KVĚTEN 2013

Ročník XIX., číslo 5.                                                                                                                 květen 2013

 

PANNĚ VĚRNÉ

PÁN JEDINÝ, BEZ KONCE, BEZ POČÁTKU,

CHTĚL V TOBĚ DCERU, SNOUBENKU I MATKU,

PÁN VESMÍRU,

JENŽ PŘES MÍRU OPLÁCÍ VĚRNOST I TVÉ DALŠÍ CTNOSTI,

ČINÍ Z TVÝCH NĚŽNÝCH PROSEB PEVNÉ MOSTY.

KÉŽ UTKVÍ VE MNĚ ODLESK TVÉHO JASU,

PLAMÍNEK LÁSKY SVATÉ, JEMNOST HLASU,

KÉŽ PROMĚNÍ

TVÉ UMĚNÍ

MOU ZIMU V LÉTO, V SADY S OLIVAMI,

MÁ LADA V POLE, ZŘÍCENINY V CHRÁMY.

Pavel Kroupa

+++

CHCEŠ BÝT DALŠÍM KRISTEM? 

mp3 In:  http://cs.gloria.tv/

PŘIDEJ SE KE MNĚ!

Kdo spasí duše? Přináším jim spásu na kříži a zachraňuji je i nadále tím, že jim přiděluji nekonečné zásluhy krvavé smírné oběti mého ukřižování. Můžeš se stát mým pomocníkem, totiž spoluvykupitelem duší, ale také spolutrpitelem podle zářného vzoru naší panenské Matky Marie. Stáváš se jím podle stupně svého spojení se mnou, tedy podle své lásky ke mně.

Všechno, co uvádí apoštol o lásce ve vztahu k nadpřirozené hodnotě tvých skutků, to platí o tvém působení ke spáse duší. Bez lásky by všechna tvoje slova - jak pronesená, tak napsaná - zůstala jenom jako zvučící kov. Zbytečné by byly všechny tvoje vědomosti, ba i námaha při hledání nových prostředků k získávání duší. Můžeš být kazatelem, řečníkem, novinářem, organizátorem a čímkoliv jiným. Dokud však nevzplane ve tvém srdci moje láska, nebudeš nikdy dalším Kristem. Další Kristus je ten, kdo mluví a jedná v mém jménu, v důvěrném spojení se mnou, protože je roznícen stejným ohněm lásky ke mně otcovskému i bratrskému, a tedy i stejnou horlivostí pro spásu duší. Uvažovat o tom v jiném smyslu by znamenalo bloudit.

Neztrácej čas. Každý úkon lásky ke mně znamená spásu nějaké duše. Úkon lásky má pro tvou duši, která ho činí, větší hodnotu, a tedy je více záslužný než jakékoli jiné dílo.

Necítíš snad potřebu zdolat jednou provždy těžkosti, které doléhají na tebe jako na ostatní lidi? Když se jedná o mé slavné vítězství nad všemi těžkostmi, připomeň si sebe, který těžkostmi přímo oplýváš. Jako se hlásíš k hrdému označení „homo sapiens“, tak se v běžném životě ukazuje, že patříš do méně slavné skupiny jako člověk problémový a zatížený, a nepochybně i obtížný a protivný, ba nesnesitelný. Samozřejmě, že při tom můžeš klidně zůstat a chodit dál od ničeho k ničemu a ještě víc škodit sobě a druhým a kazit okolní svět. Beru ohled na můj obraz v tobě, který zahrnuje také tvou svobodu. Proto se ti zdráhám cokoli vnucovat. Předpokládám však na dně tvé bytosti stopu touhy po tajemnu, po nekonečnu, po sebepřekonání. Jestli ale chceš zůstat při starém a jsi spokojen sám se sebou i s okolním světem, pak se už nezdržuj s dalším řádky. V opačném případě si udělej trochu víc času, než obvykle promarníš čtením všeho, co někdo opsal od jiných.

Můj věrný apoštol ti píše, že už sám nežije, ale žije pouze díky mně. Tak stručně vyjadřuje náplň svého života. V síle tohoto poznání však koná větší dílo než mnozí jiní. Vítězí v nejrůznějším životním ohrožení. V námaze do úpadu, často v bezesných nocích, o hladu a žízni, v častém odříkání, v zimě a bez oděvu nese moje jméno Ježíš národům i mocným a mezi své rodáky. V síle svého spojení se mnou vytrvává, aby ti pomohl ze slepé uličky tvého starověku k výhledům nové doby.

Pavlova součinnost i spolutrpnost se mnou na tvé obnově uprostřed lidstva je nejlepším důkazem pravdivosti jeho vyznání, že jeho doporučující list je napsán ne inkoustem ani na kamenných deskách, nýbrž mým Duchem na živých deskách tvého srdce.

Uprostřed lidstva obnoveného křížem, a tak uvedeného na práh nového rozvoje a posvěcení, vydáváš právě ty jediné nenahraditelné a korunní svědectví toho, že mě doopravdy nosíš v srdci. Tak představuješ živý doklad úspěšného nástupu mého Nejsvětějšího Srdce na místo svého ochablého a zrádného srdce lidského. To je nesporně radostná zvěst o mém neochabujícím a věrném Srdci. Pulsuje uprostřed vyhasínajícího a ochládajícího vesmíru. Ve svém věčném otcovství činím rozhodnutí vládnout celému stvoření skrze tvé, lidské srdce. Naše panenská Máti jako první z lidí dokazuje, že se s celým mým božstvím opravdu vejdu do tvého srdce, abych odtud řídil vesmír.

V životě milosti vládne jistý zákon. Je to zákon drtivé síly pro lenochy a změkčilce, zato však svrchovaně povznášející pro ty, kdo se vydají se mnou v nejvyšším zájmu až na kraj propasti a neúnavně v tom vytrvají. A ty, člověče, spoléháš se jenom na své chabé síly, namáhavě a v potu tváře křesáš pazourkem, abys vyloudil na přírodě trochu jisker, jimiž by sis matně posvítil a ohřál své zkřehlé tělo.

Nabízím ti však Slunce, jasnější než všechna slunce. Svítí a hřeje celé moje tvorstvo v čele s tebou, člověče! Zatímco tvé okolí ochládá, vyhasíná a upadá v chaos, dávám si otcovsky i bratrsky tu práci, abych v jednom docela nepatrném místě světa uzpůsobil tvé, lidské srdce, aby se stalo planoucí výhní lásky Mého Srdce Nejsvětějšího. Svou nesmírnou mocí hodlám skrze tvé lidské srdce rozehřívat a ozařovat, zkrátka obnovovat kosmos. Na kříži, v mém, kopím probodeném, Srdci, proměňuji srdce ve tvé hrudi v živý termojaderný reaktor a zdroj nesmírné síly a světla. A ty, můj důvěrný společník a zvláštní nový Kristus ve vrcholných službách, máš z mého pověření svěřenou úžasnou pravomoc. Nabízím ti ryzí spolutrpitelství se mnou na obnově lidstva, aby v něm znovu zavládl kosmos a ještě byl zdokonalen.

Dennodenně ti na kříži opatřuji vybavení nesmírné energie. Jen je rozmísti do připravených míst, odkud toužím pravdivě osvěcovat a laskavě ohřívat celé své stvoření. Vím, že ty jako obnovený člověk, totiž moje dítě, zrozené z vody a mého Ducha, mne uznáváš a přijímáš. Často však poněkud ochabuješ ve své propojenosti se mnou. Tak už neváhej! Projev a předej svěřený náboj milosti jaksepatří ostatním kolem sebe.

Sleduji, jak leckde dochází ke zkratům a následným výbuchům lidské zaslepenosti a výbojům. Pozoruji, že i ty někdy raději oslňuješ zábleskem pravdy, místo jasného svícení. Vidím, že spíše spaluješ a ničíš místo pokojného zahřívání. Vím, že nemáš dost dobře uspořádány přívody mé milosti ze svého srdce do okolí. A zavedené přívody často ani dost patřičně nevyužíváš. Kolik milosti přijímáš, tolik díla máš vykonat.

CHCEŠ SE NAUČIT SPOLUPRACOVAT SE MNOU NA OBNOVĚ A POSVĚCENÍ SVĚTA? ZAJÍMÁ TĚ, JAK BUDOVAT POTŘEBNÉ PŘÍVODY A ROZVODY VYŠŠÍHO NÁBOJE ZE SVÉHO SRDCE, ZUŠLECHTĚNÉHO MOU PŘÍTOMNOSTÍ? Pohleď na moje zraněné nesmrtelné Srdce a uvidíš.

Zde se ti otevírá zdroj milosti a inspirace. Tady ti nabízím poučení k správnému osvojení a používání tohoto tajemného náboje nesmírné účinnosti.

Dávám ti svůj náboj, ale ne jako měkkou podušku k sladkému snění. Moje milost je plamenem lásky. Má vzbudit řetězovou reakci lásky ve tvém srdci. Pohání však i tvé ruce, až se na kovadlině mužné vůle či v rukou ženské trpělivosti promění v dokonalý výkon. Očekávám, že to provedeš pod bdělým zrakem prozíravé panny s trpělivostí matky, podporující mužné dílo tak, aby se ani sebenepatrný kvítek stvoření vlivem průbojného dobyvatele zbytečně neporušil.

Tohle platí o tvém osobním a jednotlivém nadpřirozeném nadání. Když mne dokonale přijímáš do svého soukromí, tedy k tobě přichází sama vtělená plnost milosti.

PŘIJÍMÁŠ MNE?

Pak přijímáš samotného Původce a Dárce každé milosti. Víš, nakolik mě přijímáš? Víš, nakolik se tomuto přijetí náležitě otevíráš? Z toho vyplývá s železnou logikou, že se tvé životní dílo musí stát dílem mne samotného. Neboj se, neupadneš při tom v zapomenutí.

Nezapomeň však, že tu jde hlavně o moje dílo. Nejde tu jen o tvá zbožná přání. A přesto - neobejdu se bez tebe. Nejde mi jen o tvou úchvatnou inspiraci. Jde mi také o tvou usilovnou práci za dovršení mého díla.

Jde tu o moje dílo a žádné líbivé tretky ani levnou náhražku. Nabízím ti skvostné dílo nedozírné hodnoty, a žádné upocené výtvory, jaké může vyprodukovat kdekdo ze světa, v němž už nežiji. Rozhoduji se přebývat právě v tobě. Rozhoduji se v tobě žít a také v tobě žiji. Chci se právě v tobě uprostřed mnoha ostatních projevit navenek.

V tobě se rodím a v tobě se snažím dosáhnout dospělosti. Hodlám se uplatnit v jádru tvé bytosti. Nejsi žádný obyčejný člověk, třebaže vyzdobený lidskými právy a důstojností. Nejsi žádný omezenec, dovolávající svých nezcizitelných práv, ale většinou odmítající slyšet cokoli o svých povinnostech a bojící se dotknout mého kříže třeba jen prstem jedné ruky. Kdepak, ty nejsi jen tak ledaskdo. Jsi také můj příbytek a moje oblíbené životní prostředí, moje ústraní, kam přicházím obnovit řád, aby z toho tvého vnitřního zmatku povstal opravdový kosmos. Přicházím se v tobě zabydlet a najít u tebe můj domov.

CHÁPEŠ, JAK V TOBĚ ŽIJI?

Nejsem žádný příživník. Ve mně a z mé svobodné vůle je všechno stvořeno. Tušíš vůbec, jak často u tebe přebývám? Myslíš, že se u tebe stavuji snad jen jednou do roka, a pak zase spěchám dál? Snad proto, že by mi u tebe bylo strašně zima jako na severním pólu? Je přece pravda, že v tvém dokonalém přijímání mé očividně nepatrné maličkosti, ze které však pochází všechno stvoření, dobrovolně vstupuji do tvé nesmrtelné duše bratrsky, ale také otcovsky.

Je to pravda, dosvědčená tvou každodenní zkušeností, že žiješ naplno v době častého přijímání mne jako svého vrcholného Hosta. Dokonce je to tak intenzívní, že s tímto přijímáním začínáš a končíš každý den.

Jaký hrdina kosmického věku, plný vrcholného poslání a nejvyššího zaslíbení, by zde měl povstávat!

Jak vysoko musí převýšit tvoje tvůrčí výkonnost, zdokonalená ode mne milostí, tvořivou sílu dětí světa! Děti světa jenom namáhavě sbírají paběrky a vedlejší účinky mé milosti.

Jaká tajemná zář jasně proniká tvou tvář! Je to tvář mého vyvoleného důvěrníka poté, co mne dokonale přijmeš do své duše. Ani Mojžíšova tvář nezáří tolik, když přináší s hory kamenné desky se smlouvou zákona.

Jak se musí proměnit tvář země a tvář celého okolního světa, když tu začneš - z přetékající plnosti tvého milostivým nadáním obnovujícího se kosmu ve tvém vlastním srdci - převádět daný náboj do okolí!

Jak bleskově se dostavuje pohoršení a zmatek ve tvém okolí, kde působíš jako můj důvěrný spoluobětovatel, prožívající se mnou moji oběť na kříži! Jaké pohoršení kříže proniká překvapené tváře dětí světa! Zmohly by se leda na udivené výroky: Pohleďte, jak se milují! Často se však zdráhají, protože soudí tebe podle sebe. Každý zjevně nevýnosný a neúčelný úkon, k jakým rozhodně patří tvoje prociťování mých bolestí, tvoje přibíjení se k mému kříži, připadá lidem světa jako úchylné sebetrýznění a nezdravé sebepoškozování.

Když tě zvu tě jako mého důvěrníka ke správě celého světa, pamatuj, že tato správa začíná zevnitř, z mikrokosmu tvého srdce, a odtud míří do okolí, do celého vesmíru. Vládce světa a všichni jeho sluhové se cítí být mou všeobecnou Církví s celosvětovým záběrem ohroženi ve své moci na světě.

Tak se při každé další vlně obnovy a posvěcení lidstva a světa stále víc a jasněji ukazuje, že nejde žádné nové učení. Jde o novou kvalitu toho, co do tebe jednou provždy vtiskuji při tvém zrození z vody a Ducha. Jde o novou jakost životní zkušenosti se mnou, stále víc a více se zabydlujícím především v mikrokosmu tvého srdce pak i v makrokosmu kolem tebe.

A právě tak se to doopravdy děje. Děkuj za to mému věčnému otcovství.

„Vejdi do své komůrky a zavři za sebou dveře.“ A tam v tichém usebrání konej pravidelnou inventuru i pokání. Jaká je tvoje bilance při tvé spolutrpnosti se mnou, kvůli níž za tebou přicházím?

JAK SE PODÍLÍŠ NA OVLÁDÁNÍ MIKROKOSMU V JÁDRU SVÉ BYTOSTI?

JAK SE ÚČINNĚ A NEZIŠTNĚ PODÍLÍŠ NA HLAVNÍM POSLÁNÍ NAŠÍ VZNEŠENÉ ARCHY, JÍŽ SE PLAVÍŠ ČASOPROSTOREM SVĚTA DO VĚČNÉHO PŘÍSTAVU?

Srovnej, jak často mne přijímáš a kolik dokonalých a záslužných skutků konáš na sobě i pro jiné.

Souhlasí počet tvých posil ode mne s počtem dobrých, krásných, pravdivých a láskyplných projevů, jež uskutečňuješ právě jako můj důvěrník, tak často mě přijímající do svého nitra? Apoštol tomu rozumí, když píše, že ho má ve své moci moje láska.

Každá vyšší pomoc ode mne je podnícení řízené řetězové reakce lásky, aby se šířila z planoucí výhně mého Nejsvětějšího Srdce ve tvé hrudi. Sálá zde plamen z ohnivého keře. Prožehnu tě a zušlechtím. Spálím v tobě všechno porušené, co v tobě ještě zbývá, abys ukul ve svém srdci pluh a zakalil jej k nové práci.

Kdo myslíš, že by zaplatil za tebou promarněné milosti, které ti opatřuji s vynaložením vlastního života? Uvažuj, kdopak by asi doplatil na to, kdybys nechal tento plamen řízené řetězové reakce lásky ve svém srdci bez užitku vyhasnout? Nezapomeň, proti komu by se asi ničivě obrátila ta nezvládnutá řetězová reakce lásky, kdybys ji po každém mém podnícení ve své bytosti, kam ji přijímáš, nechal běžet naprázdno?

Co myslíš, kdo by na to nejvíce doplatil, kdybys nechal v sobě bezmezně rozhořet tuto řetězovou reakci lásky tak, že bys oslňoval okolí, místo abys vše pokojně objasňoval, a že bys zaslepeně spaloval všechno dostupné, místo abys je hřál, až k pookřátí i toho nejzatvrzelejšího srdce?

Potom by ses mi stal protivným společníkem. Cítil bych se u tebe jako v dusivém prostředí. Cítil bych se v tvém příbytku jako v pekle, kam sestupuji na tři dny, a to mi stačí.

Žil jsem, žiji a budu žít navěky. Nehodlám však dělat ve světě další zázraky bez tebe – bez tvého přičinění, bez tvé oběti. Přestaň mi klást další odpor. Nech mne přece žít v neúnavné práci, v tvorbě, která je hravá, ale přitom plně zodpovědná, v práci radostné, která se už nemá čeho zaleknout. Všechny překážky, které v tobě zbývají, jsou určeny k jejich zbourání a vyvrácení. Konec konců vedou k tvému zdokonalení.

Zakládám si na tvé zapojenosti do mého díla a do oběti mého korunování trním, bičování a kříže, aby se už mohla dostavit moje nadpřirozená vláda. Čekám právě na tvou spoluúčast, abychom mohli konečně obnovit tvář země. Očekávám právě na tvoje zapojení a podřízení, abych mohl tvým prostřednictvím šířit novou zemi a nové nebe. Zrovna ty máš povolání k tomu, abys s mou milostí proměnil celý chaos ve svém srdci ve vznešené prostředí mnou zušlechtěného kosmu.

Po mém vítězství nad tělem, světem a ďáblem už přestaň vyhlížet viditelná znamení mého příchodu nahoře v oblacích. Pátrej ve svém srdci. Už nemusíš prosit jako Eliáš, abych ti dal rosu shůry. Ani nemusíš vyhlížet mrak, který by skropil horu Karmel. Rosa milosti nepřetržitě stéká všude tam, kam tě zvu ke slavné hostině lásky, aby ses živil chlebem věčné touhy.

Tvou prací i obětí, moje milovaná dušičko, která se pravidelně posiluješ z mého nevysychajícího zdroje milosti, se celý mikrokosmos tvého srdce proměňuje v božské prostředí. A na tom, jak ty vynášíš nové hodnoty z pokladu svého nitra do okolí, závisí další postup mé vlády nad světem, abych jej obnovoval a povznášel na nejvyšší úroveň.

Jsi-li můj přítel, pak se přičiním, aby tvůj život byl mým životem a tvoje práce mou prací.

Jedině takový život a taková práce a oběť mohou být spolehlivou bilancí tvého duchovního růstu z milosti a místenkou na vznešenou archu, kterou se dostaneš časoprostorem vesmírného oceánu do věčného přístavu naší otčiny.

Tvá účast v nebeské pouti světem není jen nějaké trpné čekání jedince, který by se připravoval do naší vznešené otčiny za zavřenými dveřmi své kajuty. Je to především tvá radostná práce jako mého důvěrníka. Ať pocházíš z kteréhokoli konce světa, podílíš se na mých celosvětových úkolech. TJ

+++

OSAMĚLÁ BOROVICE

OTEVŘI BRÁNY KŘÍDLŮM DUŠE MÉ,

RADOSTÍ DĚTSKÝCH VĚRNÁ KLÍČNICE,

V POHÁDCE SVITU SLADCE SPOČINE

MÁ NOHA TOULAVÁ - ZNAVENÁ POUTNICE.

 

NÁM SAMOTÁŘŮM POD JHEM POČASŮ

JSI BÝVALA PODNOŽÍ BLAHÝCH ROZJÍMÁNÍ,

SKLOŇ OPĚT ŠTÍT SVÝCH MILOSTIVÝCH DLANÍ

NAD SRDCE ÚZKOSTNÉ V PŘEDVEČER ZÁPASU.

 

DECH JITŘENKOVÝ PROPUSŤ V SMUTKY DNÍ,

RADOSTÍ DĚTSKÝCH VĚRNÁ KLÍČNICE,

ŠEVELEM VĚTVÍ HÝČKEJ ÚSMĚV SLAVNOSTNÍ,

JENŽ ZÁZRAČNĚ SPAD SE RTŮ BOHORODICE.

Zdenko Řezníček

+++

KŘÍŽ VE SVĚTĚ

mp3 In:  http://cs.gloria.tv/

 

Od narození jsi jako každý z lidí uzamknut do časoprostoru světa, kde na tebe doléhá utrpení. Jak se s tím svobodně vyrovnáš či o to stále zakopáváš? Utrpení nelze jenom přečkávat s omíláním úsloví, že nikdy nebylo tak špatně, aby nemohlo být hůř. Moje cesta kříže tě nemine, ať už to přijímáš s ochotou nebo je ti to protivné, protože budu navěky nosit tvoje lidské tělo a jedině ve tvém těle přináším spásu.

Tak na tebe čeká kříž ve světě, někdy vnucený okolnostmi, ať už hrubým vnějším nátlakem okolních donucovacích režimů, jako tomu bylo v případě Šimona, vracející se po celodenní lopotě domů, když mu Římané proti jeho vůli vrazili do rukou můj kříž, aby jej nesl po mém boku, a on si na to chtě-nechtě musel zvyknout, až jej spolu se mnou vytrvale vlekl na Golgotu. Jindy se to však děje třeba zase skrytým tlakem nemoci, nahlodávající tvé útroby nebo napadající tvou psychiku.

Můžeš to nést jako nutné zlo tak, že se staneš otrlým k vlastní bolesti a často i k bolesti ostatních. Vytvoříš si nějaký psychický blok zátěže, takže to postupně přehlížíš a staneš se otupeným a lhostejným k bolesti. Jenže takováto hroší kůže mi tě moc nepřiblíží. Můžeš to však přijmout s ochotou a nadšením, takže to budeš naplno prožívat, totiž svým myšlením, cítěním i toužením, však ve spojení s mým křížem, protože tak je to ve skutečnosti už dávno propojené. Odhalím ti novou mechaniku, než je ta pozemská mechanika, připomínaná Newtonem. Povznesu tě nad zákony gravitace, které působí, že když dva nesou nějaké břemeno, tak se jeho tíha rozkládá na poloviny, takže každý z těch nosičů nese jednu půli tíže. Shledáš, že tíže tvého utrpení a bolestí, které neseš spolu se mnou, se rozkládá tak, že sám nesu všechno, zatímco ty neneseš vlastně vůbec nic. Jak jinak to může být, když nesu nekonečně těžký kříž? Kolik tíhy ještě zbývá z nekonečného břemene?

Kromě řádného snášení břemene každodenních útrap, které se ti může ve tvém životě ve světě stát radostným letem, se nevylučuje hlubší úroveň tvého prožívaného vztahu vůči mému kříži. Tato hlubší úroveň spočívá v tom, že sám – kromě pokorného snášení svých životních trampot a těžkostí – cílevědomě vyhlížíš mne, obtíženého křížem, ovšem ne jako náhodný či jen zvědavý kolemjdoucí. Snažíš se mně, obtíženému křížem, vybíhat v ústrety. Potom se sám podnětně zapojuješ a chápeš účasti na nesení mého kříže. Přicházím vyhladovělý, otrhaný, špinavý, nemocný, chudý, bezdomovec. Objevuji se jako blázen či úřady odmítaný a policií pronásledovaný nebezpečný živel. Tak vynalézavě na sebe bereš kříž za ty, kdo se ho zdráhají nést, jako nekající hříšníci, anebo ho nemohou odmítnout, jako duše v očistci. Tvoje tvrdé pokání a přísná kajícnost je nesením mého kříže jako nástroje vítězství.

Tahle tvoje hluboce zapojená účast při nesení mého kříže vyhlíží výstředně a nemístně z hlediska většiny mých dětí, a tím spíš pak z pohledu lidí světa. Tento zapojený kříž vypadá v pohledu veřejného mínění docela bláznivě, scestně či úchylně. Není to už zdaleka jen cesta k růstu tvé lidskosti, nýbrž mi obětováváš právě kus své lidskosti, abys vykročil cestou překročení svého stínu. Od snášení utrpení kříže jako cesty vlastního polidštění kráčíš po cestě snášení utrpení kříže vstříc zbožštění.

Tato bolest, ochotně podstupovaná kvůli mému kříži, činí z tebe, moje milovaná duše, mou opravdovou snoubenku. Bolestí společnou s mým křížem se učíš vážit si mého díla.

Poznáš, procítíš hrůzu hříchu, vytušíš mou vznešenost, která musí být znovu tak strašně dosažena na kříži. Teprve bolestí ve mně nacházíš své vnitřní bohatství. Až se vzdáš sebe, až se mi vydáš zcela a dokonale na milost a nemilost, tehdy teprve začínám v tobě pracovat. Nesu tě mým křížem. Svět ti nepřekáží a ty se mi vydáváš a dopřáváš mi přetvářet tvou duši v můj chrám. Teprve bolestí v mém kříži chápeš cenu své duše a jsi ochoten dát za ni všechno. Sleduj vznešenou krásu apoštolů, kteří se šíleně zamilovali do nesmrtelných duší a kteří se stravují prací, hledáním, pláčem a obětí pro bloudící, pro ty, kdo se snaží povstat a kteří už jdou. Jaká krása v tichých duších, které strhují na sebe všechna muka a oběti, jen aby skanula s jejich kříže kapka mého milosrdenství na bližní.

JAK PŘIPOJÍŠ SE K MÉMU KŘÍŽI? Půjdeš tupě, jako by bez důvěry v mou lásku? Půjdeš vynuceně jako Šimon, který nedůvěřuje mé lásce, a když mi kus poponese můj kříž, tedy jen pro svou otrlost, takže se vydává v beznadějné zoufalství, protože nenajde štěstí mimo mne? Půjdeš slepě, bez ohledu na mou lásku? Přejdeš jen otupeně, bezcitně a lhostejně okolo mé osamělé bolesti, aby sis svou nevděčností zasloužil moje strašné, věčné mlčení?

Třebaže tento stupeň tvého řádného přístupu, moje milá dušičko, žijící světě, vůči prožívání mého kříže, je mnohem pokročilejší než ten vynucený tíživými okolnostmi, přesto není ještě zdaleka dokonalý.

Vrcholný stupeň tvého dobrovolně a ochotně zapojeného a stále znovu obnovovaného zapojení na nesení mého kříže spočívá v tom, že když objevíš uprostřed šedi všedních dnů můj kříž, opomíjený světem a lidmi, tak se už nechceš od něj nechat ničím odtrhnout. Rozhoduješ se tedy být natrvalo ke mně na můj kříž přibit či spíše být stále znovu přibíjen. Ono soustavné přibíjení se k mému kříži či ponechání se přibíjení k mému kříži, a to zejména ve dnech mého utrpení, prožíváš najednou jako životní nutnost, bez které se nechceš obejít. Beze mne nemůžeš učinit nic. Je tomu tak, protože se nenechám překonat tebou, moje milá duše, snažící se mě vroucně milovat.

Je to pro tebe hodně povzbuzující věta, protože omlouvá všechnu tvou nemohoucnost a vrhá tě v naprosté odevzdanosti na moje Srdce.

KDO JE SPRÁVNĚ A DOBŘE PŘIBÍJEN A PŘIBIT NA KŘÍŽ? Jedině ty, kdo si mě zamilováváš až k zbláznění. Tento tvůj úkon lásky je velmi plodný i při posvěcování duše, a to právě proto, že mi tím nejen všechno dáváš, nýbrž také všechno ode mne přijímáš.

Bráníš se tolika tlakům kolem sebe i v sobě, které by tě snad mohly odvádět od nesení mého kříže. Dostavuje se posměch okolí, pohrdání ze strany příbuzných, představených a známých, nepochopení ostatních mých přátel, kteří odmítají pokročit v nesení mého kříže tak bláznivě, nenávist ze strany lidí světa, pronásledování úřadů, šikanování ze strany církevních úřadů, obviňování z nejrůznějších úchylek, zvráceností a bláznovství. Dokonce i tvůj duchovní vůdce ti už dávno přestal rozumět, a ty jej vyhledáváš jen z pokory, a odcházíš pokaždé s pocitem, že ti málo pomáhá. Kromě toho se dostavují některé vnitřní neblahé vlivy – únava, podvýživa, hrozící až anorexií. Také se objevují rizika odosobnění, kdy přestáváš jasně rozlišovat, kde začíná tvůj osobní kříž, a kde se slévá v jedno s mým křížem, a tak se sám začínáš považovat za skutečného blázna, za jakého tě dávno považují mnozí kolem tebe. Tehdy se zvláště modli ke mně, a ochráním tě prostřednictvím tvého svatého anděla strážce a také svatého archanděla Michaela a naší společné panenské Matky, Marie, před každou poruchou celistvosti tvé bytosti.

Bude-li třeba, mohu tě obdařit kromě této řádné cesty k tvému posvěcení přibíjením se k mému kříži, ještě mimořádnými dary. K nim patří stigmata. To jsou vnější znamení živé účasti na mém utrpení. Jsou zvláštní mimořádnou účastí na mém vykupitelském trpitelském díle. Svatým Františkem zahajuji vzácnou řadu stigmatizovaných, která dnes přesahuje počet několika stovek úředně ověřených a uznaných stigmatizovaných osob. Kromě toho je ještě celá řada stigmatizovaných, kterým se daří uniknout pozornosti, a kterým se daří skrýt svá vyznamenání ode mne před veřejností.

Někdy poskytuji omilostněným duším pouze mimořádně cítěnou účast na bolestech bez vnějšího označení. Jindy jsou znatelné jen v prvé době udělení. Často je však nechávám mizet po úpěnlivé žádosti duší, které se obávají zájmu veřejnosti, nebo nemohou pro svůj způsob života nosit otevřené rány na rukou, protože je potřebují k práci, jako v případě svaté Kateřiny Sienské, ctihodné světice Idy Lovaňské. Svaté Lidvině a bl.Lucii z Narni jsem též vyhověl, když jsem nechal její rány přerůst jemnou blanou, pod níž však bylo možno stigmata vidět.

Někdy ukončuji stigmata smrtí, jako u bl.Heleny Uherské, jindy je zase teprve smrtí nechávám okázale vyniknout, zatímco po celý život byly ponechávány ve skrytosti.

Zkrátka, mohu ti udělit takové mimořádné dary v různé době a na různý čas. Františkánské terciářce sv.Janě od Kříže uděluji stigmata na Velký pátek, aby je nosila až do mého Nanebevstoupení, a to každý pátek, ale vždy jen do nedělního rána.

Dar účasti na mých hrozných bolestech, který patří ke stigmatům, uděluji mnoha mým věrným a je součástí stigmat. Tak dominikánské terciářce bl.Hosanně z Mantovy uděluji nesmírné bolesti každou středu, totiž v den, kdy byla ujednána moje zrada a každý pátek. Viditelná znamení těchto bolestí jsem jí nechal vyniknout až po její smrti, jak dosud ukazuje její neporušeně uchované tělo.

Pod označením stigmat si možná představuješ pouze rány na nohou, rukou a v boku. Stigmata sv. Jany od Kříže jsou kulatá, a stále růžová. Bl. Marie od Pěti ran má ruce proklány skrz naskrz. Celý zástup mých spolutrpitelů obdařuji stopami po trnové koruně, pohmožděninami na ramenou od mého těžkého kříže. Ctih. Kateřinu Emmerichovou obdařuji stopami trnové koruny. Někdy jim dávám pocítit a vyznačuji i stopy po mém bičování. Společné všem stigmatům, uděleným mým věrným, je, že rány nehnisají. Nadpřirozené je ve stigmatech to, že je to poznamenání mých vyvolených oblíbenců. Sama stigmata ovšem nejsou zárukou dokonalosti.

K ČEMU JSOU STIGMATA?

Je v nich proudění posvěcující milosti, neboť důvěrněji spojují duše mi oddané s mým utrpením a křížem. Stigmata uděluji také k vlastnímu posvěcení osob, s nimiž mám své zvláštní záměry. Hlavní však úlohu mají stigmata jako milost, spadající mezi divy pro osvícení bližních. Mají být podle mé vůle svědky mne, trpícího, ale neumírajícího, který jsem stále hrdinsky silný a mocný. Chci, aby tato znamení nadpřirozena svědčila o mně v době, která podceňuje nebo vylučuje nadpřirozeno.

Kéž ti připomenou hořké chvíle, které musím snášet pro všechny bloudící daleko od pravdy! Kéž se snažíš ponořit se hlouběji do hlubin mých svatých ran, když je znovu a znovu otvírám v těch, které miluji! Kéž jsou znamením především tobě, kdo ta znamení potřebuješ, takže se zamyslíš a vytrhne tě to z tvého usínání na vavřínech! Stigmata, jež občas uděluji, jsou strašnou obžalobou všech povrchních duší, které se zdráhají záměrně vyhledávat můj kříž, dotýkat se mého kříže a nechat se přibíjet k mému kříži, a které se spokojují s odmítnutím vyhledávání mého kříže, což činí v prázdnotě a zemdlenosti své duše. TJ (Pokr.)

+++

SVATÝ KONSTANTIN - OBHÁJCE VÍRY

Čteme-li Život svatého Konstantina Cyrila, nemůžeme přehlédnout, jak mnoho záleželo jeho pisateli na tom, aby ho zachytil jako jedinečně schopného obhájce víry. Často je Konstantinovi svěřován úkol hájit pravdy evangelia. Připomeňme si aspoň tři případy, ve kterých se sv. Konstantin osvědčil jako vynikající obhájce víry.

1) Cařihradský patriarcha Jan Grammaticos se přidal k obrazoborcům. Proto byl sesazen a roku 824 bylo obrazoborectví na synodě odsouzeno. Tehdy byl Konstantin ještě mladý. Bylo tehdy 24. A přesto císař poslal právě jeho k sesazenému patriarchovi, aby s ním promluvil o obrazoborectví, a pomohl mu najít správný názor. Historie dosvědčuje, že si Konstantin počínal velmi moudře. Velmi pohotově odpověděl na patriarchovy námitky.

2) Konstantinův životopisec dále zaznamenává jeho debaty s Židy a mohamedány na dvoře chagana, vůdce Chazarů. Chazaři byli kočovníci. Poměrně častěji se zdržovali severně od Černého moře. Udržovali dobré styky s byzantskou říší. Chazaři měli své náboženství, věřili v jednoho Boha. V té době se je snažili získat z jedné strany Židé, z druhé strany je sváděli mohamedáni. Proto žádali v Cařihradu moudré muže, kteří by jim vyložili pravdy evangelia. Konstantin tam ochotně šel a ve veřejné debatě s Židy a mohamedány získal mnoho Chazarů pro Krista. Chagan pak v liště císaři doznává Konstantinův úspěch: "Přesvědčili jsme se, že je to víra pravá a... dali se dobrovolně pokřtít..." (ZK 11)

3) Jiný případ úspěšné Konstantinovy debaty se týká slovanské bohoslužby. Na cestě ke Svatému Otci se naši apoštolové zastavili v Benátkách. Došlo tam k ostré výměně názorů. Životopisec zaznamenává, že se tam proti Konstantinovi shromáždili mnozí duchovní "jako havrani na sokola a vytasili se s trojjazyčným kacířstvím". (ZK 16) Tato diskuse měla svou dohru před papežem a kardinály v Římě. Skončila úplným vítězstvím Konstantinovy výmluvnosti. Dokázal totiž důvody nad slunce jasnějšími, že Boha lze oslavovat nejen hebrejsky, latinsky a řecky, ale všemi jazyky.

Pokud se zamýšlíme na Konstantinovou výmluvností, nešlo jen o vycvičenou pohotovost pádně argumentovat, ani o pouhou vtipnost, ani o sokratovskou schopnost vést dialog, ale o to pod vlivem Ducha svatého nejen v pravou chvíli mluvit, ale i v jinou chvíli mlčet a pozorně naslouchat druhému. Totéž platí o svatém Metodějovi.

Oba mluvili slovansky od dětství. Rodem a vzděláním byli Řekové, ale byli vychováváni slovanskou chůvou, a přesto nepodléhali žádnému místnímu patriotismu. Věděli, že všechny národy jsou povolány ke spáse, a že Kristus umřel za všechny. Tento způsob uvažování dovozoval svatý Konstantin ze svých filozoficko-náboženských zásad. Filozofie mu byla moudrostí božských i lidských věcí, neboť nás připodobňuje Bohu. Jejím jádrem je SOFIA, ona kontemplace světa, která nám dopřává proniknout k božskému původci stvoření. JK miluje všechny lidi. Proto je chce všechny přivést k poznání pravdy, Řeky i barbary, a udělat z nich účastníky SOFIE - MOUDROSTI. Pouze z této opravdu katolické, tedy všeobecné koncepce je pochopitelný zápas obou bratří o slovanskou liturgii. Jedině a právě z toho pramení velké umění vést dialog, jak to ovládal svatý Konstantin-Filozof.

Tak je Konstantin zářným vzorem dnešní Evropě a světu. Právě dnes je přece tolik příležitostí k rozmluvě s lidmi, kteří hledají pravdu. Přitom však podléhají v náboženské oblasti mnoha omylům jak po stránce věroučné, tak i morální. Jak pomoci všem těm hledačům pravdy? Každý náboženský rozhovor s lidmi, kteří jsou trýzněni životními otázkami, pochybnostmi a nejistotami, předpokládá takové vědomosti, na základě kterých lze na tyto otázky odpovědět. Mnohému křesťanovi se stává, že se ho někdo ptá na věci, týkající se víry a náboženského života vůbec, a on mlčí. Proč nehájí Krista před druhými i před sebou samým? Cítí, že mu scházejí náležité vědomosti, které by mu daly pohotovost k odpovědi. Pokud je sám k sobě upřímný, tak se bude snažit doplnit si tyto nedostatky. Ale to se musí dělat pořád. Sv.Konstantin nás k tomu vede svým celoživotním příkladem. Byl by snad úspěšným obhájcem víry, kdyby neměl tak bohaté vědomosti, jaké získal neúnavnou pílí? Mnohé v jeho životě dlužno připisovat velké Boží štědrosti. Je však nesporné, že tyto Boží dary by nebyly přinesly pravé ovoce, kdyby se nespojily s velkou pílí a soustavným studiem, ve kterém sv.Cyril činil svou víru přesvědčenou a přesvědčivou.

Každodenní zkušenost nás učí, že solidní vědomosti poskytují člověku jistotu, zatímco nedostatečné vědomosti ho činí nejistým. To platí o každém vědním oboru. Pokud chceme uhájit pravdy naší svaté váry, pak v nich musíme být "kovaní". Pozná-li ten, se kterým mluvíme, ať je to svědek Jehovův nebo kdokoli jiný, že kolísáme, pak naše řeč pozbývá v jeho očích hodnověrnost.

Samozřejmě že rozhovorem nikomu nedáme víru, ale můžeme ji obhájit anebo ho alespoň vzdáleně připravit na její dar. Mnoha lidem se dostalo daru víry, když na něj byli připraveni takovými náboženskými rozhovory. Ty je zbavily námitek vůči víře. Ty jim odhalily krásu víry a její význam pro život. Také zde Bůh spolupracuje s člověkem, když ho používá jako prostředníka.

Má-li však být náboženská debata vedena ušlechtilým způsobem, tedy musí být vedena nejen láskou k Pravdě, ale také úctou k tomu, s kým mluvíme. TB


 

+++

Výklad Modlitby Páně podle sv.Vincence Ferrerského s ohledem na sedmero neřestí

 

IV. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. (Mt. 6,11)

O HŘÍCHU OBŽERSTVÍ


 

To je čtvrtá prosba Modlitby Páně, v níž si žádáme tělesné zaopatření, jehož je třeba k životu. Chlebem se pak rozumí veškeré zaopatření. Proto pravil Bůh Adamovi v kap. 3. Genese: V potu své tváře budeš jíst svůj chléb. Tím ovšem Bůh nemíní, že by se jedině chleba dobývalo s potem, nýbrž i všechno jiné potřebné člověku k obživě. Neboť k zachování života je člověku zapotřebí i mnoho jiného jako masa, ovoce, ryb, vína, šatů, dříví atd. Proto požadavkem chleba žádáme celé zaopatření. Tato prosba je namířena proti hříchu obžerství. Jedlíci totiž nejsou spokojeni chlebem, ani zaopatřením, které jim Bůh dává podle jejich stavu. Stále si stěžují na Boha a žádají si pochoutky atd. Poněvadž tedy tato prosba Otčenáše je proti hříchu obžerství, bude i řeč o hříchu obžerství. Přitom povšimneme si tří věcí.

Předně, jak poznáme, je-li určitě v nás. Za druhé, jak moc se protiví Bohu. Za třetí, jak se z toho můžeme vyléčit.

Předně tedy to, zda je v nás obžerství, poznáme, když přihlédneme k tomu, co je hřích obžerství a v čem spočívá. Obžerství spočívá v nezřízené žádostivosti jídla a pití. Podle toho lze je popsat takto: obžerství je nezřízená žádostivost jídla. Nespočívá v jakékoliv, ale pouze v nezřízené žádostivosti. Odtud je sv.Tomáš popisuje: obžerství je nezřízenou žádostivost pokrmu a nápoje. Jedlík jí mnoho, vybírá si, hltá a mlaská. A ptá se, je-li obžerství (STh II,2,146,2), totiž nezřízená žádostivost jídla a pití, těžkým hříchem, a vysvětluje, že člověk je řízen k jedinému poslednímu cíli, totiž k Bohu, aby právě toho požíval a jím se těšil.

Posledním cílem člověka je Bůh. Cokoli činíme, mluvíme nebo myslíme, všechno se má dít proto, abychom mohli požívat tohoto cíle, totiž Boha,. Proto uvádí svatý Tomáš: žádá-li si člověk takové rozkoše jídla a pití, že do této rozkoše klade svůj cíl, a je kvůli tomu připraven jednat proti Božím přikázáním, aby dosáhl toho cíle, je taková nezřízená žádostivost smrtelným hříchem a nazývá se obžerství. Takoví lidé se nazývají gurmáni či jedlíci a opilci. Takoví hříšníci stavějí břicho, jež krmí a napájejí, a libují si v rozkoších tohoto druhu, nad Boha. V tom smyslu píše Apoštol Filipským o těch, jejichž bohem je břicho (Flp3). Tak je obžerství smrtelným hříchem. Jinak se tato nezřízená žádostivost jídla a pití určuje podle jejího vztahu k cíli, jako, když třeba někdo příliš touží po rozkoši jídel, přesto však ne tak, že by kvůli tomu chtěl něco učinit proti Božímu zákonu. Takto je ona nezřízená žádostivost lehkým hříchem a nazývá se obžerstvím v širším smyslu. Zde však mluvíme jen o prvním způsobu, pokud je hříchem smrtelným. A svatý Řehoř (Moral.30.) uvádí pět druhů obžerství, a hned vyložíme projevy tohoto sedminásobného hříchu.

První je jíst a pít neuctivě.

Druhý je jíst a pít nadměrně.

Třetí je jíst a pít nepořádně.

Čtvrtý je jíst hltavě.

Pátý je jíst a pít často.

Šestý je jíst příliš vybraně.

Sedmý je přílišné řečnění při jídle a pití.

První projev je jíst nebo pít neuctivě, totiž bez úcty, bez předchozího požehnání nebo znamení kříže. Znamení kříže je lékem proti škodlivosti všech pokrmů. Nezapomeň, že jsou někteří hadi tak jedovatí, že pokaždé zanechají svůj jed na ovoci nebo ve vodě a na zelenině. Proto jíst z oněch plodů bez léku je nebezpečím smrti. Tak byl kořenem jedu všech pokrmů Adamův pokrm, který had napustil jedem hříchu. Proto od té doby, co byl kořen napuštěn a stal se nebezpečným, jsou všechny tělesné pokrmy z něho otráveny. Proto Kristus, dobrý lékař, připravil lék, aby nám pokrmy nemohly škodit. Lékem je znamení kříže nebo modlitba, jako Otčenáš nebo jméno Ježíš. Trpí-li nějaká osoba obžerstvím, ať aspoň vyslovuje Ježíš, jinak se vydává v nebezpečenství. Připomeň si příklad, který uvádí sv.Řehoř (Dialekt.) o jedné jeptišce, která šla do zahrady a natrhala lociku a jedla, aniž učinila znamení kříže nad sebou a nad pokrmem. Ďábel však byl na locikách, a sotva jeptiška pojedla, vstoupil do ní a začal ji trápit. A když byl démon zaklínán jistým svatým biskupem, proč vstoupil, odpověděl, že neučinila znamení kříže, a nesvěřila se Bohu. Jiný příklad čteme v "Životech Bratří Kazatelů“ o jednom bratru, který šel bez dovolení z kláštera do dvorce na slavnost. A ďábel vešel do něho, protože jedl neuctivě, aniž učinil znamení kříže, jak vyznal ďábel. Uvažte, jak velikému nebezpečí se vydávají jedlíci, kteří jídají, a opilci, kteří pijí bez požehnání a bez znamení kříže. Připomeňte si, jak se dělá kříž. Proto píše Apoštol, že pokrmy stvořil Bůh k požívání s díkůvzdáním věřícím a těm, kdo poznali pravdu. Neboť nejrůznější Boží stvoření je dobré, a nemá se zamítat nic, co se požívá s díkůvzdáním. Posvěcuje se to Božím slovem a modlitbou. (1 Tm 4).

Druhý projev je nadměrné požívání. Sleduj, jak se někteří lidé snaží všecko překotně shltat, a nemohou se nasytit. Všimni si, jak vybočují v jídle a pití z míry a jsou opilí o deváté hodině ráno a tu blábolí. Jiní vysedávají celý den v hospodách, v hernách, kde řeční a pomlouvají, a chuděra žena je doma se třemi neb čtyřmi dětmi a mají víno leda zkyslé nebo žádné. Když přijdou muži domů v pozdní hodinu a nenaleznou připravenou večeři, dělají veliký rámus, řádí, a ženy mnohdy utrží výprask, a muž pak náhle opustí dům a nestará se o výživu manželky a dětí. A ženy takto postižené si často získávají zvláštní přátele, kteří je utěšují, až se stávají nevěstkami, a manželé jsou toho příčinou. Připomeň si, co následuje z nemírnosti takových žroutů a opilců, že je zhusta nacházejí na lůžku nebo na jiném místě mrtvé, nebo na ně dolehne vodnatelnost, horečka nebo třesení hlavy a rukou, a mají oči zarudlé jako podlité šarlatem. Připomeň si, co praví lékařské pravidlo, že více lidí zahubí obžerství než meč. Proti takovým mluví moudrý Sírachovec: Nebuď hltavý při jakémkoli hodování a nevrhej se na každý pokrm. Neboť v mnohých bude nemoc, a hltavost přivodí pohnutí žluči. Kvůli obžerství mnozí zemřeli, kdo je však zdrženlivý, prodlouží si život (Sír 37).  Běda vám, kteří vstáváte ráno, abyste se až do večera opíjeli (Iz 5). Proto se vyvarujte toho, abyste nadměrně jedli a pili, a z přebytku dávejte almužnu chudým. Proto nás blažený Pavel učí mírnosti života, jídla a pití, když píše Titovi: Žijme na tomto světě střídmě, spravedlivě a svatě (Tt 2). Předně píše střídmě, to je s mírou, bez přejídání. Dále píše spravedlivě, to je nepožívat nic ukradeného. Připomeň si o Tobiášovi, který uslyšel v domě bečet berana a ptal se ženy, odkud ho má (Tb 2),. Za třetí uvádí svatě, totiž dávat chudým z lásky k Bohu přebytky, neboť to říká Kristus: Co přebývá, dávejte almužnou (Lk 11). A to líbí se Bohu, neboť je to dílo milosrdenství, a Bůh řekne takovým na soudu: Pojďte, požehnaní Otce mého, vládněte královstvím připraveným vám od ustanovení světa. Hladověl jsem a dali jste mi jíst. Žíznil jsem a dali jste mi pít. (Mt 25).

Třetí projev je jíst a pít nepořádně, to je mimo hodinu, když se v jídle a pití nezachovává určitý čas, ale někteří předcházejí hodinu, jako ti, kteří ráno hned jak vstanou, domáhají se jídla a jedí, nebo jdou do hospody. Podobají se malým dětem, které sotva vstanou, volají po jídle. Měli by se bát Božího zlořečení, o němž mluví Písmo: Běda tobě země, jejíž král je pachole a její knížata ráno jedí (Kaz 10). Země, to je člověk, protože ze země jsme učiněni a do země se vracíme. Král, to je svobodná vůle, a nazývá se pacholetem, když neumí sobě vládnout, takže je jako pachole, poněvadž neovládá sebe, ale hned jí jako pachole. Knížata, to je patero tělesných smyslů, kteří by měli podporovat krále, totiž svobodnou vůli, v dobré správě člověka, a v jeho ovládání.

Čtvrtý projev je jíst hltavě jako vepři. Někdo totiž jídá tak spěšně, že se z přílišného spěchu někdy udáví. Nemá se tak spěchat, ale je třeba jíst s oddechem a dobře žvýkat v ústech, neboť to velmi slouží k zažívání čili rozmělnění potravy. Je několikero rozmělňování: první je v hrnci a druhé je na talíři. Dobře krájejte pokrmy. Třetí je v ústech. Dobře žvýkejte jídlo a neberte všechna jídla najednou, ale po jednom pokrmu jezte druhý. Další rozmělňování potravy děje se v žaludku. — Tak se váš život uchová neporušený po dlouhý čas, kdežto budete-li jíst jako vepři spěšně, přivodíte si nemoci. Proto říká Písmo sv.: Nebuď hltavý při všelikém hodování (Sír 37), ale jídej, jak se sluší, pokrmy užitečné zdraví. A nevrhej se na každé jídlo, neboť jedno jídlo se zažívá jinak než jiné. Takto vznikají těžké nemoci, poněvadž jedno jídlo brání zažívání druhého. Proto se správně říká, že v mnohých pokrmech bude nemoc.

Pátý projev je jíst nebo pít příliš často. Někdo se nespokojuje s jedním občerstvením nebo dvěma, ale jí třikrát, čtyřikrát, ba i pětkrát za den. Připomeň si, jak za nejstarší doby lidé jedli jen jednou za den, a proto se dožili mnoha let, sedmi set, osmi set, i více, jak uvádí Písmo svaté o Adamovi, Noemovi, Metuzalemovi (Gn 5). A jedli jen ovoce a pili vodu. Za doby Noemovy však po potopě počali jíst maso a pít víno, ale jedli pouze jednou. A tehdy se lidský život zkrátil, neboť byl jen sto dvacet let (Gn 6). Za času krále Davida se počalo jíst dvakrát denně, a lidský život se zkrátil a byl 70 či 80 let. Proto zpívá sám David v Žalmu: Počet našich let je sedmdesát roků, jsme-li při síle, pak osmdesát, a mohou se pyšnit leda trápením a ničemnostmi; kvapem uplynou a v letu odcházíme (Ž 80,10). Nyní se už nespokojujeme s jídlem jednou nebo dvakrát denně, nýbrž třikrát, čtyřikrát a ustavičně po celý den. Proto se život jedlíků a opilců zkracuje, a lidé umírají mladí, v 25. nebo 30. roku. Ještě během života z toho často pocházejí horečky, otylost, a jiné nemoci z výstřelků přejídání a opíjení. A lidé namítají: To je způsobeno nákazou a jinak. Říkám, že nákaza je vaše nestřídmost a opilství, neboť nezachováváte míru v životosprávě. Proto se vyvarujte toho, abyste jedli a pili příliš často, neboť to neprospívá tělu ani duši. Jezte spořádaně, ne příliš, v den postu jednou, v jiné dni stačí jíst dvakrát, mimo dělníky. Proto říká Básník: Jí jednou, kdo spravedlivý, atd. — Zde je dlužno promluvit o vlastnostech lidí, kteří vymlouvají se z postu.

Šestý projev je dychtit po příliš vybraných pochoutkách. Pamatujme, že jsou lidé, kteří stále baží po pochoutkách, a jinak se neuspokojují, a někteří jsou tak špatně vychovaní, že bez pochoutek odmítají jíst. Pamatujme, jak byl zatracen onen bohatec hodovník, že jídal příliš vybraně. O tom praví Kristus: Jeden člověk byl bohatý atd. Co následuje? Umřel bohatec a pohřben je v pekle (Lk 16). Proti tomuto projevu obžerství říká Spasitel: Chléb náš vezdejší dej nám dnes, neříká pochoutky, nýbrž chléb, který by právě stačil, to je zaopatření, jež Bůh dává každému denně podle jeho stavu.

Sedmý projev je přílišné řečnění u stolu. Na počátku stolování sice nebývá povídání a rozprávky, protože všichni mlčí, ale až je břicho plné, všichni mluví zároveň. Opilci a obžerci si počínají jako dudy, které nehrají, dokud nejsou plny. Tak jedlíci, když jsou u stolu, nic nemluví, dokud nejsou plni, ale potom začnou vydávat rozmanité zvuky. Jeden se hádá, jiný křičí, další pomlouvá, jiný šprýmuje, další zpívá, jiný hovoří o ženských, ozývají se i nepočestná slova, jiný se chechtá. Proto na závěr slyšme, co říká autorita sv. Petra: Bratří! Buďte střízliví (1 Petr 5).

Přihlédněme k druhé základní věci, totiž jak se moc tato neřest protiví Bohu. A to lze vidět z trestů, které Bůh seslal za tento hřích. První ztrestání stalo se na Adamovi a Evě, protože jedli z ovoce zapovězeného stromu. Sledujme celý příběh, jak Hospodin zasadil v pozemském ráji dva stromy, strom života a strom vědění dobrého i zlého. A chtěl, aby lidé jedli ovoce stromu života, které by je uchovávalo při životě a svatosti, ale přikázal, ať nejedí z ovoce stromu vědění dobrého a zlého. Sledujme, jak přišel had a lidé, jím pokoušení, pojedli. Připomeňme si Adamovy tresty, že přišel Bůh a říká Adamovi: V potu tváře budeš jíst chléb svůj (Gn 3). Vida, jaké trest uložil Bůh za ten hřích, a tento trest dosud trvá, neboť kvůli tomu hříchu si musíme dobývat obživu s potem a prací. Namítne-li někdo: Proč máme tolik práce? Odpovídám, že kvůli hříchu obžerství. Eva byla také potrestána, když jí Hospodin řekl: V bolesti rodit budeš děti a budeš pod mocí muže, a on bude panovat nad tebou. Dosud trvá tento trest na ženách, neboť kvůli hříchu obžerství jediné Evy rodí ženy s bolestí, a mají tolik utrpení. V Knize Numeri čteme o jiném trestu, jímž Hospodin postihnul Židy kvůli hříchu obžerství. Když neměli na poušti obilí, ani víno, ani maso, ani oleje, pravili Mojžíšovi: Dej nám jíst (Nu 21). I pomodlil se Mojžíš k Hospodinu, a ihned spadla mana, jež byla nejvzácnějším pokrmem, velikosti hrachu, a z tohoto pokrmu všichni jedli a sytili se čtyřicet let. A po čtyřiceti letech reptali proti Hospodinu na pokrm slovy: Naše duše si hnusí tento pokrm tak bídný. A Hospodin slyšel jejich reptání a pravil Mojžíšovi: Co je lidu, že reptá? Mojžíš odpověděl: Pane, není spokojen tímto pokrmem, ale žádá si maso. I řekl Bůh: Shromáždi je, a zítra dám masa v takové hojnosti, až jim poleze nosem. A nazítří jim pršely křepelky, a dosyta se jich najedli. Pamatujme, jak je Hospodin ztrestal: ihned na ně poslal hady, kteří je hubili. Svědčí o tom prorok David: Měli ještě pokrm v ústech, když proti nim vyšlehl hněv Boží. Zahubil jejich velmože, izraelské junáky v prach srazil. (Ž 78,30-31). — O jiném ztrestání čte se v Novém Zákoně, totiž o zatracení onoho zlého bohatce, který každý den skvěle hodoval, žádné milosrdenství neměl k chudému Lazarovi, jenž ležel u jeho dveří, pln vředů, a toužil se nasytit drobty, jež padaly s boháčova stolu, ale nikdo mu nedával. Připomeň si zavržení toho bohatce: i zemřel a sražen je v pekle (Lk. 16). A když bohatec spatřil Lazara v náruči Abrahamově, pravil: Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí konec svého prstu ve vodě a zvlaží můj jazyk, neboť se trápím v tomto plameni. Takový byl trest toho obžerce. Jak ubohý bohatec! Proč si neschoval lahve vína nebo vody? Hromadí to, co se dává chudým z lásky k Bohu, ale on nechtěl dát, nýbrž chtěl vše pro sebe. Proto prosil tisíc let a déle o kapku vody, a nemohl jí obdržet, a nikdy neobdrží. Proto říká Kristus: Hleďte, aby snad vaše srdce nebyla obtížena obžerstvím a opilstvím (Lk 21). Jak tento hřích protiví se Bohu, je znát ze zadostiučinění člověka, jež Bůh vykonal za tento hřích. Poněvadž sám Adam zhřešil obžerstvím, proto Kristus zadostučinil postem, když se postil 40 dní a 40 nocí, ve věku, v němž Adam zhřešil. A na kříži trpěl na zadostučinění, když pil ocet se žlučí. Proto volá žalmista: Do jídla mi dali žluč, když jsem žíznil, dali mi pít ocet (Ž 69,22). Z toho je vidět, v jaké nenávisti má Bůh tento hřích.

Přistupme k třetí základní věci, totiž jak se můžeme snadno vyléčit z obžerství a opilství. Je mnoho léků: Prvním lékem je zamýšlet se nad tím, jaká pošetilost je krmit tělo, jež bude stráveno červy: Když totiž zemře člověk, zdědí hady a šelmy a červy (Sír 10). — Druhým lékem je pomýšlet na hostinu připravenou nám na onom světě, budeme-li žít střízlivě a střídmě. Připomeňme si, jak drahocenná je ona večeře, kde se občerstvují andělé a svatí drahocennými pokrmy, jaké si nelze ani představit, neboť oko nevidělo a ucho neslyšelo, a v srdce lidské nevstoupilo, co Bůh připravil těm, kdo ho milují (Iz 64, 1 Kor 2). A o této hostině mluví se také v Zj  19: "Piš: Blaze těm, kdo jsou pozváni na svatbu Beránkovu (Zj 19,9).— Třetím lékem je pomýšlet na hlad Kristův, když kázal po světě, neboť často neměl co jíst, a jeho učedníci sbírali klasy, a tak se živili. Vzpomeňme si na ukřižovaného Pána, když volal: Žízním!— Jiným lékem je rozjímat Kristův hlad v údech jeho tajemného těla, totiž v chudých, neboť je mnoho chudých a nuzných, kteří umírají hladem a zimou, protože mají svůj dům plný rodiny. A dal-li vám Bůh dostatek jídla a pití, proto se nesmíte dopouštět nestřídmosti. A je vskutku podivné, proč nehryže svědomí mnoha boháčů, kteří tak oplývají nadbytkem, a ubozí chudáci umírají hladem a zimou, a jinou nouzí, když přece Kristus dobra prokázaná chudým přičítá jako Jemu učiněná: Amen říkám vám; cokoli jste učinili jednomu z mých nejmenších, mně jste učinili (Mt 25). Jinak co vyřkne Kristus v den soudu, až řekne: Hladověl jsem a nedali jste mi jíst, atd. Kéž si to připomenou hlavně ti, kdo odmítají dávat almužny chudým, ač jsou bohatí, když ale slyší chudého prosit a volat, říkají svým sluhům, ať ho odbudou! A já ti říkám, že až budeš volat na konci svých dnů: Pane, otevři mně, řekne ti: Amen ti říkám, neznám tě. (Pokr.)


 

+++

STARÁ JABLOŇ V KVĚTU

JEŠTĚ VONÍ JARÉ MLÁDÍ,

JARÉ MLÁDÍ PRUDCE VONÍ,

KDYŽ PAPRSEK POD JABLONÍ

HEBKÉ ŠÁLY TRÁVY HLADÍ.

 

VŠECKA BÍLÁ JSI A SNIVÁ,

BÍLÁ JAREM V SEŠLÉ TVÁŘI,

JEŠTĚ MLÁDÍ SLADCE ZPÍVÁ,

KDYŽ SE V SMUTKY HALÍ STÁŘÍ.

 

PLODNOST TVOJE POKOJNÁ JE,

POKOJNÁ JAK ZLATÉ ZRÁNÍ,

KDYŽ VE VĚTVÍCH POLETUJE

MLADÝ VĚTŘÍK V USMÍVÁNÍ.

Zdenko Řezníček

+++

CYRILO-METODĚJSKÁ VÍRA

Pokud se zamyslíme na často opakovaným výrazem cyrilo-metodějská víra, možná že nás napadne otázka: Cožpak se snad cyrilo-metodějská víra něčím liší od víry katolické církve? Vždyť apoštol Pavel nám jasně říká, že je pouze "jeden Pán, jedna víra, jeden křest" jako "je jeden Bůh." (EF 4,5-6)

Jaký má tedy smysl mluvit o zvláštní cyrilo-metodějské víře, když vyznáváme víru katolické církve?

Předně označení cyrilo-metodějská víra nechce tvrdit, že víra slovanských apoštolů se nějak liší od jediné a všeobecné víry vykoupeného Božího lidu. Pokud jsou tedy svatí Cyril a Metoděj našimi duchovními otci a my jsem dědici jejich nadpřirozeného odkazu, pak má mít naše víra takové vlastnosti, jaké měla jejich víra. Když se zabýváme jejich křesťanským životem, pak vidíme, že jejich víra - tedy cyrilo-metodějská víra - je hlavně apoštolská víra.

V době, kdy u nás bratři ze Soluně radostně hlásali Krista, nevyskytovaly se ještě žádné věroučné rozdíly mezi křesťanským Východem a Západem. Obsah víry byl pro všechny křesťany stejný. Soluňským bratřím nesmírně záleželo na tom, aby to, co učili a zvěstovali, bylo opravdovým učením Ježíše Krista. Je to vidět z toho, že se snažili dát našim předkům do rukou Písmo svaté, a zejména evangelium.

Když Konstantin píše předzpěv (proglas) k slovanskému překladu čtveroevangelia, tak volá ke křesťanům Velké Moravy ale i celé Evropy:

"Kdo z vás neví, že tato víra pravá,

jako símě padající na pole,

tak i ona v srdcích lidských

má zapotřebí deště Božích Písem,

aby vzrostla hojněji úroda Boží?

...Neboť kdo přijmou knihy ty -

Moudrost Kristus v nich mluví

a duše vaše posiluje

... schopni budou zabít nepřítele,

vítězství dobré Bohu přinesou...

stanou na pravici Božího trůnu...

a věčně radovat se budou s anděly..."

Cyrilo-metodějská víra je víra Kristových apoštolů, které poslal jejich Mistr potěšit celý svět jeho Pravdou.

Kristovi apoštolové hlásají světu, co přijali od Krista - naši apoštolové hlásají to, čemu se naučili od Kristových apoštolů. Bez výhrad přijali Kristovu Pravdu, celou, bez omezení ji podávají těm, které touží přivést na cestu spásy. Duchovní kořeny Evropy vytvářejí pevné a nerozborné sřetězení: Kristus - Petr - Pavel - Benedikt - Cyril - Metoděj.

Za druhé, cyrilo-metodějská víra se ochotně podřizuje učitelskému úřadu, tedy autoritě, kterou dal Kristus Církvi, tedy apoštolům, když na nich, zejména na Petrovi postavil svou Církev; přitom prohlásil: "Kdo poslouchá vás, poslouchá mne, kdo pohrdá vámi, pohrdá mnou; kdo však pohrdá mnou, pohrdá tím, který mne poslal." (LK 10,16)

Jak vážně brali svatí Cyril a Metoděj tato Kristova slova, je vidět z toho, že se ihned odebrali do Říma, kde je žárliví němečtí biskupové obžalovali u papeže, že prý hlásají falešné učení. Na ničem jim totiž nezáleželo tolik, jako na tom, aby hlásali autentickou pravdu. Rádi a ochotně spěchali do Říma, protože věděli, že hlásají učení církve katolické, takže papež, strážce a záruka pravověrnosti, může jen schválit a potvrdit správnost jejich teologických názorů a oprávněnost jednání.

Co tedy znamená mít cyrilo-metodějskou víru? Znamená to v podmínkách Slovanů, jakož i celé Evropy ochotně přijímat každé rozhodnutí učitelského úřadu Církve po vzoru bratří ze Soluně a Svatého Otce Františka. Kdo odmítá bezvýhradně přijmout rozhodnutí učitelského úřadu Církve ve věcech víry a mravů a Svatého Otce, ten se svou neposlušností vylučuje z této jednoty a vystavuje se nebezpečí, že nebude v Kristově společenství ani na věčnosti.

Za třetí, cyrilo-metodějská víra prolíná celým životem Božího dítěte ve všech jeho oblastech: ovlivňuje jeho myšlení a tedy také veškerou jeho činnost. Je to víra živá, která se nadpřirozeně obnovuje a rozvíjí. Ten, kdo se dá vést touto vírou, žije v trvalém spojení s Bohem, řídí se Jeho řádem, dává se vést Moudrostí Ducha svatého, a proto mu všechno pomáhá ke zdokonalení. Přitom nezanedbává ani své vztahy k ostatním lidem, protože je miluje v Bohu. Na tom se zakládá sociální učení Církve, které není jenom suchou naukou, ale věčně zeleným stromem života. Uváděním zásad sociálního učení Církve do společnosti, jakož i do celého životního prostředí lidstva, se naše láska k lidem a ke všemu Božímu tvorstvu obohacuje, neboť má svůj zdroj a vzor v Ježíši Kristu.

Když si uvědomíme tuto vlastnost cyrilo-metodějské víry, jak se s ní setkáváme v životě slovanských apoštolů, hned vidíme, jak ostře kontrastuje s vírou mnohých rádoby-křesťanů, u nichž se víra v Boha projevuje pouze v některých prchavých životních okamžicích, zatímco jejich běžné myšlení a jednání je pouze lidské, a často i nelidské. Protože i ten nejvíce sametový humanismus, postrádající pevné zakotvení ve svátostném Kristu, se dříve nebo později obrátí proti každému člověku. Víra tedy může mít mnoho stupňů. Přitom krajní póly tvoří na jedné straně víra mrtvá, bez vlivu na život, a svádějící až k zaslepenému fanatismu, a na druhé straně živá víra, tak živá, že je skoro vidoucí, která pod vedením Ducha svatého určuje každý krok Božího dítěte. Snažme se tedy o stálé prohlubování víry, abychom se v ní stále připravovali na věčné pohlížení na Boha. Opravdová víra je totiž nutně také oživující. Právě taková je víra cyrilo-metodějská, kterou bratři ze Soluně vtiskli Slovanům a skrze ně celé Evropě na úsvitu kulturních dějin našich národů. Jsme jim za to vděčni. Máme si často připomínat tuto stále povznášející posilu, kterou svatí Cyril a Metoděj nesmazatelně vtiskli Evropě ještě v národně prenatálním stavu. Upřímně je prosíme, abychom se vždy dávali vést jejich hlubokou a živou vírou. TB

+++

VEČERNÍ SONÁTA

ZLATÝ PEL ÚSMĚVŮ SOUMRAKY VYSÁLY,

KVAPÍ NOC ŠÁLIVÁ V TISÍCI PROMĚNÁCH.

TAJEMNÉ HLUBINY BÍLÝ DEN SPOUTALY,

POJĎ DÍTĚ, POKLEKNI, USMIŘ SE V MODLITBÁCH.

 

ALEJÍ PŘÍZRAKŮ V NEZNÁMO KRÁČÍME,

OŠIDNOST ĎÁBLOVA USTROJÍ LÉČKY SNŮM.

USNEME NA VĚKY, PŘED PÁNA VSTOUPÍME,

ODEVZDEJ, DÍTĚ MÉ, DUŠI SVOU ANDĚLŮM.

Zdenko Řezníček

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

Tvoje láska je přímá cesta k Mému Srdci

Svou láskou jdeš sice přímo k Mému Nejsvětějšímu Srdci, ale ne každou svou náklonností, za níž se často skrývá tvoje tělo. Počkej na Mne, až povznesu tvou přízemní a pozemskou lásku k nebeské lásce Nejsvětějšího Srdce. Teprve až tvou lásku kultivuji svou milostí, s níž tě pohnu k úctě k Nejsvětějšímu Srdci, zušlechtím ji tak, že ji oprostím od spletitých cest údolím světa.

Opravdová, upřímná láska, za kterou se ti odměňuji tím, že se ti dávám, je tvoje nejkratší cesta k Nejsvětějšímu Srdci. Nepotřebuješ žádnou jinou ctnost, jejíž naplňování může být pro tebe velmi obtížná cesta. Stačí ti pouze milovat, což přímá cesta do nebeské vlasti.

Každá jiná ctnost může být následkem své složitosti nedokonalá a obtížená příměsí hříchu, a z jejího úkonu může vzejít marná sláva, která pak s tebou cloumá z místa na místo a ohrožuje tě pádem do pekelné propasti. Kdo se třeba vydává na pouť, ukládá svému tělu sebezápor a rozdává almužny, ale přitom ho často postihuje vychloubavost, takže, zatímco si myslí, že koná pokání, které je milé Mému Nejsvětějšímu Srdci, odděluje se ode Mne navěky.

Jako Vtělená svrchovaná láska, která se šíří z Mého Nejsvětějšího Srdce, ti mohu potvrdit, že půst, modlitba či almužna netvoří zcela přímou cestu ke Mně, zatímco pravá láska ke Mně je nejjednodušší cesta, bez oklik. Je to cesta krátká, bez únavy, cesta rovná, bez výmolů, cesta jasná, bez mraků, cesta jistá, bez nebezpečí, cesta příjemná, s dobrým společníkem, totiž s Nejsvětějším Srdcem, tvým Bratrem, Přítelem a vůdcem. Je to cesta vedoucí k nebeským radostem, jež ti nedovoluje uchýlit se ani k prospěchářství, ani ke zlobě.

Moje cesta lásky jako věčného vůdce milujících, je pravá. Není zdánlivá ani ozdobná, nýbrž je to cesta srdce a ne slov, cesta plodná, neuvádějící v zahálku, cesta nejen řeči, nýbrž také skutku, cesta bezpečná, bez postranního úmyslu, rozumná, bez nerozvážnosti, kde osobně miluješ a zavrhuješ hřích.

Moje cesta lásky je velká, všestranná, vedoucí k tomu, abys dal svůj život za své přátele. Moje cesta je stálá, ne chvilková, jak ti ukazuji na konci svého života, neboť když miluji své, tak je miluji až do konce (Jan 13. 1.). Chceš-li se podle Mého vzoru nejvěrnějšího přítele, rychle dostat do nebeské vlasti, vydej se cestou opravdové lásky. Čím horoucněji miluješ, tím rychleji běžíš a tím spíše doběhneš.

Jako tvůj Bratr a Spasitel, který se z nadbytku své lásky smilovávám i nad těmi, kdož nemilují Nejsvětější Srdce, poznávám nepravost a úplnou zvrácenost tvé lásky, poněvadž nevychází ze srdce, nýbrž se projevuje pouze slovy. Není pravá, nýbrž zdánlivá. Hájíš zločiny a hříchy svých přátel a tak nemáš v nenávisti neřest. Miluješ štěstí, a když se změní, změní se tvá láska. Přesto tě, milá duše, ušetřím pro Mé nesmírné milosrdenství a spěchám ti odpustit. Kdykoli poprosíš o Mou milost, milostivě ti uděluji takovou milost milovat, abys opustila prázdnou lásku, jež se Mi nelíbí, a vytrvale si Mně zamilovala co nejněžněji a nade všechno. Neustávej a pros Mne o přidání lásky, a nebude už ani jediný okamžik, který by tě odděloval od Mé lásky, abys v ní vytrvala navěky.

+++

KDYŽ  NAVEČER

 

KDYŽ NAVEČER SE S DĚTMI MODLÍVÁM,

SÁM DÍTĚ S DUŠÍ PROSTINKOU,

O MUŽNOU POKORU A SÍLU PROSÍVÁM,

JAT MOCNĚ V NITRU VZPOMÍNKOU

NA CHVÍLE PRCHLÝCH RADOSTÍ.

NAVŠTÍVEN VROUCÍ NĚHOU - POHŘBÍVÁM

DO HLUBIN SRDCE ZLOBY DNÍ

A POD DOTEKY HVĚZD SE ZACHVÍVÁM

JAK LEHKÝ PLÁPOL VEČERNÍ

V KADEŘÍCH DÁVNÉ MLADOSTI.

 

KDYŽ NAVEČER SE S DĚTMI MODLÍVÁM,

SÁM DÍTĚ S DUŠÍ ODEVZDANOU,

VŽDY NOVÝ, LEPŠÍ ŽIVOT ZAČÍNÁM,

A TEHDY PO MÉ TVÁŘI SLZY KANOU,

HOJIVÝ BALZÁM RADOSTI.

V ŠAT BĚLEJŠÍ DNŮ PŘEDCHOZÍCH SE ODÍVÁM

A S PÁNEM TVORSTVA USMÍŘEN,

BEZ BÁZNĚ ULÉHAJE, POKOJNĚ USÍNÁM,

JSA DĚTMI DRUŽNĚ PROVÁZEN

V SNY DÁVNÉ MLADOSTI.

Zdenko Řezníček

+++

PANNĚ MARII

 

DÍK ZA TO, CO JSI SPLNILA MI,

DÍK ZA TO, CO JSI NESPLNILA,

KDYŽ NEZVÁŽIL JSEM SVĚTSKÉ KLAMY

 A ČERNÁ ZDÁLA SE MI BÍLÁ.

 

VYVEĎ MNE, PANÍ NEJEN MÁJE,

Z ULIČEK SLEPÝCH A Z PLANÝCH SNŮ

DO KRAJE, KDE SE DUŠE KAJE

PROVÁZENA VŮNÍ JASMÍNŮ.

 

TYS BOŽÍ SKLADBA TĚM, KDO TRPÍ,

NÁPĚV JAK ZÁVOJ SŇATÝ Z NEBE,

S REFRÉNEM KRÁSY V BARVĚ CHRPY,

PÍSEŇ ZRN, JEŽ SE STALA CHLEBEM.

Pavel Kroupa

+++

Zprávy: + Každé pondělí v 19,00 hod. Chvilka mystického života, Mystika krásy, Brno, sv.Michal. Minulá pokračování sleduj v mp3 na http://www.ulož.to.cz, www.gloria.tv.cz/

+++