Ročník XXVII., číslo 12.                                                                                                           prosinec 2021

Obsah: R.Sarah,Ticho - podmínka vnitřního duchovního života, S.Sacharov, O pokání, Profily svatých, T.Merton,Svoboda pod poslušností, Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely OP, osvětimského mučedníka___________________________________________________________________________

TICHO - PODMÍNKA VNITŘNÍHO DUCHOVNÍHO ŽIVOTA 

Pro toho, kdo chce nalézt ticho, je samota horou, již je třeba zdolat. Když se člověk uchýlí do ústraní, hledá tam především ticho. Nicméně cíl jeho hledání je v něm samém…

Tiší můžeme zůstávat i uprostřed největších davů, ohavných vzrušení, uprostřed lomozu a rachocení pekelných strojů vyzývajících k činnosti a výkonnosti a snažících se z nás vyrvat jakýkoli transcendentní rozměr a veškerý vnitřní život.

Jak by se dalo definovat ticho v jeho nejprostším významu, to znamená ticho každodenního života? Podle slovníku je ticho „situace někoho, kdo nemluví“. Označuje „bezhlučnost, nerušenost, stav na místě, kde není slyšet žádný zvuk“. Nedá se ticho vymezovat jinak než záporně? Je nepřítomnost slov, hluku, zvuku vždycky tichem?...

12. Ticho není nepřítomnost. Ztráta důvěry v ticho v moderní společnosti je příznakem vážné a znepokojující choroby. V tichu se kladou skutečné otázky života. Krev nám v žilách proudí bezhlučně a tlukot srdce nezaslechneme jinak než v tichu…

13. Benedikt XVI. a svatý Jan Pavel II. se často vyjadřovali o pozitivním rozměru ticha. Je-li totiž ticho spojeno se samotou a pouští, vůbec neznamená sebestřednost, prázdnotu nebo němotu - tak jako skutečná řeč neznamená tlachání -, nýbrž podmínku k tomu, aby člověk mohl být sám se sebou….

Jak správně chápat vnější ticho? „Bůh je přítelem ticha. Stromy, květiny i tráva raší v tichosti. Podívejte se na hvězdy, měsíc a slunce, jak se tiše pohybují,“ …

17. „Prospěch a božskou slast, jež samota a ticho pouště přinášejí těm, kdo je milují, znají jen ti, kteří je sami na sobě poznali. Vždyť zde se silní mohou usebrat, jak si přejí, setrvat sami se sebou, pečlivě pěstovat semena ctností a s radostí se živit rajskými plody. …. Zde se věnují činorodému odpočinku a nehybně spočinou v pokojné činnosti. …. Vždyť co by mohlo být spravedlivějšího a prospěšnějšího, přirozenějšího, pro člověka vhodnějšího, než milovat to, co je dobré? …

Vnější ticho je důležité také v každodenním životě... Thomas Merton v knize Jonášovo znamení napsal: „Jeho mimořádná nezbytnost v našem světě, v němž je tolik hluku a prázdných řečí. ….Svět propagandy, nekonečných sporů, spílání, kritizování, nebo prostě tlachání, je světem, který nemá moc, pro co by stálo za to žít. Reklamy - rádio, televize, atd. …

Je sice pravda, že musíme vědět, jak snášet hluk a mít vnitřní život výjimečně tu a tam uprostřed zmatku, avšak podrobit se situaci, v níž je komunita neustále zaplavena činností, hlukem mechanizace atd., je zlořádem. Co dělat? …. Vyhodit televizi s falešnými zprávami - je-li to nutné - ne všichni, ale ti, kteří takové věci berou vážně. Kéž ti, kdo snesou trochu ticha, si najdou jiné lidi, kteří mají rádi ticho, a vytvářejí ticho a pokoj jeden pro druhého,  a společně vytvářet příbytek pro Boha! Kéž vychovávají své děti k tomu, aby tolik neječely! Děti jsou přirozeně tiché - nechá-li se to na nich a nejsou-li už od kolébky postrkovány k tomu, aby se z nich zdárně vyvinuli občané státu, ve kterém každý ječí a je na něj ječeno. Poskytnout lidem místa, kam mohou odejít, aby byli tiší - uvolnit mysl a srdce ….„Pro mnohé by to znamenalo velké odříkání a sebekázeň, vzdát se těchto zdrojů hluku: ale vědí, že právě to potřebují. Bojí se to dělat, protože by si jejich sousedi mysleli, že jsou netopýři.“

Moderní společnost se už nedokáže obejít bez diktatury hluku. Chlácholí nás iluzí laciné demokracie, třebaže nás zároveň obratným násilím ďábla, otce lži, zbavuje svobody. ….

19. Vnitřní ticho znamená konec odsuzování, nezvládnutých vášní a žádostivostí. Jestliže jsme dosáhli vnitřního ticha, můžeme si ho s sebou nést do světa …

20. Ticho v každodenním životě je nezbytnou podmínkou, abychom mohli žít s druhými lidmi. Člověk, který není schopen ticha, nedokáže naslouchat svým nejbližším, milovat je a rozumět jim…

V hluku všedního dne se v člověku vždy probouzí jistý neklid. Hluk není nikdy pokojný a nevede k porozumění druhému člověku…

I z čistě fyzického hlediska může člověk nalézt odpočinek jedině v tichu. V tichu se odehrávají nejkrásnější věci života. Máme-li ticho, můžeme si číst nebo psát. (Robert kard.Sarah, Ticho proti hluku světa)

+++

Sofronij Sacharov  O POKÁNÍ

Náš Otec „přebývá v nepřístupném světle“  a stále pro nás zůstává nepostižitelným tajemstvím. A je tomu tak i tehdy, když jsme v jeho blízkosti. Ale i člověk stvořený podle podoby Nejvyššího je skrytým tajemstvím. Ve vztahu k němu však nesmíme nechat ochabnout touhu po jeho stále hlubším poznání a touhu uchopit velikost jeho povolání „od počátku světa“.

Bůh je absolutní Bytí, Počátek všech počátků. Zjevil se nám jako „Já jsem“, jako Osoba - Hypostase - Osobnost. Nyní ho známe skrze soupodstatného Syna, který nám zjevil Otce: „Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám ho zjevil.“  Otce známe i skrze Ducha Svatého: „Ale Přímluvce, Duch Svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu.“  A toto živé poznání nás osvobodilo ode všech absurdit intelektuálního vzletu k nadosobnímu Absolutnu, k čistému Bytí, které přesahuje vše existující a je ve skutečnosti již nebytím.

Soupodstatný s Otcem a Duchem započal vtělený Logos svou misi výzvou: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“  To on nám daroval poznání jak o Otci, tak o Duchu Svatém, a tito dva o něm vydali svědectví. To on nám ukázal nejlepší a nejjistější cestu k Otci.

Na sklonku svého života bych chtěl zazpívat důstojný chvalozpěv na milost pokání, kterou nám daroval... Využiji při tom inspirovaná slova žalmisty:

„BOŽE MŮJ, BOŽE MŮJ, VELKÁ A PODIVUHODNÁ JSOU TVÁ DÍLA.

TY, SVATÝ ŽIJEŠ V NEPŘÍSTUPNÉM SVĚTLE.

V TEBE DOUFALI MÍ OTCOVÉ A TY JSI JE VYKOUPIL.

K TOBĚ VOLALI A TY JSI JE ZACHRÁNIL.

JÁ JSEM JEN ČERV A NE ČLOVĚK,

POHANĚN U LIDÍ A PŘEHLÍŽEN ČLOVĚKEM,

ALE TY JSI MNE VYVEDL Z LŮNA;

TY JSI MŮJ BŮH OD MATČINA LŮNA.

NEVZDALUJ SE MI A BUDU ZVĚSTOVAT TVÉ JMÉNO SVÝM BRATŘÍM:

„KDO SE BOJÍTE HOSPODINA, CHVALTE HO,

PROTOŽE NEPOHRDL MÝM TRÁPENÍM A NEZAMÍTL MOU MODLITBU.

HLEDAL JSEM HO A ON PŘEDE MNOU NESKRYL SVOU TVÁŘ.

A NYNÍ HO CHVÁLÍM VE VELKÉM SHROMÁŽDĚNÍ.“

„Nevím, zda v těle nebo mimo tělo.“  Přesně tak to bývá s upřímným kajícníkem. Zkroušený duch člověka, trýzněný smrtelnou žízní po zachraňujícím Bohu, je k němu přitahován celou svou bytostí. Sám neví, kdy a jak u něj nastala změna, ale zapomíná na hmotný svět i na své vlastní tělo. Přitom však zůstává sám sebou jako člověk-osoba a lze říci, že je to vědomě a jasně, na rozdíl od běžných životních situací. Žije jako nehmotný duch. V takových okamžicích je mu z výšin dáno poznání jiné formy existence, tentokrát již nezničitelné.

Stalo se mi, že si můj duch uvědomoval, že přebývá v jakémsi podivuhodně průzračném nekonečnu, i když tam nebylo vidět světlo jako takové. Nemohu najít slova, jimiž bych popsal onu bezednou sféru. Můj duch byl zcela pohlcen modlitbou, neviděl jsem a neznal nic než Boha.

Slavný apoštol Pavel napsal Korinťanům, že „byl přenesen do ráje a uslyšel nevypravitelná slova, jež není člověku dovoleno vyslovit“.  Co měl na mysli, když mluvil o vyšším poznání, jež mu bylo dáno, jako o „slovech“? Byla tato slova našimi lidskými slovy, nebo fakty onoho duchovního nebe, do něhož byl „přenesen“? Ve svém vyprávění to příliš neodhaluje.

Na mysl mi přichází odvážná myšlenka: Pavla neopouštěla vzpomínka na to, že „pronásledoval církev Boží“  byl hanobitelem a pronásledovatelem. Na vrcholu vystupňovaného pokání byl pak za to vše „uchvácen do třetího nebe“. Chci říci, že i já sám jsem své odpadnutí od Krista prožíval jako nesnesitelně ohavný zločin proti jeho lásce, kterou jsem v raném mládí znal: On mi ji dával žít. V lítosti nad svým bláznovstvím jsem přebýval v modlitbě, která mne vytrhla ze všeho stvořeného do jiného světa. Když si skutečně uvědomíme svou vnitřní temnotu a odkryje se nám pekelná podstata hříchu, otevíráme se působení milosti, ať už je to osvícení nestvořeným světlem, či jiné vytržení, poznání nebo zjevení.

Otcové říkali, že pociťovali svůj hřích jako dar nebes, dokonce větší než vidět anděly. I já jsem byl velmi dlouho duchovně slepý. Neviděl jsem hřích v opuštění Boha svého dětství. „Dělal jsem to z nevědomosti.“   Myslel jsem si, že jsem vystoupil dál a výš, než je evangelium, které jsem opustil bez nepřátelství, z rozumu, protože mi neposkytovalo vyšší poznání. Pochopit podstatu hříchu nemůžeme jinak než skrze víru v Krista-Boha, a to díky nestvořenému světlu, které v nás působí.

U člověka, kterého považujeme za nedeterminovanou osobu, za ducha obdařeného svobodou sebeurčení, lze zahlédnout jakousi  absolutnost, „božství“, které jako by se nepotřebovalo vztahovat k jinému Bohu. Tento člověk může poznávat sám sebe jako příbuzného, či dokonce jako soupodstatného s Prvotním Bytím, může se rozhodnout pro akt sebezbožštění a pro navrácení ke svému prvopočátečnímu bytí. V mládí jsem se nechal svést tímto mylným učením pod vlivem knih o indické mystice a lidmi ze zemí, kde se tato mystika po celá tisíciletí pěstuje. Opustit tuto úchylku není snadné, protože může před vámi vždy vyvstat otázka, zda tomu tak není proto, že jste se dosud nezbavili všeho relativního, co je obsaženo v kosmickém bytí. Ve snaze o dokonalost je třeba překonat v sobě základ osobnosti jakožto dočasné formy existence, která vnáší meze do všech našich projevů. Stručně řečeno, máme dobrovolně dospět k rozkladu či rozplynutí lidské osobnosti v bezejmenném oceánu Čistého Bytí Nadosobního Absolutna.

Nemohl jsem se vyhnout otázce: Kdo je ten, který poznává a který sebeurčuje? A další otázka: Pokud jsem vyšel z bezpočátečného základu, jak mohlo mé bytí tak hluboko degradovat? Proč se nyní tak obtížně snažím rozejít s tělem, abych se znovu stal tím, čím jsem vždy byl a čím jsem v řádu odtažitého duchovního vidění ani nikdy nepřestal být?

Meditace uklidnily mou roztržitost vyvolanou starostmi v pozemském životě, poskytovaly mi hodiny intelektuálního potěšení, pozvedaly mne do imaginárních duchovních sfér a stavěly mne vysoko nad prostředí, které mne obklopovalo. Filosoficky vzato jsem si Absolutní Základ nemohl představovat jako osobní. Důvodem bylo zčásti mé následování obecně rozšířeného zbloudění kruhů, k nimž jsem se přiklonil, totiž směšování pojetí osoby s pojetím jedince, zatímco teologicky jsou tyto pojmy diametrálně odlišné. Jako dítě jsem se naučil modlit k nesmrtelnému nebeskému Otci, k němuž odešli mí dědové a pradědové. Tehdy, v dětské víře,  se Osoba a Věčnost snadno spojovaly, takže se křesťanský personalismus, který jsem přijal v dětství, stal v určitém okamžiku tím nej důležitějším problémem: Může být absolutní Bytí osobní? Má upřímná „východní“ zkušenost uznávala spíše intelektuální, od srdce odtrženou formu, jíž byla askeze, která spočívala v rozumovém odložení všeho vztahového. Postupně mi docházelo, že kráčím po nesprávné cestě, že se vzdaluji pravému a skutečnému Bytí a směřuji k nebytí. Horizont mého ducha však dosud nedospěl ke správnému poznání.

Toto období bylo velmi napjaté. Stav mé mysli se podobal malé loďce zmítané na vlnách za temné noci - mysl vystupovala na vrchol nějaké vlny a vzápětí byla druhou vlnou vztekle vržena dolů. Ale ten, jehož jsem opustil jakoby „pro nepotřebnost“, se ode mne zcela neodvrátil a sám hledal příležitost, aby se mi zjevil, když přede mne náhle postavil text biblického sinajského zjevení: „Jsem, který jsem.“ Toto bytí je JÁ, Bůh, absolutní Vládce všech hvězdných světů, Bůh, který je osobní- Já jsem.

S tímto jménem se mi otevřely dálky, které se ztrácely v nedosažitelnosti. Nikoli v řádu odtažitého myšlení, nýbrž existenčně se pro mne tento osobní Bůh stal samozřejmostí, kterou jsem žil celou svou bytostí. Celá struktura mého duchovního života se změnila - můj duch, i když dosud ne zcela jasně, již věděl, kam se ubírat. Světlo Polárky vstoupilo do mého zorného pole a má mysl k ní mohla stoupat. Ano, tento Bůh je strašně daleko, aleje dosažitelný naším duchem. Být bohem mimo tohoto jediného Pravého je bláznovstvím, a to tím nejhorším ze všech. A já jsem upadal do zoufalého pláče, pláče hořkého a rozpáleného, když jsem si uvědomoval hrůzu svého pádu. Hospodin mi daroval požehnané zoufalství, a zatímco jsem nad sebou horoucně plakal a neodvažoval se k němu pozdvihnout své myšlenky, zjevil se mi ve svém světle. Tak mi otevřel nový život, když mne zrodil v slzách pokání. Vše, co mne kdysi v tomto světě přitahovalo, ztratilo své kouzlo, na nic jiného jsem už nemyslel, ale zcela jsem se pohroužil do modlitby. Nemohu říci, že boj za mé osvobození od všeho, čemu jsem se vášnivé zaprodal, byl snadný a nebyl ani krátký. Zvlášť těžce jsem prožíval odloučení od malování.

Milost pokání je vytržení duše k Bohu, když je přitahována zjevením světla. Toto světlo není zpočátku vidět, ale pod jeho teplem jihne srdce. Duše se zmítá v rozporu: na jedné straně je hrozné vidět, jaký jsem, a na druhé straně se objevuje příliv dříve neznámé síly, která plyne ze spatření živého Boha. V mém nitru jaksi podivně natolik převládlo zoufalství nad sebou samým, že dokonce i když on byl se mnou a ve mně, nemohl jsem přestat plakat kvůli svému hříchu, který ve mně vyvstal ve své metafyzické podstatě a překonal všechny zjevné zlé skutky. Silná touha zpřetrhat vztahy se vším předcházejícím na sebe brala podobu nenávisti k sobě, k tomu, jaký jsem byl v minulosti. Příznivá stránka odporu k mým vášním spočívala v tom, že tento odpor se zároveň stával i mým zakořeňováním v Bohu, který se mi zjevoval.

Z této vypjaté svaté nenávisti k sobě čerpá mocnou energii modlitba, která se začíná podobat prudkému plamenu. Duch tehdy prožívá zároveň temnotu i naději v Boha Spasitele. Nemohu pochybovat o tom, že síla této modlitby nepocházela ode mne, ale od Boha. Tato modlitba mne vysilovala až po samu mez fyzického a psychického vyčerpání. Ale stávalo se také, že mi do duše vstoupil podivuhodný pokoj a něžně mne objala atmosféra jiného života, která mi přinesla pocit přítomnosti Boha, který miluje celé své rozumové stvoření.

Boj při odstraňování vášní, které brání pronikání světla, je bolestný. Staleté zkušenosti svatých asketů s nezvratnou jistotou ukazují, že hlavní překážkou na naší cestě k osvícení Duchem Svatým je pýcha. V modlitbě, kterou mi Hospodin dával, když jsem se cítil zcela vyčerpaný na všech úrovních své bytosti, jsem se viditelně blížil k přikázané pokoře, protože tehdy se mému duchu odkryla světlonosná sféra. A také zde neexistoval žádný rozpor mezi mým duchovním stavem a Božím působením ve mně. Pokora Boha je nevýstižná, bezvýhradná a nelze ji s ničím srovnat. Je to atribut Božské lásky, která se dává nad jakoukoli míru.

V textech minulých generací o modlitbě i v Písmu svatém jsou Bohu dávána jména vztahující se k jeho charakteru, k jeho vztahu k nám a k jeho projevům: Bůh je Světlo, Pravda, Láska, Milosrdenství... (Sofronij Sacharov, Vidět Boha jaký je)

+++

PROFILY SVATÝCH

Otec Tomáš: Mohl byste, otče Jiří, vzpomenout na něco z křesťanského umění z  pohledu archeologa?

Otec Jiří: Ach, synku, co ti mám povídat? Vcelku se dá předmět prvokřesťanské archeologie rozdělit do několika skupin - předně bohoslužebné, posvátné stavby, dále pohřební památky, potom obrazy, malby a sochy, a konečně taky nápisy. Obrazy a sochy jsou výtvarné umění, a to popisuje též ikonografie.

Název ikonografie pochází z řeckých slov eikon - obraz, podoba, znázornění- a graphia: písmo, malba, rytí /rytina/, popis. Podle jmenného výměru – jmenného vymezení, by tedy ikonografie byla pomocná archeologická věda, která se popisem krásných hmotných památek. Je na nich jakákoliv stopa lidského umění, namalovaná, vrytá nebo vytesaná, jíž autor zamýšlel krásně vyjádřit a sdělit určité jevy svého duchovního života. Vlastní, formální předmět ikonografie jsou uvedená výtvarná umělecká díla, pokud projevují lidského ducha. Proto podle své věcného vymezení je ikonografie popisná věda, která zkoumá techniku a smysl, význam artefaktů na hmotných památkách.

Ideologická interpretace, myšlenkový výklad ikonografických památek se nazývá „ikonologie"; „prožitá“ - je ikonosofie /moudrost z obrazů/. Raně křesťanská ikonografie popisuje hmotné umělecké památky. Archeolog se pak snaží v nich odhalit, určit a vyložit víru, myšlení, život a ducha prvních křesťanů, kromě vědy i zde půjde o důležitý zdroj myšlení - „logus theologicus“. Výraz „prvokřesťanská“ omezuje působnost bádání na křesťanské prostředí, a z něho nadto zkoumá pouze začátky. Mluví-li např. o Římu, tedy jen o prvním až čtvrtém století v prostoru římské říše.

Význam křesťanské ikonografie stále roste. Je důležitá pro dějiny umění a zvláště pro pojetí křesťanského umění samého; má význam pro duchovní a bohoslužebný život, pro základní výuku a duchovní péči; pro vědeckou teologii i pro církevní dějiny. Proto křesťanská ikonografie nemůže být jen popisná, ale také odhalující /intuitivní/ a vysvětlující; umělecké dílo nepokládá pouze za hmotné zpodobení „fotografii“, „portrét“, ale pokud možno i za výraz myšlenky /„symbol“/.

Křesťanská ikonografie tedy není totéž, co dějiny umění, ale tyto obory si navzájem pomáhají. Zatímco dějiny umění se zabývají zrodem a nepřetržitým vývojem hledání „krásy“ v lidských dějinách, křesťanská ikonografie popisuje každé lidské „opracování“, poznamenané křesťanským duchem, i když nepatří přímo do oboru „krásy“. Stačí, že je „duchovní“ nebo „zduchovnělé“, přestože třeba není „krásné“ v estetickém, odborném smyslu.

Ikonografický pracovní postup /metoda/ je postupný. Práce je založena na sbírání a rozboru předmětů, a rozvíjí se ve dvou směrech., jednak zkoumá předmět z hlediska odborného, uměleckého zpracování, a jednak vykládá jeho smysl. Po hmotné stránce mohou být tato díla samostatná /plátna, sochy/. Obvykle však předpokládají stavitelství: jsou např. na stěnách a sloupech, na katedrách a oltářích, na náhrobcích, tedy na kameni, na keramice /nádoby, krytiny, cihly/; na dřevě, kovu, slonové kosti, jantaru, kostech... Ježto ikonografie předpokládá stavby, je vždy vázána i na různé slohy a sleduje různé cíle: ozdobu, poselství atd

Pro datování je v křesťanské ikonografii ovšem musíš, Tomášku, dobře znát světské umění a jeho vývoj, především z hlediska techniky a odbornosti. Srovnáním se dá usnadnit aspoň datování poměrně ve vztahu k něčemu. Někdy to může vést i k absolutnímu datování samého díla. Pro křesťanské umění je navíc nutné věcně určit zobrazený námět. A je-li to možné, tedy určit i jeho vztah k písemným pramenům /Písmo Svaté, patristika/. Tohle všechno má zkoumat zobrazené osoby, jejich chování, počet, určení, prostředí...Značnou hodnotu mohou mít i přidané prvky mytologické a případné nápisy. U cyklických zdobení /série/ je třeba odhalit stupňování a řetězení námětů i podle jejich významu naukového, katechetického, dogmatického, morálního, liturgického, historického, protože raně křesťanská ikonografie nebyla nikdy jen výzdobná, nýbrž hlavně sdělovací a symbolická.

Počátek raně křesťanské ikonografie nebyl, jak se zdá, výsadou jednoho místa ani jednoho umělce. To jsem si ověřil a potvrdil. Také ve stavitelství se křesťanské umění utvářelo souběžně, , skoro ve stejném čase, v různých duchovních střediscích, kde se teprve křesťanství stávalo opravdovou, kulturou v každém směru, protože jejím duchovním jádrem byl kult. Na západě bylo středisko nepochybně v Římě.  Tvořivý byl helénistický Střední východ: Alexandrie. Antiochie... Dálný Východ: Irán, Mezopotámie, Edessa, částečně také Indie, a dále Severní Evropa: Keltové, Skytové. Byl to i výsledek směšování vlivů. Každopádně platná všelidská křesťanská idea byla částečně ovlivňována také místními uměleckými pohanskými artefakty.

Otec Tomáš: Kdo mohli být první tvůrci křesťanské ikonografie, např v Římě?

Otec Jiří Maria Veselý: Počkej, Tomášku, ty na mně příliš spěcháš. Mám totiž někde schované snímky z katakomb, které zatím nebyly ještě oficiálně odkryty, ani uveřejněny. Sám jsem je ale už prolezl po čtyřech a ofotografoval. Samozřejmě jen osvícené baterkou. Na ty se totiž nesmí s bleskem, protože byly dlouhou dobu ve tmě a blesk by je mohl těžce poškodit. To se přihodilo třeba v Pompejích, kde nějací nezkušení průkopníci silně nasvítili odhalené malby, a byli poslední, kdo je viděli, protože se vytratily.

 Každopádně v Římě nechybí vynikající díla. Skupiny řemeslníků, kteří kopali a zdobili chodby a hroby katakomb, nebyli zřejmě vždy jenom „umělci“ v dnešním slova smyslu. Ovládali však velmi dobře řemeslo malování v jeskyních, ve světle malých svítilniček. Věděli, že jejich díla budou prohlížena ve stejně skrovném světle. Malovali podle pravidel, jimž je naučili jejich otcové, a jež potvrdila dlouhodobá zkušenost, a k nimž přidali vlastní zručnost. A když už později přijali křest, tak zpodobovali příběhy z Písma, jak je slýchali, nejprve jako katechumeni, pak při týdenních shromážděních, kde se podíleli na učení apoštolů, lámání chleba a modlitbě. Uvažovali o výkladech, které slyšeli a snažili se z nich vytvořit svou osobní víru. Tu pak znázornili na stěně jako viditelný obraz neviditelných věčných pravd, přirozeně podle toho, jak je měli v myslích, ale vždy v církevním okruhu.

Kromě toho nesmíme zapomenout, že už stará pohanská civilizace dávala přednost ikonografickým výzdobám, a krásným votivním darům, a měla je v oblibě, jak v soukromém, tak veřejném životě. Takže by bylo překvapující, kdyby smysl pro „krásno“ a přítomnost „krásy“ chyběly mezi křesťany té doby , ani se nesmí zapomenout, že šlo o dobu duchovního přechodu, či přímo „přelomu“ a že tedy obrazy „géniů“, „vítězství“, a jejich pohanských prvků, byly mlčky trpěny.

Byly snášeny spíše jako pozůstatky mytologických výzdob v hrobních prostorech. Biskup zasahoval pouze v případě nebezpečí modlářství. Jestli si ještě vzpomenu, tak ti později něco povím o projevech Tertulliana i jiných.

Nejprve se musíme trochu ohlédnout za vznikem a vývoje starořeckého umění.

První křesťané neovládali ještě svoje zvláštní umělecké tvarosloví a taky zpočátku ani nechtěli tvořit umění okázale křesťanské. V jeho vzniku a vývoji bych ukázal na tři úseky. Nejdřív to bylo docela převzaté pohanské umění /50-100 po Kr./, později se vynořilo umění pokřesťanštěné /100-150/, a teprve nakonec vyhraněné křesťanské umění /od 150/. Raně křesťanské umění však zahrnuje převzaté tvarosloví a vybrané náměty pohanského umění (řeckého, etruského a římského). Každé umění včleněné do kultury a civilizace národa zahrnuje stavby a hřbitovy, ikonografii a epigrafii. Pro porozumění tohoto složitého celku musím trochu naznačit i jeho dějiny, neboť v křesťanském umění se objevují různé prvky ze všech předchozích dob.

Vývoj ikonografického umění kolísá v podstatě mezi dvěma pojetími od „určitého“ k „odtažitému“. Určitým se rozumí zpodobení, které je „portrétem“, tj. obrazem tohoto určitého jedince /„fotografie“/, zatímco „odtažitým“ rozumíme zpodobení, které prostřednictvím určitého zobrazení představuje „ideu“, povšechně platný „pojem“, tj. hodnotu, která přesahuje tohoto jedince, a kde se proto obraz stává symbolem. Tak např. obraz smějícího se „člověka“ vyjadřuje symbol štěstí obecně lidského.

Výraz „klasické umění" pochází ze slova „classis“, které v Římě znamenalo - kromě mnohého jiného - určitou skupinu občanů. Za Serviovy vlády byli římští občané rozděleni do pěti tříd - „classes“: první třída měla největší výsady. Proto být v první třídě a tedy „prvotřídní“, bylo totéž co výborný „nejlepší“ a označovalo se slovem klasický. Klasické umění znamenalo umění dokonalé: vyjadřovalo soulad, harmonii mezi určitým a odtažitým, mezi rozumem a smysly, mezi statickým a dynamickým, mezi lidským a božským atd. na základě schopnosti, geniality umělce a tradice, čili duchovního prostředí, z něhož vyrůstal.

Pokud jde o počátky, tedy každé dějinné období má několik příznačně vlastních prvků, zároveň však zůstává svázáno i s minulostí, a přijímá z ní jisté trvalé hodnoty /tradice/. To platí i pro umění řecko-římské a pro křesťanskou ikonografii, kterou by proto bylo těžké plně pochopit bez znalosti předchozího kulturního vývoje.

Vývoj řeckého umění se zhruba obecně dělí do čtyř období: Jeho zrod vznik - období archaické - se vyznačuje geometrickým stylem, stroze „odtažitým“, lineárním. přesným /nádoby a postavy z profilu; architektura/. Jasně se rozchází s egejským naturalismem 11. až 8.století př.Kr.

Období raně-řecké, asi 7-6.stol. př. Kr., je spojené s politickým, hospodářským a vůbec společenským výbojem. Rozkvétá vzdělání, písemnictví /epika, lyrika/ a umění /stavitelství, malba na nádobách, hrobní figurativní památky/

Období vrcholně „klasické“ v 5.-4.století př.Kr. Historicky vrcholí řecká „polis“ a demokracie, která však posléze upadá s příchodem makedonské vlády /Filip, Alexander Makedonský/. V umění se objevuje a převažuje „určité“ znázornění, jež však ke konci částečně znovu ustupuje odtažitému symbolismu: /rozvoj plastičnosti, figury/. Ve filosofii- Sokrates, Platón, Aristoteles. Období helénistické ve 4.st. před Kr. až 1.st..století po Kr. Je to doba řeckých monarchií, která vznikly po Alexandrově smrti, ale pak byly pohlceny Římskou říší /330-320 př.Kr./. V umění se mísí určité s odtažitým; objevuje se výbušnost a „středomořská“ neklidnost. V toto smyslu je helénismus duchovní kolébkou evropského umění, a to až do dneška.

Podle aristotelismu rozlišujeme pět způsobů poznávání, a tedy také ovládání a vytváření skutečnosti.

Předně umění - správný způsob vnějšího tvoření /řemeslo/;

dále opatrnost - prudentia: „recta ratio agendi“- správný způsob lidského jednání“, tj. žití /mravnost/;

potom věda - scientia: jisté a zřejmé poznávání skutečnosti prostřednictvím jejích čtyř bezprostředních příčin;

pak pochopení - intellectus: pochopení věcí v jejich prvních příčinách.

Nakonec moudrost - sapientia: zření, nahlédnutí do celé skutečnosti v její první příčině, jediné a obecné, jíž je Stvořitel, Bůh. Slovo „sapientia“ má přídech čehosi opojného.

Pro Řeky bylo možné postupovat od „umění“ přes zmíněné mezistupně až k moudrosti. Častěji však bylo umění, tj. tvoření krásy, spíše promítnutím čtyř zmíněných stupňů do hmoty, a to sestoupením od nazírání, kontemplace k tvoření. Pravidla a účel umění byly nabízeny filosofií a náboženstvím, politikou a ekonomií. Rozhodující bylo náboženství a morálka, protože i řecký člověk cítil a domýšlel se, že existuje příbuznost mezi lidským a božským. V athénském Areopagu řekl Pavel: „i někteří z vašich básníků napsali: „Protože jsme z jeho rodu “ Jsme-li tedy z Božího rodu- upozorňuje Pavel - nemáme si myslit, že božství je podobné zlatu, stříbru a kameni, které nese stopu umění a lidské představivosti /Sk. 17,28-29/. Úryvek je ze spisu „Phenomeni“ od Arata di Soli; básník je původem z Cilicie /3.stol.př. Kr./. Stoický filosof Cleantes se v „Hymnu na Dia“ vyjadřuje téměř stejně. /Také on ve 3.stol.; viz Jeruz. Bible, Sk 17,29, poznámka/. Slovem „rod“ se překládá řecké „genos“; v mezikonfesionálním překladu stojí: „My jsme synové Boží“.

Pro vysvětlení té „příbuznosti“ nebo „synovství“ božího, byla řecká božstva polidšťována a stavovalo „k obrazu člověka“. Když však bohové sklouzli z Olympu, sklouzli nakonec také do lidských slabostí a ničemností. Římští císařové se pokusili o opačné řešení a zbožštili sami sebe, tj. povýšili se mezi Olympany. Mohou však bohové skončit sebevraždou, jako např.Nero? Jediné skutečné „řešení“ je Kristus. V Kristu se pravý Bůh stává pravým člověkem a člověk se stává Božím synem, odvěký stesk a trýzeň lidstva se stává věčným rájem.

Když se řecká božstva stala „podobná lidem“, pak i jejich svatyně napodobovaly obydlí bohatého a mocného člověka. Nebyla to však místa, kde by se shromažďovali věřící, nýbrž byla určena jedině božstvu, totiž jeho soše, idolu. Okolní sloupy oddělovaly svatyni koleny a tak „zbožšťovaly“ vnitřní prostor /stoa/. Časem se svatyně začaly budovat na vyvýšených místech a sochy tam byly i jako výzdoba. Posvátné stavby mají svůj „modulus“, který vyjadřuje harmonii řádu všech složek, svobodně, ale ukázněně. Některé dosahovaly obrovských rozměrů. Dórský sloh je inspirován geometrií a abstraktem /„mužským“ prvkem/, zatím co jónský přírodou /„ženským“ prvkem/. „Zlatý věk“ neboli „řecký zázrak“ umění se /podle Renana/ rozvinul v 8. až 6. století, když řecké rozpínání dosáhlo vrcholu a řecké panství sahalo od Malé Asie, Černého moře a Egypta do Francie /Massilia. Marseille/ a Španělska. Tehdy Řecko bohatlo nejen hospodářsky, ale i civilizačně, vstřebáváním  a přizpůsobováním si místních podnětů.

Od 7.stol.př. Kr. se objevují u některých, nyní už kamenných svatyní kolem „celly“ modly, idolu, také místa /loubí/ pro shromáždění lidí, zvláště poutníků /Delos, Delfy/. V Eleusině byl při Demeteřině /Ceres/ svatostánku velký sál pro zasvěcence, postavený v roce 525 př. Kr. Bylo něco jako budoucí křesťanské kláštery.  Časem se rozšířila i „cella idolu“ a dokonce se rozčlenila do několika lodí oddělených sloupovím a získala tím novou živost, rytmem a stupňováním.

Nemyslíte, otče Jiří, že to později napodobovali také křesťanští stavitelé?

Určitě ano. Do tohoto architektonického prostředí vstoupil také prvek ikonografický: na začátku jsou to pouze četné sochy s docela málo členěnou postavou ve tvaru kvádru, tabule, sloupu.

Otec Tomáš se ptá: Nezdá se vám, otče Jiří, že o vzpomínky na tajemné megalyticko-menhirské modly- sloupy?

Otec Jiří: Také bych řekl. Jsou tu patrné vlivy egyptské a krétské. Ženy bývají oděny, muži nazí. Kolem roku 500 př.Kr. se už objevovaly sochy z litého kovu. V 7. a 6.století je ikonografické umění zcela náboženské. My říkáme náboženské, ale ve skutečnosti je jednalo o umění pověrečné, sloužící pověrám.: představuje božstva, nebo lidi pozvednuté mezi bohy: hrdiny oslavované, symboly vítězství. Časté jsou i případy gigantomachie, scény ze vzpoury pozemských gigantů proti olympským bohům /v Artemidině chrámu nebo v Delfách asi 530 př. Kr./. Vedle povšechných symbolů existují také zpodobení historická.

Monumentálních maleb je sporadicky málo; mnoho překrásných je jich však na nádobách. Reliéf, často naturalistický a smyslný, ale vždy pevně ovládaný, uměřený rozumem. Umění této doby nejen „vidí“, ale začíná i „tušit“: vytvářet novou uměleckou skutečnost obecně platnou a plně lidskou.  Člověk se stává měřítkem všeho, i božského; jeho „umění“ dokáže přivést nesmrtelné bohy na zemi, ale také zbožštit, znesmrtelnit smrtelného člověka. Tohoto úspěchu se umění středozemského člověka už nikdy nevzdal. Po velkých vítězstvích nad Peršany /u Marathonu, u Salaminy/ vzdávalo velké a bohaté Řecko svým uměním hold božstvům, ale ve skutečnosti v nich uctívalo a zbožňovalo samo sebe. Makedonská „barbarská“ síla však ničí jemnost, uhlazenost „obce - polis“- zahajuje období světových „států“, tj. epochu všech imperialismů.

Nezdá se vám, otče Jiří, že prostřednictvím Římské říše vedou tyto snahy až k dnešku, snad pro pudovou, vrozenou, neuhasitelnou touhu člověka vrátit se k jednotnému lidstvu, a tedy „sjednocovat“ všechno lidstvo?

Zdálo by se to. Jenže to však mohl sjednotit až Kristus ve své církvi. Zatím však všechna „impéria“ padla a všechny podobné pokusy bez Krista se zhroutily. Jednotné lidstvo jako Boží město sv. Augustina“ může uskutečnit jedině Kristus jako své Tajemné Tělo.(Z rozprav s otcem Jiřím Maria Veselým OP zaznamenal Tomáš Bahounek OP)

+++

SVOBODA POD POSLUŠNOSTÍ

Otec Merton uvádí: Velmi málo lidí dosáhne v osamocení posvěcení. Jen málokdo z lidí se stane dokonalým v úplné samotě.

Žít s druhými lidmi a učit se ztratit sama sebe v chápání jejich slabosti a nedostatků nám může pomoci dosáhnout pravé kontemplace. Vždyť není žádný lepší způsob, jak se zbavit zatvrzelosti, hrubosti a drsnosti hluboko zakořeněného sobectví, jež je nepřekonatelnou překážkou pro vlité světlo a působení Božího Ducha.

Dokonce i rozhodné přijetí vnitřních zkoušek v úplné samotě nemůže zcela nahradit dílo očišťování, které se v nás děje trpělivostí a pokorou, když milujeme druhé lidi a máme pochopení pro jejich pošetilé potřeby a požadavky.

Odedávna bývají poustevníci ohroženi tím, že jen vyschnou a upevní se ve své vlastní výstřednosti. Odtržeností od ostatních lidí často ztrácejí onen hluboký smysl pro duchovní skutečnosti, jež může dát jen čistá láska.

Položte si otázky na tělo: Myslíte si snad, že dosáhnete svatosti, když se uzamknete se svými modlitbami a knihami a meditacemi, které těší a zajímají vaši mysl, abyste se mnoha zdmi obrnili proti lidem, které považujete za hloupé?

Myslíte si snad, že dosáhnete kontemplace, když odmítnete činnosti a práce, jež jsou nutné pro dobro ostatních, ale které jsou zrovna protivné a rozptylují vás?

Máte snad dojem, že objevíte Boha, když se uzavřete do kukly duchovních a estetických potěšení, namísto toho, abyste se zřekli všech svých chutí, přání, tužeb a uspokojení pro lásku Kristovu, který ve vás ale nebude žít, pokud ho nedokážete objevit v ostatních lidech?

Vnitřní kontemplace a vnější činnost v zásadě vůbec nestojí proti sobě, ale jsou to dvě strany téže lásky k Bohu.

Činnost kontemplativního člověka se však musí rodit z jeho kontemplace a musí se kontemplaci podobat. Vše, co koná mimo kontemplaci, by mělo odrážet zářící klid jeho vnitřního života.

Za tímto účelem bude muset ve své činnosti hledat totéž, co nachází v kontemplaci - totiž setkání s Bohem.

Bez ohledu na to, jak málo jste se naučili o Bohu v modlitbě, porovnejte své skutky s tímto málem a podle tohoto měřítka je uspořádejte. Zkuste, aby veškerá vaše činnost nesla ovoce ve stejné prázdnotě a tichu a oddělenosti, jaké jste nalezli v kontemplaci. Tajemstvím toho všeho je nakonec dokonalé odevzdání se Boží vůli ve věcech, které nemůžete řídit, a dokonalá poslušnost Bohu ve všem, co závisí na vaší vlastní volbě, takže ve všech věcech, ve svém vnitřním životě i ve vašich vnějších dílech pro Boha si přejete pouze jednu věc, a tou je naplnění Boží vůle.

Když to uděláte, tak bude vaše činnost sdílet onen nezištný pokoj, který nacházíte v modlitbě, a v prostotě věcí, které budete konat, lidé poznají vaši pokojnost a oslaví Boha.

Jenže právě v tomto tichém a nezáměrném svědectví Boží lásce uskutečňuje kontemplativní člověk svůj apoštolát. Svatý káže tím, jak chodí, a tím, jak stojí, tím, jak si sedá, a tím, jak bere věci a drží je v ruce.

Dokonalí nemusejí uvažovat o podrobnostech svých činů.

Jsou si stále méně vědomi sami sebe a nakonec si přestanou uvědomovat, jak sami dělají různé věci, a Bůh postupně počíná dělat vše, co dělají, v nich a pro ně, přinejmenším tak, že se jim návyk Boží lásky stává druhou přirozeností, a za všeho, co dělají, jasně vyniká podobnost Bohu.

Krajní nesnáze, jež leží v cestě těm, kdo hledají vnitřní svobodu a čistotu lásky, je brzy naučí, že nemohou postupovat dále sami, a Boží Duch jim dá touhu po zcela prostém způsobu, jak překonat svou vlastní sobectví a zaslepenost svého úsudku. A to je poslušnost úsudku a vedení ze strany někoho jiného.

Duch, který je přitahován k Bohu v kontemplaci, záhy poznává význam poslušnosti - těžkosti a úzkosti, které mu každý den přináší břemeno jeho sobectví, jeho neohrabanosti, nezpůsobilosti a pýchy. Zatouží po vedení, poučení a řízení ze strany někoho jiného.

Jeho vlastní vůle se mu stává zdrojem takové ubohosti a temnoty, že nejde za ostatními lidmi jen kvůli hledání světla, moudrosti či rady. Tak začíná vášnivě toužit po poslušnosti samotné a po zřeknutí se vlastní vůle a svého vlastního objasnění.

Proto poslouchá svého opata či představeného nejen proto, že příkazy či rady, které dostává, se mu zdají dobré a prospěšné a moudré. Poslouchá ho nejen proto, že si myslí, že opat či představený činí obdivuhodná rozhodnutí. Vždyť se mu rozhodnutí nadřízeného zdají někdy skoro pošetilá - ale tím se už netrápí. Přijímá totiž představeného jako prostředníka mezi sebou a Bohem a spočívá jen v Boží vůli, jak k němu přichází prostřednictvím lidí, kteří byli okolnostmi jeho povolání postaveni nad něho.

Velké nebezpečí pro celý svět představuje kontemplativní člověk, který postrádá vedení. Důvěřuje svým vlastním vizím. Poslouchá vábení vnitřního hlasu, ale nenaslouchá ostatním lidem. Ztotožňuje Boží vůli s čímkoli, co mu v jeho srdci vyvolává velký, horký, sladký vnitřní žár. Čím je tento pocit sladší a opojnější, tím více je přesvědčen o své vlastní neomylnosti. A když se síla jeho sebedůvěry přenese na ostatní lidi a vzbudí v nich dojem, že je opravdu dokonalý, tak může takový jedinec přivodit zkázu celého města, náboženského řádu, nebo i národa. Lidstvo je pokryto jizvami, které na jeho těle zanechali takoví vizionáři.

Naštěstí nejsou tito lidé pokaždé úspěšní. Zamotali se do duchovní slepé uličky a tam se usadili v malém hnízdě soukromých pocitů. Nikoho dalšího ani nenapadne, aby jim záviděl nebo je obdivoval, protože dokonce ani ti, kdo nic nevědí o duchovním životě, nějak vycítí, že to jsou lidé, kteří se jaksi ošidili o skutečnost a spokojili se s padělkem.

Zdají se být spokojení, ale v jejich pokoji není nic podnětného ani nakažlivého. Jejich pokoj je prázdný a neklidný. Mají mnoho co říct a vše, co řeknou, zůstává zapomenuto, třebaže to původci vyzdvihují – je to nepřesvědčivé. Protože dali přednost potěšení a pocitu před strohými obětmi, jaké ukládá opravdová víra, jejich duše zakrněly. Uhasí plamen pravé kontemplace.

Když vás vede Bůh do temnoty, kde je možno dosáhnout kontemplaci, nedáte se sladce otrávit sladkostí své vlastní vůle. Falešné vnitřní uspokojení ze samolibosti a bezmezná důvěra ve vlastní úsudek se vám zdají být neklamné - ale způsobí, že se nebudete cítit docela dobře a protivný pocit vnitřní nevolnosti vás bude tlačit, abyste se rozevřeli a vyvrhli jed.

Když chceme porozumět pravé hodnotě duchovní poslušnosti, tak musíme velmi pečlivě rozlišovat mezi vlastní vůlí a pravou svobodou. Toto rozlišování je velmi důležité, protože jsme povoláni ke svobodě pod poslušností a ne k pouhému obětování veškeré svobody, abychom otrocky poslouchali vůdce. Vrcholnou svobodu lze nalézt v poslušnosti Bohu. Ztráta svobody vyplývá z podřízení se nadvládě diktátora, ať už z osobní změkčilosti či poddajnosti své vlastní vůle, nebo ve slepém diktátu samovládce, dohody, zvyklosti či pouhé davové netečnosti.

Jedna z nejběžnějších klamných představ je, že prosazováním svých vlastních rozmarů proti diktátu autority dávám najevo svou vlastní svobodu. Jednám „samovolně“. Jenže to není opravdová samovolnost, ani nevede k opravdové svobodě. Je to spíše nevázanost než svoboda. Ovšem i tato zdánlivá samovolnost může být sama o sobě lepší než mrtvá rutina trpného přilnutí na úmluvách, ale to by nám nemělo bránit vidět její zřejmá omezení.

Dneska mají lidé velké potíže s chápáním řeholní poslušnosti, a to právě kvůli pocitu, že žádat obětování „vlastní osobnosti“ a vlastní samovolnosti je příliš mnoho. Ve skutečnosti se tyto věci často strašně matou. Na jedné straně se může podřízený vyhýbat odpovědnosti. Na druhé straně může být nadřízený ovládán rozmarem, může být nezralý a nemusí být sám schopen se správně vyrovnat s odpovědností svého postavení.

Jen ten, kdo se sám opravdu naučil rozumně poslouchat, je schopen přijmout rozumné vedení. Když tak činí, zná pravou hodnotu poslušnosti pro podřízeného stejně jako přísná omezení svých vlastních pravomocí. Jakmile si otevřeně připustíme, jak velkou důležitost má rozvážnost představeného a jeho skutečná schopnost převzít odpovědnost svého postavení, tak si musíme  také uvědomit, že podřízený musí vědět, jak poslouchat představeného, kterého právě má, ať už tento představený je nebo není plně schopný. Podřízený si může nebo nemusí být vědom, že jeho postavení není úplně vzorné. Ale toto uvědomění by nemělo ovlivnit jeho ochotu poslechnout. Láska vyžaduje, aby přehlédl všechny nedostatky u toho, který je postaven nad něho, a zdravý rozum mu stanoví určité váhání ohledně kritiky a zkoumání rozhodnutí představeného. Koneckonců žádný člověk není soudcem ve své vlastní věci a naše předsudky a naše vlastní vůle by nás velmi pravděpodobně hnaly k tomu, abychom viděli nedostatky tam, kde ve skutečnosti žádné nejsou. Proto nesmíme úmyslně zavírat oči před pravdou a musíme být přesvědčeni, že je pro nás velmi výhodné cvičit se v poslušnosti dokonce i u příkazů, jež nejsou vždy dokonale rozumné či prozíravé. Tím, že tak činíme, nezavíráme oči a nelžeme si ohledně daného případu. Prostě přijímáme situaci takovou, jaká je, se všemi jejími vadami, a posloucháme pro lásku Boží. Ve prospěch takového jednání musíme učinit plně rozumné a svobodné rozhodnutí, jež může být v některých případech velmi obtížné.

Nikdo se nemůže stát světcem ani kontemplativním jen tak, že se tupě podřídí příliš omezenému pojetí poslušnosti. Jak u pod-řízeného, tak i u toho, kdo mu přikazuje, předpokládá poslušnost značnou dávku rozvahy - a rozvaha znamená odpovědnost. Poslušnost není zřeknutí se svobody, ale její rozvážné používání za určitých jasně vymezených podmínek. To nijak poslušnost neusnadňuje a v žádném případě to není útěk z podřízení se autoritě. Naopak, poslušnost tohoto druhu vyžaduje zralou mysl, schopnou činit obtížná rozhodnutí a správně chápat obtížné příkazy a provádět je s někdy vpravdě až hrdinskou úplností a věrností. Taková poslušnost je nemožná bez hlubokých zdrojů zralé duchovní lásky. (T.Merton, Nová semena kontemplace, 26)

+++

PÍSEŇ O TÍZE

ACH KDYBY NEBYLO TÉ SLADKÉ TÍŽE

PTÁCI BY ODLETĚLI ZE ZEMĚ

A VZNESLY BY SE TVOJE KRÁSNÉ KŘÍŽE

I S BOLESTÍ JEŽ TIŠE NESE MĚ

ACH KDYBY NEBYLO TÉ SLADKÉ TÍŽE

 

ŠEDIVOU OBLOHOU BY BYLA HLÍNA

A KOŘENY BY BYLY VĚTVEMI

DĚTI BY MATKÁM ULÉTALY S KLÍNA

A HROBY PŘETÉKALY NA ZEMI

ŠEDIVOU OBLOHOU BY BYLA HLÍNA

 

ACH KDYBY NEBYLO TÉ SLADKÉ TÍŽE

JEŽ JE JAK TVOJE ZÁDUMČIVÁ PĚST

KAM VZNESLY BY SE TVOJE KRÁSNÉ KŘÍŽE

A KDO BY POTOM NESL BŘÍMĚ HVĚZD?

ACH KDYBY NEBYLO TÉ SLADKÉ TÍŽE

JAN ZAHRADNÍČEK

+++

Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely

/pokr./ …Tady máš svůj žvanec, glocňáku! A nezapomeň se pomodlit k tomu svýmu pámbíčkovi! – Ječí bachař na bohoslovce, když mu cákne do misky Eintopf, až to stříkne na podlahu.

Už-už se zvedá starý vězeň, aby – ale Patrikova jemně pozvednutá ruka ho brzdí, aby mlčel. A hlavně oči – ty se vyjadřují takovou sametově milou bezeslovnou řečí, plnou něžné lásky.

Býval bych tomu bachařovi řekl něco od plic. Vždyť to není žádný Němčour, ale náš člověk, co si ještě na každém takhle - .

Poturčenec horší Turka! – Skáče mu do řeči holobrádek.

Vděčným pohledem shlíží Patrik na bachaře za všechen jejich posměch, mířící na jeho duchovní stav.

Cože, vděčný za urážky? – Jakto?

Beati eritis, cum vos oderint homines propter nomen meum - Blaze vám, když vás lidé budou nenávidět pro mé jméno.

Vrtící hlava holobrádka nesvědčí o hlubším chápání. Kdo by se o něco takového staral? Zato zašpičatělá tužka si znovu cvičí další kličky a háčky napříč kouskem papíru, takže tu konečně vyrůstá na pár řádcích celé jakési vyznání či modlitba.

DÍK PANE ŽE SES NEVZDAL

PO LETECH ZÁPASU JISKRY JSI VYKŘESAL Z USTYDLÝCH SKAL

BŘEMENO NEŘESTÍ SŇAL

HNALS MÍZU DO KLASŮ, Z NOVÉHO JSI KVASU CHLÉB ZADĚLAL,

ZDVOJENOU SILOU JEĎ DÁL

 

PRSKAVKA PRCHAVÝCH CHVIL

BOLESTI STICHL KVIL, BLESKEM SE ZATŘPYTIL NADZEMSKÝ CÍL

BOŽE MŮJ, SNAD JSEM TO SNIL?

ANDĚL TVŮJ POLÍBIL KOHOS NAD SNÍH ZBÍLIL TĚM, JEŽ JSI BIL

VÍTĚZNÝ VĚNEC JSI SVIL.

 

VŠÍM CO JEST BUĎ POCHVÁLEN

PŘESVATÉ TROJICI LÁSKOU SE POJÍCÍ SLÁVA DÍK ZNĚJ

OTEC SYN I DUCH BUĎ CTĚN

VŠECH SVĚTŮ STVOŘITEL VŠECH LIDÍ SPASITEL POSVĚTITEL

NA VĚKY VĚKŮV AMEN.

Mrazíky polevují a jarní slunce se znovu usmívá a spolu s ním také Patrik. Třebaže se osazenstvo jeho počátečné samotky mění tempem dubnových přeháněk, a má někdy dva a jindy i tři společníky, takže je tam zápach jako v opičárně, že se musí se víckrát denně větrat, v srdci je blaživý pocit.

S dávkou překvapení shledává něco nesmírně povzbuzujícího. Třebaže je bezmocný v rukou nacistů, ale i většiny spoluvězňů, přesto není tak bezmocný, jak se zdá na první pohled. Jakási vnitřní síla tady působí, že vězeň brzdí mnohé otrlé hrubce, aniž by tu padlo nějaké slovo napomenutí. Kupodivu se v jeho přítomnosti jaksi uhlazuje drsná slupka hrubců, zjemňuje mluva a obrušuje se zobák, který chce mluvit tak, jak narost, takže si hříšník nedovolí tolik, kolik si obvykle dovolí v dusivé atmosféře hříchu. Nakonec všechny překvapuje i to, jak je za tím študiózem čistá a vyleštěná podlaha, kterou vytrvale drhne, zatímco ostatní jen bezmocně odfukují.

Otevírají se jakési skryté záklopky, takže ho zaplavuje životní elán i uprostřed této pouště a působí dokonale apoštolsky podle vzoru svatého Dominika. Co to jenom je, že se najednou zúrodňuje pustina? Při jasné rovnováze vědomí v boji mezi těmi vyumělkovanými hračkami, které si dospělí vynalézají a zavádějí k vlastní hře na školu, na akademickou půdu, na zbožnost a na klášter či na apoštolát, a mezi sladkou krutostí Boží lásky. Nejlepší možnost, jak to pochopit, je prostě to zakoušet a prožívat tak, že se jeden spustí až na dno propasti, kde čistá duše zakouší pozemský očistec.

Tužka to všechno zaznamenává malými písmenky na papírek, třebaže je v této samotce hlava na hlavě.

DNÍ SYPKÝ SUCHOPÁR

DNÍ SYPKÝ SUCHOPÁR JAK POPEL POLYKÁM

A PRACHEM PÍSEČNÝM SE POUŠTÍ PLAHOČÍM

KDYŽ SLZY ZPRAŽIL ŽÁR JEN SRDCEM ZAVZLYKÁM,

KDY ZELEŇ UVIDÍM RTY PUKLÉ OMOČÍM?

 

KROK PODE MNOU SE BOŘÍ PÍSKU NIKDE DNA

JIŽ SMRTI SUCHÉ O VLAS JENOM UNIKÁM

MÉ ZPUCHLÉ OČI HOŘÍ V HLAVĚ ŽÍŘÍ TMA

VOD SPODNÍCH DUNÍ OHLAS, KDY SE DOKOPÁM?

 

VŠE VE MNĚ ZAPADÁ JAK PLEVEL USÝCHÁ

A CO SE V NITRU MÉM JIŽ ZDÁLO ŽIVOTEM

TO V NIC SE ROZPADÁ JAK SSUŤ SE SESÝPÁ

S VÝSMĚŠNÝM ŠUMOTEM S POŠKLEBNÝM RACHOTEM.

 

Fešáku, co to tady porád čmarykuješ? – Vyzvídá jeden spoluvězeň, ale stačí pouhé vzhlédnutí a prostý pohled očí, plných neznámé síly, zmrazí smělce na úplný rampouch. Znovu ruka pevně svírá ten zbývají špaček tužky, aby jej zuby lépe zašpičatěly.

PŘI PÁDU HLUCHÝ POTLESK TEMNÝCH MOCNOSTÍ

AŽ V SRDCE ZARÝVÁ SE ZATÍNÁ SE V SLUCH

A V TVÁŘÍCH KALNÝ ODLESK ZLOBNÉ RADOSTI

MNE UBOŽÁKA PTÁ SE TY A CO TVŮJ BŮH?

 

HRŮZ CHŘTÁN MĚ SVÍRÁ V HROBĚ SYTÍ TEMNOTOU

TMY PROPAST TISKNE ZRÁDNĚ V CHLADNÉ NÁRUČÍ

TAK JAK MACECHA ROBĚ ŠTVANÉ ŽEBROTOU

A NEVÍM, ZDA JSEM NA DNĚ - KDO TMÁM PORUČÍ?

 

A PADÁM HLOUB A HLOUB V BEZEDNÉ PROPASTI

JAK ATOM TŘÍŠTĚNÝ JSEM MÍČEM SKAL A HRAN

A VYMKNE-LI SE KLOUB AŽ ŘIČÍM BOLESTÍ,

CO NA TOM? ZNÍ STĚNY. BEZ POČTU JIŽ MÁ RAN.

Temné stíny a masky bez výraznější fyziognomie se komíhají kolem mládence jako jepice, které dnešek zplodil a dnešek zase zahubí podle proroctví věštce Tereisia z antické tragédie o králi Oidipovi, kde jakoby neexistoval čas, se pod dojmem průzračných očí Spasitele, pojednou projasňují a obrysy lidské osobnosti se vyhraňují. Postavy, plné strachu, úzkosti a beznaděje, pojednou ochotně uhýbají a shovívavě nabízejí:

Nechceš mou tužku?

Jak blahodárný je účinek samoty na lidi, kteří si do té doby nedopřáli klidu a uhýbali zásadnímu řešení stěžejních otázek lidského života!

KOL TEMNÁ TMA SE TMÍ V DĚS TUHNE TU I TAM

KDE RYK JE NEJPUSTŠÍ, SE V TICHO STUPŇUJE,

JSEM V SAMÉM JÁDŘE TMY NA DNĚ DNA KLOPÝTÁM

KDE TMA JE NEJHUSTŠÍ, TAM V ZVUK SE ZHUŠŤUJE.

 

MÉ SMYSLY -- ČISTÁ DESKA, AVŠAK V OHNIVÉM

A UMUČENÉM MOZKU ROSTE ČÍSI HLAS

HNED ZNÍ JAK ŠEPOT DĚCKA, BUŠÍ KLADIVEM

HNED MĚKKÝ JAK Z VOSKU TVRDNE V KOV DŠTÍ JAS:

 

TA PROPAST BUDE TVÝM HLUBOKÝM KALICHEM

JENŽ SAMOU HOŘKOSTÍ PŘETÉKÁ PŘES OKRAJ

TÍM VÍNEM OPOJNÝM SE ZPIJ PRYČ S OSTYCHEM

JEN Z MOŘE TRPKOSTI VYVSTANE VĚČNÝ RÁJ,

Počkej, - nahýbá se jiný spoluvězeň, - udělám ti podložku a sklání a nastavuje vlastní záda, aby mohl pohodlněji zapisovat.

To nestojí za to.

Jenom si posluž, mládenče.

NECHŤ VÝŠ A VÝŠ SE ZDVÍHÁ PŘÍBOJ BOLESTI

NECHŤ MUČÍ SMUTKŮ PŘÍVAL PÁLÍ DO KOSTÍ

NECHŤ ŠLEHÁ LEPTÁ ŽÍHÁ - CESTU PROKLESTÍ

BYS VÍC BYL NEŽ JSI BÝVAL SCHOPEN MILOSTI.

 

DNÍ SYPKÝ SUCHOPÁR JAK POPEL POLYKÁM

JAK PRACHEM PÍSEČNÝM SE V POUŠTI PLAHOČÍM

KDYŽ SLZY ZPRAŽIL ŽÁR, JEN V DUŠI ZAVZLYKÁM

KDY VDECHNOUT ZELEŇ SMÍM, RTY VYSCHLÉ OMOČÍM?

 

DO MĚKKOSTI SE BOŘÍM PÍSKU - NIKDE DNA

JIŽ SMRTI SUCHÉ O VLAS JENOM UNIKÁM

JIŽ CELÝ ŽÍZNÍ HOŘÍM, V HLAVĚ ŽÍŘÍ TMA

VOD SPODNÍCH DUNÍ OHLAS - KDY SE DOKOPÁM?

 

DNÍ SYPKÝ SUCHOPÁR JAK POPEL POLYKÁM

JAK PRACHEM PÍSEČNÝM SE POUŠTÍ PLAHOČÍM

KDY VDECHNOUT ZELEŇ SMÍM, RTY PUKLÉ OMOČÍM

KDYŽ SLZY VSTŘEBAL ŽÁR, JEN V DUŠI ZAVZLYKÁM

JIŽ SMRTI ŽÍZNI JENOM O VLAS UNIKÁM

DO MĚKKOSTI SE BOŘÍM PÍSKU - NIKDE DNA

JIŽ CELÝ ŽÍZNÍ HOŘÍM, V HLAVĚ ŽÍŘÍ TMA

VOD SPODNÍCH DUNÍ OHLAS - KDY SE JEN DOKOPÁM?

 

KDY ŽE SE DOKOPÁM? NEKOPU JAK BYCH MĚL

NEKOPU JAK BYCH MOHL, JAKO BYCH ŽÍZNÍ MŘEL,

NÁČINÍ LEŽÍ STOH, LEČ JAK BYCH ZANEVŘEL

NA PRÁCI, VŠEHO DBÁM, JEN TOHO NE, BYCH ŠEL

A HLEDAL, KDE POUŠŤ KONČÍ.

Kolik času a místa a papíru zaberou v životě lidské hříčky a hračky a nejsložitější kotrmelce a přemety ohledně školy, zbožnosti, kláštera, církve, či třeba jen apoštolátu! A výsledek? Skutek-utek!

Doposud by jeden nebýval věřil, že řeholník může mít tolik hraček, které mu vadí v chůzi vpřed či v povznesení vzhůru. I nejposvátnější věci a nástroje milosti mohou být takovou překážející hračkou, pokud jich neužíváme naprosto čistě, a proto i ty nám bere, na čas, náš Magistr.

Zatím tu pracuje v hlubině lidské obnaženosti tajemný Přítel, který říká: Ustup, mé místo je těsné! A sotva kdo ustoupí sám od sebe, už se dere k uplatnění způsobem, jaký ohromí každého smrtelníka.

Cela číslo třicet dva znamená pronikavý ústup od sebe. Být na samotce pro jednoho s dalšími třemi je nic proti tomu, jste-li v cele pro pár lidí najednou v počtu patnácti až třiceti Arbeiterů.

Hned zrána se vyvalí do městských ulic houf Arbeiterů, doprovázený maskami s plechovými poklopy a ověnčenými samopaly jako vánoční stromečky. Jeden si tu sice nají jaksepatří, ale klidu k běžnému studiu nebo k psaní je mizivě málo. A k čemu prosím vás pořád něco psát? Píše snad něco Pán Ježíš? Leda když píše prstem do písku před farizeji, odsuzujícími hříšnou ženu. Když potřebuje napsat něco o svém životě a smrti, povolá k tomu hrstku evangelistů. Bude-li potřebovat napsat něco dalšího, dá k tomu čas i příležitost a zašeptá svatým Duchem co a jak.

Sluníčko pěkně peče na houf vybavený lopatami a krompáči, až se Patrikova nažloutlá tvář začervená, když kolem něho na svátek svatých Cyrila a Metoděje proudí směrem ke katedrále zástup bohoslovců, připravených ke kněžskému svěcení. Doprovázejí je nadšení věřící.

V den primice svých spolužáků se Patrik pevně drží kolečka, kterým převáží hlínu při opravě silnice. Drží kolečko trakaře s hlínou, anebo ho trakař podpírá? Později zase s vypětím všech sil drtí kamení.

Chceš se vztekat, nebo zuřit? Chceš se rozčilovat, když ses na takovou věc tolik těšil? Chceš se snad zoufale dát třeba i na útěk? Ovšem dávka ze samopalu by tě skolila po prvních deseti metrech.

Otřesná duchovní zkušenost! Avšak ještě otřesnější se objevuje nebo přesněji - zjevuje Bohem v duchovní prázdnotě na těch místech, kde by si to málokdo připouštěl. Jde o to, že by se totiž řeholníci a jiné duchovné osoby, ale do značné míry třeba i učitelé či akademici, mohli stát ve svém obvyklém duchovním životě obětí "hraček". To by znamenalo nebezpečí upnout se pečlivě, ale výlučně jenom na plnění ryze vnějších úkonů zbožnosti, a to i u svátostí. Z toho vychází strašná přeučenost a protivné svatouškovství. Při nemožnosti přijímat svátosti, především svátosti smíření a Eucharistie, zjevuje nyní bratru Patrikovi Duch Svatý mnohem zřetelněji, než kdy dříve, že Boží milost není vázána na hmotu. Bůh může udělovat svou milost i přímo! Ovšem k tomu, aby to člověk pochopil a prožil, musí projít krajním očištěním, které uskutečňuje sám Bůh. Velmi nepopulární záležitost!

To je to hlavní, zaznamenává Patrik:

Mám vnitřní klid a jsem šťastný - nic podstatného mi nechybí, třebaže se mi právě znemožňuje stát se tím, čím se odedávna toužím stát - knězem.

Čím to?

Tím, že Bůh nepřipoutává milost jen k svátostem.

Moták, odhozený pětadvacátého srpna na ulici a sebraný bratrem sledujícím z dálky Patrika při nucených pracích, to upřesňuje:

Začínám osmý měsíc této Boží hry na schovávanou. Chvalte ho se mnou a chvalte ho za mne, že vedle své štědrosti ke každému z Vás na mně nejmenším ukazuje dobrotu tak nevyčerpatelnou, že se má duše přímo zalyká vděčností a rozechvělým štěstím ve chvílích, kdy Bůh dá. Věděl jsem od jiných, že si náš Pán hraje s dušemi, ale netušil jsem, že si s nimi hraje tak rozkošně a pozorně a zároveň důsledně a neúprosně tak, že je to až kruté, nikoli naší duši, ale jejím nemocem a slabostem. Ano k naší chudokrevnosti v lásce (nebo bych tomu řekl srdeční vada) je tím nesmiřitelnější, čím shovívavější a milosrdnější je k nám - svým tvorům a bratřím zároveň. Já jsem postupem času tím šťastnější, čím méně mě dobrý Vůdce nechává mimo něj samého. Dříve bych nebýval věřil, že řeholník může mít tolik hraček, které mu vadí v chůzi vpřed či v letu vzhůru. I nejposvátnější věci a nástroje milosti mohou být takovou překážející hračkou, pokud jich neužíváme naprosto čistě - a proto i ty nám na čas bere náš Vychovatel a Magistr. Mám na mysli svůj hlad po Eucharistii, po mši svaté, po chórové modlitbě, po studiu Sacrae Veritatis, po Vaší povznášející společnosti, drazí bratři, nevyjímajíc ani požehnanou rekreaci a vycházky. A jsem šťasten. Jsem šťasten a vděčen za to, že už od Vigilie Nanebevstoupení Páně jsem zbaven všech knih, nejen Summy, ale i breviáře.

Blahopřeji otci Rosárovi k úřadu submagistra a Otci Hyacintovi k magistrovství. Modlím se za Vás, utíkám se pod Vaši péči a prosím Vás všechny o další modlitby. Hlavně neprožívejme náš poměr k Bohu ani jako „sen“, jako naše osobní „snění“, ani jako naše tvoření „hraček“. Život zasvěcený docela a navěky Bohu znamená stoupat podél „zábradlí“. Spolehlivým „zábradlím“ pro stoupání „v duchu a v pravdě“ je Boží Slovo.

Otče magistře, děkuji Vám za to, že jste uklidnil mé rodiče, aby neměli obavu o moje zdraví. Jsem teď zdráv. Vaše týdenní přilepšení mi prospívá.

Jenže jsou tu ještě další zprávy.

Příští měsíc budete deportován k soudu do Brna.

Proč? Proč? Proč? – Proč mně převážejí k vyššímu soudu do Brna? Jak to, že je soud v Brně zvědavý právě na mě, když ostatní šmahem odsuzují nacisté na místě? – Proč chtějí v Brně, abych znovu osobně vypovídal? To se stále vynořuje v mysli, až se nechápavě kroutí: A odpověď dlouho nepřichází. Až pojednou přece jen vytane:

Vždyť je to tak prosté! Vyšší temná instance má o mě zájem.

 (Pokr.z knihy T.J.Bahounek OP, Královská jízda – Patrik Kužela, Brno 2011)

+++

KDYŽ MĚSÍC UŽ SE PŘESUNE PŘES PŮLNOC NOVOROČNÍ,

NEKOUKEJ, ČLOVĚČE, PO LUNĚ A NOVÝ ŽIVOT POČNI!

TOHLE SI VŽDYCKY ŘÍKÁVÁM V TÉ NOCI ČARODĚJNÉ

KDYŽ ZAČNE ROK, ACH, JAKÝ KLAM,

VŠECKO JE OPĚT STEJNÉ.

A JAK JSEM ŽIL, TAK ŽIJI DÁL A PŘEDSEVZETÍ ZCHLADNE.

Z TOHO, CO JSEM SI PŘEDSEVZAL, NIC UŽ MNE NENAPADNE.

OSLÍKA MĚL JSEM VŽDYCKY RÁD, BYL POKORNÝ A CHUDÝ

JEŽÍŠKOVI ŠEL ZADÝCHAT POKŘEHLÉ JEHO ÚDY.

TAK HODNÝ JSEM CHTĚL BÝT JAK TOHLE ZVÍŘE BOŽÍ,

JEŽ VODU PIJE A ZNÁ ŽÍT JEN Z BODLÁČÍ A HLOŽÍ.

TAK JSEM LETOS KRISTU DÝCH NA JEHO KŘEHKÉ DLANĚ.

JEŽÍŠEK HLAVU SMUTNĚ ZDVIH A DĚL MI ZADUMANĚ:

KDEPAK JSI, ČLOVĚČE, ZASE BYL? JAK JE TVÁ VŮLE VRATKÁ!

A JÁ SE S HANBOU ODPLÍŽIL OD JESLÍ JEZULÁTKA.

Jaroslav Seifert

+++

Vydává: První sdružení přátel blah.Hyacinta Maria Cormiera O.P. v Brně, IČ: 70824118, Tel.:737857272, TISK:OLPRINT, Brno, bank.spoj.: 3221012105/6800 info@cormierop.cz__