ČERVENEC 1997

rosa mystica

Ročník III. 1997-                                                                                                                                                                        Číslo 7.- 8.

Obsah: Víra,  Hymnus k sv. Dominikovi, Bůh nám přeje plnost lásky, Křesťanská statečnost, Jubilejní óda, Dokonalý duchovní život, Vznik a historie dominikánského terciátu, Angažovanost křesťana, Svoboda vůle, Náboženství a krása, Déjiny řeholního života, Bludárium, Dominikánští světci, Kurs duchovního života, Oficia OP, Kukátko__________________________________________________________________________________________________________

 

Náboženství a přírodní vědy potřebují pro svou činnost viru v Boha. V prvním případě stojí Bůh na začátku a v druhém zase na konci jakéhokoliv uvažování. Pro náboženství Bůh znamená základ, východisko, zatímco pro vědu vrchol, ukončení každého uvažování.

M. Planck

VÍRA

Otec Jiří M. Veselý OP

Celý křesťanský život se rodí a žije z víry Vedeni vírou věříme ve věci, které nejsou zřejmé. Rozum, který «věří», přijímá určité pravdy nebo poučení nikoli proto, že by je chápal, nýbrž proto, že jeho vůle si to přeje, spoléhajíc se na zdroj, z něhož pocházejí. Tak je křesťanská víra kořenem všech ostatních ctnosti a zdrojem veškerého křesťanského života, čili je první ze všech ctnosti. Ve skutečnosti člověk jedná veden láskou k ideálu. Tento ideál, tato idea jsou vytvářeny úvahami rozumu, nebo jsou přijímány vírou, věřením. Teprve potom je může vůle člověka přijmout nebo odmítnout a srdce milovat nebo nenávidět, ale především doufat v uskutečněni nebo zoufat. Dosáhnout toho nebo ztroskotat. Na životnosti víry záleží jakost a množství činů, tedy života, štěstí a chceme-li, "svatosti". Rozpor hrdinskosti v křesťanském štěstí se často nechápe, ale vždy se věří.

Křesťanská víra sama o sobě je vnitřní úkon, který tedy může být přímo ověřován a hodnocen pouze Bohem Aby se víra stala zřejmou lidem, musí být "vyznávána" a to se děje slovy, životem a smrtí. Toto svědectví se v křesťanském slovníku nazývá «martyrion». I/ dějinách církve, či lépe ve vývoji řeholních řádů se udávají - zjednodušujíce otázku - tři úseky či tři postupné podoby vyznáni viry : vzor (mučedníci, poustevníci, Benedikt: OSB); vzor a slovo (František OFM, Dominik OP, atd); slovo ("činné" řeholní dnešní útvary).

Dominikovým příznačným posláním bylo a je «vzor a slovo», jinými slovy "oslava Boha a spása duší", čili svatost žitá a kázaná způsobem "contemplata aliis tradere". Tato dvojitost - viděni Boha a kázání viděného, rozjímavý a činný život zároveň, pospolu, zůstane naším ustavičným nebezpečím To lze však odstranit rovnováhou mezi oběma cíly. Naše svatost, štěstí a užitečnost se rodí z hrdinskosti našich voleb, měřených vírou, naději a láskou

***

HYMNUS K SV. DOMINIKOVI

Hymnus k sv. Dominikovi

Tys věčné slávy hlasatel,

už jménem Pánu náležíš,

jak  svatý Duch to zjevit chtěl,

náznakem tímto předem již.

To víra chtěla tebe mít

tak bohatého v srdci tvém,

širším než svět, bys posoudit

moh, co Bůh je a ty jen.

Vždy čistý, vlídný, střízlivý,

pln ohně lásky, horlivý,

za svrchovanou pravdu pravd

do boje neváhal ses dát.

Dej, ať tvůj oheň mocněji

tak i v nás hoří plamenem,

že vírou sílí naději,

že věčných odměn dosáhnem.

Dej, i přes trní, kamení,

nám světem mužně procházet,

ať s tebou věčně blaženi

můžeme Bohu slávu pět. Amen

***

BŮH NÁM PŘEJE PLNOST LÁSKY, SVOBODY A ŽIVOTA

Otec Tomáš Bahounek OP

Bůh je bezpodmínečně milostivý k tomu, kdo se provinil, a člověk z toho začne naplno žit. jedině když přestane prchat před Kristem jako před tím, kdo na kříži zbankrotoval, když přijme KRISTA. A to znamená přijmout životní kříž.

Velkopátečni křiž se však zdá vyvracet člověku smysluplnost tohoto Božího přátelství a Boží lásky. Vždyť jsme se tak dlouho učili, že Kristův křiž je cena, kterou Ježíš musel zaplatit jako náhrada lidmi uražené Boží lásky. Tím stoji před volbou BUĎ - ANEBO, které se nemůžeme vyhnout. BUĎ je Bůh člověku přítelem, otcem, který přijímá ztraceného syna, ANEBO je Bůh tvrdý, který chce bezpodmínečně náhradu za naše hříchy. ODPOVĚĎ je jasná: Bůh je láska, je přítel, je dobrotivý otec. Bůh nechce naši smrt, nechce ani kříž svého Syna Ježíše Krista, Bůh není sadista. Už církevní otec Irenej říká: živý člověk - to je Boží sláva.

Chce naši záchranu, ale pak i proměnu. Člověk totiž nemůže chtít spásu, ani svatost, aniž by se sám dal proměnit, aniž by nechal svého starého člověka shořet v ohni Boží lásky. Jak je tedy nutno rozumět Ježíšovu kříži? Jak porozumět následováni kříže? Správně bychom se měli ptát? Co přivedlo Krista na kříž? Proč byl Ježíš ukřižován? Protože Ježíš se ve jménu Božím ujal ponížených, vyvržených, hladových a trpících. Tím se střetl s farizeji, kteří dostali strach, že se kvůli Ježíšovi oslabí jejich pozice. Ti ho dali ukřižovat jako rouhače proti Bohu, který přinesl ve jménu svého nebeského Otce svobodu a naději pro všechny, a tím si znepřátelil farizeje, kteří měli za to, že spása bude jen pro ně, a odmítali, že by Bůh měl být Bohem všech.

Bůh touží po společenství s námi. Bůh touží, abychom se těšili navzájem ze sebe a z něho. Slovy Písma sv.: Miluj Pána, svého Boha, a svého bližního jako sebe sama. To je poselství Starého zákona, ale lidé tomu poselství neporozuměli, protože si chtěli kolem Boha postavit hradbu, aby byl jen Bohem pro ně. A tak se Bůh ocitl v podezření, že je snad nepřítelem člověka.

Co dělat, když někoho milujete, a on vám nerozumí? Zbývá vám asi jediné: dát tomu druhému porozumět skrze větší lásku, že ho opravdu máte rádi, protože lásku může probudit jen láska. To neplatí jen o nás, to platí i o Bohu. Když lidé neporozuměli vyznání lásky Boha k člověku skrze zákon a proroky, a dokonce tu lásku ještě zvrátili, Bůh na to odpověděl ještě větší láskou, poslal vlastní Syna. A Ježíš Kristus uvedl toto poselství lásky Boha k člověku ve skutek, protože dal lidem na potkání naději a výhled do krásné budoucnosti. A to všem: nevěstkám, výběrčim daní, nemocným, posedlým, hříšníkům i spravedlivým.

A co se stalo? Příbuzní řekli o Ježíšovi: Je to blbec. Kněží mu vynadali: Ty žroute a pijane, příteli nevěstek a podvodníků, co ty víš o Bohu? (Mt11,19) Ježíš jim neodporoval, nevracel rány. Zůstal věrný svému poselství Boží lásky k člověku, a šel s tím až na křiž. A tak z kříže křičí láska! Před smrtí Kristus odpustil svým mučitelům a katům. Láskaje silnější než nenávist, než smrt.

Zemřel za nás, abychom konečně uvěřili a pochopili: Bůh nás má všechny rád a chce, abychom také my si navzájem přáli SVOBODU, SPRAVEDLNOST a LÁSKU.

Co pro nás dnes znamená následování kříže? Bůh se postavil na stranu Krista, který byl zavržen, a zmrtvýchvstáním Krista potvrdil pravdu: ANO, jsem Bůh plný lásky, jak to Ježíš říkal a prožíval. Kristův křiž je znamením odporu proti útisku svobody, proti vylučováni kohokoli.

Když jde o následování Jeho kříže, jedna stránka tohoto následování je: máme se jako on zasadit o to, aby se náš bratr stal svobodným a naše sestra byla šťastná. Jenže když se v následování Krista přičiníme konkrétně a prakticky za SVOBODU SPRAVEDLNOST A LÁSKU, - každý na svém místě, potom to BOLÍ. Tváří v tvář světu jistě upadneme do utrpení. Sv Pavel říká, že takové utrpení pak doplňuje to co ještě zbývá dokonat na utrpení Ježíše Krista. Být křesťanem to bezesporu znamená zcela nový skutek, který nás vzájemně činí

KŘESŤANSKÁ STATEČNOST

svobodnými. A tento nový skutek nás bolí, způsobuje nám utrpení, protože svět a jeho mocni odporují.

Tady je riziko, že bychom se mohli zatvrdit a zahořknout, ztratit odvahu. Aby k tomu zahořknutí nedošlo, proto nám na naši každodenní pouti sviti světlo zmrtvýchvstání - velikonoc: Ukřižovaný žije a každý, kdo musí trpět za svobodu bude žit věčně!

***

KŘESŤANSKÁ STATEČNOST A MĚŠŤÁCKÁ ZBABĚLOST

Otec R M. Dacík O.P.

Málokteré přívlastky patří k pojmům, kterým se obyčejné připojuji, tak dokonale, jako statečnosti přívlastek křesťanskosti a zbabělosti přívlastek měšťáckosti.

Statečnost není ctnost, kterou by mohl mít pouze křesťan, u křesťana má mít ale zvláštní charakter ctnosti nadpřirozené. Statečnost je jednou ze základních ctností, je jedna ze čtyř, o kterých mluví i pohanská filosofie před Kristem a kterou chválí učitelé mravnosti všech dob Je to ctnost, která má zdobit každého člověka a její nedostatek se jeví u každého jako něco nečestného a hanlivého Když někdo nemá fysickou sílu, nemůže mu to nikdo vytýkat, protože nemusí být v jeho moci ji získat. Pokud ale někdo nemá statečnost ducha, nemůže se divit, že se snadno stane terčem pohrdání. Tak jako očekáváme od člověka a to zcela právem, že bude pravdomluvný, spravedlivý a poctivý, tak od něj očekáváme, že bude statečný A můžeme říci hned, že bez statečnosti nebude mít ani ostatní ctnosti, protože bez statečnosti nebude mít odvahu překonávat překážky, které se mu postaví do cesty, bude-li chtít ve svém životě uskutečňovat spravedlnost, poctivost, lásku k pravdě a snahu pomoci těm, kdo pomoc potřebují. Bez statečnosti by byly malátné všechny ctnosti a byl by malátný i celý člověk, protože by nedovedl ani vydržet nátlak zvenku nebo ze svého vlastního nitra proti uskutečnění celého mravního řádu, ani by nedovedl učinit výpad tam, kde jej musi učinit v zájmu pravdy, spravedlnosti a možnosti zajistit mravní dobro.

Člověk je povinen hájit lidská práva pro sebe i pro své spoluobčany. To je povinnost, které se nemůže nikdo sprostit. Nejsou-li jeho lidská práva napadena a nejsou-li napadena práva jeho bratří a sester, nebude muset v tomto směru uplatňovat statečnost. Ale i tehdy, chce-lí být celým člověkem, neobejde se bez této ctnosti, neboť ji bude potřebovat neustále v boji za mravní ideál A proto se neobejde bez této ctnosti ani člověk ve veřejném životě, kdy musi myslet nejen na sebe a pracovat nejen pro sebe, nýbrž i pro druhé, ani člověk v ústrani, potírající pomocí této ctnosti pokušení těla, světa a ďábla.

Řekl jsem však, že statečnosti patří ze zcela zvláštních důvodů přívlastek křesťanskosti. Nemůžeme-li si představit dokonalého člověka bez statečnosti, nemůžeme si tím méně představit křesťana bez této základní ctnosti. Velký je ideál lidskosti a velká jsou lidská práva, za něž musí nejednou bojovat statečnost, ale mnohem větší je křesťanský ideál a mnohem vzácnější jsou Boží práva, za něž se tak často musí bít křesťan. V dějinách křesťanství nebylo jediné století, kdy by netekla krev křesťanů, kteří se nebáli položit svůj život za pravdu a spravedlnost. Víme dobře, že ničeho si neváži člověk tak, jako svého života a že o nic se nebojí tak, jako o svůj život.. Strach před smrtí je největší, jaký může člověka naplnit, čím více lpí člověk na životě, tím hroznější je strach z možnosti jeho ztráty. A proto také tím větší statečnost je potřeba k tomu, aby byl tento strach zvládnut a podroben rozumu. Víme také, že tak, jako se bojí člověk o svůj život, tak se bojí o vše, co s ním souvisí. Proto utíká přirozeně přede vším, co by se mohlo nějak dotknout jeho života, co by jej mohlo jakkoli poškodit. Pud sebezachování a touha sebelásky jsou nesmírné silné v člověku a jen statečnost je schopna je uvést do náležitých mezi.

Křesťanství spojovalo vždy statečnost s mučednictvím, které je jeho nejkrásnéjším květem. Položit život za pravdy víry znamená prakticky vyznat, že tyto pravdy jsou vyššími hodnotami než sám pozemský přirozený život, protože za nimi stojí Bůh. Křesťané všech dob šli za svým božským vzorem, který dal svůj život za lidstvo proto, že to chtěl nebeský Otec. Necouvl ani o krok, když se na něj vrhli zřízenci židovských kněžských soudců. Tak jako veřejné učil a neskrýval se se svým evangeliem, tak prohlašuje veřejné i před židovskou veleradou, před svými soudci základy svého učeni. Ví, že ho to bude stát život. Zajisté, Kristus byl Bůh, ale cítil i lidsky, jak vidíme z jeho úzkosti v Getsemanské zahradě. Statečnost ale přemáhá přirozenou úzkost, ctnost vítězí nad přírodou, protože pravda musí být vyznávána a hlásána vždy a všude a za všech okolností. Řekl tehdy, když učil na hoře: Blahoslavení, kteří snáší protivenství pro spravedlnost. Mohl by nyní jednat jinak a utíkat před bláženstvím, které sliboval těm, kdo vytrvají v utrpení a pronásledováni? Řekl svým učedníkům, když jim předpovídal zlé časy, ústrky a nepřátelství ze strany židovských náboženských úřadů: Nepřemýšlejte, co byste tehdy mluvili - totiž až budete stát před nespravedlivými soudci - bude vám dáno v oné hodině, co byste mluvili. Nejste to vy, kteří mluvíte, ale Duch vašeho Otce, který mluví za Vás. Mohl proto nyní, když nastala hodina podobná té, o které předpovídal svým učedníkům, jednat zbaběle?

Za Kristem šli za všech dob všichni jeho věrni vyznavači, ochotni následovat ho ve statečnosti až k mučednické smrti. Nejsou to jen první tři století církve, které se vyznačuji proudy prolité krve pro jméno Kristovo. Není jediné století, není téměř jediná chvíle v dějinách Kristova království na zemi, kdy by netekla mučednická krev. Těší-li se jedna část země hlubokému klidu a míru po náboženské stránce, můžeme pozorovat, jak na jiném místě je nenáviděna a pronásledována pravda. Má-li Kristovo království opravdu růst, je třeba zašívat nová semena. A těmi Jsou a budou vždy ti, kdo dávají svou krev. Mučednictví je však květem, vyrostlém na stvolu velké statečnosti, která pohrdá časným životem pro život u Boha.

Je-li těžké být poctivým a celým člověkem, je mnohem těžší být poctivým a celým křesťanem. Požadavky Krista v evangeliu jsou nemalé. Kdo chce přijít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne ... Kdo miluje duši svou, ztratí ji ... Blahoslavení chudí, blahoslavení tiší, čistého srdce, ti kdo trpí protivenství pro spravedlnost ... Pokouší-li tě tvá ruka, utni ji... Tak mluví Kristus, který ujišťuje, že nazve svými přáteli pouze ty, kdo učiní, co přikazuje. Těžká podmínka přátelství s Kristem, těžké požadavky, které klade křesťanství na své vyznavače. Je tu možno obstát bez velké statečnosti, která vytrvá proti útokům pokušení slabosti a dá se do boje proti našeptávání ďábla? Zvážíme-li obsah Kristova učení a nebereme-li na lehkou váhu jeho evangelium, uznáme, že křesťanem může být opravdu jen člověk statečný. Také proto jsem řekl, že statečnost je ctností svrchovaně křesťanskou.

Opakem statečnosti je zbabělost a tak, jako statečnosti přísluší charakter křesťanskosti, tak zbabělosti přísluší přívlastek měšťáckosti. Měšťáckost neni vlastnost jen člověka žijícího ve městě, tak jako nemusí být každý, kdo žije ve městě, měšťákem v tomto smyslu. Měšťáckost charakterizuje nízkého člověka plného malichernosti, jehož svět sahá tak daleko, jak daleko sahá jeho sobectví. Nemůžeme od něj očekávat pochopení pro velké věci, pro dalekosáhlé plány, nemůžeme od něj očekávat pomoc pro dobrou věc. Protože je v zajeti sebelásky bojí se o sebe, o svůj život, o své zdraví, o svůj klid. Povinnost vůči druhým je útokem na jeho klid a proto před ní utíká. Sebemenší obtíž v něm budí obrovský strach, že ztratí klid. Statečnost nikdy neměl a proto se bojí postavit dané situaci na odpor Má jedinou snahu, vyzout se z ní, utéci, i když jeho útěkem bude druhý poškozen. Zbabělost měšťáka je jeho epithelon constans. Nezbaví se ho, protože zbavit se ho by znamenalo zbavit se měšťáctví. Proto jsem spojil zbabělost, opak statečnosti, s pojmem měšťáctví. Zbabělost je měšťácká, protože měšťák je zbabělý.

Žijeme v době velmi vážné a těžké, kdy uskutečnění Kristových přikázání a život podle evangelia předpokládá vysoký stupeň křesťanské statečnosti. Slabochů máme dostatek a mohli bychom jimi dláždit ulice. S měšťáckou zbabělostí se potkáváme téměř na každém kroku. Je proto třeba vychovávat ke statečnosti, protože k zbabělosti má člověk vždycky sklon. Je třeba o těchto věcech rozjímat, protože jen ti dosáhnou koruny vítězství, kdo vytrvají. Vytrvají však jen stateční.Převzato z Na hlubinu, roč. XXV, č. 2

***

Cílem statečných a moudrých mužů

nejsou obvykle odměny za správné jednání,

ale správné jednání samo.

***

JUBILEJNÍ ÓDA

k 700. výročí založení kazatelského řádu

Josef V. Kratochvíl

Světce, jenž jsi v době lží a svárů

Cíl svůj v řádu Kazatelů vtělil

A tak za pomoci nebes darů

Bludy časů v pravdu čirou vtělil -

Muži, nadán duchem apoštolů,

Posle Boží, v němž plam lásky háral,

Jenž se nebál útrapy a bolů

Aby hojil, napomínal, káral,

Dnes po době celých sedmi věků

Strom Tvůj stále plný živé mízy -

Tvůj to řád, s nějž církev plná vděků

Spásné ovoce pro lidstvo sklízí!

Sedm věků řád Tvůj duše zvedá,

V roucho vítězné je Pravdy halí -

A co získat ještě, pilně hledá.

Národy, jež Krista Nepoznali.

Pokoj Kristův řád Tvůj nese v klínu

- Šťasten, kdo ho hříchem neporuší -

Milosti kdo Boží žít chce v stínu,

Řád Tvůj třetí útulkem je duší!

Proto jděte, Synové Světla,

Ke všem národům a prací svornou

Zbudujte zas, nevěra co smetla,

Míru svatyni víc nerozbornou !

Převzato z jubilejního spisu k 700. výročí založení OP

****

DOKONALÝ DUCHOVNÍ ŽIVOT

SV. TOMÁŠ AKVINSKÝ

3.kapitola

O dokonalé lásce k Bohu, jež přísluší jedině Bohu

V   obojí lásce shledáváme mnoho stupňů dokonalosti. A co se týká lásky k Bohu, první a nejvyšší stupeň dokonalosti přísluší pouze Bohu. Ten způsob lásky lze pozorovat ze strany milovaného a ze strany milujícího. Míním pak ze strany milovaného: něco je natolik milováno, kolik lásky zasluhuje; ze strany milujícího, že něco miluje celou schopností milujícího.

Vše je milé, pokud je dobré. Jelikož dobrota Boží je nekonečná, zasluhuje nekonečné lásky. Ale žádný tvor nemůže nekonečně milovat, protože žádná konečná sila nemůže mít nekonečný úkon. Tedy pouze Bůh, jehož síla milovat je tak veliká, jak veliká je jeho dobrota, může sebe milovat podle prvního způsobu dokonalosti.

4.   kapitola

O dokonalosti lásky k Bohu, která přísluší blaženým

Tudíž je rozumovému tvoru možný jen ten způsob dokonalé lásky k Bohu, který se bere ze strany milujícího. Rozumový tvor podle celé své síly miluje Boha, proto i v samém přikázání lásky k Bohu je to zjevně vyjádřeno: praví se totiž v Deuteronomiu (6): "Milovat! budeš Pána Boha svého z celé duše své a z celé síly své." Takže se srdce vztahuje na úmysl, mysl pak na poznávání, duše však na cit, síla na provádění, neboť to všechno se musí v lásce k Bohu uplatnit.

Je třeba si uvědomit, že se to naplňuje dvojmo. Jelikož celé a dokonalé je to, čemu nic nechybí, budeme Boha milovat z celého srdce a duše a síly a mysli, když nám při tom nebude chybět nic, co by bylo skutečně obráceno k Bohu. Ale tento způsob dokonalé lásky nemají poutníci, nýbrž blažení. Proto praví apoštol filipským (3): "Nemyslím, že bych již byl u cíle anebo již dosáhl dokonalosti; běžím však, abych se jí zmocnil." Očekával dokonalost tehdy, až dosáhne patření tím, že přijme palmu blaženosti. Patření pak nedostane jakožto vystihnutí nebo proniknutí skrze to, co vidí; neboť Bůh je takto pro každého tvora nevystinutelný. Patření znamená dosažení toho, co někdo usilovně hledal.

V   té nebeské blaženosti se myšlenky a vůle rozumového tvora stále dotýkají Boha, neboť tato blaženost záleží v požívání Boha. Blaženost však není jen pohotovost, nýbrž činnost. A protože rozumový tvor přilne k Bohu jakožto k poslednímu cíli, jenž je pravda nejvyšší, k poslednímu cíli se pak všechno zaměřuje skrze úmysl a podle posledního cíle se upravuje provádění všeho, důsledkem je, že v té dokonalé blaženosti bude rozumový tvor milovat Boha z celého srdce, když se jeho úmysl vznáší k Bohu vším, co si myslí, co miluje nebo činí. Z celé mysli, když se stále jeho mysl ponese k Bohu a stále jej přitom bude vidět a podle jeho pravdy všechno posuzovat. Z celé duše, když celý jeho

DOKONALÝ DUCHOVNÍ ŽIVOT

cit směřuje nepřetržitě k lásce k Bohu a kvůli němu bude všechno milovat. Z celé sily, čili ze všech sil, když důvodem všech zevnějších činů bude láska k Bohu.

To je tedy druhý způsob dokonalé lásky k Bohu, kterou máji blažení.

5. kapitola

O dokonalé lásce k Bohu, která je v tomto životě nutná ke spáse

Také jiným způsobem milujeme Boha z celého srdce, mysli, duše a síly, když nám nechybí nic v lásce k Bohu, takže všechno odnášíme k Bohu skutečně nebo jsme k tomu aspoň ochotni. A na tuto dokonalost lásky k Bohu je dáno člověku přikázáni

A to nejprve, aby člověk všechno odnášel Bohu jakožto cíli, jak praví apoštol korintským (1,10): "Ať tedy jíte či pijete či cokoli jiného děláte, všecko čiňte k slávě Boží." A to se splní, když někdo svůj život žije jako službu Bohu; a v důsledku všechno, co koná, je mocí toho zaměřeno k Bohu; kromě však věcí, jež od Boha odvádějí, jako jsou hříchy. A tak člověk miluje Boha z celého srdce.

Za druhé, aby člověk svůj rozum podrobil Bohu tak, že věří tomu, čemu se ve jménu Božím učí, podle slova apoštolova korintským (11,10): "Uvádíme do poddanství každou mysl, aby byla poslušná Krista": a tak je Bůh milován z celé mysli.

Za třetí, aby člověk v Bohu miloval vše, co miluje, a celkově všechno své cítění spojoval s láskou k Bohu. Proto pravil apoštol korintským (II,5): Když jsme ve vytržení, je to mezi Bohem a námi, když jsme při smyslech, je to pro vás. Vždyť nás má ve své moci láska Kristova." A tak je Bůh milován z celé duše.

Za čtvrté, aby všechno navenek, naše slova a skutky, posilovala láska božská, podle slov apoštolových korintským: "Vy všechno konejte v lásce." A tak je Bůh milován z celé sily.

To je tedy třetí způsob dokonalé božské lásky, jenž je pro všechny povinný z nutného přikázání Avšak druhý způsob není v tomto životě pro nikoho možný, ledaže by byl zároveň poutníkem a patřícím, jako náš Pán Ježíš Kristus. Z knihy T Akvinský, Dokonalý duchovní život. Krystal 1935 do současné češtiny upravila sestra Jenička III. OP

Bůh nás žádá,

abychom ho milovali ne proto,

že potřebuje naši lásku, ale proto,

že lásku k němu potřebujeme my.

F. Werfl

VZNIK A HISTORICKÝ VÝVOJ DOMINIKÁNSKÉHO TERCIÁTU

Řád bratři kazatelů, který vznikl ve 13. století, od svého počátku byl spojen se silným působením na široký okruh tehdejšího obyvatelstva. Není proto nikterak překvapující, že se podobně, jako v případě františkánů, okolo řádových klášterů postupně vytváří a usazuje specifické společenství spolupracovníků, kteří přesto, že žijí svoje povolání ve světě, cítí se být osloveni duchem a ideálem kazatelského řádu. Chceme-li hlouběji pochopit posláni a ducha této části dominikánského řádu, která je určena pro lidi žijící ve světě, nemůžeme se obejit bez krátkého pohledu do minulosti.

Tertius ordo fratrum praedicatorum (III. řád sv. Dominika), jehož část určená pro laiky dnes nese název Laická sdružení sv. Dominika, se rodí a krystalizuje v době konce 12. a začátku 13. století, kdy je Evropa charakterizována mohutným vzedmutím se vlny celé řady hnutí toužících po křesťanské dokonalosti. Stále jasněji se ozývají hlasy po životě podle Evangelia, laický pietismus, spojený s apoštolátem a pokáním získává obrovské množství křesťanů. Za těchto poměrů vzniká množství laických sdružení, která se stavějí proti úpadku života církve. Bohužel mnohá tato hnuti se dříve či později názorově ocitají mimo katolickou církev, jako příklad lze uvést Valdenské, Humiliáty. lombardské chudé atd. V té době vstupuji do dějin evropské křesťanské civilizace dva významní světci, sv. Dominik a sv. František, kteří kromě toho, že jsou zakladateli dvou velkých medikantských řádů, také dokázali podchytit značnou část těchto mohutných laických hnutí a ochránit je nejen od věroučných bludů, ale podařilo se jim z nich vytvořit mohutné zástupy „apoštolů “ a „bojovníků“ za pravou katolickou viru a život podle Evangelia .

V rámci těchto snah se na řadě míst dnešní Francie a severní Itálie zakládají kající bratrstva, která vedou odříkavý způsob života, věnuji se modlitbě a službě potřebným. V roce 1221 tak vznikají první originální pravidla těchto sdružení - "Memoriále Fratrum et Sororum de Penitentia in Domibus Propriis Existentium". Další pravidla řádu kajícniků se objevují r. 1230 a v r. 1282 pak jejich verze upravená bratrem Caro. Tato pravidla jsou později r. 1289 až na nepatrné změny schválena papežem Mikulášem IV. a stávají se základem III. řádu bratří a sester sv. Františka.

Je zcela samozřejmé, že hnutí kajícniků. která působila v blízkosti dominikánských klášterů jsou také ovlivněna a uchvácena charismatem bratří kazatelů. To dosvědčuje ku příkladu pátý velmistr dominikánského řádu, Bl. Humbert de Romanis (1254-1263), který se ve své řeči Ad Fratres de Poenitentia obraci ke kajícnikům sympatizujícím s řádem sv. Dominika, kteří ovšem žiji ještě podle původní řehole odpovídající duchu sv. Františka.

Zúženi vzniku III. řádu sv. Dominika pouze na základě kajícnických hnuti by ovšem bylo jen polopravdou a hrubým zjednodušením, neboť pro 12. a 13 století je také typický vznik bratrstev, která byla nazývána Kristovo vojsko - Mílitia Jesu

VZNIK A VÝVOJ DOMINIKÁNSKÉHO TERCIÁTU

Christi. Posláním těchto sdružení, která lze přirovnat k jisté domobraně, byla obrana křesťanské víry (a to i s mečem v ruce) proti otevřeným útokům bludařů, především katarů a albigenských.

O vzniku takových bratrstev nám podává zprávu bl. Raymund z Kapuy, zpovědník sv. Kateřiny, který píše ve svém díle Život sv. Kateřiny Sienské: "Když viděl Dominik, jak církev trpí od bludařů i hmotně, svolal některé laiky Boha se bojici a sobě známé, a začal s nimi jednat o ustavení  svatého vojska, jehož úkolem by bylo bránit a znovu dobývat církevních práv ... A tak se i stalo. Tyto dobrovolníky, které získal, zavázal přísahou, aby podle svých sil konali vše, co jim bylo uloženo a za to vydali v oběť i svou osobu či jmění ... A aby manželky jim v tomto  svatém díle nebránily, dával si od nich přísahat, že nebudou mužům překážet!, ale podle svých možností budou s nimi pracovati... A nazval je Fratres Mulitiae Christi- vojenskými bratřími Ježíše Krista."

V tomto směru podává také zajímavou zprávu kronika francouzského města Toulouse, kde můžeme číst "Ctihodný biskup Foulques toužil, aby jeho lid z Toulous mohl získat odpustky křižáckého tažení, jako ti, kteří přicházeli z venku a doufal, že tímto prostředkem je připoutá těsněji k církvi a vypudí bludaře a lichváře. Dosáhl toho, že bylo v Toulouse založeno roku 1209 za pomoci Boží a podpory legáta sv. stolce velké bratrstvo, jehož členové bylí opatřeni křížem. Až na malé vyjímky, téměř všichni občané se v něm zavázali přísahou. Průkopníky bratrstva byli Amaury de Chateauneuf, Arnold, jeho bratr, Petr ze Saint Romain a Arnold Bernard, příjmením Trpělivý, mužové schopni, opatrní a mocní. Toto bratrstvo se rozrůstalo velmi rychle." Postupně tak při celé řadě dominikánských klášterů vznikají bratrstva, formovaná především z místních obyvatel, která mimo jiné chrání jak kláštery a kostely, tak i členy dominikánského řádu. Mezi těmito bratrstvy proslul ku příkladu řád Voje Ježíše Krista založený roku 1223 dominikánem Bartolomějem z Vincenze při klášteře bratři kazatelů v Parmě.

Tato bratrstva se těší podpoře také u  svatého stolce. Důkazem toho je dopis papeže Řehoře IX. za dne 22. listopadu 1227, kde se  svatý otec obrací na bratry v Milites Jesu Christi slovy: "Svým milým synům, bratřím "Voje Ježíše Krista" ..., V dopise výslovně tento spolek schvaluje, bere v církevní ochranu jeho členy a jejich majetek. V listu z června roku 1235 tentýž papež píše velmistru dominikánského řádu bl. Jordánovi: "Prosíme lásku tvoji a napomínáme tě snažně a ano rozkazujeme tobě, abys Ty i bratři tvoji naše milé syny a bratry Voje Ježíše Krista vyučoval ve ctnostech, neboť zbožný účel jejich velmi přispívá k povznesení ve společenství (obcování)  svatých a povzbuzuje v zachování křesťanské lásky." Několik roků před svou smrtí vydává Řehoř IX. bulu Egrediens haereticorum, v níž opět bere pod svou ochranu bratry a sestry Voje Ježíše Krista, a která obsahuje stanovy, jež tato řádová bratrstva zachovávala. Spolu s mizícím nebezpečím otevřeného ohrožování a omezování práv církve a ruku v ruce s uklidňujícími se poměry ve společnosti na konci 13. století obrano-polovojenské působení bratrstev Voje Ježíše Krista ustupuje do pozadí a je nahrazováno novým prvkem, kterým je duch apoštolátu čerpajícího především z pokání, modlitby a snahy o prohlubování vnitřního duchovního života.

V té době pro všechna laická bratrstva přidružená k řádu dominikánskému vypracovává roku 1285 sedmý velmistr řádu Munio de Zamora (1285-1291) poj nástupu do svého úřadu s papežským souhlasem prvni řeholi Třetího řádu kajícníků sv. Dominika, v duchu toho, jak byla až do nástupu jeho úřadu zachovávána členy Voje Ježíše Krista. Otec Munio v této řeholi klade důraz 1 především na apoštolského ducha šíření víry, ducha horlivosti za spásu duší a proto veškerý duchovní život musí směřovat k tomuto apoštolátu. Řehole byla velmi přísná, nařizovala členům podle možnosti sledovat církevní hodinky, postit se v pondělí, ve středu, pátek a v sobotu, vyhýbat se světským věcem - di-rdlu tanci a hostinám atd.. Mimo jiné také již zakazovala členům řádu nosit bez ■ povolení zbraň, což je bezesporu odrazem uklidňujícího se celospolečenského napětí.

Tato řehole, tak jak byla sestavena otcem Muniem je koncem 1. poloviny 15. století papežem Evžen IV. znovu oficiálně potvrzena jako řehole bratří a sester III. řádu sv. Dominika ve světě žijících. Další její potvrzení vydává na konci 17 století 1 papež Inocenc VII. Mezi dalšími papeži, kteří byli III. řádu sv. Dominika velmi příznivě nakloněni lze jmenovat ku příkladu Bonifáce IX., Mikuláše V., Pia II., 1 Sixta IX., Lva V.. Pavla III., Klementa IX., Benedikta Vlil., Pia XI. atd. Svatý stolec vždy považoval III. řád sv. Dominika za dokonalý vzor života a také jeho stanovy! byly pokládány za velmi dobře propracované. Proto nařídil papež Mikuláš IV. (1288-1292) aby terciáři karmelitánského řádu používali tytéž stanovy, které | používají terciáři řádu dominikánského. Také papež Martin V. v 15. století potvrdil třetí řád Servitů, jen pod tou podmínkou, že přijmou za své stanovy! dominikánských terciářů.

Dne 6. září 1919 píše papež Benedikt XV. (dominikánský terciář) o Třetím řádu následující slova: "Uprostřed vážných nebezpečí, která ze všech stran ohrožují; víru a mravy křesťanů, je naší povinností chránit věřící před zkázou tím, že jim j poukazujeme na takové prostředky sloužící k posvěcení, které považujeme za i nejvhodnější a nejužitečnéjší k jejich záchraně a.k jejich pokroku v dokonalosti.! Máme za to, že jedním z nejlepších, nejúčinnějších a nejjistéjších mezi těmito prostředky je dominikánský Třetí řád, který založil sv. Otec Dominik, plně sí vědom! nebezpečí světa, jakož i spasitelných léků, aby se jeho syny i dcerami mohli stát lidé všech společenských tříd, kteří chtějí uspokojit svou touhu po dokonalejším křesťanském životě ... Všem pak členům tohoto Třetího řádu, přítomnými i budoucím, z celého srdce uděluji apoštolské požehnání, jako znamení naší otcovské lásky, jako záruku nebeských milostí s přáním věčné spásy."

Naše století přináší do života terciářských dominikánských společenství nemálo podstatných změn. Dne 23. dubna 1923 na žádost velmistra kazatelského řádu Br. Ludvíka Thesslinga schvaluje papež Pius XI. řeholi bratři a sester III. řádu sv. O. Dominika ve světě žijících, která byla již dříve schválena papeži Inocencem VII. a Evženem IV. a nyní je přizpůsobena duchu nové doby. O tom, že tyto úpravy byly provedeny opravdu mistrně a prozíravě svědčí i to, že po přijetí nových pravidel nastává oživeni III. řádu, což se projevilo i zvýšením počtu jeho členů. Podle všeobecného sčítání z r. 1928 byl počet dominikánských terciářů j

ANGAŽOVANOST KŘESŤANA

žijících ve světě 90 658 a v roce 1936 stoupl na 120 668. Téhož roku bylo napočteno 1364 samostatných terciářských sdružení.

K dalším změnám pak dochází po II. Vatikánském koncilu, kdy roku 1972 schvaluje Apoštolský stolec ad experimentům (na zkoušku) stanovy laických sdružení sv. Dominika, jejichž text byl promulgovaný r. 1969 magistrem řádu fra. Anicetem Fernandezem. Generální kapitula dominikánského řádu, která se konala v Římě r. 1983 uložila magistru řádu, aby svolal mezinárodní shromáždění laiků sv Dominika. Na tomto setkání, které se uskutečnilo v kanadském Montreálu ve dnech 24.-29. července 1985, byl vypracován text "The Rule of the Lay Fraternities of St. Dominie" - Stanov Laických sdružení (bratrstev) sv. Dominika, které byly schváleny dne 15. ledna 1987 Kongregací pro řeholníky a sekulární instituty a promulgované magistrem Řádu o. Damiánem Byrne OP dne 28. ledna 1987. V současné době se udává přibližný počet členů LS sv. Dominika na celém světě asi na 71 tisíc bratří a sester celkem z 88 národností [9].  Fra Rafael III.OP

Použitá literatura:

[1 ] Meersseman G.G., Ordo Fraternitatis:Contraternite e pieta dei laici nel nedioevo, 3. vols., Herder 1977

[2] Dacík R : Cesta apoštolské svatosti, Krystal, Olomouc_1940

[3] Život sv. Kateřiny Sienské, Bl. Raymund z Kapuy, St. Říše 1915, str.65, hl.8)

[4] Konečný F.: Svatý Dominik - zakladatel řádu kazatelského. Vydal L. Kunciř, V Praze IX,394,1921

[5] Halusa T: Der prediger- oder Dominikanerorden, Verlagsbuchhandlung Styria, Graz 1925.

[6] Řehole bratří a sester Třetího řádu sv. Dominika, Nákl. konventu 00. Dominikánů, v Praze 1924.

[7] Lubojacký A.: Manuale pro bratry a sestry třetího řádu sv. Dominika, V Brně 1882.

[8] Laická sdružení sv. Dominika - Základní dokumenty, vydané pro vnitřní potřebu LS sv.

Dominika na území Československé provincie Řádu bratří kazatelů v lednu 1993.

[9] T. Eggensperger, U. Engel: Frauen und Manner im Dominikanerorden, Matthias Grunwald Verlag, Mainz 1992

+++

ANGAŽOVANOST KŘESŤANA

bratr Mečislav Razík III. OP

V současné době (psáno r. 1994) jsme svědky šíření se zla v oblastí politické, ekonomické / společenské. K příčinám náležejí: alarmující stav hospodářsko-finanční, lavina případů korupce, krize v politických stranách, trpících nedostatkem osobností a dosud málo se propojující a fungující evropská spolupráce.. K tomu přistupuje i drama a tragedie zemí východní Evropy a bývalého Sovětského svazu. V této souvislosti se katolická církev jeví jako

SVOBODA VŮLE

bratr Girolamo

Začněme všeobecnými postřehy. Podívejme se na člověka: je inteligentní a je nadán obratností, inteligence však není člověkem, je pouze vlastností, kterou člověk má. Totéž platí o jeho zručnosti a obratnosti, o barvě pleti, o charakteru. Existuje tedy "něco", co má všechny tyto vlastnosti, schopnosti a atributy. Scholastičtí filozofové je nazývají "případky". O zručnosti člověka si uděláme úsudek pohledem, o jeho inteligenci tím, že se s ním dáme do řeči, jeho charakter a temperament poznáme, když s ním budeme nějaký čas žít.

Jinými slovy, co registrují naše smysly, jsou vždy nějaké znaky, vlastnosti, atributy. Žádná smysl nevnímá to, co všechny tyto znaky má. To "něco" scholastičtí filozofové nazývají "substance". Je to věc sama, věc jako taková: to o čem říkáme primárně, že to existuje, a co není přisouzeno něčemu jinému jako třeba rudost růží nebo moudrost člověku. Rudost je případek, růže je substance; člověk je substance, moudrost je jeho případek.

Bylo by ovšem chybou si myslet - jak se domníval J. Locke, že substance je nějakým nepoznatelným a neměnným substrátem ukrytým pod všemi případky. Když poznáváme nějakého člověka, poznáváme tohoto člověka (jako substanci) do té míry, jak se zjevuje ve svých atributech. Když se díváme na strom, nevidíme, ani nemůžeme vidět substanci stromu mimo jeho barvu, velikost, atd. Ale pokud barva, velikost, manifestující strom jako substanci, docela oprávněně můžeme říci, že postřehujeme substanci. Co pozorujeme, to není věc jako taková, ale ani to nejsou odtržené vlastnosti ani vztahy: co pozorujeme, je utvářená věc sama.

Zaměříme se nyní na vlastní problém svobody vůle, ale k těmto všeobecným poznámkám se budeme vracet a odvolávat se na ně.

Sv. Tomáš Akvinský se nedomníval, že naše duše jsou nepoznatelně ukryty v našich tělech. Jsou poznatelné skrze své vlastnosti a ve svých činnostech. Jak třeba poznáme nějakou věc? Pozorujeme její vlastnosti: barvu, tvar, křehkost, můžeme si k ní přivonět nebo i ochutnat. Poznáme její případky, ale ty nám vypovídají o věci - (substanci) samé do té míry, jak se v těchto případcích projevuje. Jsme tedy oprávněni říci, že postřehujeme samotnou substanci.

A jak poznáváme člověka? Pozorujeme jeho chování, gesta, činy, nasloucháme tomu, co říká, hodnotíme jeho názory, charakter. Neboť jeho slova a způsob vyjadřováni dostatečně vypovídající o jeho inteligenci, jeho názory o vnitřních postojích a hodnotách a způsob jeho chováni o jeho charakteru a temperamentu. Člověk, který v noci přepadne osamělého chodce a oloupí ho o všechny jeho peníze, nám toho o sobě "řekl” hodně a člověk, který je ochoten položit svůj život za vlast, nám toho o svém vnitřním "já" "říká" ještě víc, než je on sám v sobě schopen objevit a ochoten svěřit někomu jinému.

ANGAŽOVANOST KŘESŤANA

společenská síla s velkým morálním vlivem na mnohé lidi i skupiny. Žijeme v době, v níž zaznamenáváme nové jevy, z nichž má velkou váhu vztah církve a politiky, náboženství a společnosti. Pro křesťanskou víru se otevírají nečekané možnosti, které je třeba odkrývat s moudrostí a duchovním rozlišováním. Od křesťanů se očekává konkrétní vklad: uctivost a pravost v oblasti veřejné i soukromé. Proto se stává naléhavým úkolem výchova laiků k odpovědnosti ve veřejném živote a k živému reagování na znamení doby a potřeby lidi na konci druhého křesťanského tisíciletí. V tomto úkolu může velice pomoci sociální učeni církve. Nestačí však, aby toto učení bylo hlásáno jen papežem. Nyní je více, než kdy jindy potřebné, aby lidé sociální učení poznávali a osvojovali si je v podobě odpovídající společenské skutečnosti. V takové podobě a na takovém stupni, jak nastiňuji nebo vyžaduji různé situace.

Nestačí však pouze zmobilizovat myšlení. Papežské společenské výzvy a učení nechtějí být jen líbivým a teoretickým plánem. Musí být přeloženy do praktického jazyka. Tomu musí napomáhat odpovědné sociální vychování, protože dílo budováni spravedlivé sociální společnosti, jak o to církev usiluje, vyžaduje konkrétní chápání a otevření se druhým s vědomím závazku angažování se pro svět bohatší eticky a esteticky, pro svět spravedlivý a altruistický. Proto je třeba zušlechťovat neustále své srdce a posilovat svou vůli. Od učeni se a sebevýchovy je třeba přejít k uvědomělé činorodosti. To je úkol všech křesťanů, aby se podle svých možností zapojili do práce pro stmelováni různorodých společenství a náplň jejich působnosti.

Stěžejním problémem v tomto ohledu je otázka angažovanosti studentské mládeže. Té mládeže, s níž jsem se celý život stýkal, pracoval pro ni a zasvětil jí všechno své úsilí. Všechna mládež a zejména studentská je vždy pro všechny starší generace budoucí inteligencí, budoucí akademií, velkou nadějí národa

Pro formaci mladých lidí je rozhodující pozitivní vliv rodiny, školy, společnosti. V neposlední řadě je pro toto utváření žádoucí duchovní působení církve. Ač jsme v minulých letech chtěli a nesměli, dnes můžeme, ale nějak „nechceme', pozorujeme v současnosti, v maximálně optimálních podmínkách, na svých dětech a blízkých mladých příbuzných jejich netečný přistup k dějinám naši země a národa. Chtěl bych věřit, že při nově se rodící koncepci školní výchovy přispěje škola nejen k prohloubení intelektuální formace naši mládeže, nýbrž, že ji bude i vychovávat k opravdovému vztahu k hodnotím českých dějin s důrazem na vzájemnou mezilidskou toleranci a soudržnost Také však k imunizaci před nežádoucími vlivy konzumního materialismu.

V papežské encyklice Centesimus annus nás upoutají zejména dva odkazy: křesťané ve svém snažení o spravedlnost nemohou zapomínat ne milost, kterou jim může dát jen Bůh. Milost však většinou nečiní okamžité zázraky. Je k ni nezbytné třeba svobodné, usilovné a mnohostranné spolupráce člověka

***

Hymnus k sv. Dominikovi

Ať Matka Církev zaplesá

při dnešní blahé památce,

že svého syna v nebesa

poslala nám za ochránce.

Sloup řádu Kazatelského

oi zakladatel, Dominik,

do světa skví se celého,

teď nebešťanů společník.

Zbavil se těla poroby

a dobyl slávy nebeské

a místo pásu chudoby

obdržel roucho královské

 

Dech hrobu jeho vonného

zář ctnosti hlásá v šíř i dál,

jak velké věci pro něho

vykonal nejvyšší náš Král.

Buď Bohu Trojjedinému

moc, chvála, sláva, čest i dík,

že neustává k nebi vést ty,

za něž prosí Dominik. Amen.

***

NÁBOŽENSTVÍ A KRÁSA

Bratr Leonard

Krása plní důležitou úlohu v náboženské úctě. Samotný úkon klanění se Božství zahrnuje touhu naplnit krásou úctu věnovanou Božství. Proto pranýřování snahy o krásu v náboženské úctě jako krasocit prokazuje falešné pojetí jak bohopocty, tak krásy. Vychází to najevo, když se připomíná podstata krasocňu či estétstvi tam, kde se tohoto pojmu má užívat pouze pro vyumělkovanost.

Estétstvi je zvrácený přístup ke kráse. Estét užívá krásných věci tak, jako se užívá dobrého vína. Nepřistupuje k nim s úctou a porozuměním pro hodnotu, kterou to, co je krásné, v sobě obsahuje, a která vyžaduje náležitou odpověď, nýbrž vidí v nich jen prostředek svého subjektivního uspokojení. I když má nějaký estét vytříbený vkus a je pozoruhodným znalcem, nemůže v důsledku svého přístupu zaujmout správný vztah k podstatě krásy. Především je lhostejný vůči všem dalším hodnotám, které mohou být předmětu vlastní. Ať je námětem situace cokoli, přesto hledí na všechno výlučně ze stanoviska svého estétského požitku nebo nálady. Jeho chyba nespočívá v tom, že přeceňuje hodnotu krásy, nýbrž to, že přehlíží jiné základní hodnoty, především hodnoty mravní.

Postavit se k situaci z takového hlediska, které neodpovídá jejímu předmětnému námětu, představuje vždy velkou zvrácenost. Je např. zvrácené, když někdo přistupuje k lidskému dramatu, jež volá po soucitu, náklonnosti a pomocném zásahu, jako by to byl jen předmět psychologického zkoumání. Činit vědecký rozbor jediným stanoviskem, z jakého se přistupuje k situaci, je zcela neobjektivní, ba dokonce odporné; přehlíží se tím věcný námět, jež se označuje za neplatný. Nehledě k tomu, že přehlíží všechna stanoviska kromě estetického přístupu a všechny náměty kromě krásna, estét navíc znetvořuje pravou povahu krásy v její hloubce a velikosti. Jak už bylo objasněno, každé zbožňování dobré věci rovněž nutně vylučuje pochopení její pravé hodnoty. Největší a nejvlastnější zhodnocení nějakého dobra je možné jen tehdy, když je sledujeme na tom místě, jaké mu Bůh stanoví v stupnici jsoucen.

Nad tím je třeba se pozastavit: člověk je v běžném životě stále stavěn před možnost a nutnost rozhodovat mezi dobrem a zlem. Ale tím, jak se rozhoduje, říká nám toho o sobě velmi mnoho a my tak říkajíc máme možnost vědět, s kým máme tu čest. Dobrého člověka poznáme podle jeho dobrých skutků a zlého podle jeho zlých. Většina z nás není ani taková: jednou se rozhodujeme pro dobré, podruhé se dáme svézt zlem. Ale to přece neznamená, že naše rozhodování podléhá zákonu statistických čísel, že je zcela nahodilé. Rozhodujeme se podle toho, jací skutečně jsme a ne podle toho, jak si s námi zahraje "náhoda".

Vždyť uvažme: co by to bylo za svobodu, kdyby to byla svoboda úplné neurčitosti, takže bychom své rozhodování nemohli efektivně řídit. Svoboda je schopnost zvolit si to, co člověk sám chce, schopnost rozhodnout se pro motiv, které naše "já" považuje za nejlepší a nejžádoucí a nikoliv jednat tak, že to nemá vůbec žádný důvod, smysl ani příčinu.

Na otázku: Kdo rozhoduje? zni odpověď - Já sám, má duše. Na otázku: Jak se rozhoduje?, odpovíme - Svobodně a volně. Znamená to, že mé rozhodování je podmíněno tím, jaký vlastně jsem. Je-li mé "já" dobré a kvalitní, má i rozhodnutí mé duše dobro a kvalitu. Nestojí-li má dušička za mnoho, projeví se to v mé volbě: malostí, strachem nebo sobectvím. Má duše volí "volně", svobodně: volí podle motivů své vůle, které přijala rozumem za vlastní. Volí tak, jak chce; a chce to, co nejlépe odpovídá její povaze.

Znovu a znovu nad tím přemýšlejme. Je třeba se k tomu neustále vracet: svoboda neznamená absolutní neurčenost, svoboda znamená, že mé rozhodnuti není určeno nikým jiným, než mnou. Ale to je zatím málo. Abychom věc správně pochopili, je třeba k tomu ještě něco dodat.

Kdyby se někdo zdráhal jít na mši, kvůli tomu, že má kostel za ošklivý či hudbu za málo krásnou, proviňoval by se estétstvím, neboť by nahrazoval náboženský přístup estetickým. Je však protikladem estétství vysoko hodnotit úlohu krásy v náboženství; zrovna tak chápat oprávněnou úlohu, kterou by měla krása plnit v náboženské úctě stejně jako touhu zbožných lidí vybavit co největší krásou všechny věci, které se vztahují k bohoslužbě. Toto správné zhodnocení krásy je mnohem spíše ústrojným ovocem uctivosti, lásky ke Kristu a samého úkonu klanění. Na neštěstí však někteří katolíci tvrdí, že tento požadavek zkrášlení úcty je proti evangelické chudobě. Tento závažný blud se zdá být často podporován tím, že se pociťuje vina za lhostejnost vůči sociální nespravedlnosti a za přehlížení oprávněných požadavků chudých. Pak se nám říká, že ve jménu evangelické chudoby mají být kostely holé, prosté a bez zbytečných příkras.

Jenže ti, kteří tohle říkají, zaměňují evangelickou chudobu s požadavky každodenního života v současném světě. Docela přehlížejí skutečnost, že náhrada krásy přepychem a honosnost, která je v něm často obsažena, odporuje evangelické chudobě víc, než kdy mohla odporovat krása i ve svých nejhýřivějších formách. Účelný pojem přebytečná je velice mnohoznačný a je pouhým projevem důrazu na užitečnost. Odporuje slovům Páně: "Nejen chlebem je živ člověk." V "Nové babylonské věži” jsme se snažili objasnit, že veškerá kultura je překypující dar čili něco, co se musí jevit tomu, kdo zdůrazňuje pouze užitečnost, jako nadbytečné. Avšak, díky Bohu, postoj Církve a věřících po staletí nepodléhal jednostrannému důrazu na užitečnost.

Sv. František, který ve svém vlastním životě do krajnosti zachovával evangelickou chudobu, nikdy netvrdil, že by kostely měly být suchopárné, pusté a bez krásy. Naopak, kostel a oltář mu nikdy nepřipadal dost krásný. Totéž lze říci také o  svatém faráři arském nebo o sv.Terezii z Avily.

Vznikne směšný rozpor, když se kvůli evangelické chudobě bourají umělecky nejhodnotnější chrámy, aby byly nahrazeny za velké výdaje strohými a pustými stavbami. Krása a lesk chrámu nijak neodporuje duchu evangelické chudoby a nedává pohoršení druhým, nýbrž činí mnohem víc než nepotřebná honosnost a zabydlenost, která je dnes tolik rozšířena. Pokud se kněží chtějí vrátit k evangelické chudobě, potom ať vezmou v úvahu, že duchovní osoby ve Spojených státech a v Německu často vlastní nejelegantnější vozidla, nejlepší kamery, nejmodernější televizory. V jednoznačném rozporu s evangelickou chudobou je nadměrné požívání alkoholu a cigaret, ale určitě ne krása a výstavnost chrámů. Na jedné straně se tvrdí, že kostely by měly být prosté. Na druhé straně se však zřizují na farách a v tábořištích katolických koleji ohavné budovy ke společenských účelům, které jsou vybaveny všemi druhy neužitečných honosností; a údajně se to podniká ve jménu sociální péče a ducha společenství. Dokonce i v některých klášterech lze nalézt takovou vymoženost. Tyto nové útvary odporuji evangelické chudoby nejenom navenek, nýbrž také šíří zvláštní světské ovzduší. Klubovky a tlusté podušky svědčí o nezdravé změkčilosti. Takové stavby křečovitě spojují tři špatné vlastnosti: nákladnost, ohavnost a svůdnost, příznačné pro kulturní zvrácenost, která ohrožuje člověka naší doby.

Důvody pro obrazoborectví však bývají ještě jiné: příležitostně je možno zaslechnout nějakého kněze, jak říká, že mše je něco odtažitého a smyslům nedostupného, a proto prý mají být kostely a zejména oltář bez ozdob. Ve skutečnosti je mše  svatá nesmírné tajemství, které přesahuje naše rozumového chápání, ale rozhodně to není něco ryze odtažitého.

Co je odtažité. je zvláště rozumové a v protikladu vůči tomu, co je skutečné, určité, jednotlivé. Nadpřirozená skutečnost, která nám byla zjevena, přesahuje svět rozumovosti, ale nijak nezahrnuje ani ten nejmenší protiklad toho, co je skutečné a určité. Je úplně naopak krajní, svrchovaná, i když neviditelná skutečnost. Mše  svatá je tedy v nejvyššim smyslu určitá skutečnost, opravdové nyní: samotný Kristus je skutečně přítomen.

Působivost a existenční závažnost posvátné liturgie má své kořeny právě ve skutečnosti, že žádným způsobem není odtažitá a neobrací se pouze na náš intelekt ani na osamocenou víru, nýbrž spíše mluví nesčetnými způsoby k celé lidské osobě. Vtahuje věřícího do Kristova posvátného prostředí posvátnou krásou a leskem chrámu, barevností a krásou rouch, způsobem své mluvy a skoro absolutní hudbou gregoriánského chorálu.

Tzv. pokrokoví katolíci někdy také tvrdí, že ti, kdo bojují proti modernímu obrazoborectví, zabývají se něčím nepodstatným, když přece námětem je tajemství mše svaté a Eucharistie.

Má-li slovo podstatné poukazovat jen k pravému námětu mše svaté a má-li se tím pouze zdůraznit, že toto je nesrovnatelně důležitější než cokoli jiného, pak opravdu není podstatné, jestli je chrám, kde se slaví mše  svatá, a kde věřící přistupují ke  svatému přijímání, krásný nebo nikoli.

Potom přirozeně nemají podstatný význam posvátná roucha kněze ani chrámová hudba ba ani bohoslužebné texty. Pak jsou podstatná jenom slova, při kterých nastává přepodstatnění.

Pokud však podstatné je prostě to, co je důležité, když se uznávají roucha, hudba a text za nepodstatné, neboť se považují za nedůležité, pak máme co dělat s bludem. (Sv. Terezie z Avily uvádí /Viz: Život, Projevy Boží přízně, 25/: Četla jsem v jedné knize, že to je nedokonalost mít umělecky podané obrazy; proto jsem už nic takového nechtěla mít ve své cele Dříve než jsem to četla, zdálo se mi jako odpovídající chudobě mít jen papírové obrazy, a proto jsem už nechtěla mít žádné jiné. Ale tu jsem v okamžiku, když jsem na to už skoro vůbec nemyslela, postřehla slova Páně: "To není dobré umrtvování; neboť co je lepší - chudoba nebo láska? Ježto právě láska je lepší, tedy se ani ničeho nevzdávej, ani svým sestrám neodnímej nic, co povzbuzuje k lásce. Kniha pojednává jen o přebytečných ozdobách a příliš bohatém okrašlování obrazů a nikoli o samotných obrazech. Je to vychytralost zlého nepřítele, že vnuká těm. kdo nesprávné věří, aby se připravili o všechny prostředky k povzbuzení nábožnosti, aby tak upadli do záhuby. Má dcero, věrní křesťané se nyní musejí víc než kdy jindy cvičit v opaku toho, co činí oni.")

Vždyť trvá hluboký, významný vztah mezi vnitřní podstatou něčeho a přiměřeným výrazem téhož. A to platí obzvláště o mši svaté.

Rozdílné projevy, tvářnost, v jaké se tajemství nabízí, plní závažnou úlohu a nesmi být považováno za něco, co lze ponechat libovolným zásahům (Konst O posvátné liturgii, 22), třebaže to, co se vyjadřuje, je nekonečně důležitější než jeho výraz.

Vztah mezi jsoucnem, které se vyjadřuje, a jeho výrazem, je zcela jedinečný. Výraz plní rozhodující úlohu především v pozemském životě člověka, třebaže to. co se vyjadřuje, je mnohem významnější.

Ačkoli skutečným námětem mše svaté je zpřítomněni tajemství Kristovy obet. na kříži a Nejsvětější Svátost, přesto by se neměl klást velký důraz na posvátné prostředí, které vychází ze slov, pohybů, hudby a kostela, kde se mše  svatá slaví (a právě pro to, že se tomu hluboce rozumí). Na rozdíl od jakéhokoli gnostického pohrdáni hmotou a vnějším výrazem je to právě zvláštní křesťanská zásada, že duchovní názor má dojít svého výrazu také ve vnějším postoji a chování, ve způsobu našeho projevu Celá bohoslužba je proniknuta touto zásadou podobně, jako by měl prostor nebo chrám, kde se dějí slavnostní či posvátné úkony, vyzařovat takové vnější prostředí, jaké jim odpovídá. Skutečnost těchto tajemství bezpochyby nebude dotčena nepřiměřeným výrazem. Přesto ale spočívá zvláštní hodnota v tom. když dosáhnou přiměřeného výrazu.

Jak je proto falešné považovat krásu chrámu nebo bohoslužby za něco, co nás rozptyluje a odvádí od skutečného námětu bohoslužebných tajemství k něčemu povrchnímu. Ti, kdo volají, že Církev není muzeum, a že člověk opravdu zbožný je lhostejný vůči těmto nepodstatným věcem, dokazují svou zaslepenost k velevýznamné úloze, které plní přiměřený a krásný výraz. Takové přístupy koneckonců vycházejí z přehlíženi přirozenosti člověka. Ačkoli tito lidé tvrdí, že jim jde o bytí či existenci, ve skutečnosti ulpívají na odtažitém přístupu. Zapomínají, že skutečná krása obsahuje zvláštní poselství od Boha, které povznáší lidskou duši, jak píše Plato: "Pohledem na krásu vyrůstají naši duši křídla." Kromě toho, posvátné krásno, které je sladěno s bohoslužbou, nikdy nečiní nárok být námětové jako při jiném uměleckém díle. Vždyť výraz má v posvátném uměni spíše poslání sloužit.

Aniž by se snažilo zakrývat náboženský námět bohoslužby, nechává posvátné umění spíše vyniknout jeho hloubku. Krása tedy nemá význam jenom tehdy, když je námětem (jako při světském uměni), nýbrž také když má poslání sloužit jinému námětu. Zdůrazňovat, že bohoslužba má být krásná vůbec neznamená znetvořeni náboženství jeho zkrášlujícím pojetím. Touha po kráse v bohoslužbě prostě vychází ze smyslu pro zvláštní hodnotu, která spočívá v přiměřenosti vyjádření.

Někdy má obrazoborectví užitkové zaměření, a potom odmítá krásu bohoslužby ani ne tak proto, že by odváděla pozornost od podstatného, nýbrž proto, že veškerá krása v žádném případě není nepostradatelná. Hodnota však neznamená nepostradatelnost. Výchozí základ kypící hojnosti ve všem stvoření a kultuře se projevuje právě v hodnotách, které nejsou nepostradatelné k nějakému účelu nebo určitému námětu. Krása přírody není nepostradatelná khospodaření s přírodou, ani krása stavitelství není nepostradatelné pro náš život.

Avšak hodnota krásy v přírodě a stavitelství se nesnižuje skutečností, že je to čirý dar, který bohatě předstihuje pouhou užitkovost.

Krása v posvátném bohoslužebném prostředí je však něco druhořadého a je hodnotná nejen sama o sobě (jako přiměřený výraz náboženského úkonu klanění), nýbrž má také velký význam pro duchovní rozvoj věřících. Příznivci hnutí za obnovu v bohoslužbě stále znovu zdůrazňují, že kýčovité projevy modlitby a písně znetvořují náboženský vzmach věřících, když působí ve věřících na to, co je značně vzdáleno od nábožnosti; vtahují člověka do prostředí, které zatemňuje a znetvořuje Kristovu tvářnost. Proto má posvátná krása velký význam pro utváření pravého náboženského vzmachu mezi věřícími. V bohoslužbě velebíme Boha a děkujeme mu, přijímáme podíl na Kristově oběti a modlitbě. Když nás bohoslužba vede, abychom se s Kristem modlili k Bohu, plní také závažnou úlohu při našem přetváření v Kristu. A tato úloha není omezena na nadpřirozenou část bohoslužby. Vztahuje se také k její formě, k posvátné krása, která se ztělesňuje ve slovech a hudbě mše svaté či bohoslužby. Přehlížet tuto skutečnost je dokladem značné zaostalosti, prostřednosti a nedostatku realismu.

Jedním z hlavním cílů obnovy v bohoslužbě bylo nahradit nevhodné modlitby a písně posvátným podáním uznávaných bohoslužebných modliteb a gregoriánským chorálem. Dnes však prožíváme znetvoření této bohoslužebné obnovy, když se mnozí snaží přeložit vznešené latinské podání bohoslužby do nedbalého hovorového jazyka. Dokonce svévolně mění samu bohoslužbu, aby ji údajně přizpůsobili naší době. Gregoriánský chorál se nahrazuje v nejlepším případě průměrnou hudbou, v nejhorším případě jazzem a rock n rolem. Taková groteskní náhražka zahaluje Kristova Ducha mnohem víc než dřívější sentimentální projevy zbožnosti. Ty byly jistě nepřiměřené. Avšak džez nejenže není přiměřený, nýbrž protichůdně odporuje posvátnému prostředí bohoslužby. Je to ještě víc než znetvoření - vtahuje lidi do vysloveně světského prostředí. Oslovuje v nich něco, co je vzhledem ke Kristovu poselství ohlušuje (Konst. O posvátné liturgii, 124).

I tehdy, když posvátná krása nenahrazuje světskou vulgárností, nýbrž strohými odtažitostmi, má to velmi špatné následky v životě věřících; neboť katolická bohoslužba se vyznačuje tím, že se obrací k celé osobnosti člověka. Věřící jsou povznášeni ve vlastním smyslu nejen svou vírou nebo symboly, nýbrž také krásou chrámu, jeho posvátným ovzduším, leskem oltáře, vzmachem bohoslužebného podání, vznešeností gregoriánského chorálu nebo jiné opravdu posvátné hudby (např. mší Bachovou, Beethovenovou, Brucknerovou, Rybovou). Dokonce i vůně kadidla a vznášení se jeho kouře plní v tomto směru důležité poslání. Kráčení všemi cestami, které nás mohou přivést do velesvatyně, je hluboce realistické a veskrze katolické. Je smysluplné v řádu bytí a hraje velkou roli, když pomáhá našim srdcím pozvednout se.

Rozdílné projevy, tvářnost, v jaké se tajemství nabízí, plní závažnou úlohu a nesmí být považováno za něco, co lze ponechat libovolným zásahům (Konst O posvátné liturgii. 22), třebaže to. co se vyjadřuje, je nekonečně důležitější než jeho výraz.

Vztah mezi jsoucnem, které se vyjadřuje, a jeho výrazem, je zcela jedinečný. Výraz plní rozhodující úlohu především v pozemském životě člověka, třebaže to co se vyjadřuje, je mnohem významnější.

Ačkoli skutečným námětem mše svaté je zpřítomněni tajemství Kristovy oběti na kříži a Nejsvětějši Svátost, přesto by se neměl klást velký důraz na posvátné prostředí, které vychází ze slov, pohybů, hudby a kostela, kde se mše svátá slaví (a právě pro to, že se tomu hluboce rozumí). Na rozdíl od jakéhokoli gnostického pohrdání hmotou a vnějším výrazem je to právě zvláštní křesťanská zásada, že duchovní názor má dojít svého výrazu také ve vnějším postoji a chování, ve způsobu našeho projevu Celá bohoslužba je proniknuta touto zásadou podobně, jako by měl prostor nebo chrám, kde se dějí slavnostní či posvátné úkony, vyzařovat takové vnější prostředí, jaké jim odpovídá. Skutečnost těchto tajemství bezpochyby nebude dotčena nepřiměřeným výrazem. Přesto ale spočívá zvláštní hodnota v tom. když dosáhnou přiměřeného výrazu.

Jak je proto falešné považovat krásu chrámu nebo bohoslužby za něco, co nás rozptyluje a odvádí od skutečného námětu bohoslužebných tajemství k něčemu povrchnímu. Ti, kdo volají, že Církev není muzeum, a že člověk opravdu zbožný je lhostejný vůči těmto nepodstatným věcem, dokazují svou zaslepenost k velevýznamné úloze, které plní přiměřený a krásný výraz. Takové přístupy koneckonců vycházejí z přehlížení přirozenosti člověka Ačkoli tito lidé tvrdí, že jim jde o bytí či existenci, ve skutečnosti ulpívají na odtažitém přístupu Zapomínají, že skutečná krása obsahuje zvláštní poselství od Boha, které povznáší lidskou duši, jak píše Plato: "Pohledem na krásu vyrůstají naši duši křídla." Kromě toho, posvátné krásno, které je sladěno s bohoslužbou, nikdy nečiní nárok být námětové jako při jiném uměleckém díle. Vždyť výraz má v posvátném uměni spíše posláni sloužit.

Aniž by se snažilo zakrývat náboženský námět bohoslužby, nechává posvátné umění spíše vyniknout jeho hloubku. Krása tedy nemá význam jenom tehdy, když je námětem (jako při světském umění), nýbrž také když má posláni sloužit jinému námětu. Zdůrazňovat, že bohoslužba má být krásná vůbec neznamená znetvoření náboženství jeho zkrášlujícím pojetím. Touha po kráse v bohoslužbě prostě vychází ze smyslu pro zvláštní hodnotu, která spočívá v přiměřenosti vyjádření.

Někdy má obrazoborectvi užitkové zaměření, a potom odmítá krásu bohoslužby ani ne tak proto, že by odváděla pozornost od podstatného, nýbrž proto, že veškerá krása v žádném případě není nepostradatelná. Hodnota však neznamená nepostradatelnost. Výchozí základ kypící hojnosti ve všem stvoření a kultuře se projevuje právě v hodnotách, které nejsou nepostradatelné k nějakému účelu nebo určitému námětu. Krása přírody není nepostradatelná k hospodaření s přírodou, ani krása stavitelství není nepostradatelné pro náš život

Jakkoli je pastoračně žádoucí užití mateřské řeči, přesto se nikdy nelze docela vzdát latinské mše a mše zpívané gregoriánským chorálem. Nejde o to, aby se ještě na čas udržovala latinská mše, dokud si věřící nezvyknou na mši v mateřštině. Podle ustanovení Druhého vatikánského sněmu se lidová řeč prosazuje v bohoslužbě mše svaté, aniž by se tím docela vylučovala latinská mše a gregoriánský chorál (Konst. O posvátné liturgii, 54,116).

To byl záměr Pia X., když pravil, že jedinečné posvátné prostředí s přednesem v latinském podání stejně jako gregoriánský chorál má utvářet nábožnost věřících (Motu proprió). Někteří katolíci však dnes vyjadřuji dokonce přání, aby se celá vnější forma bohoslužby změnila a přizpůsobila se životnímu stylu našeho rozsáhle odsvěceného století. Taková přání prokazují slepotu k podstatě bohoslužby, ale i neuctivost a nevděčnost k vznešeným darům dvou tisíciletí putování vykoupeného Božího lidu dějinami.

Svědčí to o směšné nejistotě a domýšlivosti, když se někdo domnívá, že je možno nechat docela zaniknout tyto tradiční formy a nahradit něčím lepším. A tato domýšlivost je zvláště špatně zaměřena těmj, kdo obviňují Církev z triumfalismu. Na jedné straně vyhlašují nárok Církve, že jedině ona má plnost božského Zjevení, za nedostatek pokory, místo aby viděli, že se tento nárok zakládá v samé podstatě Církve a vyplývá z jejího božského poslání. Na druhé straně sami dávají najevo směšnou pýchu, když se domnívají, že naše doba má převahu nad všemi dřívějšími.

Dnes můžeme zaslechnout protestní hlasy, které např. tvrdí, že slova Gloria... nebo jiné části mše svaté jsou plné zdlouhavých výrazů chvály a oslavy Boha, zatímco by prý bylo třeba obrátit se k našemu každodennímu životu. Takový nesmysl jasně ukazuje, jak hluboce měl pravdu Lichtenberg: "Kdyby opice četla listy sv. Pavla, našla by v nich jen odraz svého vlastního obrazu v zrcadle."

***

DĚJINY ŘEHOLNÍHO ŽIVOTA

V rámci cyklu dějin řeholního života se snažíme našim čtenářům předložit jednoduchou formou systematicky zpracovaný vznik a rozvoj řeholního života. V poslední části byla věnována pozornost reformovaným větvím benediktinského řádu. Dnes si dovolíme vrátit se opět k této problematice a předložit Vám výtah z článku pojednávajícího o řádu cisterciáků, napsaného Basilem Penningtonem, O.C.S.O. (Uveřejněno v GEM). Překlad a výtah z textu zpracovala sestra Michaela III.OP.

***

CISTERCIÁCI

Počátky

21. března 1098 vedl svatý opat vzkvétajícího benediktinského opatství v Molesme Robert dvacet jedna svých mnichů do nehostinné pustiny v Citeaux, aby založil nový klášter, kde chtěl následovat řeholi sv. Benedikta v její plnosti. Nešťastní mniši z Molesme, neříkající nad ztrátou svého svátého opata, záhy získali papežský příkaz k jeho návratu. Nová komunita tak zůstala do r. 1109 pod vedením Alberika, který zavedl myšlenku o přijímání laických bratrů jako

DĚJINY ŘEHOLNÍHO ŽIVOTA

plnoprávných členů kláštera, což uvolňovalo mnichy k plnění požadavků benediktinské řehole. Štěpán Harding, nástupce Alberikův, přivítal dynamického Bernarda z Fontaines, který přišel r. 1112 spolu s třiceti příbuznými. Tím začíná sága Citeaux.

Charta Charitatis (Charta lásky)

Předtím než Bernard v r. 1153 zemřel, založil nejen velké opatství v Clairvaux, které se stalo ohniskem pro celé evropské křesťanství, ale vyslal také osobně muže k fundaci 65 dalších klášterů. Štěpán a další zakladatelé byli odhodláni prosazovat původní pravidla Řehole, kterou přišli do Citeaux zavést. K tomu účelu vytvořili Chartu charitatis, konstituci, která zavazovala všechny cisterciátské opaty, aby přicházeli každoročně do Citeaux na generální kapitulu. Zavazovala také všechny kláštery k obvyklé observanci a ustanovovala způsob visitací, který respektoval autonomii každého kláštera a zajišťoval jeho věrnost.

Expanze a úpadek

Cisterciácký řád se rychle šířil, kolem r. 1200 již bylo přes 500 klášterů. Destruktivním se ovšem stal zvyk církevní či světské vrchnosti dosazovat na místo opata kleriky, kteří neměli zájem na prospěchu kláštera, ale jen na důchodech a kteří ponechávali mnichy bez vedení a finančních prostředků. Proto se opakovaně vyskytují pokusy o reformu.

Trapistická reforma

V   r. 1664 rozlišuje papež Alexandr VIL v cisterciáckém řádu dvě observance - běžnou a přísnou, která byla někdy nazývána abstinenti, kvůli věrnosti Benediktově zákazu požívání masa. Mezi těmito vynikal především opat Armand který provedl úpravy ve svém opatství Notre Dáme de la Grande Trappe, které spočívaly v důsledné klauzuře, silenciu a manuální práci. Boží Prozřetelností právě jeho komunita unikla zkáze v době Francouzské revoluce.

Trapistická expanze

Pod vedením Augustina de Lestrange se uskutečnily založení klášterů ve Španělsku, Belgii, Anglii, Itálii a USA. Když se mniši vrátili k obnovení La Trappe po pádu Napoleona, Vincent de Paul Merle zůstal v Americe, aby založil první stálou cisterciáckou komunitu v Novém světě, která nyní vzkvétá ve Spenceru v Massachusetts - opatství sv. Josefa.

Řád Citeaux

V   r. 1892 se papež Lev snažil cisterciáky sjednotit, ale pastorační odpovědnost a národní zájmy to znemožnily, protože kláštery přísné observance byly většinou ve Francii a vyžadovaly striktní věrnost dědictví po cisterciáckých zakladatelích. Papež tedy uznal dva cisterciácké řády, nazývané nyní „Řád Citeaux“ a „Cisterciácký řád přísné observance“, lidově známý jako trapisté. Řád Citeaux velmi trpěl za komunismu, nejen ve Východní Evropě, ale i ve Vietnamu, kde bylo 5 klášterů. Řád přísné observance začal vzkvétat na sklonku 2. světové války a rostl dokud nedosáhl počtu 100 klášterů umístěných na všech 6 kontinentech. V souvislosti s druhým vatikánským koncilem oba řády sepsaly nové konstituce, které si podržely reformní rysy sv. Štěpána Hardinga - generální kapitulu (nyní již jen jednou za 3 roky) a visitace.

Cisterciácky

Cisterciáčtí zakladatelé se vyhýbali přímému zabývání se sestrami Od doby, kdy benediktinský ženský klášter v Tart převzal cisterciácké zvyky v r. 1120, začaly se jednotlivé konventy i kongregace snažit o bližší alianci s mnichy Nyní má přísná observance kromě dceřiných konventů na 60 plnoprávných ženských klášterů a sestry spolupracují s mnichy na generalátu v Římě.

Cisterciáčtí mravokárci

Cisterciáci dali Církvi mnoho vynikajících duchovních učitelů: čtyři „evangelisty“ z Citeaux - Bernarda z Clairvaux, Viléma ze Saint-Thierry, Aelreda z Rievaulx a Guerrika z Igny Jejich spisy jsou dnes dosažitelné v mnoha jazycích. Klášter cisterciaček v saské Helftě vydal ve 13. stol bohatou spiritualitu sv Gertrudy Veliké a sv. Mechtildy z Magdeburgu. Ve 20. stol, známe Thomase Mertona a Thomase Keatinga.

***

BLUDÁRIUM

Hereze a chybné názory vystupující v dějinách církve

8. VALDENŠTÍ- PETR VALDÉS A JEHO UČENÍ

bratr Augustin III. OP

Hnutí Valdenských nepatřilo svým vznikem mezi sekty, které se pro svoje bludné názory oddělily od kmene katolické církve. Naopak, vzniklo jako touha po naplnění evangelních rad. Přisvojilo si již v době svého vzniku právo lidového kázáni, výklad Písma svátého v národních jazycích a kritiku církevní hierarchie, čímž se dostávalo do stále více dramatičtějších rozporů s klérem. Brzy se stává hnutím vyobcovaným, pronásledovaným, ze své strany protikatolickým a protipapežským.

Jaký byl historický vznik a vývoj učení valdenských? Vše začalo v 70-tých letech 12. stol ve městě Lyonu. Tamnější bohatý kupec Petr Valdés uchvácený poselstvím evangelii si nechal přeložit větší část Písma svátého do lidové řeči, včetně některých spisů Otců. Tuto náročnou a nákladnou práci mu provedli dva vzdělaní lyonšti kněží. Stálým čtením těchto knih došel k rozhodnutí osobního následováni Krista v jeho chudobě a v šíření evangelia. Z části svého majetku zabezpečil manželku, v době právě probíhajícího hladomoru sytil svým majetkem chudé tak dlouho až jej všechen rozdal. Své dcery svěřil do péče klášterní

komunity Fontevrault, snad i proto, že zakladatel tohoto kláštera byl původně prodchnut touhou lidových misií. Potom vyšel se svými druhy, kteří ho následovali, kázat do ulic města Lyonu

Nutkavě se zde nabízí srovnáni s počátkem františkánského úsilí. I sv. František o necelých třicet let později prožívá hlubokou proměnu, vzdává se rodinného bohatství a odchází do chudoby. Zůstává však věrným synem církve a jedním za spolutvůrců její vnitřní obnovy.

Lyonský arcibiskup Guichard, bývalý cisterciácký opat kláštera Pontigny, toleroval Valdésovi a jeho přátelům právo na chudobu, ale kazatelskou činnost jim nepovolil. Znovu je zde obdoba reakce Valdése a sv. Františka - cesta do Říma, kde v té době zasedal lateránský koncil. Podle tradice byl Valdés představen papeži Alexandru III., který ho údajně objal. Valdés se svými druhy byl předvolán před komisi, která měla prozkoumat jejich způsobilost pro kázání. Tam ale byli znemožněni, protože nedovedli rozlišit předkládané pravdy a zjednání se vytratili. Nesmíme zapomenout na to, že se vše odehrává v době, kdy platí příkaz papeže Lva I. :„Kromě kněží Páně, ať se nikdo neodvažuje kázat, buď si to mnich nebo laik.“

Protože Valdésova kazatelská činnost neustávala, ale naopak se šířila, byl podniknut nový smírný pokus ze strany církve - do Lyonu byla r. 1180 svolána synoda pod předsednictvím papežského legáta a lyonského arcibiskupa. Valdés na ní slovo od slova odříkal a podepsal takzvané „Valdésovo vyznání víry“. V něm se Valdés a všichni jeho druzi plně doznali ke všem článkům víry, ke svátostem a hlavně, že přijetí chudoby bylo na Kristovu radu, nikoli příkaz.

Protože však kazatelskou činnost nepřerušili, byli nejprve novým arcibiskupem z Lyonu vykázáni a nato roku 1184 Veronským koncilem vyobcováni z církve. Důvod pro tento rychlý rozchod s církví je možno najit především ve třech bodech valdenské nauky, která tvrdila:

-     Chudoba je Kristův příkaz, závazný pro celou církev

-     Kazatelství a šíření evangelia je obecným právem každého, koho k tomu povolává Bůh

-     Papež je antikrist a celá jeho církev je dílem antikrista.

Sám Petr Valdés se časem ztrácí na svých misiích, směrovaných možná do Lanquedocu, kam se valdenství šířilo nejrychleji, hlavně proto, že spory s Albigenskými silně oslabili tamní církev.

Dominikánští světci

Bl. Česlav z Vratislavi OP

Polský hrabě Česlav Odrowatz spolu se svým bratrem sv. Hyacintem (Jackem) pocházeli ze zámku Laňce v Polsku. Oba bratři studovali v Krakově, Praze, Paříži a Boloni. Poté byli vysvěceni na kněze a krakovský biskup Ivo jej ustanovuje kanovníkem krakovské kapituly a strážcem mariánské svatyně v Sandoměři. Během společné návštěvy Říma jako členové doprovodu krakovského biskupa poznali oba bratři sv. Dominika, který je přijal r. 1218 v klášteře sv. Sabiny na Aventinu do nově založeného řádu bratři kazatelů.

Brzy na to se stal Česlav provinciálem polsko-české řádové provincie. V roce 1224 založil dominikánský klášter ve Vratislavi, jehož se stal převorem. Poté odešel do Čech, kde se svolením krále Přemysla Otakara I. založil dominikánský klášter v Poříčí u Prahy a z něho vycházel kázat do celých Čech. Otec Česlav přijal do III. řádu paní Zdislavu z Lemberka a stal se jejím duchovním vůdcem.

Vyznamenal se především jako vynikající kazatel v Praze a ve Slezku. Kromě toho vešel do dějin jako zachránce vratislavského hradu před Mongoly, proto jej zobrazuje tradice , jak zachycuje dělové koule. Apoštol Slezka zemřel 15. července 1242 ve Vratislavi, kde byl pochován v kostele sv. Vojtěcha. Ve vratislavské diecézi se slaví jeho svátek 20. července a v dominikánském řádu 17. července. Red

***

KURS DUCHOVNÍHO ŽIVOTA

H L A V A V.

Povaha tří období duchovního života.

Spravedlivého vedl Pán po rovných cestách. /Moudr. 10.10/

Poznali jsme rozličné názory o třech obdobích duchovního života, zvláště názor, který je v Církvi nejstarší. Poukázal jsem na obdobu mezi třemi periodami tělesného a duševního života: dětstvím, jinošstvím a zralým věkem. Zvlášť jsem zdůraznil důležitou chvíli přechodu z jednoho období duchovního života do druhého, který nám připomíná kritické chvíle u dětí okolo čtrnáctého - patnáctého roku, a též krizi první svobody u mladíků od 21. roku až ke zralému věku, připomenul jsem, že tentýž duchovni postup můžeme vypozorovat i v životě apoštolů.

Na základě učeni sv. Tomáše Akv. a sv. Jana z Kříže dále poznáme, v čem spočívá život začátečníků, pokračujících a dokonalých. Ukáži, že je tu postupný, opravdu pravidelný vývoj, odpovídající smyslové a duchové stránce duše, i "povaze, milosti, ctností a darů“, která vždy dokonaleji oživuje duši a zdokonaluje její nižší i vyšší schopnosti, základ duše /tohoto výrazu rád užívá Tauler a dává mu tentýž význam jako "vrchol duše". Metafora se mění podle toho, zda se mluví o smyslových věcech nebo i vnitřních/ není prost sebelásky a nepatří celý výhradně Bohu. Je to opravdu zázračná logika, logika života, jejíž nevyhnutelnost vyplývá z povahy života samého a z posledního cíle: " Spravedlivého vedl Pán po přímých cestách".

1. Období začátečníků

Při prvním obráceni přechází člověk ze stavu smrtelného hříchu do stavu posvěcující milosti. Stává se to při sv. křtu nebo při sv. zpovědi, když někdo ztratil křestní nevinnost.

V traktátě o milosti teologie obšírně vysvětluje, co je ospravedlnění u dospělého, jak a proč se k němu vyžaduje pod vlivem milosti úkon viry, naděje a lásky, a též lítost, čili nenávist ke hříchu. /Viz Conc. Tříd.,o.6, c.6, Denz., n.798 a sv. Tomáš Akv., SummaTheol. I-II, ot. 113, čl.1-8/.

Toto očištění vlitím posvěcující milosti a odpuštění hříchů je v jakémsi smyslu vzorem, jakýmsi náčrtem budoucích očištění, pro něž se též vyžaduje víra, naděje, láska a lítost. První obrácení přijde dost často po nějaké bolestné zkoušce, po níž se duše postupně odlučuje od světa jako marnotratný syn, aby se vrátila k Bohu Z18Z. Při tomto obrácení se k nám přibližuje Pán Bůh, jak učí Církev sv. proti proti semipelagiánům ZDenz.176.178/. Z19Z On sám vnuká dobré myšlenky a začáteční dobrou vůli, která je počátkem spásy. Pomocnou milosti a zkouškami zpracovává duši, dokud do ní nezaseje Boží semeno. Začne orat první brázdu a oře vždy hlouběji, aby vyhubil zlé kořínky. které ještě zůstaly, jako vinař, který z rostoucí vinice odstraňuje všechno, co kazí vzrůst.

Po prvním obrácení, když duše neztratí posvěcující milost, nebo když aspoň neváhá z hříchu povstat, aby pokračovala //Sv. Tomáš Akv. učí ZSumma Th. III, ot.89, čl.5,k.3/, že toto povstání je přiměřené vroucnosti lítosti. To zn., že když někdo před smrtelným hříchem měl dvě hřivny a jeho lítost byla jen dostatečná, poměrně slabá, pravděpodobně nabude jen jednu hřivnu Zresurgit in minori caritate/. Aby získal tentýž stupeň milosti a lásky, který ztratil, musí vroucněji litovat, tedy tak, jak to vyžaduje samotný hřích a stupeň ztracené milosti//, je na očišťující cestě začátečníků.

Mentalitu začátečníků poznáme, když si všimneme, jak poznávají Boha a sebe samé, jak miluji Pána Boha. Ovšem najdou se mimořádní začátečníci, jakými byli např. velcí světci na začátku svého duchovního života, jímž se dostalo větší milosti, než mnohým pokračujícím. Vždyť i v přirozeném životě mluvíme o "zázračných dětech“, a přece jsou to jen děti, proto můžeme aspoň něco říci o jejich začátečnické mentalitě.

Začínají poznávat sebe samé, svou ubohost, bídu, proto musí každý den pozorně zpytovat svědomí, aby se napravili. Zároveň začínají poznávat Pána Boha v zrcadle stvořeni, v přírodě nebo i v podobenstvích Krista Pána, např. v podobenství o marnotratném synovi, o ztracené ovci, o dobrém Pastýři. Je to přímý vzlet duše k Bohu, podobný letu skřivánka, který vyletí od země k nebesům a zpívá /Začátečníci poznávají někdy dobrotu Boží i v tajemstvích spásy, ale nejsou s nimi ještě spřáteleni, protože toto poznání je pro pokročilejší/.

Začátečníci milují Pána Boha přiměřenou láskou, velkodušnější z nich tak milují Boha a mají jakýsi svátý strach ze hříchu, že se musí vystříhat smrtelnému hříchu i dobrovolných lehkých hříchů. Proto umrtvují smysly a nezkrocené vášně, žádostivost těla, očí i pýchu.

Po určitém čase statečného zápasu dostanou zpravidla za odměnu citové útěchy v modlitbě a též při studiu Božích věci Bůh takto dobývá i jejich citovost,

z niž obyčejné žiji. Odvrací je od nebezpečenství a přitahuje je k sobě. Tehdy velkodušný začátečník miluje Boha "z celého srdce", ale ještě ne /20/ z celé své duše a ze vši sily a z celé své mysli.

Duchovni učitelé píši, že se jim v té době dává mléko útěchy. Vždyť i sv. Pavel /1Kor. 3,2/ pravil: "Nemohl jsem k vám mluvit jako k duchovním lidem, ale jako k tělesným, jako k nemluvňatům v Kristu. Nakrmil jsem vás mlékem, ne /pevným/ pokrmem, vždyť byste ho nesnesli. Ale ani nyní ještě nesnesete, vždyť jste ještě tělesní". A co se potom zpravidla stává? Skoro všichni začátečníci začnou na těchto útěchách lpět, jako kdyby byly cílem, ne prostředkem v duchovním životě. Citové útěchy se tak stanou překážkou, dále příležitosti duchovní nenasytnosti, zvědavosti ve studiu věci Božích, podvědomé pýchy, neboť kryjíce se pláštíkem apoštolátu, mluví tak, jako zkušení učitelé. A tak se znovu ukáže sedm hlavních hříchů, praví sv. Jan z Kříže /Temná noc, kn.l, hl. 1-7/, ovšem už ne tak zřejmě, spíše v duchovních věcech, a bývají překážkou pravé a trvalé zbožnosti.

Tu potom nemůže přijít nic logičtějšího a životnějšího, než druhé obrácení, jež sv. Jan z Kříže nazval "trpným očišťováním smyslů", které je společné většině začátečníků /Temná noc, kn.l. hl.8/, aby se dostali na osvěcující cestu pokračujících, na níž Bůh živi duši vlitým nazíráním /Temná noc, kn.l, hl. 14/.

Toto očišťováni je spojeno s delší citovou suchopárnosti, v níž začátečník bývá zbaven těch citových útěch, ke kterým příliš přilnul. A když v takovémto rozpoloženi živě touží po Bohu, po jeho království v nás, když se bojí, aby ho neurazil, to je druhé znamení, že toto očišťování je Boží.

Nu a když se k živé touze po Bohu připojí i těžkost konat dlouhé úvahy v modlitbě a duše se kloní k prostému nazírání na Pána s láskou /Temná noc, kn.l, hl.9/, to je třetí znamení, že druhé obráceni se dovršuje. Duše se už zdvihá k vyššímu životu na osvěcující cestě.

Když se duše dokonale podrobí tomuto očišťování, duch vždy dokonaleji bude vládnout nad její myslivosti. Uzdraví se z duchovni nenasytnosti, z pýchy, naučí se lépe poznávat svou ubohost. Stává se dost často, že potom přijdou jiné očišťující zkoušky, např. těžkosti ve studiu, v plnění stavovských povinnosti, někdy Pán rychle povolá k sobě naše nejdražši, s nimiž jsme byli velmi úzce spojeni. Někdy přijdou těžká pokušení proti čistotě a trpělivosti, která Pán Bůh proto dopouští, aby ctnosti v boji zesílily a hlouběji v nás zakořenily. Ba i chorob používá Pán k tomu, aby nás vyzkoušel. V této krizi Pán znovu zpracovává duši, ale oře už hlubší brázdu, jak to naznačil ve chvíli ospravedlněni neboli prvního obrácení. Vypleje z duše i kořínky hříchů.

Tato krize je však nebezpečná tak, jako v přirozeném životě období okolo 14. - 15. roku. Někteří se zpronevěří svému povolání. Vždyť mnozi se nepodrobi těmto zkouškám tak. aby jimi mohli přejit osvěcující cestu pokračujících, nýbrž zůstanou vlažní. Potom ovšem už nepatři mezi začátečníky, ale spíše k duším nedochůdným nebo vlažným. O nich v jistém smyslu platí slova písma sv. /Luk 19.44 Jer 50,31 Ž 94,8,15.4.17/: "Nepoznali čas svého navštíveni", totiž hodinu druhého obráceni.

Tyto duše potom, zvláště když jsou kněžimi nebo řeholniky, nestarají se dostatečně o dokonalost. Nevědomky zdržují na cestě k dokonalosti i druhé a bývají osudnou překážkou těm, kdo vážně touží po dokonalosti. Jejich společná modlitba není nazíravá, nýbrž je to suchopárné vyslovování slov, a takto se modlící stávají se nejednou antikontemplativni /zaujaté proti nazirání/.

Naproti tomu duše, které užitečně přežily krizi zkoušek, bývají podle učeni sv. Jana z Kříže /Temná noc, kn.l,hl.14/ obdařeny začátečním vlitým nazíráním na tajemství víry, s nímž je spojena živá touha po dokonalosti. Potom začátečník, který se stal pokračujícím, vstupuje do života osvěcujícího, osvícen zvláště darem vědy /viz sv. Tomáš Akv., Summa theol. I-II, ot. 9, čl AI, lépe poznává svou ubohost, marnost světa a pomíjejícnost lidských poct a hodností. To ho už nepřitahuje a třeba učinit jen " krůček", píše P. Lallemant, aby nastoupil na cestu osvěcující. Začíná žít novým životem, protože ditě se stává jinochem.

Avšak trpné očišťování smyslů není stejné ani u těch, kdo se mu podrobí, neboť všichni ho stejně neprožijí. Lze to pozorovat podle sv. Jana z Kříže /Temná noc, kn.l,hl.9/ zvláště u méně velkodušných. "U nich suchopárná noc smyslů je často přerušována, cítí ji jen někdy. Někdy se jim zdá, že diskursivní rozjímáni je jaksi nemožné, jindy je úplně lehké... Nevládnou nad smysly tak, aby mohli zanechat úvahy a rozjímání, této milosti se jim dostane jen občas." To znamená, že jejich osvěcující život je nedokonalý. A sv. Jan z Kříže to odůvodňuje nedostatkem velkodušnosti /Živý plamen, druhá sloka, verš 5. Dále Duchovní píseň IV, sloka 39/: "Musim říci, proč tak málo duši dojde k vysokému stupni dokonalosti a spojení s Bohem. Vždyť Pán Bůh neomezuje tuto milost na malý počet vyvolených duší , ale spiše chce, aby vysoké dokonalosti dosáhli všichni... Proto na duši sešle lehké zkoušky a ona se v nich ukáže slabou, utíká před utrpením, nechce pocítit žádnou bolest... Bůh potom už nepokračuje v očišťováni těchto duší... jež chtějí být dokonalé, ale nechtějí se dát vést po cestách zkoušek, na nichž by se staly dokonalými".

Tak asi vypadá přechod k vyššímu způsobu duchovního života. Až dosud jste mohli snadno sledovat logický a životný postup fázi, jimiž duše musí projít, není to mechanické slepováni jednotlivých období, ale organické rozvíjení života. Podle O.Reginalda G-L. OP

 

OFICIA OP V ČERVENCI A SRPNU

středa 9. července sv Jana Kolínského a druhů OP, mučedníků

čtvrtek 17. července bl. Česlava OP, kněze

sobota 2. srpna - bl Jany z Azy, matky sv. Dominika

patek 8. srpna - slavnost sv. Otce Dominika, zakladatele řádu

pondělí 18 srpna - bl. Mannesa OP, kněze

sobota 23. srpna - sv. Růženy z Limy OP. panny

Kukátko

aneb aktuality a informace pro TOP. LOP, OPL, III.OP. ....

***

Sestře Alžbětě z našeho brněnského společenství sv Tomáše Akvinského se podařilo' doplnit a rozšířit nápis na pomníku básníka a spisovatele Klementa Bochořáka. který stejně jako jeho manželka byl členem III. řádu sv. Dominika. Klement Bochořák byt přítelem Otce Silvestra Braita OP a přispíval do známé dominikánské revue Na Hlubinu. Jeho literární přátelé jej pro jeho skromnost a statečnost nazývali „Duše Brna" . Básníkova rodina se po léta marně snažila o doplněni jeho jména na jeho pomníku o slovo básník. Zásluhou naši sestry Alžběty od svátku Všech svatých LP 1996 toto slovo na pomníku Klementa Bochořáka již nechybí.

•     Pravidelné setkání dominikánských terciářů v Brně se koná v den slavnosti sv. Dominika 8. srpna 1997 v 16. hod. v sakristii kostela sv. Michala v Brně. Při večerní mši svaté bude přijat do LS sv. Dominika bratr Tadeáš.

•     Pravidelná setkáni zájemců o členství a noviců Laického sdruženi sv. Dominika v Brně - III. OP začínají opět po prázdninách a to v pátek 5. záři 1997 v 16. hod v Knihovně kostela sv. Michala. Na setkáni jsou zváni všichni, kteří se chtějí něco dovědět o dominikánské spíritualité. dějinách řádu a kteří cítí touhu konat apoštolát

•     V úterý 5 srpna začíná v kostele sv. Michala v Brně vždy v rámci večerní mše sv. v 18K a následných společných nešpor triduum zaměřené na přípravu na svátek sv Dominika, zakladatele kazatelského řádu.

•     Náš bratr jáhen Metoděj III. OP koná již druhým rokem pastorační práci mezi vězni kuhmské věznice. Doufáme, že se odhodlá i k napsáni podrobnější informace o této velmi zajímavé a užitečné apoštolát ni činnosti, kterou Vám budeme moci přinést v některém z dalších čísel našeho časopisu.

 

A.D. 1997

 

 

TOPlist