ČERVEN 2009

 

Ročník XV., číslo 6.                                                                                                                   červen 2009

Obsah: J.E.Lopourová,Setkání, Pečeť, Dvojí zrada, Besední řeči podle Tomáše ze Štítného (38), Ct.Martin z Kochemu, O mši svaté, Brněnská akademie duch.života ct.Patrika Kužely, křesťanského mučedníka z Osvětimi, Zprávy________

 

SETKÁNÍ

 

Stojím

Svíce zapálená

A nemohu z místa

Bílá

Cele ulitá

Z vosku bolesti

 

Jako bych ani nesvítila

Matná si připadám

Uboze jen hoří mi knot

Bojím se nadechnout

Udělat krok

Co kdybys světýlko

Co kdybys zhaslo mi

Jana E. Lopourová

 

+++

DVOJÍ ZRADA KRISTA:JIDÁŠ NEBO BARABÁŠ?

Od nejstarších dob trpí Pán Ježíš Kristus dvojí zradu. Jidášova zrada je výslovná a jasná. Měl na starosti pokladnu učedníků a kradl z ní. Vymlouval se na svou péči o chudé, když mu bylo líto obětovat vzácný olej pro Krista. Průkopník socialismu či komunismu? Ježíš však jde na smrt nejen kvůli Jidášově zradě, která je odedávna docela jasná a zjevná, nýbrž také kvůli Barabášově zradě, která je jaksi skrytá a zamaskovaná. Totiž z hlediska Barabáše se mohlo zdát, že on žádného Ježíše přece nezrazuje, protože Kristovu životní cestu od začátku svého veřejného působení vůbec neuznává. Dokonce možno říci, že z hlediska Barabáše vyznívá docela normálně, když přijímá svobodu na úkor Ježíše, a že prostě využívá příležitosti, která se mu nabízí k jeho osvobození pro další veřejné zločinné záměry. Spasitel ovšem fakticky trpí tím, že ho zástup nechává odsoudit a vyprošuje si milost pro vraha.

Taková dvojí zrada Krista, jidášovská a barabášovská, je zřetelně patrná při současném rozvracení jednoty křesťanů ve veřejném působení.

Někteří takoví aktivisté vlastně barabášovsky zrazují přednostní programovou kvalitu křesťanů ve veřejném životě, a diví se: Co chcete, my jsme ve veřejném životě dostali na výsluní díky tomu, že jsme se vetřeli na Poslední večeři Páně, abychom si nenápadně také něco nabrali ze stolu Páně, ale když byla příležitost dostat se k veřejnému uplatnění, tak jsme přece ve svém srdci nikdy doopravdy nepatřili mezi učedníky Kristovi, protože jsme se raději zdržovali někde, kde jsme si plnými hrstmi užívali nabídek světa. Naskýtá se otázka. Nejsou tito příživnici u stolu Páně rozervaní a rozpolcení už od začátku svého přiblížení se ke Kristu? K Ježíšovi se vždy přibližovalo kromě hrstky apoštolů ještě mnoho těch, kdo od Spasitele žádali nějakou milost, ať už uzdravení od nemoci či posedlosti zlým duchem nebo pro nalezení pravé životní cesty k dokonalosti jako mládenec, který sice konal všechno, co je v Desateru, ale majetku se pro Krista odmítl vzdát. Fakticky sice přijali milost od Krista, dosáhli uzdravení či osvobození z otroctví zlého ducha nebo odhalení správné životní cesty k dokonalosti, ale když přišlo na lámání chleba, tak volali s davem: Ukřižuj!

V zásadě přitom nejde jen o popření kvality křesťanského veřejného působení, které se výslovně přednostně hlásí ke Kristu, nýbrž jde také o politickou úchylku doleva nebo úchylku doprava od KŘESŤANSKÉHO SOLIDARISMU, vyhýbajícímu se KRAJNOSTI KOLEKTIVISMU, ale také KRAJNOSTI INDIVIDUALISMU. V běžném životě se někteří z křesťanských veřejných činitelů uchylují doleva svými populistickými či přesněji socialistickými hesly o rodině, o zdravější přírodní prostředí, o líbivější a sametovější řešení problémů lenochů a jiných příživnicky žijících osob. Jiní se uchylují zase doprava k výstřelkům kapitalismu, prosazujícímu jednostranně svobodu jedince na úkor celku.

Obě úchylky jsou osobně dány jednak nedostačivostí v intelektu, má-li se pěkně nazvat zásadní nepochopení toho, čím se podstatně liší křesťanský solidarismus od krajností kolektivismu a individualismu, jednak přijetím cizích peněz (Jidášův měšec nebo další lup osvobozeného Barabáše).

Jak se zachová Pán Ježíš k zrádcům a zločincům? Ježíš nevylučuje nikoho ze spásného okruhu svých věrných. Až do poslední chvíle dává každému příležitost k obrácení. Neříká při Poslední večeři učedníkům: Prosím vás, běžte se podívat, jestli nám někdo něco tajně nekrade něco z naší hostiny! Ani nevyhosťuje zrádce Jidáše od Poslední večeře jako nehodného účastníka. Když Ježíš říká Jidášovi: Co činíš, čiň spěšně, tak ho nenavádí sebevražedně, aby ho šel zradit, nýbrž jen aby se rychle rozhodl a jednal, tedy aby se správně rozhodl a správně jednal, čili aby se obrátil a litoval svých hříchů a činil pokání. Ježíš nevyprošuje jako nějaký pouhý lidumil a sametový humanista milost pro vraha, nýbrž si to vyprošuje populistickými hesly zmanipulovaná masa. Naopak dokonce ještě na kříži se dostává milost zločinci, který lituje nevinného Ježíše a uznává svůj zločin a oprávněný trest: Ještě dnes budeš se mnou v ráji.

Z tohoto Ježíšova postoje se odvozuje také počínání křesťana ve veřejném životě. Žádný falešný humanismus ani vyprošování si milostí pro zločince a příživníky, ani sebevražedné ponoukání svého zrádce, aby ho tím rychleji zradil. Spasitel trpělivě dává každému příležitost k obrácení, třebaže se tím dostává do postavení bezmocného snílka, ale zato tím víc prosí Otce nebeského o záchranu nás všech a za naše osvícení, za náš odklon od hříchu, uznání našeho hříchu a kajícné vyznání hříchu, za naši upřímnou lítost za hříchy a prosbu o milosrdenství.

Jenže jaká je skutečnost? Děti tohoto světa jsou vůči sobě navzájem prozíravější, než synové světla (Lk 16,8). Staří Židé krve se dovedou prozíravěji semknout ve vzájemné pomoci než noví Židé, zrození z vody a Ducha.

Maria, Matko hříšníků, oroduj za nás! frT

+++


 

Duše, která má hosta,

neopouští svůj dům.

Dík božské společnosti

nemá tu potřebu

a dobré hostitelce

nedovoluje zvyk

se vzdálit, když ji navštíví

sám mocný panovník.


 

Edek

+++

CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA PRO ZAČÁTEČNÍKY

ÚTĚK Z OTCOVSKÉHO DOMU

Jako tvůj bratrský Spasitel ti představuji tvůj hřích jako útěk z Mého, otcovského domu. Říkám ti to v podobenství o marnotratném synu. Hřích je totiž nejprve urážkou Mne jako dobrého Otce, urážkou Mé otcovské lásky, útěkem z Mého domu a ztrátou Mé lásky i účasti na Mém životě.

O hříchu můžeš uvažovat různě. Především však je hřích přestoupení Mého zákona.

Je přece dokonalejší dívat se na hřích z hlediska nikoli svého, osobního a sobeckého, jako že by tě mohl poskvrnit, že by tě ale také mohl učinit na věky nešťastným a opuštěným, nýbrž s té stránky, jak máš vůči všemu přistupovat z hlediska skutečnosti pro tebe nejsvětější, že jsi Moje dítě. Od stvoření tě zahrnuji mnoha dary, a to nejen pro tento život. Vidíš, že přirozený řád sice existuje sám o sobě, ale povyšuji ho k řádu nadpřirozenému. Přirozené má být přípravou, předstupněm a pomocníkem k rozvinutí života nadpřirozeného. Proto ti dávám tolik darů, nejenom aby sis podle nich založil a upravil svůj přirozený život, třebaže i ten předpokládám. I tam, kde chybí nadpřirozené poznání, musíš se přesto řídit podle přirozeného zákona mravního. Když tě ale zvu k nadpřirozenému životu, tedy všechno, i věci stvořené i přikázání o stvořených věcech mají sloužit tomuto nejvyššímu určení, tomuto nadpřirozenému povznesení. Proto pak hřích nabývá u tebe od křtu svatého nové tvářnosti a nové zloby. Moje dítě Mne odmítá uznat nejenom jako Pána, nýbrž i jako Otce, i jako Bratra a Spasitele. Moje dítě nejenže se zdráhá uznat Mou moudrost, nýbrž odmítá užívat sebe i ostatní stvořeni¨dle Mého určení, a také tím se Mi vzdaluje a odcizuje. Tím si ale také zahrazuje cestu, kterou by se jedině mohlo dostat ke Mně.

Jsem dříve než byl Abrahám. Proto ustanovuji vše tak, aby všechno sloužilo Mému svrchovanému plánu. Proto je Moje vůle projevená v přikázáních projevem Mé vyšší moudrosti, Mé velebnosti, která sebe samu musí nesmírně milovat a musí všechno řídit tak, aby jí všechno sloužilo, aby ji všechno oslavilo. Hřích je vzpoura proti Mé vůli, která musí sebe milovat a všechno k sobě vést. Hříšník přestává žít Mým nadpřirozeným životem, životem účasti na Mém vyšším Životě. Kdo odmítá prožívat Mou přítomnost ve středu všech svých životních zájmů a všeho stvoření i sama sebe, ten si staví za svůj cíl sám sebe.

Hřích je především nevděk vůči Mně. Všechno ve světě i v životě a tvoje směřování tak uspořádávám. I po tvém hříchu ti poskytuji lék v Mé dětské poslušnosti vůči tomu, který Mne posílá na svět, aby ses mohl vrátit do otcovského domu, abys mohl svůj život naplnit tím nejvyšším, aby ses nemusel ztrácet v čemkoli stvořeném. Povznáším tě ke Mně a pro Mne, ke spočinutí ve Mně, ke spočinutí co nejbohatšímu. K tomu uspořádávám všechno tak, abys mohl skrze všechno a vším stoupat ke Mně.

Tak je hřích zásadně nerozum. Kdo hřeší, ten jedná nerozumně. Jak nerozumné je dítě, když chce samo sobě a svému štěstí, své životní cestě rozumět lépe než jeho otcovský Původce! Je to nerozum, protože si to zbytečně jen všechno komplikuje a ztěžuje si svou cestu ke štěstí. Kdyby ale si aspoň vzalo příklad, odstrašující příklad a poučení ze všech těch hledačů štěstí! Kdyby si vzalo Moje dítě příklad z marnotratného syna, který promarnil své největší bohatství, totiž otcovskou lásku! Zatímco dříve směl syn přebývat v Mém příbytku jako doma, útěkem odtud zůstal všemi a vším opuštěn, takže se mu nedostávalo ani mláta od vepřů!

Stvořuji tě tak, že tě každé provinění proti Mému zákonu, vtištěnému do tvé přirozenosti pronásleduje jako stín neuspokojení, jako stín vědomí, že bloudíš, že jsi na falešné cestě, že se potácíš v poušti!

Jako Otec všehomíra, dárce všeho, který stvořuji všechno k tomu, abych oslavil sebe a spojením s tvým lidským tělem abych oblažil také tebe, tak tě povznáším nejvyšším myslitelným způsobem. Smíš myslit na sebe a na svoje nezadatelná lidská práva teprve ve druhé řadě. Nejprve Mi musíš sloužit. Chceš se snad hříchem vymknout tomuto určení k Mé oslavě, a dávat přednost sobě a svým lidským právům přede Mnou, jako tvým jediným cílem? Stavíš snad sebe na místo Mne? Dáváš přednost svému myšlení před Mou nekonečnou Moudrostí? Tak tomu farizejsky neříkej: obhajoba lidských práv. Nazývej to podle pravdy Mou urážkou. Jistěže se Mě to nemůže dotknout. Ale dotýká se to Mé slávy v tvorech, ve kterých a kterými máš vzdát čest jedině Mně jako počátku a poslednímu cíli všehomíra. Jako hříšník neurážíš Mne samého v sobě, protože v tom jsem nedotknutelný, ale urážíš Mne jako svého Bratra a Spasitele a jako Otce v tvorech, v Mé otcovské péči a v určení, které otcovská láska tobě a všem stvořeným věcem dává, aby všechno plnilo to, co plním sám v sobě, když miluji sebe a Mou vůli nade všechno.

Hřích je kořen tvého odcizení. Hříchem se Mi strašně odcizuješ. Tím se přestáváš ke Mně chovat jako k bratrskému Spasiteli i otcovskému Stvořiteli, když opovrhneš tímto životem ze Mne, v němž jsem sám sobě štěstím, v němž sám sebe dokonale a naprosto miluji. Kdo nemiluje Mne nade všechno, ten ztrácí podíl a účast na tomto Mém životě, kterým je naprostá láska k sobě jako k nejdokonalejšímu, neboť jsem, který jsem. Hříchem přestáváš žít jako Moje dítě a potloukáš se po bažinách své hlouposti, své nepravosti, svého lidsky omezeného hledání štěstí, svých deklarací lidských práv, které první průbojný dobyvatel moci smete pod stůl jako hromádku karet.

Neznám větší neštěstí, než když ztratíš pod záminkou lidských práv těžkým hříchem toto Moje dětství, které ti ve křtu svatém uděluji, tuto účast na Mém životě, v němž jsem sám o sobě cílem a štěstím.

Kdo dává přednost lidským právům přede Mnou, své vůli před Mou vůlí, přestává být Mým dítětem a klesá zase na dítě porušeného přirozeného řádu, a odtud ještě dál k vlastnímu pokračujícímu odlidštění, sterilizaci a eutanázii.  Zdůrazňuji: úpadek od Mého dítěte k dítěti porušeného přirozeného řádu, k tvoru, který opovrhuje pohrdá svým povznesením a spokojuje se nikoli s řádem přirozeným, nýbrž s porušeným řádem přirozeným, kde je přirozené zablokováno vzpourou a odbojem tvora proti Mně. Tím je dnes poznamenána lidská přirozenost. Tím je poznamenána kvůli dědičnému hříchu. Kdo chce žít sám ze sebe, podle svého rozumu, jak sám si rozumí, bez ohledu na Moje prvenství, ten nedokáže dlouho žít ani přirozeně, nýbrž se zvrhá do úchylnosti a zvrácenosti. Těžký hřích se nazývá smrtelným hříchem proto, že v tobě ničí vyšší život Mého dítěte. To je také ztráta milosti. Kdo je Mi věrný, ten může milovat jen to, co slouží Mé velebnosti, co samo směřuje ke Mně, co Mne chce jako svrchovaného Pána. Milost je účast na Mé vyšší přirozenosti, nadpřirozenosti. Kdo se ale hříchem postaví proti Mé přirozenosti, aby se zabydlel jen ve své přirozenosti, tomu zbude přirozenost porušená, která vede i pod záštitou nezadatelných lidských práv k odlidštění jeho i ostatních. Jako tvůj otcovský Stvořitel i bratrský Spasitel už nemohu mít zalíbení v takovém dítěti. Je to dítě znetvořené těžkým hříchem, nemocné, ba i mrtvé.

Hřích je odcizení se Mi. Smrtelný hřích je rozchod se Mnou, útěk z otcovského domu a odvrat k prostopášnostem neřestí, a pád k vepřům, k nejnižším a nejubožejším požitkům, ba až pod vepře, protože se takovému netvoru nedostává ani mláto

V duši hříšníka je smutno, protože nezakouší pravou radost. Je to mučivé především pro toho, kdo už jednou okusil pohodu a teplo otcovského domu. Všude jinde bude cizincem a proletářem bez vlasti. Všude jinde také najde chlad neporozumění a zimu úzkosti, protože i podle těch cárů jeho bytosti přece jen pozná svět někdejší dítě ze solidní rodiny. Nedůvěra světa k tomu, kdo byl Mým milovaným dítětem, otráví i to, co někdo hodí z útlocitnosti tomuto uprchlíkovi z otcovského domu. Dobře víme, že marnotratný syn se toužil nasytit mlátem vepřů, ale ani to mu nikdo nedával. Ani to mláta nedopřeje nakonec svět tomu, kdo přišel v pozdní hodinu na jarmark marnosti.

Nejsmutnější však je, že dávám najevo svou otcovskou a bratrskou lásku k tobě, hříšnému tím, že za tebe vydávám ve své druhé Osobě, abych za tebe královsky zaplatil, abych tě přivedl zpět domů a abych ti dal sílu žít už pak nadále jako Můj vlastní. Také po tomto důkazu Mé lásky má ještě někdo odvahu hřešit? Ani takový důkaz Mé lásky k tobě nestačí, ani ten by tě neměl vytrhnout od propasti hříchu? Nevděk dovede být sprostý a hnusný. Nevděk Mého dítěte je sprostý a hnusný. Nevděk zapomíná na všechno. Nebere ohled na nic a nestydí se za svou ohavnost.

Hřích přehlíží přirozené dary, ba i vlastní povznesení k Mému vlastnímu životu, a dokonce i slzy a krev a rány a zsinalost a lásku, kterými tě tak bratrsky hledám, nalézám a uzdravuji a jako dobrý pastýř přináším na svých rozbolavělých ramenou domů.

Pak se nemůžeš divit, Moje dítě, když všechno otcovsky činím, abych tě přesvědčil o Mé lásce, o tom, kde je tvoje štěstí, že musím trestat odboj a vzpouru. A to je nejstrašnější trest, že dítěti tvrdošíjně prchajícímu z otcovského domu po posledním takovém útěku zavírám navždy bránu Mého otcovského domu, bránu do Mého Srdce Nejsvětějšího. Co víš o věčném bloudění proletáře bez vlasti a bez domova? Co víš o věčném bloudění Ahasvera revoluce bez Mé jistoty, bez tepla Mé lásky? To je peklo. To není peklo jen pro nějaká stvořená muka, jako je oheň, sirný zápach nebo černá díra, nýbrž proto, že tady každý musí  bloudit sám a sám, daleko od domova a ode Mne.B.

+++

P E Č E Ť

 

Polož se na moje srdce jako pečeť

Až smrt ji rozlomí

Bůh rozezná dvě části její

A navždy k sobě připojí

Jana E.Lopourová

+++

BESEDNÍ ŘEČI podle Tomáše ze Štítného (38)

Děti: Když člověk si tak málo vážil tolika dobra a nedodržel malý zákaz, ačkoli ho dodržet mohl, jak mohl, tatíku, Bůh zapomenout na tu křivdu proti sobě a poskytl mu pomoc, aby tak nezahynul v smrti, kdežto ďábla zanechal ve zkáze navěky?

Otec: Kdo z živých může domyslet, jak veliké je Boží milosrdenství? Avšak jeho spravedlnost není menší, protože všechno je v nesmírnosti jeho moci. Proto, jak jsem řekl dříve, jedině ze své dobroty stvořil rozumné stvoření, aby mohlo mít účast na jeho dobrotě. Když odpadla strana andělů, aniž měla odněkud nějaký podnět k zlému nebo ke klamu, takže se obrátila proti Bohu jedině ze své hrdé vůle, Bůh v duchu spravedlnosti dopustil, aby ta strana zůstala bez jeho pomoci v svém zatvrzení a takto zahynula, neboť anděl má přirozenost vyšší, než člověk.

Když ale viděl, že člověk s  méně dokonalou přirozeností byl oklamán ďáblem, a že by tak zahynula celá lidská přirozenost, slitoval se a připravil cestu, po níž by člověk mohl být navrácen ke spáse.

Bůh to však nechtěl učinit jedině svou mocí proti ďáblu, nýbrž chtěl zničit smrt pravdou v své moudrosti a zaplatit za člověka dluh smrti a zbavit smrtelného člověka prokletí. Je pravda, že ďábel držel člověka svou mocí v smrti křivě, neboť toho dosáhl lstí.

Z toho důvodu by byl Bůh mohl odejmout ďáblu moc nad člověkem, ale že podléhal smrti, když vpravdě ze své vůle zhřešil, chtěl ho Bůh navrátit k životu tomu odpovídající pravdou.

Když Syn Boží, ta věčná Moudrost, přijal člověčenství, ukázal tím Bůh svou velikou milost. Byl a je člověkem. Přijal pravou lidskou přirozenost tak, že byla bez jakéhokoli hříchu, bez poskvrny, takže nepodléhala smrti, neboť se ho to lidské prokletí nedotýkalo. Přesto pracoval, trpěl a nesl to prokletí, až vytrpěl i smrt, aby za nás zaplatil dluh naší smrti a svou poslušností až k smrti nahradil Adamovu neposlušnost, ačkoli nebyl nic dlužen. Jakkoli jsme podléhali věčné smrti, věčný Bůh za nás vytrpěl smrt, třebaže ne věčnou, ale nebyl jí povinen, přinesl nám odklad, pokud jsme jeho lid. Neboť je psáno: On vysvobodí svůj lid (Mt 1,21), a jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života (1 Kor 15,22) Amen.

+++

EVANGELIUM PODLE MÉHO GUSTA

Podzemí všedních dnů

Můj život v podzemí se dá vyjádřit jako život poslušnosti k tomu Nejvyššímu a život růstu ve vyšším nadání.

Když říkám, že musím být v domě, který patří našemu společnému Otci, vůbec Mi to nebrání v odchodu do ústraní, abych působil v skrytosti a v té podzemní činnosti, abych se dobrovolně a rád podřizoval lidem v čele s naší společnou panenskou Maminkou, a docela neokázale a bez uznání dělal něco do šuplíku. Tak potvrzuji skrytost svého způsobu setrvávání v domě našeho společného slavného Otce. Zůstávám v tom, co je Mého Otce, a přece okázale doprovázím naši společnou panenskou Máti a svého pěstouna do jejich příbytku, abych se podřizoval jejich lidské vůli. Nejenže Mi to neškodí, nýbrž Mi to naopak jde velmi k duhu. Právě v této podřízenosti jejich lidské vůli prospívám věkem, vyšším nadáním a moudrostí Nejvyššího také v lidském prostředí.

Z toho vidíš, že se trvalé přebývání v domě nejvyššího a růst v jeho vyšší milosti a moudrosti tedy nedá uskutečnit jinak, než plněním vůle Nejvyššího.

Můj život v podzemí, vyjádřený Mým podřízením se zapadlosti a skrytosti je důležitý i pro tebe. Je to cesta dokonalosti, totiž svrchované a nezvratné dokonalosti právě tebe jako každého dítěte nejvyššího. Nečekej na nějaké mimořádné příležitosti ani na nějaká Moje mimořádná vnuknutí!

Cesta dokonalosti je právě v tom, v čem stojíš. Spočívá ve tvé skrytosti, protože nezvratná dokonalost vůbec je ve skrytosti. I Můj největší apoštol nabývá své dokonalosti právě v ústraní, v podzemí, v skrytosti. Čím větší je tvé poslání, tím důslednější je tvá příprava ve skrytosti všedního dne. Jedině tato neokázalost tvého krajního zapojení pod hladinou skvělých výkonů, obrácených navenek, ti dopřává vrůstat do Mne a během doby ti dává celou šedost příležitostí, ve kterých můžeš nejlépe prospívat ve vyšším nadání a v moudrosti.

Inspiruji evangelistu, aby zapsal "a byl jim poddán." Komu? Naší společné panenské Máti, jejíž já jsem jediný syn, abych byl tvůj rodný bratr. Byl jsem poddán jí a svého pěstounovi. Pro Mě to není jen minulost, ale současně také věčná přítomnost. Byl jsem a stále jsem poddán všemu, do čeho Mě staví náš společný věčný Otec, tedy také naší společné Matce a Mému pěstounovi. Když jsem ve tvém, lidském těle poddán naší společné panenské Mamince, a když později říkám: "Já jsem cesta, pravda a život", tak vidíš, že nemáš jiný přístup k nezvratné dokonalosti než právě cestou dokonalé poslušnosti vůči povolání, k projevu vůle Nejvyššího, jak ti jej právě tvé postavení a tvé okolnosti podávají. Tak uskutečníš ono ustavičné přebývání v domě našeho věčného Otce, když svou poslušností k vůli nejvyššího nabídneš celý dům svého srdce za příbytek našeho věčného Otce. Chceš odhalit skrytou tvář svých všedních dnů, aby jasně vynikla jejich krása? Pokus se celou svou duší, celým svým životem být stále v tom, co patří našemu věčnému Otci. A nic nepřísluší tomu Nejvyššímu tolik, jako právě Jeho vůle.

Chceš vyřešit těžký úkol smířit se s všedním dnem? Chceš umět pod hladinou všednosti odhalit jeho skrytou nevšednost a sametový underground? Beze Mě to nedokážeš. Celé to slavné podzemí všedního dne se však vyznačuje výlučnou a výhradní službou tomu Nejvyššímu. To činí tento úsek tvého života slavným. Je to doba obětovaná nejvyššímu. Je to čas tvé svrchované oběti. Je to doba tvé účasti na vrcholné oběti. Chceš takto povznést každý den na den našeho slavného Otce? Nabídni jej za den

jeho pocty! Poskytni jej za den služby nejvyššímu! Věnuj jej za den slavné hostiny lásky! Dělej to podle Mne! Je to Moje velké umění, ale neuděláš bez něho ani krok. Je to ochota věnovat každý den svého života odevzdanosti nejvyššímu.

Především nepovažuj nic za nedůstojné sebe! Pocházím z nejvyšších míst. Přesto jsem nikdy nepovažoval za hanbu vyučit se rukodělné dovednosti, živit se jako obyčejný dělník. Nepovažuji to za své ponížení, že si vydělávám na živobytí prací svých rukou. Nestydím se jako nejmocnější vládce nade vším, který mám všechno dobro ve své ruce, zůstávat dokonale skrytý. Neostýchám se splývat se zástupem námezdných dělníků, odkázaných ve svém živobytí na rukodělnou práci. Přestaň už hodnotit svůj pracovní den a své společenské postavení podle výše svého platu a podle veřejného mínění! Nauč se hodnotit všechno podle jediné opravdové a dokonalé hodnoty, podle správné normy, a tou jsem já a náš společný věčný Otec a jeho neochvějná vůle! Uspořádej žebříček svých životních hodnot podle toho, jak tě co vede ke Mně! Nauč se hodnotit všechno podle toho, jak tě co napřimuje k nejvyššímu! Odlož všechno, co tě odchyluje ode Mne! Teprve pak zavládnu celému světu z hradu tvého nitra. Uvidíš, že všude je Moje země, všude je Můj příbytek, všude je Moje dílo, dílo, které je poklonou našemu společnému věčnému Otci a obětí z lásky. Opravdu nezáleží na tom, jak velkolepé je tvé okázalé konání, nýbrž z jak velké lásky co konáš, z toho, co od tebe žádá nejvyšší. A právě v tom jsem ti naprosto dokonalým vzorem, že já, pocházející z nejvyšších míst, ochotně beru na sebe malost, namáhavost, náročnost a pracnost svého všedního povolání. Právě tím dovedu vyjádřit a projevit nesmírnou lásku, když se jako vlastní dítě nejvyššího přehlížím v podřízenosti, v tomto skrovném postavení. Uč se přijímat každý všední den z rukou nejvyššího, i skryté a neokázalé práce, i samotnou skrytost a neznámost!

Záleží jedině na tom, s jakou láskou co konáš. Dobře si rozmysli, jak v čem shledáváš vůli našeho věčného Otce! Bedlivě sleduj, jak v čem odhaluješ neochvějné plány nejvyššího! Uvaž, jak v tom všem uznáváš právě teď a pro tebe ten nejlepší a nejúčinnější prostředek svého jedinečného a neopakovatelného růstu jako originálního obrazu našeho společného věčného Otce. Nezapomeň! Je to cesta určená pro tebe nejvyšším. On sám postavil na toto zapadlé místo uprostřed šedivé všednosti. Pozor! To není náhoda. Je to záměrně řízené z nejvyšších míst, kde se od tebe očekává právě toto uskutečnění a tato dokonalost tímto způsobem, v tomto zapadlém koutě světa a v tento divný čas. Neboj se! Na nejvyšších místech se o tobě ví. Dobře tě známe a známe i tvé životní okolnosti a podmínky. Proto vím, co a jak tě může přivést k tvému cíli. A když tě v životě uvádím do nějaké zapadlé díry, do skrytého ústraní a zdánlivé malosti všedního dne, dělám to proto, že právě to je pro tebe ten nejlepší prostředek.

Znáš Moje vznešené učení o povznášení i nejprostších věcí vyšším cílem, svrchovaným cílem. To neznamená, že bys mohl dobrým cílem posvětit i špatný prostředek. Znamená to, že dobrý prostředek může být ještě lepším cílem zdokonalen. To je základ Mé nauky o prozáření všedního dne odhalením vznešeného cíle, skrytého v jeho podzemí. Nedej se unavit ani zastrašit všedním dnem! Nenaříkej na svou vrženost do zasmrádlých poměrů a na hrozné časy! Nemysli, že se někdo na nejvyšších místech jen tak bez účasti nebo snad škodolibě dívá, jak se tady plácáš v nějaké bídě! Raduj se, že jsi právě tady, kde jsi! Těš se právě z tohoto bezbarvého všedního okamžiku, protože právě v něm zasazuji pro tebe sémě tvého nadlidského hrdinství! Nepřehlížej tento okamžik, který ti na první dojem připadá tak fádní! Nevíš, zda tě neposílám na tento svět právě jen kvůli tomuto okamžiku. Proto se uč se nořit do šedivé všednosti, abys pod její hladinou objevil skryté poklady pro svůj věčný život! Ponoř se pod hladinu všedního dne a všedních starostí, které ti na první pohled připadají tak malé a bezvýznamné! Pamatuj si, že žádné věci a události nejsou malé a bezvýznamné pro toho, kdo je sám hluboký! Odhal pod šedou slupkou všednosti to, že právě toto místo a tento okamžik je pro tebe tím nejlepším a nejpříhodnějším! Nauč se děkovat tomu Nejvyššímu za ty místní a dobové okolnosti, ve kterých se ocitáš!

Nezapomínej, že i pro velkou osobnost nastávají okamžiky zdánlivě malé a okolnosti navenek nesmyslné, kdežto událostí a chvil, předem opatřených slavnostní náladou, je tak málo! Jenže právě všední dny a šedivé okamžiky jsou přípravou na velké a slavnostní chvíle. Velká láska nepřichází naráz. Je výsledkem dlouhého věrného vývoje. Láska roste každým skutkem i utrpením jedině tehdy, když je prožívána ve věrnosti k vyššímu nadání, kterým tě oblažuji a v tom stavu, k němuž tě právě tímto vyšším nadáním povznáším. Tvoje láska by mohla růst mnohem rychleji, kdybys byl právě tak věrný ke každé její možnosti, a kdybys nepodceňoval všední den a nepromarňoval prosté okamžiky a nezavrhoval neokázalé nenápadné povinnosti.

Podle této věrnosti v tobě bezpečně roste vyšší nadání a moudrost. Celý tvůj vnitřní a mystický život je připojen k tomuto všednímu povznesení. Být důsledný a vtisknout každému dni ráz osobní, důvěrné rozmluvy s naším věčným Otcem, jako s někým komu, říkáš "Ty", a kdo do tebe vidí lépe, než ty sám do sebe, znamená zabudovat neviditelnou spojnici do celého života, tak, aby nebyl rozdroben na tisíce nudných, nesouvislých, nepříjemných a nesmyslných zlomků, nýbrž aby byl celý život pevně zakotven ve Mně. Copak nepřicházím na svět kvůli tvému poznání a zakoušení vrcholné Krásy, ryzí Pravdy, nejlepšího Dobra a vroucí Lásky?

Takové projasnění všedního dne je jistá a spolehlivá cesta k nejvyšším vrcholkům mystického života. Jako v přírodě nejsou žádné skoky, tak ani v mystickém životě nejsou žádné revoluce. Budeš tak pozvolna vrůstat do Mých tajemství, a tak porosteš v duchovním životě, tak se povzneseš k pravé moudrosti dítěte nejvyššího, jak věrně uchopíš a poslušně přijmeš a pokorně využiješ všechny ty nepatrné příležitosti, které jsem ti ukryl do všedního dne, abys Mi mohl prokázat svou oddanost. Tím opravdu Mi prokazuješ svou lásku nejzřetelněji, protože k velkolepým činům a obětem tě často pobízí pýcha, ješitnost, citové rozechvění pod vlivem vyhlídky velké myšlenky. Naproti tomu k poctivé věrnosti ve všedním, malém a nepatrném tě může vést jedině tvá věrná láska, která nepočítá s žádným oslnivým efektem, a jež slouží jedině proto, že Mě miluješ, neboť si to zasloužím. Takovým bytostem dopřávám dar vidět všechno Mým vyšším pohledem. Rozuměj Mi - chci, abys Mi rozuměl. Přeji si, aby ses díval na našeho společného věčného Otce Mým pohledem a zamiloval si ho Mým Nejsvětějším Srdcem.

Všední život trávený ve věrnosti lásce tě navyká na Mou důvěrně blízkou přítomnost a učí tě rozumět Nejvyššímu. Především tě navyká v malých, zdánlivě bezvýznamných a nepatrných věcech, abys rozuměl Nejvyššímu i uprostřed drobností a maličkostí všedního dne. Potom začneš skoro nenápadně vnikat do Mého tajemství, aniž by sis to uvědomoval lidským přemítáním, až do tebe přeleji celou plnost moudrosti našeho věčného Otce. To je ta moudrost, ve které jsem prospíval, když jsem byl tak poctivě a věrně oddán vůli Nejvyššího v domově naší společné panenské Maminky a v tesařské dílně Mého pěstouna většinu svého pozemského života.

Naučit se prožívat nejhlubší tajemství všedního dne z pohledu Nejvyššího je dlouhodobá záležitost. Všední den tě však učí rozumět všem pokynům a vnímavosti ke všem šelestům vyššího vnuknutí. K čemu je to dobré? Nevíš, k čemu je dobré naučit se naslouchat vůli Nejvyššího? Nevíš, k čemu je dobré zaposlouchat se do hlasu našeho věčného Otce v nepatrných věcech? K tomu, aby ses tak sžil s naším věčným Otcem, a tak do něho vrostl, abys pak žil jedině z něho. Tvůj vnitřní tajemný život se děje právě jakousi vnitřní sourodostí s nejvyšším. Potom usuzuješ o všem z vyššího hlediska. Všechno hodnotíš z hlediska vyšší moudrosti. Tak dospíváš k vrcholné moudrosti, ve které se ti potom jeví všechno velké, nesmírné, závažné, krásné, protože to pochází z ruky našeho věčného Otce a vede k Mému Nejsvětějšímu Srdci.

Všedním dnem si navykáš na Mou důvěrnou blízkost, když se učíš v každém úkonu, na každém místě a v každém okamžiku vidět vyšší zásah, vyšší řízení a objímat neochvějnou vůli nejvyššího. Tak stále rozmlouváš s naším věčným Otcem, jak hovoříš se Mnou. Až přijde chvíle, kdy zcela prosycen nejvyšším zakusíš jeho blízkost, velikost a sladkost jeho nesmírné blízkosti.

To nejde skokem, nýbrž po stupíncích lásky. Tady nejsou žádné revoluce, nýbrž jen slepičí krůčky lásky. Proto nepodceňuj důležitost dokonalosti všedního dne! Snaž se najít nejkrásnější perlu v prachu všedního dne! Bez váhání přijmi úlohu všedního dne jako úlohu přibližování se ke Mně! Ber všednost jako to nejpodezřelejší ve svém životě! Sotva objevíš něco všedního jako krajně odpuzujícího a znepokojujícího, zkoumej své nitro, zda na tom nemáš nějaký vlastní podíl! Pátrej po tom, cos kdy o té záležitosti špatně zamýšlel, řekl, udělal anebo kde jsi příliš zaváhal ve svém jednání!

Moje učení je plné skutečného života. Není to plané stavění vzdušných zámků, ani rozplývání se v mlhavých stínech temné mystiky. Brodíš se skutečností. Není ale opravdovější reality nad skutečnost všedního dne. Kde se skutečnost všedního dne zdá nejšedivější a nejvíce fádní, tam zpozorni! Taková skutečnost ti má připadnout nejslibnější a přitom nejvíce podezřelá.

Konečně mysli na to, že duchovnímu životu se nejvíce daří v samotě, v tichu, v ústraní. Proto té duši, na kterou kladu největší nároky, poskytuji klid a ticho všedního dne. Děkuj za okamžiky všedního dne, kdy všechno jede ve vyjetých kolejích! Nestěžuj si jako jedna zpěvačka, naivně vyzpěvující: Všední dny, tak jak jdou, za sebou po řadě, smutné a prázdné jsou v nejlepším případě. Pamatuj, že právě tehdy můžeš pokojněji a prostěji hledat Mne a rozmlouvat se Mnou. Všední den ber za svou duchovní samotu, v níž je tvá duše sama s Nejvyšším! Važ si všedního dne snad i pro jeho vyjeté koleje šedivé každodennosti! Ani netušíš, jak dobře se to hodí pro tvůj vnitřní život! Ona vyšlapaná fádní cesta ti umožní bez dlouhých úvah a složitých řešení vrhnout se Mi hned do náruče. Šedivost všedního dne tě nerozptyluje tak, jako nějaká nádherná slavnost plná ohňostrojů. Proto má všední den ve své šedivosti takový náboj tajemství. Uvádí tě do celého proudu vyššího nadání a vnitřní rozmluvy se Mnou. Naběhni na všední den jako na odrazový můstek k přenesení se přes propast, vyhloubené ve tvé duši. Přijímej všední den jako bránu k tomu, aby se tato propast volající k propasti, opravdu dovolala vyšší odpovědi. Díky za všední dům Mého mládí, z něhož nám naše společná Máti dělá domov! Díky za všední tesařskou dílnu Mého pěstouna, z níž vzešlo hmotné zajištění domu našeho věčného Otce! Jedině v takovém nenápadném prostředí můžeš pokojně růst ve svrchované moudrosti a ve vyšším nadání. frT

+++

JSI CHLÉB

Jsi chléb když hladovím

Miluju tě když celým tělem

Do modře se ponořím

Jsi poutník

Maličký stojíš před hradbami

A prsty bloudíš ve věžích

Dotýkáš se zlata na cimbuří

A doteky zpíváš chválu stvoření

Jana E. Lopourová

+++

Mše svatá je nejsladší radostí Bohorodičky

Královna Ester nezakusila v celém životě větší cti a radosti, jako v onen den, kdy ji král Asvér vyvolil ze všech panen z celého svého království, vlastníma rukama korunoval a učinil královnou četných svých zemí. Podobně lze říci, že Panna Maria, blahoslavená Bohorodička, nikdy neprožila větší radost, jako v onen den, kdy ji její Syn uvedl do nebeské radosti a korunoval na Královnu nebe i země. Tato její radost a pocta byly tak veliké, že větší ani nejsou myslitelné. A přesto uvádím v nápisu této kapitoly, že Mše svatá je nejsladší radostí Panny Marie, Bohorodičky.

 Jak to dokážu? Sám ze sebe ovšem nikdy. Mohu to však dokázat ze slov zjevení, jež dostalo se blah.Alanovi, věrnému služebníku blahoslavené Panny. Ta slova znějí: „Jako si božská Moudrost vyvolila jedinou Pannu, aby se z ní narodil Vykupitel světa, tak tentýž Vykupitel zřídil jediné kněžstvo, aby skrze ně přivlastňoval poklady svého vykupitelského díla světu obětí Mše svaté a udílením svátostí po všechny časy. To je nejvyšší rozkoš Bohorodičky, nejvyšší slast nebešťanů, bezpečná pomoc živých, největší útěcha zemřelých!“

V těchto slovech se výslovně praví, že Mše svatá je nejvyšší rozkoš Bohorodičky. Chceš tomu lépe rozumět? Pamatuj, že Matka Boží a ostatní nebešťané zakoušejí v nebi dvojí blaženost: podstatnou a nahodilou. Podstatná blaženost spočívá v patření na Boha, v jeho poznávání i požívání, jakož i v onom stupni slávy, na který byl světec při svém povznesení do nebe postaven. V této výši oslavy zůstane světec po celou věčnost, a tato jeho podstatná blaženost nemůže být ani zvýšena, ani snížena. Nahodilá blaženost a radost spočívá v tom, že se světci někdy dostává zvláštní pocty a radosti, když mu totiž Bůh nebo jiní světci nebo lidé prokazují nějakou zvláštní poctu nebo obětuji něco příjemného. Tak můžeš například věřit, že když se na zemi slaví svátek některého světce, téhož dne mu také Bůh a ostatní blahoslavení duchové v nebi prokazuji zvláštní poctu. Tehdy mu k většímu potěšení nabízí také jeho anděl strážný jako vonnou kytici nebo jako převzácný dar všechno to, co se každý jeho ctitel na světě pomodlil nebo vykonal k jeho cti. O tom se můžeš dozvědět ze zjevení sv.Gertrudy. Jaké další nahodilé radosti mohou člověčenství Pána Ježíše a všichni andělé i svatí v nebi zakoušet, to můžeš seznat z těchto slov Spasitelových: „Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.“ (Lk 15,7) Také tato radost andělů a svatých Božích v nebi není jejich podstatnou radostí, nýbrž pouze nahodilou, poněvadž se obnovuje jen tehdy, když se obrátí někdo z hříšníků, a zase ustává, když některý obrácený hříšník znovu upadá do hříchů.

Z tohoto výkladu můžeš poznat, jak se má rozumět slovům, že „Mše svatá je největší radostí Bohorodičky". Je totiž největší její rozkoší z nahodilých radostí, nikoli z podstatných. Ačkoliv můžeš uctívat Bohorodičku mnohým způsobem a působit jí zvláštní radost i rozkoš, přesto žádná z jejích nahodilých rozkoší nepřevyšuje tu radost, které se jí dostává ve Mši svaté. To ti chci vyložit. Jestliže se na počest Bohorodičky modlíš mnohé růžence, zpíváš žalmy a zbožně říkáš i jiné modlitby a obětuješ je k její větší poctě a radosti, a někdo jiný se však na její počest zbožně účastní Mše svaté a s uctivostí jí představuje „jejího milého Syna „, který je přítomen na oltáři, kdo z vás dvou jí obětuje milejší dar a činí jí větší radost? Bezpochyby nikoliv ty, nýbrž ten druhý, který jí na počest obětuje tuto nejvyšší bohoslužbu. Vždyť obnovená přítomnost jejího Syna jí působí mockrát větší radost, než jaké jí můžeš kdy prokázat všemi žalmy, litaniemi a jakýmikoli modlitbami.

Kromě toho působíš Matce Boží ještě další velikou radost, kdykoli se zbožně účastníš Mše svaté.

Blahoslavená Bohorodička má nevýslovné potěšení a radost, když vidí, že zbožnou účastí při Mši svaté nejsvětější Trojici nejvyšší čest prokazuješ a jí nejvzácnější Dar obětuješ, protože nade všechno miluje a vyhledává to, co směřuje k větší úctě Boží a k  spáse  duší. Co sladšího a radostnějšího by mohlo dále potěšit Nejsvětější Matku Boží, něž když sleduje tvou zbožnou účast na oběti Mše svaté, při které se v opravdové víře klaníš jejímu jednorozenému Synu, se srdcem kajícím se před ním pokořuješ, prosíš ho se vší opravdovostí za odpuštění svých hříchů, představuješ jeho hořké utrpení Bohu Otci na oči a obětuješ mu drahocennou Krev Spasitele na své očištění?

Jestliže tedy Matka Boží nabývá tak veliké cti i radosti zbožnou účastí na Mši svaté, můžeš z toho snadno usuzovat, jak ráda asi spěchá na pomoc tobě, kdo se na její počest účastníš Mše svaté nebo ji aspoň necháváš sloužit k její oslavě. Dokládá to událost, kterou zaznamenal kronikář Baronius. Roku 998 po Kr. obléhal francouzský král Robert s velikou válečnou mocí hrad St.Germain. Obležení se statečně hájili a působili králi nemalé škody. Tím se král rozhněval tak prudce, že si umínil šestého dne obléhání podniknout s veškerým svým vojskem útok na pevnost. V těžké chvíli hledali obležení útěchu i pomoc u zbožného kněze Gisleberta, z řádu sv.Benedikta. Ten je napomínal, aby vkládali svou naději do Bohorodičky, a jí na počest aby se zbožně účastnili Mše svaté. Sám ji pak sloužil u oltáře blahoslavené Panny a celá posádka se jí zúčastnila s největší zbožností.

A hle! Během Mše svaté padla hustá, takže obléhatelé nemohli pevnost vidět a zaútočit na ni. Posádka však mohla dobře nepřátele rozeznávat a způsobila jim hrozné škody. Když král pozoroval, že jeho válečná moc je velice oslabena, ba v nebezpečí úplné porážky, zřekl se hned obléhání a vojsko odtáhlo.

Třebaže se podobné zázraky na přímluvu Bohorodičky pokaždé nestávají, přesto není její vzývání nikdy bez užitku, nýbrž bývá při jiných příležitostech zase jinak a bohatě odměněno. Čím blíže stojí Panna Maria ve své důstojnosti jako Matka Boží Nejsvětější Trojici než ostatní obyvatelé nebe, tím také její přímluva u Boha je mocnější, než přímluvy ostatních svatých. Tato moc přímluvy blahoslavené Panny byla zvláštním způsobem zjevena bl.Alanovi z kazatelského řádu. Proto pak napsal a zanechal ti následující poučení k větší poctě Bohorodičky:

1. Co Maria žádá od Boha, to vždy dostává.

2. Bůh prokazuje milosrdenství každému, za koho Panna Maria prosí.

3. Přímluva Bohorodičky má mocný vliv na osudy lidí.

4. Maria miluje hříšníky víc než může člověk milovat člověka.

5. Maria miluje blaho hříšníků tolik, že by denně chtěla vytrpět všechny muky celého světa na zadostiučinění za každého, kdyby to Bůh dopustil.

6. Nejnižší služba, kterou někdo prokáže Panně Marii, má mnohem větší cenu, než jakákoli jiná služba, kterou by prokázal jinému světci.

7. Jediné zbožně vyslovené Zdrávas Maria, je pro ni převzácný dar.

8. O co je celý vesmír větší než jediná hvězda v něm, o tolik je větší milosrdenství Panny Marie oproti milosrdenství kteréhokoli jiného svatého.

9. O co více prospívá světu slunce než všechny hvězdy, o to mocnější a užitečnější je ti přímluva Bohorodičky oproti přímluvám ostatních svatých.

10. Služba, kterou někdo prokazuje Panně Marii, přináší potěšení zároveň všem svatým.

11. Služba, kterou někdo prokazuje svatým, má cenu. jako stříbro, služba, kterou někdo koná Bohorodičce, rovná se zlatu, služba, kterou někdo prokazuje Kristu Pánu, rovná se ceně drahokamu, služba, kterou se někdo zasvěcuje Nejsvětější Trojici, rovná se ceně hvězd.

12. Denně osvobozuje Panna a Bohorodička Maria některé duše z očistce.

Těchto dvanáct výsad čili milostí jsou jako koruna o dvanácti hvězdách, kterou bylo sv.Janovi ve Zjevení spatřit na hlavě Panny Marie. Kdo o nich pozorně uvažuje, cítí se takřka povznášen k tomu, aby sloužil Matce Boží a uctíval ji. Kdopak by se rád nepomodlil Zdrávas Maria její na počest, když věří, že jediné takové pozdravení je pro ni vzácným darem? Kdo by jí s radostí nesloužil, věří-li, že nejnepatrnější služba, prokázaná Panně Marii, daleko převyšuje veškeré služby, jež bývají prokazovány ostatním nebešťanům? Služ tedy horlivě Panně Marii, a zejména častou zbožnou účastí na Mši svaté a při ní jí představuj jejího nejsladšího Syna, Pána Ježíše. Neboť kolikrát je sloužena Mše svatá, tak často se Kristus Pán znova rodí a tak často znovu jasně i Panna Maria ve své mateřské důstojnosti.¨(Ct.Martin z Kochemu, O mši svaté)

+++

V PLAMENI

Chci se s tebou modlit

V jednom těle v jedné krvi

Modlitbou úst modlitbou dlaní

Oheň zažehnout v plameni dotýkání

Na popel shoří hřích a zbude vzkříšen

Polož mi hlavu na prsa

Zvonit smrti hranu uslyšíš

+++

BÁSEŇ

Bytí nahodilé

Poezie byla je a bude

Verše - úroda jabloní

však jabloň slzy neroní

Když mezi větvemi

Zahlédneš jen kus oblohy

Zdánlivá prohra

 

Být bez ovoce - vítězství

Na listech visí pláty modra

 

A básník - bytí nahodilé

Byl je a bude

Jen aby chválil básní

Co jablkům je rovna

Jana E.Lopourová

+++

Jan Tauler: SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO

,,Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit o velikých Božích skutcích." (Sk 2, 4)

Moji milí! Dnes je ten nádherný den, v němž se znovu dává ten vznešený, drahý poklad, tak nešťastně pro nás ztracený v ráji hříchem, a zvláště neposlušností. Od té doby propadlo celé lidské pokolení věčné smrti; Duch svatý Utěšitel byl se svými dary a svou útěchou pro člověka zcela ztracen; všichni propadli věčnému Božímu hněvu a octli se v poutech věčné smrti. Tato pouta přetrhl náš milý Pán Ježíš Kristus, když se dal na Velký pátek zajmout a svázat a zemřel na kříži. Tím dokonal úplné smíření mezi člověkem a jeho nebeským Otcem. Dnes tedy, na den letnic, toto usmíření stvrdil; dnes byl znovu navrácen tento drahý a vznešený, leč docela ztracený poklad: totiž milostiplný Duch svatý, k jehož bohatství a lásce a plnosti, která v něm je, nemůže dospět žádné srdce a žádný rozum.

Tento milostivý Duch svatý vstoupil do učedníků a do všech, kteří mu byli otevřeni, s velikým bohatstvím a překypující plností a zaplavil jejich nitro, jako kdyby se na Rýně zvedly hráze a stavidla a on mohl volně proudit. Tekl by pak plným proudem, šuměl a vyléval se z břehů, jako by chtěl všechno zaplavit a za­topit, a zaplnil by všechna údolí a prohlubně, které by před ním byly. Tak učinil i Duch svatý učedníkům a všem, u nichž shledal, že jsou otevřeni jeho přijetí. Činí tak i dnes a to každou hodinu a bez přestání: naplňuje a zalévá všechny prohlubně a všechna srdce a duše, kdekoli najde místo; všechno to naplní veškerým bohatstvím, milostí, láskou a nepopsatelnými dary. A naplní údolí a hlubiny, které se mu naskytnou.

Dejme tomu, že by teď podobně jako za časů Eliášových nezapršelo po tři roky a šest měsíců, takže by se nedalo ani zasít, ani sklízet, a pak by přišel svěží a hojný déšť, aby naplnil a osvěžil celou zemi - krom půdy jediného člověka, která by zůstala suchá a vyprahlá. To by jistě jemu a všem jeho přátelům způsobilo ukrutný zármutek a žal.

"Všichni byli naplněni Duchem svatým". Jak se však asi cítí ten, jehož srdce, duše a základ, jehož vnitřní a vnější člověk, zůstal úplně vyprahlý a ztvrdlý, bez milosti a bez lásky, zbaven této nevýslovné, všepřesahující útěchy!

Nuže, uvažujme tedy, co musíme učinit k přijetí tohoto ve­lebného svatého Ducha. Tu nejvlastnější a nejvyšší připravenost k tomu musí v člověku nastolit a způsobit on sám: To on sám si v něm musí připravit místo a přijmout sám sebe v člověku. V čem však spočívá to dílo, jímž Duch svatý připravuje člověka, aby v něm mohl přijmout sám sebe? On působí v člověku dvojím způsobem; zaprvé ho uprazdňuje, za druhé to prázdno zaplňuje, a sice tolik, kolik prázdna najde.

Toto uprázdnění je tou první a největší připraveností k při­jetí Ducha svatého. Neboť nakolik je člověk uprázdněn, natolik a o tolik víc je s to přijmout Ducha svatého. Neboť chceme-li naplnit sud, musí nejdřív ven, co je uvnitř. Má-li přijít dovnitř víno, musí nejdřív ven voda, neboť dvě různé látky nemohou být spolu na jednom místě. Má-li vejít dovnitř oheň, musí pryč voda, protože jsou navzájem protikladné. Má-li vejít dovnitř Bůh, musí ven stvoření. Všechno musí pryč; ať je to jakékoli, všechno, co v tobě je a co jsi přijal, musí pryč. Ta živočišná, nerozumná duše musí odtud pryč, aby se v člověku mohla objevit duše rozumná. Takhle se má člověk nechat zajmout, uprázdnit a připravit. Musí všechno pustit, a i tohle "puštění" musí zcela pustit a nechat a nepovažovat to za nic a jen se ponořit do svého čirého nic. Jinak dozajista vypudí a zažene svatého Ducha a zabrání mu, aby v něm působil tím nejvyšším způsobem. Ale na tuto cestu se nikomu nechce.

Když je člověk takto připraven, přistupuje hned Duch svatý k tomu, aby v něm vykonal své druhé dílo: naplní ho v takové míře, v jaké je on s to přijímat. Nakolik jsi vpravdě uprázdněný, natolik i přijímáš; čím méně toho, tím více onoho. Sebeláska, upjatost na sebe, svévole - všeho toho se musíš zbavit. I kdyby se před tebou otevřelo království nebeské, nevcházej tam, dokud se předem neujistíš, že to Bůh od tebe chce. Jen "v tomto místě" se dává Duch svatý a zcela je vyplňuje. I když se člověk necítí vybavený pro přijetí Ducha, i když tíha a těžkopádnost jeho přirozenosti narušují jeho pokoj a on s tím nemůže nic dělat - i pak se ještě může uprázdnit a zbavit sám sebe tak, že se tu odevzdá Bohu a svěří se mu bezvýhradně ve všem, co ho jen může potkat.

To jsou ti praví "chudí duchem", je naplňuje Duch svatý. Vtrhne do člověka, vylévá do něj všechno své bohatství, zasypává ho svými poklady, a to jak člověka vnitřního, tak vnějšího, jeho síly vnitřní i vnější, vyšší i nižší. A úkol člověka zde spočívá v tom, že se nechá připravit a že dává Duchu svatému místo a prostor, aby v něm mohl vykonat své dílo. To však činí jen má­lokdo, a to i z těch, kdo nosí duchovní šat a které k tomu přece vyvolil Bůh. Vždyť svodů a nejrůznějších lákadel je tolik, hned tam, hned zase onde. Pak jsou tu různé návyky, vnější zaujetí, vlastní záměry a představy. Nikdo se nechce přenechat Duchu svatému, každý si dělá to svoje. A takhle si počínají všichni v těchto strastiplných časech.

Všechno, co máš dělat, je nechat Ducha svatého, aby v tobě konal své dílo, a neklást mu žádné překážky: tehdy tě vrchovatě naplní. Jsi-li totiž ve svých vnějších způsobech pozorný a zbožný, jak to Boží Duch vskutku žádá, ve slovech a skutcích, v naprosté spořádanosti, odloučený a v klidu, pak Duch svatý působí velké věci v člověku obráceném do nitra, dokonce i když on o tom ani neví. Jako duše dává tělu život tajemným způsobem tak, že tělo z toho nic nepociťuje ani o tom neví, právě tak působí Duch svatý v duchu a základu člověka, aniž ten o tom ví. Má-li si to člověk uvědomit, pak jedině s pomocí sil duše obrácených do základu, kde má Duch svatý svůj příbytek a působiště. Jestliže to však postřehne člověk pošetilý, hned se toho chopí a přivlastní si to, jako by to bylo jeho, a tím to úplně zničí. Takový člověk se chová jako ten, kdo by přišel, a nerozpoznav započaté dílo v rukou velkého mistra, dočista by je zničil, takže by už nebylo k ničemu. Podobně jedná i člověk, který si přivlastňuje díla Boží. Činí tak z nesmírné rozkoše a radosti, kterou při tom Božím působení cítí a která daleko předčí všechny radosti světa. Když si však takhle přivlastňuje dílo Ducha svatého, docela je tím ni čí.

Přesto dokud člověk neupadne do smrtelného hříchu, není Duch svatý zapuzen zcela, nýbrž je od něho jen vzdálen. Dokud člověk zanesený stvořením není uprázdněn a uvolněn od sebe sama, bývá často přesvědčen, že všechno, co v něm působí, je Bůh, a přitom je to on sám a je to jeho vlastní dílo a jeho při­svojování a zdání. I kdyby se takovému člověku dostalo velkých tajemství, zjevení a velkých nadpřirozených darů, přece jen není zdaleka jisté, jak na tom nakonec bude, a třeba může být ještě na věky ztracen.

Moji milí! Není to tak, jak si to představujete. Aby mohl Duch svatý opravdu působit v celé své vznešenosti a nezměrnosti, musí to vše být ryzí a člověk musí opustit sám sebe; nesmíš mu svým přisvojováním překážet v jeho působení! Jestliže však na sobě shledáš něco takového, nechoď s tím hned za svým zpovědníkem; jdi radši do sebe, a tím i k Bohu, a jemu se vyznej z hloubi srdce ze svých vin. On pak hned položí svou božskou ruku na tvou hlavu a uzdraví tě, když se mu ve vší pokoře podrobíš a učiníš před ním vyznání.

Včera jsem mluvil o tomhle znamení, které ohlásil náš Pán: "Na nemocné budou vkládat ruce, a uzdraví se." A druhé znamení: "Budou vyhánět zlé duchy", jakož i rozpoznávat nástrahy a nebezpečí, která Nepřítel člověku chystá, a jaká lákadla mu nabízí, jimiž je klamán: všem těmto nástrahám mohl by člověk uniknout pravou odevzdaností. "Budou brát do rukou hady" ­ I to jsou zase lidé úlisní jak hadi, kteří se na tebe utrhují s hrozivými gesty a syčícími slovy a osobují si moc, kterou jim nikdo nedal. Oni tě sice zraňují a bodají, avšak jen tam, kam sahají nižší síly. Pokud neproniknou až do vyšších sil, dám ti dobrou radu: buď tichý a skloň se. "Budou pít jedy, a nic se jim nestane" - což to nejsou jedovatí lidé, v nichž se všechno, co do nich vejde, stává jedem? Cokoli se kde stane, to obracejí ve zlé a dělají všechno horší, než to je: jsou jako ti pavouci.

Dejme tomu, že se právě věnuješ nějakému chvályhodnému dílu, a měl by tě zcela naplňovat Duch svatý, když vtom se do tebe pustí sestra Hašteřivá vodopádem ostrých slov. Jestliže tohle dokážeš pro Boha snést a přijmout, pak věz, že tohle je působení Ducha svatého. Je pro tebe dobrá příprava, když budeš mlčet a trpělivě to snášet; dotkne-li se to nějak i tvého vnějšího člověka, neublíží ti to.

Děti, chcete-li někdy dosáhnout dokonalosti a dospět k tomu, co je pro vás nejlepší, držte se těchto dvou bodů: Za prvé, buďte svobodní a volní od všech stvořených věcí i sebe samých, udržujte soulad mezi vnějším a vnitřním člověkem, abyste nepřekáželi Duchu svatému v jeho působení. Za druhé, své těžkosti, ať už přijdou odkudkoli, zvenčí nebo zevnitř, ať už jsou jakékoli, přijímejte přímo od Boha a ne jinak, neboť Bůh vás chce skrze ně připravit pro sebe a pro přijetí svých velkých darů, nadpřirozených a divuplných, k nimž bys nikdy nedospěl bez trpělivého snášení a bez vnějšího působení Nepřítele nebo lidí nepřátelských.

"Budou mluvit novým jazykem", to značí: člověk má svůj starý jazyk, který má od přirozenosti, ukáznit. Moji milí! Více než všem jiným uměním učte se ovládat vlastní jazyk, a dávejte.

pozor na to, co říkáte, nebo z vás nikdy nic nebude; hleďte, aby vaše slovo bylo k Boží chvále, nápravě bližního a k vašemu vlastnímu pokoji. S Bohem však rozmlouvejte neustále. Svatý Bernard říká: "Jak proklínám a zavrhuji vnější mnohomluvnost, tak chválím časté vnitřní rozmluvy s Bohem: těch není nikdy dost."

"Mluvit novým jazykem" dále znamená hojně chválit Boha a děkovat mu. A kdybys neměl Bohu za nic jiného děkovat než za to, že tě trpělivě snáší, že tě šetří a čeká na tebe a ve své velké dobrotě mlčí ke tvé nespořádanosti, kde vůbec není místo pro jeho božské dílo - dokonce i tehdy je toho mnoho, zač mu můžeš být vděčný. "Novým jazykem" - to znamená, že když se shromáždíte, máte mluvit o Bohu a o pěstování ctností, a ne disputovat o božství obratnými a subtilními slovy podle pouček rozumu - to vám nepřísluší. O Bohu máte mluvit kvůli ctnosti. Budete-li se takto chovat a rozumovat, půjde to s kopce s vámi i s těmi, kteří vám budou naslouchat. Také před těmi "subtilními" lidmi se měj na pozoru, abys ty vypuzené hady duchovně do sebe nevpustil. Nepřítel tě totiž láká neustále, aby tě podle tvých sklonů nachytal.

Nejinak je tomu s dílem Ducha svatého: i on se rád přizpů­sobuje podle předpokladů, které v přirozenosti člověka nalézá, neboť Bůh chce mít ze svých darů užitek a přitáhnout k sobě ducha a přirozenost člověka. Najde-li nějakou dobrou, povolnou povahu, přizpůsobí podle ní i své dílo. Jako se nevrací bez užitku prudký déšť dopadající na zem, tak ani Bůh nechce, aby se jeho dary k němu navracely bez užitku, nýbrž mají znovu dodat přirozenosti i duchu jejich sílu. Tak působí Duch svatý, pokud v tobě najde pravou chudobu ducha, oproštěného od všeho toho, co by tohle místo mohlo nějak zaplňovat, nezatíženého tím, co jsi kdy k sobě přitáhl nebo k čemu se můžeš poutat, prostého vší tvrdosti, všeho zla, všeho odsuzování druhých a zbaveného vůbec všeho, co v tobě neprobudil Duch svatý. Zkoumej však všechno, co proniká do tvého nitra a potkává tě proti tvé vůli: to ti nemůže uškodit!

Nesmíte si ale ani myslet, že by snad při takovémto očekávání Ducha svatého vaše vnější dobré skutky – jako poslušnost, zpěvy a čtení, služba sestrám a další skutky lásky - mohly být na překážku v jeho přijetí. Ne, není to tak, že by bylo zapotřebí nic nedělat a jenom čekat! Kdo Boha opravdu miluje a touží po něm, bude to všechno konat z lásky, k Boží chvále a v náležitém pořádku, jak to zrovna přijde podle Božího řízení - v lásce, laskavé dobrotě a poklidné odevzdanosti, k pokoji tvému i tvých bližních. Nepřekážejí ti skutky, nýbrž tvůj nepořádek v nich! Ten odlož, a při všem, co děláš, měj na paměti pouze Boha a nic jiného. Pozoruj často sám sebe, hlídej svou mysl, nedovol, aby do tebe vstoupil nějaký nepořádek; dávej si pozor na jazyk a na to, jak se projevuješ: pak zůstaneš v pokoji ve všem, co děláš; tehdy Duch svatý přijde k tobě, naplní tě, v tobě bude bydlet a činit divy, budeš-li se držet jeho naučení!

Kéž se toho dostane nám všem, k tomu nám dopomáhej Bůh. Amen.

+++

JESTLI


 

od ranního kuropění

do poledního slunce

po temné rozestření

nevládnou andělé tvému bdění

pak není soucit

není jazyk povzbuzení

není dotyk jež

zaplašil by osamění

není pohled jejž malina

malině předává v malinovém poli

ty a já zde nejsme sami

osamělí nestojíme v boji

Když nemáš z toho všeho nic

Důvod být bdělý

Neztratit se ve větvích hvězd

Stromu vesmírného

Vrátit se z cest

Do domu otce svého

Pak jen ledový šum a svist

Čas trnů plný rezavý hvizd

Chrochtání démonů

Rozráží čas tvůj

Od zrození z ničeho

K ničemu jdoucí

Jak hříšník říci smím

Stačí jen trochu se té hrůzné lůzy bát

Stačí jen trochu krásu milovat

Stačí jen sem tam

V tom pravém větru stát

A uslyšíš jak andělé se smějí

Nemusíš mnoho

A pochopíš že šeď a nuda

Nejtěžší je hřích

Když chválit bys chtěl Boha.

Jana E.Lopourová


 

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCH.ŽIVOTA CTIH. PATRIKA KUŽELY, KŘESŤANSKÉHO MUČEDNÍKA Z OSVĚTIMI

Společenství – sdílení - nazírání


 

Modlitba je obcování tvé duše se Mnou jako tvým Stvořitelem i Spasitelem, tedy společenství tvé duše se Mnou a současně Moje a tvoje vzájemné sdílení. Toto sdílení mezi Mnou a tebou je sice vzájemné, ale není rovnocenné, protože ty Mi dáváš to, co máš ode Mne, abys ode Mne dostal Mne samého.

Vnitřní modlitba je důvěryplné obcování tvé duše se Mnou. Je spočinutím tvé duše ve Mně. Je přílivem tvé duše do Mého Nejsvětějšího Srdce. Když pokračuješ v duchovním životě, tak prožíváš potřebu důvěrnějšího spojení se Mnou, a tak tě přivádím pomocí darů Mého Ducha k onomu intimnímu obcování se Mnou. Tehdy se Mi tvoje duše přibližuje jako Moje dítě. Duše, která se dozvídá o Mých přesažných tajemstvích, jako je tajemství Nejsvětější Trojice, Vtělení, Eucharistie a tajemství vyvolení, by chtěla proniknout do těchto tajemství jaksi životněji a důvěrněji, chtěla by o nich se Mnou mluvit.

Jako tvůj bratrský Spasitel ti radím: Modli se neokázale, ve skrytosti, abys neužíval mnoha slov. Sám tě učím rozjímavé, tiché modlitbě, ve které je tvoje duše docela usebraná a skoro se ve Mně rozplývá a ztrácí. Neboj se však, že bys mohl nějak ztratit všechno, čím jsi jedinečný a neopakovatelný. I když se sám sobě ztrácíš ve Mně, ochráním tvou osobitost andělem, kterého posílám ke tvé ochraně. Vnitřní modlitba je něco docela prostého. Proto všechen ten přebujelý a učený balast, kterým bývá vnitřní modlitba zatěžována, je spíše podkladem k přemítání a vede spíše k učenému rozpřádání tajemství a sebevyjadřování vlastního stavu tvé duše, než k tajemnému obcování tvé duše se Mnou, k důvěrnému dětskému setkání tvé duše se Mnou.

Avšak zase jakékoli odstranění metody by mohlo snadno vést k pobožnému snění, které by zůstalo nakonec neplodné.

Potřebuješ nějakou metodu, především v začátcích, ale musí to být metoda jednoduchá, aby nebrzdila rozlet tvé duše. Tato metoda by se měla omezit na stanovení hlavních úkonů rozjímavé modlitby, z nichž ale není rozhodně hlavní úkon rozumu, aby se ti z vnitřní modlitby nestalo studium. Jsou duše, které zajímají duchovní otázky a tak o nich přemítají. Toto přemítání může přecházet k rozjímání, ale není to vnitřní modlitba. Vnitřní modlitba musí vycházet především z lásky ke Mně. Chceš se dostat blíže ke Mně, jehož miluješ, a chceš proniknout do Mne, protože jsem ti vším. Tvoje duše touží nazírat Mou dobrotu, prožívat Moje krásné vlastnosti, zakoušet Moje dobrodiní, která konám pro tebe, na Moje hluboká tajemství. Když někoho miluješ, tak nechceš mít před miláčkem žádná tajemství. Navíc je tvoje pozemská láska ke Mně dokonalejší než úroveň poznání, a tato láska, která je prozíravá, obohacuje nakonec i tvůj rozum, protože mu dává zažít, kdo jsem, což se pak dá rozumově vyjádřit v pojmech.

Posvěcující milostí se tvoje duše stává příbuznou se Mnou. Potom Mne poznáváš docela jinak, když už ti nejsem někým cizím, totiž jako toho, v němž žiješ, a který přebývám v tobě a odhaluji ti ve tvé duši Mé tajemství.

Tak můžeš označit hlavní úkony vnitřní modlitby. Nejprve se Tvoje duše musí přede Mnou pokořit a uznat Můj majestát a svou nicotnost. Pak si uvědomíš, kdo jsem v Mých vlastních třech ctnostech, kterými ti dávám podíl na Mém životě, když tě milostivě povznáším k účasti na Mé vyšší přirozenosti. Pak dostáváš osvícení Mého Ducha. Když  se dáš proniknout vírou, láskou a nadějí, tak posléze povznesu tvou duši ke Mně, protože láska se nezdrží a chce se rozletět ke Mne, jehož tak vroucně miluje.

Tvoje uvnitřněná modlitba se naplňuje vzájemným sdílením všeho nejlepšího se Mnou pod vlivem darů Mého Ducha. V této modlitbě si tě už připravuji na to, abych si tě otevřel k čistému nazírání. Obdarovávám tě touto modlitbou jako každého, kdo se ke Mně snaží přilnout s dětskou pokorou, důvěrou a láskou. Neváhej  a pokorně se před Mnou skloň. Odpoutej se od toho, co by tě ode Mne příliš připoutávalo k tobě. Aspoň vidíš, že mystika není záležitost nějakého chození s hlavou v oblacích, přičemž by ses nohama brodil v nabídkách světa a podnětech těla. Pravá láska ke Mně ti musí, jak se říká, procházet žaludkem. Zkrátka mystika se promítá mravními ctnostmi každodenního života. Měj se na pozoru před pokušením zevnitř, tedy z těla, i zvenčí, tedy ze světa a od ďábla. Tak bude tvoje duše stále čistší a čistší pro Mne a pro Moje působení v tobě. Počítej s tím, že přichází únava, kdy se tlačí víc k uplatnění tvoje tělo i nabídky světa, a ďábel dovede tvou únavu rafinovaně vystupňovat. Také však bojuj proti duchovní vyprahlosti, která v tobě budí skleslost a ztrátu ochoty pohotově pokračovat dál. Jedině když vytrváš ve vnitřní modlitbě, otevřu tě čistému nazírání, v němž tě posílím a utěším, takže uneseš své kříže duchovní či tělesné.

Spolu s tvou rozjímavou modlitbou se víc a více prosazuje tvoje nabyté či získané nazírání. Dosahuješ toho z velké části svou součinností, ale nad tím ti připravuji čisté nazírání. Toto čisté nazírání vychází jedině ze života tvé víry a lásky a z darů Mého Ducha. Čisté nazírání ti vychází z milosti, kterou tě posvěcuji. Tvoje čisté nazírání se děje nadpřirozeným způsobem, nadpřirozeně vzniká, nadpřirozený je jeho předmět. Můžeš to nazývat vlité nazírání, protože tím v tobě žijí Moje ctnosti, vlité do tebe. 

Toto nazírání začíná tím, co můžeš nazvat se svatou Terezií modlitba klidu. Svatý Jan od Kříže to klade do doby temné noci smyslů, čili na začátek mystického života, tedy na začátek cesty pokročilých.

Čas od času se sice vynořují noví učitelé duchovního života, kteří se snaží rozředit a oslabit tuto čistou nauku svatých, aby učinili vnitřní život přitažlivějším pro větší počet zájemců, ale výsledek bývá hubený. Víc duší dojde do většího zmatku začátečnické cesty mystického života a vůbec nedosahují pokročilosti ani čistého nazírání. Místo populárních duchovních příruček se raději podrž strohé nauky svatého Jana od Kříže a svaté Terezie.

Takto ti vlévám čisté nazírání až na konci přípravné cesty, kdy tvoje duše dosáhne už oné modlitby klidu, kdy se tvá duše ztiší a docela spočine ve Mně. Potom sám začínám pomlouvat ve tvé duši. Je to takový přechod od tvého činného zapojení k tvému trpnému nasazení, kdy skoro nepostřehneš, jak se k tobě připojuji, nicméně je tu rozdíl mezi tím, čeho jsi nabyl a tím, co ti vlévám.

Když se tvoje duše soustavně a vytrvale cvičí v setkání se Mnou, tak ji nadpřirozeně utišuji a zvláštní milost způsobuji, že tvoje duše začíná hledat celou svou bytostí Mne v sobě, Mne, který v ní přebývám, který jsem jejím přítelem, a který se ní chci přátelsky a otcovsky dělit o to, co mám nejcennějšího. Chci přebývat ve tvé duši jako je poznané v poznávajícím a milované v milujícím, tedy naprosto těsně, ale také naprosto životným způsobem. T.


 

+++


 

Bitva, co duše bojuje

s nikým - je právě ta

největší bitva na světě,

ze všech jen právě ta.

 

Veřejnost o ní neslyší.

Nehmotné tažení

se zahájí a dokončí

bez zpráv, v ústraní.


 

A v dějepise není,

jak pluky půlnoci

rozprášil úsvit. Ty se však

bily až do konce.

Edek

+++

 

Zprávy:  * Každé pondělí 19,00-19,30 hod. CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA. Kostel sv.Michala, Brno,

TOPlist