PROSINEC 2008

 

Ročník XIV., číslo 12.                                                                                                              prosinec 2008

Obsah: Volání z betlémských jeslí, E.Lopourová,Církev, L.Lopraisová, Proměna,  Narození v Betlémě, E.Lopourová,Matka Tereza, Každý hledá svou životní hvězdu, E.Lopourová, Bílé, Besední řeči (34). Ct.Martin z Kochemu,  Výklad mše svaté, E.Lopourová, Křesťan, Tomáš Merton, Polámané kosti, E.Lopourová,Otec, Brněnská akad.duch.života ct.Patrika Kužely, Zprávy____________

 

VOLÁNÍ Z BETLÉMSKÝCH JESLÍ

V tyto dny setrváváme u jeslí a díváme se na chudobu betlémského Dítěte. Ten, jehož nebesa obsáhnout nemohou, stal se ubohým lidským dítětem, vyvolil si chudobu jako průvodkyni životem. Snad právě pohled na Jezulátko v Betlémě objímá lidská srdce a otevírá je k blíženské lásce. V den před Narozením, kdy si připomínáme a očekáváme štědrou ruku Boží, která nám dala Božího Syna, neodchází nikdo s prázdným od našich dveří.

Ale proč jenom tehdy? Proč jsme si tak zúžili obzory křesťanství jen na nějaké slavnostní okamžiky? Kristus přišel na svět, aby nás naučil správné cestě životní. Svým životem a svou naukou.

Dnes, kdy hýbají světem sociální problémy, se zadívejme k jesličkám, k Tomu, jenž přišel na svět, aby „všude činil dobře" a budeme mít rozřešeny všechny problémy. Jeho nauka je řeší jedině správně, protože ona jediná vysoko vyzdvihuje důstojnost člověka. Kolik těch nejrůznějších nauk se dnes objevuje a každá z nich tvrdí, že ona přivede člověka, k blaženosti. A činí tak scestným způsobem. Třídní či rasová nenávist jim má být pomocnicí.

Kristus však začíná jinak: láskou k Bohu a bližnímu. A na tomto základě se dají vyřešit všechny otázky, které doléhají na zmučené lidstvo.

Na jednom projevu řekl jeden z našich politiků: „Bylo by dobře na zemi, kdyby si lidé vzpomněli, že základem správného uspořádání světa je zachovávání Desatera a zachovávání blíženské lásky". - To je líc. A rub? Všichni politici to dobře vědí, že náboženské zásady a příkazy řeší tyto problémy uspokojivě a jedině možně, a přece se pod vyrudlou korouhví bojuje proti náboženství a Kristovu Církev omezují, kde se dá! A člověk by je podezíral, že si tito lidé, v jejichž rukou je dočasně osudí národa, nepřejí, aby lidstvo žilo v pokoji a míru, nýbrž naopak si přejí, aby bylo na této zemi co nejvíce bídy a soužení.

Význam příchodu Dítěte-Ježíše na svět je dalekosáhlý pro celé lidstvo. Jeho nauka promítnuta do života lidí osvětluje jako blesk slabiny lidské duše a zároveň žárem lásky rozohňuje lidské srdce ke konání dobra.

Nebylo by třeba tolika všelijakých nařízení a zákonů, kdyby lidé zachovávali nauku Kristovu.

První poselství Božího Dítěte světu a první jeho dar byl: „Pokoj lidem dobré vůle". Proto Bůh stvořil dva lidi, aby nebylo* člověku samotnému smutno, aby nebyl odkázán jen na sebe, nýbrž aby si lidé navzájem pomáhali. To mohou Činit jen ti, kdo jsou dobré vůle.

Nezapomeňme na odkaz z jeslí: Boží Dítě si přeje, aby člověk ctil člověka a aby se navzájem lidé měli rádi a pomáhali1 si. A jestliže o svátcích měknou jaksi lidská srdce pod dojmem lásky Boží, je nutno si uchovat toto lidsky dobré srdce po celý život, nikoliv jen pro ony sváteční okamžiky o Vánocích. JZ

+++

CÍRKEV

Říkáte vykácený sad

Babiček pár v kostelních řadách

Kritice světa vydaná na pospas

Výhonek zelený

Útoky odevšad

Však chráněný

Dlaní zahradníka

Co poskytne mu opory

 

Bázlivá před větrem

Že poláme ji

Však zahradník je trpělivý

A čeká bez kompromisu

Ve své péči

Až zazelená se

A plody ponese

 

Chci abys byla bylina

Smutek a zoufalství

Světa léčila

Eva Lopourová

+++

PROMĚNA

Prázdnota mě prostoupila

volala po naplnění

hej Mistře

naplňte bistře

prázdný džbán

vždyť hodnoty by neměl sám

kdyby s radostí nehostil moudrosti nebeské

křišťálové vody

život nesoucí

slunce hostící

i měsíc z hvězdami

kdopak poví mi

co stalo se?

Ladislava Lopraisová

+++

Narození v Betlémě

K tomu, aby přitáhl všechny lidi, zřekl se všeho už od kolébky. Proto, abys našel Boha a mohl se v tobě zrodit, musíš se také napřed všeho vzdát.

Kdo se narodí jako Boží dítě? Ten, kdo se nezrodil ani z vůle muže, ani z krve, nýbrž z Boha. Ježíš se od malička vzdává všeho. Čekal, až docela zchudne Davidův rod. Čekal, až najde chudé děvčátko, prosté a pokorné, které už nečeká na žádnou slávu, dokonce nečeká ani na slávu Matky Spasitele, a které se docela oddává samotnému Bohu. Čekal na dívku, která se úzkostlivě nechvěje ani o svou čest, protože má být Matkou Toho, jenž bude oloupen o všechno, o dobré jméno, dokonce i o život. Ježíš má umřít jako vyvrhel. Proto čeká na matku, která kvůli němu ponese i stín podezření cizoložnice. Tak se setkali tito dva: Ježíš, Bůh, který se stává člověkem v krajní bídě a hrozné opuštěnosti, v největším podrobení moci, když jako Žid je na rozkaz římského císaře hnán daleko od svého teplého domova nazaretského, aby se vrátil domů až po strastiplném útěku a pobytu v nehostinném cizím Egyptě. V největším ponížení, když nenajde jediné místo k svému narození než v chlévě, když vydává sebe i svou matku palčivé starosti, jak zaopatří své dítě v cizině, kam si mohla vzít jen to nejnutnější. Tak se narodil v době ponížení svého národa i svého rodu. Narodil se daleko od domova. Narodil se, až jeho Matka nemá už skoro nic pro něho, dítě Boží.

Tento obraz je začátkem pozemské dráhy Božího Syna. Tak přichází na svět a jedině tak přichází do duše, která se podobně všeho vzdá, která se ode všeho osvobodí, do duše dobrovolně úplně chudobné. Pokud budeš mít cokoli stvořeného, v čem si budeš libovat, na čem si budeš zakládat, v čem budeš mít svůj domov, nesestoupí do tvého srdce ten, jenž hledal jenom Boha a pouze Jeho království. Prober celý svůj život, všechno, jedno po druhém, na čem lpíš, v čem vězíš. To všechno jsou překážky k tomu, aby se mohl stát dokonalým Božím dítětem, aby se Bůh mohl dokonale zrodit ve tvém životě. Teprve až překonáš tuto překážku, můžeš začít rozjímat. Prohlédni všechny záhyby svého srdce, čím vším visíš na stvořeném, a čím vším stvořené ulpívá na tobě.

Proč přišel Kristus do takové chudoby? Chtěl vysvobodit člověka z pout tvorů a ze závislosti na tvorech. V tom byl spáchán první hřích, že se člověk rozhodl raději pro tvory než pro jejich tvůrce, že dal tvoru přednost před Stvořitelem. Od té doby jsou všechny hříchy útěkem od Boha k tvorům. Jsou nejen přeceňováním tvorů a podceňováním Boha, ale jsou nadsazováním tvorů nad Stvořitele. Boha najdeš v naprosté chudobě ducha, až se od všeho osvobodíš. Napřed se musíš osvobodit od svého počtářství a vztahovačnosti všeho k sobě. Když uvidíš hrušky, nebudeš počítat, kolik jich máš, ani kolik za ně utržíš, ale budeš chválit jejich Stvořitele. Až nebudeš nic očekávat od tvorů, až přestaneš od nich očekávat hlavně svůj prospěch, své štěstí, svůj blahobyt. To neznamená zbavit se smyslů, ani schopnosti myslet a ani přestat chtít. Sleduj vše a naslouchej všemu, potěš se i duchovně smyslovou útěchou, ale neupínej k tomu svůj duchovní život. Vždyť to není Bůh. Jako sladkost ve smyslovém citovém životě také není Bohem. Jsou to pouze jeho dary. Jsou to stvoření, a není to Bůh sám.

Kristus a jeho svatá Matka se vzdali všeho, i nejpotřebnějšího, ba i cti. To je ti měřítkem, že se touto cestou dostaneš k Němu, že jen tak se ti otevře Bůh. Mnoho lidí na tomto ztroskotává. Rádi by spojili duchovní s tělesným, přirozené s nadpřirozeným, smyslové s nebeským, všední s posvátným. Od všeho trochu. Představují si duchovní život jako šťastné proplouvání úskalími tvorů, aby člověk v ničem příliš nezakotvil. Tito prostřední lidé si příliš zdůrazňují ono "příliš" jako snahu vyvarovat se každému "ismu", až podlehnou každý nějakému svému egocentrismu. Vždyť co se dá označovat jako „příliš“? S trochou obratnosti a vyjednávání s Pánem Bohem se toho dá ještě tolik smlsnout v duchovním životě se stromu života! A tak je to jen sebeklam. Kristus později vyjádřil slovy to, co dává při svém narození najevo skutkem. Kdo neopustí i svou matku a nakonec i svůj vlastní život, kdo nezapře sám sebe, kdo se vrací pochovávat své mrtvé bližní, ale i mrtvé vzpomínky, tvé touhy a ideály hodné pohřbení, ten není hoden Krista. Ježíš se ukázal být hodem Božího synovství. Když Bůh a služba Bohu, tedy se patří všechno odložit a nic si neponechat, co by mohlo člověka nějak uspokojit, jakkoli ho zdržovat na cestě v tom, aby jen Kristus byl celou láskou a celou snahou člověka.

Na tom ztroskotává duchovní život mnoha lidí. Stále si ještě ponechávají mnoho svého, soukromého, a potom se diví, že se jim Bůh docela nesdělí, že se jim zcela neotevře a docela se jim nedá. K tomu, aby se mohl Bůh zrodit v lidském srdci, abys mohl být dokonale Božím dítětem, musíš chtít být JENOM dítětem, a ne současně být dítětem světa a těšit se z nabídky světa. V té míře, v jaké se vyprázdníš od závislosti na všem stvořeném a nakonec i od sebe sama jako tvora, pouze v té míře se Bůh také otevře a sdělí tobě. Proto Bůh někdy těžce zkouší a navštěvuje vyvolené, aby je zbavil všeho, co brání ve vykoupání v posvátné lázni jeho lásky.

Spasitel přichází jako dítě, prosté, bezbranné, bezelstné dítě. Jako dítě ve všem odkázané na svou matku a na svého pěstouna.

A co ty? Jsi zrovna tak i prostý, tak oddaný a odevzdaný svému duchovnímu vedení, vedení Božímu, jsi doopravdy prosté dítě, které se nehádá s Bohem, které s ním nevyjednává, neklade Bohu žádné podmínky ani Bohu neporoučí, jak by je měl vést? Jsi jako dítě, které prostě přijímá všechno, co Bůh sesílá i dopouští, neboť právě ten nejlepší právě pro tebe právě v tomto okamžiku a zrovna v tomto místě jako projev božské otcovské lásky, přející svému dítěti všechno nejlepší? Je třeba se odevzdat bezelstně jako dítě Bohu a pěstounu, který tě přijal z božích rukou. Je nutno vzdát se i svých zálib a ideálů ohledně toho, jak by sis představoval Boží vedení.

Bůh někdy nechává člověku okusit jeho vlastní, lidské moudrosti, když si pořád chce porozumět lépe než Bůh sám. Poskytuje tedy sladkosti, dopřává mu všechno, po čem člověk touží. Teprve když to člověk vychutná, když se toho dobere až na dno, a člověk se toho snaží dobrat až do krajnosti, protože se jedná zase jen o stvoření a tedy omezené Boží dary, až potom člověk upadá do propasti temnoty a prázdnoty. Pak prožívá jako smutek svou vzdálenost od Boha, protože pak pozná vlastní zkušeností, že toto všechno není Bůh sám, a že to nejsou hory jeho bohatství, ale jen propasti lidské viny. Když se člověk nedá ani pak poučit, aby se schoulil pod jemné Boží vedení, pak utone v těchto temnotách a uvázne v těchto vyprahlostech. To je příčinou, že mnozí, kteří se krásně rozběhli a příliš si navykli na "své" způsoby zbožnosti a na to, jak oni chtěli Boha "mít", najednou se smutně zastavili. Neporozuměli chvíli svého navštívení. Neuměli se narodit v betlémské opuštěnosti, v betlémské chudobě.

Spasitel volá jak pastýře, tak učence, kteří všechno pohotově opustili a bez dlouhého uvažování se vydali za Božím hlasem a znamením, aby jim Bůh ukázal, že se z jeslí zrodí nový život jenom tomu, kdo takto prostě, třeba o půlnoci vyrazí do cizích krajů, kde je daleko vzdálen všemu, na co byl zvyklý. V tom je velikost víry pastýřů a mudrců, že se nedali odradit ani chudobou, ani tím okázalým sebepopřením Bohočlověka, ale že i v tom viděli Boha, ba právě v tom že shledali Boží navštívení.

Je třeba být Božím prostáčkem, abychom nepřijali žádný Boží dar záměnou za Boha samého, abychom se nepohoršili nad žádným Božím řízením, a nezaváhali ani v temnotě ani v chudobě ani v oproštěnosti od sebe, jež Bůh od nás požaduje.

Jako byli pohotoví Maria s Josefem ke všem obětem a všechno se vzdali, aby zachránili světu Boha, který se pro ně narodil tak, že chtěl přijít mezi lidi, ale v krajní skrytosti, na okraji společnosti, co možná nejméně okázale. Tak byli pohotoví prosťáčci od oveček jako tři královští učenci znalí hvězdných pohybů. Nezastrašila je ani hrozná římská krutovláda, která potlačovala všechny Písmem ohlašované náznaky blížícího se Vykupitele. Neodradila je ani samolibost duchovních vůdců Izraele, kteří zasedli na stolici Mojžíšově, a kteří se vypočítavě drželi toho všeho vyzkoušeného a lidsky osvědčeného. V tom vidíme velikost jak pastýřů, tak mágů. A nevíme, u koho byla tato pohotovost větší a podivuhodnější.

Duchovně už byli připraveni radostně přijmout Boží poselství, ať by se projevilo jakkoli podivně a neobvykle. Už dávno byli pro ducha tak chudí, že nečekali Mesiáše ani v paláci, ani v synagóze, které okupovali jen mocichtiví lidé sebejistí vlastní spravedlností a spásou tak, že už k tomu Boha i přestali potřebovat. Kdyby pastýři a mudrci lpěli na stvořeném a pozemském, byli by trpce zklamáni, že přichází jako obyčejné dítě do prostředí bídy a na periférii společnosti. Oni však byli tak zduchovnělí, že jim stačilo poselství andělů o pokoji na zemi a o slávě Boží. Dali se vést znamením na obloze, aby spočinuli v jeho Božím původci, takže když jim bylo ohlášeno, kde a jak se dá najít, rozběhli se jak za slávou Boha na výsostech, tak za pokojem, po němž tolik toužili. Mudrci očekávali především duchovního vůdce a duchovního vykupitele, takže nebyli zklamáni ani nezájmem, se kterým se setkali na své cestě za Hvězdou. Nepohoršovali se, když viděli, že se Herodes musel teprve začít pídit po tom, že by se měl a kde by se měl narodit nějaký Mesiáš. Nedali se odradit ani tím, že povolaní a úředně kvalifikovaní v Izraeli nešli s nimi a nehledali Mesiáše. Nedali se odradit ani nečistým a páchnoucím chlévem, ani prostotou dívky Marie a Josefem, drsným mužem z lidu, ani dětským pláčem.

Taková musí být duchovní pohotovost člověka, aby mohl uvěřit Bohu, že se dává prostě sám, a že nečeká, až mu lidé připraví nějaký okázalý a hlasitý uvítací výbor. Když má člověk porozumět Božímu navštívení, nesmí si jej dát zastínit ničím lidským. Jinak by neporozuměl a postrádal by vnitřní připravenost, až se bude chtít Bůh naplno zrodit v člověku. Teprve když to pochopíš a náležitě se podle toho uvnitř zařídíš a vykročíš tomu naproti s dětskou prostotou, jsi připraven pro duchovní Betlém. FK

+++

MATKA TEREZA

(z deníku)

Anděl z Kalkaty s těžkými křídly

Je těžké být nad věcí

A zcela sám

Se svými pochybami

Na všechny se usmívat

Máš mě Bože vůbec rád?

V každé tváři vidím tvého Syna

Zvlášť v těch kdo mají hlad

Trpí zimu žijí v nouzi

Často slyším hlas

Sama si můžeš za nesnáz

Úspěšní a mocní mají tvoje požehnání

V mé stálé nouzi mi Bože posíláš

Svou matku s útěchou

Já své věrné neopouštím

Hlas tvé trýzně je ozvěnou zkoušky

Já způsobím že vytrváš

Eva Lopourová

+++

 

KAŽDÝ HLEDÁ SVOU ŽIVOTNÍ HVĚZDU

"Když se Ježíš narodil, mudrci uviděli na východě jeho hvězdu, a přišli se mu poklonit... Hvězda šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě. Jakmile uviděli hvězdu, velmi se zaradovali. Vstoupili do domu a spatřili dítě s jeho matkou Marií, padli na zem, klaněli se mu a podali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu." (Mt 2,1-11) Tak touží každý člověk objevit pravou hvězdu, následovat ji a obětovat se tomu Zjevení, které ten přírodní úkaz naznačuje.

Co víme o těchto mudrcích?

Mudrci neboli mágové byli učení mužové, znalí hvězdopravectví. Přišli z Babylonie, totiž z tehdejší Partské říše. Že to byli králové je pozdější legenda Že byli tři, usuzuje se podle počtu jejich darů. Každopádně to byli pohané, tedy lidé, kteří neuznávali Boha Izraele, ani jeho Zákon ani jeho Slovo. Uznávali však řád přírody a poctivě se snažili vyčíst z něho pravdu, potřebnou k životu. A ukazuje se, že zvláštní přírodní úkaz je přivedl ke Zjevení. Pokusme se vykročit jejich cestou za Hvězdou.

Jaký by to mělo smysl? Jestliže Bůh něco zjevil, copak je možno o tom uvažovat nějakým lidským způsobem? Je snad možno se lidsky dobrat k nějakému smysluplnému zdůvodnění?

Je to možné a je to žádoucí. Ovšem výchozím předpokladem při každé úvaze o Zjevení je, že to, čím Zjevení je, může říci pouze samo Zjevení. Zjevení není jedním ze stupňů v přirozeném zkoumání jsoucna, nýbrž je ryze božského původu. Není ani sebesdílením nejvyšší bytosti, nýbrž svobodným jednáním osobního Boha. Výraz Bůh zjevuje znamená především, že Bůh jedná. Toto jednání zasahuje do jsoucna tak, jak samo o sobě je, a podrobuje je s jeho dobrými i špatnými stránkami soudu. Vyžaduje, aby se obrátilo, a když uposlechne, tedy je povznáší k dokonalejšímu uspořádání. Sama jeho poslušnost je totiž počátkem, neboť to, že poslechnout může, je darem téhož Boha, který je povolává. Patří tedy k podstatě Zjevení, že je nelze odvodit z přírody, ale že je třeba je přijmout samo ze sebe.

Stejný Bůh, který promlouvá tímto Zjevením, však také stvořil svět. Oslovuje tedy své stvoření. Tak vyvstává otázka, zda v tomto stvoření nejsou uloženy předběžné osnovy Zjevení, a zda by jejich porozumění nemohlo přispět k pochopení Zjevení. Nejde o to, abychom z něho odvozovali Zjevení, nýbrž pro zbystření a vytříbení zraku a jiných smyslů a pro vyjasnění myšlení, abychom lépe poznávali, co je podstatné. Takové projevy a vztahy, které ukazují na vlastní události Zjevení, skutečně existují, a dva z nich mají zvláštní význam.

Mrtvá věc, jako třeba krystal nebo stroj, je hotová. Lze ji pozorovat a prozkoumat. Pokrok v pozorování a zkoumání je možný jen v tom smyslu, že třeba nebyly ještě zpozorovány některé části celku, nebo že nebyl dosud prozkoumán vztah jedné části k jiným částem a k celku. V oblasti živé hmoty je tomu jinak. To, co můžeme zjistit na dosud neznámém zrnu, neukazuje, jaká rostlina se v něm skrývá. Pozorovatel musí vyčkat, až se z něj vyvine jeho podoba. Co je živé, není od počátku hotové, ale jeho existenční formou je růst a přeměna. Co tu zpočátku bylo jen v možnosti, předchází ve viditelnou skutečnost. Tak je tomu až do posledního okamžiku, neboť i vadnutí a odumírání je ještě život. Teprve v celé řadě projevů se podstata stává viditelnou. Tento způsob existence, kdy život přechází ze skrytého stavu vnitřního způsobení do zjevného uskutečnění, lze v jakémsi náznaku nazvat "zjevením". Mnohotvárnější ve svých podobách a bohatší smyslem se stává tento děj u zvířete. Zvíře a jeho prostředí na sebe navzájem působí, vzájemně se podmiňují, a v rozmanitosti těchto vztahů prostředí přechází podstata od dispozice k uskutečnění. K tomu přistupuje také okolnost výrazu. Zvíře pociťuje pohodu i bolest a je hnáno pudy, jež samy o sobě jsou vnitřní, skryté. Projevují se však ve změnách vzezření a chování, v pohybech a v činnosti. V realizaci pudů se projevuje podstata.

V ČEM SPOČÍVÁ ŽIVOT

V napětí mezi možností a bytím. Podstata, zpočátku jen v potenciálním stavu, se uskutečňuje růstem. Život rovněž spočívá v napětí mezi stránkou vnitřní a vnější. Co je skryté uvnitř, vyjadřuje se navenek ve smyslům zřejmých projevech a hnutích. Na rozdíl od všeho neživého, jež postrádá tuto vnitřní stránku, lze jako existenční formu všeho živého označit sebezjevování. Avšak na způsobu existence se také zakládají způsoby jeho poznatelnosti. Neživé lze beze všeho pochopit. Nic neskrývá. Je-li zrak dost bystrý, postřehne vše. Naproti tomu podstatu živé bytosti musíme přijmout z jejího sebeprojevu. Také na rostlině a zvířeti je mnoho toho, co lze prostě konstatovat jako všechno to, co je zde pouze mechanické. Co přesahuje tento rámec je nutno přijmout, neboť právě to je vlastní a podstatné. Kdo touží po poznání, musí počkat, až přejde od zárodku k uskutečnění, ze zakuklenosti v otevřený projev. To poslední znamená ještě něco dalšího. Znamená to, že tuto skutečnost, nelze prostě konstatovat, ale že je třeba dospět k ní pozorováním a pochopením. Pozorovatel se musí zaměřit s příznivým zaujetím a trpělivostí na vlastní projev živé bytosti. V tomto postoji se odráží jistá předobrazná podobnost úkonu, který odpovídá vlastnímu zjevení, totiž víře.

A co samotný lidský život?

Obohacen novými rysy objevuje se uvedený vztah znovu v oblasti lidského života. Zde to není jen bytostná tvářnost, cit a pudové hnutí, které lze pochopit teprve tehdy, až se uskuteční růstem a projeví výrazem. Zde je to duchovní základ, totiž duše, a sobě odpovídající osoba. Také v člověku je něco, co lze prostě konstatovat, jako u neživého předmětu. Jiné vlastnosti lze vyčíst z postavy a pohybů jako u rostliny a zvířete. Avšak to, co je podstatné a vlastní, závisí na nové podmínce, že to člověk musí sám sdělit. Co člověk uchovává ve vědomí a jak smýšlí, stává se zřejmým, až když to vysloví nebo udělá. Ke "zjevení" prostřednictvím výrazu přistupuje "zjevení" slovem a činem. Nevychází ze vztahu mezi živým a nitrem a vnějškem, nýbrž z napětí mezi duchovním vědomím na jedné straně a na druhé straně řečí a jednáním. Duchovní touha po pravdě a osobní úsilí o sebesdílení vyznačují toto "zjevení". Rovněž tak duchovní hodnocení míry a niterných věcí a osobní smysl pro odstup a sebezáchovu charakterizují toto "zjevení". Co je svou hodnotou vyšší, je méně patrné ve svém uskutečnění a klade to větší nároky na toho, kdo je přijímá. Až do určitého stupně může přijímající něco zkoumat, konstatovat, vyčíst, ale v konečné a rozhodující instanci musí věřit, že k takovému sebevyjádření vůbec může dojít, že ten, před nímž stojí, se k němu nyní opravdu odhodlá. Musí být připraven pozorně je přijmout a důvěřovat mu.

Celek lidské bytosti není uspořádán tak, že by v něm byly vzájemně spjaty veličiny hotové co do bytí a konečně určené co do smyslu. Lidé se nalézají spíše v toku dění, setkávání se a stále se tedy proměňují. Projevují se výrazem. Jsou tedy stále se sdělujícími veličinami. A to všechno plyne z tvůrčího duchovního nitra a ze svobodného zacházení s vlastní osobou. Tak vzniká docela jiný druh setkávání a vzájemného ovlivňování. Neustále vychází lidské nitro z výhradní oblasti působnosti duše, z významové sféry ducha a ze svobody osoby, a směřuje slovem i skutkem k druhému. Neustále se odkrývá jedna lidská existence druhé. Otevírá se jí s důvěrou, že k ní druhý člověk nalezne vztah, že jí porozumí, a že ji přijme a uzná tak, jak se dává. Tak se uskutečňuje lidská existence "zjevením a vírou". Ovšam tato slova jsou chápána stále ještě v docela světském významu, který však přece výrazně ukazuje na neznámé možnosti. Tím je také řečeno, že se lidský život neodehrává prostě a snadno, nýbrž v napětí a v ohrožení. Sebesdílení počítá s tím, že druhý člověk projeví ochotu porozumět. Avšak ochoty porozumět se dosahuje tím hůře, čím významnější je záležitost, o kterou jde. Naše sebesdílení se může také dostat hluchým uším, nepřátelským či nepřejícím pravdě. Důvěřivému posluchači se zase může přihodit, že to, co přijímá jako pravé sdílení, ve skutečnosti klame a znetvořuje. Lidský život založený na "zjevení" je tedy úkolem. Člověk se musí ke zvládnutí daného úkolu stále znovu a znovu "ve víře" odhodlávat.

 

A TOHLE JE CELÉ ZJEVENÍ?

Určitě ne. Je to jen jedna stránka Zjevení. Druhou stránkou je to, jak se duch zmocňuje smyslu nějaké věci nebo události.

Když mám před sebou nějaký stroj, tak na něm vidím nejprve shluk různě utvářených částí a rozmanitě probíhajících pohybů. Zkoumán, srovnávám, spojuji, až mi konečně vysvitne celek ve své stavbě a účelu. Stejně tak v různých formách lidské organizace, v podniku, v obchodě, ve státním zřízení, napřed vnímám jenom nesourodou směs jednotlivostí. Jsou zde budovy, stroje, zařízení, lidi, plány, pracovní postupy, atd. Teprve během dostatečně dlouhého a pečlivě postupujícího zkoumání se zřetelně projeví celková skladba a souvislosti lidského podnikání. Zrovna tak je tomu s dějinnou událostí. Pátrám po stopách jednání. Sleduji jednotlivé stavy a jejich změny. Postupuji od jevů k jejich příčinám, až konečně vidím, jak se zde utvářel děj lidského života. A tak je tomu znovu a znovu, když se třeba světu odkrývá význam uměleckého díla, nebo když v nějakém mravním sporu vynikne, co je třeba učinit, nebo když se vyjasní vztah k nějakému člověku. Pokaždé je zde zprvu něco zmateného, v čem přirozeně už zahlédáme dílčí souvislosti nebo tušíme jejich celek. Věci a vztahy se vzájemně dotýkají a prolínají. Duch vytuší přítomnost něčeho podstatného, dosud však skrytého, ale snaží se to pochopit. prověřuje jednu představu za druhou, až se konečně zjeví v nahodilém nutné, v neúplném celek, v pomíjivém trvalé.

V tomto ději je obsažena velikost i ubohost lidské existence. Stále znovu vzbuzuje údiv myslitelů, kteří se jej snaží vyjádřit rozmanitými obrazy. Zvláště krásné je řešení, o jaké se pokusil sv.Augustin, když vykročil v Platonových šlépějích. Napsal o tom, že "lidský duch se dotkne předmětu a zpozorní. Snaží se ho pochopit, zabývá se s ním, srovnává ho s jinými předměty a snaží se ho proniknout. Všechno, co lze na předmětu přímo pochopit, je neurčité, zlomkovité, pomíjivé. Přesto to dokládá, že je tu něco, co je platné, dokonalé a věčné. Zápas pokračuje tak dlouho, až uzraje čas z říše nepomíjivých idejí vyšlehne světlo, které osvítí ducha. Potom zazáří v předmětu to, co je podstatné: jeho pravda, dobro a krása." Tomu odpovídá Platonův sedmý dopis, kde mudrc píše, že "tomu není tak jako s jinými předměty poznání, a nelze to vystihnout slovy, nýbrž dlouhým a postupným pátráním, zasvěceným předmětu. Na základě náležitého životního sdílení se to najednou objeví v duši jako světlo zažehnuté zapadlou jiskrou a pak už se oheň živí sám."

Duch to vytušil předem, ale nemohl to vlastními silami obsáhnout. Smysl sem musel zasvitnout z oblasti věčného. Ovšem už od prvního dotyku působila nepoznaná věčnost. Podněcovala ducha k zápasu o poznání. Až konečně v jakémsi uzlovém okamžiku, kdy se naplnil čas, sama věčnost prolomila hranici a předmět se zjevil v jejím světle. Také to lze nazvat "zjevením", když věc uzavřená do svého omezeného časoprostoru je povznesena ke svému věčnému předobrazu jako do oblasti své podstaty a smyslu, a v něm se stává jasnou, srozumitelnou a pochopitelnou.

Něco podobného platí o velkém díle, zdařilém činu či o tvůrčím jednání. Pokaždé musí přijít "z věčného světla" paprsek, význam, norma, aby jasně vyniklo, co je podstatné, a aby se to umožnilo. Žádná opravdový duchovní děj neprobíhá jen mezi člověkem a předmětem. Napřed musí z velebného ticha a výsosti věčného sestoupit onen třetí činitel.

To se ale nestane libovolně. K tomu je třeba splnit jisté podmínky. Tyto podmínky jsou tím těžší, čím větší je to, o co jde. Smysl k nám prozařuje z tajuplné svobody a odhaluje se sám. nelze jej vynutit. Pokud se dostaví, tedy má ráz milostivé přízně. Také Zjevení, které je přece milostí, předchází jas Jitřenky. Vyjevení skrytého smyslu může nastat tehdy, až je duch uveden do pohybu a láskyplně po tom touží. Čím hlubší a vášnivější je toto hnutí lásky, tím více se uvolňuje cesta věčnému paprsku.

Tak duchovní život probíhá jako objasňování světlem postrádajícím viditelný zdroj a odevzdávání se, tedy se děje jako "zjevení". Proto je veliký a přitom tak ohrožený, skvělý a současně nenápadný.

To jsou všechno líbivá slova, ale copak to vysvětluje podstatu onoho Zjevení, o které nám jde? Kdyby to šlo jen takto, pak by stačilo, aby člověk někde delší dobu vytrvale konal nějakou mechanickou činnost, jako když Spinoza brousil čočky, Montesquieu zahradničil, Bayle počítal tašky na střeše, aby z toho musel vytrysknout paprsek pravého poznání. A přece nakonec vidíme, že mnozí, kteří se na to světlo k osvícení pohanů dlouhodobě připravovali, ho nepřijali. Většině moudrých lidí světa zůstalo světlo utajeno, zatímco bylo odhaleno pastýřům a rybářům.

V opravdovém Zjevení k nám přichází Bůh, odhaluje svou tvář a zvěstuje svou vůli. Jak to s ním doopravdy je, to musí říci Zjevení samo. Je třeba uvěřit tomu, co Zjevení přináší, ale také tomu, čím ono samo je, dokonce i tomu, že vůbec existuje. Vždyť je počátkem a nemá nic, na co by se mohlo odvolat. Tím začíná všechno.

+++

 

BÍLÉ

 


 

Ďábel nosí šaty

A nosí je rád

Představí se já jsem světlo

Ctnosti chci ti dát

 

Pokoru měj vůči mocným

Zvláště z vlastních řad

Stát či církev

Pomohou ti

Něco znamenat

 

Nerozlišuj duchy

K milosti buď hluchý

 

Nenaslouchej co se říká

Ale jenom kdo

Učitelka zedník řidič

To je na …

 

Jen když mluví král ministr a generál

Kývni na všechno

 

K Bohu nevolej

Se životem vabank hřej

Stařík na nebi

Všechno ocení

Řekni nakonec

Spadla klec

Život jsi mi dal

Tak jsem užíval

 

Jediné co zamlčel jsem

Drahý synu můj

Až uvidíš Boží krásu

Strneš jako kůl

A budeš chtít všechno vrátit

Všechny svoje dluhy splatit

Ale to ti nepovím

Protože tě nechci ztratit

 

Eva Lopourová


 

+++

BESEDNÍ ŘEČI  podle Tomáše ze Štítného (33)

Děti: Milý tatíku, dobře jsi nám objasnil ty vysoké nebeské věci. Pověz nám také něco o ráji a Adamovi!

Otec: Co jiného vám dovedu říci o ráji, než to jediné, že je to tělesný, rozkošný příbytek, kam Bůh postavil člověka (Gn 2,8), dokud se neprovinil. Tak Písmo praví o našem otci Adamovi, že ho Bůh stvořil tak, aby mohl věčně žít v ráji a nemohl umřít. Jako si mohl zachovat nevinu, v níž byl stvořen, tak mohl upadnout do viny, a jako mohl zůstat v nesmrtelnosti, tak mohl i upadnout do smrtelnosti. Bůh dal svobodnou vůli rozumnému stvoření, jako člověku tak i andělu, aby mohl ze své vůle sáhnout k dobrému neboť k zlému. Stvořil člověka pokojného v duši i v těle.

Nedrží-li člověka v mysli špatné žádosti, táhnoucí ho k zlému, jako ho už dnes drží, člověk by byl bez zlé vůle na nic takového nepomyslil a všechna hnutí mysli by byla poddána vůli bez námahy. Dnes nás to už namáhá. Tak na mysl přichází to, co drží v žádosti, jež bych nechtěl, a pokud se tomu někdy ubráníme, tedy s námahou.

Také všechna hnutí těla se všemi údy by byla pokojně poddána vůli bez jakékoli námahy, a ne tak jako dnes, kdy mi oko proti vůli vzhlíží, kam bych nechtěl, a ubráním-li se tomu na chvíli, sotva se pozapomenu, opět tomu tak bude, a to plati i o jiných údech těla. Ten vnitřní pokoj a tu moc ztratil Adam pro sebe i pro všechno své pokolení, neboť od něho přechází v tělesné žádosti.

Už nejsme na světě v té původní spravedlnosti, jakou by lidská přirozenost měla mít. Kdyby v ní ale člověk setrval, a přemohl pokušení, jež je jedině ďáblovým pokoušením k přestoupení Božího příkazu, ďábel by nemohl nic roznítit v žádosti, pak by si byl zasloužil potvrzení své nesmrtelnosti, té pravdy své původní přirozenosti, držel by se celou myslí Boha, ve všem stvoření světa by poznával, aby nakonec byl i vzat beze smrti do onoho blaženého příbytku. Duše by poznávala pravdu ve všem, co je na světě, a moc, aby se mohla té pravdy držet. Tělo by v sobě nemělo nic protivného. A tak duše, protože je přirozeně nesmrtelná, vlévala by tělu sílu a moc a nesmrtelnost, udržovala by jeho rozum, neboť Bůh uspořádal v lidském těle jeho části tak řádně, aby jedna nebyla překážkou druhému. Lidská životnost by byla přijímala posilu od stromu života a zvláště nesmrtelnost, třebaže i tímto prostřednictvím by byl Bůh udržoval svým způsobem lidský život. Člověk by od Boha také nadání k čtyřnásobné vnitřní pomoci, aby se přidržel Boha: svědomí, to, co se nazývá synderesis (Sth I,79,12), osvícený rozum a milost. Svědomí by pobízelo k tomu, co je dobré. Synderesis je jiskra zřejmých pravd v mysli, jež se staví proti zlému. Rozum by byl tak osvícen, že by znal Boha, a člověk sebe sama a vše, co je na světě. Milost by následovala přímo po rozumu, takže by každou věc uvážila tak, jak je, a milovala, dopřávala každé věci správnou míru bez přemrštěnosti. Rozumějte tomu však tak, že by měl poznání Boha ne tak úplné, jaké je v nebesích, ani tak zatemnělé, jaké je zde, nýbrž nad tímto a pod oním, v němž by nacházel velikou rozkoš a pak by byl z té rozkoše vešel nebo byl přijat beze smrti do nebeského příbytku. Neboť Bůh připravil člověku dvojí dobro: jedno v ráji, jež mělo minout, druhé v nebesích, jež má trvat na věky věků. Proto dal Bůh člověku dvojí přikázání, aby jedním měl jedno, druhým druhé. A ještě první přikázání bylo jako dvojí: jedno bylo, aby jedl ovoce v ráji (Gn 2,16), druhé, aby rostl a plodil se (Gn 1,28). Tím si měl zasloužit příbytek v ráji, jakož i svému rodu. Kdyby nebyl jedl, ztratil by ten příbytek pro sebe, a kdyby se nebyl plodil, ztratil by ten příbytek pro svůj rod. Druhé přikázání: Bůh zakázal člověku jíst ovoce jednoho stromu, aby si tou poslušností zasloužil slíbené dobro, jež připravil člověku v nebeské rozkoši. Když člověk překročil Boží přikázání, ztratil rozkoš rajského příbytku, upadl do smrti a bídy a ztratil nebeský příbytek. Jedině proto, že převeliká Boží milost nalezla cestu, může člověk dosáhnout nebeského království, ale s větší námahou.

+++

VĚCI


 

Jaká hrůza

Věci ožívají

Jako by mrtvé nebyly •

Všechny jsme pohřbily

Do pouček myslí

 

Ožívají aby mluvily

Hvězdy vítr stromy skal

Stůl židle v pokoji

 

Ponořené do pátku

A vzkříšené o neděli

Vaše sestry

Bratři vaši

 

S krásnou něžnou logikou

Ke službě jsou stvořeny

Neřaďte nás do systémů

Vaše přání slepá jsou

Dotkněte se s pokorou

Odemkněte Boží plány

 

Počítá se s námi

každou krůpějí

stéblem trávy

Zrnkem písku

Květinou


 

Eva Lopourová

+++

VÝKLAD MŠE SVATÉ

Jako je preface úvodem ke kánonu, tak je Pater noster čili „Otčenáš“ přechodem k svatému přijímání. Při proměňování se Kristus Pán za nás obětoval. Nyní tedy můžeš pozdravovat Boha, jako svého Otce. Smíš mu s dětinnou důvěrou přednášet své prosby a mít účast na nebeské hostině při svatém přijímání. Když se modlíš v Otčenáši „Chléb náš vezdejší dej nám dnes“ vyslovuješ zároveň touhu svou po andělském Chlebu, jenž ti bývá podáván při svatém přijímání. Zároveň si připomínáš, že Bůh je nejen tvůj Pán, nýbrž také Otec všech ostatních, a že prosíš za chléb nejen za sebe, ale i za mnohé další, které Pán povolává.

Kněz se modlí Otčenáš hlasitě a s pozdviženýma rukama, aby povzbudil všechny přítomné k účasti o na společné modlitbě, a uzavírá „Amen“. Potom navazuje na poslední prosbu Otčenáše. Přednáší Bohu Otci v modlitbě prosbu, aby ráčil jeho i všechny přítomné na přímluvu svatých zbavit všech zlých věcí minulých, přítomných i budoucích a udělit všem pokoj. Lid odpovídá: „Neboť tvé je království i moc i sláva navěky.“

Pak následuje ještě modlitba za pokoj. Při slavnostní Mši svaté se na tomto místě políbí obětující kněz a přisluhující duchovenstvo. V prvních dobách křesťanských, kdy věřící byli při Mši svaté odděleni od sebe podle pohlaví a všichni přítomní skutečně přistupovali ke stolu Páně, bývalo takové políbení obecný obyčej. Jen ti, kdo žijí pospolu v lásce a přátelství, jsou hodni, aby přijímali pokoj Boží u stolu Páně.

Po pozdravení pokoje kněz pozdvihne svatou Hostii z patény, rozlamuje ji, jako Kristus Pán lámal Chléb při Poslední večeři, a spouští její částku do kalicha. Podobně jako rozdělení obou způsob naznačuje smrt Páně, tak opětné spojení Těla i Krve Páně připomíná Jeho vzkříšení.

Zatímco dříve se kněz obracel se všemi svými prosbami k Bohu Otci, nyní se obrací k Ježíši Kristu, svému Spasiteli, s touto modlitbou, kterou říká třikrát: Agnus Dei, tj. „Beránku Boží, který snímáš hříchy světa: smiluj se nad námi!“ Po třetí říká na místo “Smiluj se nad námi“: „Dona nobis pacem“, tj. „Daruj nám pokoj!“

Potom kněz poklekne před oltářem s Nejsvětější Svátostí, bere do ruky svatou Hostii, říká se srdcem zkroušeným: Hle, Beránek Boží, ten který snímá hříchy světa! Blahoslavení, kdo jsou pozváni k večeři Beránkově“, a odpovídá s lidem: „Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena.“ Nato přijímá přesvaté Tělo a přesvatou Krev Páně a tak se s ním spojuje. Proto se také svatému přijímání říká communio, což znamená tolik jako „spojení“. Také přítomným, kteří si přejí, podává kněz Nejsvětější Tělo Páně.

Po svatém přijímání očišťuje kněz paténu a vše, čeho se mohla svatá Hostie dotýkat a vyplachuje kalich. Mezitím pronáší modlitby, vztahující se k přijímání Nejsvětější Svátosti. Pak se modlí tak zvané Communio, tj. průpověď z Písma svatého, jež je zbytkem zpěvu, který býval v dřívějších dobách konáván mezi svatým přijímáním lidu. Potom kněz opakuje pozdrav „Pán s vámi!“ Následuje chvíle společné tiché modlitby, pokud nepředcházelo tiché díkůčinění. Tyto modlitby na zakončení se nazývají také Postcommunio, poněvadž bývají konány po svatém přijímání. Obsahují dík kněze i věřících Bohu, že jim dopřál účast na svatých tajemstvích, a zároveň prosbu, aby Bůh uchoval ve svém lidu ovoce svaté oběti a svatého přijímání. Postcommunio opakuje obyčejně ještě jednou základní myšlenku svátku nebo církevní doby. Kněz začíná Postcommunio vyzváním „Oremus“ a pronáší nebo zpívá modlitby ty s pozdviženýma rukama.

Nakonec oznamuje kněz lidu zakončení bohoslužby svaté slovy: „Ite, missa est“ tozn. „A to je poslání“, což vyslovuje jako výzvu: „Jděte ve jménu Páně“. Pokud by měly následovat po Mši svaté ještě nějaké zvláštní pobožnosti, prohlašoval kněz na místě „Ite, missa est“ „Benedicamus Domino!“ tj. „Dobrořečme Pánu!“ Těmi slovy vybízí kněz lid k účasti na následujících pobožnostech. Tradičně kněz říkal nebo zpíval „Ite, missa est“ pokaždé, když byl na počátku Mše svaté pronášen chvalozpěv Gloria. V dobách kajících, jakými jsou Advent a Půst, tradičně odpadá Gloria a tudíž také Ite, missa est, a místo toho říká nebo zpívá kněz Benedicamus Domino! Potom uděluje kněz přítomným věřícím požehnání

 Jako se kněz i ostatní při Krédu sklání, když se totiž říká: „Skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem“, tak pokleká při vzpomínce na Vtělení Páně o slavnosti Zvěstování Páně a Narození Páně. Za dobrodiní, že se nám dostalo božského zjevení a vykoupení, jichž nejhlavnější tajemství‘jsou obsažena v evangeliu svatého Jana, vyjadřují nakonec kněz i vykoupený a omilostněný lid s vděčným srdcem své díky slovy: „Deo gratias!“ tj. „Bohu díky!“

Kristova Církev je obecná a Pán Ježíš si přeje, aby všichni byli jedno, proto se do ní vejdou všechny způsoby slavení Mše svaté, ať starodávné nebo novodobé. Pán Ježíš nevyhnal z večeřadla žádného z účastníků Poslední večeře kvůli tomu, že by při ní jeden seděl, jiný ležel, další klečel a jiný zase stál.

+++

KŘESŤAN

Myslí

Láska je když přikyvuje

Se ženou se nepohádá

Se vším spokojen

Bez konfliktu

Bez boje se vzdává

 

Přitom zdá se zapomněl

Na Joba těžce zkoušeného

Jenž vyléval v nářku

A hořkosti své srdce před Bohem

Vyčítajíc Bohu neznámému

Den svého zrození

Vyčítajíc mu jako

Pohřbiteli všech nadějí

 

A Bůh - nechal se vtáhnout

Do dialogu kde podstatné se věci řeší

Nevytkl Jobovi že hřeší

Když ptá se

 

Tak opásej si bedra jako muž

Vždyť zdá se

Že sám se ti pokloním

Dokážeš-li co já

 

Měřit vážit počítat

a přitom

Ještě s grácií a šarmem vlastním Stvořiteli

Rozhodit síť krásy aby se

Lidé polapili do vůní spásy

 

A neskončila víra Joba

Jen láska se utrpením očistila

Z pokrmu pozemského

V pokrm vzkříšený se proměnila

Eva Lopourová

+++

POKORA PROTI ZOUFALSTVÍ

Zoufalství je znamením sebelásky. V každém člověku se skrývá nějaký ten kořínek zoufalství, protože v každém člověku sídlí pýcha. Zoufalství je nejzazším rozvinutím pýchy tak velké a zatvrzelé, že si raději zvolí naprostou bídu a zatracení, než aby člověk uznal, že nad námi je Bůh a že sami nejsme schopni naplnit své určení. Ale člověk, který je opravdu pokorný, nemůže zoufat, protože v něm už není nic takového jako je lítost nad sebou samým. Je skoro nemožné přecenit hodnotu pravé pokory a její moc v duchovním životě. Vždyť počátek pokory je i počátkem blaženosti, a dovršení pokory je dokonalostí veškeré radosti. Pokora je totiž jediným klíčem k víře. Kdyby nebyla na světě pokora, byli bychom neschopni radosti, protože jedině pokora může zničit soustředění na sebe, které činí radost nemožnou. Existuje však také nepravá pokora.

Uvažujeme-li o mystickém spojení jako o něčem, co pouze zdokonaluje naši bytost a poskytuje nám největší možné štěstí a uspokojení, pak také je možné toužit po ní touhou sobeckou a plnou pýchy. Radost z mystického spojení naopak prchá před každým projevem sobectví a před sebemenší stopou pýchy. Proto nežádejte, abyste byli povýšeni, nýbrž spíše poníženi, nežádejte, abyste byli velcí, nýbrž malí v očích vlastních i světa, neboť do této radosti vstoupíte jedině tehdy, zmizíte-li tím, že se ponoříte do střediska vlastní nicoty a skrze ně pak budete vtaženi do Boha.

Jeho velikost získáte jen tehdy, když projdete "uchem jehly" vaší vlastní nedostatečnosti. Sebedůvěra je sice vzácný přirozený dar a znamení plného zdraví, ale není to totéž co víra, neboť víra je mnohem hlubší. I když všechno ostatní je nám vzato, víra musí jít dál. Nejsme-li pokorní, obvykle si přejeme, aby tato víra nám přinesla zdraví, klidnou mysl atd., a vůbec každou dobrou věc. A Bůh, bude-li chtít, může nám tyto věci dát. Pokorný člověk není rozrušen chválou, neboť nemá zájem o sebe a ví, odkud k němu přichází dobro, které je v něm. Neodmítne chválu, neboť ví, že ta patří Bohu, kterého miluje, a jestliže se mu jí dostane, neponechá si nic pro sebe, nýbrž všechno s velikou radostí odevzdává svému Bohu. Ten, kdo se doposud nenaučil pokoře, bude zajisté zmaten a rozrušen chválou. A kdo nemá pokoru vůbec, dostane-li se mu nějaké chvály, hltá ji jako pes, který hltá kus masa. Pokorný člověk přijímá chválu tak, jako čisté okno přijímá sluneční světlo. Čím pravdivější bude světlo, tím méně uvidíte sklo. Jak můžete být pokorní, když se pořád díváte na sebe? Kdybyste byli opravdu pokorní, vůbec byste se netrápili se sebou. Proč také: Měli byste zájem o Boha, o Jeho vůli a nestarali byste se o to, aby se stalo tak, jak si toho žádá vaše sobectví. Kontemplativní zkušenosti nedosáhnete tím, že nahromadíte velkolepé myšlenky či vidění, nebo budete-li provádět hrdinská sebeumrtvování. Vždyť to není "něco, co si můžete koupit" za nějakou minci, i kdyby vypadala

sebeduchovněji. Je to ryzí dar Boha, ale musí to být dar, neboť je to část Jeho podstaty. Vždyť pokorný člověk nemá strach z nezdaru. Nemá vskutku strach z ničeho, ani ze sebe, protože dokonalá pokora v sobě zahrnuje dokonalou důvěru v Boží moc, před níž žádná jiná moc nic neznamená a pro niž neexistují žádné překážky. Pokora je nejjistějším znamením síly. Výpisky z knihy Thomase Mertona POLÁMANÉ KOSTI

+++

OTEC

Otče můj rozpomeň se

Vodíval jsi mě k vodám odpočinutí

Všechno mi ukazoval

Červánky nasycené krví

A bílé šmouhy mraků

Rány jež se zacelily

Znamení pro naději

Že naše zranění se zhojí

A jizvy zbělají

 

Ukázal jsi mi krásu sloužit

A lámat chleba

Proměněný v tělo tvého Syna

A řekl mi dcero

Tvůj bratr jehož jsem ti dal

Aby tě miloval a v tobě svého stvořitele

Nad námi vládne

Připomeň dcero synům mým

Kdo poníží tě kdekoli

I mě poníží

Eva Lopourová

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CTIH.PATRIKA KUŽELY, osvětimského mučedníka_______

Řeckého slova »myó«, tj. zavírat rty, nebo oči, se užívalo i v přeneseném smyslu o duchovním usebrání k nabytí tajemného poznání. Kulticky sdělené takové poznání tajemných věcí a sama poznaná věc se nazývala »mysterion«. »Mystikon« se označovalo vše, co souviselo s náboženským tajemstvím, dosažitelným jen zasvěceným. Běželo o poznání božstva vnitřní zkušeností, způsobem více méně extatickým. Slovo mystika se vztahuje ke všem náboženstvím a míní ale jí různé duchovní a duševní stavy člověka při styku s božským. Běží hlavně o tajemné po-znání božského, jehož se nedostává všem, a o cestách k tomuto poznání. Pravost či nepravost mystiky závisí na pravosti a nepravosti náboženství. Než i u těch, kteří vyznávají pravé křesťanství, totiž katolické, třeba zdravé soudnosti o věcech mystických. Katolické mystice podle dnešních teorií běží o nadpřirozené poznání Boha vlastní zkušeností. Hlavní činitel v ní je Bůh, který působí na život duše (ne podle jejích libostí), a prostřednictvím jejích vyšších schopností ji přivádí k dokonalejšímu rozvoji nadpřirozeného života, k jakémusi vnitřnímu, duchovnímu zakoušení svých tajemství. Praví katoličtí mystikové měli vždy obavy, aby u sebe nepokládali za nadpřirozené působení Boží to, co se mohlo vysvětlit přirozenými příčinami vnějšími a vnitřními. Proto hledali oporu v tom, co jistě od Boha pochází, ve zjevených pravdách víry. V Písmu sv. jsou ony pravdy obsaženy, proto bylo všem mystikům pramenem a pravidlem pro posouzení jejich zakoušení nadpřirozeného života. Na př. sv. Jan z Kříže praví na začátku svého díla Výstup na horu Karmel: »Těchto dvou (vědění a zkušenosti) budu užívat v určité míře, podřizuje vše milosti Boží. V ni totiž důvěřuji, že mně pomůže v tom, co je nejdůležitější a nejnejasnější v Písmu svatém. Neboť, dám-li se vést Písmem svatým, nezbloudím, poněvadž v něm mluví Duch svatý«. Ovšem i při užívání Bible má se mít mystik na pozoru před nesprávným výkladem míst Písma sv., neboť by jinak upadl do jiného klamu. Sv. Jan z Kříže o tom praví o něco dále: »Kdyby se mně však přihodilo, že bych se dopustil bludu buď nesprávným výkladem toho, co praví Písmo sv., nebo jinak, prohlašuji, že se nechci vyjmout z podstatného učení Bible a z pravého ducha naší matky církve.« Ve spisech katolických mystiků se hojně cituje Písmo sv. buď jako pramen k poznání zjevených pravd, nebo jako kniha, která je svým obsahem a duchem přiváděla k plnějšímu nadpřirozenému životu. Než nám běží vlastně a to, zda v Písmu sv. samém se vyskytují osoby, které dospěly, či byly Bohem povzneseny k rozvoji nadpřirozeného života, který lze nazvat mystickým ve shora uvedeném smyslu, a jsou-li v něm nějaké mystické stavy posuzovány.

1. Ve Starém Zákoně je pouze nastíněno zakoušení božského života. Více možno předpokládat u proroků, k nimž Bůh bezprostředně mluvil, a kteří si byli více vědomi stálé přítomnosti Boha v národě vyvoleném.

2. V Novém zákoně možno nalézt mnohem víc. Na př. ve slovech Kristových: »Nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nikdo nezná než Syn a ten, komu by chtěl Syn zjevit« (Mt 11, 27), mnozí spatřují náznak mystického života. Podobně ve slovech: "Velebím tebe, Otče, Pane nebe i země, že jsi skryl tyto věci před moudrými a opatrnými a zjevil jsi je maličkým: ano, Otče, že se tak zalíbilo tobě« (Lk 10, 21). Více je ve slovech k Samaritánce: "Kdo však bude pít z vody, kterou já mu dám, stane se v něm pramenem, tryskajícím do života věčného« (Jan 4, 14), když se onou vodou rozumí posvěcující milost, podobně jak se jí rozumí slovy »símě Boží« (1 Jan 5, 11). Mystici užívají zmíněného textu o milostech modlitby, což je sice vhodné, ale jen přizpůsobení. Jasněji než k Samaritánce vyslovuje se Ježíš v 6, 35: »Já jsem chléb života. Kdo přichází ke mně, nebude lačnět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit«. Víra v Krista jednou přijatá nezůstane na jednom stupni, nýbrž povede věřícího k dalším pokrokům. Hlad duše, hledající Boha, nebude utišen jen na chvilku, věřící bude jej mít vždy kde utišit, neboť vírou bude mít Krista stále. Stálé obracení duše ke Kristu je sice vyjádřeno prostě, avšak velmi obsažně a mysticky slovy: »Kdo přichází ke mně.« Sv. Pavel to později vyjádřil jasněji slovy »život v Kristu«. Něco podobného možno nalézt i ve slovech: »Má-li kdo žízeň, ať přijde ke mně a pije. Ten, kdo věří ve mne, jak praví Písmo: proudy živé vody poplynou z jeho útrob«, k čemuž evangelista přidává: »Řekl to o Duchu, kterého měli přijmout ti, kteří by v něho věřili« (Jan 7, 37-39).

Především však třeba si všimnout sv. Pavla, který užívá dosti jasných výrazů o vztahu vykoupené duše k Bohu. Zklame se ovšem ten, kdo by v jeho listech hledal metodické podání duchovních zážitků. O Božím působení na věřící se neví, leč v díle vykoupení Ježíše Krista. Jedině skrze ně přichází věřící ve styk s Bohem. Více než jiní zdůrazňuje, že spása je něco přítomného, že nový život je něco skutečného, a že původce všeho toho je Ježíš, s nímž je věřící duchovně spojen ve všem nadpřirozeném dění v sobě. To se ukazuje již v procesu ospravedlnění. připodobnění smrti a vzkříšení Kristově (-Řím 6. 1..j Kol 2, 12j viz ospravedlnění). Duchovní spojení s Kristem v připodobňování jemu trvá i dále, ano tím je větší, čím plnějšího nadpřirozeného života je věřící účasten. Pro to užívá Pavel mystického výrazu: »žít s Kristem. žít v Kristu« (Řím 6, 11; 1 Kor 3,1; Kolt. 28; 2 Tim 1, 1; ~, 1. 10; 3, 12, 15 aj.). Sem náleží i výraz »obléci se v Krista« (Řím 13, 14; Gal 3, 27). jímž se obrazně označuje totéž duchovní spojení s Kristem. Při něm věřící nabývá smýšlení a vlastností Kristových, takže možno mluvit »O novém stvoření« (2 Kor 5, 17) a »svlékli jste se sebe člověka starého s jeho skutky a oblékli jste nového, jenž se obnovuje k poznání podle obrazu svého Stvořitele; tu není Řek a Žid. . . ., nýbrž vše a ve všech je Kristus« [Kol 3, 9. 10). Při podobném vyjadřování Pavlově neběží o to, že by věřící ve své snaze, připodobnit se Kristu, ztrácel vlastní osobnost. Osobnost zůstává táž, jenom její smýšlení a skutky se mění podle Krista. Na této zemi ovšem změna ještě není všestranná. Třeba činit rozdíl mezi "člověkem vnějším«, ta je vnějším naším zjevem, s vnějšími lidsky postřehnutelnými projevy duše, což je na zemi podrobeno bídě tohoto života, a "člověkem vnitřním«, kterého vidí a zná jen Bůh, my pak pramálo rad 2 Kor 4, 11-17). V tomto neviditelném v nás se uskutečňuje tajemné spojení s Bohem skrze Krista, a tedy duchovní, nadpřirozený vzrůst, a jaký prosí Pavel v Ef 3, 16: »aby vám dal (Bůh) podle bohatství své velebnosti skrze Ducha svatého v síle zmohutnět pro vnitřního člověka, aby Kristus přebýval skrze víru v srdcích vašich, zakořeněných a založených v lásce..« Zde i jinde jsou božské ctnosti víra, naděje a láska hlavní činitelé v životě vnitřního člověka. Čím plnější je nadpřirozený život, tím více se pociťuje, že na zemi jsme v cizině: "Jsouce tedy stále plni důvěry a vědouce, že pokud jsme doma v těle, dlíme v cizině od Pána. Žijeme totiž ve víře, nikoli v patření - jsouce pak plni důvěry, chceme raději být v cizině od těla a dlít doma u Pána« (2 Kor 5. 6-81. Pak se rozumí slovům Apoštolovým: "Pro mne žít je Kristus a umřít zisk« (1. 21) a jeho touze »odebrat se odtud a být s Kristem« (v 23). Co ho však zdržuje, je prospěch věřících. Totéž praví o ostatních apoštolech: »Stále nosíme trpění Krista na svém těle, aby i život Ježíšův se zjevil na našem těle. Neboť stále my, kteří žijeme, jsme vydáváni na smrt pro Ježíše, aby i život Ježíšův se ukázal na našem smrtelném těle. Tedy působí v nás smrt, ve vás život« (2 Kor 4, 10-12).

Různé nezvyklé vnější projevy a extatické zážitky podřizuje Apoštol přísné kontrole (1 Kor 14). Neodsuzuje je, nýbrž proti přeceňování u Korinťanů soudí o nich střízlivě podle toho, jaký duchovní užitek přinášejí. Třeba je mít za znamení působnosti Ducha. Při této příležitosti se zmiňuje o zvláštní milosti, jíž se dostalo jemu: »Je-li třeba se chlubit (neprospívá to ovšem), přijdu k viděním a zjevením Páně. Znám člověka v Kristu, jenž před čtrnácti roky - zda v těle, nevím, zda mimo tělo, nevím, Bůh ví - tento byl vytržen až do třetího nebe. A vím o tomto člověku - buď v těle nebo mimo tělo, nevím, Bůh ví - že byl uchvácen do ráje a slyšel slova nevyslovitelná, o nichž ne.ní možné člověku mluviti« (2 Kor 12, 1-4). Tento případ Pavlův se pokládá za největší možnou zkušenost mystického života. A přece Apoštol o něm mluví s největší skromností, nechtěje se činit zajímavým. Je těžké blíže popsat ono vytržení, neboť sám Pavel doznává, že .sám neví, zdali byl vytržen svou duší nebo i tělem. Zmiňuje se jen o dojmu unášení vyšší mocí do »třetího nebe«, jímž má být vyjádřena největší jasnost poznání, či »do ráje«, jímž má být naznačeno prožívané štěstí a jakási blaženost z viděných věcí. Co mu tam bylo zjeveno a sděleno (zda prostřednictvím smyslů nebo bez nich, také neví, poněvadž neví, zda byl uchvácen i s tělem), nic nepraví, ne že by mu to bylo zakázáno, nýbrž pro nemožnost lidskou řečí vyjádřit taková tajemství, k jejichž nazírání byl povznesen. (PŠ)

+++

ŘÍKÁTE

Že láska je sněhová peřina

Z hebkých vloček utkaná

Studí jen na povrch

Uvnitř zahřívá

Eskymácké iglú z ledu

 

Láskaje notová stupnice

Od nejhlubšího Dur

Až po výšiny oktáv zpěvu

 

Větrná škála

Od vánku k uragánu

 

Tělo má ranami poseté

Jizvy od přestálých bojů

Srdce vášněmi rozpukané

Však tiché již a poučené

Nejprv ohněm plálo

A pak ledem skomíralo

Než zázračnou alchymií se v lásku

Jak struska v zlato proměnilo

+++

MĚSÍC JSEM MĚLA NEJRADĚJI

Ten růžový grep usmíření

Medaili za odpuštění

Na nočním sametu zavěšenou

Všem co umí odpustit

Nocí jdou za světlem

 

Snad o posledním večeru

Svědomí odpustí mi nevěru

Koupím si cigárko

A naposled už

Poruším zásadu

Slastně si vychutnám svůj dík

Že směla jsem tu s vámi být

Kadidlo kouřové

K nebesům vypustím

 

Nakonec své srdce poprosím by

zazpívalo pro Marii

Tu lvici která plaší hady

 

Pak vypnu mobil

A klidně spím

Eva Lopourová

+++

ZPRÁVY: *  Od 3.neděle adventní 14.12 2008 do svátku Křtu Páně 11.l.2009 se uskuteční v Brněnském angeliku SETKÁNÍ MEZI UMĚNÍM. Otevřeno denně 17,00-20,00,. V neděli a ve svátek 9,30-12, 17-20 hod.

* Kniha Tomáš Bahounek OP, S POCHODNÍ V ZUBECH o životě svatého Otce Dominika, 280 str., vyd. První sdružení přátel blah. Hyacinta M. Cormiera je k dispozici v redakci Rosa mystica.

* Každé pondělí 19,00-19,30 hod. CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA. Kostel sv.Michala, Brno,______________