Ročník XIV., číslo 4.                                                                                                                        duben 2008

Obsah: S POCHODNÍ V ZUBECH Besední řeči podle Tomáše ze Štítného (24). Ct.Martin z Kochemu, O mši svaté, fr.Moti, EKOLOGICKÁ SLUŽBA KŘESŤANA (14), Brněnská akademie duch.života ct.Patrika Kužely____

 

S POCHODNÍ V ZUBECH – KDO HLEDÁ, NAJDE

Kdo si myslí, že nováček přicházející do města za vzděláním je vystaven zkouškám pouze ohledně vědomostí, bude zklamán. Nemá snad ještě také vůli? Jenže ta se zkouší jinak než rozum. Zejména, když přichází odněkud z venkovského ústraní. Augustin míní, že pýcha činí úklady i dobrým skutkům, aby je zničila. A sestra pýchy je přehnaná sebeláska.

Neexistuje žádný společenský stav tak vznešený, ani skutek tak čistý, ani pokora tak ponížená, že by se ho nemohla zmocnit sebeláska. Hlavně aby mu sebeláska nestrojila úklady. Tak se leckdo snaží o různé pouze vnějškové projevy svatosti. Milerád by se učinil sám pro sebe ušlechtilým, čistým, velkým a dokonalým. Nebezpečné zmatení! Dokonalý je právě ten, kdo o tom nic neříká, ani své úsilí o dokonalost velkohubě nevytrubuje jako trubadúr. Jen prostě plní vůli Boží, jak ji nachází a kde ji nachází. Nesnaží se stále pídit po tom, zda se jeho stavu už říká anebo smí říkat dokonalost.

Přehnaná sebeláska dokáže docela zkřivit zrcadlo tvého života. Může učinit i duši farizejskou. Tak se bude okázale přičiňovat o vnější projev a vidět v tom podstatné, a přitom to hlavní docela zanedbávat. Tak se dokonce i u osoby s duchovním záběrem zvrhne celá její dokonalost ve zdůrazňování jejího stavu, zvláštního oděvu nebo jeho částí, aby se všechno nosilo podle předpisu, a odkládá se jen to hlavní, totiž láska. Sebelásce se zatraceně líbí vynikat nad jiné spíše touto okázalou věrností a předváděnou přesností než sebeláskou, která chce oběti.

Jiného zase svede falešná sebeláska, totiž jeho strojená ledabylost k zanedbávání oněch vnějších způsobů. Načež si libuje v tom, že vůbec nedbá na žádné způsoby. Počíná si jako divoch a ještě zpívá oslavné písně o tom, jak je úžasné být barbarem. Nakonec tomu začne sám věřit a cítí se být od slušných způsobů dokonale „osvobozen“. To je pořád jenom vystupňovaná sebeláska. Takové se nelíbí žádný řád, ani přesnost. Raději si libuje v mlhavé romantice Parcifala či Lancelota, Tristana a Isoldy, než v pracné věrnosti.

Další cítí odpor k veřejnosti. Nejspíš si myslí, že dokonalost je v úniku před světem. Domnívá se, že jedná dobře a lépe než ti, kdo se stále jen někde pachtí. Anebo není shnilý, a má naopak přičinlivou povahu a podnikavost. Potom ho sebeláska svádí zase k tomu, aby šel za tím, co vyhovuje jeho nezdrženlivé povaze i tehdy, když se od něho žádá usebranost, klid k načerpání nových sil u nohou Páně.

Sebeláska se dovede přiodívat náramně svůdně. Jednou do roucha horlivosti, jindy usebranosti, útěku ze světa a sebezáporu, přesnosti, statečnosti, ba i upřímnosti. Každá povaha je jí nějak ohrožena, aby totiž člověk svou povahou a jejími sklony nehledal jen sebe a jednostranně nepřehnal sklony své povahy. Právě jednostrannost je známkou sebelásky odpoutané od řádu, jaký je vlastní samotné přirozenosti každého z nás.

Co si s tím počít?

Zkus najít svou hlavní chybu a pokus se ji zvládnout! Tak odhalíš podobu své sebelásky, kterou se projevuje tvá hlavní chyba, že se neovládáš, nýbrž jen změkčile dopřáváš volnost sebelásce, a ještě tomu povýšenecky říkáš přirozené lidské právo nebo dokonce to opovážlivě nazýváš hlasem shůry. Zkus bojovat statečně a vytrvale a s otevřeným hledím, s jasným a upřímným pohledem na sebe! Jen tehdy, když se bude umenšovat tvá nezdravě rozbujelá sebeláska, poroste v tobě láska a naopak!

Zkrátka - komu se nelení, tomu se zelení.

Kdo se chce zbavit lenosti k vyššímu životu, ať nečeká, že ji zdolá jen svými silami, ani že to za něho udělají nějaké přírodní síly jako měl kouzelný nápoj lásky opojit Tristana. Opakem takové lenosti je čilý vnitřní život. Pochází ze zdroje všeho vyššího. Není však všechno zlato, co se třpytí. Často se i člověk jinak dobré vůle mýlí a považuje za lenost jakékoli obtíže při svém vyšším životě. Není ani leností cítit tyto obtíže a zápasit s nimi. Jako nehřeší, kdo nesvolil k pokušení, tak nehřeší, kdo potírá těžkosti, překážky a obtíže ve svém životě.

Kdo se poctivě snaží zlomit odpor toho nižšího v sobě a dívat se na všechno z nadhledu, jistě netrpí duchovní leností.

Pravá duchovní lenost má jiné příznaky a také se léčí jinak, než prostý, přirozený odpor k námaze, k oběti.

Začátek duchovní lenosti je podivný druh netrpělivosti. Někdo se rozhodne najet ve svém životě na hlubinu a najednou vidí na všech stranách překážky. Představoval si takový život snazší. Kromě toho zapomíná, že má stále obracet své zraky vzhůru. Nezapomínej na toto dvojí, když chceš překonat svou nechuť k boji. Když chceš zvítězit, bojuj do posledního dechu sám se sebou i se svým okolím. Vyšší život není široká a pohodlná cesta nížinami. Je to úzká horská cesta. Přesto není neschůdná. Prospívá ti, protože tě posiluje. Bohatý vnitřní život je obtížný, ba vyloučený pro toho, kdo zapomíná na vyšší pomoc. Takový pak jistě dříve nebo později složí zbraně.

Jádrem duchovní lenosti je přehnaná sebeláska. Někdo miluje sám sebe víc, než je zdrávo. Sice špatně, takže by se ani neměl nazývat láskou, nýbrž změkčilostí, když slabošsky dává přednost sobě před silným. Jako bych mu jako Dárce všech darů a přibližování se ke Mně nestál za ten boj. Proto Mě dost nemiluje. Proto se leká překážek. Proto se vyhýbá za každou cenu obětem. Stojí to za pokus znovu a znovu prosit o rozhojnění víry, povzbuzení naděje, rozmnožení lásky, abys poznal, kdo jsi ty, a kdo jsem, který jsem.

Kdokoli cítíš, že jsi tak chladný vůči Mně, pokus se představit si Mou dobrotu. Srovnej s ní to, za čím se tolik pachtíš. Stojí to opravdu za to? Odpovídá to vážně tvé důstojnosti honit se tolik za věcmi světa, dávat se do služeb různým svým výtvorům a modlám, zatímco v otcovském domě smíš a máš být Mým jednorozeným a vyvoleným dítětem?

Zdrojem duchovní lenosti v pravém slova smyslu je ponoření se do tvorů. Kdo se utápí v tvorech, vede hořký boj. Oběť je mu nesnesitelná. Den ode dne se Mi víc a více odcizuje. Zvolna se dává přemáhat vlastní nechutí ba nakonec i odporem vůči Mně. Pokus se podívat drobnohledem rozumu a především světlem víry na sebe, tvora, pohlédnout na sebe. Jak jsi sám od sebe omezený a konečný! Jak všechnu krásu a dokonalost, kterou máš, máš jen vypůjčenou! Pak se s tím vším budeš snáze loučit a snáze se odhodláš vydat se odvážně na cestu vzhůru.

Váháš? Kde začíná pýcha, nadutost a ješitnost, tam nastupují tvoje hračky.

Někdo tvrdí, že není nad to, pořádně se vyspat před každým bojem. Spánkem se ti obnoví síly, ale pořád zůstávají jenom lidskými silami. Chceš-li překročit svůj stín, přijď a předlož Mi na kolenou svůj kříž.

Ještě se nazítří ráno ani pořádně neprobudil, a už cítil, jak objímá kříž v chrámě v Palencii, a hned si uvědomil, že se mu přes noc celá ta nejasnost pěkně srovnala v hlavě, a že si vypracoval plán, na jaký by mohl být pyšný i Richard Lví srdce.

Načež Mi blahořečil, že se zjevuji maličkým. Rozhodně se skrývám tomu, kdo se chce zmocnit nejhlubších tajemství jen proto, aby se vyprostil ze své nicoty a bídy. Slaboch prožívá svou malost jako nespravedlivou křivdu. Papouškuje cosi o svém samospasitelném ego. Proto sentimentálně zpívá o Mně jako bych se snad rozplynul v okolní přírodě. Jeho poměr k vyšším věcem je nezávazný. Pohodlný. Z Mé radostné zvěsti si vybere několik útržků, které jsou levné právě svým vytržením z krvavě vážné celoživotní souvislosti. Neváhá se postavit zády k těm, kdo se je snaží povznést z jejich zamřížovaného duchovního života, odtrženého od života s ostatními a spolu s nimi pro ty nejušlechtilejší věci. V jádru je to světák, který si kvůli zpestření všedního dne bere z učení víry dekoraci a ze Mě jako svého Pána si dělá lokaje a trubadúra své změkčilosti. Proto jsou jeho vnitřní zážitky často iluzí, směšnou hrou. A že přitom vysílá libé úsměvy a cukrové pohledy chvíli na Mne, přibitého také kvůli němu na kříž, chvíli na Madonu, chvíli na nějakou smutnou hradní paní, strádající za nepřítomnosti manžela, bojujícího v křižáckém vojsku za osvobození Jeruzaléma, to už patří k režii falešné lásky, o níž zpívají mnozí trubadúři. Vedle těchto zasněných pěvců, opojených hříšnou láskou a silným vínem, ti stačí sledovat Dionýsia Areopagitu, který krutě prociťuje svou vzdálenost ode Mne, nesmírného, velebného Hosta a odhodlaným hrdinstvím v sobě křižuje všechno, co se Mi nelíbí. Celou svou bytostí zakouší, že právě Moje vznešená přítomnost je to jediné potřebné. Kvůli tomu opouští všechno ostatní, aby sloužil Mně jedinému. Dychtivě očekává Moje osobní oslovení a prosí o ně. Přitom ovšem nalézá i sebe očištěného a povzneseného.

Falešný hledač pravdy hledá sebe a říká tomu hledání Mne. Nakonec ovšem nenajde ani sebe, a Mne už vůbec. Takováhle mystika představuje kaši, ve které jsou posekány a smíchány zbytky všeho z minulých dnů, všechno, co kdo našel ve své duchovní špižírně. Výsledná kaše se ovšem musí vydatně okořenit paprikou a podlít vínem, aby se vůbec dala požívat. Po této krmi nemají falešní hledači pravdy ani chuť ani náladu prožívat pravou, pokornou a hrdinnou důvěrnost se Mnou jako nebeským Hostem, velkým a důvěrným Přítelem, Bratrem. A přitom je to celé tak prosté, výživné a vznešené! Jenže kdo uvázne na výživě z hrozinek vybraných z vánočky a obírá se jen svými hračkami, tomu není pomoci, neboť – jak praví Mikuláš Dačický z Heslova – pařez zůstane pařezem a vůl volem.

Kdyby sis představoval nadšence, který chce v Palencii vyniknout jako neohrožený bojovník, požívající vážnosti ostatních, třeba násilnou štvanicí na býka, který nakonec v aréně podlehne krvavé smrti, byl bys na hony daleko od mládence z Caleruegy, jakož i celé jeho rodiny. Šlechetný rytíř je povznesen nad každou hrubou zábavu, a tím spíš nad hru, jaká se hodlá vybíjet na němé tváři. Tahle krutá zábava na úkor trpícího zvířete ve Španělsku pochází od násilných Maurů.

 

Brána chrámu v Palencii nebyla zamčena. Jindy by ho to možná překvapilo. Dnes večer neměl pochopení pro maličkosti. Vešel, usedl a čekal. Stmívalo se. Seděl, ponořen v radostném velebení.

Byl to takový ten stav duše, v němž člověk snadno ztrácí pojem o čase. Neměl vůbec tušení, jak dlouho seděl v chrámě už úplně temném, když si uvědomil, že zde není sám. Oči měl přivřené. Pojednou uvědomil si, že kdokoli se v tomto příbytku pohybuje v úplné tmě, jistě zamýšlí něco úžasného. Jasně se schylovalo k tomu, že bude potěšen.

Sametová tma se rozlévala po věcech, až se stíraly jejich obrysy. Lavice se rozhoupaly a odcházely do temnoty. Jen knot olejové lampy u oltáře neúnavně vysílal své znamení, které tma marně snažila pohltit. Zdálo se, že ho ten mihotavě nenápadný, ale trvanlivý úkaz nejenom neopustí, ale dokonce zasáhne, pohltí a stráví. Už už se v něm zabydloval, když se sám docela ztrácel.

Vzpomeň si, že v sobě chováš Můj obraz podle Mé podoby. Tahle podobnost pochází z Mé mysli. Zde je tvůj dokonalý vzor. Zdejší podobnost nekonečně převyšuje podobnost v tobě. Ve Mně jsem to sám, pokud se ti mohu sdělit. I kdybys Můj obraz v sobě pozbyl hříchem, pokaždé budeš směřovat k Mé podobě, protože takhle napřímeného ke Mně tě stvořuji. Taková je cesta řeckých filozofů, netušících zhola nic o Mně, a tím méně cokoli o tom, že jsou Mými obrazy, a přesto ke Mně tápavě a potácivě směřují jako ke své neujasněné podobě. Mají ke Mně vzdálený přístup. V této podobnosti kladu základ k novému životu, vyššímu než najdeš v přírodě a třeba i ve psu, třebaže v té podobě vnukám paní Janě z Azy jasnozřivé poznání. Tvůj život je živá podstata. Zahrnuje nositele tvého života, tvé živé činnosti a celého tvého životního pohybu.

Jako tvůj věčný Bratr a Spasitel nesu toto označení, ale ne kvůli jeho podobě. Podobnost je u Mne totožností. Tobě je tato podobnost vtisknuta do nižší stvořené přirozenosti. Proto je to podobnost obdobná podle přiměřenosti, jakou má tvoje přirozenost vůči Mé vyšší přirozenosti. Přesto jde o podobnost v něčem, co je Mi vlastní. Uschopňuji tě v duchovní stránce k účasti na Mém životě poznání a lásky.

Osvojuješ si filozofii a pak Mne samého? Prostřednictvím stvoření tě poučuji, dávám ti vědění, a radím a napřimuji tě k sobě jako k svému cíli, aby ses vracel ke Mně jako k první příčině všeho bytí.

Dopřávám ti účast na Mém bytí, zatímco sám jsem, který jsem. Není nic tak odlišného mezi tebou Mnou. Přitom však není nic tak podobného jako to, co je mezi tebou a Mnou. Prozřetelně stanovuji všemu přiměřený cíl. Přiměřeným cílem tebe jako rozumného tvora je věčný život. Počátek se shoduje s cílem. Počátek působím ze sebe, který jsem svrchované dobro. A co je vlastností dobra? Především to, že se sdílí. Tvůj cíl je Moje dosažení. Proto je tvé srdce nepokojné, dokud nespočine ve Mně.

Poté, co vycházíš ode Mne a jsi uzamčen do daného časoprostoru světa, toužíš v duchovním životě své duše po Mně. Nepatříš světu, a tak se Mi podobáš. Podobnost se Mnou se má uplatnit v celém stylu tvého života.

Můj obraz v tobě k Mé podobě se projevuje rozmanitým způsobem. Předně, když máš přirozenou možnost poznávat a milovat Mě, je to dáno tvou myslí, ve vyšší stránce tvé duše, a to máš společné s ostatními lidmi. Dále, když Mě miluješ a poznáváš, i když nedokonale, přiměřeně pozemskému životu. Konečně je dokonalá podobnost, dokonalé poznání a láska ke Mně, která se naplňuje ve slávě a v přímém nazírání na Mne, tvého Bratra, přibitého na kříži.

Tvůj vnitřní život ve světě se projevuje druhým způsobem. Tak se snaž odpoutat a zbavit závislosti na všem, co je Mi cizí. Vynasnaž se spojit s naším společným Otcem prostřednictvím Mne jako svého Bratra.

Zastav se a nastol rovnováhu v životě. Jak? Chovej se stejně ve všem a ke všem! Nehledej na světě žádné zvláštní požitky a potěšení. Netěš se a ani se netrap z jedné věci víc než z jiné. Uveď svůj život do rovnováhy, aby v tobě převládla jedna jediná pohnutka. Pohnutka? A která by to měla být? Oslavit Mne jako svého Otce i Bratra na každém kroku, dokonce i když zakopneš. Sotva okusíš života ducha, stává se ti tato pohnutka nezbytná a radostná. Přízemní pohnutka se ti však zhnusí. A to všechno proto, že poznáváš ve Mně prapůvodce a zdroj svého oživování. Takové oživení tě jaksepatří naplňuje. Odlož kvůli Mně vše, co pokládáš za skvělé pro sebe. Teprve potom tě uvedu do všeho. Odstup od všeho, co je vnější. Otevřu ti vnitřek. Nemáš to jen ze sebe. Základem je Moje blízkost. Tvoje mysl nabývá podobnosti s naším moudrým Otcem především chápavostí. Jsem chápající svébytnost. Chápat znamená přece ve tvém vyjádření něco vznešenějšího a vyššího než pouhá bytostná svébytnost. K tomu, abys mohl chápat, potřebuješ napřed vůbec být. Opusť všechno tak, že se odpoutáš v jádru svého guzmánství, protože tohle je nutné na každém stupni tvého vnitřního života.

Neviditelné ruce ho pak obejmuly, aby mu dopřály účast na tajemství. Tak se v něm líhnul nový život. Tajemná stvořená účast, nicméně skutečná! Nevýslovné povznesení k vyššímu životu. Zakoušíš to při křtu, protože bez narození z vody a Ducha, nemůžeš vejít do hájemství věčné lásky, a nestaneš se potomkem Krále.

Z nové přirozenosti pocházejí tvé schopnosti a činnost, přiměřené věčnému Otci i Synu i Duchu naší vzájemné lásky ve tvém srdci. Dokážeš Mě poznávat i milovat tak, jak tě sám poznávám a miluji. A už je zde nadpřirozené poznání vírou, nadpřirozené povznesení ke Mně nadějí a nadpřirozené spočinutí ve Mně láskou, a pak i další vlité ctnosti. Tohle není jen nějaký vnější přídavek, který by znamenal jen Mou přízeň vůči tobě. Sám od sebe nejsi schopen vykročit za obrysy svého stínu, ani překročit svůj stín. Stačí je trošku, trošinku, a sám ti pomohu. Najdu tvou duši připravenou, Sleduj, jak rozlévám svou účast v sobě jako vyzařuje v čistém a jasném vzduchu slunce a nemohu upustit od této své působivosti. Vykonám v tvé duši velké dílo.

Aspoň vidíš, že věda je povzbuzující, ale tvé hloubavé mysli, prahnoucí po Mé Pravdě, to nemůže stačit. Proto se naplno oddej vznešené vědě o Mé svrchované Pravdě. Pochopíš ji, až uvedeš smyslné tělo do područí ducha, pocvičíš se v důsledném sebezapomenutí.

A proč by ne? Když se Můj Předchůdce Jan dokázal vzdát každého opojného nápoje a živit se medem divokých včel a kobylkami, proč ne ty?.

Ale proč? Pro osvobození se k lepšímu osvojení si Mé svrchované Pravdy, která je současně tvoje životní cesta.

Kdybyste si řekli: To se mu chodí s hlavou v oblacích, když má pořád nějaké to zjevení shůry, a když každý měsíc přijíždí z rodné Caleruegy nějaký ten posel s měšcem zlaťáků, tak by vám to rychle zamrzlo pod rampouchem, kterému jste nedávno říkali nos. Jako byste si oblékli košili přes kabát a pak navlékali ponožky naobuté boty.

No a kdo ho tedy v tom bohumilém úsilí podrží?

Není pochyb o tom, že měšec zlaťáků, který se pravidelně dostavuje z rodné Caleruegy na katedrální školu, pokaždé roztáhne úsměv na tváři místního biskupa. A kuchařka při katedrále si spokojeně zamne ruce, když přijíždí povoz od starostlivého tatíka Felixe s nákladem ovcí, oliv a měchů vína.

Palencie není jen vznosná katedrála, elegantní ulice, šlechtické domy a honosné slavnosti církevního roku.

Ještě se ani dost nezačte do pergamenů, vázaných v drahocenné kůži, jak na ně krasopisně přepsal strejda z Gumiel Izanu Písmo svaté, Augustinova díla a ještě mnohé další knihy, a hned vidí, co doma neviděl, a slyší, co doma neslyšel.

Není hlad jako hlad. Když to podstupuješ dobrovolně, aby se ti lépe prožívalo to, co cítil Jan Křtitel na poušti, a líp zažils skutečnost, že lišky mají svá doupata, ale tvůj Bratr a Spasitel že nemá, kam by hlavu složil, je to tvoje věc. Možná uslyšíš, jak ti v břiše hraje basa s fagotem, třeba se ti oči rozšilhají, anebo se ti snad zaostří vidění a zbystří sluch, ale pak je tu ještě něco jiného.

Ulicemi přecházejí bezradní lidé. Potácejí se z místa na místo a přecházejí od ničeho k ničemu. Že by pořád slavili slunovrat a přebrali znovu vína? Nosy zašpičatělé jako maurské kopí tě málem propichují, kdykoli ukousneš nové sousto chleba či koláče. Kolem tebe zní bečení ovcí, mečení koz a hýkání oslů, ale kam se poděli? Už dávno odputovaly na rožeň. Sem tam se po nich někde válejí olízané kosti. Není to žádná halucinace ani fata morgana, jen rozčílený pokřik zanedbaných žaludků.

Desítky soustředěných oči tě sledují a doprovázejí bedlivým pohledem, kdykoli ukousneš další sousto. Je to div, že na tebe nikdo neskočí. Zrovna za rohem se několik pobudů porvalo do krve o kousek mastné kůže z krávy. Vyhlíželi jako divoce se zmítající chuchvalec hader a chlupů.

Do toho zaznívá kodrcání kár, naložených tím, co ještě před chvílí znělo tak hrdě.

Ze sklepů vybleskují zvědavé oči. Přibliž se jim, a vynoří se před tebou zástup malých rozcuchaných dvounožcům s převislými bříšky plnými vody, špinavých až po uši. Kdo si troufne podat kousek koláče těm otrhancům, v mžiku má před sebou přerostlou juku se spoustou zašpičatělých listů. Potom jedna z větví to sousto chňapne a je v prachu. A juka s desítkami rukou se ti před očima rozpadá.

Stěží si to mládenec uvědomil, tedy docela podvědomě nasadil výraz obchodníka s citrony, který se snaží demonstrovat skvělé účinky svého zboží. Mimoděk to činil tak přesvědčivě, že mu vrazily dokonce i slzy do očí. Vypadal, že na něm vydělá už jenom hrobař. Pak se mu ale rozzářily oči.

Máš odvahu si to zopakovat? Proč? Chtivé oči přebíhají z místa na místo a marně hledají, kde by se zastavily. Další sousto, sladkost – lidská juka s tolika nastavenými rukama, ale najednou jsou tady zářivé dětské oči plné vděčnosti a milého očekávání. Potom už neváháš.

Drahocenné rukopisy, pergameny, knihy dostávají nohy. Ochotná ruka Žida je zachycuje, přikládá z ruky do ruky, obzírá bystrým očkem, aby posléze vypustila z váčku jednu zlatou minci za druhou. Police na knihy drasticky hyne na úbytě. Šatník povážlivě vyhubl. Jsou tu peníze pro hladové a nemocné. A tvář mládence se rozjasňuje jako vycházející sluníčko.

Jak to můžeš dopustit, chlapče? Copak je ti jedno, co z tebe bude?

Chtěl bys, abych se krmil pergameny, zatímco lidé umírají hladem?

Jak můžeš studovat, když nemáš knihy?

Kráva a vůl mají knihy, a přece jim to není nic platné.

Najednou už nebyl sám. Najednou má za sebou zástupy dalších a dalších pomocných rukou.

Zázrak!

Spěchá do chrámu, objímá kříž a pláče radostí a dojetím.

Jenže nářek a pláč lidí pořád není u konce.

To máš. Vezmi si. Najez se. Dej i svému maličkému.

Změřila si ho, jako by mu málem chtěla vzít míru na hrob. Potom jako by rázem zapomněla jeho křestní jméno, které už dobře slyšela. Najednou mu začala říkat příjmením - Guzmáne, Guzmáne. Poklepávala si významně prstem do hlavy. Vyhlížela odhodlaně jako španělská plachetnice s rozvinutými plachtami.

Už už se chtěl nadechnout, aby vydal svědectví o zásluhách předků a neposkvrněnosti rodného jména a nemlčel podle vzoru apoštola Pavla, ať vhod či nevhod, ale zarazila ho jako vidličku do jitrnice.

Prudce se zlomila jako nalomená třtina pod náporem polední brízy a propukla v pláč a nářek. Kolemjdoucí shovívavě pokyvovali hlavami, takže vyhlíželi jako přerostlé smuteční vrby. Čas od času pokrčily vrby bezradně rameny a zase pokyvovaly hlavami. Když uviděl před sebou hořekující zlomený květ, když na vlně žalu odplývala pekelná drzost, již tak odsuzoval, srdce mu nad ní usedalo.

Říkáte Maurové?

Maurské zajatectví je jedna z útrap jeho rodného Španělska, drásavější než hlad. Kdekdo sní o odvetě, ať je to tvrdý sedlák, otrlý pastevec nebo hrdý šlechtic. V prostředí, kde všichni s uspokojením naslouchají zvěstem o počtu pobitých mohamedánů a uťatých hlavách, je nemyslitelné dát najevo lítost a soucit s poraženými.

Ano, jediný syn.

Musulman, u něhož vězí její syn v zajetí, ho propustí za výkupné. Jenže ona je chudá jako kostelní myš.

Čím víc dumal mládenec o těchto věcech a bral si je k srdci víc než cokoli jiného, tím víc nabýval vzezření proroka Mohameda na útěku z Mekky do Medíny. Obličej se mu dloužil, takže se zdálo, že mu brada klesla až někam mezi kolena. Čelist mu poklesávala jako koni stiženému nákolenicí, když kouká přes nezdolnou překážku.

Oči měl matné a skelné. Už-už měl na krajíčku, když mu najednou v očích zablesklo. Lidé říkají: Kuj železo, dokud je žhavé!, ale někdy se dostanete do takových okolností, že se zdá, že opravdu není co kovat, a přece je třeba kovat – hlavní je, že tam něco žhavého, totiž někdo zanícený a nažhavený jako planoucí výheň Boží lásky, i kdyby to bylo jenom jedno jediné slabé srdce, ale přece planoucí a horoucí láskou.

Kde najdu toho ukrutného Maura? Nabízím se mu sám na výměnu za jeho zajatce!

Ani netušíš, jak tajemných pohnutek jednoho dětství a mládí se dotýkáš. Kdo dokáže vytušit, jak strašně zraněné je takové srdce od nejútlejšího dětství? Citlivá obrazotvornost? Nebo se na té duši hrozně podepisují barvité příběhy, vypravované doma s děsivou jímavostí? Ostatní vrstevníci tu prodělávají ve stejném věku podobnou zkoušku. Jenže z ní vycházejí se zatvrzelými srdci a s pěstmi zatnutými jako hroudy zaschlé horniny na pohoří Sierra Guadarrana. Nevídáno - neslýcháno tak bezbranně nastavovat křehké srdce a nechávat se unášet vyšší pohnutkou k soucitu. Kdesi se tady rozehrává vznešená píseň lásky v srdci.

Ta slova letí od úst k ústům.

Ustrašená paní Jana s očima navrch vyhlížela jako nalomená třtina a vyhasínající knot: Co jsi nám to synáčku, provedl!Copak jste nevěděli, že - , načež zmlkl jako když utne. I méně chápavý člověk než on by si všiml, že maminka neprojevuje příslušné nadšení. Zdálo se, že mu uvízl v krku knedlík. Rád by promluvil, ale bál se, že kdyby se o to pokusil, vyšlo by z toho koktání. A muž si při takové příležitosti, jako je tahle, nepřeje prozradit koktáním skutečnost, že není naprosto v pohodě a nad věcí a úplně bezstarostný.

Konečně se to dostává až k adresátovi.

Prosím?, vyhrkl zběsilý musulman, shlížející doposud jako .velký Abdarrahmán III. na koní krátce po dobytí Toleda. Nyní však třeštil oči a na čele mu tuhla arabeska nové vrásky. Ztuhl jako rusalka překvapená při koupeli. Mračil se, jako by na klíně našel hada. V nitru hrdého muže se odehrával mocný převrat. Neprojevil se však náhlou příhodou střevní, nýbrž srdeční. Navenek se zračil pokleslou čelistí a vyvalenýma očima, v nichž zřetelně vycházela hrůza.

Když je slovo „Prosím?" napsáno na vytištěné stránce, nedává žádný důvod k vyděšenému pohledu a rychlému lapání po dechu. Vypadá jako příjemné a neškodné slovo. Když je však slyšíte vyslovit pronikavým, skřípavým, vzdorovitým hlasem muže s vystrčenou bradou a s palci zasunutými v průramcích vesty, pak působí zdaleka jinak. Vyletělo ze rtů povýšence jako střela a umlčelo každého na potkání, takže jen zalapal po dechu. Jeho pocity velice připomínaly pocity, které by se zmocnily výše zmíněného lva, kdyby se koza na jídelním lístku znenadání obrátila a kousla ho do nohy. Vzápětí mu unikl pronikavý výkřik. Jeho obličej nabyl barvy tmavě červeného barviva. V těchto žírných dnech středního věku vypadal vždy spíš jako poslední Umajjovec Hišám III., kterému se po léta dařilo výtečně při dobré španělské stravě a hmotném blahobytu, a nyní, ve strastiplném roce 1031 se proti své vůli vzdává trůnu. Posléze nabyl vzezření bojovného Almanzora, když se ho zmocňovaly mrákoty a přitom ho navíc popichoval křesťanský pes, který se mu stal osudným.

Psychologicky nadaný svědek, který by stál opodál, by v tomto okamžiku zaslechl slabé zasténání. To muslimovo svědomí se hroutilo pod nečekaným bočním útokem. Tvářil se a vyjadřoval, jako kdyby ho osud bacil přímo na solar, a o on pro to nedovedl najít zdůvodnění ani v jediné súře posvátné knihy Korán.

Taková šlechetnost!

Maminko!

Synáčku!

Hrdý musulman se nedal zahanbit nabídkou velkomyslné šlechetnosti křesťana. Přepadly ho výčitky jako výpad pouštní zmije. Připadal si jako stráž, která usnula na hlídce a tak způsobila, že kolem ní v noci proplížil nepřítel. Ochotně a bez náhrady propustil zajatého syna na svobodu. A co víc! Sám ochotně přijímá křest svatý a vyznává Krista. Stále opakuje:

Víra, jež tak má hrdinské vyznavače a chová v sobě tolik blíženecké lásky, je božská a nepochybně pravá!

Zázrak! Žasne a spěchá mládenec ke svatostánku: Musím neustále chválit Pána za jeho moudrost i za to, že obměkčil zatvrzelé srdce muslima a přivodil takový obrat. Bůh je kavalír. Nedá se zahanbit žádnou naší šlechetností. Díky Bohu za to, žes mne, venkovského jelimánka, pohnul k takové šlechetnosti.

Není pochyb o tom, že ohrožení a nebezpečí bystří intelekt. Staří Guzmánovci, s výjimkou paní Jany, podobně jako učitelé ve škole, kteří s ním přicházeli do styku téměř výlučně v době, kdy se jeho duše připravovala nebo odpočívala, by ho patrně zařadili mezi méně vynikající svěřence. Kdyby ho viděli později v kritické situaci, ukazovali by na něho s hrdostí. A jako nestranní a spravedliví svědkové by spěšně uznali, že hrubě podcenili jeho duchapřítomnost a podnětnost. Jedině paní Jana poznávala od počátku, jak se věci s jejím synem skutečně mají, ale to neměla sama ze sebe. Tak je s každým. Musíš být vyveden do vzdálené ciziny a opustit starý rodný kraj. Toho se musíš vzdát, i když máš rozkošné vzpomínky na dětství, na trávník, kde sis hrával jako capart, a miluješ každý kámen z tohoto místa, kde se utvářel tvůj vztah k lidem.

Cestujeme-li Palencií na podzim, spatřujeme na stromech tu a tam nějaké paběrky, jež zbyly po sklizni. Hloubavý pozorovatel však pozná i z těch nepatrných zbytků, jaké má před sebou stromy.

frT (Pokr.)

+++
BESEDNÍ ŘEČI podle Tomáše ze Štítného (28).

Děti: Tatíku, pověděl bys nám také něco o svatých andělech?

Otec: Když lidé vidí svou duši, tak si mohou něco domyslet o andělech. Neboť andělé nejsou tělesní, nýbrž jsou to rozumní duchové, moudří, dobří, ale ne tak, jako Bůh, protože v Bohu se dobrota nebo moudrost neliší od Boha. Anděl je duch, jenž může být zlý nebo dobrý, více zlý nebo dobrý, anebo méně: tak jsou padlí andělé, kteří se úmyslně přiklonili ke zlu, zatvrzeni ve své zlosti soudem pravdy a znetvořeni v ďábly, a dobří, kteří se úmyslně přiklonili k dobru, potvrzeni v dobrém. Působením Boží milostí se více nepohnou od vrchní pravdy, takže je ta milost věčně pevně drží při pravdě. Původně však byli ti svatí duchové i oni zlí stvořeni v čisté přirozenosti, takže je milost Boží mohla pronikat a Boží jasnost posvítit a měli svobodnou vůli, aby mohli jí volit pravé nebo nepravé. Ti, kdo volili nepravé proti pravdě, zatvrzele v tom uvízli, a ti, kdo zvolili pravé, jsou potvrzeni v pravdě a dosáhli těch darů, jaké může mít v pravdě jejich ušlechtilá přirozenost k útěše a k radosti. Tak jsou andělé jakási rozumná světla v jasné mysli, mající světlo od prvního světla (Boha), takže nepotřebují ani jazyk, ani ucho, ale bez řečí slyší Boží vůli, a bez řeči si mezi sebou sdělují svou vůli jeden druhému.Andělé mají také jednu, jednoduchou přirozenost, ne jako my, ježto jsme z těla a z duše, ale každý z nich je jeden duch sám o sobě, odloučený od jakékoli tělesné zátěže, avšak andělský duch se liší od dobroty, kterou má. V to je jeden, ale ne tak prostě, neboť tak jeden je jedině sám Bůh. Samy sebou by však směřovali k zániku, neboť jsou z ničeho, ale věčná Božská milost je udržuje ve všem jejich dobru. Mají jistý rozum, ale ne jako my, kdo poznáváme postupně jedno po druhém, nýbrž svou rozumností ihned vcelku rozumějí, co je která věc. A tak kdykoli chce Bůh něco učinit divem, činí to skrze anděly. Andělé rychle vykonají to, co by přirozenost musela působit dlouhou dobu, protože znají všechno přirozené. Jsou mezi sebou uspořádáni jako pokojní služebníci. Vyšší posvěcují nižší, udržují je v čistotě a v dokonalosti. Co mají nejvyšší přednostně od Boha, v tom pomáhají nižším, až se to od nich dostane i nám. Obecnou činnosti všech svatých andělů je to, že v milosti pohlížejí na Boží tvář, obdivují se jeho velebnosti a v ustavičné chvále velebí Boha. Ó, jak blažený je sbor svatých andělů v tom nazírání Boha, v bezpečí a bez překážky a v radostné chvále Boha. (Pokr.)

+++

Kristus Pán obnovuje při Mši svaté svou smrt

Kristus Pán říká: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele“ (Jan 15, 13.). Poněvadž nikdo nemá nic cennějšího ani příjemnějšího nad svůj život, nemůže také dát nikomu nic vzácnějšího než právě život. Avšak láska Ježíše Krista k nám je nepoměrně větší, poněvadž položil svůj života nejen za své přátele, ale i za své nejhorší nepřátele, a nepoložil za ně život obyčejného člověka, nýbrž za ně obětoval nejšlechetnější a nejsvětější duši! Spasitel praví: „svůj život dávám za ovce“ (Jan 10,15). Tato slova se zdají poukazovat k něčemu zvláštnímu. Spasitel neříká: "svůj život dám za ovce“, ani neříká: "svůj život jsem dal za ovce," nýbrž: "svůj život dávám za ovce." To znamená: "Nepřestávám svůj život dávat za ovce." Činí tak denně při Mši svaté, kdy obnovuje svou smrt. Nyní chci vyložit, jak se to děje.

Na některých místech představují utrpení Pána Ježíše jako tragédii. Mezi různými dějstvími připínají na kříž mladého muže, a po delším zavěšení konečně jako svíraný smrtelnými bolestmi, zdá se vypouštět ducha a umírat. Někdo představuje ten děj tak dojemně, že se diváci, dojati soucitem, rozplývají v slzách. Při Mši svaté však neděje se taková tragédie, že by při ní někdo jiný představoval umírajícího Spasitele, nýbrž Spasitel sám představuje svou smrt tak, že při ní skutečně duchovním způsobem umírá. Tento úkol nechtěl svěřit ani andělům, ani svatým, poněvadž oni by ji nemohli představovat našim očím tak živě a tak přirozeně, jako to činí on sám. Sám Kristus Pán tedy při každé Mši svaté představuje svou smrt právě tak, jak ji podstoupil na kříži, proto, aby Bůh, všichni svatí i veškeré lidstvo měli tuto jeho tragédii smrti denně před očima. Chci to předně doložit podivuhodným příkladem a pak dokázat i výklady teologů.

Cesarius z Heisterbachu vypravuje: "U nás v klášteře žil mnich, jménem Gottšalk. Narodil se na zámku Wolmersteinu a dříve než vstoupil do kláštera, byl kanovníkem při arcibiskupském chrámu v Kolíně nad Rýnem. Když před šesti léty sloužil jitřní Mši svatou k Narození Páně u postranního oltáře a při ní plný zbožnosti proléval hojné slzy, spatřil po pozdvihování ve svých rukou na místě svaté Hostie Děťátko tak krásné, že by se byli pohledem na tolik krásy jistě potěšili i andělé. Kněz vzal to Děťátko do náručí a políbil je. Po chvíli Děťátko zmizelo a kněz dokončil oběť Mše svaté s obzvláštní zbožností. Brzo potom se roznemohl a před svou smrti vyjevil své vidění prelátu Jindřichovi. Ten pak, cestou do Frieslandu, vypravoval tuto zázračnou událost faráři Adolfu z Dieverenu, který konal povinnosti svého svatého úřadu dost liknavě. Když uslyšel o zjevení mnicha, povzdechl a pravil: Proč zjevuje Bůh věci takovéto světcům a lidem dokonalým ve víře? Spíše by měl dopřát takové zjevení mně, ubohému hříšníku, a lidem mně podobným, kteří býváme často zmítáni pochybnostmi, je-li Kristus Pán v Nejsvětější Svátostí skutečně přítomen. Brzo poté měl tento kněz totéž zjevení při Mši svaté, které oblažilo zbožného mnicha Gottšalka. Když chtěl totiž před Agnus Dei rozlomit svatou Hostii, spatřil náhle ve svých rukou překrásné Děťátko, jež se na něj mile usmívalo. Zprvu se toho zjevení velice ulekl. Když se však poněkud vzpamatoval, pohlížel na ěťátko se srdečnou radostí. Po nějaké chvíli chtěl zjistit, co se nachází na druhé straně svaté Hostie. A hle! Sotva ji obrátil, spatřil Krista Pána na kříži, jak sklání svou hlavu a se zdá vypouštět ducha. Ten pohled dojal jeho srdce natolik, že z toho skoro onemocněl a dojetím začal ronit slzy. Viděl podobu umírajícího Spasitele tak dlouhou chvíli, že byl na rozpacích, má-li ustat v dalším sloužení Mše svaté, nebo pokračovat. Shromážděný Boží lid pohlížel udiven na kněze a nemohl pochopit, proč tak hořce pláče a co se mu přihodilo. Zatím podoba trpícího a umírajícího Spasitele zmizela, svatá Hostie nabyla své dřívější podoby a farář dosloužil Mši svatou za hojných slz. Lid chtěl vědět, co se mu přihodilo, proč tak dlouho sloužil Mši svatou a proč tolik plakal. Proto vystoupil na kazatelnu, vypravoval, jak se mu zjevilo Jezulátko, a chtěl posluchačům popsat také bolestiplnou postavu umírajícího Spasitele. Jeho srdce se však přitom tak obměkčilo, jeho oči tolik slzely a ústa jeho tolik vzdychala, že nemohl ze sebe vypravit srozumitelné slovo. Proto sestoupil s pláčem s kazatelny a strávil několik dnů o samotě, kde oplakával své hříchy a rozjímal o hořkém utrpení a bolestné smrti Páně. Teprve později dopověděl mnohým zbožným lidem, co mu tehdy bylo zjeveno při Mši svaté. Toto zjevení mu utkvělo po celý další život tak hluboko v srdci, že polepšil svůj život, spáchané hříchy odčinil pokáním a své farníky potom jako horlivý duchovní pastýř vždy předcházel ve všech dobrých věcech příkladem.

Kdyby se i tobě, dostávalo té milosti, abys mohl spatřit svého umírajícího Spasitele ve svaté Hostii, jak rád bys pak přicházel na Mši svatou, jak zbožně by ses při ní modlil a jak srdečnou soustrast bys měl se svým Vykupitelem! Třebaže však svého umírajícího Spasitele nevidíš během Mše svaté tělesnýma očima, patříš na něj očima svého ducha, totiž ve svaté víře. Kolikrát v sobě vzbuzuješ tuto víru, tolikrát prokazuješ Pánu Ježíši velikou službu a zasluhuješ si velikou odměnu. Kristus Pán ti však dává během Mše svaté některá patrná znamení o své smrti, abys tomu tím pevněji věřil, které teologové následovně vykládají.

Když Pán Ježíš při Poslední večeři proměňoval chléb a víno ve své přesvaté Tělo a svou předrahocennou Krev, nechtěl tak učinit najednou a ani pod jednotnou způsobou, nýbrž chtěl ten zázrak učinit dvakrát a pod dvojí způsobou, aby ti tak živě postavil svou smrt před oči. Mohl ovšem říci nad samotným chlebem: "Toto je mé Tělo i má Krev", a chléb by se byl těmi slovy opravdu proměnil jak v jeho živé Tělo , tak v jeho živou Krev. Jenže kdyby byl takto učinil, byla by sama tato podoba čili způsoba chleba určitě jasně nepředstavovala jeho přehořkou smrt. Proto proměnil svými zázračnými slovy nejprve pouze chléb ve své přesvaté Tělo a podal je svým učedníkům jako pokrm, poté podobně proměnil také pouze víno ve svou přesvatou Krev a podal ji svým učedníkům jako nápoj. Konečně jim nařídil, aby to tak konali na jeho památku. Skrze Ducha Svatého vnukl své Církvi, aby kněží proměňovali také nejprve chléb v jeho přesvaté Tělo a pozdvihovali, poté aby proměňovali i vino v jeho přesvatou Krev a pozdvihovali, a tak jasně a zřetelně představovali jeho smrt na oči lidu.

Lancicius píše o tomto obrazném představováni smrti Ježíše Krista pod rozdílnými způsobami chleba a vína: "Jako tím, že se krev docela odděluje od těla přirozená nastává smrt, tak umřel i Kristus Pán na kříži, když se oddělila přesvatá Krev od jeho požehnaného těla, a tímto způsobem se obětoval. Podobně se zobrazuje také jeho smrt při Mši svaté oddělením jeho Krve od jeho Těla. Zázračnými slovy proměny se představuje jeho Tělo pod způsobou chleba a jeho Krev pod způsobou vína.

Tím, že Kristus Pán při Mši svaté staví svou smrt před tvář Boha Otce, znovu mu předkládá i obětuje nejdokonalejší poslušnost, kterou mu na zemi vždy prokazoval s největší ochotou. Dokonale poslouchal svého nebeského Otce ve všech věcech. Jeho lidské přirozenosti však nepřišla poslušnost v žádné věci tolik zatěžko, jako když měl z poslušnosti k němu podstoupit smrt a sice tu nejbolestnější. Svatý Pavel to popisuje slovy: „vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno“ (Flp 2,7-9) Pán Ježíš obětuje svému nebeskému Otci při Mši svaté tuto dokonalou poslušnost a zároveň s ní také veškeré své vznešené ctnosti, které konal až do smrti, zejména svou nejvyšší nevinnost, svou nejhlubší pokoru, svou nepřemožitelnou trpělivost i svou ohnivou lásku, kterou ve svém Srdci choval nejen k svému Otci, ale i ke svým katanům, k svým nepřátelům i ke všem nevděčným hříšníkům.

Pán Ježíš ukazuje při Mši svaté svému nebeskému Otci také všechny své rány, jež snášel do své smrti, všechny ty smrtelné rány, jež rozrývaly jeho Srdce, veškeré hrůzy smrti, jež trpěl a konečně i ono násilné bodnutí kopím, jímž bylo jeho Srdce probodeno. Toto všechno Mu představuje tak živě, jako by se to právě dělo a znovu opakovalo. Takto obnovuje Kristus Pán ono neskonalé zalíbení, jež měl jeho Otec při jeho skutečné smrti, když viděl, jak jeho Syn z lásky k Němu a pro větší jeho čest ochotně podstupuje nejbolestnější smrt. Jako tehdy utišil Kristus Pán hněv svého Otce, hříšníkům vydobyl milosrdenství a usmířil svět s Bohem, tak činí totéž opět ve všech Mších svatých a zjednává ti tak veliké blaho, což mu nikdy nebudeš moci dost oplatit.

Nyní uvažuj o těchto pravdách poněkud obecněji a sleduj dle svědectví ctihodných Učitelů, jak veliký prospěch ti tato obnovená smrt Páně přináší. Svatý papež Řehoř píše: "Tato smírná oběť zachraňuje duše od věčné záhuby obzvláštním způsobem, protože se tímto blahodárným tajemstvím představuje smrt jednorozeného Syna Božího. " Jak utěšený je tento výrok pro všechny ty, kteří se pro své hříchy obávají zavržení! Vždyť sv.Řehoř, jenž byl zvláště učeným a zbožným Učitelem Církve, výslovně dosvědčuje těmi slovy, že přehořká smrt Páně, jež se při Mši svaté představuje duchovním způsobem i obnovuje, má v sobě tu velikou moc, že ochraňuje zvláště duše před věčnou záhubou. Chceš-li tedy i ty být uchráněn věčné smrti, přicházej pilně na Mši svatou, uctívej při ni přehořkou smrt Páně a obětuj ji Bohu Otci!

Velice pamětihodné je také to, co píše učený Mansi: "Mše svatá není pouhou upomínkou na onu krvavou oběť, jež byla vykonána na oltáři kříže, nýbrž stejnou obětí, kterou Kristus Pán přinesl na Kalvárii, když tam podstoupil přebolestnou smrt za nás. Proto má oběť Mše svaté také tak velikou hodnotu, jako ona oběť dokonaná na kříži."

Totéž vyjadřují také slova kardinála Hosia: "Ačkoliv Ježíše Krista při Mši svaté znova nezabíjíme, přesto si přivlastňujeme zásluhy z jeho smrti právě tak, jako kdyby právě nyní podstupoval smrt. Při krvavé oběti na kříži byla jeho smrt krvavá, v této oběti Mše svaté je jeho smrt nekrvavá a děje se tajemným způsobem, nicméně působí právě tak, jako smrt ona krvavá, kdyby nastávala v přítomném okamžiku."

Proto praví opat Rupert z Deutzu: "Jako Kristus Pán v oné postavě, ve které byl přibit na kříži, opravdu získal odpuštění hříchů všem těm, kdo ho od počátku světa očekávali, počínaje od spravedlivého Abela až do lotra, ukřižovaného po jeho boku, právě tak pod způsobami chleba a vína opravdově zjednává odpuštění hříchů věřícím. Z toho můžeš čerpat útěchu, že značnou část trestů, které si zasloužíš za své hříchy, můžeš kajícně dosáhnout tím, když se budeš zbožně účastnit Mše svaté.

Oběť Páně na kříži je obecná příčina, že se ti odpouštějí hříchy, oběť Páně naoltáři je pak příčina zvláštní, jež tomu či onomu přivlastňuje sílu i působivost prolité Krve Páně dle jeho způsobilosti. Hořké utrpení a smrt Páně poklad nashromáždily, Mše svatá jej rozdílí. Smrt Páně je společnou pokladnicí, Mše svatá je klíčem, jenž ji otvírá. To jsou opravdu povznášející slova, jež dodávají zmužilosti všem, kdo postrádají vlastní zásluhy, aby pilně přicházeli na Mši svatou a skrze ni se obohacovali.

Uvažuj tedy, co znamená konat oběť Mše svaté, a co znamená mít na ní účast. Obětuješ-li, působíš, že Syn Boží, jenž umřel za všechny lidi, nyní opět duchovním čili nekrvavým způsobem umírá za tebe, a to právě tak, jako by znova umíral zvláště za tebe.Vezmi si tato slova k srdci. V této svaté oběti umírá za tebe Ježíš Kristus duchovním způsobem, a byl by ochoten za tebe znovu umřít i tělesně, kdyby to bylo možné a potřebné.

Takto se vyjádřila i blahoslavená Panna Maria k Alanovi, velikému služebníku Božímu: „Můj Syn miluje ty, kteří se rádi účastní Mše svaté, tak rádi, že by chtěl za každého z nich, kdyby bylo třeba, tolikrát umřít, kolikrát je ve svém životě zbožně přítomen na Mši svaté.“ To jsou opravdu tak podivuhodná slova, že jim sotva lze uvěřit. A přece jsou v souladu s nezměrnou láskou Ježíše Krista, jež ho pobízí, aby denně nejen jednou, ale mnohokrát znova umíral duchovním způsobem za ubohé hříšníky. Uč se tedy z toho denně zbožně účastnit Mše svaté; a při každé si mysli, že vystupuješ s Pánem Ježíšem na Kalvárii, abys mu byl nápomocen při jeho utrpení i smrti. Tomu tě učí také Tomáš Kempenský, když píše: "Tak veliké, nové i útěchyplné se ti má jevit, když sloužíš Mši svatou nebo se jí účastníš, jako kdyby Kristus Pán právě nyní a se v tento den tyčil na kříži a trpěl i umíral za spásu lidí.“

Ó, Bože! Jaká je to láska, jaká je to pro nás milost! Jak velice ti prospívá, když si umíš přivlastňovat ono bohaté ovoce, jež se nám nabízí při Mši svaté! Kdybys byl býval při smrti Páně na Kalvárii a přinášel tam Otci nebeskému ukrutná muka a smrtelné úzkosti jeho umírajícího Syna za oběť, copak by ti nebyl pro tuto tvou oběť odpustil veškeré tvé hříchy, kdybys ho byl tehdy jako kající hříšník vroucně prosil za odpuštění? Počínej si i při Mši svaté tak, jak by sis byl počínal na Kalvárii! Neboť na oltáři je přítomen tentýž Spasitel a právě za tebe duchovně umírá. Po pozdvihování si opakuj ve svém srdci nebo i ústy:

Nejsvětější Otče! Pohlédni, jak Tvůj jednorozený Syn, jenž za mne kdysi zemřel za nejprudších bolestí, nyní za mne opět umírá duchovním způsobem a přináší Ti za oběť zásluhy své přehrozné smrti za mé hříchy! Ve spojení s touto jeho oběti přednáším Ti skrze Nejsvětější Srdce Pána Ježíše veškeré bolesti, tresty, muka, rány i urážky, jež Syn Tvůj při svém Umučení vytrpěl, zejména Ti obětuji jeho smrtelný boj a jeho potupnou smrt. Pohleď, nejmilejší Otče nebeský! Toto všechno vytrpěl Tvůj Syn právě za mne! A toto všechno obnovuje na tomto oltáři a obětuje právě za mne! Všechno mi to přivlastňuje a zdarma dává! A já to všechno, jako svůj majetek, předkládám zase před Tvou tvář a obětuji Ti to k větší cti a pro spásu své duše. Jen Tě úpěnlivě prosím, abys mi ráčil pro tuto mou oběť odpustit hříchy, prominout zasloužené tresty, udělit nápravu života a milostivě mne ochránit pro přehořkou smrt svého Syna od věčné smrti. Amen.

+++

SAMOTA NENÍ ODDĚLENÍ

Někteří lidé se stali poustevníky snad také proto, že se domnívali, že svatosti dosáhnou jen tehdy, když utečou od lidí. Ale život ve vědomě zvolené samotě může ospravedlnit jen přesvědčení, že mi pomůže k tomu, abych miloval nejen Boha, nýbrž i ostatní lidi. Jdete-li na poušť jen proto, abyste se zbavili lidí, kteří se vám nelíbí, nenajdete ani pokoj ani samotu, nýbrž jen se ocitnete o samotě s tlupou ďáblů. Pravá samota je pravým sídlem osobnosti, kdežto nesprávná samota je útočištěm individuality. Člověk může uniknout lidem tím, že se ponoří do davu. Jděte na poušť, ale nikoli proto, abyste unikli lidem, nýbrž proto, abyste je nalezli v Bohu. Každý jednotlivec v davu je izolován touto vrstvou necitlivosti. Nestará se, neslyší, nemyslí. Nejedná, nýbrž je hnán.

Nemluví, nýbrž vyměňuje fráze. Člověk totiž nutně potřebuje žít ve spojení, v pravém dialogu s ostatními, má-li zůstat lidským. Když pokora člověka zbaví přilnutí k jeho skutkům i k jeho pověsti  , objeví, že dokonalá radost je možná jen tehdy, když jsme úplně zapomněli sami na sebe. Vždyť svatost je vlastně ve všem a Bůh je všude kolem (ovšem i v nás).   Když řeknu, že jsem stvořen k Božímu obrazu, je to totéž, jako když řeknu, že důvodem mé existence je láska. Ale já, jenž jsem bez lásky, nemohu se stát láskou, dokud mne láska neztotožní se sebou samým. Ale budu-li vysílat sebe, svou lásku, aby jednala a milovala ve mně i ve všem, co činím, pak budu proměněn a pak také objevím, kdo jsem a získám svou pravou totožnost tím, že se ztratím v Bohu. A právě tomu se říká svatost.

JSME  JEDEN ČLOVĚK

Jedním z paradoxů mystického života je tento: Člověk nemůže vstoupit do nejhlubšího středu sama sebe a tímto středem projít k Bohu, dokud není schopen úplně vyjít ze sebe, tj. vyprázdnit se a dát se druhým lidem v čisté a nesobecké lásce.

Čím více se ztotožníme s Bohem, tím více se ztotožníme i se všemi těmi, kteří jsou ztotožněni s Ním. Jeho láska chce žít v nás všech, jeho Duch chce být naším jediným životem, životem nás všech i životem Boha. A proto máme milovat jeden druhého i Boha stejnou láskou, jakou On miluje nás i Sebe. Vždyť tato láska je sám Bůh! Nekonečná Boží láska vždy začíná v Otci, vždy je naplněna v Synu a vždy je dokonalá v Duchu svatém. Vnitřní život v Bohu je dokonalá kontemplace. Naše radost i náš život jsou určeny k tomu, aby nebyly ničím jiným nežli účastí na životě oněch Tří Osob. V nich budeme jednou žít zcela v Bohu i v sobě navzájem, tak jako Boží  Osoby žijí jedna v druhé. (Výpisky z knihy Thomase Mertona POLÁMANÉ KOSTI)

+++

EKOLOGICKÁ SLUŽBA KŘESŤANA (14)

Udržování a rozvoj zdravého životního prostředí

Tvůj soustavný růst ve víře a úctě k Bohu přirozeně tvoří duchovní podstatu a vždy dokonalý základ jakékoli tvé kultivace a rozvoje životního prostředí. To ovšem není jen tvoje zásluha. Společnost učinila neobyčejné objevy a dosáhla skvělých výsledků v oboru vědy a techniky. Avšak základní obrat, ten původní, doprovázející dějiny lidstva a celého vesmíru, to je obrat od smrti k životu. Děje se to Vtělením Božího Slova do tvé přirozenosti, životem, smrtí a Zmrtvýchvstáním Ježíše Krista.

V Kristu se nadpřirozeným obratem dostává celému stvoření v čele s tebou kulturní hodnoty. Tato hodnota stvoření se udržuje a rozvíjí jedině díky Kristovu konečnému vítězství nad smrtí i nad zlem, zosobněném v ďáblu. Toto působení duchovních hodnot tvé víry a kultu zasahuje celé přírodní prostředí tak, že mu vtiskuje řádný tvar. Z kultu vyrůstá kultura. Kulturní hodnoty soustředěné ve víře a kultu upevňují a rozvíjejí v tobě i v okolním stvoření vlastní funkční skladbu, jakou tam vkládá Stvořitel. Toto působení je po Kristu přirozeně nevykořenitelné.

Kultivace životního prostředí vykoupeného lidstva ovšem není naprostá ani úplná. Není zdaleka hotová. Díky Kristu je dokonalá pouze ve tvé duchovní podstatě, zatímco ve svých případných podmínkách je teprve na prahu rozvoje. Rozvíjení těchto případných podmínek působení kulturních hodnot je právě tvým posláním, k němuž tě volá Bůh. Život, smrt a Vzkříšení Páně je neustálá výzva pro tebe. Začni vlastní účastí přispívat k dovršení rozvoje zdravého životního prostředí, směřujícímu k nové zemi. Podmínky působení tvé víry a kultu a jiných kulturních hodnot v životním prostředí se liší od jednoho člověka ke druhému, od společnosti ke společnosti, a také u tebe samého v různých dobách.

Tvoje víra a kult je složka celé skladby tvého společensko-kulturního života, ale současně tuto přirozenou skladbu přesahuje. Přesahuje ji ve svém nadpřirozeném původu i cíli, a ve svých prostředcích (svátostech), jimiž vede k cíli. Tento původ, prostředky a cíl jsou nadpřirozené. Proto sladění působení jednotlivých složek společensko-kulturní skladby Božího lidu na životní prostředí vyžaduje nikoli rovnost, nýbrž co největší rozvoj případného, ekologicky podmiňujícího působení hodnot víry a kultu. Je to dáno nadpřirozeně, že u ekologické působnosti víry a kultu je nejlepší fungování shodné s největší činností.

Z hlediska tvého dějinného výhledu má rozhodující význam skutečnost, zda "Syn člověka nalezne na zemi víru" (Lk 18,8). K čemu by bylo tvé úsilí, jež by snad vedlo k lepšímu zajištění toho, aby třeba lišky měly svá doupata a ptáci svá hnízda, kdyby Syn člověka neměl kam položit hlavu? (Mt 8,20) A naopak, najde-li Kristus trvalý příbytek ve tvém srdci a prostředí kolem tebe, dostane se ti jako Boží dar trvalé, nezvratné, naprosté sjednocení s životním prostředím.

Tvoje hodnocení životního prostředí, a od něho se odvíjející jakákoli smysluplná péče o životní prostředí jako o lidsky fungující skladbu, je určeno tím, že Bůh dal zemi a všechno, co je na ní, k užívání všem lidem a národům, takže stvořených statků se má dostat všem spravedlivou měrou. (Gaudium et spes, čl. 69) Právě ty neseš odpovědnost za budoucnost světa. Už od počátku zdůrazňuje Písmo svaté, že je svět svěřen jako polotovar, který máš ovládnout a polidštit. Tato světskost světa je ti svěřena rodině svěřena Stvořitelem. Proto ono někdy jednostranně prosazované zesvětšťování, samo o sobě není proces ani bez víry ani proti víře. Je to vnitřně napjatý rozvoj celého světa. Je to rozvoj tvého světa, jak je ti svěřen, abys v něm spolupracoval se Stvořitelem. Chápej, že ty a celá tvoje rodina řídíš samostatně své záležitosti a odpovědně přijímáš své osvobození, Vyvoď z toho lidské, tedy společenské a kulturní důsledky. Možná, že jsi jako věřící dlouho přijímal nějaký zesvětšťovací proces přinejmenším se smíšenými pocity. Někdy jsi jej odmítal jako odpad od víry v Boha, jindy zase jako falešné úsilí hříšného člověka o nezávislost. Tento proces zesvětšťování ale neodporuje tvé víře ani kultu. Je to prostě rozvoj Božího světa vykoupeným Božím lidem. Právě ty uprostřed ostatních vykoupených Kristem se snaž zbavovat své životní prostředí všech dávných mýtů, aby se během dějin poměry v životním prostředí polidšťovaly. Pak se tvým přičiněním stane svět předmětem a látkou tvého řízení.

Tvoje srdce i okolní životní prostředí roste a zraje během tvého života. Tento růst a zrání probíhá oddělováním špatných prvků a spojováním složek kosmu, který právě ty kolem sebe buduješ. Tento pohyb, dosud málo okázalý a spíše skrytý, se ti často zdá být příliš pomalý, nevýrazný. Trpělivost! Jsou k tomu pádné důvody, že Kristova přítomnost se pojednou rázem prosadí. Tím dospěje zlidšťování světa k vrcholu - ke zbožštění. Tehdy se ve tvém srdci i kolem tebe prosadí Boží vláda naplno, dokonale. Neboj se! Prosadí se natrvalo a nezvratně. Do té doby zůstává každé tvé úsilí o rozvoj případných podmínek sjednocení tvého srdce s okolím sice nedokonalé, ale přesto nezanedbatelným přínosem.. Do té doby bude stále ohrožené novým zvratem a rozkolem. Očekávání nové země však nesmí oslabit, nýbrž spíše povzbudit k úsilí o zvelebení této země. (Jan Pavel II, Laborem exercens, V, 27)

Konečné dovršení božského prostředí ve světě si vyžádá nahromadění tvého úsilí, snažení a touhy, projevujícím se v modlitbě a v jednání. Odpor světa, poznamenaného hříchem ďábla i člověka, vůči silám dobra a pravdy může zkoušet tvou víru v přibližující se Boží vládě Ježíše Krista. Řešení této zkoušky se  ti však nabízí v nesporném růstu přitažlivosti Ježíše Krista pro každého člověka. Zároveň se také nabízí v růstu tvého zájmu o přípravu a dovršení Boží vlády ve světě.

Co oživuje tento tvůj zájem? Vědomí těsné spojitosti Kristova vítězství se zdarem díla, o které usiluješ v daném životním prostředí. Nadpřirozený činitel je kvas, který má přetvořit tvou přirozenost a tvoje srdce, pak tvé okolí.

Pokrok vesmíru a tvé rodiny nesoupeří s růstem Boží vlády ve světě, ani není plýtváním sil, jimiž bys měl sloužit Bohu. Čím více budeš ve svém polidšťovaném životním prostředí a lidstvu tvořit jednotu, (aniž by tím byla setřena tvoje jedinečnost, neopakovatelnost a osobitost), tím bude stvoření krásnější a dokonalejší, zkrátka více uskutečněno. Dokonat, zbožštit neznamená něco zrušit, nýbrž umocnit a dotvořit. Milost neruší přirozenost, nýbrž ji zušlechťuje a kultivuje.

Prostředí, které tě obklopuje, představuje vnější stránku tvého srdce. Opravdové úsilí o udržení a rozvoj životního prostředí může vycházet v podstatě jedině z tvého všeobecného záběru a z tvé lásky. Tvůj všeobecný záběr má rozměr mnohem širší, nežli ten, že spojuje všechny lidské rodiny, rody a národy v jednu velkou rodinu. Kristus sjednocuje všechno tvorstvo. Navěky obnovuje dokonalé duchovní spojení mezi tvým srdcem a mezi okolním životním prostředím. Naopak, soulad a uspořádanost poměrů a vztahů v celém vesmíru by bez jistého vnitřního pokoje, obnoveného Kristem v každém člověku, byl jenom náhodnou shodou okolností a neměl by žádné trvání.

Veškeré společenské předcházení poruchám životního prostředí vyžaduje větší skromnost při plánování a provádění velkých zásahů do přírody. Tato skromnost spočívá v tom, že si člověk nesmí namlouvat, že zná každý dosah svého počínání. Samolibá jistota, tvrdošíjnost a nekompromisnost v tomto ohledu nesmí být hodnocena jako přednost. Přestaň se opájet dosaženou tvořivostí své činnosti, pokud zároveň nezajistíš zdravý základ i projev této činnosti. Spíše než nebezpečnými pokusnými technickými stavbami jako budováním atomových elektráren, pokusy s elektromagnetickým ovládáním počasí (HAARP aj.), se snaž objasnit způsoby bezpečného využití jaderných procesů, zejména zvládnutí termojaderného spojení a vytvoření uzavřeného oběhu zejména v zemědělství.

Mezi různými způsoby tvého duchovního působení na zachování a rozvoj zdravého životního prostředí je důležitá modlitba. Ať jsi kdokoli, modlitbou se můžeš v duchovní podstatě dokonale podílet na zachování a upevnění stálosti živoucí skladby životního prostředí. Modlitba ovšem není kouzelný proutek, který by měl při pronesení příslušného zaklínadla měnit svět podle tvého přání. Tvoje modlitba nenahrazuje tvé jednání, nýbrž mu duchovně vtiskuje správný tvar, usměrňuje a zaměřuje. fr.Moti (Pokr.)

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CTIH.PATRIKA KUŽELY, osvětimského mučedníka

Jaké jsou vztahy mezi obdobími a stupni duchovního života?

Tvůj asketický život je život boje, odpovídající prvnímu stupni duchovního života na očistné cestě. Přitom se ti sice někdy dostává nějakých výhod osvětného života, avšak zřídka poznáš radost sjednocujícího života. Přesto ti v mimořádných případech dávám jako zálohu těchto duchovních milostí, když věrně posloucháš Mé volání.

Mystický život, kde převládají dary Mého Ducha, ti umožňuje úplné rozvinutí osvětného života a větší důvěrnost se Mnou v životě sjednocujícím. Tím ovšem není tvoje duše ochráněna před duchovními zkouškami. Právě naopak, v tomto stavu tě podrobuji trpnému očišťování, jež je pro tebe tak těžké. Vyjdeš však z něho lépe připraven k vyšším milostem vlité kontemplace.

Podle čeho to poznám?

Různým obdobím činnosti nebo trpnosti, které si můžeš více nebo méně uvědomovat pod nadpřirozeným vlivem Mé milosti a Mého Ducha, odpovídají různé příznaky.

Někdy si docela dobře uvědomuješ činnost, kterou konáš, abys učinil svou modlitbu pozornější a tak dosáhl lepší usebranosti v rozjímání. Jindy ti připadá, jako bys byl hnán nadpřirozenou silou, která ti usnadňuje a zpříjemňuje pěstování ctností. Přitom se tvoje duše ochotně a ráda podrobuje blažící usebranosti, v níž její pozornost, zbožnost, a láska nenaráží na žádné obtíže.

Není pochyb, že s touto činnosti spolupůsobí milost. Někdy však převládá jeden nebo druhý stav, takže se zdá, jako by se vzájemně vylučovaly.

Snaž se rozlišovat:

1. výsledky nabyté zapojením tvé duše, podrobující se vlivu milosti,

 2. milost, jíž byla tvá duše obdarována často bez vlastní přípravy, někdy dokonce ve chvíli, kdy na to ani nepomyslila.

Oba tyto dva stavy mohou nastat v jednom úseku duchovního života, přesto ale tak, že jeden je spíše trvalý, kdežto druhý je přechodný. Z hlediska tvé duše a jejího nadpřirozeného pokroku se snaž přihlížet k postupnému vývoji, pokud jde o různé úseky cesty, jimiž tvá duše prochází. Pak se můžeš přesvědčit, jak nenápadně se umenšuje činnost tvé duše v té míře, v jaké se víc uplatňuje činnost Mého Ducha. Tak rozlišíš i přechodné období mezi plně uvědomělou činností a docela úplnou trpností. Je to období přechodu, kdy přecházíš z vlastních cvičení asketického života ke cvičením vlastním životu mystickému. Je to tedy třetí období, jež není tak přesně ohraničeno jako dvě další. Pro tvou duši je to období ubývání činnosti směrem k nečinnosti, aniž by však k ní docela došla. Pro Mého Ducha je to období vzrůstající činností směrem k vycvičení tvé duše ke stále bezvýhradnějšímu odevzdání, abych ji přivedl k trpnosti téměř úplné.

Trojí tato stránka v projevech nadpřirozena na cestě duchovního života jasně vyniká z výkladu svaté Terezie v „Hradu nitra“.

1. Světice rozlišuje v duchovních útěchách upokojení (contentos) a okoušení (gustos). Poznamenává, že upokojení mohou být považována za osobní výsledky z předchozích modliteb a námah. Uvádí, že pocházejí z tvých přirozených sil za prosté pomoci milosti, nutné ke každému nadpřirozenému úkonu. To je asketické období.

2. Napřed však světice píše, že v době namáhavé činnosti třetího příbytku ti jako tvůj Otec neodplácím námahu pouze jako dlužník podle spravedlnosti, totiž podle toho, co si zasloužíš, nýbrž jako milující Bratr a Spasitel, takže ti ve svém milosrdenství dávám mnohem víc, než si zasloužíš. Toto odplácení pak nespočívá pouze v duchovním upokojení, nýbrž v okoušeních Mých tajemství, které dopřávám tvé duši, byť jen zřídka. Jsou výsadou pro tvou duši, až dosáhne větší dokonalosti, když dospěje do čtvrtého příbytku. To je období přechodu, období duchovní námahy v rámci asketického života, avšak výjimečně omilostněné nějakým okoušením Mých tajemství, vlastním mystickému životu: vyšší radost vlité kontemplace nebo aspoň klidu.

3. Posléze nastává období vlitých milostí, význačných pro skutečný mystický život. Následkem daných okoušení Mých tajemství nalézá tvá duše Mne, a to nikoli obrazotvorností ani rozvažováním, nýbrž pomocí nadpřirozeného světla, které je silnějšího než je světlo prosté víry, jež rozněcuji ve tvé duši působením dalších darů Mého Ducha. Tvoje duše nabývá poznání, jakého by nebyla nikdy dosáhla celou svou dobrou vůlí a zapojením svých schopností.

Světice uzavírá, že tvoje duše začíná upokojením v období svého zapojení a přichází k okoušení v duchovní radosti ze Mne samého. Dále ti radí prosit o nadpřirozené dary tak, jako prosí chudý žebrák před mocným a bohatým vladařem, takže se ani nedovažuje k němu pozdvihnout svůj zrak, nýbrž jen pevně doufá až do vyslyšení své prosby.

+++