ÚNOR 2015

 

Ročník XXI., číslo 2 .                                                                                                                         únor 2015

Obsah: P.Kroupa,Varhany,Matta el-Meskin,Modlitba, Vyhledávat sám sebe znesvěcuje modlitbu, TB,Zkoušky krásy, J.E.Lopourová,Bohyně tolerance, B,Skryté nebezpečí pýchy, TB,Vítězství krásné záliby. Bůh využívá modlitby,  Brněnská akademie duchovního života ct.Patrika Kužely, osvětimského mučedníka, P.Kroupa, Sv.Agátě, Je smutno,                                                                                                                                                                 , 

VARHANY

CHVÁLE PÁNA

SKŘIVANÍ

PÍSNĚ RÁNA

 

ŠUMĚNÍ

MOŘSKÉ PĚNY

I SLZY

MAGDALENY

ÚTĚCHU

V BOUŘÍCH NITRA

JIŽ BŮH DÁ

DNES I ZÍTRA

 

V TĚCH TÓNECH

DUŠE KLEČÍ

SVÉ CHORÉ

TOUHY LÉČÍ

Pavel Kroupa

+++

MODLITBA, PRAMEN SÍLY PRO DRUHÉ

Povšimneš-li si, že máš během modlitby radost ze společenství s Kristem, a jsi-li shledán hodným nést jeho kříž, neznamená to, že tvá modlitba dospěla ke konci. Naopak, jedná se o pozvání, abys byl pomalu zasvěcen do tajemství modlitby, které překonává lidské chápání. Tehdy objevíš, že tvé modlitby se stávají pramenem duchovní síly pro druhé. Ten, jemuž Ježíš svěřuje tajemství svého srdce a své poslání vůči hříšníkům, ten od Krista přijímá moc přivádět k dokončení jeho dílo a žít z jeho lásky.

Ten, kdo miluje hříšníky tak, jak je miluje Kristus, kdo se účastní utrpení chudých a nemocných, kdo je připraven vynaložit pro ně své síly, ten je také schopen se za ně modlit a obdržet pro ně uzdravení, útěchu a pomoc.

Pozvedne-li se modlitba na úroveň Boží lásky prostřednictvím vytrvalé poslušnosti Duchu a stane-li se společenstvím s Kristem, taková modlitba získává moc a účinnost, takže se pro ostatní může dokonce stát pramenem duchovní pomoci, útěchy a péče. Taková modlitba dokonce může pro druhé vydobýt odpuštění hříchů. Sjednocuješ-li se v modlitbě opravdu s Kristem, pak získáváš schopnost postavit se na místo hříšníka jako někdo, kdo je připraven vzít na sebe jeho hřích a slabost a snášet na jeho místě veškerou nápravu a každý trest. Touto svou ochotou a sjednocením s Kristem tedy získáváš schopnost žádat pro druhé odpuštění jejich hříchů, a toto odpuštění také obdržet. Tvá modlitba tak získává nesmírně důležitou úlohu ve spáse ostatních lidí, odpuštění jejich hříchů a zjevení Božího milosrdenství těm, kdo jsou od Boha vzdáleni kvůli lhostejnosti či neznalosti. Taková modlitba se tak stává pevným základem kázání a tajemnou silou, která předchází Slovo a připravuje srdce, aby přijalo odpuštění a spásu. Pamatuj si, že jediný křesťan, který se horoucně modlí ve svém pokojíku v tajnosti, může svým sjednocením s Kristem zajistit spásu množství lidí. Matta el-Meskin

+++

VYHLEDÁVAT SÁM SEBE ZNESVĚCUJE MODLITBU

Modlitba dosahuje stupně autentické čistoty, když při ní zcela zapomínáš na sebe. To znamená, že se vědomě namísto toho, aby ses zajímal sám o sebe, raději staráš o potřeby, úzkosti a spásu druhých. Stupeň dokonalé čistoty modlitby odpovídá stupni dokonalé lásky. Láska je skutečně autentická, pouze když „nemyslí jen a jen na sebe" (i Kor 13,5). Zajímat se jen o sebe a o své duchovní či hmotné potřeby - to je známkou nedokonalé lásky a v důsledku toho i nedokonalé modlitby. Příčina toho všeho spočívá v nedokonalosti tvého vnitřního poznání Krista a tvého spojení s ním. Ježíš řekl: „Nehledám vůli svou..." (Jan 5,30); „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život" (Jan 15,13); „Kdo má svůj život rád, ztratí ho" (Jan 12,25); „Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují" (Mt 5,44). Zapomnění na sebe začíná úsilím vůle. Ale když v něm upřímně před Bohem vytrváš, Bůh ti to dopřeje jako zdarma daný dar. Svůj vlastní zájem tedy přestaneš vyhledávat spontánně, a namísto toho budeš hledat zájmy druhých (Flp 2,4). Necháš-li dobrovolně při modlitbě stranou své vlastní potřeby a budeš-li nacházet svou jedinou radost v tom, že žádáš, prosíš a plýtváš sebou ve prospěch druhých, Bůh se o tebe začne starat sám a převezme zodpovědnost za celý tvůj život z hmotného i duchovního hlediska až do nejmenších detailů. Jinak řečeno, když se staráš o druhé, Bůh se stará o tebe, a když svou modlitbu omezuješ na prosby a přímluvy za potřeby druhých, Bůh uspokojí tvé potřeby, aniž bys jej o ně prosil. Takto se modlitbou uskutečňuje Boží plán spásy, o němž Ježíš řekl svým apoštolům:,Jděte, získejte za učedníky všechny národy" (Mt 28,19).

Otevírá-li se tvé srdce Bohu, Bůh ti stačí, a pro sebe nemusíš žádat vůbec nic. Pokud se tvé srdce Bohu dosud neotevřelo, máš zapotřebí spřátelených srdcí, aby se vylévala před Bohem v tvůj prospěch, aby tě Bůh vyslyšel díky horlivé modlitbě tvých bratří.

Pokud jsi poznal Boha a zamiloval sis ho, jsi před Bohem zodpovědný za bratra, jehož srdce se Bohu dosud neotevřelo. Bůh přichází k hříšníkům, kteří se ztratili a jsou od něho daleko, prostřednictvím modlitby těch, kdo takového člověka milují a jsou mu nablízku.

Ti, co si zamilovali Krista a jsou mu věrní, se na zemi stávají skutečnými Kristovými vyslanci. Jejich modlitbami a jejich ochotou nasadit se pro druhé usmiřují Boha s lidmi a lidi s Bohem. ,Jsme Kristovi vyslanci ... Kristovým jménem vyzýváme: Smiřte se s Bohem!" (2 Kor 5,20).

Mnohokrát se ti zdá nemožné navázat vztah s hříšníky a vyděděnci, ať už kvůli jejich nepřátelství, nebo pro ostych, jaký zakoušejí, když s tebou hovoří. Tyto překážky, které tě od nich oddělují, můžeš překonat modlitbou. Takto zvítězíš nad jejich nepřátelstvím a vyhneš se i jejich ostychu. Modlitbou se můžeš potají přiblížit jejich srdci a vstoupit do jejich nitra, aniž by si to uvědomili - tam můžeš prolévat slzy a ztotožnit se s nimi, jako bys hříšník a vyděděnec byl ty sám. A to všechno se může odehrát ještě dříve, než tě poznají a než s tebou promluví. Modlíš-li se proto z hloubi srdce, křičíš- li k Bohu a neseš tíhu jejich chyb a zmatků, Bůh je slyší prostřednictvím tebe. Ačkoli se vzpírají, lítost se zmocňuje jejich svědomí a volání, aby se vrátili, sílí natolik, že velmi rychle zamíří k Bohu i k tobě, aby tě požádali o pomoc.

Modlitba má takovou přitažlivou sílu, jíž můžeš přitáhnout bratra díky Duchu svatému. Vždyť Ježíš k sobě všechny přitahuje právě prostřednictvím Ducha (Jan 12,32) a v sobě obě části spojuje vjedno (Ef 2,14).

I ty máš dost zapotřebí, aby se za tebe jiní modlili.

Nejen hříšníci a odpadlíci mají zapotřebí, aby se za jejich obrácení a poznání Boha někdo modlil. Takové modlitby druhých lidí máš zapotřebí i ty, a koneckonců i já. Neboť příliš často zanedbáváme zpytování svědomí a vláčíme s sebou těžké viny. Neobviňujeme se kvůli nim po dlouhé roky, a to vše oslabuje náš duchovní život. Z tohoto důvodu je naše duše zbavena Boží moci i zjevného působení milosti. Hovoříme o lidských hříších, modlíme se za druhé, a přitom hřích dlí v našich vlastních údech, poskvrňuje naše myšlenky a živí naše vášně.

Máme nanejvýš zapotřebí, aby se za nás druzí vroucně modlili, aby nám Duch odhalil hříchy, jež námi vláčejí a skrývají se v našem srdci, a aby naše svědomí ovládla lítost a obrátili jsme se. Můžeme tedy přijmout Boží moc, a naše modlitby a všechna naše činnost bude oživena silou milosti. Když se za tebe ostatní usilovně a s rozlišováním modlí, znovu probouzejí tvé vnitřní já. Takové modlitby se stávají horoucími a zářícími paprsky, jež osvětlují svědomí a zapalují srdce, abys hledal obrácení a spásu. Jsou-li modlitby druhých vroucí, stávají se pro tebe jedním z důležitých faktorů obnovy tvého života, vždyť právě z nich získáváš duchovní energii.

Modliteb druhých měli zapotřebí i svatí, proroci a apoštolově. Kdyby se Ježíš nemodlil za Petra, ten by byl svým zapřením navěky ztracen a jeho víra by zhasla bez možnosti návratu (Lk 22,32). Podobně kdyby se za něj neúnavně nemodlila církev, skončil by svůj život v Herodově vězení (Sk 12,5). I Pavel si byl jasně vědom, jak je modlitba druhých důležitá, aby mohl „otevřít ústa" a zvěstovat poselství Ducha a vytrvat ve své službě. Proto nikdy nepřestával prosit všechny církve, aby se za něj modlily (Ef 6,19; Kol 4,3; Řím 15,30 atd.).

Světci, proroku ani apoštolovi tedy nemůže stačit modlitba, jíž se modlí sám za sebe nebo za svou službu. Má velice zapotřebí, aby se za něj modlili druzí, aby byl naplněn božskou mocí a aby v něm milost vzbudila nové síly.

A tak se modlitba druhých stává nenahraditelným pramenem duchovní síly pro tvoji činnost či kázání. Nakolik jsou modlitby druhých za tebe vroucí, tvá činnost se stává účinnější, a dokud někdo před Pánem vytrvale sklání svá kolena za tebe, trvá také zápal tvého konání a tvá slova získávají moc a účinnost Ducha svatého. Matta el-Meskin

+++

ZKOUŠKY KRÁSY


 

Už samo to, že člověk jako Boží obraz podle Boží podoby je, dokládá, že Bůh poskytuje člověku podíl na své ryzí věčné Kráse. Ještě větším darem však je, že Bůh učinil vykoupeného člověka Božím dítětem Tím darem činí z člověka úplně nové stvoření. Povznáší ho do nadpřirozené oblasti, kam nesahají přirozené lidské síly. Avšak tento poklad nosí v hliněné nádobě své křehkosti.

Krása Božího obrazu je účastí na svrchované Kráse Boží.

Bylo by scestné vědomě a dobrovolně postavit zásadně svou vůli, svou zálibu, své potěšení proti Boží neochvějné vůli tam, kde se jedná o prvenství Boží Krásy.

Jenom zvrácenost odtrhuje člověka od čisté Boží Krásy. Avšak ani všední dvojkolejnost, kdy by člověk vyhledával zalíbení v kráse nějakého stvoření stejně jako Boží ryzí Krásu, není maličkost.

Proč se k tomu člověk uchyluje? Opouští jasné chápání nadpřirozené Krásy Boží a následně trpí temnými prožitky krásy. Předpoklad čisté nadpřirozené Krásy znamená, že klademe Boha jako vrcholný cíl svého krásného prožívání. Všední dvojkolejnost neruší toto zaměření, pokud ve svém upínání na krásu stvoření vedle Krásy Boží nezaměřuješ všechny prostředky k tomuto cíli. Některé z těchto prostředků užíváš také pro sebe, zneužíváš jich pro sebe. Proč? Ze slabosti či závislosti na tělesnosti, z marnivosti a možná ještě z jiných důvodů. Jsou různé příčiny, proč někdo špatně užívá stvořených věcí, totiž proč jich neužívá pro Boží oslavu, nýbrž také k uspokojení sebe. Lze to vyjádřit i tak, že v úplné úchylce prožívá krásu stvoření jako by to byla sama ryzí Krása. Když se však někdo dopouští jen takové všední dvojkolejnosti, tedy prožívá krásu stvoření docela odděleně od ryzí Krásy nadpřirozené, třebaže mu Bůh zůstává ryzí Krásou.

Jak dochází k takové ztrátě řádného prožívání krásy? Prožívání nadpřirozené Krásy, kterým zakoušíš Boha jako ryzí Krásu, patří k vlastnosti vlité Bohem. Proto ji člověk ztrácí, když si sám postaví zábranu tomuto přelévání Boží Krásy do sebe. Nikdo nemůže pomoci tomu, kdo postaví proti ryzí Kráse Boží krásu sebe sama či jiného tvora nebo výtvor své ruky za poslední cíl umění.

Čím hrozivější se stává nějaký společenský režim, tím se spíše se umělci uchylují od názorné figurativní tvorby k abstrakci. Abstrakce se stává věží ze slonoviny proti ošklivosti, avšak také nejasným výrazem této ošklivosti. Boží stvoření sledované skrze dusivou a temnou atmosféru hříchu, nemůže už být pro umělce, sledujícího všechno svými smysly, zdrojem něčeho povznášejícího.

Tuto úchylnost doprovází pyšné sebezbožštění umělce, pohrdání ostatními lidmi a výzvy k ukončení jakékoli krásné tvorby. Umění pak spočívá výlučně v protestech proti starému, a vůbec proti všemu krásně zavedenému a uznávanému.

Takové hnutí nemá žádnou snahu ani v oblasti krásy, ani tvůrčí, ani kritickou. Bývají to mystifikátoři, kteří se sami mystifikují. Jejich odchovancem je Umberto Ecco. Farizejsky nabízí dílo, ze kterého si každý zájemce o umění může vybrat, cokoli chce, aby mu ve skutečnosti podstrčil úplné znevážení a znicotnění nejen čisté Krásy Boží, ale i jakékoli krásy přirozeného stvoření. To už není jen farizejství, nýbrž jidášství, satanismus v umění.

V podstatě nejde o nic nového. Nové jsou jen některé rozpadlé modely, jimiž si tito výtržníci usmysleli předvádět své popírání nejen ryzí Krásy Boží, ale také krásy stvořeného světa, prostě úplné znicotnění krásy.

Postupy předvádivých recesistů nejsou nijak nové. Pod rouškou společenské zapojenosti jsou obnovovány postupy středověkých žonglérů. Tito dvorní žongléři a šašci, pod ochranou panovníka, směli veřejně vyslovovat nejošklivější věci a dovolovat si hrubosti, a svými hříčkami urážet kohokoli. Takto utíkají od umělecké tvorby zodpovědné vůči řádu krásy a s oblibou žijí jako příživníci. Žít znamená pro ně užít si, nic si neodpírat, stát se povolným nástrojem svých nálad, afektů, pózérské předvádění pudových hnutí, předstírání hlubokomyslnosti a meditace pomocí biblických pojmů, často překrucovaných. Breton vymyslel pro takový životní postoj vzorec. Ten má odůvodňovat takový způsob života: “Freudovské podvědomí“ je prý uvolněno z rozumové nadvlády, odpoutáno od jakéhokoli záměru a je mimo řád krásy i mravní řád. Je to pouhý „zbytek myšlení“, kterého se zmocníme „automatismem“, totiž tím, že ze sebe děláme pouhé „registrační přístroje“ pudového hnutí. Tak se prý člověk dostane k původní, opravdové skutečnosti, k naprostému osvobození člověka od jakékoli zábrany a omezení. To bude prý prostředek, jak dosáhnout lidské úplnosti. Ve skutečnosti šlo jen o hru fantazie a pouhé snění v bdělém stavu. Takový „automatismus“, třebaže se někdy zdá být náhodnou kombinací, pokaždé je záměrnou konstrukcí. „Automatismus“ je vlastně záměrná nezdrženlivost vůči pudovým hnutím a vášnivým vznětům. O tom svědčí třeba Jindřich Štýrský, Toyen, či básník František Halas, pornograf (Thyrsos 1932), fanatický komunista, průkopník jazykového barbarství v poezii.

Když postavíme lidské srdce kvůli žádostivosti „do stálého podezírání", tak odsuzujeme sami sebe k ustrašené existenci bez lásky. Odsuzujeme se k následování povrchních předpisů a zákazů bez proměny srdce.

Smrt a vzkříšení Ježíše Krista jsou však účinné. Dokáží změnit náš život, naše postoje, naše srdce - i naše tělesné touhy. „Nezbavujte kříž jeho působivosti!" (1 Kor 1,17).

Surrealisté se pokusili dát svému zaměření zdůvodnění. Z tohoto hlediska se dá jejich „program“ vymezit jako soustava pokusných postupů, záměrně vedoucích k popření skutečnosti světa a k popření veškerých duchovních a lidských hodnot, ke ztrátě vlastní totožnosti člověka. Surrealismus (Breton, Aragon, Eluard, Peret aj.) je příbuzný s projevem schizofrenických úniků, jimiž se ostatně inspiruje. Po roku l930 se surrealismus poněkud změnil - namísto stavu nečinnosti, ochromení vůle, psychického uzavírání se do sebe přichází zapojené podněcování. S.Dali mluvil o kritické paranoi. Paranoik se nespokojuje s provokativní předvádivostí a pózérstvím vůči okolí, nýbrž chce přetvářet svět podle své úchylné touhy.

Jak se tato přetvářející činnost děje v surrealismu? Je vlastní zejména malířství a jistým výtvorům „surrealistických předmětů. Jsou to umělé a zcela zvláštní věci. Příznačné je u nich nevhodné či nezvyklé umístění, resp. „vykořenění. Cílem těchto pokusů je vzbuzovat snový účinek zkušenosti. Posledním cílem je „soustavně vyvolávat zmatek“ a přispívat k úplnému znehodnocení skutečného stvoření. Jsou to nesmyslné hříčky, úchylky. Různé předměty jsou násilně vyrvány ze svého přirozeného prostředí a umístěny do prostředí jim jasně cizího. Takové nesmyslné věci jsou způsobem, jak okázale popírat přirozený řád, vložený Stvořitelem do přirozenosti člověka a celého tvorstva. Lze to považovat za projevy předjímání případné osobní úzkosti, zážitků nevolnosti a nicoty, za projevy soustavného „odlidšťování“. „Odlidštění umění“ znamená umění pojaté jako ryzí hra, aniž se věnuje sebemenší pozornost lidským obsahům.

Surrealistická hra však je ostře protikonvenční. Surrealistické „odlidštění“ usiluje o náhlou násilnou změnu okolí. Okolo r. l930 vstoupila velká část surrealistů do komunistické strany (Breton spolupracoval s Trockým), jiní sympatizovali s nacismem nebo fašismem. Ale nikde nejsou na svém místě. Všude působí jako cizorodé, vykořeněné těleso.

Surrealismus prosazuje ideu „nadskutečna“. V tomto postoji a názoru ztrácí své hranice především sám člověk, jeho životní prostředí, věci a jevy, ba i samotný prostor a čas. Surrealismus programově zavádí relativismus, kdy všechno je v neustálém pohybu, stále se to znetvořuje, míchá, rozplývá. Člověk, společnost a krása nemají žádné trvání. V dílech Salvatora Dali se skutečnost nesmyslně rozlévá a roztéká na všechny strany a ztrácí se divákovi před očima.

Surrealisté zřejmě poznali přirozené vytržení, v němž se lidská duše jakoby ponořuje do svého pramene, a ze které vychází obnovena a posílena pro své vlastní poslání, a vlastně je to opojení vlastní pýchou. Upadli však do ní jako do pasti, protože se postavili proti nadpřirozené autoritě, proti samotnému Boha. Pyšně hledali pramen poezie pouze v přirozeném vytržení, ale zároveň od vytržení vyžadovali to, co lze čekat od svatosti, aniž však vykročili cestou svatosti, na níž se člověk bytostně něčemu zasvěcuje, odevzdává či daruje sám sebe svrchované kráse Boží. Nejprve uvalili toto břemeno na přirozené vytržení. A když nedosáhli toho, co si od tohoto slibovali, tak začali samo přirozené vytržení podceňovat. Nové zoufalství je pak vrhlo do dalšího duchovního bloudění.

Surrealismus, dadaismus, ale i pop-art, futurismus, poetismus a další jim příbuzné směry v umění tvoří vlastně různé projevy „uměleckého okultismu“ či „okultismu v umění“, což koneckonců vede k vyvolávání zlého ducha, ďábla. Zneužívají umění tak, že se z kulturního díla stává okultismem, prostředkem okouzlujícím lidské smysly a svádějícím autora díla i příjemce takového díla k vyvolávání zlých duchů, k satanismu. Samoúčelným pěstováním těchto postupů upadá umělec, umění i jeho obecenstvo do slepé uličky lidského odcizení se především kráse, životu, ba i samotné skutečnosti, pravdě a dobru, a konečně i jejich nadpřirozenému Původci.

Zadíváme-li se na obrazy tohoto umění, často se nás bolestně dotkne, jak málo úcty a láskyplné oddanosti vůči barvám se v nich projevuje. Jak málo jsou jejich autoři ochotní pokorně se zapozorovat do odstínů barev, jak ukvapeně kladou barvu k barvě, a zasypávají, tlumí a dusí tím jejich inspirující a očistnou záři. Samotná barva ovšem není smyslem malířství, nýbrž jen prostředek - prostředek, který však už sám dovede zjevovat úžasnou duchovní hloubku. Přechází-li malíř kolem ní nevšímavě, pak jsou jeho díla zatížena čímsi zkreslujícím, zmatňujícím. Pokud jde o zacházení s barvami, jsou obrazy mnohých dadaistů, surrealistů a jim podobných malířů sice často barevně velmi strhující, ale přitom velmi zvrácené a ošklivé. Tito malíři mají - navzdory svému nadání - oči zavřené k pokornému vnímání barev. Zacházejí s barvami velmi nešetrně, bezohledně a opovážlivě.

Do samotné pestré skladby jejich děl je názorně vtištěn smutný doklad, usvědčující autory z neochoty zapřít se a ztratit vlastní pyšné, sobecké JÁ při pohledu na krásu stvoření; z toho, že nenechávají přirozeně zářit barvy, nýbrž svévolně je přehlušují výrazem svého pyšně uplatňovaného nadání.

Tito umělci se cítí být nekonečně vyvýšeni nad obecenstvo. O dnešním obecenstvu, přijímajícím umění, dlužno přiznat, že většinou buď nerozvinulo či nevytříbilo vlastní vkus a smysl pro rozlišování barev zářivých a matných, nebo vytříbený vkus zvrátilo či pozbylo v přílišné upjatosti na spotřební zboží. Mnozí lidé si už těžko uvědomí, jak zářivější a světelnější jsou barvy květin, zvířat a ostatního Božího stvoření, než barvy předmětů domácího zařízení ; jak se liší modř chrpy od modře kuchyňského nádobí. Nejsou schopni už docenit třeba ani okolnost, že každá umělá hudba posléze unaví, zatímco zpěv ptáků, jak je stvořil Bůh, neunaví nikdy. Takový úpadek vkusu se projevuje také v různých moderních obrazech - pozbývají ryzí, zářivé barvy, a obecenstvo to nepostřehuje, protože je nikdo k tomuto vytříbenějšímu vnímání nepřivedl.

Surrealismus je jedna z nejzatvrzelejších poloh zalíbení v ošklivé póze a šerednosti. Jedná se o únik do nesmyslna a nicoty z pokřivenosti každodenního života. Autoři předvádějí předměty skutečného světa, ovšem v nesmyslné skladbě. Činí tak strhujícím a šokujícím způsobem. Tak vzbuzují v šokovaném obecenstvu zážitek ošklivosti lidského bytí. Navozují dojem, že člověk je zcela bezmocný před nesmyslnými a neovládnutelnými silami.

Samoúčelné obírání se těmito směry v umění je pro umělce i diváka či posluchače nebezpečné. Člověk snadno podléhá manipulaci v iluzi, že v takovém umění je přece jen něco originálního.

Kde je příčina toho, že někdo v  umění odmítá řád, který Bůh vtiskuje do přirozenosti tvorstva?

Učení svaté víry obsahuje článek o dědičném porušení lidské přirozenosti, při které byla její žádostivá stránka vychýlena z řádu. Smyslová stránka pak není poslušná rozumu a odtud je ta náklonnost k pádu. Názorné předvedení hříchu rozbouří lidské nitro, hlavně stud, který je přirozená vnitřní hradba, jakou dal Bůh člověku proti zlu úchylky od řádu. Co platí o studu v řádu dobra, to platí o vkusu v řádu krásy. Naturalisté odmítají stud právě tak jako vkus. Naturalisté vyzývají: ukazujte každému od dětství nahotu a všichni si na to zvyknou. To ovšem znamená soustavné potlačování studu i vkusu, které pak přestanou působit, až to bude zapotřebí. Je-li umělec pod vlivem takového zesmyslovění a zhrubnutí vkusu, pak je pro něho nepochopitelné, jak může umění, které on zamýšlí docela upřímně jako vyjádření smyslové krásy lidského těla, pohoršovat něčí stud či vkus, jak může někomu působit úpadek krásy.

S tímto omylem souvisí také domněnka, že umění má cíl samo v sobě - umění pro umění. Tím se umění stává člověku vrcholnou hodnotou, která není podřízena žádné vyšší hodnotě. Umělecké dílo je tím zbaveno veškeré vnější účelovosti. Umělec dosahuje v umění samém svého potěšení. Téhož potěšení mohou dosahovat ti, kdo po autorovi pronikají do uměleckého díla

 Proč umělec tak snadno vypadává z řádu čisté Krásy Boží? Jak je to možné, když nám Bůh vlévá krásu do duše? Vlitím Boží Krásy ve křtu svatém do duše se Boží dítě nestává úplně a docela samotnou Boží Krásou. Zůstává stále jako svébytná nádoba, třebaže plněná skvělým obsahem. Nemění se v Boha, ani v ryzí Krásu Boží. Nestává se z člověka celá Boží vyšší krása. Taková plnost je jedině v Bohu. Boží dítě má pouze účast na této Boží Kráse. Avšak krása nenaplňuje Boží dítě tak, že by stále naplno dýchalo jenom krásou. Jsme nuceni zabývat se také věcmi a záležitostmi všedního života. Musíme pečovat o sebe, starat se o druhé, vykonávat své povolání.

A právě zde vyniká smysl života slavně zaslíbeného jedině Bohu, zosobněné čisté Kráse, aby se jeden věnoval stále výhradněji a výslovněji Bohu. Žít stále plněji a opravdověji krásným životem. Jedině tak lze odvracet nebezpečí ztráty vnímavosti a záliby v prožívání krásy. Úchylka z Božího vyššího řádu, který nám Bůh vtiskuje do přirozenosti, ale i všední hřích, jaký nám podsouvají události a potřeby všedního dne, jsou možné v okamžiku slabosti, chvilkové závratě, únavy, kdy se člověk naplno nezabývá Bohem – ryzí Krásou. Hoříme-li však pro Boha, pro Ježíše, nemůžeme se ani uchýlit od Boha ani se Bohu sebeméně vzdálit. V tom okamžiku nemůžeme Bohu ztratit. Pozbýt Boha můžeš v tu chvíli, kdy se lehkomyslně věnuješ sobě, nebo něčemu jinému než Bohu.

Dávejme pozor na tu všední dvojkolejnost! Navyká nás k tomu, abychom se jednou docela uchýlili od Boha. Pozvolna a nenápadně nás připravuje na záměnu prostředků za cíl, a Božího vyššího cíle za ony prostředky, a nás pak vyvyšuje na poslední a nejvyšší cíl. Kdyby nebylo nic jiného než to, že ta mimoběžná dvojkolejnost, vynucovaná okolnostmi všedního dne už není opravdovým a radostným vzplanutím pro Boha, a že je to jen otevřená příležitost k úplnému odvratu od Boha, pak pochopíme výrok sv.Bernarda: Kdo nepokračuje, ten ustupuje. Mnoho věcí se člověku může jevit krásnými, jako vedoucími štěstí, a Ježíš Kristus i náš společný věčný Otec se člověku někdy mohou zdát jako protivná zátěž, jako těžké břemeno, jako něco zbytečného. Jako by Bůh od nás pořád jenom něco požadoval, a vyhrožoval, že nám vezme všechno naše, takže Boha jako věčného Otce budeme prožívat jako něco ošklivého.

To nevyplývá z podstaty samotné Krásy. Krása sama o sobě neobsahuje žádný rozkladný prvek. Sama o sobě není ohrožena svou nedostatečností. Ohrožuje ji jedině člověk. Ohrožuje ji právě nepokoj lidského srdce, které se zdráhá spočinout v Bohu.

Příčina je v tom, že se dáváme unavit a zmalomyslnět bojem, který vyžaduje Boží Krása, aby byla dokonale prožívána z celého srdce, ze všech sil a ze vší mysli.

Pokušení této duchovní znechucenosti nadpřirozenou Krásou, se nevyhne ani těm nejdokonalejším znalcům a obdivovatelům Boží Krásy. I ti nejdokonalejší jsou někdy napadáni ve své smyslové stránce. Tato znechucenost se někdy dostavuje i po dlouhých zápasech, které se mnohdy zdají bezvýsledné a marné, když člověk dlouhá léta poctivě usiluje o duchovní prožívání krásy. Sotva dá najevo tuto slabost, hned mu vládce světa líčí neúspěchy ještě černějšími barvami, než to odpovídá skutečnosti.

Jakási znechucenost k nadpřirozeným věcem, a pohotově se podbízející námitky o překonaných, zastaralých způsobech uměleckého podání duchovních hodnot, se stávají záminkou pro vyzdvihování lidské „krásy“ proti svrchované a ryzí Kráse Boží. Tento nenápadný okamžik bývá však dlouhodobě připravován. Připravujeme ho svými tajnými nezřízenými vášněmi, svým mlsáním na otrávených polích těla, stupňujícím se otravováním se sladkým jedem našich lidských požitků.

Naprosté a úplné odcizení se prožívání ryzí Krásy Boží nastává pomalu. Znenáhla se připravuje každou drobnou nevěrností, kterou Bohu upíráš prvé a svrchované místo ve všem, co ti svěřuje, a čím chce, abys směřoval k Boží Kráse jako rozumná bytost.

I když víme o scestnosti okouzlujícího, až k ďábelství zavádějícího moderního umění, přesto jeho prostředky jsou použitelné k oslavení čisté krásy Boží, asi tak jako se iluzivní zkratka manýrismu uplatnila v barokním umění. Konečně jasně to vidíme na kazatelně v kostele sv.Michala v Brně, kde sochař Winterhalter znázornil padlé temné anděly tak, aby tito byli oporou kazatelny Božího Slova. Obdobně je možno také onen neblahý znicotňující postup, jakým se marně honosí Umberto Eco, ovládnout a zasadit do díla k oslavě čisté Boží Krásy či Matky čisté Krásy, Panny Marie a svatých.

Záliba v prožívání krásy roste zkušeností: Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý. (Ž 34,9) Snaž se prožívat blízkost Boží Krásy a Bůh tě přenese přes stíny tvého ulpívání na kráse smyslů! Povznese tě nad tvou přirozenost, když se dáš uchvátit prožíváním Boží Krásy. Pak se ti rozplyne onen ošklivý opar, třeba dočasně i růžový, kterým tě obklopuje duch světa, aby ti zastínil výhled vzhůru, k Boží Kráse. Nejlepším předcházením proti každému úpadku prožívání krásy, jakož i úpadku vkusu, je prožívání ještě větší krásy, totiž úsilí dobře prožívat vrcholnou a ryzí Krásu Boží, nám osobně blízkou v Kristu, a modlitba o to. TB


 

+++

BOHYNĚ TOLERANCE

 

POD BODLÁKEM LEŽÍ MOTÝL PROBODENÝ

MARNĚ SE ČMELÁK NA KOPRETINĚ SNAŽÍ

MUŠKA UTÁPÍ SE V JETELOVÉ MÍSE

VŠE ZMATENÉ JE A KAŽDÝ VŠECHNO SMÍ

 

DUŠE JAK BUBEN S PRASKLOU KŮŽÍ

NA KTEROU PRSTY DUCHA

JEMNĚ UMÍ HRÁT

TEĎ STÉNÁ JAK DO NÍ PALICEMI BUŠÍ

BOHYNĚ TOLERANCE

BOHYNĚ BEZ ZÁSAD

SNAD KROMĚ JEDINÉ

Z UVADLÉ TRÁVY NA PASTVINÁCH SRDCÍ

DRAK EGA MUSÍ DOSTAT ŽRÁT

PRINCOVÉ CTNOSTI BIJÍ NA POPLACH

CO DĚLAT KDYŽ RŮŽE DOMÁHÁ SE

JASMÍNOVÝCH PRÁV

A JASMÍN CHCE LEKNÍNEM SE STÁT

JE PŘECI BĚLOSTNÝ TAK PROČ SI ODPÍRAT

PROČ NEVYBRAT SI BARVU OČÍ

PROČ NEVYBRAT SI POHLAVÍ

PROČ NEZNÁSILNIT VŠE A VŠE MÍT

KDYŽ BŮH MŮJ - MÉ EGO PO TOM HLADOVÍ

TO BOHYNĚ TA ZLÁ VYPOUŠTÍ ŠELMU LAČNOU DUŠÍ

CO PO VĚKY DRŽENA MODLITBAMI

A BÁZNÍ PROPUSTIT COKOLI

CO DRŽENO JE ZA MŘÍŽEMI ZÁKAZU

POD DOHLEDEM PRINCŮ A KNÍŽAT DUCHA KTEŘÍ CHYBÍ

JAKO BY NIKDO NEBYL KDO ZASTANE SE

KAŽDÝ KDO KŘIČÍ ZASTAV PÝCHU

VŠECH NELIDSKÝCH LIDSKÝCH PRÁV

NOSÍ ŠAT BLÁZNA ŠARLAT SMÍCHU

HOŘKÁ NENÁVIST JAK NEKTAR ZLOBY

UŽ DLOUHO FORMUJE SE DO PODOBY

BOHYNĚ TOLERANCE DYCHTIVĚ HLÁSAJÍCÍ LÁSKU VŠEMU

VŠAK VPRAVDĚ NEMILUJE NIC JEN VÍC A VÍC

S KRVAVOU TLAMOU TOUŽÍ PO OBĚTI

NECHCE NIC MÍŇ NEŽ NAŠE TĚLA, NAŠE DUŠE

NÁŠ ŽIVOT TEĎ I POTOM, NAŠE DĚTI...

Jana E.Lopourová

+++

SKRYTÉ NEBEZPEČÍ PÝCHY

Někdo si počíná náramně spiklenecky, užívá důmyslné převleky, aby unikl různým okolním nástrahám. Před sebou samým však uniknout nemusí. A právě odtamtud mu hrozí nejnebezpečnější úklady. Svatý Augustin tvrdí, že pýcha činí úklady i dobrým skutkům, aby je zničila. A sestrou pýchy je sebeláska.

Neexistuje žádný společenský stav tak vznešený, ani skutek tak čistý, ani pokora tak ponížená, aby se ho nemohla zmocnit sebeláska. Totiž, hlavně aby tomu sebeláska nestrojila úklady. Tak se leckdo snaží o různé okázalé projevy svatosti. Milerád by se učinil sám pro sebe ušlechtilým, čistým, velkým a dokonalým. Takové zmatení je nejhorší. Dokonalý je právě ten, kdo o tom nic neříká, kdo své úsilí o perfektnost nevytrubuje, nýbrž jen prostě plní Boží vůli, jak ji nachází a kde ji nachází. Nesnaží se stále jen pátrat, zda se jeho stavu už říká anebo smí říkat perfektnost.

Přehnaná sebeláska dokáže docela zkřivit zrcadlo života. Může učinit i duši perfektně farizejskou. Ta se bude okázale přičiňovat o vnější projev a vidět v tom podstatné, a přitom to hlavní docela zanedbávat. Tak se dokonce i u osob duchovních zvrhne celá jejich dokonalost ve zdůrazňování jejich stavu, zvláštního oděvu nebo jeho částí. Všechno se tu nosí podle předpisu, jen to hlavní se odkládá, totiž láska. Sebelásce se totiž náramně líbí vynikat nad jiné spíše touto vnější věrností a okázalou přesností než sebeláskou, která chce oběti.

Dalšího zase svede falešná sebeláska, k svévolnému zanedbávání oněch vnějších způsobů. Načež si zakládá na tom, že vůbec nedbá na žádné způsoby, počíná si jako divoch a ještě začne psát oslavné tirády o tom, jak je úžasné být barbarem. Nakonec tomu začne sám věřit a cítí se být náramně osvobozen od slušných způsobů a vykořeněn z toho, čemu říkává morální zakomplexovanost. To je pořád jenom vystupňovaná sebeláska. Takové se nelíbí žádný řád, ani přesnost. Raději si libuje v jakési mlhavé romantice, než v pracné věrnosti.

Jiný cítí odpor k veřejnosti. Snad si myslí, že perfektnost je v úniku před světem. Domnívá se, že jedná dobře a lépe než ti, kdo se stále jen někde pachtí. Jindy snad není líný, a má naopak přičinlivou povahu a podnikavost. Potom ho sebeláska svádí zase k tomu, aby šel za tím, co vyhovuje jeho vznětlivé povaze i tehdy, když se od něho žádá usebranost, klid k načerpání nových sil u nohou Páně.

Sebeláska se dovede přiodívat náramně svůdně. Jednou do roucha horlivosti, jindy usebranosti, útěku ze světa a sebezáporu, přesnosti, statečnosti, ba i upřímnosti. Každá povaha je jí nějak ohrožena, aby totiž člověk svou povahou a jejími sklony nehledal jen sebe a nepřehnal sklony své povahy v jednostrannost. Právě jednostrannost je známkou sebelásky odpoutané od řádu, jaký je vlastní samotné lidské přirozenosti.

Co si s tím počít?

Zkus najít svou hlavní chybu a pokus se ji zvládnout. Tak odhalíš podobu své sebelásky, kterou se projevuje tvá hlavní chyba, že se neovládáš, nýbrž jen změkčile dopřáváš volnosti sebelásce, a ještě tomu farizejsky říkáš přirozené lidské právo nebo dokonce hlas veřejného mínění či hlas odněkud shůry. Zkus bojovat statečně a vytrvale a s otevřeným hledím, s jasným a upřímným pohledem na sebe! Jen tehdy, když se bude umenšovat tvá nezdravě rozbujelá sebeláska, poroste v tobě láska a naopak. B.

+++

VÍTĚZSTVÍ KRÁSNÉ ZÁLIBY


 

Říká se, že hudba zjemňuje mravy, a opravdu se dá říct, že prožívání krásy značně napomáhá uhlazení hran v lidském projevu slovním, ale i mlčenlivém.

V porušeném Božím obraze člověka se nachází trojí bojiště - krása nadsmyslová bojuje s krásou smyslovou, řád krásy bojuje s temnotou šerednosti, krásná záliba bojuje s ošklivým nešvarem. Jestliže záliba v prožívání čisté Krásy nestvořené ovládne duši, potom čistá Krása ovládne všechna bojiště. O kráse se dá říci, že je zde kvůli jasnému vyniknutí vnitřního souladu, harmonie, pokoje. Pokud záliba v prožívání čisté Krásy nestvořené ovládla duši, svědomí, vůli, pak nastává vítězný boj. Nejde ovšem o pokoj a soulad, který by vylučoval každý záchvěv boje a disharmonie, protože to je vyhrazeno nebešťanům. Jde o pokoj hlubin, takže každá bouře se projevuje pouze na povrchu. To je nejskvělejší triumf krásné záliby, jaký vůbec může člověk na světě dosáhnout.

Blažený pokoj doprovází krásnou zálibu a směřuje k svému uplatnění jak uvnitř, tak navenek. Krásná záliba se vyznačuje pěti vlastnostmi:

kdo prožívá zálibu v kráse, ten chce, aby krásná bytost zůstala zachována,

chce, aby vnitřní skladba krásné bytosti jasně vynikala,

podporuje a posiluje ji v tom,

prožívání krásy dané bytosti je jeho radostí,

cítí se s ní jedno, považuje její oslavení i opomíjení za své.

Takto s oblibou prožíváme obraz ryzí Krásy ve své duši, s touhou, aby Krása nebyla porušena, vyžadujeme pro ni dary duchovní Krásy nestvořené, snažíme se tyto dary pro ni dosáhnout, s radostí se obracíme do svého srdce, protože tam nalézáme myšlenky na přítomnou krásu, vzpomínky na minulou krásu, naději na krásu budoucí, a to nám působí radost. Nepociťujeme vnitřní rozpory ve vůli, protože se celá naše duše zaměřuje jediným směrem.

Harmonicky vyladěná duše, promítající se v celém člověku, otevírá cestu k návratu do krásného stavu člověka před jeho ošklivě hříšným pádem. To mu přináší blažený a vítězný pokoj. Vítězný proto, že k výpadku z krásného stavu ho dohnala škaredá porážka. Tehdejším svým vítězstvím upřel ďábel jako šeredné torzo anděla člověku zálibu v prožívání ryzí Krásy nestvořené. Roztrhl krásný obraz lidského nitra, zasadil mu strašnou ránu.

Nyní je zde krásný odkaz vzkříšené Kristovy ryzí Krásy, marně překrývané kalvárskou a golgotskou šeredností. Člověk je znovu pozván k vítězství, protože si už zase smí libovat v prožívání ryzí Krásy nestvořené. Ta krásná záliba je začátkem sblížení původního krásného ráje ztraceného ošklivým hříchem s novým rajským hájemstvím Krásy. Proto je v duši pokoj, řekněme, třebaže jenom nesměle, jistota vracejícího se hájemství Krásy. Proto je tento pokoj vítězný a zároveň oblažující.

Pokusme se rozjímat o blaživém tajemství vítězného pokoje. Kdo má v oblibě prožívání ryzí Krásy, ten ví, že celá jeho bytost je dílem této ryzí Krásy nestvořené. Ve svém slavném zaslíbení se Božskému Srdci Páně, které je Pokladnicí veškerého vědění a umění, a ve stálém Jeho oslavování objevuje v sobě věrný obraz ryzí Krásy. Shledává zde nově zkrášleného člověka, prožívajícího ryzí Krásu skrytou na kříži, přičemž je oživován krásným Vzkříšením Páně. Toto prožívání ryzí Krásy je neustávajícím krásným proudem života. Ryzí Krása překonává všechnu ošklivost světa.

Boží dítě touží jen po vrcholné Kráse vzkříšeného Spasitele. Náplň krásné záliby Božího dítěte je trojí:

předně setrvávat v  poznávání a prožívání ryzí Krásy,

dále sloužit čisté Kráse

a konečně oslavovat čistou Krásu.

Pro život na zemi se toto harmonické naladění duše projevuje úsilím o zkrášlení světa, aby záliba v prožívání ryzí Krásy trvala a rostla.

Toto všechno znal sv.Tomáš z vlastní zkušenosti. Proto uvádí, že se s radostí obrací do ústraní svého srdce. A když vykročí ven – Hle, jaký jedinečně krásný zjev tu jasně vyniká uprostřed lidské společnosti! Znovu musíme žasnout: vítězný pokoj je tak silný, že dovede působit dvě věci, k nimž se jinak prosazuje cesta tisíců tvůrčích počinů, krásných projevů, duchaplných návodů a knih - řekněme to dvěma slovy: OPTIMISMUS a VSTŘÍCNOST.

Velký básník amerického lidu Walt Whitman volá:


 

VZHŮRU! ZA VELKÝMI DRUHY

A SPOJENÍM S NIMI!

TAKÉ ONI JSOU NA CESTĚ –

JSOU TO HBITÍ A MAJESTÁTNÍ MUŽI -

JSOU TO NEJVĚTŠÍ ŽENY,

POTĚŠENI Z MOŘSKÝCH BEZVĚTŘÍ

I MOŘSKÝCH BOUŘÍ,

NÁMOŘNÍCI NA MNOHA LODÍCH,

CHODCI NA MNOHA MÍLÍCH ZEMĚ,

ZVYKLÍ V MNOHA ODLEHLÝCH KONČINÁCH,

ZVYKLÍ V DALEKÝCH OBYDLÍCH,

DŮVĚRNÍCI MUŽŮ A ŽEN,

POZOROVATELÉ MĚST,

OSAMĚLÍ DŘÍČI,

POUTNÍCI V KAŽDÉM OBDOBÍ,

POUTNÍCI SVÝM VLASTNÍM RADOSTNÝM MLÁDÍM,

POUTNÍCI SVÝM ZAROSTLÝM MUŽSTVÍM NEJLEPŠÍHO ZRNA,

POUTNICE SVÝM ŽENSTVÍM,

POŽEHNANÝM, NEPŘEDSTIŽITELNÝM,

POUTNÍCI VELEBNÝM STÁŘÍM SVÉHO MUŽSTVÍ I ŽENSTVÍ...


 

Optimismus je vždy upřímně přesvědčen, že to není tak ošklivé, že to krásně dopadne. Optimismus nezná vrásek zatrpklosti, podezřívání, skleslosti. Nezdolný optimismus se opírá o trvalost prožívání ryzí Krásy nestvořené. Nikdo nemůže být větším optimistou než ten, kdo se naplno oddává zálibě v prožívání ryzí Krásy Spasitelem, vždy se vítězně vyrážejícím z třídenní temnoty hrobu.

Michelangelo píše:


 

SHODIL JSEM TĚŽKÉ, NEPOTŘEBNÉ BŘÍMĚ,

MŮJ DRAHÝ PANE, ZANECHAL JSEM SVĚT

A JAKO KŘEHKÝ ČLUN SE VRACÍM ZPĚT

Z BOUŘLIVÝCH VOD K TVÉ ZÁTOČINĚ.

 

TRNÍ A HŘEBY, VBITÉ DO TVÝCH DLANÍ,

S TVOU TVÁŘÍ, ŽE SE DOBROTIVĚ SKVÍ,

SLIBUJÍ DUŠI, RVANÉ LÍTOSTÍ,

ŽE PŘEC JEN DOJDE SPÁSY ZA POKÁNÍ.

 

AŽ POHLÉDNEŠ SVÝM SVATÝM ZRAKEM NA MĚ,

NESUĎ MĚ PŘÍSNĚ, NEZVEDNI MÉ RÁMĚ,

ABYS MNE ZTRESTAL ZA MOU MINULOST.

 

SVOU KRVÍ JEN TY VINY SE MNE SEJMI

A ČÍM JSEM STARŠÍ, TÍM VÍC ODPOUŠTĚJ MI

A TÍM MĚ DŘÍVE VEZMI NA MILOST.


 

Boží dítě se snaží dosáhnout prožitku věčné Krásy. Od lhostejnosti a nezájmu o krásu, přesahující meze smyslů, míříme k zálibě v prožívání Krásy nadsmyslové, až k jejímu dovršení k prožívání vtělené svrchované Krásy, skryté za smysly drásající ošklivostí bičování, trním korunování a zastíněné křížem. Záliba v prožívání vtělené čisté Krásy, třebaže je skrývaná za obludným křížem, vrcholí prožitkem ryzí neklamné Krásy. Všechna ostatní krása je tak směšně ubohá! Stačí však jen poodstoupit z obvyklého způsobu prožívání krásy stvořených věcí a hned poznáváme, jak jsme vlastně šediví a spíše bezbarví v čisté Kráse, jež jsme si oblíbili. Vše pomíjí a vše unavuje. Nádherné červánky se zalknou temnou nocí, pestré květy opadají a ukáží temnou, truchlivou kostru chvilku se vypínající vegetace.

Proto je nutno vyprázdnit duši od krásy všeho pomíjejícího, od krásy všeho stvořeného světa, co je zdrojem nesouladu, ošklivosti, šerednosti a temného zániku vůbec. Marně hledáme pravé a uspokojující radosti tam, kde je zárodek smrti a rozkladu. Pravá a jedině čistá radost pochází z prožívání Krásy, jež nepomíjí, nepodléhá změnám. Dokud postrádáme prožitek této Krásy, tak stále bloudíme a stále jsme šokování škaredými přízraky zániku, šerednými přízraky neukojené touhy, nenasyceného hladu po štěstí.

Musíme se docela oprostit od všeho, co nás nemůže trvale oblažit. Musíme se už jednou dokonale vypořádat se vším a vyvolit si jedině dokonalou Krásu. Musíme tak ustoupit od sebe a natolik se oprostit ode všeho, abychom za všech okolností cítili jen děsnou pustotu všude tam, kde není ještě dokonale prožíváná sama ryzí Krása.

Než se však jeden dostane k této dokonalosti krásné záliby, kdy skoro dýchá vtělenou ryzí Krásou, trvá dlouho. A přesto je třeba dostat se až tam, abychom osobně důvěrným způsobem zakusili pravou radost ze setkání s nestvořenou ryzí Krásou. To znamená dotvářet v sobě obraz ryzí krásy, zbavovat jej všeho, co nás ještě přitahuje ke krásám těla a světa.

Jaká je radost milovníků čisté Krásy v této vtělené nestvořené Kráse Ježíše Krista a z ní?

Záliba v kráse jásá nad oslavou krásné bytosti a má upřímnou radost z její dokonalosti, upřímně se těší vším, co krásná věc má. Čím dokonalejší je milovník krásy, tím dokonalejší je i jeho radost. Protože pak čistá Krása je naprostá a dokonalá, proto též radost z čisté Krásy je dokonalá a naprostá. Všechno ostatní, i sebekrásnější věci stvořené, podléhají chybám a nedostatkům. Tyto chyby, vady, nedostatky zakalují naši dokonalou radost z prožitku jejich krásy. Přáli bychom si, aby naše oblíbená věc na světě byla nejkrásnější, ale zkušenost poučuje, že taková ideálně krásná věc na světě vůbec není. Vždyť naše záliba v prožívání krásy má právě podle možnosti vlastním dílem zdokonalovat krásu poznávané věci.

Ovšem záliba v prožívání ryzí Krásy nezná tento stín. Záliba v prožívání ryzí Krásy poskytuje čistou, nezkalenou radost (STh 2.II.,28.2.) Jak se rozhoří naše záliba v prožívání ryzí Krásy a jak se rozjasní naše duše radostí, když se ponoříme do sladké skutečnosti, že se dokonalost Boží Krásy nemůže ani změnit ani zmenšit! Svrchovaná Krása nestvořená je stále stejně dokonalá, stejně krásná a působivá! Stále plná krásy a vnuknutí. Kdo je jednou uchvácen dokonalostí této ryzí Krásy, nestojí o nic jiného, než aby tato Krása dokonalá a nekonečná byla všemi oblíbena. Radost nad Boží oslavou a chválou dokonalosti ryzí Krásy pak zapálí v duši plamennou horlivost, která skoro sžírá duši. Boží dítě by chtělo, aby tato Krása byla ode všech poznána, uznána, oblíbena a prožívána. Pak Boží dítě trpí skutečná muka, když vidí, že Krása není známa, ani uznávaná, ani oblíbená a vůbec není prožívána. Tyto Boží děti se pak rozlétají jako orlové za všemi těmi, kdo se oddávají těkavým krásám světa, kteří neznají ryzí Krásu, vrhají se mezi ně a přinášejí jim svým krásným dílem zhmotnělou oslavu této nebeské Krásy. Tyto Boží děti se stávají blázny čisté Krásy, stávají se oběťmi skutečného, žhavého prožívání ryzí Krásy, dovedou do úmoru dřít pro vtělenou ryzí Krásu nestvořenou.

Tak Michelangelo vyznává:


 

JEN JÁ, PLN ŽÁRU, ZŮSTÁVÁM STÁT V STÍNU,

KDYŽ SLUNCE SVĚTU ODNÍMÁ SVŮJ JAS;

KAŽDÝ JE ŠŤASTNÝ, JÁ VŠAK V ŽALU HYNU

A S TVÁŘÍ V PRACHU PLÁČU ZAS A ZAS.

A JINDE ZASE PÍŠE:

JAKÝ TO PILNÍK ŽRAVÝ

HLODÁ A HYZDÍ TU TVOU SEŠLOU SCHRÁNU,

DUŠE MÁ CHURAVÁ? A KDY TI BRÁNU

PRORAZÍ VEN Z NÍ ČAS A V RÁJ, KDES BYLA,

VRÁTÍŠ SE DO SVÉ SLÁVY,

SHODIVŠI TRUCHLOU ROUŠKU, V NÍŽ JSI ŽILA?

A KDYBY STOKRÁT SE MI PŘEBARVILA

KŮŽE A SRST V TÉ PÍDI, JEŽ MI ZBÝVÁ,

JÁ NEZMĚNÍM TEN NÁVYK VROSTLÝ VE MNE,

JEŽ SVÍRÁ VÍC A VÍC A HRDLO ŠKRTÍ.

LÁSKO - JAKŽE BYS NETUŠILA,

ŽE MRTVÝM ZÁVIDÍM A ŽE SE SKRÝVÁ

DUŠE MÁ PŘED TÍM, CO JI DĚSEM DRTÍ.

PANE, V TÉ CHVÍLI SMRTI

SCHYL NÁRUČ SVOU, V NÍŽ POUHÁ MILOST PLANE:

ZE MNE MĚ VYRVI K TĚM, KDO TVÍ JSOU, PANE.


 

Nekonečná Krása naplňuje radostí toho, kdo ji prožívá. Tato radost z dokonalosti ryzí Krásy je bez mráčku a bez stínu. Nestvořená Krása však osobně sděluje svou Krásu každému z nás důvěrným způsobem. Nemůže ji ovšem vnuknout dokonale a naprosto. Máme účast na její dokonalosti, ale vše je úměrné naší ošklivě porušené přirozenosti. Nicméně i tyto dary Krásy nás naplňují opravdovou radostí. Vždyť jsou to opravdu krásné inspirace!

Jako šedivé stíny se táhneme touto pozemskou poutí, ale ryzí Krása nám posílá povzbuzující inspiraci jako svou zálohu, jež se dokonale rozvine až později. Stačí jen umět přijímat krásné dary a poddávat se v nich prožívání čisté Krásy. To vyžaduje cestu očistným ohněm. Jedině tak se zbavíme náchylnosti prožívat krásu stvořených věcí odtrženě od čisté Krásy nestvořené.

Odtud jistá ošklivost a znechucení, protože tato očista je prožívána jako opouštění něčeho krásného, co nás ochuzuje. Ti, kdo neznají než to, oč je očista připravuje, splývají s šedivou a bezbarvou masou. Neznají hodnotu očisty, ani její povznášející sílu. Proto se bouří proti ryzí Kráse a snaží se jí odporovat výstřelky šerednosti a ošklivými šoky. Znají a uznávají jen sebe, a proto nemohou v sobě nalézt smysl očisty, protože ten se dá objevit jen ve vztahu k čisté Kráse. Věčná Krása nás chce mít dokonale pro svou oslavu, při které nás okrášluje a zušlechťuje. Proto nám upírá libování si v kráse stvořených věcí, proto nás očišťuje znechucením z jejich ztráty. Jsou lidé, jež musí ryzí Krása připoutávat k sobě skoro ošklivostí. Široké zástupy davů, které se dají uchvátit hned prvním pozlátkem a leskem stvořených věcí, že sedají jako mouchy na sladký lep pozemskosti, takže jim sama čistá Krása musí dát zakusit zhořknutí líbezných chutí stvořených věcí. Opravdu nezkalených radostí zakusí během života tak málo, že je mohou spočítat na prstech jedné ruky. Vždyť i sám Michelangelo doznává ve své básni:


 

AŽ NYNÍ, STARÝ, NA KONCI SVÝCH SIL

POZNÁVÁM, SVĚTE, JAK NÁM UMÍŠ LHÁT.

SLIBUJEŠ MÍR, AČ NEMŮŽEŠ HO DÁT,

A KLID, AČ HYNE, NEŽ SE NERODIL.

S HANBOU A SE STRACHEM CÍTÍM,

ŽE TĚCH PÁR CHVIL,

KTERÉ TU JEŠTĚ MÁM,

PROBOUZÍ VE MNĚ ZAS TEN SLADKÝ KLAM -

A TEN, KDO ŽIJE V NĚM,

JEN VRAŽDÍ DUŠI, TĚLU NEPROSPĚL.

VÍM PODLE SEBE, ŽEL,

ŽE NA NEBESÍCH LEPŠÍ ÚDĚL MAJÍ

TI, KDO SE ZRODÍ A HNED UMÍRAJÍ.


 

Jak bychom měli všichni děkovat svrchované Kráse za to, že nás tak pečlivě vede, že nám dává léky, jaké naše horečné opojení leskem stvořených věcí nutně vyžaduje! Naše radost z darů svrchované Krásy je tedy omezená. Ale nejpalčivější hořkost omezující radostný prožitek čisté Krásy je vědomí, že pořád ještě jsme nedosáhli cíle své záliby v prožívání čisté Krásy. A proto zde ani naše radost není dokonalá.

Ti, kdo si oblíbili prožívání čisté Krásy, rozumějí této Kráse a jejím osobním vnuknutím.

Nicméně také oni jsou ve svém úsilí poznamenáni podivnou stísněností, která stravuje jejich bytost. Proto si Michelangelo povzdechl:


 

JÁ CHTĚL BYCH, PANE, CHTÍT, CO NECHCI DOST:

OD OHNĚ ODLOUČEN JSEM CLONOU LEDU,

JEŽ TLUMÍ ŽÁR; DÁT VÝRAZ NEDOVEDU

PERO A PAPÍR MŮJ JEN LŽÍM JE MOST.


 

Avšak tato stísněnost je provanuta nadějí do radosti, po níž vzdycháme. Proto je také radostná. Zní to podivně. Je to stísněnost, která je daleko větší slastí, než všechny falešné radosti prožívaných krás stvořených věcí světa dohromady. Tato stísněnost vyvěrá z hlubokého prožitku přítomnosti a velikosti čisté Krásy, a proto v něm jasně vyniká důvěra, že vše jednou bude splněno, že všechny žádosti budou uspokojeny, protože nad tím bdí sama svrchovaná Krása, která je v našem srdci roznítila! Svrchovaná Krása nestvořená je věrná a těm, kteří jsou věrní jejímu poznávání a prožívání, sama zůstává nekonečnou odměnou.

Kdo pěstuje svou zálibu v prožívání čisté Krásy, má v ní samé vše a očekává od ní vše. Rozumí jejím vnuknutím. Nepohrdá dary svrchované Krásy. Pohrdat krásou věcí světa, odtrženou od svrchované Krásy čisté, za nic pokládat ¨všechny krásy světa i sebe ve srovnání s čistou Krásou. Proto je pak z nadhledu a prožitku ryzí Krásy nestvořené poněkud radostné také prožívání krás stvořeného světa. Vždyť to znamená prožívat to vše jako projevy čisté Krásy nestvořené, ve všem chválit tuto Krásu a tak chápat a krásně prožívat i stvořený svět, jako to chápal a prožíval třeba bl.Jindřich Suso, bl.Jan Fiesole, zvaný fra Angelico nebo sv.František. Vyznává to i Michelangelo:


 

PANE, MÁ PRAVDU STARÉ PŘÍSLOVÍ,

ŽE TEN, KDO MŮŽE, OBYČEJNĚ NECHCE...

SLOUŽÍM A SLOUŽIL JSEM TI CELÝ VĚK

A PATŘÍM TI JAK SLUNCI PROUDY JASU...

JÁ DOUFAL, ŽE SMÍM RŮST S TVOU VELIKOSTÍ,

ŽE NEBUDE MĚ SOUDIT NĚČÍ ŘEČ,

NÝBRŽ TVÉ VÁHY A TVŮJ MOCNÝ MEČ;

NEBE SE VŠAK VYSMÍVÁ KAŽDÉ CTNOSTI

NA TÉTO ZEMI, NECHÁ-LI JI VŽDY

POD USCHLÝM STROMEM ČEKAT NA PLODY.


 

Předpokladem takového blaživého prožívání ryzí Krásy je naše opravdové spálení a přetavení v čisté Kráse svrchované. Napřed se dobrovolně vytraťme s celou naší smyslovostí, otevřme se prožívání čisté Krásy za hranicemi našich smyslů, a dejme příležitost samotné Kráse, aby se v nás poznávala a prožívala. Tak může a má naše radost z prožívání Krásy vzrůstat, aby jednou rozjasnila celou naši bytost planoucím Nejsvětějším Srdcem Páně, skrývajícím v sobě pokladnici veškerého vědění a umění. TB


 

+++

BŮH VYUŽÍVÁ MODLITBY KE SPÁSE DRUHÝCH LIDÍ

Je třeba vědět, že když tě Bůh přitahuje k modlitbě, nebere v potaz pouze tvou spásu, ale chce tvých modliteb užít také ke spáse druhých. Proto je modlitba v Božích očích jednou z nejvzácnějších činností. Věnuješ-li se životu modlitby a postupuješ-li rychle v duchu odevzdanosti a poslušnosti Boží vůli, staneš se „dobrým vojákem Ježíše Krista" (2Tm2,3). Sám Pán tě každý den volá, abys stál v jeho přítomnosti a cvičil se v přímluvě za druhé, a to až do chvíle, než budeš vyslyšen. Od Pána velmi rychle získáš schopnost zachránit množství lidí a znovu je přivést z cesty smrti na cestu do Boží náruče. Tvůj pokrok v modlitebním životě záleží na zápalu tvé lásky. Takový zápal je přímým důsledkem buď radosti, kterou z tebe Bůh má pro blahosklonnost vůči tvé slabosti, nebo z šíře obzoru tvého lidství. Tato šíře odpovídá tomu, nakolik jsi si vědom své absolutní povinnosti vůči druhým, své duchovní zodpovědnosti za hříšníky a za ty, jejichž víra a láskaje křehká, za ty, kdo trpí a jsou utiskováni, za ty, kdo káží a hlásají Slovo. Vyšší stupně modlitby, v nichž modlitba směřuje k dokonalosti, doprovází horlivá prosba spojená s modlitbami za druhé. Jako by ti pokrok v modlitebním životě byl ve skutečnosti darován ve prospěch tvých slabých bratří, kteří se neumějí modlit: „Modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni" (Jak 5,16).

A nařizuje-li Jakub povolat „starší církve", aby se modlili nad nemocným, který trpí, a uzdravili jej, pak se předpokládá, že kněz dospěl v modlitebním životě dál než ostatní lidé, a proto přijal více milostí a byl takto vyčleněn, aby se zasvětil modlitbě za druhé.

Pokrok ve stupních modlitby, dosažení skutečné odvahy promlouvat před Bohem a dar slz záleží jedině na tom, jak jsi pokročil ve své slitovnosti vůči trpícím a potupeným (druhými lidmi nebo hříchem): „Pamatujte na vězně, jako byste byli sami vězněni s nimi, na ty, kteří jsou týráni, jako byste i vy byli ve smrtelném těle" (Žid 13,3). Jinak řečeno, tvůj pokrok v důvěrném vztahu s Bohem, který se soustředí kolem modlitby, záleží v zásadě na tom, nakolik roste tvá všímavost vůči břemenům druhých a ochota nést tato spolu s nimi stále s větším nasazením. Matta el-Meskin

+++

SVATÉ AGÁTĚ

(5.2.)

DOBRAT SE DOBRA, ZLOMIT ZLO,

DRUHÝM BÝT SVĚTLOU CESTOU ZE TMY

K SRDCI, JEŽ DO SNŮ OTISKLO

STIGMA JAK LÁVU ETNY.

 

BOL VYDAT VLNÁM NA POSPAS,

NEBÁT SE, KDYŽ SE ZEMĚ CHVĚJE,

PŘIVÁDĚT JITRO, JARO, JAS

TĚM, KDO JSOU BEZ NADĚJE.

 

SLYŠET, CO VŮLE OTCOVA

SDĚLUJE MLČKY V NĚŽNÉM VÁNKU,

UMĚT SI V PRSOU UKOVAT

KLÍČ OD NEBESKÝCH ZÁMKŮ.

 

CHVALOZPĚV ZVĚČNIT NA LYŘE

TRSÁTKEM POKORY I KRÁSY,

ODVAHOU SVĚDČIT O VÍŘE,

OBĚTÍ DOJÍT SPÁSY.

 

DO HVĚZDNÝCH RUKOU SVĚŘIT VŠE,

DO BOUŘE VYPLOUT BEZ KORMIDLA,

PŘED OČIMA MÍT JEŽÍŠE,

A DUŠI NECHAT KŘÍDLA.

Pavel Kroupa

 

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

Moje Srdce je vzácné roucho tvé duše

Čím chceš obléknout a ozdobit svou duši? Snad věcmi světa, nebo svými vědomostmi, snad svou pevnou vůlí? Zastav se v tom zdobení a počkej na Mne. Spěchám ti obléknout mnohem vzácnější roucho.

Zvu tě, moje milá duše, na Mou nebeskou svatbu, jako tvůj nejsladší nebeský Ženich. Očekávám tě v rouchu svatebním. Bez svatebního roucha můžeš být spravedlivě vyhnána a vyvržena do vnějších temností, kde je neustálý pláč a skřípění zubů.

Tímto rouchem je opravdová láska, jež převyšuje všechny ostatní ctnosti. Toto roucho je utkáno ze vzácných vláken, totiž tvých dobrodiní, udělených bližním, jemně a mistrovsky zhotoveno a zbarveno. Tak je naznačuji Mým nesešívaným rouchem, jež nemá být trháno ani rozdělováno. Láska se nesmí dělit ani trhat. Kdokoli rozděluje nebo trhá lásku, ukazuje se horším než vojáci, kteří Mě křižují, ale Můj šat se neodvažují rozdělovat.

Toto svatební roucho, které ti jako Ženich lásky propůjčuji, je svrchovaně mocné a působivé. Chrání tě před chladem pýchy, před zimou úzkosti a mrazivostí zoufalství, ale současně tě chladí před žárem nedovolené rozkoše. Jemně tě zahřívá, takže v lásce pookřává tvé srdce, zdobí tě a činí velmi příjemným. Jen toto svatební roucho tě odlišuje jako syna Mého království od synů zkázy. Dej se ode Mne, Nejsvětějšího Srdce, odít, a dopřeji ti vejít do Mého království jako Mému spoluhodovníkovi a milému synu. Kdo přichází bez tohoto roucha, i kdyby měl snad všechna ostatní roucha, to je všechny ostatní ctnosti, připravuje se o účast na Mém království.

Toto roucho přikrývá množství tvých hříchů. Toto roucho zaslouží doporučení vzhledem ke své barvě a hodnotě, neboť je zlaté podle slov Mého svatopisce: „Královské dcery se skvějí v tvých skvostech, královna ve zlatě z Ofíru ti stojí po pravici“ (Ž 45. 10.). Tento šat tě zdobí, milá duše tak, že bez jeho nádhery není hodná vstoupit do nebe. Toto svatební roucho tě posiluje, neboť láska je silná jako smrt. Jeho vzácnost se jeví i v jeho látce. Je-li vzácné dílo z kovů, perel a slonoviny, mnohem vzácnější je, co je ze Mne. Toto svatební roucho však pochází ze Mne a dostáváš je ode Mne, Nejsvětějšího Srdce. Mnou se zahaluješ, ze Mě žiješ, Mnou se šlechtíš. Když máš toto roucho, nic ti nechybí a bez něho ti nic neprospívá.

Ubohý hříšníku, jsi nahý a nemáš žádné svatební roucho. Proto nejsi hoden přijít na Mou nebeskou hostinu svatební. Spravedlnost tě vykazuje k pádu do vnější temnoty. Jedině Moje milosrdenství překonává spravedlnost. Jen pros o tento slavný oděv, abys, když tě důrazně na Mou věčnou svatbu, vstoupil ve svatebním rouchu a věčně si zde užíval s Mými přáteli Mé lásky, miloval Nejsvětější Srdce spolu s nimi, obdivoval se Nejsvětějšímu Srdci a oslavoval Nejsvětější Srdce, Krále věčnosti a nejslavnějšího Ženicha, žijícího a kralujícího navěky.

+++

JE SMUTN0

DOZNÍVÁ

PŘITAŽLIVOST ZÁZRAKŮ

A LÁSKA

KLOUŽE K SVÉMU OPAKU

OMYLY

JDOU NÁM JAKO NA DRÁTKU

BLÍŽÍ SE

SILUETY PŘÍZRAKŮ

BEZ CITU

PRO LEN NEBO AZALKU

ŽIJEME

JARA LÉTA NA DÁLKU

SMUTNÉ JSOU

TROSKY NAŠICH MAJÁKŮ

SMILUJ SE

PANE HVĚZD A OBLAKŮ

Pavel Kroupa

+++

Zprávy: Každé pondělí 19,00 hod. v kostele sv.Michala, Brno celoroční cyklus CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA – Průšvih je mým povoláním. Předcházející relace v mp3 viz http://gloria.tv/  a http://www.uloz.to/

 

+ Dne 7.1.2015 na svátek sv..Rajmunda z Pennafortu složili v kostele sv.Michala v Brně sestra Štěpánka Ondrůšová-Wunschová a bratr Tomáš Stodola věčné sliby ve III.řádu sv.Dominika.

+++

 

 

 

 

 

TOPlist