LEDEN 2013
Ročník XIX., číslo 1. leden 2013
SVATÝ TOMÁŠ AKVINSKÝ
(28.ledna)
1. POVOLÁNÍ
Roku 1225 se hraběti Landolfovi z Akvina narodil sedmý a poslední syn Tomáš. Přicházel na svět počátkem století, ve kterém se měla už ohrožená, a málem kolísající křesťanská vzdělanost znovu vzpřímit a vydat své nejvzácnější ovoce. Zuřil boj mezi císařem a papežem. Pýcha hradních pánů kontrastovala se ctnostmi světců a světic.
Když se jednou chystala chůva koupat malého Tomáše, dítě stisklo v ruce kousek pergamenu a odmítalo jej pustit. Později se ukázalo, že na pergamenu je napsáno andělské pozdravení.
V pěti letech kladl řeholníkům z opatství Monte Casino otázku: Co je Bůh? Když toto dítě stále více dávalo najevo nadání pro studium, rozhodli se rodiče: Bude benediktínem. Když ho 1230 hrabě Akvinský nabídl starobylému opatství, které předchozího roku obléhal a vyplenil s vojskem Bedřicha II., zpečetil tím mír s mnichy a pojistil si spojenectví výhodné pro všechny. Dokonce i pro jeho hmotný zisk, neboť mocný klášter má značné důchody a Tomáš se musí stát opatem.
Bylo mu patnáct let, když Tomáš řekl rozhodně: Ne, budu kazatelem. Politické události přiměly jeho otce vzít ho z Monte Casina, znovu zpustošeného Bedřichem II. Pak ho posílá dokončit studium do Neapole na fakultu svobodných umění. Dominikáni tam roku 1231 zřídili veřejnou bohovědnou školu. Tam se s nimi Tomáš lépe seznámil.
Povolání je nadpřirozené tajemství. Všechna lidská vysvětlení se týkají pouze nahodilých jevů. Proč se Tomáš chtěl stát zrovna dominikánem? Snad z toho důvodu, aby mu bylo uloženo vyučovat? Nebo snad proto, aby se mohl věnovat životu činnějšímu? Nebo snad chtěl jen uniknout pozemským starostem? Učinil tak z lásky k chudobě žebravých bratří? Anebo ze soucitu s dušemi, kterým Boží slovo stále ještě nebylo zvěstováno? Či snad z odporu vůči nešvarům, které se kvůli pozemskému jmění zahnízdily mezi některými lidmi?
Všechno to zůstává docela vedlejší. Tomáš se ptal: Co je Bůh? K odpovědi musel shromáždit nejrůznější prvky moudrosti v jednotu učení, které vždycky poroste. Navíc vhodná chvíle dějin usnadňovala takové vznešené spojení.
Tomášova rodina byla proti jeho rozhodnutí. Tomáš nepovolil. Pro tu chvíli jde o to, aby kráčel přes vůli otce a matky. Jak napsal později: Když se rodiče neocitají v takové nouzi, aby velmi potřebovali přísluhy dětí, smějí tyto děti vstoupit do řehole i bez svolení rodičů, ba i proti jejich výslovné vůli... Lépe je poslouchat Otce nebeského, abychom byli živi, než se podrobovat našim pozemským původcům. Na jaře 1244 přijal řeholní roucho. Sotva se o tom dozvěděla jeho matka, posílá zvláštního posla za syny, kteří byli právě u císaře, a uložila jim zmocnit se jejich mladšího bratra. Násilím ho odvedli na hrad Roccasecca, kde ho matka očekává. Tehdy se přihodil onen proslulý výjev, kdy Tomáš odolal pokušení, neboť byl posilován anděly. Bratři mu uvedli do pokoje vyzývavou dívčinu, která se ho měla pokusit svést. Vytrhl z ohniště zapálenou větev a vyhnal ji z pokoje. Přes rok byl rodinou vězněn na hradě Rocca Secca, ale odmítl odložit hábit svatého Dominika. Nakonec přesvědčil samotnou matku tak, že mu pomohla přelstít bratry a utéci. Z Neapole byl ihned vypraven dominikány do Řezna, kde zůstal skoro tři roky, kde ho učil právě svatý Albert Veliký. Když byl Albert poslán do Paříže, Tomáš ho doprovázel. Po letech studia dosáhl v Paříži hodnosti. Jako Mistr teologie dostal od Církve svaté poslání vštěpovat posvátnou moudrost do mysli posluchačů.
2. TOMÁŠOVO DÍLO
Bratr Tomáš prosil Boha, aby mu udělil dary potřebné zastávání mistrovského úřadu. Pane, pravil, zachraň mne, neboť pravda hyne mezi lidskými syny. Stále mne nutí přijmout mistrovský úřad a chybí mi potřebné vědění. Také nevím, kterou tezi mám zpracovat k svému přijetí.
Bůh mu vnuknul pokojně přijmout mistrovský úřad. Při promočním čtení rozvedl jen tato slova žalmu: "Z vysokého svého příbytku zalévá hory: Země se sytí ovocem skutků tvých." (Ž 103,13) Zápis tohoto Tomášova čtení se zachoval. Vypisuje se v něm velikost a vznešenost naukového tajemství a hospodárnost, s jakou se má šířit moudrost. Bůh ji uděluje z vlastní síly a moci, sám od sebe zalévá hory. Doktoři ji šíří jen jako přisluhovatelé, pročež ovoce hor se nepřičítá horám samým, nýbrž Božím skutkům.
Tomáš učil dennodenně v Paříži v klášteře sv.Jakuba. Ihned se stal proslulým. První rokování o svobodě vyučování bylo velmi důležité. Vždyť šlo o samo bytí či nebytí dvou nových řádů: kazatelů a minoritů. Po třech létech, kdy napsal valnou část Summy proti pohanům se vrátil do Itálie, aby tam zůstal devět roků (1259-1268). Základní díla napsal z podnětu papežů, hlavně výklady k Aristotelovi, aby očistil tohoto filozofa od pohanských bludů. Dokončil Summu proti pohanům, napsal spisek o vládě a začal psát Summu teologickou. V té době byly též hotové také jeho spisy o dokonalosti duchovního života, dále pak otázky kvodlitební, které se týkají způsobu vyučování, který prosazoval svatý Tomáš.
Po Velikonocích 1272 byl znovu odvolán do Itálie, aby tam založil všeobecné studium. Měl vybrat i místo. Zvolil Neapol. Když kráčel poli se svými druhy, sedláci se pozastavovali nad jeho nebývale vysokou, mohutnou postavou. Jeho robustní postava sice upomínala na rytířskou zdatnost jeho předků. Nebyla však posilována vlastním cvikem. Měl snědou pleť a lysou hlavu. Většinou bývají z Tomášova díla připomínány jeho spisy, avšak ty nelze oddělit od jeho mystického života.
Přesto, že se účastnil mnoha veřejných disputací, žil osamocen ve svém duchu, kráčel hlubokým tichem, přerušovaným jen bzukotem jeho modlitby. Všechno své úsilí upínal k svrchované Pravdě Boží. Všechny vnější záležitosti, do kterých byl vtahován, byly docela nicotné proti tomu, co prožíval uvnitř. Nebyla to však věda uzavřená do sebe. Všechno jeho vědění bylo podrobeno službě bližnímu. Byl vydán napospas nejrůznějším lidem, kteří ho neustále zasypávali otázkami a žádali ho o radu. V Paříži k němu chodil se svými starostmi dokonce i francouzský král. Na druhý den se mu dostávalo odpovědi. I v tom Tomáš plnil úřad Mistra teologie, protože posvátné učení je zároveň hloubavé i užitečné pro život.
Ač býval neústupný při hájení pravdy, jeho studenti se často divili, s jakým klidem snášel, když se někdo hanlivě dotkl jeho osoby. Nikdy se nedopouštěl unáhleného posuzování.
Novotou, kterou připravoval už svatý Albert, bylo včlenění aristotelského myšlení do vzdělání. Církev se z opatrnosti stavěla vůči Aristotelovi zdrženlivě a dovolovala ho studovat jen mistrům. Zatím se však působnost strhujících myšlenek, budujících na přirozeném rozumu, šířila. Tomáš přijal Aristotela, avšak napřímil jeho myšlení v Kristově Duchu. Přesadil Filozofovy pojmy do nového prostředí – nadpřirozeného. Teprve zde přinášely tyto přirozené pojmy ve světle víry lidskému duchu ovoce lepšího chápání Božích tajemství. Učení svatého Tomáše není jeho osobním vlastnictvím. Je společným jměním celé Církve obecné.
Vlastní Tomášovou snahou bylo zapojit všechny lidské hřivny do služeb Ježíše Krista. V něm se vyřešila sporná otázka sblížení zjevených pravd víry s pravdami lidského rozumu. Odpovědí je svatost. Člověk má jen svou dokonalost, která se však rozvíjí pouze na kříži. Postup lidského rozumu k pravdě je sice možný, ale s podmínkou, aby měl spojení s Bohem skrze člověčenství Krista, a aby uspořádal své věci podle tohoto nadpřirozeného cíle. Sebechytřeji postupující lidský rozum, odtržený však od Boha a od Krista a jeho Církve a svátostí, se dříve nebo později obrací proti každému člověku.
Studenti z různých končin Evropy, hovořící různými jazyky a lačně přijímající každou novotu, hltali Tomášovo učení, využívající podle Aristotela vymožeností přirozeného lidského myšlení. Byli to však právě stejní nezkušení studenti, kdo současně neopatrně hltali bludné učení Sigera z Brabantu. Nakonec to byli zase oni nadšeně zapálení studenti, kdo svými jazykovými divuplody a nejrůznějšími slovními kotrmelci vnášeli nejvíce zmatků do školského dění, a prokázali tak Tomášovi hroznou službu, jako by právě Tomáš byl svým novým učením odpovědný za rozšíření bludů na školách.
Když se bratr Reginald vrátil po Tomášově smrti do Neapole, řekl: Dokud můj mistr žil, bránil mi, abych neprozrazoval divy, kterých jsem býval svědkem... Kdykoli hodlal studovat, rokovat, vyučovat, psát nebo diktovat, nejprve se utíkal k modlitbě, aby nalezl v pravdě Boží tajemství, a po předchozí nejistotě, vracel se poučen... Tento dar modlitby přesahoval všechny meze. Při modlitbách oplýval slzami. Ježto se nikdy nezdržoval se světskými záležitostmi, měl ve zvyku břitce přetnout hovor, kdykoli se netýkal Božích věcí.
Při oběti Mše svaté často tonul v slzách. Nejednou toho byly svědky i věřící. Plakával i při kompletáři.
V noci po krátkém spánku, ať v cele nebo v kostele, padával na tvář a dlouho se kořil Pánu.
Často se během nepřetržitého a velmi hlubokého života mystického dostalo Tomášovi neobyčejných milostí. Jednou se mu zjevila Panna Maria, aby ho ujistila o správnosti jeho života a jeho učení, a aby mu zjevila, že jeho stav nebude nikdy změněn - že totiž nikdy nebude vytržen ze svého pokojného života na nějaké výsostné místo.
Když se ho v Paříži ptali mistři, jak je třeba vyučovat tajemství Eucharistie, odebral se nejprve položit svou odpověď na oltář a vzýval Ukřižovaného. Bratři, kteří ho sledovali, zpozorovali najednou, jak Kristus stojí před ním na spisku, který dopsal, a zaslechli tato slova: „Dobře jsi psal o svátosti mého Těla a správně jsi vyřešil otázku, jak vystihnout na zemi a lidským způsobem její obsah.“ A pak se světec vznesl do vzduchu do výše jednoho loktu... Něco podobného se událo také v Neapoli. Bratr Tomáš tehdy dokončil třetí část Summy a jednal o Umučení a o Zmrtvýchvstání Kristově. Jednou ho sakristián spatřil povzneseného asi dva lokty od země. Vydržel se na ten div dlouho dívat. Přitom zaslechl hlas, vycházející z obrazu Ukřižovaného, k němuž byl svatý doktor obrácen, a se slzami se modlil: "Tomáši, dobře jsi o mně psal. Jakou odplatu si přeješ za své dílo?" - Nic jiného než Tebe, můj Pane!
Tajemství mystického života sv.Tomáše, o kterém z vnitřním známek víme jen tolik, že je jedním z nejhlubších, jaké si lze vůbec představit, zůstává dobře skryté.
3. ZKOUŠKA PRAVOSTI TOMÁŠOVA UČENÍ
Právě v době vystupňovaného hlubokého rozjímavého života svatého Tomáše byl tento mistr vystavován velkým zkouškám. Pokud si v mládí musel probíjet cestu ke Kristu přes nepřízeň rodiny, obstál v takové zkoušce. Když později musel bojovat s nepřáteli Krista na poli vědění, obstál také. Nejtěžší zkouška na Tomáše dolehla, když na něho podnikli útok vlastní bratři z obecné Církve. V posledních čtyřech létech jeho akademických bojů v Paříži se v Církvi šířilo podezření, že Tomášovo učení je bludné. Najednou byl Tomáš sevřen mezi dvěma nepřáteli přirozeného rozumu osvíceného nadpřirozenou vírou. Rázem byl nucen hájit pravého Aristotela jak proti křečovitě upjatým augustiniánům, tak proti averroistům zase útočit na Aristotela překrouceného Averroem, který ho falešně vykládal. Tak se Andělský doktor ocitl v dvojím ohni. Z jedné strany vnější nepřátelé Církve, překrucující pomocí Aristotela samu lidskou přirozenost, z druhé strany vnitřní nepřátelé vzdělanosti Církve, zavrhující všechno od Aristotela, v zájmu záchrany člověka, zbaveného přirozeného rozumu.
Roku 1270 svedl duchovní souboj se Sigerem z Brabantu, vykládajícím překrouceně Aristotela, a tedy znetvořujícím samu lidskou přirozenost. Současně odrážel výpady augustiniánů, odmítajících samého Aristotela, a s ním i schopnost lidského rozumu poznat pravdu a obhájit Kristovu víru. Krátce před Velikonocemi se na něho vrhnul bratr Jan Leckham, regent minoritů, aby ho veřejně v kostele tupil a urážel hrubými slovy.
Jaké byly příčiny výpadů křesťanů proti svatému Tomáši? Uražená ješitnost a závist těch, kdo se netěšili takové popularitě jako Tomáš. Většinou používali při výpadech proti Tomáši zástupné důvody. Když mu nemohli při disputaci vyvrátit jeho učení rozumnými důvody, tak užívali zástupné důvody. Šířili lživá obvinění, že Tomáš pouze hanebně opisuje známé bludy z děl Averroa z Cordóby a Mošé ben Maimona a jako laciný opisovač že je lehkomyslně šíří mezi křesťany. Tehdy ho opustili vlastní bratři, ba někteří z dominikánů uváděli důvody proti Tomášovi. Odvrátil se od něho i jeho představený a biskupové a doktoři, naslouchající hlasům ulice, a očekávali se zatajeným dechem jeho zkázu. Pařížský arcibiskup Štěpán Tampier si pospíšil a zahrnul do klatby proti bludům Sigera Brabantského také Tomášovo tvrzení o jednoduchosti duchových podstat – prostě hodil všechno do jednoho pytle jako bludné. Kdo si chce přiblížit život svatého Tomáše, musí být ochoten ponořit se do celého dějství tak, že bude sám vystaven i obdobným nespravedlivým výpadům, pohrdání, urážkám, pomluvám a nactiutrháním ze strany vulgární ulice, ale třeba i ze strany vlastních bratří a představených, jako se toho dostávalo svatému Tomáši. Musí zakusit jako Tomáš, jak mu i jeho obdivující se studenti, na jejichž vzdělání mu nejvíce záleželo, prokazují svou naivní výřečností v mateřských jazycích strašnou službu, když se v jejich všetečné upovídanosti a blábolech vynořuje nejvíce omylů a bludů, Andělským doktorem nikdy nevyslovených.
Tomáš však kráčel uprostřed těchto zmatků s nebeským klidem a všechno se lámalo o jeho tichou modlitbu a mravenčí práci v ústraní skoro poustevnickém, do něhož se uchýlil.
Po Velikonocích 1272 se vrátil do Itálie. Dne 6.prosince 1273 sloužil v Neapoli slavnou mši svatou. Tehdy se udála velká změna. Od té chvíle přestal psát i diktovat. Když si mu bratr Reginald stěžoval, má-li snad zůstat Summa teologická nedokončená, odpověděl: Už nemohu. - Byly mi zjeveny takové věci, že vše, co jsem napsal, zdá se mi mlácením prázdné slámy.
V lednu 1274 ho papež Řehoř X. pozval na lyonský koncil. Tomáš se vydal na cestu s Reginaldem. Jeli na mezcích. Reginald se ho snažil povzbudit slovy: Ty a bratr Bonaventura budete určitě jmenováni kardinály a to bude slávou pro naše Řády. Tomáš odpověděl: Nikdy nebudu ničím ani v Řádu ani v Církvi. V žádném jiném stavu nemohu sloužit našemu Řádu lépe, než ve kterém jsem.
Cestou se zastavili u příbuzných na hradě Maenze v Kampanii. Tomáš tam pobyl čtyři dni. Cítil se nemocen a prosil, aby ho převezli do blízkého monastýru Panny Marie de Fossa-Nuova. Bylo to cisterciácký klášter. Tam umíral u svatého Benedikta. Po měsíci zesnul 7.3.1274.
Po jeho smrti se děly různé zázraky. Zástupce představeného kláštera, který byl už dávno skoro slepý, nabyl zrak, když přitiskl svou tvář na tvář nebohého Tomáše. Později se událo ještě mnoho zázraků. Celá řada jich však byla zatajena, protože mnichové se obávali, aby jim ostatky světce nebyly odebrány. Když bylo tělo světce vykopáno po sedmi měsících, bylo bez porušení a kolem se rozlévalo tolik vůně, že se zdálo, jakoby vstoupili do parfumerie plné vůní. Podruhé jeho tělo exhumovali po čtrnácti letech a projevily se podobné úkazy.
A co Tomášovo učení? V den třetího výročí doktorovy smrti vyhlásil pařížský arcibiskup Tampier klatbu nad 20 tezemi učení sv.Tomáše. Za několik dní na to dominikán Robert Kilwardby, arcibiskup canterburský a primas anglický vyhlásil Tomášovo učení za bludné. Zejména byla zavrhována jeho teze o jedinosti podstatné formy, která prý tehdy vyvolávala v anglických školách pohoršení skoro bez konce. Roku 1282 zakázala generální kapitula františkánů v Paříži četbu Tomášovy Summy teologické ve františkánských školách.
Církev vyhlásila Tomáše za svatého 18.7.1323. Lev XIII. vyhlásil encyklikou Aeterni Patris (4.srpna 1879) učení sv.Tomáše za učení církve, a uložil všem katolickým mistrům řídit se při vyučování nauky víry vedle Písma svatého především také učením sv.Tomáše. A pro sv.Tomáše nastává nová doba. Církev se k němu stále častěji utíká v boji proti všem bludům a hnutím falešných proroků. Uprostřed filozofického zmatku naší doby zůstává Tomášovo učení pevné jako sama skála, na níž Pán zbudoval svou Církev. tb
+++
APOŠTOLSKÝ DUCH
Soluňští bratři sv. Konstantin a Metoděj měli pravého apoštolského ducha, Proto je právem nazýváme apoštoly. O Konstantinovi čteme v Chvalořeči Klimenta Ochridského: "Jako orel přeletoval na všechny strany, od východu na západ a od severu na jih. U Charazů a Saracénů, kde šlo o svatou víru, vystupoval ve shromážděních... Ve fulském národě zničil bezbožný klam... Slovanskému pak národu... byl určen za pastýře a učitele." Metoděj opouští oblíbené ticho monastýru, kdykoliv ho bratr volá, aby ho doprovázel na apoštolských cestách. A když po bratrově smrtí zůstává sám, neúnavně usiluje o prohloubení základů víry našich předků 16 let, dokud ho Pán života a smrti neodvolá.
Ve Chvalořeči o sv.Cyrilu a Metoději se uvádí o našich apoštolech: "Opásali pevně svá bedra dobrým činem a vírou, vzešli jako slunce a svými stopami osvěcovali temná místa..., nešetřili své duše, nešetřili svého těla, ale byli hotovi vždycky za pravou víru s rozkoší vypít kalich Kristův."
Je možné si představit většího apoštolského ducha? A čteme-li o nich životopisné zprávy jejich současníků, vidíme, že sv.Kliment Ochridský ve své Chvále nenadsazoval. Svatí Cyril a Metoděj nám dodnes názorně ukazují apoštolského ducha v jeho vnějším projevu. Víme však, že vnější činnost člověka pramení v jeho vnitřním životě.
Jaké jsou předpoklady apoštolského ducha? Dají se vyjádřit jedním slovem: Láska k bližnímu. Ovšem nikoli jakákoli láska, nýbrž jen taková, která vychází z Boha a vrací se k Bohu. Láska, která miluje všechny lidi v Bohu, pro Boha a podle Boží vůle. Láska, která sleduje především dokonalost, spásu, svatost milovaných. Vzorem je nám Bůh, který posílá svého Syna, aby zachránil lidstvo; pak sám Boží Syn, který z lásky k lidem jde až na smrt. Kdo chce mít apoštolského ducha, musí jít do školy nebeského Otce a Jeho božského Syna.
Láska, ze které vychází apoštolský duch, má jisté vlastnosti: je nezištná, obětavá, trpělivá a velkodušná (I Kor 13,7). Čím víc má kdo těchto vlastností, tím víc má apoštolského ducha. Člověk je totiž nakloněn k sobectví. Některý křesťan často skrývá vlastní pýchu, ješitnost a přílišnou ctižádostivost, a nechce si je přiznat. Pýcha však škodí jeho dílu. Přizná si ji, až už je z toho navenek hrozná spoušť.
Každý křesťan má usilovat o apoštolského ducha, jakým se vyznačovali sv.Cyril a Metoděj. To však znamená pěstovat v sobě nadpřirozenou lásku. Když apoštol Pavel vypočítává vlastnosti pravé lásky (I Kor 13,5), uvádí, že láska nehledá svůj prospěch. To můžeme sledovat i v apoštolském duchu. Proto apoštolský duch odvedl Konstantina z vytouženého ticha a klidu monastického života. Apoštolský duch vyvedl Metoděje z blaženosti olympského monastýru, kde si mohl v klidu hojit zranění, jež utrpěl na Krymu při hledání ostatků sv.Klimenta, a oddávat se pokojnému rozjímání, do misijní práce na velké Moravě. Tak u obou vítězil apoštolský duch nad osobními a dobře odůvodněnými touhami po klášterním životě.
Dějiny křesťanské svatosti svědčí o tom, že bez ochoty k obětem není apoštolského ducha. Panonské legendy vypovídají mnoho o ochotě našich apoštolů k obětem. Kolik však bylo v jejich životě obětí, o kterých knihy mlčí! Kolik bylo takových obětí, o kterých věděli jen oni a vševědoucí Bůh!
Jsou však mnozí nemocní a jiní, kdo se z jiných vážných důvodů nemohou věnovat apoštolské práci. Je-li jejich vnitřní život povznesen k Bohu, tedy je plný lásky, a potom nemůže postrádat apoštolského ducha, totiž zaměřenost ke spáse světa. Jedna a tatáž apoštolská láska vede jedny k neohroženému hlásání radostné zvěsti o Boží vládě, a druhé, aby svými modlitbami a neokázalými oběťmi podporovali v díle ty prvé. Čím vypjatější a obětavější je láska toho, kdo nemůže vyvíjet vnější činnost na poli apoštolátu, tím více se zaslouží svým neokázalým působením, svým utrpením, modlitbami a obětmi o růst Boží vlády mezi lidmi.
Cožpak by mohla být sv.Terezie Ježíškova, která prožila svůj krátký život v ústraní, ochránkyní misií a misionářů, kdyby postrádala apoštolského ducha? U svatých Cyrila a Metoděje se harmonicky spojoval a prolínal vnější činný projev apoštolátu s vnitřním projevem trpným. Svatí Cyrile a Metoději, vyproste nám u Pána otevřené srdce, abychom si v pravé lásce osvojili takového apoštolského ducha. TB
+++
MALÍŘ
Nebude jeden šedivý den mezi námi
Od včera kdy barevné mraky
Zůstaly ti v tváři
Přehlédnout chtěl jsem
A neudělal jediný tah
Jen šedá vyléčí mě
Jen šedá nepřijde
Nikdy mezi nás
Tvé oči nedovolí barvám sejít z křivolakých cest
Kam za nimi se moje srdce vydat musí
Hledat barvu pro základ a najít dřív
než z večerní oblohy odtéká běl
dřív než skryje se červánek rozepjatý
na rámu z větvoví
šmouhy krvavé dovolí noci skrýt
jizvy uzdravit
J.E.Lopourová
+++
APOŠTOLÁT A KONTEMPLACE
Vedle hlásání evangelia, které je obecné a veřejné, je ještě další způsob šíření evangelia, totiž od osoby k sobě. Náš Spasitel často užíval tohoto způsobu. Stačí připomenout rozmluvy s Nikodémem, se samařskou ženou u Jakubovy studny, s farizejem Šimonem a se Zacheem. Podobně si počínali apoštolové. Tento způsob evangelizace nacházíme také u našich slovanských apoštolů. V Životopise Konstantina-Cyrila čteme, že když byli Soluňští bratři v Římě, Římané neustále chodili k Cyrilovi a dotazovali se na mnohé věci, a on se snažil každého povzbudit k lásce Boží. Dokonce k němu docházel i nějaký Žid a Cyril využil každé jejich rozmluvy, aby mu hlásal Krista. (ŽK, 17)
Životopisec sv.Cyrila líčí, jak býval vždy pohotový, jako by se zvlášť připravoval právě na tuto příležitost, a proto svými důvody přesvědčoval tazatele nebo toho, kdo chtěl s ním o náboženských věcech mluvit. Kde se brala tato pohotovost? Vycházela z jeho rozjímavého ducha. Cyrilův apoštolát, jak veřejný tak od osoby k osobě, pramenil v kontemplaci.
Co je zvláštní na kontemplaci vzhledem k apoštolskému hlásání evangelia? STUDIUM a MODLITBA. Z hlediska ctností to vyžaduje především vyspělost v opatrnosti či rozvahy. K ní se váže dar rady jako dar Ducha svatého, jež dává nadlidským způsobem pronikat každou pravdu. Sv.Cyril milosrdně přistupoval ke všem hledačům pravdu, a dostalo se mu milosti proniknout k pravdě a přivést k ní také druhé.
Lidé ho nazývali Filozofem. To pro jeho zájem o studium. Od mládí je jeho oblíbeným autorem sv.Řehoř Naziánský, a dále sv.Bazil. Písmo sv. a Svatí Otcové - to byla oblast, ve které se stále pohyboval. Jeho mysl se stále obírala Božími pravdami, takže měl stále z čeho rozdávat. A to je výzva i pro každého křesťana. Když dnes Církev vyzývá každého křesťana k apoštolátu, tak ho vyzývá také ke studiu Božích pravd. Tady nikdo nemůže rozdávat jen ze svého nebo z toho, co by sám vytvořil. Tak je každý křesťan povinen stále růst z Božího Slova, tedy především studovat Písmo sv. A rozdávat teprve z neustále doplňované plnosti svého duchovního života, z něhož neubývá. Je jako přetékající přehrada, neustále naplňovaná z pramenů Božího Slova.
Samozřejmě, že se každý křesťan nemůže věnovat studiu teologie. K dosažení přesvědčenosti o smyslu vlastního života i přesvědčivosti tohoto života pro okolí, musí si umět zodpovědět vlastní životní otázky a mít v nich jasno. A zdrojem odpovědí mu bude Písmo svaté. Teprve pak bude umět obhájit i svůj náboženský životní názor před druhými lidmi.
Osvojit si však Písmo sv. neznamená, že si je někdo jednou přečetl a pak je postavil do knihovny mezi jiné knihy. Osvojení si Božích pravd vyžaduje vedle jejich studia, také rozjímání. Tak se pravdy poznané studiem mohou stát vnitřní životní zkušeností člověka. Rozjímání pravd poznaných studiem znamená jejich zvnitřňování, zkrátka, že se učení víry přenese z hlavy do srdce. Studium přináší člověku potřebnou látku. Kontemplace odhaluje smysluplnost poznaného pro osobní život křesťana. Studiem poučený křesťan jde cestou rozjímání k přesvědčenému křesťanovi. Modlitba pak učiní z přesvědčeného křesťana apoštola, který působí přesvědčivě svými slovy, ale mi beze slov celým svým životem. Teprve modlitbou dochází přesvědčený křesťan k pohotového používání svých vědomostí k apoštolskému působení.
U sv.Cyrila a Metoděje vidíme, jak nezůstávají u pouhého studia, nýbrž poznatky vstřebávají rozjímáním a modlitbou. Sv.Metoděj, zvyklý rozjímat v tichu olympského monastýru, také na Moravě zřídil podobné ústraní na Hoře sv.Klimenta. Rovněž sv.Konstantin vyhledává okamžiky, aby se aspoň na krátký čas mohl věnovat usebrané modlitbě v klášteře. Tohle je závažné pro dnešní dobu, kde mnozí žijí v domnění, že když se studium a práce usnadní pomocí počítačů a člověk získá hodně volného času, takže má vyhráno. Nemá vyhráno, pokud se mu ztratí smysl práce a smysl samotného studia, neboť se mu ztratí také smysl volného času. Jedině v rozjímavé modlitbě mu může být odhalen a naplněn tento smysl studia, práce i volného času.
Pro křesťana má studium, práce i volný čas smysl jedině když tím roste vnitřní přesvědčenost a vnější přesvědčivost jeho křesťanského života. Tak bude jeho apoštolát účinný, jako bylo působení sv.Cyrila a Metoděje. TB
+++
ŽIVOT Z VÍRY
V pozadí života našich apoštolů sv.Cyrila a Metoděje, bohatého na skutky lásky a velké oběti, byla hluboká víra. Tu si osvojili především v rodině hluboce nábožensky založené. V ní žili od dětství a rostli, takže tvořila nedílnou část jejich života soukromého a na každém kroku se promítala do jejich života veřejného. Když sv.Pavel říká, že víra nám dává pevné přesvědčení o věcech, které nevidíme (Žd 11,1), pak toto přesvědčení o skutečnosti neviditelného Boha, o jeho tajemství a o rostoucí účasti Božích dětí na jeho životě, bylo u nich tak velké, že bylo pramenem jejich myšlení i jednání.
Někdo může namítnout: Pro ně to bylo snadné, protože žili v době, kdy všichni lidé věřili buď správně nebo nesprávně - křesťané, židé a mohamedáni - ve skutečného Boha Stvořitele, a pohané ve svá fantastická božstva. Je pravda, že úplná nevěra byla tehdy asi výjimkou. Ale život z víry byl tehdy právě tak těžký, jako dnes. Zdaleka ne všichni pokřtění žili podle víry. Ta byla pro mnohé z nich mrtvá, protože neměla skoro žádný vliv na jejich praktický život, nepřinášela ovoce skutků. Vždyť i pokřtěný kníže Svatopluk v touze po moci zradil Němcům svého strýce Rostislava, který k nám pozval učitele víry! Potom si tento zrádce dal postavit skvělé sídlo v Mikulčicích, kde žil zhýralým životem. A dokonce i mezi duchovenstvem se nacházeli mnozí takoví, kteří nikdy nebyli ozdobou církve. Šlo o Vichinga. Jednalo se o mnohé bavorské biskupy, kteří víc než Svatého Otce v Římě poslouchali světské feudály, protože jim umožňovali pohodlný život v blahobytu. Takže ani tehdy nebyl křesťanský život tak docela jednoznačný.
Když známe apoštolské působení sv.Cyrila a Metoděje, tak je nám jasné, že jejich víra byla mimořádně hluboká a živá, plná touhy sdílet radostnou zvěst o Kristově vládě s dalšími lidmi a národy. Odkud k tomu čerpali sílu? Z Písma sv., které četli a rozjímali. Potom si dovedli svou křesťanskou víru obhájit jak sami před sebou, tak před jejími nepřáteli. V tom jsou nám zářným vzorem zejména dnes, kdy naše víra musí čelit všem pokušením, které vyvolává spotřební společnost.
1) Především Písmo sv. prohlubuje a posiluje naši víru. V něm se stále setkáváme s Bohem. Písmo sv. jedná o Bohu i tam, kde mluví o člověku, protože o něm mluví vždy jen ve vztahu k Bohu. Bůh je původcem člověka. Dává mu život a vede ho k sobě cestami často nevyzpytatelnými, ale pokaždé takovými, které končí u Něho. On sám je nám vzorem dokonalého mravního života, zvláště v Ježíši Kristu, který je věrným obrazem svého Otce. To je důležité si připomínat, protože lidé jsou dnes pokoušeni důrazem na lidskost, ale bez Boha. Každý humanismus, který se neopírá o Boha v Písmě sv. a ve svátostech, se dříve nebo později zvrhne v nejhorší zotročení každého člověka. Hesla o lidskosti a "sametových" vztazích mezi lidmi mohou být přitom napsána na každém plotě. Cožpak nebyla skvělá hesla "Práce osvobozuje" napsána stejně na koncentrácích nacistických jako na komunistických? Bůh je jediným neochvějným ručitelem lidských práv, protože člověka stvořil, hříšného člověka vykoupil a člověka posvěcuje. Lidství člověka se zdokonaluje pouze ve styku s Bohem. Duchovním životem z Písma sv. člověk roste ve svém lidství a neustále se překonává jako Boží dítě. Zejména Nový zákon je nám tu velkou oporou. V něm k nám mluví Bohočlověk Ježíš Kristus a jeho apoštolové. Dodávají potřebnou sílu naší víře, jak svými slovy, tak svým příkladem.
2) Písmo sv. rozšiřuje obsah víry. Dovídáme se v něm o velkolepých činech Božích, nebo si je znovu připomínáme, abychom je v rozjímání učinili součástí naší životní zkušenosti. Tak pronikáme důvěrným způsobem do dějin spásy, která se přece týká každého z nás. Dějiny spásy začínají rozhodnutím Boží lásky poslat lidstvu Vykupitele, poté, co člověk zneužil Božích darů proti Bohu a koneckonců i proti sobě samému.
Každá stránka Písma sv., kterou s úctou přečteme a nad níž rozjímáme z hlediska svého života, rozhojní naše poznání v oblasti víry, ale i naši lásku k Bohu, který tak podivuhodně vede lidstvo cestou spásy. Velkolepé činy Boží, poznané četbou Písma sv. a vnitřně osvojené rozjímáním, povedou nás k Boží chvále právě tak, jako k tomu vedly sv.Cyrila a Metoděje.
3) Autor listu Židům praví o víře, že je podstatou toho, v co doufáme (Žd 11,1). Jinými slovy víra nám dává naději na šťastnou věčnost v účasti na Boží slávě. A to je nesmírně důležité. Vírou se totiž neobracíme jen do minulosti a kolem sebe, abychom lépe poznávali Boha a jeho dílo, nýbrž se otevíráme také budoucnosti. Vždyť Ježíš prosil nebeského Otce, abychom dostali účast na jeho slávě: "Otče", prosil ve své velekněžské modlitbě, "chci, aby ti, které jsi mi dal, také byli se mnou tam, kde jsem já, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal." (Jan 17,24) Jeho prosba, aby jeho věrní byli jednou spolu s ním ve věčné slávě, se týká nejen apoštolů. Týká se všech, kdo budou jeho v kterémkoli období putování jeho vykoupeného Božího lidu dějinami, a kdo vytrvají až do konce v jeho lásce.
Tato naděje na věčnou blaženost, kterou obsahuje naše víra, je mocná vzpruha v pozemském životě plném nesnází, zkoušek a potíží. Není to žádné opium národů ani žádná iluze. Vždyť za touto nadějí stojí Boží Slovo, obsažené v Písmu sv. Je to Slovo neklamné a neomylné. Proto se ho držíme tak pevně, jako zvěstované naší radostné víry, sv.Cyril a Metoděj. B
+++
HONIČKA
Modř nebeskou
Na piáno hrej
do kláves ji pochytej
s tím kdo je chudý
modrobílý duet dej
Uprostřed bouře symfonie zní
za víčky černá mračna sní
blýskáním přichází a drží moje srdce
Kdosi bez slitování ve své ruce
piáno prší smutné tóny zprvu
když Pravda rozvírá svou dlaň
doteky tvé můj Pane
prší do kláves černobíle
dokud nenaučím se duet chudě
Déšť ze všech věcí nejmokřejší
sám sebou zmáčen
skrze skrz
a přeci umí suché písně hrát
tak právě pro tvé uši
o „modrém z nebe - bez příkras"
J.E.Lopourová
+++
BUDDHISMUS: CO JE TO PŘESNĚ?
Již dlouhou dobu se buddhismus zdá být konkurencí křesťanství. Existují dokonce i některé katolické svatyně (také u nás), kde kněz spolu s dalajlámou, který tam přijede, zapalují orientální voňavé tyčinky a provozují společný rituál. I od některých katolíků lze slyšet: Vždyť buddhismus má podobné zásady jako křesťanství, Buddha a Kristus jsou si tolik podobní...
Na to je jediná možná a správná odpověď: Nejsou. Podstatný rozdíl spočívá už v tom, že zakladatel buddhismu Gautáma Siddharta (žil 560- 480 př. Kr.), jenž si později nechal říkat „Buddha", což znamená „osvícený", se nikdy nepovažoval za Boha, jenž přišel na tento svět spasit lidstvo. Opustil rodinu, aby se cele věnoval modlitbě a meditaci, zemřel ve věku osmdesáti let. Až pět set let po Buddhové smrti byly sepsány hlavní body jeho nauky, zatímco v případě Ježíše Krista se tak stalo jen pár desetiletí po jeho odchodu do nebe.
Buddhismus dnes čítá ve světě cca 300 milionů vyznavačů a je rozdělen do několika různých směrů, které si leckdy navzájem příkře odporují, přesto však existují čtyři základní styčné body:
1) Buddha učil, že veškerý život je utrpení.
2) Jeho příčinou je žádostivost po pomíjivých dobrech.
3) Odstranit utrpení lze pouze zřeknutím se žádostivosti.
4) Jedinou cestou k tomu je cesta nirvány, což znamená pomocí meditace a duchovního života dosáhnout naprostého zničení vlastní osobnosti, jejího rozplynutí se v nadpřirozenu. Nirvána je ideálem, smyslem a cílem lidského života. Protože málokterý člověk je tak dokonalý, aby se mu to v tomto životě podařilo, následuje po smrti převtělení, reinkarnace, aby se v novém životě ideálu nirvány více přiblížil. Takových reinkarnací může být obrovské množství, než lidská duše dospěje k nirváně. Nejlepší formou, jak co nejrychleji dosáhnout nirvány, je mnišský život v klášterech, proto je tato forma v buddhismu velice rozšířena.
I povrchní čtenář ihned pochopí, že toto je křesťanskému pojetí na hony vzdáleno. Hlavní rozdíly mezi křesťanstvím a buddhismem jsou následující:
1) Křesťanská zjevená pravda říká, že existuje pouze jeden Bůh ve třech osobách. Pro buddhismus však není existence či neexistence Boha nebo bohů vůbec důležitá. Některé směry, např. tibetský lamaismus, uctívají velké množství pohanských božstev, jiné zase jsou téměř ateistické, uznávají pouze v panteistickém slova smyslu jakousi božskou podstatu přírody, která ovšem není osobním Bohem.
2) Podle katolické nauky je cílem člověka věčná spása celé lidské bytosti, nejprve duše hned po smrti, po druhém příchodu Krista na svět i těla. Buddhismus však nabízí dobrovolné sebezničení člověka v nirváně, ztrátu vlastního já, faktickou likvidaci osobnosti pomocí askeze a meditace.
3) Mezi Buddhou a Ježíšem Kristem existuje podstatný rozdíl. Buddha byl, jak se sám nazýval, „hledajícím", zatímco Ježíš o sobě prohlásil, že je „cesta, pravda a život". Buddha se nikdy nepokládal za Boha, teprve mnoho staletí po smrti byl zařazen mezi božstva, zatímco Ježíš od prvopočátku zdůrazňoval svoji jednotu s Otcem, svůj božský původ a božské poslání. Buddha na rozdíl od Krista neprolil za člověka svou krev, nezemřel jako mučedník.
4) Křesťanství zásadně odmítá jakoukoliv modloslužbu a magii. Pro buddhismus jsou ale magické rituály součástí meditace a cesty k dosažení nirvány.
U nás je nejznámější tibetská forma buddhismu, spojená s postavou dalajlámy. Ten nynější, jenž bývá též častým hostem v Praze, se jmenuje občanským jménem Tendzin Gyatsho. Narodil se roku 1935 v Horním Tibetu a byl uznán na základě „osvícení" některých mnichů již ve stáří dvou let za převtělení 13. dalajlámy, tedy za 14. dalajlámu (každý dalajláma je reinkarnací předchozího). Slovo „dalajláma" znamená v překladu „oceán moudrosti". Dalajláma je hlavou všech tibetských mnichů a potažmo všech buddhistických věřících, kteří jsou s touto tibetskou formou buddhismu spojeni. Gyatso tedy vstoupil do kláštera a také studoval na univerzitách, aby se připravoval na převzetí své úlohy.
Když Číňané obsadili roku 1959 Tibet, uprchl dalajláma do Indie, kde dodnes žije ve městě Dharmsala. Bojuje za politickou nezávislost Tibetu, za což mu byla roku 1989 udělena Nobelova cena míru. Nicméně manželé Trimondiovi vydali v 90. letech knihu pod názvem Stíny dalajlámy - sexualita, magie a politika v tibetském buddhismu. Zajímavé je, že dalajláma tyto pro sebe nepříznivé informace se nikdy nepokoušel vyvrátit, ale nabídl autorskému páru miliony dolarů za skoupení veškerého nákladu knihy.
Dalajláma je svým smýšlením téměř ateistou - i když tibetský buddhismus spočívá spíše na pohanských kultech. Hlásí se dokonce i k marxismu a jednoznačně prohlásil v rozhovoru pro časopis Die Zeit 22. 10. 2009: „Ano, jsem marxista. Komunismus spočívá na násilné totalitární společnosti, kapitalismus na přání být čím dál bohatší. Marxismus se ale pokouší to, co máme spravedlivě rozdělit." O tom, že totalitní komunismus by nemohl existovat bez marxismu a jeho nauky, samozřejmě ani slovo, rovněž tak o Marxově ateismu a jeho snaze zlikvidovat hrubým násilím křesťanství, jak ukázal příklad Pařížské komuny roku 1871, kdy Marx krutosti komunardů vůči Církvi nadšeně velebil.
Dalajlámovo přihlášení se k marxismu však nijak nekoliduje s pohanskými kulty tibetského buddhismu, jehož je nejvyšším reprezentantem. Tady ovšem se musíme ptát, jestli si dalajláma opravdu zasloužil Nobelovu cenu míru, protože ochranný znak, který zvolil za symbol svého „pontifikátu", vůbec neprozrazuje mírumilovné úmysly. Představuje ho bohyně Palden Lahmo, která, ověšena náramky z lidských lebek, jede na koni přes krvavé jezero a jako podložku má pod sebou kůži staženou ze svého syna, jehož vlastnoručně zavraždila.
Podobnými krutými a zvrácenými symboly a zobrazeními božstev se buddhismus jenom hemží. To má ovšem své důsledky. Roku 1997 došlo přímo v místě dalajlámova exilového pobytu v Dharmsale k rituálním vraždám tří lidí, při nichž byla obětem stažena kůže z těla. Dalajláma se sice od toho distancoval a odsoudil čin jako dílo sekt, nicméně nutno si klást otázku, proč u křesťanů k podobným rituálním zvrácenostem nikdy nedocházelo, ani u křesťanských sektářů ne. Už z toho je zřejmé, že mezi křesťanstvím a buddhismem zeje nepřeklenutelná propast.
Málo je také známo, že novicové v buddhistických klášterech musejí prožít nějaký čas ve sklepních místnostech s lidskými kostmi a příšernými zobrazeními podobnými bohyni Palden Lahmo a oddávat se magickým praktikám, které ve své podstatně neznamenají nic jiného než vzývání démonů.
Evropští obdivovatelé buddhismu rádi poukazují na to, že toto náboženství je mírumilovné. Je pravdou, že jednou z tezí buddhismu je soucit a neubližování živým tvorům. S tím se ale těžko dají srovnat výše zmíněné symboly a rituály. Mírumilovná též rozhodně není nauka o příchodu krále Rudry Chakrina, jenž prý „vyčistí svět s kolem v ruce" - a to vyvražděním všech, kteří nepřijímají Buddhovu nauku. To se má stát údajně roku 2337 po Kristu. Tomu věří i současný dalajláma, jak se několikrát sám veřejně přiznal.
Buddhisté mají na svědomí mnoho prolité křesťanské krve. Japonští katoličtí mučedníci na přelomu 16. a 17. století byli oběťmi především tamních buddhistických kněží, podobně později i ve Vietnamu a v dalších asijských zemích. A nejednalo se pouze o vzdálenou minulost, buddhisté vraždili katolíky i ve 20. století. Bl.Jan Pavel II. povýšil roku 1992 na oltář francouzského misionáře Mauritia Tornaye. Ten působil ve 30. letech 20. století právě v Tibetu. Ačkoliv se vyznamenal mnoha charitativními akcemi ve prospěch hladovějícího obyvatelstva, vyčerpaného válkou, přesto byl roku 1949 buddhistickými mnichy v Jerkalu zastřelen, protože „propagoval katolické náboženství". Ještě několik let před smrtí si otec Tornay v dopise rodině stěžoval, že „těm, kteří se přihlásí ke křesťanství, hrozí tak kruté mučení, že je hrůza na to vůbec pomyslet". Roku 1966 byl buddhistickými mnichy otráven jejich představený Odser Lama, občanským jménem David Tenzing, jen proto, že konvertoval ke katolicismu.
Nedejme se tedy mýlit! Buddhismus je falešným náboženstvím, o němž platí varování sv. Pavla, že pohané, přinášející oběti svým bohům, obětují ve skutečnosti démonům. Buddhismus a křesťanství jsou dva zcela rozdílné světy. Samozřejmě i buddhista může být spasen, jestliže Krista bez vlastní viny nepoznal a žije podle přirozeného mravního zákona, ale spasí ho Kristus, nikoli Buddha. Nenabídne mu reinkarnaci ani nirvánu, ale věčný život v Boží Trojici, jestli ho přijme. Buddhismus jej ale v žádném případě ke spáse nepřivede, protože magické rituály, jichž používá, ukazují jednoznačně na jeho původ z toho druhého království, nikoli z království Kristova.
(Podle Ursprung und Ziel, zvláštní vydání 2/2012, zpracoval PhDr. R.Malý)
+++
POHANSKÉ POZŮSTATKY A KŘESŤANSKÉ POKLADY
Krumpáče narazily na pravěké trezory,
keramické nádoby a ozdoby,
pahorek je obnažený až na trójské útroby.
Skalpovaná hlína, slupka tajuplné planety
vrstvu po vrstvě otevírá zašifrované předměty,
slisovaná bojiště, loviště, sídliště,
věhlasné dějiště s miskami u obětiště,
potopené luny, měsíc úplňkově plný
i jeho střípky srpečné,
úlomek bájeslovně slunný
a vyvřeliny sopečné,
otisky dřevěného koně, úkryt vítězů
pod nánosem archeologických nálezů,
mýtické město, navlečené na Homérovu metriku,
Patroklova zbroj, Priamův poklad na Hisarlyku.
Kamenný dým stoupá k bronzu, k železu.
Odhrabané tuny s oštěpy a luky,
diadém pro bohyni Dianu,
okrasy z obsidiánu,
hromady kostí, jež dříve byly vojenskými pluky.
Kam vede stopa, která odkryje
hlubokou srdeční noc prehistorie?
Bolest je stále na dosah, jen na vztáhnutí ruky,
v srdci jsou prolákliny a sloje
plné usazenin nepokoje.
Člověk, jenž hledá trvalost, která není ze štěstí jen částí,
v pozemském vyhnanství nenajde místo zvané vlastí.
Kde najde útěchu na strasti, nepohodu?
Už tady na zemi připravil nám Bůh plno krás a hodů.
Láskaje šperk, který se zdá být neznalému prostý,
bohatí nosí náhrdelníky, náramky, skvosty.
Svátost Ducha Svatého z vzácných olejů a mastí
se uděluje na počátku léta
jen jednou za život.
Duch Boží vane jako při stvoření světa,
jako se vznášel nad tišinou vod,
přišel i v podobě jazyků ohnivých.
Proudí i ve mně a dává sílu ze sedmera darů svých
na Svatodušní Hod.
Do pórů duše vniká,
promění člověka na Božího bojovníka.
Člověk se učí bolesti, která se neprotiví,
Bůh neudílí utrpení rád, je přitom odvrácen,
neboť je dobrotivý.
Život je cesta ke kříži, květenstvím krve je rozvitý
a lidský osud na něm přibitý.
Zvětraly pravěké zbroje,
uhasla síla boje, čerpaná z pohanského zdroje,
co zbylo ze slávy z nedobytné Tróje?
V času se všechno ztratí.
Sláva je jenom nebeská.
Poznala ji už malá Terezka
tak jako jiní svatí.
Láskaje bolestná ozdoba a střepina,
brož, která na srdce se připíná.
Vždyť život nebývá radostný,
zbude v něm místo i na ostny.
Maminka v dětstvi říkala, že kdyby byla bohatá,
vysázela by spoustu ovocných stromů,
květy by voněly pro pocestné
a šuměla v nich Beethovenova Devátá.
Jenomže stromy se mění v kříže,
nic není bezbolestné,
Ježíš měl hřeby vbity do nohou a do rukou,
král s trnovou korunou na hlavě.
Pak přišel do nebe ve slávě.
Lidé jsou mučeni rozlukou,
bílá krev kvete v jabloních,
tak jako na zápěstí, na dlaních.
Jen pro Něho je tolik krás
s hostinou pro pozvané.
Proto je tolik obřadů s tajemnou nádherou
/Terezce padal na její přání při obláčce sníh/,
a sloky chvály nebudou nikdy dozpívané.
Z proudu těch slok si lidé víru naberou.
Svatý Duch neustále vane
a jednou za život na Svatodušní Boží Hod
v svátosti posiluje biřmované moudrostí,
zbožností, radou a důvěrou.
Krumpáče narazily na hroby,
na kruhy otrocké poroby,
na ozdoby, které se na vzduchu rozdrobí.
Co živého zůstalo z těch nalezišť?
Dávnověká tříšť se zbytky pohřebišť
je dokumentem pro vědu, doplňuje mezeru
pro dobu bez tváře plné mýtonosného ticha.
Trofeje pro muzeální depozitáře.
Křesťanský pramen nikdy nevysychá.
Čerstvá síla Svatého Ducha neustále dýchá.
Svěcenými plátny jsou potaženy oltáře,
zlatá a zlacená, svěcená nádoba je denně dolitá,
křížová cesta je každoročně prožitá.
Duch Svatý mluví ústy proroků,
v stavbách jsou skryté symboly až k šířce v baroku,
zázraky života svatých jsou v oslavených dnech,
vrší se památky,
vzácné relikvie modliteb a svaté ostatky,
učení slovanských věrozvěstů,
pěstěný kult v cyrilice,
na Velehradě rozsvícené svíce,
v Ježíši Kristu život, pravdu, cestu.
Kropenky, křtitelnice, kadidelnice,
kazatelny, varhany, sochy, obrazy, zpovědnice,
kalichy, patény, ciboria, mešní kánony,
kostelní zvonice se zvony,
kancionály, misály, žalmy, ostensoria,
biskupské mitry, dalmatiky, trůny, faldistoria,
trvalost, z které neubývá, je stále inspirující,
kouř stoupající modlitby ke Svaté Trojici.
Historie martyrologia, neustále se oživující krucifix
/pohanství přešlo v zapomenutí podsvětní řekou Styx/,
výklenky se sochami svatých, oděných do květin,
svěcené hromničky, kočičky, popel a mnoho jiných obětin,
křesťanství má oltářní schránku na pyxis i římské katakomby,
zatímco novodobí pohané odpalují bomby,
křesťanství má kněze ve zpovědnicích,
ve školách, při mších v pluviálu,
křesťanství má litanie pějící na Srdce Ježíšovo chválu,
má světce z papežů, biskupů, kanovníků, kardinálů,
z církevních otců, zakladatelů řeholí, poustevníků,
mučedníků, misionářů, vizionářů, Kristových následníků,
z mlčících karmelitek rozjímajících o Ježíši,
z premonstrátů, voršilek, benediktinů, minoritů, salesiánů,
v tichomořské osadě malomocných má náhrobek Svatému Damiánu,
má dominikánské kazatele, františkány,
z nichž vzešli žebraví mniši,
má spoustu řeholních řádů s členy v celách při pokání,
má současníky, kteří jsou pro víru zatýkáni,
mnoho těch, kteří se ve svých oborech liší,
ale jsou spojeni poutem církevním,
bojovníci, jimž láskaje polem bitevním,
v odříkání žijící obyvatelé pouštních chýší,
misionáři odjíždějící do zámoří,
teologové, kteří přemýšlejí a píší,
Don Bosco, zakladatel salesiánských oratoří,
latinský překlad bible zvaný Vulgáta,
řádové sestry, jimž děkují v chudobincích choří,
mučením nenapravitelná svatá Agatha,
církevní učitelé, kteří věrouku upevňují a tvoří
proti bludařským rozkolům vytyčují dogmata,
Kateřina Emmerichová, nosící stigmata,
bojovníci proti herezi
i láska kalkatské Matky Terezy,
zástupy křesťanů v arénách,
které opustil strach,
když divá zvěř jim byla určena za kata,
staroslovanský klášter na Sázavě, svatého Prokopa, jeho opata,
Stanislav Kostka umírající v osmnácti letech v den Nanebevzetí,
řeholnice v sebezáporech, zaslíbené pro zápalné oběti,
jiskrou je rozněcuje všudypřítomný Svatý Duch,
v jednotě lásky spalují se celé,
každá z nich o vodě a o růženci v nevytopené cele.
Bohatství ctností rozkvétající jako chudobky,
každá se přitom cítí bez zásluh,
stará se o ně a odívá je Bůh,
s posmrtnou slávou věčnosti, na zemi bez hrobky.
Jen Ježíši se vrší sláva, lesk a krása barev,
má snad být Král uctíván opět v chlévu?
Žil v chudobě, zemřel na mučednickém dřevu,
proto je do zlatých pohárů vlévána jeho Krev,
proto jsou zdobeny chrámové stěny
a mariánské sochy jsou liliemi rozvoněny,
proto se vyšívají krajky na mešní alby,
v chrámech se zavěšují obrazy,
množí se sgrafita, malby.
/Svatý Ondřej byl na kříž přivázán provazy./
Množí se nadpřirozené úkazy
a pohanské vykopávky paleolitických venuší
dodoutnaly v muzeální exempláře,
nemají tváře, nestojí u oltáře,
jsou bez duší a vypadají staře.
Ze spánku je občas archeolog vyruší,
když spočívají pod zeminou v času zahrabány
jako keramické vázy, mísy, džbány,
jako božstva zchátralá v ovzduší,
rozpadlé modly, za něž se nečte z breviáře,
a novověk jim nesluší.
Usnula pohanská božstva pod vedením Dia,
nikdo se neklaní soše Asklepia,
Hefaistos ohněm nezahřímá.
Zástupy slaví pravého Boha,
hlas zvonů vychází z Říma,
na celém světě čtou evangelia,
epištoly a skutky apoštolů.
Ukřižovaný je uprostřed nich
a svatý Petr je křižován hlavou dolů.
Denně se koná zázrak proměňování u obětního stolu
na památku pěti Kristových ran.
Z ostatků svatých oltáře jsou vyzdívané
a Duch Svatý neustále vane
v protisměru čtyř světových stran.
Vlasta Tylová
+++
ČEKÁNÍ
na slova
právě taková
která lze uchopit
chodí v párech zamilována
do svých zvuků navzájem
zajmi jedno druhé vyčkává
slova jak milenci k sobě patřící
Hřích vyhlíží Odpuštění
Pýcha Pokoření žádá
Hloupost volá Rozum
a Láska Lhostejností strádá
Však za slovy
bez ostří protikladu
ještě jiná slova
odzbrojena jsou
aby se stala svobodou
Milovat a nebýt milován
Vyznat a být nevyznán
Být věrný a opuštěn
být Bohem a člověkem
J.E.Lopourová
+++
BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA
CO ZNAMENÁ MILOVAT MÉ SRDCE CELOU DUŠÍ
Chceš Mě milovat jako svého Bratra a Spasitele, plností veškeré lásky, z celé své duše, to znamená věrně, tak, jako miluji tebe? Chceš milovat Mé Nejsvětější Srdce jako toho, který chci raději, aby byla oddělena Moje duše od těla, než abys ty byl oddělen ode Mne?
V samotné své stvořené duši, třebaže se Mi tvoje duše podobá tím, že jsem ji stvořil podle své podoby duchovou a nesmrtelnou, k tomu nenajdeš dostatečné důvody. Počkej však na Mne. Spěchám ti naproti. Ukáži ti, že láska k tvé duši, kterou jsem dobře stvořil, není vyloučena, když Mne z celé duše miluješ.
Když miluješ z celé duše, nelekáš se smrti. Láska je oslazující koření, takže není nic sladšího a líbeznějšího než láska. Bez lásky se ti všechno protiví a hořkne, kdežto ty nejprotivnější věci se láskou stávají příjemnými, jak jsem to dal zakusit Mým věrným pouštním Otcův. Za pokrm užívali bylin a kůry ze stromů, suchý chléb, za nápoj vodu z vyhloubené jámy, v hrubém rouchu spávali na zemi. Přesto jsem jim dal pro lásku k Nejsvětějšímu Srdci v tom všem zakoušet slast a uspokojení.
Pravá láska ti ulehčuje břemena a skoro je zbavuje tíže. Proto Moji mučedníci snášejí všechny druhy muk jako příjemné a s horoucí láskou a radostí se jim vydávají. Námaha neunavuje lásku, ani za největších muk jí neubývá sil. Únava jde stranou, pokušení jde stranou, ale láska nezná odpočinek a nikdy nezůstává v ústraní. Nachází pravý pokoj uprostřed nepohody. Není jen do krásného počasí, nýbrž i do deště.
Nechej se unést sladkostí Lásky Mého Nejsvětějšího Srdce, a vykonáš každé dobré dílo s úsměvem. Ne že by tě bolest nebolela, ani že by ti bolest přinášelo uspokojení nějakého scestného sklonu k sebetrýznění. Ty však hrdinsky přijmi bolest spolu se Mnou, který kvůli tvým hříchům nesu těžký kříž. Třebaže jsi normální, a počínáš si tak nenormálně, když se nevyhýbáš utrpení kvůli Mně, ba dokonce je vyhledáváš, snášej podezření ostatních lidí z nějaké tvé úchylnosti a špatnosti. Přinášej své utrpení k tomu, co zbývá ještě vytrpět pro tvou spásu spolu s ostatními a celého světa. Varuj se toho, aby ses kvůli své pohodlnosti, změkčilosti, zbabělosti, hříchu a neřesti vyhýbala každé bolesti, námaze a vyčerpání, nebezpečí, že budeš vysmíván, a to všechno kvůli Mně, tvému Bratru a Spasiteli. Žádné velké pohodlí, žádný smyslový požitek a slast nevyváží poklad lásky tvé duše. Nemůžeš ji dost docenit, protože všechno zlato ve srovnání s ní je jen trocha písku (Mdr 7,9.) Bez lásky je boháč chudákem, a má-li ji chudák, je bohatý. Když Mě miluješ celou duší, už máš bytost své lásky, Mne, vtělenou svrchovanou lásku, a v Mé lásce miluješ naplno svou duši. Nemůžeš Mne doopravdy milovat, jestliže nemáš toho, koho miluješ. Žádná láska k čemukoli jinému nemůže ovládat lásku ke Mně, ani se s ní směšovat, jako nelze smísit plné s prázdným, nebeské s pomíjejícím, duchovní s hmotným, nejvyšší s nejnižším.
Neváhej a zavolej ke Mně, svému tajemnému vůdci a dárci lásky jako nejubožejší hříšník, plný každé nepravosti, že Mne nemiluješ z celé své duše, třebaže bys chtěl! Uvidíš, že ti okamžitě dám dar své Moudrosti, aby ses těšil z blahoslavenství pokojných, a abych tě za to ještě mohl odměnit radostí, jakou ti nic nevezme.
Volej ke Mně s lítostí, kdykoli jsi Mne opustil a pohrdls Mou láskou, takže jsi bídně upadl, a že ses místo Mne zamiloval do sebe a do věcí světa, takže sis marně škodil a odcizoval se nakonec i sám sobě! Poznáš, že ti ihned přidám moudrosti, aby tě Moje čistá láska přivedla k nenávisti vůči takovému upadání, zároveň tě sladce přivinula na Mé Nejsvětější Srdce. Kéž opustíš tuto pomíjející lásku, abys na věky mohl přebývat v Mém objetí!
+++
MODLITBA
Věčnost spí pod vrcholy, na nichž ovoce zraje,
živeno sluncem a lunou, dešti mlhavými,
vítr je sráží s kraje, tiše je zahrabávaje,
žloutnou listy a nikdo neví a neví a neví,
přijdou-li mrazivá rána s tragediemi svými,
jež tak rdousí, tak jistě cítí s neživými,
sborem již zpívajíce pohřební, pozdní zpěvy...
Ale přece to zbylé bude jen ovoce vzácné
v nedotknutelné síle,
vzdorující a milostí v závětří kdesi zbylé:
proto se modlím vroucně, nechť milost božského zrání
plody mé zbývající v duši mé hýčká a chrání...
Zrání, mou šlechtící krev až k vrcholu mého rodu,
opanovavší vášně vznešeným podzimním chladem,
zvolna sestupující,
podávající mi z hořkých zkušeností plodů
nápoj sladký a k životu posilující,
všecky zažité rozkoše vykoupené kdys žalem,
ve vráskách kolem víček i v čele, ještě mladém,
najdi v mé duši svůj domov a buď mým soudcem a králem!...
Přibliž mé dílo věčnu, příznivé srdci a duchu,
abych, prostředník hodný velké tvojí moci,
k slávě a velkosti lidské nebyl menším své touhy,
která mne vede a buduje, tesá věk celý dlouhý
silami zrozenými z tajemných sil a vzruchů
nesčetných dnů a nesčetných, nekonečných nocí...
Žhavý kov z dílny ducha pohruž v svou tajemnou hloubi,
a jak meč z ocele zkutý, ztužený koupelí vody,
stane se zbraní sečnou,
se silou zítřků se snoubí,
dědictvím předán a opět děděn silnými rody
obranou jejich je stálou, neomylnou a věčnou,
proměň mou práci v zbraň duší v jejím vrcholném roštu,
plameny zažehující, křísící mrtvé k žití,
poklady zmnožující,
tisíc naklaď jí mostů,
křižovatek a drah, jež v nezměrné dálky se řítí
za iluzemi a láskami většího, krásnějšího
a slavnějšího bytí...
A.Sova
+++
Zprávy: + Každé pondělí v 19,00 hod. Chvilka mystického života, Mystika krásy, Brno, sv.Michal. Minulá pokračování sleduj http://www.ulož.to.cz/
+ BRNĚNSKÉ ANGELIKUM – VÁNOČNÍ SETKÁNÍ MEZI UMĚNÍM
se koná ve dnech 16.12. 2012 – 6.1.2013. Tohoto SYMPOSIA křesťanských výtvarníků se účastní Jan Lohnický, Jiří Zacha, Václav - Dušan Jedličkovy, Jitka Navrátilová, Eva – Deny Zahradníkovy, Eva Mužiková, Veronika Planerová, Pavel Kryl, Jana Ondrušová-Wunschová, Jiřina Hartingrová, Ivo Skalický, Josef Minařík-Mathias, a další hosté.
Všední den 17 – 20 hod. Neděle 9,30 – 12, 16 – 20 hod.
+++
Vydává: První sdružení přátel bl.Hyacinta M.Cormiera O.P.v Brně, IČ: 70824118, Tel.: 737857272, , Brno, Bank. spojení: ČS Brno -2024711359/0800, Konst.symb.:8, Var.s.:2013, Název účtu: První sdružení přátel bl.Hyacinta M.Cormiera O.P., www.cormierop.cz, info@cormierop.cz___________