ZÁŘÍ 2010

 

Ročník XVI., číslo 9.                                                         září 2010

Obsah: Druhý Dominik, JAK ZÍSKÁME POKOJ, Chvilka mystického života, Osel duchovním vůdcem, Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely, křesťanského mučedníka z Osvětimi, Zprávy___________

 

DRUHÝ DOMINIK

(bl.Bertrand z Garrigue 6/9)

Onoho časného odpoledne vysedávali v krčmě dva zelenáči. Jeden příslušel k intelektuálnímu poddruhu paštikovému a druhý náležel k poddruhu klobáskového. Právě když zažívali svůj sýr nad číškou dobrého moku, připojil se k nim další výtečník. Byl starší, ale vykračoval si pružně a bujaře a nesl se křepce jako hrdina z Písně o Rolandovi.

Z každého jeho počinu se dalo poznat, že se příchozí těší vrcholně dobrému rozmaru, a že kdyby neměl na hlavě klobouk, baret by jistě měl nasazený odvážně na stranu. Vypadalo to, že je, jak se říká, pěkně ovíněn. A skutečně se cítil právě tak, jak vypadal. Byl nádherný den, modrá obloha a brázdy vysokého tlaku působily příznivě nad celou Occitanií.

Hola hej! – Zdravil každého na potkání baron Lavort, protože takový sýr je pamětník, a je-li dobře vyzrálý, pak přímo chodí a mluví, ba někomu dokonce prý píše. Byl vytvořen párem pasáků léta Páně 1069, kteří za věrné služby baronu Lavortovi při křižáckém tažení dostali darem pastviny na jeho panství. Když rytíř vypustil duši, odkázal jim celé panství, a sýr nese od té doby jeho jméno.

Salam! – Vítal každého zase sýr Chabichou de Poitou. Poitou je oblast kolem města Poiters, jižně od Loiry. Až sem dorazili v osmém století Arabové, a byli by se tam roztáhli, nebýt Karla Martella, který si na ně došlápl. Zůstal tu však po nich kozí sýr Chabichou s jemnou, smetanovou a nasládlou chutí, až se na jazyku rozplývá.

Halí, haló! – Hlásily se ke slovu Cammembert lat cru a Mimolette, Selles-sur-Cher, Cantal, Comte, Ecir d´Aubrac, Tomme de Chevre, Chaource, Roquefort, Beaufort, Epoisse a další výtečníci s náramně podbízivou chutí a vůní.

Bertrand se nedal dvakrát pobízet, a tak se sýry potkaly s jeho kusadly a podlehly zkáze k blaživému pocitku žaludku.

Salut! – Ozývalo se jiskřivě a voňavě Gamay. - Beze mne neuděláš ani krok, Bertrande. Jsem přátelské a velkorysé vínko a hodím se k různým sýrům, ale můžeš si mě vychutnat samotné.

Ještě jsme tu my, ozývalo se to nejušlechtilejší, co objevilo na svazích poblíže Chablis. První zmínka o Chablis pochází z roku 510 po Kristu. Sigismond, první křesťanský král Burgunska zde založil klášter a v devátém století to byl Karel Veliký, kdo nechal zbudovat kostel Matky Boží. To zabezpečilo požehnání a rozvoj vína Chablis.

Když se, Bertrande, zastavíš v Chablis, neprohloupíš.

Hej, hej! – Nenenechávej nás stranou, jsme tu připraveny právě pro tebe. Tady foie gras, zde moussinete a terriny. Jsou zde i bratři lanýži.

Jak je to možné? – Divil se Bertrand, - Copak to všechno nesebrali křižáci na doplnění zásob při tažení za osvobození Jeruzaléma z rukou pohanů?

To bys nemohl znát našince, aby sis myslel, že si dá zabavit zásoby a vinné sklepy pro křižáky. Když vinař tvrdí, že má dvoje víno, buď si jist, že má čtvero – dvoje pro sebe a dvoje pro ostatní.

Tak je to tedy? Když potom křižákům třeštila hlava u Jeruzaléma, neměla to na svědomí jenom saracénská jízda, ale také onen druhákový bolehlav, který si odváželi z Occitanie.

A jídlo? - Chachá! Na nás si křižáci nepřijdou. Ať pobrali, co pobrali, zbývají tu stejně ještě sýry, bayonská šunka, Rosette d´Aoste, Andouille foermiére, a další lahůdky hluboko ve sklepech a budou ještě vyzrálejší.

Pravda, vinice a mnohá pole byly zdupané koňskými kopyty a udusané železnou botou křižáků, táhnoucích vzápětí zase proti blouznivcům v Occitanii, ovšem po zimě přichází nové jaro. Znovu ti pošimrá chřípí levandulová vůně a potěší tě zpěvy sladké Provence, povzbuzené novým přílivem zkapalněného slunečného paprsku, sotvaže ho vinaři nanovo zachytí do beček a zušlechtí silnými bylinami.

No tak, dopřej si ještě džbánek vínka, Bertrande! – Povzbuzovala ho jedna z albigenských svůdnic ducha poněkud rozevlátého. Byla to bytost, nad kterou by jistě vypískl i ten nejzarytější zbrojnoš v křižáckém vojsku. Bůh ji sice nevybavil šedou kůrou mozkovou víc, než co by se vešlo do burzičky na ostatky, neboť zrovna patrně usoudil, že se s dary nemá plývat, ale jinak jí daroval všechno, takže se člověk nemohl dvakrát moc divit, když o ní hrabě Rajmund VI. z Toulouse hovořil hlasem chvíli nalomeným, chvíli rozechvělým.

Hrabě ovšem jako poživačník a zchytralý břichopas s dvojitou bradou nebyl zrovna ten typ, jaký by nadchl uhrovitého mladíka. A také v jejím vyzývavém počínání bylo něco, co mládenci napovídalo, že není tak šťastná, jak vytrubuje ve svých přecukrovaných provencálských popěvcích.

Díky takovým oraženým existencím s maskou přečistých dušiček se v Occitanii šířil způsob namlouvání docela jiný, než jaký býval běžný mezi rytíři.

V žádné jiné oblasti nejsou změny tak patrné jako ve způsobu, jímž se změnilo chování snoubence, který se uchází o ruku své vyvolené. Když se počestný rytíř po nějakém čase uctivé zdrženlivosti dal u svatostánku přesvědčit osvíceným vnuknutím, že náklonnost, kterou chová k paní jeho srdce, je vskutku láska, pustil se do celé záležitosti půvabnými oklikami. Předně ztrávil nějakou dobu dvořením, zatímco ostatní kolem sledovali, zda nedochází k nepravostem. Jakmile si rytíř povšiml, že paní jeho srdce sklopila víčka a lehce se zarděla, dospěl ke slovům: Tobě jenom tobě! Vykládal si to jako mírné povzbuzení, avšak natolik podnětné, aby plným právem podnikl další kroky směrem k otci a výhledovému tchánovi. Sotva získal souhlas, že smí pokračovat dvoření, potom už na ni jenom číhal v růžovém sadu, aby přivedl svůj záměr ke zdárnému konci.

Jak rozdílné tvářnosti nabylo počínání snoubence v zdivočelém prostředí occitanském! Tam se vyrazilo tvrdě a bez dlouhých okolků na věc slovy: Miluji vás. Jste mým snem. Řekněte, vezmete si mě? A přesladká divoženka horoucně vyhrkla: Ano, můj milý.

Něco takového mohlo nadchnout leda tak hraběte Rajmunda, tajného podporovatele katarského hnutí, třebaže se navenek tvářil jako nenahraditelná opora cisterciáků, jediných tehdy úředně schválených misionářů v těchto krajích. Ve skutečnosti chtěl sedět na obou trůnech, světském a duchovním, a tak zpupně vládnout jako orientální despota.

Sestry cisterciačky ho na první pohled prokoukly. Netušil, že mu libozvučná úlisnost u nich vůbec nepomůže, a proto promluvil co nejúlisněji. Dvorně se usmál a uklonil, což na matku představenou působilo jako saracénská rána kinžalem zezadu, a zahalekal:

Ave Maria, matko představená!

Odpověděla jen s nezbytným milosrdenstvím.

Směl bych promluvit s tou novickou, kterou jste nedávno přijali?

Hůř už se zeptat nemohl. Než promluvil, pokládala ho za jednoho z těch obtížných typů, které obcházejí kláštery a dělají průzkum, jestli nepotřebují nějaké zásoby, aby se jim - po zjištění, čeho mají dost - v noci vloupali do špižírny. Jeho řeč ho však odhalila, takže se neudržela a odpověděla mu:

To byste neměl, - dodala ostře: Měl byste se stydět, ve vašem věku. Mohl byste být jejím otcem!

Dvorný úsměv se vytratil z Rajmundovy vyleštěné tváře, jakoby tu slunce bylo zastíněno sněhovými mraky a dolehla na něho doba ledová.

Mylně mne podezíráte, matko představená -, zabrebtal spěšně: - mám pouze v úmyslu...

Tak to se vám tedy nepovede!

Avšak, matko. . .

Odstup, satane!

Většina lidí by v této chvíli usoudila, že se rozmluva ocitla na mrtvém bodě a že se nenabízí žádné řešení přijatelné pro obě strany, ale hrabě Rajmund se nevzdával tak snadno. Jeho letitá zkušenost ho poučila, že každý má svou cenu. Odhadl matku představenou násobenou počtem dalších sester na váček zlaťáků. Uvolnil od pasu jeden váček, který jí vtiskl do ruky.

Doufám, že vás tento příspěvek pro klášter přesvědčí věnovat mé žádosti laskavý souhlas, řekl obřadně, ačkoli s nádechem laškovnosti, a zase přidal úlisný úsměv, který na ni měl už dříve tak hrozný účinek.

Matka představená zírala s nechápavým odporem na váček. Není snadné popsat pocity sestry vychované v duchu strohé spirituality svatého Bernarda, která provedla svou svěřenkyni úskalími mládí, a jakmile pak dospěla, kdosi na ní chce, aby ji prodala za hrstku zlatek? Odmrštila váček jako odporné ďáblovo lejno a přirazila vrata kláštera před jeho nosem.

Takový bařtipán rajmundovského typu s libově vytříbenými způsoby, vydržující si houf trubadúrů k vlastní oslavě, rozhodně nemohl nadchnout odchovance cisterciáků, jakým byl Bertrand z Garrigou. Přesto i on v mládí poněkud váznul ve světských radovánkách, nicméně v jeho šlechetném srdci bylo místo hlavně pro půvabné dušičky v cisterciáckém klášteře, velebící Pána živou zvonkohrou milých hlásků. Když si osvojil všechny potřebné vědomosti a přijal svátost kněžství, stal se kanovníkem a duchovním vůdcem sester cisterciaček.

Potom však zažil něco, co s ním od základu zamávalo.

Hoří klášter cisterciaček!

Když tam Bertrand dorazil, zkoprněl nad spouští, že nebyl schopen vydat ze sebe ani slovo.

Ty roztomilé křehulky, které zpívaly v chóru Pánu podobny slavíčkům a skřivánkům na obloze, byly bez dechu. Tolikrát je zatoužil něžně kolébat ve svém náručí, jako pastýř pochroumanou ovečku, až by mu na jeho mohutné hrudi pokojně usnuly, jako když dítě vzlykne. Vždy míval na paměti Platonovu myšlenku, že všechno to, po čem se člověk celý den pachtí a shání a nemůže to najít ani odhalit, se mu prý rázem vyjasňuje v okamžiku, kdy usíná, jenže sotvaže se mu to dokonale objasní, ztratí vědomí a usne a ráno si na to marně vzpomíná. Tak si vždy přál, aby ty půvabné dívčinky usínaly právě v jeho otcovské náruči, jím zkonejšené a ukolébané jako malé děti, až mu dojetím tekly slzy po tvářích. A najednou je tu viděl v krvi a začouzené dýmem spáleného kláštera, kam ti fanatičtí kataři z Albi nasadili červeného kohouta. Tak tohle jsou ti čistí – tihle kataři, kteří se pokládají za tak osvícené, že přetínají každé pouto mezi sebou a Kristovým Tělem, jeho svatou Církví! Napřed je prý znásilnili přímo na oltáři, pak marně nutili zapřít Krista, potom hanobit Kristův kříž, a když se jim to nepovedlo, mučili je ohněm, bičovali a řezali nožem, až jim posléze odřezali – strašné! Nakonec se znovu opili mešním vínem, jehož soudek vykutáleli ze sakristie, aby vzápětí všechno pokáleli. Inu, albigenští! Možná mají někde své obdivovatele, ale ne mezi těmi, kdo mají všech pět pohromadě.

Klášter v Bouchet byl ušetřen před vydrancováním jen duchapřítomností jednoho včelaře, který převrátil řadu úlů tváří v tvář albigenským fanatikům.

Bertrand se neudržel a dal vale všem lahůdkám světa, které byly jeho posledním pokušením. Potom se celý rozechvělý svalil na chrámovou podlahu. Když ho druhové vynesli z toho strašného místa ven, zůstal tam nějakou dobu nehybně ležet na zemi s očima vytřeštěnýma hrůzou a děsem. Když se posléze zvedl, popadl jeden z odhozených zakrvácených nožů, které se tam válely, a křečovitě jej sevřel v pravici, až mu naběhly bílé šlachy, a chtěl vykřiknout: Zabít tyhle stvůry je málo! – Pak se ale ovládl a uklidnil, odhodil nůž, a vydal se zpět do chrámu. Procházel tou spouští už jaksi netečně a neohroženě, až spočinul před křížem vysoko na zdi, a tam uvízl nadlouho. Nevěděl, jak dlouho tam byl a co se dělo kolem, protože se celý svět roztočil na způsob Heronovy parní baňky, až pozbyl všechny obrysy. Po uplynutí věčnosti se všechny věci zaostřily a vrátil se jim zřetelně očividný tvar.

Bratře!

Vzhlédl nad sebe. Nad ním se skláněl anděl, ale byl v lidské kůži a ta měla jemu důvěrně známý kanovnický hábit, jen trochu omšelý.

Věci jdou dál. Potřebují kromě našich modliteb ještě naše kázání, Řádí tu horší nepřítel Krista a jeho církve než jsou albigenští.

Kdo to je? – Vyjekl s výrazem ve tváři vyjadřujícím nejvyšší vzrušení, obraz to jedince, kterého život dohnal do mezní situace.

Nevzdělanost ohledně Kristova učení víry.

Hm – a dovolí nám to biskupové?

Už se na tom pracuje, řekl anděl v lidské podobě a ukázal prstem vzhůru: – Otec biskup Diego, kterého doprovázím, to potvrdí.

Nebylo třeba mnoho slov a najednou už byl Duch svatý v plné akci. Než bys řekl papež, Bertrand patřil k prvním šesti kazatelům, kteří se shromáždili kolem otce Dominika.

Okolnosti zdeptaly Bertranda natolik, že nutně potřeboval každé slůvko soucitné útěchy. Proto se rozhodl nic před svým srdečným přátelským společníkem netajit. Moc nechybělo, a byl by se mu rozplakal na rameni. Jenže sotva přijal bílý hábit a pás s růžencem, byl konec s jeho bolestínstvím. Necítil se dost čistý pro tak velké poslání jako otec Dominik a přitom ho chtěl následovat. Nezbývalo, než tvrdé pokání. Nejen půst od všech těch kulinářských divuplodů, jakými ho častovalo okolí, a on si donedávna dopřával plnými doušky, ale i tvrdé rány. Zarývalo se to do uší stejně otřásajícím způsobem, jako vlastní rány, zanechávající na jeho těle modřiny a nateklé podlitiny, místy propouštějící krev. Konal pokání nejprve za své hříchy, pak za ty, kdo se dopouštějí hříchů kvůli němu, pak za neznámé hříšníky, a konečně za celé hříšné lidstvo.

No tak, Bertrande! To už snad stačilo za hříšníky, ne? Teď je třeba jednat i něco obětovat pro spásu duší! – Řekl mu otec Dominik.

Od té doby obětovával otec Bertrand mše svaté hlavně za obrácení hříšníků.

Rok se sešel s rokem a na místě původní šestice už stála v pohotovosti celá šestnáctka.

Po roce života v toulouském převorství udělal Zakladatel čáru přes rozpočet všem zápecníkům, kteří se hodlali uvelebit na nějakém teplém místečku v klášteře:

A vy, Bertrande a Matouši, půjdete do Paříže. Poblíž vysokého učení bude nutno zřídit náš dominikánský konvent.

Letěli tam jako ohaři s větrem o závod. Sotva se dílo povedlo, už tu čekal další úkol.

Kam? - S Janem Navarským do Bologni.

V Bologni se roztrhl pytel s povoláními. To nebyla zdaleka jen zásluha několika jedinců, ovládajících řemeslo vyvolených. Bez milované duchovní zálohy sester v Prouille by se nic nehnulo z místa. A nejen tam, ale i sestry cisterciačky, jejichž něžnou duchovní péči otec Bertrand nikdy nezanedbal uprostřed zakladatelského shonu, neboť také ony účinně duchovně dobíjely řádové baterie. Potom se ovšem jako houby po dešti se klubalo jedno ohnisko modlitby a hlásání radostné zvěsti za druhým.

Doprovoď mě, bratře, do Paříže, požádal otec Dominik Bertranda v Toulouse.

Tohle Rocamadour, - uznával cestou Bertrand, který už s Dominikem zakusil ledaccos, ale tentokrát zůstal úplně paf, - to jářku nebyla jen zastávka k přenocování.

Dar jazyků je dar jazyků, rozhodil rukama otec Dominik: - Pán má bezesporu taková esa v rukávě nejen pro apoštoly, ale také pro celý apoštolský řád, věnující se kázání.

Zázračné porozumění s pohostinnými poutníky ze severských krajů, hovořícími cizí, snad německou řečí, a jejich obrácení však Bertrandovi vyrazilo dech. Věděl, že jeden takový zázrak je větší než zázrak stvoření celého světa.

Ale, prosím tě, Bertrande, raději o tom v Paříži moc nemluvme, aby si tam nemysleli kdoví co.

Otec Dominik se už smál z nebe, když se řádový kmen během druhé generální kapituly rozvětvil do osmi provincií a Bertrand zůstal s otevřenými ústy, když uslyšel:

Otče Bertrande, zvolili jsme si vás jako druhého Dominika do čela řádu.

Zbývajících devět let jeho života bylo naplněno horlivým kázáním křížem krážem celou jižní Francií, jakoby štepoval prodřenou occitanskou punčochu. Jakoby mimoděk si sem tam přišel na své také Bertrandův zakladatelský duch, takže se vynořilo mohutné převorství marseilleské.

Jak to přijde, otče Bertrande, že pořád sloužíš mše svaté za obrácení hříšníků a zanedbáváš duše v očistci?

Duše v očistci jednou jistě dojdou spásy. Naproti tomu hříšníci jsou ve větším nebezpečí, že nedojdou spásy.

Podívej, Bertrande, řekl mu bratr Benedikt: - kdybys viděl dva žebráky, jednoho se zdravými údy, druhého docela chromého, se kterým bys měl větší útrpnost?

Hm, přece s tím, který si už nemůže pomoci.

Tak vidíš! Měj více útrpnosti se zesnulými než s hříšníky! Zesnulí už nemají ústa, aby za sebe mluvili, ani ruce, aby něco pro sebe vykonali, zatímco hříšníci mají ústa i ruce, aby si sami pomohli.

Můj rozum souhlasí, řekl Bertrand, ale srdce váhá.

Příští noc mu bylo dáno vidět jakousi osobu, obtíženou otýpkou klestí, kterou se sebe skládá a chce mu ji vložit na ramena. Od té doby se při každé bohoslužbě modlil za duše v očistci, protože už bylo i srdce přesvědčeno, že tak z nich snímá náklad jejich hříchů.

Léta Páně 1230 konal zdatný pětatřicátník Bertrand misijní kázání u milovaných cisterciaček Matky Boží v opatství Leovi Bouchet nedaleko Orange. Tehdy uslyšel zvláštní volání shůry. Ze zkušenosti věděl, že ne každé takové volání musí být voláním k činu. Proto se podle toho ihned zařídil, a byl připraven. Pán ho odvolal od díla k sobě. Tak tedy pokojně odešel. Také tebe jednou odvolá. Tak neváhej, a vzhůru do díla! Vinice Páně je zanedbaná.

Bertrandův hrob, hýčkaný v náručí sester cisterciáckého opatství, byl požehnán mnoha zázraky. Papež Lev XIII. potvrdil úctu blah. Bertranda z Garrigou léta Páně 1881.

+++

JAK ZÍSKÁME POKOJ

1. - Mohli bychom mít habaděj pokoje, kdybychom se nechtěli zabývat tím, co říkají a dělají ostatní, ani věcmi, o něž nám nepřísluší se starat. Jak může dlouho zůstávat v pokoji člověk, který se míchá do cizích záležitostí, jenž vyhledává příležitostí kolem sebe, a který se málo nebo zřídka usebírá uvnitř sebe? Blahoslavení prostého ducha, neboť budou mít hojný pokoj.

2. - Čím to, že někteří svatí byli tak dokonalí a rozjímaví?

Bylo to tím, že se snažili naprosto umrtvovat se ode všech pozemských žádostí. Proto dovedli všemi kořeny svého srdce spočívat v Bohu a svobodně se věnovat sobě samým. Nás příliš zaměstnávají naše náruživosti, a příliš nás pokoušejí pomíjející věci. Zřídka také dokonale přemáháme svůj slabý článek, a nerozohňujeme se ke každodennímu pokračování. Proto zůstáváme studení a vlažní.

3. - Kdybychom byli v sobě dokonale mrtvi sobě a nijak nezapletení do světských věcí, tehdy bychom mohli přemýšlet také o božských věcech a zakoušet něco z nebeského patření. Hlavní a největší překážka spočívá v tom, že nejsme osvobození od náruživostí a choutek, a nesnažíme se vstoupit na dokonalou cestu svatých. Když se nám naskytne třeba jen malé protivenství, příliš rychle ztrácíme rozvahu a vyhledáváme lidské potěšení.

4. - Kdybychom usilovali o zdatnost v boji, jistě bychom poznali nad sebou pomoc Páně s nebe. Pán, který nám dopřává příležitosti k zápasům, abychom vítězili, je totiž připraven pomáhat zápasícím a doufajícím v jeho milost. Jestliže shledáváme svůj řeholní prospěch jen v zachovávání jistých povrchních cvičení, brzy bude konec naší pobožnosti. Tak přiložme sekeru ke kořeni, abychom se očistili od náruživostí a tak si osvojili pokojnou mysl.

5. - Kdybychom každý rok vykořenili jen jednu chybu, brzy bychom byli dokonalí. Nyní však naopak často cítíme, že si musíme říci, že v začátcích svého obrácení od světského života jsme byli lepší a čistější, než po mnoha letech řeholního života. Naše horlivost a duchovní prospěch by měly denně růst. Zatím se zdá však velkou věcí, dovedl-li si někdo udržet část původní horlivosti. - Kdybychom si na začátku činili nepatrné násilí, tehdy bychom dovedli všechno činit lehce a radostně.

6. - Těžké je zanechat to, čemu člověk uvykl, ale těžší je odpírat své vlastní vůli.

Pokud však nepřemáháš věci malé a lehké, jak přemůžeš věci obtížnější? Odpírej od začátku své náklonnosti a odnaučuj se zlozvyku, aby tě snad ponenáhlu nepřivedl do větší nesnáze. Ó, kdybys viděl, jaký pokoj a jakou radost bys způsoboval sobě a jiným, při vedení dobrého života, myslím, že bys více dbal o svůj duchovní pokrok! Tomáš Kempenský

+++

CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA

SLEPÁ ULIČKA

Kdekdo se dneska zamýšlí nad tím, jak mohla v srdci Evropy na půl dvacátého století urvat moc taková zběsilost, surovost, takové pohrdání nejběžnějšími a nejzákladnějšími principy lidskosti. Jak mohl národ, který měl takové skladatele, takové akademie malířské, tolik učenců, tolik biblického bádání a mystického zanícení, mohl vydat ze sebe takové netvory, a tolik netvorů, a jak si mohl tyto netvory zvolit takovou většinou za vladaře. To, že i křesťané, dokonce i katolíci selhali, a že nebyli takovou hrází, která by byla odolná, není obžaloba Mé obecné církve ani Mne jako tvého spasitelného Bratra na kříži. Je to obžaloba těch, kteří chtěli spojit nemožné - Mého Ducha a ducha tohoto světa. Z toho je jasně vidět, že se kompromisnictví nevyplácí a že musíme bdít nad tím, aby nikdo jménem obecné církve takové kompromisy se zlem nedělal, protože se tím nic nezachrání. Zlé si žádá neúprosně své a vytlačí zvolna i rychle, v rukavičkách i násilím ony bloudky, kteří mu pomáhali, kteří se domnívali, že mohou omýt mouřenína a pokřtít beliala. Můj Duch se nedá spojovat s duchem Mého nepřítele, s duchem největšího intelektuála světa. Tohoto obviňujícího ducha světa jsem prostě odvrhl, za něho se nemodlím, od něho se odvracím, odsuzuji jej a varuji před ním své učedníky.

Co je duch tohoto světa a co je vůbec tento svět, jemuž se máš vyhnout? Tím není myšlen fyzický svět. Není tím sledována ani občanská pospolitost. Svět, to je vlastně svět pro sebe, to je společenství neviditelné a tajené, které usiluje, aby všichni byli do tohoto společenství zasazeni veřejně a státně a povinně a - jakoby úředně; je to ono společenství lidí, kteří neuznávají Mne nad sebou, anebo Mne neuznávají takovým Pánem, jakým jsem a chci být, svrchovaným Pánem všeho myšlení, všeho mluvení, všeho jednání i všeho utrpení. Tito lidé, ohánějící se deklarací lidských práv, totiž jenom svých vlastních práv, neuznávají nad sebou a nad lidským rozumem nic a nikoho, sami si chtějí být pánem a cílem je jím člověk sám sobě. Jejich štěstí je pouze tady na zemi v hodnotách tohoto světa. Náboženství podle nich smí být věcí naprosto soukromou, která však nesmí nijak pronikat do veřejného života a kdyby někdo chtěl jménem náboženství, jménem Mne zasahovat do okolního dění nebo vést lidi, aby si takto zařídili veřejné řízení svých věcí, bylo by prý nutno zakročit. Proto chce duch tohoto světa vyloučit jakýkoliv Můj vliv na výchovu, na řízení veřejných záležitostí, na umění, na různá veřejná řešení obecných i zvláštních záležitostí.

Tady je tvou povinností jako Mého dítěte stát na stráži a nedat se zlákat sebevznešenějšími hesly, a odmítnout spolupracovat s tím, kdo hodlá vybudovat království jen tohoto světa. Jenže to není vše. Nestačí jen záporný postoj. Musíš ukázat, názorně ukázat, co je křesťanství, jaké je Moje právo na tebe, na tvé rozhodování, na tvůj život, na tvoje řízení. Je třeba to ukázat dobře, krásně a hlavně s láskou. Nemám tu na mysli snad jedovaté, žlučovité, naduté polemiky. Tím by se nic nedosáhlo, protože silnými slovy dovedou vládnout také druzí a kolikráte mohutněji. Je třeba ukázat Mne Ukřižovaného a přesto z kříže vládnoucího, a tak odhalit Moje zjevené náboženství v celé jeho kráse, životnosti, sladěnosti, vhodnosti pro všechny doby a všechny požadavky. Musíš znovu a lépe a názorněji ukázat, proč se takový německý nacismus či ruský komunismus nebo italský fašismus ostře staví proti křesťanství, jak jeho pochopové pronásledovali křesťany evangelické i katolické stejně neúprosně i krutě. Nad tím bychom se měli všichni doopravdy vážně zamyslit. Právě proto, že na Mém kříži vynikám ostře proti této svrchovanosti všeho jen pozemského, jen časného, proto se v tom časném se nikdy neshodneme. Sociální otázky a hospodářské jsou především otázkami duchovními, a pak i mravními a estetickými.

Jedině z kříže nejdokonaleji učím nesmírné hodnotě a důstojnosti všech lidí, neboť jsou všichni povoláni v Mé krvi za Mé děti. Proto není rozdílů stavů ani tříd, ani národů velkých a malých, ras ušlechtilých a méně dobrých.

A ti, kdo přisahají na tento svět a jeho deklarace lidských práv a všelijaké smluvní závazky, založené a uzavřené beze Mne a často proti Mně, musí vidět životnost Mého království z jiného světa, ale mířícího právě do tohoto světa. Proto musíš být kvasem, světlem a solí světa. Nesmíš ze světa prchat. Nesmíš se uchýlit do samoty a nechat svět se potácet, a řešit si svoje problémy. Nemáš být ze světa, a proto ani neprosím o to, abys byl vzat ze světa. Máš, musíš ve světě setrvat a svědčit tu o Mně, ale s celou svou úlohou, totiž abys ukázal krásu, vznešenost a hlavně životnost Mého učení, hlásaného s kříže. Nezapomeň, že toto je argument, který na bloudící nesmírně působí. Někteří dokonce říkají, že už jsi měl už dost času ukázat tuto životnost Mé nauky. Zapomínají ovšem, že Moje myšlenka a působení Mých hlasatelů se nemůže podobat metodám donucovacích režimů. A když se o to někdo někdy pokusil, skončilo to žalostným obrácením povrchním, které nechalo pod slupkou křesťanství hnijící jádro starých ohavností. Moje učení kříže je předloženo lidem, aby po něm dobrovolně vztáhli ruce, aby je dobrovolně zasadili do svého života a snažili se podle něho proměnit svět. Ne, že by si nabírali něco cizího, protož od narození jste všichni ukřižováni do utrpení, ale může to svobodně nést jako lotr po Mé levici nebo lotr po Mé pravici. Nezapomínej ani na to, že dosud nikdy nebylo křesťanům umožněno pracovat podle Mého záměru, přetvářet lidstvo podle Mých svatých plánů a myšlenek. Panovníci pokaždé bděli pečlivě nad tím, aby Moje učení zůstalo vždycky ostříhané, učesané, aby se jim to co nejlépe hodilo. Vsadili si kříž na své koruny, neboť to bylo pohodlnější, než ho vléci životem a uskutečňovat ve všem, co ukládá, žádá a doporučuje. Když ti svěřuji Mé Slovo a Mého proměněné Tělo, tedy je odevzdává tvé prozíravosti a moudrosti. Tím ale také tvé slabosti, vypočítavosti, která se nejednou ráda domáhá vynikajících církevních míst, ježto jí spíše poskytují možnost uplatnit své mocenské touhy, své touhy po nádheře, světské velikosti. Přesto tím vším není ochuzováno ani vydrancováno Moje učení kříže. Můj kříž stojí před tebou a před tvými těžkostmi jako dříve, stojí před touto dobou, jako stával přede všemi vážnými rozcestími lidských dějin. V celé prostotě, vznešenosti i životnosti. A jde tu o to, abys ty, kdo chceš být Můj, nesl životem dvojí: abys Mne a Můj kříž znal a uznával a přijímal, a pak abys znal svou dobu a miloval lid v ní. Chci, abys je miloval tak, jak jsou, ne kvůli jejich hříchům, nýbrž abys jim podal ruku a ukázal jim vlastním příkladem, že je miluješ, že ti na nich záleží, že ti opravdu nesmírně, právě jako Mému dítěti, záleží na dobru všech, kterým se dosud nevedlo a nevede ještě dobře, a že to myslíš s Mým křížem smrtelně vážně a že kvůli Mému kříži neprcháme od světa ani od odpovědnosti, nýbrž že chceš s ostatními hledat řešení. Jdi tedy a přibližuj každému na potkání Můj přínos! Nezdržuj se s kritikou, se záporem, s odmítáním. Neboj se bolestí, choulostivých otázek a žhavých problémů, které jsou otevřenými ranami na lidstvu a které volají po řešení. Nechci, aby se řešily bez Mých dětí, to je beze Mne ukřižovaného. Jedině když přistoupíš k těmto lidem a k těmto otázkám a problémům a k těmto řešením s Mým křížem, pak můžeš něco přinést, něco pomoci jen poctivostí a věrností k Mému kříži. Všichni ostatní mají názory sami ze sebe a kompromisy jim nepomohou. Nemá smysl dělat kompromisy jen z nějaké úcty k tradici nebo kvůli laciným ohledům na lidské smlouvy nebo něčí osobní nároky. Sotva se však opřeš o Můj kříž, pak ztrácí smysl všechny ohledy na jakékoli lidské smluvní nároky, zkrátka na všechno, co si lidé mezi sebou domluvili beze Mne nebo i proti Mně, protože by jen překáželo v rozvoji tvé snahy o zajištění štěstí všem, kdo ho zasluhují. Nečekej ovšem žádné lidské ohledy ve světě. Jestli tě kritici v hromadných sdělovacích prostředcích podrobí zdrcující kritice a označí za největšího zločince a darebáka, upřímně jim poděkuj a jdi dál Mou cestou kříže. Pakliže tě začnou veřejně chválit, posyp si hlavu popelem, vezmi na sebe Můj kříž, zapoť se Mou krví z Getsemanské zahrady, snášej Mé bičování a korunování trním.

Tady je nesmírně důležitý co nejdokonalejší, nejzářivější příklad dobroty porozumění všem a všemu, lásky a obětavosti, pohotovosti ke službě a snahy o spolupráci řešení, aby viděli ti, kdo tě neznají a odmítají Můj kříž, ale jsou ochotni se nad ním v tobě a v tvém životě zamyslit jako nad hodnotou, aby viděli životnost Mé pravdy a od tohoto aby přešli k vlastnímu zkoumání toho, co ti dává onu čistou a svatou sílu. Jinak se můžeš třeba rozkrájet a nakrásně dokazovat božskost Mého učení a neštěstí těch, kdo ho neznají. Budeš bez ochoty k osobní oběti, bez lásky, jako kov zvučící a zvonec znějící. B. (Pokr.)

+++

OSEL DUCHOVNÍM VŮDCEM?

(sv.Jan Macias, 18/9)

Ááááá! – Rozléhal se dětský pláč z vesnice Ribera del Fresno rozlehlou vrchovinou jihozápadního Španělska tak silně, že skoro překrýval cinkající umíráček.

Ach, takové neštěstí! - Lomily rukama vesničanky, když sledovaly soucitnýma očima osiřelého čtyřletého Jana a jeho sestřičku Anežku.

Kdopak se o ně postará, když už ani jejich otec Pedro de Arcas ani matka Juana Sanchez nejsou mezi živými?

Ujmu se jich! – Ozval se rozhodný hlas.

Kdo jste? – Ptal se kněz.

Jsem jejich vzdálený strýc. Jmenuji se Macias.

Otčimův dům není takový jako otcovský, a stejně ani otčimův chléb není to, co chléb otcovský. Obojí je nezasloužené, nicméně ten otcovský neočekává od dětí žádnou zásluhu k tomu, aby se jim uděloval. Otčimův dům je náhradní a klade větší nárok na osobní zásluhy osvojených sirotků.

Co můžeš chtít od čtyřletého kluka?

Hm, tak ať se aspoň učí číst, psát a počítat, aby jednou mohl aspoň spočítat ovce v našem stádu! - rozhodl strýc. – Za pár let si to odpracuje pastvou mého stáda.

Těch pár let se přehnalo rychleji než dubnové přeháňky, a už tu nedočkavě obšlapoval strýc Macias:

Nejvyšší čas, Jane, abys šel z domu. Máme pro tebe práci. Budeš pást ovce. V samotě, daleko od lidí, se můžeš přiblížit andělům, ale také můžeš podlehnout ďábelskému pokušení. Nejsi však bezbranný - naše panenská Maminka ti zanechává růženec jako zdroj útěchy i síly. Vezmi si růženec, aby tě Panenka Maria ochránila i s našimi ovečkami, a hajdy na salaš!

Klink-klonk, klink-klonk! - Zněl dutý zvuk ovčích zvonců, který se stal od té doby nadlouho jeho životní hudbou. Ve vyšších tóninách se ubíral vrnivý zvuk jeho růžence. Od šesti let se učil ovládat tento mocný prostředek modlitby k ochraně a posvěcení sebe a stáda, které mu bylo svěřeno do péče. Pobyt v ústraní odlehlých horských pastvin však neznamenal jen školu unikání z každodenních životních starostí k andělům nadpozemským. Růžencová škola pod vedením Paní a Královny mu navíc vzdělávala srdce pro chápání znamení doby a pohotové odpovídání na ně.

Pic kozu do vazu! – Vyjekl starý pastevec, který už skoro nemohl na nohy. – Tak ty mně jdeš nahradit. No, pojď, všechno se naučíš.

Salaš byla tmavá. Trvalo chvíli, než se rozkoukal. Když staroch nahmatal louč, rozsvítil ji žhavým uhlíkem z ohniště. Naskytl se tu pro Jana nebývalý pohled. Uprostřed začouzené místnosti bylo ohniště s kotlem. V jednom rohu stála police obložená bochníky uzeného sýra.

Slyším o požehnané a blahodárné samotě, ale zatím je tu jaksepatří dřina. - Řekl Jan a ukázal palcem z okna ven na ovce.

Na tom není nic těžkého. Každý den musí ovce na pastvu a musí se podojit. Mléko odnosíš ve vědrech tamhle do kotle a necháš ho tam, až zkysne. Kyselé pak ohřeješ a přeliješ přes látku a zbylé šišky dáš vyudit.

To je všecko?

Občas musíš opravit povalenou ohradu. Ale jinak ti se sháněním ovcí do stáda pomůže pes. - Vysvětloval starý ovčák a pošimral za ušima psa u svých nohou.

A co je tu k obživě?

Támhle sýr, tady džinšica, totiž syrovátka.

To je mi ale půst.

Není to tak hrozné, když se k tomu občas přidá pečené skopové.

Není tady smutno?

Jak by mohlo? - Řekl staroch a ukázal na křížek nade dveřmi v salaši, a dodal: To by byl špatný půst, kdyby z něho měl být někdo smutný. – Když se na chvíli odmlčel, ozval se ovčák nanovo:

Největší fušku ti ale dá stříhání ovčí vlny a pak odstěhování vlny a sýra dolů do údolí.

Tak Janovi plynuly roky. Kdykoli zatoužil po obnově duševní rovnováhy, obvykle mu stačilo nahmátnout růženec, a ten mu požehnaně zaplnil srdce a mysl na celý den. Potom popadl šalmaj a hajdy do ovčína, aby se pokochal pohledem na své svěřenkyně. Drahnou chvíli tam loudil tklivé tóny ze šalmaje. Oddané ovečky k němu vzhlížely očima plnýma věčnosti, ba viděl v nich i útrpnost se svým údělem, jakoby ho utěšovaly: Taky jsme tady jenom k užitku ostatních.

Postupně se uklidňoval při té nejsladší hudbě, jaká pro ovečky vůbec existovala, totiž při mlaskavých zvucích čelistí žvýkajících čerstvou zeleň, jimiž obnovovaly své tkáně.

Brzy poznal, jak snadno je může ohrozit nepřítel, ten dávný původce všeho zla a smrti. Tím nepřítelem je zdivočelý pes či vlk. Z kostela věděl jedno: Můj jmenovec Jan, Miláček Páně, připomíná, že vlk lapá a rozhání ovce. Avšak je tu i další nepřítel, cizopasník. Takovým cizopasným nepřítelem číslo jedna pro naše ovce je motolice.

Ochránit ovce a zušlechtit! – To byla velká touha jeho srdce. Jak zdokonalit ovečky, které mu byly svěřeny.

To máš tak, - říkali jiní pastýři, - musíš jim opatřit lepší pastvu, výcvik a výběr ušlechtilých oveček. Inu, potřeboval bys k tomu větší stádo, aby byla možnost většího výběru jedinců stejného plemene. Jenže když stádečko je tak malé! A tak jeho touhy po dokonalosti zůstávaly nenaplněny.

Uprostřed noci se v salaši cosi rozjasnilo. Přitom se uprostřed letitého zakouřeného nepořádku a syrovátkově nakyslé atmosféry rozhostila neznámá líbezná vůně, střecha se překvapivě rozklopila a otevřelo se nebe s anděly, z něhož promluvil hlas, o kterém by byl Jan přísahal, že je to hlas jeho křestního patrona svatého Jana, Miláčka Páně. Ten hlas mu vzkazoval:

Toto je má země.

Tehdy už dvacetiletý pastýř se ocitl v dominikánském kostele v Kordóbě, aby slyšel hlas bílého bratra: Vykroč na cestu svatého Dominika!

Zmateně vzhlédl k oltáři, ale potom ho nanovo uchvátila vize a vzkaz od Miláčka Páně z prozářené noci.

Ne, ne. Toto ne.

Uháněl zpátky ke svému stádu a dorazil k němu právě včas, aby je vyhnal na pastvu.

Zdrávas, Maria, milosti plná – bzučel jeho růženec celých dalších čtrnáct let, stále doprovázený dunivým cinkotem zvonců jeho oveček. Jeho oči byly skoro až bláznovsky nehybně rozevřené do široka, Upínaly se kamsi za obzor, někam vysoko a daleko do otevřeného nebe. Stále však nemohly dohlédnout žádnou vstupní bránu.

Cože? Ty jsi z vesnice Ribera del Fresno? – Vybafl na něho kdosi na trhu ve městě: - Neznáš tam někoho z rodiny Pedra de Arcas?

Tak se jmenoval můj otec. Už není mezi živými. Jsem Jan, ale Macias podle mého otčíma.

Tak to jsme příbuzní. A co děláš? – Aha, ovčák? – Pojeď se mnou, do Nového světa. Zbohatneš tak, jako nikde jinde na světě.

Sotva však viděl jeho okurkovitě protaženou tvář, dodal:

Zažiješ tam taky velké dobrodružství.

Odpovědí mu však byla kroutící hlava.

Hm, vypadáš, jako bys byl u těch svých ovcí náramně spokojený. Copak netoužíš po ničem větším? To se cítíš pořád dlužen otčímovi? Copak není tvůj dluh otčímovi za pětadvacet let péče o jeho stádo uhrazen?

Když já nevím, kroutil se Jan. – Netoužím po rychlém zbohatnutí, ani po dobrodružství, třebaže i k tomu se v Novém světě nabízí dost příležitostí. Spíše poslouchám celým srdcem volání dálek. Apoštol Jan byl při tom, když se mi otevřelo nebe a ukázal mi to se slovy: Toto je má země. A taky je tady to, že toto pastýřství je výsadní povolání pro vyvolené. Vždyť i král David byl pastýřem.

Však mám v Novém světě i daleko větší a jinačí stáda, než jsou tady ve Španělsku. Mohl bys i tam být u mého stáda. Mám tam, v Peru, nejen ovce a kozy a krávy, ale také lamy.

Hm, já nevím.

Za tebe, Jane, pořád někdo něco rozhodoval, ale je na čase, aby ses už sám rozhoupal k vlastnímu životnímu rozhodnutí

A tak jednoho dne vzhlédly bečící tváře za svým pastýřem, jehož hlas dobře znaly, naposledy.

Sbohem lásko, nech mě jít, bude klid, žádný pláč už nespraví ty mý nohy toulavý! - Táhlo se teskně jeho srdcem, když se nalodil na koráb do Nového světa, kam ho příbuzný tolik lákal.

Následoval opravdu hlas svého srdce, anebo se znovu dal zlákat někým jiným a vlastně nechat rozhodnout jiného za sebe?

Divoká, riskantní plavba. Cartagena v severní Kolumbii, pak chilské Reino de Nueva Granada, zastavení v Pasto, potom Quito, Ekvádor, a konečně peruánská Lima.

Nejprve úchvatná skutečnost nových mohutných stád na druhém konci světa. Už tu nechodí jako pasáček s holí a věrným ovčákem v patách, aby obíhal po vlastních nohou kolem stáda. Sedí na koni a ohání se býkovcem a mává lasem nad hlavou, jako pravý honák shání stáda ovcí, lam, koz i krav. Navíc jako bílý osadník a Španěl má přednost oproti místnímu obyvatelstvu jako někdo s velkou budoucností. Jenže zářivé vidiny se rozprchly ve styku s drsnou skutečností všedních dnů. Strašné rozdíly mezi zuboženým místním lidem a přistěhovalci! Tohle zase není to otevřené nebe, z něhož promlouval apoštolův hlas.

Zase jsem nechal někoho rozhodovat za sebe! – Soptil Jan sám na sebe, když si rval vlasy s hlavy. V záplavě slz utápěl svůj žal nad vlastní neschopností rozhodnout se samostatně a nezávisle na svých vášních. Nenáviděl sám sebe, hlavně to matoucí tělo s vášněmi, zatemňujícími mysl. Vztekal se na své nezvládnuté vášně a na svou váhavost a neochotu rozhodnout se správným způsobem.

Přece musím ze sebe nějak vytlouct to své správné životní rozhodnutí! Bylo mi čtyřiatřicet a nemám už čas, protože za chvíli bude život pryč. Nejraději bych to své tělo zničil, ale to by byl strašný hřích proti přikázání: Nezabiješ!

S růžencem v ruce se dnes a denně spojoval s Ježíšem bičovaným tak těsně, až mu po celém těle stékala krev z ran a podlitin. Choval se k svému tělu krajně nešetrně, ale volání k vyššímu životu bylo větší, a tělo se do toho nesmělo vměšovat, jinak by z toho byla další slepá ulička. Křičel celý srdcem:

Můj Pane, odhal mi tvůj plán se mnou! Slibuji ti, že když najdu tu vzácnou perlu, dám za ni všechno a setrvám jedině při ní.

Jak jsem ti blízká, dýchla mu jednou do tváře velká kajícnice svatá Máří Magdalena. U jejího oltáře se tolikrát pokořoval, že si ani pořádně nevšiml, že zde opět leští podlahu dominikánského chrámu.

Vydej se cestou dokonalosti, zaznělo do jeho srdce staronové volání svatého Dominika.

Tu noc, kdy se zatoužil slavně zaslíbit této životní cestě, se kolem něho strhnul strašný zápas.

Hříšníku! Vzpomeň na své hříchy a na hříchy svých rodičů! Nejsi hoden takové milosti! Řád svatého Dominika je řádem učenců a není tam místo pro takového venkovského burana jako jsi ty! Raději to zkus ještě někde jinde, než u dominikánů. – Doráželi na něho zlí duchové.

A samozřejmě, že ani on sám nezůstal stranou. Vůči svému tělu si počínal tak otřesně, že by se nepochybně stal zajímavým předmětem zájmu novodobých psychiatrů Freudem počínaje. Jenže copak vědí moderní psychiatři o tom, co znamená být bláznem pro Krista? Vůbec netuší, že jediný normální je pouze Pán Ježíš, o kterém doboví znalci tvrdili, že se pomátl, a Panna Maria se svým sedminásobně probodeným Srdcem.

Ježíši Kriste, pomoz! Maria, Matko Páně, svatý Josefe, svatý Jane, svatá Máří Magdaleno, orodujte za mne!

Co žádáš, bratře Jane?

Nic víc, než milosrdenství Boží a vaše! – Ozývalo se celým srdcem z chladivé chrámové podlahy, z níž ho pozdvihovali jasní andělé, oblékající mu bílé roucho. Zůstal přitom skoro zdřevěnělý, neboť právě tehdy znovu zahlédl kus onoho nebe sklánějícího se k němu. Jen jaksi zdálky k němu doléhal hlas:

Tvým nynějším úkolem bude péče o chudé a hladové, kteří přicházejí do kláštera prosit o pomoc. Bratr Martin ti řekne, jak na to jít. Můžeš bydlet ve strážném domku u vrat do kláštera.

Ujal se toho poslání s vervou. Jeho příbuznému, bohatému dobytkáři a obchodníkovi se to samozřejmě zdálo jako ubohá kariéra. Stát se kdesi vrátným. Co z toho máš? A když nic nezískáš, kde je aspoň dobrodružnost a povyražení v takovém počínání?

Z hlediska vojevůdce Francesca Pizarra, španělského dobyvatele Peru, zakladatele Limy, to byl strašný úpadek, aby rodilý Španěl v Novém světě sloužil chudým, hladovým a nemocným, místo, aby jim vládl.

Kdepak, připomínal mu bratr Martin de Porres: - Tohle je závažná služba rozdělovat přebytky kláštera chudým a trpícím. Je to zodpovědná služba. Vyžaduje chápavé srdce pro znamení doby a pohotovost odpovídat na ně. Chce to taky sílu dotáhnout tuto pomoc k úplnému uskutečnění. Ne každý, kdo přichází s nastavenou rukou, je hoden této pomoci. Sám to nepoznáš. Potřebuješ pomoc Pána, který jediný vidí do srdce lidí.

Denně proudily zástupy chudých, žadonících o pomoc. Jen stěží se jim dalo vyhovět. Prostředky žebravých bratří byly omezené.

Dvě desetiletí se přehnala jako voda a na Janových skráních se promítlo interesantní stříbro životních zkušeností. Ještě dalekosáhlejší změny zasáhly jeho srdce.

Dávno se neomezoval na pomoc žebravých bratří. Stále víc ji doplňoval z prostředků bohatých mecenášů.

Potřebujeme nejen o jídlo pro hladové, léky pro nemocné, ale i o oděvy pro indiány. Nemají nic než svou rudou kůži. Když jde o pomoc trpícím, nedělám rozdíl mezi bělochy, indiány a černochy. V každém z nich vidím Krista trpícího a hladového.

Rád vám pomohu, bratře Jene, protože mi to velí křesťanská láska, říkal jeden.

Ochotně vám pomůžeme, protože tahle charita je lepší záruka pokojného soužití v Novém než hrozba násilím, říkali jiní,

Pozoruhodný chlapík, tento Jan Macias, pochvalovali si ho brzy dokonce i limští mocipáni, když mu posléze svěřili i královské poštovní kurýry, aby se jeho služba chudým a trpícím šířila daleko za brány Limy.

Kdekoli se objevila tahle veselá kopa, plná radostných příhod, rozesmál se celý kraj. Už sám jeho zjev budil úsměv. Mohutná bílá postava s krosnou potravin na zádech, doprovázená brumláním nezbytného růžence a oslíkem, obtíženým nákladem léků a přikrývek i oděvů. Na každém rozcestí se tahle vypečená dvojice zastavila, aby se poradila, kudy kam.

Dominikán padl na kolena a prosil: Bože, kéž mi můj osel ukáže správnou cestu. Pak se obrátil k oslu se slovy:

Tak co, brachu, kde nás nejvíc potřebují?

Osel kývnul hlavou a ukázal směr a podivuhodně došli na správné místo.

Když se pozdě večer objevily prázdné koše v klášteře svaté Máří Magdaleny, bylo jasné, že poslání bylo naplněno. Ze strážního domku se ozývalo pokojné odfukování jako když řeže pilou. Ještě častěji se odtamtud rozléhal bzukot růžence nebo i dlouhé hovory s  přítelem Martinem z kláštera svatého Dominika.

Co to máš na těle? – Vytřeštil pojednou oči Martin, - Vždyť s tím ani nemůžeš pořádně sedět. Chápu, že se chceš co nejvíc spojovat s trpícím Ježíšem, ale nemůžeš to nechat dojít takhle daleko. Máš to zhnisané. Z toho může být i otrava krve. Tohle si vyžádá složitou operaci.

Dokázal bys to?

Možná, ale byl bych raději, kdyby to dělal zkušený ranhojič.

Věřím jen tobě, Martine.

Hm, potřebuji ostrý nůž, vypálený v ohni, peruánský balzám a hodně obvazů.

Když se to sneslo, podrobil se Jan zákroku. Bylo slyšet jen růženec, ale v příštích týdnech byl Jan přibitý na lůžko. Martin u něho vysedával každou chvíli: Tu máš něco k jídlu.

Co je to tam venku za ruch?

Indiáni. Sběhli se sem a modlí se společně s tebou růženec.

Nepovídej. – Hm. - Přitom se vlastně pořád vzdělávají, protože si tak osvojují učení našeho Pána nejen rozumem, ale i srdcem. Však se za ně den co den modlím, a také za duše v očistci.

Prrrr! – Zarazil se u vrat kláštera kočár.

Hledá tě nějaký urozený pán. Touží po tvé radě, bratře Jene, - Hlásili mu bratři dominikáni, překvapení rostoucím zájmem lidí o jejich stonajícího vrátného.

Však už mohu na nohy a začnu všechny potřebné navštěvovat. Pošlete ho dál, ať to s ním všechno proberu.

Do strážního domku vstoupil lodní kapitán:

Pozdrav Pánbůh. Hodně se o vás povídá i ve Španělsku. Rád bych se tu porozhlédl.

Pojďte, řekl Jan a podal hostu ruku. Vedl ho kaple, před kříž.

Kapitán tam padl na kolena a vykřikl:

Jsem odpadlík! Třicet let jsem nebyl v kostele a nepřijal žádné svátosti. Zavolejte mi kněze! -

Sotva se znovu vynořila v limských ulicích veselá dvojka, vedená oslem, vyšla jim naproti celá Lima, nejen chudáci, ale i bohatci a vrchnost. Krosna na zádech se zdála být bezedná, a stejně hluboké a všeobjímavé bylo i jeho srdce.

Obětujte za nás modlitbu, bratře Jane! Ó, dobrý Jane, příteli chudých a nemocných, orodujte za nás u Boha!

Co se to s vámi děje, bratře Jane? – Podivoval se otec Ramirez ruchu kolem klášterního poslíčka.

Řeknu vám to, otče převore, na rovinu. Dvakrát moc tomu nerozumím. Jedno ale vím jistě, kdybych nebyl plnil řádové sliby, zejména slib poslušnosti, nikdy bych nepoznal Boží tvář.

I když pravidelně zazářila v ulicích města, stejně jako na zaprášených cestách peruánských pamp, oblíbená figurka bílého muže s krosnou na zádech a oslíkem po boku, stále častěji vyhledával samotu ve svém chrámu, kde přijal své sliby a otevřela se mu nová země v nebi.

Papež Řehoř XVI. blahořečil Jana Maciase léta Páně 1585 a Pavel VI. ho svatořečil léta Páně 1975.

+++

O SKUTCÍCH KONANÝCH Z LÁSKY

1. - Za nic na světě a pro ničí lásku nesmíme činit nic špatného. Přesto se však někdy sluší pro užitek člověka klidně opominout pomoc potřebujícímu dobré dílo nebo vyměnit za nějaké lepší. Takovým způsobem se dobré dílo neničí, nýbrž proměňuje v lepší. Vnější skutek bez lásky nic neprospívá. Cokoli se však vykoná z lásky, byť by to bylo sebemenší a bezvýznamné, stává se nám užitečným. Bůh totiž více oceňuje to, z jak veliké lásky kdo co činí, než jak velikou věc činí.

2. - Kdo mnoho miluje, mnoho činí, Mnoho činí, kdo to, co činí, dobře činí. Dobře činí, kdo slouží spíše celku než své vůli. Často se něco zdá láskou, a je to tělesnost, protože při tom velmi často bývají přirozená náklonnost, vlastní vůle, naděje na odměnu, přání nějaké výhody.

3. - Kdo má pravou a dokonalou lásku, v ničem nehledá sám sebe, nýbrž si žádá to jediné, aby se všechno dělo pro slávu Boží. Nikomu ani nezávidí, protože nemiluje žádné osobní radosti; a zdráhá se sobecky radovat, nýbrž nade vše hledá blaženost v Bohu.

Nikomu nepřičítá nic dobrého, nýbrž všechno odvozuje jen od Boha, od něhož všechno pochází jako ze svého pramene, kde také konečně všichni svatí, požívající Boha, spočívají.

Ó, kdo by měl jiskérku pravé lásky, samozřejmě by cítil, že všechny pozemské věci jsou plny marnosti! Tomáš Kempenský

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCH.ŽIVOTA CTIH. PATRIKA KUŽELY, KŘESŤANSKÉHO MUČEDNÍKA Z OSVĚTIMI

CTNOST NADĚJE VE TVÉM PROŽÍVÁNÍ


 

V duši, která je vedena živou vírou, působí také nadpřirozeně daná ctnost naděje. Třebaže je to ctnost daná nadpřirozeně, přesto ve tvém prožívání může být zatížena tvými nedostatky. Je-li víra zbavena života lásky, stává se mrtvou i naděje, ale zůstává v duši, dokud je v ní víra. A není marná ani tato naděje, neboť její světélko, tlumené temnotou hříchu, přece jen ukazuje hříšníku, kde je cíl jeho cesty, a jednoho dne se snad přece dá cestou, kterou světlo ukazuje a která vede k cíli.

Čím víc pokračuje Moje dítě na cestě ke Mně, tím víc žije z naděje, protože tím víc upírá svůj zrak vzhůru, čím víc se odpoutal od této země. Nadějí už má to, co očekává za svůj život, plný strádání, odříkání a nejrozmanitějších křížů.

Naděje ti poskytuje pevnou jistotu, že ti dám nejen sám sebe ve věčném patření, ale i tvoje kroky povedu tak, abys ke Mně došel, budu řídit události ve tvém životě tak, aby tě přivedly k cíli a podám ti prostředky přirozené i nadpřirozené, které budeš na cestě ke Mně potřebovat. Takové Moje dítě jde pak pevně i uprostřed bouří a pohrom, opřeno o Mne, podobné silnému stromu, který má kořeny hluboko v zemi, takže jej žádný vichr nevyvrátí. Nadějí kotví duše ve Mně a odtud má pevnou jistotu vzhledem k budoucnosti, jistotu, která spoléhá na Mou všemohoucnost a jeho dobrotu k nám.

Sv. Tomáš uvádí, že naděje dosahuje Mne, když se opírá o Mou pomoc k dosažení doufaného dobra... Tím dobrem je pak věčný život, který spočívá v požívání Mne samého. Jakákoli jiná dobra nemáš ode Mne žádat (tedy ani v ně doufat), leda ve vztahu k věčné blaženosti. Proto i naděje přihlíží hlavně k věčné blaženosti, k jiným pak věcem, které ode Mne žádá, přihlíží podružně, ve vztahu k věčné blaženosti".

Jsem tedy sám předmětem tvé naděje, jakož i to, co potřebuješ k Mému dosažení. Nic menšího ti dávat nechci, než sebe a nic většího ti dát nemohu. Naděje tedy slibuje Mne samého za odměnu za život práce a utrpení, umrtvování těla a úsilí o plnění Mé vůle. Pramení to z Mé všemohoucnosti, která ti může pomoci ve tvé slabosti a z Mého milosrdenství, které jistě pomoci chce. Proto září paprsek naděje i uprostřed temnot soužení, malomyslnosti a doléhajícího zoufalství.

Po bouři stejně přichází ticho a po pláči ti vlévám radost. Snad se někdo nedočká ticha po bouřích života zde na zemi, snad neokusí radost po pláči na tomto světě, naděje mu pak říká, že tím větší ho čeká klid a tím větší radost u Mne. Nezrodil ses pro tento svět, naděje tě přenáší do lepšího světa a slibuje dobra, která nesmírně převyšují to, co bere svět a stonásobně nahrazuje to, co sis odřekl z lásky ke Mně.

Utrpení těla i ducha jsou mnohdy denním chlebem. Jenže jak často se ti tento chléb přejí! Jak často začínáš reptat, malomyslnět! Omrzelost, malomyslnost, sklíčenost - kolikrát musíš zápasit, abys jim nepodlehl!

Dobře se ti vykračuje životem, dokud ti záři na cestu slunce Mé lásky. Jenže ono někdy zajde za mraky, když tě zkouším. Skryji se ti. Nepřestávám tě přitom milovat, přestávám ti jen viditelně ukazovat svou lásku. A hned je tu malomyslnost! A začíná filozofovat sám nad sebou. Někdo zazpívá: Má lásko, mě ubývá sil. Dolehlo toho na mne víc, než mohu unést, hroutím se pod tíhou. Co jiného mi zbývá, než sejít s cesty, kterou jsem se kdysi vydal?

Taková malomyslnost je nebezpečná! Podlamuje síly, odvádí s pravé cesty, zavádí na okliky, vede k opuštění cesty ke Mně vůbec. Někdy to pochází z tvého přirozeného sklonu, jindy je zaviněná přílišným přilnutím k pozemským věcem. Jestliže tě přestávají těšit Moje pravdy, je to známkou, že přílišného přilnutí k pozemským věcem. Čím více upíráš zrak k pomíjejícím záležitostem, tím méně tě budou přitahovat hodnoty věčné. A tak nejčastěji pozbývá přitažlivosti cesta, po níž jsi dosud kráčel. Ztratils sílu, kterou ti dávala naděje, když jsi příliš ulpěl na tom, v co není třeba doufat, co je na dosah ruky. Řekl sis: Raději vrabec v hrsti než holub na střeše, a ztratils sílu k dalšímu pokroku..

Žalmista zpívá, že jedině ve Mne skládá svou naději /Ž 72,28/. Taková má být řeč Mého dítěte, které nespoléhá na svou sílu ani na sílu ostatních, nýbrž na Mou všemohoucnost a lásku. Z Mé strany není nic jistějšího a bezpečnějšího. Mísí-li se k naději jistá bázeň, pak je to je z tvé strany: protože znáš sebe, svou vrtkavost a liknavost. Je to bázeň dítěte, které se obává, aby neztratilo hříchem nárok na věčnou blaženost, slíbenou těm, kdo vytrvají až do konce.

Nadpřirozená naděje roste úměrně s vírou. Péče o růst víry je zároveň péčí o růst naděje. Tím mocnější a životnější bude, čím hlubší budou její kořeny. A ty poskytuje víra. Proto posiluj víru modlitbou, četbou Mého Slova a obětí, aby rostla i naděje.

Východiskem naděje je pohled na Mne, který svou moudrostí a láskou všechno řídím. Jak dobře víš, bez Mé prozřetelnosti ti nespadne ani vlas s hlavy. Najde každého a nikdo se přede Mnou neskryje. Často o tom uvažuj a hledat příklady, jak je už životy svatých potvrdily. Tím poroste naše naděje ve Mne.

V životě svatých a celého vykoupeného Mého lidu hraje naděje velkou roli. Pro ni jsou schopni mučedníci umírat, hledět nebojácně vstříc smrti, pro ni tisíce opouštějí vše a nastupuji trnitou cestou za Mnou, trním korunovaným, bičovaným a ukřižovaným. Naděje jim poskytuje jistotu v očekávání budoucích věcí. Jako jim tak i tobě září na životní cestě. Čím více doléhá tíha života, tím častěji vzhlíží Moje dítě vzhůru, k cíli naděje, ke Mně. Vím o tobě, pečuji o tebe a poskytuji ti vše potřebné k prospěchu duše. Nezklamu tě.

Důvěra svatých je tak veliká, že ji mnohdy odměňuji i zázraky. Jejich život je radostný, protože naděje jim poskytuje zvláštní jistotu vzhledem k budoucnosti. V její síle jsou a dosahují cíle. A k jakoby jejich příklad promlouvá slovy Písma: "Jdi a jednej i ty podobně!" (Lk 10,27)


 

+++

 

Zprávy: Každé pondělí v 19,00 hod. CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA, Brno, sv.Michal.

+++

Vydává: První sdružení přátel bl.Hyacinta M.Cormiera O.P.v Brně, IČ: 70824118, Tel.: 737857272, TISK:OLPRINT, Brno, Bank. spojení: ČS Brno  -2024711359/0800, Konst.symb.:8, Var.s.:2010, Název účtu: První sdružení přátel bl.Hyacinta M.Cormiera O.P., www.cormier.cz, info@cormier.cz

 

 

TOPlist