DUBEN 2015

 

Ročník XXI., číslo 4.                                                                                                                            duben 2015

KŘÍŽOVÁ CESTA KRÁSNÉ ZÁLIBY

Oproštění, které vyžaduje naše vnitřní přetvářející sjednocení čistou Krásou nestvořenou, je možné pouze tehdy, zbaví-li se naše záliba v prožívání krásy touhy prožívat krásu stvoření. Hodně nás o tom poučí sv.Terezie-Benedikta v Nauce Kříže. Cesta, na níž se naše záliba v prožívání krásy vzdá veškeré touhy po kráse stvoření, je úzká cesta, na kterou se vydává jen málokdo (Mt 7,14). Tato cesta vede na vysokou horu dokonalosti a může na ni vstoupit pouze ten, koho netíží žádné břemeno. Je to cesta kříže, na kterou Pán každého z nás: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ (Mk 8,34). Tímto požadavkem není pouze trocha usebranosti a jisté zdokonalení v nějakém směru, o maličko delší modlitba a trocha sebezapření, a vůbec žádný požitek z krásných citových útěch. Ryzí dokonalost spočívá v tom, že se ochotně vzdáváme veškeré sladkosti v prožitku čisté Krásy nestvořené. Spočívá v bezbarvosti a beztvarosti, která je však mnohem náročnější, než když prostě jen zanecháme paletu prázdnou a uděláme doprostřed tečku nebo místo textu ponecháme čistý list papíru. To je onen duchovní kříž, ryzí chudoba v duchu vtělené čisté Krásy nestvořené v Ježíši Kristu. Všechno ostatní není nic jiného než hledání sebe v čisté Kráse, což je naprostá ošklivost a nevkusné sebeoslavování. Vyhledávat sebe v čisté Kráse znamená vyhledávat tam pouze rozkoše a smyslové požitky. Naopak vyhledávat v čisté Kráse opravdu čistou Krásu znamená vzdát se všeho kvůli čisté Kráse, ale také být pro vtělenou čistou Krásu radostně připraven zvolit všude právě to, k čemu pociťujeme největší odpor, a ponechávat si to, co zavání ošklivostí kříže. Pít společně s Pánem Jeho hořký kalich (Mt 20,22) znamená zemřít přirozené kráse - jak po stránce smyslů, tak po stránce ducha. Jedině tak lze po oné úzké cestě stoupat. Zde je pouze odříkání slasti prožitku přirozené krásy a strohý kříž. To je ta hůl, o kterou se duše opírá, a která jí usnadňuje postup. Proto náš Pán říká: Mé jho je sladké a mé břemeno lehké (Mt 11,30);

Vhodná chvíle k tomu, aby duše opustila přemítavé a srovnávací rozvažování o čisté Kráse, nastává, když duše už nenachází radost ani povzbuzení v přemítavém rozvažování o čisté Kráse. Právě tak málo se touží zabývat krásou stvoření. Nejraději by zcela pokojně setrvávala v nejasném, temném, nicméně opravdovém prožívání čisté Krásy nestvořené. Toto poznání bývá plodem mnoha předešlých rozjímání. Duše ho nabyla v jednotlivých poznatcích na základě usilovného přemítání a díky dlouholetému cvičení se to pro ni stalo trvalým stavem. Jsou však duše, v nichž Bůh tento stav vyvolá i bez dlouhých předchozích cvičení tím, že je naráz uvrhne do stavu rozjímání čisté Krásy. Toto povšechné poznání čisté Krásy už nedovoluje rozlišovat jednotlivosti. Michelangelo, jako málokdo z těch, kdo krásu prožívali a mnoho vytvořili a obětovali po čistou Krásu, se na sklonku života blíží svým chápáním a osobní zkušeností svaté Terezii Benediktě, a modlí se takto:

JAK JE TO MOŽNÉ, ŽE UŽ NEJSEM SVŮJ?

Ó BOŽE, BOŽE MŮJ!

KDO MNE TO VYRVAL ZE MNE,

KDO TO TAK VSTOUPIL VE MNE,

ŽE JSEM UŽ VÍCE JEHO NEŽLI SVŮJ?

Ó BOŽE, BOŽE MŮJ!

JAK MOHL PROJÍT DO MNE,

KDYŽ NEZAVADIL O MNE?

CO MI TO, LÁSKO MÁ,

PRONIKLO OČIMA

DO MÉHO SRDCE, KDE TO ROSTE SKRYTO?

A CO KDYŽ PŘEKYPÍ TO ?

Když se duše v takovém stavu pohrouží do modlitby, pije jako někdo, kdo má vodu na dosah, snadno a s rozkoší. Už ji nemusí čerpat okovem dosavadního přemítání, krásných obrazů a představ. Jakmile se napřímí k čisté Kráse nestvořené, nastoupí ihned ono temné poznání, z něhož duše čerpá ryzí Krásu. Všechen její nepokoj a trýzeň vyplývají z neporozumění tomuto stavu a z pokusů vrátit se k přemítání, které se stalo neuspokojivým.

Při rozjímání jsou duchovní schopnosti - paměť, rozum a vůle - společně činné a zapojené. Naproti tomu v meditaci a přemítání shledává sv.Jan od Kříže ještě projev činnosti smyslových schopností. Čím je ono povšechné poznání čisté Krásy prostší, čistší a dokonalejší, duchovnější a niternější - a takové je, pokud se vlévá do duše, která je zcela oproštěná smyslových vjemů i jednotlivých poznatků ohledně krásy stvořených věcí -, tím je také svobodnější a jemnější a tím spíše si je duše vůbec nemusí uvědomovat. Žije jakoby v hlubokém zapomnění skoro mimo prostor i čas. Domnívá se, že její modlitba byla docela krátká, zatímco ve skutečnosti mohla trvat celé hodiny. Tato „krátká“ modlitba proniká nebesy, poněvadž taková duše se v poznání čisté Krásy nestvořené sama v sobě sjednotila. Jejím účinkem je jisté povznesení mysli k poznání čisté Krásy nestvořené a současně odpoutání se duše od krásy všech věcí stvořených, srozumitelných forem a názorných představ. Tímto poznáním je většinou zasažena i vůle. Pohroužena do prožitku čisté Krásy nestvořené, není už schopna rozlišit, co je předmětem této čisté Krásy nestvořené. Zapojenost duše v tomto stavu spočívá v tom, že přijímá to, co jí čistá Krása v osvíceních sděluje. Světlo, které se do ní vlévá, je čisté a jasné. K ničemu na světě je nelze přirovnat. Výsledkem je Michelangelova Pieta Rondanini, v níž vtělená se čistá Krása v klíně Matky čisté Krásy noří v úplnou temnotu ztrácejících se tvarů.

Michelangelo píše:

Ó NOCI, SLADKÁ, I KDYŽ PLNÁ TMY,

V NÍŽ NAKONEC VŽDY ZTICHÁ SHON VŠECH LIDÍ,

KDO TEBE CHVÁLÍ, TEN VÍ A TEN VIDÍ,

KDO TEBE CTÍ, TEN TEPRV ROZUMÍ!

TY KRÁTÍŠ KNOT VŠEM SKLESLÝM MYŠLENKÁM,

JEŽ NACHÁZEJÍ SMÍR V TVÉM VLAHÉM STÍNU,

TY MĚ TAK ČASTO VYNÁŠÍŠ V SVÉM KLÍNU

Z HLUBINY K VÝŠKÁM, PO NICHŽ PRAHNU SÁM.

 

Ó STÍNE SMRTI, V KTERÉM KONČÍ ŽALY,

JEŽ LIDSKOU DUŠI, SRDCE ROZDÍRALY,

TYS PRO TRPÍCÍ NEJSILNĚJŠÍ LÉK:

 

TY UZDRAVUJEŠ NAŠE CHORÁ TĚLA,

TY STÍRÁŠ SLZY, SNÍMÁŠ TÍHU Z ČELA

A KROTÍŠ V DOBRÝCH HNĚV A ZÁRMUTEK.

Jakmile se člověk před Bohem zbaví svého sobectví, ba i všech přirozených lidských nároků, takže zůstane dokonale oproštěný a chudý až k nahotě, bude především jeho duchová duše ihned přetvořena v čistou a ryzí Krásou, která je vtělena v Ježíši Kristu. V tomto povzneseném stavu sjednocení se už čistá Krása nesděluje pod rouškou obrazných vidění, ani pod závojem podobenství nebo jakýchkoli jiných smyslům dostupných forem nebo představ, nýbrž od úst k ústům (Nm 1.), to znamená v čiré a oproštěné Boží podstatě.

Má-li však duše dospět až sem, musí urazit dlouhou cestu. Čistá Krása ji k tomuto vznešenému vrcholu vede postupně. Zpočátku se přizpůsobuje její přirozenosti, to duchovní jí sděluje pod rouškou věcí více vnějších, dostupných smyslům, poučuje ji představami, obrazy a prostřednictvím jejích smyslů, a dále také skrze její vlastní rozum, a tak ji ponenáhlu povznáší k čisté Kráse. V tomto plánu řádu Krásy nadpřirozené mají své místo i obrazná vidění. Při nich však máme věnovat pozornost pouze tomu, co je v záměrech čisté Krásy.

V čem spočívá duchovní poznání krásy tělesných věcí? Rozum poznává krásu netělesných duchovních věcí díky nadpřirozenému světlu vnitřně tak, jako je oči vidí díky světlu přirozenému. Duchovní nazírání je však mnohem jasnější než vidění tělesné. Podobá se náhlému záblesku v temné noci, ve kterém na okamžik jasně a zřetelně vynikne vnitřní skladba všech věci. Avšak v duchovním světle se tyto věci vtisknou hluboko do duše, takže je pak pokaždé, když se na ně znovu rozpomene, poznává přesně tak, jak je kdysi spatřila. Duchovní nazírání zanechává v duši pokoj a jas, radost podobnou prožívání čisté Krásy a povznášejí ducha k Bohu. Těmito účinky se duchovní vidění odlišují od klamných vidění, která může působit v duši ďábel. Přesto má duše také těmto viděním zaujmout odmítavý postoj. Kdyby si totiž chtěla v sobě hromadit tyto vjemy, obrazy a osoby jako poklady, zaplnily by jí nitro a staly by se pro ni překážkou na cestě k čisté Kráse - která přece spočívá v tom, že se duše vzdává prožitku krásy všeho stvořeného.

Sv.Jan od Kříže však nedoporučuje, abychom tyto zkušenosti bezvýhradně odmítali jako scestné. Jsou přece součástí prožitku čisté Krásy, k němuž chce duši vést. Naopak: máme se kvůli nim zbavit všeho ostatního a přijímat každé utrpení kvůli dosahování čisté krásy s pokorou a odevzdaností, bez nároku na odplatu. Neboť tyto milosti jsou jen důkazem zvláštní přízně, kterou čistá Krása chová k takové duši proto, že také ona je vůči čisté Kráse zcela nezištná. Čistá Krása se zjevuje duši, která se jejímu poznání a prožívání odevzdala.

Čím více duše ulpívá na jasných a určitých vjemech a libých prožitcích krásy stvořených věcí, tím méně je připravena poznat a zažít čistou Krásu, jež přesahuje krásu všeho stvoření. Žádný z oněch z oněch vjemů a zážitků nemá přímý vztah k čisté Kráse. Od toho všeho je třeba oprostit paměť, aby se mohla připravit k poznání a prožívání čisté Krásy nadsmyslové. Čím více se toho paměť a záliba vzdává, tím více roste její naděje na prožitek čisté Krásy. Teprve se toho dokonale vzdá, bude i její prožívání čisté Krásy dokonalé.

Duše musí být přesvědčena o tom, že všechna krásná vidění, zjevení i nadpřirozené pocity mají mnohem menší krásnou hodnotu než sebenepatrnější projev bezbarvosti a chudého tvarosloví, neboť ten v sobě tají účinky poznání a prožívání čisté Krásy nadsmyslové, jež uděluje krásné všem stvořeným věcem.

Blahodárné působení rozjímání čisté Krásy nestvořené shrnuje sv.Jan od Kříže na začátku pojednání o Temné noci ducha: „V chudobě a opuštěnosti, kdy moje duše postrádala jakýkoli obsah, tzn. v temnotě rozumu, sklíčenosti vůle, zármutku a znepokojení své paměti, se ve tmě oddala čiré víře, která je pro přirozené schopnosti temnou nocí. Zatímco mou vůli naplňovala bolest, zármutek a stesk po Boží kráse, vyšla jsem sama ze sebe, tzn. ze svého nízkého způsobu poznání, ze své chabé lásky a ze svého ubohého a skrovného způsobu zakoušení Boha, aniž by mi v tom bránila smyslovost nebo zlý nepřítel. To pro mne bylo velkým štěstím. Neboť jakmile jsem popřela a umlčela schopnosti, vášně, žádosti a sklony své duše, pod jejichž vlivem jsem tak omezeně smýšlela o Bohu a měla z Něj tak skrovný požitek, unikla jsem svému ubohému, lidskému konání a jednání a přešla jsem ke konání a jednání s Bohem, tzn. můj rozum vyšel sám ze sebe a stal se z lidského a přirozeného božským. Sjednotil se s Bohem... a není už činný svou vlastní, přirozenou schopností, nýbrž božskou moudrostí, s níž se sjednotil. Také má vůle vyšla sama ze sebe a stala se božskou. Spojena s Boží krásou už nemiluje nízce svou přirozenou schopností, nýbrž v síle a čistotě Ducha svatého.“ A stejným způsobem se zcela proměnila i paměť a obrátila se k představám věčného života... Všechny schopnosti a sklony duše byly touto nocí a očištěním starého člověka dokonale obnoveny a (těší se) božskému souladu a radosti.“

Duše se musí soustředit jedině na to, aby při jakýchkoli vjemech a prožitcích čisté Krásy, kterých se jí shůry dostane, nedbala na to, co tyto krásné vjemy a zkušenosti znamenají nebo představují nebo vyjadřují z hlediska přirozené záliby v prožívání krásy. Čistá Krása nadpřirozená prokazuje duši prostřednictvím takové inspirace velkou milost, neboť se pro ni stávají nevyčerpatelným zdrojem krásy.

Čistá Krása nadpřirozená vede člověka nejen k jejímu odhalení, ale také k jejímu prožívání celou bytostí. Opravdové poznání a prožívání se může uskutečnit jedině vnuknutím čisté Krásy. Z hlediska člověka tomu odpovídá snahové zapojení vůle, a to je něco jiného než pouhé příjemné pocity, které to mohou, ale nemusí doprovázet. Právě svou zapojeností uvádí vůle v činnost ucelené prožívání krásy.

Zapojenost vůle uvádí do chodu naši zálibu v prožívání krásy a obrací nás právě k čisté Kráse, povznáší nás nade všechnu krásu věcí stvořených a posiluje naši zálibu ve výhradním prožívání čisté Krásy.

Nikdy bychom nedosáhli plnosti prožitku čisté Krásy nadmyslové, pokud by se naše záliba v prožívání čisté Krásy neoprostila od každého zvláštního požitku a libého pocitu krásy. Žalmista to vyslovuje takto: „Otevři svá ústa a naplním je“ (Ž 80,11). Záliba, to jsou ústa vůle, a tato ústa se otevírají, nebrání-li jim v tom sousto nějakého libého požitku. Ústa záliby musejí být stále otevřená a prázdná, prosta jakéhokoli sousta, aby se dala naplnit blaživostí prožitku čisté Krásy. Přitom je však stále záležitost čisté Krásy nadpřirozené, o kterou je třeba tuto Krásu prosit s jasným poznáním své vlastní temnoty a bezbarvé a beztvaré prázdnoty.

Proto píše Michelangelo:

V KAŽDÉM TOM PRÁZDNÉM, UZAVŘENÉM TVARU,

I KDYŽ JEJ V SOBĚ SVÍRÁ COKOLIV,

SE SKRÝVÁ NOC, BYŤ BYL DEN DÁVNO ŽIV,

PŘED HRAVÝM JASEM SLUNEČNÍHO ŽÁRU.

 

A KDYŽ PŘEC PRCHNE PŘED SVĚTLEM A TŘPYTEM,

NEMUSÍ JI HNED SLUNCE ROZEHNAT:

I HORŠÍ VĚC JÍ VEZME MAJESTÁT,

I POUHÝ ČERV JI PORUŠÍ SVÝM SVITEM.

 

POLE, JÍMŽ ORÁČ ZA SVÝM PLUHEM CHODÍ

A JEŽ TU LEŽÍ NAHÉ V SLUNCI V PLEN,

RAŠÍ A PUČÍ KVĚTEM O PŘEKOT.

 

ČLOVĚK, TEN SE VŠAK POUZE VE TMÁCH RODÍ -

A TAK JE NOC TÍM SVĚTĚJŠÍ NEŽ DEN,

ČÍM CENNĚJŠÍ JSME MY NEŽ KAŽDÝ PLOD.

Přitom si naplno uvědomuje svou naprostou závislost na této nezasloužené čisté Kráse, kterou prosí:

KDO CHVÁTÁ V NOCI, TEN SE MUSÍ ZA DNE

NA CHVÍLI ZASE K SPÁNKU ULOŽIT;

A PROTO DOUFÁM, ŽE PÁN, JENŽ MI VLÁDNE,

MI PO TĚCH STRASTECH DOVOLÍ ZAS ŽÍT.

ZLO NETRVÁ, KDE I TO DOBRO MÍJÍ,

MŮŽE SE VŠAK V TO DOBRO PROMĚNIT. . .

Kdyby člověk spoléhal jen sám na sebe, na své přirozené výjimečné nadání, předně by podléhal pýše jako duchovnímu zárodku veškeré ošklivosti, jednak by se rychle vyčerpal a ztratil by i tu nepatrnou přirozenou hřivnu, kterou snad někdy dostal. Dominikánská terciářka Jana Lopourová popisuje tuto básnickou pýchu takto:

CO TI MÁM DÁT

PTAL SE BŮH

DEJ MI SLOVA

ROZLEHLÁ JAK BEZÚTĚŠNÉ POUŠTĚ

SLOVA BEZ VODY

A BEZ STROMŮ

SLOVA BEZ BAREV A BEZ TVARŮ

SLOVA SAMOTY PLNÁ

BEZ LIDÍ A BEZ TVORŮ

BEZ MODLITEB

SLOVA CO S TICHEM DNŮ SE MILUJÍ

KDY GÉNIA SE RODÍ BÁSNĚNÍ

TAKOVÁ NEMÁM

BŮH POKORNĚ SE ODMLČÍ

JEN KDYBYS CHTĚLA

DÁM TI SLOVO JEDINÉ

SVÉHO VTĚLENÉHO SYNA

Čím více vzrůstá prožitek čisté Krásy nadpřirozené, tím více vzrůstá i naše vděčnost k vtělené čisté Kráse nestvořené, které se nám dostává v Ježíši Kristu, a její krásná oslava, a právě tím se s poznáním a prožíváním čisté Krásy nadpřirozené stupňuje také poznání a prožívání čisté Krásy nadpřirozené v bližním. Toto působí v nás poznání a zážitek úžasně krásné harmonie. Na toho, kdo už v tomto umění pokročil, nemají hrubé a zemité podněty takový vliv jako na člověka oddaného krásám stvořeného světa.

Boží dítě se smí těšit z toho, že má tuto zálibu v poznávání a prožívání čisté Krásy, a pěstovat ji pro to, čím je sama o sobě, i pro to krásné, co jí to z lidského a časného hlediska přináší, ale nemůže se u toho zastavit. Tak si počínal fra Angelico či Michelangelo, kteří si vážili záliby v poznávání a prožívání čisté Krásy, vyprošovali si ji a pěstovali ji, a čistá Krása nestvořená je odměňovala další krásnou inspirací. Díky vnuknutí čisté Kráse se dovedli radovat ze záliby v poznávání a prožívání čisté Krásy, a z vytváření umělecké krásy především a hlavně tím způsobem, že to konali pro oslavu vtělené čisté Krásy nadpřirozené a že proto získání krásného života věčného.

Michelangelo se právě za to modlí:

BLAŽENÝ DUCHU, JENŽ TO NA SMRT ZRALÉ

SRDCE MÉ ŽHAVOU OŽIVUJEŠ PÉČÍ

A O MÉ JENOM BLAHO DBAJE, VĚTŠÍ

DUŠE JSI ZAVRH, DOSPĚLEJŠÍ K CHVÁLE;

JAK BYLS MÝM OČÍM PŘÍTOMNOST MÁ STÁLÁ

ZE VŠECH JEN TY - TEĎ PŘIJĎ A UKONEJŠI. TB

+++

EMAUZY

POZNALI

JEJ PŘI LÁMÁNÍ CHLEBA

NEBOŤ ON

VŽDY ČINÍ CO JE TŘEBA

BEZE DNA

JE STUDNA Z KTERÉ ČERPÁ

NA DVEŘE

SVÝCH UČEDNÍKŮ KLEPÁ

NAUČÍ

JE OBĚTI SE NEBÁT

UTĚŠÍ

KDYŽ POCHYBNOST JE DEPTÁ

ROZEŠLE

JE DO CELÉHO SVĚTA

NA SRDCI

MU LEŽÍ PRAVDY SETBA

Pavel Kroupa

+++

ŽÁDNÝ PRŮŠVIH NEMUSÍ BÝT ZKÁZA

Jde o to podívat se na naše lapálie z vyššího nadhledu. To se nám nejlépe povede na půdě církve. Proč právě církve? Protože důležitou vlastností církve je, že je to shromáždění lidí, kteří vyvázli z lapálie a kteří mají pomoct jiným vytáhnout z patálie. Podmínkou tohoto vytažení z průšvihu rozhodně není likvidace průšvihářů, ale uznání pravdy - toho, že jsem se sám dostal do průšvihu, ale sám se z toho nedostanu. Skvělý popis takové situace je v Starém Zákoně, (2 S 12,1-14) kde David uznává svůj ostudný výstřelek. Sám se však z této zapeklité lapálie nemůže dostat tak, aby mu to svědčilo, prostě aby mu to pomohlo k něčemu lepšímu. Zdolání této polízanice vyžaduje usmíření a vyrovnání celé úchylky z daného řádu. To všechno přesahuje meze lidských sil a schopností. Vlastními silami můžeme v daném pořádku způsobit díru jako v ementálu, ale nedovedeme ji už zacelit. Odpuštění je na jedné straně něco, co je pro život naprosto nezbytné, a na druhé straně je to něco, co je přirozeně nedosažitelné. Komunistický režim neznal odpuštění - tam byla možná i potřebná sebekritika a následné prominutí, ale nikdo neřekl: „My ti odpouštíme.“ Proto bylo v komunismu více těch, kdo byli „odepsáni“ do konce života a trestáni i v dalších pokoleních. Průšvih prostě nemá sílu ke svému překonání. Třebaže se říká, že humor v průšvihu je česká vlastnost, přesto i ten švejkovský smích má v sobě cosi trpkého a hořkého, protože postrádá povznesení nad sebe, protože je poznamenán strachem.

Ježíš Kristus přináší do problematiky odpuštění nový pohled. Nejenže Bůh odpouští nám, když my odpouštíme, ale také my jsme schopni odpouštět druhým, protože nám je odpouštěno. Z tohoto hlediska je jasné, že církev není jen nějaká superspolečnost, kde se nevyskytují průšvihy a trapasy, nýbrž je to shromáždění těch, kdo odpouštějí, přijímají odpuštění, a navzájem si odpouštějí. Pokud tedy jsme opravdoví křesťané, čili kristovci, tak nejsme lepší lidé, ani lidé bezproblémoví či ušetření všelijakých průšvihů, nýbrž jsme ti, kdo mají větší zkušenost s odpouštěním.

Dá se to vlastně stručně vyjádřit takto: křesťan věří, že křtem, pokáním a nakonec svátostí smíření jsou mu odpuštěny průšvihy. Tím je to vlastně všechno řečeno, ale za předpokladu, že chápeme, co je hřích a co je odpuštění.

Pro někoho není hřích třeba vůbec nic, protože o žádné odpuštění nestojí, i když je křesťanem. Je totiž přezbožným pokrytcem, který se pokládá za spravedlivého a dokonalého, takže vlastně jen čeká na konec, aby se ucházel o závěrečnou odměnu jako něco, na co má nárok. Ani Pro jiného je hřích ona překážka, která mu brání přistoupit k přijímání Kristova těla. A tak se tedy smíření rovná otevření přístupu k přijímání Kristova těla a tím to končí. Jenže ani to není to pravé, protože ani to není celá pravda. Většina křesťanů upadá do dvou krajností: buď sledují v hříchu strašlivou pohromu, nebo takové zanedbatelné přešlápnutí. Jsou tu ovšem ti, kdo to prožívají jaksepatří.  Není důvod vymlouvat někomu obavy z totálního průšvihu, jakým je peklo kvůli příležitostnému ulétnutí do nějaké vylomeniny, protože peklo reálně existuje a dá se v něm uvíznout už dneska třebas jen jedním škobrtnutím. Ona může zrovna jet kolem tramvaj a zarazit vás v tom jednom jediném průšvihu, takže v něm zrovna navěky zkameníte a žádný princ vás už nevysvobodí. Pravdivé vědomí o závažnosti takové životní vylomeniny je pro nás nutné, když máme pochopit smíření a nápravu. Ten, kdo to s námi odedávna myslí dobře, nám to připomíná slovy Mojžíše: Hleď, předložil jsem ti dnes život a dobro i smrt a zlo; když ti dnes přikazuji, abys miloval Hospodina, svého Boha, chodil po jeho cestách a dbal na jeho přikázání, nařízení a právní ustanovení. Jestliže se však tvé srdce odvrátí a nebudeš poslouchat, ale dáš se svést a budeme se klanět jiným bohům a sloužit jim, oznamuji vám dnes, že úplně zanikneš. Nebudeš dlouho živ v zemi, kam přecházíš přes Jordán, abys ji obsadil. (Dt 30, 15 – 20)

Ačkoliv slovo hřích vůbec nepadlo, je tady o tom řeč. Jsou tu předloženy dvě cesty. Předně se ukazuje cesta do zaslíbené země, kterou tehdy Hospodin lidem ukázal. My už toto máme chápat dál: pro nás cesta, která má smysl, je ta, která vede ke konečnému setkání s Bohem, a vede k naplnění naší budoucnosti plné a konečné v Bohu - tedy cesta, která vede do místa věčného štěstí a blaženosti.

A pak je zde uvedena druhá cesta, cesta, která má zdánlivě smysl. Pro vyvolený B.lid to znamenalo cestu, na níž by zradili Hospodinu, a uvěřili by bohům a bůžkům, které uctívaly jiné národy. Cesta, která by nevedla s Hospodinem, cesta, kterou si člověk stanovil sám. A tato cesta vede k smrti. Vyvolený lid Boží však jasně věděl, že jeho existence zcela a bezvýhradně závisí na Hospodinu.

Tyhle dvě cesty se nabízejí také nám. Vždyť také pro nás je možná ta cesta, která má zdánlivý smysl. Něco, co se nám zdá dobré, protože jen lahodí naší žádostivosti, požívačnosti a chamtivosti, nám způsobuje problémy, prostě průšvihy. Co nesměřuje k vrcholnému a poslednímu cíli člověka je zdánlivá hodnota, která nás zdánlivou cestou vede na scestí. 

Mohu jít úplně špatně - to je ten osudný průšvih všech průšvihů, protože se naprosto míjím se svým posledním cílem. Jindy mohu jít sice k svému poslednímu cíli, ale nechám se na té cestě brzdit, táhnu ranec zbytečné přítěže - a to jsou potíže, které mě na té cestě brzdí, svádí mě ke zbytečným oklikám.

 Něco neblahého se přihodí v našem běžném životě, a může se to týkat buď našeho vztahu k našemu poslednímu cíli, nebo vztahu k jiným lidem. Ať už se to zjevně týká nás samých a naší cesty k dokonalosti a štěstí, nebo někoho jiného, přesto se to bezprostředně dotýká právě nás samých. Ve skutečnosti se to dotýká pokaždé především našeho posledního cíle, ale i nás samých, protože to nadělá zapeklitou lapálii v  srdci. Pokud je v člověku něco solidního, pak by s ním měly začít cloumat výčitky, a jestli nedosáhne usmíření, vypukne v jeho nitru peklo.  Řada lidí si myslí, že hřích je pouze to, co se týká přímo Boha, jako nepozorná modlitba, neúčast na mši, braní jména Božího nadarmo. Tohle jsou pro ně hříchy - a potom krádež, zabití, a jinak nic. Strašný omyl! Jestliže nevyužiji svého nadání, a nekonám dobro, které konat mám a mohu, protože jsem líný a zbabělý, změkčilý a vlastní vinou ignoruji pravdu, nebo proto, že je mi někdo nesympatický, jsem na tom stejně jako ten, kdo zanedbává bohoslužbu, a to se Boha týká. Především proto, že i Bůh počítá s mým zapojením se. Dále se to Boha týká proto, že ty chyby nás odvádějí z přímé cesty k Bohu, nebo nás na ní brzdí. čili Bůh nemůže být spokojen s mou neláskou.

Vztahu k Bohu se tedy týká všechno, co děláme špatně a všechno to dobré, co zanedbáváme, třebaže to máme a můžeme konat. Určujícím pohledem k tomu by nám mělo být stále vědomí, že nás Bůh miluje. Písmo nás o tom jasně přesvědčuje, že si Bůh každého z nás zamiloval tak, jako si vybral a oblíbil Abraháma, jako si vybral a oblíbil Mojžíše.

„V tom záleží Boží láska, ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že On si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy“ (1 Jan 4,10)

Bůh si nás zamiloval - to je počátek všeho a to určuje naše jednání. Jestliže nás Bůh miluje, pak je jasné, že mu na nás záleží a že každé n\aše jednání, se kterým on nemůže souhlasit, je špatné. Pro nás není vždycky tak samozřejmé pochopit, kdy s námi Bůh nesouhlasí. Člověk se v tomhle dokáže znamenitě obelhávat. Máme tady však svědectví Písma svatého o Ježíši Kristu. Z toho můžeme mít dost jasno o tom, jaké byly Ježíšovy životní postoje, a to je pro nás měřítkem. Jednat a stavět se k životu a smýšlet jak on. Co tedy před Ježíšem obstojí, je dobré, co by před ním neobstálo, je špatné. A tak se člověk, který chce u sebe rozeznávat hříchy, nemůže spokojit je s povrchním vědomím, co je dobré a co je špatné jen podle svého  mínění nebo s tím, co ho naučili v dětství. Musí se neustále srovnávat s Ježíšem jako normou našeho života.

Možná to zní povýšeně - srovnávat se s Ježíšem. Jenže jsme byli přijati Bohem za Boží děti a Ježíš je pro nás cesta, pravda i život. Co tedy neobstojí před ním, to by nemělo obstát ani před soudem našeho svědomí. Jinak nemůžeme dojít k svému životnímu cíli ani dosáhnout dokonalosti, než přes Ježíše, jeho cestou a skrze něj. A potom se s ním musíme trvale proměňovat.

Dokud nechápeme, co je hřích, tak pořád nejsme schopni pořádného obrácení, protože nevíme, kam a z čeho a proč se máme obracet.

Křesťanský život, to je skutečně neustálý pohyb. Pohyb, který se může všelijak klikatit, ale který má pořád směřovat k Bohu. Nikdy nedosáhneme dokonalosti u Boha teď, protože ho máme mít pořád před sebou. Jde o to setrvávat stále na cestě života, a neuchylovat se z ní. Na cestě, která vede k dokonalosti, protože na této cestě a právě jím – Ježíšem – vtěleným Bohem´- jsme neustále oživováni, na ní je náš život plnější.

Člověk se dá podfouknout a občas se vydá na cestu zdánlivého dobra a žije pouze zdánlivě zbožný a zdánlivě plný život. To je velice ubohé vězet v takové bryndě, protože naše lidské svědomí může být natahovací jako vesta.- Člověk si pak může ve svém falešném svědomí nalhávat: co na tom,. že lžu nebo kradu, protože mnozí jiní by na mém místě lhali a kradli ještě víc.  Tohle musíme prokouknout - a proto je nutné srovnávání našeho svědomí s Ježíšem, a stálé opravování našeho svědomí podle Ježíše. Když si potom člověk uvědomí, jaká patálie je vlastně hřích, jak se vlastně zaplétá do svých průšvihu a trmácí na cestách, které vedou od prazákladu života, pak by mohl propadnout obrovské malomyslnosti, protože můžeme jednoho krásného dne zcela správně zjistit, že větší část našeho života nestojí za nic, že jsem šli po zapeklitých a temných křovinách kamsi do Tramtárie - někam úplně úchylně, někam, kde není nic, co by aspoň trochu připomínalo prazáklad života.

Kdybychom byli odkázáni jenom na toto zjištění, pak by se z křesťanů muselo rekrutovat nejvíce sebevrahů, protože by to bylo k neunesení ono živé zjištění, jak jsme pořád ve strašném průšvihu. A proto musí křesťan jasně vědět o smíření a odpuštění. Nedá se totiž odpustit tomu, kdo se zdráhá pokorně podat ruku ke smíření a tak se pokorně ucházet o smíření. Protože teprve smíření a odpuštění udělá poznání mé hříšnosti tvořivým. Teprve ten, komu je odpuštěno, sklidí ovoce z toho, že poznal své hříchy, protože pokorně vyprošované odpuštění ho vrátí na správnou cestu.

Čím tedy je pro nás to odpuštění a jak ho člověk vlastně dosahuje? Tady je zapotřebí se nejdříve odvolat na všechno o čem svědčí Bible. Tam totiž můžeme rozpoznat jednu důležitou věc, že totiž Bůh z vlastního zapojení a podnětnosti velice trpělivě a dlouho něco dělá pro záchranu člověka. To, co čteme ve Starém zákoně - celý děj od Abraháma až po Ježíše - to je vlastně všechno neustálé hledání člověka, neustálé přičiňování se Boha na jeho záchraně.

Bůh si vybral Abraháma, dělá z jeho potomstva národ, tenhle národ si zamiluje a snaží se ho povzbudit a oživit tak, aby byl trvale živým pro Boha. Aby prožíval život, který má smysl, který k něčemu vede. Nejdříve je to ukázáno docela jednoduše: jestliže lzrael bude poslouchat Hospodina, bude uveden do země, kterou mu Hospodin připravil. Potom dál, jestliže bude Izrael držet společenství s Hospodinem, bude národem, který si zachová existenci a který ze sebe vydá někoho, kdo bude požehnáním národů. Až je to dovedeno k tomu, že lzrael vydá ze sebe Spasitele. Až do tohoto konce je doveden děj několika tisíciletí a Ježíš tohle hledání člověka, to, že Bůh hledá člověka, docela jasně dovršuje  a naplňuje.

Především tím, že sám o sobě oslovuje vlastním jménem každého jednotlivého člověka: „Zachee, sestup dolů, dnes musím večeřet v tvém domě“,  řekne Ježíš hříšníku Zacheovi. A pak uvede několik těch podobenství, kde zdůrazňuje, jak Bůh nikdy nikým nepohrdá a jak pro něho žádný jednotlivec není zanedbatelný. Člověk je tedy Bohem hledán a s tím, že ho Bůh hledá, se setkává v nějaké podobě. Jestliže uvěřím v Boha takového, jaký je, jestliže se pokořím, a slezu se stromu své povýšenosti, tedy pokorně přijmu Ježíše Krista - pak jsem byl sám nalezen. Tím prvním bodem, který vede k odpuštění, je víra, a dále pokora. Spása z víry v Ježíše Krista. Ježíš za nás zemřel, za naše průšvihy. Jestliže s vírou přijmeme tuto skutečnost, pak se v nás víra začíná uskutečňovat. A když někdo uvěří a pokoří se před Bohem, pak může být jeho záchrana určitě provedena a zpečetěna křtem.

Přitom tím prvotním a základním prostředkem odpuštění průšvihů je křest. Jeho předpokladem je víra, protože jenom z víry a následného pokoření se před Bohem může to přijetí křtu vyrůst, ale pokud jde o lidskou účast, tedy křest. V prvních dobách křesťanských bylo toto jasné. Ti, kteří uvěřili jako dospělí, se dali pokřtít. Proto dobře rozuměli slovům apoštola Pavla: Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt? Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom - jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce - i my vstoupili na cestu nového života. Jestliže jsme s ním sjednoceni, protože máme účast na jeho smrti, jistě budeme mít účast i na jeho zmrtvýchvstání. Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili. (Ř 6, 3-6)

Kdo uvěřil a pokorně přijal křest je ponořen do Ježíše Krista, tady nejde jen o to, že je mu uhlazena nějaká drsná část jeho bytosti, nýbrž o něco, co se týká celé jeho osobnosti. Ten člověk je ponořen „do Kristovy smrti - tím byl spolu s ním pohřben.“ Tím prostě to, co je odcizeno Bohu, docela končí a je překonáno, pohřbeno, už to tu není, je to pryč, takže přijímá zbrusu novou totožnost,. včetně nového jména.

Něco začíná už dnes v pozemských poměrech, a něco až na věčnosti. Tady na zemi musíme žít zbrusu novým životem, tedy jako ti, kdo jsou v Ježíši Kristu, protože jsme povoláni přijmout novou totožnost dalšího Krista. To je ten nejvyšší a nejhlubší úkol: máme být dalším Kristem. Tak se má naplnit náš křest, čili ovoce odpuštění a smíření. Je konec odcizení, kdy jsme připravovali Boha o sebe, ale sebe samotné o nekonečně víc, o Boha, o nejlepší Dobro.

Nejde zdaleka jen o to, že nás Bůh smířlivě přijímá za své, takže můžeme mít klidné svědomí, tedy že naše původní, lidská totožnost je obnovená, ale především o to, že se nám nabízí nová totožnost Boží, nové jméno, a s tím související nové příbuzenství, a s tím i nové dědictví.

Kdyby jeden tohle domyslel a uvědomil si, že v jeho hrudi už nebuší to zrádné lidské srdce, nýbrž Božské Srdce, a že má povolání být novým Kristem, spěchal by, aby se to u něho honem a rychle projevilo hlavně další službou a novým obětováním, protože jedině taková cesta snášení všech možných průšvihů mu otevírá cestu k výhledovému slavnému panování. 

Od křtu se člověk stává skutečně schopným vzkříšení, ovšem přitom se před ním otvírá realita života s jeho svobodným rozhodováním, a to se pak může všelijak zvrátit.

Křtem je člověk povznášen od lidské totožnosti k nové totožnosti Božího dítěte. Dosud měl sice nesmrtelnou duši, ale ta mohla věčně žít jenom přirozeně a tak ryze přirozeně formovat lidské tělo. Nyní má duši přetavenou posvěcující milostí tak, že může věčně žít nadpřirozeně, a tak nadpřirozeně formovat ctnostmi své tělo. Jenže i s touto novou totožností nového Krista je Boží dítě ve světě vybaveno svobodnou vůlí. Znovu může vypadnout z nové identity na úroveň zdánlivě lidskou, ale ve skutečnosti se propadá níž, na úroveň pomocníka vládce světa, mírně řečeno démonickou. Nežije tak, že na svém místě a ve své době nezpřítomňuje Krista A z tohoto průšvihu se nemůže dostat vlastními silami. Avšak i tento člověk může díky Ježíši Kristu vyváznout z tohoto průšvihu. Věříme-li v překonání našich průšvihů, tak věříme, že Bůh je ochoten a schopen naše průšvihy vyrovnat.

Poprvé se s tím člověk setkává ve křtu, pak se s tím Boží dítě setkává v mnoha dalších příležitostech. Usiluje-li třeba někdo s plnou vírou o vyrovnání svých průšvihů a nejsou-li to takové pády, které by ho oddělovali od prazákladu života, tak je mu odpuštěno už pro toto jeho úsilí a zejména pro Boží věrnost a Ježíšův kříž. Podobně je-li si někdo vědom svých průšvihů, a počíná si dál dobře a láskyplně, smí doufat, že se mu i ten největší průšvih obrátí v přednost, protože „láska přikryje množství hříchů“ (1 Pt 4,8). Kdo se s důvěrou obrací k Ježíši Kristu, smí očekávat, že se mu všechny propady obrátí v přednosti.

Kromě těchto všech věcí je tu ale ještě jedna vymoženost, totiž jasné urovnání celé patálie. To se týká toho, kdo se dostane do strašné izolace od prazákladu života a nějak zapeklitě si uzavře cestu z celé té šlamastiky. A taková vymoženost je tady slavně ustanovena napořád. Přitom se postiženému otevírá dokonalá cesta z jeho lapálie. Kdo se objeví s upřímností, s důvěrou, a přijme ji jak je v tu chvíli nejlépe schopen, tak ví, že je vytažen z celé té ostudné polízanice, třebaže si v tu chvíli vzpomněl na polovičku průšvihů, ačkoli ty nejhorší nikdy nepřehlédne. Jestliže to podstoupil, jak to nejlépe dovedl, tak ví, že je vytažen ze všech skandálů, protože tahle vymoženost stojí na věrnosti našeho osobního prazákladu, na tom, že ho Ježíš nenechá ve štychu, třebaže ho to stojí všechnu krev, slzy a pot, a ne na počtu vylomenin, které si kdo vybaví a přizná.

Důležité je, aby jeden věděl u všeho, co říká, že celé vytažení z bryndy je dílem, které nás přesahuje. Kdo věří v tahání ze všech průšvihů, pak věří v to, že má kámoše na nejvyšších místech, který ho nechce nechat ve štychu. To už není jenom moje věc, to není něco, čeho se někdo zmocňuje svou šikovností, ale je to především zdarma daný, ničím, nezasloužený dar shůry. Nikdy nesmíme zapomínat na slova evangelia, která nám jasně a pro někoho až pohoršujícím způsobem říkají, jak moc Bůh stojí o takové výtržníky, že se prostě může potrhat, když nás může vytáhnout z nějaké bryndy.

Řeknu vám to na rovinu - být v průšvihu, je skrz naskrz lidské, ovšem vězet v té zapeklitosti napořád je ďábelské, ale povstat v důvěře, že nás někdo z té díry vytáhne, a fakt přijmout vytažení z ostudy je andělské a dělá to z výtržníka hrdinu.

 Mít na krku nějaké vylomeniny je ostudné, totiž příjemné jako voda v botech, ale nedbat na to a nestát o to, aby nás někdo vytáhl z té černočerné propasti je to kolosální blbost. Ztratit naději v přítomnost a skutečnou zapojenost nějakého tahače z lapálií, to je průšvih všech průšvihů, to je nejhorší, co na jednoho může dolehnout, protože nevěří, že se mu dá pomoct a se někdo shora namáhá kraj světa jenom kvůli němu, aby ho vytáhl z té bryndy, tedy tohle je horší, než vůbec nic nevědět. - Pak vlastně nedovolí svou záchranu, aby se vůbec uskutečnila. A to je zapeklitá krize! A mě to štve, protože tady tvrdnu jako převařené vejce a málem až opruzuju jenom kvůli tomu, že nanovo beru průšvihy kdekoho na sebe a nechávám si ty vylomeniny klidně nakládat jako největší trulant a trumbera, a teď se dozvím, že někdo o to nestojí a je mu to úplně jedno. A to je k vzteku! Aspoň na první dojem. Po zralé úvaze pak s mírným povzdechem říkám: Ne každý je toho hoden. Jinak řečeno: Komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí. TB

+++

SLOVA

SNAD VŠE UŽ

VŠECHNO BYLO ŘEČENO

A NOVÁ

SLOVA JSOU JEN OZVĚNOU

ÚPISEM

VYSTAVENÝM NA JMÉNO

SPLATNOSTÍ

ANI NE MOC VZDÁLENOU

PRO DUŠI

PŘEMÍROU SLOV ZTRÁPENOU

AČ SLOVA

BYLA JEJÍ DOMÉNOU

A PŘECE

SVĚTLO NENÍ ZTRACENO

STAČÍ JEN

PROJÍT VNITŘNÍ PROMĚNOU

Pavel Kroupa

+++

SERAFIM SAROVSKÝ

O BDĚLOSTI

Kdo se vydá na cestu bdělosti, nesmí spoléhat pouze na svoje vlastní porozumění, ale musí se odvolávat také na Písmo. Musí porovnávat hnutí svého srdce a svůj život s životy asketů, kteří žili před ním. Takto se snáze ubrání Zhoubci a také uvidí jasněji pravdu.

Duch bdělého člověka se dá připodobnit k hlídce bdící nad vnitřním Jeruzalémem. Jeho pozornosti neujde ani „ďábel, který jako řvoucí lev obchází a hledá, koho by mohl zhltnout" (i Petr 5,8), ani ti, kdo „svůj šíp kladou na tětivu, aby ve tmě zasáhli lidi upřímného srdce" (Ž111,2). Řídí se učením apoštola Pavla, jenž řekl: „Proto vezměte na sebe plnou Boží výzbroj. Jen tak budete moci odolat, až bude zle, všecko překonat a obstát" (Ef 6,13).

Kdo jde po této cestě, nesmí se věnovat okolnímu hluku ani se starat o záležitosti druhých..., ale ať se modlí k Hospodinu: „Očisť mě od chyb, jež jsou mi skryty!" (2119,13).

„Sestup do sebe sama," parafrázoval starec svatého Izáka Syrského, „a podívej se, které vášně v tobě zeslábly, které díky uzdravení tvé duše umlkly, které byly vyhubeny a které tě zcela opustily. Podívej se, zda už je místo vředu tvé duše zacelené a tkáň živoucí, tato zdravá tkáň je vnitřní pokoj. Také se podívej, které vášně ještě zůstaly: tělesné, nebo duševní? A jak na ně reaguje tvůj rozum? Bojuje s nimi, anebo se tváří, jako by je neviděl? Pokud jsi takto bdělý, můžeš poznat míru svatosti své duše."

Je třeba, aby byl člověk bdělý na počátku i na konci svého života, a v průběhu života - se vším, co přinese dobrého i zlého - zrovna tak.

+++

SVATÝ SILVÁN Z ATHOSU

O DUCHOVNÍM BOJI II.

Budeme-li všemi silami milovat bratra a pokořovat svou duši, vítězství bude naše, neboť Pán nejvíc ze všeho dává svou milost za lásku k bratru.

Já jsem zakusil Ducha svatého v plnosti, ale získat jej nemohu.

Je mi líto, že jsem v mládí žil špatně a nenapodoboval jsem svého křestního patrona, miláčka Božího Simeona Divo- tvůrce. Jeho život byl zvláštní. Bylo mu sedm let, když se mu zjevil Pán, a on Pána hned poznal a ptal se jej: „Pane, jak tě ukřižovali?" A Pán rozepjal ruce a řekl: „Takto mě ukřižovali; ale já sám jsem to chtěl. A ty mě každý den napodobuj."

Tak musíme celý život usilovat o dobro, ale hlavní je odpouštět druhým jejich prohřešky, a potom Pán ani nevzpomene na naše hříchy a dá nám milost Ducha svatého.

Když jsem ještě žil ve světě, rád jsem z duše odpouštěl. Snadno jsem odpouštěl a ochotně jsem se modlil za ty, kdo mi ubližovali. A když jsem přišel do kláštera, jako poslušnik jsem obdržel velkou milost, která mě naučila milovat i nepřátele.

Svatý apoštol Jan říká, že přikázání Boží nejsou těžká, ale lehká (srov. i Jan 5,3). Ale lehká jsou pouze z lásky, a kde není láska, všechno je těžké. Proto si uchovávej lásku, neztrácej ji, protože je sice možno získat ji zpět, ale s mnohými slzami a modlitbami. Bez lásky je však život na světě těžký. A trvá-li někdo ve zlobě, je to smrt duše. Kéž nás toho Pán uchrání!

Když duše, kterou si Pán vyvolil a dal jí svou milost, z nějaké příčiny milost ztratí, silně po ní teskní a touží ji znovu získat. Snažně pak prosí Pána ve dne v noci, aby se nad ní smiloval a znovu na ni vylil svou milost. A kdo může popsat její vzdechy nebo slzy či klanění? Mnoho, mnoho let se duše namáhá, hledajíc milost, kterou zakusila a která ji těšila. A stává se, že Pán zkouší duši dlouho, je-li mu věrná; a když v sobě duše necítí tu sladkost, kterou poznala, znovu po ní touží a pokorně čeká a neustále se upíná k Pánu žárem lásky.

S Boží milostí je lehké milovat Boha a modlit se ve dne v noci; ale moudrá duše snáší i vyprahlost a pevně doufá v Pána a ví, že on nezklame její naději a obdaruje ji ve svůj čas. Milost Boží přichází někdy rychle a jindy dlouho ne, ale moudrá duše se koří a miluje bližního a pokorně nese svůj kříž, a tím vítězí nad nepřáteli, kteří se snaží odloučit ji od Boha.

Když hříchy jako oblaka skryjí před duší světlo milosrdenství Božího, jakkoliv ona touží po Pánu, bývá bezmocná a slabá jako ptáček zavřený v kleci, který chce letět do zeleného háje, aby na svobodě zpíval píseň chvály Bohu, ale nemůže.

Dlouho jsem se trápil, neznaje cestu Páně, ale po mnoha letech a mnohém utrpení jsem v Duchu svatém poznal vůli Boží. Vše, co Pán přikázal (srov. Mt 28,20), je třeba přesně plnit, neboť za to poznáme cestu do nebeského království, kde budeme vidět Boha.

Ale nemysli na to, jak uvidíš Boha, nýbrž se pokořuj a mysli na to, že po smrti budeš uvržen do temnoty, kde se budeš trápit a tesknit po Bohu. Když pláčeme a pokořujeme duši, Boží milost nás chrání. Jestliže však zanecháme pláče a pokory, můžeme se nechat strhnout zlými myšlenkami a viděními. Pokorná duše nemá žádná vidění a ani si je nepřeje, ale čistou myslí se modlí k Bohu. Avšak domýšlivá mysl není čistá od marných myšlenek a představ a může dojít až k tomu, že bude vidět démony a hovořit s nimi. Píšu o tom proto, že já sám jsem byl v takové bídě.

 

Dvakrát jsem propadl duchovnímu klamu. Poprvé úplně na začátku, z nezkušenosti, když jsem byl mladým poslušnikem, ale tehdy se nade mnou Pán rychle smiloval. Podruhé už z pýchy, a tehdy jsem se dlouho trápil, než mě Pán uzdravil skrze modlitby zpovědníka. Stalo se to poté, co jsem měl vidění. Čtyřem duchovním otcům jsem toto vidění odhalil, ale ani jeden z nich mi neřekl, že je od nepřítele, takže mne ovládla domýšlivost. Ale potom jsem i já sám pochopil svou chybu, protože se mi znovu začali zjevovat démoni, a to už nejen v noci, ale i ve dne. Duše je viděla, ale nebála se, protože jsem v sobě zároveň cítil milost Boží. Tak jsem jimi trpěl mnoho let; a kdyby mi Pán nedal poznat sebe skrze Ducha svatého a kdyby mi nepomohla přesvatá dobrotivá Královna, zoufal bych si a pochyboval bych o své spáse. Nyní však má duše pevně doufá v milosrdenství Boží, i když za své skutky jsem hoden muk na zemi i v pekle.

Dlouho jsem nemohl pochopit, co to se mnou je. Říkám si: Lidi přece neodsuzuji, špatné myšlenky nepřijímám, službu vykonávám svědomitě, v jídle jsem zdrženlivý, modlím se ustavičně. Proč tedy ke mně vtrhli démoni? Vidím, že jsem v omylu, ale nemohu pochopit proč. Modlím se a oni na chvíli zmizí, ale potom přicházejí znovu. A má duše dlouho takovým způsobem bojovala. Říkal jsem o tom několika starcům, ale oni mlčeli; a já jsem nechápal.

A jednou v noci sedím v cele a najednou je plná démonů. Modlím se úporně - Pán je odhání, ale oni přicházejí znovu. Vstal jsem, abych se klaněl před ikonami, ale démoni mě obklopují a jeden se tyčí vpředu, takže se nemohu před ikonami poklonit, protože bych se tak poklonil jemu. Tak jsem znovu usedl a říkám:

„Pane, ty vidíš, že se chci modlit s čistou myslí, ale démoni mě nenechávají na pokoji. Řekni, co mám dělat, aby ode mě odešli?"

A v duši jsem ucítil od Pána odpověď:

„Pyšní jsou vždycky takto sužováni démony."

Říkám: „Pane, ty jsi milostivý, má duše tě zná. Řekni mi, co mám dělat, aby se má duše pokořila!"

A Pán mi v duši odpovídá:

„Zanech svou mysl v pekle, a nezoufej."

O, milosrdenství Boží! Jsem ubožák před Bohem i lidmi, ale Pán mě tolik miluje, vychovává mě a uzdravuje, učí mou duši pokoře a lásce, trpělivosti a poslušnosti a vylil na mě všechny své milosti.

Od těch dob ponechávám svou mysl v pekle, představuji si, jak hořím v pekelném ohni, a přitom teskním po Bohu, v slzách jej hledám a říkám si:

Brzy zemřu a vejdu do temnoty pekel, samotný tam budu hořet, tesknit po Bohu a plakat: Kde je můj Bůh, kterého zná má duše?

A získal jsem z té myšlenky veliký užitek: má mysl se očistila a v duši se rozhostil pokoj.

Podivuhodná věc: Pán mi přikázal zanechat svou mysl v pekle, a nezoufat si. Je nám tak nablízku: „Hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku!" (Mt 28,20) a dále: „Až mě potom budeš v den soužení volat, já tě ubráním a ty mě budeš oslavovat" (Ž150,15).

+++

ČISTOTA SRDCE A ZŘENÍ BOHA

Ježíšova modlitba, toto neustálé opakování Ježíšova jména v srdci, je vyplněním pokynu apoštola Pavla. Ale nepřetržitá modlitba, tj. neustávající rozmluva duše s Bohem, je možná pouze pro ty, kdož jsou čisti srdcem, pro ty, kteří očistili svá srdce ode všech ostatních myšlenek, přilnuli k Bohu a zamilovali si Ho nadevše. Svatí Otcové srovnávají srdce člověka s vodní hladinou - jako se v čisté průzračné vodě jasně odráží viditelné slunce a to tím jasněji, čím je hladina klidnější - obdobně se v srdci, které mlčí a je očištěno ode všech myšlenek, zjevuje duchovní Slunce, Kristus, a čím je srdce askety čistší a tišší, tím jasněji a plněji Krista ve svém srdci vidí. Takové lidi chválí Pán ve svých přikázáních, když praví: „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uzří Boha„ (Mt 5,8). Toto neustálé „vidění„ Boha v nitru srdce a neustálá modlitba byly činností prvých lidí v ráji - Adama a Evy. Svatý Nil Sorský říká, že když Písmo praví - Bůh stvořil Adama a umístil ho do sladkého ráje, aby jej obdělával a střežil - „obděláváním ráje„ nazývá Písmo modlitbu, „ochraňováním,, pak míní Bible vyvarování se zlých myšlenek po modlitbě. Protože měl první stvořený člověk čistou duši i srdce, zůstával ve vidoucí, pouze myslí svatě vykonávané, blahodatné modlitbě a horlivě ji střežil jako oko v hlavě, jako dílo ráje, aby nikdy v duši ani v srdci neslábla. Došlo však k hroznému pádu, který byl začátkem všeho utrpení celého lidského pokolení. Lidé zhřešili a odloučili se od blahoslaveného přebývání v blahodatných paprscích božské lásky. Nešťastní potomci Adamovi byli uvrženi do postupně se prohlubující propasti hříchu. Jak lidé stále hlouběji klesali do hříchu, zatvrzovala se i jejich srdce, tma hříchu halila více a více obraz Boží a člověk pak již nemohl ze svého nečistého srdce povznášet čistou a nepřetržitou modlitbu k Bohu, vždy Ho vidět před sebou a neustále Ho oslavovat. (Východní bratři)

+++

Svatý Efrém Syrský - Nisibiské zpěvy

Hymnus 36

Náš Pán si podrobil moc a přiměl ji,

aby jeho živoucí smrt oživila Adama.

Své ruce vydal k probodení hřeby

místo té ruky, která utrhla ovoce.

V soudním paláci byl udeřen do tváře

místo úst, která jedla v Edenu.

A protože Adama -vyhnala jeho noha ven,

byly jeho nohy probodeny.

Náš Pán byl obnažen,

abychom my byli cudní.

Žlučí a octem učinil sladkou hořkost,

kterou had vylil do lidského rodu.

Požehnaný, který mne ospravedlnil

a mrtvé oživil ke své slávě!

 

[Smrt:] „Jsi-li Bůh, ukaž svou moc,

a jsi-li syn člověka, zakus naši moc.

A je-li to Adam, kterého hledáš,

kliď se odtud!

Ten je tu zavřen pro svá přestoupení!

Cherubové a serafové nečekají na to,

aby za něj zaplatili jeho dluh.

Nikdo z nich není smrtelníkem,

aby dal život místo něho.

Kdo může otevřít chřtán šeólu,

ponořit se do něj a vyvést ho z toho,

který ho pohltil a svírá, a to na věky!

Požehnaný, který mne ospravedlnil

a mrtvé oživil ke své slávě!

 

Já jsem ta, jež přemohla jsem všechny mudrce;

a hle, po koutech se mi nakupili v šeólu.

Pojď, vejdi, synu Josefův,

a pohleď na ty hrozné věci,

na údy velikánů, na obří mrtvolu Samsonovu

a kostru úporného Goliáše,

dále na Oga, syna gigantů,

který si zhotovil lůžko ze železa a na něm lehával;

já jsem ho z něj smetla a srazila na zem

ten cedr, složila jsem ho u brány šeólu.

Požehnaný, který mne ospravedlnil

a mrtvé oživil ke své slávě!

 

Já sama jsem porazila mnohé

a Jednorozený mě chce přemoci.

Proroky a kněze a věhlasné muže jsem odvedla,

porazila jsem krále v jejich vojscích

a mocné v jejich družinách

a spravedlivé v jejich dokonalostech.

Hromady mrtvol jsou vrhány do šeólu,

a třebaže se hrnou proudem, stále je žíznivý.

Ať je kdo blízko nebo daleko, konec ho přivede k bráně šeólu.

Požehnaný, který mne ospravedlnil

a mrtvé oživil ke své slávě!

 

Stříbrem na ruce bohatých jsem pohrdla

a jejich obětní dary mě neuplatily.

Otrokáři mě ani jednou nepřemluvili,

abych si vzala otroka místo jeho pána

a chudáka místo boháče, nebo starce místo dítěte.

A i když chytří dokážou chytit na návnadu divoká zvířata,

do mých uší jejich Iichotky nevstoupí.

Nazývají mě odpůrkyní všeho lidského přemlouvání a

 dělám to, co je mi přikázáno.

Požehnaný, který mne ospravedlnil

a mrtvé oživil ke své slávě!

 

Kdo je to nebo čí je to syn

nebo jakého rodu je ten, který mě přemohl?

Knihy rodů jsou u mne.

Hle, vešla jsem a četla a studovala ta jména

od Adama až do dneška,

na nikoho z mrtvých jsem nezapomněla.

Rodina za rodinou,

hle, jsou tu zapsány na mých údech.

Kvůli tobě, Ježíši, jsem vešla

a provedla zúčtování,

abych ti mohla ukázat, že není nikoho,

kdo by unikl mým rukám.

Požehnaný, který mne ospravedlnil

a mrtvé oživil ke své slávě!

 

dva muži — to nelžu —,

jejichž jména mi v šeólu unikla:

Henoch totiž a Eliáš ke mně nedošli.

V celém světě jsem je hledala;

ano, i tam, kam sestoupil Jonáš,

 sešla jsem dolů a hledala,

ale oni tam nebyli.

A i když jsem předpokládala,

že vešli a unikli do ráje,

střeží je mocný cherub.

Jákob viděl žebřík,

aby právě po něm vešli do nebe!

Požehnaný, který mne ospravedlnil

a mrtvé oživil ke své slávě!

 

Kdo je to, kdo odměřoval písek moře

a utrousil jen dvě zrnka?

Na této žni, na které každý den pracují nemoci jako ženci,

já sama nosím plnými hrstmi a sklízím je;

ostatní ženci ve spěchu celé hrsti natrousí.

Česači přehlédnou hrozny;

mně unikly jen dva hrozny na tom velkém vinobraní,

kde jsem jen já sama česala.

Požehnaný, který mne ospravedlnil

a mrtvé oživil ke své slávě!

 

Já jsem ta, která jsem se zmocnila," praví Smrt,

„vší kořisti na moři i na souši.

Orli v povětří přilétají ke mně,

dokonce i ještěři z vodních hlubin,

plazi a běhavé ptactvo a dobytek,

starci, mladí i děti.

Ti tě přesvědčí, Mariin Synu,

že tato má moc vládne nade všemi.

Jak by tvůj kříž mohl přemoci mne,

která jsem odedávna právě stromem [Adamovým] vítězila

a vládla?

Požehnaný, který mne ospravedlnil

a mrtvé oživil ke své slávě!

 

Ale měla jsem touhu mluvit ještě dál,

protože slova mi nikdy nechybí;

já nemusím hledat žádná slova,

vždyť hle, skutky, které se mě dovolávají, jsou stále nablízku.

Já na rozdíl od vás neslibuji prostým tajemné věci,

že teď nebo jindy bude vpravdě vzkříšeni.

Jsi-li tedy skutečně mocný,

dej nyní nějaké blízké ručení,

aby se tvému vzdálenému zaslíbení dalo věřit."

Požehnaný, který mne ospravedlnil

a mrtvé oživil ke své slávě!

 

Smrt skončila svou posměšnou řeč

a do šeólu zazněl hlas našeho Pána;

on mocně zvolal a tříštil hroby jeden za druhým.

Smrti se zmocnil třes; do šeólu, který od věků nebyl osvícen,

zazářil jas od Strážců, kteří vešli dovnitř a mrtvé vyváděli ven,

aby se setkali s tím, který byl mrtev a všem dává život.

Mrtví vyšli a živí byli zahanbeni,

ti, kdo si mysleli, že přemohli toho, který vše oživuje.

Požehnaný, který mne ospravedlnil

a mrtvé oživil ke své slávě! (Pokr.)

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

MOJE SRDCE JE PLODNÝ STROM A POKLAD

Moje Nejsvětější Srdce je plodný strom, který ti přináší dobré ovoce, neboť ten, „kdo mne poslouchá, nedojde hanby“ (Sír 24,22). S tohoto stromu opravdu nic neopadává, ani listí, ani květy, ani ovoce, poněvadž je věčný, neboť „je jako strom zasazený u tekoucí vody, dává své ovoce v pravý čas, a listí mu neuvadá“ (Ž 1,3). Na tomto stromě se plodí všechna pravá dobra, neboť v lásce k Nejsvětějšímu Srdci a k bližnímu spočívá celý zákon a proroci.

Jako tvůj Bratr a Spasitel vím, že jediný květ tohoto stromu, totiž jediné pevné rozhodnutí milovat Mne, má větší cenu než nezměrné množství zlata a stříbra. Právě o tomto květu je psáno: „Z mých květů proudí skvostné a přebohaté plody jako v době prvotin“ (Sír 24,23). Z plodů tohoto stromu pochází, že chci být od narození člověkem a žít jako člověk ve světě. Odtud pochází i to, že budeš žít v ráji a že ty, kdo zůstáváš pod tímto stromem lásky, nemůžeš Nejsvětější Srdce ztratit, poněvadž jsem oním stromem pravé lásky. Kdo zůstává pod tímto stromem lásky, přebývá ve Mně. Proto tvoje láska se nekončí smrtí, to znamená, nezaniká. Vždyť umírá tělem, ale duší žije dál, a třebaže zemřel světu, žije přece sobě. Proto, kdo Nejsvětější Srdce miluje, aniž Nejsvětější Srdce vidí zde na zemi, bude Nejsvětější Srdce milovat ještě víc v budoucím životě, až Mi bude pohlížet tváří v tvář.

Moje čistá láska je pokladem skrytým na poli tvého srdce, pro který bys měl prodat vše, co máš, jen abys jej získal. Tento poklad ti nemůže odebrat, nikdo na světě svět, ale ani smrt, jak se stává s pozemskými poklady. Je tak drahocenný, že nikdy nebude nikdo litovat, že jej získal, když dokonale pozná jeho hodnotu, ať by za něj zaplatil jakoukoliv cenu.

Vím, že jsi byl nejnehodnější hříšník, který se vzdálil od tohoto stromu, a promrhal tento drahocenný poklad, neboť jím pohrdal. Pros o odpuštění, a požehnám ti ve svém velkém milosrdenství. Znovu ti dám okusit ovoce tohoto stromu, abys je, sotva je okusíš, uchovával ve svém srdci, střežil tento poklad ve své duši a věčně přebýval se Mnou.(Pokr.)

+++

Zprávy: Každé pondělí 19,00 hod. v kostele sv.Michala, Brno celoroční cyklus CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA – Průšvih je mým povoláním. Předcházející relace v mp3 viz http://gloria.tv/  a http://www.uloz.to/

+++