KVĚTEN 2021
Ročník XXVII., číslo 5. Květen 2021
Obsah: ED, Nepotkám…, Modlitba posledních dnů (9), J.Dokulil,Znovu,TB Víra dnešní svaté Rusi, Llady, Já matka…, S.Sacharov, O duch.pláči, J.Zahradníček, Člověk, H.Urs.von Balthasar, Kněz..., Kl.Bochořák,Noc, TB Když dva dělají…, J.Štuchal, In memoriam, kard.Sarah, Budoucnost Církve, Kl.Bochořák, Májová, Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely OP, mučedník osvětimský___________________________________________________________
NEPOTKÁM JARO BEZ CHVĚNÍ -
CÍTÍM DECH STARÝCH TUH,
SPĚCH PROMÍŠENÝ S VÁHÁNÍM
ZMOCNĚNÍ K ROZKVĚTU,
SOUPEŘSTVÍ NĚKDE VE SMYSLECH
S TÍM V NĚM, CO NEVIDÍM -
A KDYŽ SE ZTRÁCÍ, VÝČITKU,
ŽE HO UŽ NEVIDÍM.
ED
+++
MODLITBA POSLEDNÍCH DNŮ (9)
Na co potřebuje tvořivé Boží dítě Církev? Díky ústřednímu článku víry o Vtělení Božího Slova otevírá křesťanství umělci obzor výjimečně bohatý podnětnými náměty. Jak ochuzující by pro umělce bylo opustit nevyčerpatelný zdroj evangelia! (Sv.Jan Pavel II. List umělcům, čl.14)
Tajemné jádro Církve svaté tvoří samo Tělo Kristovo, bez jehož přijímání nemůže naplno žít žádný člověk, natož umělec.
Kéž krása, kterou umělec, ba každé Boží dítě jako originální Boží obraz předá dalším pokolením, je taková, že v nich probudí úžas! Krása je "res plendentia formae", věc vyzařující formu. Formou člověka je nesmrtelná duše, a formou Božího dítěte je nesmrtelná duše přetavená posvěcující milostí. Každý křesťan jako živý Boží obraz má zosobňovat jasně vynikající tvar Boží milosti. Tváří v tvář posvátnosti života a lidské bytosti, tváří v tvář divům vesmíru je tím jediným přiměřeným postojem úžas.
Právě z úžasu vyvěrá ono nadšení, s jakým dovedou lidé dneška i zítřka čelit zásadním výzvám, jež se vynořují na obzoru a radostně na ně odpovídat.
Krása je znamení a připomínka přesažnosti. Proto nemůže krása stvořených věcí přinést uspokojení a vzbuzuje onu tajemnou touhu po Bohu, kterou svatý Augustin vyložil slovy: "Pozdě jsem si tě zamiloval, kráso tak starobylá a tak nová, pozdě jsem si tě zamiloval."
Kéž tě doprovází Svatá Panna, "celá krásná", o které Dante rozjímá v zářivých paprscích svého Ráje jako o kráse, "jež veselostí v ostatních světců očí nepoleví" (Ráj,XXXI,135) Všecka jsi krásná, ó, Maria, a poskvrna dědičného hříchu se tě nikdy nedotkla, zpívá Boží lid v antifoně večerních chval na slavnost Panny Marie bez hříchu počaté. Co to znamená?
Předně to, že Panna Maria vyniká i krásou tělesnou. Všechno zlo ve světě, i různé znetvořeniny organické jsou nějak způsobeny následkem prvotního dědič.hříchu. Ježto Bůh zázračně uchránil Marii Pannu od tohoto neštěstí, tedy je jasné, že svatá Panna je uchráněna každé tělesné vady. Krása Panny Marie se podobá kráse pramáti Evy, jak vyšla z tvůrčí ruky Boží. V Mariině kráse však není nic smyslného ani svůdného.
Když je Panna Maria celá krásná, tedy je krásná především duševně, její rozum a vůle. Nepotřebuje ovšem znát a vědět kdeco. Pravou krásou rozumu je zdravý úsudek, aby člověk moudře hodnotil věci stvoř. a nade vše milovat hodnoty duchovní. To je pravá moudrost. O takové ušlechtilosti intelektuální, jakož i o shodě mezi ušlechtilým myšlením, slovy a skutky, se říkává u člověka, že je krásný, totiž že má krásné lidství.
Konečně však to je neviditelná duchovní krása, kterou nade všemi tvory vyniká především Panna Maria. Tato krása spočívá v dokonalém obraze ryzí Krásy Boží, která činí z člověka krásnou a šťastnou bytost. To působí posvěcující milost. Čím víc je té posvěcující milosti, tím jasněji vyniká ta vnitřní, duchovní krása lidské duše, tím víc ji miluje Bůh, a tím víc jí Bůh vyznamenává.
Čím roste duchová krása? Co rozhojňuje posvěcující milost? Především svátosti, a zvláště Svátost Nejsvětější. Zatímco my smíme přijímat tuto Svátost dvakrát denně, když jsme na celé druhé mši, Panna Maria přijala do sebe živého Ježíše pouze jednou, a už je navěky svatá a plná milosti. Uvažujme o tajemství, na němž smíme mít účast, že si totiž Bůh chce učinit z každého z tebe stejný živý svatostánek, jako si poprvé a navěky učinil z Marie Panny.
9) Zj 14,14-19:
14 A viděl jsem, hle, bílý oblak, a na oblaku sedí někdo jako Syn člověka, na hlavě má korunu ze zlata a v ruce ostrý srp.
15 Vtom další anděl vyšel z chrámu a mocným hlasem zavolal na toho, který seděl na oblaku: "Pošli svůj srp a začni žeň, protože nastala hodina žně a úroda země dozrála."
16 A ten, který seděl na oblaku, hodil svůj srp na zem, a země byla požata.
17 A další anděl vyšel z nebeského chrámu a také on měl ostrý srp.
18 A jiný anděl vyšel od oltáře a ten měl moc nad ohněm. Zavolal mocným hlasem na toho, který měl ostrý srp: "Pošli svůj ostrý srp a skliď hrozny na vinicích země, neboť víno dozrálo."
19 Tu hodil ten anděl svůj srp na zem a sklidil víno země a uvrhl je do velikého lisu Božího hněvu.
Konečně se objevuje obraz Božího soudu. Syn Boží se zlatou korunou sedí na oblaku jako vládce na nějaké světlé podušce. Nad ním se z oblaku vynořuje ruka, dávající pokyn k zahájení. Kdy udeří hodina Posledního soudu je známá jenom Otci nebeskému. Na ten pokyn shůry pouští Kristus levou rukou srp na pozemské políčko se zralým obilím. Boží posel vychází z chrámu a zahajuje srpem vinobraní na přilehlé vinici.
Také ty zraješ ke konečným žním, dobří i zlí. Blížící se soud je tvou útěchou ve tvém soužení, i výstrahou zlým k obrácení.
(Desátek: který pro tebe těžký kříž nesl)
+++
ZNOVU
SMETENY CHŘESTÍ ÚTVARY VLÁD
A ZISK SVŮJ SČÍTÁ SI ODVĚKÁ ZKÁZA.
NAD LESY, NAD HLÍNOU TEPLE VLÁT
SLUNEČNÍ VÍTR VŠAK NEUSTÁVÁ,
PRAMENÍ- VODA V ZŘÍDLECH SVÝCH,
KLOKOTÁ V PTÁCÍCH NĚHA JEJÍ,
DÁL V TAJEMNO POČETÍ MILOSTNÝCH
HODINY NOVÝ DEN ODBÍJEJÍ.
KOŘENY STROMŮ VRŮSTAJÍ HLOUB
A V ZEMI MOCNĚJI VPÍJÍ SE LÁSKA.
ZE SRDCÍ VŠECH AŽ K NEBI HOŘÍ JIŽ SLOUP
MODLITEB NOVÝCH A OHNIVĚ TŘASKÁ
ČERVENEC ZRN I LÁVA LIP,
NADĚJE NOVÉ V KVĚTECH SLÁDNOU
A HOUSME V KLASECH BOŽÍ SLIB,
ZRÁ A NEZVADNE MOCÍ ŽÁDNOU.
ZNOVU A ZNOVU ŘEŘAVÍ ZEM,
ZAS V BOHATSTVÍ HOJNÉM VZPLÁ SKRYTÁ SLÁVA.
ŽVATLAJÍ DĚTI O PÁNU VÍTĚZNÉM,
VE CHRÁMECH ZTICHLA ŽALOST USEDAVÁ.
MINULY ČASY JAK CHLADNÝ STÍN,
ZMLÁDLÝMI HÁJI VLAST SE ČERNÁ
A ŽULOVÝ STRMÍ KARLŮV TÝN
TAM, KDE JE BOHU ZEMĚ VĚRNÁ.
Jan Dokulil
+++
NÁBOŽENSTVÍ DNEŠNÍ SVATÉ RUSI
Zatímco bolševici nenáviděli pravoslavnou církev, tak dnešní mládež přitahují hlavně nové projevy zbožnosti. Zčásti jde o bumerangový efekt, přirozenou odezvu na znetvořování pravoslaví komunistickou ideologií. Nové projevy zbožnosti Božího lidu obsahují však různé hodnotné a nepomíjivé prvky projevů zbožnosti církve, jako je modlitba růžence: "V Kujbyševské tranzitce jsem viděl, jak si katolíci /Litevci/ vyrábějí vězeňské růžence...Připojil jsem se k nim, a řekl jsem, že bych se také chtěl modlit s růžencem...Pomohli mi vyrobit růženec… ten růženec mi pak ve vyhnanství pomáhal psát a nosit všechno v paměti“ (A.Solženicyn, Souostroví Gulag, III,97, Curych) Tato zbožnost se projevuje v životě a díle četných „disidentů". Tvoří obrovské hnutí. Jako jejich zástupci a mluvčí vynikají Boris Pasternak či Alexandr Solženicyn.
„Přinesl jsem jen jednu oběť, která poznamenala můj život smutkem a odříkáním: nedovažoval jsem se oženit.Neexistovala taková žena, jíž bych byl mohl svěřit svou samotu,své psaní,své úkryty. A po celé dny jsem žil v neustálé blaženosti,ve stavu vzrušení,žádnou nesvobodu jsem nevnímal“ (Solženicyn,III,412).
Nová, neokázalá, zato však vroucí zbožnost je krásně představena v Pasternakově Doktoru Živagoví. Je tu nastíněna společnost zbavená tradičních projevů zbožnosti, vč. okázale fungujících náboženských služeb: společnost, ve které se člověk, pokud v životě klopýtne, nemůže tradičním způsobem obrátit pro duchovní pomoc k církvi. Její dobrodiní se zde okázalé neprojevují: chybí zpovědník, ba i ten, kdo by člověku poskytl svátosti. Tak člověkl musí sám nést tíhu hříchů a odčinit je během svého života. Člověk je víc než kdy dříve odkázán na to, jak svým vlastním utrpením ve světském očistci odtrpí své hříchy; jistota o očistění se mu obnovuje obtížněji, než tam, kde mu církev v tradičních projevech zbožnosti poskytuje dobrodiní a službu v podobě svátosti smíření, aj.
"Polovinu vykonala válka, ostatní dovršila revoluce...jakoby se existence dala na čas odložit - takový nesmysl!“ (B. Pasternak- Doktor Živago,139, Bratislava l969 Tatran)
„Člověk se rodí proto, aby žil, a ne aby se připravoval na život. A sám život - dar života - vždyť je to cosi tak úchvatně vážného! Proč ho tedy nahrazovat dětinskou maškarádou nezralých fikcí?" (Pasternak, 283) Doktora Živaga lze srovnávat s křesťanskými světci, nikoli však s Kristem, který byl bez hříchu.
Současně se v daném příběhu projevují obrysy něčeho nesmírně významného, přesahujícího lidské dimenze, co se děje za časů Ježíšova pozemského života. Tako tajemný vzorec zde vyniká následující obdoba vztahů, ovšem zdůrazňuji pouze částečná:
Ježíš - Panna Maria Živago – Táňa
Ježíš - Maří Magdalena Živago – Larisa
Ježíš - Jidáš Živago – Strelnikov
Živago říká o Strelnikovovi: „Je v něm cosi tragického, myslím, že špatně skončí. Zaplatí za zlo, které způsobil. Revoluční tyrani jsou děsiví ne jako zloduši, ale jako neovládané mechanismy, jako vykolejené lokomotivy. Strelnikov je takový šílenec jako oni...Neznám jeho tajemství, ale jsem přesvědčen, že nějaké má. Jeho svazek s bolševiky je celkem náhodný. Trpí ho, pokud ho potřebují, sejde se jim. Ale až ho nebudou potřebovat,hned ho bez milosti odkopnou a zničí,jako předtím už mnoho jiných.Všechno má své meze. Za takovou dobu se už mělo k něčemu tajit dospět.Ale ukázalo se, že podněcovatelé revoluce se vyžívají jenom v chaosu a v ustavičných násilných změnách. Vykašlou se na všechno, jen když mohou dělat převrat pokud možno ve světovém měřítku. Přebudovávání světa - přechodné období - to je pro ně samoúčel.Ničemu jinému se nenaučili,nic jiného neumí.
A víte,proč ten šílený shon věčných příprav na cosi? Protože jim chybějí určité,vyhraněné schopnosti, prostě jsou neschopní.“ (Pasternak, 283).
"Strelnikov...skrýval nějaké tajemství,a tím marnotratněji hýřil výlevy o čemkoli jiném. Byla to choroba století, revoluční schizofrenie doby. Všichni byli uvnitř jiné,než navenek. Nikdo neměl čisté svědomí. Každý se odůvodněnně mohl cítit ve všem viníkem,tajným zločincem, neodhaleným lhářem. Jen co se naskytla příležitost vypukl řev flagelantského blouznění. Lidé fantazírovali,sami sebe očerňovali nejen ze strachu,ale hnaní také sebevražednou chorobnou touhou, dobrovolně, v metafyzickém tranzu a v sebeobviňovací vášni, které stačí popustit uzdu - a už ji nic nezastaví“ (Pasternak, 437). Strelnikov posléze přiznává, že žárlí na Živaga (Pasternak,438) a touží po Larise (Pasternak,442-443), končí sebevraždou.
Ačkoli vnější okolnosti působí, že je Živago hříchem odtržen od nejbližších a odsouzen k samotě, zůstává pak manželce až do smrti věrný - snaží se dostat za ní nebo jí usnadnit cestu k sobě, ale úřady maří jeho snažení (Pasternak, 454).
Nechová v sobě nenávist vůči představitelům strašného zřízení, nýbrž shovívavost a odpuštění toho, čím se na něm proviňují. Všechno to utrpení, odloučení a samoty, které ho v životě potkává bere pokojně jako trest za hříchy své i ostatních, ztotožňuje se s tím. Nežije zatrpkle, nýbrž v radostném umělecké tvorbě. Larisa odchází od Živaga na Východ, což ho netrápí. Sám ji povzbuzuje k odchodu. Pokud se trápí, proměňuje samotu a smutek v radostné, hravě dětské, tvořivé činnosti. (Pasternak, 289). Larisa se vynořuje teprve po jeho smrti. Tehdy si také ona uvědomuje, že všechno, co snad pokládala za krutý osud, všechny ty strasti, které ji i Živaga potkaly v životě, neměly smysl v jejich bolesti, ale byly nástrojem k jejich duchovnímu růstu, k rozvoji jejich obětavé lásky.
V Pasternakově románu se láska povznáší k nesmírné, kosmické velikosti. V ruském národě s osudy vpravdě apokalyptickými vyvstává jako jistá pochodeň slibu vnitřně vítězící, byť navenek, lidsky poražená láska mezi mužem a ženou jako velké mystérium, na jehož polární síle založil Stvořitel všechen přirozený i všechen vyšší duchovní život svého stvoření (G.von le Fort, Věčná žena,70,Říml970 Křest.akad.) ¨
"Falešný kult společnosti, změněný na politický princip, zdál se jim ubohým fušerstvím a nechápali ho.“ (Pasternak, 479) Splní další vývoj naší doby předpověď této lásky?
Dnes nejde jen o kulturu. Dneska jde o bytí vůbec. Pasternakovo dílo přichází ve chvíli, kdy lidstvo zápasí o možnost dalšího trvání. Zatímco lety do vesmíru nacházejí mnoho přívrženců, a pohlcují neuvěřitelné částky, připravuje ďábel „nové doby“ zkázu Modré planety, naší Země.
Cesta ženy v dnešním světovém okamžiku je jasná. Je to podobná cesta, kterou mínil Berďjajev, když v knize "Nový středověk“ pojednával o úloze ženy, o jejím velikém poslání v křesťanském procitnutí lidstva. Stoupající význam ženy pro příští období nemá nic společného s emancipačním hnutím, které svádělo ženu na mužskou dráhu - to bylo hnutí do slepé uličky. - Nikoli emancipovaná, muži na roveň postavená žena, nýbrž ono "věčně ženské“ nabude velkého významu. Jde o to, učinit ženství v tváři tvořícího muže znovu viditelným, jde o znovuzavedení mystéria caritatis jako Božího řádu,v němž se muž a žena mohou - ať kdekoliv - tvořivě setkávat - jde o obnovení celistvosti jsoucna - anebo - pakliže se toto znovuvytvoření nezdaří - jde o zánik. (Gertrude von le Fort,71-72)
O toto zničení usiluje ďábel pomocí sdělovacích prostředků. Tento falešný vládce světa se umí velmi svůdně přiodívat a zakrývat své pravé záměry vytříbenou rétorikou a lesklou, nicméně mrazivou technikou. Pokaždé se však prozradí fanatickou nenávistí k Bohu, ke Kristu a jeho tajemnému Tělu, k Církvi a neochotou sloužit Bohu.
Dnes je společnost v nebývalé míře přiváděna na rozcestí. Stojí před rozhodnutím mezi ateistickou totalizací a destrukcí na jedné straně a na druhé straně mezi další integrací a růstem v Kristu.
Díky Bohu se zjevuje Panna Maria ve Fatimě a povzbuzuje věřící k modlitbám a pokání za obrácení Ruska a papeže, aby se sborem biskupů zasvětil Rusko jejímu Neposkvrněnému Srdci. Svatý Jan Pavel II. tak učinil s ohledem na celé lidstvo. Obrácení Ruska se začalo postupně naplňovat koncem XX.století.
Od konce XX.století povstává svobodné Rusko, obracející se víc a více k duchovním kořenům. Rusko se svobodně obnovuje na základě křesťanské víry a stává se silnou mocností. Kostely a kláštery se plní zástupy věřících. Ruská pravoslavná církev mohutní a obnovuje se přílivem věřících přicházejících z rozšiřujících se buněk zbožnosti, které se dlouhodobě neoficiálně rozvíjejí v podzemí. Tento omlazující proud křesťanství sbližuje pravoslavnou církev s církví katolickou, která prodělává od konce XX.století podobné změny.
Duchovně se obnovující Rusko nachází vlastní cestu společenského a kulturního rozvoje. Tento osobitý rozvoj Ruska se vyhýbá záludným nabídkám spotřební demokracie. A není divu, když sledujeme západní úpadek do přebujelé spotřeby a duchovního a mravního rozkladu, daleko překonávajícího zvrácenosti starého Říma. Zatímco Rusové přemáhají zbytky bolševického socialismu návratem ke křesťanským kořenům, my, druhdy postižení bolševickým socialismem, vězíme v bahně eurofašismu a rusofobie. Jak rádi zapomínáme, že bolševický socialismus není původně dílem ruským, nýbrž především německým. Jakkoli těžko se nám to uznává, přesto se dnešní Rusko stává ostrovem svobody a náboženského a národního rozvoje.
Evropské národy, včetně národů osvobozených z komunistické nadvlády, se nechaly vlákat do nové pasti. Pod záminkou sjednocené Evropy začaly národy pod německou taktovkou budovat donucovací režim fašistického socialismu s nálepkou lidských práv. Podle ďábelského plánu hitlerových pohrobků mají být evropské národy vyhlazeny (potraty, antikoncepcí, umělými epidemiemi, zaváděním neplodných pseudomanželství homosexuálů či lesbiček, degenerativním očkováním) a nahrazeny obyvatelstvem smíšeným ze zbytků místní populace, geneticky znetvořené covid-očkováním, a jiné populace, přesazené do Evropy z Afriky a Malé Azie. V tomto pekelném kotli se měla vytvořit pod německou zástavou populace umělých Evropanů. Bezvýchodná je každá taková cesta, když nestaví přednostně na Kristu a na manželství muže a ženy, na křesťanské rodině jako základní církevní buňce a z ní svobodně vyrůstajících obcích a národech.
Západní demokracie se ocitla v krizi. Proto se samozvaná peněžní chobotnice pokusila zavléci do této krize všechny národy světa uměle šířenou psychózou o infekci a následnou panikou. Katolická Církev strádá v této pokračující biologické světové válce. Dosavadní způsoby a projevy zbožnosti přitom berou za své, ale živá Církev rozkvétá v podzemí. A co dál? Nastoupí po této události zbytky osvícených duchovních osob cestu pokání, modlitby a duchovní služby v neoficiálních skladbách zbožnosti v rodinách a duchovních buňkách? Duch Svatý jim ukáže cestu.
Jediný, kdo v dnešním světovém kolotoči zjevně roste a mohutní, je pilná, pokojně pracující Čína. Pomalu ale jistě přebírá úlohu hlavní světové velmoci. Šíří ovšem socialismus, zaměřený na hmotnou stránku člověka. Nešíří však ten režim, jaký známe, šíří socialismus vysoce technizovaný, digitalizovaný. Zahrnuje také elitu po vzoru nacismu německého či japonského. Tak se v dalším výhledu ukazuje stupňující se význam podzemní církve v buněčných skladbách zbožnosti, jak je známe z prvních křesťanských obcí.
Křesťanským posláním naší doby je středoazijská oblast. Jde o misie oproštěné od jakékoli evropské povýšenosti. Smutnou stránkou křesťanských misií minulosti byla ztráta politické svobody pokřtěných a jejich kolonizování. Zřetelně to vyniká u Prusů, kteří po přijatém křtu ztratili svobodu a samostatnost. To, co sv.Hyacint se svými bratry s vypětím sil vzdělával pod ochranou Řádu německých rytířů, bylo posléze zničeno. Působení Řádu německých rytířů se posléze zvrhlo do strašných projevů, doléhajících na Prusy, že to v nich zanechalo hluboké jizvy. Dílo zkázy dokončil ve druhé polovině 16. století velmistr tohoto rytířského řádu - Albrecht z Brandenburka, který odpadl k luteránství. Nadlouho se pak zjizvené Prusko stalo semeništěm válečného nebezpečí pro celý svět. Kolonizace pokřtěných národů je strašným stínem, který dopadal na křesťanské misionáře. Proto se nelze divit dějinami poučené rezervovanosti Číny proti oficiálnímu působení křesťanství.
Jaká je živá misie dnešní doby? Předně každý pokus hospodářsky a politicky někam pronikat pod křesťanskou zástavou je scestný. Povinností křesťanských misionářů je nejen pokřtění a vzdělání národů, nýbrž také účinně soustavně zajišťovat, aby jejich misijní dílo nemohlo být zneužíváno cizími politicko-zájmovými a hospodářskými podniky, ba i výzvědnými a podvratnými činnostmi různých neziskovek zahraničního původu. Způsoby a postupy křesťanského působení musí být takové, jaké byly v prvokřesťanských dobách. To však nelze provádět prostým napodobováním. Jak tedy?
To nám ukazuje Duch Svatý skrze svatou Pannu a její Růženec. Matka Boží tvoří i nadále pravzor Církve Svaté, která rozkvétá k novému nebývalému rozkvětu ve třetím tisícitelí. T.Bahounek OP
+++
JÁ MATKA PROSÍM VÁS
JÁ
MATKA CO POD KŘÍŽEM STOJÍM
A S NÍM UMÍRÁM
S NÍM NESU TÍHU VIN
POZNÁVÁM
JAKÉ TO JE
BDÍT GETSEMANSKÉ ZAHRADĚ
VĚDĚT
CO MĚ ČEKÁ
A VĚDOMĚ UDĚLAT TEN KROK
CO DĚLÍ LIDSTVO OD SPÁSY
A MĚ OD PROŽITÍ
NEKONEČNÉ OPUŠTĚNOSTI V BOLESTI
…
PROSÍM VÁS
DĚTI
ŽIJTE PODLE DESATERA
UŽ TAK JE JEHO KŘÍŽ TĚŽKÝ
Llady
+++
O DUCHOVNÍM PLÁČI
Sofronyj Sacharov učí, že ten, kdo si myslí, že cesta ke Kristu se obejde bez slz, je naivní. Vezmi suchý ořech, dej ho pod těžký lis a uvidíš, jak z něj poteče olej. Něco podobného se děje i s naším srdcem, když je ze všech stran spalováno neviditelným ohněm Božího slova. Naše srdce zkamenělo ve svém živočišném egoismu, a co je ještě horší, i ve své pyšné křeči. Existuje však oheň, který dokáže roztavit i nejtvrdší kovy a kámen.
Kdo se za svého života ani jednou přiblížil tomuto ohni, nepochopí, o čem mluvím. První slova evangelního zvěstování - „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské“ - nás volají k radikální změně celého našeho života. Tuto změnu nelze uskutečnit jinak než skrze spojení naší vroucí touhy s působením nebeského ohně, který obměkčuje naše srdce, a to - již obměkčené - je pak překová- váno údery těžkého kladiva.
Duchovní pláč se co do své přirozenosti zcela liší od pláče duševního. Je spjat s neustálou myšlenkou na Boha a bolestným smutkem z odloučení od něj. Vášnivý duševní pláč ubíjí tělo a uháší jeho vitalitu, zatímco duchovní pláč očišťuje člověka od smrtonosných vášní, a tím ho celého oživuje. Naše mysl se hořkým pláčem očišťuje od vášnivých obrazů. Skrze něj vstupuje do naší duše duchovní odvaha a člověk překonává úzkosti a strachy. Čím hlubší je náš kajícný pláč, tím důkladněji se osvobozujeme od celé řady zdánlivě přirozených potřeb a destruktivních vášní, jako jsou pýcha a hněv, a do našeho nitra vstupuje dosud nepoznaná radost ze svobody.
Myslet si, že evangeliem předepsaná proměna naší přirozenosti je možná i bez pláče, může jen člověk, který dosud nepocítil vražednou moc, kterou má nad námi hřích. Od hořkosti v počátečním pokání pláč postupně přerůstá v příval slz Božské lásky, což je znamením, že naše modlitba byla vyslyšena a že díky ní vstupujeme do nového, tentokrát již nepomíjejícího života.
Duchovní pláč je zjevem nebeského řádu. Marně se snažím upamatovat, zda jsem jako dospělý někdy plakal. A to se můj život odehrával na pozadí strašlivých událostí XX. století. Často jsem se ocital nejen v obtížných situacích, ale dokonce i v nebezpečích života. Když jsem však skrze světlo, které se mi zjevilo, zahlédl hloubku svého pádu, propukl jsem v pláč, který se nedal zastavit.. Zpočátku jsem plakal kvůli sobě, v hrůze nad svým pádem. Později to bylo kvůli lidem, kteří neznají Boha. Již na Athosu jsem hořce plakal kvůli celému světu.
Dlouho jsem v sobě nosil myšlenku, jak je „hrozné upadnout do rukou živého Boha“. A hrozná je také opuštěnost Bohem. Nic kromě Boha Lásky nemá smysl. Duše spatřuje samu sebe jako uvrženou do temnoty smrti. Hrůza z této temnoty je mučivá, protože temnota není jen kolem mne, ale také uvnitř. Když mne však nestvořené světlo osvobozuje z mého vnitřního pekla, tak náhle chápu, že všemocný Hospodin může i mne učinit pánem podle obrazu své moci. Může mne osvobodit od jakékoli cizí moci a učinit, aby mne nezranilo žádné zlo.
Změnu mého vnitřního stavu vždy provázely i změny v povaze pláče. Srdce a mysl občas přebývaly v nádherném klidu a slzy „slád- ly “ láskou. Když ode mne odstupoval Duch Páně a hasl ve mně dech nesmrtelného života, vstupovala do mého srdce jakási úzkost, a dokonce zděšení. Modlitba nabývala podoby mučivého zoufalství a stávalo se, že jsem hodiny proležel s tváří na zemi, a poté vyčerpaně padl na lůžko.
„Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v duchu a vpravdě.“ Kristova slova „v duchu a v pravdě“ lze chápat ve dvou významech. V Duchu Pravdy, který vychází z Otce, a v duchu a v pravdě, které jsou vlastní kajícnému člověku. Duch Svatý sestupuje na člověka, a ten - jako obraz Boha - se pod vlivem Božské Pravdy sám stává pravdivým.
Naše bytostné spojení s Bohem Lásky předpokládá splynutí dvou vůlí - Boha a člověka. Samotné sjednocení probíhá ve stavu lásky. Bůh - osobní Duch a člověk - osobnost (osoba) se sjednocují ve věčném aktu Božského života. Tak poznáváme Boha.
Získat tuto lásku je konečným cílem křesťanské askeze, k jehož dosažení vede dlouhá a obtížná cesta. Velkou moc Božího navštívení lze však získat i jako dar z výšin, a to v okamžicích, kdy se duše ve vzepětí pokání za své hříchy stává vnímavější ke světlu, které na ni sestupuje od Boha. Tyto první návštěvy však nejsou stavem, který získávají spasení navěky. Jedná se pouze o „nespravedlivé bohatství“, které nám ještě může být odebráno kvůli naší nevěrnosti. Uchovat si tuto milost a zůstat věrný všemu, čemu nás naučila, nelze bez hlubokého a roky trvajícího pláče.
Cesta Páně je následující: Pán se zjevuje člověku, který se upřímně kaje, a člověk zakouší jeho lásku v nestvořeném světle nadčasovým způsobem. Stále opakujeme totéž slovo - láska, ale právě v ní jsou ontologicky spojeny jak nadpřirozená moudrost, tak i nekonečná velikost a vlastní nezměrná pokora, vše překonávající krása a hluboký klid. Když Bůh navštíví člověka, činí ho tak účastným na svém bytí, které nelze popsat pozemskými slovy. Toužíme po jednom: získat poznanou Boží lásku tak, aby se stala naší přirozeností a byla od nás navždy neoddělitelná.
Když Bůh vidí, že už nic na světě nemůže duši odtrhnout od jeho lásky, začíná doba těžkých zkoušek, bez nichž by však nebylo možné postihnout hlubiny stvořených i nestvořených způsobů bytí. Tato zkouška je „krutá“. Neviditelný meč nás při ní odřezává od milovaného Boha a jeho nestvořeného světla. Člověk bývá zasažen na všech úrovních své existence. Ani v nejmenším nechápe, proč se „svazek lásky“ který se v modlitbě podobné té getsemanské zdál již konečný, změnil v peklo opuštěnosti Bohem.
Hlavním „příkladem“ je sám Kristus. Ten se na Golgotě, přibitý na kříž, ptal Otce: „Proč jsi mě opustil?“ a po těchto slovech následovalo: „Dokonáno jest. A nakloniv hlavu skonal.“
Tím se pro nás otevřelo tajemství Boží lásky, tedy plnost kenose, která předjímá plnost dokonalosti.
Láska, jejíž plamen zažehl Kristus v duši člověka, má překvapivou vlastnost: provází člověka do nepřístupných hlubin a výšin, umožňuje mu překonat všechna utrpení, a dokonce i smrt, a často jej uvrhu- je do nepopsatelného nekonečna, kde bude „sám“ a bude se mučit touhou znovu spatřit světlo milovaného Boha.
Takový je proces očišťování naší přirozenosti, nakažené ďábelským jedem. Kristova cesta vede od relativního a vratkého způsobu bytí k pevnému a neotřesitelnému Království. Duchu člověka odděleného od Otcovy dokonalé lásky je vlastní neklid, který je důsledkem pádu. Člověk, Boží obraz, hledá svaté, nezměnitelné a absolutní Dobro. A kdo by dokázal popsat lásku k němu? Kde najít slova, která by ukázala alespoň stín hoře, jež duše zakouší z odloučení od Boha?
Ale nic jiného než svatá láska nepřivede srdce křesťana k tomu, aby z něj vytryskly slzy. Písmo říká, že Ježíš „... miloval své, kteří byli ve světě, až do krajnosti“. A jen tím „do krajnosti“ lze objasnit jeho krvavý pot v getsemanské modlitbě. Kde není láska, nejsou ani slzy, i kdyby asketické úsilí nabývalo extrémních forem vypjatých meditací, dlouhých půstů a drsných životních podmínek v odloučení od zbytku světa.
Ovládá-li nás pokorný duch, pak se nám z hlubin srdce vylévají slzy. Kristus o tomto pláči říká: „Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni.“ Jakou útěchou? V tomto případě útěchou, která vychází z Ducha Svatého, jehož Kristus nazval Utěšitelem. Nejedná se o útěchu psychologické či fyziologické povahy, ale o útěchu ontologického řádu, který se vztahuje k Boží věčnosti…
Skutečný duchovní pláč je důsledkem působení Ducha Svatého. Spolu s ním na nás sestupuje nestvořené světlo. Srdce a poté i mysl v sobě nalézají sílu obsáhnout celý vesmír a milovat celé stvoření. Duchovní pláč není bez obsahu, ale směřuje k Bohu, a člověk, který přebývá v Bohu, se v slzách modlí za lidstvo a soucítí s celým světem. Otcové doporučují, abychom tento dar chránili dodržováním přikázání a nezarmoutili Ducha Svatého žádným hříchem. Nelze jej však „kultivovat“, protože není uzavřen v hranicích naší stvořené přirozenosti. Jedná se o milost a Boží milost nepodléhá naší moci.
Slzy lásky jsou někdy dávány hojně a tečou proudem, ale při opuštěnosti Bohem v nás všechno vysychá a v oku se stěží objeví byť jen krůpěj, podobná kapce horké krve ze zraněného srdce. Kdo na sobě nezakusil působení nebeského ohně, nepochopí, co jsem právě řekl.
Znovu se odvažuji připomenout, že asketové stojí před Božím soudem s bázní, protože se nejedná o věci, které rychle pomíjejí, ale o věčnost, a to buď ve světle před tváří Nejvyššího, nebo v „pekelné temnotě“. Proto se stávají lhostejnými ke svému pozemskému stavu. Jejich mysl spočívá v Bohu, a když přijde útěcha od Otce světla, plačící snadno odpouštějí všechny nespravedlnosti, jichž se proti nim dopustili jiní, neboť jejich duch je vyzdvižen ze země na nebesa a oni náhle v Duchu Svatém dokážou milovat i své nepřátele.
Nyní se tedy navraťte ke mně celým srdcem, v postu, pláči a nářku. „Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni,“ říká Pán pro všechny věky. Ano, také on sám „za svého pozemského života přinesl s bolestným voláním a slzami oběť modliteb a úpěnlivých proseb Bohu, který ho mohl zachránit před smrtí; a Bůh ho pro jeho pokoru slyšel“. A přede všemi, kteří směřují k Božské věčnosti, se otevírá právě tato cesta „s bolestným voláním a slzami“, aby se tak skrze ni zachránili před smrtí, která nás pohlcuje... (Sofronyj Sacharov, Vidět Boha jaký je)
+++
ČLOVĚK
NA KŘÍŽI SVÉHO TĚLA PŘEKRÁSNĚ NAŘÍKAJE
ZACHYCUJEŠ SVŮJ OBRAZ V HLADINĚ LÍTOSTIVÝCH VOD
UČIT SE BÝTI ČLOVĚKEM SLADCE BOLESTNO JE
SVÉ ROZPUKANÉ RTY NEMŮŽEŠ SEVŘÍT PRO VZLYKOT
CO JSOU TVÉ RÁNY
ČERVENÝ ŠÁTKU KRVE V PRŮVANU ZAVĚŠENÝ?
JSOU TO JEN ÚSTA JEŽ NAŘÍKAJÍ
KOHOSI VOLAJÍCE NEJSLADŠÍMI JMÉNY
JEDNOHO DNE BUDEŠ UDIVEN SVÝM STÍNEM
BUDEŠ UDIVEN SVÝMA RUKAMA A SVOJÍ CHŮZÍ
ZNAJE PŘEKRÁSNOU NUTNOST SLZ A ČÍMSI VINEN
BUDEŠ TRPĚTI PRO VELIKOU DÁLKU K ANDĚLŮM A K RŮŽI
Jan Zahradníček
+++
KNĚZ JAKÉHO HLEDÁM (2.pokr.)
Hans Urs von Balthasar uvádí, jak svízelná a bezvýchodná se jeví situace toho, kdo hledá pomoc. Může vůbec někdo uspokojit takový nárok? Musel by mi zprostředkovat můj jedinečný vztah k Bohu, aniž by jej rozmělnil do nitrosvětských povrchností. Musel by tudíž na základě svého vlastního jedinečného vztahu k Bohu vědět, co taková jedinečnost obnáší, a musel by být zároveň vybaven pověřením a pravomocí, aby to v Duchu Svatém mohl vědět i pro ostatní a dokázal jim dávat odpovídající pokyny. Pověření a pravomoc od Boha spojené se zkušeností v Duchu by ho zmocnily k tomu, aby ode mne vyžadoval - nikoli pro sebe, ale pro Boha a pro mě - to, co se po sobě neodvažuji žádat ani já sám.
Právě tuto vlastnost by měl jako první mít kněz, jakého hledám. Ano, měl by to být kněz nebo alespoň někdo, kdo je shůry, Kristem, pověřen a zplnomocněn ukazovat mi vtělené Boží Slovo, a to takovým způsobem, abych si byl jist, že Slovem nedisponuji, že jsem je psychologicky a exegeticky předem nezbavil veškeré moci, takže by ve mně nemohlo zplodit to, co se mu zlíbí. Měl by mi je ukazovat takovým způsobem, abych se nemohl vzepřít jeho nároku, protože tento nárok přede mnou stojí v konkrétnosti církevní autority, která ve službě aktualizuje konkrétnost autority Boží. Nestačí však, aby mě někdo neúprosně postavil před nárok Slova na mě a nechal mě před ním stát. K tomu jsem možná dospěl už sám. Musí mi také pomoci vytrvat a neutéci, musí vedle mne vytrvat s neústupnou, strašlivou láskou, která mi neustále opakuje: „Tohle je to, co skutečně chceš.“ S láskou, jíž v hloubi srdce děkuji, protože ji nelze ničím nahradit. Takový člověk se v určitých hodinách podobá andělovi na Olivové hoře, který dává sílu pro samotu s Bohem. Moc, z jaké to tento člověk dělá, pochází sice z Božího pověření (které v sobě nese i Boží sílu a neústupnost), ale zároveň z jeho vlastní síly, kterou nabyl ve své samotě s Bohem. S tímto pověřením a zároveň svojí zkušeností může takový člověk ztělesňovat obojí - neústupnost i lásku spočívající ve vůli Boží, takže pak se už vzpírat nechceme ani nemůžeme.
Kdyby mu chyběla zkušenost, nemohl by věrohodně zvěstovat Slovo Boží ani z kazatelny, a byl by tak nanejvýš hluchou ozvěnou toho, co o Slově Božím ve své existenci zvěstovali druzí (například Pavel). Mnohem méně by také byl schopen existenciál- ně doprovázet věřícího a držet ho v existenciální konfrontaci se Slovem Božím. „Kdyby mu chyběla zkušenost...“ - na mysl se nám dere slovo „odborník“, my je ale musíme okamžitě odmítnout. V tom, co je jedinečné, totiž neexistují „obory“ ani kategorie. Musíme se vyhnout i slovu „věda“ - lze mluvit nanejvýš o jisté „moudrosti“, kterou Duch Svatý uděluje těm, kteří dobře znají jeho vanutí, „kde on chce“. Jistě, byla sepsána „pravidla pro rozlišování duchů“ a mluvilo se o „vědě svatých“. Taková pravidla, jsou-li pravá a obecně užívaná, vždy z osobni zkušenosti vycházejí a uvnitř církve se osobní zkušeností vždy předávají. Mluvíme-li tu tedy o „vědě“, míníme tím jeden z darů Ducha Svatého, jejž lze předávat a jenž je srozumitelný jen těm, kdo usilují vstoupit do média Ducha svou modlitbou a způsobem svého života. (H.Urs von Balthasar, Spiritualita kněžství)
+++
NOC
DO ŘEKY SPÁNKU HNĚV I BOLEST ÚSTÍ,
NOC POJME PROVINU A TICHEM NAPOMÍNÁ
ZLÉHO I DOBRÉHO, KDYŽ DEN BYL BEZ PORADY.
SIROTĚ V CESTU SBOR HVĚZDIČEK SVÍTÍ
A VOJÍN NA STRÁŽI PŘI LUNĚ CHVILKU MYSLÍ NA POHÁDKU.
BA, NOC JE BÁJ I VELKÉ MILOSRDENSTVÍ,
MATKA NOC PŘECE —
A MATKÁM POZEMŠŤANŮ VEČER U KOLÉBEK
NA SRDCI ŽIVOT JEJICH DĚCKA LEŽÍ
CO PŘEDZVĚSTNÁ A Z MÍRY VELKÁ TOUHA,
JAK TOUHA CELÉ ZEMĚ POD HVĚZDAMI
PO MÍRU, ŠTĚSTÍ.
V HLUBINĚ KÁMEN, VELIKÝ ŽAL SVĚTA,
NA KLÍNĚ NOCI LEŽÍ.
VŠAK ONA VELKÁ, TRPĚLIVÁ PROROKYNĚ
TVOŘIVOU SÍLU Z TICHA SPÍCÍCH SBÍRÁ
K SEJMUTÍ TÍHY.
Klement Bochořák
+++
KDYŽ DVA DĚLAJÍ TOTÉŽ, NENÍ TO TOTÉŽ
Už osm let jsme svědky osvíceného vedení Církve svaté napříč chaosem soudobého bloudění lidstva vstříc jejímu kosmickému a nebeskému rozmachu. Díky televizi, rozhlasu a internetu, jehož původci ztratili ze zřetele ideu pravdy a svobody v informování, se lidstvo zmateně potácí v šílenství elektronické a biologické války.
Papež Benedikt XVI. pochopil, že to byly především tyto prostředky, kdo znetvořil výsledky II.vatikánského sněmu (J.Ratzinger,Den se již nachýlil, J.Ratzinger,Duch liturgie). Osvíceně ustoupil do pozadí, aby se z ústraní modlil za působnost papeže Františka, aby mohl lodičku Církve svaté snáze provést rozbouřeným oceánem naší doby. Toto „zdánlivé dvojpapežství“, „zdánlivé“, protože to je pontifikát Svatého Otce Františka, který však snáší stín dvojpapežství nad sebou; nuže toto zdánlivé „dvojpapežství“ zaujalo prozíravý postoj ke sdělovacím prostředkům, které přestaly plnit své zpravodajské poslání a klamou, neboli šíří lež či duchovní násilí. Papežství má nad touto mediokracií naprostou duchovní převahu. Jak toho papežství dosahuje? Navenek dopouští šíření náznaků a úryvků učení svaté víry, stručně řečeno: ponechává ďábelským služebníkům v masmédiích a internetu ohlodané kosti, se kterými se ďábel a jeho mediální spiklenci obírají, aby je dál ohryzávali, překrucovali, rozemílali a vylamovali si na nich zuby. Učení svaté víry zatím vcelku zůstává neměnné a čisté tak, jak je předává Pán Ježíš apoštolům. Kormidelník Petrovy lodičky dobře ví, že Kristova Církev má ve svých řadách nejen množství hříšníků, kteří se v ní svátostně posvěcují, ale také obrovské masy podvratných živlů, záměrně sloužících antikristu, zkrátka pekelníků, kteří se přijímáním svátostí stále více propadají do pekel.
Tak Církev svatá pod osvíceným vedením římského Petra naší doby proplouvá chaoticky běsnícím oceánem, který každou chvíli zaplavuje palubu této lodičky. Naše lodička je však nepotopitelná a nezničitelná. Vždyť je tajemným Tělem Kristovým a jejím pravzorem je panenská Matka Boží. Tisíckrát zaplavovaná vlnami zednářských a teroristických výpadů zaznamenává i výbuchy přímo na palubě. Přesto se znovu vynořuje - obnovovaná v Duchu Svatém - s novými silami k nebývalému rozmachu vstříc spáse lidstva a celého světa.
O takové hlubinné lodičce snil Jules Verne. Nazýval ji Nautilus. Byl přesvědčen, že je to mobilis en immobilis, čili pohyblivý v nepohyblivém. Její elektromagnetický pohon předjímal mnohé vynálezy Nicoly Tesly. Nakonec tuto vysněnou lodičku pohltil strašný vír Maelström. Takový je úděl každého lidského díla, na rozdíl od díla Ježíše Krista, z jehož probodeného boku vychází Církev svatá.
Když dva dělají totéž není to totéž. Odedávna se starý lhář opičí po Stvořiteli. Tak někdejší světská velmoc ustupující ze své slávy podléhá iluzi vlastní neustálé sebezáchovy. Opičí se po Církvi svaté. Jenže výsledky jsou chabé. Sledujeme velmoc, která na prahu svého zániku dopouští dvojvládu – jednu oprávněnou, zvolenou, druhou neoprávněnou, podvodně uzurpující moc. Tato podvojná vláda prezidenta pravého a stínového prezidenta bláznivě provokuje a napadá okolní svět a lidstvo ze západní strany, a současně šíleně provokuje a napadá okolní svět a lidstvo ze strany východní. V obojím směru je jakákoli válka nesmyslná a vše zničující. Současně šíří pověsti otevřeně lživé a bláznivé, jindy symbolické a mnohoznačné báje o nalezení a uchvácení zlatých dolů krále Šalamouna či dlouhých vlaků zlata a stříbra, které prý měla katolická Církev za dlouhá tisíciletí ukrást všemu lidstvu, aby z nich nyní vysněná velmoc učinila zlatý základ nového dolaru. Avšak Pán praví: Kdo pochází ze země, je pozemský a mluví pozemsky (Jan3,31). Pomocí nějakých mimozemšťanů, totiž démonů, slibují sloužit mírovému soužití a blahobytu lidstva. Ve skutečnosti by Církvi museli seškrabat chatrnou trochu zlata z věží či z oltářů, zasvěcených Spasiteli světa. Církev svatá má totiž největší poklady ve svých chudých, trpících a nemocných.
Není pochyb, že tato zlatá horečka nepospívá žádnému z nositelů temného dvojvládí bývalé velmoci. A výsledek? Šíří se nová hypertechnizovaná totalita smíšeného socialismu. To je stav dnešního lidstva, ďábelsky obtíženého válkou elektronickou, biologickou a ekologickou. Kdo si chce uchovat vnitřní pokoj a radost, měl by se zapřít a odnést televizor, rozhlas a počítač na půdu a vypovědět poplatky za jejich používání. K jejich vysílání musíme být hluší a chudí. Posloucháme jen Boží Slovo. Boží Slovo se nevtěluje do rozhlasu ani do televize ani do počítače. Zbývá jedině modlitba svatého Růžence. Tam je celé vyznání víry a návod k prožívání!
Maria, Matka Boží to všechno dopouští jako zkoušku víry díky svému Božímu Synu, aby mohla prosléze potvrdit svá fatimská slova: NAKONEC MÉ NEPOSKVRNĚNÉ SRDCE ZVÍTĚZÍ! Tomáš Bahounek OP
+++
Jiří Štuchal In memoriam
Přijde Joe Biden do NATO, aby se poradil s generáli o tom, kdy je nejvhodnější doba pro přepadení Ruska.
Francouzi říkají: Nevíme, ale rozhodně ne v zimě, to špatně dopadne.
Němci říkají: Nevíme, ale rozhodně by to nemělo být v létě. To už jsme zkusili a...
Zkusme se zeptat Číňanů. Ti jsou progresivní a vždy přijdou s nějakým novým nápadem.
Čínané říkají. Zaútočte na Rusko hned. Rusové začali stavět ‚Sílu Sibiře‘, ‚Turecký potok‘ a dokončují ‚NordStream2‘, budují kosmodrom ‚Vostočný‘, mají v plánu obrovské stavby na Krymu, chystají se modernizovat Bajkalsko-amurskou magistrálu, staví nové sportovní komplexy pro mistrovství světa ve fotbale a v atletice, plánují těžbu v Arktidě. Zrovna teď by Rusové potřebovali hodně zajatců…
+++
BUDOUCNOST CÍRKVE
Robert kard.Sarah uvádí: Dnešní problém je trojjediný: nedostatek kněží, nedostatky v jejich formaci a často nesprávné pojetí smyslu misií.
V misiích přetrvává důraz na politickou zapojenost či politický boj, na společensko-hospodářský rozvoj. Tento přístup znamená rozřeďovat evangelium a hlásání Krista. Pokles počtu kněží, nedostatky v jejich misijní zapojenosti a znepokojivá zaostalost jejich vnitřního života, chybějící modlitební život a nedbalost v přistupování ke svátostem mohou vést až k tomu, že budou věřící křesťané odříznuti od zdrojů, z nichž by se měli živit. Mám často pocit, že se seminaristé a kněží dostatečně nesnaží rozvíjet svůj vnitřní život a nezakládají ho na Božím Slově, na příkladu svatých, na modlitbě a kontemplaci, nenechávají ho zakořenit jen v samotném Bohu. Existuje forma ochuzení, vyprahlosti, která vychází dokonce i z nitra služebníků Páně. Benedikt XVI. i František často kritizovali kariérismus kněží. Papež František nedávno pronesl důrazná slova k různým univerzitám: „Vaše intelektuální úsilí při výuce a výzkumu, při studiu a formaci v nejširším slova smyslu bude tím plodnější a účinnější, čím více je bude oživovat láska ke Kristu a k Církvi, čím pevnější a harmoničtější bude vztah mezi studiem a modlitbou.
Jde o jednu z výzev naší doby: předávat poznání a jeho prostřednictvím poskytovat klíč k pochopení života, nikoli hromadit vzájemně nesouvisející vědomosti.“…
Skutečný seminář musí být školou, která vede ke zdroji Božího slova, na místo, kde se člověk naučí budovat si opravdový vnitřní život. Člověk formovaný ke kněžství touto školou se učí dobré modlitbě, aby dokázal lépe mluvit o Bohu, protože teprve poté, co se s Ním setkal a navázal s Ním osobní pouto, dokáže najít správná slova. Modlitba je vždy první. Bez živé modlitby se motor kněze i motor Církve nevyhnutelně zadrhne.
K modlitbě musíme přidat neustálou práci na sobě. Církev je stvořena výhradně k adoraci a modlitbě. Ti, kteří jsou krví a srdcem Církve, se musejí modlit, jinak celé tělo instituce, kterou si Kristus přál, chřadne. Proto bohoslovci, kněží i biskupové musejí udržovat osobní vztah k Bohu. Jestliže si seminaristé tento důvěrný vztah s Pánem Ježíšem nevytvářejí hned od počátku a potom po celou dobu formace v semináři, hrozí jim, že se z nich stanou obyčejní úředníci.
Intelektuální, teologická, filosofická, exegetická formace a studium jsou důležité, ale poklad nespočívá ve vědě. Skutečným pokladem je naše přátelství s Bohem.
Takže studium a modlitba jsou v protikladu?
To jistě ne. Světlem a solí života kněží je však bezpochyby vnitřní život. Nejde o zanedbávání intelektuální přípravy bohoslovců. Tento aspekt by nicméně neměl být naší jedinou a výhradní starostí.
Jeden z velkých problémů současnosti spočívá ve dvojznačnostech nebo osobních prohlášeních k důležitým věroučným otázkám, což může vést k mylným a nebezpečným názorům. Tyto manýry mnoho věřících dezorientují. Kněží a teologové někdy dávají na velmi vážné otázky protikladné odpovědi. Jak by tím Boží lid neměl být znepokojen? Jak si mohou být pokřtění jisti tím, co je dobré nebo špatné? Zmatek týkající se směru, jímž je třeba se opravdu vydat, je jednou z největších chorob naší doby.
Církev je ve svém tajemství svatá. Jestliže se však podobá babylonské věži, není šance, že by se jí podařilo zareagovat na velkou výzvu, kterou představuje současný relativismus. Můžeme poděkovat Benediktovi XVI. za to, že přesně rozpoznal to, co nazval „diktaturou relativismu“. V protikladu k okolnímu subjektivismu musí Církev umět říkat pravdu pokorně, s úctou, ale jasně…
Muži, kteří skrze své povolání přijali odpovědnost od samotného Boha, nesmějí zbloudit, neboť by šlo o nezměrnou zradu. Bůh od nás nežádal, abychom vytvářeli nějaká svá osobní díla, ale abychom předávali víru. Muži Boží jsou ti, kdo ji mají předávat, nikoli interpretovat. Mají být věrnými posly a správci křesťanských tajemství. Od těch, kteří hodně dostali, se bude hodně očekávat.
Uvedu-li příklad nové evangelizace, kterou si přál Jan Pavel II., konstatuji, že na nutnosti dát našemu misijnímu úsilí novou energii, aby bylo životaschopné, se všichni shodneme. Když jde však o pochopení smyslu uvádění evangelia do konkrétního života, na obzoru vyvstávají neshody.
Naším jediným vztažným bodem by měl být Bůh. Přesto zde panuje velký nepokoj. Pokud jde o vnitřní otázky Církve, máme odlišné způsoby bohoslužby, které sahají až ke vzájemnému odmítání, nepřátelství, dokonce studené válce. Jenže jde o uctívání Boha. Měli bychom v tom tedy být jednotní. /Bůh anebo nic/
+++
MÁJOVÁ
ZPĚVU PTAČÍHO SE NENASYTÍM,
NEDOPLUJI K SVĚTLU MODRÝM DNEM,
DOKUD DO SEPJATÝCH RUKOU NEZACHYTÍM
V MODLITBĚ PROSTÉ ROUCHA TVÉHO LEM.
ROSNÉ KVĚTY ZRAK MŮJ NEOMYJÍ,
NEPROJDE MNOU KRÁSY VONNÝ STÍN,
DOKUD DO OSTNŮ MÝCH JAKO DO LILIÍ
NENAPRŠÍ ODLESK KRÁLOVNIN.
SVĚT ZAKRYJEŠ MNĚ, RŮŽE ZE SARONU,
TO V POSLEDNÍM UŽ OHVĚZDĚNÉM SNU.
PŘED CHORÁLEM POHŘEBNÍCH SVÝCH ZVONŮ
SE K SRDCI TVÉMU, MATKO, PROPADNU.
Klement Bochořák
+++
Brněnská akademie duch.života ctih.Patrika Kužely
/Pokr./ Konečně, vydechnou si Patrik s Rozárkem úlevou u kláštera.
Cink-cink!
Těžká temná deka překrývá klášter svatého Jiljí. Za vlády draka potahují prý lidé celé město černým suknem, a jeden se ptá, kde že se dá sehnat tolik černého sukna.
V ohnisku zdejšího dominikánského života čeká Patrika trpké uvítání. Ukazuje se, že ohnisko poněkud vyhasíná a mění se v šedavý popel. Oči provinciála otce Metoděje jsou sice na místě, nicméně vpadlé. Podle všeho se někam zakutálely a nejsou k nalezení. Těkají z místa na místo jako šedavé kuličky rtuti, kterých se stačí nepatrně dotknout a rozprsknou se do tisíce práškovitě nepostižitelných částeček. První mezi rovnými zdaleka nepůsobí někdejším vznešeným dojmem vytáhlé postavy v bílém rouchu, nýbrž se poddává vzhledu spadlé rolety. Jindy se však spadlá roleta snaží rozvinout a vychází z toho podivný chumel pomačkané látky s mapami po nasáklé a uschlé slané řece slz a potu.
Chladný, smutný, chmurný, suchý vzhled věšáku bílého roucha, hlava skloněná k zemi, dlouhé a pohublé tělo, vysedlé lícní kosti, tenké rty. Chvílemi splývá s klášterní omítkou, takže se zdá, jakoby někam odešel.
Už od onoho ostudného okupačního března, kdy mu ten zběsilý tapetář s muškou pod nosem zavěsil nad hlavu Damoklův meč, čímž mu docela zkazil náladu, má vypěstovaný habitus úniku jako druhou přirozenost. Jde o neselhávající taktiku mizení ve chvílích nebezpečí, jako mrštně mizí pod hladinu kachny potápky, takže se v širších kruzích ví, že o svět nedbá, a chce-li někdo ze světa s ním zapříst rozhovor, činí tak na vlastní riziko. Soustavným vytrácením se do ústraní dosahuje v té věci mimořádné virtuozity.
I když Patrik cítí otcovské obejmutí, zakouší přitom podivný chlad náhle zestárlého čtyřicátníka. Otec se tváří jako nešťastný šafářův dvoreček, o němž se zpívá v nějaké lidové písničce.
No a co, mám snad tančit kozáčka? – Mručí otec Metoděj.
Zdá se, že jediný, kdo si zachovává úsměv na tváři, je svatý Vavřinec na roštu, ale jinak kolem něho vládne zmatek. Jablonné se Zdislaviným hrobem, který je sice pod ochranou věčného optimisty svatého Vavřince, se rázem ocitá v cizině.
Jaképak v cizině? – Ohrazuje se sudeťák: Teprve teď je právě doma – v říši! S Hitlerem v říši na tisíc let!
Ziehen von da, Hühner! - Ozývá se výhružně a mávající sukovice a štěkot psů zní za zády sester dominikánek, když s prodlouženými tvářemi opouštějí Šilperk.
Zakazujeme vám tady veřejně vyučovat! – Dozvídají se sestřičky v Opavě.
A proč?
Ještě se ptejte! Gottesanbeterinen!
Kláštery se otřásají v základech! – ˇVzdychají bratři v rekreaci: – Znojemský klášter je vzhůru nohama kvůli českým kazatelům. Znojemský převor, otec Bernardin Skácel, tolik oblíbený mladými jako starými, musí kvůli přednáškám z filosofie a teologie, odejít ze Znojma.
Však už máme kvůli zachování dominikánské provincie ustavený další klášter v Plzni, aby byla vedle Prahy a Olomouce aspoň potřebná trojice klášterů, ozývá se otec Jiří Veselý.
Otec Bernardin půjde do Plzně. – Nechává se slyšet otec provinciál.
Je to tam strašně ateistické, připomíná kdosi.
Aspoň to tam moc nenakazí tou svou „filosofií“ – Uleví se otec Habáň s důrazem na „filosofií“, pronášeném s citrónovitě kyselým výrazem.
To v Olomoucí se ujme filosofie a teologie otec Hyacint Podolák.
Tento mladíček, jen o tři roky starší než Patrik, má před sebou slibnou budoucnost. Vždyť už se honosí doktorátem z Angelika stejně jako otec Metoděj.
Copak otec Hyacint – to je odchovanec otce Ignáce Hykeda, - říká otec provinciál: - Inu, rakušák.
Když přichází řeč na okolní poměry, všechno rázem utichá. Rádio je už dávno pryč z rekreace. Otec provinciál ho spěšně odnáší druhý den po okupaci do své cely. V místnosti, zvané rekreace, se rozhosťuje ticho toho druhu, jakému se obvykle říká ohromené. Oči jsou vypoulené, dolní čelisti pokleslé.
Z příruční knihovny na rekreaci se rychle vytrácejí knihy, určené rázem k likvidaci. Spisy Tomáše Garrigue Masaryka, včetně Masarykova slovníku naučného a mnohé další dostávají nohy a mizí na veřejné skládce, hlídané SS-many.
Národ se zklamaně odvrací od okolního světa, který tak bolestně zrazuje, kde všechny lidské smluvní závazky berou za své. Srdce mnohých se obrací k výšinám, odkud jedině se dá nadít záchrany:
Třeba nám sem něco shodí západní spojenci shodí s letadel.
Letos prý bude hodně jablek, švestek a ořechů. – Míní Patrik: - Až se dostanu do Vlčnova, tak vám určitě přivezu nějaké ovoce.
Za pár dní se před ním vynořuje věž vlčnovského kostela. Napřed ovšem vojenský ruch v Hradišti a v Brodu zrovna tak. Všude postávají vojenské hlídky, protože to mají dobře nacvičené z front před zavřenou továrnou nebo z front na polévku pro nezaměstnané. Z každého rohu buší do očí nápisy:
ZACHOVEJTE KLID!
SETRVEJTE NA SVÉM MÍSTĚ!
HOSPODÁŘSKÝ ŽIVOT V ZEMI NESMÍ BÝT NARUŠEN!
Bůh s tebou, Patriku!
Otče Jakube!
Aspoň že na té dovolené se zase vidíme.
Jsem tu na prázdninách, dokud nezačne nový školní rok. To se budu muset vrátit dokončit závěrečnou thesi do Saulchoir.
U nás je teď všechno vzhůru nohama.
Jak to tady doma válíš, Jakube?
Lítám z místa na místo.
Jak to?
Začalo to vloni, když jsem byl poslán do Znojma, abych působil u svatého Michala. To víš, je to ryze český kostel ve Znojmě.
No a?
Na svátek Povýšení svatého Kříže jsem vystoupil na kazatelnu a řekl jsem lidem, že spása je jedině v Kristově kříži, a ne v hákovém kříži. Znojemští Němci mě kvůli tomu pomlouvali a napsali dokonce znojemskému převorovi otci Augustinovi Scherzerovi několik výhružných dopisů. Že prý by mi mohla náhodou spadnout cihla na hlavu anebo by mě mohlo přejet auto. Otec převor mě chtěl uchránit. Tak mě poslal spolu s otcem Jaroslavem do Brodu, abychom tam vyčkali, až co řekne provinciál. Společně jsme tam prožili překrásnou růžencovou pouť, třebaže byla ve stísněných poměrech - odtržené Sudety. Lidé však přišli na pouť s takovým radostným smutkem, protože u Panny Marie Růžencové jim bývalo vždycky dobře.
A co dál?
Pak došlo k zabrání klášterů a nám zůstaly jen dva. Tím bychom byli pozbyli status samostatné provincie. Proto otec Habáň ustanovil Plzeň jako třetí převorský dům. Šli jsme tam založit nový klášter. Byli tam jen tři kněží, po našem příchodu dvanáct. Převorem tam byl ustanoven otec Štěpán Massiak.
Teď se to u nás všechno mele páté přes deváté. Ani nevím, jak to přijde, ale působím napůl v utajení.
Cože? Jak ses k tomu dostal, Jakube?
Podívej, všechno vychází z toho, že je vcelku povinností každého z nás dělat co může pro záchranu bližních. - A tady se dozvídám, že od bratránka Jaroslava Zemka, že jeho bratr Jan utekl do Anglie, a že tu seskočil jako parašutista, ale zlomil si nohu, takže se skrývá a potřebuje pomoc. Snažím se mu pomoci, i když jsem v dvojím ohni. Na jedné straně musím jako řeholník žít v klášteře. Přitom se však snažím najít nějakou skulinku, jak by se dalo pomoci. Kdykoli dostanu na misiích nějaké potraviny od venkovských farářů, hned posílám část Jendovu otci do Vlčnova.
Patrik nechápavě kroutí hlavou.
Když se vrací do olomouckého kláštera, nestačí se divit.
Na německých domech jsou prapory s hákovým křížem. Dlouhé červené prapory, uprostřed bílý terč a v něm černý hákový kříž. Výzdoba ovšem ještě není dokončena, ale už je vidět, jak mnoho domů je u nás německých. Matoucí je na tom všem to, že místa, o nichž kdekdo ví, že tam nebydlí ani jediný Němec, jsou rovněž bohatě vyparáděna.
Bratr Rozár běhá zmateně po olomouckém klášteře a tvrdí:
Něco se mele v Polsku!
Co?
Co já vím? Nikdo neví nic přesného. Z novin se nic nedozvíš.
To není nic nového. České noviny jsou tím pověstné i bez Němců. Proto se říká, že někdo lže, jako když tiskne. Český novinář je, přes všechny možnosti, které má, malý človíček, který se domnívá, že noviny jsou v národě asi tolik, co pan učitel ve škole. Takoví předůležití ušlápnutí červíčci se nyní – za nacistické zvůle - zuby nehty zasazují o to, aby byla co nejvíce omezena svoboda tisku. Právě oni žádají, aby byly zastaveny noviny, které mají o chlup vyšší úroveň než noviny, ve kterých sami působí, anebo které mají víc odběratelů.
Díky takové malicherné české poťouchlosti je dnešní tisk tak bídně zotročen, ale při tom jaksi nenápadně. Sotva se republika ocitá v tísni, jako třeba při vyhlášení mimořádného stavu, ihned jsou zavedena v celém státě některá válečná opatření, a samozřejmě že nechybí ani předběžná censura tisku. Stát prostě dohlíží přísněji na to, aby noviny nenatropily další škody. Vrchní dozor nad touto censurní službou vykonává tiskový odbor ministerstva. To má v každém větším městě, kde vycházejí noviny, svůj tiskový dozorčí úřad. Tam se předkládají otisky novinových stran k předběžné přehlídce a dozorčí úředník vylučuje zprávy nebo řádky, které by mohly zvýšit nebezpečí pro republiku.
Nejvíc poškozují republiku židovští žurnalisté. - Tvrdí kdosi s rozhodností bucharu a svědomím cirkulárky. A už se všetečný vrták pídí po tom, kteří to jsou.
Máme na krku válku.
Kde?
Těžko říct. Je to tak neokázalé, tak šedivě obyčejné.
Moravo, Moravo, Moravěnko milá! - Stáváš se válečným operačním pásmem, práva civilních úřadů jsou v čudu a všude vládnou vojáci. Německé úřady si obesílají zástupce tisku:
Dostavte se neprodleně pro instrukce!
Nejsou nijak složité: Podívejte se, páni redaktoři, doba je vážná a každé provinění se přísně trestá podle vojenských zákonů. U koho bude nalezena zbraň, ten propadá hrdlem. Každá zrada a každá špionáž se trestá smrtí. Ale hlavní věc, pro kterou jste zavoláni: Není žádná válka! Slovo válka se v tisku vůbec nesmí objevit!
A co se tedy děje?
To, co se děje od dnešního rána v Polsku, je akce, protiopatření nebo tak něco. Ale žádná válka! Pamatovat si to!
Zahraniční rozhlas je zakázáno poslouchat. Zákaz je přísný. Není dovoleno poslouchat ani tak zvanou spřátelenou cizinu, tedy ani Itálii nebo Slovensko. Každý rozhlasový přijímač musí být opatřen žlutou visačkou s varováním:
PAMATUJ! PAMATUJ!
POSLOUCHÁNÍ ZAHRANIČNÍHO ROZHLASU JE ZAKÁZÁNO
A TRESTÁ SE KÁZNICÍ NEBO I SMRTÍ.
Nemilosrdné hrozby mají kýžený účinek. Při zaslechnutí těch zvěstí, bledne i provinciál, a rozhodně se zachvěje a do očí mu vstupuje výraz člověka, jenž pohlíží do jícnu pekla.
Otec převor se chytá u prsou oběma rukama za hábit, až se zdá, že si ho v krajní situaci roztrhne jako prorok ve svatém vytržení.
Nicméně od vypuknutí války není snad žádného čecháčka, který by nebyl pravidelně přibit uchem k rádiu, naladěném na vlny zahraničních zpráv.
Výjimku tvoří snad jen kláštery bílých bratří. Tam je rozhlas bleskurychle odnesen převorem podle vzoru otce provinciála, a tohle rádio – opatřené příslušnou žlutou cedulkou - je pak posloucháno představeným v jeho celičce. Jinak se otec provinciál vývrtkovitě zavrtává do kaple jako podivný brouk Franze Kafky, stěhující se z rohu místnosti pod pohovku. Tiskne se ke kříži Páně, až si připadá jako křížový červotoč. Zatím bratři chodí poslouchat zprávy z rozhlasu k místním řádovým dobrodincům. Zvláště když týden po zahájení války proti Polsku se vlny éteru zavibrují zvláštní gongovou znělkou:
BUM – BUM – BUM – BÚÚÚM! --- BUM – BUM – BUM – BÚÚÚM!
VOLÁ LONDÝN – Hlásí se vám Jan Masaryk z Londýna.
Brzy má každý Čech svou pravidelnou procházku po vlnách. Před půl sedmou začíná kroužit po vlnách až tam, kde vysílá česky Londýn. Potom si naladí úderem sedmé německé zprávy z Londýna, později nějakou tu francouzskou stanici, k deváté už je zase Londýn, pak trochu přechází sem a tam a zkouší se, kde by se dala zaslechnout třeba nějaká černá vysílačka.
Když je léto nebo dlouhý den, nedá se na slabší rozhlas o půl sedmé ještě nic chytit. Musí se čekat do setmění. Někdy to jde vůbec špatně. Jindy se dají znamenitě slyšet jenom programy v některých málo známých jazycích.
I tak si musí každý dávat pozor – nejen před Němci, ale i před vlastními. Magistrem studentů, dohlížejícím na olomoucké bohoslovce, se právě stává po otci Metodějovi Habáňovi otec Jiří Maria Veselý, a to je nějaký metr:
Koukejte, bratři, vysílání z Londýna nám zřídkakdy může říct nějaká potěšující fakta. A pak sám připomíná všem slova útěchy a posily, jak je Patrik zná z Tomáše Kempenského: V co tedy mohu doufat nebo v co důvěřovat, než v jediné veliké milosrdenství Boží a v jedinou naději nebeské milosti? Neboť ať mám u sebe dobré lidi nebo zbožné bratry nebo přátele věrné nebo svaté knihy nebo krásná pojednání nebo sladké zpěvy a hymny - všecko mi to málo pomáhá a málo mne to těší, když mne opustí milost a váznu ve vlastní chudobě.
Tehdy není lepší lék než trpělivost a zapírání sebe samého podle Boží vůle.
Nikdy jsem nenašel člověka tak ukázněného a zbožného, aby občas nezakoušel odnětí milosti nebo necítil ochabnutí horlivosti. Žádný svatý nebyl vytržen do takových výsostí a tolik osvícen, aby předtím nebo potom nebyl býval zkoušen.
Vždyť není hoden vznešeného patření na Boha, kdo pro Boha nebyl nějakým soužením trápen.
Vždyť znamením následujícího potěšení bývá obyčejně předcházející pokušení.
Ovšem těm, kdo se osvědčili v pokušeních, je slíbena nebeská útěcha. Kdo zvítězí, praví Písmo, dám mu nasycení se stromu života.
Boží útěcha však bývá udělována, aby člověk byl silnější k snášení protivných věcí. A následuje pokušení, aby se nevyvyšoval pro dobré. Ďábel nikdy nespí, a ani naše tělo není ještě mrtvé. Proto se neustávej připravovat k boji, protože po tvé pravici i po levici máš nepřátele, kteří ti nikdy nedávají pokoj.
Přesto se dají z éteru zaslechnout mnohá povzbuzení a hlavně to, co každý sám zakouší. Řeči doktora Jaroslava Stránského narovnávají shrbené páteře a vlévají sílu a chuť k dalšímu životu. A jak dojímají Pavla Svatého! A ovšem přicházejí chvíle, kdy se ozývá hlas pana presidenta v exilu, který na své místo ve vlasti nastrkuje Němcům přijatelnějšího Emila Háchu. Lidé, kteří se znají, po těch projevech na sebe jenom významně mrknou okem, zavadí o sebe loktem, pouze pokynou hlavou. Není třeba slov, která jsou tehdy už hromsky nebezpečná.
(Pokr.z knihy T.J.Bahounek OP, Královská jízda – Patrik Kužela, Brno 2011)
+++
ZÁHADY RUSKÉ STRATEGIE
MEDITACE NAD ZEYEROVÝM, „ZPĚVEM O POMSTĚ ZA IGORA".
MY DÁVNO PROBADALI ZÁHADU RUSKÉHO TVORA,
KDYŽ ČETLI JSME „ZPĚV O MSTĚ ZA IGORA".
TAM ČESKÝ BÁSNÍK TAJEMSTVÍ DO VERŠŮ VÁŽE
A ZJEVUJE ZÁHADY VÁLKY, LSTÍ A KAMUFLÁŽE.
KDYBY HLAVNÍ STAN VŮDCŮV VÍCE ČESKY ČETL,
BYL BY SE NEBYL V RUSKÉ STRATEGII SPLETL.
Zdenko Řezníček Glosy z lahve 1945
+++