LEDEN 2000

       _________________________________________________________________________________

 

Ročník VI. - číslo 1.                                                leden 2000

______________________________________________________________________________

 

INCARNATIONIS MYSTERIUM

Bula k vyhlášení velkého Jubilea roku 2000

JAN PAVEL BISKUP

služebník Božích služebníků

všem věřícím kráčejícím k třetímu tisíciletí

pozdrav a apoštolské požehnání.

 

S pohledem upřeným na tajemství vtělení Božího Syna se církev chystá překročit práh třetího tisíciletí. Jako nikdy předtím vnímáme v tuto chvíli, že musíme přijmout za svůj hymnus chvály a díků apoštola: "Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, on nás zahrnul z nebe rozmanitými dary, protože jsme spojeni s Kristem. Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce; ze svého svobodného rozhodnutí nás předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista. Seznámil nás totiž s tajemstvím své vůle, jak se mu to líbilo a jak si to napřed sám u sebe ustanovil, až se naplní čas pro dílo spásy: že sjednotí v Kristu vše, co je na nebi i na zemi." (Ef 1,3-5.9-10)

Z těchto slov jasně vyplývá, že dějiny spásy vrcholí v Kristu Ježíši...

Roky přípravy na Jubileum se nesly ve znamení Nejsvětější Trojice: skrze Krista - v Duchu svatém - K Bohu Otci. Tajemství Trojice je počátkem cesty víry a jejím nejvyšším cílem, kdy konečně naše oči budou hledět na Boží tvář. Při oslavě vtělení se naše zraky upínají na tajemství Trojice. Ježíš z Nazareta, který zjevuje Otce, splnil touhu ukrytou v srdci každého člověka - touhu poznat Boha...

Svatý rok 2000 má tedy být neutuchajícím chvalozpěvem na Trojici, na nejvyššího Boha. (I.část buly, úryvek)

 

Radostně do třetího tisíciletí

 

Kdo umí žasnout

Kdo by neznal lidi, kteří nevědí, co si počít s Bohem? Bůh se v jejich všedním životě, mezi stolem a postelí, prací a volným časem prostě nevyskytuje. Často proti Bohu nic nemají - ale také nic pro Něho. Bůh v jejich životě nehraje žádnou roli, protože - předně, ve své každodennosti nikdy Boha nezažili, a protože - za druhé, nabyli dojem, že jestli to člověk chce v životě někam dotáhnout, tedy si musí pomoci sám a nemůže počítat s Bohem. Tito lidé postrádají schopnost divit se: žijí jako křeček, který spoléhá jenom na sebe a své zásoby. Proč tolik dnešních lidí nedokáže zakoušet Boha? Protože nepoužívají ve svém přijímači správné antény. Mají anténu, kterou dovedou zachycovat technické a matematické údaje. Dovedou báječně měřit, dívat se, sáhnout si, plánovat, stavět; dovedou měnit svět a bohužel i pustošit - ale neumějí se už divit. A protože se praktický ateista neumí divit, proto Bůh nevstupuje do jeho obzoru. Člověk může své technické antény až geniálně zdokonalovat - ale nic mu to nepomůže, když jde o Boží tajemství. Bůh totiž není pozorovatelný ani největším teleskopem a nejdůmyslnějším mikroskopem. K tomu, aby člověk objevil stopy Boha v přírodě a ve světě, musí nechat na chvíli stranou své technické antény a naučit se divit: žasnout nad harmonií neporušené horské krajiny, divit se zázraku sněhové vločky, nechat se uchvátit krásou lidské tváře. Teprve když člověk znovu přistoupí k světu s údivem, je schopen najít stopy Stvořitele.

Bylo by ovšem pošetilé chtít moderní svět a jeho techniku odmítnout jako ďábelské dílo. Technika nám ulehčuje zápas o chléb vezdejší a za to máme být vděčni. AVŠAK je velké nebezpečí v tom, že mnoho lidí považuje za neskutečné vše, co nemohou zachytit svými televizory. Tak se poněkud podobají křečkovi.

Praktický ateista si dovede jako ten křeček představit jen to, co umí běžnými nástroji postihnout, změřit, spočítat, zvážit, přivlastnit. Všechno ostatní zůstává jeho pozemské slepotě uzamčeno. A přece také on touží po nekonečnu, jak ukazuje třeba román Jacka Londona "Tulák po hvězdách".

Bůh nehraje v životě praktického ateisty žádnou roli proto, že si takový člověk myslí, že Boha nepotřebuje k zařízení a zvládnutí svého každodenního života. Pomoz si sám - tak ti pomáhá Bůh! Proti blesku přirozeně potřebuješ bleskosvod a ne posvěcenou svíčku; při bolestech zubů jdeš přirozeně k zubaři a ne ke sv.Apoleně; moru přirozeně předcházíš očkováním a karanténou a ne prosebnými procesími za odvrácení údajného Božího trestu. Nebo, jak nedávno řekl jeden zámečník: "Když jsme byl malý a ztratil jsem klíč od skříně, řekla mi matka: Slib něco sv.Antoníčkovi, a potom klíč najdeš! Dneska si se zámkem poradím sám." Zkrátka "moderní" člověk vzal svůj život do vlastních rukou a nabyl dojmu, že pro Boha už nezbylo žádné místo. Praktický ateista chce být jediným strůjcem svého štěstí - jen to se mu zdá být realistické a rozumné. Bůh se mu stává nepotřebným a zbytečným.

Není v takovém chování cosi nepřesvědčivého? Také my křesťané přece navštěvujeme lékaře, necháváme se očkovat a používáme hromosvod. Také my potřebujeme rozum, abychom svůj život uspořádali vědecky a pomocí techniky. Ani my už nejdeme tak přímo k Bohu a k jeho svatým tváří v tvář životním těžkostem, jako to činili naši křesťanští předkové. Cožpak jsme se snad kvůli tomu stali nepozorovaně také praktickými ateisty? V žádném případě ne! Vždyť my křesťané jsme se mezitím naučili rozlišovat mezi živým Bohem (Stvořitelem a Probuditelem mrtvých, jak říká sv.Pavel) a oním Bohem, který byl považován za "děvče pro všechno" a měl přiskočit pokaždé, když jsme byli u konce se svou latinou - a to pouze z myšlenkové lenosti. Praktický ateista nezná toto rozlišení. Pro něho byl Bůh vždy jen jakýsi automat, do něhož se mohlo nahoře něco vhodit (modlitba, peníz, svíčka), aby mu podle jeho přání vypadlo požadované zboží. Ježto si během času praktický ateista všiml, že je spolehlivější vytvořit si to žádané sám, a protože mu moderní věda a technika poskytuje dost potřebných prostředků, myslí si, že už nepotřebuje Boha jako automat. A tím byl také živý Bůh, kterého si spletl s "děvčetem pro všechno", pro něho vyřízen.

Jenže právě tito praktičtí ateisté, jimiž jsme všude obklopeni, nám mohou dopomoci k lepšímu chápání Boha. Vždyť stále více potřebujeme živého Boha, Stvořitele a Probuditele mrtvých, kterému se zalíbilo dát nám účast na božském životě, a který se nás snaží zachytit ještě i ve smrti. Před tímto Bohem máme zpívat a tančit, chválit Ho a velebit prosit Ho: Bože, dej nám sílu, abychom s opravdovou nadějí obstáli v životě. (J.T.)

 

Sv.Tomáš Akvinský                                                         (svátek 28.ledna)

Hymnus z ranních chval

 

Ó, Matko Církvi, zahrň ctí

Tomášův odchod ze světa,

jenž došel věčných radostí,

zásluhou slova života.

 

V Fossa Nova se uchýlil

ten živý poklad milosti,

když Pán jej učinil

dědicem svého království.

 

Trvalé pravdy nauky,

neporušený jeho hrob

šíří kol vonné oblaky,

nemocné léčí od chorob.

 

Že hoden chval, ten volá hlas

zemí, mořem, oblohou,

svou přímluvou ať drží nás

představí Bohu zásluhou.

 

Zněj sláva Otci i Synu

svatému Duchu se připoj

pro Tomášovu zásluhu

vřadí nás ve svých svatých voj. (Přel.br.Patrik K.)

 

Radostný růženec Andělského Doktora

Celým vesmírem proniká neutuchající radost ze života. Radujeme se ze života, který nám byl dán. Nebyli jsme vrženi do absurdního světa, ale uvedeni do úžasně smysluplného vesmíru. Vesmír by neměl smysl bez člověka. Člověk je na vrcholku hmotné přírody. Zároveň odkazuje za hranice smyslům dostupného světa. Člověk v přírodě tvoří spojnici smyslům dostupného tvorstva s neviditelnem. Je živým svědkem toho, že vedle tvorstva ryze hmotného je také tvorstvo čistě duchové. Jako jeden celek duše s tělem přemosťuje člověk propast mezi tvorstvem neviditelným a viditelným. Tak člověk uprostřed vesmíru svědčí o úžasné harmonii tvorstva.

Avšak ani tento vesmír není mrtvý, ani vyhasínající. Před miliardami let byl stvořen velkým třeskem. Na počátku tohoto vesmíru prý bylo všechno hmotné tvorstvo soustředěno v jednom, nesmírně těžkém bodě. Hustota hmoty byla nekonečně velká. Od té doby až dodnes se neustále rozpíná v prostoru. To však není smysl vesmíru, protože hlavní je zde život.

Jak se pozná, co žije a co nežije? Podle jsoucen, u nichž se život projevuje. Zjevně však žijí živočichové. O živočichu se ale říká, že žije, když se začne sám hýbat. A žije tak dlouho, dokud pohyb neustane. Z toho je vidět, že ve vlastním smyslu je živé jen to, co se nějak samo pohybuje. Život se může brát jako úkon toho, co je v možnosti, vedoucí k uskutečnění. Život se může brát i povšechně, takže se tím rozumí dokonalý úkon.

Pohyb je jako přirozený život, ovšem pouze na základě podobnosti. Nebeský pohyb se má k vesmíru jako pohyb srdce k celku živočicha. Podobně se má i přirozený pohyb k přirozeným věcem jako obdoba životní činnosti.

 

1.kterého jsi z Ducha Svatého počala

Na naší pouti světem se radujeme ze života. Celý svět má smysl hlavně v životě, ale nejen v ústrojném životě přirozeném, nýbrž především v životě vyšším. Každý rozumný člověk dovede poznat, že tento vyšší život opravdu je. Avšak uznání Boha, víra v Boha a úcta k Bohu, je dar, který může každý svobodně přijmout nebo odmítnout.

Cokoli je, je pohybováno. Vše je pohybováno, když je v možnosti k tomu, k čemu je pohybováno. Pohybovat se, to je přivádění něčeho z možnosti k uskutečnění. To se ale nemůže stát bez něčeho, co je uskutečněno. Je vyloučeno, aby totéž bylo zároveň v možnosti i v uskutečnění k témuž.

Každému soudnému člověku je jasné, že co je pohybováno, musí být pohybováno něčím jiným. Také to pohybující musí být pohybováno něčím další. Jenže v tom nelze postupovat do nekonečna. Jinak by nebyl žádný první hybatel, ani by nebylo nic jiného pohybovaného, protože druhotná příčina pohybu pohybuje pouze tím, že je sama pohybována prvním hybatelem, jako se hůl pohybuje, když je pohybována rukou. Je tedy nutno dojít k nějakému prvnímu hybateli, který by nebyl pohybován ničím dalším, a tím všichni rozumějí Boha.

Na počátku světa, když Bůh chtěl učinit prvního člověka naší přirozenosti, řekl: "Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby." Bůh je duch, jeho mluvení je jeho poznávání, jeho jednání je jeho vůle. Může všechno, co chce, a všechny jeho skutky jsou z lásky a jsou dobře uspořádány. Stvořil duši každého člověka jako živé zrcadlo, do něhož vtiskl obraz své přirozenosti. Žije zobrazen v nás a my v něm. Náš stvořený život je bezprostředně jedno s tímto obrazem a s tímto životem, který máme věčně v Bohu. Život, který máme v Bohu, je bezprostředně jedno s Bohem. Žije v Otci nebeském se Synem Božím a rodí se z Otce se Synem a plyne z obou s Duchem svatým. Tak žijeme věčně v Bohu a Bůh v nás. Neboť naše stvořené bytí žije v našem věčném obrazu, který máme v Synu Božím. Náš věčný život je jedno s Moudrostí Boha a žije v naší stvořené bytosti.

Po stvoření světa jednorázovým stvořitelským úkonem Boha povstal tento vesmír velkým třeskem. Bůh se však rozhodl řídit tento vesmír prostřednictvím člověka.

Velký třesk v Nazaretě, který zazněl jen vyvolené a přečisté Panně, byl však velkým třeskem pro celé lidstvo a pro celý svět.

V okamžiku velkého třesku byla všechna hmota vesmíru soustředěna v jednom bodě, kde hustota hmoty byla nekonečně velká. Takový stav hmoty si neumíme ani představit. Rozhodně to nelze popsat v rámci stávajících fyzikálních zákonů. Okamžik, kdy vesmírné hodiny ukazovaly přesně nulu, je pro nás fyzikálně nedostupný. Stane se pro nás dostupný jedině tehdy, když uznáme, že k němu došlo v Nazaretu, když anděl Gabriel poslaný od Boha přinesl radostnou zvěst Panně Marii, a ona Boží nabídku na záchranu lidstva a obnovu světa dobrovolně přijala. Neptala se: "Proč zrovna já?" ani "Co za to dostanu?", ale tázala se: "Jak se to stane?" A pak svým celoživotním dechem pronesla: "Staň se". Kdo chce sloužit, hledá způsoby "jak". Kdo odmítá sloužit, hledá důvody, proč nemůže.

Když uvažujeme o vesmíru, ztrácejí běžná pozemská přirovnání svůj názorný význam. Je obtížné představit si vesmír, ale to nás nemusí trápit. Nedostatek obrazotvornosti je dán tím, že nám chybí každodenní zkušenost. S tím se ale dá něco dělat. Především musíme v každodenním životě navázat spojení s Královnou nadhvězdnou, denně s ní rozvíjet svůj důvěrný a dětinný vztah k ní, aby nám mohla být průvodkyní na naší pouti po hvězdách. K čemu by nám bylo poznání vesmíru, kdybychom ztratili souvislost mezi poznávaným kosmem a naším vlastním životem?!

Modlíme se za sebe a i za ostatní, aby dar vyššího života, obdobně poznaný z ústrojného života, nezůstal v nikom nadarmo, ale ve všech rostl. Cílem celého vesmíru je vtělený Bůh, Ježíš Kristus, Bohočlověk.

On je v nás jako světlo a pravda. Zjevuje se v tom nejvyšším v naší stvořené bytosti. Povznáší naše myšlení k čistotě a naše snahy k božské svobodě a naše chápání k čirosti bezobrazé. Osvěcuje nás věčnou moudrostí a učí nás vidět a pozorovat své bezedné bohatství. Z toho pochází radostný život bez námahy v prameni veškeré milostivosti, cítění a prožívání věčné blaženosti dokonale nasycující bez omrzení.

Přivolila jsi, Panno Neposkvrněná, k té úchvatné radosti a nejvyššímu vyznamenání, stát se Matkou Spasitele i za cenu, kterou jsi jako matka sedmibolestná zaplatila za celý svět na Golgotě...

Pomoz nám, Královno nadhvězdná a naše, ať se tvou přímluvou i v nás zrodí tvůj Syn Boží, vnitřním životem z Boha v naší duši. Ať roste, mohutní a sílí! Kéž jednou v úchvatné radosti a kráse i naše nitro zakusí prosycení a průnik Pánem, tvým božským Synem, tak naplno, jako jsi byla ty navěky.

 

2. se kterým jsi Alžbětu navštívila

Po vzniku vesmíru následuje prý krátká fáze kosmických dějin. Jenže také v této fázi vývoje vesmíru vládne Královna nadhvězdná. Ohnivá koule by nám připadala jako pravé fyzikální peklo, jenže by to trvalo jenom okamžik. Rozpínající se vesmír se rychle ochlazoval. Na konci této éry dosahovala hmota obrovského zhuštění.

Nesmíme však zapomínat na výsledek vzájemného střetání částic s antičásticemi. Kdyby počet částic a antičástic byl stejný, pak by veškerá hmota vesmíru existovala jen ve formě zářivé energie. A právě z toho mála navíc se vytvořily galaxie, hvězdy a planety.

Kdo má všech pět pohromadě nemůže přehlédnout ve věcech poznatelných smysly uspořádání podle účinkujících příčin. Avšak není možné, aby něco bylo účinkující příčinnou sebe sama. Jinak by bylo něco dříve, než to samo je, což je vyloučené. Také je vyloučené, aby se v účinkujících příčinách postupovalo do nekonečna. Ve všech uspořádaných účinkujících příčinách je první příčinou prostředního, a prostřední je příčinou posledního. Kde však chybí příčina, tam chybí také účinek. Kdyby nebyla mezi účinkujícími příčinami první příčina, chyběla by jak prostřední tak poslední. Kdyby se ale takto šlo v účinkujících příčinách do nekonečna, chyběla by první účinkující příčina stejně jako poslední a jako prostřední, což je jasně nesprávné. Proto je třeba uznat nějakou účinkující příčinu první příčinou, a tu všichni nazývají Bohem.

Svrchovaná účinkující příčina se rozhodla působit ve světě a mezi lidmi, a to lidským způsobem. Úžasná pokora svaté Panny, projevující se při andělském zvěstování naprostým a bezvýhradným poddáním se Bohu a jeho vůli, byla odměněna a vytryskla závratným gejzírem nejčistších radostí a burácejícím plesáním, velebením a díkůvzdáním Bohu, jedinému Zdroji těchto milostí...

Nauč nás, Panno přesvatá, stejně horoucně chválit a velebit Boha za jeho neskonalé milosrdenství s námi! Kéž stejně oddaně, pokorně a věrně, ať v radostech či strastech života voláme společně s tebou: Velebí má duše Pána, a můj duch plesá v Bohu mém Spasiteli, že shlédl na svou nepatrnou služebnici!

Nauč nás, Maria, Příčino naší radosti, každým slovem, skutkem, postojem i utrpením oslavovat a chválit Boha navěky. Jedině tak budou naplněny propasti našich duší překypujícími radostmi z Boha, radostmi, které se nám zde v údolí stínů smrti stávají zálohou samotného ráje!

 

3. kterého jsi v Betlémě porodila

Říká se, že po stvoření světa velkým třeskem prošel vesmír mladou fází svých dějin. Na jejím konci byl už vesmír ve stáří deseti sekund a jeho teplota klesla na deset miliard stupňů. Bůh svěřil vesmír také v této fázi do správy a vlády oslaveného člověka, Panny Marie.

Nabízí se nám cesta, kterou se každý soudný člověk může analogicky dostat od přirozeného života k životu vyššímu, aby se mohl ještě víc těšit a radovat ze života. Ve věcech nacházíme něco, co může být a nebýt. Ukazuje se, že se něco rodí a hyne, takže to může být a nebýt. Je vyloučené, aby všechno, co je takové, bylo vždycky, protože co může nebýt, to také někdy není. Jestliže všechno může nebýt, tedy někdy skutečně nebylo nic. Pokud je to tak, pak ani nyní by nic nebylo, poněvadž co není, začíná být jenom díky tomu, co je. Kdyby nebylo žádné jsoucno, nebylo by možné, aby něco začalo být, což je jasný nesmysl. Tedy ne všechno jsoucno je možné, poněvadž musí být ve věcech něco nutného. Co je nutné, má příčinu své nutnosti odjinud, nebo nemá. Nedá se ale postupovat do nekonečna v nutném, které má příčinu své nutnosti, jako není možno jít do nekonečna v účinkujících příčinách. Musíme stanovit něco, co je nutné samo sebou a tedy nepotřebuje příčinu své nutnosti odjinud, nýbrž je to příčinou nutnosti pro ostatní, a tomu říkáme Bůh.

Celé toto nutné zapříčinění se však ve vesmíru neděje stranou člověka a někde v zákulisí, nýbrž v člověku a Bohu, který se narodil z Marie Panny. Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Slovo věčného Boha přijalo tvářnost jednoho z nás a přebývalo mezi námi. Vzalo na sebe obtíže, slabosti, utrpení a hříchy a svým nejvznešenějším dotykem to vše proměnilo v duchovní radost a ochotnou oběť.

Maria, Příčino všech těchto našich radostí! Jsi nejdokonalejší lidskou spolupracovnicí Boží na spáse světa! Jsi bezprostřední příčinou toho, že každou naši představitelnou radost přesahuje radost v Bohu, Spasiteli světa! Čím se ti odměníme? Jak ti poděkujeme? Jak se ti vůbec můžeme odvděčit za všechno?

Výhonek vzešel z kořene Jesse, aby vládl národům a celý svět, aby se k němu upínal. Tak byla uprostřed vesmíru požehnána nenápadná planeta Země, kde v ubohých jesličkách betlémských, chudičkými plenkami zabalené, svíráš ve své náruči Božské Děťátko. Celá tvá bytost, jeskyně, okolní příroda je prozářená úžasným jasem, neskonalou radostí zpěvů andělských sborů, jásajících ve slávě Bohu na výsostech a na zemi pokoj lidem dobré vůle!

Božské Děťátko, křehké a bezbranné, nevinné a odkázané na pomoc lidí dobré vůle, Dítko jasně zářící Světlo Pravdy a šířící teplo Boží Lásky do celého vesmíru, dávno vyhasínajícího a chladnoucího. Z růže kvítek vykvet nám, nám, narodil se... Náš Pán tam judském v Betlémě.

Tam se stal tento zázrak tělesně, skutečně. Jednou v dějinách lidstva a celého vesmíru, a to na věky. Avšak ve tvých přátelích, Maria, následujících tvého Syna Božího, se tento zázrak Boží lásky může duchovně opakovat.

Přimlouvej se za nás a veď nás, ať se s tvou pomocí zrodí Božské Dítko v našich ubohých duších, aby milost a láska Boží prostoupily, prozářily a přetvořily naše duše ve tvé přátele a spolupracovníky Boží na spáse světa.

 

4. kterého jsi v chrámě obětovala

Po dlouhých fázích počátečního vývoje se objevil vesmír jako svět, totiž na světle Božím, když vstoupil do fáze záření. Fotony převládaly ve vesmíru během éry záření, která prý trvala celý milión roků. Jenže co je milión roků proti věčnosti? A Maria je v nebi navěky korunovaná jako Královna všeho stvoření. To vše je nemyslitelné bez Boha, říká každému soudnému člověku sám rozum.

Další cesta lidského myšlení vedoucí od přirozeného života k vyššímu životu, se ubírá po stupních, které se shledávají ve věcech. Ve věcech se totiž nachází něco více dobré, pravdivé a ušlechtilé, a něco méně. Více a méně se říká o různém podle toho, jek se rozličně blíží něčemu, co je nejvíce. Jako teplejší je, co se blíží nejvíce teplému. Je tedy něco, co je nejpravdivější, nejlepší a nejušlechtilejší, a proto je to největší jsoucno. Co je nejvíce pravdivé, je největší jsoucno. Co se však největším nazývá v nějakém rodu, je příčinou všeho, co je toho rodu. jako oheň, který je nejvíce teplý, je příčinou všeho teplého. Je tedy něco, co je příčinou bytí a dobroty a jakékoli dokonalosti ve všech věcech, to nazýváme Bohem. To nám říká rozum, ale Boha je třeba si zamilovat nejen celou myslí, ale i celým srdcem.

Člověk milující Boha nade vše jako svatá Panna, člověk, který si uvědomuje, že vše co má, dostává z Boží ruky, je veden k pokorným a radostným díkům Dobrodinci za všechny dary. Tak vlastně sdílí tuto svou radost s Bohem. Tak opětuje Bohu toto dobrodiní tím, že vše, co má, obětuje Boží cti a slávě, i kdyby to mělo být to, co je mu nejdražší, jako je prvorozený syn. Takového hrdinství byl před Kristem schopen praotec Abrahám, který projevil ochotu obětovat Bohu svého jediného syna, ale Bůh jeho lidskou oběť nepřijal. Zato přijal oběť svaté Panny nazaretské, která přinesla Bohu nejen lidskou, ale i božskou oběť. Tak Maria obětovala víc, než Abrahám.

Nauč nás takové obětavosti, Matičko naše, která se zbytečně nenazýváš Bránou nebeskou! Nauč nás obětovat Dárci života a všech Božích statků naše pohodlí, ostych, nudu, prázdnotu i tíhu všedního dne. Nauč nás pro Boha trpělivě snášet každé příkoří, utrpení, nezdary, bídu, jež bývají tak často naším údělem na naší pouti světem.

Kéž při takové oběti našemu Bohu uhladíme své hrany, zdoláme svou prchlivost. Kéž přemůžeme svou pohodlnost a zakalíme svou změkčilost! Nauč nás jít cestou důvěry a nepřetržité odevzdanosti do vůle Boží. Nauč nás sypat drobnými každodenními obětmi kvítky na cestu Božskému Spasiteli a tak jej získávat láskou. Nauč nás vše obětovat a všeho se zříci pro spásu našich duší a pro jejich vnitřní růst a rozvoj, abychom byli zpětně zahrnuti přemírou Boží milosti a jejich proudy aby mohly přes naše duše protékat k jiným duším v celém světě.

 

5. kterého jsi v chrámě nalezla

Teprve po miliónech roků vydal prý živoucí vesmír ze sebe květy a plody, když vstoupil do své vývojové fáze látky. Dosavadní tři bouřlivé epochy vývoje vesmíru trvaly ve srovnání s celkovými dosavadními dějinami vesmíru prakticky jen okamžik. Na počátku éry hmoty se z nejmenších částic začaly vytvářet větší trvalejší útvary, atomy.

V éře látky převyšuje hustota látky ve vesmíru hustotu záření. Z lidského hlediska je však vesmír v průměru neobyčejně pustý.

Je to zvláštní pomyšlení, že navzdory nesmírným časovým intervalům, jež nás dělí od nejstarší éry dějin vesmíru, jsou všude kolem nás zkamenělí svědkové bouřlivé minulosti vesmíru. Maria však navěky kraluje i nad touto skrytou sférou vesmíru, a to vše jen díky Bohu.

Poslední cesta, po které každý soudný člověk analogicky dojde od přirozeného života k vyššímu životu, aby se z něho mohl ještě víc radovat, vychází z řízení věcí. Vidíme, že některé věci, které postrádají poznání, totiž přírodní tělesa, se pohybují k cíli. To je zřejmé z toho, že vždycky nebo velmi často se pohybují stejným způsobem a dosahují toho, co je nejlepší. Z toho je vidět, že ne náhodou, ale záměrně docházejí k cíli. Co však nemá poznání, směřuje k cíli, jedině když je řízeno někým poznávajícím a rozumějícím, jako šíp střelcem. Je tedy něco inteligentního, čím jsou všechny přírodní věci řízeny k cíli, a to je Bůh.

Jako Maria s Josefem usilovně hledali Ježíška, aby se přesvědčili, že musí být v domě svého Otce nebeského, tak i my máme vyhledávat a nalézat skryté poklady našich duší, jejich čistotu, odpuštění hříchů, obnovu Božího života v nás milostí posvěcující. Kde je nalezneme? U svatostánku našich chrámů, kde Ježíš sám neustále trůní pod způsobem chleba. Kde jinde je opora ve strastech světa? Kde jinde najdeme pokoj, jaký svět přes své vymoženosti dát nemůže? Kde jinde dosáhneme svátostného usmíření s Bohem, sami se sebou, s druhými lidmi a s celým vesmírem?

Z Nazareta přišli a do Nazareta se opět vraceli Ježíšek s Marií a Josefem. Léta tam žili prostý, tvrdý život tesařské rodiny, život všední, úmorný, jednotvárný, ve kterém ale čerpali nadpřirozenou sílu ze stálého spojení s vtěleným Bohem-člověkem. A Maria, jeho Matka, uchovávala všechna slova ve svém srdci...

Stala se nám vzorem vnitřního života, skrytého v Bohu, nejvznešenějšího a Bohu nejmilejšího. Tak nás Maria Panna, která našemu Otci nebeskému propůjčila tělesnou schránku pro jeho vezdejší život, učí radostnými tajemstvími růžence žít s Bohem, žít pro Boha a žít v Bohu, v jeho svaté přítomnosti, být s Bohem v co nejdůvěrnějším spojení, zpívat z celého srdce a radovat se v časech příznivých i ve zkouškách.

Učí nás tiché, ale hrdinské radosti v Bohu v okamžicích svátečních jako ve dnech jednotvárné všednosti. Stále nás učí při všech příležitostech odevzdávat se jeho svaté vůli oním věčně pokorným a půvabným způsobem, svým jedinečným: Fiat, Pane! Ať se mi stane podle slova tvého! Učí nás tedy tomuto duchovnímu základu vůbec. Učí nás smát se do života skrze slzy. Učí nás radostné oběti, bez které nelze dosáhnout vykoupení ani proměnění kohokoli z nás všech. Učí nás u svatostánku v domě Božím nalézat to, co je Otce nebeského, totiž jeho jediného Syna Božího, usmívajícího se na nás z Nejsvětější Svátosti.

Maria, uč nás stále vyhledávat a nalézat hluboký, vnitřní hlas z Boha, v Bohu a pro Boha, aby nám v něm vytryskl pramen vody k věčnému životu, k životu milostí a radostí nadpozemských! Otec T.

 

Sv.Tomáš Akvinský

Hymnus z večerních chval:

 

Ať zazní z obce věřící

jásavá píseň do oblak,

že nové slunce zářící

zahnalo zase bludů mrak.

 

Tomáš když svět spěl k večeru

rozlil poklady milosti,

naplněn dary z étheru

svatosti jako moudrosti.

 

Hle, z jeho zdrojů světelných

sálají proudy živých slov,

výklady, Pane, Písem tvých

a zásad pravdy ryzí kov.

 

Vrhá paprsky nauky

slavný čistotou života,

skví se divy a zázraky,

vnáší jen radost do světa.

 

Zněj chvála Otci i Synu

svatému Duchu se připoj,

pro Tomášovu zásluhu,

vřadí nás ve svých svatých voj. (Přel.br.Patrik K.)

 

Maria učí svatému přijímání

1. Příprava

Připravujeme se na příchod a přijetí Pána. Ale Ježíš přichází v Eucharistii. Jak přijímáme svátostného Krista? Musíme se učit od svaté Panny. Když přijala celého živého Boha do svého nitra, stačilo jí pouze jedno jediné svaté přijímání a byla navěky oslavena. Kolikrát jsme už přijali svátostného Krista a pořád podléháme porušenosti své přirozenosti a vázneme ve světě, že nám vládne spíše vládce světa, než jeho božský přemožitel?

Vlámský mystik bl.Jan Ruysbroeck uvádí, že chceme-li přijmout eucharistického Krista tak, aby to bylo pro Boha oslavou a naším požehnáním, tedy potřebujeme čtyři věci, jimiž se vyznačovala Maria, když počala našeho Pána:

1.čistotu, 2.poznání Boha, 3.pokoru, 4.svobodnou touhu.

1. Pokud jde o čistotu, od začátku svého početí byla Maria čistá ode všech hříchů a od veškeré náklonnosti ke hříchu, jak všednímu tak smrtelnému. Proto jí Boží posel, anděl Gabriel řekl: "Zdrávas, Maria, milosti plná, Pán s tebou." Co je plné milosti, to je čisté. Proto chceme-li být plní milosti a tedy přijmout patřičně našeho Pána, musíme být s Marií čistí.

Zkoumejme proto povahu svého svědomí. Když tam nalezneme něco, co se Pánu nelíbí, pak před Bohem a před knězem vyznejme své hříchy se zkroušeným srdcem. Co se nám zdá nejtěžší a nejošklivější, nejpotupnějším, tomu se nesnažme ani na okamžik uniknout, nýbrž to berme na sebe. Tak se máme očisťovat a budeme stále čistší. O jiných křehkostech, které jsou všední a běžné, a kterým se nikdo z nás nemůže vyhnout, mluvme stručně a bez obav.

Vyprošujme si však probuzení veliké, nadpřirozené lítosti a upřímné trpkosti nad všemi svými hříchy a upřímnou touhu konat vše dobré a vyvarovat se všech hříchů, všedních i smrtelných. Především ale mějme velikou víru a vroucí důvěru v Boha, neboť to jsou věci, které vedou k odpuštění hříchu, jak říká nejednou náš Pán: "Víra tvá tě uzdravila." A to je prvořadá věc: být čistý a s Marií přijmout našeho Pána.

Je třeba se vyvarovat zbytečně dlouhých zpovědí s množstvím slov, neboť by nás to zneklidňovalo a působilo nejistotu a úzkost. Když totiž říkáme ve zpovědi příliš mnoho zbytečných slov ohledně všedních hříchů, a chceme-li se omlouvat vlastními slovy a ospravedlňovat spíše vlastními skutky, než důvěrou v Boha, zůstaneme stále uzavřeni pro Boží osvícení a nepoučeni od Boha. A potom nedokážeme přesně rozlišovat mezi hříchem velkým a malým, těžkým a lehkým.

Pokud vynecháme něco, co jsme zvyklí vyznávat, můžeme z toho být rozrušeni a zarmouceni, jako by jste se svátostně neusmířili s Bohem, a snad ještě více. Pak by v našem svědomí zůstala úzkost. strach, přirozená sebeláska, zatímco tam má být víra, naděje a Boží láska.

2. Pravé poznání Boha je vyloučené bez čistého svědomí. Maria v tom převyšovala všechny tvory, kteří kdy byli, hned po svém Synu, který je samotná Moudrost Boží. Přesto ale když anděl zvěstoval Marii poselství, "ulekla se a uvažovala, co má ten pozdrav znamenat." Tu řekl anděl: "Neboj se, Maria, neboť jsi nalezla milost u Boha. Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího. Pán Bůh mu dá trůn jeho předka Davida, bude kralovat nad Jakubovým rodem navěky a jeho království nebude mít konce." Tu řekla Maria andělovi: "Jak se to stane? Vždyť muže nepoznávám?" (tj. zůstávám čistá) Anděl jí odpověděl: "Duch svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní! Proto také dítě bude nazváno svaté, syn Boží... Vždyť u Boha není nic nemožného." Když Maria vyslechla tato slova a dobře rozuměla, tu byla poučena od anděla a ještě více od Ducha svatého.

3. Maria pokorně řekla: "Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova!" Zatímco ji Bůh nejvýše povznesl, ona se co nejhlouběji ponížila. Tomu ji učila Boží moudrost. Povznesení obstojí pouze v poníženosti, což ukazuje nejlépe pád andělů. Co je vyššího než Boží Syn, a co je nižšího, než služebnice Boží a celého světa, jako byla Maria?

4. Maria svobodně odevzdala svou vůli do Božího úradku a řekla dále andělovi: "Ať se mi stane podle tvého slova." Když to Duch svatý slyšel, líbilo se to boží lásce natolik, že poslala do Mariina lůna Krista, jenž nás vysvobodil ze všech našich útrap.

Sledujme, jak jsme poučeni od Marie a od anděla, jak máme přijmout Božího Syna do své přirozenosti. Pak už přestaneme přijímat eucharistického Krista jako by byl jen něčím, stravovat ho v sobě a promarňovat jeho úžasnou přítomnost. Musíme ho přijmout jako Někoho, kdo je nám tak důvěrně blízký, že se nám sděluje ústy jako něžným polibkem. Dejme se od svého Božího Hosta strávit, abychom svítili jako živý svatostánek a hřáli jako Boží pohlazení. Dejme se strávit od Krista, aby nic lidského nebránilo uplatnění se jedinečného záměru, který má Bůh od věčnosti s každým z nás. Nechme ve svém srdci rozhořet požár lásky jako odpověď na záplavu Boží lásky plynoucí k nám v podobě tolika hřiven a darů, abychom tyto hřivny vůbec unesly k prospěchu sebe a druhých a ostatního tvorstva a k oslavě Boží. B.

 

Žízním

 

Ježíši, slyš vzlykot můj

křišťál hle z ran moku vytryskl. Klek, bych pil

přissál se, dlaň k boku přitiskl. Krev tvých žil

potokem proudíš, proud okem loudíš

otrokům sloužíš, s prorokem bloudíš

co o mně soudíš?

Klokotem vřeš, láskou mřeš,

Příval k nám těch toků vyústil, kletby smyl,

zatopil pekelnou sluj.

 

Jsi můj Bůh, umoř můj dluh

kořeny do duší zapustíš, kříž a hřeb,

proč jsme jen my hluší? odpustíš hřích zla vřed.

Po tobě toužím, po tobě žízním,

v hrobě se soužím, v hrobě se trýzním,

v porobě sloužím

jak robě v sirobě mdlím.

Zmořeným pot hustý osušíš, když jdou vpřed,

chopí pluh, ořou svůj luh.

 

Dej, přidej utrpení!

Hoře jed rozruší, vysuší vřídla běd

láska bol ohluší, naučí mřít a pnět.

Bez tebe strádám - tys druhý Adam

krev tvou pít žádám, věřím tvým ranám

k životu branám

do ran sám lij balzám nám,

láska tep rozbuší, vyztuží křídla v let,

lej, přilej, to nic není!

 

Hrůzou schnu, poslední sten,

jednou se nakloním naposled do hlubin,

předlouze napojím z opojných bolů vín,

poslední doušky, po nichž vše hoří

strhnou cíp roušky - mosty se boří,

pominou zkoušky.

Po hoři zahoří den,

smrtí se zapojím k vítězným bratřím svým,

zavýsknu: to není sen!                                          Br.Patrik Kužela OP

23.II.41

Zasvěcení Panně Marii

Čím dále a čím hlouběji se snažíme uvádět ve skutek slova našeho Pána "Otče náš... buď vůle tvá", tím jasněji poznáváme, jak jsme ještě stále daleko od Boha, jak nečistí jsme vůči němu, kolik věcí ještě nás od něho zdržuje. Věnujeme se mnoha věcem, zasvěcujeme své síly a schopnosti četným podnikům - a nakonec vidíme, jak zbytečná jsou mnohá z těch věcí a mnohý z těch podniků pro dosažení jednoho potřebného, vidíme, jak jsou to často leda okliky na cestě k Bohu. A tehdy litujeme a toužíme, abychom se již nikdy z přímé cesty nevyšinuli, t.j. abychom se nevzdálili od Krista Pána, který jediný je Cesta.

Co nebo kdo nás upevní na této cestě? Kudy se na ni nejjistěji dostaneme? Směr nám ráčil ukázat sám Kristus Pán. Podle slov Písma přišel Kristus na svět rád a ochotně, tedy jistě nešel k nám oklikou, ale nejkratší cestou. A ta cesta vedla skrze Marii. Není tedy ani pro nás rychlejší a jistější cesty k Bohu než skrze Marii Pannu. Je-li Kristus Pán cesta, přirovnali bychom jeho svatou Matku ke kolejnicím, které udržují vůz našeho života jaksi samočinně uprostřed na správné cestě - jen když kola naší vůle udržují neustále tentýž směr jako vůle Matky Boží, to znamená, chceme-li vždy a jenom to, co chce její svatá vůle ztotožněná s největší vůlí Boží. Rovněž řízení přenechme pevné ruce Panny moudré a Panny mocné - a tak nehrozí nebezpečí vyšinutí. A těchto výhod dosáhneme, zasvětíme-li se Panně Marii.

Již svatým křtem a biřmováním jsme se zasvětili Bohu navěky a neodvolatelně. Upsali jsme svou duši i tělo Bohu jako vlastní nejsvětější krví, když Syn Boží na Velký Pátek roztrhal na kříži podle svatého Pavla úpis ďáblův a zpečetil úpis nový. Ale kolikrát jsme se již chovali tak, jako by tohoto božského úpisu nebylo, nebo dokonce jsme jej zneplatnili těžkým hříchem! Nezbývá nám tedy než uznat, že v nadpřirozeném ohledu jsme stále a po celý život zůstaneme děti, nezkušené, neprozíravé a nestálé, a že potřebujeme Matku, její ochranu, její vedení a stálý dohled u přímluvu u Syna - a zvláště její stálý příklad. Velký ctitel Matky Boží svatý Bernard vyjadřuje krásně tento náš poměr dítěte k božské Matce takto:

"Jdeš-li za ní, nezbloudíš, prosíš-li ji, nezoufáš, mysli na ni, nechybíš. Když ona tě drží, neklesneš, když ona tě chrání, ty se nebojíš, když ona tě vede, nezemdlíš, když se přimlouvá, k cíli dorazíš." A jindy praví o Marii:

"Drží Syna, aby netrestal, drží ďábla, aby neškodil, drží ctnosti, aby neuprchly, drží zásluhy, aby nezhynuly, drží milosti, aby nezanikly."

Můžeme si přát něco lepšího, než se zcela svěřit a navždy patřit takové Matce? Matce stejně mocné jako dobré, stejně hrozné nepřátelům, jako něžné k svým věrným?

Mnohým způsobem se může křesťan zasvětit Panně Marii. Nic jiného nechce Bratrstvo posvátného růžence než uvádět do smýšlení a chtění matky Boží - rozjímáním svatých tajemství naší spásy. Ještě těsněji je připoután ke svaté Panně člen Třetího řádu, protože se snaží zapojit celou svou bytost do života z Pravdy, po vzoru svatého Dominika, miláčka Matky Boží. Než ona je tak veliká a tak vznešená, a my jsme tak slabí a často nevěrní, že jí nenáležíme nikdy dokonale. Využijeme tedy k upevnění svého dětinného poměru k nebeské Matce každé příležitosti, kterou nám nabízí milost Boží.

Br.Patrik Kužela OP (Růže dominikánská č.10. prosinec 1940)

 

Využijme letošní novoroční slavnosti MATKY BOŽÍ, PANNY MARIE, a zasvěťme se ochraně Bohorodičky, aby byl každý náš krok v roce 2000 provázen a veden naším prožívaným spojením se svatou Pannou. Další velká příležitost k obnově jednoty Božího lidu v našich srdcích, v našich rodinách a národech se nabízí 18.ledna, kdy oslavíme památku Panny Marie, Matky jednoty křesťanů! Jestli v nás někdo obnoví jednotu pro třetí tisíciletí, tedy to bude s Boží milostí jedině Matka Boží.

 

Bez názvu a označení data je zachován rukopis br.Patrika Kužely, obsahující náčrt duchovní básně k oslavě Matky Boží:

 

Maria krásná růže                            kolébá Ježíška

a vlahý vánek tiše                              šelestem svým jej hýčká

Pomáhá Matce                                 ptáče zpěvem celý den.

Spi dítě sladce                                   spinkej jen

 

Usměv tvůj sladký                             sladší je když sladce spíš

na hruď své Matky                            přivine hlavu, tvá to skrýš

Spi dítě sladce                                   spinkej jen.

 

Pomáhá matce ptáček zpěvem den co den

spi sladce děcko spinkej jen.

 

Bratru Patrikovi bylo jasné, že věrnost Bohu není ani pouhý "sen", ani tvoření "hraček", nýbrž věrnost DUCHU SVATÉMU pod ochranou Růžencové Královny. Pokrmem je EUCHARISTIE - HOSTIE. Jde o podstatné složky dominikánské duchovosti: jak a kde k nim Patrik přišel? Základy dostal doma, v moravsko-slovácké věřící rodině. Posila přišla od dominikánů v Uherském Brodě. Příprava na plnost? Juvenát u dominikánů v Praze: otcové Odilo Pospíšil a Albert Škrabal. Plnost bez hranic - noviciát a studium O.P. v Olomouci.

 

Brněnská akademie duchovního života podle ctih.Patrika Kužely

(Pozn.: Jde o skutečnou akademii, protože duchovní život ctih.Patrika Kužely OP tvoří jasně vyhraněný směr a opravdu vysokou školu duchovního života podle sv.Dominika, avšak i Patrikovo jedinečné, Bohu milé a Božímu dítěti prospěšné rozvinutí, a tento směr je podložen nejen dokonalým duchovním životem ctih.Patrika, ale i jeho hrdinskou mučednickou smrtí pro Krista. Jde o "Brněnskou" akademii, protože právě v Brně byla poprvé zveřejněna díky "Prvnímu sdružení bl.Hyacinta Maria Cormiera" v časopise ROSA MYSTICA, určeném pro dominikánské terciáře a přátele bl.Otce Cormiera, pro všechny Boží děti a pro celý svět.)

Úvod

"Národ je společenství mrtvých, živých a ještě nenarozených", říká básník Březina. Je tedy sice možné poznat člověka, když popíšeme podrobně jeho viditelný obraz a jeho vnější jednání v čase a prostoru, v němž žil. Ale je to poznání omezené, povrchní a neúplné. Neboť poznání celé pravdy značí také poznání příčin a podstat, závislostí a vztahů. A zavazuje člověka, aby je nejenom četl, nýbrž aby je také prožil.

Tyto řádky nechtějí podávat běžný životopis br.Patrika Kužely. Ten už je nastíněn v souboru dokumentů, shrnutých v knize "To není sen" (Rosice 1999 Gloria) a ve druhém díle "Bez hraček", který vychází v polovině ledna 2000. Zde se naopak všemožně vyhýbáme, abychom nezabíhali do úkolů takového životopisu. Snažíme se spíše odkrýt tajemné zdroje a spojitosti, z nichž vyrůstá každý jedinec v posvátném společenství s lidmi minulými, přítomnými a budoucími. je to vlastně společenství s celým stvořeným světem, s celým lidstvem a s celým národem. Tato přirozené společenství vyvrcholuje v nadpřirozeném řádu tajemným zapojením člověka-křesťana do společenství se všemi vykoupenými a spasenými. Vrcholí prožíváním tajemství "společenství svatých", které nás učí, že má smysl obětovat se za druhé lidi, z lásky k nim, a že také naopak má smysl dovolávat se Boží pomoci při utrpení našich bližních. Neboť my všichni jsme jedno tělo, tajemné Tělo Kristovo, bratři Ježíše Krista a děti nebeského Otce.

Proto zde nepodáváme život bratra Patrika tak, jak probíhal v těch letech, které mu Bůh dal prožít na této zemi. Sledujeme spíše, jak bratr Patrik pokračoval v životě přírody, lidstva, národa a Církve Ježíše Krista. Jak se stal obětí "tisíciletého boje mezi dvěma kulturami, mezi dvěma duchy, v sudetském prostoru", abychom užili slov samých Němců. (Odpadlý katolický kněz, profesor teologické fakulty v Praze a pak nacistický úředník, dr.Edvard Winter: Tausend Jahre des Geisteskampfes im Sudetenraum, 1940.)

Utrpení a smrt bratra Patrika nelze chápat jenom jako jeho soukromou záležitost. Padl v boji, jenž začal už před příchodem sv.Cyrila a Metoděje, ale hlavně po něm. V boji, v němž nešlo jenom o vyhlazení Slovanů a vůbec ne-Němců, nýbrž v boji dvou duchů, dvou světových názorů. Bratr Patrik byl zabit, protože hájil cyrilometodějské křesťanství proti germánskému pohanství.

Proto se snažíme najít a objasnit především hlavní rysy duchovní podoby bratra Patrika. Při pozorném zamyšlení v klidu, tichu a samotě, a po hlubším předběžné vzdělání o dějinách českého křesťanství pravděpodobně přestane tento obraz bratra Patrika působit dojmem roztříštěné podoby zahlédnuté v rozbitém zrcadle. A pokud jde o ostatek, svěřujeme pochopení těchto řádků pomoci samého bratra Patrika, o němž jeho spolubratr svědčí, že "dovedl být věrný a když mu někdo prokázal nějaké služby, nikdy mu to nezapomněl." J.M.Veselý OP (Pokračování)

 

Zprávy od přátel bl.Hyacinta M.Cormiera OP

K duchovnímu programu Prvního Sdružení přátel bl.Hyacinta Maria Cormiera OP v Brně patří

Dvanáct užitečných rad bl.Otce Cormiera OP

1. Je nutné, aby vaše úmysly byly čisté. To znamená vylučovat nejen úmysly nízké a pozemské, ale mezi úmysly pocházejícími od Boha, dávat přednost těm, které jsou prodchnuty láskou, královnou všech ctností.

2. Svůj duchovní hovor s Bohem, své rozjímání uzavírejte jen několika málo závěry, ale takovými, aby vám z nich svítilo světlo, tedy užitečnými a spolehlivými.

3. Když uvažujete a rozjímáte o Panně Marii, soustřeďte se především na důvěrný vztah jejího celého života k velikým tajemstvím lidského vykoupení. Pro tento vztah byla nazývána naší Spolu-Vykupitelkou. Z této účasti vyplývá její božská krása schopná nám učarovat, i její výsostná možnost nám pomáhat. Tyto jistoty nás vrhají ustavičně k jejím nohám. Je jisté, že naše prosby budou vyslyšeny.

4. Obnovte časem svůj křestní slib - případně vaše řeholní sliby - nebo cokoli jste kdy Bohu slíbili. Přitom se snažte vždy něco slíbit navíc, ne pouze početně, ale tak, aby z toho rostlo stále zářivější poznání vznešenosti Boží milosti ve vašem rozumu - a ve vaší vůli odvaha, nadšení a radost nad tím, že se tak můžete stále více blížit k Bohu.

5. Během svého pracovního dne posílejte často své srdce před svatostánek, aby se klanělo Bohu, který je uvnitř, velebilo Ho, děkovalo Mu a prosilo o odpuštění všech vin a o pomoc. Nebudete se nikdy vracet s prázdnou.

6. Uprostřed svých zaměstnání ovládejte svou duši pokojem a trpělivostí za každých okolností. Snažte se o to zvláště, když vyvstanou nedorozumění, protivenství, nezasloužená ponížení a podobně. Tímto způsobem můžete ze všech útrap vyzískat útěchyplný růst k většímu dobru.

7. Snažte se, abyste měli vždycky v zásobě hojnost tak zvaných "střelných modliteb", rozhodnuti jich použít v jakémkoli okamžiku podle okolností. Ale dvě nebo tři z nich si zamilujte a užívejte jich nejraději a často. Tak se stane, že je budete v duchu říkat téměř ustavičně, aniž si toho všimnete, tím ale nebudou méně milé Bohu, ani méně užitečné pro vás.

8. Těm povinnostem, které jsou pro vás nejobtížnější a nejtěžší - přesto však uložené vašimi předpisy a nebo rozhodnutím vašich představených - říkejte: "Přijďte, ano přiběhněte, abych vás mohl přitisknout na své srdce! Vy jste pro mne bratry a sestrami, mou radostí, mým štěstím, mou spásou a mou věčnou radostí!"

9. Vidíte-li projevy nedokonalostí, neodsuzujte je veřejně jízlivými a kousavými slovy, ani se nezžírejte uvnitř trpkými úvahami! Naopak, proste Boha, aby je odpustil, ale především se je snažte odčinit, usmířit - a to tak, že se budete snažit o dobrý příklad a zdvojnásobíte vaši horlivost ve snaze dělat tytéž věci dobře. Hlavně v případech, o kterých ví jen Bůh a které stojí více námahy.

10. Abyste dostali od Boha a Panny Marie ty milosti a pomoci, po nichž toužíte pro svou duši a pro to, co děláte dobrého, nechte se za vás modlit děti, jak doporučoval sv.František Xaverský. Jejich modlitby prodchnuté prostotou a nevinností, okouzlují Boží Srdce tak, že je nemůže nevyslyšet. Kolik dobrodiní bylo již dosaženo touto armádou malých prosebníků!

11. Uděláte-li něco dobrého, radujte se. Ale ještě více se pokořujte při myšlence, že vaší vinou možná toto dobro nebylo proniknuto takovou vírou, ani uskutečněno s takovým zapíráním sebe, jak by to bylo bývalo povinné, a tím jste si přivlastňovali čest, kterou jste vlastně kradli Bohu. Vaše příliš lidské nadšení, pohotovost a úvahy - zkrátka, vaše povolnost, ústupnost příliš lidskému chápání, které vás ještě ovládají, jsou vašimi spoluviníky při tomto vašem páchání škod Bohu a lidem.

12. Když se večer přiblíží hodina vašeho odpočinku, představte si, že vaše lůžko je vaše rakev, a prádlo je váš rubáš. Přijímat smrt jako trest, je spravedlivé, jako možnost uniknout hříchu. Je moudré a nejlépší přijmout ji jako lásku. S tímto vědomím třiktát polibte zemi. Pak usněte v pokoji...

Modlitba: Můj Bože a můj Spasiteli, myslím, že Tě miluji upřímně. Ale tato láska není nic při srovnání s tím, co bych měl dělat, abych tě "miloval", a abys byl "milován". Pane Ježíši, pro své Svaté Srdce, nauč mě konečně, abych ve všech skutcích svého života, tak početných, tak rozličných, viděl důvod milovat Tě stále víc, až do mého posledního dechu. Pak to bude vzdech lásky, lásky kajícné, lásky důvěřující, lásky vděčné, ale především lásky, která je předehrou lásky a radosti NEBE. S pomocí Panny Marie a Josefa, vyjdi ze mne tedy, ty požehnaný vzdechu... vyjdi. Je konec: země přestává pro mne být, patřím do blažené věčnosti, a mám Tě, miluji Tě, velebím Tě provždycky, s Marií, s anděly a se svatými - Tebe, jenž máš všechno, jenž jsi všechno, ale jenž jsi především Láska. Staň se to - Staň se...

 

Otec Hyacint Maria Cormier vyprosil zázračné uzdravení Otci J.M.Veselému OP r.1955 ze smrtelné otravy krve v internačním středisku v Želivě.

 

Přátelé bl.Otce Cormiera v Brně se scházejí pravidelně každé úterý k modlitbám:

- za Církev svatou, aby ji Bůh chránil a posvěcoval svou milostí,

- za Svatého Otce Jana Pavla II. a našeho biskupa Vojtěcha, aby jim Bůh dal pevné zdraví a hojnost darů Ducha svatého,

- za zachování a obnovu české provincie OP a rozvoj dominikánského řádu zvláště v Brně,

- za všechny nemocné, strádající a trpící, aby se jim dostalo útěchy a účinné pomoci,

- za naše První Sdružení přátel bl.Otce Cormiera a všechna společenství, abychom se stali obětí Bohu milou,

- za tiskárnu OLPRINT a všechny účastníky tohoto Božího díla,

- na přímluvu bl.Otce Cormiera prosíme Boha, aby povýšil svého věrného a obětavého služebníka bratra Patrika Kuželu OP na oltář jako blahoslaveného.

Modlete se s námi zvláště v úterý a v sobotu.

Kdykoli se modlíme k Bohu o pomoc v těžkostech, za uzdravení a podobně, užívejme k tomu následující formulaci, při níž se obracíme k Bohu zvláště prostřednictvím bl.Hyacinta Maria Cormiera, kterou doporučuje Otec Ambrož Svatoš OP: Pro zásluhy blah.Otce Cormiera,

věrného služebníka Nejsv.Trojice,

oddaného ctitele Panny Marie,

horlivého syna svatého Otce Dominika

a bratra všech svatých a nás všech,

prosíme Boha o uzdravení a pod...

pro bratra - sestru.....

_____________________________________________________________

Nové knihy: "Kde by se vzalo to dobro?" ptá se Mons.Jiří Mikulášek v drobné knížce, kterou vydalo nakl.Cesta. Knížka je malá formátem, ale strhující prostým a přímým pohledem dítěte, které se umí divit krásám světa, za kterými se zjevuje neskonale průzračná Krása Boží. Má lehkost vtipu a svěží optimismus, jakého je v dnešních časech a shonu tolik

zapotřebí.

_____________________________________________________________

V polovině ledna 2000 vyjde druhý díl dokladů ctihodného br.Patrika Kužely OP, mučedníka z Osvětimi. Druhý díl vychází pod názvem "Bez hraček", což je výrok samotného br.Patrika. Přináší mimo jiné nově objevené vězeňské motáky s vlastnoručně psanými Patrikovými básněmi, dále Patrikovy překlady hymnů k poctě Matky Boží a svatých a k různým dobám liturgie hodin, všechny podány s průběžně podaným latinským originálem. Konečně obsahuje předepsané NIHIL OBSTAT, platné pro oba díly dokladů, a také oficiální prohlášení promotora OP pro blahořečení a svatořečení, Otce Ambrože Svatoše OP.

_____________________________________________________________

Kniha "Jaký je tvůj osud" od Otce Tomáše Bahounka OP, s patřičným NIHIL OBSTAT, kterou vydalo Sdružení přátel bl.Otce Cormiera OP v Brně pro potřeby III.Řádu OP a osvěty zejména mezi mládeží je pro zájemce ještě k dispozici. V kostele sv.Michala Brno, Dominikánská.

_____________________________________________________________

Zprávy: Dne 1.12.1999 uvedl Otec Albert Beneš OP v přednáškové síni na Petrově v Brně přednášku o Otci Methodu Habáňovi OP. Přednášková síň byla obsazená jen asi z poloviny, ke škodě brněnské kulturní veřejnosti. Jinak by se dozvěděli velmi zajímavá fakta o tom, jak příkladně a statečně se choval Otec Habáň za komunismu. Přednáška by měla být publikována, aby bylo i historikům více známo o katolickém odboji, jaký neohroženě vedl tento "stařec Matatiáš", s nímž se Otec Habáň sám tak rád ztotožňoval zejména v posledních létech svého života. Pokusíme se získat přednášku Otce Alberta k otištění v ROSA MYSTICA.

_____________________________________________________________

Ve dnech 9.-11.12.1999 proběhlo v kapli P.Marie bolestné u sv.Michala v Brně třídenní duchovní cvičení terciářů pod vedením Otce Tomáše se zaměřením na téma "Radostně do III.tisíciletí!" Nevšedně bylo spojeno rozjímání výjevů z knihy Zjevení podle podání iluminátora "Bamberské apokalypsy" z přelomu 1.a 2.tisíciletí s odhalením radostných motivů, s rozjímáním tajemství modlitby svatého růžence.

_____________________________________________________________

Dne 30.11.1999 prožíval Otec Gabriel Souček OP, působící v Lanškrouně, jubileum "50 let slavných slibů". Dne 17.12.1999 slavil "50 let kněžského svěcení". Otec Tomáš Bahounek OP sloužil slavnou mši svatou u sv.Michala v Brně, při níž společně s brněnskými terciáři a ostatními Božími dětmi děkovali Bohu za toto padesátileté požehnané působení Otce Gabriela a vyprošovali mu hojnost dalších milostí.

_____________________________________________________________

Na svátek sv.Tomáše Akvinského, 28.1.2000, přistoupí některé z Božích dětí v kostele sv.Michala v Brně k časným slibům anebo mezi čekatele na členství ve III.Řádu sv.Dominika. Modleme se za ně a za další povolání.

____________________________________________________________

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

TOPlist