Ročník XV., číslo 3.                                                                                                                      březen 2009

Obsah: Na stole chléb, CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA (3), Ct.Martin z Kochemu, O mši svaté, Evangelium podle mého gusta,  Křížová cesta, Ryzí láska,Brněnská akademie duch.života ct.Patrika Kužely, Vanutí Ducha svatého

 

NA STOLE CHLÉB

 

Na stole chléb

A v očích stín

Jak já ho rozdělím

Mezi tolik hlav

Srdce svírá plno obav

A svíce plá

Doba je zlá

Ale to světlo mi v duši vmetlo

Podivný jas

Děkuj – lámej mě zas

A zas

Vždy jsem tu byl

A budu v každý čas.

V hluboké pokoře

Klekám a děkuji

S LÁSKOU – VÍROU – NADĚJÍ

Se zas raduji…

Lady L.

+++

CHVILKA  MYSTICKÉHO  ŽIVOTA

PŘIJMI SE JAKO NOVÉ STVOŘENÍ

Mezi různými úkony křestních obřadů je podávání křestní roušky: Přijmi roucho nevinnosti a dones je před Mou soudnou stolici! To znamená milost, totiž nový, čistý život a ještě dříve tvou novou, obrozenou, nadpřirozeně povznesenou přirozenost. To je právě posvěcující milost. Vlastnost, která povznáší tvůj ubohý tvůj život ke Mně, k účasti na Mé vyšší přirozenosti. Znamená to takové tvoje obmytí a povznesení, že už nejsi ubohým bídným tvorem, propadlým hříchu a jeho následkům, a zakovaný do své ubohé porušené přirozenosti, nýbrž jsi očištěn Mou posvěcující milostí a zahrnutý Mou přízní. To znamená kořen slova jak latinského gratia, tak českého milost. První, co milost znamená, je skutečnost, že máš znovu Mou přízeň, že jsi opět Mým dítětem. To je onen vyšší život, o kterém mluvím, když přicházím, abys měl život a abys ho měl v hojnosti. To je onen nový život ubohého tvora, o kterém svědčí apoštol národů, že jsi novým stvořením. Bohoslužba pak mluví docela otevřeně, že jsem tvou přirozenost podivuhodně stvořil a ještě podivuhodněji přetvořil. Toto je posvěcující milost, přetvoření, znovustvoření člověka. Z tvora, propadlého hněvu, se znovu stáváš dítětem milosti, dítětem otcovské lásky, protože ti chci být Otcem ve vlastním slova smyslu, Otcem, který se dělí o celý svůj život se svým dítětem, nejenom o něco ze svých vlastností nebo věcí. Dělím se s tebou svou milostí o svou přirozenost. Tak tě povznáším nad zem, nad tebe samého. Vždyť smíš označovat posvěcující milost jako Moje Dětství, protože tě touto milostí přijímám jako Mé milované dítě, podobně jako jsem sám milovaným jednorozeným Dítětem našeho věčného Otce.

Posvěcující milost není jen něco zvenčí k tobě připojeného, ani žádný šat přehozený přes tvou bídu. Je to tvoje docela nové stvoření, opravdové přetvoření. Je to skutečná účast tebe, ubohého na tom nejvznešenějším, na tom, čím jsem sám v sobě, na Mé vyšší přirozenosti. Vždyť tě miluji podobně, jako miluji sebe. Miluji tě jako toho, který patříš ke Mně, a který Mi nejsi cizí, jako někdo důvěrně známý a drahý. To se nedá ani lépe vyjádřit, než tak, že se milostí posvěcující stáváš Mým dítětem, podílejícím se na Mé vyšší přirozenosti.

Naplňuji tvou dávnou touhu, kterou sám vkládám do tebe a kterou chci sám v patřičný čas nejenom vyplnit, nýbrž také předstihnout. Je to touha po těsném spojení se Mnou jako Bratrem a Spasitelem, po nesmírné podobnosti a blízkosti se Mnou, kterou vyjádřil satan slovy: Budete jako bohové.

Když máš účast na Mém životě, to znamená, že tedy jsi Mým dítětem, že patříš do Mé rodiny. A to je nesmírně závazné pro tebe i pro tvé chování vůči bližním, protože i oni jsou všichni aspoň vzdáleně povoláni k tomu, aby se stali a žili jako Moje děti.

Proto ti vzkazuje náš milý Pavel, že tvoje je obcování v nebesích. Podobně jako kdysi jako mladíček, tak ti dodnes opakuji: Copak nevíš, že musím být vždycky v tom, co je Mého Otce,? Máš účast na Mé přirozenosti. To je tvoje nejvyšší důstojnost. Proto na to vzpomínej, co nejčastěji den co den. Jsem si s Otcem nesmírně blízcí, něco z Něho samého je ve Mně. Ale tato vznešenost je zároveň velká úloha. Přece musíš žít podle tohoto daru, musíš žít úměrně této nové své nové přirozenosti. Nezdržuj se už jen ve své lidské přirozenosti, nýbrž tvou vlastí, tvým domovem je nadpřirozeno. Víš, jak se dá sladit přirozené s nadpřirozeným? Nadpřirozené je naštěpováno na tvou přirozenost, ale ne tak, že by se budovalo jako nové patro, takže by přirozenost zůstala nezměněna. V tom smyslu nesmíme rozumět větě, která se už stala skoro frází, že si milost žádá přirozenost jako subjekt, podmět, na němž je postavena, ale milost neponechává přirozenost jí samé, nýbrž ji zdokonaluje, zušlechťuje a kultivuje. Znamená tedy víc, než jen nějaké ozdobení. Milost bere tvou přirozenost, porušenou přirozenost, a proměňuje ji na přirozenost nyní očištěnou, nyní povznesenou, ode Mne milovanou, a proto Mi milou, když předtím vykonala velké dílo obrození, znovuzrození, přetvoření a proměnění. To je zdokonalení tvé přirozenosti. Zdokonaluje ji tak, že z přirozenosti porušené, ode Mne nenáviděné, Mně cizí, činí přirozenost spřízněnou se samou Mou přirozeností. V tom je rozdíl mezi tvým chápáním milosti a mezi chápáním milosti odděleným bratří. Pro ně jsi jako člověk dále zkažený, nenapravitelně zkažený. Jenže náš Otec v nebi nechce vidět pro Mé zásluhy jen tvou zkaženost. Mnohem raději vidí Mou milostnost.

Poté, co jsem vkročil do tvého těla a ve tvém těle prošel tímto světem, abych vykonal ještě pouť Kalvárií, na kříž a odtud po třídenní pouti peklem, abych se znovu vrátil na svět a pak vstoupil do nebe, jsi z Mé milosti skutečným, a ne pouze fiktivním, třebaže adoptivním Mým dítětem. Proto se také může tvůj duchovní život rozevlát až k nejvyšším vrcholkům mystiky. Dítě se totiž smí přibližovat důvěryplně a důvěrně ke svému Otci, k tomu, jenž mu není cizí a jemuž není cizí ono.

Milostí ti vlévám nový život, totiž účast na vnitřním životě Mne samého. Můžeš Mne totiž podobně poznávat a milovat, jako on poznává a miluje sám sebe. Z přirozenosti totiž tryská život. Jaká přirozenost, takový život. Účast na Mé přirozenosti nese s sebou účast na Mém životě. Nejsi tu na zemi jen proto, abys jedl a pil, urval trochu drobných radostí, poznal něco nebo třeba i hodně pravd o sobě a o tvorech. Povolávám tě k novému Životu, abych tvým vlastním předmětem byl jako tvůj Otec, ale i Bratr a Spasitel. Snaž se, aby vlastním předmětem, nejvznešenějším a nejdůstojnějším předmětem tvého života nebyla ani částečná a jakási pravda a krása s dobrem, nýbrž přijmi Mne jako svého Bratra a Spasitele, svrchovanou Pravdu, nedělitelné Dobro, nestvořenou Krásu. To má být tvým vlastním životem. Celý tvůj přirozený život je prostředkem k tomu, aby se v tobě mohl skrze ono přirozené jako nástroj, znenáhla a postupně rozvinout Můj vlastní život, protože jsem Životem tvého života. Proto se nesmíš zastavit tvůj život víry jen u formulek, ani u trpného přijetí nějakých pravd, ani prosté splynutí se stádem ovcí či pouze slušnými kývači hlavy, nýbrž sestupuj do hlubin Mé Pravdy. Chci proměnit celý tvůj život v pronikání těchto pravd, v jejich objímání, jak jen můžeš nejdokonaleji. Ovšem nehodlám to s tebou podnikat bez tvé osobně důvěrně a těsně zapojené účasti. Proto právě na základě obecnosti milosti a nesmírnosti milosti povolávám právě tebe uprostřed ostatních, ale ne bez nich. Přeji si, abys stále žil co nejplněji všemi svými schopnostmi a hlavně podstatou své duše, abys žil z této své účasti na Mé přirozenosti a na Mém Životě bohatý a plný Můj vyšší život. Jeho obsahem není jen něco omezeného ani stvořeného, nýbrž jsem to sám, samo bytí, samo Dobro a sama Pravda. A teď i to má být tvým podílem. Už nemáš okoušet jen stvořené dobra, ani nemáš už poznávat jen omezenou pravdu. Tvůj rozum má pronikat stále a stále může také pronikat do oné věčné a nesmírné pravdy jako do nevyčerpatelné propasti. Zvu tě okoušet Dobro, jehož se nikdy nedobereš, a které tě proto ani nikdy neunaví, protože se nemůžeš ponořit do Mne tak, že bys nemohl ještě dále a ještě hlouběji.

Opakuji, že pravý život Mého dítěte se nikdy nemůže zastavit ani spokojit s tím, k čemu se už dostal, co už ze Mne má. Proto milost, sama její povaha, volá právě tebe uprostřed všech ostatních k účasti na nekonečné přirozenosti a nekonečném Mém životě, abys dospěl až k vrcholkům duchovního života.

To není nemožné, ani opovážlivé. Vždyť nemáš jít sám, beze Mne. Právě to je dílo posvěcující milosti. Když jsi jednou Mým miláčkem, sděluje milující svému miláčku všechno a sděluje mu hlavně sebe. Sám se ti otvírám. Sám se ti chci dávat, stále dávat, stále více dávat, v té míře, v jaké uposlechneš Mého pozvání. Posvěcující milostí se totiž zabydluji ve tvé duši jako doma. Jsem v tobě jako ve svém příbytku a jako ve svém svatostánku. Jsem v tobě jako u svého miláčka, a to tak, jak se miláček dává své milé. Celý, se vším, aby s ním milovaná naložila, jak chce. Především, aby ho požívalo, aby si ho celého vzala. Tak jsem v tobě milostí, aby sis Mne osvojil, celého.

Vyprošuj si milost, abys Mne uchopil jako vlastní předmět svého rozumu osvíceného vírou a objal Mne láskou posílenou tímto vyšším nadáním a všemi ctnostmi ostatními a všemi dary Mého Ducha. Proto ti uděluji dary Mého Ducha, aby ses nechal nést a vést ode Mne v tomto zakoušení Mne jako nejvznešenějšího předmětu, tak, jak sám sebe prožívám, jak sám sebe chápu a miluji. Celý Můj trojosobní život se v tobě milostí odehrává, aby se naplnil odleskem tohoto Mého vnitřního života. Chci, abys v sobě prožíval Mé věčné plození Otcem jako Otcova jednorozeného Dítěte a vycházení Ducha ode Mne i od Otce. Hodlám tě celého zaujmout tak, naplnit a obsáhnout tak, abys byl plný Mne, hlavně Mne a především Mne, ve všech tvých schopnostech, protože přebývám v celé tvé přirozenosti.

Až sem tě volám, až sem sahají vrcholky tvého duchovního života. Záleží na tom, zda bude pro tebe slovo milost jen neznámé slovo anebo skutečností, do které postavíš také ty osobně celý svůj život. Osvoj si Mou milost, poznej svou důstojnost a žij z ní, jak jen plně dovedeš. Nech se v tom ode Mne nést a rozvinu v tobě celé Moje bohatství. B.

+++

MŠE SVATÁ JE VRCHOLNÁ OBĚŤ CHVÁLY

Jako lidé jsme stvořeni k tomu, abychom chválili i velebili Boha dokonalým způsobem. Ježto je vznešenost Boha je neskonalá, patří jí také neskonalá chvála. Kdo z lidí by však mohl vynalézt takový chvalozpěv, jenž by v sobě obsahoval veškerou Boží dokonalost a náležitě ji velebil? Nikdo. Proto jsi zavázán Kristu Pánu k neskonalým díkům, že ti dává takový chvalozpěv ve Mši svaté. Tím můžeš nahradit veškeré své nedostatky a obětovat všemohoucímu Bohu důstojnou oběť chvály.

Také svatí Otcové církevní označují Mši svatou jako oběť chvály. Svatý Augustin píše: „Církev obětuje v Tělu a Krvi Ježíše Krista oběť chvály." A jak krásně zve tě sv.Tomáš Akvinský k chvále Boží, když zpívá: „Sióne, chval Spasitele, Pastýře a Učitele, chvalozpěvy jemu pěj. Jak jen můžeš, chval ho stále, vše je málo k jeho chvále, celou duší se mu vzdej.“

Z toho důvodu říká také sv.Vavřinec Justiniani: „Je jisté, že žádnou jinou obětí nebývá Bůh chválen uctivěji, než neposkvrněnou obětí oltáře, kterou Kristus Pán ustanovil proto, aby mohla Církev konat božskou chválu." Tato slova tě poučují, že chceš-li chválit Boha důstojně, nemůžeš tak činit lépe, než když se zbožně účastníš Mši svaté a obětuješ ji Bohu. Jak bývá Bůh takto chválen, líčí krásnými slovy Molina, když píše: „Při Mši svaté se obětuje jednorozený Syn Bohu Otci s veškerou tou chválou a poctou, kterou mu prokázal na zemi.“ Také ve Mši svaté, totiž božské chvále Syna Božího se dostává Bohu Otci neskonalá chvála. Kristus Pán velebí Boha na oltáři tak vznešenou chválou, jakou zasluhuje Bůh, aby jí byl chválen, takovou chválou, jaké mu nemohou prokazovat ani andělé, ani svatí v nebi, a tím méně lidé na zemi. Proto se také dostává Bohu jedinou Mší svatou větší chvála, než jaké se mu může dostávat ode všech andělů i svatých v nebi.

Jistá panna vroucně toužila co nejvíce chválit Boha. Proto také často vzdychala k nebesům: „Kéž bych měla tisíc jazyků, kterými bych Tě, můj Bože, mohla chválit! Kéž bych měla všechny lidi ve své moci, aby Tě se mnou chválili Boha! Kéž bych mohla všechny nerozumné tvory obdařit rozumem i citem, aby se mnou bez ustání chválili Boha! Kéž bych mohla utvořit nová nebe a naplnit samými serafíny, kteří by Boha věčně chválili! Kéž bych měla tolik sil, abych se ti, můj Bože, mohla více klanět, více Tě chválit, uctívat, velebit, i více Ti blahořečit, než to činí všechny sbory andělů a veškeré zástupy svatých! Jak blažená bych pak byla v nebi! Když se roznítila touto svatou žádostí, uslyšela hlas: „Pamatuj, má dcero, že jediná Mše svatá mi vzdává nejen takovou chválu, jakou bys mi chtěla obětovat, nýbrž mnohem větší, než jakou můžeš chtít! Proto se horlivě účastni Mše svaté a obětuj mi při ní onu chválu, které se mi při ní dostává: a budeš mne podle své touhy chválit!"

Z toho můžeš usuzovat, jak nadmíru vznešená je oběť Mše svaté, když se z ní Bohu dostává větší pocty i oslavy, než z veškeré chvály nebeských duchů.

Jestliže o tom řádně uvažuješ, musíš Krista Ježíše tím více chválit i milovat, poněvadž ti poskytuje ustanovením oběti Mše svaté tak snadný prostředek, jímž bys mohl jaksepatří chválit i uctívat Božskou Velebnost. Takové uvažování má v tobě vzbudit také vroucí touhu po tom, aby ses často zbožně účastnil Mše svaté a tak konal svou povinnost, jež tě zavazuje uctívat Boží velebnost. Bůh tě povolává k víře také pro to, abys ho srdečně chválil pro tuto velikou a nezaslouženou milost, tak rozšiřoval jeho čest a oslavu. To se Boží velebnosti velice líbí a slouží jí k zvláštní poctě, jak to sám Bůh vyjadřuje slovy: „Mne oslaví ten, kdo přinese oběť díků“

Máš-li koho chválit, tak musíš vědět, co má v sobě chvalitebného. Nevíš-li o něm nic dobrého, nemůžeš o něm ani vypravovat nic dobrého. Víš-li však o něm mnoho dobrého, můžeš také o něm mnoho dobrého rozšiřovat. Právě tak tomu je s Pánem Bohem. Andělé i svatí vědí mnoho dobrého o Bohu, poněvadž ho vidí tváří v tvář. Proto také poznávají u něho takovou dokonalost, že jí nemohou dost vynachválit ani vypovědět. Proto chválí nejvyšší velebnost Boha tolik dle sil svých a oslavují jeho nevystižitelnou dokonalost aspoň tak dobře, jak toho jsou schopni. Jenže jejich chvála není přece nic víc, než chvála stvořených bytostí. Proto není také nikdy tak vznešená, jak si neskonalá Boží velebnost zasluhuje.

Samotná lidská přirozenost Ježíše Krista dokonale poznává, díky svému osobnímu spojení s přirozeností božskou, jak neskonale vznešená je Boží bytost a jak velice zasluhuje být chválena. Proto také lidská přirozenost Pána Ježíše všude, kde je přítomen, chválí i velebí Boha tak, jak je toho hoden. Tuto chválu vzdává Kristus Pán Bohu hlavně na oltáři při Mši svaté, poněvadž ona je oběť chvály a bývá obětována pro nejvyšší oslavu Boží. A nyní pozor na to, co následuje! Tu chválu, kterou Kristus Pán vzdává na oltáři Bohu, obětuje zvláště jménem tobě, kdo jsi na Mši svaté přítomen, a nahrazuje tak za tebe, cos opomenul ve chvále Boha. Ježíš ti tuto svou chválu Boha dokonce docela věnuje, abys ji mohl Bohu obětovat jako svou vlastní a tak naplnit svou povinnost vůči němu. Když tak tedy činíš, že ve svém srdci říkáš: „Můj Bože, obětuji Ti tutéž chválu, kterou Ti přednáší Tvůj Syn na oltáři," obětuješ tak sám všemohoucímu Bohu vyšší chválu, než kterou mu vzdali anebo mohou vzdávat všichni andělé i svatí. Ti obětují Bohu, jako stvořené bytosti, jen omezenou a konečnou chválu, kdežto ty, kdo předkládáš Bohu chválu Ježíše Krista, neobětuješ lidskou chválu, nýbrž chválu božskou a nekonečnou.

Dokládám to svědectvím, kterému můžeš bezpečně věřit. Svatá Brigita praví: „Když jednou sloužil kněz Mši svatou a přistoupil až k pozdvihování, viděla jsem i slyšela, jak slunce i měsíc i se všemi hvězdami, ba veškerá nebesa se pohybovaly a pěly chválu Bohu v sladkých libozvucích, takže jejich zpěv bylo slyšet široko daleko. K nim se přidružilo množství nebeských pěvců, jejichž milostný zpěv nelze ani popsat. Sbory andělů pohlížely na kněze a skláněly se před ním v nejhlubší úctě. Ďáblové se však chvěli hrůzou a prchali odtud. Sotva kněz pronesl slova proměňování nad chlebem, chléb se proměnil v živého Beránka, jenž však měl lidský obličej. A všichni andělé se klaněli a sloužili Mu. Bylo také přítomno tak veliké množství svatých, že jsem je nemohla ani přehlédnout, a také oni velebili a chválili Boha zároveň s anděly a prokazovali úctu Beránku Božímu. „

Uprostřed těchto andělů a svatých stojíš právě ty, zbožná duše, když se účastníš Mši svaté a pomáháš jim chválit i velebit svého Boha! Uvažuj tedy, jak veliké oslavy a jak vznešené chvály se dostává všemohoucímu Bohu při Mši svaté od nich i od tebe ! Když je Kristus Pán při Mši svaté sám Obětí i Knězem, kdo by mohl popírat, že chvála i pocta, které se Bohu při Mši svaté dostává, pro neskona1ou vznešenost Osoby Ježíše Krista, jenž při ní obětuje i bývá obětován, neskonalým způsobem převyšuje veškerou chválu i poctu, kterou mu prokazují všichni tvorové? Ano, kolikrát se božská oběť Mše svaté obětuje, tak často bývají vlny svaté lásky v moři Boží bytosti rozčeřeny, takže se přelévají od Syna k Otci, od Otce k Synu.

Při každé Mše svaté se dostává Nejsvětější Trojici neskonalá láska a vznešená oslava. Jak přebohatě se v ní nahrazuje Boží velebnosti veškerá chvála, kterou jsi jí často opomíjel vzdávat! Ba, všechno rouhání i potupa, jež se denně děje Bohu od zlých lidí, bývá ve Mši svaté zase odčiněno. Kdyby tomu tak nebylo, pak by nebylo možné, aby ještě trvalo lidstvo rouhající se Bohu a svět, kde se tak děje. Jak se mu takové rouhání protiví, o tom svědčí sám ústy proroka Izaiáše: „Co teď mám udělat? Neustále, po celé dny, je znevažováno mé jméno.“ (Iz 52,5) Tím chce říci: Proč mám déle zachovávat svět, kde mne bez ustání haní, tupí, proklínají? Chci tedy opustit svět a ponechat jej v moci ďábla. Ba, zahubím svět a rouhače uvrhnu do pekel. Bůh má ovšem až dost příčin, aby takto smýšlel i jednal, poněvadž už jediný smrtelný hřích by stačil k tomu, aby byl celý svět od Boha právem zničen.

Proč to Bůh nedopustí? Co ho zdržuje od spravedlivé pomsty? Jsem pevně přesvědčen, že právě nejdůstojnější oběť Mše svaté je nejvíce ze všech zbožných skutků způsobilá k tomu, aby od tebe zdržovala spravedlivý trest Boží. Třebaže se bezbožníci bez ustání rouhají Boží velebnosti, právě tak bývá tato Boží velebnost denně uctívána obětováním tolika tisíců Mší svatých a oslavována od samého Krista Pána podle své zásluhy a důstojnosti.

Nemáš tedy dost důvodů, abys děkoval Kristu Ježíši z celého srdce, že pro tebe ustanovil oběť Mše svaté, díky které bývá bezbožný svět zachován, rouhači bývají uchráněni od pekelné propasti a nekonečný Bůh bývá chválen, veleben a uctíván tím nejdůstojnějším způsobem? Náležíš snad i ty k těm, kdo opomíjejí náležitě chválit i oslavovat Boha? Modli se za svou nedbalost při Mši svaté asi takto:

Modlitba: Nejsvětější Otče! S bolesti i zármutkem se Ti vyznávám, že jsem Tě nikdy náležitě nechválil, jak jsem byl povinen, nýbrž jsem byl ve Tvé chvále velice nedbalý a lenivý. Chci se nyní pokusit o to, abych své pochybení, jak mohu, opět napravil. Proto se při této Mši svaté utíkám k pokladu zásluh Tvého božského Syna a vyprošuji si z něho tolik, kolik potřebuji, abych nahradil svou nedbalost. Chci Ti tedy dát důstojnou náhradu za promeškanou chválu. Proto Ti přináším skrze přesladké Srdce Pána Ježíše, Tvého Syna, onu božskou a Tobě tak příjemnou chválu, kterou Ti Tvůj jednorozený Syn přebohatě vzdal z hloubi svého Srdce a bude vzdávat v nebi po celou věčnost. Také Ti skrze totéž Nejsvětější Srdce Pána Ježíše přináším onu výtečnou poctu, kterou Ti Tvůj jednorozený Syn dosud vzdal ve všech Mších svatých a ještě vzdá až do skonání světa. Zejména Ti obětuji skrze téhož Tvého milovaného Syna, v síle Ducha svatého, onu nejdokonalejší oslavu i poctu, kterou Ti Tvůj božský Syn právě v této Mši svaté, jakož i ve všech Mších svatých, jež jsou v tuto chvíli někde slouženy, vzdává ve svém božském Srdci a vyslovuje svými přesvatými Ústy. Toto všechno děje se pro mne, je mi darováno, to vše přijímám! A proto je to všechno moje, a já Ti to přináším jako svůj majetek za oběť.

Ježto jsou všechny tyto chvály opravdu božské a neskonalé, proto předstihují nejen onu chválu, kterou jsem opomenul, nýbrž ji také úplně nahrazují nevystižitelným způsobem. Proto pevně důvěřuji, že Ty, můj Bože, tuto nadbytečnou náhradu dobrotivě a laskavě přijmeš a že mi už nebudeš přičítat moje dřívější zanedbání Tvé chvály! Ano, pevně a s důvěrou očekávám, že mi pro tuto božskou oběť tak hojně udělíš své milosti, abych Ti napříště věrněji sloužil, zbožněji Tě na zemi chválil a tak si zasloužil, abych Tě i po celou věčnost mohl chválit i velebit se všemi Tvými vyvolenými v nebi. Amen. (Ct.Martin z Kochemu, O mši svaté)

+++

EVANGELIUM PODLE MÉHO GUSTA

Můj život v tobě

Každý, kdo po sobě zanechal nějaké dílo, žije v tom díle. Tak žijí a působí vynikající jedinci. Tak i sám působím na celém světě a v dějinách lidstva. Jsem v tobě, jsem i v dějinách, v lidstvu, ve světě. A neležím zde ladem. Tvořím kulturu, jak o tom svědčí už její označení, odvozují se od slova kult, tedy úcta ke Mně. Tvořím i spravedlivou společnost. V celém světě od jednoho konce ke druhému se přičiňuji o lepší uspořádání poměrů mezi lidmi. Inspiruji všechny pokusy poctivých lidí o nové uspořádání poměrů ve světě. Stále povznáším mladé, posiluji ubohé a opuštěné. Jsem to také já, kdo se modlím v miliardách lidí, volajících k našemu společnému slavnému Otci. Sám povznáším modlitby z tvých úst na nejvyšší místo. Dodávám ti důvěry, aby ses rozhodně a plný naděje rozběhl k dokonalosti našeho společného Otce jako k svému ideálu. Inspiruji a nabízím řešení, když všichni umlkají. Ukazuji cestu, když jsou všichni unaveni marným hledáním nových šťastnějších cest. Tak zůstává pravdou, co jsem nechal zaznamenat evangelistou: "Všichni tě hledají" (Mk 1,37).

Žiji úplně jinak a dokonaleji, než všichni velcí lidé, kteří zanechali významná a slavná díla. Žili zde působením Mého Ducha, zatímco sám zde žiji celý mezi vámi a ve vás, v tobě. Žiji s tebou. Pronikám tě, naplňuji, oživuji, vedu. Působím v tobě účast na životě našeho společného slavného Otce. Působím v tobě obnovení Mého obrazu, ztraceného vinou tvých prarodičů, a současně působím tvé zdokonalení k Mé podobě. Působím v tobě Moje slova, Moje skutky, jimiž tě uskutečňuji, abych ukázal, jak máš jít k tomuto našemu společnému slavnému Otci.

A co tvůj vztah ke Mně? Nestačí pojmout Moje učení jako učení velkého člověka, který někdy žil. Nestačí následovat Můj vzor, který někdy jasně vynikal mezi lidmi. Začni se ztotožňovat a sžívat se Mnou přítomným, živým, skutečným. Jsem zde. Jsem v tobě, ve shromáždění svých věrných. Jsem těsně blízko, osobněji, než jsi osobně blízký sám sobě, a tak živě a důvěrně, intimně, abych byl Životem tvého života. Chci být základem tvého nového, krásného života. To je to Moje vyšší nadání, že smíš nejenom přijmout Mou Pravdu, a nejenom ji provádět podle Mého příkladu, nýbrž Mě smíš prožívat svého Krista. Můžeš se se Mnou sžívat, a to není žádná autosugesce ani žádný sebeklam, nýbrž nejskutečnější skutečnost, ale to není všechno. Při tom sžívání se Mnou se osobně přičiním, abys sám naplno ožíval. K tomu ti dávám všechno vyšší nadání. Zrozením z vody a ducha jsi byl napojen na Můj nezvratně dokonalý život a stáváš ses jeho účastníkem. Kdykoli bys byl toto vyšší nadání vlastní vinou ztratil, zanechávám ti ve zvláštním ustanovení tajemný prostředek, ve kterém v tobě obnovuji vyšší život. K tomu, abys na cestě tvého věčného zdokonalování nikdy neochabl, jdu s tebou a v tobě samém, kam osobně vstupuji tím způsobem, jaký je ti ve smyslu tvé každodenní životosprávy nejbližší a nejobvyklejší.

To je celé tajemství Mého slavně proměněného Těla ve tvém těle. Jsem v tobě a ty jsi ve Mně. Patříš Mi, jako celé lidstvo. Proto tě navenek vedu do shromáždění svých věrných, aby ti Moje dokonalá společnost poskytovala způsobem, tobě přiměřeným, totiž viditelně, onu neviditelnou účast na Mém dokonalém společenství. Tak se probouzí vyšší vědomí podstaty Mého těla jako Mnou obnoveného a zušlechtěného lidstva.

Původně jsi zakoušel nesmírně živě tuto Mou přítomnost. Bude zase lépe, sotva si uvědomíš tuto Mou základní přítomnost ve shromáždění Mých věrných, tuto Mou dokonalou a věčně živou přítomnost v lidstvu. Jsem ti blízko, jako jsem tvůj a ty Můj, jak žiješ ve Mně a já v tobě, jak Mě miluješ Kristem, jak tě pronikám, prozařuji a prohřívám svým vyšším nadáním a láskou.

Víš, že velmi často mluvím o věčném životě, o novém životě, o svém životě a životě vůbec. To je potom život věčný, nezvratně dokonalé společenství myslí, srdcí všech Mých věrných. Když patříš k jednomu Mému lidstvu, chci přetavit tvou bytost, chci se v tobě modlit a milovat našeho společného slavného Otce.

Nikodém byl ochoten přijmout Moje učení, ale ukázal jsem mu, že to chce a vyžaduje ještě víc, ale také že mu dám ještě víc, než si dovede představit. Chápal, že je třeba sžít se se Mnou v novém životě. Proto to není žádná ironie, když se ptá, jestli se člověk může podruhé narodit, aby sebou nevlekl břímě předsudků a jistý směr ve výchově přijatých návyků, aby Mě mohl s dětskou prostotou přijmout. Nikodém tušil velké tajemství, ale nevěděl si s ním rady, jak může dojít k novému životu. Ukazuji na vyšší nadání, které bude udělována na znamení zrodu z vody a ducha jako účinného, zdokonalujícího, viditelného znamení.

Když jsem se na světě loučil se svými věrnými, těšil jsem je těmito hlubokými slovy, kterými přislibuji svým věrným svou dokonale životnou přítomnost: "Nenechám vás jako sirotky, přijdu k vám. Ještě krátký čas, a svět Mě už neuvidí, vy však Mě vidíte, neboť já žiji a vy také budete žít. Ten den poznáte, že já jsem ve svém Otci, vy ve Mně a já ve vás." (Jan 14, 18-20) To je ono nezvratně dokonalé společenství tajemné blízkosti, ve kterém se vzájemně proniká náš společný slavný Otec, Moje maličkost a ty, jakož i celé obnovené a zušlechtěné lidstvo.

Tak osobně a důvěrně jsem ti blízko v tobě a ty ve Mně, jako jsem v našem společném Otci a Otec ve Mně. Dovedeš si snad představit nějaké intimnější a životnější spojení? Tak blízko jsem ti a tak blízko jsi Mi ty. Jsem ti tak blízko, že Mě můžeš vidět, třebaže světu jsem byl dávno vzat z očí.

Jenom šlechtic čistého srdce Mě bude vidět. Ty, ve kterém žiji, který se ztotožňuješ se Mnou, který se Mi otvíráš povznesen Mou láskou a oživen Mým životem ve svém srdci, svým přilnutím ke Mně, ty Mě stále vidíš a sleduješ Mě v těsné blízkosti. Vidíš Mě úplně jasně a určitě, až tě to naplňuje nesmírnou blažeností, vrcholným štěstím. V Mé síle jsi ochoten všeho se vzdát, všechno vytrpět, všechno podstoupit a všeho se odvážit.

Neváhej a zkus to! Jsem v tobě. Sám to v tobě působím, že se přibližuješ k našemu společnému Otci, neboť tě k jeho nejvyššímu místu osobně povznáším. Plním v tobě odvěkou otcovskou vůli. Když se modlíš, tak veškerá záslužnost a účinnost tvé modlitby je dána silou Mé modlitby. Proto máš, když žiješ z tohoto vrcholně dokonalého spojení se Mnou, takový pokoj a tak svrchovanou jistotu, že ať se kolem tebe strhne cokoli, buď jsi jist, že se Mnou zdoláš všechno a zvítězíš nade vším. Proto se moji věrní nikdy nebáli žádných bludů. Byli si jisti dokonalou cestou, Mým světlem přebývajícím v nich, že je osvítí a dá jim správné řešení třeba i v nejkritičtější chvíli.

Nejnázorněji se tato svatá jednota mezi Mnou a tebou jeví v podobenství o vinném kmeni. Jsem jako vinný kmen a ty jsi ratolest. "Kdo zůstává ve Mne a já v něm, přináší mnohé ovoce." Pouze tímto dokonalým přebýváním ve Mně, sžíváním se se Mnou, jedině tímto skutečným, soustavným a účinným spojováním se se Mnou, můžeš duchovně růst. Jedině tak dosáhneš své vlastní totožnosti jako Můj přítel. To hlavní, co chci vyjádřit tímto podobenstvím, je dokonalá jednota jednoho života mezi Mnou a tebou. Co mám sám od sebe, ty máš svou spoluúčastí. To zdůrazňuje Můj věrný Pavel, který se odvažuje až nadšeného výkřiku, že už nežije více on, nýbrž v něm žiji já. Jenže já a ty nežijeme jen vedle sebe, nýbrž hlavně ve vzájemném prostoupení. Žiješ ze Mě jako ze svého zdroje, jako z pramene nového, dokonalejšího života, života spoluúčasti na vyšším životě, jaký prožívám spolu s naším společným věčným Otcem v jednotě našeho ducha.

Samozřejmě, že se nestáváš bohem, ale dochází k tak sladkému spojení, že jako Můj věrný, opravdový přítel už neuděláš ani krok beze Mne. Myslíš, cítíš, toužíš, mluvíš i mlčíš, jednáš i trpíš ve Mně a Mnou.

Můj věrný Pavel ukazuje na velké a základní tajemství Mého obnoveného a nekonečně zušlechtěného lidstva, na to, jak jste všichni navzájem sjednoceni tak, jak jste každý a všichni ve Mně, a já ve vás. Proto jste všichni jedno, a není Řek, ani barbar, ani Říman, ani Žid, ani muž, ani žena. Všichni jste jedno ve Mně.

Vytváříte jedno tělo s jedním životem, podílejícím se na Mém jediném a jedinečném životě. Pocházím z nejvyšších míst, ale přicházím do těchto nízkých poměrů, abych tě z nich vyvedl a povznesl ke spojení se Mnou. Sleduji tím tvou obnovu, ale i tvé zušlechtění, které přesahuje meze tvé lidské přirozenosti. Chci, aby ses v Mé společnosti stal novým stvořením.

Jsem v tobě a ty ve Mně. Uvažuj nad touto skutečností! Pokus se ji co nejvíce prožívat! V bolestech, smutku a obavách si připomínej Mou přítomnost! V zápasech se o ni opři! V nejasnostech si od ní vyprošuj světlo!

S ostatními si navzájem blahopřejte, že jste se stali nejen novými tvory, nýbrž i Mnou samým. Jsem-li hlavou svého tajemného proměněného Těla, jsi jeho skladebný článek.

Teprve toto je celé Moje Tělo a právě toto jsi celý ty - Můj věrný přítel. Pokud nežiješ cílevědomě naplno ze Mne, nejsi Můj opravdový přítel. Moje zásady musejí přejít do tvých zásad. Moje rozhodování se musí stát tvým rozhodováním. Zkus se odít Mými slovy!

Totéž je i celé Moje tajemné Tělo jako shromáždění vás, všech Mých věrných přátel. Působím přes vás všechny a ve vás všech svým vyšším nadáním a svým životem. Tak tě musí stravovat touha, abyste takto byli všichni ve Mně jedno.

Neboj se! Vím, že to není ve tvých silách, abys sám podnikal jakýkoli krok ke Mně. Ale stačí, když zaprosíš o pomoc, a vyjdu ti vstříc! Přitáhnu si tě co nejtěsněji k sobě, abys žil spolu s ostatními ze Mne, ve Mně a jen Mnou v každém slově, v každé myšlence, ve všech zásadách i skutcích, abys byl ve Mně a já v tobě. frT

+++

KŘÍŽOVÁ CESTA podle sv. Tomáše Akvinského

1. zastavení: Ježíš je odsouzen na smrt

Za touto lidskou nespravedlností se skrývá spravedlnost a nekonečné milosrdenství Boží. Otec vydává svého Syna na smrt, když mu napřed vnuká, aby přijal oběť za nás hned od chvíle příchodu na zemi. Posílá svého Syna na smrt a vystavuje ho utrpení kříže, neboť jej chce oslavit tím, že Syn dobude největšího vítězství a to nad hříchem a nad ďáblem, vítězství skryté, avšak ještě daleko vznešenější než samotné zmrtvýchvstání na Bílou sobotu. Vítězství nad smrtí je znamení velkolepé, ale je to jen znamení a účinek předešlého. Vykoupení samo a vykoupení křížem je dokonce účelem Božího vtělení. Ježíš je především Spasitelem, "který sestoupil s nebe a vtělil se, aby nás spasil." - Prosím jej za pochopení příčiny vtělení, příčiny milosrdenství, které předpokládá naši bídu.

Na druhé straně je hřích dopuštěn jen v očekávání většího dobra. Projev Spasitelova milosrdenství je nejkrásnějším důkazem všemohoucí dobroty Boží: "Tam, kde se rozhojnil hřích, ještě více se rozhojnila Boží milost.

Můj Ježíši, odpusť mi a smiluj se nade mnou pro zásluhy Tvého utrpení. Otče, obětujeme Ti rány Tvého Syna, abychom se uzdravili z ran svých duší.

2. zastavení: Ježíš přijímá kříž

Když Ježíš nese tento kříž, obětuje se vnitřně za nás. Plnost daru se dokonává při dovršení oběti. Je to dokonalost zápalné oběti, která se spotřebovává. Nadšení sv.Ondřeje pro kříž nebo sv.Ignáce z Antiochie, který si přál, aby byl rozemlet zuby šelem, jsou jen slabou odezvou oné horoucí touhy, kterou hořel pod plností milosti Boží Ježíš a jíž se oděl, aby splnil své spasitelské poslání za hříšné lidstvo. Tato plnost milosti spočívala v jeho duši jako závaží, které jej táhlo ke Kalvárii - tíha kříže.

Milost v něm hloubila propast, která jej přitahovala ke kříži: „Láska mne zavazuje." Takovým způsobem byla svatá duše Spasitelova přitahována nejhoroucnější láskou k oběti, kterou prokazovala Otci veškerou slávu a nás vedla ke spáse.

Můj Ježíši, odpusť mi a smiluj se nade mnou pro zásluhy Tvého utrpení. Otče, obětujeme Ti rány Tvého Syna, abychom se uzdravili z ran svých duší.

3. zastavení: Ježíš padá pod tíhou kříže

Ježíš nepadá pod křížem z toho důvodu, že by jeho vůle byla přemožena únavou, nýbrž z lásky, neboť se chce dobrovolně vydat utrpením až ke krajním mezím, aby ukázal velikost své lásky. Nechtěl poznat jen svaté nadšení z oběti, vzniklé za určitých vrcholných milostí, nýbrž také chtěl poznat zemdlenost a obětovat ji v celé čistotě a síle své nadpřirozené lásky ke svému Otci a k nám. Tento kříž mu byl uložen lidskou nespravedlností, ale On, který je úplně nevinný, nalézá v této lidské nespravedlnosti Boží spravedlnost. Máme-li trpět nějaké bezpráví my, kteří se skrytě proviňujeme mnohými přestupky, jež nám nikdo nevyčítá, shledáváme v této lidské nespravedlnosti spravedlnost Boží, která nás očišťuje.

Můj Ježíši, odpusť mi a smiluj se nade mnou pro zásluhy Tvého utrpení. Otče, obětujeme Ti rány Tvého Syna, abychom se uzdravili z ran svých duší.

4. zastavení: Ježíš potkává Pannu Marii

Kdo lépe než Panna Maria rozuměl příčině utrpení Ježíše, lásce, s jakou je nesl a jeho významu pro naše duše? Prosme blahoslavenou Pannu, abychom porozuměli tajemství Kříže, abychom přijali a nesli svůj kříž bez odporu a podrážděnosti, a to s vděčností, buď s láskou, nebo aspoň začínající láskou, která se bude den ode dne zvětšovat s denním přijímáním, osobní zásluhou, samotnou onou láskou, která když se pěstuje, rozmnožuje milost. Po Spasiteli nikdo jiný než Neposkvrněná Panna nám nemůže poskytnout toto nadpřirozené poznání tajemství Kříže a jeho následků pro nás v denním životě.

Můj Ježíši, odpusť a smiluj se nade mnou pro zásluhy Tvého utrpení: Otče, obětujeme Ti rány Tvého Syna, abychom se uzdravili z ran svých duší.

5. zastavení: Šimon Kyrenský pomáhá Ježíši nést kříž

Co bychom řekli, kdybychom potkali Ježíše, jak nese kříž, který náleží nám. Je to Ježíš, který nás miluje, který nás chce podnítit, abychom v sobě napodobovali jeho rysy. Je to Ježíš, kterého milujeme. Jelikož první příčina nečiní druhotné zbytečné příčiny, také Spasitelova činnost nečiní naše úsilí zbytečné, nýbrž naopak je posiluje a dodává mu správnou a záslužnou hodnotu. Nevíme, kdy budeme potřebovat kříže, abychom byli očištěni a pracovali v míře, dané pokorou a vůlí Boží ke spáse bližního.

Ježíš je v jistém smyslu v agónii až do konce světa ve svém mystickém těle. Navrhuje nám, abychom mu pomáhali nést kříž, který nám byl připraven od věčnosti, a který On přizpůsobil našim silám, podporovaným milostí. Každá duše má svůj kříž, právě jako má svou chybu a zvláštní sklon: je to nemoc, zaujatost, zvláštní zkouška. Nazíráním a láskou se tento kříž stane spásným pro nás a zářným pro ostatní. Máme ostatním pomáhat, aby svatě nesli svůj kříž. Opravdu neznáme duši, pokud neznáme její kříž. Skrytý apoštolát, jak jej mají provádět nazíravé duše, spočívá především z modlitby a z oběti, z pomoci bližnímu, v nesení jeho kříže.

Můj Ježíši, odpusť mi a smiluj se nade mnou pro zásluhy Tvého utrpení. Otče, obětujeme Ti rány Tvého Syna, abychom se uzdravili z ran svých duší.

6. zastavení: Veronika osušuje Ježíšovu tvář

Rysy Pána Ježíše, především jeho pohled, jsou výrazem jeho myšlenky a lásky. Od chvíle svého vtělení má Ježíš ve své duši oblažující vidění, bezprostřední vidění podstaty Boží, jež způsobuje v nebi radost blažených. Toto vidění si zachovává i během největších strastí svého umučení, během strastí, jež mu způsobil pohled na hříchy všech lidí, které vzal na sebe, aby je odpykal. Svatá tvář Spasitelova, jeho pohled, vyjadřuje nejvyšší mír a zároveň i nejhlubší smutek. Tyto tak rozličné city, které se zdají být dokonce opačné a protismyslné, pocházejí z téhož pramene, z plnosti milosti, jež sama pramení z nestvořené milosti osobního spojení se Slovem. Tato plnost je základem světla slávy, která oblažuje duši Spasitelovu, je příčinou jeho velké lásky, jež je šťastnější, když dává, než když přijímá. Je však též základem utrpení, které trvá při pohledu na hříchy lidí. Pán jimi trpí měrou své lásky k Bohu a k nám. Svatá tvář Spasitelova je tváří Mistra mistrů, Učitele apoštolů a učitelů, největších nazíravých duší. I když je zakrvácená a poplivaná, zachovává si vznešenost a velikost, zračí v sobě svatou duši, která nazírá zdola a odhaluje Boží podstatu, věčný život, k němuž nás vede.

Avšak Ježíš chce uchovat toto světlo slávy na vrcholu svého porozumění a vydává se veškerému pokořování, veškeré potupě, když Veronika přichází osušit jeho zkrvavenou tvář.

Pane, uděl nám správnou míru skličujícího smutku a oprávněného optimismu. Poskytni nám mír i v utrpení, způsobeném láskou k Tobě.

7. zastavení: Ježíš padá po druhé

Bylo by velkým omylem, kdybychom si mysleli, že Ježíš trpěl jen ve svých smyslových schopnostech, v těch, jež máme společné se živočichy. Naopak je jisté, že Ježíš trpěl především za hříchy, za vrcholné zlo bolestí duchovní, které má sídlo ve vyšších schopnostech. Ježíš trpěl za všechny hříchy všech lidí, všech ras, všech dob. Toto utrpení bylo úměrné jeho vysoké moudrosti. Znal lépe než kdokoliv jiný závažnost a četnost lidských přečinů, které mu byly tak zřejmé, jako my vidíme hnisavé rány na těle, sužovaném nemocí. Jeho utrpení bylo úměrné též jeho nesmírné lásce k Otci, kterého hřích uráží a k duším, které hřích pustoší a způsobuje jejich smrt. Odtud Spasitelovy mnohé pády, jeho malátnost a smutek. Jeho bolest byla větší než smutek kterékoliv duše, zarmoucené vlastními chybami. Plnost milosti značně v Ježíši stupňovala jeho schopnost trpět, kdežto sobectví, které způsobuje, že žijeme na povrchu sebe samých, nám nedovoluje trpět ničím jiným, než tím, co se nás dotýká osobně a činí nás neschopnými nadpřirozeného utrpení, které pochází z lásky k Bohu a z lásky k duším. To jsou pravá muka, neznámá povrchním duším.

Pane, dej, abychom se hodně rmoutili ze svých chyb. Můj Ježíši, odpusť mi a smiluj se nade mnou pro zásluhy Tvého utrpení. Otče, obětujeme Ti rány Tvého Syna, abychom se uzdravili z ran svých duší.

8. zastavení: Ježíš těší jeruzalémské dcery

"Jeruzalémské dcery, neplačte nade mnou, nikdo mi nebere život, vydávám jej dobrovolně." Nic nám nemůže poskytnout výmluvnější důkaz lásky než umučení Páně. Tímto tajemstvím kříže nám Bůh dává najevo svou lásku k dobru, svou svatou nenávist ke zlu a k nespravedlnosti ve všech podobách. I když se tomu zdá být opačně, vypráví nám toto bolestné umučení o horoucí lásce Otce k Synu, neboť ho chce oslavit vítězstvím nad hříchem.

Toto utrpení konečně potvrzuje jeho nepochopitelnou lásku k duším, neboť pro jejich spásu, vydává svého prvorozeného Syna."

"Plačte nad sebou..." Blahoslavení plačící svatými slzami kajícnosti (Mt, 5,5). Plačte nad svými hříchy a neplačte nad mým křížem, který vás očišťuje a osvobozuje.

"Chce-li kdo přijít za mnou, ať vezme svůj kříž." Není jiné cesty, kterou lze jít za Kristem. "Plačte nad svými dětmi." Plačte nade všemi, kdo hanobí tajemství svatého kříže a zlořečí mu."

Můj Ježíši, odpusť mi a smiluj se nade mnou, pro zásluhy Tvého utrpení. Otče, obětujeme Ti rány Tvého Syna, abychom se uzdravili z ran svých duší.

9. zastavení: Ježíš padá potřetí

Ježíš, jemuž se zřetelně zjevil plán Prozřetelnosti, nemohl trpět Božím dopuštěním zla, neboť toto dopuštění je svaté a podřízené projevu milosrdenství a spravedlnosti. Nesmírně však trpěl hříchem samým. Chtěl vypít až do dna kalich, který mu byl ukázán v zahradě Getsemanské, a který obsahoval všechny špatnosti světa. Přijal tento kalich a výměnou nám dal kalich své vzácné Krve, pohár požehnání, vrchovatě naplněný milostí, která pramení z jeho probodeného Srdce. Oba tyto kalichy se podobají dvěma miskám vah, na jejichž jedné straně se nalézá veškeré dobro a na druhé straně všechno zlo, celá hluboká historie hřešícího a vykoupeného lidstva.

Ježíš nám podává tento kalich své vzácné Krve, kterou nechává prolévat za nás, avšak nežádá si pro sebe žádnou úlevu v bolestech. Nedovoluje světlu slávy, které oblažuje vrchol jeho svaté duše, aby ozařovalo nižší oblasti, než vrchol jeho rozumu, jako kdyby přestal poslouchat sbor nesčetných vyvolených, jež volají: "Felix culpa", tam, kde se rozhojnil hřích, ještě více se rozhojnila milost. Plně se odevzdává bolesti, aby odpykal naše chyby. Nevyhledává nejmenší úlevu, neboť je si jist svým blízkým vítězstvím a padá znovu tváří k zemi, jako v zahradě Olivetské.

Můj Ježíši, odpusť mi a smiluj se nade mnou pro zásluhy Tvého utrpení. Otče, obětujeme Ti rány Tvého Syna, abychom se uzdravili z ran svých duší.

10. zastavení: Ježíš je zbaven šatů

Svlékli našeho Pána Ježíše z jeho roucha, přilepeného k živým ranám, způsobeným bičováním, a tyto rány se znovu obnovily. Toto zevní obnažení, tak pokořující, je též symbolem vnitřního oproštění, jež od nás žádá Pán. Máme se oprostit od svého já, vytvořeného ze sobectví, z nezdravé sebelásky ve všech podobách, a z pýchy a máme se přiodít pokorou, také božskou láskou, která rozšíří naše srdce a učiní je jistým způsobem tak širokým, jako srdce Boží, způsobující, že budeme milovat vše, co miluje On.

Světci porozuměli tomuto učení vnitřního oprošťování a vzdali se svého já, aby jistým způsobem ztratili svou osobnost. Nahradili ve svých úvahách vlastní soud Božím soudem, Duchem víry, svobodnou svou vůli svatou vůlí Boží. Stali se Božími služebníky tak, jako je ruka poslušná naší vůle.

Tak dosáhli svým způsobem nezávislosti na čemkoliv stvořeném a vládli nad ním s Bohem, který způsobuje, že všechno přispívá k dobru, dokonce i zlo.

Přede všemi svatými se náš Pán nejen oprostil od veškerého vlastního úsudku, který se liší od soudu Božího, od veškeré vlastní vůle, ale v základu jeho schopností, a dokonce v základu jeho svaté duše není lidského já. Na jeho místě je a vládne svrchovaně Já - úctyhodné Slovo učiněné tělem, které vlastní Božskou přirozenost a vzalo na sebe lidskou přirozenost, aby nás spasilo.

Je to pro Ježíše ponížení, že se vzdává lidského já, svých lidských práv? V tom naopak je Jeho největší dokonalost. Plné rozvinutí lidské osobnosti spočívá v tom, že se stává čím dál tím méně závislou na všem, co je nižší, než jsme my a stále závislejší na Bohu. Plné rozvinutí lidské osobnosti spočívá v tom, že se ztrácí jistým způsobem v osobnosti Boží, stále důvěrnějším spojením, které v Ježíši je totožností.

Nestvořená osobnost Slova, učiněná tělem, je základem nekonečné hodnoty jeho spasitelské smrti. Jakou slávu spatřuje Bůh a jeho andělé v tomto kříži!

Můj Ježíši, odpusť mi a smiluj se nade mnou pro zásluhy Tvého utrpení. Otče, obětujeme Ti rány Tvého Syna, abychom se uzdravili z ran svých duší.

11. zastavení: Ježíš je přibit a kříž

"Potom přišli na místo zvané Kalvárie," praví evangelium sv. Lukáše (23,33), "a tam ukřižovali jeho i zločince, jednoho po pravici a druhého po levici. A Ježíš pravil: "Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí!"

Jak jsou rozdílné tyto tři kříže! "Dej, Pane, aby náš nebyl neužitečný jako kříž zlého lotra, dej, ať se podobá kříži toho, který se obrátil, a ještě spíše Tvému." Slova, vyslovená Ježíšem: "Otče, odpusť jim..", vyjadřují nejvyšší úkon síly, spojený s nejvyšší mírností. Uprostřed utrpení si Ježíš uchovává mír, nikoli jen nejhlubší pro sebe, ale mír vyzařující a sdělující se nejvíce zarmouceným a zbloudilým, pokud neodmítají světlo. Křižují věčný Život, který jim v té chvíli získává své zásluhy. Jeho prosbu opakovalo mnoho mučedníků a ukázalo se, že jejich síla takto spojená nejdokonalejší láskou vůči pronásledovatelům, není už lidskou silou, nýbrž vpravdě Božskou.

Takovým způsobem bude pokračovat v mystickém těle až do skonání věků jak velká prosba Spasitelova, tak i jeho utrpení.

Máme-li za někoho trpět, modlíme se za něho. Jestli sami způsobujeme některým duším utrpení, vzpomeňme, že jim Pán možná vnuká, aby se modlili za nás, vzpomeňme, že On se jistotně modlil za nás, kteří jsme způsobili jeho smrt.

Protože hodina Ukřižování byla pro našeho Ježíše nejvýznamnější chvílí a v dějinách světa nejvznešenějším okamžikem, porovnávejme každou chvíli svého života s touto nejvýznamnější hodinou. Staneme se tak věrnými milosti působící v přítomnosti. Nehleďme na minutu jen z horizontální linie času; která prchá a dělí čas a minulost, kterou je třeba odevzdat Bohu a budoucnost, která je pro nás nejistá.

Žijme způsobem, který je zároveň vznešený i velmi realistický, žijme z přítomné chvíle, na kterou pohlížejme z vertikální linie, kterou je spojen s jediným okamžikem nehnuté věčnosti a okamžikem, který nemíjí, nýbrž zůstává věčným jitrem. Pak uzříme nekonečná bohatství této přítomné chvíle: zatímco ona utíká, existuje nejen mé tělo, ale i má duše, milost, která je podněcuje, vliv Spasitelův, tři Božské Osoby, jež přebývají ve mně, jsem-li ve stavu milosti. To je nekonečná stránka přítomné chvíle, i když nám připadá tak temná a krušná. Prožívejme ji tak a ona vstoupí do věčnosti. Připravujme se tak na šťastnou hodinku smrti, aby ve spojení s Pánem Ježíšem byla obětí úcty, nápravy, pokorné prosby a působení milosti.

Modleme se za umírající a za velmi zkroušené duše, pro něž je už i vzduch nedýchatelný, nemohou-li aspoň chvílemi přebývat po boku Božím.

Můj Ježíši, odpusť mi a smiluj se nade mnou pro zásluhy Tvého utrpení. Otče, obětujeme Ti rány Tvého Syna, abychom se uzdravili z ran svých duší.

12. zastavení: Ježíš umírá na kříži

V této agónii a zmaření je ten mír, který si Ježíš uchovává, pokojem řádu nastoleného jím pro nás. Tento hluboký a zářící mír je vyjádřen v posledních slovech Spasitelových ke kajícnému lotru: "Ještě dnes budeš se mnou v ráji." To je slovo pokoje pro všechny kajícníky, kteří cítí, že je jim prominuto.

K Panně Marii a ke sv. Janu: "Ženo, hle, syn tvůj – hle, tvá Matka." Slovo, které způsobilo, co znamenalo, které značně zvětšilo mateřskou lásku Panny Marie vykoupeným duším, zosobněný zde milovaným apoštolem.

Výkřik největší bolesti: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?" Je to první verš XXI. žalmu, který svědčí o Mesiáši, rovněž vrcholí dokonalým odevzdáním a pokojem. "Žízním." Spasitel má žízeň duší, ačkoliv jim sám přináší pramen milosti, aby je očistil, napojil a spasil.

"Dokonáno je". Je dokonána nejdokonalejší oběť. Bude se podstatně zvěčňovat ve mši svaté, protože si Spasitel přál trpět za nás až do této krajnosti. Tato plnost se nyní rozlévá do všech duší, které se nezastavují před láskou Boží.

"Otče, do Tvých rukou svěřuji svého ducha!" Jsou to slova posvěcení a vyvrcholení obětí Kříže. Protože tato oběť je inspirována nesmírnou láskou Slova učiněného tělem, má nekonečnou hodnotu záslužnou a činící zadost.

Můj Ježíši, odpusť mi, smiluj se nade mnou pro zásluhy Tvého utrpení. Otče, obětujeme Ti rány Tvého Syna, abychom se uzdravili z ran svých duší.

13. zastavení: Ježíš sňat z kříže a vložen do klíny Matky Páně

Svatá Panna a s ní do jisté míry sv.Jan a svaté ženy, které zůstaly věrny, pochopili Kalvárii, horoucí lásku Božího Syna, obětujícího se za nás, vítězství, kterého dobyl nad hříchem a nad ďáblem. Maria, přijímající do svých rukou Synovo tělo, v největší víře tuší nekonečné milosrdenství vůči hříšníkům, uctívá Boží spravedlnost, jíž se dostává od Ježíše dokonalého zadostiučinění. Oč budeme žádat s Pannou Marií nyní, kdy utrpení Kříže pominulo a jeho nesmírná cena se ukazuje stále jasněji?

Nesnažme se prosit o kříže, které bychom možná nesli velmi špatně, ale prosme skrze Pannu Marii za bolesti lásky ke křížům, které jsou nám vyhrazeny od věčnosti.

Pane, dej, abychom milovali tyto kříže, ať jsou jakékoliv, bylo-li by zapotřebí třeba v naprosté samotě mučeného srdce, duše a ducha, dej, ať nenadsazujeme tyto kříže, ať je prostě neseme takové, jaké jsou a budou; bez ohledu na odplatu - z lásky k Tobě, Pane, a k duším. Neposkvrněná nám je učiní spasitelnějšími, neboť nám vnukne větší lásku, která je základem záslužnosti a účinně nám pomůže, utěšujíc nás v našich bojích.

Můj Ježíši, odpusť mi a smiluj se nade mnou pro zásluhy Tvého utrpení. Otče, obětujeme Ti rány Tvého Syna, abychom se uzdravili z ran svých duší.

14. zastavení: Ježíš je uložen do hrobu

Tělo Spasitelovo odpočívá v hrobě. Za tři dny povstane z mrtvých. Ježíš dosáhl na kříži největší ze všech vítězství nad hříchem a nad ďáblem. Mohl říci svým učedníkům: "Ve světě budete mít trápení, ale důvěřujte, já jsem přemohl svět." (Jan 16,33)

Během svého umučení za největších muk zůstal nejvýš pokojný a vylil na nás řeku Božího milosrdenství. Zmrtvýchvstání čili vítězství nad smrtí stane se jasným znamením vedle onoho nesrovnatelně většího vítězství, dosaženého na Velký Pátek nad hříchem." Smrt přišla následkem hříchu na svět." (Řím V, 12) Ona je trestem. Ten, kdo je vítězem nad hříchem, musí být též vítězem nad smrtí. To je přesažná logika těchto nadpřirozených tajemství.

Prosme, abychom to pochopili ve vnitřní modlitbě, abychom žili stále v Bohu, skrze Krista, v něm a s Ním.

Můj Ježíši, odpusť mi a smiluj se nade mnou pro zásluhy Tvého utrpení. Otče, obětujeme Ti rány Tvého Syna, abychom se uzdravili z ran svých duší. (R.Garrigou-Lagrange OP - Boží Láska a Ježíšův Kříž, II)

+++

RYZÍ LÁSKA

Existují tři druhy kontemplace:

1. Nejlepší začátek je, když se naše duše náhle vyprázdní, zmizí v ní obrazy, zmlknou pojmy a ve vás se náhle otevře svoboda a jas a celá vaše bytost objeví div, hlubinu, zřejmost a nezměřitelnou nepochopitelnost Boha. Tento dotyk však přichází poměrně zřídka.

Druhé dva začátky mohou být trvalými stavy.

2. Nejobvyklejší vstup je vstup pouští, v níž, ačkoliv nic nevidíte, nic necítíte, nic nechápete, nýbrž jen si uvědomujete jisté vnitřní utrpení či úzkost, přesto jste taženi do této temnoty a drženi v ní. Je to jediné místo, kde můžete nalézt stálost a pokoj. Postupně se naučíte spočívat v tomto vyprahlém klidu a v mocné

přítomnosti ve vás bude vzrůstat hloubka této zkušenosti, až pozvolna odhalíte, že se vám Bůh zjevuje ve světle, jež je bolestné pro vaši přirozenost, protože jeho ryzost bojuje s vaším sobectvím, temnotou a nedokonalostí.

3. Posléze je to klid plný chuti, odpočinku a pomazání, kdy vůle spočívá v hluboké, světlé a stravující zkušenosti lásky. Tato láska je jako zářivý oblak, jenž apoštol zahalil na hoře Proměnění, takže volali: "Pane, je dobré, že jsme zde". A z hlubin tohoto mraku přicházejí projevy povzbuzení, je to hlas Boží, jenž mluví beze slov a tím vyjadřuje své Slovo. Tyto účinky jsou ještě zesilovány světlem pochopení, jež se duchem svatým vlilo do duše a náhle ji pozvedá do ovzduší temného, bezděsého jasu, v němž Bůh, ačkoliv zcela poráží a mate veškeré vaše přirozené chápání, stává se přesto nějak zřejmým. Ale i v tom všem zůstáváte ještě velmi daleko od Boha, neboť jste stále ještě dva.

Jste to vy a je zde Bůh, jenže se vám těmito účinky dává poznat. Je velkým omylem, když si pletete osobu (duchovní a skryté já spojené s Bohem) a ego, vnější, zkušenostní Já. Co je svoboda?

Dokonalá láska. Ryzí zřeknutí se, požívání BOHA. (Výpisky z knihy Thomase Mertona POLÁMANÉ KOSTI)

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CTIH. PATRIKA KUŽELY, MUČEDNÍKA Z OSVĚTIMI

NA BŘEHU OCEÁNU MÉ PRAVDY

Nejprve tě přitahuji k sobě posvěcující milostí, pak tě proměním vlitými nadpřirozenými ctnostmi a konečně tě ještě otvírám Mému působení, abych tě mohl sám vést. Zvu tě totiž k takové výši, ve které by sis nevystačil ani s obvyklými milostmi. Proto musím stále více nadpřirozeně zasahovat, abys došel k onomu cíli, ke kterému tě zvu, totiž k rozvinutí života Mého dětství, k účasti na nadpřirozeném životě Mne samého.

Posiluji tvoji víru darem rozumu, aby se stala jasnozřivou. Tvoji naději podpírám darem umění, abys lehce přešel přes marnosti tohoto světa a doufal a očekával ode Mne tak velkého nekonečně více, než ti mohou nabídnout tvorové, a tak se stal dětsky oddanou a milující duší, takže vejdeš stále plnější láskou k nejtajemnějšímu spojení života.

Protože se jedná o tak vznešený cíl, musím si tě sám přitáhnout. Svatý Tomáš poznamenává k Pavlovu listu (Ř 8,14), že duchovní člověk není veden k jednání pouze svým rozumem, nýbrž Mým Duchem. Zůstává to ale tvým osobním úkonem, i když to působí Můj Duch v tobě.

Nebudu tu pojednávat o všech darech Mého Ducha, nýbrž jen o darech, které přímo zasahují do mystického života, do života mystického nazírání. Přitom přicházejí v úvahu především dar vědy a umění a dar moudrosti.

Snad přirozenou láskou, která je hlavní účastí tvého života na Mém životě, ti byly vlity všechny ostatní nadpřirozené ctnosti a všechny dary Mého Ducha. Jimi se stáváš dokonale sourodý s Mým životem. Jimi jsi dokonale schopen úkonů nadpřirozeného života. Proto také sdílíš dary Mého Ducha či lásky. Tak jsou i tři stupně tohoto života podle darů jako tři stupně života lásky. Také zde je stupeň začátečníků, pokračujících a dokonalých. (STh,2,II,24,9. a 183,4) Prvý stupeň odpovídá přísné povinnosti, druhý radám a třetí hrdinské lásce.

Dar umění tě napřed učí kráčet správně tímto životem přes věci tohoto světa, abys o ně nezakopl a neuvázl na nich. Na prvém svém stupni ti ukazují, že se Mi nesmíš ztratit ve věcech, či lépe řečeno, že Mne nesmíš kvůli věcem a kvůli sobě samému ztratit, nýbrž nalézt. Druhý stupeň tě vede k užívání tvorů, včetně tebe samého pouze k nejnutnějšímu. Třetí stupeň tě pak učí hrdinskému odřeknutí se všeho, co nejsem, abys byl docela svobodný a patřil jedině Mně a byl otevřený pro Mne.

Hned ti posílám dar vědy a umění. Je to nový duchovní podnět pro Moji pravdu. Ve víře pouze přisvědčuješ Mně a Mým pravdám. Dar vědy a umění tě vede hlouběji. Víra nemůže vyjádřit Mne, nemůže Mne vystihnout. Pavel vzdychá po onom okamžiku, kdy bude vidět.  Nabízím jakousi zálohu vidění Mne v darech Mého Ducha, především v daru vědění a moudrosti. Dar vědy ti odhaluje aspoň matné obrysy tajemství víry. Víra ukazuje temnotu tajemství. Ale dar vědy ti objasňuje aspoň to, že toto tajemství a tato temnota že je pro tebe zde na zemi největší a nejplnější záruka za skutečnost a pravdivost, že ve své nekonečnosti nemohu být zahrnut do žádné formule tvého poznání a že proto, čím jsou pravdy o Mně tajemnější, tím jsou ti spolehlivější zárukou, že se jedná o Moje skutečné pravdy a ne o lidský výmysl, který sice může mluvit o Mně jasně, aby ovšem neřekl nic, což je někdy také jasné. Možná, že i ty býváš někdy naivní a spokojuješ se právě s nicotou, protože je jasná.

Dar vědy na druhém stupni tvého mystického růstu ti dává prožívat soulad vznešenosti Mého tajemství a na třetím stupni tvého duchovního růstu ti dává pronikat k Mému tajemství, pronikat smysl Mého vnuknutí a osvícení. Díky tomuto daru ti dopřávám, abys Mne v tomto životě jaksi nazíral, když je tvůj zrak očištěn darem vědy. Svatý Tomáš píše, že Mne můžeš poznat dvojmo: Předně dokonale, když vidíš Mou podstatu. Dále nedokonale, když vidíš aspoň to, co nejsem, i když Mne nevidíš, jak jsem v sobě, a tím víc Mne poznáváš v tomto životě, když opravdu postihuješ něco, co přesahuje tvůj rozum. Obojí poznání patří k dobru vědění (STh,1, II, 69, 2. a 2,II,8,7).

To už je jistý stupeň mystického poznání. Tady ti vlévám čisté nazírání, abys Mne poznával v temnotě víry, ale kdy poznáváš, kdy vnímáš, kdy začínáš darem vědy a umění vědět, že toto je nejvyšší možné pozemské poznání o Mně. A toto poznání vrcholí v daru moudrosti, který ti dává zakoušet Mne v této blízkosti, v této jistotě, v poznání Mé lásky, přítomné a působící ve tvé duši.

Samozřejmě, že ani v daru moudrosti nevidíš Mne samého, nýbrž zase zkoušíš nějaký Můj účinek. (STh,2,II,97,2k3). Tušíš Mne působícího v tobě. Vrháš se Mi do náručí. Prožíváš Mou blízkost a přítomnost. Je dvojí poznání Mé dobroty: Jedno je bádavé a druhé praktické či zkušenostní, kdy ti dávám v sobě okoušet chuť Mé sladkosti a zalíbení v Mé vůli. Takové poznání pak je skoro zkušenostní!

Tento dar vidět a okoušet Mne ve všem, je nejvznešenější a nejvyšší dar. Je to dar, který tě naplňuje nazíráním na Mé tajemství i osvíceným pochopením apoštolátu práce. Je to apoštolská mystika, mystika Mého mystického Těla, která ve všem vidí Mou vůli a ve všech lidech články Mého tajemného Těla Spasitele  a pracuješ pro ně i pro Mne v nich.

Když Andělský učitel vykládá 35.žalm, tak popisuje tyto mystické účinky několika slovy: Toto poznání z daru moudrosti dává jistotu v rozumu a bezpečnost v lásce.

Proto roste nadpřirozenou láskou. Dává ti vidět potřebu ducha evangelijních rad, když chceš dosáhnout těsného spojení se Mnou. Dar moudrosti ti ukazuje pravé místo věcí i lidí a potřebu osvobodit se ode všeho, abys byl otevřený pro Můj hlas.

Z tohoto daru moudrosti pramení kontemplace. Pouze vrcholné nazírání vystupuje ještě nad to, jak o tom svědčí také sv.Jan od Kříže, z nové milosti, totiž charismatické.

Darem vědění tě přivádím k lepšímu poznání Mne, darem moudrosti tě přitahuji k okoušení Mé důvěrně a osobně blízké přítomnosti a vvchutnávání si Mne.

Napřed jdeš přes tvory jako Mými stopami a postupně v nich vidíš Mne. Postupuješ od tvora přímo k jedné myšlence o jedné Mé vlastnosti. To je přímý postup od věci k myšlence o Mně. Ale když vytrváš, tak se tě povznáším na vyšší úroveň. Od věci postupuješ ke Mně, aby ses U mě zastavil, zahleděl se a vnikl do Mých pravd a pohroužil se do nich. Opouštíš všechno a místo jasnosti věcí stvořených miluješ raději temnotu Mé velebnosti, přesahující možností tvé jasnosti. Andělský učitel ti říká o tomto poznání, že Mne přitom poznáváš per quandam ignorantiam, jakousi nevědomostí, tajemně osvíceným spojením se Mnou. A v takovém stavu tě osvěcuji přímo jako ze zřídla samou propastí Mého světla. Tak vystupuješ spirálovitě k vrcholu, aby pak celá tvoje mysl spočinula ve Mně jako v jednom bodě. Pak už nerozjímáš ani o té či oné vlastnosti, nýbrž jen o Mně jediném, který jsem naprostá jednota. Nechávám tě pak tajemně kroužit kolem Mne samého, jako orel plachtí na jedné úrovni, protože láska je sama sebou jednotící. Tak tě uvádím k tomuto okamžiku, který nazývá Andělský učitel deificatio, „obožení“, čili nejdokonalejší, pokud je na světě možné spojení s Mou jednotou. T.(Pokr.)