KVĚTEN 1997

Ročník III. 1997                                                                                        Číslo 5.

Obsah: „V duchu a pravdě“, Dvanáct užitečných rad, Kdo vede lásku k dokonalosti, Věrnost charismatům sv. Dominika, Víra velkých vědců, Nadpřirozené schopností, Malé dějiny řeholního života, Význam II.vatikánského koncilu, Hvězda mořská, Dominikánští světci, Bludárium, Kurs duchovního života___________________________________________________________

 

V DUCHU A V PRAVDĚ

Když procitneš ze spánku, ze všeho nejdřív otevři ústa ke chvále Boží. Neboť první zaměstnání, kterým se duch ráno zabývá, zůstává, jako i mlýnský kámen po celý den mele, co mu bylo předloženo, ať je to pšenice, nebo plevel. Proto buď vždycky první, kdo vhodí pšenici, dřív než bude moci tvůj nepřítel vhodit plevel.

Les sentences des péres du desert „V DUCHU A PRAVDĚ“ (Jan 4,23-24) úryvek z knihy Otce Jiřího M.Veselého OP Znamení časů - bl. Hyacint Maria Cormier O.P.

 

Myšlenkový svět i osobní život blahoslaveného Hyacinta byla věc mimořádně čistá, jasná a prostá. Úředně prodělal pouze obvyklé studium filozofie a teologie v arcibiskupském semináři v Dupanloup u Orleansu. Ale kdo by si přečetl a prostudoval z procesu blahořečeni spis „Doklady o ctnostech“, mohl by tvrdit, že převážná část nauky a celé chování tohoto sluhy Božího byly prostě uplatňováním příslušných úryvků nauky svatého Tomáše Akvinského.

Proto jeho doporučování a - tam, kde bylo třeba - přikazování nauky Andělského Učitele vyplývaly nejen z úřední moci, ale také z jeho osobní zkušenosti a znalosti jejich potřeby. Pokusíme se to doložit citacemi, i když se někomu mohou zdát zdlouhavé a ne zrovna nevyhnutelné.

To, co nás v tuto chvíli zajímá, je hrdinství mravního prožívání této nauky. Pro usnadnění pochopení a znázornění máme v této části v úmyslu hloubkově osvětlit pojetí a potřebnost mravního heroismu nejen z hlediska křesťanského, ale také z hlediska obecně lidského, jak je známe již ze starověku: „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit..., nýbrž naplnit“ (Mat 5,17).

„Vykupitel člověka“ nás zachraňuje proto, že je „plný milosrdenství“. Ale člověk může být spasen pouze „laborem exercens“, čili jednáním, konáním podle svých možnosti. Jestliže tedy Služebník Boži věřil, doufal a miloval „laborem exercens“ heroicky - a jestli toto nadpřirozené hrdinství podněcovalo také jeho moudrost, spravedlivost, statečnost a mírnost, a to jak v životě soukromém, tak ve správě řádu, jeho „causa“ byla vyhrána. Jde o souvislost se třemi apoštolskými listy Jana Pavla II.

1. Naši světci - zpřítomnění osobní milosti

Každou myšlenkou, každým slovem, každým činem hledá člověk štěstí a klid. Proto i Ježíš Kristus ve své první „programové“ řeči, v horském kázání vychází z tohoto nevykořenitelného puzení lidského ducha. Nabízí ovšem protismysiné štěstí, jakoby rozporné: „Blaze chudým v duchu... blaze těm, kdo pláčou... blaze tichým... blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti... blaze milosrdným... blaze těm, kdo mají čisté srdce... blaze těm, kdo působí pokoj... blaze těm, kdo jsou pronásledováni...“ (Mt 5,1-10).

Ježíš Kristus sám upozorňuje, že bude „málo“ těch, kdo vejdou těsnou branou (Mt 7,13-14), avšak dodává odvahu: „Snažte se vejít úzkými dveřmi...“ (Lk 13,23). Jinými slovy: „Věřte, že království nebeské už je vaše; že budete utěšeni; že obdržíte za podíl zemi; že dojdete milosrdenství; že uvidíte Boha; že budete zváni syny Božími...“. Svatý Tomáš praví, že i těch „málo“, kteří by však následovali Boha opírajíce se jen o svůj rozum, by dospělo k cíli „post longum tem pus“ - po dlouhé době - a kromě toho „cum admixtione multorum errorum - s přimíšením mnoha omylů „ (Summa Theoi. 1,1,1).

Po celé lidské dějiny se Ježíš Kristus ke každému pokřtěnému obrací s výzvou: „Chceš-li spolehlivě dojít cíle a dosáhnout dokonalého štěstí ... následuj mne“ (Mt 19, 27). Kdo k tomu nemá hrdinskou sílu, nebude snad odsouzen, ale jeho štěstí zůstane smutné (Mt 17,22). Přijetí výzvy - někdy něžně zašeptáno, jindy bouřlivé - znamená osobní volbu protismyslného hrdinského štěstí, výzvu ve smyslu povoláni, výzvu k zasvěcení, k hrdinské protismyslné lásce, k ideálu, kterému se říká „poslání“. Skutečnost a pravdivost, čili hodnověrnost řeholního ideálu, konkrétního charizmatu, se stává důvěryhodnou prostřednictvím životní průbojnosti, tedy díky své přitažlivé a proměňující, „posvěcující“ síle, kterou je tento ideál schopen působit na lidského ducha a na lidské srdce, aby v něm uskutečnil evangelická blahoslavenství, čili počátek ráje. Otec Cormier je dominikán. Nepočítáme-li četné skupiny světců, např. misionářů, je našich úředně vyhlášených svatých a blahoslavených kolem 250. Generální vedoucí „případů“ svatořečení tvrdí: „Bylo zahájeno mnoho případů... a jsou z různých provincií“ (9). Nemálo jich bylo přivedeno k završení právě v poslední době, jako např. blahoslavený Hyacint. Podle posledních zpráv máme na oltáři 263 prohlášených, z nichž je 158 mučedníků.

Hmatatelnou podobou našeho posiání jsme my všichni, nakolik jsme „řeholním společenstvím“. Tato podoba se vytváří „osobním úsilím“ o dosažení „hrdinského štěstí“, ale také společenstvím jednotlivých údů, neboť všichni se snažíme na stejné cestě uskutečnit poslání řeholního řádu v církvi. Naším posláním v církvi podle „Základních stanov“ je „verbi et sacramentorum fidei ministratio - poskytovat slovo víry a svátosti víry“ (LCO, VI) Jedná se tedy o víru v lásce, lásku ve víře. Ve skutečnosti však jde o poslání každého křesťana, protože dominikánský duch představuje podstatu katolické víry. Společenství jednotlivých údů musí mít jak plošný, tak hloubkový rozměr. Plošný rozměr společenství znamená účast na vzájemné apoštolské a bratrské spolupráci mezi námi, kdo žijeme „na této zemi“ v tomto čase. Už blahoslavený Humberíus napsal: „Společně přijaté dobro se prosadí rychle a snadno“ (10). Toto soužití se usnadňuje, organizují-ii se ve společenství pravidelná setkání - podle Stanov každý měsíc - aby se hovořilo jak o řeholním životě, tak o zkušenostech apoštolátu.

Naproti tomu hloubkový rozměr společenství se odehrává mezi námi zde na zemí a těmi, kteří jsou už v ráji, jejichž štěstí již není ani protismyslné, ani hrdinské, nýbrž jasné, nesmírné a věčné. Toto společenství s našimi svatými nám skýtá jejich pomoc. Procesy svatořečení tedy nejsou jen prázdným „triumfalismem“. Každý z nás může a má odhalovat vlastní dominikánskou totožnost v rozhovoru a společenství - v Bohu - především se svatým Dominikem, ale také se všemi našimi vítěznými bratry. To oni nám vyšlapávali cestu mnoha staletími, to oni vytvářeli svými činy slavné dějiny řádu a jejich stopy zůstávají světlé a nesmazatelné, ke cti Boží a pro dobro řádu, církve a lidstva.

V životech našich světců můžeme objevit totožnost a jedinečnost podstaty našeho posláni, ale také neomezenou rozmanitost způsobů, jimiž lze toto poslání prožívat, ovšem s vyloučením téměř modlářského individualistického nadřazenectví, které je naším, typicky dominikánským, zrádným nebezpečím.

Tak například blahoslavený Jindřich Suso (|1366) zůstává neustále mistrem mystického spojení s ukřižovanou božskou Moudrostí; Ludvík z Granady (ji 588) je vzorem pastorační produchovnělosti; Beato Angelico (fra Giovanni da Fiesole, t 1455) nebyi překonán ve svém hloubání o zjevených pravdách v krásách umění; i po řadě století je církev uctívá a následuje jako vzory radostné svatosti a žádá je o pomoc v dosažení Boha jakožto Krásy. Náš konkrétní zájem ovšem nyní vzbuzují především dvě postavy : O. Lacordaire (+1861), „otec“ obnoveného dominikánského života ve Francii, nadchnutý a vedený účinným apoštolským posláním. Podle jeho vlastních slov: „Měl od Boha milost umět naslouchat a porozumět své době a svému světu, který tak miloval, a být jím poslouchán a chápán“. Naproti tomu O. Cormier, kromě hluboké duchovnosti a hrdinské řeholní kázně, byl především organizátorem řádu, provincii, byl duší výchovy a studia. Vroucně horlil pro uctíváni Boha a svatých. Generální kapitula ve Walberbergu (1980) doporučila řádu ze všech sil pokračovat v proce svatořečeni, a to z následujících stručně shrnutých důvodů:

a) Pokud jde o myšlenku obrodit řád - jak byla navržena novými Stanovami - vidime, že už za O. Cormiera, nebyla jen myšlenkou, záměrem, ale i skutečnosti: byly založeny nové provincie a provincie zaniklé byly obnoveny. Došlo k založení nových anebo přidružených kongregací. Došlo k šíření a oblibě III. Řádu....

b) Otázka studia: O. Jandel dával přednost řeholní kázni, O. Frůhwirth kázání, zatímco Otec Cormier viděl základ naší „plodné“ budoucnosti v charizmatickém uplatnění OP. ale především ve vážné, hluboké a rozsáhlé, přesto však jednotné kulturní a duchovní přípravě. Proto tedy ta jeho nová „Ratio studiorum“. Neustálá podpora teologické fakulty, kterou nám svěřil švýcarský stát ve Fribourgu Rozhodná pomoc Biblické škole v Jeruzalémě. Vyžadování „studia“ ve všech našich provinciích, ale především založení dnešní „Pontíficia Universita di San Tomaso ďAquino, P.U S T,*) - Angellcum - aby bylo možno nabídnout řádua církvi apoštoly církevní úrovně Podle Caietana: „Pokud se neprosadíme Posvátnou naukou, znamenáte konec našeho řádu“.

c) Život modlitby. Na tomto poli jsou bez diskuse zásluhy O. Cormiera o naši společnou bohoslužebnou modlitbu. Naše chorální knihy byly z větší části vydány jím. Jeho vnitřní modlitba, meditace, adorace, růženec, nikdy nekončily („Relatio“, s. 6-12).

d) A pokud jde o vztahy O. Cormier - O. Jandel - O. Lacordaire : problém jejich vzájemného vztahu stále čeká na konečné, správné a nestranné posouzení. My se omezíme na to, že budeme pozorovat Jandela a Lacordaira Cormierovýma očima, představíme je tak, jak je viděl on (12).

Jaká byla cesta k evangelijnímu štěstí, jak ji myslel, zvolil a uskutečňoval „bratr kazatel“ Hyacint Maria Cormier? ...

Knihu Znamení časů • bL. Hyacint Maria Cormier OP je možno objednat také na adrese našeho časopisu.

+++

DVANÁCT UŽITEČNÝCH RAD

Bl. Otce Hyacinte Marie Cormiera O.P.

1. Je nutné, aby vaše úmysly byly čisté. To znamená vylučovat nejen úmysly nízké a pozemské, ale mezi úmysly pocházejícími od Boha dávat přednost těm, které jsou co nejvíce prodchnuty láskou, královnou všech ctností.

2. Svůj duchovní hovor s Bohem, své rozjímání zakončujte jen několika málo závěry, ale takovými, které jsou užitečné a spolehlivé.

3. Když uvažujete a rozjímáte o Panně Marii, soustředle se především na její celoživotní důvěrný vztah k velikým tajemstvím lidského vykoupení, pro tento úzký vztah byla nazvána naší Spolu - Vykupitelkou. Z této účasti vyplývá její výsostná možnost nám pomáhat. Tyto jistoty jsou pramenem naší důvěry k ní a přesvědčení, že naše prosby budou vyslyšeny.

4. Obnovme časem náš křestní slib - případně naše řeholní sliby - nebo cokoli jiného, co jsme kdy Bohu slíbili Přitom se snažme slíbit vždy i něco navíc, a to ne pouze početně, ale tak, aby z toho rostlo stále zářivější poznání vznešenosti Boží v našem rozumu a vnáší viili odvaha, nadšení a radost nad tím, že se tak můžeme stále více blížit k Bohu.

5. Běhsm vašeho pracovního dne, přicházejte ve svém srdci často ke svatostánku, abyste se klaněli Bohu, velebili Ho, děkovali Mu a prosili o odpuštění vin a c pomoc. Nebudete se nikdy vracet bez duchovní útěchy a posily.

6. Uprostřed svých zaměstnání o bádejte za všech okolností svou duši pokojem a trpělivostí. Snažte se o to především ve chvílích, kdy vyvstávají nedorozumění, ■ protivenství, nezasloužená poníženi a podobně. Tímto způsobem můžete ze všech útrap vyzískat útěchyplný růst k většímu dobru.

7. Snažte se, abyste měli vždy v zásobě dostatek tzv. „střelných modliteb“, rozhodnuti jich použít v jakémkoli okamžiku podle okolností. Ale dvě nebo tři z nich si zamilujte a užívejte jich často. Tak se stane, že vám budou znít v duši téměř ustavičně. Proto ovšem nebudou méně milé Bohu a ani méně užitečné pro vás.

8. Těm povinnostem, které jsou pro vás nejnáročnější a nejodpornější - přesto však uložené předpisy, nebo nařízením vašich představených - říkejte: Pňjdle, abych vás mohl přitisknout na své srdce. Vy jste pro mne bratry a sestrami, jste seslány pro moji spásu a věčnou radost!

S. Vidíte-li projely nedokonalostí, neodsuzujte je veřejně jízlivými a kousavými slovy, ani se nesžírejte ve svém nitru trpkými úvahami. Naopak, proste Boha, aby je odpustil, ale především se sami snažte je odčinit, usmířit - a to tak, že se budete snažit o dobrý příklad a zdvojnásobíte vaši horlivost ve snaze dělat tytéž věci dobře. Hlavně v případech, o kterých ví jenom Bůh a které stojí více námahy.

10. Abyste dostali snadněji od Boha a od Panny Marie ty milostí a pomoci, po nichž toužíte pro svou duši a pro to, co děláte dobrého, nechte se za vás modlit děti, jak doporučoval sv. František Xaverský. Jejich modlitby plné prostoty a nevinnosti okouzlují Boží Srdce tak, že je nemůže nevyslyšet.

11. Uděláte-li alespoň něco dobrého, radujte se. Ale ještě více se pokořujte při myšlence, že vaší vinou toto dobro možná nebylo proniknuto takovou vírou., ani uskutečněno s takovým zapíráním sebe, jak by to bylo bývalo povinné. Tím jste si možná přivlastňovali čest, kterou jste vlastně kradli Bohu. Vaše příliš lidské nadšení, pohotovost a úvahy - zkrátka vaše povolnost a ústupnost příliš lidskému chápání, které vás stále ještě ovládají, jsou vašimi spoluviníky při tomto páchání škod Bohu a lidem.

12. Když se večer přiblíží hodina vašeho odpočinku, představte si, že vaše lůžko je vaše rakev, a prádlo, váš rubéš. Přijímat smrt jako trest je spravedlivé, jako možnost uniknout hříchu je moudré, ale nejlepší je přijmout ji iako lásku. S tímto vědomím usněte v pokoji.

+++

KDO VEDE LÁSKU K DOKONALOSTÍ

Bůh je nejen bezmoc lásky, ale také velmoc lásky. A tady se teprve přitom ukáže rozdíl mezi námi a Bohem. Nikoli my, ALE ON - Bůh vede naši lásku k dokonalosti, i když se ío navenek nezdá.

Bůh je bezmocný, dokud svobodně neodpovíme z plného srdce na jeho lásku. Jestliže ale svobodně odpovíme na Boží lásku, s níž nás obdarovává svými hřivnami, a která předchází našemu rozhodnutí, znamená to, že na jedné straně splníme Boží vůli, což bývá nepohodlné, nepříjemné, a na druhé straně jsme si vzájemně oddáni v lásce, v přátelství a vzájemnosti. Když tedy svobodně odpovíme na Boží lásku láskou z celého srdce, láskou, která je ochotna něco obětovat, i když to bolí, POTOM nám přichází Boží MOC na pomoc, potom Bůh povede naši začínající a vždy ohrozitelnou a ohroženou lásku k dokonalosti. Když tomu porozumíme, osvítí nás velebnost Boha, kterého zvěstoval Ježíš.

Bůh chce, abychom se zastávali jeden druhého: to je láska k bližnímu. Bůh také chce, abychom byli spolu šťastni v lásce a něžnosti, v přátelství a vzájemnosti. Sotva splníme Boží vůli a změníme svůj život podle vůle Boží, - POTOM se dříve nebo později ocitneme v útrapách a v a utrpení; ALE potom se také ukáže VELMOC BOŽÍ LÁSKY, BOŽÍ MOC, která nás vysvobodí z těchto útrap a z tohoto utrpení. Musíme nejprve přemýšlet o lásce k bližnímu a o její nouzi a pak také říci něco o přátelství a vzájemnosti a jejich utrpení.

Bohu nestačí, aby byl milován sám, nýbrž touží být milován v člověku. Když milujeme svého bratra, svou sestru, tedy milujeme Boha. V Novém Zákoně je psáno, že kdo říká, že miluje Boha, a nenávidí bratra, je lhář. TEDY: Bůh chce být milován v člověku! Avšak láska k bližnímu, uskutečňovaná důsledně, bez ústupků, přináší v tomto světě utrpení. Copak mám tomu zločinci, který se vůči mně choval nespravedlivě, jednoduše odpustit? To by mě pak ten druhý ještě více zneužívá! Když se děje sousedovi bezpráví, mám zajít na úřad, či k tomu, kdo mu ukřivdil, a protestovat a pomoci sousedovi k jeho právu? PAK se ale stanu neoblíbeným. Kdo se bez rozmyslu pustí do tohoto prostého přikázání lásky k bližnímu, ten se snadno octne v nouzi a utrpení. Člověk prý musí umět rozvažovat, s vlky výt - potom to k něčemu vede: neboť lež má dlouhé nohy a nespravedlnost bují velkolepě.

S. FREUD dlouhou dobu tvrdil (než posléze našel a přijai Krista), že přikázání lásky k bližnímu je nerozumné, nelze ho uskutečňovat, a přikázání lásky k nepříteli je dokonce nesmyslné. A H. HEINE píše ohledně křesťanské lásky k nepříteli posměšně: „Mám ty neipokojnější úmysly. Moje přání jsou: skromná chalupa, došková střecha, ale dobrá postel, dobré jídlo, čerstvé mléko a máslo. Před oknem květiny, před vchodem několik krásných stromů; a pokud mne chce Bůh učinit docela šťastným, dovoií mi zakoušet radost, že na těch stromech bude viset šest až sedm mých nepřátel. Dojatě a srdečně jim před jejich smrtí odpustím všechny křivdy, které mi v životě napáchali - zajisté, má se odpouštět nepřátelům, ale ne dříve, než jsou pověšeni.“ AVŠAK je přikázání lásky k bližnímu a k nepříteli opravdu tak nerozumné, jak míní FREUD a posmívá se HEINE? Chce se na nás opravdu příliš?

Cožpak se snad pomátl Wlaxrrii!iián KOLBE, když šel dobrovolně na smrt 73 otce tří dětí v Osvětimi? Pomátli se snad všichni jihoameričtí křesťané - biskupové, kjiěží, laici, když se důsiedně zasazují za chudé, vykořisťované a ponižované, a jsou tajnou policií či jiným komandem smrti zatýkání, vězněni a vražděni? Pomátli se křesťané, když protestují proti porušování lidských práv v Cnsl a poté mizejí v odlehlých táborech s ostnatými dráty? NE? Nepornátli se. Berou prostě přikázání lásky k bližnímu vážně.

Ježíš Kristus dobře ví, že jeho Otec má ještě jiné ruce než jen ty naše. PROTO volá „Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je kráiovstv: nebeské.“ (Mt 5, 10a6) Můj Otec, říká Ježíš, bude pomáhat lásce a spravedlnosti k vítězství, neboť můj Otec se raduje z lásky a ze spravedlnosti. OVŠEM: aby mohl Bůh dokonat moc lásky, lásky často pošlapané, musí láska teď nyní začít. Zbytek obstará Bůh. Tak to mínil P. Ježíš! Otec Tomáš Bahounek OF

+++

Vynikajícího dánského sochaře Thordveldsena se kdosi zeptal, které svoje dílo považuje za nejlepší? Umělec odpověděl následující: „Jakmile člověk začne pokládat některé svoje dílo za nejlepší, je již v období úpadku své tvorby. Má se snažit dokázat stále víc.“ A to platí i pro duchovní život.

+++

VĚRNOST CHARISMATŮM SV. DOMINIKA

ANEB ÚVAHA O NAPLŇOVÁNÍ POSLÁNÍ „DOMINIKÁNSKÉHO TERCIÁŘĚ“

Dominikánský řád se za dobu svého vice než sedmisetleíého působení rozrostl a rozkošatíl do mnoha větví a výhonků, které ve své celistvosti tvoří jednu dominikánskou řádovou rodinu. V této rodině mají již od samého počátku nezastupitelné místo také ti křesťané, kteří žijí svoje povolání ve světě, mají svoje rodiny a každodenní zaměstnání, svoje prozaické starosti a radosti a přesto anebo snad právě proto jsou vedeni Duchem svatým k životu pode ducha a charismatu sv. Dominika a jsou včleněni do Řádu zvláštním siibem pode příslušných pravidel1. Tito bratři a sestry od nepaměti tvořili spolu s některými diecézními kněžími a jáhny tzv. Třetí řád sv. Dominika. ! tato větev Kazatelského řádu dává především v posledních dvou stoletích vyrůst řadě dalších výhonků. Tertlus ordo stojí při zrodu asi 130 kongregací sester dominikánek 2, jejichž posláním je apoštolátní práce, vznikají sekulární instituty jakc Caritas Christí, Dílo blažené Zdislavy, laici vytváří tzv. Laická sdružení sv. Dominika, obdobná bratrstva vznikají i pro diecézní kněze a jáhny3 atd.

Domnívám se, že pro praktický život neni snad ani tak důležité, jaké označení jednotlivé výhonky III. řádu v té či oné době nesou, zda se ku příkladu v případě laiků držíme v běžné mluvě striktně nového označeni Luícké sdružení sv. Dominika, jak to činí ku příkladu naši bratři a sesir- v severoamerických provinciích, nebo zda preferujeme spíše tradiční název III. řad jako je tomu v Australsko-novozélantiské dominikánské provincii. Daleko Důležitější pro naplnění našeho poslání, které jsme přijali ve křtu a které dále opatřil Duch svatý pečetí sv. Dominika věrnost charismatům kazatelského řádu. Jednou totiž nevyhnutelně staneme před tváří Prozřetelnosti a uvidíme i to, co možná ve svém pozemském životě vidět nechceme. Znovu před nám! vyvstanou všechny naše nevěrnosti vůči Boži lásce, která pro naši záchranu obětovala svého vlastního Syna. Mezi „plivnutí Kristu do tváře“ ovšem nepatři jen naše osobní hříchy, ale také bezdůvodná nevěrnost vůči tomu, co jsme veřejně přijali za své a to je v našem případě apoštolské poslání dominikána žijícího ve světě. Posilováni bratrským společenstvím máme vydávat svědectví především o vlastní víře. Máme být pozorní k potřebám lidí své doby a sloužit pravdě podle příkladu sv. Dominika, sv. Kateřiny Sienské a našich předchůdců, kteří ozářili život Řádu a církve zvláštním způsobem.

Již od nepaměti je obřad přijetí do Řádu tzv. obláčka spojen s požadavkem, oblečením se do „nového člověka“. Stanovy III. řádu sv. Dominika používané v minulém století význam změny, která se má v člověku odrážet přijetím do řádového společenství připomínají, když říkají: „Prvé, než kdo do řádu vstoupí, má své dluhy (má-li jské) zapiatiti, s nepřáteli se smířiti a závěť učinili. V dnešních stanovách LS sice podobné ostře formulované požadavky již nenalezneme, přesto ovšem při přijetí kandidát přijímá nový program svého života v podobě platných stanov a ku pomoci dostává nového patrona - je mu dáno nové řádové jméno. Také symbolické oblečení do řeholního oděvu - hábitu, není jen něčím vnějškovým, co má přinést jen smyslový efekt, ani nejde o nějakou nostalgicko-tradicionalistickou libůstku. Slovo hábit totiž neznamená jen ten kus látky ve formě řeholního oděvu, ale je to také habitus jako ctnost, čili to. co uschopňuje člověka konat dobro pevně a nenucené. Tento habitus se má stát naší druhou přirozeností a jeho výsledkem je stálost v jednání, jejímž ovocem je zákonitě také vnitřní radost a potěšeni z tohoto jednání. K rozvoji těchto habitů, které ve svém důsledku mají vést k naší připravenosti hlásat Boži slovo6, nás má vést především £1. 10 stanov, který specifikuje hlavní zdroje, ze kterých máme čerpat pokrok ve vlastním povolání. K těmto zdrojům patři mimo jiné četba Písma svatého, pokud je to možné každodenní účast na liturgii, ustavičné studium zjevené pravdy, slavení liturgie hoďn spolu s celou dominikánskou rodnou, obrácení srdce duchem a praxí evangelijní kajícnosti, časté přijímání svátosti smíření atd.

Ztotožněni se s novým posláním pak vrcholí při slibech a to jak časných, tak věčných. Věrnost stanovám, v nichž je obsažen duch evangelních rad, kterou slibujeme, ovšem nemá plynout z nějakého donucení, či pocitu strachu, ale z lásky a z důvodu naši cti. Složením slibu - professio jsme našim otcem Dominikem povoláni k profesionalitě, která se má začít odrážet především ve vnitřním duchovním životě. Tento slib nás tedy nejen v příslušné a odpovídající míře zavazuje (v případě členů LS nikoli pod hříchem), ale také nás vnitřně spojuje s celou duchovností Dominikánského řádu. Terciát, či laikát, má sice specifické postavení v tom, že je určen pro lidi žijící ve světě, nemá ale specifickou duchovnost. Kdo se nedokáže, především skrze odpovědné chápání toho co se mu pro jeho členství v Řádu dostává (a to jak v povinnostech tak v právech), ztotožnit s touto dominikánskou duchovností je marně a naplano členem Řádu.

Cesta k dominikánská profesionalitě ovšem nespočívá v nějaké suché a bezduché aplikaci pravidel našich stanov, ale vyrůstá z jejího přijeti jako něčeho, co nám Bůh zcela nezaslouženě poskytuje. Kdo se nesnaží otevřít pro Boži dary svoje srdce, ať nevěří, že mu stačí číst a nemít pomazání, spekulace bez zbožnosti, zkoumáni bez úžasu, bádání bez jásotu, pracovitost bez úcty, věda bez lásky, pochopení bez pokory, studium bez milosti Boží, zrcadlo bez Bohem darované moudrosti.6 Vždyť kráčíme cestou, kterou prošlapali před námi již statisíce našich bratři a sester a mnoho z nich na ní prolilo i vlastní krev. Jak chce ten, kdo nečití závaznost ku příkladu k těm prvkům našich stanov, které se týkají společného života (společné formace, liturgie hodin atd) vytvářet dominikánskou rodinu, vždyť rodina, kde upadá řád a pocit zodpovědnosti se ponenáhlu stává stádem nebo tlupou.

Každé společenství předpokládá dokonalou jednotu, pro nás je to jednota řádového ducha a jedním ze základních projevů této jednoty je právě snaha o zodpovědnou a opravdovou věrnost stanovám. Pokud o ni budeme společně usilovat, stane se bezpochyby také jedním z nástrojů, který nám dopomůže ktomu, že jednou staneme vedle našich patronů v branách nebeského 

Jeruzaléma, protože stejně jako dominikánská duchovnost je jen jedna, tak je jen jedna svatost, kterou v různých způsobech života a povoláních uskutečňují všichni lidé, kteří jsou vedeni Božím Duchem, jsou poslušní Otcovu hlasu, klanějí se Bohu Otci v duchu a pravdě a následují Krista chudého, pokorného a nesoucího kříž, aby si zasloužili účast na jeho slávě. Každý však má podle vlastních darů a úkolů bez váháni postupovat cestou živé víry, která vzbuzuje naději a je činná láskou.9

14 6 7 Základní dokumenty LS sv Dominika, Stanovy LS * Údaj převzat z Wórterbuch des Chrístentums, Orbis Verlag, Munchen 1995 3 LCO paragraf IX 5 Manuál pro bratry a sestry Třetího řádu sv Dominika, P. A. Lubojacký. Bmo 1882, 8 Sv. Bonaventura, Itineranum mentis in Deurn

9 Lumen Gentium 41)   bratr Rafael III.OP

+++

VÍRA VELKÝCH VĚDCŮ

 Téměř každý čiověk se zajímá o dění kolem sebe a touží proniknout do podstaty těchto dějů, chce je poznat. Proto vše, co člověk dělá, se snaží nějakým způsobem objasňovat. Stejně tak i křesťanství začalo hned od počátku vstřebávat ty prvky vědění a kultury středomoří, které mu byly obsahem a formou neipříbuznějši. Typickým příkladem bylo zapojení Platóna a později i Aristotela do Kře-tanské teologie. Aristotelovy názory a nevyzrále chápaní Starého Zákona vytvořily jednotný názor na utvářeni světa, který se nekriticky přebíral z pokolení na pokolení jako křesťanský pohled na svět. Mezitím však pokrok ve výzkumu přírody rošti a upevňoval se zvláště díky velkým křesťanským mysliteiům, jako byl například Tomáš Akvinský , zaujal správný postoj k Aristotelovi. Přešlo několik století a věda opustila svoji kolébku - kláštery - a začala se vyvíjet mimo ně a někdy nezávisle od nich, případně i proti nim. Toto rozdělení způsobilo mimo jiné i růst různých nedorozumění mezi teology a vědci. Jako většina z toho, co je radikálně nove a odporující zažitým zvyklostem, narážely i v tomto případě některé nové poznatky z oblasti vědy na jistou nedůvěřivost, nebo i odmítání ze strany teologů. Domnívali se, že kupříkladu astronomie může ohrozit víru v Boha

a nejeden z nich pokládal nové astronomické objevy za protibiblické a protináboženské. Zůstaneme-li u jednoho z nejdůležitějších objevů astronomie a jejího autora Johannesa Keplera, můžeme posoudit jaký měl vztah k Bohu z jeho slov: „Děkuji ti, můj Stvořiteli a Pane, za všechny radosti, které jsi mi dal okusit v okamžicích, kdy jsem se kochal pohledem na dílo tvých rukou.“ Jistě nebudeme Keplera podezírat z toho, že by se svým bádáním snažil popřít základy víry. Svého času Issac Newton při objevu jisté zákonitosti oběhů planet dospěl k názoru, že Bůh musí čas od času poopravit běh nebeských těles, aby mohla obíhat v té harmonii, jakou pozoroval. Po stu letech jiný fyzik, Simon Laplace, na základe výpočtů zjistil, že tyto občasné Boží opravy oběžných drah nejsou nutné, že existují určité zákonitosti, díky kterým lze daný problém vysvětlit. Když byl dotázán na důvody vyloučení Stvořitele z těchto průběžných zásahů, odpověděl dnes dosti známým výrokem: „Nepotřeboval jsem tuto hypotézu.“ Nebudeme se jistě divit, že narazil na velký odpor, i dnes se najdou lidé, kterým se tento výrok zdá rouhavý. Byl to ale skutečně člověk, který stál proti Bohu ? Co vlastně chtěl svým výrokem říci ? Jenom tolik, že Bůh je daleko dokonalejší, než jsme si předtím mysleli, On tvoří vesmír hned od počátku natolik „funkční“, že nepotřebuje dalších oprav. Svými vědeckými objevy jen ohrozil víru v newtonovského kosmického opraváře, ne víru ve vševědoucího a všemohoucího Boha. Jeho osobní víru tento objev naopak posílil, protože ještě více vynikla moudrost Boží. Obojí, vědci i teologové, někdy nesprávně chápali nové objevy a jejich dosah. Dnes, po odstupu staletí, již víme, že nové objevy a poznatky vědy neotřásly vírou v Boha, ale jen s vírou v určitou představu Boha. Věřícím se vždy potom Bůh ukázai ve větším světle, než předtím, dostali se vždy k vyššímu pojmu Boha a přesvědčili se, že Písmo svaté není učebnicí ani astronomie ani jiných přírodních věd, ale ukazuje jen cestu spásy - ostatně toto nakonec uvádí i papež Pius Xi! ve svém listu Divino afflante spiritu.

Snad nejpopulárnější fyzik Albert Einstein byl často označován za ateistu, proti tomuto tvrzení se však hájil: „Kdo si myslí, že jsem ateistou, je na velkém omylu, a kdo by to chtěl vyčíst z mých teorií, ten je nepochopil. Neumím si představit skutečného vědce, který by věřil, že se tento svět neřídí zákony rozumové povahy. Já věřím v jednoho osobního Boha a mohu s čistým svědomím prohlásit, že jsem ve svém životě nikdy neholdoval ateismu. Co se mě týká, jsem pevně přesvědčený, že by se dnes lidstvo bez náboženství nacházelo na barbarském stupni vývoje a společenský život by byl poznamenaný nepředstavitelným primitivismem. Bylo to právě náboženství, které dopomohlo lidstvu k pokroku ve všech oblastech.“ Jak je vidět, uměl Einstein otevřeně vyznat svoje přesvědčení a neměl obavy z toho, že by jej nařkli z bláznovství, protože dodnes mezi některými lidmi panuje názor, že věda a víra si navzájem odporují. Že právě toto je velký nesmysl obhajoval Einsteinův současník Max Plaňek: „Mezi vírou v Boha a fyzikou, a vědou vůbec, nemůže dojít k žádnému zásadnímu sporu, protože tyto dva způsoby poznáni se zaměřují na rozdílné skutečnosti nebo na různé aspekty té samé skutečnosti. Přírodní věda se zaobírá hmotným světem a náboženství světem hodnot. Vědě jde o to, aby stanovila co je platné a náboženství o to, aby poznalo co je dobré a co zlé. Ať se zahledíme jakýmkoliv směrem a do jakékoliv časové vzdálenosti, nikde nenajdeme mezi náboženstvím a přírodovědou protiřečení. Pravé naopak, v rozhodujících bodech nacházíme úplnou shodu. Náboženství a přírodní vědy se navzájem nevylučují, jak se někteří v současnosti domnívají nebo obávají, ale doplňuji se a podmiňují.“ Snad nejlépe vystihl Planck vzájemný vztah víry a vědy takto: „Náboženství i přírodní vědy potřebují pro svoji činnost víru v Boha. V náboženství stoji Bůh, pravda, na začátku jakéhokoliv uvažování, zatímco v přírodních vědách se stává až na konci předmětem myšlení. V prvním případě je Bůh základem, ve druhém zase zakončením stavby každé světonázorové koncepce.“ Svědectví viry geniálních přírodovědců vyvrací tvrzení, že přírodní vědy již skoncovaly s náboženstvím a vírou v Boží existenci. Jestliže by se víra a věda skutečně nesnášely, tak by museli být zakladatelé moderních přírodních věd nevěřícími, jenže tomu tak není, jsou věřícími.

Jednou z velkých otázek je vývojová teorie, jejímž hlavními postavami byli Jean Baptisté de Lamarck a Charles Darwin. Nehledě na jejich výzkum, který byl jistě veden touhou po poznání, jejich smýšlení lze ukázat na Lamarckově výroku: „Komplikovaný a fascinující proces vývoje jedné formy života z jiné je vždy dílem Božím, vznešeného Původce všech věcí „ Povšimněme si zvláště slova „forma“, mluví tedy o tělesné stavbě, nikoii o „obsahu“, tedy o životě samém. Tento postoj byl pro oba tyto vědce typický, Darwin sám říká: 7 když js&m měl těžká období, ve kterých jsem by! sužován pochybnostmi, nikdy jsem neopustil víru v Boha“

Mnozí vědci během svého bádán; dospéh v poznáni, že za vším, co zkoumají stoji Bůh, že jen zkoumají jeho dílo. Dospěli k tomu, že: „Není třeba budovat nějaký most mezi přírodovědou a náboženstvím, protoža muži nimi nejsou žádné trhliny.“Téměř na závěr uveďme slova, kterými zakladatel elektrodynamiky André Maria Ampére poučil svého syna: „Studuj věci tohoto světa, ja to povinnost, vyplývající z tvého povolání. Dívej se však na ně jen jedním okem, druhé vždy zaměř na věčné světic, Por buchej učence, ala jen jedním uchem, piš ale jen jednou rukou, druhou se přdržuj Božího roucha, tak jako se dítě přidržuje otcových šatů. Bez tohoto pojištění bys nepochybně narazil hlavou do zdi.“

Naší úvahu ukončeme modlitbou anglického fyzika Jamese Clerka Maxwelia:

„Všemohoucí Bože; stvořit jsi člověka ke svému obrazu, vdechnul jsi do něj nesmrtelnou duši, aby iě miloval a viédí nad tvými tvory. Uč nás zkoumat díla tvých rukou tak, abychom si podrobili svět a aby se náš duch upevnil ve tvé službě. Dej ať přijmeme tvoje svaté učení, aby jsme věřili v toho, kterého jsi poslal ohlašovat slávu a odpouštět naše hříchy. O to všechno tě prosíme ve jménu našeho Pána Ježíše Krista.“ bratr Jan III. OP

+++

NADPŘIROZENÉ SCHOPNOSTI

 „Ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani na mysl lidskou nepřišlo, co Bůh připravil těm, kteří ho milují“, řika sv. Pavel (1 Kor 2,9). Nebudeme vědět, co je nebe, pokud je nedosáhneme. Pouze v povzbuzujících božích slovech jsou o něm náznaky. V nebi budeme Boha poznávat novým poznáním a budeme ho i podle míry nového poznáni milovat.

Ovšem poznávat Boha znamená vidět ho zcela jasně, zřetelně. Na Zemi ho poznáváme prostřednictvím víry a z jeho vlastních slov, ze Zjevení, v němž mluví o sobě. V nebi se dá poznat spaseným a celou jasností víra ustoupí patření. Tohoto slova užívá Zjevení na označení bezprostředního, jasného a intuitivního poznání Boha, bez tvoření ídeí a obrazů, poznáni, jaké budou mít vykoupení ve věčném životě. Teologie označuje toto poznání slovem „visio beatifica“, obšťastňující patřeni - patření, které nás učiní šťastnými.

Avšak naše poznání, intelekt, ale i schopnost lásky, vůle má být v bezprostředním styku s Bohem, Bůh ve vůli a vůle v Bohu, láska bez nejistoty a různých příměsí. Právě tak to bude i s ostatními našimi schopnostmi, které dosáhnou a uskuteční plnost ve svém nejvyšším cíli. A právě to je definice štěstí.

Uvědomme si však, že to všechno závisí na takové činnosti, kterou nejsme schopni od přirozenosti dělat. Prostě život v nebi vyžaduje jistá přizpůsobení, která ve své přirozenosti nemáme: Vidět Boha - ducha - Čím? Být s ním v bezprostředním spojení. Jak? Když chceme žít v tomto novém prostředí novým životem, je nám třeba nové vlastnosti získat. Náš přirozený život nestačí pro nebe, potřebujeme život převyšující naší přirozenost, život nadpřirozený. A ten můžeme získat pouze jako nezasloužený dar od Boha, a proto ho nazýváme milostí - milostí posvěcující.

Když přichází okamžik smrti, pouze jedna věc je důležitá: zda je v naší duši milost posvěcující. Jestliže je, půjdeme do nebe. Možná bude ještě třeba něco očistit nebo splatit po cestě, ale přece půjdeme do nebe, neboť máme potřebnou schopnost, abychom tam žili. Když nemáme milost posvěcující, do nebe jít nemůžeme, jednoduše proto, že naše duše není uzpůsobena pro život v nebi. Nic by nám nepomohlo, kdyby nás tam dobrosrdečný „vrátný“ chtěl pustit. Schopnosti poznáni a vůle, které jsou vlastní přirozenému životu nestačí: potřebujeme život nadpřirozený a musíme ho získat už tady na zemi. Bez milosti posvěcující bychom nebyli schopni patřit na Boha bezprostředně, a to je právě podstata života v nebi. Ale už na zemi za její účinek, který nás pozdvihuje výše: Rozum dostává schopnost poznání - vírou, vůle novou schopnost dosahovat dobro - nadějí a pravou láskou.

Víru, naději a lásku nazýváme teologickými ctnostmi, protože Bůh je nejen jejich cílem, aie i předmětem. Nad tím se zamysleme. Všechny naše činy mají mít za cíl Boha, to znamená, mají být plněním jeho vůle, jeho chválou, díkuvzdáním a přibližováním se k němu. Ale ne všechny naše činy mohou mít Boha za svůj předmět. Varhaník hraje k jeho oslavě, pekař peče chléb z lásky k němu: Bůh je tedy cílem v obou případech. Ale není jejich předmětem, předmět je hudba a chléb. Morální ctnosti mají za cíl Boha, jejich předmětem je svět stvořených věcí: jak užívat stvořené věci, aby nás vedli k Bohu. Avšak v případě teologických ctností je Bůh i předmětem. Vírou věříme v Boha, nadějí usilujeme se k němu směřovat a láskou ho milujeme.

Teologické ctnosti - víra, láska a naděje - jsou to stálá nadpřirozená uzpůsobení. Jsou to vlohy, schopnosti, které se objektivně vyskytují a v duši dávají nám předpoklady konat takové věci, které bychom bez nich nedokázali. Od přirozených schopností se liší způsobem získání. Přirozená schopnost se v nás vyvíjí tou měrou, jak často jistou činnost opakujeme. Nadpřirozenou nám dává najednou Bůh. (Kristus ustanovil sedm hmotných znaků, které přivádějí do duše posvěcující milost a tyto znaky nazýváme svátostmi. Jsou to: křest, biřmování, svátost nemocných, svátost pokání, aucharistie, manželství, kněžství.) Nadpřirozené a přirozené vlohy patří do různých „řádů“ natolik, že je možno je vlastnit nezávisle na sobě. Malé pokřtěné dítě má spolu s milostí víru, naději i lásku, i když toto bohatství nemůžeme využít v uvědomělém osobním konání. Mnoho lidí má ctnosti získané, přirozené; vyznačující se morální kvalitou, šlechetností, i když nevěří.

Tam, kde vystupují ctnosti přirozené a nadpřirozené, spojují se v jeden souladný celek. Nadpřirozené ctnosti svým vlivem zahrnují i ctnosti ziskané a jaksi je přitahují na svoji úroveň, tehdy je lidská činnost ovocem obou druhů dohromady. Ba co víc! Nadpřirozené ctnosti jsou popudem k získání přirozených schopností a tuto činnost ulehčují. 2 opačné strany: přirozeně získané vlohy vytvářejí silný základ a pouze na něm mohou bezpečně vyrůstat ctnosti nadpřirozené.

Je to vlastně pouze jedna z oblastí organické jednoty lidského života, která spojuje různé prvky a dává jim směr k vybraným vyšším hodnotám. Možná právě takto vytvořená jednota je mimořádně silná: získaný nadpřirozený život dává možnost účasti na životě toho, který člověka stvořil a jehož vliv mu může pouze pomoci rozvíjet se v jeho přirozenosti. bratr Girolamo

+++

DĚJINY ŘEHOLNÍHO ŽIVOTA

4. REFORMA MPÍÍŠSKÉHO ŽIVOTA V RANÉM STŘEDOVĚKU

Je pochopitelné, že všestranná činnost a styk se světem začaly po delší době nepříznivě působit na duchovní život a řeholní disciplínu benediktinských mnichů. Panovníci odměňují řád za jeho úsilí a na mnohých místech mu přiděluji značné majetky. Jeho bohatství a vynikající postaveni jeho opatů v politické sféře láká do kláštera řadu lidí, kterým nejde ani tak o život pro Krista, jako spíše o vlastní prospěch. Stalo se také nedobrým zvykem „zavírat“ do klášterů světská knížata, která byla na obtíž svým příbuzným nebo politickýmodpůrcům. Do klášterů odevzdávali také světští panovníci své syny, když se nehodili pro jiné povolání. Úpadek vrcholí, když je úřad opatů předáván laikům bez řeholních slibů (laická investitura). Církevní synody opisují řeholní život v mnohých klášterech v IX. a X. století těmi nejčernějšími barvami. Primát v úpadku klášterů nesla Francie, kde laičtí opati hýřili se svými ženami, dětmi a poddanými, zatímco mniši si dělali, co chtěli. Podle vlastní libosti opouštěli kláštery a vraceli se do světského života.

Ovšem i v této těžké době se našli lidé, kteří se snažili zastavit úpadek a zreformovat klášterní život. Ve Francii to byl především sv. Benedikt z Ania, opat benediktinského kláštera v Aniane, který s podporou císaře Ludvíka I. navštěvoval kláštery a obnovoval v nich původní benediktinskou disciplinu a po jisté době se stal hlavou všech klášterů v říši Karla Velikého. V roce 817 předsedal v Cáchách shromáždění opatů, které vydalo soubor závazných pravidel pro řeholní život Po Benediktově smrti ale pozbyla tato systematizace a centralizace platností a innišský život zaznamenává v následujícím X. století opět hluboký úpadek. Jeho příčinou je i vpád Maďarů do Bavorska, Saracénů do Itálie a zničení velkého množství klášterů. Za této situace se začínají opět ozývat hlasy volající po reformě, jejímž základem byla snaha o centralizaci správy klášterů a exempce tj. vyjímání klášterů z pravomoci diecézních biskupů a jejich postavení pod přímý dozor a ochranu papeže. Mezi první kláštery, které tuto výsadu získaly byl již vzpomínaný klášter sv. Kolumbána v Bobbiu, dále Monte Cassino a klášter ve Fuldě. Centralizace správy klášterů měla tu výhodu, že když hrozil některému klášteru úpadek kázně, bylo možné přeložit špatné mnichy do dobrých klášterů a naopak. Tak se začínají postupně tvořit kongregace, do nichž se jednotlivé kláštery spojují.

Tak založil akvitánský vévoda Vilém spolu s opatem Bernem v roce 910 ve starém Cluniacum v Burgundsku nový klášter vyňatý z pravomoci diecézního biskupa. Klášter proslul přísným zachováváním benediktinské řehole, askezí a zvláštní péčí o liturgii. Za druhého opata sv. Oda, který nastoupil tuto funkci r. 927, rychle roste počet mnichů v klášteře a díky častým návštěvám opata v Římě jsou šířeny myšlenky tohoto obrodného clunyjského hnutí i v italských klášterech. Sv. Odo zreformoval podle podobných pravidel i řadu francouzských klášterů a pc jeho smrti v polovině X. století bylo Čluny na cestě k vrcholu svého významu, kterého dosáhlo za následujících opatů sv. Mayeula, sv. Odila a sv. Huga.

Pátý opat clunyjského kláštera sv. Odilo během svého působení v úřadě, které trvalo 54 let, upevňoval významně svazky s dceřinými řádovými domy. Velmi se věnoval také prosazování mírových opatření, nazývaných Boží mír, jehož cílem bylo zajistit pravidelné přerušení jakýchkoli bojů ve stanovené dny. V r. 998 nařídil, aby ve všech klášterech spojených s Čluny byl den po svátku Všech svatých připomínán jako památka všech zesnulých a aby za ně ten den byly čteny modlitby. Tato zvyklost se později rozšířila po celé západní Církvi a je dodržována dodnes. Na dílo sv. Odila navázal úspěšně šestý opat sv. Hugo z Čluny, který byl synem významného burgundského šlechtice. V útlém věku se stává mnichem a ve svých 25 letech byl zvolen opatem. Byl horlivým reformátorem, výborným psychologem a měl velké diplomatické schopnosti.

Hugo, velmi dobrosrdečný a vzdělaný, ale sám k sobě velmi přísný opat, stál 60 let v čele Čluny. Přežil devět papežů a byl jim všem důvěrníkem. V průběhu jeho působeni dosáhlo clunyjské opatství vrcholu moci i mezinárodního vlivu. Pomník si Hugo postavil vybudováním obrovské, pětilodní baziliky při clunyjském opatství, která byla svými 187 metry tehdy nejdelším kostelem na světě. Chrám svým způsobem jedinečný byl zničen za francouzské revoluce.

Tato klášterní kongregace si získala zásluhy o duchovní obrodu západu a tvořila mohutný pilíř tehdejšího církevního života. Na základě tohoto hnutí vzniká v XI. a XII. století řada nových mnišských řádů, stojících na základech původní nezmírněné řehole sv. Benedikta. bratr Rafael III.OP

+++

BLAHOSLAVENÝ O. HYACINT MARIA CORMIER OP

A SVATÝ RŮŽENEC.

Růženec měl významné místo v jeho životě. Možná díky této modlitbě, kterou se uměl tak vroucně modlit, dokázal prožít celý svůj život ve svatosti a splnit poslání, které měl od Boha na této zemi přes to, že byl celý svůj život velmi nemocen. V,odlil se jej každý den. Říká o něm:

„Je to potrava více než dostatečná pro mé srdce Z ní vycházím a za pomoci Boží se tak stávám schopnějším milovat bez přestání.“ Považoval tuto modlitbu za cestu ke svatosti.

„Nejprve jednoduchost tajemství osloví vaše oči; brzy objevíte jeho smysl; krok za krokem začínáte chápat ducha, který je obsažen v této modlitbě; nakonec skrze ži/ou víru a účinnou milost - skutečnost tajemství naplní vaše srdce a odrazí se ve vašich skutcích. Ježíš a Panna Maria žijí ve vás tak, jako žijí v jednotlivých tajemství růžence.

Když již nebudu moci obětovat Bohu nic navenek, když již nebudu moci kázat, učit, zpívat žalmy - budu recitovat růženec. A když nebudu ani toto, budu jej držet ve svých rukách, či se na něj nepřetržitě dívat - abych byl trpělivý v utrpení, abych se připravil zemřít.

Ó, má ubohá modlitba: naštěstí je zde růženec. Bůh mě ochraňuje skrze tuto modlitbu, posiluje moji schopnost milovat a chrání mě od namyšlenosti, která by mohla zatemnit můj zrak před potřebami jiných.

Co jsou tyto tajemství? Je to evangelium ukryté v 15-ti desátcích, která nám chtějí ukázat Mariino srdce. Růženec je pro naše duše lékem, principem života. Meditujíc o Marii, uvažujte o celém jejím životě především v úzkém vztahu k velkým tajemstvím Vykoupení. Rosaire 10/94 

+++

VÝZNAM II. VATIKÁNSKÉHO KONCILU

Hlavní cíi a zaměření Druhého vatikánského sněmu je stanoven v Konstituci „O církvi“: „Světlo národů je Kristus, a proto tento posvátný sněm, shromážděný v Duchu svatém, naléhavě si přeje, aby při hlásání evangelia všem tvorům osvítil všechny lidi Kristovým jasem, který již vyzařuje na tváři Církve. Církev je totiž v Kristu jako svátost nebo znamení a nástroj vniterného spojeni s Bohem a jednoty ceiého lidského pokolení. Má proto v úmyslu lépe objasnit - ve shodě s rozhodnutími předcházejících sněmů - svým věřícím a celému lidstvu její podstatu a všeobecné poslání“ (LG, 1,1).

Patří k povaze Církve, že v ní probíhá jak růst otevřených věroučných vyjádření zjevené pravdy, tak í čas od času obnova (reforma). Kcřdá pravá obnova je však návratem ke Kristu, obnovou pravého života Církve, který je ve všech dobách jeden a stejný, během dvou tisíciletí putovíní Božího lidu dějinami dosvědčují všechny sněmy nadpřirozený rytmus jeho života. Tento nadpřirozený život Církve v sobě zahrnuje na jedné straně odmítnutí všech bludů, které se odedávna „naží vloudit do Církve, a ve spojením s tím stále otevřenější a jasnější vyslovení zjevené pravdy. Na druhé straně to v sobě zahrnuje stále hlubší obrtovu opravdového života Církve, j=5k ji nalézáme také v reformách uvnitř řeholních řádů - jako byla reforma benediktinského řádu, kíerá vyšla z Čluny, a dále ji šířil sv. Vojtěch.

Ani ústrojný vzrůst, ani reformy nemají nic společného se změnou nebo vývojem pravé podstaty Církve běhám ' „jin. NAOPAK: Tento nadpřirozený proces vzrůstu a obnovy je přesným protikladem údajného „rozvoje světového duchs v dějinách“, jak o něm snil Hegel. Je naprosto odlišný od jakéhokoli přizpůsobování se Církve duchu nějaké doby. Shledáváme jej v životě Církve, přičemž prameni z její nadpřirozené životní síly.

16

Avšak uvnitř tohoto nadpřirozeného rytmu v životě Církve musíme oba zmíněné procesy navzájem jemně rozlišovat. První proces spočívá v ústrojném růstu vyjadřování zjevené pravdy, ve stále otevřenějším vyslovení pravdy, která byla už v Kristově zjevení vždy skrytě obsažena. Tato pravda je nejen sama v sobě neměnná, nýbrž je také ve Zjevení Starého a Nového zákona podána jako nezměnitelná. Druhý proces je obnovou, setřesením světského prachu, který vnikl do života Církve a do náboženského života věřících následkem lidské slabosti a dobově ovlivněných směrů. Tato obnova je protikladem vývoje nebo pokroku. Spíše je návratem ke kořenům, k nefalšovanému duchu Církve, očistným procesem a znovuzavedením pravého života. Tato nutnost pořád opakované obnovy vydává dramatickým způsobem svědectví o boji mezi Duchem Kristovým a duchem tohoto světa, o boji mezi oběma městy, jak jej popisuje sv. Augustin v dí!e „O městě Božím“. Tato obnova spočívá v soustavně obnovovaném osvobozování se od všech náhledů a zvyklostí, které odporují Kristu. Takového rázu byla také reforma sv. Řehoře VII. nebo i mnoha sněmů, především sněmu tridentského.

Avšak zatímco při obnově dřivějšími sněmy spočíval důraz na boji proti zesvětšťujícim vlivům a proti rozsáhlé vlažnosti, při li. Vatikánském sněmu se klade důraz na osvobození z omezenosti, na omlazení Církve, která má překonat jisté projevy ztrnulosti a zákonictví, jež zatemňovaly pravou tvář Církve.

To je nový rozměr obnovy: dlužno však výslovně zdůraznit, že to neznamená oslabení ani setření zásadního rozdílu mezi Duchem Kristovým a duchem vládce tohoto světa, mezi Církví a světskostí.

Překonání omezenosti není žádný ústupek dobovým směrům, ani přizpůsobování se duchu naší doby, nýbrž mnohem spíše návrat ke kořenům a ke svobodě, jakou může dát pouze Kristův Duch. Jedině takovým návratem k těmto nadpřirozeným kořenům lze dosáhnout smíření mezi věcmi, které se zdánlivě vylučují. Příkladem takového smíření zdánlivě neslučitelného, dosažitelného jenom na úrovni nadpřirozené, je na jedné straně neúprosné odmítnutí všech bludů, které Církev vyslovuje nade vším, co odporuje Kristu, a na druhé straně něžný mateřský přístup, horoucí lásky k bloudícímu, úcta k jeho osobní důstojnosti a horlivost učinit zadost každému zrnku pravdy, které by mohlo být obsaženo v jeho bludu. Jiným příkladem je jasné rozlišování mezi posvátností a všedností na jedné straně, a úsilím naplnit všechno Kristovým Duchem, a objasňovat a konat všechno v Kristově Světle na straně druhé. fra Leonard

+++

HVĚZDA MOŘSKÁ

sv. Bernard z Clairvaux

Ach, kdykoliv na moři tohoto světa citíš, jak tebou zmítají bouře a pokušeni víc, když kráčíš po zemi, neodvracej svůj zrak od nejjasnější ze všech hvězd, nechceš-li, aby tě pohltily vlny.

Vanou-!i vichry pokušení, klopýtáš-li úskalím strastí, vzhlédni k hvězdě, volej Marii. Dorážejí-li na tebe vlny pýchy, ctižádosti, reptání či závisti, vzhlédni k hvězdě, volej Marii.

Přepadne-li křehkou lodičku tvé duše hněv, lakomství, tělesná vášeň, vzhlédni k hvězdě, volej Marii.

Drtí-li tě ohavnost zločinů a tvou duší zmítá neklid vin, děsí-li tě přísný sou a vír melancholie tě vtahuje do propasti zoufalství, vzpomeň na Marii.

V nebezpečích, ve starostech, v pochybách, mysli na Marii, volej Marii. Nedopusť, aby odešla z tvého srdce, ať její jméno stále spočívá na tvých rtech, neodvracej zrak od příkladu jejího života, aby sis v modlitbě vyprosil její pomoc.

Budeš-li kráčet v jejích stopách, nezabloudíš, budeš-li se k ní modlit, nedotkne se tě zoufalství, budeš-li na ni myslet, nemůžeš zhřešit.

Drž se jí pevně, abys neupadl, V její ochraně se nemusíš bát ničeho. Půjde-li ona s tebou, neunavíš se, skloní-li se k tobě, dojdeš k cíli - a pak poznáš sám, jak pravdivá jsou slova:

A jméno Panny bylo Maria.

+++

DOMINIKÁNŠTÍ SVĚTCI

Na podnět některých naších bratří a sester, kteří se chtějí více dozvědět o životě 'dominikánských světců, zvláště těch „méně známých „, zařazujeme do našeho časopisu cyklus Dominikánští světci, ve kterém se pokusíme ve stručnosti každý měsíc představil jednoho z našich bratří a sester OP v církvi oslavené, jehož památku si v daném měsíci připomínáme.

1.,, Antoninus consiliorum“ - Sv. Antonín Florentský OP

Sv. Antonín Florentský, vlastněn jménem Antonín Pierozzi se narodil r. 1389 jako syn advokáta ve Florencii. Od mládí měl velkou touhu po vědění. Jako mladý student práva se hlásí do dominikánského řádu. Tehdejší převor v klášteře S. Maria Novella bi. Jan Dominici nevi zda může slabého mladíčka přijmout a proto mu dává vyhýbavou odpověď: ,Až budete umět zpaměti Digesta (sbírka zákonů), pak přijďte.“ A po roce přichází Antonín a přivádí v úžas převora, když odříkává zpaměti celou velkou knihu. Antonín tak již ve věku 16 let dosáhl dovolení vstoupit do dominikánského řádu, a jako řeholník pak žil po 40 let v různých italských klášterech. Často při tom zastával úřad představeného a dvakrát byl řádovým provinciálem. V roce 1436 založil s finanční podporou Cosima dei Medici ve Florencii klášter San Marco, který

vyzdobil slavný dominikánský malíř Fra Angelico nádhernými nástěnnými freskami, dodnes zachovalými.

Roku 1439 byl Antonín předním účastníkem florentského koncilu, svolaného, aby ukončil schisma mezi východní a západní církví. Roku 1446 se stal Antonín florentským arcibiskupem a svého úřadu se zhostil s neochvějnou jistotou a překypující láskou. Neměl koně jen mulu, na níž každoročně objížděl svoji diecézi a kázal, učil a vykonával spravedlnost. Svým skromným způsobem života dával příklad celé diecézi. Pro svůj rozhled v duchovních záležitostech dostal jméno .Antoninus consiliorum“ (Antonín rádce). Když papež Evžen IV. těžce onemocněl, povolal svého přítele Antonína do Říma, aby se mu vyzpovídal a přijal z jeho rukou svátost nemocných. Papež zemřel v únoru 1447 v náručí arcibiskupa. V dalších letech byla florentská diecéze zachvácena velkou morovou epidemii, došlo k hladomoru a roku 1453 bylo těžké zemětřesení. Antonín se obětavě staral o nemocné, umírající a lidi bez přístřeší. Podle tradice uzdravil nemocného a proto je vzýván proti horečce.

Také Antonínovy spisy vyvolávají zájem i v dnešní době. Summa Chronica, asi nejobsáhlejši středověká kronika, je dílem sv. Antonína Florentského. Je také autorem vynikajících pojednání o florentském a mezinárodním právu a o morální teologii. Jedno z nich se do roku 1500 dočkalo více než sta vydání. Tento světec si byl pině vědom problémů, které přinášel nový společenský a hospodářský vývoj, a učil, že stát je povinen zasahovat do obchodních záležitostí v zájmu obecného blaha a pomáhat nešťastným a potřebným. Ve stáří působil jako diplomat ve službách Florencie a pracoval ve výboru zabývajícím se reformou papežské kurie.

Po 13 letech vyčerpávající biskupské služby Antonín umírá 2. května 1459 ve Florencii a je pochován v klášteře Sv. Marka, jehož byl zakladatelem. Je zajímavé, že jeho kanonizace roku 1523 byla dílem krátce žijícího papeže Hadriána VI., který usiloval o silně radikální reformu církve.

Památku tohoto světce si připomínáme 10. května. Antonín je obvykle znázorňován v dominikánském oděvu, většinou v pokročilém věku. Jeho četná znázornění jsou především ve Fiorencii a okoíi. Nejkrásnější vyobrazení jsou snad u sv. Marka - kaple sv. Antonína, pocházející od fra Angelica.

+++

BLUDÁRIUM

Hereze a chybné názory vystupující v dějinách církve

7. Albigenští (III. část)

V předešlých částech byla rozebírána spíše doba vzniku bludu, území na kterém zdomácněl a jeho šíření. Ale co bylo viastně obsahem učení oněch „čistých“, či dobrých lidí?

Nauka byla svěřena „dokonalým“, tedy úzkému výběru těch, kteří přijali „útěchu“ - jedinou svátost katarů. Ta jim byla udělena po několikaletých zkouškách, ve kterých se osvědčili být hodnými přijetí této důstojnosti. Tím přijali i přísný asketický život, zřekli se požívání masa, manželství, zachovávají posty a nechtějí mluvit nepravdy, začínají mluvu „mohlo by se říci ... „ a končí ,je-li to vůle Boží“. 2 nich jsou voleni „biskupové“ a pastoři: na počátku křížových výprav (1240) jich padlo podle tehdejších odhadů kolem sedmi tisíc.

Na ně navazovaly další tisíce jejich stoupenců, jak mezi šlechtou, měšťanstvem tak prostým lidem. Zřizují se mužské i ženské domy - jakési kláštery, kde se „čistí“ modlí, postí a vychovávají mládež.

Zaměřime-li se jen na městečko Fanjeaux - pro nás důležité jako působiště našeho otce sv. Dominika, žije zde řada šlechtických rodin, kteří jsou již téměř tři generace kacířské. O město se stará od roku 1193 katarský biskup Guilhabert, který sem zajížděl z Castres a pečoval zde o katarský dům. Byl rovněž duchovním vůdcem takřka všech vznešených dam ve městě.

Vraťme se však k učení těchto „dobrých lidí“, kteří se svým zevním usilováním od katolických křesťanů takřka nelišili. Je zde však v této věci jedna potíž: prameny k teologickému myšlení Albigenských jsou dvojí, je zde hlavní zdroj informací a tím jsou protokoly inkvizičních soudů, druhou značně spornou části je několik jejich vlastních písemností, z nichž je nejdůležitější „Rituár objevený až v novější době otcem Dondainem v Lyonu. Takže podstatné poznání bludu nalézáme v inkvizičních protokolech, u nichž se může vkrádat podezření, že jsou soudci upraveny. Je však známo, že souzení katarští biskupové a pastoři, zvláště když již byíi odsouzeni k smrti, vystupovali „misijně“ - hrdě a veřejně vyznávali své učení, aby tak zvěstovali „pravdu“. bratr Augustin III. OP

+++

KURS DUCHOVNÍHO ŽIVOTA

2. Rozděleni duchovního života na tři období.

Když se obrátí velký hříšník, člověk tělesný a světský, ospravedlněním přichází do stavu posvěcující milosti, který by už hřích neměl zničit. Vždyť život v posvěcující milosti je nadpřirozený zárodek, který by měl růst až do plného rozvití, až do bezprostředního viděni Boží bytnosti, až do dokonalé a neztratilné lásky.

Po obrácení musí tedy začít vážný očistný život. Začátečníci milují Pána Boha tak, že se chrání smrtelného hříchu a dobrovolných lehkých hříchů pomocí vnitřního a vnějšího umrtvování a modlitbou. Tento očistný život se ukazuje ve dvojí podobě: u některých /a těch je věru málo/ bývá intenzivní a velkodušný. To je ta úzká cesta dokonalého umrtvování, o níž píší svatí. Ale u mnohých bývá tento očistný život chabý, a to též v rozličných stupních. Někteří jsou dobří, jen v předsevzetích nepevní, potom jsou duše vlažné a nedochůdné, které někdy i smrtelně hřeší. Totéž platí o dvou vyšších cestách - i tam je třeba rozlišit stav slabší a intenzivnější. Přechod do života osvěcujícího nastane po citových radostech, které obyčejně bývají odměnou za hrdinské umrtvování. Jestliže duše ulpívá na těchto útěchách, Bůh jí je odebírá a duše se dostane do smyslové suchopárnosti, která nebývá stejně dlouhá, to je trpné očišťování smyslů. U velkodušných křesťanů postupuje toto očišťování bez zastávky a přivede je počátečním vlitým nazíráním k dokonalému osvěcujícímu životu. V duších slabších, vyhýbajících se křížům, toto očišťování bývá často přerušováno. Žiji jen jakýmsi zmenšeným osvěcujícím životem a vlité nazíráni dostanou vždy později. /Viz sv. Jan z Kříže, Temná noc, kn.l, k.9 a 14/. Trpná noc smyslů bývá tedy druhým obrácením, které není vždy stejně dokonalé.

V dokonalém osvěcujícím životě přichází nezřetelné vlité nazírání na tajemství víry, které se začalo v trpné noci smyslů. Toto nazírání je známo ve dvou pravidelných podobách: v podobě čistě nazíravé, jako např. u mnohých světců Karmelu, nebo v podobě činné, jako například u sv. Vincence z Pauly, jenž pomocí darů moudrosti a rady v chudobných a opuštěných sirotcích stále viděl trpící údy Kristovy. Občas s dokonalým osvěcujícím životem je spojeno nejen vlité nazírání na tajemství víry, ale též mimořádné milosti: vidění, zjevení, vnitřní rozhovory /vnitřní slovo/, které sv. Terezie popisuje ve svém životě.

Přechod do života sjednocujícího nastává po přijetí hojnějšího světla nebo po nějaké zářivější apoštolské činnosti, což bývá odměnou za veikodušnost pokračujících. Ale oni časem bývají pyšní na tyto dary. Proto chce-li Pán Bůh rychle přivést pokračující ke sjednocujícímu životu dokonalých, zanechá je v moci ducha, v bolestném očišťování vyšší části duše. Když toto očišťování nadpřirozeně prožívají, ono se nepřeruší, dokud je nepřivede k dokonalému životu sjednocení. Ale když toto očišťování nepřežijí velkodušně, dospějí jen ke zmenšenému životu sjednocení. Toto bolestné očišťování v životě služebníků Božích je třetím obrácením.

K dokonalému životu spojení náleží vlité nazírání na tajemství víry a trpné, téměř nepřetržité spojení. I tsnto život je znám ve dvou pravidelných podobách, v podobě výlučně nazíravé, jako u sv. Brunona a u sv. Jana z Kříže, nebo ve formě apoštolské, např. u sv. Dominika, a sv. Františka, u sv. Tomáše Akv. nebo u sv. Bonaventury. Někdy život dokonalého sjednocení je obdařen mimořádnými milostmi. Např. sv. Terezie píše, že viděla Nejsvětější Trojici. I v tomto životě sjednocení, s mimořádnými milostmi i bez nich, jsou též roziičné stupně, až po největší světce, až po apoštoly, sv. Josefa a Pannu Marii.

Rozdělení duchovního života na tři období můžeme též schematicky znázornit /čtěte zdola nahoru/.

Troje očištění neboli obrácení značí přechod z jednoho období do druhého. Toto rozdělení duchovního života na tři období můžeme porovnat s tradičním učením, zejména s naukou sv. Tomáše o milosti ctností a darů a s naukou sv. Jana z Kříže o trpných očišťováních, o vlitém nazírání a o dokonalém sjednocení, které je pravidelnou předehrou nebeského života. Nyní je porovnáme s třemi obdobími tělesného života: s dětstvím, jinošstvím a zralým věkem.

Sv, Tomáš používá tohoto porovnání /S. Th.l,2,24,9/, a jak jsme viděli, je tu opravdu mnoho podobností, zvláště když jde o přechod z jednoho období do druhého. Duchovní pokrok, sjednocující život dokonalých - dokonalý - mimořádný, např. vidění Nejsv. Trojice,  řádný: podoba čistě nazíravá /vlité nazírání/ podoba apoštolská ochablý: spojení je často přerušované.

Obrácení: při trpném očišťování ducha, lépe nebo hůře snášeném. Osvěcující život - mimořádný, vidění, u pokračujících zjevení je dokonalý: řádný - v podobě čistě nazíravé /nazírání na tajemství víry/, - v podobě činné (např. sv. Vincenc z Pauly, ochablý: přechodné úkony vlitého nazírání. 2. obrácení: při trpném očišťování smyslů, lépe nebo hůře snášeném očistný život začátečníků: velkodušný: duše horlivé

při činném očišťování smyslů /ochablý: duše vlažné a nedochůdné/ Po 1. obráceni znovu upadají. Podle Otce Reginalda OP.

+++

AKTUÁLNÍ INFORMACE

• Pravidelné setkání členů MS sv. Tomáše Akvinského v Brně v měsíci květnu se koná v sobotu 10. 5. 1997 v 16 hod. v sakristii kostela sv. Michala. Setkání je zakončeno večerní mší svatou a společnými nešporami. Všechna setkání jsou otevřena všem lidem dobré vůle.

• Formace noviců a zájemců o členství ve III. řádu sv. Dominika se konéýí: v pátek 2. května - prohHdka kostela sv. Michala s výkladem

v pátek 16. května - co nám říkají dominikánští světci začátek je vždy v 16 hod. v sakristii kostela sv. Michala v Brně.

13, £ .

• V Matici cyrilometodějská v Olomouci právě vyšla kniha Studánky očí svaté Zdislavy. kterou napsal otec Tomáš J. Bahounek OP.

+++

 

TOPlist