LEDEN 1997

Ročník III. 1997                                                                                        Číslo 1.

Obsah: člověk - duchová duše, Slovo Stvořitelovo - Kristovo - Pavlovo – Dominikovo, Litanie k sv. Tomáši Akvinskému, Malé dějiny řeholního života, Dějiny brněnských dominikánů, Výklad vyznání. ms sv. Tomáše Akvinského v Brně, Bdělost podle sv. Dominika, Vstříc nové zbožnosti, Bludárium – chiliasmus, Historie řádu v Dominikánské republice, Kurs duchovního života.__________________________________________________________________

 

Snažte se získat ctnosti, které podle vašeho mínění chybějí vašim bratřím, a nebudete již vidět jejich chyby, protože je nebudete mít.

                                                                                       Sv. Augustin

+++

DOCTOR ANGELICUS - Sv. TOMÁŠ AKVINSKÝ

1. Povolání

L.P.1225 se hraběti Landolfovi Akvinskému narodil sedmý a poslední syn Tomáš. Přicházel na svět počátkem století, ve kterém již ohrožená, a div nekolísající křesťanská vzdělanost se měla znovu vzpřímit a vydat své nejvzácnější ovoce. Zuří boj mezi císařem a papežem. Pýcha hradních pánů kontrastuje se ctnostmi světců a světic. Jednou, když se chůva chystala koupat malého Tomáše, dítě tiskne v ruce kousek pergamenu a odmítá jej pustit. Později se ukáže, že na pergamenu je napsáno andělské pozdravení.

V pěti letech klade řeholníkům z opatství Monte Casino otázku: Co je Bůh? Když toto dítě dává stále více najevo nadání pro studium, rozhodnou rodiče: Bude benediktinem. Roku 1230 hrabě Akvinský nabídl Tomáše starobylému opatství, které předchozího roku obléhal a poplenil s vojskem Bedřicha II. Tím zpečetil mír s mnichy. Tím si pojistil spojenectví výhodné pro všechny. Dokonce i pro jeho hmotný zisk, neboť mocný klášter má značné důchody a Tomáš se má stát opatem.

Bylo mu 15 let, když Tomáš řekl rozhodně: Ne, ale budu kazatelem! Politické 4 události přiměly jeho otce vzít ho z Monte Casina, znovu zpustošeného Bedřichem

II. Pak ho posílá dokončit studium do Neapole na fakultu svobodných umění. Dominikáni tam roku 1231 zřídili veřejnou teologickou školu. Tam se s nimi » Tomáš lépe seznámil.

Povolání je nadpřirozené tajemství. Všechna lidská vysvětlení se týkají pouze nahodilých jevů. Proč se Tomáš chtěl stát dominikánem? Snad z toho důvodu, aby mu bylo uloženo vyučovat? Nebo snad proto, aby se mohl věnovat životu činnějšímu? Nebo snad chtěl jen uniknout pozemským starostem? Učinil tak z lásky k chudobě žebravých Bratří? Anebo ze soucitu s dušemi, kterým Boží slovo stále ještě nebylo zvěstováno? Či snad z odporu vůči některých nešvarům, které se kvůli pozemskému jmění zahnízdily mezi černými mnichy???

Všechno to zůstává docela vedlejším. Chlapeček se ptal: Co je Bůh? K odpovědi musel shromáždit prvky moudrosti v jednotu učení, které poroste vždycky. Navíc vhodná chvíle dějin usnadňovala toto spojení. Tomášova rodina je proti jeho rozhodnutí. Tomáš nepovolí. Pro tu chvíli jde o to, aby kráčel přes vůli otce a matky. Jak napíše později: Když se rodiče neocitají v takové nouzi, aby velmi potřebovali přisiuhy dětí, směji tyto děti vstoupit do řehole i bez svolení rodičů, ba i proti jejich výslovné vůli... Lépe je poslouchat Otce nebeského, abychom byli živi, než se podrobovat našim pozemským původcům... (S.th,ll,ll,189. 6) Na jaře 1244 přijal řeholní roucho. Sotva se o tom dozví jeho matka, pošle zvláštního posla za syny, kteří byli právě u císaře, a uloží jim zmocnit se jejich mladšího bratra. Násilím ho odvedli na hrad Roccasecca, kde ho matka očekává. - Cestou se stal onen proslulý výjev, kdy Tomáš odolává pokušení, jsa posilován anděly. Bratři mu uvedli do pokoje sličnou dívčinu, která

se ho měla pokusit svést. Vytrhl z krbu zapálenou větev a vyhnal ji. Ani roční domácí vězení ho nezlomí, odmítá odložit hábit. Nakonec přesvědčil samotnou matku, takže mu pomohla přelstít bratry a utéci. Z Neapole byl ihned vypraven do Paříže, kde učil právě v té době sv. Albert Veliký a strávil tam 3 roky. Když byl Albert poslán do Kolína, Tomáš jej doprovázel. Jako MISTR TEOLOGIE má od Církve poslání vštěpovat posvátnou moudrost do mysli posluchačů. Jak je to s mým či tvým povoláním? Následuješ Boží volání? Jak jsme vytrvalí? Co jsme ochotni pro to obětovat? Sv. Tomáši, vypros nám nová povolání.

2. Dílo sv. Tomáše

Br. Tomáš prosí: Bože, uděl mi dary potřebné k zastávání mistrovského úřadu. Pane, zachraň mne, neboť pravda hyne mezi lidskými syny. Pak dlouhou dobu pláče, až usne. Bratře Tomáši, k čemu ty modlitby a slzy? - Stále mne nutí přijmout mistrovský úřad a chybí mi potřebné vědění. Také nevím, kterou tezi mám zpracovat k svému přijetí. - Přijmi s klidem mistrovský úřad, Bůh je s tebou. A při promočním čtení rozveď jen tato slova žalmu: „Z vysokého svého příbytku zalévá hory: Země se sytí ovocem skutků tvých.“ (Ž 103,13) Zápis tohoto Tomášova čtení byl nalezen - vypisuje se v něm velikost a vznešenost naukového tajemství a hospodárnost, s jakou se má šířit moudrost. Bůh ji uděluje z vlastní síly a moci, sám od sebe zalévá hory. Doktoři však ji šíří jen jako přisluhovatelé, pročež ovoce hor se nepřičítá horám samým, nýbrž skutkům Božím.

Br. Tomáš učí dennodenně v Paříži v klášteře sv. Jakuba. Přes noc se stává proslulým. První rokování o svobodě vyučování je velmi důležité. Vždyť jde o samo bytí či nebytí dvou nových řádů: kazatelů a minoritů. Po třech létech, kdy napíše valnou část Summy proti pohanům, se má vrátit do Itálie: dalších devět roků. Základní práce je z podnětu papežů: komentáře k Aristotelovi očišťují tohoto filozofa od pohanských a averrostických bludů. Dokončil Summu proti pohanům, píše spisek o vládě a začíná psát Summu teologickou. V té době jsou též hotové také spisy o dokonalosti duchovního života, dále pak otázky kvodlitební. Tyto otázky se týkají způsobu vyučování, jaký sv. Tomáš patrně zavedl. Po Velikonocích 1272 je odvolán znovu do Itálie: Je třeba založit všeobecné studium. A předně vybrat i místo. Zvolil Neapol. Když kráčel poli se svými druhy, sedláci se pozastavovali nad jeho nebývale vysokou, mohutnou postavou. Jeho robustní postava sice upomínala na rytířskou zdatnost jeho předků, nebyla na rozdíl od jeho předků posilována vlastním cvikem. Měl snědou pleť a hlavu lysou. Později býval znázorňován jako poněkud obtloustlý. Většinou bývají z Tomášova díla připomínány jeho učené spisy, avšak ty nelze oddělit od jeho mystického života.

Přesto, že působil na tolika veřejných rozpravách, žil sám a sám ve svém duchu, kráčel hlubokým tichem, přerušovaným jen bzukotem jeho modlitby a šumivým tokem jeho myšlenek. Všechno úsilí upínal k Pravdě. Všechny vnější statky byly docela nicotné proti světu, ve kterém žil. Avšak nebyla to věda uzavřená do sebe. Všechno Tomášovo vědění bylo podrobeno službě Bohu a bližnímu. Byl vydán napospas nejrůznějším lidem, kteří ho neustále zasypávali otázkami a žádali ho o radu. V Paříži za ním chodil dokonce i francouzský král se svými starostmi. Na druhý den se mu dostávalo odpovědi. I v tom br. Tomáš vykonával úřad mistra teologie, protože posvátné učení je zároveň hloubavé i užitečné pro život. Ač býval neústupný při hájení pravdy, jeho studenti se často divili, s jakým klidem snášel, když se někdo dotkl jeho osoby. Nikdy se nedopouštěl unáhleného posuzování.

Novotou, kterou navrhoval už sv. Albert, bylo včlenění Aristotela do katolického myšlení. Církev se z opatrnosti stavěla vůči Aristotelovi dosti zdrženlivě a dovolovala ho studovat jen mistrům. Zatím se však působnost Aristotelových myšlenek, stavějících na přirozeném rozumu, šířila. Sv. Tomáš neodmítl Aristotela, nýbrž proměnil jeho myšlení v duchu Kristově. Přesadil Aristotelovy pojmy do nového prostředí - nadpřirozeného. A tyto přirozené pojmy ve světle víry přinášejí lidskému duchu to ovoce, že totiž lépe chápe Boží tajemství. Učení sv. Tomáše není vlastnictvím sv. Tomáše - je to společné jmění celé Církve katolické neboli všeobecné. Katolicismus není tomistický, nýbrž tomismus katolický, poněvadž usiluje o všeobecnost.

Vlastní snahou sv. Tomáše bylo uvést všechny lidské ctnosti do služeb Ježíše Krista. V něm se vyřešil dlouhý spor kultury a humanismu. Jeho odpovědí je svatost Člověk má jen svou nadpřirozenou dokonalost, rozvíjí se pouze na kříži. Humanismus je sice možný, ale s podmínkou, že bude spojen s Bohem skrze člověčenství Prostředníka, a že uspořádá své věci podle tohoto nadpřirozeného cíle. Sebelépe vyhlížející humanismus, odtržený od Boha a od Krista a jeho Církve a svátostí, se dříve nebo později obrátí proti každému člověku.

Když se br. Reginald vrátil po smrti Tomášově do Neapole, řekl: Dokud můj mistr žil, bránil mi, abych neprozrazoval divy, kterých jsem býval svědkem... Kdykoli hodlal studovat, rokovat, vyučovat, psát nebo diktovat, nejprve se utíkal k modlitbě, aby nalezl v pravdě Boží tajemství, a po předchozí nejistotě, vracel se poučen... Tento dar modlitby přesahoval všechny meze. Při modlitbách oplýval slzami. Ježto se nikdy nezdržoval se světskými záležitostmi, měl ve zvyku břitce utnout hovor, kdykoli se netýkal Božích věcí.

Často tonul v slzách při oběti Mše svaté. Leckdy přitom byli i věřící. Plakával i při kompletáři. V noci po krátkém spánku, ať v cele nebo v kostele, padával na tvář a dlouho se kořil Pánu. Nejednou se během nepřetržitého a velmi hlubokého života mystického dostalo Tomášovi neobyčejných milostí. Jednou se mu zjevila Panna Maria, aby ho ujistila o správnosti jeho života a jeho učení, a aby mu zjevila, že jeho stav - že totiž nikdy nebude povýšen na nějaké výsostné místo - nebude nikdy změněn.

Když se ho v Paříži ptali mistři, jak je třeba vyučovat tajemství Eucharistie, nejprve šel položit svou odpověď na oltář a vzývat Ukřižovaného. Bratři, kteří ho sledovali, zpozorovali najednou, jak Kristus stojí před ním na spisku, který dopsal, a zaslechli tato slova: „Dobře jsi psal o svátosti mého Těla a správné jsi vyřešil otázku, jak lze vystihnout na zemi a lidským způsobem její obsah.“ A pak se světec vznesl do vzduchu do výše jednoho lokte .. Něco podobného se přihodilo také v Neapoli Tehdy psal Br. Tomáš třetí část Summy. Pojednával o umučení a zmrtvýchvstání Páně. Jednou ho sakristián spatřil povzneseného asi dva lokty od země. Vydržel se na ten div dlouho dívat. Přitom zaslechl hlas, vycházející z obrazu Ukřižovaného, k němuž byl svatý doktor obrácen, a se slzami se modlil. „Tomáši, dobře jsi o mně psal. Jakou odplatu si přeješ za své dílo?“ - Nic jiného než Tebe, můj Pane! Tajemství mystického života sv. Tomáše, o kterém z vnitřním známek víme jen tolik, že byl jedním z nejhlubších, jaké si vůbec lze představit, toto tajemství zůstává dobře skryté. Pane, učiň mne pokorným před Tvou tváří, abych při své učenosti dokázal každému svému dni vtisknout rytmus rozmluvy s Tebou - který do mne vidíš lépe, než já sám do sebe.

3. Zkouška pravosti Tomášova učení:

Právě v době prohloubeného rozjímavého života sv. Tomáše, byl tento mistr vystavován velkým zkouškám. Pokud si v mládí musel probíjet cestu ke Kristu přes nepřízeň rodiny, obstál v takové zkoušce. Když později musel bojovat s nepřáteli Krista na poli vědění, obstál také. Nejtěžší zkouška na něho dolehla, když na něho podnikli útok z vlastních katolických řad. V posledních čtyřech létech jeho akademických bojů v Paříži se v Církvi šířilo podezření, že Tomášovo učeni je bludné. Najednou byl Tomáš nucen hájit pravého Aristotela proti augustiniánům a proti averroistům zase útočit na Aristotela překrouceného Averroem. který ho falešně vykládal. Tak se Tomáš ocitl ve dvojím ohni. Z jedné strany nepřátelé Církve vnější, překrucující Aristotela, z druhé strany nepřátelé uvnitř Církve, zavrhující všechno od Aristotela.

Roku 1270 svádi duchovni souboj se Sigerem z Brabantu. překrucujícím Aristotela, ba samotnou lidskou přirozenost. Současné odráží výpady augustiniánů, odmítajících samého Aristotela, a s ním i schopnost lidského rozumu poznat pravdu a obhájit Kristovu víru. Krátce před Velikonocemi se na něho vrhá br. Jan LECKHAM. regent minoritu, uráží jej nabubřelými a neomalenými slovy. Tehdy ho opouštějí vlastní bratři, ba někteří z dominikánů uvádějí důvody proti Tomášovi, a biskupové a doktoři očekávají jeho zkázu Pařížský biskup Štěpán TAMPIER se chystá zahrnout do klatby, chystané proti bludům Sigera Brabantského také Tomášovo tvrzení od jednoduchosti duchových podstat - všechno chtěl odmítnout jako averroistické

Tomášovo slovo však kráčí uprostřed těchto zmatků s nebeským klidem a všechno se láme o jeho tichost. Po Velikonocích 1272 se br Tomáš vrátil do Itálie. Dne 6. prosince 1273 sloužil v Neapoli mši sv. Tehdy se udála velká změna. Od té chvíle přestal psát i diktovat. Když si mu br. Reginald stěžoval, že snad má zůstat S.th nedokončená, odpověděl: Už nemohu. - Byty mi zjeveny takové věci že vše, co jsem napsal, zdá se mi mlácením prázdné slamy.

V lednu 1274 ho papež Řehoř X. pozval na lyonský koncil. Tomáš jel s Reginaldem. Jeli na mezcích. Reginald se ho snažil povzbudit slovy Ty a bratr Bonaventura budete jmenováni kardinály a to bude slávou pro naše Rády. Tomáš odpověděl: Nikdy nebudu ničím ani v Řádu ani v Církvi V žádném jiném stavu nemohu sloužit našemu Řadu lépe. než ve kterém jsem Po jeho smrti se děly různé zázraky. Klášterní podpředstavený, který už dávno byl skoro ,slepý, nabyl zrak, když přitiskl svou tvář na tvář Tomášovu. Kolem Tomášovy smrti se dělo více podivných věcí. Předně, ještě před smrtí se neapolský král domáhal rozvodu svého manželství. Mělo se to rozhodnout na lyonském sněmu. Tomáš tam vezl své stanovisko potvrzené Řehořem X.: zamítnutí rozvodu. Na koncil nedojel. Začal trpět nemocí. Vyskytly se i otázky, zda se její příznaky nepodobaly příznakům otravy. Cestou učinili zastávku u Tomášovy sestry na hradě Maenze v Kampanií. Přes bolesti se Tomáš rozhodl odtamtud nechat převést do blízkého cisterciáckého kláštera P. Marie de Fossa-Nuova. Nechtěl snad, aby padlo podezření z otravy na jeho vlastní rodinu? Po měsíci zesnul 7.3.1274 (49 roků). Zemřel u sv. Benedikta. Jeho tělo bylo po smrti ukrýváno na neznámém místě, ale místo uložení se prozradilo. Legenda mluví o líbezné vůni, která se kolem něho prý šířila. Později bylo spěšně vykopáno a shledáno - nedotčené. Bratři se rozhodli - vařit je ve víně! Zprávy uvádějí, že prý snad byly potřeba jeho ostatky ke kanonizaci. Padla však i otázka, zda prý tak neměly být zahlazeny nepomíjející příznaky otravy. Kdo by měl zájem na smrti sv. Tomáše? Neapolský král? Nemohl by pak být sv. Tomáš mučedníkem pro církevní právo...? Nebo byl i některým teologům trnem v oku se svým učením?? Nemohl by pak být mučedníkem posvátné vědy...? Bůh to posoudil nejlépe, když nechal vyzdvihnout Tomáše na oltář a jeho dílo na vzor, závazný po Písmu sv.

A co Tomášovo učení? V den třetího výročí doktorovy smrti vyhlásil pařížský arcibiskup Tampier klatbu nad 20 tezemi učení sv. Tomáše. Za několik dní na to dominikán Robert Kilwardby, arcibiskup canterberský a primas anglický vyhlásil Tomášovo učení za kacířské. Zejména byla zavrhována jeho teze o jedinosti podstatné formy, která prý tehdy vyvolávala v anglických školách „pohoršení skoro bez konce“. Roku 1282 zakázala gererální kapitula františkánů v Paříži četbu Summy teologické ve františkánských školách. Všechny řády totiž nemají teologické poslání. Tak dominikáni již r. 1278 na generální kapitule v Miláně rozhodli, že budou rozhodně hájit Tomášovo učení.

Církev vyhlásila Tomáše za svatého 18.7.1323. Lev XIII. vyhlásil encyklikou Aeterni Patris (4 .srpna 1879) učení sv. Tomáše za učení církve, a uložil všem katolickým mistrům řídit se při vyučování nauky víry vedle Písma svatého především také učením sv. Tomáše. Ne že by Tomášovo dílo vyrovnávalo Písmu sv., ani že by snad obsahovalo navěky dokonalou pravdu. Avšak sám Pán potvrdil: Dobře jsi o mně psal. I když dílo není dokonalé, rozhodně v něm není blud. Navíc je svým myšlenkovým postupem a svou vnitřní uceleností navždy nejlepší pro křesťanskou výchovu a duchovní tříbení. Tak je pro každého odrazovým můstkem k dalšímu cestě k odhalování Božích pravd a tajemství. A pro sv. Tomáše nastává nová doba. Církev se k němu stále častěji utíká v boji proti všem bludům a hnutím falešných proroků. Uprostřed filozofického zmatku naší doby zůstává Tomášovo učení pevné jako sama skála, na níž Pán zbudoval svou církev.

Bože, dej, abych neustrnul ve svém duchovním obzoru a pod vedením Božího Slova a Tomášova odkazu kráčel k Tobě. Tomáš Bahounek OP

+++

ČLOVĚK - DUCHOVÁ DUŠE

Při stvoření se musíme zdržet trochu déle a zamyslet se nad tím, jakou podstatu přisoudil Bůh člověku. Vraťme se ke dvěma prvkům, o nichž hovoří kniha Genesis při stvoření člověka: „učinil tedy Bůh člověka z hlíny země“ - to se vztahuje na jeho tělo. „A vdechl do jeho tváře dech života“. Porovnejme to s jinou myšlenkou Starého zákona: „Učiňme člověka k našemu obrazu, nám podobný“. To, co vdechl Bůh do tváře člověka, by! jeho vlastní obraz a podoba: duchová duše.

Představa „duše“ připomíná většině dnešních lidí pohádku, a proto by bylo na místě si znovu přečíst kapitolu pojednávající o duchu a formě a zaměřit se při tom na problematiku s tím spojenou: vědomí a informací. Tu navážeme na toto téma: Veškerá skutečnost, kterou Bůh povolal k existenci, je složena ze dvou velkých částí: světa ducha a hmoty. Člověk má však speciální postavení, že tyto dva světy spojuje, slučuje - možno říci v jeden celek tím, že patří do obou. Bez člověka by duch a hmota byly dvěma oddělenými oblastmi bez styčného bodu. Člověk je spojuje: do jedné patří svým tělem, do druhé svou duší.

Ale i tu je nutno postupovat obezřetně. Nesmíme se snažit představit si duši jako něco, co je téhož tvaru jako tělo, pouze z jakéhosi jemnějšího (hádám průhlednějšího) materiálu. Podle sv. Tomáše stojí v každém případě duše k tělu jako forma k látce. Je v každé částečce těla proto, neboť je jeho formou a žádná část těla není vyňata z jejího životodárného působení. Duše oživuje tělo nadřazenosti, superprioritou své „energie“, tím, že integruje životní funkce do jednoho životodárného celku. Sv. Tomáš užívá slovo „duše“ ve velmi širokém smyslu: duše je životní princip ve všech živých věcech. Tuto složku si uvědomujeme, když pozorujeme činnost bytostí, které jsou živé. Ještě lépe si uvědomujeme její nepřítomnost, když vidíme bezmocnost a rozklad, který nastává po smrti. Duše používá tělo a neptá se na jeho souhlas; je představeným a tělo jakoby nástrojem.

Zastavme se na chvíli u tohoto faktu. Spojení duše a hmoty v lidských činnostech vyplývá ze zkušenosti, která odlišuje lidskou duši od všech ostatních duší (rostlinné či živočišné): naše duše je zároveň duchem. Bůh je duch, ale nemá tělo, andělé jsou duchové, ale též tělo nemají. Pouze v člověku je duch spojený s tělem, oživuje ho a dělá z něj tělo žijící. Každé živé tělo: rostlinné, zvířecí i lidské, obsahuje nemateriální prvek - formu, která je u živých bytostí zvána „duše“. Ale naše duše - jediná, která je duchem - je též jediným duchem, který je duší nejen svou povahou nemateriální, ale co do své existence na hmotě nezávisí.

Je třeba to velice pečlivě promýšlet: nadřazenost duchové duše sahá hluboko. Životní formy rostlin a zvířat, čili rostlinné a živočišné duše, nevykonávající činy převyšující hmotu. Avšak i tak jsou podivuhodné: oživují tělo, umožňují pohyb, růst a reprodukci u rostlin; u zvířat se projevují i poznáním a určitými počátky „sociálního“ života. Ale duše člověka nejenže oživuje tělo, ale má také možnosti překračující schopnosti hmoty. Má schopnost reflexe, to znamená schopnost  obracet se sama k sobě jako k samostatnému předmětu. Ne už jen poznávat, ale poznávat sebe; ne už jen vědět - ale vědět, že vím. Zrak nemůže vidět své zření a sluch naslouchat svému naslouchání: jednoduše proto, že předmět poznání nemůže být totožný se samotnou poznávací činností. Ale duše má schopnost reflexe: může si uvědomovat své vědomí, může chápat, že chápe, vědět, že ví. A právě tento svazek vědomí a hmoty nám ukazuje, že lidská duše, díky které je naše tělo živým „sebevědomým tělem, je současně čímsi, čím není žádná jiná duše - duchem.

Takový je tedy člověk. Jeho duše, protože je duší (formou), oživuje jeho tělo, tak jako duše nižších zvířat oživuje jejich těla. Protože je však i jejích duchem (subsistujíci čili samostatně existující formou), má schopnost vůle a poznání, kterými miluje a poznává tak, jak toho nejsou schopna zvířata. Naše tělo je hmotou a naše duše duchem. Člověk je spojuje tím, že má každého „část“.

Ale tu je nutno se zastavŘ. Abychom celou věc správně pochopili, je nutno se zamyslet jakým způsobem se v člověku pojí duchová duše s materiálním tělem. Neboť teprve správná odpověď na tuto otázku nám umožní pochopit i to, jak může nehmotná duše, jež je vyňata z veškerého materiálního dění, zasahovat a utvářet pochody organismu a usměrňovat je podle svých záměrů a cílů. Ira Girolamo

+++

SLOVO STVOŘITELOVO - KRISTOVO - PAVLOVO - DOMINIKOVO

Pius XII.

Dějiny Církve sv jsou dějiny slova Božího: toho slova, které na počátku stvořilo světlo a vesmír a korunovalo celé dílo stvořením člověka, jehož postavilo na zkoušku do ráje rozkoše; ono křísí mrtvé z hrobů a dává rozkazy větrům a bouřím. Poněvadž svět nepoznal Boha moudrostí z moudrosti Boží. jevící se ve stvoření, zalíbilo se Bohu spasit věřící pošetilostí, kázáním slova (1 Kor 1.21). To slovo, jež zaznívá od věčnosti do věčnosti přes všechny věky: a blahoslaveni, kdo je naslouchají, neboť je slovem života věčného! Vtělené Slovo předalo ze svých svatých úst slovo clo úst svatých apoštolů, jako slovo usmíření mezi nebem a zemí, když jim pravilo: Jděte a hlásejte evangelium všemu stvoření!

Slyším sv. Pavla, jak dál předává slovo přijaté od Krista milovanému žáku Timotejovi. když mu praví: Hlásej slovo'

Pohled na velikého učitele národů vyvolává před naším zrakem jiné vidění: vidění hlasatelů Božího slova, udatného a skvělého voje, v jehož čele se obdivujeme Dominiku Guzmanovi. Po vzoru Pavlově se Dominik stal hlasatelem Krista, jeho vyslancem a zástupcem: Hlásej slovo! Jako Pavel, cítil i on ustavičné podněty k horlivosti a péči o všechny věřící Božího lidu; seskupil kolem sebe zástup pomocníků, apoštolů, určených, aby procházeli světem v útěchách i trampotách, ve dnech radosti a smutku: Naléhej včas. nevčas! Se sv. Pavlem povstal Dominik jako učitel vědy a ctnosti,

+++

LITANIE KE sv. TOMÁŠI AKVINSKÉMU

(Pro soukromou pobožnost)

Pane, smiluj se! Pane, smiluj se!

Kriste, smiluj se! Kriste, smiluj se!

Pane, smiluj se! Pane, smiluj se!

Kriste, uslyš nás! Kriste, uslyš náš!

Kriste, vyslyš nás! Kriste, vyslyš nás!

Otče s nebes, jeden Bože, smiluj se nad námi!

Synu, Vykupiteli světa, Bože,

Duchu Svatý, Bože,

Svatá Trojice, jeden Bože,

Svatá Maria, oroduj za nás!

Svatá Boží Rodičko,

Svatá Panno panen.

Svatý Tomáši,

Od andělů přepásaný.

Ochránce čistoty,

Učiteli andělský,

Kazateli pravdy.

Obhájce víry,

Hlasateli svátosti oltářní,

Obhájce stavu řeholního,

Zářící světlo světa.

Učiteli dokonalosti.

Zrcadlo pokory,

Přiklade poslušnosti,

Příteli svatého mlčení,

Vzore kajícnosti.

Ctiteli kříže,

Otče chudých,

Ozdobo řádu kazatelského,

Beránku Boží, který snímáš hříchy světa,

smiluj se nad námi! 3 x

Oroduj za nás, svatý Tomáši!!

k dobrému, napomínáním a odstraňováním úřad zastával s neochvějnou trpělivostí zapřísahej, kárej s veškerou trpělivostí

Pius XII

nauk, povzbuzováním a nabádáním špatných mravů. Tento učitelský a nebeskou moudrostí: Usvědčuj, a moudrostí!

Aby nám Kristus dal účast na svých zaslíbeních.

Modleme se: Bože, který osvěcuješ svou Církev podivuhodnou učeností svatého Tomáše, svého vyznavače a učitele, a jeho svatým dílem zúrodňuješ, dej nám prosíme, abychom lépe chápali jeho učení a následovali jeho příklad. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

+++

MALÉ DĚJINY ŘEHOLNÍHO ŽIVOTA

PŮVOD A KOŘENY ŘEHOLNÍHO ŽIVOTA

V Novém Zákoně nalézáme na mnoha místech výzvy jednotlivcům:

Kdo chce jít za mnou, zřekni se sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě. Neboť kdo by si chtěl život zachovat, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne ho. Vždyť co to člověku prospěje, když získá celý svět, ale zmaří svůj život?“ (Mt. 16,24)

Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek a dej to chudým, a budeš mít poklad v nebi. Potom přijď'a následuj mě!“ (Mt. 19,21)

,A každý , kdo opustí domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole pro mé jméno, stokrát víc dostane a za podíl bude mít život věčný.“ (Mt. 19,29)

Tato a další vybídnutí, která zvou křesťana, aby následoval Ježíše Krista zvláštním způsobem, jsou nazývána evangelními radami. Od počátku křesťanství nacházela řada křesťanů ve svém nitru povolání vzít tyto rady za své a snažit se „být dokonalý, jako je dokonalý náš Otec v nebesích“. (Mt.5.48) Aby toho dosáhli a nic je na této cestě nebrzdilo, vzdávají se tito lidé majetku, štěstí rodinného života a konečně sebe sama. Jedni tak činí více, jiní méně, absolutní míra není v Písmu svatém stanovena. Cíl následování Krista podle těchto rad, znamená existovat jedině pro Boha a žít z jeho daru milosti. Naprostá oddanost Bohu je doporučena jako rada, nikoli jako povinnost, a to jen tomu, „kdo může pochopit“. (Mt 19,12) Církev vidí v evangelních radách základy pozdějšího řeholního života, který je vedle mučednictví druhou cestou radikálního svědectví o Kristu.

Nejranější formou mnišského života žili starověcí asketi, jejichž základním postojem bylo „bdění“. Tento postoj se pro křesťana dnešní doby stává pochopitelný jen z pohledu prapůvodního křesťanského zaměření na druhý příchod Krista - paruzii. Toto poselství Páně stavělo od začátku prvotní křesťanské obce před otázku, jak udržet při životě očekávání paruzie, přestože se čekání prodlužuje a křesťané se stále více začali „zabydlovat“ v tomto světě. Nevyhnutelně se tedy brzy začínají tvořit skupinky asketů, kteří chtěli žít výlučně v očekávání příchodu Páně a zaměřit tímto směrem veškeré svoje myšlení a svoji činnost. 

EGYPTSKÁ POUŠŤ - KOLÉBKA MNIŠSTVÍ

Koncem III. století se ve skupinách asketů, především v Egyptě, objevuje hnutí, které již vede k vlastnímu mnišství poustevnického typu - k anachorezi. Část asketů odchází z církevních obcí, ve kterých dosud žili. Již se nevěnují „askezi před vlastním domem“, ale odcházejí do pouště (řec. eremos) a tím se stávají monachoi (o samotě žijící) - mnichy. Odloučení od světa má pro tyto odvážlivce jediný potřebný důvod a tím je láska k Bohu. Jejich odchod na poušť přitom byl nejen viditelným znamením zpřetrhání vazeb se světem a počátkem nové existence, ale také intenzivní ofenzivou proti moci zla, která podle biblické tradice měla centrum právě v poušti. Z řady eremitů se postupem doby stávali vyhledávaní rádci těch, kteří zůstali žít ve světě. Prvním v Církvi všeobecně uctívaným poustevníkem byl sv. Pavel Thébský, který pocházel ze středního Egypta. Narodil se snad kolem roku 228 v rodině koptského rolníka. O jeho životě se zachovalo velmi málo zpráv a prakticky jediným zdrojem informací o něm je dílo sv. Jeronýma. Pavel poustevník přišel do thébské pouště jako miadý muž, hledaje dočasný útulek před Dědovým pronásledováním, ale zůstal tam a strávil v samotě pouště asi 90 let svého života. Když se přiblížila jeho smrt navštívil ho z úcty k jeho svatosti sv. Antonín poustevník, který ho také pochoval zabaleného do pláště. Hrob pro Pavla poustevníka pomohli Antonínovi podle legendy vyhrabat dva lvi. K této události došlo pravděpodobně kolem roku 341. Pavel poustevník je nejčastěji zobrazován jako muž s dlouhým vousem, s listím kolem pasu, sycený chlebem, jež přinášeli havrani (vliv Eliášova biblického příběhu).

Za zakladatele poustevnictví (eremitství) je ovšem historicky považován až sv. Antonín poustevník. Antonín, nazývaný také „otec všech mnichů“, se narodil v letech mezí rokem 231 a 251 v koptském středoegyptském městečku Kome. Jako dvacetiletý (asi r. 270) se rozhodl po smrti svých bohatých rodičů pro samotu na poušti a žil osaměle na různých místech Dolního Egypta. Svůj čas věnoval modlitbě, studiu a tělesné práci, kterou si opatřoval živobytí.

Důležitost pravidelně pracovat není v té době ještě pro poustevníky samozřejmostí. Mnozí absolutizovali modlitbu a rozjímání, a tak se dostávali na cestě k Bohu k nezdravým excesům. K člověku totiž patří oba póly, extroverze v práci a introverze v modlitbě. Rozumné střídání práce a modlitby je podle legendy ukázáno Antonínovi ve vidění, jako cesta ke spáse.

Když otec Antonius jednou seděl v mrzuté náladě a s temnými myšlenkami na poušti, řekl Bohu: „Pane, chci být zachráněn, ale moje myšlenky to nedovolují. 

Co mám učinit v této své tísni? Jak mohu požadovat spásu? Brzy na to se zvedl a šel se projít a uviděl někoho, kdo se mu podobal. Seděl a pracoval, pak vstal od práce a modlil se, zase se posadil a pletl lano, pak se opět zvedl k modlitbě, a hle, byl to anděl Páně, poslaný, aby mu dal poučení a jistotu. A slyšel jak anděl říká: „Dělej to takto a budeš spasen.“ Když to Antonius uslyšel byl naplněn velkou radostí a odvahou a takovýmto jednáním byl zachráněn. Sv. Antonín se brzy stal přitažlivou postavou. Obraceli se k němu o radu jak mladíci, kteří chtěli jít v jeho stopách, tak i biskupové a kněží. Dokonce i císař Konstantin a jeho synové chtěli, aby je vedl v duchovním životě. Později se stal nejlepším přítelem a duchovním otcem sv. Athanasia, největší postavy 1. všeobecného sněmu v Nikaji (r. 325), původce formulací o rovnocenném božství Syna. dodnes základního dogmatu křesťanství. Antonín musel přestát mocná pokušení ze strany ďábla, která obzvláště barvitě zachytili ve svých obrazech někteří středověcí malíři, jako Grunwald na Isenheimském deskovém oltáři (1514) nebo Hieronymus Bosch na obraze Černá mše uloženém v museu v Lisabonu. Antonín byl skutečným charismatikem a Božím prorokem, byl prost fanatismu a výstředností, které nacházíme u některých tehdejších poustevníků. Měl velké duchovní znalosti a prostota jeho života vždy vědomě směřovala k lepší službě Bohu. Když zemřel v roce 356 ve věku 105 let ve své poustevně na hoře Kolzim blízko severovýchodního cípu Rudého moře, žila již kolem něho početná skupina poustevníků.

Poustevnictví ale není jedinou formou biblicky zaměřeného mnišství. Rozhodujícím pro docela jinou formu mnišství se stal příklad prvotní Církve v Jeruzalémě a její život ve společenství - „Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši. Nikdo nenazýval nic z toho, co měl, svým vlastnictvím, nýbrž všechno měli společně.“ (Skut. 4,32) Prvotní Jeruza'émská obec se tak stává hlavním a jediným vzorem pro společný život, je ideálním počátkem, který více než co jiného ovlivnil dějiny společného života mnichů.

Tento společný život - koinonia (cenobitství) se stal další formou mnišského života. Za jeho zakladatele je považován sv. Pachomius - voják císařské armády, který se po propuštění ze služby stal křesťanem a začal naplňovat evangelní rady jako poustevník pod vedením askety Palemona. Kolem roku 320 sjednotil eremity žijící v sousedních poustevnách ke společnému životu a založil na ostrově Tabennis na Nilu první klášter s pevnými pravidly společného života založené na modlitbě a práci Mniší žili v celách rozsáhlejšího komplexu budov obehnaného zdí. věnovali se práci a zachovávali přísné mlčení. V sobotu a v neděli se všichni shromažďovali ke společné bohoslužbě. Aby byl do jejich života vnesen pevný řád. píše sv. Pachomius koptickým jazykem první pravidla klášterního života. Určuje v nich jak pořad modliteb, duchovních cvičení a práce, tak oděv a celkovou organizaci společného života. Nosnou myšlenkou těchto prvních řeholních pravidel je uchránit jednotlivce před hříchem a poskytnout mu příležitosti ke cvičeni se ve ctnostech a v lásce k bližnímu Představený kláštera již tehdy byl nazýván opat (z aramejského abbas - otec) a členové byli bratři. Do kláštera se přijímalo jen po přísné zkoušce a po složení slibu, ve kterém se slibující zavázal k dodržováni přísných pravidel klášterního života Podmínky vstupu do

cenobitského kláštera, které trvaly po celou dobu noviciátu, byly základem pozdější vytrvalosti cenobitských mnichů. Kandidát, který žádal o vstup do kláštera, musel deset dní čekat přede dveřmi, zatím co se po něm házely odpadky a spílalo se mu. Když se mu pak při vstupu odebraly všechny peníze a nakonec i jeho vlastní šaty, musel pochopit Kristovu chudobu, kterou měl následovat po celý život. K tomu přišel ještě rok služby v domě pro hosty kláštera podle rozkazu vrátného. I přes tyto tvrdé podmínky a požadavky se klášterní život velice ujímá a sv, Pachomius zakládá v Pabau další klášter, kam později přenáší i svoje sídlo, Za svého života tak shromáždil ke společnému životu asi deset tisíc mnichů a mnišek, kteří žili v devíti mužských a dvou ženských klášterech. Světec je znázorňován většinou jako stařec s vousem a má na sobě mnišský oděv. Často je vidět i scénu, jak dostává od anděla tabuli s mnišskou řeholí.

Krajina pouště hraje ve vědomí prvotních mnichů ústřední a samostatnou úlohu. S ní je spojena zkušenost exodu izraelského národa a poselství proroků a žalmů o poušti, jakožto místu setkání s Bohem, ale i reptání a odpadu od smlouvy. Zároveň je poušť královskou cestou do zaslíbené země. Není náhodou, že největší postavy Starého zákona, které sloužili mnichům za příklad, jako byli Mojžíš, Eliáš a Jan Křtitel, jsou muži pouště. Rozhodující impuls pro odchod do pouště však dal mnichům samotný příklad Ježíše, který prožil rozhodující chvíle svého života na poušti, a který se často uchyloval do samoty. A tak je poušť od samého začátku nejen zeměpisným místem, ale i duchovním prostorem čekání

na druhý příchod Kristův. Toto čekání se ovšem musí neustále osvědčovat v tvrdém boji s pokušeními, zlem a démony, o němž otcové tak často mluví. Mniši zakoušeli, že jsou na cestě k Bohu nejdříve provázeni bojem s mocnostmi temnot.

Prožívají rezervovanost mezi Bohem na jedné straně a mocnostmi, které je chtějí od Boha zdržet, na straně druhé. Tyto síly, jejichž působení odhaluji ve svých přáních, emocích a motivacích nazývají démony. Otcové popisují rovněž obšírně různé typy démonu a jejich metody, jak dostat člověka pod svou vládu. Poskytují ale také četné rady, jak proti démonům bojovat. Tomuto tématu se věnuje především Evagrius Pontský, jeden z nejvýznamnějších mnišských spisovatelů východu. Ve svém díle Praktikos uděluje pokyny, jak má mnich rozpoznat démony a jak má s nimi zacházet, aby dospěl k oproštění od vášní.

Démoni byli pro první mnichy a křesťany v přímém vztahu k pohanskému kultu a pohanské ideologii Je zde však i již vzpomínaná rovina démonských zkoušek a pokušení - rovina, ve které se zápas o Boží království a jeho hodnoty zvnitmuje a přenáší na rovinu lidského nitra, myšlení a srdce. Mnišství tak vlastně pokračuje v tradici mučednické věrnosti na této vnitřní úrovni. Vlastní zájem spirituality Otců pouště, jak byli tito první asketové nazýváni, je tedy soustředěn především a výhradně na cestu k Božímu království a k samotnému Kristu. fra Rafael

+++

Mnohým lidem připadá, že jsou nám světci vzdáleni. Avšak svatí jsou dále pouze od těch, kdo se sami od nich vzdálili.

                                                             Mnich kláštera na hoře Athos

+++

Modlitba sv. Tomáše Akvinského

Děkuji ti, svatý Otče, všemohoucí, věčný Bože, žes mě hříšníka, svého nehodného služebníka, ne podle mých zásluh, ale veden svým milosrdenstvím nasytil drahocenným tělem a krví svého Syna, našeho Pána Ježíše Krista. Prosím tě, ať toto svaté přijímání není důvodem k mému potrestání, ale spásonosným prostředkem k dosažení tvého slitování, ať upevní mou víru a posilní dobrou vůli, ať ze mne vymýtí neřesti a vzdálí ode mne hříšné touhy. Ať ve mně rozmnoží lásku a trpělivost, ať je mi pevnou ochranou, ať ve mně dokonale utiší neklid těla i duše, ať mne pevně přimkne k tobě. jedinému a pravému Bohu. abych v tobě šťastně dosáhl svého cíle.

Prosím tě. Bože, přiveď mě hříšníka k velkolepé hostině v nebi, kde ty se svým Synem a Duchem svatým jsi pro své svaté pravým světlem a stálou radostí. Amen

+++

DĚJINY BRNĚNSKÝCH DOMINIKÁNŮ

Po památné „bitvě tří císařů“ u Slavkova v roce 1805 byl svatomichalský chrám a zčásti i klášter používán jako vězení a lazaret pro zajaté Rusy a Rakušany. Podle tehdejších zpráv zde zajatci hromadně umírali následkem zranění, ale i mrazem. Když se uklidnily poválečné poměry, požádal brněnský biskup Schrattenbach císaře Františka Josefa I. o povolení zřídit v budově dominikánského kláštera samostatný seminář pro výchovu kněží pro brněnskou diecézi.. Císař mu vyhověl, a tak byl náboženským fondem zřízen roku 1807 alumnát pro 100 bohoslovců, z toho 36 externistů se stipendiem. Když vojenská správa uvolnila část klášterních budov, bylo provedeno zařízení pro nový účel nákladem 45 tisíc zlatých. O rok později se do semináře nastěhovalo 6 profesorů a 60 bohoslovců, která přišli z Olomouce. Sv. Michal se stal seminárním chrámem. Pod vedením vlasteneckých kněží, jako byl prof. Sušil, zde vyrůstali opravdoví národní buditelé. Časem byl kostel sv. Michala oproštěn od nepříjemného souseda - vojenského skladiště. To bylo přestěhováno do nových rozsáhlých budov v Králově Poli. 

ustanovil českého kazatele. Sv. Michal se stal střediskem duchovní obrody českého národa, konaly se zde bohoslužby česky, zatímco v katedrále byly slouženy většinou německy. Působila zde řada českých kněží k duchovnímu povznesení zanedbávaného dělného a služebného lidu brněnského. Obsazení některých kostelů českým duchovenstvem však vyvolávalo nevraživost brněnských Němců. Avšak u biskupa Františka Bauera (1882-1904), který se svědomitě staral o potřeby věřících bez ohledu na národnost a jazykovou příslušnost, a nikdy nezapomínal na svůj český původ, nepochodili. A tak tehdy ražené heslo Los von Rom! bylo spíše výrazem osobní zášti vůči tomuto biskupovi, než že by vycházelo z nějakých společenských příčin.

V roce 1903 byl biskupský seminář přestěhován z bývalého dominikánského kláštera do nové budovy na starém městském hřbitově (Antonínská ulice). Jako náhradu za staveniště pro nový alumnát dalo biskupství městu budovu dominikánského kláštera, kde si radnice zřídila své úřady. Tím se dostal dominikánský klášter do majetku města Brna, jímž je dodnes. Zbytek dominikánů, který se mezitím na chvíli uchytil při semináři a u sv. Michala, tím přišel o přístřeší a opustil Brno. Také odchodem ostatních seminárních profesorů od sv. Michala ztratil lid své oblíbené zpovědníky. Český lid v Brně tesknil, že jeho milý kostel skoro osiřel.

O rok později byl biskup Bauer jmenován arcibiskupem olomouckým. Brněnští Němci proti tomu ostře protestovali na veřejné schůzi 14. dubna, ale současně byli rádi . že český biskup opustí Brno. Už 4. května byl brněnským biskupem jmenován mladičký Pavel hrabě Huyn (1904-1916). německého původu. Dne 29. června přišel na biskupství brněnský starosta s deputací. Brněnští Němci žádali biskupa o německé kněze k brněnským kostelům a o německé katechety na jejich školy. Biskup jim nemohl vyhovět, protože německé kněze neměl. V té době přicházeli do Brna s misijními kázáními také bratří redemptoristé. Ucházeli se tu též o nalezení trvalejšího působiště. Příležitost se naskytla, když se objevila nabídka prodeje jednoho z domů na Dominikánské ulici. Pražští redemptoristé jej zakoupili a nastěhovali se do něj. Otec biskup jejich přítomnost v Brně uvítal a svěřil jim duchovní správu sv. Michala, který však zůstal filiálkou Petrova. Neobešlo se to bez národnostních třenic a protestů Brnanů, jakož i příslušníků židovské obce. Biskup Huyn vyšel vstříc brněnským Němcům, jako nejednou i později. Nový řád zde působil asi 45 let. Zvláště velkého věhlasu si získala Mariánská družina, kterou od doby první republiky vedl Dr. Mečislav Razik, bratr III. řádu sv. Dominika. V Brně usedlí dominikánští terciáři se totiž u sv. Michala s malými přetržkami během světové války vždy setkávali. Scházeli se ke společným modlitbám, duchovním cvičením, osvětovým přednáškám a besedám.

I/ pozemských věcech není nic trvalého, a proto také nic pozemského nemůže trvale uhasit touhu.

+++

VÝKLAD APOŠTOLSKÉHO VYZNÁNÍ VÍRY

podle sv. Tomáše Akvinského

Článek XI.

TĚLA VZKŘÍŠENÍ

36.Víra a naděje ve vzkříšení

Duch svatý oživuje nejen Církev ale i duši, a jeho mocí budou i vzkříšena naše těla. Tak praví i apoštol - Který vzkřísí z mrtvých Ježíše Krista, našeho Pána. (Řím. 4,24) A jako vešla do světa smrt skrze člověka, tak i zmrtvýchvstání. (1. Kor 15,21) A proto věříme podle naší víry v budoucí vzkříšení z mrtvých. Toho se týkají čtyři úvahy, první je užitek, který povstává z víry ve vzkříšení, druhá je jakost vzkříšení ve vztahu ke všem pokolením, třetí ve vztahu k dobrým, čtvrtá ve vztahu ke špatným ve zvláštnostech.

První (vede) k překonání smutku, který máme ze smrti, neboť je nemožné, aby se člověk netrápil smrtí svého těla. Ovšem tím, že doufá v jeho vzkříšení, bude značně zmírněna bolest smrti. Nechceme vás, bratři, nechat v nevědomosti o údělu těch, kdo zesnuli, abyste se nermoutili jako ti, kteří nemají naději. (1 .Tes. 4,13)

Druhá plyne ze strachu ze smrti, neboť jestliže by člověk po smrti nedoufal v jiný iepší život, smrt by bezpochyby byla strašnější a člověk by mohl konat více zla, než by zemřel. Ale protože věříme v jiný lepší život, je zřejmé, že se nikdo nemusí bát smrti a ani pro strach ze smrti nemusí konat zlo - Aby svou smrtí zbavil moci toho, kdo smrtí vládne, totiž ďábla a aby tak vysvobodil ty, kdo byli strachem před smrtí drženi po celý život v otroctví. (Žid. 2,14)

Třetí obraci horlivost a vytrvalost k dobrým skutkům. Neboť kdyby byl život lidí takový, jaký žijeme, nebylo by lidí značně vytrvalých k dobrým skutkům, protože cokoliv by kdo činil, byl by maličký, když by jeho žádost nebyla určena podle jisté doby ale k věčnosti. Ale protože věříme, že skrze toto, co zde činíme obracíme věčná dobra ve vzkříšeni, proto vytrváváme v dobrém konání. Proto píše apoštol - Máme-lí naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší z lidí. (1. Kor 15,19)

Čtvrtá odvádí od zla. Neboť jako naděje na odměnu přitahuje k dobrým skutkům, tak strach z trestu, odvádí od zla - Vyjdou ti, kdo činili dobré, vstanou k životu, a ti, kdo činili zlé, vstanou k odsouzení. (Jan 5,29)

37. Jací budou ti, kteří budou vzkříšeni

Za druhé je vhodné znát u všeho čtyři vlastnosti, jež lze sledovat při vzkříšení.

První (se týká) tělesného sjednocení ve vzkříšení, neboť tělo, které je nyní, jak co do těla, tak i co do kostí povstane. Avšak různí říkají, že toto tělo, které bude nyní zničeno, nevstane, ovšem to je proti Apoštolům, kteří praví: pomíjitelné tělo musí totiž obléci nepomijitelnost a smrtelné nesmrtelnost. (1.Kor 15, 53) Písmo svaté dále říká, že Boží moc stejné tělo vzkřísí k životu - A kdyby mi i kůži sedřeli, ač zbaven masa, uzřím Boha. (Job 19,26)

Druhá (vlastnost) se týká jakosti, protože vzkříšená těla budou jiné kvality, než mají nyní, neboť byla zničena těla jak svatých tak špatných, proto budou dobří vždy ve slávě a špatní ve věčném trestu. Pomíjitelné tělo musí totiž obléci nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost. (I.Kor 15,53) A protože budou těla nezničitelná a nesmrtelná, nebude nutno pokrmů a oslav - Po vzkříšení se lidé nezení ani nevdávají, ale jsou jako nebeští andělé. (Mat. 22,30) Třetí vlastnost spočívá v neporušenosti, neboť všichni i dobří i špatní vstanou v celé neporušenosti, která k úplnému člověku patří, neboť tam nebudou slepí nebo chromí, ani jinak poškození - Mrtví vstanou nezkažení. (I.Kor 15,52) Čtvrtá vlastnost je ve věku, neboť všichni vstanou v dokonalém věku, tedy třiceti tří nebo třiceti dvou let. Smyslem toho je, že kteří dosud k němu nedospěli, neměli dokonalý věk a starci jej už ztratili, a proto dospívajícím a dětem bude přidáno, co chybí a starci vpravdě omládnou - Až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího. (Efez. 4,13)

38. O vlastnostech dobrých a špatných (duší) po vzkříšení

Za třetí je nutno znát, že dobří budou mít zvláštní poctu, neboť svatí budou mít oslavená těla, v nichž bude čtvero vlastností. První je jas - Tehdy spravedliví zazáří jako Slunce v království svého Otce. (Mat. 13,43) Druhá je nemožnost trpět - Co je zaseto v poníženosti, vstává ve slávě. (I.Kor. 15,43) Třetí je pohyblivost - V čas Božího navštívení zazáří spravedliví a rozletí se jako jiskry po strnisku. (Moudr. 3,7) Čtvrtá je lehkost - Zasévá se tělo přirozené, vstává tělo duchovní. (1. Kor. 15,44) Ne, že by bylo zcela jako duch, ale protože bude úplně duchovním objektem.

Za čtvrté je nutno znát, že vlastnosti zavržených budou opačné vlastnostem svatých, protože v nich bude věčný trest, je v nich čtvero špatných vlastností, neboť jejich těla budou temná - Ve tváři plamenem vzplanou. (Izai. 13,8) Také trest nikdy neustane, protože oheň bude vždy plát a nikdy neshoří: Jejich červ neumírá, jejich oheň neuhasne. (Izai. 13,8) Také budou těžcí, neboť tam bude duše jako v řetězech a také budou duší i tělem tělesní - Počínají si jako dobytek ve svém hnoji. (Joel) Z latiny přeložil fra Jan III. OP

+++

Duše oddělená od těla je jistým způsobem nedokonalá, jako každá část existující mimo celek. Duše je tudíž přirozeně částí lidské přirozenosti. Člověk tedy nemůže dosáhnout vrcholné dokonalosti, ledaže se duše znovu připojí k tělu.

                                                                   Sv. Tomáš Akvinský

+++

MS sv. TOMÁŠE AKVINSKÉHO V BRNĚ

Činnost Místního sdružení sv. Tomáše Akvinského v Brně, která byla oficiálně zahájena 1. března 1992 navazuje a pokračuje ve významné tradici III. řádu sv. Dominika v Brně, o jehož obnovu se v období první republiky a ještě i v letech těsně po II. světové válce zasloužili otcové P. Silvestr Braito OP, Reginald Dacík OP a další. Tito otcové přijímali do III. řádu nadšené mladé lidi, které oslovil ideál sv. Dominika a charisma kazatelského řádu. Mnozí tito naši bratři a sestry jsou stále v našem řádovém společenství a jejich věk jim nic neubral na jejich nadšení a na věrnosti, s jakou zachovávají svoje terciářské sliby.

Naše společenství, které má v dnešní době 42 řádných členů, lze při jistém zjednodušení rozdělit na tři věkové vrstvy. První skupinu tvoří starší bratři a sestry z nichž část vstoupila do Řádu v období během války a nebo těsně po jejím skončení. Další skupinu členů pak tvoří ti, kteří byli přijímáni tajně v období komunistického režimu. Poslední skupinou jsou bratři a sestry, kteří byli přijímáni těsně před pádem socialismu a v období posledních šesti let. Každá tato skupina obohacuje život našeho sdružení osobitým a specifickým způsobem. Starší jsou pro druhé vzorem svou věrností slibům a zároveň důkazem a dokladem naší řádové tradice, ze které jsme jako společenství vzešli a jejíž citlivé vnímání nás může uchránit mnoha unáhlených chybných kroků. Pro mladší bratry a sestry je typické nadšení anebo mnohdy zase značná váhavost či nerozhodnost ve složitějších situacích. Prostřední skupina pak přináší do společenství jistou vyrovnanost spojující věrnost tradici a realistickou vnímavost různých znamení doby, na které by měl Řád reagovat, aby neustrnul a nezkostnatěl.

Navenek se může snad naše Místní sdružení některým bratřím a sestrám z ostatních společenství jevit jako poněkud konzervativnější, či snad bezdůvodně lpějící na něčem, co již zavál čas a co nemá již žádnou schopnost oslovit dnešního člověka. Takovýto pohled by byl ale příliš jednostranný. Na jedné straně je sice pravdou, že používáme vzhledem k citlivému vnímání naší tradice s větší frekvencí pojmy III. řád, tertius ordo a terciáři, než pojmy Laické sdružení, dominikánský laikát atd. Ovšem zde je třeba zdůraznit, že jsme si plně vědomi toho, že jsme součástí řádové dominikánské rodiny jako laici a v životě našeho společenství se řídíme platnými stanovami LS sv. Dominika. Za zcela bezpředmětné také považujeme vedení diskusí na téma, zda jsme opravdu laici nebo ne. Konec konců formulace CIC v can. 207 je jasná a formulace našich základních dokumentů v tomto směru také. V životě našeho společenství nás trápí podobné těžkosti jako v jiných MS. Mezi tyto problémy patří mimo jiné potřeba jistého upřesnění či konkretizace obsahu našeho slibu, dále otázka co se členy, kteří se bez udání důvodů dlouhodobě neúčastní společenství atd. Proto naše MS vítá jak diskutované změny stanov, tak všechny snahy o oživení života v našich řádových sdruženích v duchu sv. Dominika a je odhodláno maximálně přispívat k našemu společnému řádovému apoštolskému poslání. Konkrétní život našeho MS je možná snad specifičtější než jinde, ale tento fakt není trucovitostí

malého dítěte, ale je dán maximální citlivostí a snahou vnímat činnost našeho místního řádového společenství v celém jeho historickém kontextu tak, abychom dokázali milosti, kterých se nám skrze Řád dostává, co nejlépe zúročit při plnění našeho apoštolského poslání a to nejen v současnosti, ale i v budoucnu. Domnívám se, že právě specifičnost života jednotlivých Místních sdruženi, která vyrůstá z konkrétního využívání hlavních zdrojů pro pokrok v našem povolání, ve kterém je co nejtěsněji spjata kontemplace s apoštolátem, tak jak je stanoví čl. 10 stanov, může a má být jedním z pramenů našeho vzájemného obohacování. fra Rafael

+++

Plody země budou ničeny , země přestane být plodnou, také vzduch bude v ponurém zmalátnění těžký. Takový bude stařecký věk světa, ateismus a nepřítomnost jakéhokoliv řádu, zmatení všech pravidel a hodnot.

                                                                   Hermes Trismegitos

+++

BDĚLOST PODLE SV. DOMINIKA

..Mějte bedra přepásaná a vaše lampy ať hoří. abyste se podobali lidem, kteří čekají na svého pána až se vrátí ze svatby.“ (Lk 12.35/ Tak nás Kristus povzbuzuje k bdělosti a k tomu abychom svítili Mnoho se dnes mluví o nove evangelizaci tam, kde pohaslo světlo radostné zvěsti blížícího se Božího království A tak často zmatené běháme z místa na místo, abychom roznítili zbytky jisker. Hlučné džezové mše nebo ruzne líbivé besedy, vycházející vstříc hdske smyslovosti či zvědavosti, nic nemění Přitom zapomínáme, že Bůh od nás nežádá zmatené a překotné snažení o převráceni světa Naopak vyžaduje, abychom napřed otřásli sami sebou, abychom si připomenuli bolest, kterou pro nás vytrpěl Ježíš Kristus, a abychom kus te bolesti ochotně vzali na sebe Teprve před křížem s umučeným novým Adamem jako prvním představitelem nového lidstva se náš život mění v jediný úkon obětavé lásky ke Spasiteli - lásky zároveň trpící i dobročinné.

To. co Kristus přináší světu, je hojnost života. Ovšem ne toho vnějšího, roztěkaného, který by chtěl smyslovými dojmy uklidňovat lidské srdce, nýbrž vnitřního života. Pokud má člověk toužit po něčem opravdu velkém - a v lidském srdci se tají touha po věčných hodnotách - musí vydávat svědectví o těchto věčných pravdách.

Když přišla hodina zjevení poslání sv. Dominika, byl postaven do takového prostředí, kde hned pochopil nesmyslnost jednání těch, kdo se snažili slávou a okázalosti získat bloudící lid pro Krista. Hlásat radostnou zvěst Nového zákona jinak než živou vírou, která přenáší hory, jinak než životem podle evangelia, jinak než chudobou a sebezáporem, je cesta do slepé uličky. Proti této vlně se zvedla reakce chudoby těch, kdo přitom zapomněli na lásku.

Ovšem sv. Dominik postřehl jedno nutné a nezbytné: vrátit se k životu evangelia bezpodmínečně a bezvýhradně. Evangelium je prožívaný Kristus - Pravda, osvěcující každého člověka, Kristus - Cesta, vedoucí každého k cíli, Kristus - Život, naplňující všechny duše.

Proto sv. Dominik opustil dosavadní duchovní kariéru. Pochopil, že lépe než zobrazovat oslaveného a panujícího Krista, je žít s Kristem trpícím a chudým. Panovat můžeme až na věčnosti, ale nyní je třeba sloužit a trpět. A to je zde nutné, dokud Kristus nezavládne ve všech srdcích. Návrat k žitému evangeliu, to je největší poselství, které přinesl světu sv. Dominik se svým přítelem sv. Františkem.

Kristus je hlavou duchovního života všech řádů. Ale každý řád má své zvláštní osobité rysy. Jsou to jakési rodové znaky, jež se u všech příslušníků více nebo méně projevují. Vzorem duchovního života podle našich rodinných ideálů je sv. Dominik.

Je nesporné, že sv. Dominik pochopil nejen svou dobu, nýbrž jeho pohled byl mnohem pronikavější. Pochopil jednu věc, že totiž není v ničem jiném spása než v Kristu. A tím pochopil všechny věky i naši dobu.

Vynikal vzděláním a nadáním. Mohl být slavným profesorem nebo věhlasným církevním hodnostářem. Ale když se v něm rozvíjel Kristův život k plnosti, projevila se i žhavá touha, která ho hnala ven, do světa, mezi hledající duše. Nestačilo mu žít z pravdy a pro pravdu, nýbrž musel jít a pravdu rozdávat, protože Bůh je život, a svatosti nedojdou ti, kdo znají zákon, nýbrž kdo ho plní.

Nadán a vzdělán pro velké věci, zvolil si Dominik cestu evangelia. I v tom se připodobnil našemu Pánu, že jako On hlásal Boží slovo ústním podáním. Nezanechal nám skoro nic písemného. Chodil a kázal svým slovem, zjevem i přesvědčivostí, jež se zarývala do duší posluchačů. Vynikal rozumovými přednostmi, pro něž zvolil tak výrazný apoštolát poznání osvíceného vírou. Vynikal také pevnou vůlí, která provedla to, co rozum jednou předložil jako správné.

Úžasná výkonnost je dalším znakem Dominikovy duše, velkorysost v plánech, usitovnost v práci, neoblomnost v překážkách. ALE tyto přednosti neuzavřely bytost našeho Otce do nějaké ulity učenosti, kde by byl vzdálen ruchu světa.

Také v tom je učedníkem Krista, který přinesl radostnou zvěst chudým, trpícím a opuštěným. Neuzavíral se, protože věděl, že pravda evangelia se šíří láskou, která se projevuje vůči lidem jací jsou, a ne snad, jak by měl být ideálně. Vidíme ho působit nejen ve střediscích učenosti, nýbrž mezi nevzdělanými bludaři, a také se připravuje na misijní cestu mezi divoké pohany. Při své vzdělanosti je tak přímý ve svém vyjadřováni a prostý ve svém vystupování. Nerad vidí své bratry smutné, sklání se k nim, těší je, a když se některý zdá být nalomenou třtinou - nedolamuje ji. Už v mládí projevil dobrotu svého srdce, když chtěl prodat své knihy a pomoci druhým, když se chtěl dát zajmout, aby vysvobodí ostatní. Jak dojemně vyznává na smrtelném lůžku, že snad více dával přednost mládí před staršími lidmi nebo ženám před muži. Není v tom současně vyznání, že apoštoloval životným způsobem pro opravdový život? Podle jeho vzoru a jeho cestou jdeme ke Kristu. Otec Tomáš

Maria, Matko Boží, veď nás po této správné cestě!

+++

VSTŘÍC NOVÉ ZBOŽNOSTI

Slyšeli jsme apoštola Pavla: Podřizujte se jeden druhému z úcty ke Kristu. Pavel mluví o rodině. Neoslovuje pouze ženu, nýbrž oba. Ale platí to i o širší rodině, jakou tvoři třeba i náš řád, i o celé Církvi. PIUS XII. jednou řekl: Já jsem poslední papež práva, po mně přijdou papežové lásky: že totiž je posledním papežem, který rozkazuje, kdežto ti další budou jen domlouvat a prosit. Opravdu někdy bývají v Římě velmi trpěliví: Např. Hanse Kůnga, který neuznává božství Ježíše Krista a tedy ani Nejsv. Trojici, zbavili jen práva vést katedru teologie, ale dovolili mu učit na jakési ekumenické škole, ani mu nezakázali konat kněžskou službu. Anebo pověstný Msgre Lefebvre nesměl jen vykonávat pontifikálni bohoslužby a udílet svátosti příslušející biskupům, jinak směl vše.

Sv. Alfons dovedl snést nejednu hrubost jako biskup od svých oveček. Kdysi ho žádal jeden kněz o jakési privilegium, ale Alfons ho znal a zamítl žádost. Ten se vyřítil v přítomnosti více lidí na biskupa a spílal mu: Ty jsi pěkný svatoušek! Taková nespravedlnost! K čertu s tebou! Když toho zuřivce vyvedli ven, vyčítal jakýsi kanovník Alfonsovi přílišnou mírnost. Sv. Alfons mu řekl: Milý bratře, tolik let se snažím o trochu trpělivosti a vy chcete, abych ji v okamžiku ztratil?

Rozhodně je však jisté, že ani po Druhém vatikánském sněmu nejsou lidé zralí na velkou lásku, při které bychom mohli lidem říci jako sv. Augustin: Miluj, a pak si dělej, co chceš! - ale nejsou ochotni poslouchat ANI zákon. Autoritu Církve odmítáme poslouchat a projev něžné lásky bereme jako nemístnou opovážlivost a neomalenost. Hlavně nerušit naše stojaté vody. Friedrich Důrrenmat napsal hru Herkules a Augiášův chlév. Herkules byl pozván vyčistit Augiášův chlév od mrvy. Ale sotva se dal do práce, přišli k němu obyvatelé s prosbou: Neberte nám náš hnůj - je to naše domovina! Ten teplý hnůj - to je naše jediná jistota! A tak se i my bráníme tomu, aby do našich srdcí a domovů přišel ozdravný vliv Ducha svatého. A zatím ta naše sebeuspokojená srdce a zdánlivě pokojné domovy jsou jen zakyslé láhve od octa, s nimiž nechceme hýbat.

Proto se nedá jednostranně odstoupit od zákona a dělat jenom laskavé ústupky. Sv. Pavel nás napomíná: dělat ústupky tam, kde jde o všední věci, a kde není ohroženo duchovní dobro či spása duší. Nic nedělejte z hašteřivosti ani z touhy po prázdné slávě, ale pokora ať vás vede k tomu. že každý z vás bude pokládat toho druhého za lepšího (Fil 2,3). Rozumí se, když jde o hádky mezi sobě rovnými a když jde o hlouposti. Ježíš připomíná: Kdo se ponižuje, bude povýšen. Zbavit se sebeuspokojenosti a změkčilosti vůči sobě. Učit se hledět na probodeného, ale nejen hledět a omílat nějaké říkanky, nýbrž také do krajnosti se ponížit Ukřižovaným, dobrovolně podstoupit utrpení svého kříže, dát se otřást Jeho ranami.

Bratře, sestro, slyš! Budu k tobě upřímný,

Nenabízím staré, mírné ceny, ale nabízím nové, tvrdé ceny,

Kdo není ochoten pro mne opustit otce a matku, ženu a děti, pole a domy, není mne hoden.

Chtěl jsi dát něco našemu Pánu? Dej, ale neurážej ho zpropitným. Kdo přichází dát jen. co se mu uráčí, není hoden Krista ani svatosti. Já vás chci celé pro Krista, pro svatosti

Toto jsou dny, jež jsou ti určeny:

Budeš hromadit, co nazýváme bohatstvím pro věčnost, Budeš dávat štědrou rukou vše, co získáš nebo dosáhneš.

Sotva přijdeš do města, které ti bylo určeno, sotva se spokojeně usadíš, už tě zavolá k odchodu neodolatelná výzva

Budeš častován ironickými posměšky a pošklebky těch, kdo zůstali vzadu. Jakkoli ti pokyne láska, odpovíš jen vášnivými polibky na rozloučenou. Nedovolíš, aby tě na cestě vzhůru zadrželi ti, kdo ti podávají napřažené ruce. fra Leonard

+++

BLUDÁRIUM

Hereze a chybné názory vystupující v dějinách církve

5. Chiliasmus

Pod slovem chiliasmus (řec chilioi - tisíc) nebo milenansmus (iat mile - tisíc) se rozumí očekávání tisícileté říše, ve které bude Kristus ještě před koncem světa vládnout se spravedlivými, kteři již byli vzkříšeni k věčnému životu. Tato teologicky bludná nauka má východisko v Janově Zj 20 1-15 kde je vylíčeni meziřiše mezi pivním a druhým zmrtvýchvstáním. V patristické době nachází tato biblická výpověď různý vyklad Až do konce 4. století se často setkáváme s tzv. hrubým chiliasmem který líčí tisíciletou říši v podobě smyslových radovánek a požitku Posléze je tento přístup postupně nahrazován více duchovním výkladem. Origenes zavrhuje Chiliasmus jako židovství a příslušná místa v Písmu vykládá alegoricky a pojimá nanejvýš duchovní příchod Krista v různých obdobích dějin. I jiní řečtí teologové se obracejí proti pozemsky doslovnému výkladu této kapitoly v Janově Zjevení.

Sv. Augustin ztotožňuje tisíciletou říši s dobou mezi zmrtvýchvstáním Pána a jeho druhým příchodem. „První zmrtvýchvstání“ je znovuzrození ve křtu a účinek milosti. Království Kristovo ve světě je existující církev se symbolickým trváním tisíc let. „Druhé vzkříšení“ je znovuoživení těla na konci světa. Jedno vzkříšení je v duchu a druhé v těle. Sv. Tomáš Akvinský ostře odmítá chiliasmus a odsuzuje jej jako bludné učení. V dějinách se v různých stupních a formách chiliasmus šíří a proniká do řady sekt, jako byli novokřtěnci, češti bratři, adventisté, mormoni a v poslední době i svědci Jehovovi. Spolu s pietismem proniká chiliasmus i do luteránství.

Katolická církev odmítá jako bludné nejen učení tzv. hrubého chiliasmu, ale rozhodnutím Sv. Officia z 21. 7. 1944naznačuje, že ani umírněný chiliasmus nelze s jistotou učit (DS 3839). Chiliasmus je totiž neslučitelný se všeobecným vzkříšením v poslední den, které je jasně dosvěčené v Písmu a Symbolech víry.

A mnozí z těch, kteří spí v prachu země, probudí se. Jedni k životu věčnému, druzí k hanbě, aby ji viděli vždycky. fra Rafael

+++

HISTORIE ŘÁDU V DOMINIKÁNSKÉ REPUBLICE

V roce 1492, když Kryštof Kolumbus hledal rychlejší cestu pro obchod s kořením mezi Evropou a Indií, na své objevitelské cestě dospěl do míst, o kterých se domníval, že jsou součástí Východní Indie. Tento ostrov, který dnes sdílí Dominikánská republika a Haiti tehdy nazval Hispaniola. V září roku 1510 připluli na ostrov první dominikáni - otcové Pedro z Cordoby, Anton z Montesions a Bernardo ze Santo Dominga, kteří pocházeli ze Salamanky a z Avily. O dva měsíce později připlulo dalších pět bratří a v květnu roku 1511 se vylodilo dalších šest řeholníků. Tak mohla být vytvořena na ostrově první řádová komunita, která se stala rovněž první dominikánskou komunitou na půdě Nového světa.

Hlavní konventy v městečkách Santo Domingo. Santiago a Puerto Plata rychle přijaly hlavní statuta, která kladla důraz na studium a formaci. Důležité místo zaujala také kázání a katechese. Konvent sv. Dominika v hlavní stejnojmenném městě záhy založil i generální studium a později také první univerzitu Nového světa. 

Jednim z hlavních úkolů bratří v prvních letech byla mimo jiné také obhajoba práv domorodých Indiánů, neboť pro většinu Španělů bylo charakteristické špatné a hrubé zacházení s tímto původním obyvatelstvem. Dominikáni v čele s Petrem z Cordoby pochopili, že nemohou účinně hlásat mezi domorodci radostnou zvěst Evangelia, když v zemi vládne ze strany Španělů - křesťanů bezpráví a nezákonnost. Komunita sv. Dominika spojená v konventní kapitule se rozhodla špatné zacházení s Indiány veřejně odsoudit. K tomu dochází při známém kázání na 4. neděli adventní 21. prosince 1511. V tomto kázání se dominikáni obrátili na španělské osadníky s proslulou otázkou: „ Jakým právem je vykořisťujete? Jak se staráte o to, aby se Indiáni seznamovali a přijímali křesťanství? ...“

Tímto kázáním byla započata dlouhá tradice dominikánské obhajoby práv Indiánů. Rozvinula se bohatá korespondence mezi učenými bratry ze Salamanky a bratry z ostrova. Škola v Salamance se probudila ke svěží práci a činnosti. Na těchto aktivitách se podílel také fra. Francisco de Victoria, který je považován za otce mezinárodního práva.

Mnoho let po těchto bouřlivých událostech, dnes na konci 20. století dominikáni na ostrově s 8 mil. obyvatel pokračují v apoštolské práci. Máme dnes 24 vážených profesních bratří. Jsme přítomni ve třech městech a to v Santo Domingo, Santiagi a v El Seybo. Sedm z nás jsou domorodci a zbytek jsou Španělé. V El Seybo máme radiostanici - Rádio Seybo, které vysílá 18 hodin denně a to především vzdělávací pořady. V Santiagu máme dvě farnosti a teologickou školu pro laiky. Také se tam věnujeme práci s haitskými imigranty a v křesťanském hnutí dělníků. V Santo Domingo pracujeme ve farnosti při Centru Theologických studií a spravujeme formační dům. Vědecké hodnosti získané na našem teologickém studiu jsou uznávaný i v sekulární sféře Dominikánské republiky. Centrum pořádá také řadu odborných cyklů a konferencí, je zde otevřena knihovna specializovaná na teologii, filosofii a historii.

Toto je krátký přehled naší práce - náš dominikánský úkol v Dominikánské republice. Fr. Enrique Sariego Garda OP

(History of the Order ín the Dominican Republic, Global Electronic Magazíne - The Dominican Family . 15. April. 1996)

+++

KURS DUCHOVNÍHO ŽIVOTA

2. Účinky seslání Ducha Svatého

Ve Skutcích apoštolských se píše: Apoštolově byli osvíceni a posilněni a svým a svým posvěcujícím vlivem přetvořili první křesťany. Byl to rozmach hlubokého nadšení rodící se Církve.

Apoštolově poprvé osvíceni Duchem Sv. mnohem lépe poznali cenu krve Spasitelovy, jakož i cenu tajemství Vykoupení, které předpovídal celý Starýzákon a které se uskutečnilo v Novém zákoně. Přijali plnost nazírání na toto tajemství, o němž měli mluvit lidem, aby byli spaseni. Sv. Tomáš Akv. učí /S.Th., I-II, 188,6: „Z plnosti nazírání rodí se poučování a kázání.“/, že „hlásání Božího slova musí vyvěrat z plnosti nazírání.“ Tuto plnost nazírání je vidět už v prvních kázáních sv. Petra a sv. Štěpána před mučednictvím, které je naznačeno ve Skutcích ap. Řeči sv. Petra a sv. Štěpána nám připomínají slova krále Davida: „Očištěný v ohni je tvůj výrok dokonalý a tvůj služebník ho miluje“. /Ž 118,140/

Nevzdělaní apoštolově a učedníci ještě v den nanebevstoupení se ptali Božského Mistra: „Pane, zda v tomto čase obnovíš království izraelské?“ /Sk 1,6/ A Kristus Pán jim odpověděl: „Nepatří vám znát časy nebo chvíle, které Otec ustanovil z vlastní moci, dostanete však sílu Ducha Sv., který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě, v Judsku a Samařsku a až na konec země“.

A hle, ten Petr, který se třásl před slabou ženou, když Krista Pána soudili, který nechtěl uvěřit, že Spasitel vstal z mrtvých, ten se nyní nebojí předstoupit před židy a s Boží jistotou a mocí jim říci: Ježíše Nazaretského, muže od Boha mezi vámi osvědčeného mocnými činy a zázraky, které skrze něho činil Bůh mezi vámi ... Tohoto podle neproměnné vůle a předvídání Božího vydaného rukám nespravedlivých, přibili jste na kříž a usmrtili. Ale Bůh ho vzkřísil /jak předvídal David/: „Tohoto Ježíše vzkřísil Bůh, a my jsme toho svědky. Když byl tedy pravicí Boží vyvýšen a přijal od Otce zaslíbeného Ducha Sv., vylil ho, jak vy i vidíte a slyšíte... Nechť tedy ví najisto celý izraelský dům, že učinil Bůh Pánem a Mesiášem tohoto Ježíše, kterého vy jste ukřižovali.“ /Sk 2,22-36/ To je tajemství vykupitelského vtělení. Petr už vidí, že Pán Ježíš byl dobrovolnou obětí, nazírá na nekonečnou cenu jeho zásluh i vylité krve.

Skutky apoštolské dodávají, že těm, kdo tuto řeč vyslechli, proniklo jim to srdcem a řekli k Petrovi a k ostatním apoštolům: „Co máme činit, bratři?“ Petr jim pravil: „Obraťte se každý z vás a dej se pokřtít ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů a dostanete dar Ducha Sv.“. /Sk 2,37-38/ A téhož dne z těch, co poslouchali Petra, asi tři tisíce se jich obrátilo a přijalo křest. /Sk 2,41/

Když Petr v dalších dnech uzdravil chromého od narození ve jménu Ježíšově, řekl okolo stojícím židům: „Zabili jste původce života, /Původcem života může být jen Bůh. Tento výraz znamená totéž, co slova Krista Pána: Já jsem cesta, pravda a život. Pán Ježíš nejen že má pravdu a život, On je pravda, On je život. Proto je Bytnost sama: „Já jsem ten, který jsem.“ / kterého Bůh vzkřísil, čehož jsme my svědky...

A v nikom jiném není spásy. „Neboť není pod nebem dáno lidem jiné jméno, ve kterém máme být spaseni.“ /Sk 3,14 a 4,11-12. V této řeči o svatodušních milostech nemáme klást hlavní důraz na dar jazyků a jiné podobné dary, ale spíše na mimořádné osvícení, jímž apoštolově poznali hloubku tajemství vykupitelského vtělení, zvláště tajemství utrpení Krista Pána. O tomto tajemství Petr nechtěl předtím ani slyšet, když Pán Ježíš oznámil, že bude ukřižován. Petr tehdy řekl: „Bůh uchovej, Pane, to se ti nestane“. A Kristus mu na to odpověděl: „Nemáš na mysli věci Boží, nýbrž lidské“. /Mt 14,22-23/

A nyní Petr chápe už i věci Boží, nazírá na velké tajemství vykupitelského vtělení. A nejen on je takto osvícen, všichni apoštolově s ním svědčí o Kristu.

Učedníci, zejména první mučedník diákon sv .Štěpán před ukamenováním, připomínají židům všechno, co Bůh vykonal pro vyvolený národ v době patriarchů, za časů Mojžíšových a potom až po příchod Spasitelův. /Sk 7, 1-53/ Na tomto místě, jakož i na mnohých jiných, mluví sv. Petr o neproměnné vůli Boží /o pevném úradku Božím/ před předzvěděním, jehož je základem. Bůh od věčnosti předpovídal tajemství vykoupení, nebof od věčnosti ho chtěl uskutečnit.

Avšak apoštolově o Letnicích nebyli jen osvíceni, ale i posilněni a utvrzeni. Vždyť Pán Ježíš jim předpověděl: „Dostanete sílu Ducha sv.“ /Sk 1,8/Ti, kdo byli před Letnicemi ještě bázliví, stali se statečnými, a to až k mučednické koruně. Když Petra s Janem postavili před soud, nebáli se vyznat, „že není v nikom jiném spásy, než v Kristu Ježíši“. /Sk 4,12/ A když je opět uvěznili a bičovali, po propuštění apoštolově odcházeli z velerady s radostí, že byli uznáni za hodné pro to jméno trpět potupu. A nepřestávali denně učit v chrámě i po domech a zvěstovat Ježíše Krista. /Sk 5, 41-42/

Nu a všichni svou lásku ke Kristu zpečetili mučednickou smrtí-krví. Kdo jim dal takovou sílu? Duch Sv., který zapálil živý oheň lásky v jejich srdcích. Druhé obrácení se uskutečnilo na konci umučení Krista Pána, když pochopili bohatství tajemství kříže, kterému při vzkříšení ještě lépe porozuměli. Posléze při třetím obrácení jaksi nahlédli až do mučednické smrti.

Dále se přetvoření apoštolů ukázalo též v jejich posvěcujícím vlivu na první křesťany, do nichž vlévali hluboké nadšení a přesvědčení. Skutky apoš. poznamenávají 12,42-47, 4, 32-37, 5,1-11/, že v rodící se Církvi rozkvetl vzorný a svatý život, „množství věřících mělo jedno srdce a jednu mysl.“ /Sk 4, 32/ Všechno měli společné, prodávali svůj majetek a peníze přinášeli apoštolům, aby je rozdělili podle potřeby. Denně se shromažďovali ke společným modlitbám, poslouchali kázání apoštolů a účastnili se mše sv. Často se shromažďovali k modlitbě a všechny dojímala láska, která mezi nimi vládla. „A tato láska je znamením“, řekl Kristus Pán, „podle něhož poznají mé učedníky.“ Bossuet názorně popisuje velkou horlivost prvních křesťanů: „Jsou první v nebezpečenstvích a něžně milují spolubratry. A všemohoucí Bůh, který jim pomáhá, podivně zná spojit odporující si překážky.... Dal jim srdce tělesné.... obměkčené láskou... ale ono ztvrdlo na železo a stalo se necitelné ke všem nebezpečenstvím... Duch Sv. je upevňuje i obměkčuje, ale úplně zvláštním způsobem. Je to účinek nebeského ohně, který dnes plápolal nad jejich hlavami... On obměkčil srdce věřících a slil je jaksi v jedno srdce... Apoštolově Syna Božího se hádali o prvenství, ale když Duch Svatý učinil z nich jedno srdce a jednu duši, již nežárlí, ani se nehádají. Věří. že všichni hovoří ústy Petrovými, že s ním předsedají, a když jeho stín uzdraví choré, celá Církev zúčastňuje se na tomto daru a radují se v Pánu.“

A my musíme hledět jeden na druhého jako na údy jediného mystického těla, jehož hlavou je Kristus. Není třeba na druhého žárlit, nebo se hněvat, je třeba se čistě radovat z dober bližního Podle O.Reginalda OP

+++

OFICIA OP V MĚSÍCI LEDNU

úterý 7. Ledna Sv. Rajmunda z Penafortu. kněze - závazná památka úterý 28. ledna

Sv. Tomáše Akvinského, kněze a učitele církve – svátek

+++

AKTUÁLNÍ INFORMACE

• V úterý 28. ledna 1997 na svátek sv. Tomáše Akvinského, kněze a učitele církve bude sloužena v 183 t hod. v kostele sv. Michala v Brně slavná mše svatá za teology, učitele a katechety. Gregoriánský chorál přednese Svatomichalská Schola. Při mši svaté složí věčné sliby sestra Jana III.OP.

• pravidelné měsíční setkání brněnských dominikánských terciářů se koná v sobotu 11. ledna 1997 v 16 hod. v sakristii kostela sv. Michala

• Plánovací liturgický kalendář OP (cena 30 Kč) a publikaci Dominikáni (40 Kč) vydané nakladatelstvím Krystal OP je možno objednat na adrese: Martin Rosenbaum, konvent bratři kazatelů, Husova 8, 110 00 Praha 1.

TOPlist