dubna jej pronajali Janu Munkovi z Ivančic na patnáct let za roční nájemné pouhých stošedesáti zlatých. Přitom potvrzení krále Ferdinanda I. z 15.května 1560 stanovilo, že těchto peněz má být použito pouze na klášterní nezbytnosti (tj. na vydržování konventu a jeho členů, na potřeby a nezbytné opravy kostela a kláštera, a na výplatu věcí, které bratři z bídy zastavili. Po uplynutí nájemné lhůty byl pronájem těšanskěho statku dále prodlužován.

Krajní zchudnutí brněnského dominikánského kláštera bylo těžkou zkouškou pro vnitřní život kláštera. Vnitřní kázeň ochabla. Vyvrcholilo to roku 1566. Převor Jan Czaysler odešel z kláštera, odpadl k luteránství, oženil se a stal se kazatelem u sv. Jakuba v Brně, který byl už delší dobu protestantským kostelem. O tento smutný případ se zajímal nový olomoucký biskup Vilém Prusinovský, jakož sám král, takže odpadlík musel nakonec z Brna odejít.

Poměry v brněnském konventě dominikánů v 16. století se výrazně zlepšily, když byl do čela kláštera jmenován Roman Campanus z Normy. Předtím působil jako lektor teologie ve Vídni. V Brně usiloval o vnitřní obnovu konventu s takovou korlivostí, že jeho zbožnost a péči o řádný chod bohoslužeb chválil i sám olomoucký biskup Stanislav Pavlovský ve svém listu, zaslaném roku 1579 zemskému hejtmanovi.

+++

PRVENSTVÍ LÁSKY

Láska je nejdůležitější. A nejvíce na ni zapomínáme. Tolik se dnes mluví o potřebě apoštolátu; podnikáme všechno, abychom zachránili, co se dá, ale zapomínáme, že Bůh od nás nežádá zmatek, neklid, překotné změny. Bůh od nás nežádá, abychom převraceli svět, nýbrž abychom nejprve přetvořili sebe tak, aby náš život byl jediný úkon nadpřirozené lásky k Němu.

Vím, že podobně mluví ti, kdo skrývají svou lenost, svou pohodlnost. A tito lidé diskreditovali i samu tuto myšlenku; že kdybych lásky neměl, nic nejsem. Jsou totiž chytráci, kteří tvrdí všem, kteří pracují, že nejprve třeba pracovat na sobě, a teprve pak že lze přistoupit k práci pro druhé; a proto opatrně nezačali pracovat ani na sobě, raději se ani příliš nenutili do lásky k Bohu, aby jim snad nehrozilo nebezpečí nějaké lásky skutečné, lásky nezištné, lásky, která dovede strhnout celého člověka a dává mu podnikat neuvěřitelné věci, tak úžasné, že by to všechny ty vychytralé a sebou samými spokojené lidi vyvedlo z míry jako něco nepatřičného.

Proč ale tolik zdůrazňuji potřebu především skutečné, nezměrné lásky k Bohu? Protože vím, že ti, kdo opravdu přetvoří život podle lásky k Bohu tak, aby všechno vycházelo z této lásky, jistě nesloží ruce v klín.

Toto je tajemství světců, kteří se dlouho připravovali, dlouho Bohu ve svém nitru naslouchali, dlouho se mu připodobňovali, až pak propukl v jejich nitru žár k tomuto Bohu tak milovanému, že jim nestačila celá země, že prolétli jako meteor mezi sebeuspokojenými křesťany, jako kometa všechno sežehující, a strhli vše, co jim stálo v cestě k Bohu a pro Boha.

Svatost, dokonalá láska k Bohu, není nebezpečím pro apoštolát, nýbrž je to první, základní podmínka vážnosti, úspěchu a požehnání veškeré práce pro Boha a pro nesmrtelné duše.

V lásce Boží, jak praví náš Pán, je celý zákon a proroci. (Mt 22,35) Miluje-li kdo Boha, má zachovávat přikázání. A plnost zákona je pro sv.Pavla láska. (Ř 13,10) O ní praví apoštol, že je svorníkem dokonalosti (Ko 3,14) Proto lze zcela správně říci: Láska je všechno, jak řekl sv.Pavel: Kdybych neměl lásku, nic nejsem. (I Kor 13,2)

Láska k Bohu! Kdybychom jen domýšleli tuto skutečnost, museli bychom navěky být zdrceni její velikostí! Bůh nevolá ke strachu, nevyzývá jen k plnění přikázání, nýbrž chce, aby se celý vztah člověka k Bohu vyjádřil láskou. Láska je přátelství, láska je soužití, je spojení dvou. Spojení slabého a křehkého tvora s nejvyšší Boží velebností. Miluj mne! volá Bůh. A nikoli: strachuj se mne, na kolenou prožij svůj život v zakřiknutosti, nýbrž: Miluj mne!

Přátelská láska nutně vyžaduje nějaké společenství. Musí budovat na něčem společném, protože v lásce a přátelství musí být vzájemnost. Bůh nám dává svou blaženost, svůj pokoj nám dal za základ naší vzájemnosti, našeho soužití. Proto se má celý náš život řídit tímto cílem. On má být pro nás svrchovanou blažeností, a jenom podle toho máme všechno hodnotit a poměřovat. Všeho máme užívat jenom tak, pokud to vede k dosažení této nejvyšší blaženosti, tohoto svrchovaného dobra. A máme se vyvarovat všeho, co by nás poutalo k něčemu, co není Bůh. Ježto je Bůh svrchovanou blažeností, proto láska k Bohu, k' tomuto nejvyššímu dobru, jež se nám nabízí, musí být naprostá, bezvýhradná. Musí sledovat jedině toto nejvyšší dobro a všechno pro ně obětovat.

Nejvyšší Dobro - Bůh nikdy nebude od nás dostatečně milován. Naše láska nikdy nedosáhne jeho velikosti. Proto je zde v pozemských poměrech možný stálý vzestup. Proto je nekonečně dlouhá cesta k dokonalosti lásky, takže stále a pořád můžeme ještě něco lépe, čistěji, upřímněji a nezištněji dát Bohu. Proto si křesťan nemůže nikdy říci: už jsem učinil dost pro Boha, už jsem obětoval dost z lásky k Bohu. Nikdy dost neodčiníme Bohu ten nejvyšší dar, který nám Bůh nabízí, a tím je sám Bůh, On a jeho blaženost.

Proto je také láska nejvyšší ctností, a proto je ona matkou, vůdkyní, dokonalostí ostatních ctností.

Víra i naděje budou jednou vyprázdněny skutečností, protože víra směřuje k Bohu neviděnému, naděje se upíná k němu, jehož ještě nedosahuje. Láska se však spojuje s Bohem samým, protože láskou přebývá Bůh v naší duši. Neříkám ovšem, že by duše zde na zemi zakoušela Boha přímo, jak ráda tvrdí falešná mystika, ale přesto podle sv.Tomáše je Bůh ve spravedlivých, v těch, kdo ho nadpřirozeně milují, zvláštním způsobem. Výslovně uvádí, že je to jiný způsob (S.th.,1,43,3) přítomnosti, než je způsob, jímž je Bůh ve všech věcech.

Bůh je v duších spravedlivých jako předmět podaný k poznání a zakoušení. Ovšem nikoli přímo, ale přece jen takovým účinkem Božím, že duše tuší Boha, jako by už potřebovala roztrhnout jen jeho poslední záclonu.

Tak vznešená je nadpřirozená láska k Bohu. Je vyšší než víra. Třebaže sv.Tomáš hájí prvenství rozumu proti vůli, přesto zde činí výjimku. Tam, kde je předmět nad rozumem, protože rozum stahuje předmět k sobě, tedy rozhodně způsob, jímž je Bůh v duši vírou, nedosahuje způsobu, jímž je Bůh sám v sobě. Láska však je přitahována předmětem, a proto jej nezkresluje. Proto je láska víc než víra a naděje.

Proto je v křesťanském životě láska k Bohu víc, než chladné rozumování

0 Bohu, jak se uvádí v Následování Krista: „Lepší je pokorný venkovan, který slouží Bohu, než nadutý filozof, který bez ohledu na Boha sleduje chod hvězd.“

Láska je tak potřebná, protože je zdrojem, životem a tvarem všech ostatních ctností. Bez ní jsou dobré skutky nadpřirozeně beztvaré, bez ní nemají věčnou hodnotu. Vždyť ona dává všem dobrým činům jejich poslední určení. Ona zaměřuje všechny dobré skutky k Bohu. Proto na všechny z ní dopadá paprsek Boží slávy. Ona vede člověka, aby z lásky k Bohu žil, jak On ukládá, protože ho miluje; vyhýbat se hříchu, který člověka od Boha vzdaluje. Vede člověka užívat všech věcí, schopností a hodnot tak, aby mu všechno pomáhalo přiblížit se k Bohu. Tak praví sv.Augustin: „Proto se mi zdá, že se pravá ctnost dá vymezit jako řád lásky.“

Mnoho se mluví a píše o lidských právech, méně už o lidských povinnostech. Ale všechna lidská práva vezmou zasvé, když se nebere v úvahu, že sama lidskost je lidská jedině tím, když stojí na lásce k Bohu. Milovat Boha je vznešené právo a povinnost člověka. Je vším, co je mu dáno do života. V tom je celá lidská dokonalost. Proto dlužno stále uvažovat o této královně ctností. Abychom dovedli vším a ve všem Boha více a lépe milovat, a tak byli více lidmi, Bóžími dětmi.

Mnoho se mluví o životním prostředí kolem nás, ale zapomíná se na lidské životní prostředí, které je uvnitř každého z nás. Obojí, vnější i vnitřní životní prostředí člověka je třeba zdokonalovat, ale podmínkou jakéhokoli smysluplného jednání navenek je, mít pořádek a jasno uvnitř.

Zdokonalovat lásku k Bohu znamená zaměřit do středu všech věcí, zaměřit i své úsilí o duchovní život do skutečného středu, totiž do svého Boha, který je naší silou a zdrojem vyššího života v nás, jímž jedině můžeme žít a růst.fra Tomáš B.

+++

Jak oživit lásku v dominikánské rodině

Bl.Hyacint Maria Cormier nám v „Životě blahoslavených“ připomíná, že bl.Jordánovi nestačí, aby láska byla vroucí, nýbrž ji chce mít současně rozvážnou. Nechce tlumit její plamen. Naopak chce, aby plamen lásky vytrval, a láska aby byla stálejší a plodnější. Ze zkušenosti zná hodnotu opatrnosti, protože ho v mládí ďábel pobízel hned k nevhodné strohosti, hned zas k přílišné shovívavosti se zkaženou přirozeností.

V klášteře sv.Anežky byl sklon spíše k prvému. Proti tomu chce moudrý duchovní vůdce chránit bl.Dianu a její spolusestry, když jim píše: ,Bojujte nejen statečně, ale také moudře. Budete bojovat s opatrností, podřídíte-li si zvolna bez ukvapenosti tělo. Tak budete při každé příležitosti pokračovat v duchovním životě. Nebudete si domýšlet, že můžete létat, ale stoupejte po žebříku dokonalosti krok za krokem, a tak dosáhnete cíle. Božská láska neroste trýzněním těla, nýbrž svatými touhami, zbožným rozjímáním a prokazováním lásky druhým. Nerozvážnost přináší s sebou vážné škody; vzala by vašemu tělu sílu k dobročinnosti, vašemu duchu vroucnost svatého nadšení, bližnímu příklad a Bohu čest. Jaká ještě jiná zla vznikají z nerozvážnosti!... tělesná cvičení sama o sobě mají malou hodnotu a je snadné překročit míru v bdění, v postech i v slzách... Jste méně silné, než si domýšlíte. Je nutné, abyste obětovaly svému snoubenci svou vůli a s ní myrhu, totiž tělesná umrtvování, avšak nezapomeňte jim ponechat místo, které jim náleží!“

Jestliže se ale má užívat rozvážné miry, pokud se týče přísností, nemusíte se obávat přehnaností, pokud se týká trpělivosti v souženích života, ať přicházejí z kterékoli strany. Bl.Jordán to ustavičně doporučoval. Věděl, že mnohé sestry vztahují ruce po vzdálených křížích, které jim ukazuje obrazotvornost, a přitom se zneklidňují a ztrácejí odvahu při křížích obyčejných, které je už tíží. Povzbuzoval je slovy: ,Jaký by to byl král, který by viděl své sestřičky, jak pro něho bojují proti krutým nepřátelům, a nepostaral by se, zvláště kdyby byl dost mocný, aby pomáhal, aby z boje neutekly, ale obrátily se k němu o pomoc? Je dobré a žádoucí ono soužení, které nás činí trpělivými, ukazuje jasně pravý stav duše, a tomu, kdo je připraven porozumět, dává duchovní útěchu a získává poklady radosti pro budoucí útěchy. V soužení má vám tedy přibývat pokoje a ne ubývat. Pán je naším jistým a ustavičným útočištěm. Čím více se k němu kdo přiblíží, tím více stálosti nalezne. Proto svatí, kteří důvěřovali v Pána, snášeli tak snadno všechna protivenství života.“

Ještě více než v ubohosti všedního života je trpělivost nutná a nesnadná v bojích o dokonalost života v řádu sv. Dominika. Když byly sestry pokoušeny ke sklíčenosti nad tímto druhem zkoušek a nepoznávaly v nich záměr Boží lásky, bl.Jordán je povzbuzoval slovy: ,Kdo z vás by se odvážil říci, když zakouší omrzelost, tvrdost srdce, vyprahlost a bezútěšnost: Nepociťuji již obvyklé sladkosti, Pán mne tedy opustil a nedbá už o mne? Nedej Bůh, aby tak mluvila snoubenka nejmilosrdnějšího Ježíše! On si počíná po nějakou dobu tímto způsobem, abyste ho horlivěji hledaly, s větší radostí nalézaly, více se s ním spojovaly a nikdy ho už neztratily.“

Božská láska, která je náplní řeholního života, směřuje k vlastnictví milované bytosti. Je proto snadné pochopit, že touha dokonale vlastnit Boha, začne v dominikánské rodině převládat. Proto poslední podoba lásky, o které bl.Jordán mluví s Dianou, je láska toužící stále živěji po nebeské vlasti. Pouze tam se nechutná a hořká voda současného všedního života změní ve víno ze svaté vinice, ve víno velkodušné, které obveseluje srdce člověka a opájí svou sladkostí, totiž ve víno věčného štěstí, jež Bůh předkládá vyvoleným u stolu ve Vlasti. Ó, nebeské město! Bezpečný příbytku, Vlasti, která obsahuje všechnu radost, kde lid nezná nářku, kde obyvatelé zakoušejí spočinutí v pokoji, kde už není po čem toužit! Boží Město, jak velké věci se o tobě vypravují!

Do těchto krásných obzorů ústí Jordánovo povzbuzování. Jak je dojemné slyšet ho, jak volá hlasem schopným povzbudit všechno naše nadšení k nebeské vlasti: „Stav přítomného života, který musíme snášet, je ubohý. Zde na zemi se nemůžeme oddat lásce bez obav či bez úzkosti. Musíme však tento stav snášet trpělivě a přijímat s radostí i to zlé, které nás potká. Potěšme se však myšlenkou, že odloučení nepotrvá dlouho, ano - brzy skončí. Zakrátko se uvidíme, a to navždy před Synem Božím Ježíšem Kristem, který je požehnán na věky.“ (Z díla Bl.Hyacinta M.Cormiera OP)

+++

Co se vytýká katolické církvi

(část 1.)

Církev podporovala tmářství středověku

Toto tvrzení můžeme často slyšet a to nejen z úst prostých lidi, ale i od učenců tohoto světa Pro mnohé tyto lidi je typický zjednodušený pohled na minulost a důvod tzv. „ středověkého tmářství“ vidí především v tom, že katolická nauka prostupovala tehdy jak soukromý, tak veřejný život společnosti. A proto vytýkají středověku, že pro samou starost o posmrtný život zanedbával časný pokrok. Jak si ale potom vysvětlit, že v posledních moderních stoletích, kdy věda a technika zaznamenaly bouřlivý rozmach, mezi její hlavní průkopníky patřila řada hluboce věřících vědců, jako byli Ampěre, Volta, Galvani, Mendel, Marconi, Toricelli, Róntgen atd. Proč tyto muže nebrzdila jejich starost o posmrtný život v bádání a ve vědecko technických pokusech. Odpověď je jednoduchá - myšlenka na věčný život pravé křesťany neomezuje, ale naopak vybízí je k svědomité práci v jejich povoláni.

Ale nesrovnávejme jen vědecko technický pokrok, zamysleme se i nad duchovní hloubkou středověku a duchovní prázdnotou a rozbředlostí moderní doby. Postavme vedle sebe bohatost gotického umění, jeho nádherné katedrály a moderní panelové noclehárny nových sídlišť. Přečtěme si některé ze středověkých básní a hymnů, jako Stabat Mater, nebo básně Dantovy. Ty přečkávají celé věky, zatímco po mnohých nasládlých, do nedávna oblíbených výtvorech slovesného umění, není již za pár let ani stopy. Ani technický pokrok středověku není zanedbatelný. Domácká výroba je nahrazena odborným řemeslem. Středověk dovedl sestrojit i mnohé důmyslné stroje, jako orloje, nebo kapesní hodinky (kolem r. 1500) a položil základy novodobého pokroku vynálezem knihtisku.

Pěstováním autority Církve se ubíjela samostatnost v myšlení a rozum středověkých lidí tak byl záměrně spoutáván samými dogmaty!

Pro odpověď na toto tvrzení se podívejme na středověkou univerzitu, kde se učí především formou disputací. A právě tyto školní disputace vedou k podstatně hlubšímu promyšlení látky, protože žáci museli umět svoje názory obhájit proti odpůrcům. Nestačilo tehdy k vystudování jen jakési našprtání se látky, jako je tomu dnes na mnohých moderních univerzitách. Co se týče dogmat, ták je třeba nejdříve upřesnění tohoto pojmu. Dogmata jsou články víry. Z nich některé rozumem plně mechápeme a ručí nám za ně Boží pravdomluvnost v Písmě sv. Dogmata jsou tedy v mnohých směrech nad rozum, ale v žádném případě nejsou proti rozumu, nejsou nelogická. Kdo mluví o znásilňování rozumu dogmaty, ten neuznává možnost, že by Bůh mohl lidem některé pravdy zjevit a rozum považuje za jediný pramen lidského poznání. Takovýto člověk považuje Boha za lháře, a sám není schopen vnímat plně ani svět kolem sebe, protože jinak by si musel uvědomit, že každý lidský život je plný záhad a tato skutečnost nám ukazuje nedostatečnost našeho poznání a učí nás skromnosti.

A co spor Galileo Galilei versus Církev, to není omezování vědeckého pokroku Církví?

V tomto sporu nutno přiznat, že „přestřelily obě strany“. Galileo neměl pro svou hypotézu, že země se točí kolem slunce, ještě jasných důkazů (ty podal až o 150 let později Newton) a přesto se pletl do výkladu Písma sv., především do pasáže knihy Jozue, kde se píše, že se slunce zastavilo, dokud nepobili Izraelci svých nepřátel. Galileo také veřejně označoval všechny své odpůrce za hlupáky, včetně známého hvězdáře Tycho de Brahe. Ovšem i církevní komise se unáhlila a pokusila se vyřešit otázku, která nebyla ještě zcela vyjasněna. Je třeba ji ale pochopit v duchu tehdejší situace, kdy Galileo vystupuje útočně a urážlivě a v

Itálii nejsou ochotni strpět, aby si každý dělal s Písmem sv., co by chtěl, zvláště když se něco podobného děje v Německu (počátky protestantismu). Unáhlené rozhodnutí této komise sice nebylo nejsprávnějším řešením situace, ale nemůže být spojováno s papežskou neomylností, jak se o to mnozí pokoušeli. Rozhodnutí komise není spojeno s neomylností papeže, který sám nové nauce soukromě přál a Galileo to věděl. Galileo byl po konečném rozhodnutí komise „odsouzen“ k nucenému pobytu na zámečku, kde se na papežské útraty, až do své smrti r. 1642, věnoval svým studiím. Závěrem je ještě dlužno dodat, že ještě přísněji odmítali jeho nauku protestanté. (fra Rafael volně podle knihy „Co se vytýká katolické církvi“, Ex. Dům Frýdek. 1946)

+++

Zvěstování

 

Čas jehněd, oblaků a modrých požárů

a dole šeptající ústa vlažné hlíny,

ze spánku ml uvila svá slova nejsladší

a ruce kořenů protrhly mušelíny

závojů nehybných,

jež léta převeliká utkala ze stébel

a z brázd a z lýka.

Už žhaví ocel svítání

a čepel slunečná slov Gabrielových

peň duše v hloubce štípí.

Hnulo se lůno vzdušné pokory ,

a šumot včel si chystá nitro lípy.

Přichází tiše den, a bosou nohou kráčí,

kdy se Pán podívá vlídně i na bodláčí.

Jak v okně záclona je shrnut jarní déšť

i pláč a noční strachy žár vráží do zahrady.

V ňadra niv stoupá míza mléčných dní,

jak panna pokorná květiny kleknou rády;

s výšiny slunce žhne a shlíží na ně,

když všechny vypráví o sobě: hle, dívka Páně!

T?eč tuto miluje má duše denně

víc a tryská z ní můj zpěv, ó jabloňové květy,

Říkám si slavný, kořenný ten chvalozpěv,

jak sosen šu»\ení hlas řek v něm rozemletý,

hučení výšek, vzdušiié víry lásky,

i odevzdanost ptáků, bolest bez otázky.

P.Jan Dokulil

+++

Kurs duchovního života

2. Pramen vnitřního života

Už proto musíme mluvit o potřebě a pravé povaze duchovtiSlío čili vnitřního života, že mnohé bludy překroutily smysl tohoto života, a odklonily se od nauky Evangelia, listů isv. Pavla a od celého ústního podání. Velké změně podlehla myšlenka vnitřního života zvláště v Lutherově nauce o ospra+++vedlnění čili obrácení.

Podle této nauky smrtelné hříchy z duše obráceného nejsou zcela vymazány přijetím nového života skrze milost posvěcující a lásku. Luther učí, že smrtelné hříchy v duši obráceného jsou jen zakryty, zahaleny vírou v Krista - Vykupitele a tak už nepatří tomu, kdo je spáchal. Člověk je pokládán za spravedlivého prostým vnějším přivlastněním Kristovy spravedlnosti, ale v doň zůstává i nadále neospravedlněn a neobnoven. Aby byl spravedlivým před Bohem, nemusí mít vlitou lásku, nemusí nadpřirozeně milovat Boha a bližního v Bohu. Výsledek toho všeho je, že takto ospravedlněný, i když věří v Krista - Vykupitele, žije i nadále v neodpuštěných hříších, v duchovní smrti.

Luther učil: „Hřeš silně, ale věř ještě silněji a budeš spasen“. Jistěže tímto výrokem nechtěl Luther povzbuzovat ke hříchům; jen zdůrazňuje, že dobré skutky nejsou potřebné pro spasení, vcelku postačí víra v Krista - Vykupitele. Vždyť Luther též pravil: „Když věříš, tvé skutky nevyhnutelně budou dobré“. (VydWeimar XII,559, 1523) Správně k tomu podotýká Maritain: „V myšlenkách Lutherových objevuje se spásonosná víra jako nějaký průvodní jev“. (J.Maritain, Notes sur Luther, doplněk ke 2.fr.vyd. knihy „Tři reformátoři“). Potom též pravá láska by spočívala v milování bližního, nikoli v milování Boha Ztratila by tak svůj nadpřirozený a theologický obsah a projevovala by se jen skutky milosrdenství. Podle Luthera tedy na ospravedlnění stačí víra v Krista - Vykupitele a nic nevadí, že hříchy z duše Ncjsou vymazány vlitím nadn&ené lásky. Lutherovo učení o nadpřirozeném životě je v základu mylné, neboť omezuje jeho podstatu na víru v Krista bez posvěcující milosti a lásky, bez záslužných skutků, což prakticky vede k naturalismu. Spravedlivý poete toho je ten, kdo nedbá celého Kréda, ale váží si a zachovává přirozenou počestnost, o níž už hovořili nejlepší pohanští filosofové před Kristem.

Na to tamtéž dobře odpovídá Maritain: Podle Lutherovy nauky jsme to jen my, kdož saháme na plášť Kristův, abychom jím přikryli všechny své nešlechetnosti. Snad jen my jsme tak dovední, že se umíme zbavit hříchů prostřednictvím Kristovy spravedlnosti a potom jsme přesvědčeni o tom, že nás Kristus miluje, než že máme tělo. Zoufalý pelagianismus Lidská přirozenost musí vskutku odhodit plášť posvěcující milosti jako zbytečný theologický přívěsek, vždyť milost neznamená pro ni nic, když ona cítí velkou sebedůvěru, kterou se stává krásným nezkroceným zvířátkem, což svým neomylným pokrokem očarovává dnes nepřetržitě celý svět. V osobním životě Lutherově, v jeho duchovním i náboženském učeni vidíme nástup vlády ,já“. To je, prosím, nevyhnutelný výsledek Lutherovy bohovědy. Ale v teorii hlásá tatáž bohověda opačnou krajnost.

Je zajímavé, že Luther a Descartes snadno uvádějí jeden krajní blud do spojeni s druhým, úplně protilehlým. Luther totiž učí také to, že spása a víra jsou dílem Boha a Krista, ony samy nás spasí bez našeho spoluúčinkování...

Lutherova bohověda stále kolísá mezi dvěma řešeními. V teorii by se zdálo, že převládá řešení prvé (Kristus nás spasí sám, bez naší součinnosti). Ale z psychologického hlediska nemožno úplně potlačit lidskou činnost, proto )v praktickém životě nevyhnutelně převládá druhé řešení. Tak liberální protestantismus splývá s naturalismem.

Na druhé straně nezajímají se též o druhý důležitý problém - totiž, zda může člověk potom bez milosti Boží zachovávat všechny příkazy přirozeného zákona, počítaje mezi ně i povinnosti k Bohu? Dále může člověk bez milosti milovat účinně a nejen podle libovůle Boha, původce našeho života, a to více než sebe a všechno na světě? Proč protestanti by odpovídali záporně, jako to činili katoličtí theologové.

Všimněme si sv.Tomáše (S.th.,I,II, 109,3): „Člověk, když ještě neměl přirozenost porušenou, lásku k sobě samému přenášel na milování Boha jako na cíl, a podobně lásku ke všem jiným věcem, a tak miloval Boha víc než sebe a nade vše. Ale ve stavu porušené přirozenosti člověk se od toho odvrátil v žádosti rozumové vůle, která pro porušenost přirozeností jde za dobrem soukromým, když není uzdravena milostí Boží.“ A dále (S.th., 1,11,109,4): „Ve stavu porušené přirozenosti nemůže člověk vyplnit všechny Boží příkazy bez uzdravující milosti“.

Liberální protestanti, vyznavači Lutherova bludu, se o tuto nesnáz vůbec nestarají, neuznávají potřebu posvěcující milosti anebo nadpřirozeného čili vlitého života. Celý tento problém bychom mohli vyjádřit následující všeobecnou otázkou: Může člověk bez vyšší pomoci převýšit sebe samého a milovat dokonce účinně Pravdu a Dobro více, než sebe sama?

Je celkem zřejmé, že všechny tyto otázky jsou podstatně spojeny s problémem o povaze našeho duchovního života, který spočívá v poznávání Pravdy a milování Dobra, nebo lépe řečeno v poznávání a milování Boha.

Chci, abyste poznali velkou a vznešenou myšlenku vnitřního života z Písma svatého, především z Evangelia. Proto nebudu hovořit o tom, co učí theologie o ospravedlnění a o posvěcující milosti, nýbrž zdůrazním jen základní pravdy duchovního života a o křesťanské mystice povím to, co učí Církev katolická.

Především Písmo svaté celkem zřetelně učí, že při ospravedlnění čili obrácení hříšníka, hříchy se nezakrývají, nýbrž smazávají, odstraňují vlitím nového života.

Žalmista prosí v Miserere. „Smiluj se nade mnou, Bože, podle svého velkého milosrdenství. A podle množství svých slitování zahlaď mou nepravost. Dokonale mne obmyj od mé nepravosti a od mého hříchu očisti mne. Neboť poznávám svou nepravost a hřích můj je vždy přede mnou. Pokrop mě yzopem a budu očištěn; obmyj mě a nad sníh bělejší budu. Znič každou mou nepravost. Srdce čisté stvoř ve mně, ó Bože a ducha pravého obnov v mém nitru. Nezavrhni mne od své tváře a svého svatého ducha mi neodnímej. Navrať mu útěchu své spásy a vítězným duchem mě podporuj“. (Žalm 50, 3 - 15)

Totéž praví Pán ústy proroka. „Já jsem, který vyhlazuji nepravosti tvoje pro sebe a na tvé hříchy si nevzpomínám.“ (Iz 43,25) V Písmě sv. častěji se opakují slova: „Bůh odnímá nepravosti a smazává hříchy“.

On se tedy nespokojuje jen s tím, aby je jenom nějak přikryl. V evangeliu sv. Jana se praví (1, 29), že Jan Křtitel, když viděl přicházet Pána Ježíše, řekl: „Hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa“. Totéž čteme v prvním listě sv. Jana: „Krev Ježíše Krista očišťuje nás od každého hříchu“. A sv. Pavel píše (1. Kor. 6, 10): „Ani změkčilci, ani chlapcomilci, ani zloději, ani chamtivci, ani opilci, ani utrhači, ani lupiči nebudou mít v království Boží účast. A takoví bývali někteří z vás. Ale dali jste se obmýt, dostalo se vám posvěcení, byli jste ospravedlněni pro zásluhy Pána Ježíše Krista a skrze Ducha našeho Boha“. A potom, kdyby ospravedlněním čili obrácením hříchy zůstaly jen zakryty a nebyly zničeny, člověk by byl spravedlivým i nespravedlivým, ospravedlněným a zároveň hříšníkem.

Bůh by miloval hříšníka jako svého přítele, i když by hříšník byl jeho nepřítelem, jeho láska by hříšníkovi nijak nepomohla. Náš Spasitel by nebyl zničil hříchy světa, kdyby nespravedlivého nebyl vysvobodil z otroctví hříchu. To jsou tedy základní pravdy křesťanstva. Je třeba je hluboce poznat, třeba je na sobě vyzkoušet, třeba z nich žít: v tom spočívá nazírání svatých (kontemplace). Podle P. Reginalda OP

+++

Bratr Alfred Fuchs, terciář OP

mučedník z Dachau

Narodil se v zámožné židovské rodině v Praze jako jediný syn 23.června 1892. Po maturitě na reálném gymnáziu se přihlásil na filozofickou fakultu Karlovy univerzity. Už na střední škole se rozešel se sionismem a poznal, že talmudská teologie neuspokojuje jeho hlubokého ducha. Ač dosud nebyl pokřtěn, začal pravidelně navštěvovat bohoslužby v Emauzích. Přitom se velmi sblížil s některými benediktiny, zvláště s Marianem Schallerem a s Arnoštem Vykoukalem. Při studiu filozofie si zapsal všechny bohovědné přednášky. Přitom se velmi sblížil s otcem Kordačem, který přednášel apologetiku. Léta vysokoškolského studia v letech 1911-1916 dosti změnila jeho uzavřenou povahu. Po promoci se stal středoškolským profesorem. Toto povolání ho však neuspokojovalo. Po návratu z vojny začal usilovat o uplatnění jako žurnalista. Našel zaměstnání redaktora v tiskovém odboru vedení národně-socialistické strany. Zakrátko se oženil.

Postupně dospěl k názoru, že svým povoláním žurnalisty může sloužit Bohu zrovna tak dobře jako kněz u oltáře. S tímto přesvědčením přistoupil 27. července 1921 ke křtu v královské kapli v Emauzích. O dva dny později se dává se svou chotí církevně oddat. Teprve nyní se jeho život stal harmonickým. Přešel od křesťanství spekulativního ke křesťanství prožívanému. Z důvodů přesvědčení opustil také redakci národních socialistů, jakož i danou politickou stranu. Brzy však našel zaměstnání jako redaktor zahraničního oddělení České tiskové kanceláře. Osobně se podílel na jednání československé vlády s Vatikánem. Jeho výsledkem byl Modus vivendi, kterým končí napětí mezi církví a státem. Bratr Alfred se postupně velmi sblížil s dominikány. Často s nimi prožíval kurzy duchovního života, a rovněž v nich sám působil jako přednášející. Posléze vstoupil do Třetího řádu sv. Dominika.

Poslední léta československé samostatnosti působil bratr Alfred jako ředitel Československé tiskové kanceláře. Hned po okupaci byl však nacisty propuštěn. Pak živořil bez prostředků, spolu s manželkou umírající na těžkou nemoc. Když byl vyzýván k odchodu do ciziny, odpovídal: „Zde je moje vlast, tady mám svou dceru, tady mám pochovanou svou ženu. Tady chci žít a umřít.“

V říjnu 1940 byl zatčen a bez soudu odvlečen do koncentračního tábora vDachau s označením ,J\Távrat nežádoucí“. Tam dne 16. února 1941 podlehl nelidskému týrání nacistů. Jeho ostatky byly spáleny v táborovém krematoriu a urna s popelem odeslána dceři zesnulého Evě Fuchsové. Urnu s popelem uložil otec Anastáz Opasek, představený břevnovského kláštera do posvěcené země na břevnovském hřbitově.

Vzdejme čest jeho památce! Modleme se za zahájení procesu jeho kanonizace!

Literatura: CtMařan,. Cesta do Damašku;

R.Malý, Alfred Fuchs, Muž dvojí konverze, Brno 1988 Cesta.

Mše svatá za dominikánské terciáře je sloužena pravidelně každou druhou sobotu v měsíci v 1830 hod. v kostele sv. Michala v Brně

+++