Ročník XV., číslo 8.                                                                                                                         srpen 2009

Obsah: Ed,Besední řeči podle Tomáše ze Štítného (40), Ct.Martin z Kochemu, O mši svaté, VL,Z mého života, Brněnská akademie duch.života ct.Patrika Kužely, křesťanského mučedníka z Osvětimi________________________________

 

Bláznivou radost nepoznal.

kdo nebyl hladový.

Hostina zdrženlivosti

degraduje chuť vín.

 

Na dosah, ne už uchopen,

vysněný ryzí cíl -

ne blíže, aby pravý stav

tě pouta nezprostil.

Ed

 

CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA PRO ZAČÁTEČNÍKY

POKRM NOVÉHO ŽIVOTA

K zachování a rozvoji přirozeného života potřebuješ pokrm. Zrovna tak potřebuješ nějaký pokrm i k udržení a rozmnožení života nadpřirozeného. Mým tělem obětovaným na kříži ti vyrůstá nový život Mého dítěte a stejným obětovaným tělem se máš udržet a růst v novém životě.

Sám to opakovaně prohlašuji, jak při přislíbení Mého těla za pokrm, tak při jeho proměnění, při prvním ustanovení na Poslední večeři. Připomínám ti, že nebudeš-li jíst Moje tělo a pít Mou krev, nebudeš mít v sobě život. A znovu ti kladu na srdce: „Kdo jí Mé tělo a pije Mou krev, má život věčný, neboť Moje tělo je opravdu pokrm a Moje krev je skutečně nápoj ..."

Andělský učitel chápe tato Moje slova, kterými se nazývám Chlebem sestupujícím s nebe, a praví, že chléb Mého svátostného těla má obdobné účinky v duchovním ohledu, jaké má tělesný chléb v časném ohledu: udržuje život, rozmnožuje ho a naplňuje radostí.

Udržuje tvůj život, totiž život Mého dítěte. Pokrm musí být úměrný životu, a když tobě ti byl vlit nový život skrze Moje svátostné tělo, musí být stejného rázu také pokrm, kterým by se mohl tvůj život zachovat. Nezapomínej, že tento život Mých dětí je vydán velkým nebezpečím, mnoha zkouškám, těžkostem a nesnázím pozemského života. Tolik pokušení, nástrah, nebezpečí tě oddaluje ode Mne, tolik pokušení a nebezpečí útočí na Moje dětství v tobě. Proto se potřebuješ posilovat v tomto dětství Mým Tělem, přijímáním Těla, které se dovede dát v dětské oddanosti a lásce, v naprosté poslušnosti až k smrti. Takovou posilu potřebuje Moje dětství, protože hřích, jak víš, je především útok na toto dětství, aby ses choval ke Mně jako k cizímu, aby Mi vypověděl dětskou oddanost.

Proto se potřebuješ posilovat pokrmem Mého dětství. Moje Tělo je tvým tělem, ale také zároveň tělem Mého jednorozeného vtěleného Dítěte. Když se spojíš s tímto Tělem, nabudeš síly, abys Mi také mohl dát všechno tak jako se dávám a obětuji sám sobě, jako se dává Moje druhá Osoba Osobě první, když dovedu být poslušný až k smrti, a to v největších obětech a požadavcích, které na Mne klade náš společný nebeský Otec.

Potom ovšem musí být tvoje přijímání Mého Těla víc než prostá konzumace, víc než jen přijímání. Chci, abys Mne přijímal do svého života jako pokrm, jako každodenní potravu, jako něco, s čím se spojíš. Jsem živý chléb a chléb života. Proto je důležité přijímat Mne do svého života nejen jako něco, nýbrž také jako někoho osobně důvěrně blízkého, jako bratrského Spasitele. Mám-li ti být pokrmem k udržení a rozmnožení života, musíš Mne přijímat uvědoměle do života, a to do svého celého života, do života svých každodenních a skutečných radostí i strastí, zkoušek, těžkostí, slabostí, zápasů, do svého povolání i do své povahy, do své rodiny a do své práce, čili zkrátka přijímat Mne jako svého Bratra a Spasitele do onoho skutečného života, ve kterém máš uskutečňovat život Mého dítěte. Potom ti bude Moje Tělo sloužit k udržení a rozmnožení tohoto života. Nejsvětější Svátost sice působí svou silou, ale nepůsobí magicky, bez jakékoliv tvé spolupráce, nepůsobí jen tím, že je mechanicky přijata. Musíš Mne přijmout jako svého Bratra a Spasitele, tak, jak přijímáš někoho, a ne něco, co strávíš a použiješ k přirozeným činnostem svého těla, nýbrž jako někoho, od koho se sám necháš strávit. Vždyť Moje tělo je tělem Mého jednorozeného Dítěte a je vhodné a spravedlivé, abys toto tělo přijímal tak, jak je, totiž s celým Mým člověčenstvím, ale také spojené s Mým božstvím a dále s celou Nejsvětější Trojicí. Teprve pak přijímáš opravdu, jestliže Mne přijímáš celého tak, jak jsem, a jestliže Mne přijímáš tak, jak se ti chci dát, jak chci k tobě přijít.  Chci k tobě přijít právě proto, aby v tobě zachoval ten nový život a ještě ho rozhojnil, abych tě naučil žít tak, jak žiji sám v sobě, totiž v dokonalé poslušnosti a lásce k našemu společnému Otci, v lásce a poslušnosti, která ví, kdo je Otec a jaké lásky je hoden, a která proto také všechno učiní a snese.

V tom je celá tvoje mravnost Mnou navštíveného a zušlechtěného lidství, totiž napodobit Mne v nadpřirozeném životě. To přesahuje meze pouhé lidskosti, slušnosti a třeba i celého výčtu přirozených lidských práv a povinností. To je tvůj nadpřirozený život Mého dítěte, že budeš žít podobně, jako žiji, poznávat Mne a milovat Mne, jako poznáván sebe a miluji sebe, podobně dokonale a podobně naprosto a podobně na prvém místě a celou bytostí, jako miluji sebe.

To ovšem nedokážeš ze svých přirozených sil. To dovede jedině Moje dítě, když podávám Mé první Osobě úctu a klanění a lásku a poslušnost Mne hodnou. Proto, když je toto tvůj nový život, tedy jedině jako tvůj Bratr, mající tvou lidskou přirozenost, a zároveň jako tvůj Spasitel soupodstatný s naším společným věčným Otcem, ti mohu dát a zachovat a rozhojnit tento nový život, jenž je životem ze Mne, životem účasti na Mém vlastním dokonalém životě.

Proto nechápu stále ještě se projevující tvůj občasný falešný ostych, třebaže se považuješ za dobrého věřícího, před Nejsvětější Svátostí a před jejím častým přijímáním. Stále se setkávám s poťouchlým názorem na Nejsvětější Svátost, sledovanou pohledem jen tvé hříšnosti a Mé svatosti. Setkávám se jen s vnější úctou, někdy jen se strojenou úctou k Mému Tělu. Správně na to odpovídá jeden mystik: Úcta k Nejsvětější Svátosti? Nesmírnou lásku volající k sobě a k požívání jejího těla uctíš jedině tím, že přijdeš co nejčastěji a s největší důvěrou ji přijmeš. Jak jinak chceš uctít Mou lásku, která jen čeká, aby se rozdávala? Když neváhám vydat za tebe Mé Tělo a Mou Krev, chtěl bys nyní ze samé škrobenosti svého chování nechat skoro nadarmo kanout Mou Krev? Podobal by ses strašákovi na odhánění dotěrných špačků, který by ze samé péče o hrozny zdráhal jakkoli dotknout hroznů.

A potom, ta slova jsou nesmírně vážná. Nepřistupovat co nejčastěji k Mému svatému přijímání by se nakonec zvrhlo v neúctu. Když ti říkám, že nebudeš-li jíst Moje tělo a pít Mou krev, nebudeš mít v sobě život, tak si to převeď do všedního dne. Nebudeš mít v sobě život, nebudeš žít jako Moje dítě, nýbrž budeš hřešit a urážet Mě. Právě proto ti dávám sebe za pokrm, abys potom mohl a právě tím mohl mít náležitější úctu k Mému Tělu. Čím častěji budeš přistupovat, tím víc porosteš v úctě k Mému Tělu.

Když ti dávám za cíl celou Mou otcovskou dokonalost tak, jak ji ukazuji na zemi, když se jedná o dokonalost nesmírnou, a ty k tomu potřebuješ pomoci nesmírné síly, jež přesahuje všechny tvoje přirozené možnosti. Tím je právě jen Moje Tělo, do krajnosti za tebe obětované v nesmírné lásce k této Mé otcovské velebnosti.

Neříkej, když přijímáš Moje Tělo, že bys toho byl hoden, avšak zvu tě k Mému stolu, aby ses hodným stal. Kdyby tu šlo o tvou výchozí oprávněnost, tak bys nikdy nesměl přistoupit k Mé hostině.

Když sleduješ v Mém Těle Mou nesmírnou vznešenost a velebnost, tak sleduj také Mou pokoru, kterou chci být především tvým pokrmem. Proto se také skrývám do prostých způsob, aby ses toho neděsil a klidně přistupoval k tak propastně hlubokému tajemství.

Přijímáš Mne jako pokrm nového života, života Mého dítěte. Proto Mne hleď přijmout jako svého Bratra a Spasitele do svého skutečného života, jak jsem už naznačil, přijmout Mne do společenství svého života. Nepřijímej Mne povrchně. Nespokoj se s tím, že přistoupíš, že Mne přijmeš do úst, nýbrž v té chvíli zapomeň na všechno a otevři se Mi horoucností celé své bytosti. Otevři se Mi s celým svým životem a dopřej Mi působit v sobě. Vždyť v tobě hodlám rozhojnit Můj život. Otevři se Mi tedy tak, jak stojí tvůj duchovní život před tebou. Otevři Mi všechny své slabosti a snaž se představit v těchto svých slabostech, ve všech svých denních zápasech, snaž se v nich žít z Mé síly, totiž silou Chleba nového života, jenž přicházím k tobě. Nespokoj se proto jen s několika slovy, které Mi formálně odříkáš možná těsně po přijetí Mého Těla, nýbrž už během šedivé všednosti žij ze Mne, jehož jsi přijímáš. Ve všech svých bojích, těžkostech, pokušeních, bouřích, slabostech, pracích a úzkostech se vracej ke Mně, vracej se k síle Mne svátostného, mluv se Mnou i někdy se Mnou i mlč, otvírej se Mi, pros Mne, volej ke Mně o sílu. Působím ex opere operato. To však neznamená, že by ti mělo stačit Mne pouze nečinně přijmout a pak čekat, že v tobě vykouzlím něco bez tebe.

Jako Mé dítě hřešíš možná někdy tím, že přistupuješ k Mé hostině jako k nějaké dotykové magii. Navzdory Mé všemohoucnosti, bez tebe v tobě nedocílím nic, ale zůstanou v tobě ležet tak bezmocně, jak se navenek zdá, že bezmocně a zapomenutě ležím ve svatostánku. Ještě častěji dost možná hřešíš tím, že k Mému přijímání přistupuješ jenom jako k nějakému obřadu, k nějaké pobožnosti či jedné z mnohých pobožností. Tvůj uctivý, zbožný a obřadný přístup je samozřejmě na místě, ale zdaleka to nestačí. Tady přece jde o víc než o pobožnost. Chci být pokrmem nejenom tvé ctnosti nábožnosti a daru pobožnosti, nýbrž chci být pokrmem všech tvých ctností, které máš, a máš je ještě velmi slabé. Hodlám být, jak dobře víš, pokrmem celého tvého života.

V Mém Těle vstupuji do tvého nitra nejenom jako tvůj bratrský Spasitel, nýbrž také jako tvůj otcovský Stvořitel a současně jako láskyplný Duch tvé lásky. Tak se můžeš vroucně přivinout ke Mně celému, otcovskému, bratrskému i přátelskému, V tomto objetí smíš prožívat Mou otcovskou lásku a dosáhnout nového důvodu k lásce ke Mně. Když prožiješ ten fakt, že ti dávám sám sebe ve své druhé, synovské Osobě, tak si uvědomíš, že je to zase Moje láska, která ti dává Moje svátostné Tělo a že jako přicházím bratrsky kvůli Mému dětství v tobě, tak i toto proměnění a podání Mého Těla je z Mé lásky stvořitelské, abys mohl se Mnou a podle Mne milovat našeho společného Otce, abys mohl podle Mne žít životem Mého dítěte. Právě proto Můj Duch spolupůsobí při tvoření Mého Těla, aby ti bylo dáno, za tebe dáno a tobě jednou podáno k novému životu. Nezůstávej proto na povrchu Mého přijímání, nýbrž vstup do společenství nového života se Mnou otcovským, bratrským i přátelským. B.

+++

EUCHARISTIE

 

Píšeš

Ano

ale co napíšu sním a vypiju

báseň krve báseň těla

sám se v báseň proměňuji

a říkám její slova

J.E. Lopourová

+++

BESEDNÍ ŘEČI PODLE TOMÁŠE ZE ŠTÍTNÉHO (40)

Děti: Budou, tatíku, spaseni všichni lidé, když Spasitel umřel za celý svět?

Otec: I kdyby bylo více světů, nevinná drahocenná Krev Syna Božího by zaplatila dost za všechny, aby byli spaseni i ti nejhříšnější a nejvíce provinilí. Je psáno a andělem zvěstováno, že on spasí svůj lid. Kdo v něho nevěří, ti nejsou jeho. Kdo nedbají na jeho ustanovení, nedbají na církevní svátosti, které on chce, aby byly poslušně zachovávány, aby tím každý nahradil neposlušnost Adama a Evy, nejsou jeho lid. A ještě ani z těch nejsou všichni jeho lidem, ježto mu říkají: Pane, pane!, a přijímají církevní svátosti, ale nepřinášejí ten užitek, jaký je v svátostech. Mnozí totiž ústy a nějakými těmi věcmi uctívají Boha, ale jejich srdce je od Boha daleko. Těm říká, i kdyby v jeho jménu prorokovali nebo činili divy: Neznám vás, jděte ode mne, pácháte nepravost. Mnozí zahynou, i když chtějí vypadat jako křesťané, neboť jsou oklamáni ďábelskou lstí a jeho záludnou nabídkou milují více svět než Boha. Světem míním rozkoš těla nebo mnoho majetku nebo uznání tohoto světa, což samo o sobě není zlé a je Bohem dáno na pomoc službě Boží; ale nebude-li někdo kvůli nim dbát na Boha a některé z nich bude milovat víc než pravdu, je oklamán. Stává se, že někdo miluje uznání, majetek nebo příjemné požitky těla tak, že si toho váží víc než pravdy. Spáchá křivdu, když chce dosáhnout nebo získat něco z toho, ač slouží Bohu a dožaduje se jeho pomoci, a zatím chce mít svět jedině po své vůli. Kdyby mohl vládnout světu bez Boží pomoci, nedbal by na vůbec Boha, protože na něj vpravdě nedbá. Nemiluje Boha nade vše, ale svět je mu milejší než Bůh, takže neusiluje o to, aby došel k Bohu skrze světské věci a nalezl jimi jeho milost. Když nemůže jinak, chtěl by aspoň mít skrze Boží pomoc svět po své vůli, protože do světa klade cíl svých žádosti. Posuď sám, je snad někdo takový hoden spásy, když se neobrátí?

Jádrem toho je duchovní obelstění mysli zlým duchem. Toto svedení lidské mysli od pravdy se děje právě tím podobenstvím o onom zapovězeném stromě, jako se to stalo v ráji. Třebaže už je člověk vykoupen, obnoven křtem, vyvolen k nebeskému dědictví, přesto má ještě trest hříchu, náchylnost ke hříchu. Proto mu Bůh dal přikázání, aby ho miloval nade vše, takže je obnoven k tomu, aby mohl v Bohu dojít plného svého dobra. Když to sleduje zlý duch, lstivě přichází a pokouší tak, jako když Adama oklamal v ráji, neboť šel napřed k ženě a potom ženou oklamal také Adama. Také v člověku je rozum, jenž může chápat vyšší duchovní věci, a je tělesnost, která žádostí táhne k nižším věcem. Rozum je jako muž a ta tělesnost jako žena. Muž má vládnout ženě. A tak ďábel, když chce člověka svést k milování světa, jde, napřed vzbudí tělesnou žádost k požitkům tohoto světa, a pak bude skrze to oklamán i rozum. Jakmile se potom celý člověk uchýlí k tělesné žádosti, začne usilovat o to, aby měl svět podle své vůle, a nedbá na to, co bude dál. Vida, jak čert svádí lidi od Boha! Nejprve, aby milovali tento svět. Z toho je pak zaplete do pýchy, do závisti, do hněvu, do lenosti a do smutku, jenž působí smrt, do lakoty, do smilné náklonnosti. Na konci stojí ďábel, aby zbavil člověka věčného života a v smrt zase jej uvrhl do smrti.

+++

Slyšela jsem jak bez uší,

než donesl mi vzduch

živý vzkaz z dálek života -

a teď vím, že mám sluch.

 

Viděla jsem jak očima

jiného, nežli cos -

teď vím, že světlo, svědčí jim -

vstoupilo jako host.

 

Žila jsem jako bez sebe,

jen tělem přítomná,

nežli mě našla ona moc

a vtiskla mi mé já.

A duch se k prachu obrátil:

"Příteli nejbližší",

a čas, jenž to šel rozhlásit,

se potkal s věčností.

Ed

+++

EVANGELIUM PODLE MÉHO GUSTA

8. HLEDAL JSI MNE

Ať jsi kdokoli, chceš dosáhnout velikosti v tom, k čemu máš nadání. To chce dávku hrdinství, aby ses třeba i po celodenní námaze pustil znovu do díla, sotva zpozoruješ, že něco není v pořádku. Tak procházím celým světem až za tebou, abych zjistil, co ti schází.

Jdu za tebou. Hledám tě. Hledám, abych ti pomohl. Jenom neříkej, že ti není pomoci! Počkej, až uvidíš, co pro tebe mám! To ti přinese úlevu, zdraví a posilu. Najdeš vnitřní pokoj, protože tě hledám a nacházím. Můžeš přijít sám k sobě a dosáhnout sebedůvěry jedině proto, že na svých cestách na dušemi sleduji právě tebe. Cokoli, podnikám na své pozemské pouti pro lidi, činím zvláště pro tebe. Tím vším tě léčím, posiluji a povznáším.

Rodíš se z vody a ducha k díky Mému synovství. Zdoláváš všechny své zkoušky díky Mému slavnému vítězství. Nacházíš sebe sama a přesvědčuješ se o své totožnosti způsobem, jaký pro tebe vynalézám. Na svých cestách učím, očišťuji, uzdravuji ze všech nemocí a přináším úlevu. A neponechávám si v záloze nic, co bych pro tebe neobětoval. Na celé zemi ani jinde ve vesmíru nenacházím domov. Kvůli tobě opouštím ústraní a závětří poblíž naší společné panenské Maminky, abych se do krajnosti obětoval. Zůstává Mi jen život bezdomovce, protloukajícího se bídou a nepohodou, abych polykal prach a zápach z drahých vozů, ujíždějících silnicí kolem, nocování pod mostem a přebývání v opuštěnosti.

Davy sice občas jásají a vybíhají Mi v ústrety, ale jen jako nějaké pokoutní senzaci. Svého zachránce a obnovitele si představují docela jinak. Sotva vyslovím požadavky na zástupy, ihned je po nadšení. Akademici a úředníci Mě nenávidí, protože jim bourám jejich vzdušné zámky a mrazivou velmoc duchovní hrůzy, kterou udržovali v poddanství své utopie. Tak tu stojím jako kůl v plotě. Sám proti celému peklu. Sám, nezlomen, s velkou láskou k tobě. Musíš se Mnou zažít Moje putování, aby sis vážil všech darů, které ti opatřuji a přináším na své pouti. Jednou se totiž při této své výpravě dostanu i k tobě.

Dost možná Mne hledáš, až únavou padáš u zdroje osvěžení, ale neboj se! Spočineš, avšak až na zlomovém bodě břevnové horizontály a stromové vertikály. Sleduji tě ve všech rozměrech tvé bytosti. Především však sleduji tvou duši. Všechny Moje divy mají získat důvěru lidí. Odhalují, že pocházím z oblasti, která přesahuje tvé rozměry i měřítka celého světa. Proto Mi smíš důvěřovat a radostně přijmout celé Moje duchovní poselství. Moje divy jsou předehrou větších divů. Jsou zahájením tvé duchovní léčby. Jsou začátkem duchovního nasycení hladu tvé nesmrtelné duše. Především tohle u Mě smíš očekávat a vyhledávat! Tvá celoživotní cesta podobně jako ta Moje neobjímá nic vyššího než říši našeho věčného Otce. Tím začínají a tím končí všechno, co ti hodlám říci. Jde o vyšší vládu našeho věčného Otce. To je účel Mého putování. Rozsévám poselství o této nadpozemské říši, směřující však na zem.

Tvůj život se koneckonců nevyčerpává v pouhé dokonalosti tvého soukromého života. Tvůj cíl je vznešenější než tvé osobní štěstí z požívání Mého svrchovaného dobra. I kdybys byl nejinteligentnější a nejnadanější z lidí, přesto je zde něco důležitějšího než tvá osobní dokonalost. Je to jasné vyniknutí a oslava tvého jako Mého věčného Otce. Ani v dokonalém stavu se nespokojíš se svým povznesením. Budeš stále vyhlížet původce tvého povznesení, abys mu poděkoval a velebil ho. Ani v dokonalém stavu ti nemůže stačit dosažená moc a sláva, kde by chyběla říše také Mne a našeho věčného Otce. Tím se dostáváš k bodu výsostně důležitému pro celý tvůj duchovní život. Ani v duchovním smyslu ani ohledně nezvratné dokonalosti si sám nevystačíš. Být sám sobě posledním cílem a toužit po tom, aby ses sám naplno uskutečnil, přivede tvou cestu do zatáčky, za níž se ti ztrácí v prachu. Jde o hledání tvého jako Mého věčného Otce a původce a jeho vyzdvižení k jasnému vyniknutí.

Přehlížím všechny lákavé nabídky vládce světa i pokušení dosáhnout uznání a vysokého hodnocení veřejným míněním. Nehodlám využít každou příležitost, jíž bych jasně vynikl před davem třeba i jen jako jeho mluvčí. Vzdávám se každé touhy jasně vyniknout před zástupem ať jako dočasně uznávaný nebo jako opravdu nezvratně dokonalý. O co ti jde v duchovním životě? Snad že odkládáš nějaké ty své chyby? To by bylo málo, protože by tě to jen ponižovalo a pokořovalo při poznání své nedokonalosti. Potřebuješ své nedostatky a chyby překročit povznášejícím způsobem, totiž s ohledem na velikost našeho věčného Otce, že chceš naplnit jeho vůli a oslavit ho. Nehledej svou čest, nýbrž vyhledávej čest našeho věčného Otce! Nedívej se tolik do zrcadla! Pracuj na svém osobním zdokonalení, ale ne samoúčelně, bez ohledu na Mne! Cílevědomě pronikám každý záhyb tvé bytosti a znám tě lépe než ty. To je záměr naší blažené Terezie Ježíškovy, která tvrdí: Já nechci růst! Málokdo tomu rozumí. Míní tím to, že se zdráhá růst jen proto, aby se kochala svou velikostí. Proto také odmítá onu ustavičnou všetečnou sebekontrolu ve svém osobním duchovním životě. Velmi si zjednodušíš svůj duchovní život, když ho napřímíš jedině k našemu společnému svrchovanému Otci, abys ho oslavil a tak naplnil jeho vůli. Ani netušíš, jak omezený by byl tvůj vnitřní život, kdybys sledoval pořád jen sebe a své vyvýšení, svůj pokrok. Nejde tu jen o hrubší omezenost tvé odborné, výdělečné a společenské kariéry, nýbrž o jemnější omezenost tvého duchovního požitkářství. Takový příklad ti nabízím svou cestou za tebou a za jinými, kterou sleduji především jasnější vyniknutí našeho věčného Otce. Vedu tě přes všechno a skrze všechno především k poznání našeho věčného Otce, abys ho nechal jasně vyniknout ve svém životě jako Mě samého ve tvé kůži. Neupoutávám tě na tebe samého, nýbrž na našeho věčného Otce. Učím tě naplnit vůli tvého i Mého původce.

Na této cestě za rájem tvého nitra, za naplněním toho, kam jsi v jádru své bytosti přirozeně zaměřen odvěkým plánem, beru všechno na sebe a obětuji to. A není toho málo, co se ode Mě žádá. Hlad, bída, nepohoda, ztracenost bezdomovce, únava, žízeň, námaha i nechápavost davů, a nakonec i úplné vyprázdnění mysli a změna každé Mé touhy, až zůstane ryzí láska.

Když ti stavím před oči podobenství o kupci, který měl všechno prodat, aby koupil vzácnou perlu nebo pole, na kterém se perla našla, názorně ti ukazuji, jak máš prožívat tuto vrcholnou opravdovost, autentičnost života. Když ti ukládám, abys všechno obětoval, a třeba se i kousek po kousku dal osekávat, až by ses nakonec celý zrušil a popřel i svůj osobní život, a zbavil se toho, co má každý tolik rád a na co má přirozeně nezadatelné lidské právo, tak nejsem žádný jednostranný sebepoškozovač. Všechny Moje životné cesty jsou ti školou oné svrchované velkodušnosti a obětavosti, která všechno z lásky dává a všeho se zříká, všechno podstupuje. Vím, že velký cíl - svrchovaná vláda tvého nitra si opravdu zasluhuje, abych pro ni vykonal i to největší a podstoupil i to nejstrašnější.

Bez této velké a neochvějné odhodlanosti nepokročíš v duchovním životě ani o píď. Duchovní život, zápas o vyšší říši tvé duše, si v tvém skutečném a celém životě vyžaduje tuto neochvějnou odhodlanost jako nejzákladnější podmínku.

Kdo chce zažít vrcholnou lásku, musí dát sám sebe pro toho, koho miluje. Všechno stojí na umění všechno dát. Uč se tomu! Uč se pomalu, po kouscích, ale posléze všechno! A nezačínej věcmi kolem sebe, nýbrž sám u sebe. Osvoj si velkodušnost sám u sebe! Nauč se dávat ze sebe, pot, slzy a krev! Právě to nejtěžší a nejtrpčí. Proto se v duchovním životě nezdržuj u maličkostí! Samozřejmě, že není maličkosti v tom smyslu, že bys směl něčím pohrdat, něco zanedbávat. O tohle nejde. Varuj se však toho, aby sis nehrál jen s tím, co se ještě jakž-takž snese, co je poněkud snesitelné, abys pak měl klamný dojem, že jsi vykonal kdoví co! Najdi si sám v sobě svého nejoblíbenějšího koníčka, kterého bys nejméně rád obětoval, a toho polož na obětní kámen své upřímné vůle najít našeho věčného Otce všehomíra, a tomu dej prvé místo ve svém životě! Na svých cestách se ustavičně slovy i skutky zaměřuji k našemu věčnému Otci. Po celodenním vypětí trávím noc v ústraní, kde s ním rozmlouvám. Kvůli tomu bych nikam stranou nemusel odcházet, ale dělám top kvůli tobě, abych ti dal příklad. Bez tohoto soustavného důvěrného spojení nepoložíš ani jediným kámen na budově svého duchovního života. Bez toho nepřipravíš své nitro pro vyšší říši ducha.

Chápeš, jak důvěrný a intimní je Můj vztah k našemu věčnému Otci?  Je Mi vším. Stále se k němu vracím. Neustále jsem s ním ve styku. Tak ti ukazuji, že sleduji jedině Otcovu vůli, protože je to Moje vůle. Na tom se také ukáže, jaký je vlastně tvůj duchovní život.

Když Můj milý Dominik Guzmán dává sobě a svému okolí za cíl a náplň života pravdu, tedy nejde jen o nějakou jeho pravdu, kterou by oslnil svět. Když mluví, tedy mluví buď s naším věčným Otcem či se Mnou, nebo o Mně. Tak následuje právě Mne, samu vtělenou svrchovanou Pravdu, aby životem povzneseným k této pravdivosti nechal jasně vyniknout Mou svrchovanou Pravdu. Jak je to s tebou? Obracíš se na své životní dráze k našemu věčnému Otci všehomíra, až se celé tvé putování promění v jediný hovor, točící se kolem něho, buď s Ním otcovským či bratrským, nebo o Něm čili o Mně? Potom jsi na správné cestě. Obracíš-li se tam jenom v rámci zvenčí uložených předpisů či pouze na základě toho, jak je to ve tvé době běžné či snad na základě úředních hodin nějakého úřadu, takový život by nebyl výpravou za vyšší říší tvého nitra.

Zrovna tak i náš milý Tomáš Akvinský, když se ho na konci pouti světem dotazuji, co si přeje za své dobré dílo, neodpovídá, že svou oslavu ani svou věčnou památku, ale říká Mi: Jen tebe, Pane!

Přičiň se, aby se celý tvůj život změnil v jedinou rozmluvu, točící se kolem našeho věčného Otce všehomíra! Dokud dýcháš, vydechuj svým voláním ke Mně bratrskému či otcovskému a nadechuj se Mým dechem! Tvé dílo, tvá práce, tvůj výkon tě zve k rozhovoru s nejvyšším, protože v každém svém výsledku uvidíš svou nedostatečnost. A každou rozmluvu s nejvyšším nechávej spontánně přecházet do díla! Povede tě touha předat a sdělit to nejlepší, cos našel, svému okolí. Bude tě usměrňovat, abys to sdělil dál takovým způsobem, jakým jsi toho dosáhl. Naplní to celé tvé povolání jeho sladkou vůlí, kterou poznáváš t tím hlouběji, čím vroucnějšího spojení jsi dosáhl.

A ještě jeden postřeh. Když Moji poslové chtějí vyjádřit celou vtělenou svrchovanou Pravdu během pozemské pouti, tak říkají, že rozsévám dobré skutky, kdekoli chodí.

Kvůli našemu věčnému Otci však nezapomínám na okolní tvory, zvláště na tebe, člověče. Tak i ty zkus dosáhnout vyváženosti na své životní dráze! Hleď být celý u své povinnosti na světě a zároveň celý u našeho věčného Otce! Pak budeš celý patřit lidem a celý také našemu věčnému Otci, a naopak. Jedině tím budeš sám sebou. Tak dosáhneš autentičnosti svého ZDE a NYNÍ. Tím docílíš nadhistorické opravdovosti, přesahující meze tohoto místa, ovšem v rámci času a prostoru, do něhož jsi postaven, takže v něm nebudeš naprosto uzamčen.

Nejde tu o dvojí lásku, která by trhala tvé srdce vedví. Je to jen jedna svrchovaná láska, která se ve tvém nitru protíná, doplňuje a vyvažuje, až propukne řetězovou reakcí směrem k okolním tvorům i k našemu věčnému Otci. Jsme spojeni jedinou svrchovanou láskou. Proto není možné oddělit ony dva směry lásky. Tak i tvou životní dráhu hleď proměnit v rozsévání dobrých skutků na každém kroku! Kdo jde životem, aniž by na každém kroku rozdával lásku a dobro, směřuje k vlastnímu zániku. Kdo je plný odporu a odsuzování, nezachycuje Mého ducha. Rozsévám tolik lásky a ukazuji ti ji tolika způsoby a na tolika místech, abys viděl, že všude, každou službou a všem lidem se můžeš takto proměnit v posla lásky a dobroty.

Když mluvím o tvé životní dráze, tak nezapomeň na Mě! Sám jsem ta dráha. Procházím touto dráhou dávno před tebou, v námaze i v radosti, ve spojení s naším věčným Otcem i s tebou, abych ti ukázal, jak to obojí spojíš. Teprve tehdy bude tvá životní dráha shodná s Mou dráhou a s Mým vyšším nadáním a vyvrcholením. frT

+++

Mše svatá je největším užitkem pro věřící

Svatý Vavřinec Justiniani píše: „Lidským jazykem se nedá vypovědět, jak bohaté ovoce, milosti a dary ti vyplývají z obětování Mše svaté.“ Pak některé z nich vypočítává: „Obětováním Mše svaté bývá hříšník usmířen s Bohem, a spravedlivý člověk se stává spravedlivějším. Zločiny bývají odpuštěny, zásluhy zvětšeny, ctnosti rozmnoženy, nepravosti umenšeny a nástrahy ďábla přemoženy.“

Španělský kartuzián Antonius Molina píše v knize ,,O důstojnosti kněžského stavu“ o oběti Mše svaté tolik znamenitých věcí, že se láskou k ní naplňuje srdce každého člověka: „Nic není člověku užitečnější, nic není ubohým duším v očistci prospěšnější a nic není vydatnější k dosažení pokladů milostí Božích než oběť Mše svaté. Ta oběť je tak znamenitá, že i ony dobré skutky, jež konáme ve dne i v noci ve spojení s výtečnými ctnostmi, můžeme oproti oběti Mše svaté, když se řádně koná, považovat jako za nic.“ To jsou slova opravdu vznešená a plná útěchy, jež skoro přesahují veškerou lidskou chápavost!

Kdo se bez smrtelného hříchu zbožně účastní Mše svaté, nabývá více zásluh, než kdyby z lásky k Bohu vykonal i nejobtížnější dílo nebo podnikl dalekou pouť na nějaké poutní místo. Vždyť naše dobré skutky nabývají hodnoty a důstojnosti podle toho, jak znamenitou věc jsme jimi vykonali. Co může tedy být ušlechtilejšího a vznešenějšího, ano více božského, než právě přesvatá oběť Mše svaté? A teď otevři své oči i srdce právě ty, kdo vyhledáváš duchovní zisk a toužíš vykonat milé služby pro svého Boha! Ten, kdo se ve stavu posvěcující milosti účastní Mše svaté, zasluhuje si u Boha více, než kdyby z lásky k němu vykonal nejobtížnější dílo nebo podnikal tu nejdelší a nejobtížnější pouť. Kdo by se tedy nerad zúčastnil Mše svaté, když si jí může získat tak velikou zásluhu a prokázat tak velikou poctu Bohu? Dle mého zdání nejedná tedy moudře ten, kdo se vydává na dalekou pouť, ale mezitím zanedbává mnoho Mší svatých. Vždyť si nemůže svým namáhavým cestováním ani zdaleka nahradit tu škodu, kterou trpí zameškáním třeba i jediné Mše svaté.

Jako křesťan nemůžeš vykonat žádné jiné tak svaté a božské dílo, jako je právě toto úžasné tajemství, v kterém se denně děje ona oživující oběť skrze kněze na oltáři, jež tě opět usmiřuje s Bohem Otcem.

To se týká nejen kněze, nýbrž každého křesťana. Samozřejmě, kněží nemohou vykonat nic svatějšího, ano nic, co by bylo tak božské, než když slouží oběť Mše svaté, avšak i křesťané, žijící ve světě, nemohou vykonat nic více posvěcujícího, ani více božského, než když se zbožně účastní Mše svaté, přisluhují při ní, obětují ji spolu s knězem, když nechají sloužit Mši svatou, vyslovují to, co jim při Mši svaté přísluší, a tak duchovně spoluslouží Mši svatou. S ohledem na to, že toto všechno je nejsvětější dílo, ano božské, proto také jeho konání je dílo nejužitečnější a nejzáslužnější.

Otevři tedy, právě ty, kdo miluješ Boha, své oči a sleduj, otevři své uši, a slyš, otevři své srdce, a vnitřně zakoušej, co tvá milá Matka, Církev obecná, praví k tvé útěše a jak tě k tvému většímu blahu kultivuje! Není žádná ctnost, jejíž cvičení by ti prospívalo tolik a přinášelo ti takové zásluhy, jako když se zbožně účastníš oběti Mše svaté.  Vždyť tento úkon má přednost přede všemi dobrými skutky. Jako slunce překonává všechny hvězdy leskem i silou a samo o sobě prospívá zemi mnohem více než všechny hvězdy dohromady, podobně překonává tvoje zbožná účast na Mši svaté veškeré dobré skutky celého dne svou důstojností a užitečností. Jako je kus zlata mnohem cennější než kus olova, právě tak je tvoje zbožná účast na Mši svaté cennější, než všechny tvé ostatní modlitby a kající skutky. Jak se můžeš tedy nedbale účastnit Mše svaté, nerozvážně ji zanedbávat nebo opomíjet kvůli nějakému nepatrnému zisku?

Svatý František Saleský hodnotí účast na Mši svaté výš než duchovní rozjímání, třebaže je to nejznamenitější způsob modlitby. Když jednou uložil jisté řeholnici ze svého řádu, aby založila nový klášter někde jinde, napsal jí brzo potom: „Milá dcero! Prosím, abyste nejprve zařídily kapli, abyste se mohly účastnit denně Mše svaté. Nemůžete-li být na Mši svaté doma, choďte denně se vší počestností do nejbližšího kostela. Vždyť po celý den bývá mocně posilována duše toho, jenž ráno stál tak blízko u svého Spasitele, přítomného v té božské oběti.“ Ta řeholnice, totiž sv.Jana Františka Fremiotová, odpověděla svému duchovnímu otci: „Mám tedy přerušit rozjímání nebo docela je opominout, abych se mohla účastnit Mše svaté, anebo mám ve všední dny opouštět Mši svatou, abych se mohla věnovat rozjímání?“ Světec jí odpověděl: „Je mnohem užitečnější, když se budeš denně účastnit Mše svaté, než kdybys Mši svatou zanedbávala kvůli rozjímání. Skutečná přítomnost Ježíše Krista, kterou požíváš při Mši svaté, nemůže být nahrazena přítomností Páně při rozjímání, zejména když si obecná Církev tolik přeje, aby se každý člověk účastnil Mše svaté.“

Z této odpovědi sv.Františka Saleského vyplývá, že zbožná účast na Mši svaté je lepší a užitečnější než rozjímání, zejména těm, kteří si nedovedou rozjímat tak, aby z něho čerpali skutečný prospěch. Děje se tak pro zásluhy z utrpení Ježíše Krista, jež při Mši svaté mocně působí podivuhodným množstvím milosti a bohatstvím nebeských statků.

Jsi-li však jiného názoru a chceš-li co nejvíce rozjímat o nejsvětějším životě i utrpení Pána Ježíše, tak to nemůžeš činit nikdy lépe, než právě při Mši svaté, kde máš před očima všechna tajemství života i utrpení Páně, jež se při Mši svaté obnovují. Chceš-li si představit Ježíše Krista nebo s ním rozmlouvat, máš ho tu osobně přítomného v jeho přirozenosti lidské i božské. Nemysli, že by tě kněz vyrušoval ve tvém rozjímání. Vždyť to není žádná roztržitost, nýbrž právě opravdová usebranost mysli, když sleduješ úkony kněze u oltáře a uvažuješ o významu obřadů. (Ct.Martin z Kochemu, O mši svaté)

+++

Tomu, kdo nesmí pít,

povědět o vodě:

je to snad horší - nebo ne -

než žít jen v dohadech?

 

Dovést ho k prameni,

aby jej slyšel téct -

jistě by si tím připomněl,

že na ústech má trest.

Edek

+++

Mistr Eckhart: "Máte být obnoveni ve svém duchu" (Ef 4,23), který se nazývá mens, to jest mysl. Tak mluví svatý Pavel. Augustin říká, že zároveň s bytím duše stvořil Bůh v té první části duše, která se nazývá mens čili mysl, zvláštní sílu; mistři ji nazývají nádoba či schránka duchovních tvarů či utvářených obrazů. V této síle tkví rovnost mezi duší a Otcem: jako Otec vylévá své božství, celý poklad svého božského bytí! do Syna a svatého Ducha s rozlišením jejich osob, tak vylévá paměť duše poklad svých obrazů do ostatních sil duše.

Kdykoliv nyní duše touto svou silou vidí něco obrazného, ať je to obraz anděla nebo sebe samé, poskvrňuje se tím. Nahlíží-li Boha, tak jak je Bohem či obrazem či Trojicí, poskvrňuje se tím. Když se však duše zbaví všech obrazů a představa nahlíží jen to jediné Jedno, shledá se holé bytí duše s holým beztvarým bytím božské jedinosti, což je bytí nad bytím, které trpně spočívá v sobě samém. Hle, zázrak nad zázraky, jaká je to vznešená trpkost, že bytí duše nemůže strpět nic jiného, než jen holou jedinost Boží!

Svatý Pavel říká: "Máte být obnoveni na duchu." Obnovení po­dléhají všechna stvoření pod Bohem, Bůh však nezná obnovení, nýbrž jen věčnost. Co je to věčnost? Dávejte pozor! Vlastní podstatou věčnosti je to, že její bytí je totéž co mladost, neboť věčnost by nebyla věčná, kdyby se mohla obnovovat: ona je vždycky nov l a mladá: Říkám vám: obnovení podléhá anděl, co se týče vědění o budoucích věcech, neboť anděl ví o novosti budoucích věcí jen tolik, kolik mu Bůh odhalí. Obnovení podléhá i duše jakožto duše: jmenuje se totiž duše podle toho, že dává tělu život a že je formou, tvarem těla. Obnovení podléhá i jakožto duch: duch se jmenuje proto, že je odloučena od každého zde a nyní i od všeho přírodního. Ale jakožto obraz Boží, bezejmenný jako Bůh, žádnému obnovení nepodléhá, nýbrž jen věčnosti jako Bůh. Dejte pozor! Bůh je bezejmenný, neboť o něm nemůže nikdo nic říci ani pochopit. Proto říká jeden pohanský mistr: cokoli poznáváme a říkáme o první příčině, to jsme spíš my sami než první příčina, neboť taje vysoko nad každou řečí a chápáním. Když tedy řeknu: Bůh je dobrý, není to pravda - a dokonce:

já jsem dobrý, Bůh není dobrý. A řeknu ještě víc: já jsem lepší než Bůh! Neboť co je dobré, může být lepší a může se stát tím nejlepším.

Jenže Bůh není dobrý, a proto nemůže být lepší. A nemůže-li tedy být lepší, nemůže být ani nejlepší, neboť tyto tři věci, dobrý, lepší a nejlepší, jsou Bohu cizí – on je nade vším. A řeknu-li: Bůh je moudrý, není to pravda: já jsem moudřejší než on. A řeknu-li: Bůh je bytí, není to pravda: Bůh je nadjsoucí bytí a nadjsoucí nicota. Proto mlč a nežvaň o Bohu, neboť když o něm žvaníš, lžeš a hřešíš. Chceš-li tedy být bez hříchu a dokonalý, nežvaň o Bohu. O Bohu nemáš ani nic chápat, protože Bůh je nade všechno chápání. Jeden mistr říká: Kdybych měl Boha, kterého bych mohl pochopit, nikdy bych ho za Boha nepovažoval! Když však z něho něco pochopíš, není to on, a tím, že jsi něco pochopil, se stáváš nechápavým a nechápavostí se stáváš zvířetem: neboť co je na stvoření nerozumné, je zvířecí. Nechceš-li se tedy stát zvířetem, nepoznávej nic o nevýslovném Bohu:' - ,,Ach, jak to mám udělat?" - Máš úplně vypadnout ze tvé tvojskosti a rozplynout se v jeho jehosti a tvé "tvoje" se má v jeho "moje" stát jedním "moje" tak úplně, abys s ním věčně chápal jeho nevzniklou bytnost a jeho nepojmenovatelnou nicnost.'

Svatý Pavel říká: "Máte být obnoveni v duchu." Chceme-li tedy být obnoveni v duchu, musí všech šest sil duše, ty nejvyšší i ty nejnižší, každá dostat po zlatém prstýnku, pozlaceném zlatem božské lásky. Pamatujte si, že ty nižší síly jsou tři. První se jmenuje schopnost rozlišovat, rationale. Na té máš nosit zlatý prstýnek osvícení, aby tvé rozlišování bylo vždycky a bez času osvíceno božským světlem. Druhá síla se nazývá hněvivá, irascibilis; na té máš mít prstýnek pokoje. Proč? Protože pokud v pokoji, potud v Bohu - a co není v pokoji, není v Bohu. Ta třetí síla se nazývá žádostivá, concupiscibilis; na té máš nosit prstýnek spokojení, abys byl skromný ke všem stvořením, která jsou pod Bohem. Ovšem Boha nemáš mít nikdy dost a Boha nemůžeš mít nikdy dost: čím víc Boha máš, tím víc po něm toužíš. Kdyby se ti mohlo zdát, že máš Boha dost, že by ses s tím mohl spokojit, není ten bůh Bůh.

Také na těch nejvyšších silách musíš mít po zlatém prstýnku. Nejvyšší síly jsou také tři. Ta první se nazývá síla podržení, paměť, memoria. Tuto sílu srovnávají s Otcem v Trojici. Na té máš mít zlatý prstýnek podržení, abys v sobě podržel všechny věčné věci. Druhá se jmenuje rozum, intellectus. Tuto sílu přirovnávají k Synu. Na té máš také nosit zlatý prstýnek poznání, abys vždycky poznával Boha. A jak? Máš ho poznávat bez obrazu či představy, bez zprostředkování a bez podobenství. Mám-li však Boha takto bezprostředně poznávat, musím se já stát jím a on stát mnou. A ještě víc: Bůh se musí stát mnou a já se musím stát Bohem, tak docela jedním, aby "on" a ,Já" bylo jedno a jsou jedno a v této jsoucnosti věčně konaly jediné dílo. Neboť dokud "on" a ,Já", to jest Bůh a duše, nejsou jedno jediné zde a nyní, nemůže toto ,Já" s "ním" ani působit, ani se sjednotit. Třetí síla se

jmenuje vůle, voluntas, a srovnává se s Duchem svatým. Na té máš nosit zlatý prstýnek lásky, abys Boha miloval. Boha máš milovat bez ohledu na to, jak je k pomilování, to jest ne proto, že je k pomilování. Neboť Bůh není k pomilování: je povznesen nad každou lásku a každé milování. - ,,A jak mám potom Boha milovat?" - Boha máš milovat neduchovně, to jest tak, aby tvá duše nebyla duchovní a aby se vší duchovnosti zbavila; neboť dokud je tvá duše duchovní, má v sobě obrazy; obraz je něco, co zprostředkuje - a dokud je v duši něco, co zprostředkuje, není v ní jednota a jednoduchost. Dokud v ní není

jednoduchost, nemohla nikdy Boha správně milovat, neboť správné milování závisí na jednoduchosti. Proto má být tvá duše prosta všeho ducha, má být bezduchá. Neboť miluješ-li Boha,jak je Bohem,jak je duchem, jak je osoba a jak je obraz - to všechno musí pryč. - ,,Ale jak ho tedy mám milovat?" - Máš ho milovat tak, jak est - jako ne-bůh, ne-duch, ne-osoba, ne-obraz, a ještě víc: jako ryzí, čisté, jasné Jedno, zbavené vší dvojitosti. A do tohoto Jednoho se máme na věky pohroužit, z ničeho do ničeho.' K tomu nám pomáhej Bůh. Amen.

+++

Mlčící sopka ukrývá

bdící plán v kráteru.

Růžový záměr tají těm,

k nimž nemá důvěru.

 

Když příroda nám neříká to,

co jí řekl Bůh,

což příroda v nás nesnese,

když nenachází sluch?

 

Poučen ústy pod zámkem,

ať mluvka zavře rty.

Jedinou tajnost skrýváme,

tu s nesmrtelností.

Ed.

+++

JEDNO SVĚDECTVÍ: Z mého života

 

Teprve až člověk pozná Boha, uvědomí si, že žije. Pak všechny tužby, prosby a chválu zaměří k Němu, aby zůstal živý věčně. Ví už totiž, že On je zdrojem života, veškeré potravy duše i těla. Bez Něj by zahynul. Proto se dobrovolně rozhodne pro poslušnost a spolupráci. Ne ze strachu, ale z vděčnosti, úcty a lásky. Oheň planoucí v jeho srdci zažehl sám Bůh. Člověk sice neví jak a proč, ale zjišťuje, že jeho žár spaluje nečistotu a že se stává lepším. Objevuje v sobě Boží obraz, kterým je od stvoření a jako takový se může stýkat se svým Pánem. Víc nepotřebuje. Navázal s Bohem živý, intimní vztah. Vidí, jak je hmota sama o sobě neživá, že je to Duch, který křísí k životu, znovu tvoří a hmotě vládne. Pak se člověk raduje z probuzeného vnitřního života a nevychází z údivu, co se v něm děje.

 

I já se stále nacházím v říši divů. Zjišťuji, že záhadnému tajemnu se žádná detektivka nevyrovná. Ta možná vyvolá příjemné napětí a trénuje úsudek, ale nepřinese trvalý pokoj, stálou radost a blaženost.

 

Byla jsem uvedena na cestu odhalování skrytého. Nehledala jsem ji, a to z prostého důvodu. Neměla jsem totiž ani tušení o její existenci. Teď zakletá labuť ve mně postupně odhaluje svá bílá, jasně zřetelná křídla. Závoj jakoby klesá níž a níž a já víc a víc dychtím po tom, vidět ji konečně celou, v plné kráse, ničím nezastřenou.

 

Jsem zbloudilé dítě, jež se zbídačené, žíznivé a hladové vrátilo do otcovského domu a které On s nevýslovnou radostí a láskou vítá a k jehož nohám snáší nejcennější poklady. Nezlobí se, nevyčítá, prostě odpouští, raduje se a miluje. V této odzbrojující lásce dostává dítě vše.

 

Nikdy jsem nepochybovala, že mě Bůh miluje, ale jeho láska jako by klidně, i když ochranitelsky dřímala. Její živelný příval jsem však zakusila až po návratu z „toulek“. Při střetu s nemocí blízkého člověka Pán beze zbytku rozbil mé vědomí soběstačnosti, srazil mě na kolena, abych poznala svou nicotu. Slzy kajícnosti vyplavovaly ze srdce bolest a vyprázdněný prostor naplňoval On svou útěchou. Vtáhl mě do své odpouštějící lásky a já jsem litovala, že jsem kdysi pohrdla přímou cestou k Němu a vydala se křivolakou cestou svého člověčenství, která mě nadlouho uvěznila ve tmě. Nyní jsem byla vysvobozena láskou. Žila jsem touhu po Bohu, těšila se na intimní spojení s Ním v modlitbě, na jeho pochopení i chlácholení. Láska vlitá mi do srdce tvořila nedílný celek s jeho. Poznala jsem, že moje cesta k Bohu nevede přes víru a naději, které spíš patří k rozumu a které potřebujeme, dokud k Němu nemáme bezprostřední přístup skrze lásku. „Láska předchází naději, protože doufáme jen v to dobro, které milujeme… Naděje je láska, která čeká a dychtí.“ (Teotimus, Kniha II, kapitola 16)

 

Od této chvíle jsme se začali častěji stýkat; tedy nedočkavě jsem Ho vyhlížela pří četbě Písma a knih o svatých a držela se v tichosti, abych nepřeslechla zaklepání na nejhlubší komůrku svého srdce. Čekání bylo provázeno netrpělivostí a steskem i obavami ze selhání, když se mi Pán skrýval, zato jeho návštěvy přinášely slasti různého stupně. Vše řídil On sám. Nebyla to odměna za moje skutky, ale vlévání síly pro mou ubohost, abych jiným lidem mohla předávat Kristova ducha, ne rozbité střepy svého já. Postupně jsem se přestala bát a ověřila si, že je stále se mnou, i když „spí“, a že den střídá noc.

 

Ráda bych se všemi sdílela nesmírnou Boží lásku, ale nedostává se mi slov k vyjádření. Nicméně se pokusím zmínit o tom nejpůsobivějším, co proniklo až do hloubi mého srdce a zůstalo tam nesmazatelně vryto. Z vnitřní Boží výuky subjektivně pociťuji působení jednotlivých božských osob, i když ovšem vím, že svou podstatou tvoří jeden celek.

 

Mocné působení Ducha svatého, jeho vládu nad tělem jsem zaznamenala v intimních spojeních lásky s mužem. Každý z nás se sjednocoval sám se sebou i navzájem s tím druhým v Duchu svatém. Věci, které jsou dokonale sjednoceny, jistým způsobem přestávají být a vytvářejí něco třetího. Tak jsme to oba vnímali. Věděli jsme, že je to Boží dar. Duch miloval ducha a tělesné se zcela vytrácelo. Nebylo to z nás, byli jsme překvapeni a okouzleni tou zvláštní jedinečností.

 

Další mysteria Ducha svatého mi byla odhalena při jedné obnově před svátkem Ducha svatého. Opět jsem poznala, co je to odlesk ráje na zemi, tj. přebývání v Boží lásce. Jste-li jí navštíveni, nemůžete získat víc, zatoužíte ji mít stále v srdci. Když jste naplněni Duchem svatým, zlo k vám v tu chvíli nemá přístup, vždyť ve vás pro ně nezbývá žádné místo a z vás vyzařuje jen láska a dobro, protože ve vás přebývá Bůh. Láska k bližnímu, láska manželská ani na jiných úrovních není kalena sobectvím, žárlivostí, závistí ani jinými nectnostmi, protože ty čistá láska nezná. Máte pocit, že vaše srdce je průtokovým tunelem se dvěma otvory – k Bohu a k lidem. Směrem od Boha se jím žene živelný proud živé vody a vy cítíte, že by se snad tímto přívalem roztrhlo, kdyby jej nevypustilo ven – k lidem.

 

Tak jsme všichni zaplaveni jedním Duchem Božím. Jen se srdcem nasyceným Kristovou láskou dokážeme milovat i nepřátele, tedy On sám je miluje skrze nás. Náhle je nám objasněno: Miluj bližního, jako jsem já miloval vás. Sami posvěceni, posvěcujeme jiné.

 

Nelze ostře oddělit jednotlivé božské osoby. Přesto jsem v některých vnitřních poznáních víc vnímala Krista. Ukázal se mi jako horoucí, věčná, neohraničená, nevinná, čistá, věrná… láska sama. Slovy nelze vyjádřit všechny její atributy.

 

Láska by popřela svou podstatu, kdyby netoužila pojmout do sebe všechny tvory, prostoupit je, sjednotit se s nimi, beze zbytku se darovat. Neboť je to LÁSKA, tedy bez negativ, bez lstivosti, touhy po odplatě... Neumí, než se plně dávat, plně trpět zradou, čekat, odpouštět a znovu přijímat bez podmínek a výčitek.

 

Když duši zasáhne mocná, bolestná slast Kristovy lásky, trpící nepřijetím, zapomínáte na sebe a vnitřníma očima hledíte na tento Kristův obraz, který do srdce navždy vtiskne hlubokou stopu. Prostoupí vás lítost nad trýzní, kterou jste Pánu způsobili svým odvrácením od Něj. Kdybyste někdy znovu zradili, nic vás už neutěší.

 

Nesmírně silnou Kristovu touhu po duši jsem pocítila, když si mě vnitřní proměnou připravil, aby On, čistý a velebný, mohl ke mně hříšné zavítat jako host, alespoň na krátkou návštěvu. Jako zázrakem moje duše náhle oplývala ctnostmi, zářila čistotou a voněla. Vůně stoupala k Pánu a vábila ho k návštěvě. Libost duše působil On sám. Ta se jen chce této lásce vyrovnat, v těch okamžicích má hluboké poznání Boha. Čím víc do něj proniká, tím je její láska k Němu vroucnější a čistší. Taková sláva je pro ni připravena v nebi, je to stav její svatosti. Tady na zemi nám dá Pán jen lehce nahlédnout, abychom si vůbec uměli představit, jaká krása nás čeká. Od této chvíle nepřestanete chtít žít toto nebe už tady na zemi. Pán vyzývá nás všechny k cestě ke svatosti, k věčnému návratu do Boží náruče, odkud jsme vyšli. Svatost není výsadou pouze pár vyvolených, jak jsem se dříve domnívala.

 

Skrze Boží světlo duše najednou, v celistvosti a jinak chápe. Ale žádná milost, ani sebevětší Boží dar ještě nečiní duši dokonalou. Dokonalost a svatost spočívá ve sjednocení naší vůle, s vůlí Boží, zůstávání v duchu nepřetržité modlitby, ve stavu posvěcení a to si žádá naši spolupráci.

 

Můj život nebyl vždy naplněn radostí a pokojem, dokud mi Pán neukázal, že všechny těžké životní situace směřovaly k setkání s Ním, a že cesty, po kterých nás vede, jsou plodem jeho dobroty a lásky, navzdory tomu, že se někdy jeví jako tvrdé, bolestné a trpké.

 

Při zakoušení jeho dobrotivosti a milosrdenství se už člověk nebojí odevzdat svůj život cele do jeho režie a stát se důvěřivým dítětem. Pak duše trpělivě snáší i stavy, kdy se jen potácí bez útěch, kdy rozum, vůle i paměť jsou zastřeny. Duše sama nic nedokáže. I kdyby se chtěla modlit, toužit a milovat, nemůže, její tvůrčí schopnosti pociťují nechuť a odumírají. Cizí pomoc neutěší. Cítí se Bohem opuštěná, nevidí východisko. Kříž Ježíše Krista je jí teď nejbližší. Je zbytečné vysilovat se přemáháním těchto stavů. Bůh bere život člověka do svých rukou, boří jeho plány, a tak očišťuje duši od všeho nepotřebného, aby do ní vlil své nové dary Světla. Neopouští ty, kdo Ho hledají, a nepřestane je vybavovat na cestu vším, co potřebují, dokud je nepřivede do světla lásky. Konečný cíl nás všech je stejný, jen cesty se různí podle stupně a druhu nedokonalostí, z kterých se má duše vymanit, a podle stupně sjednocující lásky, ke kterému chce Bůh duši pozvednout.

 

Krátce po svém návratu z bezútěšnosti světa jsem poznala velebnost, vznešenost a moc Boha – Otce. Setkání s ním se lišilo od všech výše uvedených. Byla jsem vytržena z reality. Nebe, Boží království bylo uzavřeno v mé duši. Jako by už nebyla mým já, ale pozorovatelem toho Božího zázraku, který uchvacuje. Zatímco duše, která právě tuto slast nezakouší, vynakládá velké úsilí, aby plnila vůli Otce, duše v uchvácení tento problém nemá, neboť v tu chvíli její vůle neexistuje. V jediném okamžiku spojení dostává darem pokoru i ochotu a schopnost vzdát se vlastní vůle, což se jí samotné předtím nedařilo. Je to okamžik náhlého Božího sdělení a pochopení. Je to dar, vlastním úsilím nedosažitelný, s náhlým poznáním, jak mnoho duše získala a s obavou, aby o to nepřišla. V této slasti se bojí pohnout, aby nebyla z tohoto stavu vyrušena, vždyť vše ostatní je pouhá nicota.

 

Je po okraj naplněna Bohem, zbavena smyslového vnímání, brány pro vstup zla. Nic jiného si nepřeje, nic jiného nepotřebuje, je očištěna láskou. Je to mlčenlivé, líbezné klanění Bohu. V sevření lásky se jí potvrzuje najednou, v celistvosti a s lehkostí to, co se pozvolna a s námahou učila na své životní cestě.

 

Nikdo neznáme Boží plán, kolik času nám ještě zbývá. Po všem tom niterném vzdělávání se nebojím zůstat otevřenou knihou a své zbývající nepopsané listy s důvěrou nabídnout Bohu, aby do nich vepsal další pokračování podle svého uvážení. Ba dokonce se těším, protože všechny jeho úradky směřují k dobru a lásce. Jen Ho prosím, aby mě v knize naučil dobře číst a chápat smysl, aby už ani písmeno nepřišlo nazmar.VL

+++

Je lepší koráb nad knihu

pro cesty do světa,

či lepší oři nad stránku

vzpjatých slov básníka?

Tak cestuje i nejchudší,

aniž mu hrozí dluh.

Jak nenápadný zdá se vůz,

v němž jezdí lidský duch!

Ed

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCH.ŽIVOTA CTIH. PATRIKA KUŽELY, KŘESŤANSKÉHO MUČEDNÍKA Z OSVĚTIMI

CO SE DĚJE V MYSTICKÉM STAVU

Stupňující se bezpojmové poznání a rostoucí jasnozřivost lásky popisuje svatá Terezie v VI.a VII. komnatě Hradu nitra. Přitom ukazuje, jak tento pokračující vzmach ovládá čím dál, tím víc tvoje schopnosti, které si zvolna podřizuje. Nakonec ovládá i tvou obrazivost a tvoje smysly, takže nastává vytržení z jejich běžného užívání, ale to je v duchovním životě jenom vedlejší doprovodní zjev,  ne však podstatný.

Tento vzestup přináší spolehlivou známku trpného očišťování smyslů a ducha, jež provázejí neomylně každý opravdový vzestup ke Mně. Další rozhodující znamení je vzestup a vzrůst ve ctnostech, zejména v obětavé lásce. Při skutečném nazírání musí tvoje ctnosti růst souběžně s nazíráním.

V modlitbě klidu je především tvoje vůle dokonale uchvácena tajemným světlem Mé lásky, která v tobě přebývá a dává se ti docela zřetelně najevo. Ostatní tvoje schopnosti ještě nejsou dokonale podrobeny tak, jako je nyní ovládnuta už vůle. Přitom se ti podle svaté Terezie někdy přihodí, že se musíš ve vnitřní modlitbě zabývat jenom rozjitřeným rozumem a pamětí. Když však necháš samotnou svou vůli unést sladkostí a tušením Mé blízkosti a Mé dobroty, nenechej se vytrhovat rozumovými důvody ani obrazy ze své obrazivosti či paměti.

Tento klid a tento stav modlitby klidu bývají ovšem často přerušovány vyprahlostí, suchopárem, pokušeními především proti víře, čistotě a trpělivosti. Zůstane-li tvoje duše i za těchto podmínek věrná Mému působení v tobě a nedá se odradit žádnými těžkostmi, zkouškami ani temnou nocí ducha a smyslů, pak povznáším tvou duši k modlitbě prostého spojení. Při tom je Moje vedení už tak silné, že strhuje a dokonale si podrobuje všechny tvoje vnitřní schopnosti, tedy i rozum i obrazivost i paměť. Teď už duše není znepokojována roztržitostmi. Zastavuji přirozenou činnost tvého rozumu, abych uvolnil tvou duši pro působení Mojí nadpřirozené vlité moudrosti. Podobně ovládám i tvoji obrazivost a strhuji a uchvacuji tvou paměť.

Tvoje duše už nemá zapotřebí vyhledávat látku k rozjímání. Nehledá už namáhavě, jak se dostat blíže ke Mně rozumem a vůlí. Tvoje duše zůstává prostě otevřená a přijímá Moje světlo a Moje vedení a Mou lásku jako do otevřené nádoby. Takový stav trvá podle svaté Terezie ovšem jenom krátkou dobu, určitě ne delší než hodinu.

Někdy je tato modlitba nedokonalá, pokud špatně ovládáš obrazivost a paměť, takže se ti obrazivost a paměť mohou bouřit proti rozumu a vůli, které strhuji a ovládám.

Jinak však v tomto spojení a v této modlitbě spojení roste tvoje duše ve svém duchovním životě mnohem rychleji, protože prožívá Mou blízkost a Mou dobrotu. Potom je ti i sebemenší hřích něčím strašně nepřijatelným. Dovedeš v slzách litovat svých hříchů a přímo trpíš nad svými hříchy nad i hříchy ostatních. Nyní už trochu tušíš hrůzu Mé bolesti v Getsemanské zahradě, kdy se krví potím kvůli tolika tvým hříchům, jež musím všechny na sebe vzít a všechny odčinit.

V tomto období tvého duchovního života pravidelně dopouštím těžké zkoušky. Svatá Terezie popisuje toto období VI. komnatou a svatý Jan od Kříže zase temnou nocí ducha. Tehdy se od tebe odvracejí mnozí uznávaní lidé i křesťané. Nazývají tě výstředníkem a bláznem. Posmívají se ti. Poukazují na tvoje sebemenší chyby, aby mohli říkat: Podívejte, tohle mají být svatí! Ztrácíš ty, kteří se donedávna tvářili jako tvoji přátelé. Přesto je neodsuzuješ. Tvoje vnitřní muka jsou ještě strašnější. Zatímco se cítíš lidsky opuštěný, zdá se ti, že jsi opuštěn i ode Mne, třebaže kvůli tobě umírám na kříži a pro tebe vstávám z mrtvých. Zpovědník ti přestává rozumět a kárá kvůli každé maličkosti. Tvoje duše se chvěje nad vlastní ubohostí. Obáváš se, abych tě kvůli tvým minulým hříchům nevydal napospas sebeklamu. Nyní je tvoje duše zasažena takovým suchopárem, že se ti zdá, že ani nemůžeš pomyslet na Mne, a obvinuješ se, že jsi na Mne vlastně nikdy ani řádně nemyslel. Ďábel tě trýzní strašnými představami. I když se ti někdo snaží pomoci, poradit ti a utěšit tě, je to marné. Každá pomoc lidí je ti k ničemu. Doktor ti naordinuje psychofarmaka, a až si na ně zvykneš, zjistíš pojednou, že jsi už klidný, ale vyždímaný jako citrón, prostě je z tebe takový hadrový panák, který nemá žádnou šťávu ani jiskru.

Tady není jiný lék než prostě důvěřovat Mi a Mému milosrdenství, zatnout zuby a jít dále temnotou. A pojednou - v okamžiku, kdy už bys to nejméně čekal - se ti v duši vyjasní. Jediné Moje slovo ve tvém srdci rozjasní všechny vnitřní temnoty. Tvoje duše nyní důvěrně zakusila, jak jsem drahý. Nyní si dovedeš docela lépe vážit Mé lásky a velebnosti. Toto poznání, které ti uděluji po těchto zkouškách, je tak pronikavé, že máš-li slabší tělesné ustrojení jako míval blah.Hyacint Maria Cormier, vrhá tě toto poznání do vytržení. Jindy Mi zase dovedeš vděčně vyzpívat krásné chvalozpěvy a dovedeš napsat takové hymny na Mou otcovskou lásku, jak to dovedla svatá Terezička Ježíškova.

Tak posléze uvádím tvou duši do přetvářejícího spojení. To je předcházeno velkým očišťováním lásky. Tvoje láska musí dokonale odumřít ke každé, i sebemenší náklonnosti k stvořeným věcem. V tomto stavu ti naplňuji duši tak velkým rozumovým porozuměním pro Moje trojosobní přebývání v hradu tvého nitra, že toužíš raději zemřít, jen abych v tobě zůstal přítomen. Tady ustávají všechna tvoje případná vytržení.  Nyní jednotně – jako tvůj Otec i jako tvůj Bratr i jako tvůj Duch Utěšitel přitahuji a uchvacuji všechny tvoje schopnosti. Tvoje duše nepochybuje o Mé důvěrné trojosobní přítomnosti v tobě. Tvoje duše poznává každým svým snahovým napětím a žárem plamene lásky, že v tobě přebývám, že s tebou mluvím, že jsem Životem tvého života, že se tvoje duše přetváří podle Mne tak, že se stávám jejím životem tak dokonale, jak je pro tvora zde na zemi vůbec možné. Následkem toho dosahuješ hrdinství ve ctnostech a dary Mého Ducha v tobě naplno působí pravá blahoslavenství, které vytrvale neseš. Už nejsi ani v nejmenším zmítán neovládanými vášněmi a nehřešíš se ani tím nejlehčím dobrovolným hříchem. Dokonale zapomínáš na sebe, a zakoušíš touhu trpět pro Mne. Teď se probouzí tvoje svaté nadšení vykonat a vytrpět cokoli pro Mou slávu a pro spásu duší. Tady nastává přetékání kontemplativního života do života apoštolského. Zdálo by se, že už dosahuješ vrcholné dokonalosti, jenže jsi stále ještě na světě, a tedy vystaven ďábelskému dorážení. Když tvoje omilostněná duše ovládne tělo a hrdinsky přemáhá nabídky i hrozby světa, staneš oblíbeným terčem zlého ducha, aby natrvalo zničil nebo aspoň přerušil tento tvůj mystický stav. T.

+++

NA ÚTĚKU

Co tolik nocí

Stojí na nebi

Co napsáno je v tisku vesmírném

Kočka prohlíží si měsíc

V kočičím dialogu důvěrném

bude to jistě kotě do klubíčka stočené

A za ním oči kocouří

V temnotě vypouklé

Jen zajímá se zda vidí na ni

Na stezku vyšlapanou do zahrady

A zdali a v čem mají mléko

Ty kočky na nebi

Jak hustý kožich jaké podnebí

A setká-li se s nimi

A my?

Desítky let cestování

Studia knih, divadel, koncertů, výstav

Duševních klání

Však stále bez odpovědí

Příliš jednoduchých, přímočarých

Stále na útěku před faktem

Jsi milován

A k pravdě zvaný k pohledu vzhůru

Jak lvice s mláďaty co říká

Jakou ochranu mi nebeské křoví skýtá?

Ty raději bez odpovědí

Hledáním štvaný

Než vykročit na cestu co začíná ujištěním

Pokračuje pokáním

A končí věčným rozedněním

+++

ZA STĚRAČ TVÉHO VOZU

 

Váhala jsem mezi barvami

V každém případě dát růži

Osobě tak chráněné

Svým strachem jako ty

Je gestem téměř zakázaným

 

Červená - láska

Žlutá - přátelství

A bílá - nevyslovitelné

A proto mlčení

Nakonec zvítězila

Po třech dnech

Jsem ji uviděla

Suchá nepovšimnuta

Sláva vzkříšení se nekonala

 

Když jsi pak vyhodil

To uschlé smetí

Žes zahlédl

Skrytou podobu mé smrti

Jen zdálo se ti?

               Eva Lopourová