ÚNOR 2000

Ročník VI.                                                                                   únor 2000

Obsah: Sv.Kateřina z Ricci, O.T.,Bolestný růženec Andělského Doktora, Pod krížom, Krotitel, Noc, O.V.,Duchovní život ctih.Patrika Kužely OP, Duchovní ovoce Svatého roku 2000 - Odpustky, Ty a já, Vyznánie.

Svatá Kateřina z Ricci (4.února)   Hymnus z I.večerních chval

Zpěv chvály slavný zapějme

vznešené panně na cestu,

Beránek choť ji obejme,

zve k věčné svatbě nevěstu.

Etrurie ji zrodila,

jak sienská panna vyniká,

milost ji dary zdobila,

božství ji celé proniká.

Anděl ji učí modlitbě,

k nebi si cestu duch klestí,

na těle vlastním ohnivé

Kristovy značí bolesti.

Trnový věnec Pán jí dal,

i srdce prsten, rány má,

své paže ženich odpoutal,

s kříže ji žhavě objímá.

Nevěsto šťastná, oplýváš

nebeskými rozkošemi,

laskavě kéž sluch otvíráš

prosbám svých věrných na zemi.

Snoubenče panen, Ježíši,

máš matku neporušenou,

nechať duchové nejvyšší

vzdají ti čest neztenčenou.

Přel.br.Patrik Kužela

(Veškeré básně a překlady br.Patrika Kužely OP v ROSA MYSTICAjsou doslovně citovány podle originálu, jak je uveden v souboru dokumentů o br.Patriku Kuželovi /J.M.Veselý, To není sen, Rosice 1999 Gloria, Bez hraček./)

 

---

 

V prstoch sa láme chlieb

na dve se trhá biela hostia

a výkrik z kríža pretína nebo:

Helio, lema sabak thani!

 

Do srdca oblohy vráža nôž tvojho hlasu

chlieb padá do kalicha

telo sa spája s krvou.

Vezmite a jedzte, berte a pite!

 

Buráca vesmírom hrom tvojho vzdychu.

Láme sa chlieb, skaly, opona.

Ty voláš všetkých, trháš im svoje srdce,

Ty, z moci svojej smrti, krmíš nás životom.

31.okr. 1998, O.Irenej Ciutti

Bolestný růženec Andělského Doktora

Během naší pouti světem zakoušíme nejen radost ze života, zvláště tak velikou radost, jaké se nám dostalo zrozením našeho Spasitele, ale také bolest. Když se jednou svobodně rozhodneme, pak je třeba zůstat věrný, třebaže to znamená utrpení. V tomto slzavém údolí bývá častým naším hostem bolest, smutek, obavy a nouze. Ale i v těchto okolnostech je nám nablízku Maria se svým věncem růží. Růžencem nás vede přijímat dané obtížné životní podmínky, abychom je unesli ve spojení s Kristovým křížem. Cesta k vítězství a nebeské slávě vede tímto světem, plným nesnází. Při našem životním putování vesmírem procházíme mládím, dospělostí a zralým stářím. Tak je náš život poznamenán několika cestami očistného růstu a zdokonalování, jež vrcholí smrtí. Díky našemu Pánu však žádné z těchto očistných utrpení není nesmyslné, ani strašné, nýbrž hluboce smysluplné. Jako je radost sdílená větší než radost opuštěného jedince, tak zase smutek, námaha a bolest sdílená je menší než smutek, námaha a bolest osamělého běžce. Když dva lidé nesou břemeno, rozděluje se jeho tíha na poloviny. Když však tvor nese břemeno spolu s Bohem, tedy se jeho tíha rozděluje jinak: Bůh nese nekonečnou tíhu, zahrnující i tíhu našeho životního údělu, kdežto tvor nenese nic. To není sebeklam, ale skutečnost. Ježíš Kristus opravdu v lidské kůži nese tíhu hříchů celého lidstva a jejich následků. U Krista, který je Bůh, je to stálá přítomnost. A my všichni jsme byli spolu s ním ukřižováni do starostí tohoto světa, vrcholících smrtí. Jde jen o to, zda se uprostřed bolestí budeme chovat jako lotr po levici nebo jako lotr po pravici.

Maria nás učí nejlépe z lidí brát na sebe životní nesnáze spolu s Kristem, aby se nám staly příležitostí růstu ve vyšším životě a cestou k slávě. Svatá Panna nás tomu učí celým svým životem, ale hlavně v den Golgoty.

Toho dne přinesla Maria světu i lidstvu svoji nejvyšší oběť, svého Syna, jediného, nejlepšího, nejdražšího a nejmilejšího mezi všemi lidskými syny, protože Boha a člověka zároveň. Obětovala jej pro spásu lidstva a celého světa té nejstrašnější a nejpotupnější smrti na dřevě kříže. Tím se stala naším největším lidským vzorem a příkladem - Matka sedmibolestná.

Velekněžská oběť Ježíše Krista je základní událost vykoupení lidstva a záchrany světa. Usmíření nebe se zemí a opětovné zařazení člověka a Božího tvorstva do řádu milosti se uskutečnilo na Golgotě za nevýslovných a nepředstavitelných bolestí Matky. Svatá Panna, která u paty kříže takřka do poslední kapky vycedila mateřskou krev svého srdce, když se spoluobětovala i za naši spásu.

Moře nesmírných bolestí takřka pohřbilo v sobě Marii, která však hrdinně snášela jejich přívaly, takže je právem nazývána Královnou mučedníků. Žena, nositelka života, jejíž duši proťal sedmerý meč bolesti...

1. který se pro nás krví potil.

Velekněžská oběť Kristova začala už na Olivetské hoře, v Getsemanské zahradě, ještě před zrádným polibkem Jidášovým. Kristus náhle osaměl v temné noci. Ani nejvěrnější učedníci nedovedli přemoci únavu, upadli do spánku a Ježíš zůstal docela opuštěn i svými nejbližšími.

Nesmírná úzkost dolehla na Syna člověka. Jasnozřivě nahlédl do budoucnosti a v jeho nitru se udál smrtelný zápas. To nebyl jen strach z jehu utrpení a smrzi na kříži. Byly to i obavy z toho, co mělo dolehnout i na jeho Církev, na vykoupený Boží lid. Navenek se ten vnitřní zápas projevil krvavým potem. Žádné iluze, ani klamy, nýbrž skutečný krvavý pot. V tomto smrtelném zápase se Ježíš vroucně modlil: Otče, není-li možné, aby mne tento kalich minul, ale musím-li jej pít, staň se tvá vůle."

První krok na cestě k dokonalosti znamená opustit pomíjivé věci. V pomíjivých dobrech jde především o to, vzdát se vnějších statků, bohatství. Proto Ježíš řekl: "Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co ti patří, rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mne." Když to uslyšel mládenec, odešel smutný, protože měl mnoho majetku. Kdo mají málo, nejsou tak zdržováni, jako ti, kdo mají mnoho. Něco jiného je nechtít víc získávat, a něco jiného je vzdávat se už získaného, namáhavě už dosaženého, zakoušeného jako vlastního, a tak připojeného k člověku jako prodloužení jeho přirozenosti.

Užitečnost této rady se ukazuje z dalších slov Páně, že bohatý těžko vejde do nebeského království. Neřekl, že vstup boháče je vyloučen, ale znesnadněn. Snáze projde velbloud uchem jehly než bohatý do Božího království. Vstoupit do Božího království a přitom mít zálibu v bohatství, odporuje božské spravedlnosti, která je silnější než každá spravedlnost ve světě. Takový smysl má božská rada. K dosažení věčného života je užitečnější odložit bohatství než je mít. Jenže řešení není v útěku ze světa, ani v návratu do jeskyně. Dokonalost života není v samotném opuštění bohatství. Dokonalost spočívá v následování Krista, kdežto opuštění bohatství je cesta k dokonalosti. I bohatý, jako byl Abrahám, mohl dosáhnout dokonalosti, protože neměl ducha spoutaného závislostí na bohatství, nýbrž zcela spojeného s Bohem. Avšak po Kristu, který šel cestou chudoby, je pro nás spolehlivější cestou k dokonalosti opustit bohatství a zachovávat chudobu ve snaze následovat Spasitele.

Silou odevzdání se do Boží vůle je člověku dána nadpřirozená moc překonat v sobě závislost na pozemských dobrech. Tímto bolestným tajemstvím naší spásy se nám ukazuje cesta k záchraně duše před nabídkou vládce světa i jeho hrozbami. Tím se ukazuje i způsob našeho očišťování, jaký prodělala i přečistá Panna, když ponechala svého Syna Božího jeho rozmachu k Božímu dílu a sama jej sledovala svými modlitbami z nazaretského ústraní.

Vypros nám, Maria, ochotu a sílu vykročit za tvým božským Synem, cestou nezávislosti na pomíjivých věcech.

2. který byl pro nás bičován.

Další krok na cestě k dokonalosti spočívá v odřeknutí si tělesných potěšení a radostí. Tím víc přilneme k Bohu, čím méně se upínáme na ryze lidské dobro. První na cestě k dokonalosti je vzdát se závislosti na vnějších hmotných dobrech. A další krok je vzdát se závislosti na těch, kdo jsou s námi spojeni vnitřně, pokrevně nebo příbuzensky. Proto říká Pán: "Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, nemůže být mým učedníkem." (Lk 12,26) Kdo touží po věčných dobrech, musí se v tomto úsilí octnout mimo otce, matku, manželku, děti. Musí se octnout i mimo sebe samého, aby tím pravdivěji poznal Boha, čím více se odpoutává od svých, pouze lidských práv.

Ze všech svazků však nejvíce poutá lidského ducha manželská láska, takže člověk "opustí svého otce i matku, a přilne ke své ženě" (Gn 2,24). Proto by se ti, kdo usilují o dokonalost, měli povznést nad závislost na manželství, protože v něm je člověk vztahován do světských starostí a rozdělován (1Kor 7, 33). Nerozdělenost srdce usilujícího o dokonalost přijímá radu povznést se nad ryze lidské svazky podle Krista, jehož Srdce vždy nerozděleně patřilo Bohu.

Turínské plátno svědčí o tom, jak svět odpověděl na Kristovu odpoutanost od závislosti na ryze lidských vztazích. Podle otisků přesvatého Těla Páně na posvátném rubáši, byl bičován biči, metlami a důtkami s kovovými závažími, takže jeho svaté Tělo bylo rozedráno ranami, které nebyly ošetřeny ani léčeny. A to od hlavy až k patě zepředu i zezadu (Iz 1,5-6), takže neměl vzhled ani důstojnost, muž plný bolesti (Iz 53, 2-3). Takto jsi byl raněn, Pane, kvůli našim hříchům.

K té strašné trýzni jediného, nejmilejšího Syna, musela jsi přihlížet na veřejném místě, před veškerým lidem a celým světem, i ty, Panno Neposkvrněná! Jak muselo krvácet tvé přečisté srdce, Paní naše, při každé ráně, která zasáhla svaté Tělo tvého Syna kvůli naším hříchům, vinou lidstva a světa ponořeného do temné atmosféry hříchu! Maria, Matko Páně, přimluv se u Syna Božího, abychom už více nepodléhali hříchu. Vypros nám milost, abychom se podle vzoru tvého božského Syna, dokázali na cestě k dokonalosti odpoutat od závislosti na lidech.

3. který byl pro nás trním korunován.

Odpoutat se od závislosti na lidech, ba i na sobě samém jako lidském tvoru je tak obtížná, že to podle slov Páně každý nechápe, ale je to Boží dar. Kdo chce jít touto cestou k dokonalosti, musí si počínat tak, aby se vyhnul všem překážkám.

Naskýtá se trojí překážka růstu v dokonalosti, ze strany těla, ze strany duše, ze strany okolních tvorů. Pokud tělo dychtí proti duchu, pocházejí z toho tělesné neřesti. Čím více dopřáváme tělu požitek, tím více v nás bují takové touhy. Kdo vykročí cestou sebeovládání, musí se ukáznit odnímáním potěšení, bděním, půstem.

Postup na cestě k dokonalosti naráží také na překážku ze strany duše, když se zdržuje v uvolněných myšlenkách, v obrazotvornosti rozbíhající se naprázdno. Ze všech marných myšlenek nejvíce vedou k zlému myšlenky na tělesné potěšení. Potěšení je člověku přirozené a od mládí s ním roste. Když tedy myšlení předloží návrh potěšení, snadno ji následuje žádost, která svádí z cesty k dokonalosti. Každou žádost dlužno modlitbou napřímit k Bohu, rozjímáním o bolestných tajemstvích naší spásy, zaměstnáváním duše vznešenými myšlenkami, naplněním volného času tvořivou činností. Krajním prostředkem očišťování je upadnutí do nemilosti u lidí, ocitnutí se v nespravedlivém obvinění, být vystaven zradě blízkých lidí, jejich pomluvám a pronásledování,

Ze strany okolních tvorů překáží cestě k dokonalosti zejména světská reklama, jež si často bere za námět krásné lidské tělo. Protože se pohledu na takové věci nelze snadno vyhnout, je třeba mít vnitřní odolnost vypěstovanou půstem, bděním, rozjímání bolestných tajemství naší spásy.

Podle krutých starořímských zvyků ztrácel odsouzenec k smrti také právo na veškerou ochranu před popravou. Tak byl vydán napospas svým katům, zuřivému davu a luze. Ti všichni mu dávali naplno zakusit jeho strašný úděl.

Posledním triumfem zla, jímž si Velerada vynutila na Pilátovi Kristovo ukřižování, bylo jeho obvinění z buřičství a vzpoury proti císaři. To se trestalo nejpotupnější smrtí, smrtí na kříži. Na přímou otázku Pilátovu, zda je židovským králem, odpověděl Pán: Ty sám to říkáš. Proto byl ukřižován jako židovský král, jako Mesiáš národa kdysi Bohem vyvoleného. Tato královská a mesiášská hodnost Páně byla podnětem římským vojákům, zalykající se nenávistí k židům, že své největší urážky soustředili na nejposvátnější smysl jeho vykupitelského díla.

Korunovali ho trním, posměšně ho přioděli purpurovým pláštěm vládce a do ruky mu vtiskli vojevůdcovskou hůl...

Nejvznešenější poslání Páně a dílo mesiášské srazili do nejhoršího bláta potupy...

A vrcholem všeho bylo předvedení takto v lidské trosky zuboženého Muže bolesti před veškerý lid, jemuž jej Pilát představil: Pohleďte, to je váš člověk, váš král!

Kéž nás, Pane, pohled na Tvou tvář, jasně vynikající z tvého rubáše, ochrání ode všech hříchů a nepravostí, jimiž bychom ji znovu zraňovali!

4. který pro nás nesl těžký kříž.

Utrpení Páně se ještě stupňovalo. V dnešní, křesťanstvím už poněkud zlidštěné společnosti, si nedovedeme docela představit krutost jeho umučení. A přitom se o to musíme snažit. Naše cesta k dokonalosti vede dál přes odložení vlastní svobodné vůle. K dosažení dokonalé lásky nestačí odložit všechno vnější, nýbrž je třeba opustit také sám sebe.

Sv.Diviš říká, že božská láska působí vytržení. Staví člověka mimo něho a přitom nedopouští, aby člověk byl sám svůj, nýbrž aby náležel milované bytosti. Apoštol říká: Už nežiji já, nýbrž žije ve mně Kristus, a povzbuzuje i nás, abychom toho dosáhli. Spasitelné sebeovládání a láskou okřídlené povznesení nad své tělo, nad vlastní lidské touhy, nad svou vlastní vůli.

Ke spáse je nutné zamilovat si Boha tak, aby člověk měl v Bohu cíl svého snažení, a nepřipouštěl si nic, co odporuje Boží lásce. Proto je ke spáse nutné povznést se nad omezenost vlastní vůle. Z lidské strany se to však neobejde bez vytrvalého výcviku. Tak se stupňuje odolnost člověka vůči všemu, co vnitřně i zevně odvádí od Boha. K prostředkům na cestě k dokonalosti tedy patří, aby se člověk v zájmu Boží lásky vzdával i toho, čeho smí užívat. Když se dobrovolně odpoutává i od mravně přijatelného dobra, může se tím svobodněji povznést k Boží lásce. Tak i značná strohost a uměřenost v užívání mravně přijatelného dobra pomáhá k dokonalosti. Kristus říká: Chceš-li být dokonalý, prodej vše, co máš, rozdej chudým. Nestaví to jako nutnost, ale ponechává to člověku na svobodném rozhodnutí: Chce-li kdo za mnou jít, zapři se, vezmi svůj kříž a následuj mne. To znamená přijmout na cestě k dokonalosti vlastní ponížení, útrapy a bolesti, odložení vlastních přirozených lidských přání a ideálů, přijmout vůli milované bytosti za svou.

Nic totiž není člověku přirozeně milejšího než svoboda vlastní vůle. Vůlí se člověk stává pánem jiných. Vůlí může využívat jiných a také ovládat své skutky. Když se však na cestě k dokonalosti vzdáme vlastní svobodné vůle, která je omezena prostředím, do něhož jsme přirozeně uzamčeni, dostane se nám nekonečné svobody Božích dětí.

Po Pilátově vynesení rozsudku byl náš Pán vydán napospas popravčí četě. Odsouzenec nesl kříž na místo popravy. Nesl celý kříž, nejen příčné břevno, a nejen dřevo kříže, ale i břemeno vin, které se nahromadily od pádu prarodičů. Nesl též břemeno hříchů těch, které páchali jeho vrstevníci, jakož i stupňující se břemeno vin, které se stále páchají ve světě. Se dřevem kříže neseného na Golgotu mu pomohl z donucení Šimon, ale s tímto tajemným, živým křížem, který přesahuje pozemské poměry a sahá dál a dál do kosmu, se Pán vyrovnává sám.

Jakou nesmírnou bolestí se otřáslo tvé srdce, přesvatá Panno, když jsi potkala toho, jehož jsi s nevýslovnou láskou nosila pod svým srdcem! Ani krev z tváře jsi mu nesměla setřít, ani ulehčit, ani pohladit ho, ani naposled políbit! Avšak z tajemných otisků na turínském plátně na nás zírá do krajnosti vyčerpaná a zmučená, téměř znetvořená tvář, zachovávající si rysy najestátu věčného života, dřímajícího na chvíli v náruči smrti. Jakou silou nadpřirozené lásky dýchají nám tyto rysy, před nimiž opravdu nelze dobrovolně více hřešit! Maria, pros za nás hříšné!

5. který byl pro nás ukřižován.

Na dřevo kříže v největším rozpětí byly přibity roztažené paže zbytku člověka v Kristu. Tak byla celá tíha těla lidstva zavěšena na jeho slabé svalstvo. Pak jedním hřebem obě jeho nohy probity a kříž vztyčen do výše, aby se tu strašlivé svalové napětí proměňovalo v krajně bolestivé křeče.

K umocnění utrpení Páně, aby víc trpěl a s ním i Matka Boží, dovolili katané, aby přímo pod křížem směla stát Maria a učedník, kterého Ukřižovaný tolik miloval. To proto, aby Srdce Matky bylo spoluukřižováno, spoluumučeno a rozdíráno s Tělem Páně na kříži. Před nadlidským snášením bolesti na kříži roztálo tvrdé srdce římského důstojníka, až s úžasem vyznal Boží Synovství Ukřižovaného. Po probodení Srdce Páně bylo jeho bezduché tělo vydáno tajným učedníkům Páně, aby na chvíli spočinulo v kratičké pietě v náručí svaté Panny, a pak uloženo do hrobu.

Bůh se sklonil nejen k člověku a světu, ale až do podsvětí, ba prošel každou černou dírou vesmíru. Černá díra je hvězda, kterou svět nevidí, třebaže vyzařuje světlo. I když je černá díra zvenčí neviditelná, její vábivou přítomnost můžeme odhalovat. Když nebudeme při pouti světem dost bdělí, můžeme být do černé díry neodvolatelně vtaženi.

Ještě větší nebezpečí než černé díry v kosmu představuje pro nás těžký hřích. Hřích je dobrovolné přestoupení nebo opomenutí Božího zákona. Člověk si na cestě k dokonalosti nesmí zakalkulovat do své životní pouti hřích, protože je to slepá ulička.

Když si nemám počínat vypočítavě, kdopak mi pomůže vyhnout se životním úskalím? Ježíš Kristus. V časoprostoru kosmického oceánu našeho života postavil Bůh výstražné majáky. První zbudoval na počátku stvoření, v pekle, druhý postavil na počátku dějin lidstva, v ráji, třetí vztyčil na rozhraní věků, na Kalvárii.

Až dosud hřích způsobuje lidské duši i tělu zhoubu, vyvrací ráj v samotném srdci člověka.

Pro naši spásu a k našemu zabezpečení, abychom znovu neztroskotali na úskalí hříchu, postavil Bůh třetí maják do oceánu vesmíru, na rozhraní dvou období dějin lidstva a celého světa, svatý Kříž na Kalvárii. Pohled na ukřižovaného a probodeného vtěleného Syna Božího hlásá, že jediným a největším neštěstím je těžký hřích. Tato pravda září jako rudý plamen z jeho pěti ran do celého vesmíru. Tak dohnal hřích světa samotného milujícího Boha v lidské přirozenosti až na kříž, aby si kvůli naší spáse dal protnout své Nejsvětější Srdce. "Bůh neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás všecky jej vydal" (Řím 8,32), "aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný." (Jan 3,16)

Pohleď na probodeného, nejen očima, ale srdcem. Kdo tam umírá v nesmírných bolestech? O kom to platí slova: "Jsem spíše červ než člověk, potupa lidství a povrhel chátry" ? (Ž 22,7) Je to věčný Bůh, můj Bůh a Pán. Kdo jej trestá? Bůh neušetřil vlastního Syna. Zač jej trestá? Byl raněn pro naše hříchy. Tak nám Láska Ježíše Krista zbudovala výstražný maják, abychom jasně poznali, co je hřích a co způsobuje. "Děje-li se toto se stromem zeleným, co se stane se suchým?" (Lk 23,31)

Panna Maria ví nejlépe z lidí, co přikovalo jejího Syna na kříž! Byl to hřích. Maria ví nejlépe, že si lidstvo nejvíce škodí hříchem. Proto volá úpěnlivě: "Pokání, pokání!"

Máme to svědomí, že bychom chtěli lehkomyslně zraňovat Neposkvrněné Srdce své nebeské Matky? Ty meče bolesti jí kdysi z nevědomosti vrazili lidé do srdce. Ale co my, Boží děti? Čím bychom chtěli my omluvit svou bezohlednost ke svaté Panně? Když nemáme ohled na Otce nebeského, mějme ohled aspoň na mateřské srdce Panny Marie. Ona nám svítí jako zářný ideál neposkvrněného života. Mořem bolesti prošla Maria, aby se mohla stát štědrou rozdavatelkou moře milosti našeho Pána. TB

 

Pod krížom

 

Si nado mnou

a z Teba bolest padá na mňa.

Tam, hore, visíš

a v lôžku z tŕnia

dvíhaš ma k sebe.

 

Pot rinie sa,

padajú slzy,

krv tečie

do kalicha.

O.Irenej

 

Krotitel

1. Pádíme hle vlání hřív

přes všechny pády mé, sedláš mě krotíš mě, toť lásky div

Ježíši, tobě jsem živ

V poušť jsem se zatoulal proč jsem se neoddal tobě již dřív

ještě dnes buď milostiv

 

2. KOLIKRÁT zpět jsem šel v dál

s bláhovou nadějí v novou poušť raději k smrti se štval

než bych se pokorně vzdal

Chtěl jsem ti uniknout se uzdě tvé vymknout žhne nerv a sval

až jsi mi šupiny sňal

 

3. Bujnou jsi hřívu přistřihl

zkrotlého osedlal hebké jho na šíj dal, vlídně jsi kýv

zpěněn jsem klekl a ztich

Slepoty postrachu shýbl ses do prachu pýchy mé pliv, --

z divocha - žebravý mnich

 

4. Dík Pane že ses nevzdal

po letech zápasu jiskry jsi vykřesal z ustydlých skal

břemeno neřestí sňal

hnals mízu do klasů, z nového jsi kvasu chléb zadělal,

zdvojenou silou jeď dál

 

5. Prskavka prchavých chvil

bolesti stichl kvil, bleskem se zatřpytil nadzemský cíl

Bože můj, snad jsem to snil?

Anděl tvůj políbil kohos nad sníh zbílil těm, jež jsi bil

vítězný věnec jsi svil.

 

6. VŠÍM CO JEST BUĎ POCHVÁLEN

PŘESVATÉ TROJICI LÁSKOU SE POJÍCÍ SLÁVA DÍK ZNĚJ

OTEC SYN I DUCH BUĎ CTĚN

VŠECH SVĚTŮ STVOŘITEL VŠECH LIDÍ SPASITEL POSVĚTITEL

NA VĚKY VĚKŮV AMEN.

Br.Patrik Kužela

 

Noc

 

Vzal si mi všetko, čo mohol si mi vziať

i radosť z toho, že Ťa milujú.

Vzal si mi rozkoš

i lásky cit

i túžbu, čosi mať,

vzal si mi pokoj duše i túžbu ohnivú.

Vzal si mi domov i možnosť letieť vdiaĺ,

i tělo si mi zobral,

už všetko zo mňa máš!

Či som ja, eště ?

Nie som ja viac,

už iba TY.

O.Irenej

 

Brněnská Akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely (2)

(Duchovní život ctih.Patrika Kužely, mučedníka z Osvětimi (+1942) tvoří jasně vyhraněný směr a opravdu vysokou školu duch.života podle sv.Dominika, avšak i Patrikovo jedinečné, Bohu milé a Božímu dítěti prospěšné rozvinutí, a tento směr je podložen dokonalým duch.životem a dílem ctih.Patrika, ale i jeho hrdinskou mučednickou smrtí pro Krista. Zveřejňuje se poprvé v Brně byla díky "Sdružení přátel bl.Hyacinta Maria Cormiera", a to v časopise ROSA MYSTICA, určeném stejně tak pro dominik.terciáře, jako pro všechny ostatní přátele bl.Otce Cormiera, pro všechny Boží děti a celý svět.)

1.Tajemství osudů

Tajemství života zahaluje osudy jedinců i osudy celků, do nichž jedinec patří. Osudy jedinců jsou výsledkem tajemné spolupráce mezi lidskou mravní svobodou a Božím předurčením a mají své konečné dořešení a jasné zhodnocení až v druhém životě, u Božího soudu: "Jsou na světě lidé spravedliví a moudří a jejich skutky jsou v Božích rukou. A přesto člověk neví, zdali je hoden lásky anebo nenávisti, nýbrž to všechno je chováno v tajnosti pro budoucnost, nedořešené." (Ecclesiastes 9,1-2) Osudy společenských celků se však dořešují už zde, na zemi. Do nebe např.nepřijde celý slovenský národ, nýbrž jenom jednotliví Slováci, kteří žili nebo aspoň umřeli v Boží milosti a v křesťanské lásce. Do pekla nepřijdou všichni Čeči jenom proto, že jsou Češi, nýbrž pouze jednotliví Češi, kteří žili a zemřeli bez Boha...

Žádný jednotlivý lidský život není prožíván naprosto nezávisle na druhých. Každý člověk vyrůstá tělesně i duchovně z někoho jiného. Řetězy těchto závislostí v přirozeném řádu se nazývají rodiny, rody, národy a lidstvo. V nadpřirozeném řádu tak vzniká hierarchické odstupňování svatosti, slávy a štěstí svatých i přesné odstupňování zloby, hanby a zoufalství zavržených: Církev Kristova a Církev Satanova - tajemství společenství svatých a tajemství jednoty zlých.

Ale právě tak do sebe zapadají i lidské životy a vytvářejí řetězy osudů, osudy řetězovitě spojené - v přirozeném i nadpřirozeném řádu. Poutem mezi lidskými bytostmi je tělo a krev. Vazbou mezi lidskými životy je myšlenka a láska. A právě řetěz těchto vnitřních závislostí mezi osudy lidských jedinců i lidských celků se nazývá "lidskost" života lidského, lidskost dějin lidstva. Neboť jakmile lidské životy přestanou být řízeny a vázány k druhým životům rozumem a svobodnou vůlí, ztrácejí lidský ráz.

Bylo zjištěno, že "některé květiny se spojují ke vzájemné obraně a výživě, kdežto jiné se k sobě chovají nevraživě, a to natolik, že se i zabíjejí. Tak se zjistilo např. při vázání věnců, že karafiát a otočník (Heliotropium) si jsou sympatické a zůstanou vedle sebe ve věnci velmi dlouho svěží. Kdežto růže a reseda se k sobě chovají odmítavě, nevraživě, a obě brzy zvadnou, jsou-li dány do věnce vedle sebe, ačkoliv ostatní květiny ve věnci jsou ještě svěží. Nejnevraživější prý je konvalinka, poněvadž usmrtí každou květinu kolem sebe."

Květina z vrozené, pudové lásky oživuje a z vrozené, pudové nenávisti zabíjí. Vír vyvolává vír a strhuje jej za sebou do hlubin. A jeden lidský osud vyvolává další osudy a ovlivňuje jejich vývoj a konec.

Lidé a osudy na sebe jakoby volají do vesmírného, kosmického ticha Božích úradků. Jeden člověk volá a usměrňuje, druhý čeká na zavolání a usměrnění. Někdy se osudy spojují snadno a rychle, jindy se scházejí po bojích a z velikých dálek. Někdy se rozpadávají k nenávisti ty životy, které se zdály stvořeny pro sebe. A naopak, které šly vedle sebe lhostejně či v nenávisti, sjednocují se v lásce. A jako věci mají své pevné hierarchické odstupňování podle své hodnoty, tak i životy mají svou výšku či nízkost, své pravidelné vlnění a svůj rytmus, svůj chod a tanec, svůj zákon.

Osud vyvolává osud. Někdy zavolá člověka jasným, jednoznačným slovem. Jindy volá jen němým znamením: tesknotou, touhou a bolestí, bouří a vášní.

Denní zkušenost i dějiny potvrzují skutečnost těchto tajemných vlivů. Klesne-li člověk, svaluje od počátku lidstva odpovědnost za svou vinu na jiné. Když se Bůh ptal Adama, proč ho neposlechl, obviňoval Adam Evu, a tím vlastně samého Boha: "Žena, kterou jsi mi dal za společnici, dala mi se stromu a já jedl." A Eva se vymlouvá: "Had mě oklamal, a já jedla." Hada už se Bůh netázal na nic. Jenom pronesl rozsudek a kletbu. A Had mlčel (Gn 3,12-15). To znamená, že Had věděl, že v něm je opravdu první původ všeho zla, a bylo to jasné jemu i Bohu. Od té chvíle nekající hříšníci po svých hříších obviňují a proklínají všechno a všechny, a tupí i Boha, ale klatba a hanba se vrací neúprosně na ně. A zase naopak, za dary, za růst a za úspěch děkují moudří a zkušení lidé od začátku Bohu. Když Eva počala a porodila první lidské dítě, Kaina, řekla: "Dostala jsem člověka skrze Boha" (Gn 4,1). Dát život je vrcholným dílem a člověk je největším majetkem. Také životy svatých jsou ustavičným chvalozpěvem o Božím milosrdenstvím, i když je Bůh vede utrpením a někdy i na smrt. Jenom o Bohu není nikde psáno, že by kdy někomu za něco děkoval. A protože Bůh je pokorný a pravdomluvný, znamená to, že On je opravdu prvním zdrojem a původcem všeho dobra a že nic od nikoho nedostal darem: "Ne nám, Pane, ne nám, nýbrž svému jménu dej slávu" (Ž 113)

Vítr strhuje vír, květina ovlivňuje květinu a jeden osud usměrňuje druhý. Ale chce-li člověk v životě něco dokázat, nestačí jenom vzdát se osudovým silám. Každý člověk je odpovědný sám za sebe. Aby však něco opravdu dokázal, musí se sám, vědomě a svobodně něčemu zasvětit. A aby byl schopen dát sebe a svůj život, musí v něco věřit.

Cestu nám ukazuje především naše svědomí. Hlas svědomí je současně hlasem Božím, hlasem přírody a naším hlasem, protože každý z nás je současně Božím tvorem, součástí přírody a samostatným jedincem. Avšak již pohané věřili v přítomnost neviditelných průvodců a rádců. Tak Sokrates tvrdil, že ho provází "daimon". A pohanská filozofie vůbec učila, že každého člověka řídí a osvěcujejakýsi jeho "génius". Křesťané věří ve stálou pomoc a přítomnost anděla Strážce (Sv.Tomáš Akv.,Summa theol.,I,113,1). Ten svádí o svého člověka neviditelné boje se zlými duchy - Škůdci - pomáhá člověku ke všemu dobrému všemi způsoby, ale především osvěcuje, radí. Neboť rozhodnout se a žít svůj život má každý člověk sám: žít znamená přemýšlet, milovat a jednat, a ne čekat trpně na ustavičné zázraky (Tamtéž,I,113,5).

Je mnoho možností, jak prožít život. Proto je i mnoho hlasů, jež volají a vábí, ale jen jeden z nich se může stát plným smyslem života. Zaslechnout pravé volání, pochopit je a zasvětit se mu, to znamená uvědomit si pravý smysl svého života a uskutečňovat jej. Neslyšet nebo nechápat znamená nenajít ani sebe, ani své místo. Chápat, ale odmítat a prchat, znamená zradit sám sebe, a odsoudit se k neklidu a k úzkosti; všude jsme pak cizí a nespokojení, protože nikde nejsme na svém místě a žijeme vlastně marně. Ale právě tak by tomu bylo, kdybychom si namlouvali, že slyšíme, ač nás ve skutečnosti nikdo nevolá; anebo že jdeme za voláním, ač ve skutečnosti zůstáváme sami v sobě, anebo jdeme jinam, než máme.

Žije-li člověk na svém místě a správně, plní tím řád světového dění. Žije-li jinde a špatně, porušuje řád, a tyto poruchy musejí být vyrovnány, buď jím anebo někým jiným. Ani Bůh však nevyrovnává lidské viny pouhým rozkazem, čili prostým odpuštěním, ačkoli by mohl. Každý hřích člověka je odpuštěn pro něco z utrpení Kristova: lidská pýcha se odpouští pro Spasitelovo ponížení, lidské rozkoše pro Spasitelovu bolest a úzkost... non per potestatem, sed per iustitiam, ne mocí, nýbrž spravedlností.

Ale Bůh volá i lidi , aby mu pomohli urychlit vyrovnávání spravedlnosti, aby mu pomohli doplnit, co chybí tajemnému Tělu Kristovu, Církvi (Kol 1,24). A proto někdo musí milovat za ty, kdo nenávidí; tvrdit a vyznávat pravdu za ty, co ji zapírají a odmítají; trpět, kát se, postit se a mučit své tělo za ty, kteří žijí v požitcích; bdít za ty, co spí; modlit se místo těch, kdo se rouhají; mluvit a chválit, učit a kásat za ty, kdo mlčí; povstávat za ty, kteří padají, a zpívat za ty, co pláčou.

Tato služba lidstvu má však účinek jen tehdy, koná-li se z lásky, neboť bez lásky je všechno mrtvé a marné. Proto jsou k takovému poslání povoláni jenom ti, ko chtějí a umějí zapomínat na sebe, a dovedou být šťastni, když smějí sloužit druhým. Tyto duše převedla Boží láska přes hranice pozemských zájmů, a oni odpovídají za celé lidstvo na Boží volání a zasahují tajemným způsobem skrze Církev do života samého Boha. Lidé, kteří se vědomě a svobodně zasvěcují takové lásce, musí žít ve svrchované vnitřní samotě (celibát), aby byli svobodni pro svou lásku a závislí pouze na Bohu. Takoví lidé působí někdy najednou dojem, jakoby přicházeli z velikých, tajemných, duchových dálek, z krajů, kde je všechno prosáklé světlem a láskou, krásou a pokojem. Pramenem jejich životní síly je modlitba a oběť. Jejich svědomí jako by mělo jakési vyšší, nadlidsky bezpečné vedení, proto nespoléhají příliš ani na sebe, ani na lidi, nýbrž především na Boha. Žijí často jakoby vnitřně nepřítomni, odvráceni do druhého života. Jsou-li věrni svému poslání, jsou šťastni. Jsou-li mu nevěrni, jsou nešťastni. A jejich štěstí i neštěstí má v sobě cosi z života těch, kterým my říkáme "mrtví".

Dokud budou na světě plakat osiřelé nebo odhozené děti - trpět nemocní a umírat opuštění - dokud tu bude nespravedlnost, jež se musí odpykat, a pravda a právo, jež se musí hájit a hlásat - dotud život těchto lidí bude mít stále smysl (Salvaneschi Nino, Saper amare, vyd.Corbaccio, Milano, 1942,s.47-70 /48,65,68,70/, vydání 14.)

Někteří z těchto lidí žijí a pracují sami, opřeni pouze o Boha a o Církev. Jiní z nich cítí jakési příbuzenství duší a srdcí a spojují se k životu a k práci s jinými, duchovně příbuznými bytostmi v jeden celk, zaměřený k jednomu cíli. Používají týchž prostředků a podřizují se témuž pevnému řádu a týmž pevným pravidlům. Církev schvaluje tyto celky a nazývá je prostě "řády" (ordo), anebo "řehole" (regula, tj. pravidlo). Je-li spojení jejich členů volnější, nazývají se "sdružení" (congregatio), anebo "společnost" (societas). J.Veselý OP (pokr.)

Tma

Som zavesený vo vzduchoprázdne,

nie dole som, nie hore,

na zemi nestojím

a nebo nedočiahnem.

Neviem kde klamstvo je

a pravdu nepoznávám,

som nikto a nikde,

ba možno vôbec nie som.

 

Vôĺa je bez vôle

a cit už necíti,

neplanie túžba

a láska nemiluje.

 

Kde si ?

Už povedz konečne,

kde hĺadať musím,

by som Ťa našiel ?

 

Jak zle je bez svetla,

bez tepla, bez plameňa,

jak ťažko je, ked chabnú sily.

Už povedz, povedz konečne,

kde hĺadať musím,

by som Ťa našiel,

kde si môj milý ?

O.Irenej

 

Duchovní ovoce svatého roku 2000 - odpustky

Odpustek znamená, že se před Bohem odpouštějí časné tresty za hříchy, jejichž vina byla zahlazena. Zahlazení viny se dosáhne při svátosti smíření. Při ní jsou odpuštěny i hříchy věčné, které spočívají v tom, že po těžkém hříchu jsme neschopni dosáhnout věčného života.

Každý hřích, i všední, vyvolává zhoubné lpění na tvorech, které musí být očištěno - buď stavem očišťování zde na zemi nebo trpným setrváváním v místě očišťování po smrti, v očistci. Toto očišťování zbavuje toho, co se nazývá "časný trest" za hřích. Tyto dva tresty nelze pojímat jako nějaký druh pomsty, kterou by Bůh postihoval hříšníka zvenčí, nýbrž jako důsledky vyplývající ze samé podstaty hříchu. (Katechismus katolické církve, sl.1471-1472)

K získání odpustků je třeba být náležitě připraven, splňovat podmínky a vykonat určitý skutek.

Počítá se s tím, že kdo chce získat odpustky, nemá mít zalíbení žádném, ani lehkém hříchu. Jubilejní odpustky jsou přesně rozepsány v bule "Incarnationis mysterium", kterou bylo Jubileum roku 2000 vyhlášeno.

Podmínky k získání jubilejních i všech dalších odpustků:

1. odpustky je možno přivlastnit i duším v očistci,

2. plnomocné odpustky je možné získat jednou za den,

3. svátostná zpověď nemusí být pokaždé, ale v blízkém čase,

4. svaté přijímání je nutné v ten den,

5. k získání odpustků je třeba modlitba na úmysl Svatého

Otce a skutky lásky a kajícnosti.

Nemocní a ti, kdo z jakéhokoliv důvodu nemohou vycházet z domu, mohou místo kostela navštívit domácí kapli. Když nemohou ani to, přidruží se v duchu k těm, kteří plní podmínky, a obětují Bohu své modlitby, bolesti i nesnáze.

Skutky k získání odpustků jubilejního roku 2000 (za výše uvedených podmínek):

V diecézi: Vykonat pouť do katedrály nebo do kostela ve Křtinách nebo Kostelním Vydří, účastnit se mše svaté během jubilejního dne ve farnosti.

Na každém místě: Po přiměřený čas se věnovat bližnímu v nouzi nebo v obtížné situaci (nemocní, vězni, staří, opuštění a bezmocní), neboť takto člověk takřka putuje ke Kristu, který je v něm přítomen.

V každé chvíli:

- v duchu účinné a velkodušné kajícnosti se aspoň jeden den

zdržovat např. kouření, alkoholu, postit se nebo dát

přiměřenou částku peněz na chudé,

- významně podpořit zbožná a sociální díla,

- přiměřenou část svého volného času věnovat činnosti ve

prospěch společenství a jiným způsobem přinést osobní oběť.

 

Ty a já

 

Prichádzaš ku mne, dolu z oltára,

jasnejší ako jasné svetlo

náruč sa Tvoja ku mne otvára,

už cítím v duši Tvoje teplo.

 

Si pre mňa tajom Nepoznaným,

ja před Tebou, som iba tmou,

som pošpinený skutkom zradným

a predsa túžim za Tebou.

 

Nekráčaj ku mne, však zlom páchnem,

hnusí sa mi aj vlastná tvár,

hriešny som, v hriechu celkom chradnem,

som väzňom vlastných temných chmár.

 

Bojím sa Tvojej prítomnosti,

bojím sa, že ma potrestáš,

som dieťa čiernej minulosti,

Ty v moci trest i milosť máš.

 

Ty jasnější si ako svetlo

a v Tvojej žiare hasne deň,

slnko si z Tvojho svetla svetlo plietlo,

predsa je on len Tvoj tieň.

 

Tak kĺačím v slzách ponorený,

predo mnou skvie sa Biely Chlieb.

Ten chlieb, to Ty si premenený,

načúvajúci ľudských modlitieb.

 

Tu otvára sa oltár temný

a svetlo z neho vychádza,

to Boh ma bozkom božsky jemným

do Srdca svojho vovádza.

 

Ty svetlom si a objímaš ma,

ó, Pane, už nič necítim !

Viem jedno len, že miluješ ma

a strhávaš ma do výšin.

 

Stráca sa moja temnosť v Tvojom svetle,

celý sa v Tebe ponáram,

už nie som viac ja v mojom tele,

lež v Tvojej žiare doháram.

 

 

---

 

Tam, celkom na dne,

v pustatine hĺbky,

na ostrom piesku výčitiek,

tam, kde je len nič

a tma hustá ako krv,

tam, kde nie kvet, ani plod,

kde iba bolesť kypí,

v úplnej samote duše,

vo vykradnutom srdci,

tam, celkom na dne,

v pustatine hĺbky,)

Ty kráčaš,

vo svetle vlastnej tryzny

odetý v aureolu krvi,

Ty, iba Ty,

Láska, čo bolíš.

 

 

Vyznanie

 

Si pro mňa tajomstvom,

do ktorého sa vnáram,

si pre mňa plameňom,

v ňom denne do tla zháram.

Si pre mňa Bohom,

pred krotým sa korím,

si pre mňa všetkým,

si Pánom mojím.

O.Irenej

 

____________________________________________________________________________________________________

Zprávy: Terciáři Řádu sv.Dominika se scházejí druhý čtvrtek v kostele sv.Michala v Brně po večerní mši svaté v kapli P.Marie bolestné.

___________________________________________________________________________________

Na svátek sv.Tomáše Akvinského byly přijaty do noviciátu III.řádu sv.Dominika v Brně sestry Alžběta-Michaela, Helena-Anna, a Stanislava-Heřmana. Modlíme se za jejich další duchovní růst a za další povolání.

_____________________________________________________________________________________

Zatímco svět a zatvrzelí kritikové katolické Církve provokují k většímu zapojování duchovních osob a Církve do politiky, ukazuje se potřeba čas od času souborně seznamovat veřejnost s úspěchy Církve také na sociálním a kulturním poli. Nejde o to chlubit se, ale objasňovat, za co je třeba děkovat Bohu a Církvi svaté, a na co dlužno s Boží milostí dál navazovat. Na každém kroku se ukazuje potřeba křesťanské sociologie, která má tyto věci objasňovat veřejnosti nejen s dobrou znalostí církevních dokumentů a sociologických zákonů, ale i se znalostí místních poměrů. Velmi přínosný byl v tomto směru pastýřský list Otce biskupa Vojtěcha, vyhlášený letošní třetí neděli.

_________________________________________________________________________________

 

 

TOPlist