KVĚTEN 2012

 

Ročník XVIII., číslo 5.                                                                                                                  květen 2012

 

Sv.Ludvík Maria Grignion z Montfortu

O PRAVÉ ODDANOSTI K PANNĚ MARII

 

ČÁST DRUHÁ: ZÁKLADNÍ PRAVDY O ODDANOSTI

Poněvadž jsem dosud mluvil o tom, jak je nám nezbytně zapotřebí oddanosti k svaté Panně, je nutno též říci, v čem záleží tato oddanost. To s Boží pomocí také učiním, napřed ale uvedu několik základních pravd, jež osvětlí tuto oddanost.

I. JEŽÍŠ KRISTUS JE POSLEDNÍ CÍL NAŠÍ ODDANOSTI K SVATÉ PANNĚ

Je nutné, aby posledním cílem všech našich oddaností byl Ježíš Kristus, náš Spasitel, pravý Bůh a pravý člověk. Jinak by byly tyto oddanosti falešné a mylné. Ježíš Kristus je alfa a omega, počátek a konec všech věcí. Pracujeme tak, jak praví apoštol, abychom každého člověka učinili dokonalým v Ježíši Kristu, protože v něm jediném přebývá všechna plnost božství a všechny ostatní plnosti milostí, ctností a dokonalostí. Pouze a jedině v něm jsme byli obdařeni veškerým duchovním požehnáním. Pouze on je jediný Mistr, který nás má učit, náš jediný Pán, na němž máme záviset, naše jediná Hlava, s níž máme být spojeni. Náš jediný Vzor, kterému se máme připodobňovat, náš jediný Lékař, který nás má uzdravovat, naše jediná Cesta, jež nás má vést, naše jediná Pravda, jíž máme věřit, náš jediný Život, který nás má oživovat a naše jediné Všechno ve všech věcech, jež nám má stačit. Pod sluncem nebylo dáno žádné jiné jméno, kterým bychom byli spaseni, než jméno Ježíš. Bůh nám nepoložil žádný jiný základ naší spásy, naší dokonalosti a naší slávy, než Ježíše Krista. Každá stavba, která není zbudována na této pevné skále, je založena na písku a zcela určitě dříve nebo později padne. Každý věřící, který s ním není spojen jako ratolest s vinným kmenem, opadne, uschne a jednou bude vržen do ohně. Mimo Krista nic není. Vše je jen bloudění, lež, hřích, zbytečnost, smrt a od souzení. Jestliže jsme v Ježíši Kristu a Ježíš Kristus je v nás, nemusíme se vůbec obávat zatracení. Nikdo nám nemůže uškodit, ani andělé nebeští, ani lidé pozemští, ani ďáblové pekelní, ani jakýkoli jiný tvor, protože nás nemůže oddělit od Boží lásky, která je v Ježíši Kristu. Skrze Ježíše Krista, s Ježíšem Kristem, v Ježíši Kristu můžeme všechny věci. Můžeme vzdát všechnu čest a slávu Otci, v jednotě s Duchem svatým, stát se dokonalými a být svému bližnímu vůní věčného života.

Budujeme-li tedy dokonalou oddanost ke svaté Panně, budujeme ji jenom proto, abychom dokonaleji zbudovali oddanost k Ježíši Kristu, abychom po skytli snadnou a bezpečnou pomoc, jak nalézt Ježíše Krista. Kdyby oddanost k svaté Panně vzdalovala od Ježíše Krista, bylo by ji třeba zavrhnout jako ďáblovo mámení. Jak jsem již ukázal a dále ještě ukážu, je nám tato oddanost nutná jenom proto, abychom Ježíše Krista dokonale nalezli, milovali ho něžnou láskou a věrně mu sloužili.

Obracím se teď na chvíli k Tobě, můj rozmilý Ježíši, abych si s láskou postěžoval Tvé Velebnosti, že velká část křesťanů, i nejučenějších, neví o nezbytném poutu, jež je mezi Tebou a Tvou svatou Matkou. Ty jsi, Pane, stále s Marií, a Maria je stále s Tebou a nemůže být bez Tebe, protože by už nebyla tím, čím je. Je totiž tak přetvořena v Tebe milostí, že již nežije, že jí už není: Ty jediný, můj Ježíši, žiješ a kraluješ v ní, a to dokonaleji než ve všech andělech a blažených. Kdyby lidé znali slávu a lásku, jaké se Ti dostává v tomto podivuhodném tvoru, smýšleli by o Tobě a o ní úplně jinak, než smýšlejí. Maria je s tebou tak vnitřně spojena, že by se spíše oddělilo světlo od slunce a teplo od ohně, ba co dím, spíše by oddělil všechny anděly a svaté od Tebe, než Tvoji blahoslavenou Matku, protože ona Tebe miluje vroucněji a oslavuje Tě dokonaleji než všichni Tvoji tvorové dohromady.

Proto, můj milý Mistře, zdali není úžasné a politováníhodné vidět, v jaké neznalosti a tmě jsou všichni lidé na zemi o Tvé svaté Matce? Nemíním tím modláře a pohany, kteří protože neznají Tebe, nedbají, aby ji poznali. Nemíním tím ani bludaře a rozkolníky, kteří nedbají, aby byli ctiteli Tvé svaté Matky, protože se oddělili od Tebe a od Tvé svaté církve. Míním tím ale katolické křesťany, ano i doktory mezi katolíky, kteří se holedbají, že učí jiné pravdám, a neznají Tebe ani Tvou svatou Matku, pouze rozumářským, suchým, jalovým a lhostejným způsobem. Tito pánové mluví jenom zřídka o Tvé svaté Matce a o oddanosti, jakou je třeba k ní mít. Bojí se, jak říkají, aby se nezvrhla, aby se Tobě neukřivdilo přílišným uctíváním Tvé svaté Matky. Když uvidí nebo uslyší, že některý ctitel svaté Panny mluví často o oddanosti k této milé Matce něžným, jemným a přesvědčivým způsobem jako o bezpečné pomoci bez jakéhokoli šálení, o krátké dráze, prosté nebezpečí, o neposkvrněné cestě, prosté nedokonalosti, a o zázračném tajemství, jak nalézt Tebe a dokonale Tě milovat, osopí se na něj. Namítnou mu tisíc falešných důvodů, aby mu dokázali, že není třeba tolik mluvit o svaté Panně. Tato oddanost že se čas to zvrhá, a že je třeba se zasadit, aby se tomu učinila přítrž. Že je třeba mluvit spíše o Tobě, než nabádat lid k oddanosti k svaté Panně, kterou už prý milují dost.

Často je bývá slyšet mluvit o úctě k Tvé svaté Matce nikoli proto, aby ji šířili a o ní přesvědčovali, ale právě naopak, aby prý učinili přítrž zvrhlostem, jež prý z ní vznikají. Zatím však tito pánové nemají žádnou zbožnost, ani žádnou vroucnost pro Tebe, protože ji nemají pro Marii. Dívají se na škapulíř a na růženec jako na pobožnosti, které se hodí pro lidi prosté a slabé, bez nichž je možné se spasit. Padne-li jim do rukou ctitel svaté Panny, který se modlí růženec nebo k ní vykonává jinou pobožnost, brzy mu změní ducha i srdce. Radí mu modlit se místo růžence sedmero žalmů, místo úcty k svaté Panně mu radí úctu k Ježíši Kristu. Ó, můj milý Ježíši, mají tito lidé Tvého ducha? Působí Ti svým počínáním radost? Líbí se Ti, že se nesnaží vším úsilím, aby se líbili Tvé Matce, ze strachu, aby se Tobě neznelíbili? Brání oddanost k Tvé Matce v oddanosti k Tobě? Přisvojuje si snad ona úctu, kterou jí vzdáváme? Nebo žije pouze pro sebe? Je ona nějakou cizinkou, která nemá s Tebou žádné spojení? Nelíbíme se snad Tobě, když si přejeme líbit se jí? Odlučujeme se nebo vzdalujeme se od Tvé lásky, když se jí dáváme a ji milujeme?

A přece, můj milý Mistře, valná část učenců by nezrazovala víc od oddanosti k Tvé svaté Matce a nebyla by k ní o nic lhostejnější, kdyby všechno, co jsem právě řekl, bylo pravda. Chraň mne, Pane, chraň mne jejich citů a jejich oddaností. Dej mi nějaký podíl na citech vděčnosti, vážnosti, úcty a lásky, které chováš ke své svaté Matce, abych Tě miloval a oslavoval tím více, čím více Tě budu následovat.

Jako bych až dosud ještě nic neřekl ke cti Tvé svaté Matky, dej mi milost, abych ji chválil důstojně. Přes všechny její nepřátele, kteří jsou i Tvými nepřáteli, jim hlasitě řeknu se svatými: „Ať se nikdo nedomýšlí, že mu bude Bůh milostiv, rozhněvá-li si požehnanou Matku.“ Aby se nám dostalo od Tvého milosrdenství opravdové zbožnosti k Tvé svaté Matce a abychom jí nadchli celou zem, učiň, ať vroucně miluji. Tebe. Přijmi za to modlitbu, kterou k Tobě vznáším se svatým Augustinem a Tvými opravdovými přáteli:

Ty jsi Kristus, můj svatý otec, můj milostivý Bůh, můj veliký král, můj dobrý pastýř, můj jediný učitel, můj nejlepší pomocník, můj nejkrásnější milý, můj živý chléb, můj kněz navěky, můj vůdce do vlasti, mé pravé světlo, má svatá sladkost, má přímá cesta, má přejasná moudrost, má ryzí prostota, má pokojná svornost, moje úplná stráž, můj dobrý podíl, má věčná spása.

Kriste Ježíši, milování hodný Pane, nač jsem miloval, proč jsem si žádal celý svůj život něco mimo Tebe, Ježíše, Boha svého? Kde jsem byt} když jsem nebyl myslí s Tebou? Už od této chvíle všechny mé žádosti rozehřívejte se a vylévejte se v Pána Ježíše; běžte, dosti jste otálely; chvátejte, kam spějete; hledejte toho, jehož hledáte. Ježíši, kdo Tě nemiluje, „už podléhá prokletí; kdo Tebe nemiluje, už je naplněn hořkostmi... Ó sladký Ježíši, Tebe kéž miluje, v Tobě se kochá, Tobě se podivuje veškerý dobrý smysl, odpovídající Tvé chvále. Bože srdce mého a díle můj, Kriste Ježíši, ať zhyne srdce mé svému duchu a Ty jsi živ ve mně a kéž se rozpálí v mém duchu živé uhlí Tvé lásky a rozhoří se v dokonalý oheň; kéž hoří na oltáři mého srdce, pálí v mých útrobách, plane ve skrýších mé duše; v den mého skonání kéž jsem shledán dokonalý u Tebe... Amen.“

Nechal jsem tuto podivuhodnou modlitbu svatého Augustina v latinském originále, aby ti, kdo umějí latinsky, modlili se ji každý den, prosili tak o lásku k Ježíši, kterého hledáme skrze Marii.

II. PATŘÍME JEŽÍŠI KRISTU A MARII JAKO JEJICH NEVOLNÍCI

Z toho, čím je vzhledem k nám Ježíš Kristus, je třeba uzavřít, že vůbec ne náležíme sobě, jak praví apoštol, nýbrž zcela úplně jemu. Jsme jeho údy a jeho nevolníky, které vykoupil nekonečně draze, za cenu veškeré své krve. Před křtem jsme náleželi ďáblovi jako jeho otroci, ale křest nás učinil opravdovými nevolníky Ježíše Krista. Máme žít, pracovat a umírat jenom proto, abychom nesli ovoce skrze tohoto Bohočlověka, abychom ho oslavovali ve svých tělech a učinili ho králem ve svých duších, vždyť jsme výboj jeho lásky, jeho získaný lid a jeho dědictví. Duch svatý nás z toho důvodu přirovnává:

1. k stromům, štípeným podél vod milosti na poli církve, které mají vydat ovoce ve svůj čas;

2. k ratolestem vinné révy, jejímž kmenem je Ježíš Kristus, které mají vydat dobré hrozny;

3. ke stádu, jehož pastýřem je Ježíš Kristus, toto stádo se má rozmnožovat a dávat mléko;

4. k dobré zemi, jejímž hospodářem je Bůh, a v níž se símě rozmnožuje a rodí třicetkrát, šedesátkrát, stokrát tolik.

Ježíš Kristus zlořečil neúrodnému fíku a zavrhl neužitečného služebníka, který neuplatní své vrozené schopnosti. To všechno nám dokazuje, že Ježíš Kristus si přeje získávat nějaké ovoce z našich chatrných osob, totiž naše dobré skutky, neboť tyto dobré skutky příslušejí jedině jemu: „Stvořeni v Ježíši Kristu k dobrým skutkům“ (Ef 2,10). Z těch to slov je jasné, že Ježíš Kristus je jediným počátkem a má být jediným koncem všech našich dobrých skutků. Máme mu sloužit nejenom jako najatí služebníci, nýbrž jako nevolníci z lásky. Vysvětlím to:

Zde na zemi jsou dva způsoby, jak náležet někomu jinému a záviset na jeho moci, totiž prostá služba a nevolnictví. Podle toho nazýváme někoho služebníkem a někoho nevolníkem.

Obecnou služebností u křesťanů se člověk pronajímá ke službě jinému na určitou dobu za určitou mzdu, či za takovou a takovou odměnu.

Nevolnictvím je člověk zcela závislý na jiném po celý život a je povinen sloužit svému pánu, aniž by si osoboval nějakou mzdu či odměnu, jako nějaký nerozumný tvor, nad kterým má pán právo života i smrti.

Nevolnictví je trojí: nevolnictví od přírody, nevolnictví z násilí a nevolnictví dobrovolné. Všichni tvorové jsou Božími nevolníky prvním způsobem: „Hospodinova je země a její plnost“; druhým způsobem jsou ďáblové a zavržení a třetím způsobem spravedliví a svatí. Nevolnictví dobrovolné je nejlepší a nejslavnější u Boha, ten totiž hledí na srdce. Bůh si žádá srdce, proto se nazývá Bohem srdce, čili láskyplné vůle. Vždyť tímto nevolnictvím se vyvoluje nade všechno Bůh a jeho služba, i kdyby k tomu přirozenost nezavazovala.

Je naprostý rozdíl mezi služebníkem a nevolníkem či otrokem.

1. Služebník nedává všechno, co je, co má, nebo co může získat skrze jiného či sám sebou; nevolník však se dává svému pánu úplně celý, se vším, co má, a se vším, co může získat, bez jakékoli výjimky.

2. Služebník vyžaduje mzdu za službu konanou svému pánu; nevolník však nemůže vyžadovat od něho nic, ať pracuje s jakoukoli pílí, dovedností a silou.

3. Služebník může opustit svého pána, kdy se mu zlíbí, nebo když vyprší doba jeho'služby; nevolník nemá žádné právo opustit svého pána, kdy se mu zlíbí.

4. Služebníkův pán nemá žádné právo nad jeho životem a smrtí, aby se ne dopustil nespravedlivé vraždy, kdyby ho zabil jako své zvíře; nevolníkův pán má však podle zákona právo života i smrti tak, že ho může prodat komu chce, nebo ho zabít, jako např. svého koně.

5. Služebník je ve službě pánově jenom na jistý čas, nevolník navždy.

U lidí není vztah, jímž bychom více náleželi druhému, než nevolnictví. Také u křesťanů není vztah, jímž bychom neomezeně náleželi Ježíši Kristu a jeho svaté Matce, než dobrovolné nevolnictví. Ježíš Kristus nám sám dal příklad, když vzal na sebe z lásky k nám tento způsob. Svatá Panna též o sobě říká děvečka a nevolnice Páně. Apoštol sám sebe nazývá s chloubou servus Christi, nevolník Kristův. V Písmu svatém jsou křesťané vícekrát nazýváni servi Christi. Toto slovo „servus“ podle velmi oprávněné poznámky jistého velkého muže znamenalo kdysi jenom otroka, protože tehdy nebyli služebníci jako jsou dnes, neboť pánům sloužili jenom otroci nebo propuštěnci. To také, aby nedopustil žádné pochybnosti, vyjadřuje Katechismus svatého sněmu Tridentského. Ten nás nazývá „nevolníky Ježíše Krista“ a tento význam není dvojsmyslný (Catech. Rom. p. I., cap. 3).

Jestliže tedy tomu tak je, tvrdím, že jsme povinni náležet Ježíši Kristu a sloužit mu ne pouze jako námezdní služebníci, nýbrž jako nevolníci z lásky. Ti se mu dávají ze své veliké lásky a zavazují se sloužit mu jako otroci jedině pro čest, že budou náležet jenom jemu. Před křtem jsme byli otroky ďáblovými, křest nás učinil nevolníky Ježíše Krista. Buď tedy budeme otroky ďáblovými, nebo raději nevolníky Ježíše Krista.

Co říkám o Ježíši Kristu neomezeně, to říkám s omezením o svaté Panně. Když si Ježíš Kristus vyvolil svatou Pannu za neodlučnou průvodkyni svého života, Smrti, slávy a své moci na nebi i na zemi, dal jí také svou milostí přiměřeně ke své Velebnosti všechna a táž práva i výsady, jež má sám od přirozenosti: „Cokoli přísluší Bohu přirozeností, Marii přísluší milostí,“ říkají svatí. Mají-li oba podle nich stejnou vůli, stejnou moc, mají oba stejné poddané, služebníky a otroky.

Můžeme se tedy podle smýšlení svatých a mnoha velkých mužů nazývat a stát zamilovanými svaté Panny, abychom se tím dokonaleji stali nevolníky Ježíše Krista. Skrze svatou Pannu náš Pán k nám přišel; skrze ni máme jít i my, když chceme přijít k němu. Maria není jako jiní tvorové, kteří, kdybychom se k nim přiklonili, spíše by nás vzdalovali od Boha, než by nás k němu vedli. Nejsilnější snahou Mariinou je spojit nás s jejím Synem, Ježíšem Kristem. Nejsilnější Synovou snahou je, abychom k němu přišli skrze jeho svatou Matku. Když takto jednáme, vzdáváme mu čest a působíme mu radost, jako bychom vzdali čest a způsobili radost nějakému králi, abychom byli jeho pod danými a nevolníky dokonaleji, kdybychom se stali nevolníky královninými. Proto svatí Otcové a svatý Bonaventura po nich praví, že svatá Panna je cestou k našemu Pánu: „Cestou vedoucí ke Kristu je přiblížit se k Marii.“

A dále: Když je svatá Panna, jak jsem řekl, královnou a panovnicí nebe i země, zdali nemá mít také tolik poddaných a nevolníků, kolik je tvorů? „Vládě Boží se všechno podrobuje, i Panna; ejhle, vládě Panny se všechno podrobuje, i Bůh.“ Tak to tvrdí svatý Anselm, svatý Bernard, svatý Bernardin i svatý Bonaventura. Není také rozumné, aby mezi tolika otroky z přinucení byli otroci z lásky, kteří by si úplně svobodně zvolili jako nevolníci Marii za svou panovnici? Cože! Lidé a ďáblové by měli své dobrovolné nevolníky a Maria by je neměla? Cože! Nějaký král si bude pokládat za čest, že královna, jeho družka, má otroky, nad nimiž má právo života a smrti, protože její čest a moc je jeho ctí a mocí? Zda by se někdo mohl domnívat, že náš Pán, který jako nejlepší ze všech synů učinil svou Matku účastnou na veškeré své moci, by shledával špatným, že má nevolníky? Má snad méně úcty a lásky ke své Matce než Achašveróš k Ester a než Šalamoun k Betsabé? Kdo by se to opovážil říci, či jen o tom uvažovat?

Proč to všechno ale píši? Proč se nad tím pozastavuji a dokazuji něco tak samozřejmého? Co je na tom, jestliže někdo nechce, abychom se nazývali nevolníky svaté Panny? Ať se stane a nazývá nevolníkem Ježíše Krista, tím se stane nevolníkem svaté Panny, protože Ježíš je plodem a slávou Mariinou. To všechno se činí dokonale tou oddaností, o které budeme dále mluvit.

III. MUSÍME SE ZBAVIT TOHO, CO JE V NÁS ŠPATNÉHO

Naše nejlepší skutky bývají občas poskvrněny a porušeny špatným základem, který je v nás. Když vlijeme čistou a jasnou vodu do nádoby, která páchne, nebo víno do sudu, ve kterém zůstala trocha starého zkaženého vína, tato čistá voda a dobré víno se snadno pokazí. Podobně když Bůh vleje do nádoby naší duše, nakažené hříchem dědičným i vlastním, své milosti a nebeskou rosu či lahodné víno své lásky, bývají jeho dary obyčejně nakaženy a poskvrněny špatným kvasem a špatným základem, který v nás zanechal hřích. Naše skutky, ba často i nejvznešenější ctnosti jeví toho stopy. K nabytí dokonalosti, kterou nemůžeme nabýt leč sjednocením se s Ježíšem Kristem, je velice důležité, abychom se zbavili všeho, co je v nás špatného. Jinak náš Pán, který je neskonale čistý a velice nenávidí sebemenší poskvrnu v duši, nás zapudí od své tváře a nebude chtít se s námi spojit.

ABYCHOM SE ZBAVILI ZLA, JE TŘEBA:

1. Dobře poznat osvícením Ducha svatého náš špatný základ, neschopnost v jakémkoli dobru prospěšném spáse, naši slabost ve všem, naši nestálost v každé době, naši nehodnost obdržení jakékoli milosti a naši nepravost na každém místě.

Hřích našeho praotce nás všechny nakazil a porušil, jako kvas porušuje a vzdouvá těsto, do kterého se dává. Hříchy vlastní, ať smrtelné či všední, jichž jsme se dopustili, ač jsou odpuštěny, zvyšují naši žádostivost, slabost, ne stálost a porušenost a zanechaly v naší duši zhoubné stopy.

Naše těla jsou tak porušena, že je Duch svatý nazývá těly hříchu, počatými v hříchu, vychovanými v hříchu a schopnými všeho hříchu, těly napadenými nesčetným počtem nemocí, které se kazí den ze dne, a které plodí jen červy a hnilobu.

Jaké dědictví jsme obdrželi? Jenom pýchu a zaslepenost v duchu, zatvrzelost v srdci, slabost a nestálost v duši, žádostivost a odbojné vášně a nemoci v těle. Jsme totiž od přírody pyšnější než pávi, upoutanější k zemi než žáby, necudnější než kozli, závistivější než hadi, obžíravější než vepři, zlostnější než tygři a línější než želvy, chabější než třtina a nestálejší než korouhvičky na střeše. Máme tak ve svém základu jen nicotu a hřích a zasluhujeme si proto jen Boží hněv a věčné zavržení.

Nemůžeme se tedy divit, když náš Pán řekl, že ten, kdo ho chce následovat, se musí vzdát sama sebe a nenávidět svou duši. Že ten, kdo bude milovat svou duši, ji ztratí, a ten, kdo ji bude nenávidět, ji spasí? Tato neskonalá Moudrost, jež nedává přikázání bez důvodu, nám poroučí, abychom se nenáviděli jenom proto, že jsme velmi a velmi hodni nenávisti; nic není tak hodného lásky jako Bůh a nic není tak hodného nenávisti jako my.

2. Je potřëba, abychom denně sami sobě umírali. To značí zříci se mohutností své duše a smyslů svého těla, dívat se, jako bychom neviděli, poslouchat, jako bychom neslyšeli, a užívat věcí tohoto světa, jako bychom jich ani neužívali. Tomuto říká svatý Pavel denně umírat: „Každodenně umírám.“ Když zrnko obilí, které padne do země, neumře, zůstává samo a nevydává žádné dobré ovoce: Nezemřeme-li sami sobě a nepovedou-li nás naše nejzbožnější pobožnosti k této nezbytné a plodné smrti, pak nepřineseme žádné řádné ovoce a naše pobožnosti vyjdou naplano. Všechny naše spravedlivé činy budou poskvrněny naší sebeláskou a naší vlastní vůlí, to Bohu zoškliví i naše největší oběti a nejlepší skutky, jakých bychom byli schopni. Tak se po své smrti objevíme s rukama prázdnýma, beze všech ctností a zásluh a nebudeme mít ani jiskřičku ryzí lásky, jež bývá udílena pouze duším sobě odumřelým, jejichž život je skrytý s Ježíšem Kristem v Bohu.

3. K tomuto umírání sobě je třeba si ze všech pobožností k svaté Panně vyvolit tu, jež nás nejvíce vede k tomuto umření sobě, jako nejlepší a nejvíce posvěcující. Není třeba se totiž domnívat, že je všechno zlato, co se třpytí, že všechno, co je sladké, je med, a že všechno, co je snadné, a co dělá většina lidí, je posvěcující. Jako jsou přírodní tajemství, jak s malým úsilím a s lehkostí lze vykonat práce přirozené, právě tak jsou tajemství v řádu milosti, aby se nadpřirozené práce vykonaly v krátkém čase, s radostí a bez nesnází, abychom se zbavili všeho špatného v nás, naplnili se Bohem a stali se dokonalými.

Oddanost, kterou míním odhalit, je jedním z těchto tajemství milosti. Není známa velkému množství křesťanů, známa nečetným zbožným lidem, uváděna ve skutek a oblíbena pouze malým počtem věřících. Proto, abych začal odhalovat tuto oddanost, uvedu čtvrtou pravdu, která je důsledkem třetí. (Pokr.)

+++

KAŽDÁ ŘEKA MÁ JINÝ SPÁD

někdy skoro neteče jen blíží se k ústí

to vzpomínáme místa

kde jsme nikdy nebyli   místa s oloupanými barvami

místa ne právě nízká

pod hlavou kameny       spát  jako Jákob u žebříku

na týchž místech    řeč se chvěje mlčením

u toho co nemůžeme hledat

a proto musíme najít

Jan Prachař

+++

Svaté přijímání nás připodobňuje obětovanému Kristu

To je dle sv. Tomáše účinek sv. přijímání, že nás připodobňuje Christo passo — Kristu obětovanému. Abychom i my dovedli učinit ze svého celého života jedinou bohopoctu, jedinou bohoslužbu, jedinou oběť. Ale proto musíme přijmout Krista do své duše, do jejího života, do jejího života rozumu a vůle. Přemnoho věřících přijímá Krista jen do svého citu, do několika úkonů zbožnosti.

Velebná svátost působí ex opere operato, svou vlastní silou a účinností a cenou. Ale přijímáme ji jako lidé, jako bytosti rozumné. Má osvítit rozum a posilnit vůli. Proto je třeba otevřít rozum i vůli tomuto působení Velebné svátosti, tak. jak jsme toho schopni. Když je otevřena vděčností, klaněním, díkem, touhou a prosbou, Pán osvítí, posilní schopnosti naší duše přijímající Krista, aby se mohl celý člověk pod vedením duše stát podobným Kristu, podobně všechno dávající nebeskému Otci.

Je to úkol dobrého svatého přijímání, abychom vcházeli uvědoměle ve společenství s obětí Kristovou, s obětovaným Ježíšem. Jistě že stačí k dobrému svatému přijímání vědět, že se jedná o pravé Tělo Páně a mít správný úmysl, přijímat Tělo Páně jako pokrm duchovního života. Ale tento duchovní život právě znamená plnění vůle Boží. A Bůh žádá od svých dětí, které vede dále a hlouběji, a svatým přijímáním jsme uváděni hlouběji a dále, ve společenství s Kristem, abychom chtěli posilněni Kristovým obětovným Tělem po vůli Otcově podobně takto plnit vůli Boži, křižovat svou sebelásku a podávat se takto v oběť Bohu skrze plnění Boží vůle.

Čím uvědoměleji budeme přijímat Krista a čím uvědoměleji budeme chtít ovoce tohoto přijímání, tím silnější budou jeho účinky v nás. B.

+++

Dno musí být křehké

jen tak snese tíhu hlubin

a pouze kam nejsou stopy

jsme překročili práh

a jen místo kde oko bez slzy nedohlédne

můžeme vidět

a je cosi mezi každým probuzením

když andělé kolem obcházejí

a času něco chybí

a tehdy žijeme blízko

blízko odkud?

Jan Prachař

+++

VLASTNÍ SMYSL SVATÉHO PŘIJÍMÁNÍ

Sv. Tomáš učí, že svaté přijímání nelze obětovat za jiné. Možno obětovat účinky naší zvláštní vroucnosti, zbožnosti při svatém přijímání. Ale jinak je svaté přijímání osobním nasycením Nejsvětějším Tělem Páně, k udržení a rozmnožení nadpřirozeného života synovství Božího, které nám bylo zjednáno obětí Těla Páně na kříži.

Svatým přijímáním vcházíme ve společenství s Kristovým životem, s životem, který byl od Vtělení ke Golgotě jedinou obětí vůli nebeského Otce. Přijímáme Tělo Páně, vcházíme s ním ve svaté životní společenství, abychom uskutečnili ze svého celého života jedinou oběť, jedinou bohoslužbu a jedinou bohopoctu.

Podobně také je třeba chápat myšlenku, která se rovněž častěji vyskytuje v poslední době: přijímat ke cti P. Marie a podobně. Tohle si žádá teprve teologického osvětlení. Jinak se to stane frází, která ještě více odsune vlastní účel a smysl svatého přijímání, svatého společenství Kristova. Můžeme přijímat ke cti P. Marie v tom smyslu, že si budeme s vděčností připomínat, že přijímáme Tělo, kterého se dostalo Kristu, Církvi i nám z blahoslavené P. Marie. Nebo dál, že při sv. přijímání budeme prosit Ježíše, aby oslavil stále více Pannu Marii, aby se stále dokonaleji naplňovalo její proroctví, že ji budou blahoslavit všechna pokolení. Nebo ještě, že každým svatým přijímáním oslavujeme a tedy výslovně si to chceme také uvědomit, účast. Matky Boží na skutečnosti Těla Páně fysického a tedy i svátostného.

Když si však věřící neuvědomí smysl a dosah této formule, obětovat svaté přijímání ke cti Panny Marie, přibude o jednu nepochopenou frázi, která zase o kousek dále zatlačí vlastní účel svatého přijímání Těla Páně k udržení, posílení a rozmnožení naší účasti na svaté oběti Kristově a jeho účincích. B.

+++

A CHTĚLI SPOČINOUT

zůstat v nelistí

každý v jiných dveřích ale u jednoho stolu

u kávy upíjet čas

podat si ruce nedotčením

chvílí tisknutou čtyřmi stěnami

byli moc blízko a příliš daleko

a čehosi ještě

Jan Prachař

+++

RŮŽOVÉ ZASLÍBENÍ

Když kvetou růže, trny dusí je,

tak jako Terezii z Lisieux.

Byla jen tichou karmelitkou,

nezvolila si misie,

život byl pro ni úvodem a nitkou

к jediné, pravé skutečnosti,

к zrození do věčnosti.

Nestála o světský doprovod,

o ulehčení poslání a služby.

Ježíš byl smyslem její tužby.

Existuje snad jiný pevný bod?

A drobné ústrky i oběti

přinesla darem Dítěti.

Život cezený přes bolest je splétán na korunu

nebeských vavřínů projevujících se na zemi v podobě trnů.

Co bylo pro Terezku útěchou nejbližší?

To, že ji Ježíš brzy vyslyší.

Protrpěla se bez pocty a lesku

až к absolutní lásce nejvyšší,

přímo к Božímu trůnu.

Každý má jinou osudovou stezku.

Terezie šla cestou nejtišší.

Když dorostla až na světici,

svázala růže na kytici.

Kvetoucí plátky v perlách rosy

na tácky modliteb padají jako losy

těm, kteří u ní prosí.

Když říjen otevírá dveře,

ovadnou šípkové keře

v den Terezčina svátku.

Později na nebi však rozkvétá

betlémská kometa.

Spleť bludných pěšin rozplétá

a ukazuje cestu к Jezulátku.

Když lidé do Betléma dary přinesli,

znovu se modlí o přímluvu

к Terezce, jež je nejblíž u jeslí,

povýšena na Ježíškovu chůvu.

Vlasta Tylová

+++

ÚČINNOST SVATÉHO PŘIJÍMÁNÍ

Kdybychom znali jiné slovo pro svátost oltářní jakožto náš pokrm, kdybychom aspoň věděli, že se nazývá latinsky communio, společenství, vybízelo by nás každé spojení se svátostným Tělem Kristovým k živému otvírání se přijímanému Ježíši. Velebná svátost nás činí podobnými Kristu trpícímu, protože jsme přijali tělo, které bylo obětováno. Spojuje nás s vrcholnou láskou Otce nebeského a jeho Syna, který se takhle snížil a takto obětoval.

Nedejme se mýlit svými city právě tak jako jich nedostatkem. Tělo Páně je pokrmem celé naší duše, ne pouze našich citů. Máme jej přijmout nejenom do ctnosti zbožnosti nebo nábožnosti, nýbrž především lásky, která se otvírá, dává, vychází ze sebe. Toto je pravá láska, ne pouze přetékání citů. Když chceš být Kristova, když chceš jeho vůli, chceš jeho kříž, hle, to je láska, při tom ti srdce může krvácet, a nebo být pusté a studené stran tvých citů.

Když přijímáš s vírou a když přijímáš láskou, uvádí tě svaté přijímání ve společenství s Kristem. Vcházíš ve společenství s jeho tajemstvími, s jeho nesmírnou láskou. Svaté přijímání je již jakýmsi úvodem k životu mystickému, protože však většina křesťanů přijímá Krista jen citem, nebo jen ctností, nábožností, a ne pohotovostí své víry a lásky, otevřením celé bytosti, proto je tak chabé působení Těla Páně. Působí svou silou, ale ty se mu musíš otevříti. Toto je nutný předpoklad. A jak se mu otevřeš láskou, jak vyprázdníš při tom svou sebelásku, jak se pozvedneš od lásky nižší, tím více tě naplní láskou svou, tím více tě pozvedne a promění.

Proto je tak důležité díkůvzdání, vnitřní modlitba po svatém přijímání.

Otevři mu svou duši, sebe celého, když je v tobě, a přijmi jej a jeho tajemství a zamysli se nad touto nepochopitelnou láskou, vžívej se do ní, ztrácej se v ní. B.

+++

BÝT SÁM

z místnosti do místnosti

pak ven a obcházet dům

tam a zase zpátky

přepočítávat dveře

vědět že stále

budou jedny chybět nebo přebývat

a proto nikdo nevejde  -

aniž by předtím neseděl u stolu

Jan Prachař

+++

„KANONIZACE“ VÁCLAVA HAVLA

První prezident České republiky Václav Havel těsně před Vánocemi 2011 zemřel. Článků o jeho významu pro náš národní, duchovní i politický život již byla napsána spousta. Nechci proto přidávat k nim další. Nelze si ale odpustit poněkud jinou reflexi, jež téměř nikde nezazněla.

Nejprve však ono pavlovské „komu čest, tomu čest, komu úctu, tomu úctu…“. Havel byl nepochybně významným státníkem a odvážným bojovníkem za svobodu v době komunistické totality, jedním ze zakladatelů Charty 77. Bolševický režim ho několikrát věznil, i když je nutno objektivně říct, že Havlův kriminál se nedal srovnat s káznicemi a koncentračními tábory 50. let. V pohnutém roce 1989 se stal symbolem tužeb všech slušných osob této země po jiném, lidštějším politickém systému než komunismus. Nebudu se zabývat otázkou, jestli právem či neprávem, rovněž tak se nechci dotýkat otázky, jestli se tyto tužby splnily či nikoliv (to by vydalo na jiný, obsáhlejší článek). Je pravdou, že v některých případech Havel dopomohl k vítězství právu a spravedlnosti, například v dílčích kauzách jistých restitucí církevního majetku apod., což mu jistě Pán nezůstane dlužen.

V dětství byl pokřtěn, biřmován a přijal první svaté přijímání, jak tvrdil kardinál Duka a jak by to mělo být ověřitelné z matriky křtů a dalších dokumentů. Jeho životní partnerka Dagmar, s níž žil ve hříchu, protože byla v minulosti církevně oddána s jiným mužem, jenž dosud žije, si přála katolický církevní pohřeb, který mu nebyl odepřen, i když praktikujícím katolíkem ve svém dospělém věku nikdy nebyl a katolickou víru nevyznával. 

Tím nejhorším ale, s čím nemůže pravověrný katolík nikdy souhlasit, je všestranná glorifikace zesnulého exprezidenta, která při pohřbu zazněla nejen od reprezentace státu, nýbrž i Církve. V této polyfonii krasořečnických chvalozpěvů se téměř vytratily výzvy k modlitbě za spásu duše tohoto muže, ačkoliv právě toto on potřeboval nejvíce ze všeho – a to jednak jako každý zesnulý, jednak i vzhledem ke svým hříchům, které byly veřejně známy a jež mohly povážlivě ohrozit jeho spásu.

 „De mortuis nihil nisi bene“ – o mrtvých nic než to dobré. Tak velí slušnost a pieta k zesnulým. Nebylo by zajisté vhodné, aby na pohřbu někdo vypočítával Havlovy hříchy – to se při těchto příležitostech skutečně nedělá – ale modliteb za spásu duše není nikdy dost. Proč se k nim v katolickém prostředí nevyzývalo, proč se i česká církev připojila ke všeobecnému chóru politicky motivované spontánní „kanonizace“, ačkoliv jí bylo velmi dobře známo, že Havel nežil v osobním a rodinném životě v souladu s Desaterem, že nevěřil v Božství Ježíše Krista, že tíhl více k buddhismu než ke katolickému křesťanství, což dokazuje setkání s dalajlámou krátce před smrtí, že zemřel nezaopatřen, ačkoliv možnost tady byla? To všechno jsou skutečnosti, které se mohly stát závažnou překážkou jeho spásy, proto Havel potřeboval tím spíše a tím více naše modlitby, aby mu všemohoucí Bůh byl milosrdným Soudcem.

Tato „spontánní kanonizace“ nebyla však pouze specifikem pohřbu Václava Havla. Velmi často odchází nevěřící člověk z církevního pohřbu s dojmem, že katolíci už přestali věřit v peklo a možnost věčného zatracení, ano, i v očistec a nutnost proseb za zkrácení či zmírnění trestu za hříchy. Jen zřídkakdy se toto zdůrazňuje a k tomu vyzývá. To, co na pohřbech slýcháme, jsou velmi často oslavné řeči, z jejichž kontextu lze vycítit, že nebožtík je „zcela určitě“ v nebi. Jako by očistec nebo dokonce peklo vůbec neexistovaly, proč by tedy náš zesnulý potřeboval ještě modlitby za spásu své duše?

Nechci nikoho adresně obviňovat, nemohu se ale zbavit dojmu, že tato neomodernistická mentalita, jež sice očistec a peklo teoreticky nepopírá, ale v pastorační praxi s nimi vůbec nepočítá, se podepisuje na značné části církevních pohřbů naší země, což nezůstalo bez vlivu i na pohřební obřady s Václavem Havlem a na všechno další, co je provázelo. Očistec a zejména potom peklo pozvolna mizí z našeho náboženského slovníku. Bůh je láska, proto je téměř nemožné, aby někdo byl zatracen nebo nějak příliš trpěl v očistci, taková představa se stále více zapisuje do povědomí současných katolíků. Pak ale není také důvod, proč usilovat o ctnostný život, když stejně všichni skončíme v nebi…

 Pozitivum Havlova pohřbu je pouze v tom, že tuto bolestnou slabinu současného katolicismu odhalil v plné nahotě. Poučíme se z toho nebo zůstaneme raději dále vězet v pohodlném zavírání očí před realitou očistce a pekla?  Radomír Malý

+++

Malé ohlédnutí na ulici

Šel pomalými, unavenými kroky, podél zdi kostela. Jeho ruka se občas odrazila od zdí domů, vedoucích ho neomylně na Římské náměstí. Zpomalil ještě více své kroky a obrátil hlavu ke slunci. Měl rád to teplo, které mu tak příjemně, zahřívalo jeho staré tělo. Bolest na hrudi, pomalu ustupovala. „To už je ale roků", nedalo mu to, aby si těžce nepovzdechl, při dávné vzpomínce. To už je roků, co tudy procházel, jednoho zimního podvečera. „Ale jako by to bylo včera", pomyslel si.

Tehdy silně sněžilo. Sněhové vločky si něco důležitého mezi sebou šeptaly, než měkce dopadly a Římské náměstí se ozdobilo bílou pokrývkou, která s přibývajícím setměním, dostávala jemně namodralý nádech s diamantově se třpytícími krystalky, namrzajících sněhových vloček. Utichal lomoz města a on se zaposlouchal do podmanivě bzučící melodie, sněhem utlumeného, elektrického světla, pouliční lampy. Něco tajuplného se vznášelo kolem. Z očí se mu náhle spustil vodopád slz. Nevěděl, proč tomu tak je, ale nebránil se tomu, neboť mu bylo neskutečně krásně. Bál se dýchat. Bál se pohnout.

Ozvaly se ale sněhem tlumené kroky, přicházejícího chodce a on uslyšel i náhle se navracející hluk města, který ještě před malou chvílí nevnímal. Chodec přešel kolem něj a i on se vydal sněhem za ním, přes náměstí. Něco ho přimělo, aby pomalu, za chůze, doširoka rozpažil ruce a uslyšel, „poneseš můj kříž, po celý svůj život".

„Ano, tak to tehdy bylo", pokývnul si pro sebe zamyšleně. Levou rukou mu projížděla stále sílící bolest. „Myslel jsem, že to na sluníčku přejde", povzdechl si mrzutě.

Jako by ho náhle cosi strčilo do zad, až celým tělem, nečekaně poskočil dopředu. Jeho ruce se rozlétly do stran a spolu se silnou svíravou bolestí na hrudi, uslyšel, „ poneseš můj kříž, po celý svůj život". Ustrnul na místě s rozepjatými pažemi.

„Bože"!

Chtěl to zakřičet, ale nemohl se nadechnout

Kolem něj proudil dav lidí, spěchajících do Vaňkovky a na Hlavní nádraží. Občas na něj někdo nechápavě pohlédl, proč stojí uprostřed rušné Josefské ulice s rozpaženýma rukama. Hleděl upřeně na velký plechový kříž, stojící v zákoutí, před kostelem sv. Josefa. „Bože, co mi chceš"?

Mohli by zaslechnout kolemjdoucí, kdyby se pozorně zahleděli, na jeho tiše se pohybující rty . „A proč až teď"?

„Nevyčítej", slyšel povědomý mu hlas.

Někdo ze spěchajících chodců, ho odstrčil na sluncem rozpálené, železné dveře kostela.

„Ještě máš chvíli, abys pochopil, že můj kříž, je má láska k tobě, bratříčku".

Opřel se oběma rukama o dveře, aby neupadl. Do dlaní se mu vpálily sluncem rozžhavené, ze dveří vyčnívající, železné hřeby s hlavicemi ve tvaru květu. Neodtrhl z nich ruce.

„Kristovy rány ", napadlo ho. Jak já je miluju. Pocítil, že ne on, ale jeho srdce promluvilo.

Z posledních sil se ještě stačil radostně pousmát. „Můj kříž, je má láska k tobě", zašeptal téměř

bezhlasně. Cítil, jak se mu hřeby propalují dlaněmi.

A v okamžiku, kdy jimi prošly, uslyšel to sladké zvolání.

„Vítej doma, bratříčku"!

Svodka událostí hlídky městské policie Brno - střed, ze dne . Hlídka byla přivolána lékařem rychlé záchranné služby v čase na ulici Josefskou k případu náhlého úmrtí občana....Po předběžném ohledání lékařem, byla konstatována smrt pravděpodobně z důvodu infarktu. SJ

+++

VOLÁM TĚ

JSEM Elohím

JSEM silný Abir

JSEM Adonai tvůj Pán

JSEM vševidoucí El - Rui

JSEM tvůj Bůh z Betelu

JSEM Strach Izákův

JSEM Bůh Šémův

JSEM Zebaot Bůh zástupů válečných andělů

JSEM ten který JSEM

Slyším tě Pane

Jsem zlý Kain

Jsem poslušný Ábel

Jsem věrný Jób

Jsem mocný David

Jsem moudrý Šalomoun

Jsem zrádný Jidáš

Jsem nevěřící Tomáš

Jsem Tvůj sluha Mojžíš

Jsem Tvoje skála Petr

Mluv, poslouchám...

+++

TA RADOST TĚ NEZABIJE,

když tvé srdce pro MĚ bije.

Pohltí tě moře něhy, po němž můžeš plout,

jako loď, do jejichž plachet, vítr lásky bude dout.

Budeš rybou hbitou, co v tom moři žije, perlou vzácnou, milou Bohu.

Pros MĚ, ať ti к tomu, dopomohu.

J.S.

+++

KAM BYL ZÍTŘEK

roztříštěný džbán vzpomínky

stopy jako střepy se rozléhaly

před ním v bosé noze

když kohout zazpíval v krajinách za dveřmi

a ozvěna prošla do jeho cest cest svržených

cest listím svátých cest obtěžkaných kameny

a přece cest které každé ráno

smáčela rosa

Jan Prachař

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

MYSTIKA LÁSKY

5. Pohotovost Mého Srdce

Divíš se pohotovosti Mé lásky, se kterou se z Nejvyššího stávám nejnižším? Vždyť to konám a snáším jako Nejsvětější Srdce. Proto tak spěšně odkládám celý vlastní majestát i důstojnost. Každé dobro má vlastnost, že se sděluje. Čím větší je dobro, tím více se sděluje a dokonaleji se předává. Jako vrcholné Dobro přetékám dobrotou. Pronikám jasnozřivostí a působím ve vůli. Nic ani nikdo jiný, než ohnisko a propast lásky, nevítězí u Mne rychleji. Z lásky k tobě se v jediném záblesku navěky snižuji a pokořuji, takže můžeš zakusit, že se Moje plnost prudce rozlévá na tebe a rázem se ti ze své výše přibližuji. V krajní nouzi okamžitě vybíhám se ze svého ústraní, abych se k tobě přidružil. Bleskovost lásky Mého Nejsvětějšího Srdce směřuje právě k tobě, Jsi Můj obraz, třebaže jsi kvůli svým hříchům rozmazaný, ošklivý a ohyzdný. Přidružuji se k tobě, ale ne tak, že bych tě nechával v tomto stavu, nýbrž abych tě obnovil, tedy znovu učinil z ošklivého krásným a z ohyzdného vzhledným. Když se po svém marnotratném trmácení světem pokorně a s lítostí vracíš do Mého domu, běžím ti naproti. Spěchám tě obejmout a políbit, a přikázal služebníkům: „Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen“ (Lk 15, 20-22).

Neváhám, neotálím. Spěchám. Zamiloval jsem si tě závratnou láskou, propastnou láskou. Kvůli tobě na sebe přijímám tvoje ubohé tělo a v něm se vydávám jako oběť za tebe. Přijímám tě na milost, sebe ničím a dávám pokořovat a umrtvovat, tě povznesl. Kvůli tobě ničím svou velebnost, abych tě naplnil božstvím. Sestupuji až k tobě, abych tě povznesl ke Mně. Není otce, ani matky, není přítele ani nikoho, kdo by tě tak miloval podobnou láskou.

Chci svou žhavou a planoucí láskou očistit tvou duši ode všeho, co je pod nebem, abys naplno přilnul k Mému Nejsvětějšímu Srdci a těšil se, živil a opájel jen sladkostí Mé něhy .

Dobře vím, jak je šťasten ten, kdo dosahuje vytouženého dobra, sotva cítí prudkost Mého Nejsvětějšího Srdce, jež každodenně prozařuje tvoje srdce paprsky Mé nesmírné lásky. Okamžik za okamžikem léčí v nemoci tvou duši. Odhaluji tvému srdci tajemství Mého Nejsvětější Srdce. Živím a zahřívám tvou duši a dávám jí radost a sílu. Mou milostí posvěcující přetavuji tvou nesmrtelnou duši v něco úplně nového, takže už je více Moje, než tvoje, a přesto o ni nepřicházíš.

Jak sladké je milosrdenství a něha Mého Nejsvětějšího Srdce! Smíš to požívat právě ty, kdo nemiluješ nic kromě sebe a na nic netoužíš ani pomyslet kromě svého užitku. Tak velká je prudkost lásky Mého Nejsvětějšího Srdce, že ti vybíhám v ústrety, abych tě pozval k lásce. Spěchám tě povzbudit, abych tě přitáhl k sobě. Není většího pozvání, povzbuzení a přitahování k lásce než Moje předcházení v lásce, protože tvá duše, až dosud strnulá a uzavřená do sebe, nebo snad jen toužící po lásce, se pojednou otevírá, když zakouší, že je milována.

Třebaže tě od věčnosti nevýslovně miluji, přesto poznáváš Mou žhavou lásku ve svém ledovém srdci, zamrzlém ve hříchu, s velkým zpožděním. Třebaže jsi toužil po Mé lásce, kterou ti nezištně dávám, přesto Mi dlouho odmítáš dát svou lásku. Spěchám ti rychle na pomoc, sotvaže shledávám tvé zklamání ze sebe sama. Jen spatřím tvou ochotu vydat se do služeb Mému Nejsvětějšímu Srdci, rychle ti mířím v ústrety, protože tě už nemohu přestat milovat. Prudkostí své lásky Nejsvětějšího Srdce přitahuji tvou nesmělou duši, aby si Mě zamilovala. Sotva vidím tvou ochotu do krajnosti sloužit Mému Nejsvětějšímu Srdci, chytám tě přátelsky do náruče, abych tě přitáhl k životu ve věčné lásce.

+++

ZASVÍTÁVÁ

V hodině kam člověk neví

je-li živ či mrtev

na zemi zůstává mezera po chybějícím listí

svátém v hodině

kde čas trval dlouho     než byl zapomenut

v hodině mlčení

svíce dohořela hvězdy

tenká ozvěna přechází pole

stárnou až naše stopy

hodina rozvázaného anděla

Jan Prachař

+++

CO PRÁVO DÁVÁ MI

Odvážit se ke zpěvu

V blízkosti andělů

Jen tvoje vybídnutí

Jak já buďte dokonalí

Láska vane si kam chce

Vždy zdá se být kde má

Snad aby svědčila o našem klopýtání

Dva kroky vpřed ke druhé tváři

A tři nazpátek do samoty

Když vyjdem na tenký led

Žádné ty tam samo neobstojí

Leda by zpívalo zpěv nevalné ceny

O kráse zpodobení s třemi

V bytí jediném

Jana Lopourová

+++

Zprávy: Ve dnech 11.března - 25.března se konalo v Brněnském angeliku SETKÁNÍ MEZI UMĚNÍM. Setkali jsme se s výsledky tvůrčí činnosti skupiny mladých nazvané SLEPÝŠI. Nevidomí sochaři podle vedením manželů Axmanových průkopnicky ukazují světu, tápajícímu v moderní krizi, nové obzory.

V sochařských výtvorech nevidomých umělců ze sdružení SLEPÍŠI se mám představilo něco neobvyklého a průkopnického. Během dvacátého století prošlo moderní umění rozkladem formy i obsahu, až se posléze ocitlo ve slepé uličce nefigurativní tvorby. Pro současné umělce není možný krok zpátky, takže by se obraceli pro novou inspiraci k dějinám umění. Proto mnoho současných umělců jen přešlapuje na jednom místě. Učeně se tomu říká postmodernismus, ale je to vlastně bezvýchodné potácení se na jednom místě, totiž na střepech minulého umění. Kdy a jak se vlastně má zrodit něco nového pro třetí tisíciletí? Osobně se domnívám, že nová norma budoucího umění se zrodí návratem umělce k přírodě, ale především k jejímu neviditelnému Stvořiteli, kterého nikdy nikdo neviděl, a ten sám bude pomáhat umělci v jeho projevu, protože touží po svém zjevení. A dnes přicházejí sochaři sdružení SLEPÍŠI, kteří jsou nevidomí, takže jsou zcela nezávislí na dějinách umění, a jsou víc, než kterýkoli z umělců nadaných také zrakem, závislí víc na tom, co vidí svým srdcem a co si vlastníma rukama ohmatají na okolním stvoření. 

V Brněnském angeliku jsme měli příležitost vidět jejich portréty, které leckdy nesou výrazné rysy hlubokého psychologického procítění a empatie. Viděli jsme však také jejich sochy a sousoší, zpodobující náboženské a biblické náměty. Jejich křížky s ukřižovaným ukazují podání, které evokuje tvorbu předrománskou i velkomoravskou, třebaže ji autoři nikdy nemohli na vlastní oči spatřit. Snad se v tom jasnozřivě prodírají k uplatnění jisté archetypy.  Velkou úlohu v tom však také plní osobnost jejich nadaného učitele, Štěpána Axmana, který se ve sdružení SLEPÍŠI  obětavě věnuje rozvíjení skrytých hřiven těch, kdo mají jen o maličko méně darů, než ostatní lidé. Zatímco většina lidí pokládá ztrátu zraku za největší životní handicap, mnozí svěřenci pana Axmanna dokáží pod jeho osvíceným vedením, že jsou bohatší, než ti, kdo se pokládají vidoucí. Každopádně tito zdánlivě nevidomí ukazují cestu vidoucím umělcům, potácejícím se ve slepé uličce moderního a postmoderního umění. A co víc? Ukazují cestu lásky k trpícím a postiženým, protože bez velké lásky se nedá nic velkého vytvořit. + Ve dnech 8.4.2012 – 22.4.2012 se v Brněnském Angeliku uskutečnilo SETKÁNÍ MEZI UMĚNÍM s označením I TEBE VZKŘÍSÍM.  Cílem akcí Brněnského angelika není pouhé výstavnictví, nýbrž evangelizace uměním a setkání lidí mezi uměním s křesťanským námětem. Přitom se klade důraz na co nejširší sdělnost figurativního křesťanského umění tak, aby oslovovalo co největší počet návštěvníků. Setkání mezi uměním jsou tématicky zaměřeny na události církevního roku, totiž na náboženské motivy, tentokrát velikonoční. Zkušenosti ukazují, že nosnou částí každého setkání musí být figurativní díla s jasným křesťanským námětem, sdělná většině návštěvníků a také jejich komunikativní autoři, osobně se všeho zúčastňující a rozmlouvajícího o daných křesťanských námětech s návštěvníky. Kvůli rozmanitosti vkusu návštěvníků se vždy snažíme o autorskou různost a smíšenost. Tentokrát se zúčastnilo 16 výtvarníků. Návštěvnost této výstavy byla překvapivě vysoká –průměrně asi 80 návštěvníků denně. Bl.Otče Hyacinte Maria Cormiere OP, díky za tvé přímluvy a prosíme o další pomoc zvláště ohledně našeho Theatrum divinum.

+++

Zprávy: + Každé pondělí v 19,00 hod. CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA, Brno, sv.Michal.

+++

 

TOPlist