KVĚTEN 2015

Ročník XXI., číslo 5.                                                                                                                květen 2015

Obsah: P.Kroupa, Svaté Zdislavě, Matka čisté krásy, Matka čisté krásy – ideál a realita, Maria a Duch čisté krásy, Průšvihem ke slávě Kristově, Brněnská akademie duchovního života ct.Patrika Kužely, osvětimského mučedníka, P.Kroupa, Svaté Janě, Zprávy______________________________________________________________________________________

 

SVATÉ ZDISLAVĚ

VŽDYCKY KDYŽ V DUCHU PŘIJDEŠ TIŠE

DO NÁRUČE RODNÉ MORAVY

KDYŽ MYSLÍ SLÉTNEŠ Z NEBES VÝŠE

KDE NENÍ VČERA ANI PŘÍŠTĚ

DO KRAJINY STEZEK LÁKAVÝCH

 

VŽDYCKY KDYŽ V LÉTĚ NĚŽNÁ SVATÁ

S VYSOČINOU NAVŽDY SPŘÍZNĚNÁ

TVÁ DUŠE PŘIJDE ROZEVLÁTÁ

DO LESŮ SLUNEČNÍHO ZLATA

OSTRUŽIN A SRNČÍCH PROMENÁD

 

VŽDYCKY KDYŽ BUDEŠ SESTUPOVAT

NA PROHŘÁTÉ KOPCE ZELENÉ

NA KOPCE KOLEM KŘIŽANOVA

PAK ŠTĚSTÍ PRO NĚŽ HLEDÁM SLOVA

VYŤUKAJÍ ŽLUNY DO KMENE

Pavel Kroupa

+++

MATKA ČISTÉ KRÁSY

Evangelista Matouš zaznamenává událost na Hoře proměnění:

"A byl před nimi proměněn; jeho tvář zářila jako slunce" (Mt 17,2). Tato scéna proměnění Páně, která přitom zobrazuje tři apoštoly, Petra, Jakuba a Jana zcela unesené nadsmyslovou Krásou Vykupitele, nám může posloužit jako ikona kontemplace. Naším úkolem je upřít pohled na tvář vtělené Krásy nestvořené, rozpoznat její tajemství v každodenním a bolestném putování jejího lidství a nakonec spatřit božskou záři s konečnou platností zjevenou ve vzkříšeném a oslaveném Ježíši trůnícím po pravici Otce.

Také na nás se uskutečňují slova svatého Pavla: "My všichni s nezakrytou tváří odrážíme jako v zrcadle velebnost Páně, a tak se přetvořujeme stále víc a víc k zářivé podobě, jakou má on. Působí to duch Páně" (2Kor 3,18).

Nepřekonatelným vzorem kontemplace tváře Ježíše Krista je Panna Maria. Tvář vtěleného Boha jí patří zvláštním způsobem. Jako člověk je Syn Boží utvářen v panenském lůně Matky Boží a přebírá od Marie také lidskou tvář. Žádný člověk se nevěnoval kontemplaci Kristovy tváře s takovou vytrvalostí jako Maria. Pohled Mariina srdce se na Syna určitým způsobem upírá už při Zvěstování, kdy jej počala z Ducha Svatého. V následujících měsících začíná pociťovat jeho přítomnost a rozeznávat jeho rysy. Když jej konečně přivádí v Betlémě na svět, může také její tělesný zrak něžně spočinout na tváři Syna, když jej zavinuje do plenek a klade do jeslí.

Maria žije s pohledem upřeným na Krista a každé jeho slovo je pro ni pokladem: „Maria to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom“ (Lk 2,19). Vzpomínky na Ježíše, pevně vtištěné do jejího ducha, ji provázely za všech okolností, když ve své mysli znovu prožívala rozličné okamžiky svého života po Synově boku. Právě tyto vzpomínky jsou v jistém smyslu podstatou modlitby „růžence“, kterou Maria během dnů svého pozemského života neustále opakovala.

Z poznámek florentského sochaře a malíře Michelangela je zřejmé, že ve svém díle spoléhal nejenom na své nadání a síly, ale především na samu zosobněnou svrchovanou Krásu, k níž se nejednou výslovně obrací jako ke své Paní:

TAK JAKO V TVRDÉ, DRSNÉ SKÁLE ČEKÁ,

MÁ PANÍ, NA SOCHAŘE

PODOBA ŽIVÉ TVÁŘE,

KTERÁ Z NÍ ROSTE, ČÍM VÍC DO NÍ SEKÁ,

TAK TAKÉ U ČLOVĚKA

SE V DRSNÉ SLUPCE TĚLA

SKRÝVAJÍ ČASTO, ANIŽ CO KDO TUŠÍ,

TY LEPŠÍ STRÁNKY V CHVĚJÍCÍ SE DUŠI.

LEČ JEN TY, KDYBYS CHTĚLA,

BYS MOHLA NAJÍT, KDE SE VE MNĚ SKRYLY:

JÁ NA TO NEMÁM VŮLI ANI SÍLY.

Upíná své volání především k zosobněné čisté Kráse nestvořené a vtělené v Synu Božím, avšak také na Matku čisté Krásy, Pannu Marii. Matka čisté Krásy je sice pouhý člověk, stvořený jako každý jiný, nicméně je povýšena na roveň samotné čisté Krásy nestvořené se všemi jejími vlastnostmi.

Dítě se učí prožívat krásu na klíně matky, zpívající mu ukolébavky. Vzor čisté Krásy nacházíme krásně uskutečněný v Matce Boží, která je Matkou nejčistší, Pomocnicí křesťanů a příčinou naší radosti. Především je to ale Syn Boží, kdo nám dokonale přibližuje svrchovanou Krásu. Panna Maria nám však ukazuje, jak se plnost čisté Krásy nestvořené vejde i do pouhého člověka.

Nikdo z lidí neprožívá přítomnost čisté Krásy nestvořené tak důvěrně, jako Maria. Dovede ve svém životě dát vtělené ryzí Kráse prvé místo takovým hrdinským způsobem, jako nikdo z lidí. Obětuje pro to vše i sebe. Je sice počatá bez poskvrny dědičného hříchu, ale to by nestačilo. Ona sama s tím půvabně spolupůsobí.

Dá se nějak krásně prožívat tato skrytá Mariina půvabná součinnost? Ano, dá se to krásně zakoušet zvláště na první májový pátek, prožívaný před svatostánkem. Uctíváme totiž Nejsvětější Srdce Páně, ale v ten májový čas není Božské Srdce tolik opuštěné jako jindy. Prožíváme ho v těsné blízkosti Srdce Panny Marie, které sice není onou Pokladnicí veškeré moudrosti a umění, nicméně je dokonale čisté. Po devět prvních pátků v měsíci prožíváme setkání s Božským Srdcem, zakoušíme výměnu Pokladnice veškeré moudrosti a umění za naše srdce lidské, plné ubohých pocitů a vrtochů, abychom si vyprosili slavná zaslíbení. Na první májový pátek však prožíváme zvláštním způsobem přítomnost Pokladnice veškeré moudrosti a umění v těsné blízkosti Neposkvrněného Srdce Panny Marie.

Maria věří ryzí Kráse nestvořené, třebaže vůbec nechápe, jak se všechno tajemné dějství má jejím prostřednictvím stát. Nedostává žádné objasnění, jen strohé a suché sdělení: Moc Nejvyššího tě zastíní... A tak přijímá toto zastínění čistoty svého Srdce: Ať se mi stane podle tvého slova... Od té doby po devět měsíců nosí pod Neposkvrněným Srdcem skrytou Pokladnici veškeré moudrosti a umění.

Zatímco Maria nosí pod svým přečistým Srdcem Nejsvětější Srdce Dítěte Ježíše, který je Bratrem každého z nás, tobě je dáno ještě víc: smíš v Eucharistii přijímat Ježíše Krista už i Nanebevstoupeného a oslaveného, prostě Pokladnici veškeré moudrosti a umění, která se ti otevírá a nabízí osobně, bratrsky. O co méně chápeš než Maria, která prožívá lidské mateřství a dětství čisté Krásy, o to máš větší požehnání, když v sobě smíš prožívat lidskou dospělost čisté Krásy nestvořené. Odtud ti vyplývá ta úžasná inspirace, kterou přislibuje svrchovaná Krása prostřednictvím sv.Markéty Alacoque.

U Panny Marie se ukazuje, jak je krása darem svrchované Krásy nestvořené. Ukazuje se, jak čistá Krása sama sebe potvrzuje v tom, koho inspiruje. Maria je plná inspirace. Proto také je plná čisté Krásy. Krása u Marie je dokonalé předávání čisté Krásy. Maria totiž obětuje ryzí Kráse všechno právě tak, jak od ryzí Krásy všechno přijímá. To se neděje nijak samovolně. Maria vrací všechno svou půvabnou službou k čisté Kráse, k oslavě čisté Krásy.

Neposkvrněná, čistá, ale právě proto tak obětavá, ochotná odstoupit ode všeho čistého a krásného. Čím více člověk prožívá čistou Krásu nestvořenou, tím víc se jí naplno otevírá a oddává. Těžko říci, kde má člověk začít pracovat na stále věrnějším dotváření obrazu čisté Krásy v sobě. Zda máme začít sledovat svou šedivost a ošklivost, a proto se sklánět před čistou Krásou; anebo zda se máme sklánět před čistou Krásou, abychom pak v sobě dotvářeli věrný obraz ryzí Krásy podle podoby této čisté Krásy. Z toho je jasné, že si nemáme předem nějak esteticky vymýšlet plán svého prožívání ryzí Krásy, ani si stanovovat nějaký technologický postup k dotváření věrného obrazu čisté Krásy v sobě, a potom si říkat: napřed se musím naučit nějak se o tom přesvědčit, utvrdit se v tom, a pak mohu jít dál. Všechno je zde dílo čisté Krásy a naší součinnosti s ní tak, jak to čistá Krása před námi otevírá, jak nás vede inspirací. To potvrzuje celé počínání Matky čisté Krásy. Byla plná inspirace, až byla neposkvrněná, a proto byl její život z této plnosti inspirace, úplným prožíváním čisté Krásy. Maria zaslechla inspiraci a přijala ji, a tak naplnila své dokonalé prožívání čisté Krásy. Sotva se jí dotkla inspirace, také uslyšela výzvu ryzí Krásy, aby jí projevila svou věrnost, hned odpovídá, bez zbytečných dotazů, a stává se tím nejvěrnějším obrazem čisté Krásy - živý veraikon.

Mariina oběť byla velkou obětí čisté Krásy. Vždyť obětovala nejen skvělou pověst své čisté Krásy, ale také se vydávala nejstrašnějším mukám mateřského srdce. Čisté Srdce bylo nejdříve zastíněno, aby posléze bylo ošklivě zatemňováno. Její oběť se nezastavila ani před mukami Matky čisté Krásy, nepochopené lidmi a překrývané příšerností násilí a temnotou šeredné smrti. Tak spojila oběť svého čistého Srdce s rozbitou a škaredě znetvořenou Pokladnicí veškeré moudrosti a umění.

Maria uměla včas ustoupit do pozadí, když vtělená čistá Krása už nepotřebovala její služby pečující Matky, aby nyní byla jen Matkou spoluobětující. Nyní má milovat už jenom svou obětí, obětí skrytosti čistoty svého Srdce, obětí své neokázalé účasti, obětí svého odstupu a od tvoření hájemství Krásy. V tom spočívá úchvatný půvab Matky čisté Krásy, že dovedla ustoupit jako Jitřenka, když se obzor zarděl úsvitem. Oznámila ho, připravila ho, budila naději na jeho příchod, a když vyšlo slunce, kdopak si ještě vzpomene na blednoucí hvězdičku?

Sv.Terezie z Lisieux zanechává báseň Opadaná Růže:

KDYŽ VIDÍM, JEŽÍŠI, JAK RUCE MATKY SMĚLE

SÁM OPOUŠTÍŠ

A ZKOUŠÍŠ NEJISTĚ NA ZEMI NEVESELÉ

SVÉ KRŮČKY JIŽ,

CHTĚLA BYCH OTRHAT RŮŽOVÝ NEPOVADLÝ

VONÍCÍ KVĚT,

ABY SE DĚTSKÉ TVÉ NOŽKY JEN MĚKCE KLADLY

NA TENTO SVĚT.

 

OBRAZEM SRDCE JE TA RŮŽE OPADANÁ,

JEŽ CHCE SE DÁT

JEN TOBĚ A TEĎ ČEKÁ TICHÁ, V OBĚŤ DANÁ

A BEZ VÝHRAD.

VÍC NEŽLI TOUŽÍ RŮŽE TOBĚ NA OLTÁŘI

SVOU KRÁSOU PLÁT,

TOUŽÍM JÁ SAMA SOBĚ PŘED TVOU VĚČNOU TVÁŘÍ

 

RŮŽE JSOU OZDOBOU SLAVNOSTI; PRO KRÁSU JE,

DĚŤÁTKO, VEM!

VŠAK RŮŽE OPADANÁ, TA SE ODHAZUJE,

DÁ VĚTRU V PLEN...

RŮŽE, JEŽ OPADÁVÁ, VŽDY SE DÁVÁ CELÁ,

POKORNĚ MŘE.

ŠŤASTNĚ JAK ONA BYCH SE ODEVZDAT TI CHTĚLA,

DĚŤÁTKO MÉ!

UŽ OPADAT...

 

PO PLÁTCÍCH RŮŽE ZCELA LHOSTEJNĚ SE KRÁČÍ,

COŽ DOBŘE VÍŠ;

JSOU PROSTOU OZDOBOU, JEŽ NEDÁ ŽÁDNOU PRÁCI,

TO CHÁPU JIŽ...

ŽIVOT JSEM DALA TVÉ LÁSCE, JEŽ TOLIK PLANE,

I ZÍTŘKY SVÉ;

PRO SVĚT ZNAMENÁM TO, CO RŮŽE OPADANÉ,

A SMRT MĚ ZVE.

 

PRO TEBE UMŘÍT CHCI, NEJVYŠŠÍ KRÁSO,

DÍTĚ, JSI ŠTĚSTÍ SVIT!

V MÉM OPADÁVÁNÍ UZŘÍŠ, JAK NAVŽDYCKY TĚ

CHCI V SRDCI MÍT...

POD TVÝMI DĚTSKÝMI KRŮČKY KÉŽ V SVĚTĚ ŽIJI

ŽIVOTEM TVÝM

A KROKY, KTERÉ TĚ VEDLY NA KALVARII,

TI ULEHČÍM!...

Jana Lopourová připomíná v básni svaté Terezii z Lisieux přímluvkyni:

DAR RŮŽÍ SESTER SVÝCH

NA ZEM SESÍLÁM

NEULAMUJTE JIM TRNY

A NENIČTE MÉ DENÍKY

ŽE BOHA NEVIDÍM

PŘESTO VE DNI SOUMRAČNÉM

O SLUNCI VÍM

STEJNĚ O RŮŽI ŽE VONÍ

DŘÍV NEŽ JEJÍ MILOST

CHŘÍPÍM UCHOPÍM

Nejednou bychom zatoužili prožívat tu či onu krásu stvořeného světa a skoro bychom chtěli předepisovat ryzí Kráse nestvořené, jak nás má inspirovat. Málem bychom se chtěli ryzí Kráse nestvořené vnucovat svou tvůrčí přičinlivostí a lidskou mánii a dávat se jí najevo svým krásným dílem. Jakmile však čistá Krása projeví svou inspiraci, potom je naše opravdová oběť v tom, abychom vyslovili své ANO. To je velké umění, že přijmeme i toto, aby naše lidská mánie šla stranou. Jinak bychom si museli přiznat, že jsme oblíbili místo prožívání ryzí Krásy a její oslavení spíše to, abychom se sami při svém prožívání krásy vyvyšovali a oslavovali sebe místo čisté Krásy nestvořené.

To by ovšem nebylo prožívání ryzí Krásy, ani její oslava, nýbrž jenom pyšná sebeoslava. Proto nám někdy, když čistá Krása Boží dopustí, že dáváme přednost svým životním ideálům, svému prožívání krásy stvoření, samo Zrcadlo spravedlnosti ukáže, jak to s námi vlastně stojí. Potom si lépe uvědomujeme, že to přece jen nebyla tak čistá a dokonalá Krása, když jsme tak znepokojeni tím, že se nemůžeme projevovat tak, jak jsme si to naplánovali.

Jana Lopourová připomíná trpělivost svaté Terezie z Lisieux:

HOŘKÝ NEKTAR RŮŽOVÝ

TAK ŽIVOT MŮJ

VYPADAL SLADCE

CHUTNAL JAK BLÍN

 

ÚSTA NEKŘIVÍM

DÍTĚ VÍ

OTEC SÁM BY NEJRADĚJI

TEN LÉK VYPIL ZAŇ

To je nejkrásnější škola prožívání krásy, kterou nám poskytuje Matka čisté Krásy. Je nám nepostradatelnou pomocnicí nejen v našem prožívání krásy stvoření, ale také Jitřenkou v našem prožívání čisté Krásy nestvořené, abychom za ní šli a dali se od ní vést její cestou k jasnému Slunci svého života. Maria je Matkou svrchované Krásy. Je Matkou toho, který nám dokonale přibližuje tuto nestvořenou Krásu.

MÁME JI O TO PROSIT TAK, JAKO O TO PROSIL MICHELANGELO:

TAK JAKO KADLUB ČEKÁ

NA ŽHNOUCÍ ZLATO, KTERÉ DO NĚJ STÉKÁ,

A ODLITEK TI DÁ

JEDINĚ FORMA V KUSY ROZBITÁ,

TAK I JÁ ZAS A ZAS

ZDE SAMOU LÁSKOU HOŘÍM

A PRÁZDNÝ TOUŽÍM PO TÉ KRÁSE KRÁS,

PO TVÁŘI, JÍŽ SE KOŘÍM,

PO DUŠI, SRDCI MÉHO PUTOVÁNÍ.

A MOJE VZÁCNÁ PANÍ

VNIKÁ TAK ÚZKÝM HRDLEM DO MÝCH STĚN,

ŽE JI UŽ VYDÁM POUZE ROZTŘÍŠTĚN.

Podobně jako Maria byla touto čistou Krásou a pro tuto vtělenou ryzí Krásu učiněna Neposkvrněnou, podobně také my se jedině skrze tuto svrchovanou Krásu a právě touto Krásou nestvořenou zušlechťujeme. Pouze touto čistou Krásou pohnuti se vydáme napospas krásné zálibě v neustálém prožívání ryzí Krásy.  Emily Dickinsonová uvádí:

JSEM VYUČENÁ TESAŘEM.

JÁ, SPOLU S HOBLÍKEM,

JSME PRACOVALI KRÁTKÝ ČAS,

NEŽ PŘIŠEL STAVITEL

 

POSOUDIT NAŠI SCHOPNOST -

ZVLÁDNEME-LI MY DVA

UŽ TO ŘEMESLO PRKEN,

PAK NAJME ZVLÁŠŤ OBA.

 

NÁSTROJE ZRUDLY V TVÁŘI,

STŮL, NA NĚMŽ DĚLÁME,

SE OHRADIL - JÁ ŘEKLA:

MY CHRÁMY STAVÍME.  TB

+++

SVATÝ SILVÁN Z ATHOSU

O DUCHOVNÍM BOJI III.

Když se Pán dotkne duše, celá se obnoví, ale to chápou pouze ti, kteří to poznali zkušenostně. Bez Ducha svatého nelze poznat věci nebeské a Duch byl seslán na zem od Pána.

Kdo popíše, jaká je to radost znát Pána a nezadržitelně k němu spěchat ve dne v noci? O, jak blažení a šťastní lidé jsme my křesťané! Není nic cennějšího než znát Boha; a není nic horšího než nepoznat jej. Ale blažený je i ten, kdo sice Boha nezná, ale věří v něho.

Začal jsem jednat, jak mě naučil Pán, a má duše se oblažila pokojem v Bohu. Nyní ve dne v noci prosím Boha o Kristovu pokoru. Ach, Kristova pokora! Znám ji, ale získat ji nemohu. Znám ji díky milosti Boží, ale nedokážu ji popsat. Hledám ji jako drahocennou bělostnou perlu. Je příjemná pro duši a nejsladší na světě, poznal jsem to na vlastní kůži. Nedivte se tomu. Žije v nás Duch svatý a osvěcuje nás. Dává nám poznat Boha a milovat Pána. Dává nám myslet na Boha. Dává nám dar slova. Dává nám chválit Pána. Dává nám radost a veselí. Duch svatý nám dává sílu vést boj s nepřáteli a vítězit nad nimi. (Pokr.)

+++

MATKA ČISTÉ KRÁSY – IDEÁL A REALITA

Věříme, že svatá Panna je Matkou svrchované Krásy, která se kvůli nám vtěluje. Je Matkou toho, který nám svým Vtělením smyslově přibližuje tuto čistou Krásu nadsmyslovou. Podobně jako Maria byla touto čistou Krásou a pro tuto svrchovanou Krásu učiněna Neposkvrněnou, tak také my se jen skrze svrchovanou Krásu a touto Krásou můžeme a máme stát čistými nositeli čisté Krásy.

Světlo světa nám krásně zazářilo přes jasně vynikající a jako sklo průzračnou Matku svrchované Krásy. Jako se nám skrze ni dostalo vtělené ryzí Krásy, tak se nám díky Marii dostává veškerého povznesení k prožívání této čisté Krásy.

Proto se obracejme modlitbou k Matce svrchované Krásy při svém poznávání a prožívání čisté Krásy vtělené v Kristu, ale i při oslavě a chvále čisté Krásy. V těch modlitbách nás pokaždé vyslyší. Tak to dělával i Michelangelo, když říkával:

ABYCH BYL, PANÍ, MÉNĚ NEHODNÝM

DARU TÉ VAŠÍ VELKÉ LASKAVOSTI,

CHTĚL JSEM SE NEJDŘÍV VE SVÉ ZPOZDILOSTI

ODVDĚČIT ZA NĚJ MERMOMOCÍ SVÝM.

 

TEĎ VIDÍM VŠAK, ŽE NEMÁM DOSTI SIL,

ABYCH SE DOBRAL DO TAKOVÉ VÝŠE,

A PROTO ODPUSŤTE MÉ SMĚLÉ PÝŠE -

JÁ SE UŽ TOU SVOU CHYBOU POUČIL.

 

POZNAL JSEM, JAK SE MÝLÍ TEN, KDO VĚŘÍ,

ŽE SNAD MÉ CHABÉ DÍLO VYVÁŽÍ

MILOST, JEŽ Z VÁS, MÁ BOŽSKÁ, PROUDEM DŠTÍ.

 

MARNĚ SE DUCH A UMĚNÍ S NÍ MĚŘÍ:

ZA TEN DAR NEVZDÁ SMRTELNÍK

ANI STY POKUSŮ DOST VELKÝ DÍK.

Stále se obracejme k Matce svrchované Krásy, aby podnítila mnoho nadšenců pro oslavu čisté Krásy, aby je naučila zapomínat na záblesky krásy stvoření. K ní volejme, aby podnítila mnoho služebníků k vyhledávání pouze nestvořené Krásy vtělené, k projasnění t7emného světa čistou Krásou. Svatý Jan Pavel II. zasvětil celé lidstvo Matce svrchované Krásy. Každý jednotlivě bychom jí měli svěřit svůj osobní obraz čisté Krásy, všechny své zápasy a nesnáze ve vlastním duchovním životě, všechny obtíže, kterými prochází naše putování za věrným dotvořením svého krásného obrazu k podobě ryzí Krásy.

Maria nám ukazuje, jak se záliba v prožívání čisté Krásy spojuje se zálibou v prožívání obrazu čisté Krásy v našem bližním. Vždyť nás přijímá všechny za své, aby se naplnila velebná symfonie stvoření krásným zapojením každého z nás. Tak tedy pro svrchovanou Krásu a její oslavení, a pro nás, abychom sloužili svrchovanosti čisté krásy.

Tak už na prahu veřejného vystoupení vedla vtělenou svrchovanou Krásu k zázraku pro ničím nezkalené završení krásné životní slavnosti. Mariina připomínka: Nemají už víno (J 2,3) je krásný symbol její citlivé účasti na našich životních starostech, která sleduje naši mnohem palčivější žízeň po prožívání čisté Krásy. Před tím i potom volala: Postrádají krásný život! Nemají světlo!

Stejně voláme i my: Nemají už víno! Až příliš jasně vidíme, kolik duší je odcizeno čisté Kráse. Kolik mladých lidí bloudí daleko od pravé Krásy. Jak se otravují sladkým jedem požitkářské společnosti, bezbarvou kulturou, vyrvanou z kultu. Maria zde stále stojí a volá všechny své věrné děti, aby s ní připomínaly: Už dochází světlo! Svět se stává šedivý a bezbarvý. Svět, který je jasným světem od světla, je hříchem zatemněn a stává se příšerný. Strašně se jim nedostává krásy!

V zastoupení učedníkem, kterého Pán tolik miluje, jsi na Golgotě svěřen – či svěřena Matce čisté Krásy, tam, kde se dovršila naše spása, kde se vtělená ryzí Krása nechala zakrýt ošklivostí našeho hříchu a zastínit příšerností kříže.

Všech nadání a vnuknutí, kterých se nám dostává od čisté Krásy, využívejme s onou věrností, s jakou Maria slouží svrchované Kráse. Neopovažujme se více užívat žádný z těch darů, ať přirozený či nadpřirozený, tak samozřejmě a znuděně, jako by to byla voda z okovu, každodenně spouštěného do studny. Kdo jde vteřinu životem bez účasti, už si ho méně zaslouží. Nic tedy nepromarněme, ani ten nejmenší vánek čisté Krásy, nepřehlédněme ani sebemenší inspiraci, nýbrž v každé chvíli držme své dary pevně v rukou, naplno je využívejme - za všech okolností, ve všech těžkostech. Vždyť ryzí Krása opravdu stojí za to, aby pro její inspiraci bylo všechno učiněno i podstoupeno. Jedině tak mu budeme odpovídat celou schopností svých darů. Pouze tak poroste v našem obraze čisté Krásy věrná podoba čisté Krásy.

Tvůrce Davida stejně jako fresky v Sixtínské kapli píše:

V KAŽDÉM TOM PRÁZDNÉM, UZAVŘENÉM TVARU,

I KDYŽ JEJ V SOBĚ SVÍRÁ COKOLIV,

SE SKRÝVÁ NOC, BYŤ BYL DEN DÁVNO ŽIV,

PŘED HRAVÝM JASEM SLUNEČNÍHO ŽÁRU.

 

A KDYŽ PŘEC PRCHNE PŘED SVĚTLEM A TŘPYTEM,

NEMUSÍ JI HNED SLUNCE ROZEHNAT:

I HORŠÍ VĚC JÍ VEZME MAJESTÁT,

I POUHÝ ČERV JI PORUŠÍ SVÝM SVITEM.

 

POLE, JÍMŽ ORÁČ ZA SVÝM PLUHEM CHODÍ

A JEŽ TU LEŽÍ NAHÉ V SLUNCI V PLEN,

RAŠÍ A PUČÍ KVĚTEM O PŘEKOT.

 

ČLOVĚK, TEN SE VŠAK POUZE VE TMÁCH RODÍ -

A TAK JE NOC TÍM SVĚTĚJŠÍ NEŽ DEN,

ČÍM CENNĚJŠÍ JSME MY NEŽ KAŽDÝ PLOD.

Pro čistou Krásu vtělenou se odvažme všeho! Učiňme všechno, abychom přesvědčili lidi o nesmírné Kráse otcovsky stvořitelské a naší společné panenské Matky svrchované Lásky, nevyčerpatelné Pokladnici moudrosti a umění v kopím znetvořeném Srdci čisté Krásy a krásném prožívání toho všeho v obecném shromáždění všech věrných!

Sv.Terezie z Lisieux píše:

PANE, CHCI VIDĚT TVŮJ OBLIČEJ NEZASTŘENÝ,

V DALEKÉM VYHNANSTVÍ BEZ TEBE CHŘADNU JEN.

KÉŽ HLEDĚT NA TVOU TVÁŘ MI ZAKÁZÁNO NENÍ

ASPOŇ PO DNEŠNÍ DEN!

Když uvažujeme o čisté Kráse, většinou se nám dostává vnuknutí, že je to jediná dokonale krásná skutečnost. A je to správné, neboť právě tato ryzí Krása je nestvořená. Je to svrchovaná Krása, a my se ji snažíme poznat pomocí vědy, která nám odhaluje spíše to, co čistá Krása není, ale i tak poskytuje vymezení toho, jak je krásná. Naše uvažování o svrchované Kráse nás vede k objasnění jejího vztahu ke poměrné kráse nás a jiných tvorů. Z našeho hlediska je krása to, co se nám líbí. Jinak je však krásná taková bytost, na které jasně vyniká její vnitřní uspořádání, tedy z ní vyzařuje řád, který je základem její skutečnosti. U čisté Krásy jde o řád nadpřirozený, kdežto u nás jde o řád přirozený, který vtiskuje svrchovaná Krása při našem stvoření do naší přirozenosti jako odlesk vyššího řádu. Chceš-li poznat sám sebe jako originální obraz ryzí Krásy, nemůžeš se odchylovat od řádu vlastního tvé přirozenosti. Zatímco svrchovanou Pravdu poznáváš rozumem, a k svrchovanému Dobru se upínáš svou vůlí, k Boží svrchované Kráse míříš celou svou bytostí, poznáváš ji rozumem a svou vůlí se rozhoduješ ji prožívat celou svou bytostí. Máš to ale poněkud ztížené vlivem poruchy ve tvé přirozenosti. Naši prarodiče se od Boha svobodně odklonili a tím jako obrazy čisté Krásy podle podoby svrchované Krásy ztratili jasnost, rozmazali se či ztemněli a zošklivěli. Sami o sobě by se už nedovedli ani povznést k původní kráse Božího obrazu, ba ani poznat tuto naši krásu jako obraz čisté Krásy, a vůbec bychom ji už nedovedli naplno prožít ve své přirozenosti. Proto nám jde naproti jako čistá Krása, která bere na sebe lidské tělo, aby nás znovu prozářila jasem svého vyššího řádu. Vtěluje se kvůli ošklivosti našeho hříchu, aby nám vrátila krásný obraz, takže se nám stává bratrsky blízkou. Nyní má každý z nás jako pravou inspiraci pozvání k prožívání této čisté Krásy, která trvá nejen vně naší bytosti, nýbrž také uvnitř celé naší bytosti. Máš pozvání k plnému prožívání čisté a dokonalé Krásy, ale nejen to, smíš být znovu jedinečným, neopakovatelným a originálním obrazem dokonalé Krásy, nejen ve tvé duši, jako duchová krása tvé nesmrtelné duše, i jako duševní prožitek této krásy, ale i v krásném těle.

Toto všechno není jenom nějaký nadoblačný ideál, nýbrž idea, kterou čistá Krása sleduje už při tvém stvoření, obnovení a udržování jako krásného obrazu podle ryzí Krásy, nýbrž je to tvá naplno, duchovně, duševně i tělesně prožívatelná skutečnost. Tato skutečnost se poprvé lidsky dokonale naplňuje v naší společné panenské Matce Krásy.

Když slavíme její Neposkvrněné Početí, tak zpíváme ve večerních chválách: „Celá jsi Krásná, Maria, jsi bez prvotní poskvrny.“ To není jen něco hodného tvého poznávání rozumem, ani něco, co bys pouze následoval svou svobodnou vůlí, nýbrž se ti to nabízí k zakoušení celou tvou bytostí, tělesně, duševně i duchovně.

Matka věčné Krásy vyniká i tělesnou krásou. Každé zlo ve světě, i různé znetvořeniny organické jsou nějak způsobeny následkem odklonu našich prarodičů od čisté Krásy.

Maria je uchráněna od jakéhokoli zohavení tělesnou či duševní vadou. Krása svaté Panny, která je Matkou čisté Krásy, ale i tebe, se podobá kráse naší pramáti Evy, jak vyšla z ruky čisté stvořitelské Krásy. Avšak v kráse Marie není nic smyslného ani svůdného.

Když je Maria celá krásná, tedy je krásná především duševně, svým rozumem a svou vůlí. Nepotřebuje ovšem znát a vědět žádné estetické podrobnosti. Pravou krásou rozumu je zdravý úsudek, aby člověk moudře hodnotil krásu věcí stvořených a nade vše si oblíbil krásu duchovní, a z nich především čistou Krásu nestvořenou. Krása tvého rozumu spočívá v tom, že umíš v přirozených záležitostech podřizovat nižší vyššímu, takže stavíš nižší na to místo, které mu řádně přísluší, a to vše podřizuješ vyššímu, že to všechno přirozené podřizuješ nadpřirozenému.. Kvůli takové intelektuální dokonalosti u člověka se o něm říkává, že je krásný, že totiž má krásné lidství.

Maria je krásná svou vůlí, kterou nikdy netouží po ničem ošklivém. Svobodně a dobrovolně se přičiňuje o svou zálibu v kráse tak, že v tom dosahuje dokonalosti. Všechno, o čem Maria uvažuje, je ve shodě s jejími slovy, skutky a oběťmi. Dosahuje jednoty mezi ušlechtilým myšlením a skutky i slovy. Taková jednota dává jasně vynikat opravdové kráse člověka.

Konečně je to neviditelná duchovní krása, kterou Maria jasně vyniká mezi všemi tvory, a to i nad tvory pouze duchovými jako jsou andělé. Je to Krása Ducha, která na Marii sestupuje, třebaže ji přitom zastiňuje, aby prožívala čistou Krásu i v krajní temnotě. Tak Mariina krása spočívá v dokonalém obraze čisté Krásy. Ta z ní činí krásnou a šťastnou bytost i v situaci krajního překrytí její vtělené čisté Krásy ohyzdností. To působí milost čisté Krásy. Čím víc je tohoto nadání, tím jasněji vyniká její vnitřní, duchovní krása, tím víc je jí dopřáno zakoušet milost čisté Krásy, a tím jasněji Maria vyniká spolu s věčnou Krásou.

Čím roste čistá Krása u tebe? Tím, co v tobě rozhojňuje zkrášlující nadání. To je především tělo vtělené čisté Krásy. Zatímco ty smíš přijímat vtělenou čistou Krásu třeba dvakrát denně, Marii stačí přijmout pouze jednou, a už je navěky krásná a plná zkrášlujícího nadání. Tak dokonale přijímá vtělenou čistou Krásu. Díky svaté Panně je nám však dopřáno, že smíme přijímat vtělenou čistou Krásu ještě dokonaleji než Maria. Zatímco Maria přijala vtělenou čistou Krásu ve svém přečistém těle, my smíme díky Marii přijímat vtělenou čistou Krásu ještě také jako zmrtvýchvstalou, vystupující na nebe a tam oslavenou. Je ovšem jisté, že také Maria přijímá takto vtělenou čistou Krásu i po jejím oslavení, poté, co Jan bere Matku čisté Krásy k sobě. Přesto toho Maria nemá nutně zapotřebí, protože plnost zkrášlujícího nadání má už od jediného přijetí vtělené čisté Krásy. Máš úžasnější možnosti, než dokážeš domyslet.

To, co má Maria od svého Početí, máš od svého zrození z vody a Ducha Krásy, kdy se rodíš dítětem čisté Krásy. Zatímco jako člověk jsi přirozeně lidsky utvářen nesmrtelnou duší, jako dítě čisté Krásy tě nadpřirozeně utváří v nové stvoření Boží zkrášlující milostí. Pokud si stýskáš na nedostatek tělesné a duševní krásy, nestěžuj si! Může se ti toho ihned dostat, ale vystavuje tě to riziku ztráty čisté Krásy ošklivou pýchou. Raději nech, ať se i přes nějaké tvé přirozené nedostatky a poruchy může v tobě lépe projevit čistá Krása Boží!

Rozjímej o tajemství, na němž smíš mít účast, že si totiž čistá Krása hodlá učinit právě z tebe živý příbytek, jako si ho ponejprv učinila z Panny Marie. Máš se stát pokračovatelem podle úžasného vzoru Matky čisté Krásy. O to také pokorně pros tak, jako prosil sochař Michelangelo:

KÉŽ SE TAK KE MNĚ SKLÁNÍ

ZBLÍZKA TVŮJ KRÁSNÝ ZRAK,

VIDÍM V NĚM, MÁ PANÍ,

A TY SE VIDÍŠ V TOM MÉM ZROVNA TAK:

JÁ ZŘÍM V TVÝCH OČÍCH VRAK,

JEJŽ UDĚLALY VĚK A STRASTI ZE MNE,

A TY V MÝCH VIDÍŠ SVOJI HVĚZDNOU KRÁSU.

NEBE SE HNĚVÁ VŠAK,

ŽE SE V TVÉM JASU ZRCADLÍM TAK TEMNĚ

A MÁ TMA V TOBĚ DÁVÁ TOLIK JASU.

A STEJNÁ KRUTOST JE,

ŽE TY MI ZRAKEM SMÍŠ

PRONIKAT DO SRDCE

A MNĚ V TOM PŘEKÁŽÍŠ.

NEBOŤ ČÍM STOJÍŠ VÝŠ,

TÍM VĚTŠÍ NADHLED K NIŽŠÍMU MÁŠ V TVÁŘI,

LÁSKA, TA HLEDÁ STEJNÝ STAV I STÁŘÍ. TB

+++

MARIA A DUCH ČISTÉ KRÁSY

Rádi se necháváme vést ve zkrášlení našeho obrazu ryzí krásy naší panenskou Matkou, jenže ani Maria není plná zkrášlujícího nadání sama od sebe, nýbrž přes ni protéká toto nadání, když se sama otevírá Duchu čisté Krásy, který jí přichází ze Slova čisté Krásy, z modlitby a z přijetí vtělené čisté Krásy.

Zkrášlující nadání je zdarma daný dar čisté Krásy, který si nelze nijak vynutit ani zasloužit. Maria ovšem přijímá tento dar dokonale a natrvalo a nechává v sobě i přes sebe dál působit, zatímco my ho přijímají polovičatě, protože jsme postižení ošklivostí hříchu. Proto se nám stává zkrášlující nadání něčím pulzujícím, takže v tom přílivu projevuje pokles i slábnutí. Není to však vina čisté Krásy, nýbrž důsledek naší ošklivostí a tupostí ke kráse.

Tím spíš se musíš upnout na vzor dokonalé Krásy jediného člověka, kterému nikdy neubývá čisté Krásy, totiž Panny Marie, a uvažovat o tom, jak se toto zkrášlující nadání v ní neustále obnovuje a blahodárně šíří jejím průtokem právě k tobě, jakož i do celého dalšího okolí. Nadpřirozeným zdrojem dokonalé Krásy je Duch Krásy, vycházející se vzájemného vztahu čisté Krásy otcovské a synovské.

Dnešní lidstvo odedávna věří, že si Duch Krásy přidružuje pokornou Pannu z Nazareta, aby jednal nejen osobním, ale také ryze lidským způsobem v díle obnovy našeho krásného obrazu. Duch Krásy je osobní krásou otcovskou a synovskou. Proto působí způsobem velmi mocným a zároveň tak jemným, že se Mariina osoba dokonale přizpůsobuje úkolům, které jsou jí svěřeny v plánu obnovy krásného obrazu každého z nás.

Je to Duch Krásy, který naplňuje Mariinu duši zkrášlujícím nadáním od prvního okamžiku jejího početí, a natrvalo v ní udržuje věrný obraz čisté Krásy nejkrásnějším způsobem vzhledem k zásluhám vtělené čisté Krásy. Tak ji činí dokonale čistou a jasnou. Přesto Maria není žádná mechanická loutka v divadle Ducha Krásy. Je dokonale svobodná osoba, která může v božské komedii kdykoli během představení říci své NE, jenže Maria říká pořád ANO, a pokaždé po zralé úvaze.

Duch Krásy inspiruje Marii tak, že souhlasí ve jménu lidského pokolení s čistým početím synovské čisté Krásy a působí, že počne čistou Krásu ve svém nitru, aby dala život vtělené čisté Kráse, svrchovanému Pánu věčného hájemství Krásy.

Duch Krásy naplňuje Mariinu duši radostí a vděčností, kterou vyjadřuje ve zpěvu Magnificat. Tímto chvalozpěvem se obrací k otcovsky čisté Kráse.

Duch Krásy vnuká Panně dobrou radu uchovávat věrně ve svém srdci slova a činy, vztahující se k početí, zrození a dorůstání její jediné synovsky vtělené čisté Krásy, kterých se tak důvěrně a s takovou obětavostí účastní.

Duch Krásy vnuká Marii, aby žádala od synovsky vtělené čisté Krásy proměnění vody ve víno na svatbě v Káni. Tak učinil Ježíš první zázrak, aby krásný obraz lidské svatby nebyl ničím zastíněn, a tím probudil víru u svých učedníků ve vtělenou čistou Krásu.

Duch Krásy podporuje Marii u paty kříže, aby tak, jako ve chvíli Zvěstování plnila vůli otcovsky čisté Krásy, neboť chtěl, aby byla těsně spojena s ošklivou obětí vtělené ryzí Krásy za obnovu věrného obrazu čisté Krásy lidského pokolení.

Duch Krásy naplňuje čisté Srdce ošklivě trpící Panny tak, aby hrdinsky přijala odkaz příšerným bičováním překryté a šeredným ukřižováním zatemněné vtělené čisté Krásy: její poslání Matky vůči učedníku Janovi, tolik oblíbenému vtělenou ryzí Krásou Spasitelovou, což krásně předobrazilo její duchovní mateřství k nám všem.

Duch Krásy uchvacuje Srdce Marie na pozemské pouti a dává jí touhu po spojení s oslavenou vzkříšenou čistou Krásou Kristovou. Tak ji připravuje na její Nanebevzetí.

Mariino poslání jako té, která je přidružena k Duchu Krásy v tajemství obnovy krásného obrazu v nás však nekončí slavným Nanebevzetím. Třebaže je povznesena k radostnému patření na otcovsky, synovsky a přátelsky představovanou ryzí Krásu, pokračuje ve stálé půvabné přítomnosti vzhledem k nám všem. Stále jasně vyniká ve své vznešené úloze Matky nestvořené Krásy, nastavující sličnou tvář Hlavy mystického Těla.

Marie neustále jasně objímá nás všechny věrné, kdo putujeme vstříc krásné podobě. Toto Mariino objetí trvá nepřetržitě. Třebaže je s tělem i duší vzata do nebe, neustále nás vede v naší zálibě v prožívání čisté Krásy, a svými přímluvami i nadále zkrášuje obraz čisté Krásy v nás. Tím však nic neubírá na osobní působivosti jediné svrchované čisté Krásy otcovské, synovské i bratrské.

Půvabné působení Matky čisté Krásy pro vyjasnění a zvroucnění obrazu čisté Krásy v nás nenahrazuje všudypřítomnou a všeobecnou činnost Ducha Krásy, ani s ním nesoupeří, nýbrž ji vyprošuje a připravuje nejen přímluvou v souladu s plánem svrchované Krásy, viděném v blaženém patření, ale také osobním vlivem příkladu. V tom je zahrnut důležitý příklad svrchované učenlivosti vzhledem k vnukání Ducha Krásy. Maria nás ve stálé závislosti na Duchu Krásy přivádí k vtělené čisté Kráse, utváří nás podle této podoby, vnuká nám dobré rady, tvoří krásné pouto mezi námi a vtělenou čistou Krásou.

V této době významné kvůli tomu, aby shromáždění nás věrných růstu v poznávání a prožívání čisté Krásy bylo znamením důvěrného spojení čistou Krásou a jednoty nás všech, musí být Duch Krásy ve velké úctě u nás všech. V souladu s tím, jehož přijímáme v Pokladnici veškeré moudrosti a umění, musí také zářit u věřících úcta k Matce čisté Krásy.

Matka čisté Krásy samozřejmě nepotřebuje, abychom přeháněli v líčení velikosti její krásy. Pravá krása je vždy ta, která odpovídá skutečnosti.

Všechno, co má Maria, pochází od Ducha Krásy. Sama od sebe neměla v nadpřirozeném řádu Krásy nic, takže se podobala ostatním nazaretským dívkám. To, co ji od nich odlišovalo, bylo dílo Ducha Krásy. Maria je Neposkvrněná, aby mohla být Matkou čisté Krásy nestvořené, ale to všechno byly dary Ducha Krásy, za které po celý život děkuje.

Někteří lidé nám neprávem vytýkají, že přikrášlujeme Marii. Když ji sama svrchovaná Krása vyzdvihuje až k důstojnosti Matky čisté Krásy, měli bychom snad neuznávat tuto velikost svaté Panny? Maria nemá, a ani nechce nahradit působení Ducha Krásy. Je pokornou služebnicí Páně a tou dodnes zůstává. Proto je nástrojem Ducha Krásy ve zdokonalování obrazu čisté Krásy v nás. Vždyť Matka vtělené čisté Krásy se nemůže nestarat o tajemně proměněné Tělo Syna Božího, které původně pochází od ní, a které stále žije a my všichni jsme do něho zapojeni.

Krásný životní příklad a půvabná pomoc tady vyjadřují stálé Mariino působení mezi námi ve světě. Přimlouvá se za celý svět, když vidí, že mu hrozí šeredná katastrofa.

Mariina pomoc na naší pouti dějinami se mění podle okolností. Zpočátku jsou to spíše příšerné pohromy a škaredé epidemie, které nám pomáhá odvrátit, zmírnit či zastavit, jak o tom svědčí množství krásných pamětních sloupů s Imaculátou v mnoha městech. Když začaly více nežli ošklivé pohromy a šeredné epidemie ohrožovat lidstvo hrozné vynálezy, které člověk vylákal na přírodě, pomáhá nám bránit se proti člověku ve spárech temného vládce světa. Tak pomohla mocnou přímluvou odvrátit příšernou zkázu naší vlasti od dravých nájezdníků Panna Maria Hostýnská. A když muslimský půlměsíc škaredě dotíral na Evropu, byla tomu na její přímluvu učiněna přítrž v hrozné bitvě u Lepanta. A také různá města byla uchráněna mocnou přímluvou svaté Panny. Třeba Brno, šeredně tísněné vojskem gen. Thorstensona, bylo zachráněno díky skvělé pomoci Panny Marie.

Pomoc Matky čisté Krásy lidstvu se stále stupňuje. Tak rozhodující zvrat ve vývoji Druhé světové války nastal vítězným dovršením příšerné bitvy o Stalingrad, 2.února 1943, tedy na svátek Panny Marie. Když lidstvo se zatajeným dechem sledovalo strašné německo-italské tažení za dobytí Suezu, podařilo se zvrátit africké tažení maršála Rommela, padl Tobruk a nacistická vojska kapitulovala v Tunisu, 13.května 1943, tedy v den památky zjevení P.Marie ve Fatimě. Druhá světová válka skončila v měsíci Panny Marie, a to právě 8.května, tj. na svátek Panny Marie.

Kromě toho Duch Krásy, působící prostřednictvím Marie, působí podnětně na uměleckém zkrášlení Matky svrchované Krásy ve světě, jakož i celého světa. Tak především inspiruje svatého Lukáše, aby ve svém podání evangelia, ale také jemnými tahy svého štětce krásně vytvořil věrný obraz čisté Krásy svaté Panny. Tento obraz se stal nejvíce opakovaným. Je to obraz Matky čisté Krásy, zastíněné podle andělského zvěstování Duchem Nejvyššího, a zahalený do temnoty kvůli zakrytí vtělené čisté Krásy šeredným přízrakem lidského hříchu. Tak putuje obraz skryté čisté Krásy světem jako „černá Madona“, aby se konečně zabydlela v Czenstochowe.

Mezitím však také jasně vynikne křehký půvab česky prožívaného mateřství čisté Krásy, aby se pak rozšířil krásným mezinárodním slohem. Díky tomu den ode dne roste úcta k Matce čisté Krásy, příznivě se utváří záliba zástupů v prožívání čisté Krásy, a tříbí se jim vkus.

Jak dovedeme být vděčni svaté Panně, díky níž k nám přichází taková pomoc? Nejlépe na to odpovídá svatý Jan Pavel II., který obnovil zasvěcení lidstva Panně Marii. A Maria? Tím víc ho chrání. Když byl na něj spáchán ošklivý atentát, stalo se to právě ve výroční den, kdy tento papež obnovil naše zasvěcení Mariinu Neposkvrněnému Srdci a papež držel půst podle rady Panny Marie. Díky tomu mohl být ihned operován a zachráněn. Maria pomáhá každému, kdo se k ní utíká o pomoc.

Bl. Ludvík M. Grignion z Montfortu nás volá, abychom se každý zvlášť slavně zaslíbili Matce čisté Krásy. To znamená vložit do rukou Mariiných své krásné skutky, jež, třebaže se zdají krásné, jsou velmi často pokálené a nehodné pohledu a přijetí čistou Krásou, před níž hvězdy nejsou čisté. Ó, prosme tuto dobrou Matku, aby přijala náš ubohý dar, aby jej očistila a zkrášlila, a tak aby jej učinila hodný čisté Krásy.

Místo naší krásné tvorby, která je příliš zkusmá, totiž pokusnická, svěřme se Matce čisté krásy, aby nám sama vtiskla krásný tvar tak, jako ho vtiskla vtělené čisté Kráse. Bude to jistější asi jako metoda odlévání tvaru pomocí ztraceného vosku.

Jak toho dosáhneme? Spočívá to v tom, že konáme všechny své krásné skutky s Marií, v Marii, skrze Marii a pro Marii.

Podstatným cvičením tohoto slavného svěření se Matce čisté Krásy je konat všechny své krásné skutky s Marií, to jest, vzít svatou Pannu jako vzor, naplněný vším, co máme konat. Proto před započetím čehokoliv je třeba zříci se sebe a svých náhledů, je třeba umenšit se před čistou Krásou v přesvědčení, že jsme ze sebe neschopni jakékoliv nadpřirozené krásy. Musíme se utíkat k Panně Marii a spojit se s ní a s jejími úmysly, třebas neznámými, musíme se spojit prostřednictvím Marie s úmysly vtělené čisté Krásy, to je nabídnout se jako malířský štětec či sochařské dláto v rukou svaté Panny, aby ona krásně působila v nás a pro nás, jak se jí bude zdát krásným k větší slávě svého vtělené čisté Krásy.

Musíme všechny své krásné skutky konat v Marii, to jest, musíme si pomalu navykat k vnitřní usebranosti, abychom v sobě utvořili krásnou představu, duchovní obraz svaté Panny. Bude duši svatyňkou, aby v ní konala všechny své modlitby bez obav, že bude odmítnuta, věží Davidovou, jež by ji zabezpečila proti všem nepřátelům, rozžatou svítilnou, aby osvěcovala celé nitro a zapalovala čistou Krásou.

Duch čisté Krásy však působí v Matce svrchované Krásy ještě půvabněji. Tomu však nemůže rozumět, kdo sleduje všechno pouze povrchně. Dá se však naučit ponořit se dovnitř. Musí zde být pevná vůle a upřímná touha proniknout k čisté Kráse. Pak začíná náš ústup do pozadí a roste zapojenost Ducha Krásy. Dříve, než vtělená ryzí Krása opustila svět, přislibuje nám Ducha Krásy. V něm a skrze něho působí dále ve svých věrných na světě. Jím se krásně oživuje celé jeho tajemné Tělo.

Tajemné Tělo vzkříšené čisté Krásy zahrnuje také všechny věrné této Kráse. Čím více je zde těch, kdo jsou skvělým chrámem Ducha Krásy, tím více jsme všichni jasně vynikajícím chrámem čisté Krásy. Duch Krásy, žijící a působící v nás, vede všechny, kdo neodporují jeho vedení, k jednotě ve vtělené čisté Kráse. Kdekoli nastává tříštění, tam chybí působení Ducha Krásy, tam člověk ke své velké škodě vypadává z řádu Krásy. Nepochopil, že pro člověka nemůže být nic vzácnějšího než být pod vlivem Ducha Krásy. Protože v něm je absolutní svoboda, proto se člověk na ní účastní v míře tím větší, čím více se nechá vést jeho vlivem.

Co tedy dělá Duch Krásy ve shromáždění všech věrných prožívání ryzí Krásy?

Zdobí je svými dary. Můžeme přitom vzpomenout na krásný dar povolání, na dar kněžské a řeholní čistoty, na dar podávat ostatním krásu víry a dar opravdově a s jistotou umělecky představovat čistou Krásu zjevení, jak nám to představuje třeba svatý Jan Fiesole. T

+++

PRŮŠVIHEM KE SLÁVĚ KRISTOVĚ

Bůh přebývá v našich srdcích láskou. Většina těch, kdo přijímají semeno Božího slova a Boží lásky v klidných časech, odpadají v těžkých dobách. Potom sotva přistupuje pokušitel nebo se dostavuje protivenství, tak to udusí semeno Boží lásky. Takoví lidé docela zapomínají na všechny nadšené sliby, na všechna plamenná ujišťování o své lásce. Najednou Bohu nerozumějí. Nerozumějí Bohu, protože nerozumějí kříži. Kdo neporozumí Kristovu kříži, neporozumí vůbec ničemu, ani Bohu, neporozumí prostě ničemu ze života. Neví si rady s většinou svého vlastního života i s životem svých bližních.

Připomeňme si, že si Bůh opravdu zasluhuje, abychom mu všechno obětovali, abychom mu to vše dali ve velké důvěře, že láskou přebývá v nás, a že když máme jeho lásku, tak jí nic nemůže uškodit. Vím, láskou přebývajícího Boha ve mně, vím z rozjímání o jeho lásce ke mně, že rozumět musím i bolesti i nejtrpčí zkoušce v jeho lásce, z hlediska jeho lásky, která všechno zaměřuje k mému největšímu prospěchu, protože především ke své slávě - a nemůže být většího zajištění mého štěstí, než právě sláva velikého Boha.

Pro Boží dítě není žádná bolest ani smrt tím největším zlem, protože není konečným vyřešením. Bolest i smrt jsou jen přechodná stadia něčeho vznešenějšího, co má z tohoto temného, zdánlivě neproniknutelného mraku vyjít jako jeho stříbrný okraj.

Nejasnější objasnění toho, že i utrpení pochází z Boží lásky, je kříž a utrpení Ježíše Krista. Právě kříž Ježíše Krista ukazuje, jak je kříž znamením lásky, ale jak se také s naší strany může a musí proměnit v projev lásky, když má mít obecný smysl.

Teprve v Ježíšově prohře pochopíme, jakou lásku má Bůh k dobru, jakou lásku musíme také my mít k Bohu jakožto Dobru samému, které musilo chtít i takové utrpení.

Také pochopíme, jak zároveň s láskou, kterou Bůh choval k sobě, takže musel žádat smrt i vlastního Syna v lidském těle pro zadostiučinění, měl Bůh lásku k nám, když toho byl schopen. Bůh kvůli naší záchraně neušetřil své druhé Já, svého vlastního Syna, ale vydal Ho za nás, takže Boží Syn podstoupil zničení sebe sama.

Zároveň z toho také plyne další pohled na Ježíšův kříž, totiž na hloubku pravé lásky, která zůstává spojena s láskou Boží i v nejhorším utrpení i v nejstrašnějším kříži, i v  příšerném třídenním zapeklitém propadu. Jenže taková má být i naše láska, láska do krajnosti oddaná a věřící i v průšvihu, ba právě i v té nejhorší šlamastice. Protože toto je ze všeho nejdůležitější, totiž věřit Bohu i tehdy, kdy se nás Boží láska dotýká jaksi divně a krvavě. Svatý Otec František říká: Je mi milejší církev otlučená, zraněná a špinavá proto, že vyšla do ulic, než církev, která je nemocná svou uzavřeností a pohodlností, s níž lne ke svým jistotám (Evangelii gaudium, 49). Toto je ale také vlastní mystický život, totiž přivinout se k Bohu tak, že mu věříme a milujeme ho i tehdy, když se lidská přirozenost, zraněná a bojící se utrpení, svijí pod údery. Proto je důležité zastavit se v úvaze o lásce nad touto vrcholnou láskou. Tato láska jednak ukázala nejvyšší otcovskou lásku k nám, jednak nám ukázala, jak se dá proměnit v lásku všechno, i to, co je zjevně problematické, katastrofální, drtivé, ničící.

Ježíš přinesl dostatečnou náhradu za všechno lidské odcizení se prazákladu našeho štěstí, a tím nejenže vytáhl celé upadlé lidstvo z propasti zkázy, ale navíc otevřel každému cestu k překročení mezí lidské přirozenosti v Božím dětství. Tak ho vedla jeho milost k provedení tohoto úkolu, k jeho spasitelnému dílu. V tomto světle rozumíme jeho slovům: „Mám přijmout křest, a jak jsem tísněn, dokud se nevykoná!“ Taková zvláštní milost je strašná tíha, která vede vyvolené Páně docela namáhavě k největším obětem, k největším sebezapřením. Táhne je to jako neodolatelně přitažlivá síla lásky, která je v nich. Proto jdou jako sladké oběti lásky i do největších průšvihů a propadnutí, a třeba i na smrt. Vědí, co je čeká, vědí,- že třeba zůstanou úplně osamoceni ve svém díle, že nebudou pochopeni, a přece jdou klidně dál za hlasem, za těmi hlasy, které slyšela svatá Jana z Arku.

Svatý Pavel vkládá Ježíši přicházejícímu na svět slova: „Oběti krvavé ani nekrvavé jsi nechtěl, ale dals mi tělo. Tady jsem, Bože, abych plnil tvou vůli“ (Žd 10,5-7.) Ježíš říká Otci nebeskému: „Ne jak já chci, nýbrž jak ty chceš“ (Mt 26,39.) Hned na začátku svého hlásání volá Spasitel: „Syn člověka nepřišel, aby si dával sloužit, nýbrž aby sloužil, a dal svůj život jako výkupné za mnohé“(Mt 29,28.) „Já jsem pastýř dobrý. Dobrý pastýř dává život za své ovce... Já sám dávám svůj život." (Jan 10, 11-18.) „Až budu povýšen od země, potáhnu všechno k sobě." (Jan 12,32.)

Když mu Petr po zjevení nutnosti utrpení vymlouvá tuto potřebu utrpení, kárá ho, že nemá na mysli věci Boží, ale lidské (Mt. 26).

Myšlenka na úplné propadnutí a úplnou potupnou prohru, označovaná za kříž je u Ježíše tak častá, že dokonce celý lidský život podobně jako svůj život chápe jako soustavu porážek, propadnutí naprosté zkáze v místě zatracených a prokletých, v pekle.  Ježíš praví, že kdo chce za ním přijít, ať vezme na sebe svůj kříž, to je celou problematickou a ostudnou stránku života, podobně jako On. Zebedeovým Synům praví: „Můžete pít kalich, který já piji, nebo být  pokřtěni křtem, kterým já jsem křtěn?“ (Mk10, 38.)

A vyjadřuje toto své odhodlání vzít na sebe průšvihy nás všech jako projev největší lásky k Boží vůli a k nám. „Svět má poznat, že miluji Otce a jednám tak, jak mi přikázal Otec. Vstaňte, pojďme odtud!“ (Jan 14, 31.) „Nikdo nemá větší lásku, než je ta, aby kdo položil svůj život za své přátele. " (Jan 17,17.)

Tak vedla Ježíšova láska k průšvihu až ke konečné prohře před světem. Z velké lásky k nám vytryskla Ježíšova ochota k vlastnímu přijetí své naprosté prohry a k jeho třídennímu propadu do místa naprosté zkázy. Bez toho by nám nebylo pomoci. Bez Ježíšova přijetí a vstřebání všech našich průšvihů, minulých, přítomných i budoucích, které jediné mohlo mít nekonečnou a proto vyrovnávací cenu, jsme nemohli být znovu přijati na dráhu Božích dětí.

Velikost Zachránce, který se k nám sklání, aby nás vytáhl z místa i stavu našeho propadnutí, je přímo úměrná velikosti jeho úrovně, ze které se k nám sklání, když se nad námi slitovává. Čím je Zachránce vznešenější a mocnější, tím více se může sklánět a tím více může zachraňovat.

Proto si všemohoucí a nesmírný Bůh nalézá nesmírný a nepochopitelný prostředek, důstojný své nesmírné lásky, že totiž vytváří svou druhou osobu, své druhé „JÁ“, a v této své druhé osobě přijímá vtělení v lidském těle. Osvojuje si lidskou přirozenost kvůli tomu, aby v ní mohl vyrovnat propad celé lidské přirozenosti.

Ježíš přišel na svět předně proto, aby vyrovnal Bohu naši ztrátu a naše odcizení se Bohu, a za druhé aby nás upadlé vyzvedl z místa a stavu našeho propadu a povznesl nás na úroveň vyšší, než je pouze přirozená, totiž na úroveň rovnou Bohu. U Ježíše je to jedna a táž láska, kterou synovsky projevuje vůči Bohu otcovskému, a kterou bratrsky projevuje vůči nám, lidem. V tom je neobyčejné povznesení člověka, že jedním dechem jedné lásky nás Ježíš vytáhl z propadliště, do něhož jsme se zhroutili svým odcizením se Bohu a zároveň vyrovnal naši ztrátu námi zrazenému a opuštěnému Bohu. Ježíš nepřišel proto, aby se zjevil a předváděl, není především Pánem, nýbrž především je Zachráncem jako Bohočlověk. Tak se modlíme v Krédu, že se pro nás vtělil a pro naše vykoupení.

Ježíš tolik toužil po svém úplnému propadu, a když už se jen blížil, tak Marek zaznamenává: „Začal se lekat a pociťovat úzkost“ (Mk 14, 33) a Matouš zapisuje slova Páně: „Smutno je mé duši až k smrti (Mt 26, 38.) Není v tom rozpor? Nesnižuje Ježíš sebe sama a neshazuje se? Nestojí tu vznešený Ježíš před námi upadlými do propasti nějak moc ustrašeně a nedůstojně? Mnozí mučednici se takto nelekali tváří v tvář krajnímu průšvihu jako se leká Ježíš. Svatý Vavřinec se směje na roštu, na kterém ho upalovali a vtipkuje, aby ho obrátili, aby propekl ze všech stran. Svatý Ignác toužil být drcen jíž zuby šelem, aby se stal čistou pšenicí Páně. Naopak, právě v tom je vyvrcholení Ježíšova přijetí propadnutí až dno strašné propasti, že to chtěl zakusit až do dna, až do onoho drtícího smutku ze zničení, do oné obavy, kterou se leká lidská přirozenost své zkázy, do oné bázně, že ji chtěl vytrpět. Ježíš chtěl vytrpět i prokletí, které jsme nesli kvůli našim pádům a kvůli důsledkům pádu našich předků. „Zákon přinášel prokletí, ale Kristus nás vykoupil z té kletby tím, že ono prokletí vzal na sebe za nás.  Stojí totiž v Písmě: Proklet je každý, kdo visí na kříži"(Ga 3, 13.)

Proto chtěl být zničen, zdrcen důsledky našich průšvihů. Tohle nebyla obyčejná bolest. Ježíš chtěl zakusit její vyvrcholení, totiž bolest z bolesti, ono hořké prokletí bolesti. Ježto je od pádu našich předků bolest nerozlučně spojena s lidskou přirozenosti, proto každé velké poslání v lidstvu znamená současně velké povolání k průšvihům pro lidstvo. Čím větší povolání, tím větší propadnutí. Nic velkého se dnes pro lidi nedá vykonat bez souběžného velkého propadnutí. Proto se Ježíš dal úplně rozdrtit, takže neměl podoby ani krásy. Kdyby nebyl býval Ježíš zakusil takové strašné propadnutí, kdy byl na tři dny sražen až do těch nejvíce zapeklitých míst, tak by jeho propad neměl tak obecně nahrazující cenu pro všechny druhy a okolnosti našich průšvihů.

Jenže i na dně pekelného jícnu si Ježíš zachovává zároveň naprostý pokoj a klid. Nemůžeme souhlasit s těmi, kdo by ve slovech Páně: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil" chtěli slyšet výkřik zoufalství. Jsou to prvé verše žalmu, který je naopak plný důvěry v Boha. Vždyť tuto důvěru připomínají farizejové pod Ježíšovým křížem: Doufal v Boha, ať ho nyní vysvobodí!" Všechna poslední slova Ježíše jsou slova plná této živé důvěry, důvěry, která nepohasla ani tváří v tvář smrti.

Jak dokázal Ježíš spojit tento stav strašného ponížení, zdeptání a naprostého propadnutí s naprostým klidem a pokojem a odevzdanosti do vůle Boží?

Někdo tvrdí, že prý to všechno Ježíš snášel jenom v nižší smyslové části. Jenže to je vyloučené, protože jako dokonalý člověk náležitě cítil bolest duchovní ze zrady Jidáše i z Petrova zapření, jako i bolest z úderů svých vrahů, z lidských pádů, kvůli kterým potupně umírá, z nevděku, ze zloby těch minulých, současných i budoucích, kvůli kterým umírá jakoby nadarmo. To všechno jsou skutečné bolesti a nejsou to bolestí jenom nižší smyslové části, nýbrž také bolesti duchovní.

Někdo tvrdí, že Ježíš při svém propadnutí ve světě dobrovolně odmítal požívat patření na Boží tvář. To je ovšem vyloučeno. Kdo patří na Boží tvář, jako na ni Ježíš nikdy nepřestal patřit, ten z toho musí zakoušet blaženost. Cože?? Slyším dobře? Prožíval snad Ježíš blaženost i při svém bičování, přibíjení na kříž, anebo když volal z kříže: Žízním!? To vypadá šíleně. Copak je to normální, aby se někdo nechal bičovat a trýznit kvůli zvrhlosti nějakého hříšníka a zakoušel přitom blaženost? A přesto je to tak. Jak je to možné?

Našel se ale borec, pravý duchovní atlet, který to všechno správně objasnil. Svatý Tomáš píše, že Ježíš během svého utrpení jednak patřil na tvář Otcovu a byl tím blažen, ale zároveň že krvavě procítil veškerou bolest, kterou procházel, ale že zázrakem své lásky nedovolil své blaženosti, aby se rozlila na nižší část duševních schopnosti a na smyslovou část lidské přirozenosti. To je nejpřijatelnější výklad. Ukazuje celou velikost Ježíšovy lásky která si našla cestu, jak nést celé naše břímě i při své slávě. (STh,III,9,2). Ježíš patřil na Boží podstatu. Toto patření nemohl pozbýt, ani když už neměl podoby ani krásy, protože nepřestal být Bohem. To je zdroj Ježíšova pokoje. A to je také ukazatel, jak máme nést své průšvihy a kde hledat pokoj při svém propadnutí a při svém sražení do největší propasti. Čím je kdo blíž Bohu, čím kdo je více spojen s Bohem v lásce, tím jasněji v něm spatřuje smysl Boží lásky a všeho.  Tím klidněji přijímá vše, i uprostřed největšího průšvihu, i když kvůli tomu nejsou muka menší, protože tohle není žádné opium národů. Takový člověk pak dovede všechno podstoupit, všechno obětovat a také všechno snést. A co psychofarmaka, kterými nám někdo může vyvolat třeba nevyléčitelný rozpad osobnosti? A co masmédia, kterými nás může vládce světa docela zmanipulovat, až si myslíme, že jsme informovaní, a zatím jsme úplně zmatení? A co elektromagnetické zbraně dneška, kterými se dá člověku na dálku rozbíjet osobnost a znásilňovat? Všechny tyto průšvihy naší doby mohou člověka strašně postihnout, ale jejich zvládnutí ukazuje Ježíš, který byl na tři dny sražen do pekel, takže i v této černé díře se dá hrdinsky obstát.

Pokoj je spočinutí řádu. Kdo spočívá v řádu lásky, ten pochopí, že tento řád si žádá, aby pro to bylo podstoupeno všechno, a že nic není ztraceno, co člověk v takové lásce vykoná či snese i v tom největším zapeklitém průšvihu, vrací se mu jako bumerang.

Představ si jakýkoli průšvih či problém, který na tebe doléhá nebo dopadne, a nezapomeň, že to všechno snáší Ježíš za tebe a před tebou.  A snáší to všechno na tom nejcitlivějším těle a v té nejjemnější duši.

Přitom Ježíš podle svatého Tomáše nedovolil žádné z vyšších schopnosti, aby svým působením mírnily bolesti. Naopak dovolil obrazivosti, citu, srdci a všem schopnostem, aby se děsily, třásly, chvěly hrůzou, naplno úpěly při bolesti. Ježíš ponechal všem těmto schopnostem, aby jen se klidně rozvíjely svým způsobem, aby zaplavily jeho duši bolestí podle své přirozenosti, podle svého působení a přirozeného určení. (SThIII,46,6)

Jako Ježíšovo božství nezabránilo tělu trpět a cítit bolest, tak zase tělo nepřekáželo božské přirozenosti zůstat ve svrchovaném klidu a pokoji. Ježíš sice prožíval blaženost patření na Boha v nejvyšším vrcholku své rozumové bytosti, avšak přesto trpěl i v rozumu. Trpěl nejen v nižší, totiž smyslové části své bytosti, ale také v části nadsmyslové, rozumové.

Když trpěl kvůli průšvihům lidí, byla to duchovní bolest, protože duchovní je také smutek nad těmito propady, protože duchovní je bolest nad urážkou, ztrátou důstojnosti a dobrého jména, nad ztrátou národa a vlasti. Jen k vrcholku duchovní bytosti Ježíšovy nemohla bolest dosáhnout. Tento vrchol duše byl stále ozářen patřením na Boha. To je důležité pro nás, kdo se správně obáváme ohrožení své bytosti nejen psychofarmaky, ale také masmédii a elektromagnetickými zbraněmi v zájmu naši smířlivosti s nějakými poměry nebo činnostmi jako je antikoncepce, potraty, válka. Jejich působení navazuje rafinovaně na naše zjevné, ale i skrývané slabosti včetně sklonu k nějakým průšvihům, od nepřátelství k někomu, až po naše sobectví a ješitnou snahu po vlastním vyniknutí.  Pod naší iluzorní informovaností se může skrývat stupňované nepřátelství třeba vůči bratrovi nebo i k celé skupině lidí či celému národu a ospravedlňují se nejhorší průšvihy – od bratrovraždy až k světové k válce.

Pamatujme, že když byl Ježíš pravý člověk a jeho duše měla také nižší části, které byly opravdu částmi skutečného člověka, musely být podrobeny bolesti. Ježíš nemohl jit lhostejně kolem lidských průšvihů. Přijímal je na sebe a vytrpěl jejich hrůzu a ostudnost tím spíš, že jako Bohočlověk jediný dokonale vystihl podstatu a příšernost zapeklitého propadnutí člověka. Ježíš zázrakem své lásky, která chtěla vynahradit naše průšvihy, nedopustil, aby blaženost z jeho duše patřící na Boha vyzařovala na nižší schopnosti duševní a smyslové. K tomu, aby Ježíš mohl dokonale snášet důsledky našeho zapeklitého propadnutí, musel použit zázrak.

Když se láska k Bohu postaví na prvé místo, takže ji přednostně vyhledáváme a pro ni všechno obětujeme, poskytuje nakonec nesmírný pokoj a vyrovnanost. Když máme přítomné dobro, radujeme se. Kdo má Boha tak přítomného, že pro něho dovede všechno dát - a nic tak nedovede zpřítomnit Boha jako láska k němu - ten je ustavičně zaplavován radostí a pokojem.

Radost plyne z lásky, když totiž chceme dobro třeba nepřítomnému příteli, jehož milujeme. Jakmile se mu dostává dobra, jehož mu přejeme, jsme šťastni a plni radosti, i kdyby nás to stálo všechny možné oběti. Když tedy opravdu milujeme Boha jako nejhodnějšího lásky, í kdyby nás to stálo strašné průšvihy a ostudu, jsme šťastni, jen když tímto utrpením se dostane Bohu jeho oslavy.

Kdo se chce stát novým Kristem, musí především sám na sobě uskutečnit živou opuštěnost, zrazenost, odsouzenost, zavrženost, vysmívanost, smutek i bolest nad odcizením se Bohu skrze průšvihy a nad samými těmito problémy i nad všemi těmi výtržníky a proletáři bez domova a vlasti. Všechny tyto zkoušky připravují onen slavný propad, kdy jeden odumře sobě a svým problémům, kdy už nežije sobě, protože ví, že on sám se svými průšvihy za to nestojí, protože jedině Bůh stojí za to, aby se pro něj žilo, aby se Mu všechno obětovalo. Tak posléze přijmeme i konečný propad, který nám nebude ničím jiným, než otevřením brány domů.

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

MYSTIKA LÁSKY

O ctnostech, které získáváš Mým Srdcem

Kterými ctnosti získáš Moje Nejsvětější Srdce? Snad statečností, opatrností, mírností či spravedlností? Dosáhneš mnoho dokonalého, ale jenom na přirozené úrovni. Moje Láska je však nebeská, a přesto míří do tvého srdce uprostřed světa.

Ať jsi kdokoliv, miluji tě, když zachováváš čisté srdce, neboť každý miluje sobě podobného. Čistý, ba ze všech nejčistší, miluje vše čisté. Když si oblíbíš čistotu srdce, budeš mít přítelem Krále, protože „kdo miluje čistotu srdce a má ušlechtilé rty, tomu bude přítelem i král“ (Př 22,11). Proto miluji Jana, takže vyznává Mou lásku (Jan 21,7)

Miluji však také tebe, kdo se držíš jasné moudrosti a pravdy, poněvadž z přátelství hlupáka nemůže vzejít prospěch. Proto jsem miloval Šalomouna, jak je psáno: „který si tě oblíbil a dosadil tě na izraelský trůn“ (1 Kr 10,9) Miluji toho, kdo miluje něžnou nevinnost, jak o tom svědčí David: „Poznal jsem, že ty zkoumáš srdce a že máš zalíbení v přímosti“ (Par 29,17)

Miluji také vzájemné přátelství a toho, kdo zachovává jeho pouta, a proto „milující Mne miluji“ (Přísí.8.17.).

Jsem nejštědřejším přítelem toho, kdo dává skutkem najevo štědrost Mého dobrodiní, neboť miluji veselého dárce. Štědré a dobročinné mám v oblibě, jak vidět na Martě, jejíž duše byla štědrá a dobročinná. Proto je napsáno, že miluji Martu (Jan 11,5). — Miluji toho, kdo jedná ve všem spravedlivě. Tak miluji  proroka Samuela, který pečuje o spravedlnost (1 Sam 2,26).

Jsem přítelem všech, kdo o tom všem rozvažují v tichu své duše. A co ty, ubohý hříšníku, červenáš se, ba umdléváš v srdci strachem, když v sobě nenacházíš žádnou z uvedených příčin, pro kterou bych tě měl milovat, nýbrž spíše nenávidět kvůli jejich opaku. Přesto však s důvěrou a pokorně přistup k nezměrné dobrotě Mého Nejsvětějšího Srdce, a ušetřím tě a odpustím ti milostivě všechny hříchy. Uzpůsobím tvé myšlenky, chování, řeč a skutky tak, aby takto obnoven, ses Mi líbil a tak zavdal příčinu k lásce vůči tobě a mohl Mi splácet Mou lásku navěky.

+++

SVATÉ JANĚ

NĚKDO VÍ

JINÝ KRČÍ RAMENY

A SOUCIT

JAKO BY BYL ZAZDĚNÝ

TVŮJ POPEL

HODILI PAK DO SEINY

PRO SEBE

NEČEKALAS ODMĚNY

CTILAS JEN

ZÁKON BOHEM URČENÝ

A VE TVÉM

SRDCI BIJÍ OZVĚNY

NEBESKÝCH

HLASŮ VÍROU ZJASNĚNÝCH

TVÉ SRDCE

NESTRÁVILY PLAMENY

Pavel Kroupa

+++

Zprávy: Každé pondělí 19,00 hod. v kostele sv.Michala, Brno celoroční cyklus CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA – Průšvih je mým povoláním. Předcházející relace v mp3 viz http://gloria.tv/  a http://www.uloz.to/

+++

PRAVIDELNÁ SETKÁNÍ JEDNOTLIVÝCH MENŠÍCH SPOLEČENSTVÍ MÍSTNÍHO DOMINIKÁNSKÉHO TERCIÁŘSKÉHO SDRUŽENÍ SV. TOMÁŠE AKVINSKÉHO V BRNĚ

Noviciát: každé 1. pondělí v měsíci v kostele sv. Michaela (kaple P.M.Bolestné). vede P.Pavel Augustin Kryl formou krátkých přednášek zaměřených na dominikánskou spiritualitu. Zván je každý člen místního společenství nebo zájemce o život řádu.

 

Společenství sv. Zdislavy: každý 4. pátek v měsíci v 16 hod, v Domě české kongregace sester dominikánek, Veveří 27 (tramvaj 3, 11, 12,13). Vede Stanislava Kateřina Bartoňová, společná modlitba a vzdělávání.

 

Společenství bl. Hyacinta M. Cormiera OP: Každé úterý v 16 hod. vede sestra Veronika Planerová, Březinova 41, (tramvaj č. 4) společná modlitba, rozjímání.

 

Rada LSsD OP sv. Tomáše Akvinského se koná 2.pondělí v měsíci.

Setkání členů sdružení LSsD OP sv. Tomáše Akvinského se koná 3. čtvrtek v měsíci.

Setkání členů spol. LSsD OP sv. Zdislavy na ul. Veveří se koná  4. pátek v měsíci.¨

Pouť terciářů OP ke sv.Peregrinovi v Ořechově se  koná 2.5.2015.

Pouť terciářů OP na Vranov к P.M.Královně se koná dne 20.8.2015.

/+++

 

TOPlist