LISTOPAD 2008
Ročník XIV., číslo 11. listopad 2008
Obsah: SVĚTLO NA BLUDNÝCH CESTÁCH, Besední řeči podle Tomáše ze Štítného (24). Ct.Martin z Kochem, O mši svaté, fr.Moti, EKOLOGICKÁ SLUŽBA KŘESŤANA (), Brněnská akad.duch.života ct.Patrika Kužely_OP____________
SVĚTLO NA BLUDNÝCH CESTÁCH
Dobře slyším otázku naší doby. Kdekdo se ptá po opravdovosti života. A co ty? Tebe snad nezajímá, jak doopravdy naplníš život? Toužíš po větší hloubce života? Co jsi pro to ochoten vykonat? Co pro to dokážeš obětovat? Takových tázavých hlasů jako ten tvůj slyším víc než dost. Jeden se ptá přes druhého. I když jsou tak početné a spletité, zjevně docela zmatené, dobře se v nich vyznám. Nepřeslechnu žádný z nich. Sám to znáš. Máš v srdci velikou touhu a ostatní vášně. Tak s tebou pohybuje sama vůle v jádru tvé bytosti. Pak jsou tu i tvé city. Jdou za tím, co ti rozum představuje. Jenže ty to všechno rád zveličuješ. Kdo se ti může divit? Také chceš od začátku vykročit za hranice své ubohé existence. Jak hluboce ti rozumím. Chceš překročit svůj stín. Vím, že chceš na každém kroku a doslova i do písmene následovat Mne jako tvého Bratra a Spasitele, a svědčit o Mně. Jak bys jen v sobě obnovil to účinné a strhující hlásání, jaké dovedou praví apoštolové? Podaří se ti to někdy? Neváhej! Směle se odpoutávej od sebe i od okolního bloudění. Vyjdi krok za krokem napříč nejasnou skutečností.
Nezapomeň, že jsi ta osudová hvězda, zářící uprostřed temné noci, která tě obchvacuje. Sviť důkladněji než kdokoli jiný světlem Pravdy, ale bez oslňování! Kéž právě ty zahřeješ každé srdce plamenem lásky, aniž bys nějaké spálil! Tak máš po ruce louskáček na rozlousknutí tvrdého oříšku, který by tě uzamykal do tvého místa a času. Proč by ses o to nepokusil zrovna ty? A proč ne právě zde a nyní? Zkus to! Ať zazáříš jako jasně vynikající hvězda, objímající tajemství své svobody!
Zdá se ti to nemožné? Už první pokus tě svádí k matoucí domněnce, jako by pouhá mistrovská výtečnost dodávala ke každému životnímu průběhu, přesahujícímu meze šedivé všednosti, znamení nezávislého jsoucna a vlastní jasně vynikající formy lidského bytí.
Takové klamy tě obkličují. Už od prvních pokusů následovat Mne a obnovit hlásání Mých prvních apoštolů. Nikdo ti nic neulehčí. Žádný dobrák cestou ti nepřidá hřejivou jistotu, že jsi na správné cestě. Ta blaživá jistota se v tobě rozlévá jedině z toho, že víš, komu věříš, i když Mě nevidíš. Ať se podíváš kolem sebe kamkoli, ať uděláš krok vpravo či vlevo, celý svět ti dokazuje, že mistrovství má v sobě pokaždé cosi nepřátelského, co tě obviňuje z marnosti počínání a zbytečnosti každého kroku, skoro ti vnuká zásadu nezvratného malomocenství.
Miluji tě, Dominiku, a to pro tebe znamená víc, než lidská láska. Je to milost. Vyšší nadání. To nemáš ze sebe. Přesto je to v tobě. Tlačím se k uplatnění. Není to jenom ta nespokojená touha neulpět na jednom místě. Je to nadání k povznesení života právě v tomto okamžiku, aby se rozšířil do nekonečna, a na tomto místě, aby se rozšířilo do všudypřítomna. Sotva by ustalo spolupůsobení vyššího nadání, za něž bez ustání děkuj, a o jehož rozhojnění stále pros, a měl by ses uplatnit sám od sebe, tak to přirozeně nedokážeš. Všechno by se zvrhlo v hrozné patvary. Nepřirozeně by ti zastoupili cestu nějací šílenci a zvrhlíci, takže bys jen vyčerpával všechny své síly a skomíral bys v zajetí nelidské vztahovačnosti. Dobře si vzpomínám, jak se od začátku snažím vytrácet ze svého díla, když slyším výzvu: Ustup, mé místo je těsné. Tak se snaž vyklízet hrad svého nitra, až se staneš i ve svém srdci bezdomovcem, jen abys měl dost místa pro Mne, ohlášeného Hosta. Tak vidíš, že opravdový mistr je ve svém díle tak málo patrný, že mu každé jeho dílo vždycky neúprosně svědčí proti němu. A umělec, který má své krásně dílo vedle sebe, to má ještě snazší, než světec. Tvoje dílo pozůstává spíše uvnitř a zůstává neokázalé. Je to jen tvůj holý život, ve kterém jsi docela obsažen.
Tak máš snadnou a rychlou kontrolu pro zjištění, že potíže, které ti klade předešlý okamžik a dosavadní okolnosti, se v následující chvíli a na jiném místě neztrácejí. Naopak se ti zdá, že se do nich čím dál tím víc zaplétáš. Moje zkušenost s lidmi na světě tě učí, že pronikavě zasahuje do tvých záměrů, když srovnáš jejich okázalý život s jejich životem skrytým, který občas vyjde najevo na ovoci jejich počínání. Jak nepostižitelný je Můj odkaz! Jak snadné je ustat v úsilí o jeho naplnění! Tak lehce se ti řekne, že nic z toho snažení nemá smysl. I přes tak neuspokojivé prožívání svého navazování na vynikající odkaz nezůstávej stranou! Nepamatuji si okamžik svého života, naplňující Mě pocitem uspokojení z úspěchů v navazování na odkaz našeho Mistra. Nevím o takovém přijatelném okamžiku, ani o žádném rajském ostrově v tajemné hlubině mé existence, které by mi spadly do klína za Mé stálé vstávání a vydávání se na další cestu za hledáním bloudících a nalézáním ztracených duší. Neznám žádná vhodná slova, ani příhodné mlčení, žádné velkolepé skutky, které bych kdy sebelépe ovládal, ani utrpení, které bych kdy podstoupil v dostatečné míře, jež by nenesly v sobě své vlastní popření.
Kdo jsi pro Mne, ne-li zbytek tvé bytosti, který zůstává i po tvém stanutí před velkým Soudcem? Přesto, že jde jen o tajemný pozůstatek, nikde nevidíš žádný odhozený přebytek, díky jehož odložení by sis kdy zasloužil takové povýšení. A přesto se tu setkáváš s životem v jeho plnosti, čerstvě zrozeným a nezkaženým, kde právě nalézáš pramen živé vody v nehostinné pustině. Na chvíli tě občerstvím a vysychám ti vzápětí, sotva se u Mě zabydlíš. Ubožáku s toulavými botami, odkázaný v poušti svého srdce na rosu shůry. Stěží si dovedeš představit, že je někde místo tak pusté a nehostinné, jako když se bez rozmyslu spolehneš jenom na své lidské možnosti. Jakpak to vidíš při své krátkozrakosti? A jak tomu rozumíš při chatrnosti nervové skladby, tajemně připevněné k tvé rozumové duši? Jak jen si můžeš dovolit takové snění, že zrovna tady máš před sebou jedinou možnou cestu a jediný pravý návod. Trápím se, když vidím, jak tě musím zklamat.
Vím, že toužíš po dokonalosti, která se ti nikdy nerozplyne. Nemůžeš ji převést na žádný vzorec, který by ti padl do ruky. Nezvratná dokonalost je zde po ruce. Nabízí se ti zvláštním způsobem. Přitom přesahuje tvé síly. Už k samotnému poznání takové dokonalosti potřebuješ překročit stín své nedokonalosti. Neobejdeš se bez síly odjinud. Nestačí ti čerpat ze sebe sama. Vyžaduje to Moji inspiraci. Jak obtížné je vystihnout tajemnou hudbu pulzující intuice, kterou rozehrává ve tvém srdci Moje vnuknutí! A přece, je-li ti dopřáno odložit všechno přemítání jako zbytečné nářadí a přímým zřením nahlédnout na všechno stvoření, pak se ti v jediném čistém pohledu zjeví Můj odkaz v řádu Mé lásky, šířící se napříč časoprostorem až do jeho nejzazších konců. Tehdy to všechno prožiješ jako Mou modlitbu, obrácenou navenek.
Proto vedou všechny tvoje pokusy o nalezení tajemného vzorce života, nesoucího tvoje jméno - Dominik, k tolika zklamáním. Všechny tvoje vášně, láska i nenávist, touha i odpor, radost i smutek, naděje i zoufalství, odvaha i statečnost, i hněv, cloumají tvým snahovým napětím. Třebaže se ti v srdci představují jako zmatená směs protichůdných sil, které co chvíli hrozí, že nad tebou získají převahu, přesto vykazují silně pulzující jednotvárnost. Tak se dá i ten sebevznešenější život snadno převést na přijatelnou úroveň všednosti, a objevit pro něj společného jmenovatele.
Znáš něco jednotvárnějšího než vášně? Při své protichůdnosti se uplatňují pokaždé nastejno? Vášněmi v tobě vzniká tíhnutí, týkající se smyslových věcí. Tvoje smyslová dychtivost je rozdvojena. Buď prostě dychtíš po dobru, nebo prostě odvracíš zlo. Sotva se ti postaví do cesty překážka, bránící v dosažení dobra či v odvrácení zla, dovedeš se proti ní rozmáchnout. A přece i vášně patří do tvé normální tělesně-duchové výbavy. Vyžadují však řád, který ti od stvoření vtiskuji do přirozenosti.
Chceš se povznést od přirozeností k vyššímu životu? Nemůžeš nikam prchat od své přirozenosti tak, že by ses vznášel s hlavou v oblacích. Neobejdeš se bez těla, ani bez vášní. Klidně jich jaksepatří užívej ke zrychlení a k vypjetí tempa svého vyššího růstu. Tento vyšší život vyrůstá jako ušlechtilý štěp na kmeni tvé přirozenosti. Ovládni své vášně! Upevni zde kosmos vlastní tvé přirozenosti! Jinak tě začnou chaoticky ovládat. Vezmou ti všechno, čeho se ti dostává, a nic ti nevrátí. Naopak, vznešená láska, která dává, přijímá pokaždé ještě víc. Pozoruhodné účetnictví!
Upínáš se snad na jednotlivosti svého života, i když vypadají zbožně, třeba zvláštní způsoby modlitby, zkrátka na nějakou podrobnost, k níž se křečovitě přisáváš jako pijavice? Tak se zrovna rozluč s nápadem, že bys mi porozuměl. Nikdo nedokáže představit tvůj život naplno prožitý než ty sám.
Co jsem s těmi blouznivci zažil v Montpellier, přesahuje všechny meze! Rozčilovat se biskup Diego v cisterciáckém klášteře.
Snad jste se nehádal s tím Balduinem, excelence?
A víte že hádal? Jenže jsem mu všechny důvody vyvrátil. Nakonec lapal po dechu jako ryba na suchu. Že je to tak, Otče Dominiku?
Dominik se díval nepřítomnýma očima, neboť nemohl zapomenout na ten pohled. Balduin na něj nepřestával upírat onen vyčítavý pohled, který odedávna nerad vídal u kohokoli. Pojednou se zachvěl a řekl:
Nepřeháníme, řekneme-li, že Balduin byl zasažen v samotném jádru.
Lidé, kteří jsou zasaženi v samém svém jádře, zpravidla reagují dvojím způsobem. Buď zuří a soptí - takový byl král Lear — duj, větře, potrhej si tváře — nebo upadnou do mrazivého chladu, jako by jejich krevní oběh přestal fungovat. Balduin náležel k této druhé škole. Soptil kvůli maličkostem, ale když šlo do tuhého, změnil se v ledový kvádr.
V poslední chvíli mu přišel na pomoc s novými důvody jistý Theodorich, ale rozdrtil jsem ho taky na padrť, usmíval se hrdě biskup Diego.
Dominik ho měl před očima. Růžové sny, které snil ten velkohubý zbloudilec, se mu rozplynuly jako bubliny. Byl hluboce dotčen. Neměl mnoho ideálů, ale na tomto si zakládal jako by to bylo prvorozené dítě jeho snů. A sotva ho Otec Diego zdeptal takovými pádnými argumenty, vyrazil nanejvýš trpký výkřik. Nic netrápí hrdého muže víc, než když se ukáže, že nějaká malá, nepředvídaná příhoda zmařila jeho plány.
A obrátil se některý z nich?
Ne, zavrtěl hlavou biskup Diego.
Žádný nepřistoupil ke svátostem?
Žádný, doznával biskup a hlava se mu ztrácela v ruce, až se zdálo, že se někam v refektáři zakutálela. Naštěstí se brzy zase našla a znovu se vyskytla na jeho krku, když dodával:
Stejně jsem pořídil v Carmain, v Beziers, v Carcassonu, ve Verdenile u Toulouse. Také tam vtrhl do vznešených úvah účastníků disputace severák. Řádil jako utržený hladový býk. Soustředěné pohledy se rozletěly do všech stran a pak poletovaly sem a tam jako podzimní listí, aby se po tomto náporu snášely ponenáhlu na nejrůznější místa. Příliš často se stává, že přímo hýříte nápady, ale po krátké přestávce se na ně znovu mrknete a náhle v nich objevíte nějakou osudnou trhlinu.
Až jsem se divil, že mě nevynesli v zubech! Vyšlo z biskupa jako by měl naposledy vydechnout.
Nebojte se, excelence, papež už jmenoval tři své vyslance z cisterciáckého řádu, Arnulfa, Rudolfa a Petra z Castelnau. Ti už budou vědět, jak na to.
To se mi ještě nestalo. To je od zlého.
Dominik však neměl sklon všechno nepříjemné démonizovat. Věděl, že lidský hřích spolu s hloupostí postačí na mnohé pitomosti. V chodbičkách jeho mozku to nyní svištělo a pelášilo, jelikož se asi osm rozličných myšlenek snažilo současně vecpat do hlavní komůrky, kde je místo pokaždé jen pro jedinou.
Když však na nic nepřicházel, vytratil se z místnosti jako horká pára nad hrncem a nenápadným krokem se odsunul do boční kaple. Zatížil zapomenuté klekátko, když se sesul pod kříž jako zvětralá omítka a strnul v naprosté nehybnosti.
Ach, můj Pane, všechno nasvědčuje tomu, že pouhé napomínání k dobrému životu a k překonávání všeho nezdravého, špatného a ošklivého zdaleka nestačí. Pouhé zákazy a umrtvování ještě nic nepostaví. Jeden potřebuje vědět, proč se o to má snažit. Když budu vědět, jaký to vše má smysl, tak uvidím, že tyto důsledky pro dobrý a dokonalý život jsou naprosto odůvodněny. Proto jsou plným právem žádány. Jsou žádoucí, pokud chceš jednou dosáhnout tohoto bohatství a spočinout v Mé blízkosti.
Kdekdo si naivně říká: A proč bych se měl něčeho zříkat? Proč bych měl v sobě něco přemáhat? Nevím o ničem lepším, co by stálo za to. Teprve, když ví o něčem lepším, probouzí se ochota spojit tyto důsledky s jejich odůvodněním, s jejich základnou. A touto základnou tvého nezvratně dokonalého života je právě povolání k hrdinství.
Tak neváhej, Dominiku! Vzhůru k účasti na vyšší dokonalosti povoláním k těsné, k důvěrné, zkrátka k životní blízkosti se Mnou, v opravdovém přátelství!
Člověk, to je něco! A co teprve Můj přítel! V doslovném a opravdovém smyslu. Tedy ne pouhý člověk, jemuž končí zde na zemi pouť za tím, co zde ještě nikdo nenašel. Není to pouze dříč stvořený k práci a ve shonu padají a umírající. Žádný chytač těch trošek štěstí, které tu možno v životě natrhat po cestách života. Není ponechán svým slabostem a nedokonalostem. Naopak, má a může žít podobně jako bytost nejsytější. Má za cíl dosáhnout, pokud možno nejvyšší mravní podobnosti se Mnou. Sleduje dosažení dokonalosti. Má tedy žebříček svých životních hodnot postaven nejvýše, kam ho lze vztyčit, ke Mně. Tam, kde je svatost a dokonalost sama. Nikdy se nedá zastavit ve svém rozmachu. Neustále přemáhá své nedostatky, které ho tísní a trápí. To je něco, o čem bys nedovedl ani snít. A kdyby sis něco takového vysnil, vůbec bys na to nedosáhl. Tak se Mi čím dál tím víc připodobňuj rozumem a vůlí, neboť jsem, který jsem. Raduj se, protože nejsi nikdy opuštěn. Hýčkám tě ve svém náručí. Myslím na tebe, pečuji o tebe a kvůli tvé záchraně obětuji i sám sebe, abys mohl znovu naplno žít Mým životem. Ostatní vyhasíná, vyčerpává se, ochládá, spotřebuje se a mizí, jenom spočinutí v Mé důvěrné blízkosti se nemůže omrzet. U Mne se nikdy nemusíš kousat nudou. Moje něžná a důvěrně blízká přítomnost se ti nikdy neomrzí. Stále a vždycky můžeš jít dál, výše, růst v kráse, v dobrotě, v pravdivosti a v lásce.
Pokusme se postupovat jinak, řekl biskup Diego
Jinak?
Jinak než pouze tím vyvracením jejich důvodů proti učení svaté víry. I když se nám podaří, že těm zbloudilcům potřeme důvody jejich hledání pravdy mimo církev, do lůna církve je stejně nepřivedeme. Nakonec skončí s měchem vína někde pod stolem.
Ovšem jak jinak?
Vezměme to, na čem si zakládají, a proveďme to sami na sobě.
Pokud vím, zakládají si na chudobě.
Staňme se chudými, a opravdu všechno rozdejme a peníze dejme chudým.
Zakládají si také na odříkavosti
Dobrá, odřekněme si, co se jen dá. Vyveďme se z míry svou pokorou. Řekněme jim dopředu naše argumenty, kterými jim hodláme vyvrátit důvody jejich hledání pravdy mimo církev. Ba co víc, napišme jim své argumenty dopředu, ať se připraví jim čelit.
A co je to potom za disputaci, když předem povíme své argumenty?
Obrácená naruby, usmál se Otec Diego
Asi jako když stáhnete králíka z kůže.
Jenže jde nám o vítězství v hádce, anebo o záchranu jejich duší? Na to nedokázal biskupovi nikdo odporovat.
Každopádně vypuklo velké stěhování krabic, balíků a škatulí, Diegova příruční pokladnička odhalila své prázdné útroby. Otec Diego šel tak daleko, že dokonce i jeho prsten podstoupil pouť z jeho prstu až k židovi. Když Dominik v těch dnech sáhl do kapsáře, zaplavila ho příjemná úleva z překvapivé prázdnoty. Získané peníze se zakutálely na přípravu setkání v Montrealu.
Pověst o tomto jejich počínání letí rychleji než poštovní holub. Do týdne tu byl posel z Říma.
Skvělé! Papež Innocenc III. doporučuje, abych setrval mimo svou diecézi v Osmě, a působil mezi těmito hledači pravdy.
Nejvíce rozpaků vzbudil list, na který Dominik shrnul důvody, se kterými se chystal vystoupit na chystaném setkání. Od něho putoval tento lístek k přednímu z hledačů pravdy, aby si ho doma pročetl a připravil se na ně. Ten však předal tento list svým druhům:
Přece od toho kněžoura nebudu nic číst!
Přitom se krátce a trpce zasmál. Klesl do křesla a chmurně zíral před sebe. Oční víčka měl, podobně jako Mona Lisa, poněkud pokleslá. Vypadal jako hrdina ruského románu debatující o účelnosti zavraždění několika nejbližších příbuzných ještě předtím, než se oběsí ve stodole.
Ostatní se smáli jako pominutí, až jeden z nich list zmačkal a se slovy: Tam to patří! Mrštil chuchvalcem papíru do mohutného ohně, kde se přihřívali. V příštím okamžiku ho udeřila papírová koule do tváře a spadla na zem. Strnul tak, že se zdálo, že právě prochází bodem mrazu, ale pak, jako by v něm cosi překročilo rosný bod, sehnul se k papíru, který byl ohněm docela nedotčen. A znovu ho mrštil do ohně. Druhý otřes byl ještě větší, protože teď navíc sledovat let splašeného papíru do ohně a okamžitě z ohně ven. Kolem ohně nastalo rozechvělé ticho. Ti, kdo to sledovali, přistoupil blíž.
Vyle – vyletělo to – blekotal kdosi.
Co – co -
Jeden hleděl zděšeně na druhého a pak na papír ležící opodál. Byli naprosto zmateni. Tupě před sebe zírali a pak na papír, povalující se na zemi. Dodal si odvahy, sehnul se a popadl ten poslušný papír a přistoupil s ním blíž k ohni a tam jej vsunul přímo do největšího žáru. Oheň olízl papír a pak ho nepochopitelnou silou vystřelil z ohniště ven. Dívali se na sebe a sinali. Tenhle podivný úkaz s nimi tak zacvičil, že jim při následující disputaci nebylo ani trochu do řeči. Lezlo to z nich jako z chlupaté deky. Zdálo se, jako by se jim jazyk zasukoval gordickým zlem. Dominik však předčil Alexandra Velikého, a místo aby takový uzel prostě rozetnul, otevřel náruč svým posměváčkům. Marně, vyklouzli, a hledali, kde nechal tesař v domě díru.
Neobrátili se, ovšem kazatelova skvělá pověst tím letěla po celém kraji.
Raději horší pověst a více obrácených, povzdechl si, když odjížděl do Fanjeaux.
Tam už na něj čekali.
Co se děje? Vy nevíte? - Přijíždí nebezpečný nepřítel. Jenže tentokrát se nenecháme porazit ve veřejné debatě. Dneska se to musí s konečnou platností rozhodnout. Obě strany, křesťanská i strana hledačů pravdy mimo církev musí sepsat a předem písemně předložit své důvody. Nestranní rozhodčí to pak rozhodnou.
Události dostaly rychlé obrátky, ale pak to zaskřípělo a kdesi se to zadrhlo, až se to docela zadřelo.
Proč to tak dlouho trvá?
Rozhodčí se nemohou rozhodnout. Musíme čekat!
Tak dost! Zařval jeden z těch netrpělivý zbloudilec:
Znamení z nebe! křičeli nedočkaví bloudící bratři. Chceme znamení z nebe!
Ordálie, vydechl Dominik, a potom sepjal ruce a jazyk jako by mu zdřevěněl: Můj Pane, smím od tebe žádat mimořádné znamení, když jde o pravdu víry? Dlouho zíral před sebe, jako by vyhlížel zaběhlého ovčáka.
Po dlouhém naléhání bloudících hledačů pravdy jeho hlava souhlasně kývla.
Na volné místo uprostřed se nastěhovaly všechny kousky dřeva z okolí, připojilo se několik starých hadrů a posléze to završila pochodeň. Kdo by si myslel při takovém prskání na zuřivého kocoura, trpce by se mýlil. Kouř trochu štípnul účastníky do očí, a už se tam snesly dva útlé svazky. Plamen je olízl, a když se zdálo, že mu zachutnaly, vyšlehl vysoko do výše, takže to bylo k zahlédnutí z okolních vesnic,
Klouzavý plamen se pomazlil s knihami, až posléze pohasl. Sotva dožižlala červeň, už jakýsi nenechavý pohrabáč prohrábl popel. Vyletěla z něho nedotčená Dominikova kniha.
Velké Aaaach! se v tu chvíli protáhlo celým shromážděním.
Někdo zpomníkovatěl podle vzoru Lotovy žen, takže vyhlížel jako slaná homole u kupce na tržišti, ale další zase zuřivě vybuchl:
Honem – přidejte něco, ať to pořádně zahoří!
Nato se k ohništi přihnalo suché listí a a pár suchých větví, a na to dopadla nová polena. A pak ten nenechavý pohrabáč znovu prohrábl žhavý popel! Oblak kouře ho doprovázel a hned za ním vyskočil jasný plamen. Chvíle napětí, jako když táhneš rybu z moře, už se plameny rozbíhají do všech stran.
A teď to přikrmit tou Dominikovou knihou! Velel hlas zvyklý rozkazování.
Stalo se, ale sotva tak učinil, vyletěla kniha prudce z ohně a bacila ho do tváře jako dobře mířená rána. Zůstal tak zaražený, že i skoba ve zdi by vyhlížena jako odložená a zapomenutá. Přesto se mu znovu tvář sevřela zlověstným šklebem. Do úst se vtiskl rys dravého zvířete, matně sklovité oči se zablýskly a jeho pohled ztvrdl do té míry, že by si i dovedný kalič damascénské oceli přišel pro radu a návod.
Popadl Dominikovu knihu třaslavou rukou a třímal ji jako v křeči. Přitom na ni třeštil oči, div že mu nevypadly. Mrštil s ní vší silou do ohně potřetí a doprovodil si sprostou nadávkou. Nezdržela se tam ani chvíli a vyletěla z ohně jako namydlený blesk. Třebaže to byla jen útlá knížka o nevelké váze, dobře si pohrála s momentem překvapení, takže i tento otrlý chlapík zůstal stát jako pytel pilin.
Zavládlo velké mlčení. Jen Dominik, třímající v ruce malý dřevěný krucifix, který si sám vyřezal, přestal ho tisknout na srdce, zvedl do výše, a řekl všem přítomným:
Toho poslouchejte!
Kde je dneska kříž v kapli, zřízené k tomu účelu francouzským králem Karlem Sličným, zůstával ještě dlouho překvapený výraz tváří účastníků tohoto setkání. Pověst o tom letěla od úst k ústům, ale víra zástupů pokulhávala a zabedněnost fanatických hledačů pravdy mimo církev se stupňovala..
Opravdu nebezpečný nepřítel, tento Španěl. Nedá pokoj, dokud mu nepřistane na hlavě břidlice z nějaké střechy.
To byl rub jeho věhlasu.
Lidská sláva, polní tráva, povzdechl si Dominik, a přece nezavíral svou náruč před těmito bloudícími hledači pravdy. Vždyť zdaleka nejen tito hledači pravdy mimo církev se uzavírají Boží milosti, ale i přímo v lůně církve je dost takových zabedněnců, kteří si o sobě domýšlejí, že už jsou svatí, jako by měli patent na Boha, a vlastně budují sektu přímo v Božím domě.
Je to moje vina, sypal si Dominik popel z ohniště na hlavu, že jsem se nepřičinil ani nevytrpěl dost pro větší atraktivnost tebe, můj Pane, a pro větší přitažlivost tvé církve obecné. Jsem vězněm tebe, můj Pane a nevolníkem tvé církve a patřím kvůli tobě do želez. Do okovů se mnou! Tam patřím.
Od těch dob už jeho chůzi a každý pohyb doprovázel kovový cinkot, ale ne peněz, nýbrž řetězu na těle. Když kráčel, zněla někomu jeho chůze podobně výstražně jako cinkot malomocného. Utrpení mu zbystřilo smysly a a osvobodilo ducha, takže viděl jasně nejen očima, ale i srdcem.
Je zajímavé, že kdybyste protáhli nějakého kněze, mnicha či řeholníka vězení, vystavili ho potupě a stíhání, jak se to v krajích, obtížených hledáním pravdy mimo pravou cestu, občas provádí, aniž přitom někdo ze zástupu pohne brvou, a potom ho oblekli do příslušných hábitů a ornátů, vždycky mu padnou jako ulité a bude v nich vypadat důstojně. Zatímco šašek, převlečený za krále, bude vždycky vypadat jako komediant. V očích světa sice šaty dělají člověka, ale chápavé srdce přítele Nejvyššího lehce odhalí šlechetnou duši v hadrech stejně jako pozná proradnou duši v šatech ministra.
Když cinkot ustal, zavrzalo klekátko před křížem, aby posléze zůstalo smáčené slanou řekou. Jako by vypukl záchvat ticha, když se zadrží dech. Po několik minut vládlo ticho. Je nesnadné dokonale zvládnout dýchací ústrojí. Zpěváci se tomu učí dlouhá léta. Měl snad v úmyslu vypustit velmi zvolna nynější zásobu dechu a pak velmi opatrně nabrat pomalu další zásobu? Ve skutečnosti se chrámem linul hlasitý a truchlivý vzdech, že mu naskočila husí kůže. Znělo to trochu jako zafunění a trochu jako sten a zvuk se nesl prázdným chrámem jako hlas ze záhrobí.
Klekátko uschlo mnohem dříve, než opustil dům Boží.. (frT, Z knihy „S pochodní v zubech“).)
PROBUZENÍ ŠÍPKOVÉ RŮŽENKY
Už předtím, než došlo k událostem, které se chystám vylíčit, vystupoval Montréal na mém seznamu choulostivých míst, kde si musí našinec počínat nanejvýš obezřetně. Možná jste někdy viděli některou ze starých map, kde jsou jistá místa vyznačena temnější plochou s tučným nápisem „Hic sunt leones". Měl jsem vždy dojem, že podobná upozornění dlužno respektovat a počínat si tu se zvláštní obezřetností.
Je to malebné místo, oplývající vším, co jen země může vydat přičinlivým obyvatelům, o tom nepochybujte. Malebnější byste v celém okolí stěží pohledali. Choulí se uprostřed usměvavých vinic a stavení, a kdybyste do ní hodili kamenem, zaručeně by na vás vyběhl růžolící a veselý rodák. Jenže, ruku na srdce, k čemu je vám tolik krásy vůkol, když se v člověku skrývá tolik zla. Potíž nastala Dominikovi kvůli věhlasu, ke kterému ani nevěděl, jak přišel. Sám se divil, že nestačil vyvalovat oči.
Než napočítal do pěti, už měl na krku starostlivého šlechtice s jeho krásnější polovičkou a s ním celý chvost dalších:
Otče, všechno o vás víme. Tady je toho všude plno. My vás potřebujeme jako nikdo jiný na světě.
Snad se měl o to více zajímat, aby se o sobě dověděl, co sám neví, ale to, co z nich vylezlo, ho zaujalo mnohem víc. Nějak ho to přitahovalo, protože to v něm probouzelo velkou touhu pomoci trpícím. Možná také dostal chuť zamíchat svým trochu fádním životem, když se mu cesta ke Kumánům nejevila jako dost reálná.
Také patrně sehrálo svou roli to, jak se nedávno úpěnlivě modlil o to, aby dovedl každému na potkání, ale zdejším lidem obzvlášť ukázat lidskou tvář Pána Ježíše a jeho církve. Pořád si opakoval: Od Vtělení našeho Pána jde člověk cestou spásy, cestou církve pro každého. Takže ho to vzalo pěkně u srdce.
Ztratila se nám dcera, děvče na vdávání.
A nám taky.
Zdálo se, že je jich víc, které někam zabloudily nebo je někdo unesl.
Udělám, co bude v mých silách.
Pomozte nám je najít. Zachraňte je, vzlykla ustrašená paní a celá se rozeštkala jako na povel, tak, že by zřejmě mohla dělat pohřební plačku k pronajmutí.
Jenže to nedopadlo, jak by byl chtěl. Snad si potřeboval dodělat dobrý skutek za minulý pátek.
Když se jednalo o bloudění a zbloudilce, najednou mu všechno došlo. I když už pár dní neviděl žádného z těch politováníhodných výstředníků, kteří tu dělali melu, jako by se nechumelilo, přesto nepustil z hlavy celou tu polízanici, jež z nich činila takovou hrozbu pro obecní lid.
Teď však dával najevo, že patří k oněm svědomitým dětem, které nikdy nedbají námahy, aby něčeho dosáhly.
Udělám, co mohu, ale sami dobře víte, že všemohoucí je jenom Bůh.
Tolik vám důvěřujeme.
To je najednou nějaké důvěry, vrtěl hlavou Dominik, když usedal ke stolu v hostinci.
Kam se tady mohou podít pěkná děvčata na vdávání?
Říkáte děvčata? - Mladá? - Na vdávání? - Prohlížel si ho hostinský, tvářící se jako mlsný kocour, ale chvíli sledoval jeho samého, chvíli koukal na jeho ošuntělý kanovnický oděv.
Kde se tu dají najít?
Běžte někam, kde zpívají trubadúři! To dá rozum! Vyhrkl hostinský, - ale napřed, to vám povídám, se najezte a napijte u nás.
Vyhověl mu a pak vyrazil. Nemusel jít daleko. Už zdálky k němu doléhal zpěv a smích. Comtessa de Dia se dávala slyšet a na celé kolo omílala svou píseň „Estat ai en greu cossirier“:
Krásný příteli, vznešený a dobrý,
kdy vás budu mít v mé moci?
Který večer s vámi spočinu na lůžku,
kdy vám dám láskyplné políbení!
Vězte, velmi po tom toužím,
abych vás měla na místě manžela,
musel byste mi ale slíbit,
že uděláte vše, co budu žádat.
Obrátil se na jednoho z trubadúrů:
Hledám zde dívku - ztratila se ze sídla svých rodičů –
Nedomluvil, protože trubadúr vzal hbitě odložený nástroj a udeřil do strun:
Dívky přinesly
májky zasazené včera večer
a zazpívaly své hádanky;
procházely přímo před Guilhémem
zpívajíce píseň májových dívek,
která říká:"Ta paní ať je šťastná,
jež nenechá toužit svého přítele,
a nebojí se žárlivce ani trestu
pro svého rytíře
v lese, na louce či v zahradě
a do své komůrky ho vede,
aby větší potěšení měla
a žárlivec leží u čela postele...
Dominik zavrtěl hlavou a zaprotestoval máváním ruky:
Kdepak, nejsem zvědav na ta vaše „albas“ či svítáníčka“ nebo jak těm svým rozpustilostem říkáte.
Zatímco svět svými decibely nehorázně trýznil jeho Eustachovu trubici, přeplňoval mu labyrint a otloukal mu kovadlinku, aby mu udělal z hlavy i srdce vířící smršť, s křížkem v ruce se v ráji svého srdce odpoutával od pozemské tíže a vznášel se do vyšších sfér. Jeden z těch okolních stínů se k němu naklonil:
Je to ono, Otče?
Zavrtěl hlavou: Nejsem tu, abych se dal opájet sladce rozpustilými a rozvernými zpěvy potulných zpěváčků.
Když nechceš děvče a je ti smutno, napij se vína! Až do dna!
Nechceš ? Nemáš žízeň?
Mám žízeň jako trám! Skoro bych se o ni mohl opřít!
Tak si dej!
Ne, čisté víno ne, jen smíšené s vodou.
Přece bys nekazil víno vodou!
Kdepak čisté víno. Už staří Řekové i Římané říkali, že jenom barbar pije víno neředěné! Copak nemáte dost na zpěvu, na lásce, nejsou dost opojné? Ještě do toho ohně přilévat oleje! To tak!
Oheň bude až o půlnoci.
Co bude o půlnoci?
No, při měsíčku - kolem ohně -
Ztuhl v postoji psa, který zavětřil zvěř. Nahrbil se a ještě více se připodobnil čtyřnohému příteli člověka, jež by přistrčil svůj úhledně tvarovaný čenich patřičným směrem a zavětřil. Když tak učinil, zavrávoral na místě, kde stál. Prochvělo jím hrozné podezření.
Majáles.
Zvažoval fakta. Bedlivé čmuchání prozradilo, že se pod vnějším obalem skrývají velmi utajené kejkle, navenek znamenitě maskované majálesem. Co? Snad nějaký sabat?
Zpěváci i ostatní kolem něho byli zřízení tak, že by si je nepřítel nemohl lépe připravit. Pár jich leželo pod stolem zřízených docela pod obraz. Dominikovi vrazily slzy do očí: Co kdyby přišel Ženich v tuto chvíli, kdy jsou všichni na hromadě? Kam se podějí, když se zavřou dveře? Venku zbude jen pláč a skřípání zubů.
Zachvěl od hlavy až k patě. Ta skutečnost a ohrožení nevinných duší se dovolávala hlubin jeho bytosti jako hlas dávné, pradávné lásky. Zaplavilo to jeho duši tak osvobodivě jako vytoužená vojska z dávných kronik.
Zvedl se spěšně a vyrazil. Pohyboval se jako ve vidění, tápal podél stěn, až se ocitl v otevřených dveřích, které vedly do nějaké chodby. Tady, daleko od okna, byla temnota ještě neproniknutelnější.
Jsou okamžiky, kdy se i ta nejprostomyslnější duše stejně jako hlubokomyslně uvažující mudrc nedá odvrátit od jediného námětu svých myšlenek.
Jen pramálo věcí mohlo v tu chvíli odvrátit jeho pozornost od toho, co se mělo stát kdesi na odlehlém místě, v jiskřivé záři ohně, kde se vlnily postavy v rytmu bubínku a chřestítek. Měl dojem, jako by jeho srdce předvádělo jeden z těch výstředních tanců, jejich rozšířenost v jeho vlasti díky Maurům mu odedávna byla trnem v oku, zvláště když divoký tanec lomcoval těmi, kdo neznají svou míru. Tohle bylo jiné než nějaký rozverný třasák rozpustilého mládí. Byla tu v sázce duše. O tu se hrálo.
Když utichl bubínek i chřestítka a postavy se zastavily, rozeznal v lesku ohně dívky.
Nyní nechť přijmou konsolamentum dříve, než podstoupí pokání! - Zachrčelo kdesi z pod kápi jako když tupou pilou řežete rezavý plech. – Jedna po druhé.
Už-už se chystal zalátaný hábit skočit mezi ně na pomoc těm ohroženým dívkám, ale to chraplavé „Jedna po druhé“, se mu drásavě zařízlo do uší, což pocítil, jako by ho někdo nakopl do brňavky. Trhl sebou, až mu po těle cosi zacinkalo.
Co! - Je tu vetřelec! - Zašumělo zástupem.
Mezitím se odkudsi vynořila podivná hranatá skříň, připomínající starodávný prádelník. Z jejího zmateného počínání a každého posunku čišelo cosi, co vzbuzovalo obavy. Oči jí plály vášnivou září značně bojovného rázu a vzhled poněkud přestárlé Amazonky nabýval každou chvíli na zlověstnosti. Cosi viselo ve vzduchu a nebylo radno na to dlouho čekat.
Nabízelo se hned několik možných postupů. Protože toto vyvýšené místo nebylo příliš vysoko nad zemí, mohl, pokud by se mu chtělo, skočit dolů a strávit noc zdravě uprostřed listové zeleně v nějakém vinohradě, nebo se mohl schovat v zástupu s ohledem na svou drobnou postavu. Také však mohl vyvinout rychlý střih dolními končetinami s občasnými úhyby, na něž nerada vzpomíná liška honící zajíce.
Ať však učinil cokoli, sabat byl bezpochyby vyrušen. Několik postav zmateně pobíhalo kolem ohně a mávali mohutnými sochory. Kdo se omeškal, zle pochodil. Postřehl jen tolik, že odvádějí dívky. Pak ho něco popadlo a vleklo klikatě mezi vinohrady. Až pojednou pocítil bezpečí. Zůstal tam až do rána. Když se zvedl, měl nad sebou oltář s Matkou Boží. Ulice města se probouzely, zbytky nočních výpravy se vracely vratkým krokem domů, jakoby nohama vyplétaly drahocennou dečku.
K vlastnímu překvapení jednal najednou náramně cílevědomě, rozhodně a přímočaře. S křížem v ruce rázoval ulicemi probouzejícího se Montréalu, až se před ním vynořil vyhlášený dům.
Pochválen buď Ježíš Kristus!
Dvě hory u dveří mu poslušně ustoupily z cesty. Objevila se nějaká černota, šoupající sandály po zemi a blikající dvěma zlověstnými světélky.
Kde jsou? Zaznělo bez dlouhého vysvětlování ze záplatovaného hábitu.
V bezpečí.
Hábit udělal další krok, třebaže se vystavil riziku, že k jeho záplatám přibude nějaká nová, ale zahradila mu cestu jakási stodola. Při bližším ohledání navozovala dojem neústupné a nezdolné překážky. Její impozantní zjev budil respekt. Kdo ji neznal, mohl ji pokládat za živelní pohromu, cirkusovou atrakci nebo poslední vynález obléhací techniky. Nebyla vysoká, ale dovedla se natolik mohutně vyboulit ve všech možných směrech, že kdo ji spatřil poprvé, měl dojem, že je to bytost nesmírných rozměrů. Veřejní řečníci snadno mohli podléhat zdání, že hovoří k širokým masám, když byla jejich projevu přítomna tato bytost. Nyní toto stvoření zacházelo s příchozím překvapivě pašácky, ale bojím se, že jinak by zde jeden hledal dobrotu a šlechetnost se svíčkou. Nesnažila se před ním uhnout očima - to bylo podle něho to nejmenší, co by za daných okolností mohla udělat. Hleděla mu přímo do očí a v jejím pohledu se zračilo cosi jako vzdor. Bradu měla vysunutou jako plachetnice s větrem v zádech.
Kde jsou? Opakoval důrazně.
Už je jim dobře. Přijali potěchu. Odpočívají.
Náš Pán má s nimi vyšší plán.
Sotva padla zmínka o vyšším plánu, stodola vykázala zvýšenou pohyblivost, asi jako když se nakládají stěhovací varhany, bystře vzhlédla a nasadila výraz moudré sovy, leč vyvedené z míry.
Jenom na mě nechoďte s žádným kázáním! Kolik takových kázání už člověk vyslechl a pořád je na tom stejně bledě!
Načež pronesla několik výrazů šťavnatějších, než bývá v kraji zvykem.
Už-už nabíral dech v domnění, že bude připuštěn ke slovu, leč marně. Proto jenom naprázdno polknul.
Zatímco byla jeho naslouchadla nadobro zaplavena neregulovanou řekou, plnou divokých proudů lidských důvodů a nebezpečných vírů nezodpovězených otázek, v jeho skoro utopeném nitru zůstávala hlubina bezpečnosti. Odtamtud promlouval někdo, kdo mu byl osobně důvěrně známý. Sám se nad tím podivoval a jenom koulel očima, kde se to v něm bere. Někdo tu mluvil slovy, jaká svět nezná. Tehdy vnitřně zakoušel, že v této záležitosti, kterou tyto okolnosti tak nešetrně rozdrásaly, neměla paní Lenora nikdy na růžích ustláno. A jak by ne? Každý tu dřel jako mourovatý. Ale když přišlo na výsledky, pokaždé se zjistilo, že mlýnice mlela naprázdno. Jenže proč? Nepodávala se dostatečná živina, pravý chléb. Žádné úhybné kroky, ani náhlé kličky, ani odpovědi vytnuté s úsečností maurského kinžalu, ani strohé zjištění vyprahlosti lidské duše, ani důvtipné krasořečnění, zkrátka nic takového nestačí k uchvácení duše.
Tak co je s těmi dívkami?
Postarali jsme se o ně, když bylo nejhůře.
Nejhůře?
Dopustily se něčeho strašného.
Čeho?
Sami se přiznaly. Zachránili jsme je před spravedlivým trestem.
Pusťte je domů!
Nedržíme je tu proti jejich vůli. Jsou tu dobrovolně. Pojďte se na ně podívat a zeptejte se jich sám.
Uplakané bledulky v bílých splývavých řízách mechanicky jako kolovrat omílaly své viny. Nato opět upadly do těžkého mlčení a upíraly oči do houstnoucího šera. Kdesi v soumračném předměstí začala dlouze bučet kráva, až to drásalo nervy. Zvuk jako by shrnoval a zdůrazňoval široce se rozkládající smutek.
To, s čím později přišel Arthur Schopenhauer, nebylo podle všeho nic nového pod sluncem. Už za těchto časů pobloudilého hledání smyslu života mimo zdroj života tvrdili škarohlídi, že veškeré utrpení na světě nemůže být pouhá náhoda. Musí mít smysl. Život je prý směs utrpení a nudy, a nedali si to vymluvit. Ať děláte, co děláte, musíte prý prožít jedno nebo druhé. Schopenhauer po nich papouškuje, že sebevražda je naprosto v pořádku. Hindové prý ji páchají místo toho, aby chodili do kostela. Vrhají se do Gangu, nechávají se sežrat krokodýly a říkají tomu dobře prožitý den.
Co je to s nimi? Přiznaly by vinu za všechny hříchy, které se udály od Adama k dnešku.
Jsou očarované, mínil jejich idol. Upínaly se na něho, ale pohled na něho neuklidnil jejich ustrašené dušičky. Zdálo se jim, že se na ně dívá se zvláštní pochmurnou pozorností. Třebaže jeho způsoby vyznívaly srdečně a přátelsky, když se jich ujal a začal jim mluvit do života, nemohly se zbavit pocitu nejistoty. Ten pohled je stále pronásledoval. Vzduch byl těžký a rozplizlý a obloha hřímala samá strašlivá proroctví. A ten pohled by vyděsil i nejstatečnější děvče.
Očarované?
Chcete jít domů?
Hlavy odmítavě zavrtěly.
Chcete tady zůstat?
Stejné vrtění, div, že se hlavy neukroutily.
Nedávali vám tu nějaký divný nápoj, prostě odvar?
-
A co kouř z pálených bylin?
-
Rukáv se záplatou na loktu se zvedl do výšky a na jeho horním konci se objevil kříž. Na první pohled nebylo docela jasné, zda celý ostatní hábit prostě jenom nevisí za rukáv na tom kříži, anebo snad někdo podpírá kříž zespodu.
Kristus vítězí!
Teď se však úzkost dívek přenesla na jejich dosavadní idol, takže uskočil stranou jako nakopnutý meloun. Pár slov, které zazněly a šířily se dál tajemnou ozvěnou, ho očividně zasáhlo jako blesk. Překvapeně zamrkal. Nato vrhl pohled na ostatní obyvatele strašidelného domu, ale z jejich tváří načerpal pramalou útěchu. Vypadal jako Seneca poté, co si otevřel v lázni žíly, v klamné iluzi, že tím někomu vypálil rybník. Dívky měly oči vykulené a zračil se v nich prostý, dětský úžas. Jejich včerejší idol skřípal zubama, což ovšem v takovéto situaci bylo málo platné.
Potom látaný hábit rozhodně pokročil ke dvěma z nich a ujal se jich:
Pojďte sestřičky, doma na vás čekají s láskou. Strachují se o vás.
Malátně přijaly ruku a následovaly ho. K nim se připojily ještě některé další z dívek. Než by řekl švec, měl za sebou štrůdl devíti dívek.
Čím se liší správné učení víry svaté od našeho dosavadního hledání životní pravdy na vlastní svět? Takovou otázku nemusely dívky klást dvakrát. A tak spustil, mluvil, rukama rozkládal, hlavou pohazoval, chvíli se smál, chvíli plakal. Mezitím se vynořil černý chundelatý pes, doběhl k nim s náramným supěním, jako když se v prachu blíží armáda Maurů. S tlamy mu kapaly sliny, oči krvavé. Cenil zuby, opravdu strašné tesáky, poskakoval kolem, a při každém štěknutí jakoby udeřil do slabin.
Nehýbejte se! Přitiskněte se ke mně.
Ovinuly se kolem záplatovaného hábitu jako přerostlý břečtan kolem zídky. Jejich vytřeštěné oči těkaly z místa na místo.
Nemůže nás pokousat?
Nic vám neudělá! Uklidňoval je a vytáhl křížek, který měl pověšený na krku.
Nic nám neudělá, opakovaly mechanicky.
Může jen štěkat. Už dávno je spoutaný. Pokouše jen toho, kdo se k němu neopatrně přiblíží.
Pak se ten bludný pes v černém balení rozlítil a zavyl, sotva se objevil kříž na konci záplatovaného rukávu. Zavřeštěl jako smečka koček, kterým stejný počet mužů šlápl na ocasy okovanými botami. Tehdy poznal v zalátaném hábitu zachránce bloudících. Nejsem žádný malíř tragických výjevů a rozhodně tuto scénu líčit nehodlám, protože ženy slabších nervů by to nesnesly. Ale jedno nelze opomenout. Hlava se mu kysele protáhla jako okurka. pak zbledl jako by na něj padla jinovatka, načež krocanovitě zrudl, a vypadal, že by ho dítě malíčkem porazilo. Potom znovu zbledl v obličeji, takže byl skoro rosničkovitě zelený. Připomínal jistý zrající sýr se zelenou plísní na povrchu i uvnitř. Chvíli vrčel a mručel jako vzdálená bouře, ale pak celé to mručení završil zlostným: Hrrrm!
Nebylo to žádné pípnutí ušlápnutého kuřete. Tento plnohodnotný řev, spojující lva na stopě a Dána oslavujícího konec roku, byl venkoncem nečekaný. V jeho animaci se snad vyskytovala vysoká úroveň, avšak výsledek byl chatrný.
Co to bylo? Vydechly.
Váš dosavadní představený.
Slavní mágové bývají často velice komplikované a málo čitelné osobnosti. Mísí se v nich množství protikladů. Proto každá snaha o jejich objektivní posouzení vyznívá málem směšně. Všechny pokusy vyzdvihnout je na nejvyšší příčku hodnocení dopadají stejně komicky, jako vyhlížejí i snahy učinit z nich za každou cenu pouhé podvodníky. Potřebují hodně trpělivosti a láskyplné pomoci, povzdechl si Dominik.
Satan je v módě vždy v době mravních zmatků a celkové společenské nejistoty, zatímco Boží království vítězí v myslích mnohých lidí dobré vůle, je-li člověku opravdu osobně špatně anebo když se naopak nachází v duševní harmonii. Uctívání Satana je pak projevem propastné nevíry a nejpádnějším důkazem duchovní prázdnoty. Uctívají ho ti, kdo jsou ještě mnohem více morálně a intelektově prázdní než ti, kteří neuctívají vůbec nic...
Protažené tváře zachráněných se zakulatily a rozsvítily jako sluníčka, když se rodičovské náruče naplnily marnotratnými dítky, ale pak znovu pohasly.
Neprovdám se za něho jen proto, že je bohatý. To raději –
K zalátanému hábitu se z toho nedoneslo skoro nic, protože se mezitím vytratil, ani nic neviděl, protože měl oči plné slz. Místní kostel dostal nové osazenstvo, a zdálo se tam snad ani nebude muset nikdo uklízet, protože jeho dlažba zejména u oltáře byla důkladně čištěna a leštěna zdatným mládencem. Oltář se zatím rozplynul a temné obrysy krucifixu podlehly rozostření.
Lékař, který léčí následky a vůbec nepředchází příčinám nemocí, je právě tak zodpovědný jako jeden ranhojič, který po vyléčení ran jednoho postiženého, obešel blízké okolí a položil několik pastí, do kterých by se snadno mohl někdo chytit. Podobně si vede, kdo odstraňuje jenom nějaké ty podružné libůstky v životě a nejde ke kořenu. Nestačí krmit děti rozinkami a mandlemi, nýbrž je třeba jim dopřát celou vánočku. Ani lidské duši nestačí sem nějaká ta lahůdka. To chce něco vydatného, aby z toho byly pevné základy života. Zkrátka, volá to po hodnotné stravě, prostě po svaté nauce. Ani ti, kdo se pohybují ve vznešených sférách posvátné nauky či byli vyvoleni k vedení ostatních, nemohou zanedbávat hutnou, výživnou stravu pro svou duši. Jinak by neměli z čeho čerpat pro sebe a pro jiné. Mají je přece posilovat právě ze své plnosti. Najednou by zůstali na dně jako bahenní škeble, a podobně čilí a pohotoví jako vápencové krápníky, které prý povyrostou o jeden centimetr za pár desítek tisíc roků. Jako tvůj Otec poznávám svou plnost, plodím v tvé lidské kůži sebe sama podruhé. Vzájemná láska mezi Mnou jako tvým Otcem a Bratrem do tebe zrovna pumpuje Ducha naší lásky. Jsem, který jsem, takže si sám vystačím, jenže jsem taky samotná svrchovaná Láska tvé lásky, takže tě stvořuji jako svůj obraz podle Mé podoby a chci, abys měl podíl na Mé svrchované Dobrotě. Když tvoji prarodiče zahodili svou velkou příležitost a promarnili původní důstojnost svého povolání k účasti na vyšší přirozenosti a vyšším životě, vydávám se kvůli tobě na svět jako své druhé Já. Tak vyrážím do světa, abych ti zjevil neviditelné. Rozpomeň se na to, kdo jsem, jak jsem veliký, a jak tedy máš stát o to, abys mohl mít účast na Mé vyšší přirozenosti a vyšším životě. Přeji si, aby sis Mě zamiloval, když vidíš, jak závratné lásky jsem kvůli tobě schopen, že ti vracím ztracené mládí.
Neprovdám se za něho jen proto, že je bohatý. To raději – dolehlo k jeho uším.
Pak se ale lidská slova rozplynula a jeho vnitřní sluch byl zaplaven vlnou zpráv odjinud.
Bez ustání Mi děkuj, že přicházím na zem jako tvůj Bratr. To abys viděl na Mém vznešeném příkladu, kdo jsem, a také, jak se máš snažit o podobnost se Mnou. Zkus o tom hlouběji uvažovat! Kdepak zůstal starodávný sochař Pygmalion, který vytvořil krásnou sochu a pak se do ní zamiloval? Když si tě stvořuji jako Můj původní obraz podle Mé podoby, a když se ten obraz ztratil rozmazal či zašpinil, znovu ti ho z lásky k tobě dávám a ještě se do toho svého zamilovaného díla, totiž do tebe, sám stěhuji, abych žil v tvé kůži. Najednou můžeš najít Mou tvář žijící přímo v sobě samém.
Je to především skutečnost tvého úžasného povznesení k účasti na Mém vyšším životě.
Dále je to nesmírná krása, vznešenost a ušlechtilost tvé bytosti a jeho hodnota takto povznášeného k překročení mezí tvé přirozenosti. Zvu tě k účasti na něčem vyšším!
Prostě se nespokojuji s tím, že se ti nabízím k poznání, aby ses Mi přibližoval jen jaksi zevně, přes Moje krásné účinky, že bys Mě poznával jako svého Otce. Nediv se. Chci, abys Mě poznával a prožíval jako Bratra a Spasitele, ale i Přítele. Chci s tebou navázat důvěrnější spojení. Přátelství znamená něco společného, otevření se všeho, co jsi a co máš, příteli, přát mu všechno, co máš, rozdělit se s ním o to, a pečovat o jeho štěstí. To je víc než poznání jakoby zdálky. Teď poznáváš, kdo jsem v sobě. Už to je něco velkého. Filozofický duch, který dovede změřit velikost, se raduje z toho, že může poznat tuto velikost, naplnit jí své poznání, svůj rozum. Jenže nejsem jen bohem filozofů. Chci být tvým Přítelem. A přítel se nabízí příteli bezvýhradně. Naplno se mu otevírá. Přeje mu jeho štěstí a zasazuje se, aby se mu toho dostalo. Právě tak se ti otevírám. Ovšem přátelství se dá budovat jenom na něčem společném. Vydávám ti sebe samého docela, všechno Mé bohatství, Mou velikost, nesmírnost, dobrotu, svatost ti dávám jako ono společné, pro co tě mohu milovat. To je ono! Žít v těsném přátelství se Mnou! Dát se ke Mně povznášet, sžívat se se Mnou, důvěrně se Mnou rozmlouvat, udržovat své spojení se Mnou, jednat se Mnou, jako s někým, kdo není mimo tebe, ani pouze nad tebou, nýbrž je v tobě. Jednat se Mnou jako někým, kdo je ti důvěrně blízký, ba dokonce bližší než jsi sám sobě, a vidí do tebe lépe, než ty sám do sebe, a přeje ti všechno nejlepší, tedy Mne samého. Jako tě nekonečně přesahuji za hranice všeho kolem tebe a nad tebou, tak v tobě také nekonečně přebývám daleko v nedohlednu tvého srdce. Čím víc tě přesahuji dovnitř i navenek, tím je větším projevem lásky to, že chci s tebou tak důvěrně a něžně, tak těsně životně a přátelsky žít.
Proto se Dominik na tomto ostrově temnoty naučil daleko snáze při svém mlčení zaposlouchávat do hudby vyšších sfér. Skutečnost, že každou chvíli využíval tuto možnost, ho naplňovala uspokojením. Zdálo se, že toto vědomí propůjčovalo jeho způsobům zvláštní pokojnou důstojnost.
Jakpak má jeden osobně žít z tohoto spojení? Povzdechl si. Jistěže, pořád se zdokonalovat. - Jenže jak tě mít, můj Pane, ve středu všeho, podobně, jako jsi naprostým středem sebe samého? Copak se kvůli tomu mám plahočit po kdovíjakých metách tohoto světa? -
Ne. Začni hledat svou velikost a své štěstí v tomto naplňování tam, kde stojíš. Zde a nyní! Tak se má celý tvůj život proměnit v život v duchu Mé svrchované pravdy a naprosté lásky. Všechno proměňuj, naplňuj a přetvářej láskou. Všechno napoj láskou a jednej z lásky nejsvětější a nejkrásnější.
Celý tvůj dosavadní život byl teprve úvod, prostě tvoje dětství. Jako dítě jsi také dědicem. Stačí dospět ke spočinutí ve Mně v této Mé plnosti a požívat to bohatství.
Miluji tě jako Mé dítě. Proto dělám všechno tak, aby ses jím mohl předně znovu stát a pak dorůst v Mého dospělého přítele.
Všechna tvoje touha po pravdě, žízeň po životě, hlad po lásce a pravdě, každý sen mládí, jejichž naplnění hledají lidé v stvořeném světě, což je ovšem nikdy neuspokojí, to vše leda tak vydráždí tu propastnou touhu po nesmírném a naprostém štěstí. A to všechno ti hodlám splnit a dokonce překonat všechny tvoje nejsmělejší očekávání. Proto ti dávám na pomoc ještě další milost. Proto svátostmi posvěcuji všechno v celém tvém životě. Kvůli tomuto ti stále uděluji síly. Pak můžeš svůj život přetvářet podle Mého vzoru. A udržíš se na Mé úrovni a v Mé blízkosti. Pak dojdeš ke spočinutí ve Mně samém. (frT, Z knihy „S pochodní v zubech“)
Besední řeči podle Tomáše ze Štítného ().
33.
Děti:
Milý tatíku, dobře jsi nám objasnil ty vysoké nebeské věci. Pověz nám také něco o ráji a Adamovi!
Otec: Co jiného vám dovedu říci o ráji, než to jediné, že je to tělesný, rozkošný příbytek, kam Bůh postavil člověka (Gn 2,8), dokud se neprovinil. Tak Písmo praví o našem otci Adamovi, že ho Bůh stvořil tak, aby mohl věčně žít v ráji a nemohl umřít. Jako si mohl zachovat nevinu, v níž byl stvořen, tak mohl upadnout do viny, a jako mohl zůstat v nesmrtelnosti, tak mohl i upadnout do smrtelnosti. Bůh dal svobodnou vůli rozumnému stvoření, jako člověku tak i andělu, aby mohl ze své vůle sáhnout k dobrému neboť k zlému. Stvořil člověka pokojného v duši i v těle.
Nedrží-li člověka v mysli špatné žádosti, táhnoucí ho k zlému, jako ho už dnes drží, člověk by byl bez zlé vůle na nic takového nepomyslil a všechna hnutí mysli by byla poddána vůli bez námahy. Dnes nás to už namáhá. Tak na mysl přichází to, co drží v žádosti, jež bych nechtěl, a pokud se tomu někdy ubráníme, tedy s námahou.
Také všechna hnutí těla se všemi údy by byla pokojně poddána vůli bez jakékoli námahy, a ne tak jako dnes, kdy mi oko proti vůli vzhlíží, kam bych nechtěl, a ubráním-li se tomu na chvíli, sotva se pozapomenu, opět tomu tak bude, a to plati i o jiných údech těla. Ten vnitřní pokoj a tu moc ztratil Adam pro sebe i pro všechno své pokolení, neboť od něho přechází v tělesné žádosti.
Už nejsme na světě v té původní spravedlnosti, jakou by lidská přirozenost měla mít. Kdyby v ní ale člověk setrval, a přemohl pokušení, jež je jedině ďáblovým pokoušením k přestoupení Božího příkazu, ďábel by nemohl nic roznítit v žádosti, pak by si byl zasloužil potvrzení své nesmrtelnosti, té pravdy své původní přirozenosti, držel by se celou myslí Boha, ve všem stvoření světa by poznával, aby nakonec byl i vzat beze smrti do onoho blaženého příbytku. Duše by poznávala pravdu ve všem, co je na světě, a moc, aby se mohla té pravdy držet. Tělo by v sobě nemělo nic protivného. A tak duše, protože je přirozeně nesmrtelná, vlévala by tělu sílu a moc a nesmrtelnost, udržovala by jeho rozum, neboť Bůh uspořádal v lidském těle jeho části tak řádně, aby jedna nebyla překážkou druhému. Lidská životnost by byla přijímala posilu od stromu života a zvláště nesmrtelnost, třebaže i tímto prostřednictvím by byl Bůh udržoval svým způsobem lidský život. Člověk by od Boha také nadání k čtyřnásobné vnitřní pomoci, aby se přidržel Boha: svědomí, to, co se nazývá synderesis (Sth I,79,12), osvícený rozum a milost. Svědomí by pobízelo k tomu, co je dobré. Synderesis je jiskra zřejmých pravd v mysli, jež se staví proti zlému. Rozum by byl tak osvícen, že by znal Boha, a člověk sebe sama a vše, co je na světě. Milost by následovala přímo po rozumu, takže by každou věc uvážila tak, jak je, a milovala, dopřávala každé věci správnou míru bez přemrštěnosti. Rozumějte tomu však tak, že by měl poznání Boha ne tak úplné, jaké je v nebesích, ani tak zatemnělé, jaké je zde, nýbrž nad tímto a pod oním, v němž by nacházel velikou rozkoš a pak by byl z té rozkoše vešel nebo byl přijat beze smrti do nebeského příbytku. Neboť Bůh připravil člověku dvojí dobro: jedno v ráji, jež mělo minout, druhé v nebesích, jež má trvat na věky věků. Proto dal Bůh člověku dvojí přikázání, aby jedním měl jedno, druhým druhé. A ještě první přikázání bylo jako dvojí: jedno bylo, aby jedl ovoce v ráji (Gn 2,16), druhé, aby rostl a plodil se (Gn 1,28). Tím si měl zasloužit příbytek v ráji, jakož i svému rodu. Kdyby nebyl jedl, ztratil by ten příbytek pro sebe, a kdyby se nebyl plodil, ztratil by ten příbytek pro svůj rod. Druhé přikázání: Bůh zakázal člověku jíst ovoce jednoho stromu, aby si tou poslušností zasloužil slíbené dobro, jež připravil člověku v nebeské rozkoši. Když člověk překročil Boží přikázání, ztratil rozkoš rajského příbytku, upadl do smrti a bídy a ztratil nebeský příbytek. Jedině proto, že převeliká Boží milost nalezla cestu, může člověk dosáhnout nebeského království, ale s větší námahou.
+++
Výklad druhé hlavní části Mše svaté: Od Proměňování
Modlitbám od Sanktus až do Otčenáš říkáme kánon, což znamená asi tolik, jako pevné pravidlo. Tato část se tak nazývá proto, že se až na nepatrné výjimky nemění, nýbrž po celý rok zůstává stejná, kdežto jiné modlitby a obřady, jež se konají mimo kánon, podléhají dle rozličných výročních dob, svátků i potřeb rozličným změnám.
Když kněz začíná kánon, pozdvihuje oči i ruce k nebi. Napodobuje tak Pána Ježíše, jenž své obracel zraky vzhůru, dříve než konal zázraky. Kněz tím chce dát najevo také svou zbožnost a důvěru v Boha. Jenže ihned své zraky zase sklání, načež se opět vzpřímí a modlí se podobně jako Mojžíš s pozdviženýma rukama. Kněz vztáhuje ruce nad dary a modlí se o Ducha svatého a jejich posvěcení, aby se staly Tělem a Krví Ježíše Krista a přitom je znamená znamení kříže. Jako modlitby při obětování, obsahují také modlitby před posvěcením dvojí prosbu: aby Otec nebeský věnované dary blahosklonně přijal a dopřál nám svou milost. K těmto všeobecným. prosbám připojují se pak ještě zvláštní prosby, aby totiž Bůh popřál ovoce této neposkvrněné oběti celé Církvi svaté, zejména papeži, příslušnému biskupovi a všem, kterým je svěřena pravá, obecná, apoštolská víra. Dále aby Bůh ve svém slitování pamatoval na své služebníky a služebnice N. N., všechny přítomné, ty, kteří tuto svatou oběť nechávají konat, stejně jako ony, za které se koná, jakož i všechny jejich blízké.
Když se kněz takto pomodlil za obecnou Církev bojující na zemi, jakož i za některé její členy zvláště, koná také památku Církve vítězné, svatých v nebi, aby Bůh se zřetelem k jejich zásluhám i přímluvám ti milostivě udělil to, abys ve všech svých potřebách zakoušel jeho mocnou ochranu. Mezi svatými, kteří zde bývají jmenovitě uváděni, stojí v prvé řadě blahoslavená Panna Maria, jež ti porodila Syna Božího, který se chce právě nyní objevit na oltáři jako oběť právě tebe uprostřed mnohých dalších a spolu s nimi. Potom následují jména apoštolů, kteří oni svědky této oběti. K nim přistupují jména mučedníků z prvotních křesťanských dob, poněvadž oni napodobovali oběť Ježíše Krista prolitím vlastní krve.
Ve starém Zákoně bylo zvykem, že obětující vzkládal své ruce na obětní zvíře, dříve než bylo zabito, a prosil Boha za odpuštění hříchů i prominutí trestů, jakož i za udělení všeho potřebného i spasitelného pro tělo i pro duši. Podle tohoto starozákonného obětního obyčeje vzkládá novozákonní kněz své ruce jménem sebe i jménem lidu nad obětní dary, dříve než bývá usmiřující Beránek tajemným způsobem zabit na oltáři, a prosí o usmíření Boha s ním a s ostatním věrným lidem, aby všem dopřál pokoj v tomto životě, a uchránil všechny věčné záhuby a připočetl je k zástupu svých vyvolených.
Nyní jakoby se kněz přemístil do večeřadla v Jeruzalémě, kde Pán Ježíš v předvečer svého utrpení ustanovil a slavil přesvatou oběť Mše svaté, koná totéž, co Kristus Pán tehdy učinil tam. Když Pán Ježíš proměnil svými zázračnými slovy chléb v rukou kněze ve své přesvaté Tělo a víno ve svou přesvatou Krev, kněz pokleká, klaní se, pak pozdvihuje přesvaté způsoby a je ukazuje lidu, aby se jim také lid klaněl. Cinkot zvonků upozorňuje věřící, že nastal ten svatý okamžik, kdy Kristus Pán jako Bůh i jako člověk, je skutečně a pravdivě přítomen na oltáři, Ten, jemuž přísluší čest a klanění na věky.
Nyní se Ježíš Kristus jako naše Oběť nachází nekrvavě usmrcený na oltáři. Kněz pronese slova: „Tajemství víry“. Lid odpovídá vyjádřením svého odhodlání vydávat o tomto tajemství svědectví, očekávat příchod Pána Ježíše a tím i svou záchranu.
V nejhlubší pokoře a se zvýšenou vroucností volá nyní kněz k Otci nebeskému, aby milostivě přijal tuto svatou oběť a s ohledem na ni dopřál nejen živým požehnání i milost, ale i všem zesnulým v Pánu místo občerstvení, světla i pokoje. Potom dá kněz kajícně pravou rukou najevo, že se bije v prsa, a říká: Nobis quoque peccatoribus, tj. „I nám hříšníkům“, kteří ti sloužíme s důvěrou ve tvé velké slitování, dej podíl a společenství se svými svatými apoštoly a mučedníky“. Svatí, jejichž jména se zde vyslovují, jsou tito: Jan Křtitel, Štěpán, Matěj, jehož jméno nebylo vysloveno ve výčtu apoštolů před pozdvihováním, pak svatí ze všech zemí, z každého povolání, stáří,:pohlaví. Tak ti chce Církev naznačit, že ať jsi kdekoli a v jakémkoli povolání, můžeš pracovat na své spáse a také jí dosáhnout. Kněz končí pak tuto modlitbu slovy: „Skrze Krista, našeho Pána“. Potom k nim připojuje poslední větu kánonu, jež obsahuje slova požehnání a oslavy. Boží. Říká: „Neboť skrze něho toto všechno stále tvoříš, a je to dobré, všechno posvěcuješ, životem naplňuješ, žehnáš a nám rozděluješ.“
Nato pozvedá paténu s Tělem Páně a kalich s Krví Páně a vyslovuje navenek, že uvnitř souhlasí s chválou, o které mluvil ústy. Tou modlitbou se končí kánon a následuje třetí hlavní část Mše svaté, totiž svaté přijímání.
+++
18. Noc smyslů
Pro ducha bude vhodnější, když se kontemplaci naučí od Boha, ale nikoli v náhlých záblescích, nýbrž nepozorovaně, postupně. Bez nezbytného základu, jejž tvoří dlouhá a trpělivá zkouška a pomalý postup v temnotě víry, se kontemplaci vlastně nikdy nenaučíme. Je to těžká zkouška, ale na druhé straně nějak instinktivně cítíme že, že uprostřed této temnoty spočívá pokoj.
Něco nás povzbuzuje, abychom setrvali v tichosti, důvěřovali Bohu, byli klidní a čekali, až se ozve Jeho hlas, abychom byli trpěliví a nevzrušovali se. Brzy objevíme, že všechny neužitečné pokusy rozjímat nás jen matou a vyrušují, ale setrváme-li klidně v nahé pravdě a když spočineme v prosté a bdělé pozornosti, pozorní ve tmě, která nás mate, ihned do naší duše začne pronikat jemný a nedefinovatelný pokoj, jenž nás naplňuje hlubokým uspokojením. Toto uspokojení je temné a velmi jemné, a proto nemůže být pochopeno ani identifikováno. Vstupuje z centra a zase odchází. Ale je zde. Co to je? To je těžko říci, ale člověk cítí, že je to nějak zahrnuto v Boží vůli nebo prostě v Bohu.
19. Cesta pustinou
I když člověk nedovolí, aby jeho duch byl sražen a zmaten suchostí a bezmocností, a nechá Boha, aby ho plně vedl pustinou, netouží po jiné podpoře ani po jiném vedení, než po podpoře a vedení Božím, aby byl připraven do Zaslíbené země. Když se člověk nebojí ponechat svůj duchovní postup v rukou Božích a složí modlitbu, ctnost, zásluhy, milost a všechny dary na Toho, od něhož všechno přichází, bude mnohem rychleji veden k pokoji ve spojení s Ním. Jeho pokoj bude ještě sladší, neboť bude zbaven všech starostí. Neexistuje taková modlitba, při níž byste nadobro nic nedělali. Když neděláte nic, nemodlíte se.
Na druhé straně, je-li Bůh zdrojem vaší činnosti, pak činnost vašich schopností může spočívat zcela za vědomím a její výsledky nemusí být viděny ani chápány. V kontemplativním životě totiž nezáleží na tom, abyste vy nebo váš vůdce měli vždycky neomylně pravdu, nýbrž abyste byli hrdinsky věrni milosti a lásce. Jestliže vás Bůh volá k Sobě, pak vám mlčky slibuje všechny milosti, které potřebujete, abyste k Němu došli. Tomuto slibu musíte být slepě věrni.
20. Nesprávný plamen
Celý duch se kolébá a motá ve výbuchu opojivé radosti nebo v bouři zkroušenosti, které mohou být dobré a zdravé, ale které přesto jsou stále více či méně živočišné, i když jiskra, která oheň vyvolala, mohla mít nadpřirozený původ. Tento žár vzplane v několika okamžicích nebo i za půl hodiny. Když trvá, zakoušíte
silné potěšení, které je občas klamavé, i když je vznešené. Náhlé duchovní vzrušení ve sváteční den vás může posílit po týdnech zápasu a námahy. Takováto vzrušení ostatně nejsou vůbec důležitá, a kdo se už trochu vycvičil v duchovním životě, ví, že se nepovažuje za příliš dobré horlivě usilovat o takovéto úspěchy.
Vášeň a cit zajisté mají své místo v životě modlitby, ale musí být nejprve očištěny, uspořádány a podřízeny nejvyšší lásce. Teprve pak se mohou podílet na duchovní radosti, dokonce k ní mohou svým málem i přispět. Kdy jsou duchovně zralé? Když jsou ryzí, čisté, jemné, klidné, nenásilné, zapomínající na sebe, odpoutané a zejména když jsou pokorné a poslušné rozumu a milosti.
21. Zřeknutí
Cesta ke kontemplaci je tak temná, že vůbec není dramatická. Není v ní nic, co bychom mohli uchopit a milovat jako heroické nebo třeba jen neobvyklé. Nehledejte spočinutí v nějakém potěšení, protože jste nebyli stvořeni pro potěšení, nýbrž pro duchovní RADOST. A jestliže neznáte rozdíl mezi potěšením a duchovní radostí, ještě jste ani nezačali žít. Pravou radost najdeme teprve tehdy, když budeme dokonale chtít jen to, pro co jsme byli stvořeni, když se naše vůle bude jemně, intenzivně a svobodně radovat z toho, co je dobré nejen pro nás, nýbrž samo o sobě. Jestliže se nikdy nemůžete rozhodnout pro to, co Bůh pro vás chce, nýbrž neustále se kymácíte od jedné domněnky ke druhé, z jedné praktiky ke druhé, z jedné metody ke druhé, může to být příznak toho, že se snažíte obejít vůli Boží a s klidným svědomím uplatňujete vlastní vůli. Jakmile okusíte jednu modlitbu, ihned si přejete zakusit jinou. Neustále činíte předsevzetí, ale zase je rušíte opačnými předsevzetími, a s každou knihou, kterou čtete, měníte celý plán svého vnitřního života. Brzo nebudete mít žádný vnitřní život. Celá vaše existence bude jen slátaninou zmatených přání, denních snů a nutkání, v nichž neděláte nic jiného, než že ničíte dílo milosti. Toto všechno je totiž podvědomý plán vaší přirozenosti, jak odporovat Bohu, jehož dílo ve Vaší duši vyžaduje, abyste obětovali všechno, po čem toužíte a z čeho se těšíte a ovšem také všechno, co jste.
Buďte tedy zticha a nechte Ho dělat. Na toto se totiž myslí, když se praví, že se máte zříci nejen potěšení, nýbrž i svého Já.
22. Vnitřní opuštěnost
Jedním z největších utrpení kontemplativního člověka je to, že cítí, jak nejvyšší milování a chápání jsou nutně drsné, hrubé a nepřiměřené, když se na ně dívá ve světle Boha vidí, jak se marně vzpínají k Bohu. To je to, co svatí nazývají zkroušenost, zármutek, úzkost. Pak se veškerá sladkost zažívaná v modlitbě stává nemocí. Bolest není tak zlá a je v ní dokonce jistý postoj, jisté bohatství, jistá síla a družba, která se nám projeví, když ležíme svými ústy v prachu a doufáme v naději. Když se pak v naší duši usadí pokoj a my přijmeme to, co jsme, i to, co nejsme, začínáme si uvědomovat, že tato nejvyšší chudoba je naším největším bohatstvím. Vždyť Boží láska je jako řeka, jež vyvěrá v hlubinách Božské podstaty a bez konce protéká jeho stvořením a všechny věci naplňuje životem, dobrotou a silou. Ale když odmítneme Jeho vůli (a to je hřích!), přesto budeme přemoženi proudem, jemuž nemůže odolat žádná síla. Boha tedy nejvíce chválíme, když setrváváme v jeho mlčení a temnotě. A když jsme od něho dostali tento dar, byl by to vskutku ubohý dík, kdybychom
dávali přednost vlastnímu chabému světlu a toužili po nějakém pocitu z něho, neboť to by nám poskytlo jen nepravý a pouze lidský pocit o tom, co jest Bůh.
23. Dělíme se o plody kontemplace
Boha při kontemplaci nevidíme, ale poznáváme jej prostřednictvím lásky, neboť On sám jest láska. Jednou z nejhorších věcí je nevhodná snaha sdělovat poznání vyplynuvší z kontemplace druhým lidem. Ti, kdo si ukvapeně myslí, že musí
vyjít a podělit se o kontemplaci s druhými, snadno zruinují svou vlastní kontemplaci a navíc druhým lidem podají o ní nesprávný pojem, protože příliš spoléhají na slova, jazyk a rozhovor o takovém díle, jež může být provedeno jenom v hlubinách lidské duše prostřednictvím vlitého světla Božího. Vždyť v tomto světě není dobré ani vhodné, když člověk příliš dychtí po dosažení
nějakého cíle, třeba i toho nejlepšího. A ten, kdo z vlastní zkušenosti ví, že Bůh je všudypřítomný a vždy je ochoten se sdělit těm, které On miluje , nebude ukvapeně dávat přednost nejisté hodnotě pouhé lidské činnosti před jistou hodnotou nekonečného a veledůležitého vlastnění. Výpisky z knihy Thomase Mertona POLÁMANÉ KOSTI
Sv.Jan Vianney - O smrti spravedlivého
„Velkou cenu má v Hospodinových očích
oddanost jeho věrných až k smrti.“ (Ž 116,15)
Pro nekajícího hříšníka je smrt strašná, je vražedná, protože ho odvádí od požitků a pozemských rozkoší. Zdrcený fyzickým utrpením vidí spravedlivého Soudce, vidí peklo, které ho už za chvíli pohltí. V té strašné chvíli ho opouští všechno stvořené, opouští ho také sám Bůh. Spravedlivý naopak umírá s radostí a nadějí, protože žil podle zásad evangelia, následoval Ježíše Krista a konal pokání. Pro spravedlivého je smrt koncem všeho zla, koncem smutku, pokušení a nebezpečí, ale je také počátkem štěstí, bránou do života, odpočinutím a věčným štěstím. Všichni lidé, dokonce i ti nejhorší, touží po spokojené a šťastné smrti. Proč ale tak málo užívají prostředky, které k tomuto cíli vedou? Protože jsou zaslepeni. Chci vás tedy vroucně pozvat, abyste změnili svůj život a tak, jak se patří, se připravovali na tu rozhodující chvíli. S tímto záměrem vám ukáži, jaké ovoce získáváme z dobré smrti a vyjmenuji prostředky, které je třeba používat, abychom se dobře připravili na poslední chvíli.
I.
Kdybychom mohli umírat dvakrát, mohli bychom riskovat a poprvé se nestarat o nebezpečí. Ale protože člověk umírá jenom jednou – „každý člověk jen jednou umírá, a potom bude soud“ (Žid 9,27) – nemůžeme tu dělat žádné experimenty. Kam strom padne, tam zůstane. Na smrti závisí naše věčnost. Jestliže se v hodině smrti člověk nachází ve stavu těžkého hříchu, pak jeho ubohá duše propadne peklu; jestliže bude ve stavu milosti, vznese se k nebi. Ó šťastná cesto, která nás vedeš ke štěstí a nekonečným dobrům! I kdybychom měli jít do nebe dokonce přes očistcový oheň, bude to pro nás velkým štěstím.
Smrt bývá podobná životu. Jestli žijeme jako dobří křesťané, pak také šťastně zemřeme a navždy budeme u Boha. A naopak: Když se řídíme vášněmi a honíme se za hříšnými choutkami, zakončíme život bezpochyby nešťastně. Nikdy nezapomínejme na pravdu, která obrátila tolik hříšníků. „Jestliže strom padne k jihu či na sever, zůstane na místě, kam padl“ (Kaz 11,3). To na nás záleží, zda bude naše smrt šťastná, pěkná a pokojná. Když sv. Jeronýmovi přátelé pověděli, že se už blíží jeho smrt, sebral poslední síly a zvolal: „Ach, blahá a dobrá novino! Ó smrti, rychle pospěš, protože už dávno po tobě toužím! Přijď a vytrhni mě z bídy tohoto světa a sjednoť se Spasitelem!“ Potom se obrátil k okolo stojícím a dodal: „Přátelé moji, kdo chce mít smrt sladkou a pokojnou, ať chodí cestou, kterou nám vytyčil Ježíš Kristus a ať se neustále umrtvuje.“ A skutečně. Teprve v hodině smrti dostane křesťan odměnu za všechno, co v životě vykonal dobrého; v té poslední chvíli se mu s úsměvem otvírá nebe a dává mu zakusit sladkost pravých dober. Sv. František Saleský při vizitaci své diecéze navštívil nemocného, poctivého vesničana, který velmi toužil před smrtí přijmout biskupské požehnání. Zaradoval se, když spatřil u lůžka svého biskupa a poprosil ho také o zpověď. Když už přijal rozhřešení, zeptal se sv. preláta: „Otče biskupe, zemřu hned?“ Sv. František Saleský si nejdříve pomyslel, že se nemocný bojí smrti, a začal mu vyprávět o tom, že náš život a naše smrt závisí na Bohu, že je třeba důvěru vkládat v Boha a že se nejednou stalo, že lidé velmi nemocní se opět uzdravili. „Ale otče biskupe, co soudíš o mém stavu?“ „Synu, bylo by lépe, kdyby ti na to mohl odpovědět lékař; tvoje duše se nachází v Boží milosti a možná, že nikdy jindy jsi nebyl tak dobře připraven na smrt jako teď. Svěřuji tě tedy zcela prozřetelnosti milosrdného Boha. Ať se s tebou děje všechno podle jeho nejsvětější vůle.“ „Ale já se, otče biskupe, neptám, protože bych se bál smrti, ale bojím se déle žít na tomto světě.“ Svatý se podivil, když slyšel tato slova, a nechápal, co bylo jejich příčinou – zda veliká ctnost nebo hluboký smutek. Zeptal se tedy, odkud se bere ta nechuť k životu. „Ach, otče biskupe, zvolal nemocný, svět je pro mě ničím, nechápu, jak je možné lpět na životě. Kdyby to nebylo proti vůli Boží, už dávno bych nebyl mezi živými.“ „Odkud se v tobě berou tyto pocity? Z bídy nebo z utrpení?“ „Ne, svobodně a radostně jsem žil sedmdesát let a celkem jsem nevěděl, co je to bída.“ „Ale možná, že máš nějaké těžkosti ze strany ženy a dětí?“ „Ne, ani v nejmenším mě nikdy nezarmoutily, právě naopak, snažily se mi vždy ulehčovat život a možná jenom já jim způsobím bolest, když odejdu ze světa.“ „A proč tedy tak vroucně prahneš po smrti?“ „Slyšel jsem zvláštní věci o slastech ráje, a proto se mi svět zdá dočasným a těsným vězením.“ A tehdy začal vesničan mluvit z přetékajícího srdce a přitom vyprávěl o nebi tak vznešeně a krásně, že biskup do konce rozmluvy nemohl vyjít z údivu. Cítil se povzbuzený a povznesený na duchu. Naučil se tehdy také pohrdat stvořenými věcmi a toužit po nebi.
Neměl jsem tedy pravdu, když jsem říkal, že pro dobrého křesťana je smrt sladká a potěšující? To ona ho vytrhává z bídy dočasnosti a uvádí k užívání věčných dober. Jak je možné tak přilnout k bídnému životu!? Co je tento život, popisuje několika slovy Job: „Člověk narozený z ženy má krátký věk, avšak nepokoje do sytosti. Jako květ vzejde a zvadne, prchá jako stín a neobstojí“ (Job 14,1-2).
Žádné zvíře se na zemi tolik nenadře jako člověk. Jeho tělo od hlavy až k patě podléhá nejrozmanitějším nemocem. Stále ho provází obava a strach z neštěstí, které se možná nikdy nepřihodí. Naopak smrt nás od všech těchto starostí osvobodí. Sv. Pavel ve svém listě Židům říká: „Vždyť zde nemáme trvalý domov, nýbrž vyhlížíme město, které přijde“ (Žid 13,14). Jaká radost naplní srdce člověka, který celé roky strávil ve vyhnanství, v otroctví, když mu oznámí, že jeho tuláctví skončilo a může se vrátit do vlasti a potkat své příbuzné a přátele! To samé štěstí potká duši milující Boha a toužící po nebi, když opouští zemi a jde do nebeské vlasti mezi svaté, kteří jsou jejími pravými příbuznými a přáteli. Není divu, že spravedlivý vroucně touží po této požehnané chvíli.
Smrt je pro dobrého člověka tím, čím je pro upracovaného dělníka po strastech a těžkostech dne posilující spánek. Protože smrt, jak říkal sv. Pavel, ho vysvobodí z vězení těla: „Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti?“ (Řím 7,24). A král David říká Bohu: „Vyveď mě ze žaláře, abych vzdával chválu tvému jménu. Obstoupí mě spravedliví, ty se mě zastaneš.“ (Ž 142,8). A snoubenka v Písni písní volá: „Zapřísahám vás, jeruzalémské dcery, jestliže najdete mého milého, co mu sdělíte? Že jsem nemocna láskou“ (Pís 5,8). Naše ubohá duše je v těle jako diamant v kaluži bláta. Ó blahoslavená smrti, která nás vytrhuješ z této bídy!…
Sv. Řehoř Veliký vypravuje, že jeden ubohý člověk jménem Prenestes, ochrnutý na celém těle, prosil ty, kteří byli při jeho smrti, aby zazpívali píseň. Když se ho ptali, odkud pochází jeho radost, odpověděl: „Přece za chvíli opustí má duše tělo a bude vysvobozena z vězení.“ Ještě chvíli po zpěvu byla slyšet krásná andělská hudba. „Neslyšíte andělské zpěvy?“ – zvolal umírající a zemřel. V tu chvíli pokoj zemřelého naplnila libá vůně balzámu.
Tento příklad nás musí přesvědčit, že popravdě hlásal Bůh skrze ústa proroka Izaiáše: „Probuď se, probuď, povstaň, jeruzalémská dcero! Pila jsi z Hospodinovy ruky pohár jeho rozhořčení. Ten kalich, pohár závrati, jsi vypila až do dna. Hle, beru ti z rukou ten pohár závrati, ten kalich, pohár mého rozhořčení; už nikdy z něho nebudeš pít. Probuď se, probuď, oděj se silou, Sijóne, oděj se svými skvostnými rouchy, Jeruzaléme, město svaté, neboť už nikdy do tebe nevstoupí neobřezanec nečistý. Setřes prach a povstaň, usídli se, Jeruzaléme, rozraz pouta na své šíji, zajatá dcero sijónská“ (Iz 51,17.22; 52,1-2).
Kdo pochopí radost sv. Ludviny, když po dvaceti sedmi letech utrpení poznala, že se její život chýlí ke konci. Tehdy volala: „Jaké štěstí! Končí všechna má utrpení. Drahá novino! Pospěš si, smrti, protože už dávno po tobě toužím!“ Neméně šťastný se cítil mučedník sv. Klement, když po dvaatřiceti letech vězení a utrpení se dozvěděl, že je odsouzen na smrt. „Ó, šťastná novino,“ zvolal. „Žehnám ti, vězení, i vám, mučitelé a kati! Hle, konec mého vězení a utrpení. Jak jsi mi drahá, smrti! Ach, neotálej! Ověnči mě slávou a navždy spoj s Bohem.“
Šťastný křesťan, který odvážně kráčí ve šlépějích svého božského Mistra. A život Ježíše Krista byl proudem neustálých modliteb, těžkostí a utrpení. Ve svém veřejném působení se na lidi často obracel, aby se modlili. Mezitím nepřetržitě pracoval na záchraně duší. I pro nás musí být modlitba něčím tak přirozeným jako dýchání. Ve svém životě, naplněném modlitbou a prací, Ježíš mnoho vytrpěl: chudobu, pronásledování, ponížení a všelijaké pohrdání. Sám o sobě skrze ústa proroka říká: „V strastech pomíjí můj život, moje léta v nářku, pro mou nepravost mi ubývá sil a mé kosti slábnou“ (Ž 31,11). Život dobrého křesťana se neobejde bez křížů.
Světci nikdy neměli dost bolesti, tak jim byla příjemná. Velký papež, Inocenc I., pokrytý vředy od hlavy k patě, neustále toužil po novém utrpení a modlil se: „Bože, rozmnož mé bolesti, sešli na mě daleko těžší nemoc, abys mi udělil tolik nových milostí!“ „Proč prosíš Boha a rozmnožení bolestí? Vždyť i tak už jsi celý pokrytý ranami,“ říkali svatému. Ten odpověděl: „Nevíte, jaká je to zásluha trpět z lásky ke Kristu. Kdybyste pochopili smysl kříže, milovali byste ho z celé duše.“ Sv. mučedník Ignác se obával, aby lvi a tygři místo toho, aby jej sežrali, mu nelízali nohy, jak se to nejednou stalo. Proto říkal: „Budu vás hladit a rozmazlovat, abyste mě rychleji rozdrtili. A kdybyste mě nechtěli pozřít, budu vás dráždit, abyste se na mě vrhli s větší divokostí.“ Svým žákům napsal: „Oznamuji vám, že jsem šťastný, protože zemřu pro Ježíše Krista, svého Boha. Prosím vás pouze o to, abyste se nesnažili zachránit mě před smrtí. Dobře vím, co je pro mě užitečné. Jsem Boží pšenicí. Je třeba, abych byl rozmělněn lvy a stal se chlebem hodným Ježíše Krista.“ Sv. apoštol Ondřej se radoval při pohledu na kříž: „Požehnaný kříži, ty mě spojíš s mým Mistrem! Přijmi mě ve své objetí, protože z něho přejdu do lůna svého Boha.“ Když sv. Vavřinec ležel na rozpáleném roštu, byl také šťastný a žertoval – tak moc ho v utrpení posilovala Boží milost. Sv. Pavla, skvělá Římanka, pociťovala strašné bolesti žaludku, a přesto chtěla raději zemřít, než pozřít byť i jen trochu vína, které jí bylo předepsáno. Sv. Řehoř vypráví, že jeden žebrák, ochrnutý po mnoho let, ležel v pelechu a nemohl se pohnout. Ačkoli trpěl nepředstavitelnými bolestmi, bez přestání za ně Bohu děkoval. I při umírání velebil Boha.
Jak je potěšující, říká sv. Augustin, zemřít a mít čisté svědomí a hojný pokoj v srdci! Pokoj duše je nejcennějším pokladem na zemi, jak říká sám Duch Svatý. Spravedlivý se nebojí smrti, protože ho sjednotí s Bohem a uvede ho k získání velkých dober. Pohleďte na svaté! S jakou radostí srdce jdou na smrt! Jak říká sv. Jan Chrizostom, sv. Pavel mužně a beze strachu směřuje do Jeruzaléma, i když ho tam čeká pronásledování, protože jasně říká: „Vím, že mě čeká utrpení a pronásledování; ničeho se nelekám, protože jsem přesvědčen, že mě neopustí můj dobrý mistr.“ A když spatřil plačící učedníky, přidal ještě tato slova: „Proč pláčeš a zarmucuješ mé srdce? Jsem připraven jít do vězení i na smrt pro jméno Pána Ježíše“ (srv. Sk 20). I když nejsme podobni apoštolu Pavlovi, přesto můžeme doufat, že po dobré zpovědi a zadostiučinění jsou naše hříchy zahlazeny a utopeny v nejsvětější Krvi Ježíše Krista jak faraonovo vojsko v Rudém moři. Na Kalvárii stály tři kříže, prostřední byl kříž Ježíše Krista – kříž nevinnosti, na který nemůžeme aspirovat, protože jsme hříšní. Ale stál tam také kříž dobrého lotra – kříž pokání; a on ať je také naším křížem. Berme si příklad z tohoto lotra, který v posledních chvílích života konal pokání a přímo z kříže šel do nebe. Jemu totiž Spasitel řekl: „Dnes budeš se mnou v ráji“ (Lk 23,43). Konečně poslední kříž na Kalvárii – kříž zvrhlého zločince, ten je ponechán hříšníkům, kteří se nechtějí napravit.
Na nás samotných záleží, zda bude naše smrt šťastná. V poslední hodině přijdeme o všechno: o majetek, příbuzné, přátele. Při myšlence na to je hříšník vystrašen, ale spravedlivý se těší. Protože proč by měl litovat věcí, kterými pohrdal po celý život? V této poslední chvíli mu nejde o tělo – považoval je přece za ukrutného tyrana, který nejednou vystavil jeho duši strašnému nebezpečí. Měl by tedy litovat pozemských požitků? Ne, přece strávil život v žalu, v slzách a v pokání. Smrt ho odstavuje od věcí, kterými vždy pohrdal a které nenáviděl, vzdaluje ho od hříchu, světa a jeho rozkoší. Naproti tomu ctnosti i dobré skutky bere s sebou. Zbavuje se veškeré bídy a získává nespočitatelné bohatství; opouští pole války, aby užíval pokoje; opouští strašného nepřítele satana a jde do lůna nejlepšího Otce. Dobré činy ho vedou v triumfu k lůnu Stvořitele, před kterým stane ne jako před svým soudcem, ale jako před citlivým přítelem, který mu teď vynahradí všechna utrpení.
Ano, je to tak. Ctnostné skutky nám otevírají bránu ráje a zasluhují nám nebeské království. Král Ezechiáš konal mnoho dobra a chtěl se líbit pouze Bohu a také Bůh mu žehnal v jeho životě. V hodině smrti ho opustil lesk majestátu i bohatství, opustili ho nejvěrnější poddaní; zůstaly s ním pouze jeho dobré skutky a jedině ony mu zajistily milost u Boha, protože nemocný král se modlil k Bohu tímto způsobem: „Ach, Hospodine, rozpomeň se prosím, že jsem chodil před tebou opravdově a se srdcem nerozděleným a že jsem činil, co je dobré v tvých očích“ (Iz 38,3). Sv. Jan říká v Apokalypse: „Blahoslaveni mrtví, kteří umírají v Pánu. Ano, praví Duch, ať odpočinou od svých prací, neboť jejich skutky jdou s nimi“ (Zj 13,14). Do nebe si vezmeme věci nejdražší, věci pomíjející zůstanou na zemi, věčně trvalé půjdou s námi před trůn Nejvyššího. Za poustevníkem půjde jeho samota, meditace, mlčení a modlitby. Řeholníka bude provázet bičování, posty a zdrženlivost. Za knězem půjde apoštolská práce, v nebi spatří všechny duše, které obrátil svou horlivostí, ty duše, které budou jeho odměnou a slávou. Dobrý křesťan najde své dobré zpovědi a svatá přijímání a všechny úkony ctností, kterými se vyznačoval jeho život. Opravdu, smrt spravedlivého člověka je sladká! Poslyšte, co říká prorok Izaiáš: „Spravedlivému bude dobře, bude jíst ovoce svých skutků“ (Iz 3,10).
Přiznejte tedy, že smrt spravedlivého má opravdu nedozírnou hodnotu pro všechny lidi. Když kněz přijde k takovému člověku před smrtí, vidí, jak se posiluje jeho vlastní víra a naděje. Sotva začne mluvit o Bohu, už srdce tamtoho buší milostí jako rozpálená pec. Když se mu zmíní o sv. svátostech, vyzná velkou naději, pocit štěstí mu zalévá duši, protože ví, že přijde Pán a vezme ho s sebou do ráje. Sv. Řehoř říká, že jeho teta Tarsilia v hodině smrti volala se zachvěním: „Ach, to je Bůh, můj snoubenec!“ Zemřela tak v extázi lásky. V pokoji sv. Michaela z Tolentinu od chvíle, kdy při poslední nemoci přijal tělo Spasitele, po osm dní bylo slyšet andělské zpěvy, které přestaly teprve v hodině jeho smrti. Duchové nebeští po všem shonu odnesli tohoto Božího vyvoleného do nebeských výšek. Požehnaná smrt spravedlivého! Sv. Terezie se ukázala jedné řeholní sestře ve velkém jasu a ujistila ji, že Pán Ježíš byl při její smrti a doprovodil její duši do nebe. Jak je to sladké, jak plné naděje – umírat v přátelství s Bohem! Není to krásná odplata za dobré skutky vykonané během života?
II.
Teď vyjmenuji prostředky, které nás jistě připraví na dobrou smrt. Jsou to: bohabojný život, upřímné a pravdivé pokání za hříchy nebo dokonalá podobnost naší smrti se smrtí Ježíše Krista. Smrt je podle Písma sv. a církevních Otců zpravidla obrazem života. Kdo žil skutečně křesťansky, ten zemře zbožně. Kdo žil špatně, ten pravděpodobně také špatně skončí. Prorok Izaiáš říká (srv. Iz 3,11), že běda bezbožnému, který se snažil o zlo, protože odměna, kterou dostane, bude příslušná jeho smrti. Opravdu, hraničí to se zázrakem, jestliže po špatném životu přijde dobrá smrt.
Za druhé, srdce Boha obměkčují opravdoví kajícníci, kteří také naleznou u Pána milosrdenství v hodině skonu. Duch svatý nás pobízí, abychom příteli, který se nachází tváří v tvář smrti, prokazovali dobro. Ach, bratři, můžeme mít lepšího přítele než svoji duši? Starejme se tedy o její dobro nakolik můžeme, protože přijde chvíle, ve které už nebude mít možnost si cokoliv zasloužit. Život rychle ubíhá. Jestliže odkládáte obrácení na hodinu smrti, jste slepí! Neznáte přece den ani místo, kde máte zemřít, a nevíte, jestli budete mít nějakou pomoc. Kdo ví, jestli ještě této noci nestanete před soudem Ježíše Krista zatíženi hříchy. Buďte tedy připraveni, abyste mohli kdykoli stanout před soudem s čistým a pokojným svědomím.
Sv. Petr Damián vypráví, že jeden řeholník po větší část svého života v klášteře nevycházel se svými bratry. V době nemoci ho bratři napomínali, že by mohl přece jen usmířit svou duši, ale nemohli z něj dostat ani slovo. A když při umírání začal mluvit, tak vyprávěl o událostech a jiných záležitostech, o které se vždy zajímal, zatímco o duši a nápravě se nezmínil ani slůvkem. Napomínání bratří nepomohla, zemřel bez nejmenší známky lítosti.
Ano, milovaní, jaký život, taková smrt! Bůh dělá zázraky vzácně. Jestli žijete v hříchu, tak v něm i zemřete. Máme pro to množství důkazů. V Písmu svatém čteme, jak pyšný Abímelek pozabíjel své bratry, aby mohl vládnout sám. Jednou obléhal nějaké území. Během obléhání zaútočil na věž, kterou chtěl podpálit. Mezitím ho shora spatřila nějaká žena a smrtelně ho zranila, když po něm hodila kámen. Se zraněnou hlavou zavolal svého zbrojnoše, aby jej probodl mečem, aby se neříkalo, že zahynul ženskou rukou. Byl plný pýchy po celý život, proto ho pýcha neopustila ani ve chvíli smrti. Saul utržil ve válce s Amalečany těžkou ránu a věděl, že je již všechno ztracené. Chopil se tedy vlastního meče, aby se probodl. Nezemřel hned a velmi se trápil. Vidí přicházejícího žoldnéře a ptá se: „Příteli, pojď blíž, řekni, kdo jsi.“ „Jsem Amalečan.“ „Prosím tě, prokaž mi laskavost a zabij mě. Velmi trpím a nemohu zemřít“ (1 Sam 31).
Zeptáte se, proč ten ubožák chtěl zemřít rukou Amalečana. Byl snad prvním nebo posledním králem, který prohrál bitvu? Nedivte se, říkají svatí Otcové, tento panovník po celý svůj život páchal přestupky, podléhal závisti, chamtivosti a jiným náruživostem. Není divu, že špatně umírá, když špatně žil. Abšalom byl neposlušný a podnikl vzpouru proti vlastnímu otci. Když přišla hodina smrti, od věků mu Bohem určená, zachytil se o větev a Joab ho probodl šípy (srv. 2 Sam 18). Proč tak bídně hyne tento princ? Byl špatným synem, proto špatně umírá. Vidíte tedy, že kdo chce šťastně zemřít, musí zbožně žít a dělat pokání za hříchy.
Třetím prostředkem zaručujícím šťastné zakončení života je následování umírajícího Krista. Umírajícímu člověku se podává kříž nejen proto, aby odehnal zlého ducha, ale také proto, aby ukřižovaný Spasitel byl umírajícímu vzorem. Když se nemocný dívá na obraz spásy, má se na smrt připravit tak, jak se připravil Ježíš Kristus. Před svou smrtí se vzdálil od apoštolů; také člověk, který umírá, se má vzdálit od světa, odpoutat se i od nejdražších lidí a zabývat se pouze Bohem a spásou své duše. Když Ježíš Kristus tušil svou smrt, padl za zem v Olivové zahradě a vroucně se modlil. To stejné musí udělat nemocný, když se blíží jeho konec. Má se vroucně modlit a spojit své umírání a umíráním Kristovým. Jestliže chce mít nemocný zásluhy, ať přijme smrt s radostí nebo přinejmenším s velkou odevzdaností do vůle nebeského Otce; ať myslí na to, že jestli chce patřit na Boha, který je naším jediným štěstím, musí zemřít. Sv. Augustin říká, že ten, kdo nechce umírat, nosí na sobě znamení zavržení. Jak šťastný je v hodině smrti křesťan, který dobře prožil svůj život! Opouští všechnu bídu, aby se ujal vlastnictví nezměrných dober! Šťastná a blažená smrti! Ty nás sjednotíš s Nejvyšším Dobrem, kterým je Bůh. To vám přeji. Amen.
+++
Zemřelí
Přicházejí a říkají mí zemřelí
Podstatou našich sklánění se k tobě
Vždy byla láska
Láska jež nikdy nezůstane v hrobě
Tak jak pampeliška
Nezůstane uzavřená v sobě
Její podstata je otvírání slunci
Každé ráno
A noc je nepodstatná
Hněv výčitky míjení se
Je jenom školou
Jak vracet všechno zpátky ke středu
Zpátky k Němu
Kdo má tisíc středů
V každé duši
V každém malém slunci na trávníku
Odráží se jediné
Láska tvých otců dědů babiček
V nevýslovném vzlyku
Pochopení smíření a odpuštění
Přes smrt a věčnost
K tobě ruce vztahuje
A do své lásky - ne do smrti zve
Eva Jana Lopourová