PROSINEC 1998
Ročník IV. 1998 Číslo 11. - 12
Modlitba k sv. Dominikovi
kardinál Eugenio Pacelli
Slavný patriarcho Dominiku, my tě vzýváme!
Vonná lilie panenských údolí, neúnavný hrdino a šiřiteli víry a pravdy, otče nepřemožených bojovníků a zářících učitelů Kristova stáda, jenž umíš ke všem ctnostem jemně a pozorné nabádat a povzbuzovat; jako jsi byl a stále zůstáváš nepředstižitelný učitel svých vyvolených synů, buď i náš učitel na pravé cestě v učení, které vede ke spáse!
Vyhlaď z našeho ducha pyšnou moudrost světa a svůdné lákání nespoutaných vášní. Kéž záře tohoto dne. připomínající slávu, která tě vyvyšuje již po sedm věků v úctě křesťanského lidu, nezrušitelné vtiskne do našich srdcí tvé naučení. Nauč nás, jak ve bdění před svatostánkem, v němž se skrývá Bůh. se rozplameňuje a rozšiřuje naše láska k Bohu, která se přetváří v lásku k bližním a proměňuje chudobu a utrpení, studium a modlitbu, domácnosti a ulice města v nástroje ke konání dobra.
Nauč nás, jak víra Petrova a města Říma, které jsi tak miloval, musí nás nutit - voláním zde pohřbených mučedníků - abychom si více vážili spásy duše než zájmů světa, abychom veřejně a nebojácné nosili křesťanské jméno, aby v běhu našeho smrtelného života rostly zásluhy pro nebe a abychom pomáhali a osvěcovali své bratry.
Nauč nás, jak se ve tvé škole vlévá do duše pokora takové panny, jako byla Kateřina Sienská, jež odpočívá pod tímto oltářem u nohou svého nebeského Ženicha, jak triumfují tvá odvážnost, důvěra v Boha, řeč o vítězné věčnosti, jak víra, která pracuje láskou, přemáhá svět.
Buď náš učitel, náš těšitel a náš přímluvce v proměnách, radostech i bolestech našeho života, když je dobro ohroženo a zlo tak láká, v ustavičném každodenním boji, abychom si uchovali božský obraz, očištěný a posvěcený svatou Krví, která smývá všechny hříchy světa, která nám otevírá nebe a uvádí nás do radosti a míru věčné slávy s Bohem v nebi. Amen
Pozn.: Otec Eugenio vstupuje jako kardinál v prosinci 1935 do Třetího řádu sv. Dominika a dostává jméno bratr Tomáš Albert. Jeho duchovním vůdcem byl významný teolog - dominikán Réginald Garrigou-Lagrange, profesor mystické teologie. Dne 2. března 1939 ve třetím kole konkláve byt kardinál-státní sekretář Eugenio Pacelli zvolen na papežský stolec jako papež Pius XII.
+++
DUCHOVNÍ ŽIVOT
Dominikánský duchovní život a teologie
P. Reginald M. Dacík OP
Svatý Dominik, který jako zakladatel vtiskl celému řádu charakter své vlastní duše, byl mužem prozářeným lidskou i božskou moudrostí. Nezasvětil sice svůj život vědeckému bádání a službě rozumu, přesto založení řádu bylo pro něj výsledkem dlouhých rozumových úvah vedených hlubokou vírou v Boží prozřetelnost a nikoli pouze náhodným vzplanutím vroucích citů duše, zapálené láskou k Bohu. Dominikánský řád vyrostl z boje za pravdu, a tu nestačilo srdce, ale bylo třeba od počátku pěstovat také rozum, který by byl schopen pronikat pravdu a podávat pravdu druhým. Že si řád zvolil od počátku za heslo VERITAS - Pravda, vložil také její jméno do svého znaku, to nebylo věcí náhody. I v tom se zračila zvláštním způsobem duše zakladatele, který chtěl, aby jeho synové rozjímali Pravdu a také za ni bojovali. Sv. Dominik si byl velmi dobře vědom, že jen pravda nás může osvobodit, že jen láska k pravdě je schopná dát jeho synům náležitý směr života, že jen všestranné pěstování pravdy je zachrání před bludem, který se může zjevit člověku, buď v podobě iákání světa nebo hříchu samotného, v rozkladu řádu nebo odpadu od přijaté povinnosti.
i • •
Láska k pravdě však znamená také,lásku ke studiu. A proto sv. Dominik klade mezi významné prostředky, pomocí nichž mají dominikáni dosáhnout svého cíle. studium veritatis assiduum - ustavičné studium pravdy. Proto se nemůžeme divit, že řád vychoval takové védce, jako byli sv Albert Veliký a sv. Tomáš, až po nejpřednéjší teology dnešní doby.
2 této lásky k pravdé vyrůstá také dominikánský duchovní život a proto jej můžeme nazvat zcela právem spekulativním, řekli bychom založeným na solidních teologických základech. Dává-li filosofie sv. Tomáše přednost rozumu před vůlí a učí-li, že rozum je nejvznešenéjší mohutnost člověka, uplatňuje tuto zásadu i ve sféře duchovního života a chce, aby i zde byla vedena vůle vždy rozumem, osvíceným vírou. Tím je nám zajištěno, že jdeme ve smyslu hesla VERITAS, protože jen tehdy jde vůle a nižší schopnosti správným směrem, dají-li se vést rozumem.
Zásady sv. Tomáše, který formuloval vědecky myšlenku sv. Dominika tak jako jeho spolubratři ji prováděli v praktickém životě, zásady tohoto učitele o přirozenosti a milosti jsou základem dominikánské mystiky. Tento význam sv. Tomáše ocenil papež Benedikt XV. roku 1921, když napsal: „Svatý Tomáš vyložil s podivuhodnou jasnosti nauku Otců o povznesení duchovního života a o podmínkách pokroku v milosti ctností a darů Ducha svatého, jejíž dokonalost a vyvrcholení se nalézá v mystickém životě.“ Tomáš svou zásadu - milost neničí přirozenost, nýbrž ji zdokonaluje, ukázal, jak je třeba pěstovat všechny přirozené dary rozumu a srdce, jak i čistě přirozené ctnosti, i když jsou velmi nedokonalé, nejsou bez významu pro duchovní pokrok. Dominikánský směr duchovního života proto nemůže souhlasit s těmi směry, které zavrhují lidskou moudrost, pohrdají filosofií a usilují pouze o afektivní spojení s Bohem v lásce. Jestliže Božská moudrost může navázat na lidskou moudrost, je její práce snazší, a přirozená kontemplace pravdy může snáze přivést ke kontemplaci nadpřirozené, pokud je člověk dosti pokorný a schopný přijmout nadpřirozené působení Ducha svatého v duši. Lidská přirozenost zde není nijak nadhodnocena, protože tomismus zdůrazňuje právě tak nutnost milosti ke každému nadpřirozeně hodnotnému skutku. Je ostatně známo, že žádná škola nezdůrazňuje tak potřebu milosti a její vnitřní účinnost, jako právě dominikáni.
Je to právě pojem milosti, který hraje nejdůležitějši roli v dominikánském duchovním životé, protože svatý Tomáš chápe milost jako účast na Boží přirozenosti a dívá se na ni jako na nejvzácnéjší dar. jaký může dát Bůh. protože naše věčná sláva není vlastně nic jiného, než vrcholné stádium stavu milosti, proto dominikán chápe duchovni život jako jednotný vzestup na cestě spojení s Bohem. Mystický život je definitivní rozvoj života milosti a daru □ucha svatého, je to hluboce žitý život člověka ve stavu nadpřirozenem. Začátek tohoto života již dosáhl každý křesťan pň křtu. Mystika neznamená nějaké mimořádné stavy lidské duše, ale znamená plný vývoj nadpřirozena v duši člověka.
Svatý Tomáš často říká, že je v nás dvojí život: přirozený, jehož příčinou je duše, a nadpřirozený, jehož principem je milost, a tak jako v přirozeném životě je člověku dána možnost vrcholného rozvoje v lidské sféře, tak milostí, ktei vložil Bůh do duše ve chvíli křtu s nadpřirozenými ctnostmi a daty Duc svatého, je dána člověku možnost nejvyššího vývoje i v Božím řádu. Odl vyrůstá harmonická jednota duchovního života a jeho jednotný vzrůst v duši
Tato snaha podepřít co nejdokonaleji duchovní život rozumem, osvíceni vírou, neboli dát mu náležité teologické základy, je vlastní všem velk' učitelům duchovního života v řádu sv. Dominika. Není to jen již vzpomíná sv. Tomáš a sv. Albert, kteří byli právě tak velkými teology, jako mystiky, je t Jan Tauler, bl. Jindřich Suso a Mistr Eckhart, svatá Kateřina Sienská atd.
+++
Svatost
Otec Jiří M. Veselý OP
Svatostí se člověk staví vědomé a dobrovolně z lásky do plné závislosti Kristu Králi. Tomuto Králi však nestačí pouhá slova, ani ta sebekrásnéj Někdy chce, aby se naše slova, naše kázání, naše ústy vyznávané „ Věříí doříkávala v bolesti a v ponížení, v utrpení a třebas i ve smrti. Jenom tak uvt Bůh i lidé našim slovům. Kristu králi nestačí, že jsme se zřekli ďábla a jel pýchy na křtu. Někdy nechá přiblížit se knížete temnot až do naší tési blízkosti, takže cítíme, jak jeho slizká chapadla nestoudně ohmatávají nai tělo, naši duší, naše srdce, a je nám úzko. Ale snad jenom tak pli pochopíme, že ďáblova moc je sice veliká, ale že je to opravdu jen závisti' zloba a prolhané úklady - tak zlé, že nám jsou až nepochopitelné jal tajemství zvrhlosti - mystérium iniquitatis. A pomáhá nám to, abychom se < hada obrátili výlučné ke Kristu Králi a sloužili jenom jemu. Pak přijdou andě sloužit nám.
+++
BLAHOPŘÁNÍ
V neděli 15. listopadu 1998 oslavil otec Jiří Maria Veselý OP svoje devadesátiny. Bratři a sestry z Místníhc společenství sv. Tomáše Akvinského v Brně mu přeji dc dalších let plnost darů Ducha svatého, neustálou přízeň bl Hyacínta Maria Cormiera OP a dostatek síly a zdraví Vydavatelé časopisu zároveň mnohokráte děkují za všechny jeho příspěvky do Rosy Mysticy a těší se na dalš: spolupráci.
+++
MODLITBA
Prvenství modlitby
Tady se rodí a vyvstává před tebou zásadní otázka: kolik místa věnuješ ve svém každodenním životě modlitbě? Jaké místo modlitba zaujímá na seznamu tvých nejdůležitějších činností? Před čím ji stavíš a po čem? Je na prvním místě, jako nejdůležitější, nebo snad je na okraji tvých životních záležitostí? Jak vypadá tvůj den soustředění a tvé zpytování svědomí, a tedy ono pohlédnutí na sebe před tváři Boží? Z odpovědí na otázku tohoto druhu vyplyne, co v tvém životě je důležitější než Bůh. Na tomto místě se může objevit námitka, že v návalu naléhajících povinností je ti velice zatěžko najít čas na modlitbu. Kardinál Lercaro, arcibiskup boloňský, mluvil na setkání s knéžími se sobě vlastním zanícením a žárem o nutnosti každodenní půlhodinové meditace. Po konferenci, během diskuse, vstal jeden z mladých knéží a řekl: „Samozřejmě, vaše eminence, v teorii je to jasné a prosté - je třeba rozjímat..., ale kdy? Protože můj den vypadá takhle: Vstávám v půl sedmé, v sedm mše svatá, zpověď, potom hodiny náboženství, oběd, a po něm práce s chlapci z oratoře, návštěvy nemocných, práce ve farní kanceláři, duchovní rozhovory. Večer pracuji s mládeží více méně do půlnoci. A kde najít místo na půlhodinovou meditaci, jestliže se mi do toho sotva vejde breviář?“ - „Máš pravdu“, řekl kardinál, „skutečné, nemáš čas na půlhodinovou meditaci. Tvoje práce té tak „dusí“, že nemáš kdy se modlit. Nemůžeš si dovolit půlhodinovou meditaci, musíš ji dělat ne půl, ale půldruhé hodiny“. (A. Pronzato. Ho voglia di pregare. 113) Samozřejmé, nešlo tu o nějakou oslňující, paradoxní formulaci. Tragika našeho křesťanského aktivismu spočívá na tom, že činnosti nás skutečně dusí. Ten mladý, horlivý kněz, obětující se pro Boha a pro duše, byl tak zadušen aktivismem, že potřeboval větší protilék.
Podíváš-li se na sebe ve světle víry, pochopíš, že čím více JSI utlačen činnostmi, tím více času musíš věnovat modlitbě. V opačném případě budeš prázdny, budeš mít jen pocit, že něco dáváš, ale to bude iluze. Není možné dávat to, co nemáme. Tomu mladému knězi, který diskutoval s kardinálem Lercaro, by se dalo říci: Co z toho, že věnujete tolik času na pastorační práci, že věnujete tolik času chlapcům v oratoři, že navštěvujete nemocné, že
zpovídáte a máte duchovní rozhovory - všechno to je jako nabírání vody sítem. Vyčerpaný, upracovaný, rozlítaný kněz, přelévající vodu sítem, neuvědomující si, kdo vlastně o všem rozhoduje. Říci, že tento kněz nemá víru, by bylo příliš silné, ale tato víra je nepochybné marná. Svým postojem zdá se říká: To já, člověk, vytvářím histoni, třebaže na kousku svého písečku - farního nebo jiného; to já rozhoduji, kdo bude věřit, to výlučné na mé práci závisí spása druhých. A zatím to všechno záleží na Bohu; to On rozhoduje a on může dát sílu. Jestliže tě zapojuje do své práce, tak ne proto, že v tom jsi nezastupitelný. Kolikrát už Pán Bůh ukazoval, že si dokonale poradí bez nás. Jestliže jsi to ve svém životě postřehl, tak jsi dostal velikou milost. My jsme jen proto pro Boha potřební, že On sám to chtěl. On může spasit lidi bez jakýchkoli katechezi, čehož jsme často svédky.
Do kostela a do zpovědnice přece přicházejí lidé, kteří nevyslechli žádnou lekci náboženství, a zrno Boži vzklíčilo v jejich duších. Bůh nepotřebuje lidský zásah, ale přesto nás chce zapojovat do díla spásy světa. Když si ovšem myslíme, že to na nás a na naší práci všechno záleží, tehdy přeléváme vodu sítem. Pří velké upracovanosti je snadné zapomenout, že především je potřeba nejprve přijít na audienci k Někomu, na kom opravdu všechno závisí. Kdo drží ve své ruce osudy světa a osudy každého z nás.
Ve světle víry je nejdůležítější činností každého dne modlitba. To ona musí zaujímat první místo mezi jinými činnostmi. Kontakt s Bohem rozhoduje o hodnotě a významu naší práce. Její účinnost závisí na tom, co je jakoby v zázemí, a tedy na tvých kolenou, možná velice zbolavélých od klečení. Není důležité, co děláš - řekl Jan Pavel II. - důležité je to, čím jsi. Důležité, zda-li jsi, jako papež, člověkem víry a modlitby. Křesťan, jakožto Kristův učedník, když přestane být člověkem modlitby, přestane se hodit pro svět, stane se zvětralou solí, hodnou toho, aby po ní lidé šlapali, (srov. Mt 5, 13)
Problém modlitby je v našem křesťanském povolání problémem zásadním. Když se modlíme, nejen sami vzdáváme čest Kristu, ale chválíme ho ve jménu světa, který to buďto nedokáže, nebo nemůže, anebo se nechce modlit. Jedno je jisté: jestliže se nebudeme modlit, nikdo nás nebude potřebovat. Svět nepotřebuje prázdné duše a srdce. Když se ptáme, jaký je vztah mezi modlitbou a činem, tak je třeba zdůraznit přednost modlitby a oběti před činností. Dětem, kterým dáváme katechezi doma nebo ve škole, dáváme Boha natolik, nakolik si to předtím vyprosíme na kolenou. Problém vztahu mezi modlitbou a činností můžeme uchopit výrokem: každá autentická činnost se rodí z modlitby a kontemplace. Neboť vše, co je na tomto světě velké, se rodí z oběti a modlitby. P. Tadeusz Dajczer Z knihy Rozmyélania o wierze
+++
Dobrořeč Bohu každou chvíli a pros ho, aby řídi! tvé cesty a všechny tvé záměry, by došli u něho zdaru. Tobiáš
+++
Modlitba novoroční
Nikolaj Vasiljevič Gogol
Pane, požehnej tento nový rok! Obrať jej všecek k užitku a na práci mnohadějnou a sloužící dobru, ať v něm sloužím Tobě a spáse duší. Buď milostiv a rozvaž ruce i rozum, osviť jej vyšším světlem svým a prorockým viděním tvých velkých tajemství. Duch svatý ať sestoupí na mne a pohne mými ústy, ať posvětí ve mně vše tím, že sžehne a zahladí hříšnosti i nečistotu i moji ohavnost a proméni mne ve svatý a čistý chrám, hodný, Pane, tvého přebývání. Bože! Neodlučuj se ode mne! Bože! Vzpomeň dávné lásky, požehnej a dej schopnost, abych té miloval, velebil a oslavoval,
MARIOLOGIE
+++
Matka našeho společenství
Maria je Královnou všech svatých. Skrze Marii se nám dostalo Ježíše, díky kterému se stáváme svatými. Ježíš přišel, aby nám dal život, nový život, život účasti na životě Božím. Tento Ježíš zase obdržel svůj tělesný život, ve kterém nás vykoupil, a ve kterém povznesl náš lidský život a učinil jej účastí na svém svatém synovství, na životě Syna Božího, od Marie Panny. Když si tedy uvědomíme nedozírný význam svého svatého společenství s Kristem pro nový rozvoj svého křesťanského života, tedy je dobré, abychom si uvědomili, co znamená Maria pro náš nový život a jakou pomoc v ní dosud máme.
Víme, že když je nejhůře najdeme vždycky útočiště u maminky, která je nejbližší svému dítěti. Je nejblíže jeho životu. Proto mu nejlépe rozumí, zejména tam, kde je život dítěte nejvíce ohrožen, nebo se jedná o štěstí a rozvoj tohoto života. Svatí otcové nazývají Marii Pannu srdcem Církve nebo hrdlem tajemného Těla Kristova. Jako Ježíš je Hlavou, tedy Mana Panna, která je Mu nejblíže. je pro nás hrdlem tohoto mystického Těla. Je hrdlem, kterým proudí také všechny milosti z hlavy do všech orgánů a udú Jestliže je ve všem pořádek a řád, tedy je nepochybně i ve svatém tajemnem Těle Kristové.
Maria Panna je nejbližší Ježíši, protože mu dala svůj život, své tělo. svou krev, celé své člověčenství. Proto má také v tajemném Těle Kristově, které bylo založeno k obětování tohoto těla, první místo ta, která poskytla tajemnému Tělu skutečný základ ve svém vlastním těle.
Mariina oběť ale nebyla obyčejnou obětí, ale docela mimořádná obéf. Maria vyniká nad všechny svaté především pro svou úlohu, aby byla jen Boží. Maria vyniká nade všemi, protože k tomu, aby si ji Bůh mohl vyvolit, zachovává své svaté panenství, tedy nepoznává, tedy nechová ani úmysl poznávat muže. To vše ale bylo Bohem řízeno s ohledem k vyššímu obecnějšímu mateřství, totiž k mateřství Božímu. Maria Panna se prvá zřekla onoho snu pozemského království mesiášského. Proto je Marie prvním ryze lidským základem nového království, království duchovního. Byla to pro ni nepochopitelná a nesmírná oběť. Maria patrně ani sama nechápala celý dosah této obéti, ale byla poslušná vnuknutí Boha, který si ji zázračné vedl a chtěl od ní toto svaté panenství.
Když potom uslyšela, že si ji Bůh vyvolil, aby se stala Matkou Boha, Matkou nového, duchovního Spasitele, který vykoupí lid z jeho nepravostí, tedy ochotné svoluje. Ráda obětovává ony divoké sny židovských vlastenců. Touží po tom, aby nové království bylo složeno z tvorů, osvobozených ze závislosti na jiných tvorech, z otroctví hříchů. Boží posel dává příslib, že právě z toho vykoupení její Syn lidstvo. Bedlivé následuje Ježíše po všech jeho cestách. Jde za ním tiše, pokorné, neslyšným krokem, bez okázalosti, ustupující do jeho stínu. Jde stále, protože má donést svou oběť až na Kalvárii. Simeon jí předpověděl, že její duši pronikne meč. Trpně sledovala, jak se její Syn věnuje spíše hříšnicím a hříšníkům, všem pokrytcům, všem rouhačům a tupým davům, a více, než jí samé, Matce, která Ježíše tolik miluje, že jde za Nim stále a vytrvale. To vše ale nebylo nic ve srovnání s bolestí, jakou Maria musela zakoušet, když sledovala, jaké nepřátelství a nenávist zaplavuje lidská srdce, když tupý dav objevoval u Ježíše úplně něco jiného, než to, co si od Mesiáše vysníval. Jednou jí dokonce příbuzní přivedou, aby varovala Ježíše. Dostává se jí odpovědi, že Jeho příbuznými, Jeho Matkou, Jeho sestrou, jeho bratrem je každý, kdo plní Boží Slovo.
Maria to dobře věděla a vždy plnila. Znala Boží Slovo, že její Syn bude obětován. Proto je dvojnásob blažená, že i toto krutě doléhající Boží Slovo přijala za své a uchovávala je ve svém srdci. Uchovávala je, aby o něm rozjímala. Třebaže Božímu Slovu nerozuměla do všech podrobností a zvláštních důsledků, žila ve shodě s tímto Slovem. Její víra tím byla podrobena velké zkoušce. Maria nebyla tak vzdělána jako my dnes, takovým studiem a výkladem posvátné védy. Maria byla připravena nanejvýše židovskými znalostmi Písma svatého, které se usmívaly všem pohanským zvěstem o synech pohanských bohů, čí o zbožňovaných césarech. Pro Židy bylo strašné rouhání mluvit o Božím Synu, protože pro ně byl Bůh naprosto a jenom jede jediný. Mebylo jim ještě zjeveno tajemství Nejsvětější Trojice. Přesto Mana i toto tajemství přijala jako strašnou oběť viry temné, nikým neobjasněné. Jisté, že se jí dostalo milosti, aby mohla věřit, aby uvěřila, ale to nevyloučilo její vnitřní oběť, vnitřní zápas duše, přijímající tajemství tak závratné a nepochopitelné, zvláště v ,oné době, kdy se římští císařové, okupující Mariinu vlast, nechávali oslavovat jako bohové.
Potom přinesla Mana svou obéť na Kalváni. Měla stát pod křižem svého Syna Božího. Měla jej obětovat za nás, abychom se mohli stát Božími dětmi. Stojí pod křížem. Vidí stékat krev svého ditéte, svou rodnou krev. Sleduje, jak jeho ústa hoří horečkou, Slyší, jak mu ze všech stran spílají zfanatizované davy. Vidí, jak ho všichni opustili. Musela se dožít okamžiku, kdy je její Syn Boží zavržen vlastním národem a vystaven veškeré potupé. Sledovala, jak ti nejvétší znalci Písma, tedy nejpovolanéjší k poznání Božího Syna, se obracejí zády ke Kristu a tím i k samotnému Bohu Otci nebeskému.
Konečné kane poslední krůpěj, srdce se naposled silné zachvěje a její Syn umírá. S oblohou se zároveň zatmělo i v Mariině duši. Tak dokonale a úplně, jak věřila ve svého Syna, tak byla naplněna bolestí nad bolestí a skonem svého Syna. Ačkoli měl vstát z mrtvých, nebyly proto Kristovy a Maniny bolesti o nic menší. Maria je nutným článkem. Maria je opravdu hrdlem svatého tajemného Těla, které povstává z Kristovy krve prolité na kříži.
Jenže to pořád není všechno. Kristus nás vykoupil svou smrtí a svým utrpením. Maria mu k tomu dala tělo, podrobené výkupné bolesti a smrti. Jak je možné, když Maria byla přece počatá bez poskvrny hříchu, takže neměla ani trpět ani umřít, protože to všechno jsou jenom následky zděděné poruchy lidské přirozenosti. Její Syn Boží však potřeboval smrtelné tělo a tělo podrobené bolesti. Proto Maria podléhá smrti a má tělo naplněné bolestí. Už také proto, aby byla opravdovou matkou, k níž patří bolest, oběť a krev. Tak Bůh v Marii navěky posvětil mateřství
Tak se už Maria nemůže vzdálit od tajemného Těla Kristova. Je s Kristem a Jeho Tělem spojena jako Matka Hlavy Těla. Proto je Maria zároveň také Matkou tohoto tajemného Těla. Byla s námi spojena nejtésnějším poutem, totiž obětováním svého života. Na něco takového se nemůže zapomenout.- Proto už celá tisíciletí nacházíme spolehlivé útočiště u svaté Panny, protože je Matkou našeho vykoupení, Matkou Vykupitele.
Obdržela plnost milostí. Každý dostává tolik milostí, kolik odpovídá jeho povolání, jeho úkolu ve svatém společenství. Smyslem povolání je totiž podepřít své bližní, prospět bližním. Dnes už nikdo nežije sám pro sebe. Když Maria obdržela plnost milostí, tedy i její úkol byl plný a nesmírný. Byla plná milosti, tedy plná úkolu, a tedy jako matka především prožívající plnost mateřství. Její mateřství je velké, úplné a všeobecné. Z jejího mateřství se nám dostalo Božího Syna, a z něho zase Božího synovství každého z nas. Tak je to naše Boží dětství spojeno nedílné s Maniným mateřstvím
Mana je nejblíže Kristu, nejblíže Jeho síle. jeho moci. jeho Milostem A přitom je spojená s námi, s našimi zájmy, starostmi a potřebami. Protože je Maria nejblíže Ježíši, jak svým životem, tak svou láskou i svým úkolem vůči nému, proto je také nejblíže Jeho moci a síle. Tak ji výstižné nazývají svati otcové Omnipotentia suplex, čili Všemohoucnost na kolenou. Proto se k ni právem utíká vykoupený Boží lid po všechna pokolení. Bez Marie by nebylo Církve, nebylo by vykoupeného Božího lidu, nebyli bychom Božími dětmi.
Když tolik obětovala pro tento úkol, tedy je jisté, že se dále zajímá o své duchovní děti, o každého z nás. Tak se k ní můžeme klidně obracet s prosbou o nejvétší milost, abychom totiž žiii opravdu jako Boží děti, aby v nás ustavičně rostl život Kristův, abychom v síle Kristova Ducha dorůstali k dospělým přátelům Božím, k důvěrným spolupracovníkům Božím, kteří se budou spolupodílet na díle obnovy a posvěcení celého světa a všeho Božího stvoření. P. Tomáš J. Bahounek OP
+++
MYSTIKA V DOMINIKÁNSKÉM ŘÁDU
Mystika jako svčtlo a temnota
Mystika je poměrné široký pojem. V žádném případě by ovšem neměla být zužována jen na nějaký souhrn mimořádných jevů v duchovním životě, jako jsou různá vidění, zjevení a jiné zdarma dané milosti. Mystika, a to bez rozdílu, zda je o dominikánskou či františkánskou, nebo jinou křesťanskou mystiku, znamená vždy prožívanou teologii.
Mystika je duchovním životem v jeho celém rozsahu. K tomuto pojetí mystiky nás také přivádí sv. Tomáš Akvinský, který říká, že je jen jedna cesta k Bohu, na které můžeme urazit menší nebo větší kus dopředu, a proto je zbytečné dělit duchovní život na asketický a mystický, protože jeden bez druhého nemůže existovat. Někdy se mluví o dvojí mystice: světla a tmy. Světlo znamená poznání, Pravdu, Dobro a temnota je opakem toho všeho. Cílem života je tedy osvobodit se z moci temnoty a přejít do říše světla, (srv. Jan 1,5)
Přece však někdy výrazy světlo a temnota ztratily u mystiků tento vyhraněný mravní smysl a staly se naopak metodami, či etapami na cestě k Bohu. Otázku lze položit také takto. Věčné štěstí člověka je v poznání Boha. K poznání máme od Boha rozum, který je odleskem čistého světla a podle sv. Tomáše je Božím darem a nikoli „dévka prodejná“, jak jej označoval Martin Luther. Jediná pravá cesta k Bohu vede rozumovým poznáním.
Křesťané ovšem nejsou suchopární racionalisté, protože slabý a prvotním hříchem zatemnělý lidský rozum nestačí k tomu, aby sám zachytil slunce pravdy. Bůh jej však může očistit, posílit a osvítít tak, aby konečné došel k tomu, k čemu je stvořen - k poznání Boha. Rozum se stane čistým, když se osvobodí od všech pout a vrátí se do svého původního stavu, v jakém jej Bůh stvořil. Ten pak vidí Boha. Není to sice tváří v tvář, ale je to alespoň to poznání, které měl Mojžíš na Sinaji. Popsaný směr je často označován jako mystika světla, kdy rozum je světlo a toto světlo se očišťuje tak, až se setká s pravým světlem, s myslí Boží.
Vedle toho je další směr, kterému se říká mystika temnoty. I tento obraz pochází z Písma. Když Mojžíš vystupoval na horu Sinaj, by se setkal s Bohem, zahalil ho mrak, a uslyšel Boží hlas právě v tom mraku, tedy nikoli v -plném světle. Rozum tedy musí vyjít, vystoupí až na vrcholek svého poznání a tam skončí svou úlohu, a protože Bůh tam ještě není, vezme si duše křídla lásky, aby se dostala ještě výš.
Proč vznikly v křesťanské tradici dva protikladné směry mystiky? Ve skutečnosti ovšem nejde o mystiku samotnou, která je jen jedna a nemůže být v sobé rozdvojena, ale jen o dvě teorie mystiku vysvětlit. Každá z nich se snaží zdůraznit určitý prvek. Bůh je Láska (1 Jan 4,3) a právě proto, že nás miluje, také se nám zjevuje a dává se nám poznat. Jakým způsobem se to děje v nejvyšších stupních, na tom se shodují všichni mystikové, že totiž lidská řeč nestačí k tomu, aby to vysvětlila.
Pokud jde o základní rysy mystiky, jak ji prožívají členové dominikánské rodiny, tak lze zdůraznit tři základní rysy: Teologii, Liturgii a Apoštolát, to jsou tři slova, která mohou charakterizovat dominikánský duchovní život, který by mél stát na pevné půdě, a proto musí obsahovat stálé studium zjevené pravdy. Odtud vytryskne jiskra lásky, která nás má spojit s Bohem. Studium Pravdy by ovšem zůstalo suché, kdybychom je nezalévali modlitbami a kontemplací Božího slova. Z toho pak vyrůstá třetí rys a tím je Apoštolát. Co dominikón prorozjímá, to má také předat, protože jeho posláním je spása duší. tedy starost o to, aby co nejvíce jeho bližních Boha poznalo a bylo přivedeno ke spáse. Zpracováno podle literatury
+++
Není vyššího cíle, než se pňblížit Božství více než jíní lidé a šífít odtud paprsky božství mezi lidské pokolení.
Beethoven v dopise R. Habsburkovi +++
Jan Tauler OP
Jan Tauler se narodil kolem roku 1300. Dobové prameny uvádějí, že pocházel ze zámožné Štrasburské rodiny. Ve věku mezi 13 až 15 lety byl svěřen do péče dominikánského konventu ve Štrasburku, kde získal od bratří dobré vzdělání. Absolvoval noviciát, tři roky studoval logiku, dva roky přírodní vědy a na závěr teologii. Protože skončil studium teologie velmi mladý a kněžské svěcení se udělovalo až od 25 roku věku, musel Jan na ně nějaký čas počkat.
V letech 1329-53 byl nad městem vyhlášen, kvůli konfliktu mezi exkomuníkovaným králem Ludvíkem Bavorským a papežem Janem XXII., interdikt. Bylo zakázáno sloužit veřejné bohoslužby a udělovat svátosti. Tauler opouští v zimě 1338/39 spolu s konventem mésto a přesídlí se do Basileje. Tam se Jan seznamuje s mystickou literaturou Heinricha z Nordlingenu. V letech 1343-1346 působí jako kazatel a duchovní vůdce v Kolíně a okolí a navštěvuje různé dominikánské kláštery, především ty, které sdružovaly v komunitách žijící sestry třetího řádu. V polovině století se vrací do kláštera ve Štrasburku, kde dostává jako kazatel a duchovní vůdce na starosti sestry a stává se také vedoucím hnutí Božího přátelství. Jan pečuje především o ženský klášter sv. Mikuláše v (Jndis, kde podle tradice také 16. června 1361 zemřel.
Jan Tauler patří mezi tři významné představitele dominikánské německé- rýnské středověké mystiky - Jindřicha Susona a Mistra Eckharta. Patří mezi ně především v charismatickém slova smyslu, protože byl praktickým duchovním vůdcem a rádcem a také vynikajícím kazatelem. Znal a velmi si cenil metafyziku a spekulativní teologii svého oblíbeného učitele Eckharta, který podle jeho slov promlouval z věčnosti. Ve svých kázáních se také často zabýval tématy, která řešil Mistr Eckhart, jako Boží poznání atd. Janu Taulerovi je připisováno také autorství básní a písní, mezi jinými i následující vánoční báseň. (podle knihy Deutsche Mystik. Múnchen 1996)
+++
Přijíždí loď
I.
Přijíždí loď,
která až po okraj naložena bude.
Přinášejí Syna Otce,
jeho Slovo věčné.
Mana, Matka Boží,
neustále velebena musí být.
Ta urozená královna,
andělských zástupů svit.
II.
Ta loď pluje tak tiše,
a na palubě nejvzácnější náklad nese sebejisté.
Láska je její plachtou
A Duch svatý stěžněm k nebesům se pnoucím.
Maria, Matka Boží,
neustále velebena musí být.
Ta urozená královna,
andělských zástupů svit.
III.
Kotva je již spuštěna a loď
se chytá země.
Bůh je lidí tvůrce a dobrota
a Syn je jeho poslem z nebe.
Maria, Matka Boži,
neustále velebena musí být.
Ta urozená královna,
andělských zástupů svit.
IV.
Je vynášeno a pokládáno do jesliček,
to Božské Ditě nádherně se skvoucí.
Je to náš nový bratr,
jemuž patří chvála a sláva nehasnoucí.
Mana, Matka Boží,
neustále velebana musí být.
Ta urozená královna,
andělských zástupů svit.
V.
Kdo chce to dítě s láskou políbit,
na jeho rty nevinností jasné.
Ten vstoupí v přátelství mocné
a to teď i na véky věčné.
Maria, Matka Boží,
neustále velebena musí být.
Ta urozená královna,
andělských zástupů svit.
Jan Tauler O P.
Z něm.přeložil Rafael
+++
S NADHLEDEM - VÁŽNĚ I NEVÁŽNÉ
Starý žid a neznaboh
Před mnoha lety, to bylo taky v Jížní Africe, seznámil jsem se s panem Salantem. Pan Itzi Salant byl doktorem obojího práva a vyznání mojžíšského. Nebyl rozhodně nijak ortodoxní. Pejzy nenosil a místo v černém kaftanu s úzkými rameny objevoval se na veřejnosti v dokonale střižené konfekci firmy Kaplan Bros Co. K této firmě mé nakonec též dotlačil, když mne zastupoval v jakési žinantní záležitosti a potřeboval, abych na soud učinil solidní dojem. Jelikož proces dopadl v náš prospěch a já zaplatil palmáre do třiceti dnů, pojal pan doktor ve mně zalíbení a čas od času zaskočil na kafe a partii šachů.
Při šachách se, jak známo, řeči nevedou. Právník Salant hrál však šachy stejné špatné jako já, a proto se řeči vedly. Hlavním tématem byly nářky na poměry a upadající stav společnosti. Neboť pan Hirsch už podruhé požádal o posečkání a paní Ida Salantová, tedy páně doktorova choť, chce zase nové auto, přestože jí nové auto onehdy koupil. Není tomu ani pět let, co ho koupil, dal za něj hříšné peníze, a to mu ten ganef Kohen tvrdil, že mu to dává zadarmo. „Ja, Mr. Hein, nic mi nepovidaj, já jsem se narodil proto, abych přišel ke zničení.“
Takhle mile jsme se tedy bavili a také přišla řeč na víru. Bavit se o těchto věcech na veřejnosti je v Jižní Africe považováno za nepřístojnost, zrovna tak jako o politice a ženských. V jistých lokálech je to dokonce vyvěšeno nad pubem, hned vedle další tabulky, nabadající, „aby se páni dostavovali v kravatách a pokud možno obuti“. My se však nebavili na veřejnosti, ale
v útulném soukromí mého kantoaru, odkud bylo krásné vidět, jde-li zakaznik či opět nějaký charitativní spolek. Řekl jsem již výše. pan Salant nebyl žádný ortodox. Byl to moderní muž, solidní advokát, tajemník Germiston Golf clubu a člen Progressive party. Avšak každý pátek večer, důstojně oděn firmou Kaplan Bros Co., s vyšívanou jarmulkou na hlavě, soustředil rodinu kolem svátečné prostřeného stolu, zapálil sedmiramenny svícen a vzdal poctu Hospodinu. Též na „Šul“ do místní synagogy chodil, provázen pani Idou a dvěma uhrovitými synky, Jeffem a Jakubem. Tam vážně zdravil své souvěrce, zbožné i méně zbožné, neboť Hospodin chtěl mit celou germistonskou obec pěkně pohromadě, tedy i rezavého pana Karpelowského, který, dle paní Idy, byl nejenom chucpe, ale také pěkné čuné.
Do hlubších náboženských disputací jsme se nikdy nepouštěli. Já věděl, že pan Salant je žid a on věděl, že já jsem křesťan. Já mám svoje starosti, on má svoje starosti a oba víme své. Všeobecně.
Ale jednou se pan Salant zamyslel, upřel na mne ty svoje moudré oči a jeho hlas hebce zdůvěmél. „Jdou sem,“ kývl na mne spiklenecky, „já jim něco povím! Tohle mi vyprávěl už můj dědeček a věřej, je to moc dobrý! To prej šel, je tomu už dávno, jeden starej žid, takovej šnorer, s králičíma kůžema, no jak se tenkrát chodilo, prostě starej a utahanej žid, když vtom ho dohonil vozka s bryčkou, a že jako ať si sedne, že ho sveze. To se ví, starej žid byl moc rád a moc tomu hodnému dotyčnému děkoval a kam že jede a má-li rodinu a děti, prostě ze samý radosti vedl zbytečný řeči.
Na první pohled viděl, že ten člověk není náš člověk, ale gój, ráčej prominout, zkrátka křesťan. A jak tak jeli, minuli křížek, a ten starej žid na toho člověka kouká a bylo mu divné, že ani klobouk nezved. Potřásl hlavou, ale neřek nic. Jelo se dál a za nějakou půlhodinku zase: kaplička s křížkem a chlap zase nic, jen kouká koňům do zadku a bafá z fajfky. To už bylo starému podezřelé, a tak se obrátil na toho vozku a říká: „Promiňte, vzácný pane, starému, hloupému židovi jeho smělost, ale vidím, že nejste jeden z nás a proto budete jistě křesťan. Avšak kdykoliv míjíme vámi uctívaná místa, nepokňžujete se, ani klobouk nesmeknete...“
Cha cha, zasmál se ten člověk: Na takový středověký pověry já už dávno nevěřím! A jen to vám řeknu, že žádnej Bůh neexistuje. To jsou jen povídačky těch černejch havranů a flátemíků, a taky těch vašich rabínů, aby blbli hlavy hloupejm lidem a tahali z nich prachy!
Šma Jisruel - vylekal se ten starej žid a honem požádal vozku, aby zastavil, že si sleze. Co s várna je, vždyť ještě nejsme na místě? Přitáhl neznaboh koním opratě a vyjeveně koukal na starocha, jak kvapem slézá z vozu. Mockrát děkuju za svezení, milý pane, a neméjte mi za zlé, že raději půjdu po svých. Mné nevadí, že nejste můj souvěrec, ale člověka, který nevěří v nic. toho se opravdu bojím...“
Ing. Jindřich Stikarovský - převzato z časopisu Zdíslava
+++
O dokonalé lásce k bližnímu, která spadá pod radu
Sv. Tomáš Akvinský
Po úvaze o tom, co lásce k bližnímu dává dokonalost nutnou ke spáse, bychom méli uvažovat o dokonalosti lásky k bližnímu, která přesahuje obecnou dokonalost a spadá pod radu. Tuto dokonalost můžeme spatřovat ve třech aspektech.
I. Nejprve v rozsahu. Čím více lidí láska zasahuje, tím se zdá láska k bližnímu dokonalejší. V tomto rozsahu lásky je pak třeba rozlišovat trojí stupeň.
Jsou totiž někteří, kteří milují jiné lidi bucf pro dobrodiní, která si navzájem prokazují, nebo pro svazek přirozené nebo občanské spřízněnosti; tento stupeň lásky je omezen hranicemi občanského přátelství. Proto praví Pán u Matouše (5): „Milujete-li ty, kteří vás milují, jakou budete mít odměnu? Zda to nečiní i publikáni? A když pozdravujete toliko své bratry, co velikého činíte? Zda to nečiní i pohané?“
Jsou pak jiní, kteří cit lásky rozšiřují také na cizí, jen když se na nich nenajde něco, co se jim protiví; tento stupeň lásky je nějak v přirozených mezích. Protože všichni lidé jsou shodní z hlediska lidského druhu, každý člověk je od přirozenosti přátelský ke každému člověku. To se nejvíce projevuje v tom, že člověk druhému bloudícímu ukáže cestu, zdvihá padlého a prokazuje jiné takové projevy lásky. Ale člověk od přirozenosti miluje více sebe než druhého a odtud také pramení to, že člověk něco miluje a něco opačného nenávidí. Důsledkem je, že milovat nepřátele není obsaženo v mezích přirozené lásky.
Třetí stupeň lásky je její rozšíření také na nepřátele. Tomu stupni lásky učí Pán u Matouše (5), když říká: „Milujte své nepřátele, čiňte dobré těm, kteří vás nenávidí.1' A ukazuje, že v tom je dokonalost lásky a dodává: „Buďte tedy dokonalí, jakož i váš nebeský Otec jest dokonalý.'' Že to je nad obecnou lásku, je patrné z Augustina v Enchiridion, kde říká, že to trojí mají dokonalá dítka Boží a íe každý věřící se má o to snažit a vést k tomu svého ducha modlitbou k Bohu a bojovat sám se sebou. Avšak toto veliké dobro není tak časté, ale přece věříme, že je vyslyšena modlitba: ,(Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům.“ ••'
Zde je také nutno vzít v úvahu, že patři do nutnosti přikázáni, abychom take milovali své nepřátele, neboť pod pojmem bližní se rozumí každý člověk a nedělá se žádná výjimka ze slov. „Milovat budeš bližního svého jako sebe.' To se řeší snadno, připomeneme-li si, co bylo výše řečeno o dokonalosti božské lásky. Výše bylo již řečeno, že ve slovech „Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého,“ aby se srdce člověka stále skutečně neslo k Bohu, což náleží k dokonalosti vidoucích. Rozumíme-li tomu však tak. že srdce člověka nemá přijímat nic, co je proti božské lásce, pak je to nutné přikázání. Jestliže však člověk kvůli svobodnější službě Bohu také odvrhne to, čeho může dovoleně užívat, sleduje dokonalost rady.
I zde musíme říci, že v nutnosti přikázání je, aby člověk nevylučoval nepřítele ze společenství lásky, kterou je každý povinen milovat bližního, a aby ani ve svém srdci nepřipouštěl nic, co by se této lásce protivilo. Má-li mysl člověka skutečný pocit lásky k nepříteli, i když není nutností, patří to do dokonalosti rady. Neboť v případě nějaké nutnosti jsme povinni také zvláštním způsobem milovat nepřátele a prokázat jim dobrodiní, a to z nutnosti přikázání; třeba kdyby umírali hlady nebo byli v nějakém takovém postavení. Ale nutností přikázání nejsme mimo tyto případy nutnosti povinni prokazovat nepřátelům zvláštní cit a skutek, ježto z nutnosti přikázání ani nejsme povinni v jednotlivostech to prokazovat každému.
Taková láska k nepříteli plyne pouze přímo z božské lásky. Při jiné lásce pohne k lásce nějaké jiné dobro, třeba prokázané dobrodiní, pokrevní společenství nebo spoluobčanství a podobné. Ale k lásce k nepříteli nemůže pohnout nikdo jiný než Bůh. Lidé se pak milují jako Boží tvorové, jako ti, kdo byli učiněni k jeho obrazu a kdo k němu mají přístup. A protože láska dává Bohu přednost před všemi jinými dobry, člověk sice vidí poškození svého dobra od nepřátel jako pohnutku k tomu, aby je nenáviděl, ale více vidí božské dobro jako pohnutku k tomu, aby je miloval. Čím je v člověku silnější láska k Bohu, tím snadněji se jeho duch přikloní k lásce k nepříteli.
II. Dokonalost lásky k bližnímu můžeme pozorovat v napětí lásky. Je jasné, že čím vypjatěji něco milujeme, tím snáze pro ně pohrdneme něčím jiným. Můžeme poznat, zda člověk má dokonalou lásku k bližnímu podle toho, čím z lásky k bližnímu pohrdne. Tato dokonalost má tři stupně.
Jsou totiž někteří, kdo pohrdnou zevnějšími statky pro lásku k bližním. 3uď jich část bližním poskytnou, nebo je všechny bližním rozdají. Zdá se, že se toho dotýká apoštol Pavel, když praví Korinťanům (11,13): „Kdybych rozdal všechen statek na pokrm chudým.“ A Velepíseň (8) praví: „Kdyby dal člověk všechen statek svého domu za lásku, jako ničím jím pohrdne ' Zdá se že i Pán to míní, když dává komusi radu následovat dokonalost, když ríka u Matouše (19): „Chceš-li být dokonalý, jdi a prodej vše, co máš. a dej chudým, a budeš míti poklad v nebi, a pojď a následuj mne“. Zde se zdá, že odřeknutí zevnějších statků vede ke dvojímu: k lásce k bližnímu, když říká: „a dej chudým“ a k lásce k Bohu, když říká: „následuj mne.“ Sem také patří, když někdo neváhá utrpět škodu v zevnějších statcích pro lásku k Bohu nebo k bližnímu. Proto i apoštol některé chválí, když říká Židům (10): „Uloupeni svých statků jste přijali s radostí;“ a v Příslovích (12) se praví: „Kdo nedbá škody pro přítele, je spravedlivý.“
Tento stupeň lásky pak chybí tém, kteří z majetku svého nepečují o poskytnutí pomoci bližním, kteří mají nedostatek. Proto se praví v 1. listě Janové (3): „Kdo by mél statky tohoto světa, a viděl by, že jeho bratr potřebuje, a zavřel by mu srdce své, jak v něm zůstává láska Boží?“
Druhý stupeň lásky je, když někdo své tělo vystaví námahám z lásky k bližním. Apoštol ukazuje sám na sobě příklad, když říká Korinťanům (11,1): „Ať se lopotím pro vaše povzbuzení a spasení,“ a Timoteovi (II,2) praví: „Trpím až do vazby jako zločinec, avšak slovo Boží není přivázáno; proto všechno snáším pro vyvolené, aby i oni dosáhli spásy.“
Tento stupeň chybí tém, kteří by nevynechali žádné potěšení, ani nesnesli nějaké nepohodlí z lásky k druhým; a proti těm se praví u Amosa (6): „Kteří spáváte na lůžkách ze slonoviny, kteří si hovíte na svých poduškách, kteří pojídáte berany ze stáda a telata zprostřed skotu. Kteří zpíváte ke zvuku harfy, domnívajíce se, že máte hudební nástroje jako David, pijíce víno z misek a nejlepší mastí pomazáni, a nic se vás nedotýká zkáza Josefova.“ A Ezechiel (13) praví: „Nepovstali jste na odpor, ani jste nepostavili zeď pro lid izraelský, abyste se postavili do boje v den Páně.“ Proto se praví v 1. listě Janově (3): „Z toho jsme poznali lásku Boži, že on za nás položil duši, a my máme za bratry duši položiti.“ Láska pak nemůže jít nad tento stupeň. Neboť praví Pán u Jana (15): „Nad tuto lásku nemá nikdo vétší, když někdo položí svou duši za své přátele“. V tom tkví dokonalost bratrské lásky.
K duši pak patří dvojí. A to jedno, že má život od Boha; a v tom se nemá položit duše za bratry. Tolik totiž člověk miluje život duše své, kolik miluje Boha. Avšak Boha musí každý milovat více než bližního. Nemá tedy nikdo ve hříchu pohrdnout životem své duše, aby bližního zachránil.
Druhé se pozoruje na duši, že totiž oživuje tělo a je původcem lidského života; a v tom máme položit život za bratry. Máme totiž bližního milovat více nežli svá těla. Proto se sluší položit život tělesný za duchovní spásu bližních. A to je povinnost z přikázání v nutném případě; třebas kdyby někdo viděl, že je někdo sváděn od nevěřících, měl by se vystavit nebezpečí smrti, aby jej vysvobodil z nebezpečí svedení.
Avšak aby se někdo mimo tyto nutné případy vydával v nebezpečí smrti na jejich záchranu, patří do dokonalé spravedlnosti nebo do dokonalosti rady. Takový příklad můžeme vidět u apoštola, jenž praví Korinťanům (11,12): „Já pak přeochotné vynaložím, a sám sebe nadto vynaložím, pro vaše duše. ' K tomu říká Glossa: „To je dokonalá láska, když někdo je hotov i zemriti za bratry.“
Otrocký stav má nějakou podobnost se smrtí, a proto se také nazývá smrtí
občanskou. Život se totiž nejvíce projevuje tím. že se nékdo pohyDuje sam Jako mrtvé se zdá to, co se nemůže pohybovat samo. ale pohybuje jím nékdo jiný. Je jasné, že otrok se nepohybuje samovolné, nýbrž z rozkazu panova. Proto člověk podrobený otroctví má jakousi podobu smrti. Proto patří do dokonalosti lásky, když se nékdo z lásky k bližnímu podrobí otroctví, jako když se vydá do nebezpečí smrti, ačkoli se nebezpečí smrtí zdá dokonalejší, protože lidé přirozené více utíkají před smrtí než před otroctvím.
Za třetí je vidět dokonalost bratrské lásky v účinku. Čím větší statky totiž vynakládáme pro bližní, tím se láska jeví větší. Lze pak při tom pozorovat tři stupně. Někteří poslouží bližním statky tělesnými tak, že šatí neoděné, sytí hladové, slouží nemocným a konají jiné dobro, jež Pán považuje za dobro, které je prokázáno jemu. To je patrno z 25. kapitoly Matoušovy. Jsou též někteří, kdo udělují statky duchovní, jež však nepřesahují schopnost člověka, například poučí-li kdo nevědomého, poradí nerozhodnému a zpět přivede zbloudilého. Za to je chválen Jób (4): „Hle. poučil jsi mnohé a klesající ruce jsi posílil, kolísající utvrdily řeči tvé, a upevnil jsi kolena třesoucí.“ Jsou ještě jiní, kteří udělují bližnímu statky duchovní a božské, přesahující přirozenost a rozum: totiž poučení o Bohu, vedení k Bohu, a duchovní účast na svátostech. A o těch darech se zmiňuje apoštol, když říká Galaťanům (3): „Jenž vám uděluje ducha a působí ve vás ctnosti.“ A Soluňanům (l,2): „Když jste od nás přijali slovo hlasu Božího, hle, přijali jste je nějako slovo lidí, nýbrž jako pravé slovo Boží.“ A Korinťanům (II,2): „Zasnoubil jsem vás jednomu muži;“ a potom dodává: „Neboť jestliže ten, jenž přijde, hlásá jiného Krista, kterého my jsme nehlásali, nebo jiného ducha, kterého jste nedostali, nebo jiné evangelium, jež jste nepřijali, právem byste trpěli.“ Udělování těchto darů obsahuje jakousi zvláštní dokonalost bratrské lásky, protože skrze tyto dary je člověk spojován s posledním cílem, v němž záleží nejvyšší dokonalost člověka; proto se praví u Jóba (37), aby se ukázala tato dokonalost: „Znáš cesty mraků, veliká a dokonalá vědění?“ Neboť podle Řehoře se mraky rozumějí svatí kazatelé. Tyto mraky pak mají vznešené cesty, totiž cesty svatého kázání, a dokonalá vědění, ježto vědí, že podle svých zásluh nejsou nic, protože to, co poskytují bližním, je nad ně. Tato dokonalost se pak zvětšuje, 15 O dokonalé lásce jestliže tato duchovní dobra se neposkytují toliko jednomu nebo dvěma, ale celému množství; také podle Filozofů je dobro národa dokonalejší a božštější nežli dobro jednotlivce. Proto i apoštol praví Efezanúm (4): „Jiné pak pastýři a učiteli na dokonalost svatých ke služebnemu dílu, na vzdělání těla Kristova.“ totiž celé Církve. A Konnfanum (1,14) říká: .Protože jste duchovní horlivci, ke vzdělání Církve se snažte oplývati.“
Přátelství lásky, které se zakládá na mravní povaze, je stálé, poněvadž je přátelstvím samo o sobě. Lidé se milují pro dokonalost své duše, nikoli pro rozkoš a užitek Aristoteles - Etika
+++
DOMINIKÁNŠTÍ SVĚTCI - Jak to bylo se sv. Martinem de Porres?
„Syn peruánského Španéla a černošky se narodil v druhé polovině 16. století v Umě. Jako mulat si ve své době a ve svém prostředí musel zvyknout na každodenní nadávky a opovrhování. Již ve svých 15 letech se stal dominikánem, avšak s vědomím, že kněžství je mu pro barvu pleti navždy odepřeno. O to horlivěji se pak věnoval starým a opuštěným lidem. Svou dobrotou a obětavostí brzy proslul a klášter, v němž působil, se plnil potřebnými lidmi, kteří za ním přicházeli - mj. také proto, že u nich nerozlišoval barvu pleti. Časem se dokonce začalo mluvit o Martinových zázračných schopnostech. Martin de Porres zemřel na tyfus v 70 letech. Před šestatňceti lety svatořečil tuto významnou postavu jihoamerických církevních dějin papež Jan XXIII. Katolický týdeník 44, 1.11.98
+++
Sv. Martin de Porres
Syn španělského šlechtice a černošky. Jako vyučený ranhojič vstoupil do III.OP v Limě (1594), kde vykonával různé služebné práce. Později složil sliby (1603) a byla mu svěřena péče o nemocné. Už za života byl vyhledávaným rádcem a přímluvcem u Boha. Po svaté Růžené z Limy se stal dalším velkým nebeským přímluvcem lidu temné pleti.
Kusé znalosti o životě sv. Martina de Porres umožňují šířit polopravdy nebo lži, vedoucí až k obviňování katolické Cirkve z rasových předsudků, kvůli kterým prý mu byla odepřena svátost kněžství. (V.Schauber.M.Schindler, Rok se svatými, 1994, 565. Kat. týd.44, 1.11.98)
Ve skutečnosti už v 10 letech projevil přání stát se lékařem. Vyučil jej Dr. Marcelor de Rivera z Limy. Po péti letech úspěšného učení jej Boží hlas povolal, aby se nabidl kněžím OP jako pomocník a byl přijat do III.řádu. Když řád zchudl a převor byl nucen prodat obrazy svatých, sv. Martin se nabídl: Otče, prodej mne místo obrazů! Převor jeho velkomyslnou nabídku odmítl, ale místo toho mu brzy nabídl, aby vstoupil d®11. řádu a stal se řeholníkem tohoto kněžského řádu. Martin odmítl tuW poctu: „Nejsem hoden takového vyznamenání. Chci být užitečný v zahradě, v kuchyni...“ I když mu byl ponechán úkol pomocníka řádu, přesto byl přijat do kněžského řádu, složil slavně sliby (1603) stal se řeholníkem.
Není pravdou, že až dodatečné se začala šířit pověst o jeho zázracích, ale jsou doloženy jeho zázraky ještě za živa. A ne ledajaké zázraky. Kromé jiných také vzkříšení br. Tomáše z mrtvých, zázračné uzdravování na dvou místech zároveň, vznášeni se ve vzduchu při rozmluvě s Kristem na kříži. Ani neni pravdou, že zemřel v 70 letech na tyfus, protože zemřel už v 60 ti letech. Čtyři dni před smrtí ohlásil svůj odchod ze světa. Když se to dozvěděl don Luis. zástupce španělského krále v Peru, spěchal za Martinem a padl u něho na kolena a modlil se k Bohu za jeho zachování. Také po Martinově smrti jsou doložena zázračná uzdravení u jeho těla, zázrak líbezné vůně u jeho ostatků. Jeho rakev při pohřbu, kterého se účastnilo mnoho obyvatel Limy, nesli: arcibiskup mexický, místokrál Don Luis Ferdinand de Bobadilla, dále Don Petr de Orlega, biskup v Guzsu, a konečné Jan de de Penefiel, soudce z Royal Court. (Viz: M.F.Windeatt - Martin de Porres, Dominican Fathers st. Peter s Seminary, O.P.Donnybrook, Na/a/ S.Africa, Imprim.: +Aloisius, Bishop of Gwelo,2 March 1959) P. Tomáš J. Bahounek OP
+++
Co víme nebo nevíme o sv. Martinovi ?
Patron rasové snášenlivosti, sociální spravedlnosti, školství, míšenců a zdravotnictví v Peru, dominikánský bratr Martin de Porres je bezesporu významnou osobností Latinské Ameriky a dominikánského řádu. Vzhledem k tomu, že žil před 350 lety, můžeme najít v psaných životopisech světce spoustu nepřesností, dobově podmíněných a mnohdy silné nepravděpodobných informací, o kterých je možno dnes téžko soudit jak vznikly, či z jakých oramenů je pisatel převzal.
Řada rozporuplných informaci vyrůstá za skutečnosti, že sv Martin byl míšenec, tedy syn španělského šlechtice a panamské ženy afnckeho původu. Z toho důvodu jeho postavení v tehdejší peruánské společnosti nebylo nikterak závidéníhodné. K tomu také nemalou měrou přispívalo i to, že byl nemanželským dítětem. Z uvedených důvodů lze pochopit skutečnost, že sv. Martin měl jisté potíže, když ve svých patnácti letech žádal o přijetí do dominikánského kláštera v Limě. V jednom jeho životopise se píše ..Ale kdežto bol mulat a v matrike bol vedený ako nezákonný, reholníci ho přijali iba ako člena tnetieho rádu, ktorý može v komunitě vykonávat len tie nejnižšie služby.“ (1) Pokud po této skutečnosti pátráme hlouběji a uvědomíme si, že řády a řeholní společnosti jsou výběrovými komunitami, tzn. ne každý, kdo se přihlásí musí být přijat, lze pochopit i opatrnost představených
dominikánského kláštera v Limě. Nicméně Martin ve skutečnosti nebyl dominikánským terciářem v dnešním slova smyslu, ale v prvé fázi byl přijat do řádu jako tzv. donado. To znamená, že žil v komunitě jako laický pomocník vykonávající těžší příležitostné práce a jeho sounáležitost s řádem byla v duchovní rovině podobná napojení dnešních terciářů na řád. Je zcela pochopitelné, že žádný donados, a to bez rozdílu barvy pleti, nemohl být vysvěcen, jako řádový kněz, protože neměl řeholní sliby. Z opomenutí této skutečnosti může pramenit omyl, totiž spojení jeho barvy pleti s nemožností vysvěcení na kněze v rámci řádu, což by v limitním případě mohlo vést k nepodloženému obviňování dominikánů z rasové nesnášenlivosti. Martin byl se svým postavením v řádu spokojený a v jeho životopisech nenacházíme zmínku o tom, že by usiloval o kněžství nebo o plnoprávné přijetí do řádu. Nicméně jeho představení záhy poznali kvalitu jeho povahy, zbožnost a obětavost a rozhodli se jej přijmout za plnoprávného bratra 1. řádu. Martin ze začátku odmítal, ale nakonec souhlasil a 2. června 1603 složil slavné řeholní sliby. Tehdy mu bylo 24 let. Jeho horlivost pro péči o nuzné, trpící a potřebné dokladují jeho životopisy od prvních okamžiků, co byl přijat do kláštera. Z tohoto pohledu tvrzení: „Od počátku věděl, že mu podle tehdejších předpisů pro jeho barvu pleti zůstane kněžský stav uzavřen. Pňpadalo mu těžké se s touto myšlenkou smíňt, avšak vždy, když opět pociťoval zvláštní smutek nad tímto osudem, věnoval se o to intenzivněji činnosti, které se zapsal: ... obětavě se staral o nemocné a chudá v Limě.“ (2) lze považovat za dosti odvážné. Kdyby motivem Martinovy činnosti byly pocity zklamání a vnitřní nevyrovnanosti, těžko by se stal vyhledávaným duchovním rádcem a to i u vážených obyvatel města a vzdělaných církevních hodnostářů.
Také v připadé Martinovy smrti lze najít řadu nesrovnalostí. Martin umírá 3. listopadu 1639, tady ve věku 60-ti let (narodil se 9. prosince 1579) a to nemocen vysokou horečkou. Je omylem datovat jeho narození na rok 1569, jak je uvedeno v (2) a také usuzování na druh choroby na kterou zemřel, jako na tyfus, nemusí být záručené. Některé životopisy mluví o možnosti malárie, no nicméně všechny se shoduji v tom, že zemřel obklopen svými .bratry, když se modlil Crédo. Jeho pozemský život se skončil, když vyslovil slova: „et homo factus esť. Martinova pohřbu se účastnili tisíce Peruánců ze všech vrstev obyvatelstva.
Dominikánští svétci
Bratr Martin, jako současník významných světců žijících v Limě, Růženy z Limy, bratra Juana Maciase, františkána Františka Solána, byl beatifikován papežem Řehořem XVI. roku 1837 a svatořečen papežem Janem XXIII. v roce 1962. Sv. Martin byl zároveň za služby, které vykonal na poli rasové snášenlivosti, vyhlášen za patrona rasové tolerance. bratr Rafael
(1) Rajmund Ondruš SJ: Blízku Bohu ludom. Tatran 1991
(2) Schauber, Schindler: Rok se svatými, Karmě! nak! 1994
+++
Inkvizice
radí, pátrá, informuje“
Program společenství terciářú OP v Brně
na druhou polovinu listopadu a prosinec
SNĚMOVNÍ KROUŽEK
Setkání členů sněmovního kroužku dominikánských terciářů v Brně se koná v pátek 20. listopadu 1998 v 16 hod v Zimní kapli kostela sv. Michala. Tématem bude: „Co je to církev?“, další setkáni kroužku se koná po Novém roce a to v pátek 15. ledna 1999 v obvyklou dobu na obvyklém místé (tj. v 16 hod., kostel sv. Michala), téma: „Laici v církvi“
- Sobota 21 listopadu návštěva našich bratří a sester v Bratislavě. Bližší informace podá Rafael.
- Pátek 11. prosince v 16 hod. v zimní kapli kostela sv. Michala - MALI TERCIAŘI - Téma: 1. Dominikánský laikát v dějinách
2. Panna Mana a zjevení v La salette.
- Sobota 12. prosince v 16 hod. v sakristii kostela sv. Michala - VELCÍ TERCIÁŘI - Otec Pavel Havlát z řádu Paulánů nás seznámí s posláním a spiritualitou jejich řádu, společná mše svatá za obnovu a rozvoj dominikánského řádu v České provincii a společné nešpory.
+++