Ročník XXI., číslo 12.                                                                                                             prosinec 2015

Obsah: P.Kroupa,Blahoslavené Anděle, Serafim SarovskýTB,Zkratky ke štěstí, O duševním pokoji, P.Kroupa,Svaté Bibianě, TB,Požehnání děravých kapes, P.Kroupa,Svaté Otilii, TB,Poutník bez rodiny, P.Kroupa,Svatému Tomáši Becketovi, Zprávy___________________________________________________

BLAHOSLAVENÉ ANDĚLE

(Anděla Marie Astorch, kapucínka,

představená řádu v Zaragoze a Murcii. 2.12.)

TĚŽKÉ JE SNY SVÉ A SVÁ SLOVA

SVOU VŮLI BOHU OBĚTOVAT

OD ZÁJMŮ A MILÝCH SLADKOSTÍ

PRO NĚJ DOKÁZAT SE OPROSTIT

TĚŽŠÍ JE VLASTNÍ SLZY SETŘÍT

NEPOKOJ MÍT VŠAK SESTRY ŠETŘIT

MODLIT SE ZA JEJICH OBRODU

CTÍT VŠAK PŘITOM LIDSKOU SVOBODU

NEJTĚŽŠÍ ODPOUŠTĚT CO DRTÍ

DO DUŠE VRÁŽÍ OSTRÉ HROTY

BREVIÁŘEM ZMATKY PŘEKONAT

VYPROSIT SI ZÁDA OBROVA

Pavel Kroupa

+++

PROČ KRISTUS VSTOUPIL DO TOHOTO SVĚTA

1)   Boží láska k člověku: „Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný" (Jan 3,16).

2)   Obnovit v padlém člověku obraz Boha a znovu jej tomuto obrazu připodobnit, jak o tom zpívá církev {První píseň Vánočního kánonu).

3)   Spása duší: „Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen" (Jan 3,17).

Serafim Sarovský

+++

ZKRATKY KE ŠTĚSTÍ

Říká se, že neexistují žádné zkratky ke štěstí. Jenže ony existují. Dokazuje to třeba pravý lotr, který na kříži vyznal: „My přece trpíme spravedlivě, protože se nám dostává, co jsme si za své skutky zasloužili, ale tento se nedopustil ničeho zlého. Ježíši, rozpomeň se na mne, až přijdeš ve svém království! A Pán mu odpověděl: Dnes budeš se mnou v ráji.“ (Lk23,39-42). Takové zkratky existují, ale je to krajně svízelné a jde o krk. Vyžaduje zvláštní náturu a kdo na to nemá žaludek, ať jde raději velkou oklikou kolem propasti.

Je to cesta prostoty a úspornosti, a to i myšlenkové, která nakonec přivedla svatou Terezičku ze zapadlé celičky až tomu, že se stala nebeskou přímluvkyní misií, nebo její mužný ekvivalent¨ bl.Hyacint Maria Cormier. Oba vynikají jako zářný vzor v době moderní namyšlenosti a pyšné nadutosti modernistů právě jedinečnou prostomyslností. Tak dosahují k nejvyšším metám mystického života a umlčují četné odpůrce Ježíše Krista a jeho tajemného Těla, Církve svaté. Přitom vykročili na duchovní dráhu bez jakékoli důkladné přípravy, prostě rovnýma nohama. Tím je nám Terezička tolik blízká. Sama říká, že dokud se naše skutky nevzdalují od ohniska lásky, totiž od Pána Ježíše, tak se odrážejí v Nejsvětější Trojici jako v trojnásobném zrcadle a objevují se podivuhodně jasně, protože Ježíš shledává vždycky skvělé všechno, co děláme. Sotva se však vzdálíme od tohoto tajemného Ohniska, co uvidíme? Jen mlácení prázdné slámy.

Sebemenší skutek nebo nepatrná oběť, přinášené z lásky, uchvacují Božské Srdce Páně. Právě nadpřirozená Láska dodává hodnoty všedním věcem. Proto ve všech věcech, v nejrozmanitějších oborech naší činnosti si od nás žádá Ježíš a prosí nás hlavně o jediné – o lásku. Ježíš žádá, abychom mu prokázali službu lásky jako poslednímu vandrákovi a zkrachovalci.  Vztahuje k nám své prokřehlé ruce, aby přijal kousek teplého přístřeší, které by mu u nás mělo zůstat otevřené i uprostřed  největších průšvihů a výtržností.

A nejen to, touto láskou nás chce Bůh učinit důvěrnými účastníky nejvzácnějšího a Jemu nejdražšího díla - díla milosti v duši. Proto je pro každé Boží dítě přijatelný jediný základ všeho počínání – celou lásku dát Ježíšovi.

A společný cíl všech úkonů lásky je zachraňovat ztracence a pobloudilce z jejich propadlišť či jen z šedivé periférie, aby jejich zatvrdlá srdce pookřála Boží láskou.

O co nám přitom jde nejvíc a přednostně? Snad o lidská práva a lidskou důstojnost? Kdepak, lidskými právy se dnes ohání každý sobec na cestě za svým korytem. Nám jde především o Boží právo na každé lidské srdce.  Jde o to, aby všichni milovali Boha dokonale a aby všechno podřizovali Boží lásce. O tom, že takové úsilí nelechtá, není třeba nikoho přesvědčovat. Bude vás očerňovat kdejaké inkoustové srdce v novinách a kdejaký zlolajný jazyk a křivá huba v televizi vás bude obviňovat ze lhostejnosti či nevraživosti k lidským právům. To poznáte sami, protože láska nemůže být bez oběti. Nezapomeňte, že milujeme naplno jen tehdy, když dokonale obětujeme sami sebe, tedy i svá lidská práva. Přitom sv.Terezička nevynalézá jako prostředek k tomu žádné mimořádné pomůcky ani krkolomná cvičení. Chce, abychom k tomuto dílu lásky užívali jako látky a jako prostředků právě své slabosti, své průšvihy trapasy, svá ostudná zakopnutí a bolestné pády.

Vcelku to zahrnuje trojí úkon lásky k Bohu.

Předně trpně a odevzdaně přijímat vlastní zrazenost, odepsanost a opuštěnost za Boží vůli,

dále si oblíbit toto své zmarnění kvůli Bohu,

konečně užívat všech projevů své ztracenosti a malosti k vlastnímu dokonalému očišťování od jakékoli své žádostivosti, ješitnosti a pýchy.

Především tedy musíme poznávat svou slabost, nemyslím lenost, ani lhostejnost, nýbrž svou odepsanost a nevyužitost, a přijímat ji pokorně, odevzdaně a vděčně jako Boží vůli. Čím citelněji kdo zakouší tuto svou slabost v jejích protivných a ostudných účincích, tím více chválí Boha za Jeho svatou vůli. Spolehni se na to, že odkopnutým prostáčkům patří nebeské království.

Mezi všemi hrdiny nebeského království si oblibuj ty, kdo uchvátili nebeské království jako utracená svatá neviňátka a lotr ukřižovaný po pravici. Napodobuj tyto průkopníky nebeského království – dostaneš se do nebe výtahem lásky. V čem spočívá tento výtah lásky? To není žádná vychytralost ani zákeřnost. Dokud je dítě maličké, tak se mu dává všechno, co potřebuje. Sotva však povyroste, už se je otec zdráhá živit a říká: Teď pracuj se starej se sám o sebe! Svatá Terezička uvádí: abych to nemusela nikdy slyšet, bránila jsem opustit dětství, protože jsem cítila, že nejsem schopna, abych si sama zasloužila živobytí, věčný život. To je však teprve první krok, prosté uvědomění si základní průšvihové situace a její přijetí.

  Další krok spočívá v tom, že si člověk oblíbí svou maličkost a nicotnost a těší se z ní. Když se svatý František svlékl, aby před svým zahanbeným otcem odložil vše, co mu dal tento svět, zůstal sice nahý jako Adam nebo Pán na kříži, ale Bůh se nedal zahanbit touto jeho vznešenou touhou následovat Ježíše do krajnosti, a oděl ho svatostí. Kde nemá člověk kvůli Bohu vůbec nic, tam Bůh dává ochotně všechno. Stačí pouhá touha vzdát se z lásky všeho, i své lidské důstojnosti a svých lidských práv. Musíme si však svou chudobu a slabost kvůli Ježíšovi oblíbit a udržovat ji u sebe.- Zdánlivě to není nic těžkého, ale je tu riziko, že se člověk bude něčeho zbavovat tím, že to rozmařile rozhází, až mu nezbude zhola nic, nebo že se věcí bude zbavovat, protože je líný namáhavě věci spravovat nebo že vůči věcem docela zelhostejní a stane se otupělým či otrlým. Kdekoli však svatý František shledal Ježíše Krista bez okázalé oslavy, tam přiložil sám ruku k dílu. Tak tomu bylo už s kostelem v Porcienkuli, který našel v zuboženém stavu. A stejně se i při své vlastní chudobě neváhá všemožně přičinit a obětovat jen aby svatostánek zářil bohatě zlatem.

Také sv.Terezička pokračuje. Využívá své ubohosti do krajnosti a činí ji látkou svatosti. Užívá účinků lidské slabosti a nepatrnosti k soustavnému očišťování až ke stavu úplného oproštění své lidské důstojnosti. Sama říká: Svatost nespočívá v tom či onom cvičení, nýbrž ve sklonu srdce, který nás činí pokornými a malými v Božích rukou, přesvědčenými o vlastní slabosti a bezvýznamnosti a směle spoléhajícími na Jeho otcovskou Dobrotu. Sotva Bůh vidí, že jsme zcela přesvědčeni o své nicotnosti, když mu řekneme: Moje noha klopýtla, ale tvé milosrdenství mě podrželo, tak nám hned podává ruku. Kdykoli se však snažíme o něco, co nás má vyvýšit a učinit velikými a důležitými a uznávanými, třebaže pod záminkou svaté horlivosti, Bůh nás nechává opuštěné. Stačí se tedy jen pokořovat a trpělivě snášet svou nicotnost, oproštěnost, ba přímo nahotu před Bohem, a Bůh okamžitě spěchá, aby nás posvětil.

Všimněme si zvláštností jednotlivých prostředků sv.Terezičky na cestě k dokonalé lásce:

Předně obětovat Bohu smutek. Samolibé oslavování sebe a předvádivost, prostě sobecká sebeláska, je nenasytná a chce pořád víc a více, než jí patří a než jí člověk opravdu může dát, a proto sahá i po tom, co patří bližním a Bohu. Nesmíme se tedy ani v nejmenším bránit smutku, že nemáme to či ono, ani se bránit stísněnosti, že jsme dosud mizerně prožili život, nesmíme se vyhýbat každé depresi kvůli našemu dosud promarněnému životu. Sv.Terezie píše: Ježíš dobře ví, že kdyby mi poslal jen záblesk radosti, pověsila bych se na něj s veškerou prudkostí, celou tíhou svého srdce. Proto mi odpírá i záblesk radosti. Raději mě nechává v temnotách, než by mi dal nepravé světlo, světlo, jímž by nebyl sám Ježíš.

Obětovat Bohu radostné a příjemné, libé požitky.

Jenže k tomu, aby se tato trpnost nezvrhla v pouhou netečnost nebo otupělost či otrlost, či snad i lenost, které mohou také maskovaně sloužit sebelásce, musí se první zásada doplnit další zásadou, v níž převažuje příznivá, zapojená stránka naší bytosti. Obětovat Bohu nejen každý smutek a depresi jako pouhý nedostatek zakoušené radosti a štěstí, nýbrž mu obětovat také každou zakoušenou radost a každé prožívané štěstí a uznání jako pro sebe nepatřičné. Sv.Terezie píše: Zdá se mi, že zamlouvají-li se Ježíši naše oběti, tak Ho poutají i naše radosti. K tomu stačí, abychom se z nich netěšili sobecky, nýbrž abychom svému nebeskému Snoubenci obětovali malé radosti, které rozsévá na naší životní cestě, aby potěšil naše srdce a povznesl je až k sobě.

Oblíbit si skrytost a zapomenutost. Stačí si oblíbit vlastní přehlíženost a zapomenutost. Tozn. přát si být odkopnut, zneuznán, zapomínán, ztracen kdesi v ústraní a daleko od pochlebujícího davu, světské reklamy i hlučících masmédií, které by samy chtěly vyrábět hvězdy a celebrity pro široké masy, být zanedbáván a opomíjen ve svých přirozených lidských právech, přehlížen ve všech svých normálních nárocích, a třeba i pohrdán a nenáviděn, a radovat se z takového ostudného průšvihu jako ze zvláštního štěstí. Jaké štěstí, jsme-li skryti tak, že na nás nikdo nemyslí. Sv.Terezie píše: Nechci být, než zapomenuta... Nestojím ani o pohrdání, ani o potupu – to by byla přílišná čest pro „písečné zrnko“. Chci být zapomenuta, a to nejen od ostatních tvorů, ale i od sebe samotné, abych už neměla jiné přání než milovat Boha. Sláva mého Ježíše je moje veškerá čest. Odevzdávám svou slávu Ježíši Kristu, a když se zdá, že na mne zapomíná, tak ať – vždyť si se mnou může dělat, co se Mu líbí, protože už nenáležím sobě, nýbrž Jemu.

Oblíbit si vyprahlost či depresi jako zvláštní boží milost. To vyžaduje radostně snášet nejprotivnější, nejtrapnější a nejvíce pokořující a zahanbující a odvahu srážející utrpení, ochotně snášet vyprahlost, nepřítomnost požitků té lásky, které přirozeně chceme a o kterou přirozeně usilujeme. Sv.Terezie píše: Trpme, je-li třeba, s trpkostí a bez jakékoli citelné útěchy, bez jakékoli znatelné smysluplnosti čili až nesmyslně, a beze slova soucitné účasti. Ježíš také trpěl se zármutkem. Trpěla by duše, kdyby nebyla zarmoucena? Chtěli bychom snad trpět velkodušně, povzneseně nad utrpení? Jaká marnost! Proto sv.Terezie říká, že nalézá štěstí jen v utrpení bez jakékoli útěchy. Právě v takovém nedostatku útěchy shledává zvláštní Boží milost zejména pro slabé duše. Sv.Terezie říká: Moje touha po mučednictví není nic. Na tom nezávisí neomezená důvěra, kterou cítím v srdci. Dá se vlastně nazvat „duchovním bohatstvím, které člověka činí nespravedlivým, když se tím opájí, a když se domnívá, že se tím stává někým velikým. Taková touha po mučednictví je jen útěcha, kterou Pán někdy uděluje slabým duším, jako jsem já. A takových duší je mnoho. Je však zvláštní milostí, nedává-li nám Pán tuto útěchu vůbec. Za takovou milost by měl být člověk vděčný.

Moje duše je stále v temném podzemí, ale jsem šťastná, ano velmi šťastná, že nemám útěchu. Styděla bych se, kdyby se moje láska podobala lásce pozemských snoubenců, kteří stále hledí jeden druhému na ruce, zdali jim přinášejí nějaký dárek, anebo aspoň na tvář, aby na ní zachytili úsměv lásky, který je opojuje.

Vytrvalé, důsledné uplatňování této zásady znamená pravé mučednictví, mučednictví vyprahlosti. A sv.Terezie je ochotná takto trpět až k smrti: Milujeme Ježíše tak, že trpíme, co On chce, i vyprahlost a zdánlivý chlad. Milovat Ježíše, i když necítíme sladkost té lásky, nýbrž naopak cítíme bolestnost té lásky, to je velká láska, to je mučednictví. Nuže, zemřeme jako mučednice!

Když nic necítím, když jsem vyprahlá, a nemohu se modlit ani se cvičit ve ctnosti, tak hledím působit svému Ježíši radost maličkostmi, nicotkami, jako třeba úsměvem, laskavým slovem, když bych raději mlčela a dala najevo, že se nudím. A když nemám ani k tomu příležitost, aspoň Ježíšovi často opakuji, že ho miluji.

Dávat přednost skrytým obětem, tozn. dávat v duchovním životě přednost obětem skrytým, neokázalým, na pohled nepatrným a podle běžného mínění až nesmyslným, přede všemi vytrženími. To všechno bez ohledu na to, že si leckterý přechytralý psychiatr může nad námi významně ťukat prstem do hlavy.

Těžit duchovní prospěch i z vlastních poklesků a pádů.

To je možné tím, že se radujeme z pokoření, které nám tyto průšvihy přinesly.  Sv.Terezie píše: Mně to nic nevadí, že každou chvíli padám, protože tak poznávám svou slabost a závislost na Bohu, a tak z toho mám velký duchovní užitek. Můj Bože, vidíš, co dokáži, když mě neneseš v náručí!

To však neznamená, že by zde radost z pokoření zatlačovala lítost nad pokleskem nebo působila neochotu k pevnému předsevzetí vyvarovat poklesku. Poklesku je třeba litovat, ale přitom je třeba se radovat, že člověk může obětovat Bohu bolest a zármutek, které kvůli tomu měl. Sv.Terezie říká: Když jsem se dopustila chyby, která mě zarmucuje, vím, dobře, že ten to smutek je následek mé nevěrnosti, ale dovedu z něho duchovně těžit a honem říkám Pánu Bohu: Ó, můj Bože, vím, že jsem si zasloužila tento pocit smutku, ale dovol, abych v něm viděla zkoušku, kterou na mne posílá Tvá Láska. Lituji svého hříchu, ale jsem ráda, že mám to utrpení, abych Ti je mohla obětovat.

Přijímám z lásky k Bohu vše, i nejvýstřednější myšlenky, které mě napadají. Podobné počínání radí sv.Terezie i tehdy, když člověk cítí přes všechnu opačnou snahu odpor k pokořování: Přineste Bohu tu oběť, že nikdy nesklízíte ovoce, tj.,že po celý život pociťujete odpor, když trpíte a jste-li pokořována, a že musíte vidět, jak květy vaší touhy a dobré vůle opadávají a nepřinášejí ovoce.

Nežádat od Boha žádnou určitou věc jinak než skrze boží vůli. To je zase velmi prostý úkon odevzdanosti, avšak jeho vytrvalé uplatňování vede až k hrdinským vrcholkům duchovního života. Vždyť to znamená prosit Boha o cokoli pro sebe a pro ostatní, ale ne za každou cenu, tedy ne bezvýhradně, nýbrž pokaždé jenom s tou výslovnou podmínkou, aby to byla Boží vůle. Dokonce i tehdy, když prosili sv.Terezii, aby se modlila za uzdravení svého otce, modlila se světice pouze: Kéž je to Tvá vůle, aby se to stalo!

Když se ptali sv.Terezie krátce před její smrtí, jaký teď vede duchovní život, odpověděla prostě: Inu, prostě trpím, to je všecko. Neříkám ani: Můj Bože, to je za Církev... Můj Bože, to je za Francii, a podobně. Bůh dobře ví, co má dělat s mým utrpením, vždyť jsem mu dala všechno, abych Mu udělala radost. TB
 

+++

O DUŠEVNÍM POKOJI

Není v Kristu nic lepšího než pokoj, kteiý ničí každý útok zlých duchů v ovzduší i pozemských. „Vedeme přece zápas ne proti nějaké obyčejné lidské moci, ale proti knížatům a mocnostem, proti těm, kteří mají svou říši tmy v tomto světě, proti zlým duchům v ovzduší" (Ef 6,12).

Rozumný člověk směřuje svoji pozornost do nitra a nechá svůj rozum sestoupit do srdce. Pak ho osvítí milost Boží a on nalezne pokoj a nadpokoj. Pokoj, protože jeho vědomí bude pokojné. Nadpokoj, protože uvnitř sebe sama bude zakoušet milost Ducha svatého...

Můžeme se neradovat, když svýma tělesnýma očima vidíme slunce? O to větší je naše radost, když náš duch vnitřním zrakem vidí Krista, Slunce spravedlnosti. Potom zakoušíme stejnou radost, jakou mají andělé. Apoštol k tomu říká: „My však máme svou vlast v nebi" (Flp 3,20).

Kdo kráčí v pokoji, sbírá dary milosti jako lžící.

Otcové, přebývající v pokoji a v Boží milosti, se dožívali vysokého věku.

Když člověk dosáhne pokoje, může vylévat na ostatní světlo, které osvěcuje jeho ducha... Ale musí pamatovat na Hospodinova slova: „Pokrytče! Napřed vyndej ze svého oka trám, a teprve potom budeš dobře vidět, abys mohl vyndat třísku z oka svého bratra" (Mt 7,5).

Tento pokoj zanechal náš Pán Ježíš Kristus svým učedníkům jako nedocenitelný poklad, když řekl: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám" (Jan 14,27). Také Apoštol o něm mluví těmito slovy: „Boží pokoj, který převyšuje všechno pomyšlení, uchrání vaše srdce a vaše myšlenky v Kristu Ježíši (Flp 4,7).

Dokud člověk nepohrdne statky tohoto světa, nedosáhne pokoje.

Pokoj získáváme skrze protivenství. Kdo se chce zalíbit Bohu, musí projít mnoha zkouškami.

Nic nepřispívá vnitřnímu pokoji více než mlčení, a pokud je to možné, nepřetržitý rozhovor uvnitř sebe sama, avšak málo mluvení s druhými.

Musíme tedy soustředit všechny svoje myšlenky, touhy a činy k získání Božího pokoje a nepřetržitě volat spolu s církví: „Hospodine, daruj nám pokoj!" Serafim Sarovský

+++

SVATÉ BIBIANĚ

VÍM ŽE TVOU CTNOST NIKDY NEDOŽENU

AŤ VE SVÁTEK NEBO V ÚTERÝ

DŮVĚRA JE ŽIVOT V BOŽÍM JMÉNU

ADVENT TVŮJ JE PLNÝ DŮVĚRY

MÁ ODVAHA OBĚTOVAT SEBE

NESAHÁ TVOJÍ PO KOTNÍKY

TVOU ROZHODNOST OCENILO NEBE

ZATÍMCO JÁ JSEM SAMÝ VÝKYV

V MYŠLENKÁCH SE VRACÍM DO MINULA

NEMOHU TVŮJ OBRAZ NEVIDĚT

MUČENKA TI PAŽE OVINULA

ZLEHKA POLOŽÍ TI NA RTY KVĚT

Pavel Kroupa

+++

POŽEHNÁNÍ DĚRAVÝCH KAPES

Chudoba v životě je něco, co se v soudobé společnosti hojnosti a blahobytu pokládá za zaostalost anebo za původní znak krize, prostě problém, který si spotřební demokracie přeje beze zbytku vyřešit. A snaží se ho řešit tím, že se všichni výrobci spojují do jednoho bloku proti všem spotřebitelům, aby zahltili spotřebitele zbožím a tak široké vrstvy společnosti ovládli jejich přesyceností. Takto uspokojené masy se pak dají zneužít k čemukoli, ať už k válce nebo ke stíhání a vyhlazování těch, kdo jsou označeni za nežádoucí.

Vystupovat ve spotřební demokracii s cílem dobrovolně si zachovávat chudobu se považuje za nemístné a zaostalé nebo i za zvrácené počínání, ba dokonce i za asociální a nebezpečné jako nějaký terorismus. Svatý Dominik se utvrzoval v této své zavrženosti světem tak, že dobrovolně snášel řetěz, obepínající jeho tělo, až se mu okovy bolestně zařezávaly do těla.

Ztotožnit se z lásky k Bohu se svou chudobou, ba ještě se v té zbídačenosti utvrzovat, je však něco jako řemeslo urozených. Toto utvrzování sebe sama v nedostatku není samoúčelné. Je to také důležitý prostředek sebekontroly, zda tato předváděná chudoba není jen maskovaná lenost, změkčilost, zbabělost a vůbec pokrytecká póza. Může to být i obranný prostředek, aby se v člověku neusadila pýcha přezbožných farizejů.

Jak si může někdo oblíbit svou chudobu kvůli Kristu a udržovat ji u sebe a pěstovat? Zdánlivě to není nic těžkého. Jenže je tu riziko, že se člověk bude něčeho zbavovat tím, že to bude rozmařile rozhazovat, až mu nic nezbude, nebo že se věcí bude zbavovat kvůli tomu, že je líný namáhavě spravovat věci či že vůči věcem docela zelhostejní a stane se vůči nim otupělým jako Diogenes v sudu. Pamatujme, že kdekoli svatý chudáček František shledal Ježíše Krista bez okázalé oslavy, zuboženého a vydaného napospas nepohodě, tam přiložil sám ruku k dílu, aby Ježíše bohatě oblékl a zajistil proti strádání. Tak tomu bylo už s kostelem v Porcienkuli, který našel v zuboženém stavu, a hned se dal do díla, aby tento stánek Boží opravil a bohatě vybavil. A stejně tak se i při své vlastní chudobě neváhal všemožně přičinit a obětovat jen proto, aby svatostánek zářil bohatě zlatem.

Svatý František i svatý Dominik důsledně následovali Pana Ježíše v chudobě. Přitom však Ježíš neodmítal Boží dary pro jejich dobrotu. Je známo, že ho nepřátelé označovali za žrouta a pijana vína. Ježíš rozhodně odmítal podléhání světu, přilnutí k Božím darům, až by se tyto dary stávaly pro toho, kdo je na nich závislý, ´úplná modla, která by člověka na nich závislého zotročila. Nejsou to tedy samotné Boží dary, které by zasluhovaly takové odmítnutí a vyloučení, nýbrž zneužívání těchto darů proti záměru Stvořitele, a nakonec i proti každému člověku. Nejde tedy o to vyloučit přirozené lidské potřeby, nýbrž žádostivost a chamtivost statků, a pak především lakotu, s níž bohatec drží uchvácené Boží dary a odmítá se s nimi s někým dělit. Vykořisťovatelé světa převracejí původní smysl tohoto Božího stvoření a podsouvají tomuto světu jiný smysl a jiný význam než má původně mít od Stvořitele. To je základ spotřební demokracie, společnosti hojnosti bez Ježíše Krista, demokracie malých občánků, prostředních, nízkých, prostě přisátých k hmotě a poddávající se vnějšímu ovládání a řízení masmédii.

Vůči takovému zpohanštělému světu volá Ježíš: „Běda!“ Apoštol pak odkryl falešného ducha tohoto světa.

Co znamená lživý duch tohoto světa z lidského hlediska? Zvrácení dvou našich hlavních schopností, zneužití rozumu a zvrácení svobodné vůle. Jsme stvořeni pro nejlepší Dobro, takže máme usilovat o nejlepší Dobro, máme se sklánět před Bohem, který chce člověka přivést k sobě cestou pozemských darů. Opravdová velikost a vznešenost našeho ducha je v rozvoji a osvícení našeho rozumu v pravdě, aby byl celý uchvácen velikostí Pravdy samé, Boha. Pýcha života pak staví na nejvyšší místo člověka a ohání se proti Bohu lidskými právy a lidskou důstojností. Zveličuje člověka jako božstvo. Chce oslavit jen člověka bez Boha, totiž člověka s úplně relativizovanou vírou, tedy se souborem všech věr, jako by měly být všechny stejně rovnocenné a současně je postavit na stejnou úroveň jako nevěru a pověru. Chce sloužit jen sobě, svým lidským právům. Snaží se uznávat za Pána jen člověka s jeho právy a lidskou důstojností. Pýcha života soustřeďuje všechno na sebe. Pýcha života stále ještě dnes staví své babylonské věže a myslí, že sahá až k nebi. Vrtošivě stále buduje svou lidskou velikost a domýšlí si, že nakonec jednou najde Boha v sobě, že jednou procitne ze sna svého hledání jako Bůh. Sledujte dějiny, a uvidíte, že toto byla také snaha mnohých filozofů 19. století. Dvacáté století dovedlo tuto ideu nového člověka bez Boha do krajnosti a výsledkem byly koncentráky a gulagy. 21.století se vydalo cestou ideje lidských práv a diktatury bezbožné humanity mocných, až vyvolalo vlnu zoufalého terorismu bezmocných.

Ruku v ruce s pýchou života jde žádost těla. Jsme stvořeni pro dobro. Naše duše, ba celá naše bytost se nutně musí živit dobrem. Máme přece rozum a svobodnou vůli a cílevědomě chceme dosahovat a vychutnávat dobro. Kdo však odmítá sloužit a pyšně odmítá sledovat nejlepší Dobro Boží, ten se zdráhá objevit v Ježíši Kristu své vtělené zosobněné Dobro. Hledá to jinde a říká dobro tomu, co je pouhý stín dobra, co je zdánlivé dobro. Výslednicí této snahy je honba za požitky a podléhání chamtivosti. Co jiného zbývá člověku, který je vášnivým vyznavačem hrubé pozemskosti, který nevěří v nejlepší Dobro Boží, a který ztratil nebe z obzoru, a snaží se jen urvat ze života, co se jen urvat dá?

A tak se život široké masy podobá šílené jízdě člověka vlečeného dvěma bujnými tahouny. Obě tyto žádosti se rozbíhají, jedna chce co nejvíc vynášet vlastního ducha, druhá co nejvíc vyčerpat tělo. Tak je nutno spojit tyto směry. Je třeba naplnit prázdnotu, která vyvstává mezí oběma.

Člověk obyčejně spojuje žádost očí s chtivostí majetku. Majetek dává člověku, který nezná Boha, iluzi velikosti a moci. Mít stále, mít více. Touha takového člověka se rozbíhá světem. Takový nenasyta by chtěl všechno mít, všechny zničit, všechny vypudit z jejich míst, stále držet statky a mít jich více, aby vzrostla jeho ubohá velikost.

Jak hluboko pak klesá takový člověk! Byl povolán do výše a do hloubky měl svou duši zaplnit nejlepším Dobrem Božím, jeho věčností a nekonečností, a on ji zaplňuje věcmi světa, vnějškovými statky a proto povrchními, statky tak omezenými, tak přízemními. Není mu nic svatého a nic velikého ani čistého. Hamižný, lakotný, hrabivý jedinec, člověk tohoto světa, který hladoví po majetku, je schopen všeho, ničeho se neštítí. A dneska k tomu má nejlepší záminku – lidskoprávní ideologii. A stačí pár zmanipulovaných obrázků v televizi a na internetu a vymyšlený komentář, a zástupy jdou zaslepeně za ním.

Takto vypadá současná honba za majetkem: Za divoce se rozbíhajícími dobyvatelskými záměry stojí hrstka kořistníků, kteří šíleně práskají bičem masmédií, štvou všechny, kdo se tím nechávají zapřáhnout, vysávají, zneužívají a zbídačují je. Ženou spřežení své neukojitelné touhy stále vpřed. Nikomu nedopřávají oddech. Poskytují masám jen to nejnutnější, jen to, co si ubozí zapražení v jejich vleku doslova vynutí. Neznají nikoho než sebe, neznají nic vyššího, neznají duši, neznají vyšší požadavky. Jejích srdce je tvrdé, bezcitné. Nevidí bídu chudých národů, nevidí potřeby bližních. Ve stopách lidského bohatství kvílí zaprodaná, podupaná nevinnost, rozvrácené rodiny, vykořisťované národy. Za nimi se vlekou bledé, potácející se bytosti, kterým není dopřáno ani to nejnutnější, protože pro jejich zbídačenost jsou pokládáni za nežádoucí. Dědictvím této honby přesycené spotřební demokracie za mamonem je zklamání, zoufalství okradených a ponížených, odboj, anarchie a terorismus, rozvrat. Dneska tomu vůdci spotřební demokracie zákeřně nasazují masku islámu.

Nehledejte příčinu dnešního terorismu daleko. Jsou to lidé, dohánění cizí chamtivostí k zoufalství, a dodatečně se k tomu přidává islám. Tato nenasytnost, bezbožná a bezohledná žádostivost vyvolala všechny války ve světě. Mocní a bohatí, kterým se všechno koří, mají na svědomí ty hrůzy. Je jasné, že na to všechno mají svou podvojnou morálku, kdy měří všechno dvěma lokty. Když někde představují najatou skvělou filmovou hvězdu, tak tomu říkají patriot či vlastenec. Když to někdo dělá z opačné strany, tak to nazývají terorismus. Tak dnešní spotřební demokracie znovu vyvolává vlnu anarchie, socialismu a komunismu, což je pro křesťanství zásadně nepřijatelné. Přitom jsou všichni chudí a ponížení Ježíšovi nesmírně blízcí.

Ponížení, uražení, oloupení, kterým nedopřál vládce světa ani pomyslet na věci vyšší, připravení i o Boha, kterým byla upřena i víra a naděje ve vyšší spravedlnost, ti pak ze zoufalství hledají spravedlnost sami a strašně se vypořádají nejen s mocnými povýšenci, ale se všemi, kdo se jim zdá, že tuto vyšší kulturu přinášejí.

Nemůžeme hlásat oslavné hymny na chudobu pouze tehdy, kdy se to mocným povýšencům světa zrovna hodí, až je následky jejich diktatury bezbožné humanity začínají protivně svědit kolem krku.

Nemůžeme pouze oslavovat chudobu, protože jsme všichni zrozeni k bohatství a to k bohatství nejhojnějšímu, totiž abychom byli plní Boha. Tak jsme povolání k šlechetnému bohatýrství. Bída dohání zadlužené, oloupené a ponížené národy k zoufalství a teroru. Všechno je to důsledek podkopávání obecného řádu globální nadvládou ďábelské světové velmoci.

Ježíš však velebí chudobu. Blahoslaví chudé. Je tomu tak, ale opakujte to celé, a ne vytržené ze souvislosti: „Blahoslavení chudí duchem!“ To je něco jiného, protože tím nebylo také řečeno, aby se lidé nechali trpně vysávat, utiskovat, zneužívat světovým policajtem, ohánějícím se na všechny strany lidskými právy jako obuškem. To je řečeno všem, a ne jen těm, kdo jsou právě hmotně chudí. Ježíš pronáší k celému světu: „Běda vám, bohatí, spíše projde velbloud uchem jehly, než bohatec do nebeského království!“ A hned vzápětí říká: „Blahoslavení chudí duchem!“ Postavme vedle sebe oba výroky a potom jim dobře porozumíme.

Blahoslavení chudí duchem a zavržení bohatci! Bohatí na sebe přivolávají prokletí, protože si bezvýhradně oblíbili tento svět a pouze zde vyhledávají své nebe na zemi. Uvrhují na sebe prokletí, protože převracejí Bohem stanovený řád. Právě tento Bohem stanovený řád ukazuje na smysl Ježíšových slov o chudých duchem. Hlavní cíl života Božích dětí je dojít k Bohu, a tedy použít všeho, aby se přiblížili Bohu. Proto svěřil Bůh pozemské dary všem lidem, aby daly obživu všem. K ničemu jinému nemáme používat věcí tohoto světa než k tomu, aby poskytly prostředky k obživě všem a k oslavě Boží.

Proto majetek a poklady tohoto světa nejsou jen prostředky pro potřeby jednotlivců, nýbrž mají společenské poslání. Bůh svěřil věci tohoto světa celému lidstvu, aby zabezpečily pokojný život všem, takový život, aby se jejich duše i tělo mohly souladně rozvinout. Bohatí nejsou naprostými pány majetku, nýbrž jen Božími správci. Proto i soukromý majetek bohatých má posloužit všem, aby mohli životem jít k Bohu bez přílišné starosti o věci tohoto světa.

Co vlastně koná Pán Ježíš pro chudé a co pro to dělá jeho Církev? Duchovně působí dost především hlásáním, že nemáme na tomto světě trvalé bydliště, že jsme vzájemně spojeni povinností lásky k bližnímu. Láska k bližnímu se však nedá odbýt almužnou žebrákovi, ani se nedá odzpívat hymnami na bídu. Láska k bližnímu vyžaduje obětavou službu všeho, co je v naší moci, službu naší inteligence, naší podnikavosti, naší práce, našeho majetku, aby všichni mohli co nejlépe dospět věcmi, statky a dary tohoto světa k dokonalosti u Boha. Kdo si křečkovsky uschovává majetek a stále jej rozhojňuje na úkor ostatních a žije v blahobytu za podmínek hrozné bídy ostatních, propadá se do hrozného, zapeklitého průšvihu. Přivolává na sebe krutou, spravedlivou odezvu.

Chudý duchem znamená považovat sebe za pouhého správce Božích darů, za správce darů, jež jsou stvořeny pro všechny a nejen pro někoho. Chudoba ducha znamená nepřilnout k věcem tohoto světa tak, že by jimi bylo přeplněno lidské srdce. Znamená vnitřní osvobození ducha od věcí tohoto světa, aby se nás duševní život neztratil a celý se v nich neutopil. Znamená také vnitřní osvobození ducha od přemítavého myšlení ohledně věcí světa, a napřímení vůle od sledování záležitostí světa a těla k Bohu.

Ježíš nás povzbuzuje k dobrovolné chudobě. Tato chudoba sice nevyřeší všechny problémy, ale usnadní cestu ven z průšvihu.

 Milí přátelé, kteří si musíte namáhavě vydobývat každou skývu denního chleba, máte těžký úděl. Byl by však nesnesitelný, kdybyste neměli naději, kdyby se ten život měl naplnit pouze zde. Někteří jedinci sní o budoucí světové vládě spravedlnosti, ale sotva sami vyváznou ze své chudoby, hned zapomínají na bídu i na bídu těch, kterým chtěli pomoci. Přechod od komunismu a jiných donucovacích režimů, omezujících lidského jedince, k demokratické společnosti hojnosti a důrazu na lidská práva přináší zlepšení životní úrovně jen některým, kdo poklonkují takovému světského režimu před Božím řádem, zatímco podstata světa se tím nezmění. Chudoba mnohých tím nejenže není odstraněna, ale zvětšuje se. Není správné řešení v tom, aby k těm, kdo už chudí jsou, přibývali další chudí. Opravdový pokrok národů není v tom, že si smí být mnozí rovni v tom, že jsou žebráci, sloužící společnosti hojnosti.

Bůh nás vede v tomto světě cestou namáhavého, chudého života. Jenže tím, že jsme chudí, nejsme automaticky ještě blahoslavení chudí duchem. Bída nečiní z lidí automaticky světce, ani vlky. Chudí duchem, které Pán blahoslaví a jež staví proti těm, kdo mají a chtějí mít své nebe zde ve světě, jsou ti, kdo správně hodnotí věci světa a nepovažují je za tak důležité, aby se na ně upínali celou svou bytostí. Ježíš neříká, abychom hmotně nezvyšovali svou životní úroveň. Vždyť v tom spočívá život a naše povinnost k životu, abychom zlepšovali jeho úroveň. Nepovažujme však světské statky za cílové a nejlepší dobro, tedy za samotného Boha.

Problém chudoby nespočívá jen v jejím prostém odstraňování, nýbrž také v jejím zhodnocování, zušlechťování, kultivování, tedy naplňování kultem. Tak se chudoba může stát vznešená a bohatá, totiž naplněná ušlechtilostí a Bohem. Výzvou k tomuto zhodnocování a kultivování chudoby je sám Spasitel. Zvolil si chudobu, v níž se zrodil a celý život žil, umřel pak v krajní bídě. Tak učinil chudobu prostředkem povznesení, zdokonalení a zbožštění člověka. Proč? Protože chudoba může a má nám být prostředkem ke snazšímu dosažení cíle. Bůh tě volá k sobě. První tvou starostí má být tvoje duchová duše, aby se stala ušlechtilá, a věci tohoto světa mají hodnotu a smysl jen potud, pokud jsou ti prostředkem k dosažení podobnosti s Bohem. Současně však také půst může být přínosný pro tělo. Komu bylo dáno jen to nejnutnější k obživě, ten má přijmout tento život za svou cestu. Má v tom hledat Boží výzvu, aby snáze bez přítěže pozemských starostí mohl lépe a volněji sloužit Bohu. Chudoba odpoutává od jednostranné závislosti na hmotných statcích, avšak nesvobodně vnucená bída činí z lidí zoufalé lotry, teroristy. Proto Ježíš miluje osvobozující chudobu, ale přesto neudržuje hladové zástupy v jejich strádání, nýbrž je nasycuje.

 Osvoboďte se ve své chudobě natolik, aby vás nezotročoval mamon. Nemyslete si, že když jste chudí, tak že byste nemohli být mamonáři, tedy zotročení mamonem.

Někdo si však může říci. To se mně tolik netýká, protože mám kapsy děravé a ani po stránce rozumu mi Bůh nedal moc hřiven, takže by se spíše ostatní měli starat o mne. To se pleteš. I když ti Pán nadělil jenom nízké IQ, takže jsi třeba debil, tak i toto je Boží dar, ovšem jenom malý dar, který máš rozhojňovat a užívat k Boží oslavě. I ten, kdo má kapsy děravé, takže nemá žádný majetek, dostal od Boha do vínku čas svého života. A tento čas je hřivna, kterou má rozhojňovat předáváním lásky, radosti a pokoje třeba jen úsměvem, povzbuzením zoufalých a smířením rozhádaných.

I chudý a třeba i debilní člověk potřebuje být osvobozen od závislosti na mamonu, protože ze skutečného majetku nehrozí tolik nebezpečí, jako z chamtivé touhy po něm. Tak se osvoboď, abys nezáviděl, abys ze srdce vyplel všechnu nenávist, která se tak snadno vkrádá do srdce strádajících při pohledu na bohatce rozmařile hýřící. Není to tedy chudoba, co činí z lidí lotry, nýbrž žádostivost, chamtivost, závist.

V chudobě se můžeš přiblížit Ježíšovi a stát se dalším Kristem, kdežto v chamtivosti a žádostivosti se Ježíšovi vzdaluješ a odcizuješ, a dříve nebo později se odcizuješ také ostatním lidem i sobě samému. Kdykoli mluvíme o požehnání děravých kapes, nesmíme přehlížet ani prokletí bohatců, ovládaných lakotou!

Takovým požehnaným chudým může a má být každý z nás, aby se tím více stával Ježíšovým důvěrníkem, a ne otrokem ani nádeníkem při stavbě chrámu zbožňovaného Mamonu. V bohatství se považuj za šťastného, že smíš mít účast na Boží Dobrotě, která živí všechny. Ale pozor – sotvaže bude ve tvém okolí někdo těžce strádající velkou nouzí, a ty ho přehlédneš a nepomůžeš mu, tak se propadáš kvůli svému blahobytu do strašného, zapeklitého průšvihu.

Bohatec dnešní spotřební společnosti nejenže nevidí pravého chudého, ale dokonce ho ve své lakotě a neochotě se dělit smrtelně nenávidí. Představuje chudého jako nebezpečného nepřítele, podsouvá mu zlovolné úmysly a úklady proti spotřební společnosti a označuje ho za teroristu, kterého je třeba stíhat a vyhladit ze světa. Ve své zaslepenosti stíhá Ježíše, a zalyká se svou chamtivostí, a tu Spasitel řekne: „Odejděte ode mne, zlořečení... Neboť jsem měl hlad, a nedali jste mi jíst!“ Nikoho z nich už nezachrání z jeho propadliště nějaká spěšná almužna či dodatečná rozmařilost.

Dokud je čas, dobře si všímej toho, že ti chudí patří k tobě, patří do velké rodiny Božích dětí. Včas si srovnej svoje přesvědčení, že to, co máš, i poločas své pozemské pouti, nemáš jen pro sebe, nýbrž také pro ostatní a k oslavě Boží! Jen tak vyplníš poslání stvořených statků, jen tehdy budeš chudý duchem. Učme se rozumět Ježíšově chudobě. To je ta pravá velikost v Bohu. Jedině ona poskytuje nejlepší Dobro. Proto jen ona může vyléčit dnešní malomocný svět. Takže konec váhání, a začni jej léčit i ty! TB

+++

SVATÉ OTILII

POKUD JE DUŠE NEVIDOMÁ

NECÍTÍ TEPLO ÚSMĚVU

NEPOZNÁ KDE JE VLASTNĚ DOMA

NENAJDE V ŽALU ÚLEVU

NEVIDÍ BŘEVNO VE SVÉM OKU

NESPATŘÍ DOBRO NA DRUHÝCH

V OKOLÍ TUŠÍ MNOŽSTVÍ SOKŮ

A ŽIVOT CHÁPE NARUBY

TO PŘÁNÍ KLADU DO TVÝCH PŘÍMLUV

JIMŽ NASLOUCHÁ PÁN VĚČNOSTI:

ABY DAL SLABÉ DUŠI SÍLU

UVIDĚT ZÁŘI MILOSTI

TAKY TĚ VZÝVÁM PRO MÉ OČI

PRACÍ A STÁŘÍM BOLAVÉ:

JEN TMA AŤ SI MNE NEOCHOČÍ

AŤ PÍŠU VĚTY LASKAVÉ

PAVEL KROUPA

+++

POUTNÍK BEZ RODINY

Říká se, že člověk má v životě dvě důležité kotvy – rodinu a povolání. Rodina je jako lodička, na níž osoby vzájemně se milující a podporující společně plují, společně všichni veslují. Rodina je velké štěstí a velké dobrodiní, ale není to nejvyšší štěstí. Ani rodinu nesmíme přeceňovat, nesmíme kvůli tomuto štěstí opomenout vyšší cíl, vyšší povinnost, která mnohé vylučuje z tohoto štěstí.

Je mnoho a mnoho těch, kterým přirozenost, okolnosti či povolání brání spočinout v rodinném zázemí, kteří jsou vedeni ven z rodiny, na frontu, do přední bojové linie, k obětování za lidstvo.

Je mnoho těch, které vyšší a čistší láska, nezištnější a hrdinnější láska volá k jinému štěstí, a zbavuje je bezprostředního štěstí, aby jimi bylo oblaženo mnoho jiných, aby oni sami došli vyššího cíle.

Tak žijí bez rodiny třeba osoby, kterým nebylo dáno zdraví, ti, kdo neměli dost příležitosti, nebo čas, aby si mohli založit rodinu, nebo i ti, kdo se celým srdcem věnovali velkomyslné službě lidstvu. Mnoho a mnoho učenců, skladatelů, básníků, umělců zapomnělo ve své lásce k vědě a umění a k lidstvu na sebe, a probudilo se ze svého zadumání, ze svého krásného povznesení, až už bylo pozdě. Nebyla to vždy jen jejich vina, ale spíše nezištnost a ohleduplnost, že se zdráhali nakládat svůj těžký životní úděl na někoho dalšího v manželství, na manžela či manželku nebo i na děti.-

Tak je zde také velká řada těch, kdo si sami zvolili stav, kde jejich činnost vyžaduje, abv byli všech, a takto jsou vyloučeni z možnosti rodiny. A za těmi všemi přicházejí konečně osoby, jež zdobí žhavá láska, takže cílevědomě opouštějí vše, dobrovolně se odevzdávají Bohu, jemu dali své štěstí, protože všechno očekávají jen od něho, kvůli němu se zříkají tepla rodinného krbu, kvůli němu se odevzdávají svaté Boží  službě, a to bez výhrady se vším, co jsou a co mají a proto i se vším tělem. To je Beránkův průvod, který opustil slasti a radostí, jaké může dát rodina, jaké může dát manželské zakotvení v jiném člověku.

Uvažuje, zda je tento život možný a je smysluplný? Vždy se našli někteří, kdo to popírali. Důvěrně bratrsky znám tyto těžkosti a námitky a proto, když Ježíš vyzýval k čistému životu bez rodiny, pravil: ,,Kdo může pochopit, pochop!“

Je to možné? Je to možné, a v mnoha případech je to i nutné. Mnozí jsou sobě i tomu, s nímž by se chtěli spojit, i lidstvu, přísně zavázáni vzdát se dobrovolně tohoto štěstí. To jsou ti, kdo by učinili manželský protějšek nešťastným, protože by ho vystavili životním těžkostem, kvůli svému dílu vědeckému či uměleckému, duchovnímu anebo by takovým potížím vystavili děti, jejichž náležitému zabezpečení a výchově by se nemohli řádně věnovat. Tento stav je možný, a mnozí jsou k tomu nuceni okolnostmi. Nenašli či nedovedli najít nikoho, kdo by se k nim hodil. Mnozí si zase nemohli založit svůj rodinný krb kvůli své lásce nebo z jiného důvodu. Jiné osoby se nevdaly či neoženily, protože se musely starat o své nemocné rodiče, nebo o své sourozence neschopné, aby sami prošli světem. Obětovaly se jim a zapomněly na sebe. Když byly volny, bylo už pozdě. Zůstaly samy.

Co se děje v těchto případech? V mnoha případech to vede k velkému průšvihu, ale nemuselo by. Mnoho lidí zůstává svobodnými, protože se bojí ztráty svobody, nebo že jsou zbabělí a vypočítavě utíkají před odpovědností či prostě protože odmítají někoho milovat a slavně se milované bytosti oddat a zaslíbit. Takový sobec chce využívat všech výhod manželského a rodinného života, ale vyhýbá se jakýmkoli závazkům, prostě se spokojuje s vypočítavostí, bezmezným sobectvím, které chce pod záminkou svobody užívat všech výhod nevázaného člověka.

Slasti a příjemné požitky, které poskytuje manželství rodina, jsou jistou náhradou, jež Bůh vkládá do lidských smyslů a srdcí za všechny oběti a strasti, které podstupují ti, kdo se věnují manželství a rodině. Dar, totiž štěstí a radosti, které poskytuje rodina, spojil Bůh s manželskými a rodinnými povinnosti. Přijímat jen tyto slasti, jež Bůh vložil do lidské přirozeností, a vyhýbat se strastem, je sobecké, a působí to strašné problémy těm, kdo to provádějí, i těm, kdo tím trpí někdy zaviněně, když se tomu sami poddávají, někdy nezaviněně, jako počaté děti, které se pak třeba ani nesmí narodit. Užívání těchto slastí a požitků mimo manželství je sobecké, ale také úchylné, protože se jedná o něco, na čem stojí zdraví a rozvoj národů. Počínat si v této věci svévolně je zvrhlé, a ve svých důsledcích to vede k rozvratu a úpadku národa.

Přesto se dá žít šťastně mimo rodinu, ale není pro sobce, lenochy a zbabělce, a vůbec už ne pro jakékoli úchyly a zvrhlíky. Zkrátka není to zrovna procházka růžovým sadem, nýbrž je to chůze zaminovaným polem, kličkovat mezi tělem, světem a ďáblem. Kdo se při tom spolehne jenom na své lidské síly, vybouchne za prvním rohem.

A vy si řeknete: Jestli je to tak strašně komplikované a tak problematické, tak je takováto ekvilibristika nad propastí průšvihová. Ve skutečnosti to zase tak moc komplikované není, a celá ta chůze se dá vybalancovat, když se dokážeš povznést a zachytit vyšší vedení.

Povznést se – a jak? Tak dávej dobrý pozor, bratře, sestro! Ty, komu byla odepřena rodina, se musíš povznést nad svůj průšvih, nad svůj problém a najít si lásku vyšší, musíš si najít rodinu širší, vznešenější než je rodová posloupnost, ušlechtilý vzor, abys pro něj žil a aby ti dával vzpruhu k životu, aby tě pozvedal ź průšvihovité úrovně šedivé všednosti širokých mas, ovládaných zvenčí masmédii, z běžného průměru vedeného stáda.

Dej pozor! Pokud jsi nenašel vyšší cíl a vyšší smysl života, tak se z tebe klube zakyslá stará panna nebo zanedbaný ubručený suchar. Velmi důležité je, aby člověk bez rodiny nepropadl do průšvihu staropanenství či staromládenectví. Hledej řešení své osamělosti. Když je člověk sám, bez rodiny, tak se z něho stane anděl nebo ďábel.

Vykroč za vyšším cílem! Bůh tě zve na svou vinici, takže máš pomáhat ve světě stírat slzy plačícím, máš přiložit svou ruku k Božímu dílu. Ujmí se všeho toho krásného a vznešeného, co se u tebe ujímá, jako se Malý princ ujímá růže.

Hlavně však neuvázni v sobě. Pro někoho a pro něco musíš žít. Vyvol si nějakou lásku, která by dovedla naplnit tvou duši, vyvol si to nejlepší, vyvol si Boha, vyvolte si to, co by nejlépe sloužilo Bohu, co by nejlépe dokázalo tvou lásku.

Především najdi lásku v té své druhé životní kotvě, ve svém povolání. Zamiluj si to a snaž se tu odhalit svou cestu k dokonalosti. Zaslib své povolání nejvyššímu úmyslu, který přesahuje meze tvé bytosti, i meze tvého stvoření. Pak tě bude povolání těšit. Pamatuj, že všechny pokroky ve vědě, v umění, v technice, ve filozofii jsou podloženy obětí takových jedinců, které nalezli ve svém povolání dokonalý zdroj štěstí a radostí. Bratře, sestro, pamatuj, že jsi jedinečný, originální, podruhé už neopakovatelný obraz Boží, takže má za tebou zůstat vyoraná hluboká rýha, protože právě ty máš vykonat velkou službu lidstvu, zušlechtit sebe i své okolí. Nestačí jen rozmnožovat život, je třeba tento život zušlechťovat, kultivovat, zdokonalovat. To můžeš vykonat právě ty a to daleko lépe než ti, kdo jsou smýkáni starostmi o rodinu, o své drahé, kdo se nemohou věnovat službě svých bližních s takovou nasazením. Myslíš, že bylo ztrátou pro lidstvo, že takový Platon nebo Leonardo či Michelangelo neměli rodinu?

Pak ovšem dlužno uvážit mnohé případy, kdy rodina přímo bránila tomu, aby se někdo řádně rozvinul a znemožnila, aby se někdo uplatnil podle svého nadání, a mohl se oddat nadpřirozenému životu.

Jde tu o zaslíbení se celým srdcem Bohu. Církev přijímá slavné zaslíbení některých osob službě Boží, službě bližním v nejvyšším slova smyslu. Mají být prostředníky mezi nebem a zemí, a zprostředkovávat dary všem, kdo to potřebují. Proto Církev od nich žádá, aby se vzdali radostí i slastí rodiny, aby se vzdali útočiště rodiny, ale také strastí kolem rodiny. Mají mít úplně uvolnění ode všeho pro vrcholnou službu. Kněží věznění za komunismu si úlevou povzdechují, jaké prý bylo požehnání, že neměli rodinu, na kterou by dopadaly údery STB, a prostřednictvím které by je odpůrci Boží mohli vydírat, aby nebyli ve svém poslání tak rozhodní.

Zatímco život umělce či vědce bez rodiny, aby dosáhli něčeho pro lidstvo je lidmi světa chápán a uznáván, život zaslíbený celým srdcem Bohu pokládají za úchylný a nepřirozený. A přitom, o to neusilují jen pro sebe, nýbrž i pro ostatní. Chtějí nadpřirozeně povznést a povznášet sebe i ostatní. Copak nemá Bůh, který je jistě nad přírodou a klade vyšší nároky, právo žádat od těch, kdo se mu odevzdávají, aby se celý jejich život prostě obětoval? Proto ti, kdo podnikají tento krok, mají ho podniknout s vážností a s vědomím toho, co na sebe berou.

Třebaže se lidé světa tolik rozčilují nad těmi, kdo se celým srdcem slavně zaslibují Bohu, přesto také oni nutně potřebuje ty, kdo jsou zcela oddáni Pánu. Zejména v dnešní spotřební společnosti, která se přednostně upíná k činnostem obráceným navenek, hledají lidé své štěstí v tolika věcech kolem sebe a tak se pohybují v bludném kruhu stálé neuspokojenosti svým tělem a světem. Proto naléhavě potřebují lidi, kteří by se obrátili od činností obrácených navenek směrem dovnitř a celým srdcem se oddali Bohu a jako zpřítomnění živého Krista aby povznášeli svět, světu vraceli Boha, s Bohem byli stále ve spojení a přinášeli na zem Boží dary a rozdělovali je.

Jistěže je správné přinášet svým povoláním společnosti nějaké poměrné dobro, avšak vrcholné a nejvznešenější povolání je to, které je slavně zaslíbeno nejlepšímu Dobru. Ti, kdo jsou Ježíšovi naplno a celým srdcem oddáni, přinášejí společnosti vrcholný pokrok, v pravém kultu nejvíce kultivují a zušlechťují společnost, totiž poskytují společnosti lepší poznání Boha a svým příkladem i slovem přivádějí všechny k Bohu.

Žízníš po pravdě. A ti, kdo jsou soustavně s Bohem, ti ho stále lépe poznávají, ti stále hlouběji do Boha pronikají, lépe rozumějí svému Bohu a proto rozlévají stále větší a silnější světlo na společnost a na svět.

Oni se ve společnosti a ve světě zcela obětují Bohu. Společnost potřebuje takové jedince, kteří by se oddali zcela Bohu a kteří by usmiřovali Boží hněv. Společnost potřebuje šlechetné a obětavé jedince, kteří by dovedli přinést i největší oběť. Tohle vše ovšem odmítá nejen ten, kdo nevěří, kdo nerozumí nadpřirozenému řádu, ale také ten, kdo je uzavřen nejlepšímu Dobru a ryzí Pravdě, a omezuje se pouze na nějaké to dobro poměrné a pravdu relativní, která se prosazuje hlasováním. Tomu toto vše zůstává a zůstane bláznovstvím, zatímco sám  podléhá šílenství davů, ovládaných lživým duchem světa.

Přesto je bláznovství pro Krista hrdinstvím, a právě hrdinství je tajemstvím života, ba právě hrdinství udržuje život, povznáší jej a rozvíjí.

To jsou ti, kdo odvrhli všechno a vzali na sebe břemeno Ježíšových rad. Lidé bez rodiny, ti, kdo se oddali vyšším věci tak bezvýhradně, že si neponechali pro sebe nic, ani tělo, ani majetek, ani vůli. Všechno slavně zaslíbili Pánu.

Poukazuje se na dobré služby, které vykonaly duchovní osoby ve společnosti, jak zúrodnily pralesy, jak zachránili písemnictví minulosti, jak vybudovaly krásná díla a pečovaly o nemocné, sirotky a pocestné. Takové činorodé kláštery světská společnost ještě trochu přijímá, ale zcela se zatvrzuje proti řádům, kde se lidé jakoby zaživa pohřbili. Bůh to ovšem nikomu nenařizuje, ale přesto někteří sami dobrovolně opouštějí ruch a shon společnosti, aby se v ústraní ještě více oddali Ježíši Kristu. Dnem i nocí vyprošují celé společnosti odpuštění hříchů, zachování míru a rozhojnění darů,  za to se obětují a nabízejí Boží spravedlnosti. Díky takovým skrytým hrdinům v ústraní se lidstvo ještě nezničilo v atomové válce a byla zadržena trestající Boží pravice. Když svatý Jan Pavel navštívil USA, promluvil o civilizaci smrti, která ničí vlastní rodiny antikoncepcí a potraty, a do světa vyváží zbraně a nejrůznější zárodky rozvratu a občanské války, na kterých se pak popásá jako sup na mršinách, tak jistě nezapomínal na ty nemnohé jedince, slavně zaslíbené oslavě a službě Boží. Neznámé, opuštěné, o kterých kolují světem jen bájné průpovídky, dnem i nocí klečí na kolenou před Boží spravedlností. Ve dne v noci vyprošují Božím kněžím statečnost, stále prosí za hříšníky, za umírající. Jestliže Bůh ještě nezahubíl moderní Babylon, tak je to jistě zásluhou především těch nemnohých  slavně Bohu zaslíbených kdesi v  ústraní. Nenápadné a skryté působení třeba 84leté sestry Megan Riceové ze Kongregace  svatého Dítěte  Ježíše, která byla americkou justicí odsouzena 18.2.2014 ke 3 letům vězení za to, že odhalila americké šíření jaderného materiálu pro výrobu zbraní ve světě. Právě takové hrdinky zadržují spravedlivou Boží pravici a stále ještě nebyl smeten celý moderní Babylon z povrchu země a hříšníkům je dán ještě čas k obrácení.

Lidé, kteří se chtějí dokonale Bohu věnovat, kteří chtějí společností sloužit tím, že se vrhají mezi ni, mezi její hříchy a mezi spravedlivého Boha, mají právo na tento život, a společnost nemá nejmenší právo je rušit. Naopak, má přísnou povinnost být všestranně nápomocná těm, kdo chtějí Boha milovat a jemu sloužit lépe a dokonaleji.

Ti, kdo žijí dobrovolně jen pro Boha, ti se vzdávají rodin, aby rodiny byly pevnější, bezpečnější, obětují se za ně a stále Boha za ně prosí. Proto jsou největšími dobrodinci lidstva, ne snad jen tím, že ošetřují nemocné a chudé, nýbrž především tím, že se obětují za lidstvo.

Přátelé, kterým nebyla dopřána rodina, vrhněte se k Bohu, neboť jedině Bůh může nahradit rodinu, jemu se odevzdejte a slavně zaslibte. Zakusíte něco úžasného v Božím blahoslavenství, v těsném spojení s Bohem původně otcovským, vykupitelsky bratrským i posvětitelsky přátelským. TB