ZÁŘÍ 2021
Ročník XXVII., číslo 9. září 2021
Obsah: Modlitba posledních dnů (13) Profily svatosti, J.Dokulil, Národe český, Tomistický kongres, M.Skácel, Znovuobjevení Břetislava Kafky, Mezi Scyllou a Charybdou, Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely OP, mučedníka osvětimského________________
MODLITBA KE SV. JOSEFOVI
SVATÝ JOSEFE,
VYVOLENÝ BOHEM K TOMU,
ABYS BYL NA TÉTO ZEMI OCHRÁNCEM JEŽÍŠE
A NEJČISTŠÍM SNOUBENCEM PANNY MARIE,
TY JSI PROŽIL SVŮJ ŽIVOT V DOKONALÉM PLNĚNÍ POVINNOSTÍ
A PRACÍ SVÝCH RUKOU JSI ŽIVIL SVATOU RODINU V NAZARETĚ:
OCHRAŇUJ MILOSTIVĚ NÁS,
KTEŘÍ SE K TOBĚ S DŮVĚROU OBRACÍME.
TY ZNÁŠ NAŠE TOUHY, NAŠE STAROSTI A NAŠE NADĚJE:
K TOBĚ SE UTÍKÁME, PROTOŽE VÍME,
ŽE V TOBĚ NAJDEME TOHO, KDO NÁS OCHRAŇUJE.
TAKÉ TY JSI ZAKOUŠEL ZKOUŠKY, NÁMAHU A ÚNAVU;
ALE TVŮJ DUCH, NAPLNĚN NEJHLUBŠÍM POKOJEM,
JÁSAL RADOSTÍ PRO DŮVĚRNÝ VZTAH
S BOŽÍM SYNEM, TOBĚ SVĚŘENÝM,
A S MARIÍ, JEHO NEJSLADŠÍ MATKOU.
POMÁHEJ NÁM, ABYCHOM POCHOPILI,
ŽE NEJSME SAMI VE SVÉ PRÁCI,
ABYCHOM UMĚLI ODHALIT JEŽÍŠE VEDLE NÁS,
PŘIJALI HO S OTEVŘENOSTÍ A STŘEŽILI HO S VĚRNOSTÍ TAK,
JAK JSI ČINIL TY.
VYPROS NÁM, ABY V NAŠÍ RODINĚ
VŠECHNO BYLO POSVĚCENO LÁSKOU, TRPĚLIVOSTÍ,
SPRAVEDLNOSTÍ A ÚSILÍM O DOBRO.
AMEN. Sv. Jan XXIII.
+++
MODLITBA POSLEDNÍCH DNŮ (13)
Není nikterak žádoucí, že bys musel jako umělec nebo milovník umění sledovat v umění výhradně náboženské náměty a mravní hodnoty. Jistě jsou pro tebe přijatelné všechny ostatní náměty k umělecké tvorbě, pokud budou na svém místě. V duchovní podstatě tvého nitra však musí krásné umění odpovídat nadpřirozeným pravdám tvé víry. V duchovní podstatě je ti nadpřirozeným středem umění Nejsvětější Svátost, v níž doopravdy žije a působí Bůh také jako svrchovaná Krása a pokladnice veškeré moudrosti a umění. Umělecká tvorba v duchovním jádru tvé bytosti vyžaduje houževnaté úsilí, abys samostatně vnikl do tajemství víry a originálním způsobem je uměl názorně projevit a sdělit.
Krása ti naznačuje a připomíná svou přesažnost. Proto ti nemůže krása stvořených věcí přinést uspokojení takové jako svrchovaná Krása. Ať si to uvědomuješ více či méně, pokaždé v tobě vzbuzuje onu tajuplnou touhu po Bohu, kterou dokázal takový milovník krásy, jako byl svatý Augustin, vyložit slovy: "Pozdě jsem si tě zamiloval, kráso tak starobylá a tak nová, pozdě jsem si tě zamiloval."
Nech se na cestě k prožívání krásy vést od Svaté Panny, která je "celá krásná". Dante o ní krásně rozjímá v zářivých paprscích svého Ráje jako o kráse, "jež veselostí v ostatních světců očí nepoleví" (Ráj,XXXI,134-135)
Krása tvého oblíbeného uměleckého díla ti v duchovním jádru tvé bytosti připomíná svrchovanou a ryzí Krásu, která je ti osobně důvěrně blízká, a přijímá tvé lidské tělo za své. Je to velké dobrodiní, protože ti dává tím nejvnitřnějším způsobem tušit Boží velikost. Děkuj tomu, kdo posbíral před branami ráje ztracený řád, krásu velikosti skryté v podstatě tvé bytosti, v níž se jeví krásný Duch Páně. A i kdybys ve svém oblíbeném uměleckém díle, jako jeho tvůrce nebo příjemce, někdy tvrdošíjně odmítal nebo prostě postrádal ten záměr sloužit všelidské radosti, občerstvení a útěše, přece to vše ve skutečnosti vyhledáváš a sleduješ.
13) Zj 19, 19-21:
19 A viděl jsem dravou šelmu a krále země i jejich vojska shromážděná, aby vytrhli do boje proti jezdci a proti jeho vojsku.
20 Ale šelma byla zajata a s ní i falešný prorok, který k její cti činil zázračná znamení a svedl jimi ty, kdo přijali cejch šelmy a klekali před jejím obrazem. Za živa byli šelma a její prorok hozeni do ohnivého jezera hořícího sírou.
21 Ostatní byli pobiti mečem vycházejícím z úst jezdce. A všichni ptáci se nasytili jejich těly.
Přemáhání šelmy a jejích spiklenců. Kristovi pomocníci srážejí šelmu a její spiklence dolů, do temného místa, odkud probleskují plameny, mající zkratkou naznačovat ohnivé jezero.
Samotný Kristus zde nebojuje, protože proti Kristu oslavenému v nebi nelze bojovat. Nepoddávej se tolik děsivosti podání vlastní knihy Zjevení. Stačí se omezit na pohled na ohnivé jezero. Není zbytečně dráždit tvou bujnou obrazotvornost, nýbrž jen vážně varovat, aby nebrali Boží soud na lehkou váhu. Nicméně líčení hrůzy a bolestí je méně podnětné pro tvoje dnešní usmíření s Bohem i s lidmi, než příklad obětavé lásky Kristovy.
(Desátek: který Ducha svatého seslal)
+++
PROFILY SVATOSTI
Můžete říci, otče Jiří, něco o tom, jak pokračoval vývoj nejstarších archeologických projevů křesťanské zbožnosti ve stavitelství?
Cha,chá _ chceš mě nachytat.
Ale kdepak.
Jistě dobře víš, Tomášku, že až do 2. století je obtížné určit s jistotou zákony prvokřesťanského stavitelského vývoje: historické dokladové prvky jsou řídké a nedostatečné. Avšak jsou tu dvě jisté věci aspoň pro Řím:
Předně ze stavitelského hlediska neexistoval výlučný jediný model, ani pro večeřadlo, ani pro malé církevní skupiny /fary/ ani pro „diecéze“. Plány staveb byly různé, protože různé už existující budovy byly pokřesťanštěny a prostě upraveny. Archeologicky se tedy nemohou hledat první domus-ecclesia. zbudované podle předpokládaných plánů a pevných vzorů.
Za druhé bohoslužebné obřady musely být od počátku daleko vytříbenější, a tedy ustálenější; také ty se však přizpůsobovaly okolnostem, podle pravidel určených biskupem.
Římské domy musely být označeny majitelovým jménem /titulus/. I když byl dům věnován místní církvi, pro stát byl oficiálně nadále soukromým vlastnictvím, které náleželo občanu, jehož jméno bylo označeno u vchodu /titulus/. V Římě bylo mnoho takových domů darováno Bohu. V roce 308 zaznamenává papež Marcel 25 titulů jako stálá střediska duchovní pastorální péče a některé z nich dosud jsou a slouží: S. Clemente, S. Sabina, S. Anastasia. S. Martino ai Monti /ve II. století titulus Equitii, ve IV. století titulus Silvestri/, svatých Jana a Pavla /titulus Byzantis/ atd.
Dnešní bazilika svatých Jana a Pavla vznikla např. kolem roku 410. Na počátku tu byl složitý dům-ostrov“ nebo lázně /I.-II. stol./ podél „clivus Scauri“. Vznik a vývoj ostatních titulů není dosud zcela jasný. Ohledně S. Clemente by byl potřeba zvláštní výklad.
Přejdeme-li z Říma až k nejzazším východním hranicím Římské říše, najdeme například zbytky složitého stavitelského celku, který byl objeven roku 1939 v Sýrii v místě Dura Europos, a má všechny charakteristické prvky domu přeměněného ve svatyni, tedy domu-svatyně. Prostory obvyklé světské předsíně /atrium/, jídelny a křídel /alae/ byly uzpůsobeny pro křesťanské bohoslužby, to jest pro vyučování, pro eucharistickou agapé a pro křest /mělká vana/. Křestní kaple je ozdobena obrazy z Písma Svatého. Město založili Řekové /Alexandr Veliký/ a později /265 př. Kr./ je rozbořili Parthové. Roku 167 po Kr.se stalo pevností na římské východní hranici /limes/. Roku 285 po Kr. je obsadili Peršané a nakonec zmizelo pod pískem, z něhož je vysvobodily vykopávky v létech 1831-1932. Archeologie tam objevila nejen přechod od světského stavitelství ke chrámovému, ale také od světského umění k umění křesťanskému. V jídelně /triclinium/ byly ještě „bakchantské pijácké scény“. „Křesťanské grafito“ je z let 232-35 a přeměna domu se tedy musela uskutečnit dříve. Nad křestní vanou byl baldachýn a pro předsedu shromáždění tam bylo pódium. Zvenku budova vypadá jako obyčejný dům, ale vnitřní úprava představuje velké bohatství a svědomitou péči. Svatyně sama, čili posvátný prostor, byla v přízemí, obytné místnosti, pokud tam byly, musely být ve vyšších patrech.
V Sýrii, ve městě Quirq-Bize, je ještě další dům-kostel; pochází ze 4. století, jde už spíše o skutečný kostel, který ukazuje základní náčrtek počátečního křesťanského chrámu; je tam předsíň-atrium, lod’ je bez apsidy ; byla tam i kazatelna /bema/, místnost pro ostatky /martyrion/ atd. Stavba byla blízko římské vily. Na opačné hranici Říše, v anglickém Lullingtonu /Kent/, byla v roce 1953 objevena křesťanská „kaple“, zřízená v soukromí římské vile. Vila byla přeměněna ve svatyňku roku 350 po Kr. Stěny večeřadla, t.j. místa bohoslužby, byly vyzdobeny malbami /modlící se křesťan/ a ozdobeny dvěma Kristovými monogramy.
Všechny tři archeologické nálezy potvrzují přesvědčivě přechod od večeřadla ke svatyni. Podobný jev byl nedávno objeven také ve Španělsku. Z uvedených zjištění se dá učinit jistý závěr.
Prvotní Církev nebyla pouze „církví chudých“, ale také a snad především, církví bohatých: bohaté ženy od počátku pomáhaly Ježíšovi a apoštolům /Mt 27,55/; bohatí pokřtění přinášeli peníze pro chudé /Sk 17,4/. Bohatí majitelé „domů“, domů-ostrovů a soukromých paláců /sv. Klement/, a lázní /svatí Jan a Pavel, sv. Sabina/ často věnovali celý svůj majetek církvi a Bohu /křest, eucharistie..../. „Pozdravují vás ...zejména ti, kteří patří k Caesarovu domu /de Caesaris domo/“, píše Pavel Filipanům /Fil 4,22/. Nestačí pouze pomáhat chudým, ale především je třeba „ stát se“ chudými!
Jestliže Bůh jednou přišel na kousek této země, kterou první člověk podřídil Satanovi, Božím příchodem - také v Eucharistii - se tento prostor stal extratoriálním - byl vyrván Satanovi-protože byl posvěcen skutečnou hmotnou eucharistickou přítomností Boží. Proto neměl už sloužit ničemu jinému než Bohu: tak i každé místo eucharistické agapé se stalo posvátným a zůstalo jím! Jinak by nebyl vznikl kostel-jako svaté místo, dům-církev, ani pozdější bazilika. A proto chtít dnes slavit Eucharistii všude předně znamená neznalost opravdového ducha prvních křesťanů, pokud jde o pojem „sacrum“- posvátnost- a také neznalost ducha církve mučedníků, často zabitých proto, že byli shromážděni v určitých posvátných místech.
Dále to omezuje Ježíšovu eucharistickou oběť, oběť Bohočlověka, na záležitost převážně lidskou, často vytrženou z dějinné souvislosti bez ohledu na Boha Krista a první křesťany.
Kromě toho to působí úpadek zjevené ontologické /bohovědy, teologie/, tím že sklouzává k projevům převážně „společenským“; bohoslužba nesmí Boha urážet.
Konečně to působí, že se křesťané vracejí do stavu pronásledování, kdy bylo třeba skrývat tajemství a slavit je na světských místech a světským způsobem a tím vlastně zneucťovat nadpřirozenou posvátnost a svátostnost!
Co k tomu může říci křesťanská archeologie?
Křesťanská archeologie pomáhá také objasnit rozdíl mezi svatyní pohanskou a křesťanskou. Pro pohany patřil „dům idolu“, modle, božstvu, byl vyhrazený uctívanému božstvu. Proto byla pohanská svatyně ve skutečnosti místo nepřístupné, malé, temné, tajuplné, lidem se nabízel jen prostor kolem, vně.../viz malé chrámky řeckých a římských božstev nebo hlavní slovanskou svatyni Svantovítcovu na Rujáně.../. Naopak podle křesťanského poselství o odpuštění se evangelium obrací jako radostná novina ke všem lidem dobré vůle.Svatyně Boha Ježíše byla nejen „Božím domem“ - Domus Dei, ale zároveň i „domus orationis“ - domem modlitby, rozhovoru Církve, tj. všech Božích dětí, s Bohem. Proto z jedné strany obsahovala křesťanskou svatyni, něco vyhrazeného pravému Bohu, něco nekonečného, božského, nevyslovitelného..., ale z druhé strany byla i místem lidí a pro lidi, bylo to i místo lidských rozměrů, avšak zaměřené na věčnost; místo Boha sestupujícího mezi nás, polidštěného /učiněného člověkem/, ale také člověka povzneseného k Bohu, zbožštěného..., místo, kde se Bůh a člověk stávají přáteli, bratry, jedním tělem. Spojení /vztah/ mezi kostelem - „domem“ a kostelem jako společenstvím – Církví je neoddělitelné /nerozštěpitelné/, jak to věří a vždy učí také východní církev.
Pohanská svatyně byla dílem člověka, výsledkem lidského uvažování, plodem vrozeného přirozeného hladu po nadzemských hodnotách, výrazem nevyslovitelné metafyzické touhy, ale i pohanská odpověď byla pouze lidská.
Naopak křesťanská svatyně byla místem přímého setkání se skutečně přítomným Bohem. A z tohoto posvátného místa se zdvihal most mezi zemí a znovu nalezeným rájem, most vytvořený a zosobněný samým Kristem - Veleknězem: „per quem et habemus accessum per fidem in gratiam istam... in spe gloriae filiorum Dei“ /Ř 5,1-3/: „Skrze něho jsme se dostali do této milosti prostřednictvím víry... v naději na slávu Božích dětí.“
Jak to tedy pokračuje dál?
Stavitelský a vůbec umělecký rozmach, který nastal po r. 313, v oné tak nádherné době křesťanských bazilik, ať už jde o stavbu budov nebo o vybavení bohoslužebným nábytkem a uměleckou symbolikou, nás přesvědčuje. že v církvi bylo všechno nejen předem promyšleno, ale také vyzkoušeno a nějak snad i uskutečněno, neobyčejnou duchovní silou už před rokem 313, to jest v obdobích míru, především od poloviny III. století až k ďábelskému Diokleciánovu pronásledování.
Určující činitelé rozkvětu prvokřesťanského církevního stavitelského umění byly /a jsou/:
Předně Ježíšovo zjevené poselství, předávané svědectvím, mučedníky a apoštolskou tradicí.
Za druhé Církevní autorita /biskup/, opírající se o učení víry, a proto tvůrkyně církevních obřadů jako viditelných znamení neviditelné milosti. ( Tak o tom pojednává Luigi I. Scipioni: Vescovo e popolo /Biskup a lid/, vykonávání autority v primitivní církvi III. stol. Ed. Vita e pensiero, Milano 1977)
Za třetí lidské umění, tvůrce lidských výrazů pro bohoslužebné posvátné věci /budovy, nábytek, symboly, zpěvy.../, a to tak, aby podle vánoční preface vedlo věřící „skrze viditelné k neviditelnému“.
Za čtvrté materiál, používaný podle místních možností. Tato skutečnost podmiňovala hluboce raně křesťanské umění budováním podle místních možností: jíl nutil stavět z cihel, na kamenitém prostředí se stavěly zdi z kamene, v lesnatých místech ze dřeva, atd. Někdy se však stavební materiál dovážel i zdaleka.
Za páté bohoslužebná účelnost. To značí, že budova i všechno umění sloužilo bohoslužebným účelům. Z jedné strany má být umění Božím slovem, jímž se obrací k člověku ve zhmotněné podobě; zároveň však i slovem člověka, jímž se člověk obrací k Bohu, tj. motlitbou: klanění, chvála, smíření, prosba. (Z rozhovorů s otcem Jiřím Maria Veselým OP zapsal Tomáš Bahounek OP)
+++
NÁRODE ČESKÝ
NÁRODE ČESKÝ, ZNAMENANÝ KRVÍ
NAD VSTUPNÍ BRANOU SVÉHO VÁCLAVA,
RŮŽENEC RAN SVÝCH ZNEJ I VAVŘÍN PRVÝ,
JEJŽ RUKA BOŽÍ TOBĚ PODÁVÁ,
ŠTĚPNICE LÁSKY, PRO SMRT BOHATÝRŮ
PLAMENY SLÁVY PÁN TĚ ZAPLAVÍ,
VYDRŽ JEN V ZEMI, KDE ZAPUSTILS VÍRU,
KOLENA TISKNI V PRÁH SVÉ OSLAVY,
MÝTINO HRDÝCH, TLAČ SVÉ RÁDIO V HLÍNU,
NEUHNI Z BRÁZDY SVÉHO PROKOPA,
SPŘÁHNI I S BÝKEM TROUFALOST SVÝCH SYNŮ,
OTEVŘEŠ NEBI POLE HLUBOKÁ,
SADAŘI HORSKÝ, NA ÚBOČÍCH ZEMĚ
VINICI ZALOŽ VOJSKA S KNÍŽETEM,
VYLISUJ KREV A USLYŠÍŠ Z NÍ TEMNĚ
HUČETI CHORÁL V BOJI VÍTĚZNÉM,
NÁRODE ČESKÝ, V ROZJÍMÁNÍ MÍRU
POTOM SVOU HLAVU SCHYL, SLYŠ, VLTAVA
MLČÍ A Z JEJÍCH KRVÍ RUDÝCH VÍRŮ
PRO TEPY ŽIL TVÝCH SVĚTEC POVSTÁVÁ.
Jan Dokulil
+++
TOMISTICKÝ KONGRES O KŘESŤANSKÉM HUMANISMU
Ve dnech 13.-18.září 2021 se bude v Římě konat mezinárodní kongres o křesťanském humanismu ve 3. tisíciletí v perspektivě filoźofie sv. Tomáše Akvinského. Pořádá ho Papežská akademie svatého Tomáše a Mezinárodní společnost Tomáše Akvinského. Předsedou kongresu je P. Abelardo Lobato O.P.
Téma humanismu se bude probírat z historického, přírodovědeckého, filosofického i teologického pohledu.
To je pozvánka, která snad nabízí mnoho slibného a přínosného, ale nutno být připraven na tradici tomismu, která v tomto případě stíhá jeden -ïsmus, jiným –ismem.
Samotný tomismus je často ideologizace a někdy až dogmatizace odkazu svatého Tomáše Akvinského. Taková ideologizace postihuje zejména nás dominikány, neboť právě tyto členy učeného a učícího se řádu, k tomu poněkud svádí už samotná výzva papeže Lva XIII v encyklice Aeterni Patris. Tato encyklika papeže Lva XIII. vyhlášená 4. srpna 1879, která tomismus ukotvila jako oficiální filozofii katolické církve a záruku obrození moderní křesťanské kultury. Tím začíná období tzv. třetí scholastiky, které myšlenkově navazuje na Aristotela a zakládá ideologizaci odkazu svatého Tomáše. Svatý Tomáš si ze všeho nejméně přál, aby se jeho odkaz stal nějakým –ismem. Krátce po vydání této encykliky zaujalo její tvrzení a učení nové pokolení teologů v zemích jako např. USA, Francie, Německo (Freiburg, Kolín nad Rýnem), Rakousko (Vídeň), Belgie (Lovaň).
Výzva papeže Lva XIII. je upřímně míněná jako podnět ke střízlivému realismu v teoretickém přístupu k realitě. Ve skutečnosti však snadno sklouzává do bezduchého vzorcování a memorování tomistických pouček, historického omílání jednou dosaženého, které se tak zvrhá v docela neživotný útvar. Každé teoretické dílo je přirozeně vystaveno nebezpečí ideologizace. Toho není uchráněno ani dílo svatého Tomáše. Původci této ideologizace však jsou často nadšení příznivci Tomášova odkazu, kteří to myslí s jeho odkazem co nejlépe, ale výsledek je zdrcující. Většinou mají Tomášovo dílo velmi důkladně nastudované a prozkoumané, ale potíž je v tom, že celé toto dílo chápou a představují jako jeden docela izolovaný myšlenkový systém. Je to něco podobného, jako když si někdo osvojí nějaký jazyk a v tomto jazyce se naučí myslet a cítit tak, že to v jiném jazyku neovládá. Dokonce to nedovede zvládnout ani ve své mateřštině. Někdo si také osvojí jeden vědecký obor a v tomto oboru o všem uvažuje a smýšlí. Tak je tomu ve všech teoretických oborech, ať ve filozofii nebo ve vědě samé. Takový psycholog všechno psychologizuje, biolog biologizuje, apod. Ještě otřesněji dopadá nadšený příznivec nějakého směru ve vědě, třeba Freud všechno sexualizuje, Marx prosazuje všude třídní boj, Clausewitz zase všude prosazuje válku, a tomista všechno tomizuje, dokonce i svatého Tomáše, takže pak drží i nebohého Aquinase ve vězení svého tomismu.
Méně lidí si dokáže osvojit nějaký druhý vědní obor, a jen zřídkakdo si osvojí více vědních oborů tak, že by byl schopen nějak působit i mezioborově. A přitom právě toto mezioborové myšlení a bádání je teoreticky nejplodnější.
Tak si řada křesťanských teoretiků osvojuje odkaz svatého Tomáše jako jeden izolovaný myšlenkový systém, a ten si většinou osvojí hlavně v původním Tomášově, totiž latinském podání, ale převést ho do vlastní rodné řeči už skoro nikdo nedovede. Navíc do něho většinou nedovede ani vstřebat současné vědecké objevy. Tak třeba i jistě vzdělaný katolík napíše něco o tomismu, a výsledkem je dílo, ve kterém nedovede vyjádřit ani v rodné řeči cokoli z Tomášova odkazu, takže značná část slov zůstává v latině. Stejný je úděl i českých překladatelů takových děl. Neuvádím to, že bych byl zastáncem nějakých českých jazykových puristů jako byl Eugen Kadeřávek, snažících se až křečovitě vymýšlet české překlady latinských výrazů (překládá intencionální jako vtomní, atd.). Takové jedno veledílo tom-ismu, které jsem nedávno pročítal, má na 575 stránkách svého vydání celkem 3670 krát slovo substance, substanciální, jako bychom v češtině neměli slovo podstata, podstatný, a 5120 krát slovo esenciální, třebaže v češtině máme slovo bytostný, 5230 krát slovo objektivní, ačkoli máme české slovo věcná či předmětný. Kromě toho takový dnešní tomista, snažící se Tomášovo dílo vtěsnat do korzetu nějakého svého „-ismu“, ani nedokáže překročit meze školsky podávané vědy, jako newtonské a einsteinovské fyziky, apod., které má od dětství vtlučené do hlavy. Potom zůstávají stranou možnosti reverzní fyziky, kterou mnozí vysokoškolští „učenci“ považují za nereálnou a nesmyslnou. A přitom svatý Tomáš zůstává ve svém díle otevřený a přístupný novým podnětům. Svatý Tomáš je totiž nadán Duchem Svatým. Ten mu otevírá cesty multioborovým myšlením, jaké ovládal v nové době třeba Nicola Tesla.
Svatý Tomáši, oroduj za nás, aby tvůj duch a zároveň Duch Svatý nevyprchal ze zakyslé láhve od octa, jakou představují někteří tomisté, kteří se v rámci svého „-ismu“ utápějí v pouhé ideologizaci tvého odkazu. Tomáš Bahounek OP
+++
ZNOVUOBJEVENÍ BŘETISLAVA KAFKY
Miroslav Skácel: Když jsem byl požádán, abych napsal jakousi předběžnou filozofickou úvahu ke knize Břetislava Kafky, uskutečnilo se mé přání, které jsem pojal před více než 18 lety, kdy jsem se poprvé dověděl o práci a výsledcích Kafkových na poli dosud v experimentální psychologii dosti neobvyklém, které byly uloženy v jeho první knize „Svítání v duši“, jež vyšla v mnoha vydáních v ČAT v Praze i jinde. Jsem si vědom, že výsledky celoživotní práce Břetislava Kafky zasluhují důkladné zvážení a zhodnocení, a to nejen ze stanoviska filozofa obeznalého nadto s řadou vědomostí z oboru experimentální psychologie a ovšem také z toho oboru, který se spíše populárně než přesně nazývá vědami okultními, nýbrž i ze stanoviska lékařského a přírodovědeckého. Přeji si, aby dílo Břetislava Kafky vzbudilo zájem vědců všech oborů, jichž se jeho výsledky týkají, zájem, který by vedl k napsání kritických studií mnohem podrobnějších a důkladnějších, než je tento stručný doslov.
Mnohé moderní vědecké spisy často zdůrazňují, že přistupují ke svému předmětu bez jakýchkoli předsudků. Přes tuto chvályhodnou snahu vidíme, že toto zdůrazňovaní nepředpojatosti je často pláštíkem kryjícím vyloučení jakéhokoli jiného výkladu jistých jevů kromě toho, který odpovídá oblíbeným představám dotyčného badatele. Tyto představy a názory nejsou často ani objektivně doložené, ani rozumově možné. Tak například mechanický materializmus se bude snažit uvádět veškeré duševní jevy na příčiny chemické a fyzikální jedině z toho důvodu, že uznání existence jiné než hmotné odporuje nějakému dogmatu. Není proto divné, zaujmou-li podobné, předem zamítavé stanovisko vůči dílu Břetislava Kafky ti, jimž se jaksi nehodí do jejich soukromého kosmu vybudovaného proti základním zákonům skutečnosti a logiky, jen aby vyhověl oblíbeným představám a životní praxi svých tvůrců.
Kafkova kniha nebude mít úspěch u lidí, kteří z podivných i průhledných důvodů popírají jedno ze základních přesvědčení všeho lidstva, že totiž člověk, ač tvoří podivuhodnou jednotu, skládá se přece z hmotného těla a nehmotné, nesmrtelné duše. Tento základní poznatek, který bývá u primitivních a úpadkových národů často zastíněn naivními podrobnostmi a závěry, neplyne z nějaké všem společné intuice vymykající se rozumovému rozboru, ale z logické úvahy vycházející ze skutečnosti. Poněvadž rozumové zásady a vnímání skutečnosti jsou přístupné všem normálním lidem, dá se říci, že pravda o člověku jakožto složeném z hmotného těla a nehmotné duše je, jako mnohé jiné základní pravdy, diktována rozumnou lidskou přirozeností. Bezpečná předvědecká zkušenost a rozumové zásady jsou proto nejvyšší přirozenou instancí, jíž se musí podrobovat všechny lidské poznatky, zejména poznatky o duši. Poněvadž však filozofie není nic jinéhonež metodicky uspořádaná a logicky bezvadně skloubená soustava závěrů z obecné zkušenosti, která nám podává jednotný obraz celé známé a poznatelné skutečnosti, musí se podrobit soudu filozofie i vědecké poznání, jehož předmět a hledisko jsou méně obecné, méně univerzální než hledisko a předmět filozofie.
Toto svrchované postavení filozofie vůči všem vědám částečným, zejména přírodním, neznamená však, že filozofie může ověřovat všechny konkrétní poznatky a zkušenosti předvědecké a vědecké. K takovým poznatkům se zajisté nedá z obecného filozofického hlediska nic přidat ani nic ubrat. Můžeme říci, že filozofie je v jistém smyslu indiferentní k poznatkům, které jsou výsledkem konkrétního bádání a zjišťování, jejichž jediným zdrojem je zkušenost. Teprve tam, kde se z pozorovaných skutečností začnou dělat závěry, musí filozofie zbystřit pozornost a zkoumat, zda ony závěry neobsahují více, než k čemu je opravňuje zjištěná skutečnost, nebo zda nějakou chybou v úsudku nevedou falešným směrem. Musí tedy každý badatel být poněkud filozofem a zachovat si schopnost vidět věci v celku a v obecné souvislosti a závislosti. Tím nezasahuje filozofie do oborů přírodních věd, ale naopak nutí badatele, aby zůstali věrni svému oboru, věrni skutečnosti a nevznášeli se ve vzduchoprázdnu neodůvodněných domněnek a dohadů. I když se filozofie někdy kriticky staví k různým domněnkám a teoriím, které by se rády vydávaly za bezpečně zjištěné pravdy, prospívá vědeckému bádání právě tím, že vylučuje prozatím takové vědecké teorie, třebas geniální, z oboru bezpečných pravd, dokud nejsou spolehlivě dokázány, a podněcuje bádání, které snad později uvede dosavadní teorii do vědecké soustavy nesporných skutečností.
Je tedy filozofie jako vládkyně a usměrňovatelka ostatních věd velmi „liberální“. Opírá se o nejvyšší zásady bytí a myšlení, a proto má i svou druhou stránku, která je často nepříjemná právě těm, kteří odpírají uznat filozofii za nejvyšší soudnou stolici, pokud jde o první zásady a nejobecnější pravdy. Tato druhá stránka filozofického postoje, který jsme nazvali liberálním, se projevuje tím, že se filozofie staví dosti lhostejně k tak zvaným přírodním zákonům a odpírá prohlásit za předem vyloučené a nemožné vše, co by snad těmto přírodním zákonům odporovalo. Takové předzkušenostní stanovisko by si často přáli od filozofie právě ti, kteří jinak její nadřazenost nejsou ochotni uznat. Filozofie však rozlišuje především mezi přírodním zákonem skutečným a jen předpokládaným, třebas důvodně. Zároveň však rozlišuje mezi jistotou a možností fyzickou, jaká odpovídá skutečným přírodním zákonům hmotného světa, a jistotou a možností metafyzickou, která se zakládá na nejvyšších principech bytí, jejichž odleskem jsou první zásady logické. Proto nemůže filozofie předem zamítnout ani „zázrak“, totiž děj, který odporuje sice zákonům přírodním, fyzickým, avšak neodporuje metafyzickým zákonům bytí, nechová v sobě vnitřní rozpor, což je jediná podmínka absolutní nemožnosti. Toto liberální stanovisko filozofie vyplývá právě z toho, že žádný přírodní zákon není jediným možným a myslitelným uspořádáním přírody. Nijak neodporuje zákonům bytí a myšlení, aby hmota měla zcela jiné vlastnosti a zákony, které by třeba nutily vodu téci do kopce nebo způsobily, že jablko oddělené od větve by se místo pádu k zemi vzneslo do oblak. Lze si zcela dobře myslit vesmír uspořádaný podle zcela jiných zákonů, lze si dokonce zcela dobře představit, že by neexistoval, nelze si však představit, a je nutno úplně vyloučit, že by mohlo něco zároveň a v témže smyslu být a nebýt, že by mohlo něco být bez dostatečného důvodu, bez příčiny. Existence kterékoli, třeba sebenepatrnější věci je pro filozofii bezpečným a jistým důkazem, že existuje Bytí svrchované, naprosté, transcendentní příčina všeho nahodilého a omezeného jsoucna, Bytí, které obsahuje všechny dokonalosti konečných věcí způsobem svrchovaným a nejdokonalejším. Z tohoto důvodu nemůže považovat filozofie ani přírodní zákon za něco absolutního, a nemůže tedy vyloučit ani jeho možnou suspenzi, kterou nazýváme zázrakem. Pro úzkoprsé lidi, jejichž rozhled je zcela omezen úzkým výsekem skutečnosti, jaký představuje obor nějaké částečné vědy, nebo zatemněn pseudovědeckým duchem populárních brožurek, je naprostým nesmyslem nejen zázrak v pravém slova smyslu, nejen nadpřirozené, ale i vše, co se nějakým způsobem odchyluje od běžných představ a předsudků. Naivní víra, že pro vědu je všechno možné, kráčí často ruku v ruce s ochotou prohlásit za nevědecké a nemožné vše, co odporuje okamžitému stavu lidského vědění. Neznalost základních principů filozofie působí, že i tak bystrý vynálezce, jako byl Edison, podlehl naivní představě, že jeho primitivní žárovka s uhlovým vláknem je posledním slovem techniky v tomto oboru. Taková prostoduchost souvisí bezpochyby s tím, že velký vynálezce byl zároveň velkým odpůrcem nadpřirozena.
S námitkami podobného rázu se setkáváme i vůči dílu Břetislava Kafky, a to z toho důvodu, že jeho poznatky jednak boří rozšířené omyly, jednak vedou k závěrům, před nimiž mnozí zděšeně prchají.
Mám-li nyní přistoupit k filozofickému zhodnocení díla Břetislava Kafky, odvolám se především na to, co jsem právě napsal o postoji filozofie k experimentálnímu vědeckému poznání. Proto mi filozofické stanovisko, jemuž chci především zůstat věrný i v této úvaze, umožňuje kritiku spíše negativní než pozitivní. Mohu totiž z přísně filozofického stanoviska jen prohlásit, že postup bádání, jeho výsledky a závěry, které z nich Kafka vyvozuje, neodporují ani základním zákonům bytí, ani zákonům logickým, ani tomu, co zdravá filozofie může svou metodou vyzkoumat o duši, její podstatě a vlastnostech. Mohu dále s dobrým svědomím a s radostí prohlásit, že poznatky Břetislava Kafky, jak jsou uloženy v jeho spisech, neobsahují nic, co by podrývalo jejich věrohodnost, která je dále podepřena osobními vlastnostmi Kafkovými a svědků jeho pokusů, které jsem měl možnost dobře poznat. To je vše, co lze říci o díle Břetislava Kafky ze stanoviska přísně filozofického, a vše, co má význam z mé osobní zkušenosti, takže by úvaha měla být tímto zakončena.
Považuji však za vhodné připojit ještě několik vět, abych vyvrátil některé námitky, vysvětlil některá nedorozumění, s nimiž jsem se setkal i mezi lidmi, kteří se jinak dívali na dílo Břetislava Kafky s úctou a zájmem.
Je mi obzvláštním potěšením, že mohu psát o těchto vysoce zajímavých skutečnostech, a přispět tak snad k jejich správnému pochopení a zhodnocení nikoli jen na základě četby Kafkových knih. Třeba znám osobně Kafku po dobu nepoměrně kratší než jeho knihy, děkuji právě našemu přátelskému osobnímu styku a několika dlouhým rozmluvám, které jsme spolu měli, za objasnění mnohého, co se i mně zdálo v jeho knihách nejasné v té formě, jak bylo napsáno, nebo dokonce trochu podezřelé. Nepovažoval bych však za správné, kdybych se dal svým přátelským vztahem ke Kafkovi ovlivnit v tom smyslu, že bych pominul některé nedostatky jeho knih, ať už byly v pozdějších vydáních odstraněny, nebo jsou mu dosud vytýkány, nehledě k tomu, že jsou to právě některé nedostatky, které na druhé straně vydávají nepřímé, ale pádné svědectví o jeho badatelské poctivosti a bezelstnosti.
Některým čtenářům Kafkových knih obeznámených s tomistickou filozofií (totiž snahou o racionální sloučení Aristotelovy a Platonovy filozofie v ohledu teologie) dělalo potíže jeho vyjadřování o „oduší“, neboť z něho vyvozovali úmysl vyjádřit „oduší“ jako nějaký spojovací článek mezi duší, jakožto podstatným tvarem, a tělem jako látkou. Já sám jsem neměl dojem, že by chtěl Kafka něco takového tvrdit, a jak jsem se přesvědčil podrobnou debatou o tomto předmětu přímo s autorem, nechce ani on líčit fluidum „oduší“ jinak než jako to, co by se dalo scholasticky označit za integrální část těla.
Nad podivuhodnými schopnostmi duše, jak se projevují ve stavu hlubokého spánku, se nemůže pozastavovat ten, kdo si uvědomuje, že duše i v normálním bdělém stavu vyvíjí činnost daleko přesahující možnosti hmoty, jako je myšlení a chtění. Přál bych si ale, aby věrohodnost těchto zjištění, kterou nechci nijak zlehčovat, byla dále podepřena obdobnými výsledky dalších badatelů.
Někoho snad může zarazit Kafkovo líčení, jak duše, jaksi uvolněná v hypnotickém spánku, pociťuje tělo jako přítěž. To by odporovalo podstatné jednotě člověka a souvztažnosti duše (čili podstatného tvaru) a těla (čili látky), a mohlo dále zavdat podnět k mylnému chápání těla jakožto pouhého nástroje nebo přítěže duše. Odpověď na tuto otázku není tak jednoduchá a víme, že podobné pojetí poměru duše a těla zastával už Platon. Není nic těžkého zjistit, že mezi duší a tělem není naprostá harmonie, že „tělo žádá proti duchu a duch proti tělu“. Zde nestačí dobře pouhá filozofie. Teprve Zjevení Boží nás poučuje o pádu prvních lidí, který byl následkem hříchu. Není však třeba hlubokého hypnotického spánku, abychom poznali, že se tělo často bouří proti duchu, že jsme slabí a nedokonalí a že by to mohlo a mělo být jiné. Správně podotkl Chesterton, že dědičný hřích a jeho následky jsou jediným článkem víry, který je možné experimentálně dokázat. Ani tento nedostatek však nic nemění na skutečnosti, že duše je stvořena s tělem a zařízena především na poznávání existence hmotných věcí, od nichž se teprve povznáší k poznání nehmotných. V tomto směru je výmluvné i Zjevení Boží, které svědčí o vzkříšení těl na konci času. Proto i ve stavu zcela normálním pociťujeme často bolestně „osten tohoto těla“, čímž ovšem ještě neprohlašujeme své tělo jednoduše za vězení. Tak je třeba také rozumět vyjadřování uspaného, které Kafka reprodukuje ve svých spisech.
Vedle těchto námitek vyplývajících ze spekulativní psychologie, které je možno odklidit prostým vysvětlením a objasněním okolností, vytýkají někteří dílu Břetislava Kafky formální nedostatek soustavnosti a toho, co se nazývá vědeckým aparátem. Často není jasno, jak k jistému poznatku Kafka dospěl, zda jde o závěr nebo o sdělení uspaného, není vyložen původ některých slov označujících nové pojmy. Toto všechno jsou nedostatky trapně pociťované lidmi, kteří hledají vědeckost především v rutině a přesném citování použité literatury. Břetislav Kafka však neodpovídá těmto požadavkům rutinovaného vědce a spisovatele vědeckých publikací. Má však to, co chybí mnoha vědeckým pracovníkům vyzbrojeným školním vzděláním, totiž opravdovou původnost, bystrý úsudek a opravdovou lásku k věci. Je ovšem záhodno, aby skutečné nedostatky byly v dalších vydáních napraveny, zejména aby bylo doplněno přesné vylíčení, jak autor dospěl k určitým poznatkům a pojmům. Bylo by škoda, kdybychom v tomto směru byli odkázáni na pouhá osobní sdělení, třeba naprosto uspokojující a věrohodná. Taková zlepšení však nemohou nic přidat k podstatné hodnotě Kafkova díla.
Všechny tyto nedostatky, ať skutečné nebo jen zdánlivé, mají však svůj líc. Břetislav Kafka se nám tak jeví jako člověk, který bez valného předběžného vzdělání, zcela samostatně, osamocen a často pronásledován, dospívá dlouholetou prací k výsledkům, které v mnohém doplňují to, co dosud bylo jen nejasně tušeno, objevují nové souvislosti a dávají reálný vědecký podklad všemu, co bylo dosud jaksi rozpačitě odsuzováno na periferii vědy jako okultizmus.
Je jedna z rozhodujících známek pravé vědy, že totiž její jednotlivé poznatky a poučky do sebe přesně zapadají a tvoří tak logický celek. Není sporu o tom, že tuto podmínku výsledky Kafkovy badatelské práce splňují. Je ovšem pravda, že obecné přijetí a další rozšíření Kafkových poznatků si vyžádá čas a práci mnoha dalších badatelů. Jisté však také je, že nová cesta k novým poznatkům byla otevřena a Břetislav Kafka má nespornou zásluhu, že ji nastoupil jako první. Jeho dílo představuje nesmírnou spoustu materiálu a lze si jen přát, aby byl odborně zkoumán a hodnocen ze stanoviska filozofického, lékařského a přírodovědeckého. Kdybych měl na konec krátce vyjádřit svůj osobní dojem o Břetislavu Kafkovi, nemohl bych ho vystihnout lépe než jako člověka normálního v nejlepším smyslu toho slova. Je střízlivý, kritický, vše jiné než nějaký snílek nebo vizionář. Jedině člověk jeho praktického smyslu mohl vnést střízlivou badatelskou metodu, zdravý rozum a smysl pro humor do oblasti, která byla dosud často doménou lidí chorobných a pověrčivých, což právě odrazovalo zdravé a normální lidi od vážného zájmu o tento obor.
Pokusy, které Kafka z počátku prováděl jen ze zvědavosti, ho přivedly k pravému chápání náboženství, když viděl, jak skutečnostem, které jsou předmětem víry, se dostává potvrzení překvapujícím způsobem v oblasti, kde je neočekával, ani nehledal.
Bývá zvykem říkat o člověku, který nastoupil novou cestu v nějaké oblasti vědění nebo činnosti, že předstihl svou dobu. O Břetislavu Kafkovi by se dalo říci, že dohonil, co doba zameškala pravé v bádání o lidské duši. Tato oblast je bohužel dosud pro mnohé uzavřena mechanicko-materialistickými předsudky a vědeckými pověrami. Přejeme proto Břetislavu Kafkovi mnoho následovníků v jeho badatelské činnosti a aby i vědecký svět našel pro jeho dílo alespoň část onoho potěšitelného zájmu, kterému se těší v širokých vrstvách u nás i za hranicemi. Miloslav Skácel, filozof - Praha 1946
+++
O POKÁNÍ A DUCHOVNÍM BOJI
Celý náš pozemský život od narození až do posledního výdechu se ve svém konečném završení zjeví jako jeden jediný nedílný úkon. Jeho obsah a kvalitu spatříme v jediném okamžiku. Představte si nádobu z dokonale čistého skla plnou vody. Na první pohled lze říci, zda je voda čistá, či nikoli, a nakolik. Tak to bude s námi po přechodu do jiného světa. Každé hnutí srdce či mysli, dokonce i to nejprchavější, zanechává stopu v celkovém součtu našeho života. Předpokládejme, že za celou dobu mé pozemské existence vyvstala v mém srdci pouze jedna zlá myšlenka, např. na vraždu. 1 tato jediná myšlenka zůstane temnou skvrnou v mém životě, nebude-li vyvržena pokáním a sebeod- souzením. Nic nelze skrýt: „Není nic zahaleného, co nebude jednou odhaleno, a nic skrytého, co nebude poznáno.“ Často se utěšujeme a myslíme si, že nás nikdo neviděl nebo nikdo neví, co si myslíme a děláme. A když nás plně zaměstnávají přípravy na věčnost, vše je jinak, a my se snažíme osvobodit od každé své vnitřní temnoty.
„Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není. Jestliže vyznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.“ Skrze upřímnou lítost a rozhodné sebeodsouzení před Bohem a lidmi se očišťuje vnitřní člověk po projití duchovním filtrem pokání tak, jako se obnovuje voda v nádobě. Proto když se zpovídám, obviňuji se z každého zla, neboť ve světě nenacházím hřích, jehož bych se byť jen letmým dotekem mysli nedopustil. Samotná možnost podobného hnutí ducha svědčí o hříšnosti mého stavu. A kdo si může být zcela jist, že nepodléhá moci vášnivých myšlenek, které ho přepadají? A kde je záruka, že okamžik, kdy se mne dotkne zlá myšlenka, se nezmění ve věčnost?
Dokud žijeme, trvá ještě možnost nápravy, ale co s námi bude po našem odchodu, to zatím nevíme. Teoreticky vzato se v materiálním rozměru může látka, která opustí oblast zemské přitažlivosti a zároveň získá dostatečně silný impuls, velkou rychlostí věčně ubírat nekonečnem kosmického prostoru. Neplatí to i pro duši? Nebude tomu tak, že poté co duše opustí tělo a bude nesena láskou k Bohu, půjde k němu, nebo naopak, odkloní-li se od Boha, bude směřovat „do pekelné tmy“ a k nekonečnému utrpení stavu, který je opakem lásky? Takže podle míry naší schopnosti vidět sami sebe musíme upřímně vyznávat své hříchy, abychom si je s sebou nebrali do hrobu.
Chceme-li přemoci zlé myšlenky, nebo přinejmenším ty zbytečné, není metoda přímého odporu vždy tou nejúčinnější. Často je nejlepším způsobem připomínat si velikost Otcova věčného úmyslu s námi…
Z cest, které vedou k poznání našich hříchů, je nejdůležitější víra v Božství Ježíše Krista, díky níž na člověka sestupuje láska Ducha Svatého. Každý, kdo na vlastní kůži poznal svatý oheň Boží lásky, se přirozeně snaží zůstat v tomto blaženém stavu. A když, ať už činem nebo jen vnitřním hnutím, spáchá něco, co by vedlo k oslabení možnosti pociťovat Boží lásku, pak už samo toto oslabení milosti je pro něj - bez jakékoli racionální psychoanalýzy - ukazatelem našeho porušení Boží spravedlnosti. Tehdy se náš duch upíná k Bohu v kajícné modlitbě, skrze niž získává odpuštění a obnovení lásky. A čím větší milost byla při navštívení Svatého Ducha rozpoznána, tím bolestnější a hlubší bývá lítost. Takový člověk žije před Bohem v prostotě, jakoby bez rozumového uvažování, a je veden láskou a bázní Boží. Člověk může dokonce dospět až k dokonalé svatosti, ale jeho samotného to ani nenapadne.
Další způsob, jak poznat hřích spočívá v tom, že se duch člověka vystavuje soudu Božího slova. Skrze rozvážnou kontrolu svého vnitřního stavu se člověk přesvědčuje o tom, že neplní přikázání, a proto koná pokání. Aby jej tato cesta přiblížila k hledanému, musí se pilně učit zákon Hospodinův, protože „široké je přikázání Boží“ a „nesmírně hluboké jsou myšlenky Hospodinovy“…
Na začátku pokání převládá hořkost, ale již brzy do nás začne pronikat energie nového života, která uskutečňuje podivuhodnou proměnu mysli. Samotné kajícné hnutí se jeví jako nalezení Boha lásky. Před naším duchem stále jasněji vystupuje nepopsatelný a velkolepý obraz prvotního člověka. Když spatříme tuto krásu, začneme chápat, jak strašně v nás byla znetvořena odvěká idea Stvořitele. Světlo, které vychází z Otce, nám dává „poznání slávy Boží v osobě Ježíše Krista“. On sám o tom řekl: „Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec.“ …
Kristus se „pro všechny, kdo ho poslouchají“ stal jedinou cestou a neodmítá, aby se mu všichni začali podobat skrze modlitbu. Co bych měl říkat já, nejubožejší ze všech lidí? Během svého dlouhého života jsem mu přinášel modlitby a prosby „se silným pláčem a hořkými slzami“. K této modlitbě mne přivedlo zoufalství nad sebou samým, poté co jsem stanul před soudem Kristových přikázání. Stávalo se, že mne mučivá hořkost sebenenávisti uvrhla do propasti, kterou nelze popsat slovy, ale ta ustoupila a uvolnila místo sladkosti lásky plné světla. Myslel jsem si, že tato láska je už trvalá, a zdálo se mi, že stojím na prahu „nejniternějšího nitra za oponou“ odkud se mi už nebude chtít vrátit na zem, kterou jsem opustil. Pán se však rozhodl, že mě tam nevezme…
A nyní velebím svého Boha, který ctěl, abych se znovu zrodil v hořkém pokání. (Sofronij Sacharov, Vidět Boha, jaký je)
+++
MEZI SCYLLOU A CHARYBDOU
Spuštění Projektu VOSTOK OIL je plánováno na rok 2024. Spuštění tohoto projektu hospodářsky otřese světem na úrovni peněz, moci a dělby moci, což určí další vývoj světa. Odborníci nazývají tento projekt stavbou století. Nově zřízená loděnice Zvezda staví nové ledoborce a ledoborné tankery jako houby po dešti a nově otevřené ocelárny chrlí tisíce tun oceli. Miliardy tun nejkvalitnější ropy, o jejíž existenci se vědělo už ve XX.století, které se nacházejí v arktickém území Ruska, budou v roce 2024 uvedeny na světové trhy. Výstřelky přírodních ochranářů a pokusy o urychlené zavádění elektromobility v Evropě, mají za cíl snížit poptávku po ropě a tím snížit dalekosáhlé dopady spuštění projektu Vostok-Oil. Nejde jen o ohled na životní prostředí ani zájem o kulturnějšího člověka, nýbrž o boj o velmocenská postavení, geopolitický vliv a peníze jsou hybateli těchto nejistých kroků.
Projekt Vostok-Oil ještě není hotov, a už přináší první změny. Po americké volební maškarádě, kdy vynořila dvojka amerických prezidentů, řádně a neřádně zvoleného, se objevují zprávy o plánech předběžných úderů NATO na Kaliningradskou oblast a následný vpád do Ruska. Západem vyprovokované zdivočení poměrů na Ukrajině a v Bělorusku a německé plány na vojenské obsazení Ruska jsou dalšími z kamínků této ďábelské mozaiky.
Obdobný projekt jako Vostok-Oil, byl v minulosti podnětem První světové války. Třebaže se hlásné trouby světa snaží tvrdit, že podnětem První světové války byl atentát v Sarajevu, tak pravou příčinou byl projekt železnice Berlín-Bagdád. Ten si kladl za cíl přemísťovat ohromná množství ropy z Blízkého Východu do Evropy, tak jako chce dnes Vostok-Oil. Atentát v Sarajevu byl dílem tajných služeb s cílem získat viditelnou záminku k válce.
Jakmile se americké poměry demokraticky upokojí a vrátí se k oficiální vládě legálně zvolený prezident, tak americká demokracie uvolní po své spojence trezorové vynálezy, aby tak obnovila ztracené prvenství mezi velmocemi. Povede se jim to? Americké odvolávání se na „všemocné“ Teslovy vynálezy je nejisté. Nikola Tesla před smrtí rozdělil svůj odkaz na několik částí, a z nich jistou část odkázal americkému lidu, kdežto další část odložil ve prospěch lidu Ruska.
Svět stojí před historickým sjednocením poměrů sil v Ježíši Kristu a jeho tajemném Těle, v obecné Církvi, anebo před rozvratem nevídaných rozměrů. Buď se všichni sjednotíme v Kristu, anebo se rozdělíme v ďábelské totalitě. T.Bahounek
+++
Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely
/pokr./ Konečně, bratříčku, sám jsi přece od křtu Mým tělem. Tak ukaž, jak dovedeš podle vzoru Tomáše Kempenského zapírat sám sebe a následovat Mne skrze kříž.
Nakolik dovedeš vyjít sám ze sebe, natolik budeš moci přejít ve Mne.
Jako tím, že člověk nebaží po ničem, co je zvenčí, nabývá vnitřního pokoje, tak tím, že vnitřně opouští sám sebe, spojuje se s Bohem.
Chci, aby ses naučil dokonalému sebezapírání podle Mé vůle, bez odporu a beze stesku.
Následuj Mne: Já jsem cesta, pravda a život. Bez cesty nelze jít; bez pravdy není poznání; bez života se nežije. Já jsem cesta, které se máš držet. Jsem pravda, které máš věřit. Jsem život, ve který máš doufat. Jsem neporušitelná cesta, neomylná pravda, nekonečný život. Já jsem nejsprávnější cesta, svrchovaná pravda, pravý život, blažený, nestvořený.
Jestliže vytrváš na mé cestě, poznáš pravdu; a pravda tě osvobodí, a uchvátíš život věčný.
Chceš-li vstoupit do života, zachovávej přikázání.
Chceš-li poznat pravdu, věř Mi.
Chceš-li být dokonalý, prodej všechno.
Chceš-li být Mým učedníkem, zapři sebe sám.
Chceš-li vládnout blaženým životem, pohrdni přítomným životem.
Chceš-li být vyvýšen v nebi, přijmi pozemské ponížení.
Chceš-li se mnou kralovat, nes kříž se Mnou.
Neboť jenom služebníci kříže nalézají cestu blaženosti a pravého světla.
Věrná duše: Pane Ježíši, poněvadž je tvá cesta úzká a světem pohrdaná, dej mi, abych tě následovala v pohrdnutí světem. Neboť není služebník větší nad svého pána, ani není učedník nad mistra.
Ať se tvůj služebník cvičí v tvém životě, protože tam je moje spása a pravá svatost.
Cokoli čtu nebo slyším mimo tvůj život, unavuje mne, ani mne to plně netěší.
Kristus: Synu, protože tyto věci znáš a všechno jsi četl, budeš blahoslavený, jestliže to budeš konat. Kdo zná Moje přikázání a zachovává je, ten je tím, kdo Mne miluje; i já ho budu milovat a zjevím mu sebe samého; a dám mu usednout spolu se Mnou v království Otce Mého.
Věrná duše: Pane Ježíši, jak jsi řekl a slíbil, tak ať se stane, a kéž se mi dostane, abych si to zasloužila! Přijala jsem z tvé ruky kříž; ponesu jej až do smrti, jak jsi mi uložil. Život dobrého řeholníka je doopravdy křížem, ale vedoucím do ráje. Začátek je učiněn, není dovoleno vracet se zpátky, ani se nesluší opouštět to, co je započato,.
Nuže, vykroč, Ježíš bude s tebou. Kvůli Ježíšovi jsi vzal na sebe tento kříž, kvůli Ježíšovi na kříži vytrvej. Ten, který je tvým vůdcem a předchůdcem, bude tvým pomocníkem. Podívej, Král kráčí se před tebou, a bude za tebe bojovat. Následuj ho zmužile, neboj se pohrom; buď připraven statečně umírat v boji, a nezpůsobuj své slávě tu škodu, že bys utíkal od kříže.
Ano, můj Pane, - vzhlíží Patrik ke křížům v mřížích své cely: - a na každém z nich tě vidím znovu křižovaného, zatímco sám tu stojím - zatím plný očekávání - pod křížem.
Pak dostává zabrat špaček tužky, aby poznamenal další kousek toaletního papíru.
JEŽÍŠI
Ježíši napjatý na dřevě k nebi čníš abys nás objal
ne pekla katané - nutí tě láska tvá, že ses tak rozpjal
Ty všech pokolení všech časů koloběh vševědným zrakem svým zříš
jak těžce každý z nás v úpalu úmorném nese svůj životní kříž
raději umdlévá raději vleče sám proklíná svou vlastní tíž
nežli by pozdravil ve spásném kříži tvém duše své do nebe zdviž
nežli by připojil s kyrénským Simonem díla se podjal
že zaúpíš
Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil duše mi odňal a přece víš
vítězný víš
zda nikoho není Ježíši Lásko.
Co je to tady, cha?! – Otřese se vydýchaný vzduch cely, když Patrik vzhlédne ke dveřím, které se zrovna prudce otírají. Papírek šustivě sklouzává do manžety košile. Najednou hledí do očí dozorce. Zkoumavé, lstivé a uhýbavé. A to jeho protivné uchechtávání. Jak jen se kdejaká úchylnost krutě vštěpuje do tváře a počínání! Bůh se však stará o své miláčky a tak je možno o chvíli později pokračovat v psaní.
NIKOHO
nikoho kdo by dnes duchem svým perutným pochopil lásku
srdcem svým plamenným kdo by ji uchopil sebe dal v sázku
nikoho kdo by byl rozdrcen rachotem tříštěných kalvarských skal
kdo by se s otrlým vojákem v prsa bil vlasy rval pokání lkal
kdo by se zapřáhl ve jho tvé blaživé by s tebou z mrtvých též vstal
pohanům bláznovstvím židům pohoršením kdo by byl jen kříž tvůj
šíleným během by v závodu (zvítězil) přetrhl cílovou pásku
mříž rozmetal,
(Kdo by jak Antoním s démony bojoval serval jim beránčí masku)
v chrámě tvém stál čelil jak A.démonům serval jim b.masku
jak svícen plál
tvůj sedmiramenný Ježíši Lásko?
No tak, Kuzela! – Ozývá se pronikavý kvikot, který prořízne vzduch jako nůž: - Tak už se konečně rozhodni! Nebudeme čekat donekonečna! – Ječí na Patrika, až vyskočí, jako by mu ten nůž zajel do masité části nohy. Popsaný kousek papíru odlétá na zem a zůstává pod lůžkem nepovšimnut. Později ho nalézá a dopisuje.
BOHU DÍK
je někdo statečný stojící v přívalu kalného proudu
sopkou, kde peklo dští záští svých lijavců sirného čoudu
viz Pane hlouček žen štkajících pod křížem s Miláčkem k tobě
v posměchu vojáků výšklebu díváků třísnění lepkavou tmou
tmavší my vylkané zlekanou zděšenou přírodou
truchlivou kosmickou hrou
smutečním zdrojem potopy rudých slz slunce kdy halí tvář svou
slzou svou mělnili nevděkem národů utvrdlou hroudu
zprahlou a zlou
jak s tebou klesali srdcem svým křesali jiskry do troudu
žhnou duší tmou
už nezhasnou
my jdem s tou hrstkou žen Ježíši Lásko.
Ha! – Taková jednoslabičnost dotěrného dozorce brnká každou chvíli Patrikovými nervy, takže se spouštějí adrenalinová stavidla. Jenže do cesty se pohotově staví ta nenápadná a kdekým odkopávaná sestřička. Skloněná, s nosem přibitým skoro až k zemi, a přesto není hrbatá. Má prázdné ruce, nicméně není bezbranná. Ústupná, ale nikdy není zbabělá. Přehlížená sestřička pokora. Díky ní posléze ve chvilce trpělivého snášení všetečného a pátravého zraku a jízlivých poznámek bachaře, a pokojného vyčkávání věcí příštích, se špaček tužky vydává na svou klikatou cestu po papírku, aby zanechal žádoucí stopu:
VZHŮRU S NÍ
vzepněme perutě vzkříšených duší svých vzpínáním rostou
semkněme paže v šik rytířů Kristových zhrdněme pomstou
dodnes přec neodkvet Boha a člověka pnícího křížatý květ
dokud zde údy tvé budou se žíhané v očistné výhni tvé chvět
dokud poslední krůpěje krve tvé vítězné neprolnou svět
včely tvé s pastev svých s kořistí spasených dokud se nevrátí zpět
do úlů tvých
až všichni bratři tví od věků určení v Tělo tvé vrostou
až svezeš úrodu krví tvou zmlazenou plevele prostou
do stodol svých
pak zmizí hřích
pak máš přetvořen svět Ježíši Láskou –
Cvak – cvak! – Kuzela, zu Verhör!
Jaký kontrast k šedému zdivu vězeňské samotky! Ze slepé zdi řve červeň plátna opatřeného černobílým hakenkreuzem. Před ním psací stůl mohutný a rozložitý jako Manesmannova válcovací stolice. Za ním se rozkládá zjev v uniformě SS – tupý nos, zašpičatělé uši, význačný hrbol nad čelem, oči zelené a celkově budí dojem adepta gangsterského řemesla, jehož fyziognomie by se snadno dala najít v Lombrosově zločineckém albu. Potom se najednou zvedá od stolu. Přitom vychází najevo, že jde o vzpřímenou, statnou střední váhu kolem třicítky, s velitelským pohledem v oku a bradou hranatou jako příď křižníku, které by se kdekdo raději vyhnul.
Betonově zkamenělá tvář hučí na způsob námořní sirény:
Jméno -
František Kužela.
Narozen -
16. listopadu 1915.
Bydliště -
Konvent bratří dominikánů, Olomouc, Slovenská 14.
Dopustil jste se objednávání a poslouchání zahraničního rozhlasu a šíření nepřátelského časopisu Československý boj. Máme o tom jasné důkazy. Tak jste se provinil proti Říši. Hrozí vám nebezpečí trestu káznice nebo i smrti. Přiznejte se, chtěl jste škodit říši?
Ne. Nechtěl jsem nijak škodit říši.
Táák? – Protahuje vyšetřovatel.
Byl jsem v Belgii a nevěděl jsem, že je trestné poslouchat francouzský rozhlas a číst zahraniční tisk. Prostě poté, co se odmlčelo vysílání českého rozhlasu, jsem zůstal beze zpráv z domova. Proto jsem se přidal k hromadné žádosti Čechů v cizině o zavedení české čtvrthodinky u francouzského rozhlasu pro Čechy usazené ve Francii a v Belgii. Také jsem si kvůli tomu objednal a odebíral ten časopis.
A propašoval ho do Říše! –Ozvalo se řezavě jako z parní pily: - Nezákonně propašoval! Verbrechen gegen Reich!
Ne. Jednal jsem v přesvědčení, že nejde o žádnou politiku.
Řekněte, Franz, kdo vás navedl? Třeba to nebyl ani váš nápad získávat tyhle zprávy. No, vyklopte to. Nemusíte přece nikoho krýt.
Prozíravost velí Patrikovi: Jestli si nedáš pozor a hned od počátku nezatrhneš tomu chlapovi tipec, aby se ti nevtíral do života jako Švejkem vychválený Opodeldok, tak se ti dostane pod kůži a začne tě bezohledně komandovat, a ještě zatáhneš do celé té patálie někoho dalšího. Vyhlíží jako náramně rezolutní individuum.
Nikdo mně nenavedl. Udělal jsem to jako povinnost Čecha v přesvědčení, že nejde o politiku a že se to netýká Německa.
To vykládejte své babičce. – Znělo to jako když praskne péro v divanu.
Opravdu mně nikdo nenavedl.
Podívejte, Franz, - zavlnila se socha a spustila familiárně, až se zdálo, že se sněhulákovitě rozpouští a obměkčuje teplým pohlazením slunečního paprsku: - Vemte rozum do hrsti, synku! Zrovna vám bylo pětadvacet, a jistě nechcete kvůli takové malichernosti trpět. Můžeme se přece domluvit.
Domluvit?
Zdá se, že se povýšenecká nasupenost vytrácí z počínání uniformovaného hranolu a hrany se zaoblují mlékem lidské přívětivosti.
To je taková věc, - ozývá se z rozměklého žoku splašených nacionálních vášní, zatímco zašoupe okovanou botou velikosti houslového pouzdra po podlaze kanceláře, jako když hřebec zahrabe před Velkou pardubickou: - nechám to na tobě, synku, jak na to.
Jsou v tom nějaké potíže?
Žádné potíže.
A jak domluvit?
Hm - víme, že jste bystrý mládenec a ovládáte hodně jazyků. Vždyť vy jste, Kuzela, úplný génius! Od límce nahoru se vám hned tak někdo nevyrovná.
To že má být genialita? – Říká si v duchu Patrik: Kdo chce zjišťovat genialitu nějakým vážením mozků? Genialita není jen v hlavě, ale jako vrchol dokonalosti je třeba i v nohách, které nesou Krista jako Christoforos, ale i v posvěcených rukou –
Říše potřebuje takové nadšené lidi.
Myslíte?
Chtělo by to nějaké gesto důvěry. Prostě, abyste nás měl rád a dal se k nám.
Najednou tu zase ční blokovitě vyčnívající jako Siegfriedova linie, občas zahrabe kopyty nepokojného hřebce a zašoupe okovanými botami, zatímco olověné chvíle loudavě míjejí.
Patrikovy oči vyhlížejí na dvojité SS na límci jako čerstvě oloupaná vejce na tvrdo. Konečně nekonečné vartování povýšence přeruší jako vosa, která ho píchne do ruky, když posléze z Patrikových úst zaznívá rozhodné:
Ne. To by nešlo. Jsem Čech a křesťan.
Cha! – Uchechtne se suše maska, která už zase tuhne do pomníkové, skoro žulovité tvrdosti.
Co dřív a co později?
Napřed jsem se narodil jako Čech a potom jako křesťan.
Chachá! - Však si to ještě rozmyslíte. – Ozývá se zpod do vysoka vypjatého obočí. Na světě existuje málo věcí, které považuje tento sekerník árijské rasy, jehož babička se možná obírala větším przněním rasy než nevěstka babylonská, za tak důležité, aby kvůli nim zvedal obě obočí. K těmto nemnoha věcem patří tohle Patrikovo odmítnutí kolaborovat. Chvíli stojí a předvádí pozvednuté obočí pravému šlechtici ducha. Pak se obrací k Patrikovi tak, aby je mohl především on vidět. Když toto vykoná, spouští obočí a dovoluje, aby mu na rtech na okamžik pohrával přibližně tříosminkový úsměv anebo spíš jen takový šklebivý tik.
Při prvním setkání s Patrikem má přivřené oči, jakoby vyhlížely ven jeho špehýrkou obočí. Teď je má naplno vyvalené jako baňaté sudy, valící se z pivovaru, na které myslel skladatel Venhoda při skládání hlavního šlágru svého života, známého někde jako Škoda lásky. Postrádají však naivitu a sentimentalitu. Jsou zelené a blýskají se zvláštním kovovým leskem. Když si někoho prohlíží, má každý neodbytný dojem, že hledá na jeho těle nejvhodnější místo k zasazení smrtícího úderu. To, co je nejspíš míněno jako úsměv, připomíná pohrdavý škleb. Když teď pokyvuje hlavou, je to jen výraz jeho vlastní sebejistoty a povýšenosti.
Uvidíme později. - Entführen!
Kdo by pozoroval Patrika, odcházejícího od výslechu, nikdy by se nemohl domnívat, že právě zakusil rozhovor životní důležitosti. Jeho chování nevykazuje nic, co by naznačovalo nějaký otřes. Páteř vzpřímená, horní ret pevný, ani tvář nepodlehá nějakému kormoucení. Někdejší Othello, který zdaleka neutrpěl takový šok, ronil slzy málem jako arabský gumovník, vypouštějící kapky ostře páchnoucí pryskyřice, ale Patrik si zachovává nezlomnost. Duchovní pevnost řádové tradice mu nedovoluje počínat si jinak. Přesto nejedná jako bezduchá loutka.
(Pokr.z knihy T.J.Bahounek OP, Královská jízda – Patrik Kužela, Brno 2011)
+++