LISTOPAD 2000

Ročník VI.                                                                           listopad 2000

______________________________________________________________

Obsah:    sv.Albert,    J.T.,Radostně   do III.tisíciletí, Eucharistická obnova světa, O.Tomáš, Radostná apokalypsa, J.Veselý OP,Duch.život ctih.Patrika Kužely, Zprávy

Svatý Albert Veliký (15.11.) Hymnus z nešpor

Slavnostním hymnem pějme slávu vřele

ať jméno Albert všude resonuje,

má světec právem titul Učitele

Veliký sluje.

Dominik Guzman syna v něm poznával

žil život strohý panický a bdělý

a slovo Boží účinně podával,

řečník byl skvělý.

Nadzemské světlo vědy rozlévá se

tmy z duší plaší které hřích jen plodí

na tučné pastvy dobrý pastýř k spáse

své stádce vodí.

V chlebě a víně Krista skrytou manu

vítal jej s láskou, osvědčoval víru

vroucně uctíval i Marii Pannu

milovník míru.

Vše Králi králů, Kriste, ať ti zpívá,

též Otci chválu, slávu, čest a sílu,

Utěšiteli stejný zpěv zaznívá

všech světadílů. Amen. Přel.br.Patrik Kužela OP

Radostně do třetího tisíciletí

13. Bůh je větší než naše srdce: Moderní člověk odhodil "staré iluze", odložil různé pomocné berličky, považuje se za dospělého a rozumného. Přísahá na fakta. Jaká jsou to fakta? Jsou trojího druhu:

1) Svět není dobročinný spolek: kdo tady bojuje za svobodu, doplatí na to, bude za to trpět. Kdo nepodvádí, je blázen. Kdo neokrádá stát, okrádá rodinu. Lež má dlouhé nohy. To jsou fakta. A kdo chce s vlky žíti, musí s vlky výti. A proto používat lokty. Jedině pak má člověk úspěch.

2) Láska je krásná, nakonec prý SKONČÍ a přijde SMRT. Proto je nesmysl pachtit se za nějakou velkou láskou. Raději užijme dneška, snězme a vypijme, co se dá, protože zítra můžeme být mrtvi. Žij, abys všeho užil.

3) Člověk v tomto světě zachytí jen záblesky štěstí. Nemá cenu hledat nějaké velké štěstí, a doufat, že naše nekonečná touha bude naplněna. Lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše. ALE Ježíš vstal z mrtvých a otřásl těmito "fakty" světa: Radostná zvěst o zmrtvýchvstání Ježíše Krista pro nás otřásá naši rozumářskou víru ve světská fakta. O Velikonocích nás chce Bůh odloudit od světských faktů a od našich omezených lidských možností, k možnosti těšit se z velké lásky, abychom se znovu mohli srdečně smát i mezi slzami.

Do smutného světa plného strašlivých příšer a hrozných draků, požírajících princezny, přichází kašpárek, a stačí pár kapek svěcené vody, a tam, kde cosi strašilo a děsilo nás, najednou se rozléhá smích a strašidla se propadají.

Ukřižovaný žije! Krásná blamáž pro katy, pro přechytralé muže v pozadí, pro hrstku chytráků, kteří si mysleli, že si za pár dolarů koupí každé lidské srdce, a že podplatí stráže, aby tvrdili, že spali, a přitom prý někdo ukradl Ježíšovo tělo.

To smutné chytráctví těch, kdo si mysleli, že svět se točí kolem zlatého telete, bylo z Boží vůle zničena. Radujme se, bratři a sestry, smějme se, i když máme ještě slzy v očích kvůli tomu, co jsme vytrpěli pro osvobození bratra. Od zmrtvýchvstání Páně máme důvod smát se mezi slzami. Vždyť slzy, které byly a jsou prolévány, nejsou zbytečné! Ani slzy těch, kdo musí trpět, protože se přičinili o svobodu svého bratra a o spravedlnost. Zbytečný není ani ten žal a bolest srdce, které nikdo nevidí, protože se je stydíme dát najevo.

Najednou se smí radovat všichni ti, kdo už od světa nic neočekávají: nejenom ti, kdo jsou nevyléčitelně nemocní nebo staří, a už nečekali nic od života, ale i ti, kdo vypouštějí oblíbeného ptáčka zpěváčka z klícky, aby mu dopřáli svobodu. Smí se radovat jako "Malý princ", který začal zalévat růži až za ni začal cítil odpovědnost, a ona mu sama od sebe začala vonět svou jedinečnou vůní růže. Smí se radovat jako lesník, který si ochočil lišku Bystroušku, ale jí nestačila láska, protože potřebovala také svobodu, a on ji dovolil.

Zmrtvýchvstání říká: Bůh požehná lásce a svobodě člověka a bohatě odmění všechny, kdo se o tuto svobodu přičinili, kdo ji umožnili - těm všem vlévá Bůh do srdce větší radost, než může lidské srdce obsáhnout. Boží radostí se rozechvívá a rozšiřuje srdce Božího dítěte.

Bůh stírá všechny slzy. A jak se vede lásce, které by se smrt chtěla posmívat? Nádherné poselství Zmrtvýchstalého říká: Neváhej, a vrhni se do lásky pevně a silně, protože smíš doufat, že LÁSKA NAKONEC ZVÍTĚZÍ, nikoli SMRT. Bůh nám v Kristu slibuje nové společenství s Ním a mezi námi. A to se uskuteční jedině tehdy, když VÍTĚZSTVÍM LÁSKY. Bůh sám se postará, aby to, k čemu se z lásky odhodláme, bylo dotaženo do všech důsledků, aby se to naplnilo. Všechny slzy, které jsme prolili, když jsme třeba předčasně ztratili milovaného, Bůh sesbíral, a žádná bolest mu neunikla bez povšimnutí, a všechno odmění. VZKŘÍŠENÍ TĚLA ZNAMENÁ, že člověk znovu nalezne u Boha svůj domov a svou lásku a také všechny ty, které miloval. VĚČNÝ ŽIVOT ZNAMENÁ, že MILUJÍCÍ SDÍLENÍ, které na zemi podaří jen částečně a chvilkově, podaří se NAPLNO. Sv.Augustin praví: smíme se věčně těšit z Boha a ze sebe navzájem. "Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, připravil Bůh těm, kdo ho milují" (I Kor 2,9) - a kteří se milují!

SESTRO A BRATŘE, smíš doufat ve VELIKÉ ŠTĚSTÍ. Tvá touha po velikém štěstí, tvá neukojitelná touha po SVOBODĚ, LÁSCE a SPRAVEDLNOSTI se nerozplyne v NIC. Zachytí ji nekonečnost Boží. Bůh je větší než vaše srdce, ba i než celý svět. J.T.

Svatý Albert Veliký Hymnus z ranních chval

Noční tmy úsvit zapudí

dere se slunko rudne den

toť výzva až zpěv povzbudí

ať za Albertem vzhůru jdem.

Apoštol zblízka do dáli

všem káže cestu k spasení

by spící ze sna povstali

Kristovým světlem živeni.

Dbá pastýř svého údělu

hájí od uchvatitelů

pase je, vrací ohradí,

k živoucím zdrojům navnadí.

Ty strůjce míru nezdolný

Alberte pokoj vespolný

všem národům tam vyprošuj,

bez přestání zaň oroduj.

Buď Bohu Otci sláva kol

i Synu jednomu hlahol

i s Duchem Utěšitelem

teď i věčně věků. Amen. Přel.br.Patrik Kužela OP

Eucharistická obnova světa (11)

Maria v eucharistické obnově světa

Podle obvyklých tří stupňů v duchovním růstu člověka, jež přijalo kulturní lidstvo od mnicha Alkuina a založilo na nich trojstupňovou soustavu vzdělávání, jsou také tři stupně účasti Matky Boží na naší spolupráci s Bohem na spáse lidstva a obnově světa. Jsou dobře vylíčeny sv.Ludvíkem M.Grignionem v jeho díle "O pravé mariánské úctě".

Někomu se zdá, že může sám přímo dospět k dokonalosti a ke spojení s Bohem bez pomoci nějakého Prostředníka. Nějakou dobu chodí s hlavou v oblacích svých abstraktních pojmů o Bohu, ale bez posily prostřednictvím Ježíše Krista, posléze ochabnou a zabřednou do ospalosti bezbřehé odevzdanosti osudu. Jiní zase chtějí dosáhnout vrcholného životního cíle s Božím Synem, ale bez jeho lidské Matky. Podle sv.Ludvíka jsou i "mezi katolíky, ano i katolickými učenci takoví, kteří prohlašují, že druhé učí pravdám, a přitom Krista a Matku Boží znají pouze způsobem rozumářským, suchým, jalovým a lhostejným. Jenom zřídka mluví o Matce Boží a o úctě, jakou je třeba k ní mít, protože prý mají obavy, aby se nepřeháněla, a aby se přílišným uctíváním svaté Matky neukřivdilo Kristu. Uvedou na tisíc falešných důvodů, aby dokázali, že prý není třeba tolik mluvit o Panně Marii, že se mariánská úcta velice zneužívá a že je třeba se zasadit, aby se tomu učinila přítrž. Prý se má spíše mluvit o Kristu,. než vést lidi k uctívání Panny Marie, kterou prý už milují dost. Ti kritikové jakoby říkali, že je Maria překážkou na cestě k božskému spojení."

A v čem tedy spočívá vliv Marie jako prostřednice, když jediným božským Prostředníkem je Ježíš Kristus? Vliv Marie jako prostřednice spočívá v nejlepším lidském vedení člověka k důvěrnému setkání s Kristem, jako nás boholidské působení Krista vede k důvěrnému spojení s Otcem nebeským. Je krajně opovážlivé snažit se obejít bez stálé pomoci obou velkých prostředníků, boholidského a ryze lidského, které nám dává Bůh kvůli naší slabosti.

Maria, svým božským mateřstvím dospívá k hranicím božství, takže se dotýká řádu hypostatického spojení. Proto jsme jí povinni vyšší úctou než je úcta ke všem svatým a Božím andělům dohromady, ale nikoli klaněním, jímž jsme povinni pouze vůči Bohu. Počáteční plnost milosti, jíž se dostalo Matce Boží od chvíle jejího Neposkvrněného Početí, byla větší než milost všech svatých. Od tohoto prvního okamžiku až do smrti Panny neustal ten počáteční poklad milosti v ní růst rovnoměrně zrychleným postupem, protože každý úkon lásky, vroucnější než předcházející, rozhojňoval daný poklad, což lze obdobně připodobnit ke gravitačnímu zrychlení těles padajících k Zemi. Zatímco tato tělesa padají tím rychleji, čím více se blíží středu Země, který je přitahuje, lidská duše směřuje k Bohu tím více, čím více se odpoutávají od tíže tělesnosti.

Maria je také naší matkou svým spojením s Kristovou obětí na Kříži. Všechny milosti, které nám dokonale zasloužil Kristus, nemohl nám zasloužit bez účasti Marie, která mu k tomu poskytla své lidské tělo a krev a sebe samu celou. Jako je vhodné uznávat Marii za Spoluvykupitelku, tak je vhodné ji přijímat za Prostřednici milostí. Ježto je Maria Bohem ustanovená prostřednice pro všechny vykoupené tvory, proto bez důvěrného spojení s Marií nelze dospět ani k důvěrnému spojení s Ježíšem Kristem a ke spojení s Otcem nebeským.

Začátečnická úcta k Panně Marii spočívá v tom, že se k ní občas modlíme a uctíváme ji jako matku Boží, a že se k ní utíkáme, když se dostaneme do velkého nebezpečí.

Pokročilá úcta zde spočívá v tom, že chováme trvalejší náklonnost a úctu k Matce Boží, a soustavněji to projevujeme zejména modlitbou růžence a rozjímáním o tajemství naší spásy, což nám stále víc přibližuje život Páně a jeho Matky.

Vrchol úcty k svaté Panně tkví v tom, že se docela svěřujeme Marii a zasvěcujeme se jí, abychom v těsném a neporušitelném spojení se od ní dali vést a připodobnit k Synu Božímu.

Všechno, co z naší dobročinnosti a z ovoce našich obětí nelze sdělit bližním, totiž zásluhy ve vlastním smyslu, je vhodné nabízet Marii, aby to uchovala, zušlechtila a plně oživila, kdybychom to snad ztratili, a získala nám milost dokonalé, nadpřirozené lítosti.

Avšak i to, co z naší dobročinnosti a plodů utrpení lze sdělovat bližním, nabízíme přednostně Marii, aby to podle svého uvážení nejlépe použila k prospěchu méně osvícených nebo zkoušených či opuštěných bližních. Co je z našich dobrých skutků sdělitelné, je zásluha vhodnosti, je to modlitba, zadostiučinění a odpustky, jež můžeme získat. Když to všechno obětujeme Kristu před Matku boží, tedy hlouběji vnikáme do velikého tajemství společenství svatých a máme stále větší podíl na životě tajemného Těla Kristova. Je to zkrácená, dokonalá a spolehlivá cesta k dosažení důvěrného spojení s Kristem eucharistickým.

Jsou ovšem i jiné cesty k božskému spojení, ale jsou delší, obtížnější a nebezpečnější. Bez Marie bude nutno zdolávat nedozírný oceán vesmírného časoprostoru, temné noci, podstupovat hrozné boje s neznámými mimozemskými tvory i zlými netvory s nadlidskou inteligencí. Zato spolu s Marií jdeme příjemněji a pokojněji.

Ač je Maria pouhý člověk, dokáže nadlehčovat břemena kříže a činí naše zkoušky záslužnějšími. Naše cesta k dokonalosti je snazší, protože nás doprovází svou vlídností. Je záslužnější, protože nám získává milost počínat si s větší láskou a láska je základem zásluhy. Matka Boží si získávala nejjednoduššími skutky více zásluh než všichni mučedníci dohromady uprostřed strašných muk a utrpení, protože do těch docela prostých úkonů vkládala větší lásku, než byla jejich láska.

Ježto je Mariina cesta prostší, jde se po ní rychleji. V krátké době zasvěcené dokonalé služby Panně Marii se urazí více cesty, než za celá léta, ve kterých spoléháme jenom na sebe. Pod vedení svaté Panny, které podléhalo samo Boží Slovo, jež se stalo člověkem, postupujeme tempem, v němž překračujeme světelnou rychlost. Pod jejím blankytným pláštěm jsme chráněni lépe než v kterémkoli protiatomovém krytu před škodlivými vlivy světa, před šálením naší obrazotvornosti, před oklamáním našich smyslů pomocí televize či holografie, před vlastní naivností i před vlivem zlého ducha s nadlidskou inteligencí. V podřadnosti příčin, jež nám předávají milost, má svatá Panna jasně vymezenu oblast své nezastupitelné působnosti, takže ovládá naše emoce tím, že některé brzdí jiné povzbuzuje a všechny harmonizuje, aby uzpůsobovala vyšší sféru činnosti našeho intelektu k blahodárnějšímu přijímání Kristova lidství a účinnější působnosti Boží.

Tak se v zasvěcené dokonalé službě Panně Marii pokračuje mnohem rychleji ve vnitřním osvojování si tajemství Kristova Těla. Bez ustání tě, prosíme svatá Panno, přibliž nám hlubší pochopení sedmi slov umírajícího Ježíše, uveď nás hlouběji do tajemství Kříže, jež se stále zpřítomňuje na oltáři při mši svaté. Vyjev nám všechnu velikost Kristova velekněžství a ozřejmi nám všechny poklady uložené pro nás v Nejsvětější Svátosti.

Třebaže se ti, Matko Boží, nikdy nedostalo zvláštního kněžského svěcení, přesto jsi obdržela plnost ducha kněžství. Je to ducha tvého vlastního Syna Božího, obětujícího se za nás na kříži, a stále se za nás přimlouvajícího, zejména při ustavičném sloužení mše svaté, jež se někde ve světě nepřetržitě konají.

Prosíme tě, Maria, abys nám usnadnila hluboké pochopení tajemství Eucharistie, svrchovaného úkonu Boží Lásky, kterým se tvůj Syn Boží a náš Prostředník u Boha stal podstatně přítomným v té podobě, aby věčně zůstával s námi, aby stále konal svou oběť až do konce časů a nám neustále předával její zásluhy. Pak nás takto osvojené Kristovo prostřednictví opravdu přivede do důvěrného spojení s božskými Osobami, jež si v nás zbudovaly příbytek.

Maria, jen v zasvěcené službě celému trojjedinnému Bohu v tobě pochopíme velkolepé učení Eucharistie jako svátosti a jako oběti. Když se nám tvůj božský Syn vydává za pokrm, touží zvláště rozhojnit naši lásku připodobňováním našeho srdce jeho Nejsvětějšímu Srdci. Svaté přijímání je však účastí na oběti kříže, jež se koná dál na oltáři. Tak nám chce Ježíš dopřávat dávat větší a větší podíl na nehlubších zážitcích svého Srdce Velekněze a své vrcholné Oběti. Je to postupné vnitřní vtělování a nás a přes nás také celého světa do Krista, hlavy tajemného Těla, Církve svaté. Maria se bolestně zúčastnila vrcholné Oběti kříže na Kalvárii. Tato bolest spojená s přečistou a vrcholnou radostí trvala ještě tehdy, když přijímala Těla Páně z rukou sv.Jana, který tak sloužil Marii na Jeho památku. Tak lze vysvětlit některá bolestná přijímání, jež hluboce spojují jisté Boží děti s Nejsvětějším Srdcem eucharistickým a Veleknězem Kristem. To Kristova modlitba a strašné utrpení Kristovo přetavuje ty přátele Boží, aby byly opravdu zapojenými články mystického Těla. Nejvyšší velekněz je zapojuje do velikého tajemství vykoupení či svého bolestného života, aby jim mohl dát účast na svém oslaveném životě v nebi. B.

Víra

Jak křehounký je most,       Je starý jako Bůh -

jímž víra chodívá.           vždyť postavil jej on,

Nic ve světě se tak netřese, Syn, jenž měl lávku vyzkoušet,

však obléhá jej dav.         ji uznal za pevnou.

Emily Dickinsonová

Radostná apokalypsa

Každé Boží dítě je zváno k duchovnímu životu, mystickému životu. Pro každého je připraven duchovní život na nejvyšší úrovni mystického nazírání, třebaže ne každý z nás má čas, dost sil a ochoty tam dospět. Bez ohledu na stupeň duchovního růstu, kam je kdo schopen dojít, dlužno respektovat aspoň jednu úroveň začátečnickou, a jednu úroveň pokročilých.

Jak se dát povznést k duchovnímu životu z Ducha svatého? Pro všechny je závazné především Boží Slovo, svátosti a modlitba. Víra je podle apoštola Pavla z hlásání. K tomu každého z nás jako apoštola posílá Pán, abychom připravovali cestu Páně. K lidským způsobům, jak se dát povznést k mystickému životu patří slovo především mluvené a pak psané, dále obraz a hudba. Ve středověku, kdy jen málokdo uměl číst, bývala umělecká výzdoba chrámů "biblí chudých" či negramotných. Dnes už všichni umí číst i psát, ale přesto si většina lidí zvykla na pasivní příjem poznatků očima a ušima z televize a rozhlasu. Jako kdysi i dnes mají lidé málo času na čtení, ale zato hodně času na sledování televize. Tak se i dnešní gramotný člověk snáze povznese obrazem doprovázeným zvukem, než vlastní četbou a nasloucháním. Proto ten, kdo byl povolán hlásáním Božího Slova, má dále duchovně růst sledováním Božího obrazu ve svých bližních. Tak je ikona, obraz, socha důležitou cestou k rozjímání. Vyhledávejme hodnotná díla, která jsou názorná a sdělná, jako je gotická pieta, jež předávají hlavně duchovní náměty, zejména Boha, Ježíš Krista, Matku Boží, svaté, ale i Boží tvory. A když sledujeme nějaký obraz, nezůstávejme na povrchu. Postupujme v odhalování     jeho významových     vrstev. Od přístupu ikonografického popisu díla, přes odhalení konvenčního významu toho, co se nám ve známých symbolech představuje, což je postup ikonologický. Jenže nestačí rozumět umění. Je třeba pokročit až k ikonosofii. Sofia znamená moudrost, filosofie znamená lásku k moudrosti, kdežto ikonosofie pak moudrost, která nám vyplývá z estetického zážitku vedoucího člověka k nadpřirozené kráse. Potřebujeme mít objasněný stav a proces radostného zvnitřňování krásně    podaných a umělecky znázorněných duchovních obsahů a náboženských významů. Má to vrcholit v rozjímání o těchto pravdách, a posléze i v radostné službě Bohu a skutcích lásky ke Krisku a k bližním. Tak je pro nás obraz posvátného obsahu oknem, kterým ze svého příbytku vyhlížíme k Bohu, abychom s jeho pomocí poznali svou vlastní tvář a tvář svého bližního, a ochotně sloužili Bohu v bližních.

Jako lze rozjímat před obrazem, tak lze ještě více rozjímat před živým obrazem Božím, jakým je člověk. Bůh stvořil člověka jako Boží obraz k podobě Boží. Každého stvořil jako neopakovatelný originál. Třebaže se hříchem obraz Boží v člověku rozmazal a roztříštil na mnoho zlomků, přesto i v hříšném člověku zůstává zaměření k Boží podobě, a člověk jej hledá jako Sokrates, Platon či Aristoteles pomocí filozofie. Nicmémě pořád zůstává jeho poznání zastřené a nikdy nenabývá jistoty. Proto i Sokrates dosahuje poznání, vyjádření slovy: Vím, že nic nevím. Nám však se Bůh zjevil a smíme jako Tomáš s jistotou vyznávat: Vím, komu jsem uvěřil. Starodávný sochař Pygmalion prý vytvořil sochu krásné bytosti a zamiloval se do ní, ale největší umělec Boží stvořil člověka jako svůj obraz a pak se z lásky do této ikony nastěhoval, aby v ní navěky přebýval a přes lidské srdce řídil a spravoval všechno ostatní stvoření.

Svátostné očištění a usmíření s Bohem obnovuje v člověku původní obraz Boží, ale také navazuje přerušené spojení s Bohem, Matkou Boží a ostatními, kdo tvoří Církev vítěznou, oslavenou, tedy nezvratně dokonalou. Teď jde o to, aby v každém z nás zazářila Boží tvář, a jasně vyniklo to náš původ od Boha, k jehož obrazu jsme stvořeni. Bůh nás vyzývá k hledání jeho tváře: "Mé srdce opakuje tvoji výzvu: Hledejte mou tvář, a hledám tvou tvář" (Ž 27,8). "To je pokolení těch, kdo hledají tvou tvář, Hospodine." (Ž 24,6) Když jsme byli malí, krátce po narození, sešli se příbuzní a známí, aby se podívali na nového člena lidské rodiny. A přitom se ozvaly hlasy: Ta podoba! Celý tatínek! Oči má jako maminka!... atd.

Už ve tváři nemluvněte, jehož tvář je ještě nepopsaný list, se snažíme odhalit jeho totožnost. Ale tento náš první pokus dlouho nevydrží.

Z obličeje každého člověka na nás hledí Boží obraz, a každý je jedinečný a původní. Pokud se lidé dívají pohledem osvíceným vírou, tak dojdou k přesvědčení, že když se pozorně zadívají na druhého člověka, poznají v něm stopu Boží tváře, kterou nikdy nikdo neviděl.

Jako má každý člověk původ od Boha, tak má i božské rysy, protože je dítětem všemohoucího Otce, a tak i na konci věků bude mít Bůh lidskou tvář. Celé stvoření ústí k Bohu zjevujícímu se v lidské podobě. V konečné Boží tváři se budou nacházet stopy dlouhých, krásných i hrozných příběhů všech lidí a každého zvlášť.

V Boží tváři se objeví všechno nově: OČI, které na nás hleděly s pochopením, ÚSTA, jejichž slova a polibky se nás důvěrně dotýkaly, RADOST, která svým jasem rozjasňovala smutné tváře. SLZY, které vzbuzovaly bolest i zármutek.

I když to velmi překračuje naši představivost, přesto naše víra neochvějně dosvědčuje nepochopitelnou naději: všechny bytosti najdou své dovršení v Bohu, dostanou podobu, krásnější, než předtím, kterou jim určil milující STVOŘITEL.

Očekávám, kdy se objeví moje pravá tvář. Toto přesvědčení naší víry přesahuje naše myšlení. ALE když myslíme na jednotlivé lidi, zjistíme něco, co nám pomůže, abychom se přiblížili k tajemství našeho stvoření u BOHA. Když se zeptáme: Jaká je moje opravdová tvář? Je to snad obraz dítěte? ženicha? nevěsty? Zřejmě to bude obličej Kristova zralého věku, 33 let, někomu se přidá, jinému ubere...

Jedno je už teď jisté: Náš obličej je totožný, ale přitom se neustále mění, i když nepozorovatelně, odhlédneme-li od výrazu tváře, který se během doby mění, a od vlivu emocí, které mění tvář jenom na chvíli.

Dnes vypadáme jinak, než včera a zítra, a kdyby se mělo ukázat, jací skutečně jsme, musela by se celá ta rozmanitost naší tváře během doby shrnout.

Další krok při hledání pravé tváře: Když skutečně známe nějakého člověka, a nějakou dobu ho důvěrně poznáváme, tak pohlédneme-li na něj okem pohledem lásky, hned zahlédneme jeho pravou tvář. Mnohdy je to pro vnější povrchní pohled skryté, ale vyžaduje to hlubší intuici, chápavé srdce.

Neviditelná tvář Boží prosvítá na tvářích Božích dětí jako jednotlivců, a a zvláště jasně vyniká na svatých. U nás to však stále ještě není hotové, ale s Boží milostí to pořád roste. Ještě jasněji vyniká neviditelná Boží tvář na vykoupeném Božím lidu jako celku, totiž na Církvi vítězné a oslavené. Celý Boží lid je jaksi pokryt zvláštním zářivou aurou, jako je květ či ovocný plod je zvláštním pelem.

Pro dnešek stačí vědět slova apoštola Jana. Už teď jste Boží děti. Ale čím budete, není ještě zřejmé. Víme však, že až on se ukáže, budeme mu podobní, a proto ho budeme vidět tak, jak je. Každý, kdo vkládá tuto naději v něho, uchovává se svatým, jako On je svatý. (1Jan3,2-3) Otče náš, Zdrávas.

Jan Pavel II. píše v Listu umělcům ze 4.4.99: Jaký je rozdíl mezi Stvořitelem a tvůrcem? Kdo stvořuje, ten daruje samotné bytí, dává povstat něčemu z ničeho, a v úzkém smyslu tak činí jenom Všemohoucí. Tvůrce naopak užívá něčeho už existujícího a dává tomu tvar a význam. Tento způsob konání je vlastní člověku jako Božímu obrazu.

Bůh tedy povolal člověka k životu a předal mu úkol tvůrce. V lidské tvořivosti se člověk víc než kdy jindy jeví jako Boží obraz a tento úkol uskutečňuje především tím, že ztvárňuje úchvatnou "látku" svého lidství, a pak také tím, že užívá tvůrčí vlády nad vesmírem, který ho obklopuje.

Čím více si člověk je vědom svého daru, tím více je pobízen, aby na sebe a na celé stvoření pohlížel vnitřním zrakem schopným kontemplace a díků a obracel se k Bohu svým hymnem chvály. čl.1.

Ne všichni jsou povoláni být umělci ve zvláštním slova smyslu. Avšak podle slov Geneze je každému člověku svěřen úkol být tvůrcem vlastního života: v jistém smyslu z něj vytvořit umělecké, mistrovské dílo.

Umělec ztvárňující mistrovské dílo je nejen "povolává k životu", ale určitým způsobem skrze ně "odhaluje svou vlastní osobnost". A svými díly "mluví a komunikuje s druhými". (čl.2) Starý Zákon zakazuje zobrazovat neviditelného Boha pomocí sochy, protože Bůh přesahuje každé hmotné zobrazení: "Jsem, který jsem". "Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy" (Ga 4,4). Tak se Bůh stal v Kristu člověkem.

Toto zjevení tajemného Boha se pro křesťany stalo povzbuzením i v rovině umělecké tvorby. (čl.5)

Celý Nový zákon obsahuje zjevení, totiž zjevení Boha skrze Ježíše Krista, jeho život, učení a dílo, které ve svých účincích trvá v životě vykoupeného Božího lidu. Avšak poslední novozákonní kniha má obzvláštní odůvodnění pro označení Zjevení. Předvádějí se v ní totiž budoucí vývoj Božího lidu, což má pro člověka nejvíce tajemnosti a skrytosti. Takto se knize dobře hodí označení Zjevení čili řecky Apokalypsis neboli odhalení všech skrytých věcí.

Kniha Zjevení sv.Jana je psána vlastním slohem. Rozličnými obrazy a symboly líčí budoucí vývoj vykoupeného Božího lidu, zejména v posledních časech před koncem tohoto světa. Je to kniha plná útěchy, která ukazuje, že Bůh je věrný a nikdy neopustí své vyvolené, i kdyby z jeho dopuštění povstalo celé peklo proti Božímu lidu.

Účelem knihy bylo jednak poučit křesťany o konečném vítězství a oslavě Církve Kristovy, jednak je povzbudit k vytrvalosti a potěšit v dobách strádání a pronásledování kvůli Ježíši. Tento účel plní tato kniha ve všech dobách. Také pro křesťany naší doby obsahuje tato kniha stále živá a hřejivá slova povzbuzení a pravé útěchy, protože zpečeťuje slova Kristova o jeho Církvi, že "ji mocnosti pekelné nepřemohou." (Mt 16,18)

Samotný Bůh nám vnuká tento nezdolný optimismus, který nás naplňuje neutuchající radostí z konečného zániku všech příšerných strašidel a hrozných činností, odporujících Bohu a všemu Božímu tvorstvu. Radujeme se z nezadržitelně se blížícího vítězství Božího Beránka, který se věčně vrací, aby se ujal konečné vlády nad veškerým stvořením. Radujeme se i z toho, že Boží vláda se už začíná ujímat v našich srdcích a na světě, takže to není jenom hudba budoucnosti. Proto Janova Apokalypsa nestraší, nýbrž těší Boží děti trpících ve světě kvůli víře. Povzbuzuje nás líčením moci a vítězství přicházejícího vítězného a oslaveného Krista.

Díky obraznému a symbolickému způsobu podání byla kniha Zjevení vždy velkým podnětem k výtvarnému, hlavně malířskému znázornění. Toto tvůrčí ztvárnění však bylo věrné a tedy radostné a útěchyplné pouze tehdy, pokud vycházelo z duchovního života malířů z Ducha svatého. Kdekoli vnikaly vlivy lidské a světské, znázornění postrádalo věrnost a místo povzbuzení začínalo strašit a děsit.

Jan Pavel II. píše, že víra předpokládá osobní setkání s Bohem v Ježíši Kristu. Avšak i tomuto poznání může tvůrčí intuice umělce napomáhat. Výmluvným vzorem estetické kontemplace, která se proměňuje ve víru, jsou díla fra Angelica, chvalozpěv sv.Tomáše o Eucharistii. Duše, jež byla plně osvícena nevýslovnou krásou zářivé slávy Kristovy tváře, je vrchovaně naplněna Duchem svatým. je celá okem, celá světlem, celá tváří... (čl.6)

Ikona není uctívána pro sebe samu, ale odkazuje k tomu, co představuje. (čl.7) Když se však posvětí, může se stát svátostinou. Krása jakož i pravda přináší do lidských srdcí radost a je vzácným plodem, který odolává zubu času, spojuje pokolení dává jim vstoupit do sdílení plného obdivu. (čl.11)

K tomu, aby Církev mohla předávat poselství, které jí bylo Kristem svěřeno, potřebuje umění. Musí totiž učinit pochopitelným, srozumitelným a sdělným, ba dokonce - nakolik je to možné - okouzlujícím svět ducha, svět neviditelného, svět Boha. Musí přenést do názorných či slovních tvarů to, co samo o sobě je nenázorné a nevýslovné. (čl.12)

Samo evangelium potřebuje umění, aby se názorně a neochuzené o prvek radosti mohla sdělovat zvěst o Zjevení Páně a šířit skrze lidské nitro přes lidské chování, slova a celý zevnějšek do celého světa. Zatímco nejznámější Dürerovy dřevoryty, znázorňující výjevy z Apokalypsy, působí velmi hrozivě a skoro ochromují diváka otřesnými scénami, méně známá Apokalypsa Bamberská z přelomu prvního a druhého tisíciletí přináší radost a povzbuzení. Důvody a mechanismy hrůzy a ochromení jsou víc než dost odhaleny, a soustavně se o to přičiňuje vládce světa pomocí televize. Naproti vždy znovu a hlouběji je třeba objasňovat důvody naší neutuchající naděje, odhalovat zdroje činorodé víry a prameny radostné lásky, jaká se zračí z Bamberské Apokalypsy.

1) Zj 1,12-16: První výjev představuje na zlatém pozadí povolání Jana k podání svědectví. Postava svědka stojí níže, ve spodní části výjevu, s rouchem rozevlátým, jakoby právě ve spěchu kamsi pryč ze scény se náhle zastavil a obrátil hlavou vzhůru, odkud přichází to volání. Není to však žádný přírodní podnět, ale zjevení, jak je znát z toho, že si Jan klade sevření špičky pravé ruky k čelu. Nahoře se mezi sedmi svícny objevuje postava v bílém rouchu nevinnosti, přehozená červeným pláštěm se zlatým pásem. Pravá ruka je významně pozvednuta s napřímeným ukazováčkem, namířeným k sedmi hvězdám. V ústech má meč, jako by byl do něho pevně zakousnut, a celkový výraz tváře budí dojem naléhavosti, a současně se zdá, že i jemu samému je takové počínání jaksi divné a málem krkolomné. Spíše budí dojem roztomilosti, než by působil úděsně.

Kristus se představuje jako ukazující pravicí k sedmi hvězdám a stojící mezi sedmi planoucími svícny, tedy mluvící mezi k sedmeru neboli k plnosti církevních obcí. Jeho řeč je důrazná a ostrá jako meč. Někoho chválí, někoho kárá, někomu hrozí. Chválí své věrné za horlivost, vytrvalost a bdělost, s jakou se vyhýbají bludům, avšak vytýká jim, že její první láska ochladla, ale vyzývá k pokání. Také naší první životní láskou byl Kristus, když jsme se k němu přihlásili. Jak nám bylo tehdy dobře! A dnes? Polevili jsme, ochabli jsme. Není však pozdě na nápravu, lítost, pokání.

(Desátek: kterého jsi z Ducha sv.počala)

2) Zj 3,14-22: Výjev ukazuje Jana před obcí, znázorněnou jako opevněná tvrz se čtyřmi věžemi a bílým domem uprostřed. Je to město nejen bohaté, jak ukazuje zdobení na střechách věží, které je podáno prostě jako ozdobná mašle, ale také město vyhlášené lékařstvím. Jan poslouchá postavu Krista zjevujícího se v oblaku, jež s pravicí s napřímeným ukazováčkem mluví. Má zapsat obsah zjevené zprávy. Názorně je podána důvěrná spolupráce člověka s osobně blízkým Bohem. Kristus má v levé ruce oválný předmět, který tiskne na své srdce. Kdo onemocněl či oslepl, může se dát pomazat nejlepším prostředkem obnovy a posílení, který leží Kristu na srdci. (Des: se kterým jsi Alžbětu navštívila)

3) Zj 4,1-8: Třetí výjev představuje trůn v nebi. Ježíš se v horní části výjevu zjevuje v blankytně modré mandorle. Tak je člověku dáno nahlédnout do nebe, kam člověk sám dohlédnout nemůže, pokud se mu samo nebe milostivě neotevře. Kristus spočívá nohama na trojbarevném kruhovém podstavci, odkud k zemi vyzařuje pět paprsků. Člověku v době kosmických letů do vesmíru by tento výjev připomínal přistání kosmonauta v kosmické lodi, což bývají pro povrchní pozorovatele záminky pro jejich výmysly o minulém přistání mimozemšťanů na zemi. Pod trůnem stojí vlevo i vpravo zástup starců v bělostném rouchu s korunami povýšenosti na hlavách, nesoucích sedm planoucích pochodní. U jejich nohou je jako malá čočka rozklenuté vlny moře, v němž se zračí smutná tvář zlého ducha. Kolem Kristovy mandorly jsou čtyři andělsky okřídlené bytosti s knihami, a to lev, tele, člověk a orel. Jejich rozevlátá křídla svědčí, že tyto postavy jsou v neustálém pohybu a službě. Čtyři bytosti znázorňují především Boží moudrost, vševědoucnost, všemohoucnost a prozřetelnost. Mají otevřené oči, kterým nic neunikne. Dále tyto bytosti naznačují čtyři cheruby jako náznaky čtyř kategorií tvorstva, ale tyto tvorové jsou představeni s otevřenýma očima, tedy jednají účelně podle plánů Boží pozřetelnosti. Autor Bemberské Apokalypsy se přidržel výkladu sv.Ireneje, který v těch čtyřech bytostech spatřoval také čtyři evangelisty, a namaloval jim do rukou knihu.

Kristus drží levou rukou na srdci zapečetěný svitek a pravou má zdviženou k přísaze. Tato vize nebeské bohoslužby nás musí nadchnout, abychom slavili živě pozemskou bohoslužbu, která je předobrazem oné věčné. Až zazní výzva "Vzhůru srdce!", vzpomeňme si na tento obraz díkůvzdání bytostí a klaňme se Pánu se stejnou úctou a láskou! (Desétek: kterého jsi v Betlémě porodila)

4) Zj 6,1-2: Po otevření první pečeti se vynořuje jezdec na bílém koni, už napíná luk s přiloženým šípem. Avšak i tento průbojný dobyvatel je zde namalován jako služebník Beránka Božího v horní části výjevu. Bílá barva koně naznačuje nevinnost a čistotu. Tak je zosobněně podáno šíření radostné zvěsti, která nezadržitelně proniká světem.

To je útěchyplné, i když se na první dojem zdá, že i tento Beránek je zde také vydán napospas bojovníkovi jako lovná zvěř. Beránek Boží se tu však vznáší vysoko nad zemí, vznáší se ve zlatém pozadí. Tak Beránek zabitý žije navěky ve slávě Boha Otce. Tím je tento výjev z Apokalypsy pro nás velkou útěchou, ale i příležitostí k pokání. Kdo si dá srdce zasáhnout šípem radostné zvěsti a pro Beránka Božího, kdo se obrátí a vykoná bude uchráněn jako hříšné město Ninive, které se na Boží výzvu Jonáše obrátilo. (Des.:kterého jsi v chrámě obětovala)

5) Zj 9,1-11: Zatroubil pátý anděl a hvězda padla z nebe na zem. Na troubení anděla z jedné strany výjevu se objevuje červený kotouč na druhé straně bílého oblaku, přerušujícího zlaté pozadí. Po něm zůstává tmavá kouřová stopa, vedoucí do propasti, která vyhlíží jako pravidelně opracovaná nádoba či studna. Tímto přiblížením podsvětné propasti známými pozemskými skutečnostmi se tomuto místu poněkud ubírá na hrůznosti. Ze studny však vzápětí vyskakují na zem zubaté kobylky s barevnými křidélky, oděné do vestiček s bílými divoce splývajícími vlasy a s ozdobnými věnečky na hlavách. Přes výhružnost zubů však tyto bytosti působí ve tváři poněkud žensky milým dojmem. Svatopisec to sleduje zpovzdálí a nejeví ve tváři žádné rysy hrůzy ani zděšení. Vůbec neprchá ani nehledá žádný úkryt. Jen jeho mírně rozhozené ruce nesou stopy překvapení, ale i prostého zjištění, že proti Božímu dopuštění je marné každé lidské snažení. Spravedlivý se nemusí ničeho obávat. Ale co já? Co ty? Jsme spravedliví? Kdo o nás vydá svědectví před Bohem, který je Láska? Jedině ti, kdo ponesou navěky stopu naší lásku, kterou jsme jim prokázali, a která zde zůstane navěky, protože díky Spasiteli je láska silnější než smrt, takže radostně přečká každou hrůzu Apokalypsy. Stále ještě nám Bůh dává příležitost, milosrdnou lhůtu, čas k lítosti a spáse právě i ve zkouškách a těžkostech života. Příležitost k záchraně je naznačena jako tenká červená nit, sahají na jedné straně k malému křížku v oblaku, v němž se vynořuje padající hvězda, až k většímu křížku na prahu jícnu propasti. Stále je příležitost k lítosti, ke svátostnému usmíření, k záchraně.

(Des.: kterého jsi v chrámě nalezla)

6) Zj 11,19-12,5: Výjev představuje apokalyptickou ženu, pravou rukou učící chodit dítě, levou odhánějící draka. V blankytném pozadí nahoře se ukazuje velký dům jako chrám s otevřenými dveřmi, odkud vyčnívá hnědá schránka smlouvy, jako by vyklopená ven. Nebeská svatyně je otevřená a mnoho z toho, co bylo dříve utajené, je nyní zřejmé a přístupné.

Kdo je ta zdatná žena, oděná Sluncem a sahající hlavou do nebe a s Měsícem pod nohama? Kolem hlavy má hvězdnou svatozář. Vlasy jí volně splývají na ramenou. Má prostý oděv uprostřed shora dolů vyznačený pásem cudnosti a jiným pásem pevně přitažený v pase. Je to žena podle míry kosmu. Má kosmický, všeobecný význam. Dnešní pozemský zápas dobra se zlem je odedávna sváděn v nebi. V celém jejím postoji je znát pevnost, klidné, ale rozhodné odhodlání čelit nebezpečí, tvrdý a nesmiřitelný postoj vůči netvoru, avšak žádná hrůza, ani děs ani panika. Je to Matka Spasitele, Matka Církve.

Drak, ďábel, který marně ohrožuje Božího Syna, je v podání Bamberské Apokalypsy znázorněn místo děsivé rudé barvy krvelačnosti a zuřivé vraždychtivosti pomocí hnědé, zelené a modré.

Drak se staví proti Matce Boží a jejímu Synu Božímu. Staví se proti Matce Církve a každému z nás, ale Maria jej s pomocí Syna Božího odhání levačkou. Jsme dobře zabezpečeni pro všem úkladům zlého ducha a vládce světa, pokud jsme usmířeni s Bohem. (Des.:který se pro nás krví potil)

7) Zj 12,7-9: Příští výjev nám přibližuje boj s drakem. Pro zdůraznění úpornosti a rozsahu boje je všechno podtrženo zrcadlovým zdvojením téhož zápasu, neboť i Apokalypsa hovoří o andělích v množném čísle. Optimismus výjevu je dán už tím, že dobří andělé jsou nahoře a mají stále vrch nad zlými silami, které jsou sráženy dolů. Boj se vede na nebi, kde mají andělé naprostou převahu, a na zemi, kde jsou s Boží pomocí sráženy a přemahány zlé mocnosti v podobě netvorů, okřídlených ještěrů, draků. Je pro nás povzbuzující, že zlo nemůže absolutně zvítězit nad dobrem, že se boj vede už odedávna, a že máme ve svém pozemském boji se zlem mocné spojence v nebi. Také my vedeme duchovní boj, ale nejsme na to sami, nýbrž máme na pomoc Královnu andělů, svatého Michaela, svého strážného anděla, ale především samotného Beránka. Jedině s jeho milostí zvítězíme.

(Des.: který byl pro nás bičován)

8) Zj 14,1-5: Následující výjev ukazuje Beránkův soud. Beránek stojí na vyvýšeném šedém nakupeném místě a po obou stranách vedle něho stojí zástupy postav v bělostném rouchu, které ukazují na Beránka. Jenom ti, kterým se dostalo milosti, smí rozumět této chvále Beránkově a osvojit si ji. Je to chvála znějící opojně i mocně jako řeč lásky. To je povzbuzení pro nás, kdo kráčíme světem, protože už dnes můžeme mít účast na této Boží velebnosti, když následujeme Beránka láskou k Pravdě. Nikdo nemá větší lásku, než ten, kdo svůj život obětuje pro své milované.

(Des.: který byl pro nás trním korunován)

9) Zj 14,14-19: Konečně se před námi objevuje obraz provádění Božího soudu. Syn Boží se zlatou korunou sedí na oblaku jako vládce na nějaké světlé lenošce. Nad ním se z oblaku vynořuje ruka, dávají pokyn k zahájení. Kdy udeří hodina Posledního soudu je známá jenom Otci nebeskému. Na ten pokyn shůry pouští Kristus levou rukou srp na pozemské políčko se zralým obilím. Boží posel vychází z chrámu a srpem zahajuje vinobraní na přilehlé vinici.

Všichni zrajeme ke konečným žním, dobří i zlí. Blížící se soud je útěchou dobrým v jejich soužením, i výstrahou zlým k obrácení. (Des.: který pro nás těžký kříž nesl)

10) Zj 16,1-4: Další výjev ukazuje napřed tři anděly, vylévající z nádob soužení na svět, plný hříchu. Následkem toho se zde ukazují nejprve tři polité postavy, dále vody s rybami, a konečně tři modré zvětšující řeky protínající pozemskou zeleň. Tohle stupňování postižení hříšného tvorstva má svůj smysl v tom, že se Boží trest nedostavuje rázem a naprosto, ale postupně. Bůh ve své shovívavosti počítá s tím, že se člověk napraví dřív, než by mohla dolehnout celá pohroma. Teprve když člověka začnou drtit okolnosti, když ho začne vtahovat lis jako hrozny při vinobraní, obrací se k Bohu a začíná ze sebe vydávat sladkou šťávu.

(Des: který byl pro nás ukřižován)

11) Zj 18,1-20: Znázornění pádu Babylonu představuje nejprve anděla, který z nebe dává pokyn k vyvrácení hříšného města, ale souběžně s ním pokyn mocné pravice s křížem, přinášející záchranu z postiženého města všem těm, kdo výzvu kříže přijímají a jednají podle ní. Důležitou součástí života Božího lidu ve světě je odvaha k odpoutání se od světa. Výzva ruky s křížem k není však výzvou k úniku ze světa, nýbrž k překonání závislosti na lákadlech světa, k odstoupení od svodů, ať u jsou v nás samých, v okolním světě nebo u zlého vládce světa. Malíř Bamberské Apokalypsy poněkud zmírňuje obraz hrůzy spravedlivě zničeného města, které na sebe přivolalo trest svými do nebe volajícími hříchy. Místo jeho spáleniště a rozvalin vykreslil město i s hradbami střechami dolů. Je to také pravdivé, ale není to strašlivé, takže by to člověka ochromovalo v jeho touze po nápravě. Bůh nás chce všechny spasit, ale ne tak, že nás bude nutit strachem z trestu při Posledním soudu, ale chce, abychom se obrátili a smířili s Bohem dobrovolně a radostně. Každé vynucené a ustrašené smíření s Bohem není důstojné Boha, který je Láska, ani člověka, který je původním Božím obrazem.

Dále malíř ovšem vykresluje nářek tří skupin obyvatel podle knihy Zjevení: korunovaní vládci si úzkostí v úzkosti dávají ruku ke tváři, roztěkané pohledy kupců vyjadřují zklamání nad jejich obchodními ztrátami, a jenom námořníci, kteří se ani neodvažující přiblížit, takže stojí v zadní řadě, sypou si rukou popel na hlavu.

V kontrastu s pozemským zmatkem ve spodní polovině obrazu vyniká velebnost a svatý pokoj horní poloviny, kde na zlatém pozadí vyniká Boží anděl i ruka s křížem. Tímto celkovým dojmem se nám vrací radost. Kdo se může uprostřed takové zkázy radovat? Všichni Bohu milí, kteří se zachránili. Radost nevychází ze zničení, ale z vítězství Boží spravedlnosti a mocné Boží pravice. (Des: který pro nás z mrtvých vstal)

12) Zj 18,21: Oproti obrazu stupňujících se útrap, které mají dát lidem příležitost k obrácení, se zkáza Babylona děje rázem a úplně. Zdatný anděl pozvedá balvan podobný mlýnskému kameni a s rozmachem, až se mu zvedá roucho, vrhá břemeno do vody. Tak jednorázově a nenávratně mizí hříšné město, takže po něm nezůstane ani stopy, takže tam, kde strašily lidské hříchy a děsily hrůzy trestů, ujímá se Boží pokoj.

Tak působí malíř Apokalypsy spíše na náš rozum než na naše smyslové dojmy líčením nějaké šokující hrůzy, a působí jako povzbuzení, že potom už nemusí zbýt čas k lítosti a k pokání - v důsledku náhlosti a jednorázovosti událostí - zatímco dosud je pořád čas dát všechno radostně do pořádku s Bohem i s lidmi. (Des: který pro nás na nebe vstoupil)

13) Zj 19,19-21: Další obraz představuje přemáhání šelmy a jeho spiklenců. Kristovi pomocníci srážejí šelmu a jejich spiklence dolů, do temného místa, odkud probleskují plameny, mající zkratkou naznačovat ohnivé jezero.

Samotný Kristus zde nebojuje, protože proti Kristu oslavenému v nebi nelze bojovat. Malíř Bamberské Apokalypsy tlumí děsivost podání vlastní knihy Zjevení. Místo znázornění ptáků sytících se těly postižených, omezuje se jenom na zrakové podání ohnivého jezera. Nechce zbytečně dráždit bujnou obrazotvornost lidí, nýbrž jen vážně varovat, aby nebrali Boží soud na lehkou váhu. Námitka, že by toto zkratkové podání trestů bylo dáno zaostalostí v podání perspektivy a výrazu emocí ve tvářích znázorněných postav, neobstojí. Vždyť tam, kde malíř chtěl vyznačit nadutost, pýchu, smutek, zoufalství, počíná si velmi nápaditě a vynalézavě, ale nyní si je patrně vědom, že líčení hrůzy a bolestí je méně podnětné pro naše dnešní usmíření s Bohem i s lidmi, než příklad obětavé lásky Kristovy.

(Desátek: který Ducha sv.seslal)

14) Zj 21,2-27: Obraz nebeského města vyznačuje kruhovou v sebe uzavřenou hradbu na čtyřech světových tranách opatřené třemi branami. Už to navozuje dojem bezpečí a ten se zvětšuje přítomností Božího Beránka uprostřed města. U města stojí Boží andělů, který vyměřuje mírou toto město a zve do města svatého kolemjdoucího. Zve každého, zve také tebe, abys už nyní vykročil na cestu do nebeského Jeruzaléma. Kousek nebeského města můžeš u nyní doslova objímat a zakoušet ve svém nitru. Už dnes můžeš zakoušet pokoj a blaženost nebeského města uvnitř své bytosti, a není to jen nějaká autosugesce, ale je to opravdu skoro zkušenostní, experimentální poznání. V hradu tvého nitra, plnícího se milostí Boží, je část hradeb nebeského Jeruzaléma. Co k tomu udělat, abych to opravdu měl a budoval v sobě? Předně přijmout s radostí a ochotou vlastní životní kříž, dále nabídnout ruku ke smíru každému, kdo proti tobě něco má, dále podniknout přiměřené úsilí k očistě a obnově okolního tvorstva, postiženého lidskými hříchy, a konečně svátostně se usmířit s Bohem, a nechat Krista, aby se nastěhoval do tvého nitra a cítil se v tobě jako doma. (Des: který tě Panno do nebe vzal)

15) Zj 22,1-9: Konečně vrcholný výjev zobrazuje Janovo vidění věčného pokoje a blaženosti. Proudy živé vody se valí z nebeského trůnu Kristova. Řeka vody je životodárná, zavlažuje stromy, které kvetou a nesou rozličnou úrodu. Převážnou většinu obrazu už tvoří zlaté pozadí, takže vychází jasně najevo, že zde nezapadá slunce, nejsou zde temnoty bludů, hříchů a obav. Křesťan by měl často rozjímat o obrazu nového Jeruzaléma, své věčné vlasti, aby si ji více zamiloval a více po ní toužil a současně v jejím světle splňoval povinnosti přítomného okamžiku.

Co tedy vyplývá z těchto duchovních zamyšlení pro každého z nás? Kdo jsi? Boží dítě. Co si s tím počneš? Kam kráčíš? Co s tím budeš dělat? Boží dětství je zdarma daný Boží dar, který člověk přijímá ve křtu svatém. To je velká důstojnost. Vyplývá z toho i naděje na dědictví. Nestačí se spokojit s Božím dětstvím. Musí v nás růst Boží království. Musí v nás růst Boží láska. Bůh zve každé Boží dítě k přátelství a spolupráci na spáse světa. To vyžaduje neustálé pokračování v tom, co bylo započato křtem svatým a posíleno těmito myšlenkami. Nejde však jen o něčí soukromou spásu ani jen o privátní záhumenek Božího království v nitru jednotlivého Božího dítěte. Nikdo nebude spasen bez ohledu na druhé. Vyprošujme si od Pána dary Ducha svatého, abychom měli chápavé srdce pro znamení doby. Potom každý jako jednotlivec a část Božího lidu objeví jako maják uprostřed proměn tohoto světa: uvidíš do daleka a bude svítit ostatním na cestu do přístavu, kde najdou teplo domova.

(Desátek: který tě Panno v nebi korunoval)

Učedníci se ptali: My jste všechno opustili a šli jsme za tebou a co toho budeme mít? K čemu je nám dobrá Matka Církev? Díky ústřednímu článku víry o Vtělení a Zjevení Božího Slova otevírá každému Božímu dítěti, budujícímu v sobě samém důstojný a krásný příbytek pro Pána, a zvláště umělci obzor vyjímečně bohatý podnětnými náměty. Jak ochuzující by bylo opustit nevyčerpatelný zdroj evangelia! (Jan Pavel II.čl.14)

Tajemné jádro Církve svaté tvoří samo Tělo Kristov, bez něhož nemůže nadpřirozeně žít žádný člověk, natož umělec.

Kéž krása, kterou umělec zvláštním způsobem, ale vůbec každé Boží dítě jako originální Boží obraz předá dalším pokolením, je taková, že probudí v okolí úžas! Krása je "res plendentia formae", věc vyzařující tvar. Formou člověka je jeho nesmrtelná duše, kdežto formou Božího dítěte je nesmrtelná duše přetavení posvěcující milostí. Každý křesťan jako živý Boží obraz má podávat jasně vynikající tvar Boží milosti, protože Boží dítě už není formováno jenom nesmrtelnou duší, nýbrž milostí, která přetavuje jeho duši k věčnému nadpřirozenému životu. Tváří v tvář posvátnosti života a lidské bytosti, tváří v tvář divům vesmíru je tím jediným přiměřeným postojem úžas.

Odtud, z úžasu, vyvěrá ono nadšení, s jakým dovedou lidé dneška i zítřka čelit zásadním výzvám, jež se vynořují na obzoru a radostně na ně odpovídat.

Krása je znamení a připomínka přesažnosti. Proto nemůže krása stvořených věcí přinést uspokojení a vzbuzuje onu tajuplnou touhu po Bohu, kterou člověk tak zamilovaný do krásy, jako byl svatý Augustin, dokázal vyložit slovy: "Pozdě jsem si tě zamiloval, kráso tak starobylá a tak nová, pozdě jsem si tě zamiloval."

Kéž nás doprovází Svatá Panna, "celá krásná"! Dante rozjímá o Svaté Panně v zářivých paprscích svého Ráje jako o kráse, "jež veselostí v očích ostatních světců nepoleví". (Ráj,XXXI,135) Všecka jsi krásná, ó, Maria, a poskvrny dědičného hříchu nikdy se tě nedotkla, zpíváme v antifoně nešpor na slavnost P.Marie bez hříchu počaté. Co to znamená?

Předně: Maria nesporně vyniká i krásou tělesnou. Všechno zlo ve světě, i různé znetvořeniny organické jsou nějak způsobeny následkem prvotního hříchu. Ježto Bůh zázračně uchránil Marii od tohoto neštěstí, tedy je jasné, že byla uchráněna každé tělesné vady. Krása Marie se podobala kráse pramáti Evy, jak vyšla z ruky Stvořitelovy. V kráse Marie nebylo nikdy nic smyslného ani svůdného.

Dále: Když je Maria celá krásná, tedy je krásná především duševně, v rozumu a vůli. Nemusela ovšem znát a vědět kdeco. Pravou krásou rozumu je zdravý úsudek, aby člověk moudře hodnotil věci stvořené a nade vše miloval hodnoty duchovní. To je pravá moudrost. O takové ušlechtilosti intelektuální, jakož i o shodě mezi ušlechtilým myšlením, slovy a skutky, se říkává u člověka, že je krásný, totiž že má krásné lidství.

Konečně však to je neviditelná duchovní krása, kterou nade všemi tvory vyniká především Maria, a tato krása spočívá v dokonalém obraze svrchované Krásy Boží, která činí z člověka krásnou a šťastnou bytost. To působí posvěcující milost. Čím víc je té posvěcující milosti, tím jasněji vyniká ta vnitřní, duchovní krása lidské duše, tím víc ji miluje Bůh, a tím víc jí Bůh vyznamenává v nebi.

Čím roste taková duchovní krása Božího lidu? Co rozhojňuje posvěcující milost? Především svátosti, a zvláště Nejsvětější Svátost. Zatímco my smíme přijímat Nej.Svátost až dvakrát denně, když jsme na celé druhé mši, Maria přijala takto živého Ježíše pouze jednou, a už byla navěky svatá a plná milosti. Je to tajemství Boží Lásky, na němž se nám dopřává účast, když si Bůh chce učinit z každého z nás stejný živý svatostánek, jako si poprvé a navěky učinil ze svaté Panny Matku krásného milování. O.Tomáš B.

Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely OP

V nacistických koncentrácích trpěly a umíraly tisíce tisíců. Vedle sestry Marie Filomenky Dolanské to byl např. český dominikán, Otec Benedikt Hronek OP (1907-1945). Pocházel z jižních Čech, z Olešné u Tábora. Zatčen byl kvůli májovým kázáním ve starobylém chrámu P.Marie Týnské v Praze r.1944. Byl vězněn na Pankráci a v Terezíně.

Již jako středoškolský student v pražském juvenátě šel vždycky svou vlastní pevnou cestou, jakoby sám a sám, ale k samé podstatě věcí a otázek. Vábily ho základní, podstatné věci, a tak často jako by přezíral vedlejší. Proto někdy narážel ve svém okolí na nepochopení.

V noviciátě i v řádovém bohosloví v Olomouci byl sám na sebe velmi přísný a konal kající skutky, jež připomínaly svaté otce z pouště. Při tom všem rostlo kolem něho jakési duchovní prázdno, takže jako by žil na dně jakési duchovní osamocenosti. Současně však býval velmi družný a nám mladším vždycky pomohl a poradil. Také při studiu filosofie a theologie se br.Benedikt soustřeďoval na základní pravdy ("lapidárky"), a učil se rád zpaměti výrokům velikých myslitelů, aby mohl lépe hájit Kristovo dílo spásy. Byl jakoby vytesán z nehlazených, ale pevných balvanů. Snad tím vším byl veden k přípravě na svou hrdinskou smrt. Nám mladším nadšeně doporučoval: "Každé ráno schroustnout na lačný žaludek (tj.před školou a studiem) jeden článek ze Summy sv.Tomáše." A sám to dělal věrně. Rád vyvracel námitky tím, že je uvedl "ad absurdum" - že ukázal nejenom nepravdivost, nýbrž i nesmyslnost útoků. V soukromí tomu říkával s vítězoslavným, dětsky radostným pohledem: "argumentum ad hominem - důkaz na čumák". Miloval hudbu a zpěv a také byl dirigentem řádového bohosloveckého sboru v Olomouci a později ve Znojmě.

Jako kněz byl za německé okupace ("protektorát") politicky velmi opatrný a i jiné kněze nabádal k opatrnosti ve slovech, aby se kněžská krev neprolévala zbytečně a pro světské zájmy.(To zdůrazňoval např. P.Dr.Al.Vašicovi před růžencovým kázáním v Uherském Brodě.) Sám byl zatčen z čistě náboženských pohnutek, kvůli svým mariánským kázáním. Ve vězení se nikdy netajil, že je katolický kněz, a že má povinnosti nejen k lidem, ale i vůči Bohu. Při práci klekával s kněžskou hrdostí na zem a modlíval se kněžské modlitby. To však uvádělo v zuřivost některé nevěřící spoluvězně, ale hlavně nacistické dozorce, neboť jak píše dr.Fuchs, nacismus je organizovaný satanismus. Za to měl O.Benedikt nejtěžší práce a nejkrutější tresty.

Na svátek Zjevení Páně (Tří králů), 6.I.1945, měl O.Benedikt zametat ulice v terezínském koncentráku. Byl však dopaden jedním SS-manem ve stáji. Co tam dělal? Snad - vyhladovělý a špatně oblečený v krutém mrazu - se tam šel ohřát mezi dobytek, ale "nadlidé" neznali lidskost k člověku. Dost možná, že se ho zmocnila vánoční tesknota po jesličkách, po betlémské stáji, po Děťátku v jeslích mezi dobytkem, zahřívajících Novorozeně, a po Matce všech lidí, kvůli níž zde trpěl. A tak se pustil - vysoký kostlivec, potažený jen kůží a s horečně planoucíma očima - jakoby po stopách Tří králů ke chlévu, hledat Boha-Spasitele mezi dobytkem. Jak žíznivě asi laskal očima žlaby a koryta, jak žíznivě si představoval klášter a kostely s ozářenými Betlémy a se svatou Rodinou, jak žíznivě asi šeptal: "Ježíši, Maria, Josefe!" Jsou touhy tak žhavé a tesknoty tak sžíravé, že promění člověka bleskem v to, po čem touží z lásky. Říká to i sv.Tomáš i Píseň písní.

SS-man provedl O.Benedikta k sobě bitím a řvaním. A za trest? "Do bunkru!" - do ledové, betonové díry, neoblečejný a o hladu. Sv.Vavřince upražili na rožni, Otec Benedikt pomalu zmrzl na betoně. Zemřel tam 11.února 1945, na svátek Neposkvrněné Panny lurdské, kterou tolik miloval. Přišla si pro něho, Matka milosrdenství a Panna věrná. Modlil se a zpíval si i v bunkru. Krátce před smrtí zaklepal na sousedního spoluvězně, dobrého zpěváka, a prosil, aby mu zazpíval jeho oblíbenou píseň:"Čechy krásné, Čechy mé,

duše má se s touhou pne,

kde ty vaše hory jsou

zasnoubeny s oblohou.

S oblohou a s nebesy,

kde přemýšlí na plesy

anděl světlem oděný,

k slávě Páně stvořený.

Pán ten stvořil také vás,

slavné Čechy, vlasti krás,

anděla vám s nebe dal,

by váš národ k zpěvu zval.

A ten národ pěje dál,

v žalmech však i touhou znát:

by ten anděl chránil Čech

do skonání věků všech.

Proto, krásné Čechy mé,

duše má se s touhou pne,

kde ty vaše hory jsou,

zasnoubeny s oblohou.

Když vyslechl zpěv, ponořil se O.Benedikt do modlitby, až přestal jevit známek života.

Když Michal III.posílal r.863 sv.Cyrila a Metoděje Rostislavovi, psal Moravanům, že to Bůh zjevil Cyrilovi Písmo (slovanskou abecedu), abyste se i vy počítali k velkým národům, kteří oslavují Boha svým jazykem." Proto "přijmi dar větší a čestnější než všecko zlato a stříbro." (ŽK 14) Také Otec Benedikt umíral se srdcem plným vděčnosti k Bohu za cyrilometodějské a svatováclavské křesťanství, jehož velikost, čistota a duchovost vynikala tím více pro srovnání s vražedným německým nacismem. J.M.Veselý OP (Pokr.)_________

Zprávy: Na svátek sv.archanděla Michala uvedlo "1.sdružení bl.H.M.Cormiera" v Brně v chrámě sv.Michala před mší sv. recital Zdeňka Pololáníka "Bůh je láska" v provedení br.Gabriela M. Částka. Před svátkem sv.Františka proběhlo u brněnských minoritů triduum pod vedením otce Tomáše, které vyvrcholilo v oslavou transferu světce. Přípravy a oslav se zúčastnili terciáři.

Otec Tomáš pokračuje v pravidelné přípravě dospělých na přijetí svátosti biřmování v Brně u sv.Michala každé úterý od 18.00 hod. Modlitba sv.růžence za povolané ke svátosti biřmování. Zamyšlení o svátostech podle sv.Tomáše Akvinského, dotazy a připomínky v kapli P.Marie Bolestné po mši sv.___

 

TOPlist