DUBEN 2000

 

________________________________________________________________________________

 

Ročník VI.                                                                           duben 2000

________________________________________________________________________________

Obsah: Sv.Vincenc, J.T.,Radostně do III.tisíciletí, sv.Anežka OP, T.B.,Eucharistická obnova světa, Po svätom prijímaní, B.,Maria učí sv.přijímání, Sv.Kateřina Sienská, J.V.,Brněnská Akademie duch.života ctih.Patrika Kužely, Dní sypký suchopár, Ed. Hrob.____________________________________________________________

Sv.Vincenc Ferrerský (5.duben)

 

Velký Vincenci v nebi nové světlo

rozptyl a zažeň stíny noci temné,

by nám všem z hrdla hejno písní vzlétlo

a verše jemné.

Z benátských končin hvězda tvá se leskne,

tvé jméno rodnou Valencii zdobí,

jsi perla Řádu, jaká zřídka bleskne,

výkvět své doby.

Tvé slovo břitké cestu víře klestí,

Mauři i židé Nová Zákon přijmou,

v proud vody křestní vejdou k svému štěstí

s myslí dětinnou.

Bezpočtu divů v četných zemích svědčí

o množství zásluh horlivý ty reku,

že lze tě srovnat s největšími světci

předchozích věků.

Zlé duchy zmáháš hatíš jejich zmatky,

všem hojíš rány smutným tišíš stesky,

zesnulé často povoláváš zpátky

na slunné stezky.

Po plodném žití, kde ti trny rostou

k nadvězdné říši, k nebeskému dvoru

dychtivě stoupáš vítán věčnou poctou

od zemských pólů.

Buď Otci, Synu, Duchu obou stejná

chvála a sláva, čest a věčná vláda,

před jehož božstvím šik andělských sborů

na tváře padá. Amen.

(Hymnus z ranních chval přel.br.Patrik Kužela)

 

Radostně do třetího tisíciletí

6.Otče náš, mocný i bezmocný

Pětiletý sv.Tomáš Akvinský se ptal v klášteře, kde byl na vychování: Kdo je Bůh ?, ale opat nebyl schopen odpovědět. Proto vstoupil do řádu sv.Dominika, protože právě tam byl volán odhalit pravdu Boží. Když se mě někdo zeptá "Kdo je Bůh?, odpovídám, že Bůh je ten, který se raduje z lásky. A protože Bůh má radost z lásky, tedy všemohoucí Bůh všemožně pomáhá lásce zvítězit. Bůh však je nejen moc, která dovrší naši lásku, nýbrž je zároveň také bezmoc lásky. A tak se Bůh z lásky k nám stává i bezmocný. Hned se ale ozývá námitka: "To, že Bůh je všemohoucí, velmoc lásky a pomáhá lásce zvítězit, je jasné. Tak je to i v katechismu. ALE TO, že by Bůh byl také BEZMOCNÝ, to asi nebude katolické." Na lze odpovědět: Je to svrchovaně katolické. Ukazuje to třeba podobenství "o ztraceném synu". V tomto překrásném podobenství nám Ježíš přináší poselství o bezmocném otci.

Tak se ocitáme u hlavního námětu: BEZMOC VŠEMOHOUCÍHO OTCE. Nejprve bychom se tedy měli pokusit porozumět bezmoci Boha, bezmoci lásky. Později promyslíme všemohoucnost Boží, tozn. velmoc lásky. Teprve, až vyznáme současně obojí: Bůh je velmoc i bezmoc lásky, dostaneme podobu toho Boha, kterého nám zvěstoval Pán Ježíš.

Především sledujme podobenství "o ztraceném synu". Je to vlastně podobenství o bezmocném otci. OTEC, který se objevuje v tomto podobenství, je bezmocný, protože miluje.

Jestli se někde vyskytuje neautoritativní otec, který dětem "dovoluje", pak je to právě v tomto podobenství "o ztraceném synu". Bůh Otec - a otec tohoto podobenství odkazuje na Boha - se nespokojuje s užívacím právem, ale přiděluje svému mladšímu synovi na jeho žádost dědictví, ačkoli ví, co z toho vzejde. Bere však svého syna vážně. Nechává svého syna jednat, protože respektuje jeho svobodu. Nenechává svého syna - ačkoli by k tomu měl i moc - přivést zpátky domů ani policií, ani dobrými přáteli, když jeho synu hrozí, že ve městě zahyne. PŘITOM však tento otec trpí, protože jeho láska není opětována - jako vždy trpí láska, pokud není opětována. To víme všichni ze zkušenosti.

Snad je mezi vámi někdo, kdo je schopen pochopit bolest tohoto otce. Vždyť dlouhá léta jste dělali pro své dítě všechno, nebáli jste se námahy, neskrblili jste časem ani penězi či láskou, aby vaše dítě dobře vyrostlo. Aby se mohlo učit, studovat - a najednou se k vám dítě obrací zády, odstěhuje se, odtrhne se: možná kvůli drogám, snad kvůli partě - a vy jste docela bezmocní. Zlomí vám to skoro srdce, protože milujete své dítě, a když to dítě nechce samo zpět, nemůžete nic dělat. TO JE BEZMOC LÁSKY. Přirozeně můžete v jednotlivých případech své dítě vyhrožováním a vydíráním zadržet doma nebo je násilím přivést nazpět - jenže pak jste ztratili dítě, protože láska potřebuje svobodu.

A protože otec v podobenství svého syna miluje, tedy je bezmocný. nezbývá mu nic jiného, než odcházejícího syna, který se ztrácí v cizině, provázet se srdcem planoucím láskou - to srdce stojí už připraveno, když se syn po ztroskotání vrací domů. Otec mu spěchá naproti, padá kolem krku, líbá ho, dokonce přerušuje jeho vyznání víry - a velkolepě slaví jeho návrat domů. Tak i náš Otec nebeský vítězí nad naší uchváceností světem nikoli jako dobyvatel našeho srdce, nýbrž právě bezmocí své lásky.

Když jsme si z podobenství "o marnotratném synu" připomenuli, že náš Bůh je nejen mocný, ale bezmocný, všimněme si ještě druhé stránky věci. Návratem ztraceného syna do otcovského domu ještě všechno nekončí. Pohnutý je závěr příběhu: Otec riskuje, že díky své lásce nyní ztratí staršího syna (Lk,15, 25-31).

Starší syn přichází z práce domů, vidí slavnost a závidí, vyčítá otci: takovou slavnost jsi pro mne nikdy nepřipravil, a přitom jsem ti vždy věrně sloužil. A nyní přichází domů tvůj mladší syn, ničema, a ty děláš slavnost. A jak byl otec bezmocný, když ve své lásce nemohl zabránit mladšímu synovi v jeho odchodu do světa, tak je nyní znovu bezmocný. Chce to dát staršímu synovi najevo: mám tě přece rád, všechno, co je mé, je také tvé. Pojď dovnitř, pobav se s námi! Podej ruku svému bratru. Vůči staršímu synovi je otec rovněž bezmocný, dokud starší syn sám nepochopí: Mám to ale skvělého otce, který mne také miluje naprosto bezvýhradně. Půjdu tedy dovnitř a podám svému bratru ruku. Nevíme, jestli to udělal. To, co vidíme na konci tohoto podobenství je zase naprostá bezmocnost otce, který miluje. Vždyť by stačilo kývnout na dva služebníky a starší syn by byl násilím zakrátko přiveden - ALE POTOM BY OTEC SYNA NAVŽDY ZTRATIL. Láska však respektuje svobodu druhého, avšak trpí, když není opětována.

Ježíš nás propouští na konci podobenství s obrazem bezmocného otce, který stojí venku v temnotě a nemá nic než svou lásku - a zároveň s obrazem staršího syna, u něhož je také všechno otevřené. Bůh, jak se objevuje v tomto podobenství, je otec, který MILUJE, a PROTO JE NAPROSTO BEZMOCNÝ, pokud jeho synové sami neodpoví na jeho lásku dobrovolně. TO JE TO NESLÝCHANÉ: Bůh suverénní Pán nebe a země, žebrá o lásku, a všemohoucí Bůh je úplně bezmocný, když Jeho lásku neopětujeme. Bůh nám dal svobodu, abychom se vzájemně milovali a milovali také Jeho - ALE když nechceme, nechce Bůh nic dělat, protože nechce měnit své dílo - nás - svobodné tvory - odmítá znásilňovat naši svobodu. To je otřesná bezmoc lásky Boží. Ale Bůh je nejen bezmoc lásky, ale také velmoc lásky. A tady se teprve přitom se ukáže rozdíl mezi námi a Bohem. (J.T., pokr.)

Svatá Anežka OP (svátek 20.dubna)

Hymnus z I.večerních chval

Panně Anežce sláva buď,

dnes radostí se nám dme hruď,

nuž kvůli ní se radujme,

Snoubenci panen děkujme.

V devíti letech pohrdá

světem a hned se Bohu dá,

jen nebe znát si duch žádá

a s tělem přísně nakládá.

Nadlidská síla pomáhá

na útěk zahnat vždy vraha,

oplývá božskou milostí,

sbor nebešťanů pohostí.

Ježíška hýčká v náručí,

útěcha trýzeň přehluší,

nebeský chléb, ten skvost ryzí

andělská ruka nabízí.

Prosíme Tvůrce všech věcí

dej radost věčnou bez mezí,

ať na Anežčin ženich hlas

na věčnou slávu pozve nás.

Zpívejme Pánu, chválu, čest,

jenž smrti práva ukončil,

kdo slávy hoden jest,

toho královským věncem ověnčil. Amen.

Hymnus z ranních chval

Radostný velký nastal den,

Beránek k svatbě připraven,

Ovečka vstříc se ubírá,

Ženich svou náruč rozvírá.

Andělské tóny se linou,

když s jásající družinou,

blažená Panna panně vstříc

jde, družce Beránka žhne líc.

Zázraky různé ji zdobí

a divy divné podoby,

zahání všechny choroby,

ba volá též ze záhrobí.

Když Kateřina koná pouť

ke hrobu něžné Anežky,

bělostné many déšť těžký

chce svatost obou vystihnout.

Prosíme Tvůrce všech věcí

dej radost věčnou bez mezí,

ať na Anežčin ženich hlas

na věčnou slávu pozve nás.

Zpívejme Pánu, chválu, čest,

jenž smrti práva ukončil,

kdo slávy hoden jest,

toho královským věncem ověnčil. Amen.

(Přel.Patrik Kužela)

Eucharistická obnova světa

Spolupráce v mikrokosmu

Kristus je věčným praobrazem světa uvnitř nás i kolem nás. Všechna krása mikrokosmu v srdci každého člověka, celá podivuhodná kompozice uložená v genetickém kódu, přijatém od předků v úžasné a jedinečné kombinaci spirály DNA, hravé náklonnosti dítěte, bouřlivý činorodý vzmach mládí, toužícího zasvětit se něčemu a především někomu, průbojná energie muže směřující k uplatnění ve skvělých výkonech, obětavá odevzdanost ženy trpně podporujícího muže, zjasněný klid zkušeného starce. Neúnavné bádavé hloubání učence stejně jako strohý zápas dělníka s těžko ovládanými silami. Tiché a chladné počtářství národohospodáře zrovna tak jako hudba pulsující intuice uchvacující přes obrazotvornost všechny záhyby jeho nitra.

Všechna velkolepá harmonie dílčích světů a vesmírů uchvacující člověka naslouchajícího na březích kosmického oceánu hlasu v proudu kosmické fugy. Práce na naší milé modré planetě, která je naším jediným domovem. Místo mezi příliš horkou Venuší a příliš studeným Marsem bylo vybráno za nejvýše vhodné právě pro otevření vstupu do nebe.

Celé je to všechno úžasně rozmanitý odraz jednoty v Kristu. Kristus, věčně dokonalá jednota mikrokosmu ve vnitřním životním prostředí v srdci člověka a makrokosmu, do něhož je člověk ponořen, a z něhož přímo zahlédá jenom přilehlý břeh časoprostoru vesmírného oceánu. Dalekohledem nedohledný kosmos, který je kolem nás, je celý uvnitř v každém z nás, a je rovněž neobsáhnutelný okulárem mikroskopu. Když Bůh stvořil anděly jako ryze duchové, inteligentní tvory, a další tvorstvo jako bytosti bez nesmrtelné duše, a člověka stvořil jako tvora s tělem spojeným s nesmrtelnou duší, tedy člověk tvoří přirozený most mezi ryze duchovní sférou andělskou a ryze tělesnou oblastí tvorstva.

Jaký cíl zde může mít člověk, než pomocí práce nesmrtelné lidské duše stále více k sobě povznést, sobě připodobnit, a v sobě sjednotit mikrokosmos ve svém srdci, sahající až do spirálovitě se stáčejících vlásečnic molekul DNA, až do atomárních a subatomárních kořenů vnitřního životního prostředí, s makrokosmickým oceánem rozlévajícím prostorem a časem ve všech rozměrech do stále větších dálek. Jaký cíl zde může mít člověk, než podávat jednu ruku andělům a druhou ruku ostatnímu tvorstvu?

Takový pracovní program má Kristus Pantokrator, který se zde v pozemských poměrech sklání k člověku, přijímá lidské tělo z Marie Panny za vlastní, aby z lidského srdce ovládal veškerý kosmos. Lidská duše má přizpůsobit své vnitřní prostředí Kristovu obrazu, aby tak mohla v něm být obnovena původní dokonalost životního prostředí. Jedině tak se v mikrokosmu lidského srdce otevírají všechny průduchy pro vanutí Ducha svatého a ustavení se Božského prostředí nebeského Hosta. Jedině tak se může dokonale sjednotit náš mikrokosmos s okolním makrokosmem.

Veškerá kulturní tvorba obrácená navenek vyrůstá z kořenů v mikrokosmu lidského srdce. Každé kultivující působení musí být zakořeněno v naší vnitřní spolupráci s Boží milostí na proměně mikrokosmu. Jakákoli vnitřní spolupráce s Bohem musí ústit do vnější práci pravé kultury, která opětovně vrcholí v posvěcení celého lidstva. Křesťanská víra se může stát dějinnou a tvůrčí silou v dějinách jenom na základě kultury a v ní. Víra, která se nestane kulturou není naplno přijata. (Christ.laici,44)

Zdrojem každého jednotlivého úkonu spolupráce s Bohem je spolupráce s Bohem na posvěcení celého mikrokosmu uvnitř člověka.

Jakékoli působení navenek - a třeba i to největší a nejvznešenější - bez tohoto posvěcení jeho původce je neživotné, "jenom dunící kov a zvučící zvon" (1 Kor 13,1). Veškerý užitek, který takové jalové působení přináší, vázne ve hmotě. Dost možná, že tělesně sice něco světu přibývá, ale duchovně vadne.

Dílo, jež není vytvořeno posvěcenýma rukama, je jako mrtvě narozené dítě. Také ono postrádá duchovní duši.

A co život, dokonalý život, život nezvratně dokonalý, život svatosti? Obsahem tohoto života svatosti je plný projev eucharistického Krista. Jedině Kristus je "věčný život". Jeho uplatnění a plný rozvoj v lidském těle pro celý kosmos je tedy pravým životem vnějšího projevu, opravdovou vnitřní spoluprácí s Bohem na proměně mikrokosmu v srdci každého člověka, aby se stal skutečným prostředím vnitřního života Nejsvětější Trojice.

Zde jsou dva důležité základy:

Kristus jako odvěký pravzor jednoty všeho úsilí v mikrokosmu především vyžaduje, aby také každý jednotlivec vytvářel originální obraz této jednoty.

Kristus jako všemocně působící Bůh, utajený pod způsobem chleba v Eucharistii, chce, aby naše působení podle Jeho vzoru spojovalo v sobě svrchovanou sílu s nejponíženější pokorou.

Člověk je stvořen jako Boží obraz k Boží podobě. Vlivem hříchu se tento původní Boží obraz vytratil z lidské přirozenosti, ale nezaniklo zaměření člověka k Boží podobě. Člověk hledá Boží tvář, ale není schopen se sám povznést k opravdu ryzí Kráse, čisté Pravdě, svrchovanému Dobru a nejvyšší Lásce, nýbrž jen k jejich zlomkům a rozmazaným tvarům. Hříšný stav se projevuje tím, že člověk je docela vystaven nahodilým podnětům, které ho odvádějí od správné cesty. Hned ho uchvacují obrazy světa vtiskující se do jeho smyslů, hned se stává hříčkou vlastních scestných úchylek, hned podléhá iluzi krásy, na jejímž konci se však zděsí ďábelského šklebu. Hříchem se rázem ruší podstatné, duchovní spojení mezi mikrokosmem v srdci člověka a makrokosmem kolem něho, protože v životním prostředí uvnitř člověka se ruší posvěcující vliv božského prostředí, jaké vyznačuje život Nejsvětější Trojice. Neosvícené lidské pokusy o nalezení Boží podoby a o navázání spojení mezi mikrokosmem v lidském srdci a makrokosmem v okolním vesmíru, jako stavba babylonské věže či kosmický program 20.století, vedou ke stále většímu a rozsáhlejšímu dovršení případných, lidských podmínek roztržky mezi Bohem a člověkem, mezi lidským mikrokosmem a okolním makrokosmem.

Mikrokosmos v srdci člověka postrádá pravou jednotu, jakou mu nemůže dát žádná lidská síla ani síla vynálezů vylákaných člověkem na Božím stvoření. Chybí v něm zákon, který by všechno ovládal, aniž by to křečovitě poutal. Místo Boží vůle zde stále víc a více vládne chaos četných smyslovým dojmů a emocí.

Kristus je však věčná jednota. V jeho povaze se prostota mluvy s hloubkou a vzletností myšlenek a všechna vnitřní hnutí jsou vzájemně vyvážena v neporušené jednotě.

V evangeliu je jeví jako věrný Syn svého Otce, v němž má různost a mnohost stvoření svůj jednotný zdroj, svou jednotnou sílu a svůj jednotný cíl.

Proto Kristus, který přebývá eucharisticky v člověku, pracuje jedině k tomu jedinému cíli, aby jednotně vládl v jeho životě. Taková jednotná vláda je však svatou vůlí Boží. Této vůli se musí podrobit každé Boží dítě zachováváním všeho, co mu ukládá řád vlastní jeho přirozenosti. Řád v lidské přirozenosti je shodný s řádem Božím. Původcem tohoto řádu je Bůh, který jej vtiskl při stvoření do přirozenosti. A je také shodný se vším, co Bůh ukládá člověku v Desateru a v příkazech Církve, aby jej lépe vedly plněním přirozeného řádu až k jeho nadpřirozenému původci.

Kristus "se v podobě člověka ponížil , v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži" (Flp 2,8). Tak označuje svatý Pavel nejhlubší Kristovu podstatu a jeho následování.

Když se modlíš Buď vůle Tvá, tedy tím nejen osobně přijímáš Boha, ale také prosíš, abys jej takto přijímal do svého vnitřního prostředí a Bůh aby přijal toto pozvání a sklonil se právě do tohoto mikrokosmu a celý jen požehnaně vyplnil svým božským prostředím. Tak Bůh získává ve tvém srdci pevný bod, z něhož může pohnout celým světem. Neučiní to však bez tvého dobrovolného a svobodného souhlasu, protože respektuje svobodu, kterou tě Bůh vybavil. Brána do tvého srdce se dá otevřít jedině zevnitř. Když se však odhodláš a rozhodně se otevřeš Boží milosti, tedy dopřeješ tomu, který stvořil svět a přece zde nemá, kde by hlavu složil, příbytek, odkud může řídit svou božskou vůlí celý vesmír.

Ovšem míra, v jaké kdo otevírá Božímu Hostu vstup do svého mikrokosmu, se liší. Je vnuknutím Boží milosti, když se někdo odhodlá vůbec otevřít bránu mikrokosmu ve svém srdci, ale vyžaduje to ještě další milost, o které je třeba neustále prosit, aby se touto milostí pomáhající dotáhla původní inspirace do důsledků, a vstupy do mikrokosmu aby se co nejvíce uvolnily. Kdo otevře jenom na špehýrku, k tomu zalétne jen paprsek Boží Pravdy, ale kdo otevře dokořán, ten bude zaplaven světlem Boží Pravdy jako Maria, Sluncem oděná.

Znakem pravého spolupracovníka Božího, který se soustavně živí andělským pokrmem a posiluje ze stolu Páně, je tedy zápas o dovršení Božího díla, započatého s Boží milostí ve křtu svatém. Tato práce na otevírání vstupu a průchodu v mikrokosmu lidského srdce se vyznačuje stálou ochotou a pohotovostí k oběti. Kdo v sobě nosí Krista, musí se nutně živit stejným pokrmem, jakým se živí Kristus: "Můj pokrm je, abych činil vůli toho, který mně poslal." (Jan 4,34)

Svrchovaná moc je spojena s krajní pokorou. V tom se projevuje právě osobní zvláštnost eucharistického Krista.

Během jeho pozemské pouti "z něho vycházela moc a uzdravovala všechny." (Lk 6,19)

Ještě působivější byla toto moc, když na kříži jeho božství docela ustoupilo do pozadí, takže se jeho zázračná moc očividně přestala projevovat v lidském prostředí. Třebaže byl Kristus potupně a útrpným způsobem vybízen, aby sestoupil s kříže a zázračně se zachránil před utrpením a smrtí, nedopustil její projev ve svůj prospěch. Avšak právě tehdy učinil Kristus z lidského těla jediný svůj prostředek, jímž vytvořil umělecké dílo vrcholné krásy. Omezil své výrazové prostředky na tělo, zbavené navíc schopnosti pohybu, a s těmito krajně omezenými prostředky přemohl celý svět. Tehdy učinil z mikrokosmu svého lidského srdce první nezničitelný zárodek milostí proměněného celého lidstva a celého vesmíru. Tehdy nás Kristus spasil.

V největší míře se však projevuje Kristova svrchovaná moc ve spojení chlebem a vínem, s všední neživou věcí, potřebnou člověku k přežití a k přirozenému růstu. V Eucharistii je Kristus nejen vtělený, ukřižovaný, ale i vzkříšený a oslavený. Kristova moc tu vrcholí. V nepřehledných zástupech lidí nacházejících se nejen v prostoru okolního světa, ale i ve všech dobách, se uplatňují výsledky a plody spásy k posvěcení a proměně těch, kdo se zcela bez svého přičinění stali ve křtu Božími dětmi s dospělé spolupracovníky Boží. Kde Kristus působí nejskrytěji, tam působí také nejmocněji.

Odtud vyplývá i osobní zvláštnost eucharisticky oživovaného mikrokosmu v srdci každého Božího přítele. Z jeho života a růstu znovu vyzařuje eucharistický Kristus. To je nejvyšší cíl mikrokosmu v lidském srdci, cíl moci, ale také cíl pokory Božího spolupracovníka.

Nejvyšší cíl moci Božího spolupracovníka vyplývá z toho, že znakem křesťana účinně se posilujícího ze stolu Páně není, aby jen spínal ruce v modlitbě a upínal se k rozjímání, a práci přenechával Bohu. Naopak, rozhodně a pohotově zasahuje, směle proniká kupředu a vytrvale se snaží s Boží milostí o sebepřekonání a povznesení.

Takový je eucharistický ráz mikrokosmu v srdci pravého Božího přítele. Pro něho není žádná překážka nepřekonatelná, není zde žádná přestávka ani krize v růstu, ale všechno mu pomáhá k zdokonalení, které však není nikdy dovršené ani ukončené. Jako je Bůh nekonečný, tak je i Boží vůle nekonečná ve svém rozpětí v prostoru i v čase.

Nejvyšší cíl pokory Božího spolupracovníka jasně vyniká z toho, že člověk podle Božího příkazu napodobuje Boha: "Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš Otec nebeský." (Mt 5, 48). Jako věčný Bůh působí všechno ve světě a přesto zůstává skrytý, jako eucharistický Kristus řídí a posiluje veškerý život lidského ducha, a přesto zůstává skrytý, tak i znakem Božího přítele účinně se posilujícího z Eucharistie je umenšování. Tak se ten, kdo pozdvihuje a přijímá eucharistického Krista má víc a více ztrácet před úžasnou velebností toho, který se sklání k člověku, takže se mu sám dává za pokrm a nápoj, až se znicotňuje ve svých smyslům dostupných způsobech. Není záležitostí Božího přítele, aby si svou prací na sobě dělal sám reklamu. Podobá se semenu, které má zaniknout, aby ze sebe vydalo rostlinu, květy a plody. Jako Kristus oživil svým dílem vrcholícím smrtí na kříži celý vyhasínající a ochládající vesmír, tak se má dít i nadále, totiž vyčerpávající tvorbou a unavující prací svých spolupracovníků, prací vrcholící smrtí. Nestačí jen příjímat eucharistického Krista, ale vydávat eucharistického Krista, svědčit o něm životním dílem a prací, naplňovat vesmír požehnaným dílem své osobní originální spolupráce s Bohem. TB (pokr.)

Po sv.prijímaní

Tak túžim schúlit sa do seba,

tam, kde si Ty,

nevyzliecť nikdy belostné rúcho

Tvojej prítomnosti.

Tak túžim zostať sám,

len v Tvojom dychu,

necítit nič, vôbec nič

len omdlieť v Tvojom tichu

a Tvoju večnú sladkosť

piť bez oddychu. O.Irenej

 

Maria učí svatému přijímání

4. Spolupráce svaté Panny při našem Vykoupení

Všemohoucí Bůh poskytuje určitým lidem zvláštní osvícení, které je vyčleňuje ze zástupu ke splnění prorockého poslání. Jak mohla sladká Maria pomýšlet na to a toužit po tom, aby se stala matkou přislíbeného Vykupitele? Svatá Panna měla nepochybně jen jedinou touhu a ústřední myšlenku, aby se totiž naplnila Boží vůle. Plná milosrdenství skláněla k lidstvu uchýlenému od Boha a s neodbytností lásky prosila Boha o urychlení Vykoupení a naplnění příslibu.

Pro nás je závažné, že se Bůh rozhodl zapojit nazaretskou Pannu do díla Vykoupení lidstva. Bůh však stvořil člověka jako svůj obraz, tedy nadaného rozumem a svobodnou vůlí. Toto stvoření je u Boha stálou přítomností. Proto Bůh trvá na svém stvoření tak, že bere ohled na lidskou svobodu. Bez Mariina dobrovolného a svobodného souhlasu by ji k tomu svému dílu našeho Vykoupení nepoužil. Proto si k uskutečnění díla Vykoupení předem vyžádal od svaté Panny její souhlas. Měla poskytnout dokonalou lidskou přirozenost, se kterou by se spojilo Boží Slovo, aby ji sloučilo s jednu osobnost zároveň se svou božskou přirozeností.

Bůh sám chtěl utvořit Tělo svého Syna v tom nejdůvěrnějším vnitřním příbytku člověka, aby o Ježíši Kristu platilo také po lidské stránce: "Já jsem tě dnes zplodil." (Ž 2,7) Přitom však také Panna Maria mohla říci: "Toto je mé tělo a má krev", vydaná Bohu za lidstvo na odpuštění jeho hříchů. (Mt 26,28) Maria plná touhy po vykoupení lidstva radostně přivolila ke spolupráci s Bohem, k níž byla povolána andělem Zvěstovatelem. Když Maria pronesla své "Fiat", v němž se navěky sladce zachvělo celé stvoření, tedy věděla, co dělá. Věděla, jaké utrpení a jakou službu na sebe přijímá. Tato zasvěcenost nepotřebuje jiného vysvětlení, než pokorných slov svaté Panny, jež provázejí toto rozhodnutí. Jsou to slova statečného odhodlání a přijetí všeho utrpení a všech obětí: "Jsem služebnice Páně." (Lk 1,37). Tím se Maria zcela oddala Božímu dílu. Přitom nám v mysli vyvstávají slova oddání se Ježíše Krista: "Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha." (Lk 23,46) Maria se bezvýhradně odevzdala Bohu. Už dříve mu přece zasvětlila své panenství. Tak se vzdala z lidského hlediska největší pocty, jaké se mohlo dostat židovské dívce, totiž stát se matkou budoucího Vykupitele. Nepochybně to bylo z vnuknutí svatého Ducha, který ji povznesl k poznání, jak milé je Bohu takové její rozhodnutí. Bůh zaplnil svatou Pannu, odevzdávající se takto Bohu přílivem své milosti. Maria nezná všechny podrobnosti a okolnosti, za nichž se uskuteční celé tajemné Boží dějství. Přesto přijímá Boží vůli, svobodně přivolí, že se stane matkou Vykupitele.

Z lásky k Bohu Maria radostně zasvětila Bohu své panenství, a ze stejné lásky a s ještě větší radostí poslechla Boží volání, aby se stala Matkou Božího Syna. Tím se Maria připodobňuje všeobětující lásce Ježíše Krista. Tím se svatá Panna stává důstojnou Matkou Ježíše, který dal své tělo a svou krev za každého z nás všech. Tak nejsou spojena v Oběti pouze jejich těla, nýbrž i duch Marie je dokonale a naprosto spojen s duchem Ježíšovým, a jejich duše jsou dokonale sladěny stejnou láskou.

Maria dává svému Synu Božímu lidské Tělo. Tím se zároveň stává nejdůvěrnější spolupracovnicí Syna Božího na Vykoupení lidstva. Znamením této Mariiny součinnosti na Kristově oběti je právě skutečnost, že Bůh Otec vložil do jejího lůna svého Syna, který má vykoupit lidstvo. Maria ví, co to znamená být matkou Vykupitele lidstva. Je si vědoma této velké důstojnosti, ale také ví, že je to závazek k nejtěžší službě. Maria neobchoduje se svým posláním. Pokorně a velkodušně přijímá důstojnost i závazek, výsadu i povinnost. Neodměřuje svou lásku. Přijímá vše, co jí Bůh ukládá v jejím poslání, a to i se všemi způsoby, jakými se to má stát. Tím, že se stává matkou božského obnovitele a zakladatele Božího království v lidském nitru, stává se matkou správného přijímání každého z nás. Stává se tím naší první lidskou průvodkyní, která nás vede od přípravy na příchod Krista a čekání na Pána s modlitbou: "Přijď, Pane!", k ustavení a naplnění Boží vlády v nejvnitřnějším jádru každého z nás, aby se Boží Host v nás zabydlel v duchu modlitby: "Přijď království Tvé!" B. (Pokr.)

 

Sv.Kateřina Sienská (29.4.)Hymnus z nešpor

Ó, svatá panno, písně ke tvé chvále,

jež tobě pějem k slávě tvého svátku,

přines je před trůn nebeského Krále,

zastaň nám matku. (přenes do nebe)

Nejsou-li hodny, abys je tam nesla,

laskavě promiň, svatá Kateřino,

víš, jak nám síla vlivem hříchu klesla,

předobrá Panno.

Kdo byl kdy hoden zpívat písně hlasně

k chvále té panny? Kdo složí té ženě

na širém světě nehynoucí básně,

nepřemožené?

Ó, Kateřino, moudrost tvá je pravá,

vynikáš ctnostmi, příkladem se vznášíš,

mírná i silná, správná, prozíravá,

étherem kráčíš.

Kdo z nás by neznal div dobroty Boží,

nad nějž snad větší sotvakdy z ní tryskl,

svých svatých pět ran od břehů i hloží

Kristus ti vtiskl.

Po krátkém trudném nasyceném steskem

životě časném, vyplněném strastí,

šla jsi když zhrdlas statně každým leskem

do hvězdné vlasti.

Děkujme vroucně za ni Bohu všichni,

dobrému Synu velikého Otce,

svatého Ducha ctěme, vesmír ztichni

k jediné prosbě. Amen.

 

Hymnus z ranních chval

Nejednou voják zkrotl před tvým zjevem,

zavilé zášti vládci ukrotili,

ač strašnou zhoubou rozlícení hněvem

Sieně hrozili.

Nadto jsi hojně pila pramen čistý

posvátné vědy, vášnivě jej ssála,

hluboké, něžné, strhující listy

městům jsi psala.

Slovem se snažíš napravovat kleslé,

nabádat k dobru bylo ti vždy vlastní,

všem lidem pravíš: Jen na správné cestě

budete šťastní.

Hrůzami smrti ty jsi pohrdala,

statečně, mužně, nijak ses nebála,

když sis mzdu Pána, jemuž jsi se vzdala,

připomínala.

A když ti nastal den s časem kvapícím,

bys svaté údy hrobu odevzdala,

před cestou domů ještě jsi plačícím

pokyny dala.

Když jsi uctila Tělo Krista Pána,

přijala Hosta s roztouženým vzdechem,

vyznalas, jak jsi nevinná a čistá

posledním dechem.

Děkujme vroucně za ni Bohu všichni,

dobrému Synu velikého Otce,

svatého Ducha ctěme, vesmír ztichni

k jediné poctě. Amen.         (přel.Patrik Kužela)

 

Brněnská Akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely (4)

Povolání k životu je základem volání ke všemu ostatnímu, k rozmachu životních sil v přirozeném i nadpřirozeném řádě. Rozvinutí životních sil v přirozeném řádě se řídí Božím voláním, jemuž se říká Prozřetelnost. Bůh nás volá a vede z lásky, avšak podle moudrého plánu a k přesnému cíli. A tak se Bůh-Stvořitel dostává do dalšího přátelského vztahu k tvorům jako Bůh-Vládce, Bůh-Vůdce a Bůh-Cíl čili Štěstí.

Po Kristově narození z Marie Panny má přirozený řád své dovršení v nadpřirozeném řádě. Přirozené síly se doplňují milostí a Prozřetelnost přechází v tajemství Božího předurčení. Bůh, poznávaný a milovaný dosud jen přirozenými silami, se nám nadpřirozeně, zázračně zjevuje a dává jako Vykupitel a Posvětitel. A vrcholem jeho přátelské lásky je Ráj znovu otevřený, znovu darovaný Božím nekonečným milosrdenstvím. Panna Maria, Matka Spasitele, je tedy rajskou branou a Prostřednictví všech milostí: živote, sladkosti, naděje naše, buď pozdravena!

Předurčením Bůh od věčnosti rozvrhl to, co se děje v čase, a připravil bohatě milost nutnou pro každého k dosažení ráje (I,23,1-2, III,24,1). Boží milost neničí mravní svobodu, nýbrž ji zdokonaluje. Boží předurčení se nemůže zmařit žádným zásahem tvorů bez Boží vůle. Ale někdy může Bůh učinit zdar či nezdar nějakých svých plánů závislým na stvořených příčinách, jež mohou selhat, např. na práci, na pomoci či na modlitbách určitých lidí. A selžou-li, zklamou-li tito lidé, ztroskotá věc nebo i celý život (I,23, 8). Nezklamou-li, podaří se věc. Celá tato otázka předurčení však je a zůstane pro člověka tajemstvím.

Předurčení je volání do ráje. Bůh nevolá davy a národy, nýbrž jednotlivce. Volá každého osobně a zvlášť, a vede každého jeho vlastní cestou. Kdo jde poslušně podle tohoto volání, uskutečňuje své předurčení. A uskutečnit své předurčení znamená sžít se přátelsky s Bohem, v nevýslovně důvěrné, neopakovatelné, nesdělitelné lásce. Proto se do ráje nedají lidé posílat podle jednoho návodu, vnuceného násilně všem. Tu cestu má každý sám svou, vybranou pro něho Bohem od věčnosti z lásky. Odmítat Boží volání znamená sejít do stavu opuštěnosti a bezmocnosti, a být nakonec vyškrtnut z knihy života (I,23,3k3; 24,1-3)

Zavolání k dokonalosti a nesmrtelnosti tedy předpokládá zavolání ke křesťanství: "mimo Církev není spása". Toto zavolání může mít různé podoby. Kristus hovoří k duši nejen ústy kazatelů a prostřednictvím knih, nýbrž i sám, přímo: volá, šeptá, pudí, nadchne, dojme, vleče, udeří, osvítí, promění... Hlas lidí nezavazuje člověka vždycky. Hlas Kristův vždycky zavazuje, osobně, každého, jemuž bylo hovořeno. Je to rozhodující setkání Boha s člověkem, rozhovor o životě a smrti mezi Stvořitelem a tvorem. Poslechnout a následovat Krista je možné trojím způsobem: jako obyčejný věřící, jako kněz, jako řeholník. Jak ho následuji já?

3. "Byl jeden člověk, poslaný Bohem" (Jan 1,6)

Byl jeden člověk, vyvolený Kristem, vychovaný posvátným Řádem sv.Otce Dominika a poslaný Církvi, aby zachraňoval nesmrtelné duše a tak oslavil Boha Otce i Syna i Svatého Ducha. A jeho jméno bylo Odilo Pospíšil, bratr řádu kazatelského - dominikánského. "Narodil se dne 1.července 1871 v Řepčíně-Olomouci. Řeholní sliby složil 15.září 1893. Na kněze byl vysvěcen 18.června 1897. Zemřel v Brně u Milosrdných bratří dne 2.července 1932 ve věku 61 let. padl vyčerpán při májových kázáních. Pochován je v Praze-Olšanech v řádové hrobce dominikánů. Ze 35 let svého kněžského působení měl 206 misií, nesčetnou řadu duchovních cvičení, májových i říjnových kázání. Jeho památce žehnají tisíce nesmrtelných duší, které svou apoštolskou horlivostí přivedl k Bohu." Tak o něm hovoří vzpomínka na jeho úmrtním obrázku.

Otec Odilo Pospíšil byl opravdu dobrý člověk. Byl to řeholní kněz podle Nejsv.Srdce Ježíšova a podle Neposkrvněného Srdce Panny Marie, Královny posvátného růžence. Ožil v něm duch sv.Otce Dominika, takže "kudy chodil, všude dobře činil". Jeho kněžské srdce hořelo horoucí touhou po štěstí a spáse všech lidí. Proto jako kazatel a jako zpovědník probouzel a vychovával především kněžská a řeholní povolání. Obracel lidi a jejich životy k Bohu a učil tomu i jiné.

Pro výchovu řádového kněžského dorostu byl v dominikánském pražském klášteře tak zvaný "juvenát" čili apoštolská škola. Otec Odilo jako misionář procházel neúnavně a svatě celé české země a všude sbíral vhodné a nadané chlapce, o nichž se zdálo, že by mohli mít kněžské a řeholní povolání. Bral je do pražské apoštolské školy a umožňoval jim studium. Mnoho kněží mu děkuje za své kněžství. Bez dobrého "Otce Odilonka" by byli zůstali na venkově nepovšimnuti a žili svůj život jako zemědělci či dělníci, snad i v nuzných podmínkách, ale hlavně s nenasyceným a rozervaným srdcem, protože jejich neprobuzená kněžská duše by nebyla opravdu nikde opravdu šťastná.

Dobrý Otec Odilo pokorně žebral a sbíral almužny, aby jeho "děti" mohly dostudovat, ale především je vychovával. Probouzel v nich lásku k ušlechtilosti a k obětavosti, k dobrotě a k čistotě života. Ukazoval jim široké obzory kněžského a řeholního poslání. chtěl z nich vychovat svaté apoštoly, kteří by jednou nastoupili na jeho místo v jeho duchu, podle jeho řeholních ideálů. Chtěl, aby v nich hořela touha především po osobní řeholní dokonalosti, žhavá touha po věrném zachovávání řeholních předpisů posvátného řádu Bratří kazatelů sv.Otce Dominika. Chtěl prostě, aby z jeho lásky a strádání, z jeho obětí vyrostli jednou svatí a učení, chudí a čistí, ale především šťastní řeholní kněží - dominikáni - poslušně a neohroženě sloužící Církvi v dominikánském řádě, jenž jim skrze Otce Odilona umožnil přístup k nevýslovným Božím Tajemstvím. Snad tyto své touhy neprojevoval ani mnoha slovy. Ale hořely v jeho nitru, zářily z jeho očí, prosakovaly z každého jeho slova, byly obsaženo v jeho otcovském laskání a kněžském žehnání. Nelze tvrdit, že se tyto jeho touhy splnily ve všech těch, kterých se ujal. Ale také nelze říci, že se nesplnily v nikom. Česká dominikánská provincie vděčí za svůj dorost a za svůj rozkvět v nové době především Otci Odilonovi.

Také mezi lidmi je jeho památka stále živá. jeden dominikán byl přinucen autonehodou přenocovat v jednom českém městě (Chlumec nad Cidl.). Uchýlil se k místnímu faráři. když ten uviděl dominikánské řeholní roucho, ihned vděčně a radostně hlásil, že měl před roky také dominikánské misie. Byl tam 3 dominikáni. Jeden nekázal téměř nikdy , většinou zpovídal. Druhý z nich - vyprávěl kněz - byl výborný řečník a kázal skvěle z kazatelny, ale jinak působil dojmem obyčejného člověka. A třetí? Ten kázal prostě všude: každým slovem, každým pohybem, celým svým zjeven roznášel a rozdával Boha. Jmenoval se otec Odilo Pospíšil a lidé na něho nemohou zapomenout.

Tentýž dominikán byl jednou pozván na řeholní výpomoc do Telnice u Brna. Když skončil večer přednášku, hrnuli se k němu lidé ze všech stran a volali radostně: "Tak chodil oblečen otce Odilo Pospíšil! Vy jste jistě dominikán, jako byl on..." A vzpomínek nebylo konce, a všechny byly svaté a krásné. Otec Odilo tam chodil na misie. Nosil vždycky předepsaný řeholní šat. Byl naň hrdý jako na jednu z četných krás dominikánského řádu, jako na symbol řádových ideálů a jako na účinný prostředek apoštolátu, jímž se v duších probouzí zájem o Boha a o problém povolání.

Není divu, že mnoho duší touží, aby otec Odilo byl za svou dobrotu oslaven nejen v ráji, ale i zde na zemi. Prosí o to Boha. Uvedeme jednu takovou modlitbu o oslavení otce Odilona: "Nejsvětější Trojice, jeden Bože, děkujeme ti z celého srdce za vznešený dar života, jež jsi nám dal v otci Odilonovi Pospíšilovi. zahrnul jsi ho tolika milostmi a dary a on ve věrné spolupráci s nimi dospěl k dokonalosti, kterou projevoval horoucí láskou k tobě i k Neposkvrněné Panně, Matce Boží Marii, Královně sv.růžence, a obětavou láskou k bližním. Jsme přesvědčeni, že jsi ho v nebi odměnil korunou věčného života, a proto se osmělujeme dovolávat se jeho přímluvy a pomoci v této těžké době. Rač ho oslavit , prosíme, podle své nejsvětější vůle mezi námi, abychom pak mohli oslavovat v něm, jenž jsi chvályhodný a podivuhodný ve svých svatých, s nimiž žiješ a kraluješ na věky věků. Amen.

Maria, Královnou posvátného růžence a Prostřednice všech milostí, vypros nám brzké oslavení otce Odilona, svého věrného služebníka. Amen.

Svatý Otče Dominiku, nepouštěj své syny: vyprošuj nám všem Boží milost v tomto životě, vyprošuj nám všem věčnou slávu po smrti. Amen."

Kdokoli poznal otce Odilona, je přímo puzen prosit ho o pomoc i po smrti. A mnozí vyznávají, že otec Odilo slyší a pomáhá i teď. J.Veselý OP (V dalším pokračování se dozvíme o vlivu otce Odilona Pospíšila na br.Patrika Kuželu OP)

Dní sypký suchopár

 

1. Dní sypký suchopár jak popel polykám

a prachem písečným se pouští plahočím

Když slzy zpražil žár jen srdcem zavzlykám,

kdy zeleň uvidím rty puklé omočím?

 

2. Krok pode mnou se boří písku nikde dna

již smrti suché o vlas jenom unikám

mé zpuchlé oči hoří v hlavě žíří tma

vod spodních duní ohlas, kdy se dokopám?

 

3. Vše ve mně zapadá jak plevel usýchá

a co se v nitru mém již zdálo životem

to v nic se rozpadá jak ssuť se sesýpá

s výsměšným šumotem s pošklebným rachotem.

 

4. Při pádu hluchý potlesk temných mocností

až v srdce zarývá se zatíná se v sluch

a v tvářích kalný odlesk zlobné radosti

mne ubožáka ptá se Ty a co tvůj Bůh?

 

5. A padám hloub a hloub v bezedné propasti

jak atom tříštěný jsem míčem skal a hran

a vymkne-li se kloub až řičím bolestí,

co na tom? zní stěny. Bez počtu již má ran.

 

6. Hrůz chřtán mě svírá v hrobě sytí temnotou

tmy propast tiskne zrádně v chladné náručí

tak jak macecha robě štvané žebrotou

a nevím, zda jsem na dně - kdo tmám poručí?

 

7. Kol temná tma se tmí v děs tuhne tu i tam

kde ryk je nejpustší, se v ticho stupňuje,

jsem v samém jádře tmy na dně dna klopýtám

kde tma je nejhustší, tam v zvuk se zhušťuje.

 

8. Mé smysly -- čistá deska, avšak v ohnivém

a umučeném mozku roste čísi hlas

hned zní jak šepot děcka, buší kladivem

hned měkký jak z vosku tvrdne v kov dští jas:

 

9. Ta propast bude tvým hlubokým kalichem

jenž samou hořkostí přetéká přes okraj

tím vínem opojným se zpij pryč s ostychem

jen z moře trpkosti vyvstane věčný ráj,

 

10. Nechť výš a výš se zdvíhá příboj bolesti

nechť mučí smutků příval pálí do kostí

nechť šlehá leptá žíhá - cestu proklestí

bys víc byl než jsi býval schopen milosti.

* * *

Dní sypký suchopár jak popel polykám

jak prachem písečným se v poušti plahočím

když slzy zpražil žár, jen v duši zavzlykám

kdy vdechnout zeleň smím, rty vyschlé omočím?

 

Do měkkosti se bořím písku - nikde dna

již smrti suché o vlas jenom unikám

již celý žízní hořím, v hlavě žíří tma

vod spodních duní ohlas - kdy se dokopám?

 

Dní sypký suchopár jak popel polykám

jak prachem písečným se pouští plahočím

kdy vdechnout zeleň smím, rty puklé omočím

když slzy vstřebal žár, jen v duši zavzlykám

již smrti žízni jenom o vlas unikám

do měkkosti se bořím písku - nikde dna

již celý žízní hořím, v hlavě žíří tma

vod spodních duní ohlas - kdy se jen dokopám?

 

Kdy že se dokopám? Nekopu jak bych měl,

nekopu jak bych mohl, jako bych žízní mřel,

náčiní leží stoh, leč jak bych zanevřel

na práci, všeho dbám, jen toho ne, bych šel

a hledal, kde poušť končí. Br.Patrik Kužela OP

Jaro 1941

---

 

Hrob je má malá chaloupka,

kde, dbajíc o náš ráj,

připravuji svůj salonek

a mramorový čaj.

 

Pro dva, teď odloučené

jen krátce, pouhý věk,

než v nekonečném životě

si budou náležet.

Emily Dickinsonová

____________________________________________________________

Zprávy: Stanovy Prvního sdružení bl.Otce Cormiera v Brně byly schváleny brněnským biskupem Mons.Cikrlem dne 8.3.2000.

 

Druhý díl dokladů o br.Patrikovi Kuželovi OP, mučedníkovi z Osvětimi, byl vydán pod názvem "Bez hraček", vydala Gloria, Rosice.

____________________________________________________________

 

TOPlist